USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu)
21. února 2013(*)
„Veřejná služba – Článek 34 odst. 1 a 6 jednacího řádu – Žaloba podaná telefaxem ve lhůtě pro podání žaloby – Vlastnoruční podpis advokáta, který se liší od jeho podpisu uvedeného na originálu žaloby zaslaném poštou – Opožděnost žaloby – Zjevná nepřípustnost“
Ve věci F‑113/11,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,
Luigi Marcuccio, bývalý úředník Evropské komise, s bydlištěm v Tricase (Itálie), zastoupený G. Cipressou, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené C. Berardis-Kayser a J. Baquero Cruzem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Dal Ferrem, advokátem,
žalované,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát),
ve složení H. Kreppel, předseda, E. Perillo (zpravodaj) a R. Barents, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: W. Hakenberg,
vydává toto
Usnesení
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu poštou dne 31. října 2011 podal L. Marcuccio tuto žalobu znějící mimo jiné na zrušení implicitního rozhodnutí, jímž Evropská komise zamítla jeho žádost o zaplacení nedoplatku odměny za měsíc srpen 2010. Před doručením originálu žaloby poštou byl dne 25. října 2011 zaslán kanceláři Soudu telefaxem dokument označovaný za kopii originálu žaloby podaného poštou a kancelář Soudu tento dokument obdržela téhož dne.
Právní rámec
2 Článek 91 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stanoví:
„[…]
2. Žaloba k Soudnímu dvoru Evropské unie je přípustná, pouze pokud:
– k orgánu oprávněnému ke jmenování byla předtím podána stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 a ve stanovené lhůtě,
– stížnost byla zamítnuta výslovným rozhodnutím nebo rozhodnutím učiněným mlčky.
3. Žaloba podle odstavce 2 musí být podána ve lhůtě tří měsíců. Tato lhůta začíná běžet:
– dnem oznámení rozhodnutí, které bylo přijato [v] odpověď na stížnost;
– dnem uplynutí lhůty předepsané pro odpověď, pokud se žaloba týká mlčky učiněného rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané na základě čl. 90 odst. 2; nicméně pokud je stížnost zamítnuta výslovným rozhodnutím poté, co byla zamítnuta mlčky učiněným rozhodnutím, ale před uplynutím lhůty pro podání odvolání [žaloby], začíná lhůta pro podání odvolání [žaloby] běžet znovu.
[…]“
3 Článek 34 jednacího řádu Soudu, který se týká doručování podání, stanoví:
„1. Prvopis každého podání musí být podepsán zástupcem účastníka řízení.
[…]
6. [D]en, kdy je stejnopis podepsaného prvopisu podání […] doručen do kanceláře jakýmkoli technickým prostředkem, jímž Soud disponuje, [je] rozhodný pro účely zachování procesních lhůt, a to za podmínky, že podepsaný prvopis podání […] je doručen do kanceláře do deseti dnů od obdržení kopie prvopisu. […]“
4 Článek 100 jednacího řádu, který se týká počítání procesních lhůt, stanoví:
„1. Procesní lhůty uvedené ve Smlouvách, ve statutu i v tomto řádu se počítají takto:
[…]
b) lhůta vyjádřená v týdnech, měsících nebo letech končí uplynutím dne, který se v posledním týdnu, měsíci nebo roce svým označením nebo číslem shoduje se dnem, kdy nastala skutečnost nebo se uskutečnilo jednání, od nichž se lhůta počítá. Není-li v případě lhůty vyjádřené v měsících nebo letech v posledním měsíci den, který je pro uplynutí lhůty rozhodný, končí lhůta uplynutím posledního dne uvedeného měsíce;
[…]
d) lhůty zahrnují úřední svátky, neděle a soboty;
e) lhůty nepřestávají běžet po dobu soudních prázdnin.
2. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo úřední svátek, končí lhůta uplynutím nejblíže následujícího pracovního dne.
Na Soud se vztahuje seznam úředních svátků sestavený Soudním dvorem zveřejněný v Úředním věstníku Evropské unie.
3. Procesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.“
Skutkový základ sporu
5 Žalobce byl úředníkem v platové třídě A 7 na Generálním ředitelství Komise pro rozvoj.
6 Rozhodnutím ze dne 30. května 2005 rozhodl orgán oprávněný ke jmenování o odchodu žalobce do důchodu počínaje 31. květnem 2005 na základě článku 53 služebního řádu a přiznal mu nárok na příspěvek v invaliditě stanovený v souladu s čl. 78 třetím pododstavcem služebního řádu (dále jen „rozhodnutí ze dne 30. května 2005“).
7 Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, Marcuccio v. Komise (F‑41/06, dále jen „původní rozsudek“), Soud rozhodnutí ze dne 30. května 2005 zrušil pro nedostatek odůvodnění, aniž zkoumal ostatní žalobní důvody a výtky uplatněné žalobcem na podporu jeho návrhových žádání znějících na zrušení uvedeného rozhodnutí.
8 Dne 30. srpna 2010 podal žalobce podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o zaplacení nedoplatku odměny za měsíc srpen 2010 (dále jen „žádost ze dne 30. srpna 2010“), na něž měl podle svého tvrzení nárok na základě původního rozsudku.
9 Dopisem ze dne 28. února 2011 (dále jen „dopis ze dne 28. února 2011“), který žalobce podle svých slov obdržel dne 6. dubna 2011, Komise žalobci sdělila, že jelikož bylo rozhodnutí ze dne 30. května 2005 zrušeno původním rozsudkem pouze pro nedostatek odůvodnění a nebylo v něm rozhodnuto o jeho schopnosti plnit služební povinnosti, je předpokladem pro jeho případný nástup na původní pracovní místo provedení kontroly jeho zdravotního stavu v souladu s článkem 15 přílohy VIII služebního řádu. Za těchto okolností Komise uvedla, že na žalobce nelze pohlížet tak, že byl od 30. května 2005 v činné službě.
10 Žalobce podal dne 14. března 2011 stížnost, která Komisi došla následujícího dne.
11 Rozsudkem ze dne 8. června 2011, Komise v. Marcuccio (T‑20/09 P), Tribunál Evropské unie na základě kasačního opravného prostředku podaného Komisí původní rozsudek zrušil a vrátil věc Soudu, v jehož rejstříku byla zapsána pod číslem F‑41/06 RENV.
12 Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, Marcuccio v. Komise (F‑41/06 RENV, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑20/13 P), Soud zamítl žalobcovu žalobu ve věci, v níž byl vydán původní rozsudek.
Návrhová žádání účastníků řízení
13 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil implicitní rozhodnutí o zamítnutí žádosti ze dne 30. srpna 2010;
– prohlásil dopis ze dne 28. února 2011 za nicotný nebo jej podpůrně zrušil;
– zrušil implicitní rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze dne 14. března 2011;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
14 Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo ji každopádně zamítl jako zcela neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K rozhodnutí Soudu rozhodnout usnesením s odůvodněním
15 Článek 76 jednacího řádu stanoví, že je-li určitý návrh zcela nebo zčásti zjevně nepřípustný nebo zjevně neopodstatněný, může Soud, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění.
16 Na základě písemností obsažených ve spise pokládá Soud projednávanou věc za dostatečně objasněnou pro účely rozhodnutí, a na základě článku 76 jednacího řádu tedy rozhodne usnesením s odůvodněním bez pokračování v řízení.
K přípustnosti
17 Na úvod je třeba připomenout, že lhůty pro podání žaloby mají kogentní povahu, jelikož byly stanoveny za účelem zajištění jasnosti a jistoty právních situací a za účelem zabránění jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti. Unijnímu soudu přísluší, aby i bez návrhu ověřil, zda byly tyto lhůty náležitě dodrženy (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 1973, Gunnella v. Komise, 33/72, bod 4; usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 29. listopadu 2011, ENISA v. CEPD, T‑345/11, bod 11 a citovaná judikatura).
18 Aniž je nutné rozhodovat o námitce nepřípustnosti vznesené Komisí, je proto zapotřebí zkoumat, zda byla tato žaloba podána v souladu s pravidly, jež kogentně upravují způsob doručování podání, a rovněž v příslušné lhůtě pro podání žaloby.
19 V tomto ohledu je třeba na prvním místě připomenout, že z čl. 19 třetího pododstavce a z čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že každý žalobce musí být zastoupen osobou k tomu oprávněnou, a že je proto unijním soudům věc platně předložena pouze prostřednictvím žaloby podepsané takovou osobou. Podle čl. 7 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora jsou tato ustanovení použitelná též na řízení před Soudem. Statut Soudního dvora ani jednací řád Soudu přitom v souvislosti s touto povinností neupravují žádnou odchylku nebo výjimku (v tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 5. prosince 1996, Lopes v. Soudní dvůr, C‑174/96 P, bod 8 a citovaná judikatura).
20 Požadavek vlastnoručního podpisu žalobcova zástupce totiž v zájmu právní jistoty zaručuje pravost žaloby a vylučuje riziko, že žaloba ve skutečnosti není dílem advokáta nebo poradce k tomu oprávněného. Tento advokát či poradce coby osoba napomáhající výkonu spravedlnosti plní zásadní roli, kterou mu svěřuje statut Soudního dvora a jednací řád, a to tím, že svým zastupováním umožňuje přístup žalobce k Soudu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 23. května 2007, Parlament v. Eistrup, T‑223/06 P, bod 50). Tento požadavek tedy musí být považován za podstatnou formální náležitost a musí být uplatňován striktně, s tím, že jeho nedodržení způsobí nepřípustnost žaloby (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Parlament v. Eistrup, body 51 a 52).
21 Ostatně právě kvůli zásadnímu významu role advokáta coby osoby napomáhající výkonu spravedlnosti v soudních řízeních je v čl. 34 odst. 1 jednacího řádu stanoveno, že prvopis každého podání musí být podepsán zástupcem účastníka řízení.
22 Z toho vyplývá, že pro účely doručení originálu každého podání ve stanovených lhůtách nedovoluje článek 34 jednacího řádu zástupci dotyčného účastníka řízení připojit jeden vlastnoruční podpis na dokument zaslaný telefaxem kanceláři Soudu a odlišný vlastnoruční podpis na originál, který bude zaslán poštou nebo vlastnoručně předán kanceláři Soudu, byť by oba podpisy byly pravé. Využije-li totiž zástupce účastníka řízení možnosti, kterou má podle čl. 34 odst. 6 jednacího řádu, zaslat v příslušných lhůtách „stejnopis podepsaného prvopisu podání […] jakýmkoli technickým prostředkem, jímž Soud disponuje“, tato možnost podléhá podmínce sine qua non, že tentýž „podepsaný prvopis podání […] je doručen do kanceláře do deseti dnů od obdržení kopie prvopisu“, přičemž přídavné jméno „signé“ v mužském rodě [v českém znění přídavné jméno „podepsaného“ v příslušném pádě] může odkazovat pouze na „prvopis“ žaloby, a nikoli na její „stejnopis“.
23 Je-li za těchto podmínek patrné, že originál podání, který byl fyzicky doručen kanceláři do deseti dnů od doručení jeho kopie telefaxem Soudu, nenese stejný podpis jako telefaxem zaslaný dokument, je nutno konstatovat, že kanceláři Soudu došla dvě různá podání, z nichž každé nese odlišný podpis, ačkoli byl připojen toutéž osobou. Vzhledem k tomu, že doručení textu zaslaného telefaxem nesplňuje podmínky právní jistoty stanovené článkem 34 jednacího řádu, nemůže být datum doručení dokumentu zaslaného telefaxem rozhodné pro účely zachování lhůty pro podání žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. září 2011, Bell & Ross BV v. OHIM, C‑426/10 P, body 37 až 43).
24 Je třeba též dodat, že lhůta pro podání žaloby je stanovena v čl. 91 odst. 3 služebního řádu, od něhož se jednací řád Soudu nemůže odchýlit. Proto je zapotřebí, aby byl originál žaloby vyhotoven nejpozději ke konci této lhůty. Z tohoto hlediska je zaslání telefaxu nejen způsobem doručování, ale umožňuje také prokázat, že originál žaloby došlé kanceláři Soudu po uplynutí lhůty byl vyhotoven ještě v rámci lhůty pro podání žaloby.
25 V projednávané věci je nutno poznamenat, že dokument označovaný za kopii originálu žaloby zaslané poštou byl kanceláři Soudu doručen telefaxem dne 25. října 2011. Dne 31. října 2011 obdržela kancelář Soudu poštou originál žaloby, jejíž znění se však liší od dokumentu přijatého telefaxem dne 25. října 2011, a to přinejmenším v podpisu advokáta. Ze zkoumání dokumentu doručeného telefaxem dne 25. října 2011 totiž vyplývá, že i kdyby bylo možné považovat podpis žalobcova advokáta za vlastnoruční, tento podpis zjevně neodpovídá podpisu připojenému na originál žaloby došlý kanceláři Soudu poštou dne 31. října 2011. Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že dokument došlý kanceláři Soudu telefaxem dne 25. října 2011 a označovaný žalobcem za kopii originálu žaloby zaslaného poštou dne 31. října 2011 není reprodukcí originálu žaloby. Z toho plyne, že pro účely posouzení, zda byla zachována lhůta pro podání žaloby stanovená v čl. 91 odst. 3 služebního řádu, nelze přihlížet k datu, kdy kancelář Soudu přijala dokument zaslaný telefaxem.
26 Konečně je třeba poznamenat, že podmínky uvedené v bodech 22 a 23 tohoto usnesení jsou též uvedeny v Praktických pokynech pro účastníky soudního řízení před Soudem ze dne 25. ledna 2008, zveřejněných v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. L 69, s. 13), které byly použitelné v okamžik podání žaloby. Zvláště bod 35 těchto pokynů stanoví:
„Podepsaný prvopis každého podání musí [být] odeslán bez odkladu, okamžitě po elektronickém odeslání, aniž by v něm byly provedeny, byť minimální, opravy nebo změny s výjimkou opravy chyb v psaní, jejichž seznam uvedený na zvláštním listu musí být zaslán spolu s prvopisem. S výhradou posledně uvedené možnosti bude v případě rozdílu mezi podepsaným prvopisem a dříve doručeným stejnopisem pro účely zachování procesních lhůt přihlíženo pouze k datu doručení podepsaného prvopisu.“
27 V projednávané věci však žalobcův zástupce navzdory těmto přesným pokynům v žádném okamžiku kancelář Soudu neuvědomil o změně nebo o vzniku nahodilé události, jež ho mohla přimět k novému podepsání originálu žaloby.
28 Pro účely rozhodnutí o přípustnosti této žaloby je proto nutno ověřit, zda byl podepsaný originál žaloby doručen kanceláři Soudu ve lhůtě pro podání žaloby, která musí být v projednávané věci podle článku 91 služebního řádu počítána od data implicitního zamítnutí stížnosti.
29 Stížnost podaná žalobcem, jež byla Komisi doručena telefaxem dne 15. března 2011, byla přitom implicitně zamítnuta v pátek dne 15. července 2011.
30 Lhůta pro podání žaloby, která činí tři měsíce počínaje 15. červencem 2011, prodloužená o jednotnou lhůtu deseti dnů, tedy uplynula v úterý dne 25. října 2011.
31 Originál žaloby došel kanceláři Soudu dne 31. října 2011, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, z čehož vyplývá, že tato žaloba musí být považována za opožděnou.
32 Proto je nutné žalobu prohlásit za zjevně nepřípustnou.
K nákladům řízení
33 Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
34 Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že žalobce neměl ve věci úspěch. Komise kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla žalobci uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí žalobce nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná.
2) Luigi Marcuccio ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
V Lucemburku dne 21. února 2013.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |