ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
24. listopadu 2022(*)
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb osob – Článek 45 SFEU – Rovné zacházení – Sociální výhody – Nařízení (EU) č. 492/2011 – Článek 7 odst. 2 – Finanční podpora na vysokoškolské studium v jiném členském státě – Podmínka bydliště – Alternativní podmínka sociální integrace pro studenty-nerezidenty – Situace studenta, který je státním příslušníkem státu poskytujícího podporu a od svého narození pobývá ve státě studia“
Ve věci C‑638/20,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Överklagandenämnden för studiestöd (odvolací komise ve věcech finanční podpory na studium, Švédsko) ze dne 14. října 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 25. listopadu 2020, v řízení
MCM
proti
Centrala studiestödsnämnden
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení A. Prechal, předsedkyně senátu, M. L. Arastey Sahún, F. Biltgen (zpravodaj), N. Wahl a J. Passer, soudci,
generální advokátka: L. Medina,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za MCM jím samotným,
– za švédskou vládu H. Eklinder, C. Meyer-Seitz, A. Runeskjöld, M. Salborn Hodgson, R. Shahsavan Eriksson, H. Shev, J. Lundbergem a O. Simonssonem, jako zmocněnci,
– za dánskou vládu J. Nymann-Lindegrenem a M. Søndahl Wolff, jako zmocněnci,
– za rakouskou vládu A. Posch, E. Samoilovou a J. Schmollem, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi P. Carlin a B.-R. Killmannem, jako zmocněnci,
– za norskou vládu E. S. Eikeland a T. H. Aarthun, jako zmocněnkyněmi,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 7. dubna 2022,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45 SFEU, jakož i čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi MCM a Centrala studiestödsnämnden (národní rada pro finanční podporu studentů, Švédsko) (dále jen „CSN“) ve věci nároku MCM na získání finanční podpory švédského státu na studium ve Španělsku.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 7 nařízení č. 492/2011 ve svých odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.
2. Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“
4 Článek 10 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:
„Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území.“
Švédské právo
5 Podle článku 23 prvního pododstavce kapitoly 3 Studiestödslag (1999:1395) [zákon (1395:1999 o finanční podpoře na studium, dále jen „zákon o finanční podpoře na studium“]) je nárok studenta na finanční podporu na postsekundární vzdělávání mimo Švédsko podmíněn tím, že student pobýval ve Švédsku nepřetržitě po dobu nejméně dvou let za posledních pět let předcházejících podání žádosti o podporu (dále jen „podmínka bydliště“).
6 Vláda nebo jí určený orgán však mohou přijmout zvláštní ustanovení umožňující odchýlit se od podmínky bydliště a stanovit další pravidla upravující finanční podporu poskytovanou studentům studujícím v zahraničí.
7 Zákon o finanční podpoře na studium tak byl upřesněn Centrala studiestödsnämndens föreskritfter och allmänna råd om beviljning av studienmedel (CSNFS 2001: 1) (Obecné pokyny a rady pro CSN k poskytování financí na studia, dále jen „obecné pokyny pro CSN“). Tyto obecné pokyny v čl. 6 kapitole 12 stanoví, že podmínka bydliště stanovená v článku 23 kapitoly 3 tohoto zákona se nevztahuje na osobu, která tuto podmínku splňovala, když začala studovat v zahraničí s podporou na studium ve smyslu uvedeného zákona nebo se stipendiem pro doktorandy a s touto podporou studuje bez přerušení. Článek 6 této kapitoly 12 stanoví, že podmínka bydliště se nevztahuje ani na švédského státního příslušníka, který pobývá v zahraničí z důvodu nemoci, pokud předtím pobýval ve Švédsku. Konečně článek 6 uvedené kapitoly 12 upřesňuje, že pokud to odůvodňují zvláštní okolnosti, může být studijní podpora poskytnuta studentovi i v případě, že podmínku bydliště nesplňuje.
8 Ve zvláštních případech, kdy CSN považuje podmínku bydliště za neslučitelnou s unijním právem, přiznává výjimku z této podmínky, avšak vyžaduje, aby měla osoba vazbu na švédskou společnost. Centrala studiestödsnämndens rättsliga ställningstaganden dnr 2013–113–9290 samt dnr 2014–112–8426 (interní pokyny CSN č. 2013–113–9290 a č. 2014–112–8426) tak stanoví, že podmínka bydliště stanovená v prvním pododstavci článku 23 kapitoly 3 zákona o finanční podpoře na studium neplatí vzhledem k čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 pro osoby, které CSN ve Švédsku uzná za migrující pracovníky či jejich rodinné příslušníky. Tyto osoby s výjimkou dětí však musí mít pro účely poskytnutí finanční podpory na studium vazby na švédskou společnost.
Spor v původním řízení a předběžná otázka
9 MCM, švédský státní příslušník, má od svého narození bydliště ve Španělsku.
10 V březnu 2020 podal MCM u CSN žádost o finanční podporu na univerzitní studium ve Španělsku. MCM uvedl, že jeho otec, který je rovněž švédským státním příslušníkem a žije a pracuje ve Švédsku od listopadu 2011, vykonával výdělečnou činnost jako migrující pracovník ve Španělsku po dobu přibližně 20 let.
11 CSN žádost zamítla s odůvodněním, že MCM nesplňuje podmínku bydliště ve Švédsku stanovenou v čl. 23 prvním pododstavci kapitoly 3 zákona o finanční podpoře na studium a nesplňuje žádné z kritérií stanovených odchylnými ustanoveními článků 6, 6a a 6b kapitoly 12 obecných pokynů pro CSN, na jejichž základě by mu taková podpora mohla být přiznána. Kromě toho konstatovala, že se MCM nemůže domáhat této podpory na základě toho, že je rodinný příslušník migrujícího pracovníka, jelikož jeho otec nyní vykonává výdělečnou činnost ve Švédsku, tedy v členském státě svého původu, a MCM nesplňuje alternativní podmínku integrace do švédské společnosti umožňující odpuštění nesplnění podmínky bydliště.
12 MCM podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k Överklagandenämnden för studiestöd (odvolací komise ve věcech finanční podpory na studium, Švédsko), která je předkládajícím soudem. CSN ve vyjádření setrvala na svém posouzení. Rovněž uvedla, že odmítnutí přiznat MCM finanční podporu na studium mohlo odradit jeho otce od přestěhování se do Španělska, a tudíž pro jeho otce představuje překážku volnému pohybu. V této souvislosti si však nebyla jistá, zda se na dotčenou situaci nadále vztahuje unijní právo, jelikož otec MCM přestal využívat svobody pohybu jakožto migrující pracovník od roku 2011. Měla rovněž pochybnosti o tom, že by se migrující pracovník, který se vrátil do země svého původu, mohl vůči této zemi bez časového omezení dovolávat záruk, jež jemu i jeho rodinným příslušníkům přiznává nařízení č. 492/2011.
13 Předkládající soud uvádí, že finanční podpora na studium může být přiznána švédským státním příslušníkům a státním příslušníkům jiných členských států na postsekundární studium v zahraničí.
14 Připomíná, že podle čl. 23 prvního pododstavce kapitoly 3 zákona o finanční podpoře na studium je nárok na takovou podporu, který nezávisí na příjmech rodičů žadatele ani na jakékoli jiné sociální situaci, podmíněn tím, že student, jenž podal žádost, pobýval ve Švédsku během posledních pěti let nepřetržitě alespoň dva roky. Nemůže-li být podmínka bydliště splněna, lze podporu přesto přiznat, existují-li zvláštní okolnosti ve smyslu článku 6 kapitoly 12 obecných pokynů a rad pro CSN.
15 Předkládající soud dodává, že v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 se podmínka bydliště nevztahuje na migrující pracovníky nebo jejich rodinné příslušníky. S výjimkou případu, kdy je žadatel dítětem migrujícího pracovníka, však CSN vyžaduje na základě svých interních pokynů pro účely přiznání finanční podpory na studium vazbu na švédskou společnost.
16 Tento soud dále upřesňuje, že podmínka bydliště se vztahuje rovněž na osoby, včetně švédských státních příslušníků, které nemají bydliště ve Švédsku a žádají o finanční podporu na studium v jiném členském státě Evropské unie. V tomto případě CSN váže poskytnutí takové podpory na podmínku vazby na švédskou společnost, přičemž se opírá o rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2013 (Prinz a Seeberger (C‑523/11 a C‑585/11, EU:C:2013:524, bod 38).
17 Klade si otázku, zda může být splnění podmínky vazby na členský stát původu vyžadováno v případě dítěte migrujícího pracovníka, které pobývá v Unii, pokud tento migrující pracovník opustil hostitelský členský stát, v němž vykonával výdělečnou činnost, aby žil ve členském státě svého původu. Podle tohoto soudu by totiž taková podmínka mohla být v rozporu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 a odradit některé rodiče od výkonu svobody pohybu jakožto pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU.
18 Domnívá se, že omezení volného pohybu pracovníků musí být možné odůvodnit důvody týkajícími se finančních zájmů členského státu původu. Klade si však otázku, zda je třeba v projednávaném případě obdobně použít judikaturu umožňující odůvodnit omezení volného pohybu občanů ve smyslu článků 20 a 21 SFEU.
19 Za těchto podmínek se Överklagandenämnden för studiestöd (odvolací komise ve věcech finanční podpory na studium) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Může členský stát (země původu) bez ohledu na článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 a s ohledem na své rozpočtové zájmy vyžadovat v případě dítěte migrujícího pracovníka, který se vrátil do země původu, za účelem poskytnutí finanční podpory tomuto dítěti na zahraniční studium v jiném členském státě Unie, kde rodič tohoto dítěte dříve pracoval (hostitelský stát), aby mělo vazby na členský stát původu v situaci, kdy
1) rodič po návratu z hostitelské země žil a pracoval v zemi původu po dobu nejméně osmi let,
2) dítě nedoprovázelo svého rodiče do členského státu původu, ale od narození zůstalo v hostitelském členském státu, a
3) země původu stanoví stejnou podmínku vazby pro ostatní státní příslušníky země původu, kteří nesplňují podmínku bydliště a žádají o finanční podporu studentů na studium v zahraničí v jiné zemi Evropské unie?“
K předběžné otázce
20 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 7 nařízení č. 492/2011 a článek 45 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která podmiňuje přiznání finanční podpory na studium v hostitelském členském státě pro dítě osoby, jež opustila hostitelský členský stát, v němž pracovala, a vrátila se žít do prvního členského státu, jehož je státním příslušníkem, tím, že má dítě vytvořenou vazbu k členskému státu původu, v situaci, kdy dítě od narození pobývá v hostitelském členském státě a členský stát původu stanoví pro ostatní státní příslušníky, kteří nesplňují podmínku bydliště a žádají o takovou finanční podporu na studium v jiném členském státě, podmínku vazby k tomuto členskému státu původu.
21 Je třeba připomenout, že čl. 45 SFEU zakazuje jakoukoli diskriminaci mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Vzhledem k tomu, že čl. 7 odst. 1 nařízení č. 492/2011 představuje pouze zvláštní výraz uvedené zásady zákazu diskriminace ve zvláštní oblasti podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek, musí být vykládán stejným způsobem jako článek 45 SFEU (rozsudky ze dne 5. prosince 2013, Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken, C‑514/12, EU:C:2013:799, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 12. května 2021, CAF, C‑27/20, EU:C:2021:383, bod 24).
22 Stejně tak čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, který stanoví, že pracovník, jenž je státním příslušníkem jednoho členského státu, požívá na území jiného členského státu stejných sociálních a daňových výhod jako tuzemští pracovníci, přejímá ve specifické oblasti poskytování sociálních výhod zásadu rovného zacházení zakotvenou v článku 45 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. června 2013, Giersch a další, C‑20/12, EU:C:2013:411, bod 35, jakož i ze dne 2. dubna 2020, PF a další, C‑830/18, EU:C:2020:275, bod 29).
23 Pojem „sociální výhoda“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 zahrnuje všechny výhody, které ať jsou spojeny, či nikoli s pracovní smlouvou, jsou obecně přiznávány tuzemským pracovníkům, zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo pouze z důvodu jejich obvyklého bydliště v tuzemsku (rozsudek ze dne 6. října 2020, Jobcenter Krefeld, C‑181/19, EU:C:2020:794, bod 41).
24 Podle ustálené judikatury finanční podpora na životní náklady a stipendium poskytnuté za účelem vysokoškolského studia vedoucího k získání profesní kvalifikace představuje sociální výhodu ve smyslu tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2019, Aubriet, C‑410/18, EU:C:2019:582, bod 25 a citovaná judikatura).
25 V projednávaném případě není zpochybňováno, že dotčená dávka představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011.
26 Je však třeba zdůraznit, že jak ze znění článku 7 nařízení č. 492/2011, podle něhož nesmí být s migrujícím pracovníkem zacházeno na území „jiného členského státu“ rozdílně, tak z článku 10 tohoto nařízení, podle něhož se s dětmi migrujícího pracovníka zachází na území „jiného členského státu“ za stejných podmínek jako se státními příslušníky tohoto státu, vyplývá, že cílem těchto článků je ochrana před diskriminací, které by migrující pracovník a jeho rodinní příslušníci mohli čelit v hostitelském členském státě.
27 Jak v podstatě uvedla i generální advokátka v bodech 56 a 57 svého stanoviska, i když se migrující pracovník a jeho rodinní příslušníci mohou dovolávat práva na rovné zacházení vůči orgánům hostitelského členského státu, není tomu tak v případě, že se situace, která může zakládat diskriminaci, týká členského státu původu pracovníka.
28 Vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení bylo právo na rovné zacházení uplatněno vůči orgánům členského státu původu, se článek 7 nařízení č. 492/2011 nepoužije.
29 Bez ohledu na skutečnost, že se na situaci dotčenou v původním řízení nevztahuje článek 7 nařízení č. 492/2011, je třeba tuto situaci zkoumat z hlediska článku 45 SFEU, který zakazuje nejen jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti mezi pracovníky členských států, ale i jakékoliv jiné opatření, jež by mohlo představovat překážku volnému pohybu pracovníků.
30 V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob, jakož i ustanovení nařízení č. 492/2011 je usnadnit státním příslušníkům členských států výkon všech profesních činností na území Unie a tato ustanovení brání přijetí opatření, která by mohla znevýhodňovat tyto státní příslušníky, chtějí-li vykonávat zaměstnání na území jiného členského státu (rozsudek ze dne 10. října 2019, Krah, C‑703/17, EU:C:2019:850, bod 40 a citovaná judikatura).
31 V této souvislosti mají příslušníci členských států zvláště právo, které pro ně vyplývá přímo ze Smlouvy, opustit členský stát svého původu, aby se mohli přestěhovat na území jiného členského státu a pobývat na něm za účelem výkonu činnosti. Článek 45 SFEU proto brání jakémukoli vnitrostátnímu opatření, které může občanům Unie bránit ve výkonu základní svobody zaručené tímto článkem nebo může tento výkon činit méně přitažlivým (rozsudek ze dne 10. října 2019, Krah, C‑703/17, EU:C:2019:850, bod 41 a citovaná judikatura).
32 Jak totiž připomněla generální advokátka v bodě 47 svého stanoviska, článku 45 SFEU se mohou vůči členskému státu dovolávat jeho vlastní státní příslušníci ve vztahu k opatřením, která mohou bránit těmto státním příslušníkům v opuštění země původu nebo je od toho odrazovat.
33 Ve věci v původním řízení se dotčený pracovník poté, co opustil členský stát původu za účelem výkonu práce v jiném členském státě a pobytu v něm se svou rodinou, vrátil žít a pracovat do členského státu svého původu. Jeho dítě naopak nikdy v posledně uvedeném členském státě nebydlelo, ale od narození žije v hostitelském členském státě. Podle právní úpravy členského státu původu může dítě takového pracovníka obdržet od posledně uvedeného členského státu finanční podporu na studium v hostitelském členském státě pouze tehdy, pokud má vazbu k členskému státu původu.
34 Pokud jde o otázku, zda taková právní úprava může bránit dotyčnému pracovníkovi ve výkonu svobody pohybu – základní svobody zaručené čl. 45 SFEU – nebo jej činit méně přitažlivým, je třeba poznamenat, jak v podstatě tvrdila generální advokátka v bodech 49 a 50 svého stanoviska, že pokud si tento pracovník přeje tuto svobodu využít, poskytnutí finanční podpory na postsekundární studium v zahraničí nezáleží pouze na jeho rozhodnutí, ale rovněž na případném budoucím rozhodnutí jeho dítěte a na budoucích hypotetických a neurčitých skutečnostech, tj. zejména na tom, že pracovník bude skutečně mít v budoucnu dítě, že se jeho dítě rozhodne zůstat v hostitelském členském státě, pokud se jeho rodič rozhodne vrátit do členského státu svého původu, a že se jeho dítě neintegruje do společnosti posledně uvedeného členského státu a rozhodne se v určitém okamžiku pro postsekundární studium.
35 Taková situace, která se zakládá na souboru příliš neurčitých a nepřímých okolností, tudíž nemůže mít vliv na rozhodnutí pracovníka využít svobodu pohybu, a nelze ji tedy považovat za situaci, která by mohla být překážkou volnému pohybu pracovníků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2019, Gemeinsamer Betriebsrat EurothermenResort Bad Schallerbach, C‑437/17, EU:C:2019:193, bod 40 a citovaná judikatura).
36 Z výše uvedeného vyplývá, že právní úpravu dotčenou v původním řízení nelze kvalifikovat jako „překážku volnému pohybu pracovníků“ zakázanou na základě čl. 45 SFEU.
37 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání právní úpravě členského státu, která podmiňuje přiznání finanční podpory na studium v hostitelském členském státě pro dítě osoby, jež opustila hostitelský členský stát, v němž pracovala, a vrátila se žít do prvního členského státu, jehož je státním příslušníkem, tím, že má dítě vytvořenou vazbu k členskému státu původu, v situaci, kdy dítě od narození pobývá v hostitelském členském státě a členský stát původu stanoví pro ostatní státní příslušníky, kteří nesplňují podmínku bydliště a žádají o takovou finanční podporu na studium v jiném členském státě, podmínku vazby k tomuto členskému státu původu.
K nákladům řízení
38 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhého senátu) rozhodl takto:
Článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie
musí být vykládány v tom smyslu, že
tato ustanovení nebrání právní úpravě členského státu, která podmiňuje přiznání finanční podpory na studium v hostitelském členském státě pro dítě osoby, která opustila hostitelský členský stát, v němž pracovala, a vrátila se žít do prvního členského státu, jehož je státním příslušníkem, tím, že má dítě vytvořenou vazbu k členskému státu původu, v situaci, kdy dítě od narození pobývá v hostitelském členském státě a členský stát původu stanoví pro ostatní státní příslušníky, kteří nesplňují podmínku bydliště a žádají o takovou finanční podporu na studium v jiném členském státě, podmínku vazby k tomuto členskému státu původu.
Podpisy.