Language of document : ECLI:EU:F:2014:228

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

1. října 2014

Věc F‑91/13

DF

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Cestovní výdaje – Vyslání žalobce do země, jejímž je státním příslušníkem – Podmínka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu“

Předmět:      Žaloba podaná podle článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, v níž DF zejména navrhuje zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 20. prosince 2012, kterým bylo nařízeno vrácení příspěvku za práci v zahraničí a cestovních výdajů, jež mu byly vyplaceny během jeho vyslání do Německa od 1. září 2009 do 31. srpna 2012, a návrh na vrácení částek, které již byly získány zpět, jakož i na náhradu škody

Rozhodnutí:      Evropské komisi se ukládá, aby DF zaplatila částku ve výši 1 500 eur jako náhradu morální újmy. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí jednu čtvrtinu nákladů vynaložených DF. DF ponese tři čtvrtiny vlastních nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Odměna – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky poskytnutí – Obvyklé bydliště mimo území členského státu, na jehož území se nachází místo výkonu práce během referenčního období – Referenční období – Určení dne skončení v případě dočasného přeložení úředníka – Den původního nástupu do služby

[Služební řád, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. b)]

2.      Úředníci – Vydání bezdůvodného obohacení – Podmínky – Zjevně chybná platba – Kritéria

(Služební řád, článek 85)

3.      Úředníci – Zásady – Právo na obhajobu – Povinnost vyslechnout dotčenou osobu před přijetím aktu, kterým se nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení – Rozsah – Porušení – Důsledky

[Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a)]

1.      Pokud jde o podmínky přiznání příspěvku za práci v zahraničí v případě dočasného přeložení úředníka, desetileté období stanovené v článku 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu skončí stále v den původního nástupu do služby.

(viz bod 17)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudek Magdalena Fernández v. Komise, T‑90/92, EU:T:1993:78, bod 32

Soud pro veřejnou službu: rozsudky B v. Komise, F‑7/06, EU:F:2007:129, bod 39; Cavallaro v. Komise, F‑108/05, EU:F:2007:164, bod 71, a Blais v. ECB, F‑6/08, EU:F:2008:160, bod 67

2.      Pokud jde o podmínky navrácení neoprávněně přijatých peněžních prostředků, výraz „tak zjevný“, který charakterizuje přeplatek, který se nachází v článku 85 služebního řádu, neznamená, že úředník, který je příjemcem platby bez právního důvodu, se nemusí nad platbou zamyslet a zkontrolovat ji, ale znamená, že povinnost tuto platbu vrátit vznikne v případě, že jde o omyl, kterého si všimne běžně pečlivý úředník, který má znát pravidla, jimiž se řídí jeho odměna za práci.

Úředník postupující s obvyklou řádnou péčí, se zkušeností a s vysokou platovou třídou nemůže tedy nevědět, že výplata příspěvku za práci v zahraničí je spojena s prací v zahraničí ve smyslu článku 4 přílohy VII služebního řádu, o kterou se nejedná v případě úředníka dočasně přiděleného k plnění úkolů v zemi, jejímž je státním příslušníkem.

Též v případě, že administrativa odmítne písemně potvrdit to, co bylo uvedeno pouze ústně, je úředník postupující s řádnou péčí, se zkušeností a s vysokou platovou třídou povinen ověřit správnost takových ústních ujištěni, například tím, že se na administrativu obrátí s písemnou žádostí podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu.

(viz body 35, 37 a 38)

Odkazy:

Soudní dvůr: rozsudek Stempels v. Komise, 310/87, EU:C:1989:9, bod 10, a usnesení Gouvras v. Komise, C‑420/04 P, EU:C:2005:482, bod 59

Soud prvního stupně: rozsudky Maslias v. Parlament, T‑92/94, EU:T:1996:70, bod 60; Jensen v. Komise, T‑156/96, EU:T:1998:174, bod 63; Barth v. Komise, T‑348/00, EU:T:2001:144, bod 29, a Gussetti v. Komise, T‑312/02, EU:T:2004:102, bod 82

3.      Podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie má každý právo být vyslechnut před přijetím jakéhokoli individuálního opatření, které by mohlo nepříznivě zasáhnout do jeho právního postavení.

Aby však porušení práva být vyslechnut mohlo vést ke zrušení rozhodnutí, je navíc nezbytné přezkoumat, zda by v případě neexistence této vady mohlo vést řízení k jinému výsledku.

Jestliže tedy okolnost, že dotčené osobě nebylo umožněno předložit své připomínky a poskytnout před přijetím rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobíraných částek vysvětlení, nemohla ovlivnit obsah tohoto rozhodnutí, pak nedodržení práva být vyslechnut nemůže samo o sobě odůvodnit zrušení rozhodnutí. To nic nemění na tom, že z tohoto důvodu se administrativa dopustila protiprávnosti, která představuje pochybení správního orgánu a která může odůvodnit náhradu újmy.

(viz body 41 až 47)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: rozsudek CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, body 33 a 38