ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
22. února 2005 (*)
„Opravný prostředek – Článek 90 odst. 3 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 86 odst. 3 ES) – Výše poplatků uložených Rakouskou republikou provozovatelům GSM – Částečné zamítnutí stížnosti – Přípustnost“
Ve věci C‑141/02 P,
jejímž předmětem je opravný prostředek podle článku 49 Statutu ES Soudního dvora podaný dne 15. dubna 2002 ,
Komise Evropských společenství, zastoupená W. Möllsem a K. Wiednerem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
účastník řízení podávající opravný prostředek (navrhovatelka),
podporovaná:
Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Bergues a F. Millionem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
vedlejší účastník v řízení o opravném prostředku,
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
T‑Mobile Austria GmbH, původně max-mobil Telekommunikation Service GmbH, se sídlem ve Vídni (Rakousko), zastoupená A. Reidlingerem, M. Esser‑Welliém a T. Lübbigem, Rechtsanwälte, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalobkyně v prvním stupni,
Nizozemské království, zastoupené H. G. Sevensterem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
vedlejší účastník v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, A. Rosas a A. Borg Barthet, předsedové senátů, J.-P. Puissochet (zpravodaj), R. Schintgen, N. Colneric, S. von Bahr, M. Ilešič, J. Malenovský, J. Klučka a U. Lõhmus, soudci,
generální advokát: M. Poiares Maduro,
vedoucí soudní kanceláře: M.-F. Contet, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. září 2004,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 21. října 2004,
vydává tento
Rozsudek
1 Ve svém opravném prostředku se Komise Evropských společenství dovolává zrušení rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 30. ledna 2002, max.mobil v. Komise (T‑54/99, Recueil, s. II‑313, dále jen „napadený rozsudek“), ve kterém Soud prohlásil za přípustnou žalobu na neplatnost podanou společností max.mobil Telekommunikation Service GmbH, nyní T‑Mobile Austria GmbH (dále jen „společnost max.mobil“) proti dopisu Komise ze dne 11. prosince 1998, ve kterém Komise odmítla podat žalobu pro nesplnění povinnosti proti Rakouské republice (dále jen „sporný akt“).
Skutkový základ sporu
2 Prvním provozovatelem sítě GSM, který se objevil na rakouském trhu provozování mobilních telefonních sítí, je společnost Mobilkom Austria AG (dále jen „Mobilkom“), jejíž akcie jsou stále částečně drženy rakouským státem prostřednictvím společnosti Post und Telekom Austria AG (dále jen „PTA“). Společnost max.mobil, žalobkyně v prvním stupni, je společností založenou podle rakouského práva, která vstoupila na předmětný trh v říjnu 1996 jakožto druhý provozovatel GSM. Třetí provozovatel, Connect Austria GmbH (dále jen „Connect Austria“), byl vybrán v rámci soutěže na začátku srpna 1997 a rovněž vstoupil na tento trh.
3 Před vstupem společnosti max.mobil na trh provozování mobilních telefonních sítí Österreichische Post- und Telegraphenverwaltung (rakouská správa pošt a telegrafů) měla zákonné monopolní postavení v celém odvětví mobilních telefonů a provozovala zejména analogové mobilní telefonní sítě „C‑Netz“ a „D‑Netz“ a síť GSM s názvem „A1“. Dne 1. června 1996 byl tento monopol svěřen Mobilkom, nově vytvořené dceřiné společnosti PTA.
4 Dne 14. října 1997 podala společnost max.mobil u Komise stížnost směřující zejména k určení, že Rakouská republika porušila ustanovení článku 86 ve spojení s čl. 90 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 82 ES a čl. 86 odst. 1 ES). Tato stížnost v zásadě napadala nedostatek rozlišení výše poplatků uložených společnostem max.mobil a Mobilkom, jakož i výhody placení těchto poplatků, z kterých těžila posledně uvedená společnost.
5 Společnost max.mobil mimoto v této stížnosti tvrdila, že bylo porušeno právo Společenství jednak v rozsahu, v němž rakouské orgány vytvořily právní rámec pro výhody udělené Mobilkom v rámci přidělení frekvencí, a jednak proto, že PTA poskytla své dceřiné společnosti podporu na zřízení a provoz její sítě GSM.
6 Dne 22. dubna 1998 společnost max.mobil předložila Komisi doplňující písemný projev, ve kterém upřesnila určité skutkové a právní okolnosti situace, na kterou poukazovala. Po jednání s Komisí dne 14. července 1998 tato společnost podala dne 27. července 1998 druhý doplňující písemný projev.
7 Dne 11. prosince 1998 v dopise, který byl předmětem sporu před Soudem, Komise oznámila společnosti max.mobil, že její stížnost ze dne 14. října 1997 se částečně zamítá. V této souvislosti Komise mimo jiné vysvětlila:
„Co se týče [skutečnosti, že Mobilkom nebyl uložen vyšší poplatek než poplatek zaplacený Vaší společností], Komise se domnívá […], že jste nepředložili dostatečné důkazy o existenci státního opatření, které vedlo Mobilkom ke zneužití jejího dominantního postavení. Podle své dosavadní praxe Komise v obdobných případech zahajovala řízení pro nesplnění povinnosti, pouze pokud členský stát uložil vyšší poplatek podniku, který nově vstoupil na trh, než podniku, který již na trhu vykonává činnost (viz rozhodnutí Komise ze dne 4. října 1995 týkající se podmínek uložených druhému provozovateli radiotelefonní sítě GSM v Itálii, Úř. věst. L 280, ze dne 23. listopadu 1995).“
Řízení před Soudem
8 Návrhem doručeným kanceláři Soudu dne 22. února 1999 společnost max.mobil podala žalobu na částečnou neplatnost sporného aktu v rozsahu, v němž zamítá její stížnost.
9 Samostatným podáním doručeným kanceláři Soudu dne 31. března 1999 Komise vznesla námitku nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu. Usnesením ze dne 17. září 1999 si Soud vyhradil, že rozhodne o této námitce v rozhodnutí, jímž končí řízení.
10 Dne 15. července 1999 podalo Nizozemské království návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhů Komise. Usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 17. září 1999 bylo vedlejší účastenství povoleno.
11 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud rozhodl o zahájení ústní části řízení. V rámci opatření pro organizaci řízení Soud vyzval účastníky řízení k písemnému zodpovězení některých otázek.
12 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 2. května 2001.
13 Společnost max.mobil navrhovala, aby Soud:
– zrušil sporný akt v rozsahu, v němž zamítá její stížnost;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
14 Komise podporovaná Nizozemským královstvím navrhovala, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou a podpůrně ji zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil společnosti max.mobil náhradu nákladů řízení.
Napadený rozsudek
15 V napadeném rozsudku se Soud poté, co v úvodních poznámkách upřesnil kontext svého rozhodnutí a zejména dosah judikatury Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise (rozsudek ze dne 20. února 1997, C‑107/95 P, Recueil, s. I‑947), zabýval nejdříve přípustností a poté opodstatněností žaloby.
Úvodní poznámky Soudu
16 Soud nejprve v bodě 48 napadeného rozsudku upřesnil, že pečlivé a nestranné vyřizování stížností je odůvodněno právem na řádnou správu individuálních situací, které je součástí obecných zásad společných ústavním tradicím členských států a které je zakotveno v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1, dále jen „Listina základních práv“).
17 V bodech 49 a 51 napadeného rozsudku Soud uvedl, že povinnost Komise k pečlivému a nestrannému vyřízení stížnosti jí byla uložena v oblastech, na které se vztahují články 85 a 86 Smlouvy (nyní články 81 ES a 82 ES), jakož i v rámci článku 92 Smlouvy (nyní po změně článek 87 ES) a článku 93 Smlouvy (nyní článek 88 ES). Soud přitom shledal, že článek 90 Smlouvy musí být vykládán stejně jako ustanovení Smlouvy o hospodářské soutěži, která výslovně uznávají procesní práva stěžovatelů. Podle Soudu se společnost max.mobil nachází ve srovnatelné situaci, jako je situace, kterou upravuje článek 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204), který opravňuje k podání stížnosti ke Komisi.
18 Soud nakonec v bodech 52 a 53 napadeného rozsudku uzavřel, že existence povinnosti pečlivého a nestranného posouzení je také odůvodněna obecnou povinností dohledu, která přísluší Komisi. Tato povinnost se použije bez rozdílu v rámci článků 85, 86, 90, 92 a 93 Smlouvy, i když podrobnosti výkonu této povinnosti se mění v závislosti na specifických oblastech použití a zejména procesních právech výslovně přiznaných Smlouvou nebo sekundárním právem Společenství dotčeným osobám v těchto oblastech. V důsledku toho argumenty Komise, že jednak čl. 90 odst. 3 Smlouvy se nevztahuje na jednotlivce a jednak ochrana jednotlivce je zaručena povinnostmi, které přímo vyplývají pro členské státy, nebyly relevantní.
19 Krom toho Soud v bodě 54 napadeného rozsudku rozlišuje mezi řízením podle čl. 90 odst. 3 a podle článku 169 Smlouvy (nyní článek 226 ES). Podle Soudu zatímco na základě článku 169 Komise „může“ zahájit řízení pro porušení povinnosti proti členskému státu, čl. 90 odst. 3 Smlouvy naopak uvádí, že Komise přijímá příslušná opatření „podle potřeby“. Tato slova znamenají, že Komise musí pečlivě a nestranně posuzovat stížnosti a následně se na základě své posuzovací pravomoci rozhodnout, zda je, nebo není nutné zahájit šetření, a případně přijmout opatření ve vztahu k jednomu nebo více dotčeným členským státům. Na rozdíl od rozhodnutí Komise podat žalobu pro porušení povinnosti na základě článku 169 Smlouvy pravomoc Komise vyhovět stížnosti podle čl. 90 odst. 3 Smlouvy, byť je tato pravomoc diskreční, však může být předmětem soudní kontroly [viz v této souvislosti bod 96 stanoviska generálního advokáta Mischa ve věci Komise a Francie v. TF1 [viz v této souvislosti bod 96 stanoviska generálního advokáta Mischa ve věci Komise a Francie v. TF1 (rozsudek ze dne 12. července 2001, C‑302/99 P a C‑308/99 P, Recueil, s. I‑5603)].
20 I když Komise disponuje širokou posuzovací pravomocí ve vztahu jak ke krokům, které považuje za nezbytné, tak k opatřením za tímto účelem vhodným (viz zejména výše uvedený rozsudek Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise, bod 27), Soud v bodech 55 až 57 napadeného rozsudku připomněl, že v rozsahu, v němž je Komise povinna pečlivě a nestranně posoudit stížnost, dodržování této povinnosti neumožňuje, aby její rozhodnutí vyhovět, nebo nevyhovět stížnosti nepodléhalo soudní kontrole, jaká se uplatňuje ve vztahu k porušením článků 85 a 86 Smlouvy (viz zejména rozsudek ze dne 25. října 1977, Metro v. Komise, 26/76, Recueil, s. 1875, bod 13). Soud citoval bod 97 stanoviska generálního advokáta Misha ve výše uvedené věci Komise a Francie v. TF1, podle kterého je stejný závěr nutno použít ve vztahu k porušením čl. 90 odst. 3 Smlouvy. Mimoto Soud poznamenal, že taková soudní kontrola je rovněž součástí obecných zásad společných ústavním tradicím členských států, jak potvrzuje článek 47 Listiny základních práv.
21 Aby bylo respektováno správní uvážení Komise, pokud sporný akt spočívá v jejím rozhodnutí nevyužít pravomoci, která jí je udělena v čl. 90 odst. 3 Smlouvy, je podle Soudu úkolem soudů Společenství provést pouze omezený přezkum spočívající v ověření, zda napadený akt obsahuje odůvodnění zohledňující rozhodné skutečnosti případu, věcnou správnost skutkových okolností a zda nedošlo k zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových okolností.
K přípustnosti žaloby v prvním stupni
22 S ohledem na své úvodní poznámky Soud rozhodl, že žaloba společnosti max.mobil je přípustná a svůj rozsudek odůvodnil následujícím způsobem.
23 Nejprve v bodě 65 napadeného rozsudku Soud kvalifikoval dopis Komise ze dne 11. prosince 1998, ve kterém oznámila společnosti max.mobil svůj úmysl nevyhovět stížnosti na základě článku 90 Smlouvy, jako rozhodnutí, které může být předmětem žaloby na neplatnost.
24 V bodech 70 až 71 téhož rozsudku Soud dále shledal, že toto rozhodnutí je určeno společnosti max.mobil, a upřesnil, že tato společnost je tímto rozhodnutím z několika důvodů osobně dotčena.
25 Zaprvé Soud poznamenal, že sporný akt je reakcí Komise na formální stížnost společnosti max.mobil.
26 Zadruhé uvedl, že Komise s touto společností několikrát jednala za účelem posouzení různých skutečností uplatněných ve stížnosti.
27 Zatřetí podle Soudu v okamžiku udělení licence GSM zmíněné společnosti měla tato společnost pouze jediného konkurenta, Mobilkom, oprávněného ze státních opatření, které byly napadeny v části stížnosti, u které Komise ve sporném aktu shledala, že nevyžaduje další šetření.
28 Začtvrté Soud připomněl, že společnost max.mobil je jediným ze dvou konkurentů Mobilkom, kterému byl uložen stejný poplatek jako Mobilkom, zatímco druhý konkurent, Connect Austria, měl zaplatit podstatně nižší poplatek než Mobilkom a společnost max.mobil.
29 Zapáté je podle Soudu nesporné, že výše poplatku uloženého Mobilkom, která je hlavním bodem stížnosti a sporného aktu, byla vypočítána automaticky z výše poplatku, kterou společnost max.mobil navrhla v rámci řízení o udělení druhé licence GSM v Rakousku.
30 Zašesté Soud poznamenal, že opatření, které je předmětem stížnosti a sporného aktu, je osobně určeno Mobilkom a nepředstavuje opatření obecné povahy, jako je opatření ve věci, která vedla k vydání výše uvedeného rozsudku Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise.
K meritu žaloby v prvním stupni
31 Poté co Soud v bodech 73 a 75 napadeného rozsudku připomněl, že kontrola Soudu se omezuje na ověření toho, zda Komise splnila svoji povinnost pečlivého a nestranného posuzování stížností a zda je sporný akt založen na věcně nesporných skutkových okolnostech, Soud shledal, že Komise mohla, aniž by se dopustila zjevně nesprávného posouzení, dojít k závěru, že skutečnost, že Mobilkom bylo uloženo zaplacení stejného poplatku jako společnosti max.mobil, sama o sobě nepostačuje k prokázání toho, že Mobilkom bylo umožněno zneužití jejího dominantního postavení. Krom toho je tento závěr v souladu s předchozí praxí Komise.
32 Mimoto Soud poznamenal, že napadený akt byl přijat po několika jednáních mezi společností max.mobil a Komisí, tedy v kontextu, který byl této společností znám a umožnil jí porozumět důvodům uvedeným v odůvodnění sporného aktu. Podle Soudu tedy nelze dovodit neexistenci nebo nedostatečnost odůvodnění, jak tomu bylo v rozsudku ze dne 17. března 1983, Control Data v. Komise (294/81, Recueil, s. 911, bod 15). V důsledku toho Soud shledal, že napadený akt je dostatečně odůvodněný s ohledem na článek 190 Smlouvy (nyní článek 253 ES).
Řízení před Soudním dvorem
33 Dne 12. dubna 2002 podala Komise Evropských společenství u Soudního dvora opravný prostředek.
34 Dne 1. srpna 2002 požádala Francouzská republika o vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhů Komise. Usnesením ze dne 24. října 2002 předseda Soudního dvora této žádosti vyhověl.
35 Dne 9. srpna 2002 společnost max.mobil ve svém vyjádření k opravnému prostředku podala vzájemný opravný prostředek. Komise odpověděla replikou ze dne 15. listopadu 2002. Společnost max.mobil podala dupliku dne 25. února 2003.
Návrhy v hlavním a ve vzájemném opravném prostředku
36 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž prohlašuje za přípustnou žalobu na neplatnost podanou společností max.mobil proti dopisu Komise ze dne 11. prosince 1998;
– odmítl jako nepřípustnou žalobu na neplatnost podanou společností max.mobil proti spornému aktu;
– odmítl vzájemný opravný prostředek podaný společností max.mobil;
– uložil společnosti max.mobil náhradu nákladů řízení.
37 Společnost max.mobil navrhuje, aby Soudní dvůr:
– odmítl opravný prostředek Komise jako nepřípustný nebo podpůrně jej zamítl jako neopodstatněný;
a v rámci vzájemného opravného prostředku:
– zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž zamítl její žalobu na neplatnost jako neopodstatněnou;
– zrušil sporný akt;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
38 Francouzská republika ve vyjádření vedlejšího účastníka navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž potvrzuje přípustnost žaloby na neplatnost podanou společností max.mobil na základě článku 90 Smlouvy;
– uložil společnosti max.mobil náhradu nákladů v tomto řízení.
K opravnému prostředku
K přípustnosti hlavního opravného prostředku
Argumenty účastníků řízení
39 Komise se domnívá, že opravný prostředek je přípustný, přičemž svoji argumentaci zakládá na dvou bodech.
40 Jednak je podle Komise opravný prostředek přípustný na základě článku 49 (nyní článek 56) prvního pododstavce Statutu ES Soudního dvora v rozsahu, v němž napadený rozsudek je rozhodnutím o procesní otázce týkající se nepřípustnosti žaloby, která jím byla připuštěna. Napadený rozsudek se v tomto bodě nepříznivě dotýkal Komise jako žalované před Soudem. Skutečnost, že ve věci samé Soud prohlásil žalobu za neopodstatněnou, nemá dopad na přípustnost opravného prostředku Komise směřujícího ke zrušení napadeného rozsudku, ve kterém bylo rozhodnuto, že sporný akt může být předmětem soudní žaloby (rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, Recueil, s. I‑1873, body 50 a 52).
41 Kromě toho je podle Komise opravný prostředek přípustný na základě článku 49 třetího pododstavce Statutu ES Soudního dvora. Komise je totiž jedním z účastníků řízení, kteří mohou podat opravný prostředek proti napadenému rozsudku bez ohledu na návrhy k věci samé, jak implicitně připustil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. ledna 1999, Francie v. Comafrica a další (C‑73/97 P, Recueil, s. I‑185), nebo také, aniž by musela prokázat zájem, jak Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni (C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 171).
42 Společnost max.mobil má za to, že jelikož Komise byla ve sporu úspěšná, použije se článek 49 druhý pododstavec Statutu ES Soudního dvora, který brání přípustnosti opravného prostředku Komise. Mimoto v této věci otázka přípustnosti nebyla posuzována v rámci procesní otázky, ale v rámci posouzení věci samé. Napadený rozsudek přitom posuzoval žalobu jako celek, přičemž tento postoj má oporu i v čl. 114 odst. 4 jednacího řádu Soudu.
43 Tato společnost mimoto napadá výklad Komise, pokud jde o článek 49 třetí pododstavec Statutu ES Soudního dvora. Orgány Společenství nemohou požívat jiného postavení než ostatní účastníci řízení. Nemohou podat žádný opravný prostředek za pouhým účelem, aby Soudní dvůr vyjasnil jednu z právních otázek posouzených v témže rozsudku, která tudíž není samostatná, jak vyplývá z bodu 51 výše uvedeného rozsudku Rada v. Boehringer potvrzeného výše uvedeným rozsudkem Komise a Francie v. TF1.
44 Společnost max.mobil nakonec uvádí, že kontext výše uvedeného rozsudku Francie v. Comafrica a další je odlišný. V této věci byl Soudní dvůr konfrontován se skupinou rozhodnutí Soudu, která měla takovou povahu, že odkaz na tento rozsudek není relevantní.
Závěry Soudního dvora
45 Zaprvé je namístě vyloučit úvahy společnosti max.mobil spočívající v odkazu na výše uvedený rozsudek Komise a Franice v. TF1. V tomto rozsudku totiž Soudní dvůr, který potvrdil rozhodnutí o zastavení řízení přijaté Soudem v prvním stupni, konstatoval, že Soud mohl vydat rozhodnutí, aniž by bylo nezbytné rozhodnout o přípustnosti žaloby podané u tohoto soudu, s ohledem na pořadí, v jakém byly otázky posuzovány (výše uvedený rozsudek Komise a Francie v. TF1, body 25 až 28).
46 V projednávané věci naopak Soud formálně rozhodl o přípustnosti žaloby před rozhodnutím ve věci samé.
47 Přitom jednak podle znění článku 49 prvního pododstavce Statutu ES Soudního dvora:
„Proti konečným rozhodnutím Soudu, proti rozhodnutím, která řeší věc pouze částečně, nebo proti rozhodnutím o procesní otázce týkající se nepříslušnosti Soudu nebo nepřípustnosti žaloby lze ve lhůtě dvou měsíců od oznámení napadeného rozhodnutí podat opravný prostředek k Soudnímu dvoru.“
48 Kromě toho podle článku 49 třetího pododstavce téhož statutu orgány Společenství nemusí prokazovat žádný zájem k tomu, aby mohly podat opravný prostředek proti rozsudku Soudu (výše uvedený rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 171).
49 V projednávané věci opravný prostředek Komise směřuje k tomu, aby Soudní dvůr zrušil část napadeného rozsudku, tedy bodů 65 až 72, ve kterých Soud výslovně vyloučil námitku nepřípustnosti, kterou Komise vznesla, přičemž tato část představuje rozhodnutí o procesní otázce ve smyslu článku 49 prvního pododstavce Statutu ES Soudního dvora.
50 Rozhodnutí o procesní otázce týkající se nepřípustnosti žaloby ve smyslu zmíněného ustanovení jsou rozhodnutími, která se nepříznivě dotýkají jednoho z účastníků řízení tím, že přijímají nebo zamítají tuto námitku nepřípustnosti. Soudní dvůr tak především připustil opravný prostředek proti rozsudku Soudu v rozsahu, v němž tento rozsudek zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou účastníkem řízení proti žalobě, zatímco Soud ve stejném rozsudku zamítl tuto žalobu jako neopodstatněnou (viz výše uvedené rozsudky Francie v. Comafrica a další a Rada v. Boehringer, bod 50).
51 V projednávané věci, jelikož, jak právě bylo ukázáno, Soud měl v úmyslu rozhodnout o přípustnosti žaloby podané společností max.mobil před meritorním zamítnutím žaloby, opravný prostředek Komise proti zmíněnému rozhodnutí, které se jí nepříznivě dotýká, musí být považován za přípustný.
52 Námitka nepřípustnosti vznesená společností max.mobil proti opravnému prostředku musí být tedy zamítnuta.
K přípustnosti žaloby před Soudem
Argumenty účastníků řízení
53 I když Komise připouští, že má povinnost pečlivě posuzovat stížnosti, které obdrží na základě článku 90 Smlouvy, domnívá se, tak jako francouzská vláda, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když shledal, že její rozhodnutí zabývat se porušením pravidel hospodářské soutěže může být předmětem soudní kontroly.
54 Komise tvrdí, že Soud přehlédl dosah výše uvedeného rozsudku Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise, když rozhodl, že řešení tam uvedené, tedy že Komisi přísluší správní uvážení při šetření porušení, představuje pouze výjimku z obecného práva na posouzení stížností. Uplatňuje, že Soudní dvůr v bodě 25 uvedeného rozsudku naopak rozhodl, že aktivní legitimace napadnout u soudu odmítnutí Komise postupovat podle čl. 90 odst. 3 Smlouvy nanejvýš existuje pouze ve výjimečných situacích.
55 Podle Komise se v projednávané věci společnost max.mobil nenachází ve výjimečné situaci ve smyslu této judikatury, jak také uvádí francouzská vláda.
56 Mimoto Komise podporovaná francouzskou vládou zpochybňuje kvalifikaci svého dopisu ze dne 11. prosince 1998 jako „rozhodnutí“, jak Soud shledal v bodech 64 až 68 a 71 napadeného rozsudku. Dopisy Komise by měly být považovány za pouhé informace.
57 Komise tvrdí, že procesní práva, včetně práva na rozhodnutí Komise, uznaná v nařízení č. 17, se nepoužijí v rámci čl. 90 odst. 3 Smlouvy.
58 V důsledku toho zpochybňuje možnost Soudu odkázat na soudní precedenty týkající se práv vyplývajících z použití článků 85 a 86 Smlouvy.
59 Komise nakonec má za to, že zásada řádné správy individuálních situací, která je v judikatuře Soudního dvora doposud neznámá, ale na které Soud zakládá své odůvodnění, je příliš obecná k tomu, aby mohla zakládat procesní práva ve prospěch jednotlivců, tím spíše pokud se nepoužije Listina základních práv dovolávaná na podporu této zásady. Článek 41 odst. 2 třetí odrážka této Listiny ostatně pouze připomíná povinnost odůvodnění uvedenou v článku 190 Smlouvy. Článek 41 odst. 4 zmíněné Listiny odráží článek 21 třetí pododstavec ES vyplývající z Amsterodamské smlouvy, který ještě nebyl v platnosti dne 11. prosince 1998, což je datum sporného aktu posuzovaného jako rozhodnutí napadené v prvním stupni.
60 Společnost max.mobil v podstatě uplatňuje svoji aktivní legitimaci. Nechává se inspirovat body 99, 100, 103 a 107 stanoviska generálního advokáta Misha ve výše uvedené věci Komise a Francie v. TF1, rozsudkem ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise (C‑225/91, Recueil, s. I‑3203, body 23 a 25), jakož i stanoviskem generálního advokáta La Pergoly ve výše uvedené věci Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise a shledává, že v rozsudku vydaném v této posledně uvedené věci byla nepřípustnost, ke které dospěl Soudní dvůr, založena nikoliv na široké posuzovací pravomoci Komise, ale na skutečnosti, že stížnost se týkala aktu obecné povahy, jehož napadení jednotlivcem bylo samo o sobě nepřípustné.
61 Avšak jak Soud uznal v napadeném rozsudku, společnost max.mobil je podle svého názoru z důvodů, které byly připomenuty v bodech 24 až 30 tohoto rozsudku, osobně dotčena rozhodnutím Komise nevyhovět její stížnosti.
62 Podle společnosti max.mobil udělení široké posuzovací pravomoci Komisi automaticky nezpůsobuje nepřípustnost žalob podaných proti rozhodnutím přijatým na základě této pravomoci.
63 Podle společnosti max.mobil nelze tedy vyloučit možnost soudní kontroly rozhodnutí Komise zamítajících stížnosti jednotlivců, bez ohledu na povahu napadených aktů. Společnost max.mobil se v této souvislosti dovolává bodů 24 a 25 výše uvedeného rozsudku Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise.
64 Mimoto se společnost max.mobil domnívá, že se nachází ve výjimečné situaci ve smyslu tohoto rozsudku, jakož i rozsudku Soudu ze dne 3. června 1999, TF1 v. Komise (T‑17/96, Recueil, s. II‑1757). V tomto posledně uvedeném rozsudku Soud dovodil výjimečnou povahu dané situace ze zvláštního konkurenčního postavení žalobkyně ve vztahu k ostatním televizním stanicím a z toho, že tato žaloba směřovala proti individuálnímu rozhodnutí, a nikoliv proti aktu obecné povahy, na rozdíl od výše uvedeného rozsudku Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise.
65 Nakonec má společnost max.mobil za to, že úvahy Komise, podle kterých Listina základních práv nemá žádnou právní sílu, jsou nesprávné, jelikož tento dokument opakuje a potvrzuje základní práva Evropské unie. Článek 41 odst. 2 této Listiny jasně zakotvuje právo na řádnou správu individuálních situací. Mimoto uplatňuje, že výslovné udělení procesních práv nemůže představovat podmínku pro dodržování práv jednotlivce na obhajobu (rozsudek ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, zvaný „Boussac Saint Frères“, C‑301/87, Recueil, s. I‑307).
Závěry Soudního dvora
66 Článek 90 odst. 3 Smlouvy pověřuje Komisi dohledem nad tím, zda členské státy dodržují povinnosti, které jim byly uloženy, pokud jde o podniky uvedené v čl. 90 odst. 1 Smlouvy a výslovně jí uděluje pravomoc zasáhnout v této souvislosti formou směrnic a rozhodnutí. Komise má pravomoc konstatovat, že zjištěná státní opatření jsou neslučitelná s pravidly Smlouvy, a označit opatření, která příslušný stát musí přijmout ke splnění povinností, které pro něj vyplývají z práva Společenství (viz výše uvedený rozsudek Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise, bod 23).
67 V projednávané věci společnost max.mobil, žalobkyně v prvním stupni, požádala Komisi o určení, že Rakouská republika porušila ustanovení článku 86 ve spojení s čl. 90 odst. 1 Smlouvy. Žalobkyně ve své stížnosti tvrdila, že nerozlišením výše poplatků, které byly uloženy jí a jejímu konkurentovi, Mobilkom, zatímco posledně uvedená společnost, jako dceřiná společnost PTA, obdržela podporu PTA na zřízení a provozování své sítě GSM, rakouské orgány protiprávně zvýhodnily Mobilkom v rámci přidělení frekvencí.
68 Z bodu 24 výše uvedeného rozsudku Bundesverband der Bilanzbuchhalter v. Komise vyplývá, že jednotlivec může mít případně právo podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutí, které Komise adresuje členskému státu na základě čl. 90 odst. 3 Smlouvy, pokud podmínky uvedené v článku 173 čtvrtém pododstavci Smlouvy (nyní po změně článek 230 čtvrtý pododstavec ES) jsou splněny.
69 Nicméně ze znění čl. 90 odst. 3 Smlouvy a systematiky všech ustanovení tohoto článku vyplývá, že Komise není povinna podniknout kroky ve smyslu zmíněných ustanovení a jednotlivci nemohou požadovat, aby tento orgán v určitém smyslu konal.
70 Okolnost, že by žalobce údajně měl bezprostřední a osobní zájem na zrušení rozhodnutí Komise zamítající jeho stížnost, není takové povahy, aby mu vzniklo právo napadnout toto rozhodnutí. Nelze totiž mít za to, že dopis, kterým Komise informovala společnost max.mobil o tom, že nemá v úmyslu podat žalobu proti Rakouské republice, má závazné právní účinky, takže tento dopis nepředstavuje napadnutelný akt, který je způsobilý být předmětem žaloby na neplatnost.
71 Žalobkyně se nemůže opírat ani o právo podat žalobu vyplývající z nařízení č. 17, které se nevztahuje na článek 90 Smlouvy.
72 Toto zjištění není ani v rozporu se zásadou řádné správy, ani s žádnou jinou obecnou zásadou práva Společenství. Žádná obecná zásada práva Společenství totiž neukládá, aby soud Společenství rozhodl o přípustnosti žaloby, kterou určitý podnik napadá odmítnutí Komise zahájit řízení proti členskému státu na základě čl. 90 odst. 3 Smlouvy.
73 Společnost max.mobil tedy nebyla aktivně legitimována, aby u Soudu mohla napadnout rozhodnutí Komise o odmítnutí provést šetření a potrestat údajné porušení pravidel hospodářské soutěže vyplývající z rozhodnutí rakouské vlády nerozlišit výši poplatků uložených této společnosti a jejímu konkurentovi Mobilkom za účelem provozování jejich mobilních telefonních sítí.
74 V důsledku toho je namístě shledat, že Soud nesprávně určil jako přípustnou žalobu společnosti max.mobil směřující proti spornému aktu.
75 Z výše uvedeného vyplývá, aniž by bylo nezbytné analyzovat ostatní důvody opravného prostředku Komise a návrhy vzájemného opravného prostředku, že rozsudek Soudu musí být zrušen a že žaloba podaná společností max.mobil proti spornému aktu musí být odmítnuta.
K nákladům řízení
76 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, který se použije na řízení o opravném prostředku podle článku 118 jednacího řádu, bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení ve svém návrhu a společnost max.mobil byla ve sporu neúspěšná, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 30. ledna 2002, max.mobil v. Komise (T‑54/99) se zrušuje.
2) Žaloba podaná společností max.mobil Telekommunikation Service GmbH u Soudu prvního stupně Evropských společenství se odmítá.
3) Společnosti T‑Mobile Austria GmbH se ukládá náhrada nákladů řízení.
Podpisy