STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 12. září 2019(1)
Věc C‑666/18
IT Development SAS
proti
Free Mobile SAS
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie)]
„Předběžná otázka – Autorské právo a práva s ním související – Právní ochrana počítačových programů – Licenční smlouva k počítačovému programu – Žaloba pro porušení podaná autorem programu proti nabyvateli licence – Povaha použitelného režimu odpovědnosti“
1. Nositel autorského práva k počítačovému programu podal žalobu na jednoho z nabyvatelů licence k tomuto programu (s nímž uzavřel příslušnou smlouvu), jelikož v tomto programu bez jeho svolení provedl změny. Žaloba podaná k jednomu z francouzských soudů prvního stupně, který ji zamítl, vycházela z odpovědnosti odvozené z porušení autorského práva (odpovědnost ex delicto), a nikoli z porušení ustanovení smlouvy (odpovědnost ex contracto).
2. Odvolací soud řeší dilema, zda jednání žalované strany kvalifikovat jako skutečnost zakládající porušení autorských práv (contrefaçon) k programu, nebo jako neplnění jejích smluvních povinností. Problém, s nímž se potýká, spočívá v tom, že podle jedné zásady francouzského práva lze obecně podat žalobu ex delicto pouze tehdy, pokud strany nejsou vázány smluvním vztahem.
3. Předběžná otázka vyzývá Soudní dvůr k vyřešení pochybností předkládajícího soudu prostřednictvím výkladu směrnic 2004/48/ES(2) a 2009/24/ES(3).
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 2009/24
4. Podle bodu 13 odůvodnění:
„Výlučné právo autora zamezit neoprávněnému rozmnožování jeho díla by mělo vzhledem k počítačovým programům podléhat omezené výjimce umožňující pořízení rozmnoženiny technicky nezbytné pro využití programu oprávněným nabyvatelem. To znamená, že úkony spočívající v nahrávání a provozování nezbytném k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny programu a ani opravování chyb v rozmnoženině nesmí být smluvně zakázáno. Pokud smlouva neobsahuje zvláštní omezení, především pro případ prodeje rozmnoženin programů, může oprávněný nabyvatel provádět jakýkoliv jiný úkon nezbytný k využívání rozmnoženiny programu v souladu s předpokládaným účelem programu.“
5. Článek 4 („Úkony podléhající omezení“) odst. 1 stanoví:
„S výhradou ustanovení článků 5 a 6 zahrnují výlučná práva nositele práv ve smyslu článku 2 právo činit sám a právo udělovat svolení jinému k
a) stálému nebo dočasnému rozmnožování počítačového programu jako celku nebo jeho části, a to jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě. Pokud je takové rozmnožování nezbytné pro zavedení, zobrazení, provoz, přenos nebo ukládání počítačového programu do paměti, vyžadují tyto rozmnožovací úkony svolení nositele práva;
b) překladům, zpracováním, úpravám a k jakékoliv jiné změně počítačového programu a k rozmnožování programu z těchto úkonů vyplývajícímu, aniž jsou dotčena práva osoby provádějící změnu programu;
c) jakékoliv formě veřejného šíření, včetně pronájmu, jehož předmětem je původní počítačový program nebo jeho rozmnoženiny.“
6. Článek 5 („Výjimky z úkonů podléhajících omezení“) odst. 1 stanoví:
„Pokud nejsou ve smlouvě sjednána zvláštní ustanovení, nevyžadují svolení nositele práv úkony uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b), pokud se jedná o úkony nezbytné k tomu, aby umožnily oprávněnému nabyvateli užívat počítačový program způsobem, ke kterému je určen, včetně opravy chyb.“
7. Článek 6 („Rozklad“) uvádí:
„1. Svolení nositele práv není požadováno, pokud je rozmnožování kódu nebo překlad formy tohoto kódu ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) a b) nezbytný pro získání informací o interoperabilitě nezávisle vytvořeného počítačového programu s jinými programy za předpokladu, že jsou splněny tyto podmínky:
a) uvedené úkony jsou prováděny nabyvatelem licence nebo oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu anebo jejich jménem, a to osobou k tomuto pověřenou;
[…]
2. Ustanovení odstavce 1 nezakládají oprávnění k tomu, aby informace získané v rámci uplatňování tohoto odstavce
a) byly používány k jiným účelům než k dosažení interoperability počítačového programu vytvořeného nezávislým způsobem;
b) byly předávány třetím osobám s výjimkou případů, kdy je to nezbytné k dosažení interoperability nezávisle vytvořeného počítačového programu, nebo
c) byly používány pro vývoj, výrobu nebo odbyt počítačového programu, jehož vyjádření je ve své podstatě podobné, nebo k jakémukoliv úkonu porušujícímu autorská práva.
3. V souladu s ustanoveními Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl nesmí být tento článek vykládán způsobem, který by umožnil, že by jeho provádění způsobilo neodůvodněnou újmu na oprávněných zájmech nositele práva nebo jím bylo dotčeno běžné využívání počítačového programu.“
2. Směrnice 2004/48
8. Podle bodu 10 odůvodnění:
„Cílem této směrnice je sblížení právních systémů tak, aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany vnitřního trhu.“
9. Bod 15 odůvodnění zní:
„Touto směrnicí by nemělo být dotčeno hmotné právo duševního vlastnictví […].“
10. Článek 2 („Oblast působnosti“) uvádí:
„1. Aniž jsou dotčeny prostředky stanovené právními předpisy Společenství nebo vnitrostátními právními předpisy, které jsou nebo mohou být pro nositele práv výhodnější, použijí se opatření, řízení a nápravná opatření stanovená touto směrnicí v souladu s článkem 3 na jakékoli porušení práv duševního vlastnictví stanovené právem Společenství nebo vnitrostátním právem dotyčného členského státu.
[…]
3. Touto směrnicí nejsou dotčeny:
a) předpisy Společenství upravující hmotné právo duševního vlastnictví […]“
11. Článek 3 („Obecná povinnost“) stanoví:
„1. Členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.
2. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.“
B. Francouzské právo. Code la propriété intellectuelle(4)
12. Článek L122‑6 uvádí:
„S výhradou ustanovení článku L122‑6‑1 zahrnuje užívací právo autora počítačového programu právo činit sám a právo udělovat svolení jinému k:
1. stálému nebo dočasnému rozmnožování počítačového programu […]
2. překladům, zpracováním, úpravám nebo jakékoliv jiné změně počítačového programu a rozmnožování takto vzniklého programu […]
3. uvedení na trh za úplatu nebo bezplatně, včetně pronájmu, jedné či více rozmnoženin počítačového programu jakýmkoliv postupem […].“
13. Článek L122‑6‑1 stanoví:
„I. Úkony uvedené v čl. L122‑6 bodech 1 a 2, včetně opravování chyb, nepodléhají svolení autora, pokud jsou nezbytné pro užívání počítačového programu v souladu s jeho určeným účelem osobou, která má právo počítačový program používat.
Autor je nicméně oprávněn vyhradit si na základě smlouvy právo opravit chyby a stanovit zvláštní podmínky, kterým budou podléhat úkony uvedené v čl. L122‑6 bodech 1 a 2 a které jsou nezbytné k tomu, aby počítačový program používala v souladu s jeho určeným účelem osoba, která má právo jej užívat.“
14. Podle článku L335‑3:
„[…]
Za délit de contrefaçon se považuje rovněž porušení práv autora počítačového programu vymezených v článku L122‑6
[…]“
II. Skutkový stav a předběžná otázka
15. Na základě smlouvy podepsané dne 25. srpna 2010(5) získala společnost Free Mobile, operátor telefonních služeb, uživatelskou licenci k počítačovému programu „ClickOnSite“, k němuž byla nositelem autorských práv společnost IT Development.
16. Dne 18. června 2015(6) společnost IT Development podala proti společnosti Free Mobile žalobu pro contrefaçon počítačového programu ClickOnSite, v níž se domáhala náhrady způsobené škody. Konkrétně žalované společnosti vytýkala, že změnila zdrojový kód programu, a to zejména vytvořením nových formulářů, což je jednání, které porušuje šesté ustanovení licenční smlouvy.
17. Společnost Free Mobile vznesla proti žalobě námitky a považovala ji za nepřípustnou a neopodstatněnou. Navíc předložila protinávrh z důvodu zneužití práva.
18. Tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) vydal dne 6. ledna 2017 rozsudek, kterým nároky společnosti IT Development založené na odpovědnosti ex delicto prohlásil za nepřípustné a zamítl protinávrh.
19. Společnost IT Development proti tomuto rozsudku podala odvolání ke Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie), v němž trvala na svých návrhových žádáních předložených soudu prvního stupně „z titulu contrefaçon“, avšak podpůrně doplnila návrh, aby byla společnosti Free Mobile „na smluvním základě“ uložena náhrada škody, kterou jí způsobila.
20. Společnost Free Mobile navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, s výjimkou zamítnutí protinávrhu.
21. Odvolací soud považoval za nezbytné položit předběžnou otázku, kterou odůvodňuje následovně:
– Od 19. století spočívá francouzské právo občanskoprávní odpovědnosti na zásadě nekumulování odpovědností ex delicto a ex contracto, z čehož vyplývá: a) že osoba nemůže být jiné osobě odpovědná za tytéž skutečnosti současně na základě smluvní i mimosmluvní odpovědnosti; a b) že pokud jsou strany vázány platnou smlouvou a škoda, která jedné z nich vznikla, je způsobena neplněním nebo vadným plněním smluvních povinností druhé z nich, je mimosmluvní odpovědnost vyloučena ve prospěch smluvní odpovědnosti.
– Podle francouzského práva spadá contrefaçon, jež bylo původně trestným činem, pod odpovědnost ex delicto, a nikoli pod neplnění smlouvy.
– Proto rozsudek soudu prvního stupně, vzhledem k tomu, že strany byly vázány smlouvou ze dne 25. srpna 2010 a bylo tvrzeno, že škoda vyplývá z neplnění ustanovení této smlouvy, vyloučil odpovědnost ex delicto ve prospěch smluvní odpovědnosti. V důsledku toho prohlásil žalobu pro contrefaçon, považovanou za žalobu vycházející z mimosmluvní odpovědnosti, za nepřípustnou.
– Přesto není irelevantní tvrzení společnosti IT Development, když uvádí, že „žaloba pro contrefaçon svou povahou není nutně žalobou na určení mimosmluvní odpovědnosti, nýbrž také může vycházet z neplnění smlouvy“.
– Institut contrefaçon je totiž v nejširším smyslu definován jako jakékoli porušení práva duševního vlastnictví a v článku L335‑3 CPI jako „porušení jednoho z práv autora k počítačovému programu“ (definovaných v článku L122‑6 CPI).
– Ani tato ustanovení, ani žádné jiné ustanovení francouzského práva týkající se contrefaçon výslovně nestanoví, že se tento institut použije pouze tehdy, pokud strany nejsou vázány smlouvou.
– Ve francouzském právu existují pravidla, která mohou být považována za výjimky ze zásady nekumulování, nicméně ukazují, že v oblasti patentů a ochranných známek může být žaloba pro contrefaçon podána proti nabyvateli licence, který překročil meze své smlouvy(7).
– Články L122‑6 a L122‑6‑1 CPI, které stanoví, že podmínky pro změnu počítačového programu určuje smlouva, nevylučují v takových případech žalobu pro contrefaçon. To platí rovněž pro články 4 a 5 směrnice 2009/24, které uvedené články CPI provádějí ve vnitrostátním právu.
– Konečně článek 2 směrnice 2004/48 obecně stanoví, že se opatření, řízení a nápravná opatření použijí na jakékoli porušení práv duševního vlastnictví, aniž rozlišuje, zda jejich porušení vyplývá z neplnění smlouvy, či nikoliv.
22. Za této situace Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži) pokládá Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Pokud nabyvatel licence k počítačovému programu nedodržuje podmínky licenční smlouvy k počítačovému programu (uplynutím zkušební doby, překračováním počtu oprávněných uživatelů nebo jiných měrných jednotek, jako jsou procesory, které mohou být použity k provádění pokynů počítačového programu, nebo změnou zdrojového kódu počítačového programu v případě, že licence toto právo vyhrazuje poskytovateli licence), jedná se o:
– porušení práva duševního vlastnictví (ve smyslu směrnice 2004/48 ze dne 29. dubna 2004) nositele autorského práva k počítačovému programu podle článku 4 směrnice 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů
– nebo může tato skutečnost podléhat odlišnému právnímu režimu, jako je obecný režim smluvní odpovědnosti?“
III. Řízení před Soudním dvorem a argumenty účastníků řízení
23. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla kanceláři Soudního dvora dne 25. října 2018.
24. Písemná vyjádření předložily společnosti IT Development a Free Mobile, francouzská vláda a Komise. Jednání konáno nebylo, neboť to Soudní dvůr nepovažoval za nezbytné.
IV. Analýza předběžné otázky
A. Úvodní poznámky
1. K dosahu předběžné otázky
25. Společnost Free Mobile tvrdí, že předběžná otázka je zčásti nepřípustná pro svoji hypotetickou povahu, pokud jde o tři z případů neplnění smluvních povinností vyjmenovaných v předkládacím usnesení (uplynutí zkušební doby, překračování počtu oprávněných uživatelů nebo překračování jiných měrných jednotek). Ke sporu v původním řízení by mělo vztah pouze případné neplnění smlouvy z důvodu změny zdrojového kódu.
26. Předkládající soud představuje tyto čtyři popsané situace na stejné úrovni jako projevy jediného jednání, ale společnost Free Mobile má pravdu, když uvádí, že nejsou nutně totožné z právního hlediska, a zejména první tři z nich nemají co do činění se spornými skutkovými okolnostmi. Není tudíž namístě na tato jednání vztahovat odpověď na předběžnou otázku.
27. Směrnice 2009/24 se týká konkrétně právní ochrany počítačových programů, kterou musí členské státy poskytovat v rovině autorského práva stejně jako literárním dílům, jak je definuje Bernská úmluva ze dne 9. září 1886 (čl. 1 odst. 1).
28. Počítačové programy nicméně vykazují zvláštnosti, které vyžadují odlišné zacházení oproti jiným dílům chráněným autorským právem. Aby mohl nabyvatel program využívat v souladu se stanoveným účelem, jsou některá oprávnění, jež jsou podle zákona součástí charakteristického monopolu nositele práv duševního vlastnictví, rovněž podle zákona vyloučena právě v důsledku zvláštní povahy chráněného díla.
29. Podle tohoto schématu, zatímco článek 4 směrnice 2009/24 stanoví výlučná oprávnění nositele práv k počítačovému programu(8), články 5 a 6 zavádějí u těchto práv zákonné výjimky nebo „vnitřní meze“(9).
30. Článek 5 odst. 1 směrnice 2009/24 umožňuje smluvně změnit režim ochrany a výjimky, které zakotvuje samotná směrnice. Jestliže k určitým činnostem v zásadě není vyžadováno svolení nositele autorského práva, je prostřednictvím konkrétních smluvních ustanovení sjednaných s nabyvatelem licence možné, aby nositel práv k programu získal u některých oprávnění vyjmenovaných v článku 4 zpět svoji výlučnost. Za takové situace bude právní základ práva nositele spočívat ve smlouvě, a nikoli v zákoně; současně bude odpovědnost nabyvatele licence, který poruší výlučné právo nositele, vyplývat rovněž ze smlouvy, a nikoli ze zákona.
31. Předkládajícímu soudu přísluší, aby objasnil, zda skutkové okolnosti sporu odpovídají skutkovým předpokladům směrnice 2009/24 (a vnitrostátních prováděcích předpisů), zejména článku 5 odst. 1, pokud jde o výhradu oprávnění nositele práv k programu vyplývající ze smlouvy.
32. Pokud by tomu tak bylo, mohla by kvalifikace otázky sporné ve věci samé být pouze smluvní. Nebyla by tudíž dotčena zásada non-cumul platná ve francouzském právu, jejíž slučitelnost se směrnicemi 2004/48 a 2009/24 je základem položené předběžné otázky.
33. Následující úvahy přistupují k předběžné otázce ze širší perspektivy, a sice pro účely hypotézy, že by jednání nabyvatele licence bylo možné kvalifikovat současně jako neplnění smlouvy a porušení obecné povinnosti dodržovat autorské právo, jak je vymezeno zákonem (jež je konečným důsledkem pravidla alterum non laedere). Za této hypotézy by se uplatnila zásada non-cumul.
2. K věci samé. Nástin
34. Francouzská vláda a Komise se domnívají, že směrnice 2004/48 neukládá určitý režim odpovědnosti. Řešení položených otázek by tudíž spadalo do procesní autonomie členských států a podléhalo by zásadám rovnocennosti a efektivity.
35. Účastníci sporu v původním řízení a Komise na podporu svých příslušných postojů dodávají další argumenty. Zkraje odkazují na rozsudek ze dne 18. dubna 2013(10) vydaný v řízení o kasačním opravném prostředku, v němž se Soudní dvůr vyslovil k povaze – smluvní či mimosmluvní – sporu, který vykazuje podobnost s projednávanou věcí.
36. Společnost Free Mobile se nadto dovolává článku 8 nařízení (ES) č. 864/2007(11), podle něhož jakékoli porušení práva duševního vlastnictví vytváří povinnost náhrady škody mimosmluvní povahy.
37. Konečně společnost Free Mobile a Komise odkazují na judikaturu Soudního dvora ohledně nařízení (EU) č. 1215/2012(12), podle níž by mimosmluvní odpovědnost měla v unijním právu zbytkovou povahu.
38. Vzhledem k tomu, že pokud by se některý z těchto argumentů prosadil, nemuselo by být nutné analyzovat směrnice 2009/24 a 2004/48, budu se jimi zabývat přednostně, třebaže se předtím pozdržím u zásady non-cumul ve francouzském právním řádu.
B. Zásada non-cumul ve francouzském právu. Výjimky
39. Výchozím bodem zásady non-cumul je skutečnost, která může současně představovat neplnění (nebo vadné plnění) smlouvy a porušení zákonné povinnosti. V důsledku toho by bylo možné nárok na náhradu škody opírat o dva právní základy – smluvní a mimosmluvní – s nimiž bývají spojovány odlišné procesní režimy(13).
40. V této situaci je třeba žalobci přiznat možnost volby mezi oběma právními základy (Nizozemsko, Německo a Spojené království), nebo upřednostnit jeden a vyloučit druhý (Francie a Belgie). V posledně uvedeném případě by výraz non-cumul patrně mohl být nahrazen výrazem nemožnost volby.
41. Zásada je odůvodňována různým způsobem. Na jedné straně se touto zásadou z praktického hlediska předchází tomu, aby mohl žalobce libovolně volit použitelný režim odpovědnosti; chrání se tak dohoda a zachovává závaznost smluv. Na druhé straně se neuplatní nadměrně široká občanskoprávní odpovědnost (jakou by byla odpovědnost podle článku 1242 francouzského Code civil), kterou si strany nestanovily a která může narušit smluvní rovnováhu.
42. Stojí však za připomenutí, že francouzský právní řád ze zmíněné zásady připouští výjimky: dochází k tomu konkrétně u patentů a ochranných známek(14). Toto řešení se v obou případech dříve vyskytlo v unijním právu(15).
43. Mezi důvody, které by vysvětlovaly odchylky od zásady nemožnosti volby v těchto oblastech, se nacházejí úvahy spojené s vyčerpáním práv z průmyslového vlastnictví, které by nebyly relevantní pro autorská práva(16). Vysvětlení se zřejmě nehodí pro počítačové programy(17), jisté ale je, že u licencí k počítačovým programům nejsou v unijním ani ve francouzském právu ustanovení podobná těm, jež platí pro ochranné známky nebo patenty. Ve Francii se tedy v této oblasti použije pravidlo non-cumul, třebaže jeho praktické uplatnění naráží na určité potíže(18).
C. Kvalifikace v jiných souvislostech: Systran a nařízení Řím II
1. Rozsudek Systran
44. V rozsudku Systran se Soudní dvůr vyslovil ke sporu, který vykazuje podobnost s nyní přezkoumávanou věcí, když rozhodoval o kasačním opravném prostředku podaném proti rozsudku Tribunálu ze dne 26. prosince 2010(19).
45. Podle skutkových okolností oné věci byly Komise a skupina Systran vázány po řadu let sérií smluv o užívání programu automatického překladu Komisí, k němuž byla skupina Systran nositelem práv. Později Komise začala využívat služby jiného poskytovatele za účelem údržby a lingvistického posílení svého systému automatického překladu. Podle názoru skupiny Systran měla Komise tímto jednáním porušit její práva duševního vlastnictví, a proto proti ní podala žalobu k Tribunálu.
46. Komise se dovolávala nepřípustnosti žaloby pro nepříslušnost Tribunálu s ohledem na smluvní povahu sporu: jelikož chybí rozhodčí doložka, spory této povahy přísluší řešit vnitrostátním soudům. Poněvadž této námitce nebylo vyhověno, Komise podala kasační opravný prostředek.
47. Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu z důvodu porušení pravidel soudní příslušnosti a vytknul mu, že nesprávně usoudil na mimosmluvní povahu sporu.
48. K posouzení smluvní povahy sporu došlo v souvislosti s rozdělením pravomocí mezi unijními a vnitrostátními soudy k rozhodování o žalobách na náhradu škody podávaných proti unijním orgánům. Soudní dvůr uvedl, že pojem „mimosmluvní odpovědnost“ ve smyslu článku 235 ES a čl. 288 druhého pododstavce ES (nyní článek 268 SFEU a čl. 340 druhý pododstavec SFEU) má autonomní povahu a musí být vykládán ve světle svého účelu, kterým je umožnit zmíněné rozdělení(20).
49. Nevylučuji, že z rozsudku Systran lze vyvodit určité poučení pro projednávanou věc. Přesto se nedomnívám, že je možné jako důsledek z tohoto rozsudku dovodit, jaká kvalifikace odpovědnosti (smluvní nebo mimosmluvní) je vhodná ve zcela odlišném rámci, jako je rámec provedení směrnic 2009/24 a 2004/48.
50. Cíli těchto dvou směrnic jsou po řadě harmonizace hmotněprávní ochrany duševního vlastnictví k počítačovým programům a mechanismy procesní ochrany práv duševního vlastnictví, přičemž oba jsou velmi vzdálené účelu, na který se omezuje rozsudek Systran. Odůvodnění tohoto rozsudku nemůže a fortiori nahradit zásady, které ve vnitrostátním právním řádu členských států charakterizují ten který druh odpovědnosti a určují jeho procesní režim.
2. Kvalifikace v nařízení Řím II
51. Tvrzení založená na tom, že je porušení práv duševního vlastnictví zařazeno v nařízení Řím II o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, je rovněž třeba odmítnout.
52. Oproti tomu, co tvrdí společnost Free Mobile, toto nařízení nepojímá porušení práva duševního vlastnictví jako civilní delikt, z něhož vyplývá mimosmluvní závazek. To, co stanoví, je právo rozhodné pro „mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z porušení práva duševního vlastnictví“ (čl. 8 odst. 1). Pokud, jak může nastat v oblasti počítačových programů, základem výlučných oprávnění autora programu, která jsou porušována, je smlouva(21), nebude rozhodné právo určeno podle nařízení Řím II, nýbrž podle nařízení (ES) č. 593/2008(22).
D. Ke zbytkové povaze mimosmluvní odpovědnosti: nařízení č. 1215/2012
53. Není možné přijmout ani argument opřený o definici mimosmluvní odpovědnosti, k níž Soudní dvůr dospívá pro účely nařízení č. 1215/2012.
54. Tato definice, která nepochybně poskytuje mimosmluvní odpovědnosti druhotnou povahu, slouží toliko k odlišení mezi odstavci 1 a 2 článku 7 zmíněného nařízení cestou vyloučení překryvu, který by vedl k jejich částečné nepotřebnosti. Toto odlišení je prováděno v kontextu určení mezinárodní soudní pravomoci v přeshraničních věcech a odpovídá zásadám vlastním takovému kontextu, a proto není přenositelný do jiných oblastí, jako je oblast projednávané předběžné otázky.
E. Ochrana počítačových programů
1. Oblast působnosti směrnic 2009/24 a 2004/48
a) Směrnice 2009/24
55. Směrnice 2009/24 uznává podstatný význam technologie počítačových programů pro průmyslový rozvoj Unie. Poukazuje na záporné účinky, které určité rozdíly mezi právními předpisy členských států mají na fungování vnitřního trhu, pokud jde o počítačové programy, a zakotvuje pravidla hmotněprávní povahy(23), která směřují k odstranění těchto rozdílů.
56. Směrnice do oblasti své působnosti zahrnuje ochranu práva nositele práv k programu jak v rámci smluvních vztahů, jichž je tento program předmětem, tak pokud jde o vztahy mezi nositelem práva a třetími osobami. Existují zejména výjimky z výlučných práv (zakotvených v článku 4), které mají smysl typicky v kontextu smlouvy: je tomu tak u výjimky ve prospěch oprávněného nabyvatele programu (čl. 5 odst. 1) nebo „oprávněného uživatele počítačového programu“ (čl. 5 odst. 2). V článku 6 odst. 1 písm. a) se objevuje výslovný odkaz na vztah mezi nositelem práva a nabyvatelem licence.
b) Směrnice 2004/48
57. Směrnice 2004/48, na rozdíl od směrnice 2009/24, neobsahuje pravidla hmotněprávní, nýbrž procesní. Jejím výchozím bodem je potřeba opory v účinných prostředcích k dodržování práv duševního vlastnictví, neboť bez nich je brzděna inovace a tvořivost a jsou omezovány investice (bod 3 odůvodnění). Za účelem omezení nerovností panujících mezi členskými státy ve vztahu k těmto prostředkům a jejich potenciálu narušovat vnitřní trh stanoví společná ustanovení procesní povahy nebo v oblasti procesu.
58. Oblast působnosti směrnice 2004/48 je vymezena ze tří hledisek: předmětu ochrany (práva), oblasti ochrany (porušení) a opatření k ochraně (harmonizované mechanismy ochrany).
59. Pokud jde o předmět, opatření, řízení a nápravná opatření, která směrnice zavádí, se použijí „na jakékoli porušení práv duševního vlastnictví stanovené právem Společenství nebo vnitrostátním právem dotyčného členského státu“ (článek 2 směrnice, v souladu s bodem 13 odůvodnění)(24).
60. V projednávané věci je dotčené autorské právo zakotveno jak ve směrnici 2009/24, tak v CPI (články L112‑2, L122‑6 a L122‑6‑1), a proto je pokryto směrnicí 2004/48.
61. Pokud jde o porušení, na která se uplatní směrnice 2004/48, pojem musí být předmětem autonomního výkladu, který zohlední kontext a cíle předpisu. Přívlastek „jakékoli“ v článku 2 a celkový účel směrnice umožňují dospět k výkladu, že zahrnuje veškerá porušení, včetně takového, které vyplývá z neplnění smluvního ustanovení o užívání práva duševního vlastnictví, a tudíž i smluvního ustanovení o oprávnění, která jsou podle zákona výlučná pro jeho nositele.
62. Co se týče ochranných opatření, čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/48 nenahrazuje ochranu, kterou specificky poskytují jiné akty Společenství. Mezi ně patří článek 7 směrnice 91/250 (nyní článek 7 směrnice 2009/24). Vzhledem k tomu, že případy v něm upravené neodpovídají těm, které popisuje předběžná otázka, nevyvrací toto ustanovení směrnice předchozí závěr o jejím použití.
2. Prostředky, řízení a nápravná opatření k ochraně práva nositele práv k počítačovému programu
a) Směrnice 2009/24
63. Směrnice 2009/24 ukládá vnitrostátnímu zákonodárci povinnost chránit počítačové programy prostřednictvím týchž práv, která má autor literárního díla, ale tuto povinnost nespojuje s právním režimem, který by upřednostňovala před jiným nebo který by vylučoval jiný. To znamená, že nestanoví, zda nárok založený na porušení autorského práva, dojde-li k neplnění smlouvy, musí být uplatněn v režimu obecné smluvní odpovědnosti, či se může opírat o jiný režim, jako je režim stanovený ve Francii pro contrefaçon.
b) Směrnice 2004/48
64. Ani směrnice 2004/48 neukládá určité procesní kroky pro uplatnění nároku založeného na odpovědnosti za neplnění smlouvy, z něhož vyplývá porušení autorského práva(25).
65. Článek 3 směrnice naproti tomu vyžaduje, aby opatření, řízení a nápravná opatření, která členské státy přijmou k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, vyhovovala následujícím podmínkám: mají být spravedlivá, nestranná, účinná, přiměřená a odrazující, nemají být nadměrně složitá nebo nákladná; nemají obsahovat nerozumné lhůty ani mít za následek bezdůvodná zdržení; musí být používána tak, aby nevyvolávala překážky právně dovoleného obchodu, a poskytovat záruky proti jejich zneužití.
66. Z těchto podmínek není možné dovodit, že směrnice 2004/48 dává přednost soudní ochraně, jež má ve Francii podobu action en contrefaçon(26).
67. V abstraktní rovině by bylo možné se domnívat, že uplatnění nároku v samotném procesním rámci contrefaçon poskytuje vyšší ochranu nositeli práv k počítačovému programu: věci jsou přidělovány určitým soudům (článek L331‑1 CPI); režim náhrady škody zahrnuje možnost odsouzení k náhradě škody, jež přesahuje plnou náhradu (článek L331‑1‑3 CPI); jsou dostupná opatření saisi-contrefaçon podle článků L332‑1 až L332‑4 CPI. I kdyby tomu tak ale bylo(27), skutečnost, že zmíněná pravidla nejsou použitelná na žalobu založenou na smlouvě (potažmo že žalobce nemá možnost volby mezi žalobou pro contrefaçon a žalobou založenou na obecné smluvní odpovědnosti), nutně nevyvolává porušení povinnosti ochrany podle směrnice 2004/48.
68. Unijní zákonodárce neukládá, aby opatření, řízení a nápravná opatření přijatá členskými státy na ochranu duševního vlastnictví splňovala vlastnosti vyjmenované v článku 3 směrnice 2004/48 v nejvyšším stupni, tedy aby byla nejvíce účinná, nejvíce odrazující nebo aby vyvolávala nejméně překážek právně dovoleného obchodu. Nelze zapomínat na to, že směrnice stanoví minimální požadavky (čl. 2 odst. 1).
69. A priori není důvod se domnívat, že pokud vnitrostátní právo upravuje uplatnění nároku založeného na porušení duševního vlastnictví prostřednictvím režimu obecné smluvní odpovědnosti, činí tak skrze opatření, řízení a nápravná opatření, která nevyhovují požadavkům článku 3 směrnice 2004/48. Posouzení tohoto aspektu přísluší v každém případě předkládajícímu soudu.
70. Je ale naproti tomu nezbytné, aby každá procesní cesta dostupná nositeli dotčeného práva dodržovala všechny požadavky směrnice 2004/48, požadavky článku 3 i zbytek. Pokud tedy například článek 13 ukládá, aby výpočet náhrady škody zohledňoval „všechny vhodné aspekty“ a některé konkrétně zmiňuje, vyžaduje slučitelnost vnitrostátního práva s tímto pravidlem, aby takové posouzení probíhalo při rozhodování jak o žalobě pro contrefaçon, tak o žalobě založené na obecné smluvní odpovědnosti. S výhradou této obezřetnosti není možné nic namítat – z hlediska unijního práva – vůči kterékoli z obou soudních cest a potažmo ani vůči zásadě non-cumul.
F. Procesní autonomie a meze volnosti vnitrostátního zákonodárce
71. Směrnice 2004/48 má omezený dosah(28) a opakuji, že úroveň ochrany, kterou poskytuje, je minimální. Jak jsem již uvedl, mezi aspekty, které neupravuje, patří nápravné opatření nebo druh žaloby s cílem dovolat se porušení práva duševního vlastnictví, které by současně představovalo neplnění smlouvy(29).
72. V situaci, kdy ve směrnici 2004/48 chybí procesní pravidla, nebo s cílem provést ta, která obsahuje, přísluší vnitrostátnímu zákonodárci, aby stanovil procesní rámec určený k zajištění ochrany práv, na která tato směrnice odkazuje. Musí to udělat při dodržení pravidel samotné směrnice a v každém případě zásad rovnocennosti a efektivity(30).
1. Rovnocennost
73. Podmínka rovnocennosti znamená, že vnitrostátní procesní úprava nemůže zacházet s nároky vyplývajícími z unijního práva méně příznivě než s obdobnými nároky vycházejícími z vnitrostátního práva. Analýza probíhá ve dvou krocích, napřed se identifikuje srovnatelný prostředek nápravy ve vnitrostátním právu a následně se provádí samotné srovnání.
74. Ačkoli tím, kdo má určit, zda v oblasti autorských práv k počítačovým programům popsaná situace (méně příznivé zacházení) ve Francii nastává, je vnitrostátní soud, ve spise se nenachází žádná známka toho, že by tomu tak bylo. Naopak se zdá, že existuje jediný režim použitelný na všechna porušení těchto práv bez rozdílu (který zahrnuje zákaz kumulování žalob způsobem výše vysvětleným). Nevyvstávají tudíž problémy s rovnocenností, a proto by se diskuse nacházela pouze v kontextu zásady efektivity procesních mechanismů, které stanoví vnitrostátní právo.
75. Předkládající soud nicméně poukazuje na odlišné zacházení se žalobou pro contrefaçon týakjící se počítačového programu, ve srovnání se žalobami pro porušení patentů a ochranných známek. Domnívám se však, že mezi nimi není dostatek srovnávacích prvků.
76. Zaprvé žaloba pro contrefaçon patentů a ochranných známek slouží ochraně výlučných oprávnění majitele zákonného původu. U počítačových programů naproti tomu určitá jednání, která by podle obecného režimu duševního vlastnictví vyžadovala svolení nositele, jsou z práva udělit svolení zákonem vyňata, takže nositel znovu nabývá výlučnost pouze tehdy, je-li tak ujednáno ve smlouvě. V závislosti na posuzovaném jednání může být tudíž výchozí bod odlišný od toho, který nastává v oblasti patentů a ochranných známek.
77. Zadruhé jak ve Francii, tak na mezinárodní úrovni byl spor o ochranu počítačových programů prostřednictvím patentů anebo autorských práv rozhodnut ve prospěch posledně jmenovaných. Podle čl. L611‑10 odst. 2 písm. c) CPI počítačové programy nejsou patentovatelné.
2. Efektivita
78. Z hlediska zásady efektivity je v projednávané věci rozhodující, zda francouzská právní úprava použitelná na ochranu počítačových programů znemožňuje či nadměrně ztěžuje výkon autorských práv přiznaných unijním právem tím, že je nositeli práv k programu odepřena žaloba pro contrefaçon, pokud (a protože) porušení těchto práv současně znamená neplnění smlouvy.
79. Podle mého názoru pouhá existence žaloby vycházející ze smluvní odpovědnosti umožňuje tvrdit, že soudní ochrana autorského práva není nemožná.
80. Také se nedomnívám, že by francouzský režim v této oblasti nadměrně ztěžoval výkon tohoto práva do té míry, že by odrazoval dotčenou osobu od zahájení soudního řízení. I kdyby bylo možné potvrdit, že by v abstraktní rovině dotčená osoba byla v lepší situaci, když uplatní nárok cestou žaloby pro contrefaçon, zásada efektivity jako mez procesní autonomie vnitrostátního zákonodárce tak daleko nezachází.
81. Z hlediska této zásady není relevantní objasnit, které řešení by nositele práv k počítačovému programu chránilo více, nýbrž zda řešení, které má, nadměrně ztěžuje jeho obhajobu.
82. Jak jsem již uvedl, není důvod a priori předpokládat, že opatření, řízení a nápravná opatření, jimiž se ve Francii řídí uplatnění nároku založeného na smlouvě, vyvolávají takové obtíže, které v praxi dokonce maří ochranu práv, která náležejí nositelům autorských práv k počítačovým programům.
83. Přísluší však předkládajícímu soudu ověřit, zda tomu tak je s ohledem na relevantní aspekty žaloby vycházející ze smluvní odpovědnosti.
V. Závěry
84. Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži, Francie) takto:
„Články 4 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů ve spojení s článkem 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládány v tom smyslu, že:
– změna zdrojového kódu počítačového programu, která představuje neplnění licenční smlouvy, zakládá porušení práv duševního vlastnictví, která příslušejí nositeli autorského práva k programu za předpokladu, že tato změna není vyňata z práva udělit svolení podle článků 5 a 6 směrnice 2009/24;
– právní základ žaloby, kterou nositel autorských práv k počítačovému programu může podat proti nabyvateli licence pro porušení vlastních oprávnění nositele, je smluvní povahy, pokud samotná licenční smlouva vyhrazuje taková oprávnění nositeli práv k programu podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24;
– vnitrostátnímu zákonodárci přísluší při respektování ustanovení směrnice 2004/48 a zásad rovnocennosti a efektivity určit procesní pravidla nezbytná pro ochranu autorských práv k počítačovému programu při jejich porušení, pokud toto porušení znamená současně porušení takových práv i neplnění smlouvy.“