Věc T‑466/16 RENV
NRW.Bank
v.
Jednotný výbor pro řešení krizí
Rozsudek Tribunálu (osmého rozšířeného senátu) ze dne 21. února 2024
„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 – Povinnost uvést odůvodnění – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Článek 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 – Vyloučení některých závazků z výpočtu příspěvků předem – Podpůrné úvěry – Pomocné podpůrné činnosti – Námitka protiprávnosti“
1. Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků – Podpůrná banka – Výpočet příspěvků předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) – Vyloučení závazků souvisejících s podpůrnými úvěry z tohoto výpočtu – Rozsah – Závazek související s pomocnou podpůrnou činností prováděnou v konkurenčním prostředí a na ziskové bázi – Vyloučení
[Nařízení Komise 2015/63, bod 13 odůvodnění a čl. 3 bod 28 a čl. 5 odst. 1 písm. f)]
(viz body 45, 50, 58–63, 261)
2. Orgány Evropské unie – Výkon pravomocí – Pravomoc svěřená Komisi k přijímání aktů v přenesené pravomoci – Rozsah – Komplexní posouzení a hodnocení – Široký prostor pro uvážení – Směrnice 2014/59, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků – Stanovení kritérií pro úpravu příspěvků předem – Soudní přezkum – Meze
(Článek 290 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, bod 41 odůvodnění; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59)
(viz body 90, 91, 97, 98, 112)
3. Akty orgánů – Časová působnost – Zákaz zpětné účinnosti – Výjimky – Podmínky – Dosažení cíle obecného zájmu a dodržení zásady legitimního očekávání – Zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se stanoví příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF), s cílem zhojit nedostatek odůvodnění – Přijetí rozhodnutí vstupujícího v platnost v okamžiku účinnosti předchozího rozhodnutí – Absence změn ve výši a výpočtu uvedených příspěvků – Zohlednění cíle příspěvků do SRF – Přípustnost
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, článek 2, čl. 67 odst. 4 a články 69 a 70)
(viz body 170, 172, 173)
4. Právo Evropské unie – Zásady – Právo na obhajobu – Právo být vyslechnut – Rozsah – Sdělení Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se žalobci oznamuje zrušení rozhodnutí a jeho nahrazení – Přípustnost – Porušení práva být vyslechnut – Neexistence
[Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a)]
(viz body 235, 243)
5. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB), kterým se stanoví příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) – Povinnost Jednotného výboru pro řešení krizí sdělit dotyčným institucím metodu výpočtu těchto příspěvků a metodu stanovení roční cílové úrovně
[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, čl. 69 odst. 1 a 2a čl. 70 odst. 2; nařízení Rady 2015/81, článek 4; nařízení Komise 2015/63, čl. 4 odst. 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59]
(viz body 283, 292–303)
Shrnutí
Tribunál, jemuž byla předložena žaloba na neplatnost rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) (dále jen „Jednotný výbor“ nebo „SRB“) SRB/ES/2022/23 ze dne 27. dubna 2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterou Tribunál zamítl, poskytl významná upřesnění k výpočtu příspěvků předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF), zejména pokud jde o výklad a použití čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63(1), a k odůvodnění určení roční cílové úrovně Jednotného fondu pro řešení krizí pro příspěvkové období 2016.
Žalobkyně, NRW.Bank, je podpůrná banka Land Nordrhein-Westfalen (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, Německo).
Dne 15. dubna 2016 přijal Jednotný výbor rozhodnutí o příspěvcích předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRB/ES/SRF/2016/06), jež mají uhradit úvěrové instituce a některé investiční podniky, včetně žalobkyně. Dne 20. května 2016 přijal Jednotný výbor rozhodnutí o úpravě příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí, kterým se doplňuje rozhodnutí Jednotného výboru ze dne 15. dubna 2016 o příspěvcích předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRB/ES/SRF/2016/13). Tribunál, ke kterému žalobkyně podala žalobu na neplatnost proti těmto dvěma rozhodnutím (dále jen „původní rozhodnutí“), rozsudkem ze dne 26. června 2019, NRW.Bank v. SRB (T‑466/16)(2), odmítl žalobu jako nepřípustnou. Rozsudkem ze dne 14. října 2021, NRW.Bank v. SRB (C‑662/19 P)(3), Soudní dvůr, k němuž žalobkyně podala kasační opravný prostředek, zrušil rozsudek Tribunálu a věc mu vrátil. Dne 27. dubna 2022 přijal Jednotný výbor napadené rozhodnutí, jímž zrušil a nahradil původní rozhodnutí, aby zhojil nedostatek odůvodnění těchto rozhodnutí, který konstatoval v návaznosti na rozsudky Tribunálu(4).
Závěry Tribunálu
Zaprvé žalobkyně tvrdí, že ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být vykládána v tom smyslu, že umožňují vyloučit z výpočtu příspěvků předem závazky spojené s tzv. „pomocnými podpůrnými činnostmi“, které spočívají zejména v nabývání dluhových cenných papírů na kapitálovém trhu (dále jen „dotyčné činnosti“). Tribunál uvedl, že tato ustanovení stanoví, že dotčené závazky mohou být vyloučeny z výpočtu příspěvku předem dotyčné instituce pouze do výše podpůrných úvěrů poskytovaných touto institucí. Aby mohly být předmětné transakce kvalifikovány jako „podpůrné úvěry“, musí být prováděny na nekonkurenční a neziskové bázi(5). Tribunál konstatoval, že se dotyčné činnosti provádějí na otevřeném kapitálovém trhu, na němž působí i další subjekty, které provádějí stejné typy činností a mohou nabývat stejné dluhové cenné papíry jako podpůrné banky, a to za stejných tržních podmínek jako tyto banky. Na takovém trhu jsou přitom podpůrné banky z definice v přímé konkurenci s těmito ostatními účastníky trhu, takže dotyčné činnosti nelze považovat za činnosti vykonávané na nekonkurenčním základě. Kromě toho mají dotyčné činnosti za cíl vytvářet příjmy, a také je vytvářejí, neboť spočívají ve vytváření úrokových marží za účelem financování vlastní bankovní činnosti podpůrných bank. Tyto činnosti proto nelze považovat za činnosti prováděné na neziskovém základě.
Tento závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně, že „konečným cílem“ těchto činností není dosažení zisku, protože je jí zakázáno rozdělovat dividendy. Nezisková povaha činnosti(6) se totiž posuzuje s ohledem na povahu každé dotyčné činnosti, a není přitom relevantní, zda jsou zisky vytvořené touto činností následně použity na financování podpůrných činností, které jsou samy prováděny na neziskovém základě, či nikoli. Jakýkoli jiný výklad by znamenal, že by se dotyčné činnosti považovaly za neziskové již z toho důvodu, že je vykonává podpůrná banka, čímž by ztratila smysl podmínka vyplývající z použití výrazu „na nekonkurenční, neziskové bázi“(7).
Tribunál tudíž dospěl k závěru, že čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ve spojení s čl. 3 body 27 a 28 téhož nařízení v přenesené pravomoci musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vyloučit z výpočtu příspěvku předem hrazeného podpůrnými bankami, jako je žalobkyně, závazky související s jejich pomocnými podpůrnými činnostmi.
Zadruhé Tribunál zdůraznil, že v kontextu přenesené pravomoci ve smyslu článku 290 SFEU má Evropská komise v rámci výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny, širokou posuzovací pravomoc, zejména pokud má provést komplexní posouzení a hodnocení. Tribunál konstatoval, že tak je tomu v případě stanovení pravidel upřesňujících pojem „úprava příspěvků předem“ v poměru k rizikovému profilu institucí(8). Za těchto podmínek se přezkum unijního soudu, pokud jde o metodu úpravy rizika základních ročních příspěvků, musí omezit na přezkum toho, zda výkon posuzovací pravomoci přiznané Komisi není stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci, nebo zda Komise zjevně nepřekročila meze této pravomoci. Tribunál měl za to, že žalobkyně neprokázala, že by čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 byl stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo že by Komise zjevně překročila meze posuzovací pravomoci tím, že nevyloučila z výpočtu příspěvku předem závazky týkající se pomocných podpůrných činností regionálních podpůrných bank.
Zatřetí Tribunál připomněl, že napadené rozhodnutí bylo přijato za účelem zhojení nedostatku odůvodnění původních rozhodnutí, který Jednotný výbor shledal v návaznosti na rozsudky Tribunálu, aniž toto rozhodnutí nebo tyto rozsudky změnily rozsah povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem za příspěvkové období roku 2016, jak byl stanoven v původních rozhodnutích a jak existoval pro toto příspěvkové období. Za těchto specifických okolností, pokud by Jednotný výbor nepřijal napadené rozhodnutí s tím, že by mu přiznal účinek ode dne, kdy bylo účinné první z původních rozhodnutí, by napadené rozhodnutí nemohlo být účinné v období od 15. dubna 2016 do 27. dubna 2022, během něhož by žalobkyně byla osvobozena od povinnosti zaplatit příspěvek předem za příspěvkové období roku 2016, ačkoli se na ni tato povinnost vztahovala podle nařízení č. 806/2014(9). Stejně tak by v tomto období Jednotný fond pro řešení krizí v rozporu s týmiž ustanoveními přišel o finanční prostředky plynoucí z příspěvků předem hrazených žalobkyní, čímž by bylo zmařeno provedení směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. V důsledku toho mělo přijetí napadeného rozhodnutí s účinností od 15. dubna 2016 zajistit soulad mezi použitelností napadeného rozhodnutí a okamžikem vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem za rok 2016, a tím zabránit výsledku, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, muselo rozhodnutí vstoupit v platnost k datu, které předcházelo datu jeho přijetí.
A konečně začtvrté Tribunál připomněl, že instituce, které jsou povinny platit příspěvky předem, musí být schopny z rozhodnutí stanovícího tyto příspěvky pochopit alespoň hlavní kroky metody výpočtu výše roční cílové úrovně pro dané příspěvkové období.
Pokud jde o dostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, Tribunál uvedl, že příspěvkové období roku 2016 odpovídá prvnímu roku počátečního osmiletého období. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Jednotný výbor stanovil roční cílovou úroveň v dvou hlavních krocích. Nejprve stanovil předpokládanou výši konečné cílové úrovně a následně tuto částku vydělil osmi, aby zohlednil skutečnost, že počáteční období zahrnovalo osm příspěvkových let. Naproti tomu nic nenasvědčuje tomu, že by výpočet roční cílové úrovně za příspěvkové období roku 2016 byl proveden podle jiného matematického vzorce, než který je uveden v napadeném rozhodnutí, nebo že by zahrnoval jiné dodatečné kroky, jež nejsou v napadeném rozhodnutí uvedeny. Za těchto okolností měl Tribunál za to, že Jednotný výbor v napadeném rozhodnutí neopomněl uvést hlavní kroky metody výpočtu výše roční cílové úrovně pro příspěvkové období roku 2016.
Pokud jde o předpokládanou výši konečné cílové úrovně, Tribunál poznamenal, že tuto hodnotu lze odvodit z matematického vzorce uvedeného v napadeném rozhodnutí.
Pokud jde o způsob, jakým Jednotný výbor určil předpokládanou výši konečné cílové úrovně, Jednotný výbor vycházel ze skutečnosti, že podle nařízení č. 806/2014 by tato hodnota měla odpovídat alespoň 1 % hodnoty pojištěných vkladů na konci počátečního období všech povolených institucí ve všech členských státech účastnících se mechanismu pro řešení krizí. V tomto ohledu vzal Jednotný výbor v úvahu předpokládaný vývoj pojištěných vkladů všech povolených institucí ve všech zúčastněných členských státech, počínaje výší těchto vkladů v roce 2015 až do konce počátečního období, tj. do konce roku 2023. Kromě toho Jednotný výbor nejprve určil roční míru růstu uvedených pojištěných vkladů ve výši 3 % v období 2015 až 2023, ale poté tuto procentní hodnotu revidoval směrem dolů, aby zohlednil analýzu fáze hospodářského cyklu a potenciální procyklický dopad, který by mohly mít příspěvky předem na finanční situaci institucí. Jednotný výbor tedy pro stanovení konečné cílové úrovně použil roční tempo růstu pojištěných vkladů v letech 2015 až 2023 nižší než 3 %.
A konečně Tribunál zdůraznil, že v době, kdy byla stanovena roční cílová úroveň pro příspěvkové období roku 2016, neměl Jednotný výbor k dispozici spolehlivé údaje o pravděpodobném vývoji pojištěných vkladů institucí v letech 2015 až 2023, protože nová definice pojištěných vkladů byla zavedena teprve o rok dříve(10). Vzhledem k absenci takových údajů musel Jednotný výbor posoudit předpokládaný vývoj těchto vkladů na základě tempa růstu vkladů domácností a vkladů nefinančních obchodních společností.
Za těchto specifických okolností a také s přihlédnutím k tomu, že se napadené rozhodnutí týkalo prvního příspěvkového období po přijetí nařízení č. 806/2014, mohly instituce jakožto informované hospodářské subjekty důvodně očekávat, že při stanovení roční cílové úrovně pro toto období Jednotný výbor zohlední i předpokládanou výši konečné cílové úrovně, jak je uvedeno v důvodové zprávě k návrhu Komise, který vedl k přijetí tohoto nařízení(11).
Tribunál tudíž konstatoval, že instituce byly schopny pochopit hlavní metody, jakými Jednotný výbor určí konečnou cílovou úroveň, s cílem stanovit roční cílovou úroveň pro příspěvkové období roku 2016.