ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
30. května 2013 (*)
„Ochranná známka Společenství – Řízení o prohlášení neplatnosti – Slovní ochranná známka Společenství ultrafilter international – Absolutní důvod pro zamítnutí – Článek 52 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 207/2009 – Zneužití práva“
Ve věci T‑396/11,
ultra air GmbH, se sídlem v Hildenu (Německo), zastoupená C. Königem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému G. Schneiderem, jako zmocněncem,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je
Donaldson Filtration Deutschland GmbH, se sídlem v Haanu (Německo), zastoupená N. Siebertzem a M. Teworte-Veyem, advokáty,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu OHIM ze dne 18. května 2011 (věc R 374/2010-4), týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi ultra air GmbH a Donaldson Filtration Deutschland GmbH,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, F. Dehousse a J. Schwarcz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 22. července 2011,
s přihlédnutím k vyjádření OHIM k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2011,
s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 12. prosince 2011,
po jednání konaném dne 29. ledna 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Dne 29. března 1999 podala vedlejší účastnice, společnost ultrafilter GmbH, nyní Donaldson Filtration Deutschland GmbH, u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)].
2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení ultrafilter international.
3 Výrobky a služby, pro které byl zápis požadován, spadají do tříd 7, 11, 37, 41 a 42 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:
– třída 7: „Filtry na vysoušení, čištění a ochlazování vzduchu, plynů a kapalin; tělo filtrů, materiály filtrů; mechanické a elektrické kohouty; odlučovače oleje, odlučovače vody“;
– třída 11: „Přístroje a zařízení na vysoušení, čištění a ochlazování vzduchu, plynů a kapalin; součástky a příslušenství těchto přístrojů a zařízení, zejména čerpadlové membrány, úrovňová měřidla, ventily, zejména elektromagnetické ventily, ovládací zařízení pro ventily, spínací ovládací zařízení, manometry, zejména manometry na měření diferenčního tlaku, tlakoměry, zejména tlakoměry s ukazovatelem teploty, tlakoměry s úrovňovým ukazatelem, součástky pro upevnění filtračních systémů, včetně součástek na propojení a upevnění na konstrukci; větrací zařízení“;
– třída 37: „Zprovoznění, oprava a údržba výše uvedených přístrojů a zařízení“;
– třída 41: „Technická školení; školení pro prodej a školení týkající se výrobků“;
– třída 42: „Inženýrské práce; poradenství při plánování, instalaci a užívání výše uvedených zařízení a přístrojů“.
4 Rozhodnutím ze dne 19. ledna 2001 průzkumový referent přihlášku ochranné známky Společenství zamítl na základě čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 207/2009] z důvodů, že zpochybněná ochranná známka je popisná a postrádá rozlišovací způsobilost. V návaznosti na odvolání podané vedlejší účastnicí druhý odvolací senát OHIM toto rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 16. prosince 2003 (věc R 375/2001-2) a uvedl, že zpochybněná ochranná známka v členských státech, v nichž se hovoří německy a anglicky, získala rozlišovací způsobilost v souladu s čl. 7 odst. 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009).
5 Dne 27. září 2005 byla zpochybněná ochranná známka zapsána jakožto ochranná známka Společenství pod číslem 1121839.
6 Dne 5. května 2008 žalobkyně, společnost ultra air GmbH, podala u OHIM na základě čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009] návrh směřující k tomu, aby byla zpochybněná ochranná známka prohlášena za neplatnou z důvodů, že byla zapsána v rozporu s čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) a s čl. 7 odst. 3 nařízení č. 40/94.
7 Rozhodnutím ze dne 29. ledna 2010 zrušovací oddělení OHIM návrhu na prohlášení neplatnosti vyhovělo a zpochybněnou ochrannou známku na základě čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) uvedeného nařízení prohlásilo za neplatnou pro všechny výrobky a služby.
8 Dne 16. března 2010 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí zrušovacího oddělení k OHIM odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009.
9 Rozhodnutím ze dne 18. května 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát OHIM odvolání vyhověl, rozhodnutí zrušovacího oddělení zrušil a návrh na prohlášení neplatnosti podaný žalobkyní odmítl. Podle odvolacího senátu byl návrh na prohlášení neplatnosti dotčen zneužitím práva a měl být odmítnut jako nepřípustný. V tomto ohledu měl odvolací senát v podstatě za to, že žalobkyně se svým návrhem na prohlášení neplatnosti ve skutečnosti domáhala toho, aby označení „ultrafilter“ (samotné nebo ve spojení s jinými výrazy) užívala sama jako ochrannou známku. Sledovala tedy jiné cíle, než jsou cíle veřejného zájmu uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) a v čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009. Skryté úmysly zakládající zneužití práva jsou navíc ještě prokázány skutečností, že bývalý jednatel majitelky zpochybněné ochranné známky a současný jednatel osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, v roce 2003 sám obhajoval rozlišovací způsobilost získanou užíváním této ochranné známky. Jelikož je zneužití práva „obecnou překážkou řízení“, je třeba odmítnout zneužívající návrhy a žaloby zakládající řízení sloužící ke sledování jiných cílů, než jsou cíle, které chrání právní systém, aniž je nezbytné odkazovat na procesní právo členských států na základě článku 83 nařízení č. 207/2009.
Návrhová žádání účastníků řízení
10 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– zamítl odvolání, které vedlejší účastnice podala u odvolacího senátu;
– uložil OHIM a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
11 OHIM a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
12 Na podporu své žaloby žalobkyně vznáší v podstatě dva žalobní důvody, vycházející z porušení čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 a z porušení čl. 52 odst. 1 písm. a) téhož nařízení.
13 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně uvádí, že jak potvrdila judikatura, čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 přiznává každé fyzické nebo právnické osobě právo podat návrh na prohlášení neplatnosti založený na článku 52 téhož nařízení, ačkoli toto právo nezávisí na poměření případných osobních zájmů osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti a obecného zájmu chráněného posledně uvedeným ustanovením. V tomto kontextu čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, který danou otázku upravuje vyčerpávajícím způsobem, neponechává žádný prostor pro zohlednění případné neexistence dobré víry osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, takže zneužití práva nemůže představovat překážku, která by bránila průzkumu návrhu na prohlášení neplatnosti.
14 Kromě toho žalobkyně nikterak právo nezneužila, neboť zaprvé se rozhodnutí vnitrostátních soudů předložená vedlejší účastnicí před odvolacím senátem týkají případů nekalé soutěže, které s užíváním zpochybněné ochranné známky nevykazují žádnou spojitost. Zadruhé vzhledem k tomu, že zabránění monopolizace označení, na které se vztahují absolutní důvody pro zamítnutí, je právě cílem chráněným čl. 7 odst. 1 nařízení č. 207/2009, je volné užívání takového označení zcela v souladu s tímto ustanovením, a nemůže tedy představovat zneužití práva. Zatřetí skutečnost, že osoba, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, dříve bezúspěšně požadovala zápis označení jakožto ochranné známky, jí nemůže bránit v podání návrhu na prohlášení neplatnosti podobné ochranné známky, na niž se vztahuje absolutní důvod pro zamítnutí. Konečně začtvrté okolnost, že jednatel žalobkyně byl jednatelem vedlejší účastnice, když si vedlejší účastnice nechala zapsat zpochybněnou ochrannou známku, rovněž postrádá relevanci.
15 OHIM a vedlejší účastnice obhajují opodstatněnost napadeného rozhodnutí.
16 V tomto ohledu je třeba uvést, že návrh na prohlášení neplatnosti na základě čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 spadá pod správní řízení, a nikoli pod soudní řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. února 2010, Lancôme v. OHIM, C‑408/08 P, Sb. rozh. s. I‑1347, bod 36).
17 Článek 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 stanoví, že návrh na prohlášení neplatnosti založený na absolutním důvodu neplatnosti může podat každá fyzická nebo právnická osoba nebo skupina nebo subjekt vytvořené k zastupování zájmů výrobců, poskytovatelů služeb, obchodníků nebo spotřebitelů, mají-li procesní způsobilost. Naproti tomu čl. 56 odst. 1 písm. b) a c) téhož nařízení, týkající se návrhů na prohlášení neplatnosti založených na relativním důvodu neplatnosti, právo podat takový návrh vyhrazuje určitým určeným osobám, které mají právní zájem na podání návrhu. Z uspořádání tohoto článku tedy vyplývá, že zákonodárce zamýšlel omezit okruh osob, které mohou podat návrh na prohlášení neplatnosti v druhém případě, avšak nikoli v prvním případě (v tomto smyslu viz rozsudek Lancôme v. OHIM, bod 16 výše, bod 39).
18 Zatímco relativní důvody pro zamítnutí zápisu chrání zájmy majitelů určitých starších práv, absolutní důvody pro zamítnutí zápisu chrání obecný zájem, který je jejich základem, což vysvětluje, že čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 od navrhovatele nevyžaduje, aby prokázal právní zájem na podání návrhu (rozsudek Lancôme v. OHIM, bod 16 výše, bod 40).
19 Absolutní důvod pro zamítnutí stanovený v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 spočívá v zabránění zápisu ochranných známek postrádajících rozlišovací způsobilost, jež je jako jediná činí schopnými plnit základní funkci ochranné známky, jíž je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli totožnost původu výrobku nebo služby označených ochrannou známkou tím, že mu umožní tento výrobek nebo tuto službu odlišit bez možnosti záměny od výrobku nebo služby jiného původu. Obecný zájem, na němž stojí čl. 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, tudíž zjevně splývá s uvedenou základní funkcí ochranné známky (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. ledna 2006, Deutsche SiSi-Werke v. OHIM, C‑173/04 P, Sb. rozh. s. I‑551, body 60 a 61). Kromě toho obecný zájem, na němž stojí čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009, spočívá v zajištění, že označení popisující jednu či několik vlastností výrobků nebo služeb, pro něž je zápis jakožto ochranná známka požadován, mohou být volně užívána všemi hospodářskými subjekty, které takové výrobky nebo služby nabízejí (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 2011, Agencja Wydawnicza Technopol v. OHIM, C‑51/10 P, Sb. rozh. s. I‑1541, bod 37).
20 Z toho vyplývá, že předmětem správního řízení stanoveného v čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 52 odst. 1 písm. a) téhož nařízení je zejména umožnit OHIM, aby přezkoumal platnost zápisu ochranné známky a přijal stanovisko, které měl případně přijmout z úřední povinnosti na základě čl. 37 odst. 1 nařízení č. 207/2009.
21 V tomto kontextu musí OHIM posoudit, zda je přezkoumávaná ochranná známka popisná nebo postrádá rozlišovací způsobilost, aniž by rozsah poslání, které OHIM má, pokud jde o obecné zájmy, na nichž stojí čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) a čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, mohl být dotčen důvody nebo dřívějším chováním osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti. Jelikož se OHIM při použití předmětných ustanovení v rámci řízení o prohlášení neplatnosti nevyjadřuje k otázce, zda má právo majitele ochranné známky přednost před právem osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, ale ověřuje, že právo majitele ochranné známky bylo platně založeno s ohledem na pravidla upravující její zápisnou způsobilost, nemůže se jednat o „zneužití práva“ ze strany osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti.
22 Na rozdíl od toho, co uvádí OHIM, tak skutečnost, že osoba požadující prohlášení neplatnosti může podat svůj návrh za účelem umístit později na své výrobky předmětné označení, odpovídá právě obecnému zájmu disponibility a volného užívání chráněnému čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009. Na rozdíl od toho, co uvedl odvolací senát, tudíž taková okolnost nemůže v žádném případě představovat zneužití práva. Toto posouzení potvrzuje čl. 52 odst. 1 nařízení č. 207/2009, podle něhož lze ochrannou známku Společenství prohlásit za neplatnou rovněž na základě protinávrhu v řízení o porušení, což předpokládá, že žalovaný v rámci tohoto řízení může dosáhnout prohlášení neplatnosti i v případě, že užíval předmětnou ochrannou známku a má v úmyslu ji nadále užívat.
23 Naproti tomu jsou cíle sledované čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 207/2009 zmařeny odmítnutím návrhu na prohlášení neplatnosti z důvodu „zneužití práva“, jelikož takové odmítnutí zabrání meritornímu průzkumu popsanému v bodě 21 výše.
24 Stejně tak právo osoby domáhající se prohlášení neplatnosti, aby u OHIM podala návrh ve smyslu čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, není nikterak dotčeno skutečností, že jednatel osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, byl jednatelem majitelky ochranné známky v okamžiku, kdy byla přihláška ochranné známky podána. S ohledem na povahu a předmět dotčeného řízení, spočívající v ochraně obecných zájmů, na nichž stojí čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 207/2009, je totiž nutno konstatovat, že majitel popisné ochranné známky či ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost nezíská žádné právo na zachování zápisu své ochranné známky pouze z důvodu, že jednatelem osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, je fyzická osoba, která v minulosti jednala s cílem zápisu předmětného označení.
25 Tentýž závěr je třeba použít s ohledem na argumenty vedlejší účastnice vycházející z nekalosoutěžního jednání, kterého se vůči ní dopustila žalobkyně. V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 56 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 přípustnost ani opodstatněnost návrhu na prohlášení neplatnosti nepodmiňuje dobrou vírou osoby, která podala návrh na prohlášení neplatnosti [obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 3. prosince 2009, Iranian Tobacco v. OHIM – AD Bulgartabac (TIR 20 FILTER CIGARETTES), T‑245/08, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 26]. I za předpokladu, že by návrh na prohlášení neplatnosti byl součástí globálního plánu obchodní konfrontace zahrnující rovněž metody nekalé soutěže, je totiž výmaz popisné ochranné známky či ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost legálním důsledkem stanoveným v čl. 57 odst. 5 a 6 nařízení č. 207/2009, aniž by její majitel získal právo zachovat její zápis v důsledku toho, že se osoba, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, dopustí mimoto nekalosoutěžního jednání.
26 Konečně odkaz učiněný OHIM na článek 9 první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92), postrádá relevanci. Toto ustanovení se stejně jako článek 54 nařízení č. 207/2009 obdobného znění týká případů, kdy majitel ochranné známky po dobu pěti let strpěl užívání pozdější ochranné známky, což je okolnost, která jej zbavuje práva navrhnout prohlášení neplatnosti pozdější ochranné známky na základě starší ochranné známky. Toto ustanovení upravuje vztahy mezi dvěma legálně zapsanými ochrannými známkami, když stanoví, že za určitých podmínek nemůže být ochranná známka vymazána z důvodu existence jiné totožné nebo podobné ochranné známky. Zákonodárce tedy upravuje pouze vztahy mezi dvěma zájmy soukromé povahy, které jsou protichůdné v rámci čl. 4 odst. 1 směrnice 89/104, který je analogický námitkovému řízení podle článku 8 nařízení č. 207/2009. Naproti tomu se toto pravidlo nikterak netýká možnosti nechat vymazat ochrannou známku z důvodu nikoli nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou, ale z důvodu jejího popisného charakteru nebo neexistence rozlišovací způsobilosti, a sice absolutních důvodů pro zamítnutí stanovených ve prospěch obecného zájmu, na základě nichž je zápis neplatný od počátku a jejichž uplatnění je třeba podle čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009 odmítnout pouze v případě, že předmětná ochranná známka získala po svém zápisu rozlišovací způsobilost.
27 S ohledem na předcházející je nutno konstatovat, že se odvolací senát dopustil nesprávného právního posouzení, když zrušil rozhodnutí zrušovacího oddělení a odmítl návrh na prohlášení neplatnosti jako nepřípustný na základě údajného „zneužití práva“.
28 Prvnímu žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit.
29 Pokud jde o druhý bod návrhových žádání žalobkyně, směřující ke změně napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že i když čl. 65 odst. 3 nařízení č. 207/2009 opravňuje Tribunál k tomu, aby rozhodnutí odvolacích senátů změnil, je tato možnost v zásadě omezena na situace, kdy je věc natolik objasněna, že o ní lze rozhodnout [rozsudek Tribunálu ze dne 10. června 2008, Gabel Industria Tessile v. OHIM – Creaciones Garel (GABEL), T‑85/07, Sb. rozh. s. II‑823, bod 28]. V projednávaném případě – jak uvádí OHIM za tím účelem, aby byl druhý žalobní důvod prohlášen za nepřípustný – odvolací senát o meritu návrhu na prohlášení neplatnosti, což je otázka, která je předmětem odvolání u něj podaného vedlejší účastnicí, nerozhodl. Je tedy nutno konstatovat, že o věci nelze rozhodnout a že tento bod návrhových žádání musí být odmítnut.
K nákladům řízení
30 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a OHIM neměl v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení neměla v podstatné části ve věci úspěch, ponese vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 třetím pododstavcem jednacího řádu.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) ze dne 18. května 2011 (věc R 374/2010-4) se zrušuje.
2) OHIM ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností ultra air GmbH.
3) Společnost Donaldson Filtration Deutschland GmbH ponese vlastní náklady řízení.
Forwood | Dehousse | Schwarcz |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. května 2013.
Podpisy.