Žaloba podaná dne 11. srpna 2010 - Van Parys v. Komise

(Věc T-324/10)

Jednací jazyk: nizozemština

Účastnice řízení

Žalobkyně: Léon Van Parys NV (Antverpy, Belgie) (zástupci: P. Vlaemminck a A. Hubert, advokáti)

Žalovaná: Evropská komise

Návrhová žádání žalobkyně

zrušit rozhodnutí Evropské komise ze dne 6. května 2010 ve věci REC 07/07, které konstatuje, že v určitém případě je odůvodněné dodatečné uložení dovozního cla, jakož i prominutí výběru tohoto cla vůči jednomu celnímu dlužníkovi, není však odůvodněné vůči jinému celnímu dlužníkovi,

uložit žalované náhradu nákladů řízení.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

V období od 22. června 1998 do 8. listopadu 1999 žalobkyně a její celní zástupce údajně předložili celním orgánům v Antverpách falešné španělské licence AGRIM na dovoz banánů z Ekvádoru. V důsledku toho byla údajně neprávem uplatňována výhodnější celní sazba.

Všechny údajně falešné španělské licence, které byly podnětem k dodatečnému uložení cla žalobkyně obdržela od svého portugalského zprostředkovatele jakožto daňového zástupce, s nímž italská dceřinná společnost žalobkyně již po léta obchodovala, pokud jde o nákup španělských a portugalských licencí.

Belgická správy cel a spotřebních daní podala u Evropské komise žádost neuložit dodatečné dovozní clo nebo prominout výběr tohoto cla. Pokud jde o dovozy v roce 1999, Komise vydala zamítavé rozhodnutí, proti kterému žalobkyně podala tuto žalobu na neplatnost.

Žalobkyně uvádí na podporu zrušení uvedeného rozhodnutí šest žalobních důvodů.

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že byl porušen článek 239 Celního kodexu Společenství, nařízení (EHS) č. 1442/93 a nařízení (EHS) č. 2362/98 a uznávané obchodní zvyklosti, jak jsou popsány Světovou obchodní organizací. Komise údajně porušila tato ustanovení, která povolují nabytí práv používat dovozní licence podle obchodní metody použité žalobkyní tím, že neprávem rozhodla, že žalobkyně jednala nedbale.

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že byl porušen článek 239 Celního kodexu a zásada proporcionality. Komise údajně rozhodla, že zjištěné falšování španělských dovozních licencí přesahuje obvyklé obchodní riziko a je ho třeba považovat za zvláštní situaci. Žalobkyně však odmítá, že nejednala jako pečlivý obchodník, a proto údajně nejsou podmínky článku 239 Celního kodexu splněny.

Zatřetí Komise údajně porušila článek 239 Celního kodexu, článek 211 Smlouvy o ES, zásadu ochrany legitimního očekávání a obecnou právní zásadu patere legem quam ipse fecisti. Žalobkyně tvrdí, že Komise žalobkyni ukládá přísnější povinnosti řádné péče než vyžaduje právní úprava a než jsou v této oblasti obvyklé, ačkoli Komise a španělské orgány nedodržely své vlastní zákonné povinnosti.

Začtvrté žalobkyně tvrdí, že byl porušen článek 239 Celního kodexu a zásada rovného zacházení tím, že Komise neprávem přistupovala k dovozům v roce 1998 jinak než k dovozům v roce 1999.

Zapáté žalobkyně tvrdí, že byl porušen čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu. Podle žalobkyně není možno bez dalšího konstatovat, že se španělské orgány nedopustily omylu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b).

Zašesté žalobkyně tvrdí, že byly porušeny podstatné formální náležitosti, a zejména její právo na obhajobu.

____________