STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MELCHIORA WATHELETA
přednesené dne 7. září 2017(1)
Spojené věci C‑66/16 P až C‑69/16 P a věci C‑70/16 P a C‑81/16 P
Comunidad Autónoma del País Vasco,
Itelazpi SA (C‑66/16 P),
Comunidad Autónoma de Cataluña,
Centre de Telecomunicacions i Tecnologies de la Informació de la Generalitat de Catalunya (CTTI) (C‑67/16 P),
Navarra de Servicios y Tecnologías SA(C‑68/16 P),
Cellnex Telecom SA, dříve Abertis Telecom SA,
Retevisión I SA(C‑69/16 P)
proti
Evropské komisi
a
Comunidad Autónoma de Galicia,
Redes de Telecomunicación Galegas Retegal SA (C‑70/16 P)
proti
Evropské komisi
a
Španělské království (C‑81/16 P)
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Digitální televizní vysílání – Podpora na zavedení digitálního pozemního televizního vysílání ve vzdálených a méně urbanizovaných oblastech – Dotace poskytnuté provozovatelům platforem digitálního pozemního televizního vysílání – Rozhodnutí, kterým se podpory prohlašují za částečně neslučitelné s vnitřním trhem – Pojem ‚státní podpora‘ – Zvýhodnění – Služba obecného hospodářského zájmu – Definice – Prostor členských států pro uvážení“
Úvod
1. Svými kasačními opravnými prostředky se Comunidad Autónoma del País Vasco (Autonomní společenství Baskicka, Španělsko) a společnost Itelazpi SA (C‑66/16 P), Comunidad Autónoma de Cataluña (Autonomní společenství Katalánska, Španělsko) a Centre de Telecomunicacions i Tecnologies de la Informació de la Generalitat de Catalunya (CTTI) (C‑67/16 P), společnosti Navarra de Servicios y Tecnologías SA (C‑68/16 P), Cellnex Telecom SA a Retevisión I SA (C‑69/16 P), Comunidad Autónoma de Galicia (Autonomní společenství Galicie, Španělsko) a společnost Redes de Telecomunicación Galegas Retegal SA (Retegal) (C‑70/16 P), jakož i Španělské království (C‑81/16 P) domáhají zrušení rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma del País Vasco a Itelazpi v. Komise (T‑462/13, EU:T:2015:902), ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Cataluña a CTTI v. Komise (T‑465/13, nezveřejněný, EU:T:2015:900), ze dne 26. listopadu 2015, Navarra de Servicios y Tecnologías v. Komise (T‑487/13, nezveřejněný, EU:T:2015:899), ze dne 26. listopadu 2015, Abertis Telecom a Retevisión I v. Komise (T‑541/13, nezveřejněný, EU:T:2015:898), ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), a ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891) (dále společně jen „napadené rozsudky“), kterými Tribunál zamítl jejich žaloby znějící na zrušení rozhodnutí Komise 2014/489/EU ze dne 19. června 2013 o státní podpoře SA.28599 [(C 23/2010) (ex NN 36/2010, ex CP 163/2009)] poskytnuté Španělským královstvím na zavedení digitálního pozemního televizního vysílání ve vzdálených a méně urbanizovaných oblastech (kromě oblasti Kastilie-La-Mancha) (Úř. věst. 2014, L 217, s. 52, dále jen „sporné rozhodnutí“).
2. V souladu s žádostí Soudního dvora je toto stanovisko zaměřeno na společný důvod kasačních opravných prostředků, který je jádrem šesti kasačních opravných prostředků a vyžaduje výklad rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415),(dále jen „rozsudek Altmark“), a čl. 106 odst. 2 SFEU.
3. V bodech 119 až 126 a 172(2) odůvodnění sporného rozhodnutí se totiž Evropská komise domnívala, že i když celostátní nebo regionální orgány musí jasně definovat veřejnou službu nebo službu obecného hospodářského zájmu (dále jen „SOHZ“) a pověřit jejím poskytováním určitý podnik v souladu s rozsudkem Altmark a s čl. 106 odst. 2 SFEU, nedefinovaly dotčené španělské orgány provozování platformy pozemního vysílání jednoznačně jako veřejnou službu nebo SOHZ.
4. Žalobci ve věcech, ve kterých byly vydány napadené rozsudky, podali v období od 30. srpna 2013 do 9. října 2013 u Tribunálu žaloby znějící na zrušení sporného rozhodnutí. V rámci žalobních důvodů vznesených na podporu jednotlivých žalob žalobci zpochybnili analýzu provedenou Komisí v bodech 119 až 126 a 172(3) odůvodnění jejího rozhodnutí. Tribunál tyto žaloby zamítl.
5. Důvod společný šesti kasačním opravným prostředkům se týká jednak upřesnění obrysů první podmínky stanovené v rozsudku Altmark(4) a jedné z podmínek uložených čl. 106 odst. 2 SFEU, a sice rozsahu požadavku „jasné“ definice povinností veřejné služby nebo SOHZ, a jednak otázky rozsahu soudního přezkumu, který musí být v tomto ohledu proveden.
Právní rámec
6. Článek 14 SFEU stanoví:
„Aniž jsou dotčeny článek 4 Smlouvy o Evropské unii a články 93, 106 a 107 této smlouvy a s ohledem na místo, které zaujímají služby obecného hospodářského zájmu mezi společnými hodnotami Unie, a na jejich význam při podpoře sociální a územní soudržnosti, pečují Unie a členské státy v rámci svých pravomocí a v oblasti působnosti Smluv o to, aby zejména hospodářské a finanční zásady a podmínky pro fungování těchto služeb umožňovaly naplnění jejich úkolů. […]“
7. Článek 106 odst. 2 SFEU stanoví:
„Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.“
8. Protokol č. 26 o službách obecného zájmu, připojený ke Smlouvě o EU, ve znění vyplývajícím z Lisabonské smlouvy, a ke Smlouvě o FEU (dále jen „protokol č. 26“) stanoví:
„[…]
Článek 1
Společné hodnoty Unie ve vztahu ke službám obecného hospodářského zájmu ve smyslu článku 14 [SFEU] zahrnují zejména:
– zásadní úlohu a široké rozhodovací pravomoci celostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů;
[…]
Článek 2
Ustanovení Smluv se nijak nedotýkají pravomoci členských států poskytovat, pořizovat a organizovat nehospodářské služby obecného zájmu.“
9. Protokol č. 29 o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech, připojený ke Smlouvě o EU, ve znění vyplývajícím z Lisabonské smlouvy, a ke Smlouvě o FEU (dále jen „protokol č. 29“) stanoví:
„[…]
Ustanovení Smluv se nedotýkají pravomocí členských států financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění veřejné služby.“
Sporné rozhodnutí
10. Projednávané kasační opravné prostředky se týkají opatření přijatých španělskými orgány v rámci přechodu z analogového na digitální vysílání na celém území Španělska s výjimkou Comunidad Autónoma de Castilla-La-Mancha (autonomní společenství Kastilie-La-Mancha, Španělsko). Tato digitalizace, kterou je technicky možné provést prostřednictvím platformy pozemního, satelitního či kabelového vysílání nebo širokopásmovým připojením k internetu, umožňuje účinnější využití pásma radiových frekvencí.
11. Španělské království zavedlo nezbytný právní rámec na podporu procesu přechodu z analogového vysílání na vysílání digitální zejména přijetím Ley 10/2005 de Medidas Urgentes para el Impulso de la Televisión Digital Terrestre, de Liberalización de la Televisión por Cable y de Fomento del Pluralismo (zákon 10/2005 o naléhavých opatřeních v zájmu rozvoje digitálního pozemního televizního vysílání, liberalizace televizního kabelového vysílání a podpory pluralismu) ze dne 14. června 2005 (BOE č. 142 ze dne 15. června 2005, s. 20562, dále jen „zákon 10/2005“) a Real Decreto 944/2005 por el que se aprueba el Plan técnico nacional de la televisión digital terrestre (královské nařízení 944/2005, kterým se přijímá celostátní technický plán pro digitální pozemní televizní vysílání) ze dne 29. července 2005 (BOE č. 181 ze dne 30. července 2005, s. 27006, dále jen „královské nařízení 944/2005“). Tímto královským nařízením bylo uloženo vnitrostátním soukromým vysílacím subjektům, aby zajistily, aby 96 % obyvatelstva přijímalo digitální pozemní televizní vysílání (dále jen „DTT“), a veřejným vysílacím subjektům ho zajistit 98 %.
12. K umožnění přechodu z analogového televizního vysílání na digitální televizní vysílání bylo španělské území španělskými orgány rozděleno do tří oblastí:
– oblast I, která zahrnuje 96 % španělského obyvatelstva a ve které, jelikož tato oblast byla považována za komerčně výnosnou, musely nést náklady na přechod na digitální vysílání veřejné a soukromé vysílací subjekty;
– oblast II, která zahrnuje méně urbanizované a vzdálené regiony, kde žije 2,5 % španělského obyvatelstva a kde vysílací subjekty v důsledku nedostatku obchodního zájmu do digitalizace neinvestovaly, což přimělo španělské orgány k poskytnutí financování z veřejných prostředků;
– oblast III zahrnující 1,5 % španělského obyvatelstva, ve které je z topografických důvodů přenos DTT vyloučen a španělskými orgány byla zvolena platforma satelitního vysílání.
13. V září 2007 přijala Consejo de Ministros (rada ministrů, Španělsko) celostátní plán pro přechod na DTT k provedení celostátního technického plánu upraveného královským nařízením 944/2005. Podle tohoto plánu bylo španělské území rozděleno na 90 technických projektů pro přechod na digitální vysílání a pro každý z těchto projektů bylo stanoveno nejzazší datum ukončení analogového vysílání. Cílem vytýčeným v tomto plánu bylo dosáhnout podobného pokrytí španělského obyvatelstva službou DTT, jako tomu bylo v případě analogového televizního vysílání v roce 2007, tj. více než 98 % obyvatelstva a veškeré nebo téměř veškeré obyvatelstvo v autonomních společenstvích Baskicka, Katalánska a Navarry.
14. K dosažení cílů pokrytí stanovených pro DTT plánovaly španělské orgány poskytnout veřejné financování, zejména na podporu procesu pozemní digitalizace v oblasti II, a konkrétně v autonomních společenstvích nacházejících se v této oblasti(5).
15. Dne 18. května 2009 obdržela Komise od společnosti SES Astra SA, která byla vedlejší účastnicí řízení v prvním stupni, stížnost týkající se údajného režimu podpor přijatého španělskými orgány pro přechod z analogového na digitální televizní vysílání v oblasti II. Podle této vedlejší účastnice řízení zahrnuje toto opatření neoznámenou podporu, která vedla k narušení hospodářské soutěže mezi platformami pozemního a satelitního vysílání.
16. Dopisem ze dne 29. září 2010 informovala Komise Španělské království o svém rozhodnutí zahájit ohledně dotčeného režimu podpor řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, a to pro celé území Španělska s výjimkou autonomního společenství Kastilie-La-Mancha, pro kterou bylo zahájeno zvláštní řízení (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“). Rozhodnutí o zahájení řízení Komise zveřejnila dne 14. prosince 2010 v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 337, s. 17) a vyzvala zúčastněné strany k předložení vyjádření.
17. Po obdržení vyjádření španělských orgánů a dalších zúčastněných stran přijala Komise sporné rozhodnutí, jehož výrok zní:
„Článek 1
Státní podpora, kterou Španělsk[é království] protiprávně v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU poskytlo provozovatelům [platformy] pozemního vysílání pro účely zavedení, údržby a provozování sítě digitálního pozemního televizního vysílání v oblasti II, je neslučitelná s vnitřním trhem, vyjma podpory, která byla poskytnuta v souladu s kritériem technologické neutrality.
Článek 2
Jednotlivá podpora poskytnutá v rámci režimu uvedeného v článku 1 nepředstavuje státní podporu, pokud v době svého poskytnutí splňovala podmínky stanovené v nařízení přijatém na základě článku 2 nařízení Rady (ES) č. 994/98 [ze dne 7. května 1998 o použití článků 92 a 93 Smlouvy o založení Evropského společenství na určité kategorie horizontální státní podpory, jež bylo použitelné v době poskytnutí podpory, Úř. věst. 1998, L 142, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 312].
Článek 3
Španělsk[é království] je povinno vymáhat od provozovatelů digitální pozemní televizní sítě navrácení neslučitelné podpory, která byla poskytnuta v rámci režimu uvedeného v článku 1, bez ohledu na to, zda byli přímými či nepřímými příjemci této podpory.
[…]
Článek 4
Vrácení podpory poskytnuté v rámci režimu uvedeného v článku 1 je okamžité a účinné.
[…]
Článek 5
Toto rozhodnutí je určeno Španělskému království.“
18. K odůvodnění sporného rozhodnutí(6) měla Komise za to, že dotčené opatření musí být považováno za státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU(7). Podle Komise jsou provozovatelé platformy DTT přímými příjemci podpory(8), zatímco provozovatelé sítě, kteří se účastnili výběrových řízení na rozšíření pokrytí DTT, jsou nepřímými příjemci podpory(9). Komise se mimo jiné domnívala, že zvýhodnění, jež z tohoto opatření plyne těmto provozovatelům sítě, je selektivní, neboť takové opatření je určeno pouze odvětví vysílání a v rámci tohoto odvětví se týká pouze podniků, které působí na trhu v oblasti platformy pozemního vysílání(10).
19. Podle sporného rozhodnutí uvedly španělské orgány případ autonomního společenství Baskicka, ve kterém byla digitalizace provedena veřejným podnikem Itelazpi, jakožto nejlepší a jediný příklad, pokud jde o uplatnění neexistence státní podpory dle kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku Altmark(11). Avšak první kritérium, které je v uvedeném rozsudku stanoveno a podle kterého musí být podnik-příjemce skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti musí být jasně definovány, nebylo podle Komise splněno(12). Komise měla dále za to, že se nelze dovolávat výjimky uvedené v čl. 106 odst. 2 SFEU(13).
20. Body 119 až 126 odůvodnění sporného rozhodnutí, nadepsané „První podmínka stanovená v rozsudku Altmark: jasná definice závazků veřejné služby a pověření jejich plněním“, v tomto ohledu stanoví:
„(119) Ve španělských právních předpisech není stanoveno, že provozování pozemní sítě je veřejnou službou. [Ley General de Telecomunicaciones ([obecný] zákon o telekomunikacích)] z roku 1998(14) stanoví, že telekomunikační služby, včetně provozování sítí rozhlasového a televizního vysílání, jsou služby obecného hospodářského zájmu, avšak nepatří do kategorie veřejných služeb, do níž spadá pouze několik telekomunikačních služeb(15). Tatáž definice je zachována i v [obecném] zákoně o telekomunikacích, který je platný v současnosti(16). Vysílací služby určené pro televizní vysílání, tzn. přenos signálů prostřednictvím telekomunikačních sítí, jsou považovány za telekomunikační služby a jako takové představují služby obecného hospodářského zájmu, nikoliv však veřejnou službu(17).
(120) V každém případě však platí, že ustanovení tohoto zákona jsou z hlediska technologií neutrální. Článek 1 tohoto zákona definuje telekomunikace jako provozování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací a souvisejících prostředků. Telekomunikacemi se rozumí přenos signálů prostřednictvím jakékoliv přenosové sítě, nikoli konkrétně prostřednictvím pozemní sítě(18). Článek 3 tohoto zákona navíc stanoví, že jedním z cílů tohoto zákona je prosazovat nejvyšší možnou míru technologické neutrality v právních předpisech.
(121) Přestože právní předpis, který byl platný a použitelný v době, kdy byly finanční prostředky převedeny na společnost Itelazpi, definoval veřejnoprávní vysílání jakožto veřejnou službu, je Komise toho názoru, že tuto definici nelze rozšířit na provozování určité základní platformy. Existují ostatně různé typy přenosových platforem, a proto se nelze domnívat, že konkrétně jedna z nich je pro přenos televizního vysílání ‚základní‘. Pokud by tedy bylo ve španělských právních předpisech stanoveno, že použití určité platformy pro přenos signálů televizního vysílání představuje veřejnou službu, jednalo by se o zjevný omyl.
(122) Závěrem tedy je, že podle španělských právních předpisů nepředstavuje provozování pozemních sítí veřejnou službu.
(123) Baskické orgány uvádějí, že ve smlouvách uzavřených mezi baskickou vládou, sdružením [Euskadiko Udalen Elkartea, Asociación de Municipios Vascos, EUDEL (sdružení baskických obcí, EUDEL)] a třemi baskickými správními orgány (Diputaciones forales) je výslovně uvedeno, že se společnost Itelazpi pověřuje poskytováním této služby obecného hospodářského zájmu.
(124) V těchto smlouvách baskický správní orgán uznává, že takové hodnoty, mezi něž patří univerzální přístup k informacím a k informační pluralitě, vyžadují zajištění všeobecného přístupu ke službám otevřeného televizního vysílání, a zavazuje se, že tyto hodnoty bude zachovávat tak, že rozšíří pokrytí početných státních kanálů(19). V těchto smlouvách však není obsaženo žádné ustanovení, v němž by se skutečně uvádělo, že provozování pozemní sítě má být považováno za veřejnou službu. Komise se proto domnívá, že k tomu, aby mohl být jasně definován rozsah poslání veřejné služby, není znění výše uvedených smluv postačující, a že tedy nelze tvrdit, že vysílání prostřednictvím pozemní sítě představuje veřejnou službu.
(125) S ohledem na výše uvedené není tedy prokázáno, že byla splněna první podmínka stanovená v rozsudku Altmark.
(126) Kritéria stanovená rozsudkem Altmark jsou kumulativní, což znamená, že nemá-li být dané opatření považováno za státní podporu, musí být splněna všechna kritéria. Vzhledem k tomu, že první kritérium nebylo splněno, finanční prostředky, které poskytly orgány Baskicka společnosti Itelazpi, nesplňují podmínky k tomu, aby mohly být považovány za vyrovnávací platbu za závazek služby obecného hospodářského zájmu.“
21. Bod 172 odůvodnění sporného rozhodnutí, nadepsaný „Ustanovení čl. 106 odst. 2 SFEU“, stanoví:
„Výjimku stanovenou v čl. 106 odst. 2, kterou lze uplatnit na státní vyrovnávací platby za náklady na poskytování veřejné služby, není možné uplatnit v tomto případě ani obecně, ani v případě Baskicka. Komise zastává názor, že vnitrostátní (nebo regionální) orgány musí jasně definovat SOHZ a pověřit jejím poskytováním určitý podnik. Jak již bylo uvedeno v bodech odůvodnění 119 až 122, má se za to, že ani Španělsko, ani baskické orgány nedefinovaly provozování platformy pozemního vysílání jednoznačně jako veřejnou službu.“
Napadené rozsudky
22. Ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Tribunálu ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma del País Vasco a Itelazpi v. Komise (T‑462/13, EU:T:2015:902), ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Cataluña a CTTI v. Komise (T‑465/13, nezveřejněný, EU:T:2015:900), a ze dne 26. listopadu 2015, Abertis Telecom a Retevisión I v. Komise (T‑541/13, nezveřejněný, EU:T:2015:898), žalobci uplatnili žalobní důvod, který vychází z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a spočívá v tom, že Komise nesprávně konstatovala existenci státní podpory.
23. Tribunál tento žalobní důvod zamítl jako neopodstatněný.
24. Tribunál zejména odmítl argumentaci žalobců, podle které nebylo možné sporné opatření kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu neposkytnutí hospodářského zvýhodnění příjemcům, jelikož podmínky stanovené v rozsudku Altmark byly splněny.
25. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 26. listopadu 2015, Navarra de Servicios y Tecnologías v. Komise (T‑487/13, nezveřejněný, EU:T:2015:899), žalobce předložil žalobní důvod vycházející podpůrně z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU a protokolu č. 29.
26. Tribunál tento žalobní důvod zamítl jako neopodstatněný.
27. V těchto čtyřech věcech Tribunál zejména rozhodl, že Komise se nedopustila pochybení, když se domnívala, že z důvodu neexistence jasného a přesného definování dotčené služby jako veřejné služby není splněno první kritérium stanovené v rozsudku Altmark(20).
28. Mimoto ve věci, ve které byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), Tribunál zamítl podpůrně předložený žalobní důvod, který vycházel z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU. Rozhodl zejména, že žalobci neprokázali, že se Komise nesprávně domnívala, že z důvodu neexistence jasného definování služby provozování pozemní sítě jako veřejné služby není splněna první podmínka stanovená v rozsudku Altmark(21).
29. Konečně ve věci, ve které byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), Tribunál zamítl žalobní důvod vycházející z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU. V tomto žalobním důvodu Španělské království zejména tvrdilo, že dotčené opatření představuje SOHZ a první podmínka stanovená v rozsudku Altmark je splněna. V bodě 75 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), Tribunál rozhodl, že se Komise nedopustila pochybení, když se domnívala, že z důvodu neexistence jasného definování služby provozování pozemní sítě jako veřejné služby není splněno první kritérium stanovené v rozsudku Altmark.
Řízení před Soudním dvorem
30. Rozhodnutím Soudního dvora ze dne 28. března 2017 byly věci Comunidad Autónoma del País Vasco a Itelazpi v. Komise (C‑66/16 P), Comunidad Autónoma de Cataluña a CTTI v. Komise (C‑67/16 P), Navarra de Servicios y Tecnologías v. Komise (C‑68/16 P) a Cellnex Telecom a Retevisión I v. Komise (C‑69/16 P) spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.
31. V těchto věcech předložily písemná vyjádření Autonomní společenství Baskicka a společnost Itelazpi, Autonomní společenství Katalánska a CTTI, společnosti Navarra de Servicios y Tecnologías, Cellnex Telecom a Retevisión I, společnost SES Astra a Komise.
32. Kromě toho ve věci C‑70/16 P předložily písemná vyjádření Autonomní společenství Galicie a společnost Retegal, společnost SES Astra a Komise. Konečně ve věci C‑81/16 P předložily písemné vyjádření Španělské království a Komise.
33. Po ukončení této písemné části řízení Soudní dvůr v souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora rozhodl, že se nebude konat jednání, neboť měl za to, že má v případě šesti kasačních opravných prostředků dostatečné podklady pro rozhodnutí.
Argumentace účastníků řízení
Ke spojeným věcem C‑66/16 P až C‑69/16 P(22)
34. Tyto kasační opravné prostředky jsou založeny na jediném důvodu kasačního opravného prostředku rozděleném do šesti částí. Jak bylo uvedeno v bodě 2 tohoto stanoviska, zaměřím se ve svém stanovisku na první a druhou část jediného důvodu kasačního opravného prostředku.
35. V první částí jediného důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé Tribunálu vytýkají, že nesprávně použil judikaturu Soudního dvora a Tribunálu, podle které Komise může zpochybnit vymezení SOHZ členským státem pouze v případě zjevného pochybení(23).
36. Navrhovatelé tvrdí, že za účelem potvrzení posouzení Komise se Tribunál opřel o jediný důvod, že vymezení dotčené SOHZ španělskými orgány není dostatečně „jasné a přesné“, avšak nerozhodl, že takové vymezení je „zjevně chybné“. Tribunál naopak nezpochybnil, že existuje selhání trhu ani že dotčená služba je činností, kterou lze kvalifikovat jako SOHZ.
37. Tribunál tak zjevně překročil mezi přezkumu zjevného pochybení stanovenou článkem 14 SFEU, čl. 106 odst. 2 SFEU, čl. 107 odst. 1 SFEU a protokolem č. 26.
38. Komise se domnívá, že první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku je irelevantní nebo v každém případě neopodstatněná.
39. Připomíná, že rozsudek Altmark vyžaduje, aby veřejné orgány pověřily dotčeného provozovatele úkolem SOHZ na základě aktu veřejné moci, který jasně definuje dotčené povinnosti(24). V projednávané věci Tribunál na základě jemu předložených aktů dospěl k závěru, že žádný z nich nedefinuje provozování sítě DTT v oblasti II jako SOHZ, a to ať již na celostátní nebo regionální úrovni.
40. Komise tvrdí, že Tribunál měl před posouzením otázky existence nebo neexistence zjevného pochybení při vymezení a přidělení SOHZ určit, zda existoval jeden (či několik) aktů veřejné moci, na základě kterých byl provozovatel pověřen úkolem SOHZ, což však není případ projednávané věci. Nelze tudíž Tribunálu vytýkat, že chybně použil kritérium zjevného pochybení, jelikož pouze ověřil, zda byly splněny minimální podmínky stanovené za tímto účelem judikaturou.
41. Společnost SES Astra se domnívá, že první část důvodu kasačního opravného prostředku je nepřípustná a v každém případě neopodstatněná.
42. Touto první částí totiž navrhovatelé ve skutečnosti zpochybňují pouze posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem, které nemůže být předmětem kasačního opravného prostředku. Podle společnosti SES Astra je otázka, zda je první podmínka stanovená v rozsudku Altmark splněna, otázkou skutkové povahy, kterou má rozhodnout Tribunál, přičemž Soudní dvůr má v takovém případě pouze pravomoc určit, zda Tribunál nezkreslil znění předmětných vnitrostátních právních předpisů, neučinil zjištění, která by byla zjevně v rozporu s jejich obsahem, a při zjišťování obsahu vnitrostátních právních předpisů nepřisoudil všem údajům takový význam, který jim s ohledem na ostatní údaje nepřísluší(25).
43. V druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že dotčené rozsudky jsou stiženy vadou spočívající v nekonsistenci, jelikož v nich Tribunál rozhodl, že proto, aby výběr konkrétní technologie spadal do široké posuzovací pravomoci přiznané členským státům, musí být zahrnut do samotné definice SOHZ(26), i když v nich mimoto rozhodl, že při definování služby provozování sítě DTT jako SOHZ nesměly španělské orgány diskriminovat ostatní platformy(27).
44. V každém případě se navrhovatelé domnívají, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že definice dotčené SOHZ není dostatečně jasná a přesná, jelikož neuvádí konkrétní technologii. Široká posuzovací pravomoc, kterou Smlouva přiznává členským státům, jim umožňuje nejen „definovat“ SOHZ, ale rovněž „poskytovat, pořizovat a organizovat“ tuto SOHZ, jak mimoto Tribunál výslovně uvedl v dotčených rozsudcích(28). Tato pravomoc vyplývá z protokolu č. 26 a protokolu č. 29, jakož i z judikatury Soudního dvora a Tribunálu(29).
45. Podle navrhovatelů se členské státy mohou nejen rozhodnout, že do definice SOHZ zahrnou způsob poskytování této služby, ale rovněž že ji budou poskytovat nebo organizovat za podmínek, které tyto členské státy považují za vhodné, aniž toto rozhodnutí může Komise zpochybnit. Tribunál se tím, že omezil posuzovací pravomoc uvedených členských států pouze na vymezení SOHZ, dopustil nesprávného právního posouzení. V tomto ohledu ostatně sám Tribunál rozhodl, že je sporné rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož v něm bylo rozhodnuto, že zahrnutí pozemní technologie do definice SOHZ představuje ve všech případech zjevně nesprávné posouzení orgánů dotyčného členského státu.
46. Navrhovatelé proto tvrdí, že Tribunál měl požadovat, aby Komise v prvé řadě přezkoumala, zda se členský stát dopustil zjevného pochybení při definování dotčené SOHZ bez ohledu na to, zda v této definici byly výslovně uvedeny konkrétní podmínky poskytování této služby. Zadruhé se přezkum měl vztahovat k otázce, zda se tento členský stát tím, že si zvolil konkrétní formu poskytování uvedené služby, v projednávané věci pozemní technologii, dopustil zjevného pochybení.
47. Komise se domnívá, že argument, o který se opírá tato druhá část, je irelevantní, jelikož je v rozporu se zjištěním Tribunálu, podle kterého se španělské orgány nemohly dovolávat existence SOHZ při neexistenci aktu o přidělení, který by byl v souladu s unijním právem a svěřoval by určitým podnikům úkol poskytovat službu spočívající v provozování sítě DTT v oblasti II(30).
48. Široká posuzovací pravomoc členských států při definování toho, co považují za SOHZ, je mimoto podle Komise omezená povinností dodržovat obecné zásady unijního práva(31), jakož i kritérium proporcionality(32). Jak tudíž Tribunál správně rozhodl(33), není tato pravomoc neomezená a nelze ji vykonávat svévolně pouze s cílem vyjmout určité odvětví, jako je odvětví telekomunikací, z použití pravidel hospodářské soutěže(34).
49. Společnost SES Astra se rovněž domnívá, že druhá část je irelevantní, neboť vnitrostátní právní předpisy jasně nedefinují poskytování pozemní platformy v oblasti II jako SOHZ. Vzhledem k tomu, že tato část znamená zpochybnění skutkových zjištění provedených Tribunálem, je mimoto rovněž nepřípustná.
50. Podpůrně společnost SES Astra tvrdí, že navrhovatelé dotčené rozsudky vykládají chybně(35), když tvrdí, že Tribunál se omezil na to, že členským státům přiznal prostor pro uvážení pouze ve vztahu k definici SOHZ, a nikoliv k jejímu poskytování, pořizování nebo organizování. Mimoto judikatura, kterou navrhovatelé uplatňují k odůvodnění prostoru členských států pro uvážení při organizování SOHZ(36), není v projednávané věci relevantní. Společnost SES Astra konečně tvrdí, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je široký prostor členských států pro uvážení omezen dodržováním obecných zásad unijního práva(37). Pokud se tak orgány členských států rozhodnou zahrnout určitou technologii do definice SOHZ, musí zajistit dodržení těchto zásad, a zejména zásady technologické neutrality, jak rozhodl Tribunál(38).
K věci C‑70/16 P, Comunidad Autónoma de Galicia, Redes de Telecomunicación Galegas Retegal SA v. Evropská komise
51. Tento kasační opravný prostředek je založen na čtyřech důvodech. Jak bylo uvedeno v bodě 2 tohoto stanoviska, zaměřím se na jeho první a druhou část čtvrtého důvodu.
52. První část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, které spočívá v nezohlednění posuzovací pravomoci, kterou mají členské státy při definování SOHZ.
53. V tomto ohledu navrhovatelé tvrdí, že Tribunál pouze v zásadě vyloučil, že by provozování pozemní sítě digitálního televizního vysílání mohlo být definováno jako veřejná služba. Domnívají se, že Tribunál neprovedl analýzu dvanáctého dodatkového ustanovení královského nařízení 944/2005 za účelem určení, zda jsou splněny podmínky stanovené v rozsudku Altmark pro definování služby podpory v oblasti II jako veřejné služby. Podle navrhovatelů královské nařízení 944/2005 opravňuje orgány územní správy, aby vykonávaly uvedenou činnost, která by jim jinak byla zakázána. Toto vnitrostátní ustanovení v konečném důsledku znamená přiznání skutečné veřejné moci za účelem poskytování veřejné služby. Navrhovatelky uvádí, že úkol veřejné služby byl následně konkretizován v navazujících aktech „prostřednictvím: i) rámcové smlouvy o partnerství a jejího následného dodatku uzavřeného mezi obecnou státní správou a autonomním společenstvím Galicie v rámci procesu digitalizace a dále prostřednictvím ii) dohod o spolupráci podepsaných mezi autonomním společenstvím Galicie a jednotlivými obcemi v oblasti II […]“.
54. Navrhovatelé tvrdí, že služba, tak jak byla pojata a poskytována za podmínek stanovených ve dvanáctém dodatkovém ustanovení královského nařízení 944/2005 a v dohodách o spolupráci mezi správními orgány, je veřejnou službou, jejíž poskytování je vyhrazeno územním orgánům veřejné správy v oblasti II, a tudíž se na unijní úrovni jedná o SOHZ. Tvrdí, že úřední akty svěřují úkol veřejné služby obcím ve spolupráci s autonomním společenstvím. Uvádí, že zásah veřejných orgánů Galicie nespočíval ve vytvoření sítě schopné obchodního provozu ani v provozování takto vytvořené sítě, ale v přizpůsobení sítě existujících analogových středisek patřících obcím, aby tyto obce mohly nadále pokračovat v poskytování služby podpory televizního signálu svým občanům za podmínek stanovených dvanáctým dodatkovým ustanovením královského nařízení 944/2005.
55. Pokud jde o to, zda jsou povinnosti veřejné služby skutečně definovány v úředních aktech, navrhovatelé uvádí, že dvanácté dodatkové ustanovení královského nařízení 944/2005 upřesňuje, že služba, jejímž poskytováním jsou pověřeny orgány územní správy, je službou spočívající v „digitálním pozemním televizním vysílání jejich občanům“. Dodávají, že závazný a obecný charakter úkolu veřejné služby je rovněž nepochybný s ohledem na úřední akty, které je dotčeným úkolem pověřují.
56. Uvádí, že podle ustálené judikatury mají členské státy širokou posuzovací pravomoc při definování toho, co považují za SOHZ, přičemž Komise může tuto definici zpochybnit pouze v případě „zjevného pochybení“(39). Podle navrhovatelů musí rozsah přezkumu posouzení Komise prováděného Tribunálem nutně toto omezení zohledňovat. V rámci tohoto přezkumu je nicméně třeba se přesvědčit, že jsou dodržena určitá minimální kritéria týkající se existence aktu veřejné moci, který pověřuje dotyčné provozovatele úkolem SOHZ(40), jakož i univerzální a závazné povahy tohoto úkolu(41).
57. Navrhovatelé se domnívají, že Tribunál překročil meze tohoto přezkumu a došlo ke zjevným pochybením, která jej vedla k přijetí závěru o neexistenci aktu veřejné moci pověřujícího úkolem veřejné služby. Tribunál tak nezohlednil a porušil diskreční pravomoc a prostor pro uvážení, které mají členské státy při definování SOHZ.
58. Navrhovatelé dále uvádí, že „široká posuzovací pravomoc celostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování“ těchto služeb je formulací převzatou v protokolu č. 26, kterou Tribunál převzal v bodě 95 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901).
59. Podle navrhovatelů posuzovací pravomoc přiznaná Smlouvou členským státům zahrnuje jak pravomoc „definovat“, tak pravomoc „poskytovat, pořizovat a organizovat“ uvedené služby, což opravňuje rovněž vnitrostátní orgány k tomu, aby si zvolily způsob poskytování služby zejména výběrem základní platformy, a tedy aby si platně zvolily způsob veřejného zásahu regionálních a místních orgánů Galicie. V tomto ohledu se domnívají, že uznání dotčené posuzovací pravomoci v bodě 95 dotčeného rozsudku je čistě formální, neboť tato pravomoc se v takovém rozsahu, který jí přiznává Smlouva, neprojevuje v jejím konkrétním použití v projednávané věci Tribunálem, který ji zkreslil, zbavil obsahu a nezohlednil.
60. Pokud jde o první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, Komise zejména tvrdí, že navrhovatelé nezpochybňují zjištění provedené Tribunálem v bodě 110 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), že „nebyli schopni určit, jaké povinnosti veřejné služby byly svěřeny provozovatelům sítí DTT španělským zákonem nebo provozními smlouvami, natož aby o tom podali důkaz“. Podle Komise toto zjištění (které není kritizováno v kasačním opravném prostředku a obsahuje posouzení hodnoty důkazů) stačí samo o sobě k vyloučení toho, aby byla splněna první podmínka stanovená v rozsudku Altmark, která je ostatně nezbytná pro použití čl. 106 odst. 2 SFEU.
61. Společnost SES Astra tvrdí, že první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je irelevantní, neboť vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní předpisy jasně nedefinují dotčenou službu jako SOHZ, je otázka prostoru pro volné uvážení přiznaného členským státům irelevantní. Mimoto argumenty navrhovatelů ve skutečnosti směřují ke zpochybnění posouzení skutkového stavu provedených Tribunálem, pokud jde o první podmínku stanovenou v rozsudku Altmark, a jsou proto ve fázi kasačního opravného prostředku nepřípustné.
62. Podpůrně v případě, že by Soudní dvůr prohlásil první část za přípustnou, quod non, společnost SES Astra tvrdí, že tato část není opodstatněná, jelikož Tribunál nejen přiznal členským státům prostor pro uvážení při definování SOHZ, ale rovněž pokud jde o poskytování, pořizování nebo organizování těchto služeb(42). První podmínka stanovená v rozsudku Altmark(43) kromě vymezení SOHZ dotyčným členským státem rovněž vyžaduje, aby byl podnik-příjemce pověřen povinnostmi veřejné služby, což není případ v projednávané věci. Společnost SES Astra zdůrazňuje, že ať již je tomu jakkoliv, dotyčný členský stát nemůže vykonávat svoji diskreční pravomoc při definování SOHZ způsobem, který by byl v rozporu s obecnými zásadami unijního práva(44), a zejména se zásadou technologické neutrality.
63. Druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku vychází z údajného překročení meze zjevného pochybení Tribunálem v rámci jeho přezkumu vnitrostátního práva definujícího dotčenou SOHZ.
64. Navrhovatelé vytýkají Tribunálu, že své posouzení omezil na skutečnost, že neexistovala jasná a přesná definice dotčené SOHZ, aniž v bodě 112 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 et T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901)(45), určil, zda bylo vymezení této služby španělskými orgány zjevně chybné. Podle nich se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nevzal v potaz, že posuzovací pravomoc členských států jim umožňuje zvolit si konkrétní způsob poskytování SOHZ, jako v projednávané věci pozemní platforma. V tomto ohledu navrhovatelé poukazují na rozpor s bodem 78 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma del País Vasco a Itelazpi v. Komise (T‑462/13, EU:T:2015:902), ve kterém Tribunál rozhodl, že Komise v bodě 121 sporného rozhodnutí nesprávně konstatovala zjevné pochybení španělských orgánů při vymezení dotčené SOHZ. Navrhovatelé tak tvrdí, že vzhledem k selhání trhu v dotčené oblasti a cíli univerzálnosti stanoveného v relevantním vnitrostátním právu definice této služby obsahovala základní prvky její definice jako SOHZ.
65. Komise se domnívá, že druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je ve fázi kasačního opravného prostředku nepřípustná. Zaprvé tvrdí, že bod 121 odůvodnění sporného rozhodnutí(46) nebyl předmětem žádné kritiky navrhovatelů v prvním stupni a Tribunál nebyl povinen přezkoumat tento aspekt sporného rozhodnutí bez návrhu. Zadruhé tento orgán tvrdí, že účastník řízení nemůže měnit předmět sporu tím, že uplatní důvod, který mohl vznést před Tribunálem, poprvé až před Soudním dvorem, neboť by mu to umožnilo, aby Soudnímu předložil spor v širším rozsahu, než v jakém jej projednával Tribunál. Komise v každém případě zdůrazňuje, že ve věci samé není druhá část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelů „přípustná“, jelikož zejména z judikatury Soudního dvora a Tribunálu vyplývá, že členské státy nemohou svůj prostor pro uvážení při organizování SOHZ uplatnit způsobem, který by byl v rozporu se zásadou technologické neutrality(47).
66. Společnost SES Astra se v podstatě ze stejných důvodů, jako jsou důvody dovolávané Komisí, domnívá, že tato část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je zjevně nepřípustná. Pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl, že dotčená SOHZ byla jasně definovaná, se mimoto domnívá, že se tím španělské orgány v každém případě dopustily zjevně nesprávného posouzení z hlediska zásady technologické neutrality. Komise v tomto ohledu právně dostačujícím způsobem odůvodnila závěr o slučitelnosti podpory obsažený v bodech 121 a 152 až 167 odůvodnění sporného rozhodnutí.
67. V replice se navrhovatelé domnívají, že argumenty předložené Komisí a společností SES Astra ohledně údajné nepřípustnosti této části nejsou opodstatněné. Domnívají se, že jim nelze vytýkat, že v prvním stupni nenapadli úvahy obsažené v bodě 121 odůvodnění sporného rozhodnutí, jelikož tyto úvahy se netýkají Galicie, ale Baskicka.
K věci C‑81/16 P, Španělské království v. Evropská komise
68. Tento kasační opravný prostředek se opírá o dva důvody kasačního opravného prostředku. Jak bylo uvedeno v bodě 2 tohoto stanoviska, zaměřím se ve svém stanovisku na první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku.
69. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení týkajícího se přezkumu vymezení a provádění SOHZ členskými státy.
70. V první částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělské království kritizuje body 53 až 78 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), které přebírají úvahy Tribunálu ohledně první podmínky stanovené v rozsudku Altmark.
71. Španělské království tvrdí, že tyto úvahy vychází ze tří chybných předpokladů. Zaprvé Tribunál rozhodl, že kromě právního rámce není třeba přihlédnout ke všem aktům španělských orgánů, kterými byli dotčení provozovatelé pověřeni plněním povinností veřejné služby. Zadruhé Tribunál rozhodl, že Španělské království mu nepředložilo žádnou smlouvu, která by ukládala povinnosti veřejné služby. Zatřetí podle Tribunálu žádné jiné autonomní společenství než Baskicko nepředložilo argumentaci, která by mohla prokázat, že provozování pozemní sítě bylo veřejnou službou.
72. Na prvním místě, analýza právního rámce Tribunálem je zjevně chybná. Obecný zákon 32/2003 ze dne 3. listopadu 2003 o telekomunikacích totiž výslovně kvalifikuje provozování radiových a televizních sítí jako SOHZ a z hlediska judikatury není možné odmítnout relevanci tohoto zákona z důvodu, že se použije na všechny, a nikoliv jen na určité provozovatele v odvětví(48).
73. Na druhém místě akty vnitrostátního práva a smlouvy uzavřené španělskými orgány nejen definují a pověřují poskytováním SOHZ určité provozovatele, ale také výslovně odkazují na pozemní technologii. K těmto aktům bylo přihlédnuto Komisí(49) a Tribunálem při přijetí závěru o existenci státní podpory.
74. V tomto ohledu Španělské království tvrdí, že důkazy, které mohly být předloženy v rámci soudního řízení, v projednávané věci smlouvy ukládající povinnosti veřejné služby, nejsou relevantní pro přezkum legality rozhodnutí Komise(50). Mimoto mezi procesní povinnosti, které je třeba dodržet, patří povinnost Komise zkoumat pečlivě a nestranně všechny rozhodné skutečnosti a odůvodnit své rozhodnutí(51). Podle tohoto členského státu měla Komise v projednávané věci přihlédnout k výběrovým řízením, která jsou nedílnou součástí těchto opatření, jak ostatně vyplývá z popisu podpory ve sporném rozhodnutí(52).
75. Na třetím místě Španělské království má za to, že Tribunál nemohl tvrdit, že žádné jiné autonomní společenství než Baskicko neprokázalo, že se v případě provozování pozemní sítě jedná o SOHZ, jelikož ze sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise za účelem posouzení slučitelnosti podpory přezkoumala vzorek 82 výběrových řízení(53).
76. Podle Španělského království Tribunál „odmítl ověřit, zda Komise skutečně přezkoumala všechny rozhodné skutečnosti za účelem posouzení definice veřejné služby. Jak bylo uvedeno v žalobě [podané k Tribunálu], Komise při prošetřování případu v projednávané věci neprovedla důkladný přezkum, na základě kterého by dospěla k závěru, že úkol obecného zájmu byl nebo nebyl svěřen podniku. Neověřila tedy, zda se členský stát dopustil zjevného pochybení při výkonu své posuzovací pravomoci během přidělení dotčeného úkolu“.
77. Ve své replice Španělské království uvádí, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku se týká odmítnutí Tribunálu ověřit, zda Komise skutečně přezkoumala všechny rozhodné skutečnosti za účelem posouzení definice veřejné služby. Podle tohoto členského státu Komise při prošetřování případu v projednávané věci neprovedla důkladný přezkum, který by jí umožnil určit, zda úkol obecného zájmu byl, nebo nebyl svěřen podniku. Podle Španělského království se tedy Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení, když neověřil, zda Komise tuto analýzu provedla.
78. Komise se domnívá, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je irelevantní a v každém případě nepřípustná a neopodstatněná.
79. Zaprvé je Komise toho názoru, že kritika Španělského království se týká odůvodnění rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), které bylo uvedeno jen pro úplnost, takže uvedená část je irelevantní. Tribunál v tomto ohledu právně dostačujícím způsobem odmítl první podmínku stanovenou v rozsudku Altmark, a to v bodě 74 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891)(54), který není předmětem kasačního opravného prostředku.
80. Zadruhé tato část je rovněž nepřípustná, neboť tento členský stát zpochybňuje posouzení smluv a vnitrostátního práva provedené Tribunálem, které nepodléhá přezkumu Soudního dvora. V tomto ohledu se Španělské království nedovolává žádného zkreslení vnitrostátního práva, a i kdyby jeho argumenty měly být chápány v tomto smyslu, omezuje se na pouhá tvrzení.
81. Zatřetí je tato část rovněž neopodstatněná, jelikož Španělské království nepředložilo před Tribunálem žádný důkaz, který by umožňoval dospět k závěru, že službu vysílání signálu prostřednictvím určité platformy lze kvalifikovat jako SOHZ.
82. V tomto ohledu Komise tvrdí, že ani vnitrostátní zákon, ani jiné právní úpravy nebo judikatura španělského Nejvyššího soudu by neumožnily dospět k takovému závěru. Naopak vnitrostátní zákon vyhrazuje charakter „veřejné služby“ omezenému počtu služeb, jako jsou telekomunikace určené pro vnitrostátní obranu a civilní ochranu nebo univerzální telefonní služba. Výraz „služba obecného zájmu“ uvedený v obecném zákoně 32/2003 ze dne 3. listopadu 2003 o telekomunikacích podle Komise označuje hospodářskou činnost, na které má zájem určité společenství, aniž je spojena s úkolem veřejné služby ve smyslu španělského práva nebo se nutně jedná o SOHZ ve smyslu první podmínky stanovené v rozsudku Altmark nebo čl. 106 odst. 2 SFEU.
83. Argumentace tohoto členského státu ohledně povinností vysílacích subjektů spočívajících v pokrytí v oblasti II mimoto neumožňuje zpochybnit body 67 a 68 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891).
84. Navíc argumenty Španělského království týkající se údajného nepřihlédnutí k veřejnoprávním smlouvám jsou irelevantní, neboť se týkají bodu 71 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), který obsahuje odůvodnění uvedené jen pro úplnost. Mimoto podle Komise tento členský stát zaměňuje přezkum legality, který je věcí Tribunálu v rámci žaloby na neplatnost, s přezkumem bez návrhu, který mu nepřísluší(55). Kasační opravný prostředek Španělského království se tak omezuje na výtku Tribunálu, že neuplatnil i bez návrhu žalobní důvody nebo důkazy, kterých se uvedený členský stát sám nedovolával. Závěr Tribunálu není tedy stižen žádným nesprávným právním posouzením.
Analýza
K souvislosti mezi čl. 107 odst. 1 SFEU, rozsudkem Altmark a čl. 106 odst. 2 SFEU
85. Vyrovnávací platby přiznávané členskými státy za poskytnutí veřejné služby(56) nebo SOHZ(57) podléhají pravidlům stanoveným unijním normotvůrcem v článcích 107 a 108 SFEU(58).
86. Podle ustálené judikatury platí, že k tomu, aby mohlo být opatření kvalifikováno jako „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, musí být splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. K tomu, aby vnitrostátní opatření mohlo být kvalifikováno jako „státní podpora“, se musí zaprvé jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků, zadruhé tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy, zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce a začtvrté musí nebo může narušovat hospodářskou soutěž(59).
87. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky jsou kumulativní, nemůže být státní opatření kvalifikováno jako státní podpora, pokud jedna z těchto podmínek není splněna(60).
88. Pokud jde o třetí podmínku stanovenou v čl. 107 odst. 1 SFEU, a sice existenci zvýhodnění ve prospěch podniku-příjemce, za státní podpory jsou považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce nezískal za obvyklých podmínek na trhu(61).
89. V bodě 87 rozsudku Altmark Soudní dvůr rozhodl, že „jestliže má být státní zásah považován za vyrovnání představující protihodnotu plnění uskutečněných podniky-příjemci za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky ve skutečnosti nejsou finančně zvýhodněny, a účinkem uvedeného zásahu tedy není poskytnout těmto podnikům výhodnější soutěžní postavení oproti konkurenčním podnikům, nespadá takový zásah do působnosti čl. [107 odst. 1 SFEU]“.
90. Podle Soudního dvora k tomu, aby taková vyrovnávací platba nebyla kvalifikována jako státní podpora, musí být splněny(62) čtyři podmínky stanovené v bodech 89 až 93 rozsudku Altmark(63).
91. Je třeba uvést, že pokud čtyři podmínky stanovené v rozsudku Altmark nejsou splněny a státní opatření představuje státní podporu(64), může být tato podpora ještě odůvodněna zejména výjimkou stanovenou v čl. 106 odst. 2 SFEU(65).
92. Článek 106 odst. 2 SFEU ve spojení s odstavcem 1 téhož článku totiž umožňuje odůvodnit udělení zvláštních nebo výlučných práv členským státem podniku pověřenému poskytováním SOHZ, která jsou v rozporu s ustanoveními Smlouvy o FEU, pokud plnění zvláštních úkolů, které byly podniku svěřeny, nemůže být zajištěno jinak než udělením takových práv, a pokud není rozvoj obchodu dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie(66).
93. Pokud jde o vztah mezi čl. 107 odst. 1 SFEU, podmínkami stanovenými v rozsudku Altmark a čl. 106 odst. 2 SFEU, Soudní dvůr rozhodl, že „přezkum dodržení podmínek stanovených [v rozsudku Altmark] se uskutečňuje předem, tedy v rámci zkoumání otázky, zda dotčená opatření musejí být kvalifikována jako státní podpory [v souladu s čl. 107 odst. 1 SFEU]. Tato otázka totiž předchází otázce spočívající v případném ověření, zda je neslučitelná podpora přesto ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU nezbytná k plnění úkolů, které byly svěřeny příjemci dotčeného opatření“(67).
94. Podle Soudního dvora se tedy již podmínky stanovené v rozsudku Altmark neuplatní, jestliže Komise poté, co konstatovala, že opatření musí být kvalifikováno jako podpora, určí, zda může být tato podpora odůvodněna podle čl. 106 odst. 2 SFEU(68). V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 38 rozsudku ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise (C‑660/15 P, EU:C:2017:178), rozhodl, že čl. 106 odst. 2 SFEU neukládá Komisi povinnost zohlednit druhou a čtvrtou podmínku stanovené v rozsudku Altmark pro účely rozhodnutí, zda je podle tohoto ustanovení státní podpora slučitelná s vnitřním trhem.
95. Pokud jde totiž o použití čl. 106 odst. 2 SFEU, Tribunál v bodě 61 rozsudku ze dne 24. září 2015, Viasat Broadcasting UK v. Komise (T‑125/12, EU:T:2015:687), (podle mého názoru správně) rozhodl, že musí být splněny tři podmínky, aby státní podpora přiznaná jako vyrovnání za plnění povinností veřejné služby mohla být považována za slučitelnou s vnitřním trhem v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU. Podle Tribunálu „[p]rvní podmínka týkající se definice veřejné služby vyžaduje, aby dotčená služba byla skutečně službou obecného hospodářského zájmu a jako taková byla jasně definována členským státem. Druhá podmínka, týkající se poslání veřejné služby, vyžaduje, aby byl přijímající podnik členským státem výslovně pověřen poskytováním dotyčné veřejné služby. [Konečně] třetí podmínka vychází z pojmu „proporcionalita“. Podle této podmínky musí být financování podniku pověřeného závazky veřejné služby považováno za slučitelné s vnitřním trhem do té míry, že by uplatňování pravidel hospodářské soutěže SFEU – v projednávané věci zákaz státních podpor – mařilo plnění zvláštních úkolů svěřených podniku, přičemž výjimka z pravidel hospodářské soutěže nesmí ovlivnit rozvoj obchodu v míře, která je v rozporu se zájmem Unie“(69).
96. Domnívám se, že první dvě podmínky uvedené výše odpovídají první podmínce stanovené v rozsudku Altmark.
97. I když Soudní dvůr rozhodl, že druhá a čtvrtá podmínka stanovené v rozsudku Altmark nejsou relevantní za účelem ověření, zda se výjimka stanovená v čl. 106 odst. 2 SFEU použije na státní podporu, domnívám se naopak, že podmínka odpovídající první podmínce stanovené v rozsudku Altmark, a sice že jeden(70) podnik je skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby/SOHZ a tyto povinnosti jsou jasně definovány, musí být splněna, aby se použila výjimka stanovená tímto ustanovením.
98. Soudní dvůr totiž v rozsudku ze dne 21. března 1974, BRT a Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs (127/73, EU:C:1974:25, bod 22), rozhodl, že podnik, který se dovolává ustanovení čl. 106 odst. 2 SFEU proto, aby se domohl výjimky z pravidel Smlouvy, musí být skutečně členským státem pověřen poskytováním SOHZ(71). Mimoto v rozsudku ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro (66/86, EU:C:1989:140, bod 56), Soudní dvůr zdůraznil nutnost jasně definovat úkol SOHZ svěřený podniku na základě čl. 106 odst. 2 SFEU(72).
K první podmínce stanovené v rozsudku Altmark(73)
Výsada členských států určit, že určité služby jsou SOHZ
99. Z ustálené judikatury vyplývá, že čl. 106 odst. 2 SFEU směřuje k nalezení rovnováhy mezi zájmem členských států využít některé podniky jako nástroje hospodářské nebo sociální politiky a zájmem Unie na dodržování pravidel hospodářské soutěže a zachování jednotnosti společného trhu. V tomto rámci mohou členské státy při dodržení unijního práva určit rozsah a organizaci svých SOHZ. Zejména mohou zohlednit cíle, které jsou vlastní jejich vnitrostátní politice(74).
100. V tomto kontextu se domnívám, že tato pravomoc „definovat“ SOHZ, která je přiznána členským státům, zahrnuje pravomoc určit, že určité služby jsou SOHZ, jakož i „definovat“ rozsah a organizaci těchto SOHZ. Určení SOHZ a definice jejich rozsahu a jejich organizace členskými státy patří do rozhodování politického rázu, které se vyznačuje „širokou posuzovací pravomocí“.
101. I když totiž protokol č. 26 výslovně nestanoví, že členské státy mají širokou posuzovací pravomoc ohledně definice svých SOHZ, čl. 1 první odrážka tohoto protokolu zdůrazňuje zásadní úlohu a široké rozhodovací pravomoci celostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování SOHZ, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů. Domnívám se, že možnost poskytovat, pořizovat a organizovat SOHZ je úzce spjata s právem určit tyto služby a nelze ji od něj oddělit.
102. V souladu s dotčenými rozsudky(75) mám za to, že z důvodu neexistence harmonizované unijní právní úpravy v dané oblasti(76) mají členské státy širokou posuzovací pravomoc při definování služeb, které považují za SOHZ(77), jakož i jejich rozsahu a jejich organizace.
103. Vzhledem k této široké posuzovací pravomoci členských států Tribunál právem rozhodl, že v zásadě „Komise není oprávněna vyjadřovat se k rozsahu úkolů veřejné služby, které má veřejnoprávní provozovatel plnit, […] ani k vhodnosti politických rozhodnutí přijatých v tomto ohledu vnitrostátními orgány, ani k hospodářské efektivitě veřejnoprávního provozovatele“(78).
104. V souladu s dotčenými rozsudky(79) může proto Komise určení služeb jakožto SOHZ, provedené členským státem, zpochybnit pouze v případě zjevného pochybení(80). Komise tedy provádí omezenou kontrolu ohledně určení služeb jako SOHZ.
105. Ze stejných důvodů musí Tribunál v případě žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí Komise, které se týká určení služeb jako SOHZ a vymezení rozsahu a organizace těchto SOHZ členskými státy, přihlédnout k široké posuzovací pravomoci členských států a omezené kontrole ze strany Komise v tomto ohledu.
106. Je třeba nicméně uvést, že i přes širokou posuzovací pravomoc členských států při „určení“ svých SOHZ není tato výsada neomezená.
107. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise (C‑660/15 P, EU:C:2017:178, bod 29), rozhodl, že „samotné znění čl. 106 odst. 2 SFEU ukazuje, že výjimky z pravidel Smlouvy jsou přípustné pouze tehdy, jsou-li nezbytné pro splnění zvláštních úkolů, které byly svěřeny podniku pověřenému zajišťováním [SOHZ]“(81).
108. Mimoto v bodě 26 rozsudku ze dne 10. prosince 1991, Merci convenzionali porto di Genova (C‑179/90, EU:C:1991:464, body 26 a 27), Soudní dvůr rozhodl, že „[proto], aby se mohla uplatnit výjimka z použití pravidel Smlouvy stanovená v [čl. 106 odst. 2 SFEU], nestačí pouze to, aby orgány veřejné moci pověřily dotčený podnik zajišťováním služby obecného hospodářského zájmu, ale je ještě třeba, aby použití pravidel Smlouvy mařilo plnění zvláštního úkolu, který byl tomuto podniku svěřen, a aby nebyl dotčen [unijní] zájem“. V bodě 27 tohoto rozsudku měl Soudní dvůr za to, že dotčené přístavní činnosti nepředstavují obecný hospodářský zájem, který by vykazoval zvláštní rysy ve srovnání s jinými činnostmi, a že i kdyby tomu tak bylo, použití pravidel Smlouvy nemůže splnění takového úkolu zmařit.
109. Navíc je třeba uvést, že tato výsada členských států je uplatňována pod dohledem Komise. Soudní dvůr totiž v rozsudku ze dne 14. července 1971, Muller a Hein (10/71, EU:C:1971:85, body 14 a 15), rozhodl, že použití čl. 106 odst. 2 SFEU „zahrnuje posouzení požadavků vlastních plnění zvláštního úkolu svěřeného podnikům, o které se jedná, a ochraně [unijního] zájmu“ a „že toto posouzení spadá mezi cíle obecné hospodářské politiky sledované státy pod dohledem Komise“(82).
Povinnost členského státu pověřit na základě aktu veřejné moci plněním povinností veřejné služby podnik, který je příjemcem státních dotací, a jasně tyto povinnosti definovat
110. I když mají členské státy širokou posuzovací pravomoc „určit“, že určité služby jsou SOHZ, jakož i vymezit jejich rozsah a organizaci, první podmínka stanovená v rozsudku Altmark, jakož i znění čl. 106 odst. 2 SFEU jednoznačně vyžadují, aby jeden(83) podnik byl skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby(84) a tyto povinnosti byly jasně definovány(85).
111. Tyto dva požadavky, které podle mého názoru Tribunál správně kvalifikoval jako „minimální kritéria“(86), se jasně odlišují od výsady politického rázu, kterou mají členské státy při určení služeb jako SOHZ.
112. V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že proto, aby bylo možné se domnívat, že podnik byl pověřen poskytováním veřejné služby/SOHZ, je třeba, aby se tak stalo na základě aktu veřejné moci(87). Tento požadavek je třeba uplatňovat striktně a je věcí dotčeného členského státu, aby prokázal, že je splněn, aby se mohl použít rozsudek Altmark nebo výjimka stanovená v čl. 106 odst. 2 SFEU. Rozsah soudního přezkumu prováděného v tomto ohledu Tribunálem je přezkumem legality.
113. Avšak není přesto vyžadováno, aby byl tento akt veřejné moci aktem legislativním nebo správním(88). Soudní dvůr totiž již připustil, že podnik může být pověřen poskytováním SOHZ na základě veřejnoprávní koncese(89).
114. Mimoto pokud jde o jasnou definici povinností, které má podnik pověřený poskytováním SOHZ, domnívám se, že i když se výčet a vymezení těchto povinností liší případ od případu podle konkrétních dotčených služeb a okolností existujících v jednotlivých členských státech, musí přinejmenším zahrnovat povahu, délku trvání a dosah uložených povinností(90). Tento požadavek je rovněž třeba uplatňovat striktně.
115. Tato minimální kritéria nesmí být pouze formálními povinnostmi. Jejich cílem je zajistit zejména transparentnost(91) při určení SOHZ a vymezení jejich rozsahu a organizace členskými státy. Mimoto tento cíl transparentnosti směřuje ke zvýšení právní jistoty zejména členských států, podniků pověřených plněním povinností veřejné služby, jejich případných soutěžitelů, jakož i spotřebitelů(92).
116. Soudní dvůr totiž rozhodl, že aby bylo možné se domnívat, že povinnosti uložené podniku pověřenému poskytováním SOHZ spadají pod zvláštní úkol, který mu byl svěřen, je třeba, aby souvisely s předmětem dotčené SOHZ a jejich cílem bylo přímo přispívat k uspokojování tohoto zájmu. K těmto povinnostem nebo omezením lze přihlédnout v okamžiku posouzení, v jakém rozsahu jsou nezbytné výjimky z pravidel Smlouvy, o jejichž odůvodnění se jedná, proto, aby bylo dotčenému podniku umožněno plnit úkol obecného zájmu, kterým byl pověřen(93).
117. Bylo by přitom nemožné ověřit, zda členský stát dodržel meze své široké posuzovací pravomoci při určení SOHZ, pokud není s jistotou zřejmé, kdo je pověřen plněním povinností veřejné služby a jaká je povaha, délka trvání a rozsah povinností, kterými je pověřen(94).
118. Navíc se domnívám, že tento požadavek transparentnosti týkající se svěřeného úkolu je nezbytný za účelem ověření, zda jsou splněny ostatní podmínky stanovené v rozsudku Altmark a čl. 106 odst. 2 SFEU. Je zejména nemožné ověřit, zda je splněna třetí podmínka stanovená rozsudku Altmark, a sice že „vyrovnání nepřesahuje meze toho, co je nezbytné k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených k plnění povinností veřejné služby […]“, pokud nejsou povaha a rozsah těchto povinností jasně definovány. Pokud jde o použití čl. 106 odst. 2 SFEU, bylo by nemožné ověřit, zda použití pravidel Smluv maří plnění SOHZ, pokud nejsou povaha a rozsah těchto služeb, jejichž zajištěním jsou podniky pověřeny, jasně definovány(95).
Použití na projednávané kasační opravné prostředky
Ke spojeným věcem C‑66/16 P až C‑69/16 P
119. Úvodem se domnívám, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost SES Astra, není první část jediného důvodu kasačních opravných prostředků nepřípustná(96).
120. Navrhovatelé totiž v první částí jejich jediného důvodu kasačních opravných prostředků Tribunálu vytýkají, že chybně použil judikaturu Soudního dvora a Tribunálu, podle které Komise může vymezení SOHZ členským státem zpochybnit pouze v případě zjevného pochybení. Domnívám se, že tím a na rozdíl od toho, co tvrdí společnost SES Astra(97), navrhovatelé nezpochybňují posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem, ale domáhají se, aby Soudní dvůr přezkoumal, zda se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení(98), když upřesnil povinnosti uložené první podmínkou stanovenou v rozsudku Altmark(99). Taková právní otázka může podléhat přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku.
121. Pokud jde o věc samou, tak na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé(100), mám za to, že Tribunál nepřekročil meze zjevného pochybení při přezkumu různých aktů týkajících se definice a přidělení úkolu SOHZ. Povinnost skutečně pověřit podnik, kterému byly poskytnuty státní dotace, plněním povinností veřejné služby na základě aktu veřejné moci a jasně tyto povinnosti definovat je totiž třeba v souladu s body 113 až 115 tohoto stanoviska uplatňovat striktně. Plnění těchto minimálních povinností nespadá do široké posuzovací pravomoci členských států určit služby jako SOHZ. Jen tuto posuzovací pravomoc při tomto určení může Komise zpochybnit pouze v případě zjevného pochybení(101).
122. Skutečnost, že je nesporné, že existuje selhání trhu a dotčená služba je fakticky činností, kterou lze kvalifikovat jako SOHZ, není relevantní. K těmto okolnostem je třeba přihlédnout při analýze toho, zda lze službu označit za SOHZ, což spadá do široké posuzovací pravomoci členských států, přičemž tuto analýzu lze zpochybnit pouze v případě zjevného pochybení. Tyto okolnosti nejsou naproti tomu relevantní pro určení, zda byl podnik, kterému byly poskytnuty státní dotace, skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby veřejným na základě veřejného aktu a zda jsou tyto povinnosti jasně definovány.
123. V důsledku toho se domnívám, že první část jediného důvodu kasačních opravných prostředků ve věcech C‑66/16 P až C‑69/16 P musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
124. V druhé části jediného důvodu kasačních opravných prostředků navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když omezil širokou posuzovací pravomoc členských států pouze na definování SOHZ, zatímco tyto státy mají rovněž širokou posuzovací pravomoc při „poskytování, pořizování a organizování“ těchto služeb. Domnívají se, že posuzovací pravomoc zahrnuje nutně výběr konkrétní technologie, což není na rozdíl od toho, co je uvedeno v dotčených rozsudcích(102), nic jiného než způsob poskytování.
125. Stejně jako společnost SES Astra se domnívám, že tato část je založena na chybném výkladu dotčených rozsudků(103).
126. Tribunál totiž nezpochybnil širokou posuzovací pravomoc, kterou mají členské státy(104) při „poskytování, pořizování a organizování“ SOHZ v rámci volby konkrétní technologie; pouze konstatoval, že navrhovatelé nesplnili první podmínku stanovenou v rozsudku Altmark, když měl po posouzení španělských celostátních a regionálních právních předpisů za to, že Španělské království jasně a přesně nedefinovalo službu provozování pozemní sítě jako veřejnou službu a splnilo tak první podmínku stanovenou v rozsudku Altmark. Uvádím, že Tribunál rozhodl(105), že „žalobce nebyl schopen v žádném okamžiku určit, jaké povinnosti veřejné služby byly svěřeny provozovatelům sítí DTT španělským zákonem nebo provozními smlouvami, natož aby o tom podal důkaz“(106).
127. Pro doplnění uvádím, že pokud jde o rozsudky ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma del País Vasco a Itelazpi v. Komise (T‑462/13, EU:T:2015:902), ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Cataluña a CTTI v. Komise (T‑465/13, nezveřejněný, EU:T:2015:900), a ze dne 26. listopadu 2015, Abertis Telecom a Retevisión I v. Komise (T‑541/13, nezveřejněný, EU:T:2015:898), i když se Tribunál domníval, že při vymezení služby provozování sítě DTT jako SOHZ měly španělské orgány dodržet zásadu rovného zacházení(107), a neměly tedy diskriminovat ostatní platformy ve srovnání s platformou pozemní, z těchto rozsudků jasně vyplývá, že podle Tribunálu „respektování zásady technologické neutrality neznamená, že by definování určité platformy pro provozování vysílacích sítí bylo vždy zjevným pochybením“(108). Tribunál tak vytkl Komisi, že nepřezkoumala, zda volba určité platformy byla v projednávané věci objektivně odůvodněná s přihlédnutím k široké posuzovací pravomoci španělských orgánů ohledně definice toho, co považují za SOHZ. Z toho vyplývá, že Tribunál uznal, že členské státy mají skutečně širokou posuzovací pravomoc při „poskytování, pořizování a organizování“ SOHZ.
128. V důsledku toho je třeba druhou část jediného důvodu kasačních opravných prostředků ve věcech C‑66/16 P až C‑69/16 P zamítnout jako neopodstatněnou.
K věci C‑70/16 P
129. Pokud jde o první část jejich čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelé se domnívají, že Tribunál nezohlednil posuzovací pravomoc, kterou mají členské státy při definování SOHZ(109).
130. Uvádím, že i když navrhovatelé přímo nezpochybňují zjištění provedené Tribunálem v bodě 110 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), tvrdí, že dvanácté dodatkové ustanovení královského nařízení 944/2005, jakož i dohody o spolupráci mezi správními orgány obsahují jasnou definici dotčené veřejné služby, a sice plnění služby digitálního pozemního televizního vysílání, a že tyto úřední akty pověřují touto službou obce ve spolupráci s autonomním společenstvím(110).
131. Domnívám se, že tato argumentace, která se vztahuje k posouzení rozhodného vnitrostátního práva provedenému Tribunálem, musí být z důvodu neexistence tvrzení o zkreslení tohoto práva odmítnuta jako nepřípustná(111).
132. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora platí, že pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 256 SFEU jako jediný příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a z něj vyvozených právních důsledků. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslování důkazů předložených Tribunálu, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora. Pokud tak jde o přezkum posouzení Tribunálu týkajících se vnitrostátního práva v rámci kasačního opravného prostředku, Soudní dvůr je příslušný pouze ověřit, zda nedošlo ke zkreslení tohoto práva(112).
133. V důsledku toho se domnívám, že první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑70/16 P je třeba odmítnout jako částečně nepřípustnou.
134. Mimoto z bodu 95 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), jasně vyplývá, že podle Tribunálu „členské státy disponují širokou posuzovací pravomocí při vymezení toho, co považují za SOHZ, Komise tudíž může zpochybnit definici těchto služeb vytvořenou členským státem pouze v případě zjevného pochybení“.
135. Tribunál se nicméně domníval, že nebyla splněna „určitá minimální kritéria spočívající mimo jiné v existenci aktu veřejné moci, který pověřuje dotčené provozovatele úkolem SOHZ“(113).
136. V bodě 110 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), totiž Tribunál konstatoval, že „žalobci nebyli v žádném okamžiku schopni určit, jaké povinnosti veřejné služby byly svěřeny provozovatelům sítí DTT španělským zákonem nebo provozními smlouvami, natož aby o tom podali důkaz“.
137. V důsledku toho Tribunál rozhodl, že žalobci nebyli schopni prokázat, že se Komise nesprávně domnívala, že první kritérium stanovené v rozsudku Altmark nebylo z důvodu neexistence jasné definice služby provozování pozemní sítě jako veřejné služby splněno(114).
138. Z toho vyplývá, že na rozdíl od argumentů navrhovatelů Tribunál „v zásadě [nevyloučil], že by provozování pozemní sítě [mohlo být] definováno jako veřejná služba“(115).
139. Domnívám se tedy, že první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku musí být rovněž zamítnuta jako neopodstatněná. Pokud jde o druhou část jejich čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, navrhovatelé se domnívají, že se Tribunál v bodě 112 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal/Commission (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), dopustil nesprávného právního posouzení, které spočívá v nevzetí v potaz toho, že posuzovací pravomoc členských států se vztahuje nejen na zavedení, ale rovněž na poskytování a organizování SOHZ. Podle navrhovatelů je poskytování služby podpory DTT prostřednictvím pozemní platformy pouhým způsobem organizace poskytování služby, která je věcí členského státu(116).
140. Z ustanovení čl. 127 odst. 1 ve spojení s čl. 190 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že předkládání nových důvodů ve stadiu kasačního opravného prostředku je zakázáno. Účelem těchto ustanovení je totiž v souladu s tím, co stanoví čl. 170 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, zabránit tomu, aby kasační opravný prostředek změnil předmět sporu před Tribunálem(117).
141. Domnívám se, že druhá část čtvrtého důvodu projednávaného kasačního opravného prostředku má za následek předložení sporu Soudnímu dvoru v širším rozsahu, než v jakém jej projednával Tribunál.
142. V bodě 112 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Comunidad Autónoma de Galicia a Retegal v. Komise (T‑463/13 a T‑464/13, nezveřejněný, EU:T:2015:901), totiž Tribunál konstatoval, že žalobci nezpochybnili posouzení Komise v bodě 121 odůvodnění sporného rozhodnutí, podle kterého definice provozování určité základní platformy, v projednávané věci provozování pozemní platformy, jako veřejné služby představovala zjevné pochybení španělských orgánů, neboť pokud existuje několik přenosových platforem, není možné se domnívat, že jedna z nich konkrétně je základní pro přenos vysílacích signálů.
143. Domnívám se tudíž, že druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku by měla být odmítnuta jako nepřípustná.
K věci C‑81/16 P
144. Pokud jde o první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělského království, a zejména argumentaci Španělského království, podle které je analýza právního rámce provedená Tribunálem zjevně chybná(118) a akty vnitrostátního práva a smlouvy uzavřené španělskými orgány nejen definují a pověřují výkonem SOHZ určité provozovatele, ale rovněž výslovně odkazují na pozemní technologii(119), domnívám se, že tato argumentace, která zpochybňuje posouzení rozhodného vnitrostátního práva a smluv uzavřených španělskými orgány Tribunálem, což je posouzení skutkového stavu, musí být z důvodu neexistence tvrzení o zkreslení tohoto práva odmítnuta jako nepřípustná(120).
145. Domnívám se tedy, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělského království by měla být odmítnuta jako nepřípustná.
146. Pokud jde o věc samou, domnívám se, že se první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělského království zakládá na chybném výkladu rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891).
147. Na rozdíl od toho, co tvrdí Španělské království(121), Tribunál nerozhodl, že kromě právního rámce není třeba přihlédnout ke všem aktům španělských orgánů, kterými byli dotyční provozovatelé pověřeni plněním povinností veřejné služby.
148. Z bodu 69 a násl. rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), jasně vyplývá, že Tribunál přezkoumal akty španělských orgánů, kterými měli být podle Španělského království dotyční provozovatelé pověřeni plněním povinností veřejné služby.
149. V bodě 70 dotčeného rozsudku totiž Tribunál přezkoumal celostátní plán pro přechod na DTT, přijatý španělskou Radou ministrů dne 7. září 2007, a měl za to, že prostřednictvím tohoto plánu nebyl žádný provozovatel pověřen plněním povinností veřejné služby.
150. V bodě 71 tohoto rozsudku Tribunál potvrdil, že podle judikatury může pověření k plnění veřejné služby vyplývat ze smluvních aktů, jestliže pocházejí od veřejné moci a jsou závazné, což platí a fortiori, pokud takové akty konkrétně upravují povinnosti uložené právními předpisy. Podle Tribunálu však Španělské království nepředložilo žádnou smlouvu, jíž by bylo možné podložit jeho tvrzení, že dotčení provozovatelé byli pověřeni plněním povinností veřejné služby. Podle Tribunálu služba mimoto nemá automaticky a bez dalšího upřesnění od dotyčných orgánů charakter SOHZ ve smyslu rozsudku Altmark jen proto, že je předmětem veřejnoprávní smlouvy.
151. Navíc v bodě 72 dotčeného rozsudku Tribunál přezkoumal meziinstitucionální smlouvy uzavřené mezi baskickou vládou, EUDEL a třemi baskickými regionálními vládami. Měl za to, že ani tyto smlouvy nedefinují provozování pozemní sítě jako veřejnou službu.
152. Mimoto v bodě 73 dotčeného rozsudku Tribunál konstatoval, že španělské orgány nebyly v žádném okamžiku schopny určit, jaké závazky veřejné služby byly svěřeny provozovatelům sítí DTT španělským zákonem nebo provozními smlouvami, natož aby o tom podaly důkaz.
153. Stejně jako Komise se také domnívám, že se Tribunál nedopustil pochybení, když měl za to, že Španělské království neprokázalo, že Komise v bodech 119 až 122 a 172 odůvodnění sporného rozhodnutí nesprávně konstatovala, že zavádění, údržba a provozování sítě DTT v oblasti II nebyly přesně definovány jako veřejná služba ve smyslu první podmínky stanovené v rozsudku Altmark.
154. V tomto ohledu se tedy nejedná o širokou posuzovací pravomoc, kterou mají členské státy při definování svých SOHZ z důvodu neexistence harmonizované unijní právní úpravy v dané oblasti, ale o povinnost – v souladu s první podmínkou stanovenou v rozsudku Altmark a se zněním čl. 106 odst. 2 SFEU – že podnik, kterému byly poskytnuty státní dotace, byl skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti jsou jasně definovány.
155. Uvádím, že v bodě 67 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), Tribunál konstatoval, že i když všechny telekomunikační služby, včetně sítí rozhlasového a televizního vysílání, byly španělským státem kvalifikovány jako služba obecného zájmu, z dotčených zákonů nevyplývá, že všechny telekomunikační služby ve Španělsku mají povahu SOHZ. V tomto ohledu Tribunál uvádí, že čl. 2 odst. 1 obecného zákona 32/2003 ze dne 3. listopadu 2003 o telekomunikacích výslovně stanoví, že služby obecného zájmu ve smyslu tohoto zákona musí být poskytovány v rámci režimu volné hospodářské soutěže, kdežto kvalifikace určité služby jako SOHZ ve smyslu první podmínky stanovené v rozsudku Altmark vyžaduje, aby odpovědnost za její poskytování byla udělena určitým podnikům. Mimoto v bodě 68 dotčeného rozsudku se Tribunál domníval, že jelikož se vnitrostátní ustanovení práva vyznačovala technologickou neutralitou a telekomunikacemi se rozumí přenos signálu prostřednictvím jakékoliv přenosové sítě, nikoli konkrétně prostřednictvím pozemní sítě, což Španělské království nezpochybnilo, nelze činit závěr, že Komise nesprávně shledala, že provozování pozemní sítě nebylo definováno jako veřejná služba ve smyslu rozsudku Altmark.
156. S přihlédnutím k nejednoznačným a rozporným prvkům dotčených vnitrostátních ustanovení, jejichž podstata ostatně není zpochybněna Španělským královstvím, se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že se Komise správně domnívala, že tato vnitrostátní ustanovení neobsahují jasnou definici služby provozování pozemní sítě jako veřejné služby.
157. Konečně nesouhlasím s argumentací Španělského království, podle které Tribunál nemohl tvrdit, že žádné jiné autonomní společenství než Baskicko neprokázalo, že provozování pozemní sítě je SOHZ, jelikož Komise přezkoumala vzorek 82 výběrových řízení za účelem posouzení slučitelnosti podpory(122).
158. Z bodu 77 rozsudku ze dne 26. listopadu 2015, Španělsko v. Komise (T‑461/13, EU:T:2015:891), vyplývá, že Tribunál rozhodl, že bylo na autonomních společenstvích, aby se dovolávala neexistence státní podpory v souladu s rozsudkem Altmark, a že jako nejlepší a jediný příklad tyto orgány uvedly právě případ autonomního společenství Baskicka.
159. Domnívám se, že skutečnost, že Komise přezkoumala vzorek 82 výběrových řízení za účelem posouzení slučitelnosti dotčené podpory, neprokazuje, že jiné autonomní společenství než Baskicko prokázalo, či se alespoň dovolávalo toho, že provozování pozemní sítě je SOHZ.
160. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 71 dotčeného rozsudku Tribunál potvrdil, že pověření k plnění veřejné služby může za určitých okolností rovněž vyplývat ze smluvních aktů. Tribunál měl však za to, že Španělské království neprokázalo, že pověření k plnění veřejné služby bylo uděleno veřejnoprávními smlouvami uzavřenými mezi veřejnou správou a dotčenými provozovateli. Správně dodal, že služba nemá automaticky a bez dalšího upřesnění od dotyčných orgánů charakter SOHZ ve smyslu rozsudku Altmark jen proto, že je předmětem veřejnoprávní smlouvy.
161. Mám tudíž za to, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělského království není opodstatněná.
162. Na základě výše uvedeného by měla být tedy první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku Španělského království odmítnuta jako nepřípustná a zamítnuta jako neopodstatněná.
Závěry
163. S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr:
– ve spojených věcech Comunidad Autónoma del País Vasco a Itelazpi v. Komise (C‑66/16 P), Comunidad Autónoma de Cataluña a CTTI v. Komise (C‑67/16 P), Navarra de Servicios y Tecnologías v. Komise (C‑68/16 P) a Cellnex Telecom a Retevisión I v. Komise (C‑69/16 P) zamítl první i druhou část jediného důvodu kasačních opravných prostředků jako neopodstatněné;
– ve věci Comunidad Autónoma de Galicia a Redes de Telecomunicación Galegas v. Komise (C‑70/16 P) první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku odmítl jako částečně nepřípustnou a zamítl jako neopodstatněnou a druhou část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku odmítl jako nepřípustnou a
– ve věci Španělsko v. Komise (C‑81/16 P) první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku odmítl jako nepřípustnou a zamítl jako neopodstatněnou.