ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
10. září 2015(*)
„Řízení o předběžné otázce – Úředník Evropské unie v důchodu, který před nástupem do služebního poměru byl zaměstnaný v členském státě, v němž pak pracoval i jako úředník – Nárok na důchod podle vnitrostátního důchodového systému zaměstnanců – Maximální počet odpracovaných let – Odmítnutí vyplácet starobní důchod zaměstnance – Zásada loajální spolupráce“
Ve věci C‑408/14,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím tribunal du travail de Bruxelles (Belgie) ze dne 19. srpna 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 28. srpna 2014, v řízení
Aliny Wojciechowski
proti
Office national des pensions (ONP),
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Ó Caoimh, C. Toader, E. Jarašiūnas (zpravodaj) a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokát: P. Mengozzi,
vedoucí soudní kanceláře: V. Tourrès, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. května 2015,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za A. Wojciechowski V. Vannesem a S. Rodriguesem, avocats,
– za belgickou vládu J.-C. Halleuxem a C. Pochet, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Leclercqem, avocat,
– za Evropskou komisi D. Martinem, jako zmocněncem,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. června 2015,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu zásady loajální spolupráce a čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A. Wojciechowski a Office national des pensions (ONP, národní důchodový úřad) ve věci odmítnutí přiznat dotyčné starobní důchod zaměstnance ze strany tohoto úřadu.
Právní rámec
Unijní právo
3 Uvedená nadpisem „Důchodový systém“, příloha VIII služebního řádu úředníků Evropské unie zřízeného nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 119), ve znění naposledy změněném nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1080/2010 ze dne 24. listopadu 2010 (Úř. věst. L 311, s. 1 a oprava Úř. věst. 2012, L 144, s. 48, dále jen „služební řád“) ve svém čl. 11 odst. 2 stanoví:
„Úředník, který nastoupí do služebního poměru v Evropské unii po:
[…]
– výkonu zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti,
může v období mezi svým jmenováním a dobou vzniku nároku na vyplácení starobního důchodu ve smyslu článku 77 služebního řádu uhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě takové služby nebo činnosti, jejíž výše je aktualizována ke dni skutečného převodu.
[…]“
Belgické právo
4 Arrêté royal n° 50, du 24 octobre 1967, relatif à la pension de retraite et de survie des travailleurs salariés (královská vyhláška č. 50 ze dne 24. října 1967 o starobním a vdovském důchodu zaměstnanců, Moniteur belge ze dne 27. října 1967, s. 11246) ve znění použitelném na skutkové okolnosti věci v původním řízení (dále jen „královská vyhláška č. 50“) obsahuje článek 10a, zavádějící zásadu maximálního počtu odpracovaných let. Tento článek byl do ní vložen arrêté royal n° 205, du 29 août 1983, modifiant la législation relative aux pensions du secteur social (královská vyhláška č. 205 ze dne 29. srpna 1983 o změně právních předpisů týkajících se důchodů v odvětví sociálních služeb, Moniteur belge ze dne 6. září 1983, s. 11094).
5 Uvedený článek 10a ve svém prvním, druhém a čtvrtém pododstavci uvádí:
„Vznikne-li zaměstnanci nárok na starobní důchod podle této vyhlášky a na starobní důchod nebo jinou výhodu na základě jiného nebo jiných systémů a současně součet jednotlivých podílů vyjadřujících významnost každého z těchto důchodů vyšší než 1, krátí se počet odpracovaných let zohledňovaných při stanovení starobního důchodu tak, aby uvedený součet dosáhl 1. […]
Podíl uvedený v předchozím pododstavci vyjadřuje vztah mezi délkou jednotlivých období, procentním podílem nebo jakýmkoliv jiným nepeněžním kritériem zohledňovaným pro stanovení výše přiznaného důchodu a maximální hodnotou délky, procentního podílu nebo jakéhokoliv jiného kritéria, na jehož základě lze přiznat plnou výši důchodu.
[…]
Pro účely tohoto článku se ‚jiným systémem‘ rozumí jakýkoliv jiný belgický systém starobních a vdovských důchodů s výjimkou systému OSVČ a jakýkoliv jiný obdobný systém v jiné zemi nebo systém zaměstnanců orgánů mezinárodního práva veřejného.“
6 Článek 3 arrêté royal du 14 octobre 1983, portant exécution de l’article 10 bis de l’arrêté royal n° 50 (královská vyhláška ze dne 14. října 1983 provádějící článek 10a královské vyhlášky č. 50, Moniteur belge ze dne 27. října 1983, s. 13650) ve znění použitelném na skutkové okolnosti věci v původním řízení (dále jen „královská vyhláška ze dne 14. října 1983“) stanoví:
„Každý z podílů uvedených v prvním pododstavci článku 10a […] se vynásobí jmenovatelem podílu použitého pro výpočet důchodu zaměstnance. Pokud je tento počítán na základě podílů s různými jmenovateli, převedou se nejprve tyto podíly na nejvyšší z daných jmenovatelů a sečtou se.
Počet let odčítaných od odpracované doby odpovídá kladnému rozdílu mezi součtem součinů získaných dle předchozího pododstavce a jmenovatelem nebo největším ze jmenovatelů, na jehož základě je důchod zaměstnance počítán, zaokrouhlenému na nejbližší nižší celé číslo.
Počet odčítaných let nemůže být vyšší než 15 ani než výsledek získaný vydělením rozdílu mezi přepočtenou výší a paušální výší číslem představujícím 10 [ %] uvedené paušální výše, zaokrouhlený na nejbližší celé vyšší číslo. […]
Snížení počtu odpracovaných let se týká přednostně let zakládajících nárok na nejnižší důchod.“
7 Článek 1 královské vyhlášky ze dne 14. října 1983 upřesňuje:
„Pro účely této vyhlášky se rozumí:
[…]
b) přepočtenou výší: výsledek získaný násobením důchodu přiznaného v rámci jiného systému převrácenou hodnotou podílu uvedeného v čl. 10a druhém pododstavci královské vyhlášky č. 50 […];
c) paušální výší: 75 [ %] aktualizované paušální odměny zohledněné v případě dělnické profese během roku předcházejícího 1. lednu 1955.“
8 Článek 2 královské vyhlášky ze dne 14. října 1983 ve svém odstavci 3 uvádí:
„Plným důchodem v jiném systému se rozumí důchod, který bez zohlednění příspěvků, příplatků nebo plnění jiné povahy dosahuje maximální výše, která může být přiznána v rámci kategorie, do níž příjemce náleží.“
9 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru plyne, že není-li výše důchodu přiznaného v rámci jiného systému známa, má se dle správní praxe až do jejího doložení za to, že plná výše důchodu dosahuje 2,5 násobku paušální výše 6 506,98 eura s koeficientem 138,01.
Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžná otázka
10 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že A. Wojciechowski, která je belgickou státní příslušnicí, pracovala v Belgii od roku 1965 do roku 1977 jako zaměstnankyně a poté od 17. října 1977 do 30. listopadu 2011 jako úřednice Evropské komise.
11 V květnu 2012 přezkoumal ONP z vlastního podnětu nárok A. Wojciechowski na starobní důchod zaměstnance, neboť dotyčná dosáhla k 26. dubnu 2013 zákonného věku pro odchod do důchodu v Belgii (65 let).
12 V prvním formuláři vyplněném dne 21. května 2012 dotyčná uvedla, že od roku 1965 do roku 1977 pracovala v Belgii jako zaměstnankyně a že jí je od 1. prosince 2011 vyplácen důchod Evropskou komisí. Dále upřesnila, že k výše uvedenému datu ukončila veškerou výdělečnou činnost.
13 Dopisem ze dne 12. června 2012 se ONP dotázal Komise, zda A. Wojciechowski splňuje podmínky k tomu, aby mohla pobírat starobní důchod vyplácený z unijního systému. Dopisem ze dne 17. srpna 2012 oznámila Komise ONP, že v souladu se svou správní praxí předala odpověď dotyčné osobě.
14 Dopisem ze dne 24. srpna 2012 předala A. Wojciechowski ONP potvrzení získané od Komise, z něhož vyplývá, že je jí od 1. prosince 2011 Komisí vyplácen důchod stanovený na základě příspěvků, jež odvedla do unijního důchodového systému v době od 17. října 1977 do 30. listopadu 2011. Výši tohoto důchodu však dotyčná ONP nesdělila. Týmž dopisem A. Wojciechowski navíc ONP oznámila, že nevyužila možnosti uhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě výkonu svého zaměstnání, kterou nabízí čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu.
15 Rozhodnutím ze dne 11. září 2012, odkazujícím na článek 10a královské vyhlášky č. 50, sdělil ONP dotyčné toto:
„Kromě let odpracovaných v rámci belgického systému jste pracovala určitou dobu i v rámci jiného systému (veřejné služby, mezinárodní organizace). Kumulací různých důchodových systémů však nemůžete přesáhnout maximální počet odpracovaných let, tzn., že nemůžete mít celkem odpracováno více než 45 let.
[…] Vámi odpracovanou dobu je tedy třeba pokrátit o 10 let. […]“
16 Z tohoto rozhodnutí a ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že podle názoru ONP dosáhla A. Wojciechowski 13/45 odpracovaných let v postavení zaměstnance a 45/45 odpracovaných let v rámci jiného systému. Na základě platných pravidel pro stanovení výše důchodu z toho ONP nejprve vyvodil, že dotyčná má na základě let, jež odpracovala v Belgii v postavení zaměstnance, nárok na starobní důchod ve výši 83,05 eura, což odpovídá 3/45 let odpracovaných v postavení zaměstnance vzhledem k tomu, že maximální počet odpracovaných let sice byl v zásadě překročen o 13 let, avšak uplatnění ustanovení k odstranění tvrdosti obsaženého v čl. 3 třetím pododstavci královské vyhlášky ze dne 14. října 1983 umožnilo omezit toto překročení na 10 let.
17 ONP poté elektronickou zprávou ze dne 13. listopadu 2012 A. Wojciechowski oznámil, že vzhledem k tomu, že mu není známa výše důchodu vypláceného Komisí, má za to, že podíl na důchodu v plné výši, který má být zohledněn pro účely použití zmíněného článku 10a, je po odpracování 35 let ve výše uvedeném orgánu roven 70/70 nebo 45/45, jelikož měl za to, že unijní úředník, který nastoupil do služebního poměru před 1. květnem 2004, získává za každý odpracovaný rok pro účely důchodu 2 % svého posledního platu a že celkový takto získaný procentní podíl může představovat nejvýše 70 % posledního základního platu tohoto úředníka. Z toho tedy vyvodil, že maximální počet odpracovaných let byl překročen o třináct let.
18 Pokud jde o snížení důchodu vyplývající z výše uvedeného překročení, ONP v téže elektronické zprávě uvedl, že pokud, tak jako v projednávaném případě, výše důchodu pobíraného v rámci jiného systému není známa, stanoví se toto snížení na základě výše přepočtené z tohoto jiného systému, u níž „se až do jejího doložení předpokládá, že odpovídá 2,5 násobku paušální výše 6 506,98 [eura] při koeficientu 138,01“. Z toho podle ONP vyplývalo, že na rozdíl od toho, co bylo uvedeno v rozhodnutí ze dne 11. září 2012, není možné zohlednit ani jeden rok odpracovaný v postavení zaměstnance. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru totiž plyne, že v uvedeném rozhodnutí měl ONP na základě špatně zadané přepočtené výše chybně za to, že snížení počtu odpracovaných let mohlo být na základě čl. 3 třetího pododstavce královské vyhlášky ze dne 14. října 1983 omezeno na 10 let. Toto nové rozhodnutí ONP dotyčné neoznámil, ale počínaje červencem 2013 jí přestal vyplácet důchod.
19 Žalobou podanou dne 11. prosince 2012 k tribunal du travail de Bruxelles (pracovní soud v Bruselu) (Belgie) se A. Wojciechowski domáhala zejména prohlášení neplatnosti rozhodnutí ze dne 11. září 2012, jakož i toho, aby bylo ONP uloženo přiznat jí starobní důchod odpovídající 13/45 důchodu v plné výši, tj. podle jejího propočtu přibližně 367,07 eura měsíčně. Na podporu svého návrhu A. Wojciechowski zejména uvedla, že pokud by na její postavení bylo použitelné nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35) ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3, dále jen „nařízení č. 1408/71“) nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72), s ohledem na judikaturu Soudního dvora by to znamenalo, že ONP nemohl pro výpočet jejího belgického důchodu uvedenou zásadu maximálního počtu odpracovaných let použít. Kromě toho má za to, že se ONP dopustil pochybení, neboť v rámci unijních orgánů neodpracovala 45 let, nýbrž 34 let a 11 měsíců, tj. 35 let. V tomto ohledu se A. Wojciechowski rovněž tázala, z jakého právního základu ONP vycházel při stanovení teoretické výše jejího unijního důchodu.
20 ONP tvrdí, že důchody vyplácené unijními orgány nespadají do působnosti unijních právních předpisů v oblasti souběhu, takže nařízení č. 1408/71 a 883/2004 nejsou použitelná. Cour de cassation (kasační soud) navíc uznal ústavnost zásady maximálního počtu odpracovaných let a ONP má za to, že použil-li článek 10a královské vyhlášky č. 50 na základě teoretických údajů, neboť neměl k dispozici informace vyžádané od Komise, řídil se přitom zásadou obezřetnosti.
21 Předkládající soud upřesňuje, že zásada maximálního počtu odpracovaných let odráží doplňkovost důchodového systému zaměstnanců ve vztahu k ostatním systémům. V tomto ohledu uvádí, že podle této zásady jsou veškeré uznané odpracované roky, s výjimkou roků odpracovaných jako OSVČ, připočteny k rokům odpracovaným v postavení zaměstnance a jakmile součet jednotlivých podílů představujících výši každého z těchto důchodů přesahuje 1, je počet odpracovaných let zohledňovaných pro účely stanovení starobního důchodu zaměstnance krácen tak, aby bylo dosaženo součtu 1. Jak s odkazem na zprávu určenou králi, která předcházela královské vyhlášce č. 205 ze dne 29. srpna 1983, rozhodl Cour d’arbitrage (rozhodčí soud), nyní Cour constitutionnelle (ústavní soud), v rozsudku ze dne 20. září 2001, účelem zmíněného článku 10a je zajistit, aby bylo „se všemi pracovníky se smíšenou kariérou zacházeno v souladu se zásadou rovnosti, a to za účelem omezení výdajů v důchodové oblasti“.
22 Poté, co tribunal du travail de Bruxelles konstatoval, že systém použitelný na stálé zaměstnance Komise spadá jakožto systém zaměstnanců orgánů veřejného práva pod článek 10a královské vyhlášky č. 50 a že s ohledem na judikaturu Soudního dvora se A. Wojciechowski zřejmě nemůže dovolávat článků 45 SFEU a 48 SFEU ani nařízení č. 1408/71 či 883/2004, uvádí dlouhé výňatky z předkládacího rozhodnutí cour du travail de Bruxelles (odvolací pracovněprávní soud v Bruselu) ve věci, v níž byl vydán rozsudek Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54). I když se domnívá, že odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze přímo přenést na projednávaný spor, neboť dotčená belgická právní úprava je pokaždé odlišná, a že na spor nelze přímo použít ani řešení poskytnuté Soudním dvorem v rozsudku My (C‑293/03, EU:C:2004:821), má nicméně za to, že článek 10a královské vyhlášky č. 50 by mohl ztížit přijímání úředníků belgické státní příslušnosti s určitým počtem odpracovaných let do služeb Unie.
23 Za těchto podmínek se cour du travail de Bruxelles rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání zásada loajální spolupráce a čl. 4 odst. 3 SEU na straně jedné a čl. 34 odst. 1 [Listiny] na straně druhé tomu, aby členský stát snížil starobní důchod zaměstnance založený na příspěvcích odvedených podle právních předpisů tohoto členského státu, případně ho zcela odmítl přiznat, pokud součet roků odpracovaných v tomto členském státě a v evropských orgánech přesahuje maximální počet 45 odpracovaných let, uvedený v článku 10a [královské vyhlášky č. 50]?“
K příslušnosti Soudního dvora
24 Belgická vláda tvrdí, že Soudní dvůr není příslušný k zodpovězení položené otázky, jelikož věc v původním řízení nemá žádnou vazbu na unijní právo. Komise na jednání toto tvrzení zpochybnila.
25 Za těchto okolností je třeba, aby Soudní dvůr ověřil, zda má pravomoc vyjádřit se k požadovanému výkladu (v tomto smyslu viz rozsudky Omalet, C‑245/09, EU:C:2010:808, bod 10 a citovaná judikatura, jakož i Impacto Azul, C‑186/12, EU:C:2013:412, bod 17 a citovaná judikatura).
26 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr není příslušný, pokud je zřejmé, že ustanovení unijního práva, o jehož výklad je Soudní dvůr žádán, nelze použít (v tomto smyslu viz rozsudky Omalet, C‑245/09, EU:C:2010:808, bod 11; Impacto Azul, C‑186/12, EU:C:2013:412 bod 18, jakož i Caixa d’Estalvis i Pensions de Barcelona, C‑139/12, EU:C:2014:174, bod 41), k čemuž může v zásadě dojít, jestliže jsou všechny relevantní prvky sporu v původním řízení dány pouze uvnitř jednoho členského státu (v tomto smyslu viz zejména rozsudek Omalet, C‑245/09, EU:C:2010:808, body 12 až 15 a citovaná judikatura).
27 Svojí otázkou se předkládající soud Soudního dvora zejména táže, zda zásada loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 SEU brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení a která může mít za následek odepření výplaty starobního důchodu bývalému zaměstnanci, na který má tento nárok na základě příspěvků odvedených v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, nebo snížení jeho výše z důvodu, že daný pracovník následně pracoval pro unijní orgány. V této souvislosti se především táže, zda je ve věci, která mu byla předložena v rámci původního řízení, možné uplatnit judikaturu Soudního dvora vzešlou z rozsudku My (C‑293/03, EU:C:2004:821).
28 Jak uvedl generální advokát v bodech 33 a 34 svého stanoviska, nelze tedy mít za to, že by spor v původním řízení neměl žádnou vazbu na unijní právo umožňující konstatovat příslušnost Soudního dvora k zodpovězení položené otázky. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že předkládající soud se zabývá především tím, zda taková vnitrostátní právní úprava, jaká je dotčená ve věci v původním řízení, ztěžuje unijním orgánům přijímání úředníků přicházejících z členských států, kde již odpracovali určitý počet let. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se proto v podstatě týká čl. 4 odst. 3 SEU ve spojení se služebním řádem, a v důsledku toho má vazbu na unijní právo.
29 Kromě toho okolnost, že podle belgické vlády není situace dotčená ve věci v původním řízení srovnatelná se situacemi dotčenými ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky My (C‑293/03, EU:C:2004:821) a Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54), a že v důsledku toho zásady vyjádřené Soudním dvorem v uvedených rozsudcích nejsou na skutečnosti dotčené ve věci v původním řízení použitelné, je součástí meritorního zkoumání položené otázky, a nemá tak žádný dopad na příslušnost Soudního dvora k jejímu zodpovězení.
30 Z výše uvedeného plyne, že Soudní dvůr je příslušný k zodpovězení položené otázky.
K předběžné otázce
K přípustnosti
31 Belgická vláda tvrdí, že položená otázka má čistě hypotetickou povahu, a je proto nepřípustná, jelikož předkládající soud své rozhodnutí předložit věc Soudnímu dvoru založil na neověřené okolnosti, že článek 10a královské vyhlášky č. 50 „by mohl Evropskému společenství ztížit přijímání úředníků belgické státní příslušnosti s určitým počtem odpracovaných let“.
32 Podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o žádosti podané vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky Commune de Mesquer, C‑188/07, EU:C:2008:359, bod 30 a citovaná judikatura, jakož i Verder LabTec, C‑657/13, EU:C:2015:331, bod 29).
33 Je třeba konstatovat, že ani jedna z těchto okolností v projednávaném případě nenastala. Zejména domněnka vyjádřená předkládajícím soudem, jíž belgická vláda argumentuje, nemůže být považována za něco, co by položené otázce dodávalo hypotetickou povahu, jelikož ve skutečnosti představuje samotný důvod jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Právě z důvodu, že se tribunal du travail de Bruxelles zabývá tím, zda právní úprava dotčená ve věci v původním řízení může mít omezující účinek ve smyslu z judikatury Soudního dvora uvedený v bodě 31 tohoto rozsudku, totiž uvedený soud položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku uvedenou v bodě 23 tohoto rozsudku. Tato otázka je proto přípustná.
K věci samé
34 Podstatou otázky předkládajícího soudu je to, zda čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 34 odst. 1 Listiny mají být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení a která může mít za následek zamítnutí výplaty starobního důchodu bývalému zaměstnanci, na který má tento nárok na základě příspěvků odvedených v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, nebo snížení jeho výše, jestliže celkový počet let odpracovaných tímto pracovníkem jako zaměstnancem v uvedeném členském státě a jako unijním úředníkem vykonávajícím svoji funkci tamtéž přesahuje maximální počet 45 odpracovaných let určený pravidly pro stanovení výše důchodů uvedenými v této právní úpravě.
35 Je třeba připomenout, že unijní právo nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení a že při neexistenci harmonizace na unijní úrovni je věcí právních předpisů každého členského státu určit podmínky poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení. Nic to však nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat unijní právo (rozsudek Melchior, C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 21 a citovaná judikatura) zahrnující i zásady zakotvené Soudním dvorem v jeho judikatuře týkající se výkladu zásady loajální spolupráce ve spojení se služebním řádem.
36 V tomto ohledu Soudní dvůr již uvedl, že služební řád byl přijat nařízením Rady (nařízení č. 259/68), které má podle čl. 288 druhého pododstavce SFEU obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech, z čehož vyplývá, že kromě účinků, které vyvolává ve vnitřním řádu unijní administrativy, služební řád zavazuje i členské státy v celém rozsahu, v němž je pro účely jeho provedení nezbytná jejich součinnost (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Belgie, 137/80, EU:C:1981:237, body 7 a 8, jakož i Komise v. Belgie, 186/85, EU:C:1987:208, bod 21).
37 Soudní dvůr mimoto již v rozsudku My (C‑293/03, EU:C:2004:821) rozhodl, že zásada loajální spolupráce uvedená v článku 10 ES, která je nyní vyjádřena ustanovením čl. 4 třetího odstavce SEU, ve spojení se služebním řádem musí být vykládána tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje zohlednit odpracovaná léta, jichž občan Unie dosáhl ve službě unijního orgánu, za účelem vzniku nároku na předčasný starobní důchod v rámci vnitrostátního systému. V usnesení Ricci a Pisaneschi (C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420) Soudní dvůr upřesnil, že totéž platí, pokud jde o vznik nároku na řádný starobní důchod.
38 Při rozhodnutí v tomto smyslu Soudní dvůr v bodech 45 až 47 rozsudku My (C‑293/03, EU:C:2004:821), jakož i v bodech 29 až 32 usnesení Ricci a Pisaneschi (C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420) uvedl, že právní úpravy dotčené ve věcech, v nichž byl vydán uvedený rozsudek a usnesení, mohou unijním orgánům a institucím ztížit přijímání úředníků přicházejících z členských států, kde již odpracovali určitý počet let.
39 Podle Soudního dvora totiž tyto právní úpravy mohly být překážkou výkonu profesní činnosti u unijních orgánů nebo institucí a odrazovat od jejího výkonu, neboť pracovník předtím podléhající vnitrostátnímu důchodovém systému tím, že přijme pracovní místo u unijních orgánů nebo institucí, riskoval, že ztratí možnost požívat v rámci takového systému starobní důchod, na který by měl nárok, kdyby takové pracovní místo nepřijal.
40 Soudní dvůr měl za to, že takové následky nelze připustit s ohledem na povinnost loajální spolupráce a pomoci, kterou mají členské státy vůči Unii a která nachází vyjádření v povinnosti usnadnit Unii plnění jejího poslání, stanovené v článku 10 ES (viz rozsudek My, C‑293/03, EU:C:2004:821, bod 48, jakož i usnesení Ricci a Pisaneschi, C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420, bod 33).
41 V bodě 29 rozsudku Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54) Soudní dvůr obdobně konstatoval, že článek 10 ES, ve spojení s pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropských společenství, zavedeným nařízením č. 259/68 ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004 (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130) – který obdobně jako služební řád zavazuje členské státy v celém rozsahu, v němž je pro účely jeho provedení nezbytná jejich součinnost (rozsudek Melchior, C‑647/13, EU:C:2015:54, bod 22 a citovaná judikatura) – brání právní úpravě členského státu vykládané v tom smyslu, že pro účely vzniku nároku na dávky v nezaměstnanosti se nezohledňují odpracované doby dosažené v postavení smluvního zaměstnance u unijního orgánu se sídlem v tomto členském státě a jako odpracované dny se nezapočítávají dny nezaměstnanosti, za které byl vyplácen příspěvek v nezaměstnanosti na základě uvedeného pracovního řádu, zatímco dny nezaměstnanosti, kdy byly vypláceny dávky v nezaměstnanosti podle právní úpravy uvedeného členského státu, započítávány jsou.
42 Toto rozhodnutí Soudní dvůr založil rovněž na odrazujícím účinku, který sporná právní úprava může pro unijní orgány mít při přijímání pracovníků s bydlištěm v členském státě, v němž má unijní orgán sídlo, jako smluvních zaměstnanců dotčeného orgánu (viz rozsudek Melchior, C‑647/13, EU:C:2015:54, body 27 a 28).
43 Právní úprava členského státu dotčená ve věci v původním řízení, na jejímž základě je starobní důchod, na který má pracující nárok na základě příspěvků odvedených v postavení zaměstnance v tomto členském státě, snížen nebo zcela zamítnut z důvodu let následně odpracovaných v některém z unijních orgánů, může těmto orgánům rovněž ztížit nejen přijímání úředníků z členských států, kde již odpracovali určitý počet let, ale rovněž udržení si zkušených úředníků ve služebním poměru.
44 Taková právní úprava totiž může pracovníka, který přispíval určitý počet let do důchodového systému zaměstnanců členského státu, odrazovat od přijetí pracovní nabídky od unijního orgánu se sídlem v tomto členském státě nebo ho motivovat k předčasnému ukončení služebního poměru u něj, jelikož v důsledku nástupu na pracovní místo v tomto orgánu nebo odpracování vysokého počtu let v něm mu hrozí ztráta nároku na důchod získaného v rámci zaměstnání v tomto členském státě před nástupem do služebního poměru u Unie.
45 Takové následky nelze připustit s ohledem na povinnost loajální spolupráce a loajální pomoci, kterou mají členské státy vůči Unii a která nachází své vyjádření v povinnosti usnadnit Unii plnění jejího poslání, stanovené v článku 4 odst. 3 SFEU.
46 Je zajisté pravda, že, jak uvedla belgická vláda, ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky My (C‑293/03, EU:C:2004:821) a Melchior (C‑647/13, EU:C:2015:54), jakož i usnesení Ricci a Pisaneschi (C‑286/09 a C‑287/09, EU:C:2010:420), nebyly doby odpracované v unijních orgánech a institucích zohledněny pro založení nároku na dávky systému sociálního zabezpečení dotyčného členského státu, jež by si bývali mohli dotyční nárokovat, pokud by během této doby přispívali do tohoto systému, zatímco ve věci v původním řízení byla doba odpracovaná A. Wojciechowski pro Komisi řádně zohledněna při stanovení starobního důchodu bývalého zaměstnance v rámci belgického systému.
47 Tato okolnost nicméně nemůže zpochybnit konstatování učiněné v bodech 43 až 45 tohoto rozsudku, jelikož toto zohlednění vede ke stejnému výsledku, projevujícímu se snížením, či dokonce odebráním nároků, jichž by se A. Wojciechowski mohla domáhat na belgickém systému zaměstnanců, pokud by následně nenastoupila do služebního poměru u unijního orgánu, a projevuje se tudíž vůči ní rovněž odrazujícím účinkem.
48 Je třeba nicméně uvést, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru plyne, že ztráta veškerých důchodových nároků, jichž by se A. Wojciechowski byla mohla domáhat, pokud by po celou pracovní kariéru zůstala pojištěna v rámci belgického systému zaměstnanců, neplyne ze samotného uplatnění zásady maximálního počtu odpracovaných let stanovené článkem 10a královské vyhlášky č. 50, ale ze způsobu, jakým příslušné belgické orgány stanovují podíl vyjadřující rozsah starobního důchodu A. Wojciechowski vypláceného Unií, který staví 35 let odpracovaných v unijních orgánech na roveň 45 letům účasti v belgickém systému zaměstnanců.
49 Z uvedeného spisu totiž plyne, že tyto důchodové nároky by nebyly odebrány, pokud by uvedené orgány měly za to, že 35 let služebního poměru v Komisi odpovídá 35/45 celkového počtu let odpracovaných zaměstnancem v Belgii, a pokud by tyto orgány v důsledku toho došly k závěru, že celkový počet let odpracovaných A. Wojciechowski představuje 48/45, což by mělo za následek, že při stanovení výše důchodu plynoucí z výkonu zaměstnání v Belgii by došlo k jejímu snížení odpovídajícímu nanejvýš odečtení tří let nejméně výhodných z hlediska důchodových nároků, obdobně jako je tomu u snížení, které by bylo uplatněno u ostatních belgických pracovníků, kteří by odpracovali 48 let v rámci belgického systému zaměstnanců.
50 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pouhá skutečnost, že by byla letům odpracovaným ve služebním poměru u unijního orgánu přiznána totožná časová hodnota jako letům odpracovaným v rámci belgického systému zaměstnanců, umožňuje vyloučit riziko odrazujícího účinku popsané v bodech 43 až 45 tohoto rozsudku. Pouze takové stejné započítávání dob odpracovaných jako zaměstnanec a jako unijní úředník totiž umožňuje odbourat uvedený odrazující účinek, který může v opačném případě plynout, jak bylo konstatováno v uvedených bodech, z přijetí pracovního místa u unijního orgánu po předchozím výkonu zaměstnání v Belgii.
51 A konečně belgická vláda se za účelem odůvodnění odnětí veškerých důchodových nároků, které A. Wojciechowski získala v rámci belgického systému zaměstnanců, nemůže dovolávat skutečnosti, že se tato rozhodla neuhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých v rámci výkonu zaměstnání před nástupem do služebního poměru u Unie podle čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu.
52 Jak totiž plyne z jeho znění, toto ustanovení stanoví pouhou možnost, kterou úředníci mohou, ale nemusí využít. Z jejího nevyužití tudíž nemůže plynout ztráta nároků, které úředník nabyl na základě příspěvků odvedených do vnitrostátního režimu sociálního zabezpečení, jehož účastníkem byl před svým nástupem do služebního poměru u Unie, neboť v opačném případě by se tato možnost změnila na povinnost, což by bylo v rozporu s jednoznačným zněním tohoto ustanovení, a tudíž nepřípustné.
53 Vzhledem ke všem předchozím úvahám, aniž by bylo třeba položenou otázku zkoumat z pohledu čl. 34 odst. 1 Listiny, je třeba na tuto otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 3 SEU ve spojení se služebním řádem musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení a která může mít za následek zamítnutí výplaty starobního důchodu bývalému zaměstnanci, státnímu příslušníkovi dotčeného členského státu, na který má tento nárok na základě příspěvků odvedených v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, nebo snížení jeho výše, jestliže celkový počet let odpracovaných tímto pracovníkem jako zaměstnancem v uvedeném členském státě a jako unijním úředníkem vykonávajícím svoji funkci tamtéž přesahuje maximální počet 45 odpracovaných let stanovený uvedenou právní úpravou, jelikož na základě způsobu stanovení podílu vyjadřujícího rozsah starobního důchodu vypláceného Unií je toto snížení větší než v případě, pokud by uvedený pracovník celou dobu pracoval jako zaměstnanec v dotčeném členském státě.
K nákladům řízení
54 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Článek 4 odst. 3 SEU, ve spojení se služebním řádem úředníků Evropské unie, zavedeným nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise, ve znění naposledy změněném nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1080/2010 ze dne 24. listopadu 2010, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení a která může mít za následek zamítnutí výplaty starobního důchodu bývalému zaměstnanci, státnímu příslušníkovi dotčeného členského státu, na který má tento nárok na základě příspěvků odvedených v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, nebo snížení jeho výše, jestliže celkový počet let odpracovaných tímto pracovníkem jako zaměstnancem v uvedeném členském státě a jako úředníkem Evropské unie vykonávajícím svoji funkci tamtéž přesahuje maximální počet 45 odpracovaných let stanovený uvedenou právní úpravou, jelikož na základě způsobu stanovení podílu vyjadřujícího rozsah starobního důchodu vypláceného Unií je toto snížení větší než v případě, pokud by uvedený pracovník celou dobu pracoval jako zaměstnanec v dotčeném členském státě.
Podpisy.