USNESENÍ TRIBUNÁLU (pátého senátu)
16. května 2013(*)
„Žaloba na neplatnost – Státní podpory – Prodej menšinového podílu České republiky na základním kapitálu společnosti OKD v rámci privatizace – Rozhodnutí konstatující neexistenci státní podpory – Profesní sdružení – Neexistence osobního dotčení – Pojem ‚zúčastněná strana‘ – Nepřípustnost“
Ve věci T‑559/11,
Sdružení nájemníků BytyOKD.cz, se sídlem v Ostravě (Česká republika), zastoupené R. Pelikánem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené T. Maxian Ruschem a P. Němečkovou, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise K (2011) 4927 ze dne 13. července 2011, týkajícího se prodeje menšinového podílu českého státu na základním kapitálu společnosti OKD, a. s., společnosti Karbon Invest, a. s., a prohlašujícího, že tento prodej nepředstavoval státní podporu [Státní podpora SA.25076 (2011/NN)] (Úř. věst. C 225, s. 1),
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení S. Papasavvas, předseda, V. Vadapalas a K. O’Higgins (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutkový základ sporu
1 Žalobce, Sdružení nájemníků BytyOKD.cz, je sdružením nájemníků bytových domů, které patřily důlní společnosti OKD, a. s., má sídlo v Ostravě (Česká republika) a bylo založeno v srpnu roku 2008.
2 Dne 16. září 2004 prodala Česká republika společnosti Karbon Invest, a. s., která do té doby vlastnila 50,002 % akcií OKD, svůj menšinový podíl ve výši 45,88 % na základním kapitálu společnosti OKD, a to za částku 4,1 miliard Kč (dále jen „transakce“). Transakce představovala druhou fázi privatizace společnosti OKD. Aktiva společnosti OKD zahrnovala rozsáhlé portfolio bytových domů zahrnující přibližně 5 500 budov s 44 000 nájemními byty na Ostravsku v Moravskoslezském kraji.
3 Smlouva o koupi akcií (dále jen „smlouva o koupi“) obsahovala určité závazky nabyvatele, tj. společnosti Karbon Invest, týkající se správy bytového fondu v majetku společnosti OKD a mimo jiné předkupní právo nájemníků bydlících v domech patřících společnosti OKD a jejím dceřiným společnostem. Podle čl. 7 odst. 6 písm. d) uvedené smlouvy byla společnost Karbon Invest povinna zajistit každému původnímu nájemníkovi OKD časově neomezené právo na koupi bytu, v němž žije, za pevnou preferenční cenu ve výši 40 000 Kč, pokud by vlastník byt prodával (dále jen „předkupní právo“). Podle čl. 7 odst. 8 smlouvy o koupi zůstávají závazky nabyvatele, včetně předkupního práva, zachovány i v případě, že jeho akcie ve společnosti OKD budou převedeny na jinou osobu.
4 V roce 2005 byla společnost Karbon Invest prodána společnosti Charles Capital, a. s., která se v roce 2006 sloučila se svou mateřskou společností RPG Industries SE (nyní RPG Industries Limited, dále jen „RPG Industries“). Nový vlastník přistoupil k reorganizaci OKD, jejíž bytový fond byl z větší části převeden na samostatný subjekt, a sice společnost RPG Byty, s. r. o.
5 Dne 30. ledna 2008 podal žalobce ke Komisi Evropských společenství stížnost [CP 19/2008], v níž tvrdil, že transakce obsahuje prvek státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (dále jen „stížnost“). Stížnost byla doplněna formulářem podání stížnosti ze dne 22. února 2008.
6 Dne 19. května 2008 předala Komise stížnost České republice, která jí dne 4. srpna 2008 sdělila připomínky a dne 30. října 2008 poskytla další informace. Dne 26. a 28. října 2008 předložil žalobce dodatečné podklady na podporu svých tvrzení.
7 Dopisem ze dne 2. listopadu 2008 sdělila Komise žalobci své předběžné posouzení, podle něhož transakce nepředstavuje a priori státní podporu, a vyzvala ho k předložení připomínek k tomuto posouzení. Žalobce předložil dne 2., 8. a 23. prosince 2008 další informace a dopisem ze dne 30. září 2009 uvedl nová tvrzení ohledně hodnoty aktiv společnosti OKD v době transakce.
8 Dne 20. dubna 2010 požádala Komise Českou republiku, aby předložila připomínky k novým tvrzením žalobce týkajícím se hodnoty aktiv společnosti OKD, což uvedený stát učinil dopisy ze dne 15. a 29. června 2010.
9 Žalobce poskytl Komisi doplňující informace dne 28. května, 15. listopadu a 6. prosince 2010 a dále 27. března, 27. dubna a 6. července 2011.
10 Dne 18. května 2011 předložila Komisi připomínky k privatizaci OKD společnost RPG Industries, právní nástupkyně společnosti Karbon Invest.
11 Dne 13. července 2011 přijala Komise rozhodnutí K (2011) 4927, týkající se prodeje menšinového podílu českého státu na základním kapitálu společnosti OKD společnosti Karbon Invest a prohlašující podle čl. 4 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), ve znění pozdějších změn, že tento prodej nepředstavoval státní podporu [Státní podpora SA.25076 (2011/NN)] (Úř. věst. C 225, s. 1) (dále jen „napadené rozhodnutí“). Komise dospěla k závěru – aniž zahájila formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU – že kupní cena zaplacená společností Karbon Invest nebyla pod tržní hodnotou menšinového podílu České republiky na základním kapitálu společnosti OKD, a že tedy transakce vyhověla testu soukromého investora v tržním hospodářství. Vzhledem k neexistenci zvýhodnění nabyvatele měla Komise za to, že dotčená transakce nesplňuje jednu z kumulativních podmínek existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. října 2011 podal žalobce projednávanou žalobu znějící na zrušení napadeného rozhodnutí a uložení náhrady nákladů řízení Komisi.
13 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 2. února 2012 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
14 Žalobce předložil vyjádření k této námitce nepřípustnosti dne 19. března 2012.
15 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
16 Žalobce ve vyjádření k námitce nepřípustnosti navrhuje, aby Tribunál námitku nepřípustnosti zamítl.
Právní otázky
17 Článek 114 odst. 1 a 4 jednacího řádu stanoví, že požaduje-li to některý účastník řízení, může Tribunál o námitce nepřípustnosti rozhodnout, aniž by se zabýval věcí samou. Podle odstavce 3 téhož článku se návrh projedná ústně, nerozhodne-li Tribunál jinak. V projednávaném případě pokládá Tribunál věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, a proto není namístě zahajovat ústní část řízení.
18 Komise navrhuje nepřípustnost projednávané žaloby z důvodu, že žalobce neprokázal, že má právní zájem na podání žaloby ani že je napadeným rozhodnutím osobně dotčen.
19 Tribunál považuje za vhodné začít přezkumem druhého důvodu námitky nepřípustnosti uplatněné Komisí.
20 Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU mohou fyzické nebo právnické osoby podat žalobu proti aktům, které jsou jim určeny nebo které se jich bezprostředně a osobně dotýkají.
21 Podle ustálené judikatury mohou jiné subjekty než adresáti rozhodnutí tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, jsou‑li tímto rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát takového rozhodnutí (viz rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223; ze dne 19. května 1993, Cook v. Komise,C‑198/91, Recueil, s. I‑2487, bod 20; ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C‑225/91, Recueil, s. I‑3203, bod 14).
22 Vzhledem k tomu, že se projednávaná žaloba týká rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor, je třeba uvést, že v rámci řízení o kontrole státních podpor, upraveného v článku 108 SFEU, je nutné rozlišovat předběžnou fázi zkoumání podpor upravenou v odstavci 3 tohoto článku, jejímž cílem je pouze umožnit Komisi, aby si mohla utvořit prvotní názor na to, zda je předmětná podpora částečně či plně slučitelná, a fázi vyšetřování uvedenou v odstavci 2 téhož článku. Pouze v rámci posledně uvedené fáze, která má Komisi umožnit získat úplné informace o všech okolnostech věci, ukládá Smlouva Komisi povinnost vyzvat zúčastněné strany, aby předložily připomínky (rozsudky Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 38; ze dne 13. prosince 2005, Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, C‑78/03 P, Sb. rozh. s. I‑10737, bod 34, a ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, Sb. rozh. s. I‑10515, bod 27).
23 Z toho vyplývá, že jestliže Komise rozhodnutím přijatým na základě čl. 108 odst. 3 SFEU konstatuje, aniž bylo zahájeno formální vyšetřovací řízení podle odstavce 2 téhož článku, že podpora je slučitelná se společným trhem, mohou se nositelé těchto procesních záruk domoci jejich dodržení, pouze pokud mají možnost toto rozhodnutí zpochybnit před unijním soudem. Z těchto důvodů unijní soud prohlásí za přípustnou žalobu směřující ke zrušení takového rozhodnutí podanou zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, pokud původce této žaloby jejím podáním sleduje zajištění ochrany procesních práv, kterých požívá na základě posledně uvedeného ustanovení (viz rozsudek Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, uvedený výše v bodě 22, bod 35 a citovaná judikatura). Tato zásada platí jak v případě, že Komise přijme rozhodnutí, protože má za to, že podpora je slučitelná s vnitřním trhem, tak v případě, že Komise je toho názoru, že musí být vyloučena samotná existence podpory, jako je tomu v projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, uvedený výše v bodě 22, bod 47).
24 Je třeba připomenout, že zúčastněná strana je definovaná v nařízení č. 659/1999 jako „kterýkoliv členský stát, osoba, podnik nebo sdružení podniků, jejichž zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, zejména příjemce podpory, konkurenční podniky a profesní sdružení“.
25 V tomto ohledu není vyloučeno, že sdružení nájemníků může být považováno za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, pokud prokáže, že zájmy jeho samotného nebo jeho členů mohou být dotčeny poskytnutím podpory. Je nicméně nutné, aby toto sdružení právně dostačujícím způsobem prokázalo, že podpora může mít konkrétní dopad na jeho situaci nebo na situaci nájemníků, které zastupuje (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 2009, 3F v. Komise, C‑319/07 P, Sb. rozh. s. I‑5963, bod 33).
26 Je nutno konstatovat, že ze spisu jasně vyplývá, že projednávaná žaloba poukazuje na to, že za okolností projednávané věci nebylo zahájeno formální vyšetřovací řízení podle tohoto ustanovení, a směřuje tudíž k ochraně procesních práv, která žalobci podle jeho názoru plynou z čl. 108 odst. 2 SFEU.
27 Je tedy třeba přezkoumat, zda lze žalobce považovat za zúčastněnou stranu ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU.
28 Je třeba uvést, že v projednávané věci žalující sdružení opírá svou aktivní legitimaci na jedné straně o aktivní legitimaci svých členů a na druhé straně o dotčení vlastních zájmů.
29 V tomto ohledu je třeba uvést, že žaloba podaná sdružením je přípustná ve třech situacích, a to jestliže právní předpis výslovně přiznává profesním sdružením řadu oprávnění procesního charakteru nebo sdružení zastupuje zájmy podniků, které jsou samy aktivně legitimovány, anebo je sdružení individualizováno z důvodu dotčení jeho vlastních zájmů jakožto sdružení zejména proto, že aktem, jehož zrušení je požadováno, bylo dotčeno jeho postavení vyjednavače (usnesení Tribunálu ze dne 30. září 1997, Federolio v. Komise, T-122/96, Recueil, s. II‑1559, bod 61; ze dne 10. prosince 2004, EFfCI v. Parlament a Rada, T‑196/03, Sb. rozh. s. II‑4263, bod 42, a ze dne 28. června 2005, FederDoc a další v. Komise, T‑170/04, Sb. rozh. s. II‑2503, bod 49).
30 Tribunál konstatuje, že žádný právní předpis nepřiznává žalobci oprávnění procesního charakteru; žalobce se ostatně žádného takového předpisu ani nedovolává.
31 Co se týče druhého typu uvedené situace, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nelze sdružení založené k prosazování kolektivních zájmů určité kategorie procesních subjektů považovat za osobně dotčené, pokud nejsou osobně dotčeny tyto procesní subjekty samostatně (usnesení Soudního dvora ze dne 18. prosince 1997, Sveriges Betodlares a Henrikson v. Komise, C‑409/96 P, Recueil, s. I-7531, bod 45, a usnesení Tribunálu ze dne 8. září 2005, Lorte a další v. Rada, T‑287/04, Sb. rozh. s. II‑3125, bod 67).
32 V tomto ohledu žalobce zaprvé poukazuje na to, že smlouva o koupi stanoví významná práva a povinnosti ve prospěch nájemníků a řada z nich se podle českého občanského práva akceptováním závazku zřízeného v jejich prospěch stala stranou této smlouvy. Podle jeho názoru jsou tedy nájemníci napadeným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeni.
33 Je nesporné, což ostatně jasně ukazuje bod 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se podpora údajně poskytnutá Českou republikou v souvislosti s transakcí týká pouze prodejní ceny menšinového podílu. Žalobce neprokázal, v čem by tato cena, i kdyby obsahovala prvky podpory – ve skutečnosti ovšem žádné prvky podpory neobsahuje – mohla mít konkrétní vliv na situaci nájemníků. Ani skutečnost, že smlouva o koupi stanoví pro nájemníky záruky, a zejména pak předkupní právo, ani skutečnost, že se někteří nájemníci stali stranou této smlouvy, nemohou prokázat, že by zájmy nájemníků mohly být poskytnutím této podpory dotčeny ve smyslu nařízení č. 659/1999. Jak správně uvádí Komise, kdyby zahájila formální vyšetřovací řízení a dospěla k závěru o existenci podpory neslučitelné s vnitřním trhem, týkalo by se případné navrácení této podpory pouze nabyvatele menšinového podílu, tj. společnosti Karbon Invest, a případně jejích právních nástupců.
34 Zadruhé žalobce tvrdí, že nájemníci jsou skutečnými příjemci údajné podpory tím, že Česká republika měla v úmyslu jim transakcí poskytnout zvýhodnění ve formě závazků v jejich prospěch zatěžujících nabyvatele menšinového podílu.
35 Tento argument neobstojí. Jak vyplývá z bodu 33 výše, jediným příjemcem případné podpory byl nabyvatel menšinového podílu. Z ustálené judikatury každopádně vyplývá, že hospodářská výhoda přiznaná členským státem má povahu podpory pouze tehdy, když zvýhodňuje určité podniky nebo určité výroby (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. listopadu 2001, Adria‑Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C‑143/99, Recueil, s. I‑8365, body 34 a 41, a ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise, C‑75/97, Recueil, s. I‑3671, body 28 až 31). V projednávaném případě přitom nájemníci neprovozují žádnou hospodářskou činnost, a tedy nemají postavení podniku. Kromě toho žádný z argumentů žalobce týkajících se vlivu předkupního práva na cenu menšinového podílu nebo úmyslů členského státu, který byl účastníkem transakce, neumožňuje zpochybnit předchozí úvahy a prokázat, že nájemníci měli být Komisí považováni za skutečné příjemce dotčené podpory.
36 Zatřetí žalobce tvrdí, že nájemníci by byli zúčastněnou stranou, kdyby bylo zahájeno případné formální vyšetřovací řízení týkající se dotčené transakce, což by jim umožnilo upozornit Komisi na skutečnost, že závazky nabyvatele v jejich prospěch nejsou dostatečně efektivní. Na podporu své argumentace se žalobce dovolává usnesení Tribunálu ze dne 18. února 1998, Comité d’entreprise de la Société française de production a další v. Komise (T‑189/97, Recueil, s. II‑335, bod 41). Tuto judikaturu však nelze v projednávaném případě použít, jelikož se týká organizace zastupující zaměstnance podniku, který byl příjemcem státní podpory, což není případ žalobce.
37 Konečně, žalobce se nemůže důvodně opírat o to, že by Komise nebo členský stát mohly nařídit zrušení smlouvy o koupi z důvodu poskytnutí případné protiprávní podpory, a tedy zrušení práv, která tato smlouva stanoví ve prospěch nájemníků. Zahájení formálního vyšetřovacího řízení totiž neznamená ipso facto, že Komise uznává existenci podpory neslučitelné s vnitřním trhem.
38 Z přezkumu situace nájemníků provedeného Tribunálem vyplývá, že nájemníci nejsou sporným rozhodnutím osobně dotčeni. Žalobce se tedy nemůže dovolávat jejich aktivní legitimace k prokázání toho, že je zúčastněnou stranou ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU.
39 Co se týče třetího typu situace, která je předmětem judikatury uvedené v bodě 29, je třeba připomenout, že některá sdružení hospodářských subjektů, která se aktivně účastnila řízení na základě čl. 108 odst. 2 SFEU, mohou být rovněž uznána za osobně dotčená takovým rozhodnutím, pokud jsou dotčena v jejich postavení vyjednavačů (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 2. února 1988, Kwekerij van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, body 21 až 24, a ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, Recueil, s. I‑1125, body 28 a 30).
40 Žalobce tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím dotčen ve svém postavení vyjednavače, a přitom poukazuje na to, že nejen že svou stížností (viz bod 5 výše) vyvolal neformální vyšetřovací řízení týkající se transakce, ale také se tohoto řízení aktivně účastnil a účastnil by se i případného formálního vyšetřovacího řízení. Poukazuje dále na řadu svých kroků a iniciativ ve prospěch nájemníků zejména na vnitrostátní úrovni. Nakonec tvrdí, že by v případě prohlášení transakce za neslučitelnou s vnitřním trhem byl přizván k jednání o privatizaci menšinového podílu na základním kapitálu OKD.
41 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žádná ze skutečností uvedených ve spise neumožňuje učinit závěr, že žalobce je s ohledem na napadené rozhodnutí individualizován z důvodu dotčení jeho postavení vyjednavače.
42 Předně je třeba uvést, že transakce byla uzavřena dne 16. září 2004 (viz bod 1 výše), avšak ze stanov žalobce obsažených v příloze A.3 k žalobě vyplývá, že žalobce byl ustaven až 31. srpna 2008. Žalobce se tedy nemůže dovolávat úlohy vyjednavače přímo zapojeného do přijímání dotčeného opatření Českou republikou, o kterém Komise rozhodla, že nepředstavuje státní podporu. Ani následné kroky, kterých se žalobce dovolává, nemohou prokázat postavení vyjednavače spjaté s předmětem napadeného rozhodnutí a nejsou v tomto ohledu relevantní.
43 Dále, i když žalobce podal z důvodu existence transakce stížnost ke Komisi, tato skutečnost mu sama o sobě neumožňuje prokázat postavení vyjednavače ve smyslu rozsudků Kwekerij van der Kooy a další v. Komise, jakož i CIRFS a další v. Komise, uvedených výše v bodě 39 (viz rovněž rozsudek 3F, uvedený výše v bodě 25, body 94 a 95).
44 Konečně, žalobce se k prokázání svého postavení vyjednavače nemůže dovolávat takové budoucí a nejisté situace, jako je případné odstoupení od smlouvy o koupi. I když je žalobce jediným zástupcem nájemníků, jakákoliv budoucí role nemůže zakládat jasně vymezené postavení vyjednavače úzce spjaté s předmětem napadeného rozhodnutí. Je nutno konstatovat, že jeho situace není srovnatelná se situacemi, v nichž byly vydány rozsudky Kwekerij van der Kooy a další v. Komise a CIRFS a další v. Komise, uvedené výše v bodě 39, které Soudní dvůr kvalifikoval jako zcela specifické, nebo dokonce výjimečné (rovněž viz rozsudek 3F, uvedený výše v bodě 25, bod 92).
45 Žalobce tedy nelze považovat za zúčastněnou stranu ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU.
46 Z výše uvedeného vyplývá, že projednávanou žalobu je třeba odmítnout jako nepřípustnou, aniž je nezbytné rozhodovat o právním zájmu žalobce na podání žaloby.
47 Za těchto podmínek již není namístě rozhodovat o návrhu společnosti RPG Industries na vstup do řízení jako vedlejší účastnice.
K nákladům řízení
48 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) Sdružení nájemníků BytyOKD.cz se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Není namístě rozhodovat o návrhu společnosti RPG Industries Limited na vstup do řízení jako vedlejší účastnice.
V Lucemburku dne 16. května 20113
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |