Language of document : ECLI:EU:T:2021:185

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

14. dubna 2021(*)

„Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Článek 4 odst. 1 písm. d) a odst. 3 nařízení (EU) č. 1024/2013 – Výpočet pákového poměru – Částečné odmítnutí ECB povolit vyloučení expozic splňujících určité podmínky – Článek 429 odst. 14 nařízení (EU) č. 575/2013 – Nepřezkoumání všech relevantních prvků projednávaného případu – Překážka věci rozsouzené – Článek 266 SFEU“

Ve věci T‑504/19,

Crédit lyonnais, se sídlem v Lyonu (Francie), zastoupená A. Champsaur a A. Delors, avocates,

žalobkyně,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené J. Poscia, R. Ugenou a F. Bonnardem, jako zmocněnci, ve spolupráci s H.‑G. Kamannem, avocat,

žalované,

jejímž předmětem je žádost podaná na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí ECB‑SSM‑2019‑FRCAG‑39 vydaného ECB dne 3. května 2019, přijatého podle čl. 4 odst. 1 písm. d) a článku 10 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), a podle čl. 429 odst. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1, opravy Úř. věst. 2013, L 208, s. 68, a Úř. věst. 2013, L 321, s. 6), v rozsahu, v němž se jím žalobkyni nepovoluje vyloučit určité expozice při výpočtu jejího pákového poměru,

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení V. Tomljenović, předsedkyně, F. Schalin a I. Nõmm (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. prosince 2020,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobkyně, Crédit lyonnais, je akciová společnost založená podle francouzského práva, která je povolenou úvěrovou institucí. Je dceřinou společností Crédit agricole SA. Z tohoto důvodu spadá pod přímý obezřetnostní dohled Evropské centrální banky (ECB).

2        Dne 5. května 2015 Crédit agricole požádala podle čl. 429 odst. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013, o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst 2013, L 176, s. 1, opravy Úř. věst. 2013, L 208, s. 68, a Úř. věst. 2013, L 321, s. 6), ECB svým jménem a jménem subjektů skupiny Crédit agricole, jejíž součástí je žalobkyně, o povolení vyloučit z výpočtu pákového poměru expozice tvořené částkami spadajícími pod regulované produkty, které u ní byly upsány, ale které byla povinna převést na Caisse des dépôts et consignations (CDC), francouzskou veřejnoprávní instituci.

3        Dotyčnými produkty jsou vkladní knížka „livret A“, která se řídí články L.221-1 až L.221-9 code monétaire et financier français (francouzský měnový a finanční zákoník, dále jen „CMF“), vkladní knížka „livret d’épargne populaire“ (LEP), která se řídí články L.221-13 až L.221-17-2 CMF, a vkladní knížka „livret de développement durable et solidaire“ (LDD), která se řídí článkem L.221-27 CMF. Podle článku L.221-5 CMF je poměrný podíl všech vkladů uložených na vkladních knížkách „livret A“ a „LDD“ soustředěn ve spořícím fondu spravovaném CDC. Totéž platí pro „LEP“ podle článku R.221-58 CMF.

4        Dne 24. srpna 2016 přijala ECB rozhodnutí ECB/SSM/2016–969500TJ5KRTCJQWXH05/165, a to na základě čl. 4 odst. 1 písm. d) a článku 10 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), jakož i čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013, kterým z výpočtu pákového poměru odmítla povolit Crédit agricole vyloučení expozic vůči CDC tvořených částí částek uložených na vkladních knížkách „livret A“, „LDD“ a „LEP“, kterou na ni byla povinna převést. V tomto rozhodnutí měla ECB v podstatě za to, že ze znění čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 vyplývá, že příslušné orgány – které ECB nahrazuje na základě nařízení č. 1024/2013 – disponují diskreční pravomocí, která jim umožňuje vyloučit či nevyloučit z výpočtu pákového poměru expozice splňující podmínky výslovně obsažené v tomto ustanovení. Jelikož měla ECB za to, že částky převedené na CDC zůstávají expozicemi relevantními pro výpočet pákového poměru Crédit agricole, nevyhověla její žádosti.

5        ECB se opřela o tři důvody. První důvod vycházel z účetních postupů týkajících se shromážděných úspor. Druhý důvod spočíval ve smluvní povinnosti Crédit agricole vyplácet vklady klientů nezávisle na vrácení prostředků převedených na CDC. Třetí důvod vycházel z existence časového odstupu mezi úpravami pozic Crédit agricole a pozic CDC za účelem opětovného vyvážení. ECB měla za to, že během tohoto časového úseku by Crédit agricole, v očekávání převodu prostředků ze strany CDC, mohla přistoupit ke krizovému prodeji aktiv. ECB z těchto důvodů vyvodila, že mechanismus převodu z CDC na Crédit agricole vykazuje nedokonalosti, které vzbuzují obezřetnostní obavy odůvodňující zamítnutí její žádosti.

6        Rozsudkem ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), Tribunál zrušil rozhodnutí ECB uvedené v bodě 4 výše. Tribunál uvedl, že první dva důvody uvedené ECB jsou stiženy nesprávným právním posouzením a že třetí důvod je stižen zjevně nesprávným posouzením skutkových okolností.

7        Dne 26. července 2018 Crédit agricole, svým jménem a jménem subjektů skupiny Crédit agricole, včetně žalobkyně, znovu požádala o povolení vyloučit z výpočtu pákového poměru částky, které byla povinna převést na CDC.

8        Dne 21. února 2019 ECB oznámila Crédit agricole návrh rozhodnutí, kterým se Crédit agricole, jakož i všem subjektům skupiny Crédit agricole uděluje požadovaná výjimka, s výjimkou žalobkyně, které ECB měla v úmyslu udělit pouze částečnou výjimku.

9        Dne 6. března 2019 předložila Crédit agricole připomínky k návrhu rozhodnutí.

10      Dne 3. května 2019 přijala ECB rozhodnutí ECB-SSM-2019-FRCAG-39 (dále jen „napadené rozhodnutí“) na základě čl. 4 odst. 1 písm. d) a čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013.

11      Napadeným rozhodnutím povolila ECB vyloučit z výpočtu pákového poměru Crédit Agricole a subjektů ze skupiny části částek uložených na základě vkladních knížek „livret A“, „LDD“ a „LEP“, které byly povinny převést na CDC, s výjimkou žalobkyně, pro kterou byla tato výjimka udělena pouze do výše 66 %.

12      V bodě 2.1 napadeného rozhodnutí měla ECB za to, že podmínky stanovené v čl. 429 odst. 14 písm. a) až c) nařízení č. 575/2013 byly splněny z důvodů, nejprve že CDC má být považována za subjekt veřejného sektoru, dále proto, že expozice vůči CDC byly posuzovány k obezřetnostním účelům v souladu s čl. 116 odst. 4 téhož nařízení, a konečně proto, že existovala povinnost převádět poměrnou část úspor uložených na vkladních knížkách „livret A“, „LDD“ a „LEP“ na CDC za účelem financování investic obecného zájmu. ECB v podstatě taktéž vyzdvihla skutečnost, že tyto podmínky nebyly splněny ve vztahu k té části regulovaných úspor, pro kterou neexistuje povinnost převodu na CDC, ať už je účel jejich použití jakýkoli.

13      V bodě 2.2 napadeného rozhodnutí ECB na prvním místě připomněla, že diskreční pravomoc přiznaná příslušným orgánům při provádění čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 jim umožňuje dosahovat určité rovnováhy mezi těmito dvěma cíli, které spočívají na jedné straně v tom, že je třeba dodržovat logiku pákového poměru, která vyžaduje, aby výpočet tohoto poměru zahrnoval celkovou míru expozice úvěrové instituce bez zohlednění rizikové váhy, a na druhé straně v tom, že je třeba umožnit, aby některé expozice se zvláště slabým rizikovým profilem, které nejsou výsledkem investiční volby úvěrové instituce, nemusely být relevantní pro výpočet pákového poměru a mohly z něj být vyloučeny.

14      Na druhém místě ECB zdůraznila, že časový odstup mezi úpravami pozic úvěrových institucí a CDC představuje pro úvěrové instituce určité riziko, jelikož tyto instituce zůstávají odpovědné střadatelům za vklady a jelikož povinnost vrátit je ještě před převodem částek CDC mohla úvěrové instituce přimět k prodeji vysoce likvidních aktiv nebo ke krizovému prodeji aktiv s časným odpisem. ECB zdůraznila skutečnost, že význam tohoto rizika závisí na koncentraci expozic vůči CDC, a tudíž že by zvýšená nebo masivní koncentrace expozice vůči CDC měla být alespoň částečně zohledněna v pákovém poměru.

15      Na třetím místě ECB za účelem vyvážení obou cílů uvedených v bodě 13 výše použila metodiku zohledňující zaprvé úvěrovou kvalitu ústřední správy, zadruhé riziko krizové prodeje a zatřetí hodnocení koncentrace dotčených expozic. Z této metodiky lze podle ECB usuzovat na to, že celkový procentní podíl výjimky přiznaný ECB je o to vyšší, čím nižší jsou obezřetnostní rizika.

16      Pokud jde o úvěrovou kvalitu francouzské ústřední správy, ECB v bodě 2.2.1 napadeného rozhodnutí uvedla, že neexistují obezřetnostní problémy, které by odůvodňovaly, aby neměla nárok na žádost o vyloučení expozic vůči CDC z výpočtu pákového poměru. ECB nicméně poznamenala, že rating udělený Francouzské republice externími ratingovými agenturami (OEEC) nebyl nejvyšší možný a že kotace swapů úvěrového selhání na pět let sjednaných Francouzskou republikou byla spojena s pravděpodobností platební neschopnosti, která byla vyšší než žádná.

17      Pokud jde o riziko krizového prodeje, ECB zaprvé v bodě 2.2.2 napadeného rozhodnutí uvedla, že časový odstup v úpravě pozic u CDC může mít za následek, že úvěrová instituce bude muset takové prodeje provést za účelem vyplacení vkladatelů v očekávání převodu finančních prostředků ze strany CDC. Zadruhé měla ECB za to, že i když lhůta kratší než pět dnů představuje téměř okamžitý převod zahrnující pouze omezené riziko krizového prodeje, desetidenní systém úpravy pozic u CDC znamená, že lhůta může běžet až deset dnů. Zatřetí ECB poznamenala, že při nedávných bankovních krizích bylo 10 až 30 % vkladů – byť pojištěných – úvěrové instituce vybráno za méně než pět dní a dále že vkladní knížka „livret A“ je likvidnější než spořicí účet. Začtvrté ECB zdůraznila, že i když rozhodnutím ze dne 24. srpna 2016 připustila, že časový odstup v úpravě pozic u CDC nebyl příčinou rizika likvidity, je tomu tak v rámci posouzení požadavků na krytí likvidity, které se liší od posouzení pákového poměru. Zapáté, pokud jde konkrétně o žalobkyni, ECB uvedla, že výběr 30 % vkladů do pěti dnů by odpovídal 5,4 miliardy eur.

18      Pokud jde o posouzení koncentrace expozic vůči CDC, ECB zaprvé v bodě 2.2.3 napadeného rozhodnutí zdůraznila existenci mechanismu solidarity v rámci skupiny Crédit agricole, který implikoval právní závazek mezi přidruženými subjekty poskytovat si podporu ve formě kapitálu a hotovosti, který odůvodňuje, aby riziko spojení pro přidružené subjekty bylo posuzováno na úrovni skupiny. ECB z toho vyvodila, že neexistuje riziko koncentrace ve smyslu článku 81 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338).

19      Zadruhé, pokud jde konkrétně o žalobkyni, ECB uvedla, že žalobkyně nebyla kryta mechanismem solidarity skupiny Crédit agricole, a tudíž že riziko koncentrace, pokud se jí týká, musí být zkoumáno na subkonsolidovaném základě. Vzhledem k tomu, že poměr expozic vůči CDC s ohledem na vlastní kapitál kategorie 1 žalobkyně byl 134 % v roce 2015 a 231 % v roce 2018, ECB konstatovala, že existuje riziko koncentrace expozic vůči CDC.

20      ECB dospěla k závěru, že za účelem zmírnění vlivu hromadných výběrů vkladů na kapitál je rozumné zahrnout do výpočtu pákového poměru žalobkyně určitou úroveň expozice vůči CDC, kterou stanovila na 34 %.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

21      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. července 2019 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

22      Dne 30. června 2020 požádal Tribunál ECB v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu o informace. V návaznosti na vyjádření, které žalobkyně předložila dne 28. září 2020 k odpovědi ECB, byly ECB dne 15. října 2020 položeny dodatečné otázky.

23      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (druhý senát) o zahájení ústní části řízení.

24      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 7. prosince 2020.

25      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž jí z výpočtu pákového poměru odmítá povolit vyloučení 34 % jejích expozic vůči CDC;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

26      ECB navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

27      Svou žalobou žalobkyně zpochybňuje legalitu napadeného rozhodnutí přijatého na základě čl. 4 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1024/2013 a čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013.

28      Podle čl. 4 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1024/2013 je ECB svěřen úkol „zajistit dodržování aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci, které stanoví pro úvěrové instituce obezřetnostní požadavky v oblasti kapitálových požadavků, sekuritizace, omezení velkých expozic, likvidity, pákového efektu a podávání zpráv a zveřejňování informací o těchto záležitostech“. Navíc vzhledem k tomu, že žalobkyně je součástí skupiny, která podléhá přímému obezřetnostnímu dohledu ECB, přísluší výkon tohoto úkolu přímo ECB, a nikoli vnitrostátním orgánům v rámci jednotného mechanismu dohledu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Landeskreditbank Baden Württemberg v. ECB, T‑122/15, EU:T:2017:337, bod 63).

29      Podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 „[p]ro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie“. Mezi tyto příslušné právní předpisy patří i nařízení č. 575/2013.

30      Podle čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 „[p]říslušné orgány mohou instituci povolit, aby z míry expozic vyloučila expozice, které splňují všechny tyto podmínky: a) jsou expozicemi vůči subjektu veřejného sektoru; b) zachází se s nimi v souladu s čl. 116 odst. 4; c) vyplývají z vkladů, které musí instituce na základě právní povinnosti převést na subjekt veřejného sektoru uvedený v písmenu a) pro účely financování investic obecného zájmu“.

31      Jak bylo připomenuto výše v bodech 10 až 20, ECB v napadeném rozhodnutí částečně odmítla vyhovět žádosti žalobkyně směřující k tomu, aby na základě čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 byly všechny její expozice vůči CDC sestávající zčásti z vkladů obdržených jako regulované úspory, které je na ni povinna převést, vyloučeny z výpočtu jejího pákového poměru. ECB použila metodiku zohledňující zaprvé úvěrovou kvalitu ústřední správy, zadruhé riziko krizového prodeje a zatřetí hodnocení koncentrace dotčených expozic. Tato kritéria byla postupně zkoumána v odůvodnění uvedeném v bodech 2.2.1 až 2.2.3 napadeného rozhodnutí.

32      Na podporu žaloby předkládá žalobkyně mimo jiné tři žalobní důvody.

33      První žalobní důvod vychází z porušení článku 266 SFEU. Žalobkyně v něm v podstatě tvrdí, že tři důvody uvedené ECB v napadeném rozhodnutí neodpovídají řádnému splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472). Druhý žalobní důvod se týká konkrétně důvodu vycházejícího z rizika koncentrace, které představují expozice žalobkyně vůči CDC. Tento žalobní důvod v podstatě vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se měla ECB dopustit. Třetí žalobní důvod zpochybňuje opodstatněnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a vychází ze zjevně nesprávných posouzení ze strany ECB.

 K prvnímu důvodu, vycházejícímu v podstatě z porušení článku 266 SFEU

34      Žalobkyně tvrdí, že již v rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), který zakládá překážku věci rozsouzené, Tribunál přezkoumal a odmítl tři důvody napadeného rozhodnutí – a sice posouzení úvěrové kvality ústřední správy, riziko krizového prodeje spojené s desetidenním časovým odstupem při úpravě a vysokou koncentraci jejích expozic vůči CDC – kterými ECB odmítla vyhovět v plném rozsahu žádosti podané na základě čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 v rozsahu, v němž se týká žalobkyně. V tomto ohledu žalobkyně odkazuje na body 61 až 63, 66, 80 a 81 uvedeného rozsudku.

35      Podle prvního pododstavce článku 266 SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku. Tato ustanovení stanoví rozdělení pravomocí mezi soudní orgán a správní orgán, podle kterého přísluší orgánu, jehož akt byl prohlášen za neplatný, aby určil, jaká opatření jsou požadována ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku (viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 55 a citovaná judikatura).

36      Aby vyhověl zrušujícímu rozsudku a aby byly v plném rozsahu splněny povinnosti z něj vyplývající, je dotyčný orgán v tomto ohledu podle ustálené judikatury povinen respektovat nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které k němu vedlo a tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo ve výroku rozhodnuto. Právě toto odůvodnění totiž určuje konkrétní ustanovení považované za protiprávní a ukazuje přesné důvody protiprávnosti konstatované ve výroku, které musí dotyčný orgán vzít v úvahu při nahrazování zrušeného aktu (rozsudky ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, EU:C:1988:199, bod 27; ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, EU:C:2003:125, bod 29, a ze dne 13. září 2005, Recalde Langarica v. Komise, T‑283/03, EU:T:2005:315, bod 50).

37      Článek 266 SFEU ukládá dotčenému orgánu, aby zabránil tomu, aby jakýkoliv akt určený k nahrazení zrušeného aktu byl stižen týmiž vadami, které byly označeny ve zrušujícím rozsudku (rozsudky ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, EU:C:2003:125, bod 30, a ze dne 13. září 2005, Recalde Langarica v. Komise, T‑283/03, EU:T:2005:315, bod 51).

38      Konečně je třeba zdůraznit, že článek 266 SFEU zavazuje orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku (rozsudky ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, EU:C:2003:125, bod 30, a ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 57). Řízení směřující k nahrazení zrušeného aktu tak může být provedeno znovu, počínajíc přesně okamžikem, v němž protiprávnost nastala (viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, Itálie v. Komise, C‑417/06 P, nezveřejněný, EU:C:2007:733, bod 52 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 58).

39      Argumentaci žalobkyně je třeba rozdělit do tří částí podle toho, zda se jedná o údajné porušení rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), důvodem uvedeným v bodě 2.2.1, bodě 2.2.2 nebo bodě 2.2.3 napadeného rozhodnutí.

 K důvodu vycházejícímu z úvěrové kvality ústřední správy (bod 2.2.1 napadeného rozhodnutí)

40      Žalobkyně připomíná, že splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), znamenalo, že ECB přezkoumá a určí pravděpodobnost rizika platební neschopnosti Francouzské republiky. ECB v napadeném rozhodnutí uznala, že neexistují zvláštní obezřetnostní obavy ohledně schopnosti ústřední správy plnit své povinnosti, a pouze zdůraznila, že známka udělená OEEC Francouzské republice není nejvyšší možná a že pravděpodobnost neplnění není nulová. Tyto důkazy podle žalobkyně neumožňují prokázat pravděpodobnost, to znamená důvodný výhled, že dojde k platební neschopnosti.

41      ECB tvrdí, že kritérium úvěrové kvality francouzského správy je pouze jedním z kritérií zkoumaných v napadeném rozhodnutí. ECB dodává, že v napadeném rozhodnutí provedla analýzu pravděpodobnosti tohoto rizika platební neschopnosti, což ji vedlo k tomu, že Francouzské republice přidělila míru úvěrové kvality 1 podle čl. 114 odst. 2 nařízení č. 575/2013, na který odkazuje čl. 429 odst. 14, a to prostřednictvím čl. 116 odst. 4 tohoto nařízení. ECB připomíná, že dospěla k závěru, že riziko platební neschopnosti nebylo dostatečně vysoké, aby samo o sobě odůvodnilo zamítnutí požadované výjimky, nicméně že nebylo nulové.

42      ECB tvrdí, že Tribunál považoval její analýzu za chybnou pouze v rozsahu, v němž pro zamítnutí žádosti o výjimku rozhodla, že u státu může jít v zásadě a bez přezkumu projednávaného případu o případ platební neschopnosti. ECB z toho vyvozuje, že za účelem splnění požadavků rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), měla provést pouze přezkum rizika platební neschopnosti Francouzské republiky, přičemž otázka, zda je tato neschopnost pravděpodobná, spadá do výkonu její diskreční pravomoci.

43      Tribunál uvádí, že v bodech 59 až 62 a 66 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), bylo konstatováno právě pouze v rozsahu, v němž ECB pouze zdůraznila možnost platební neschopnosti Francouzské republiky, aniž přezkoumala její pravděpodobnost, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení ze strany ECB. Z toho vyplývá, že uvedený rozsudek nebránil ECB v tom, aby v rámci své analýzy zohlednila případnost platební neschopnosti Francouzské republiky, nýbrž že byla povinna provést analýzu pravděpodobnosti této neschopnosti.

44      Z bodu 2.2.1 napadeného rozhodnutí vyplývá, že ECB se odvolávala na dvě skutečnosti, aby dospěla k závěru, že i když úvěrová kvalita francouzské ústřední správy nevykazuje obezřetnostní problémy, které odůvodňují, že nemá být vyhověno žádosti o vyloučení expozic vůči CDC z výpočtu pákového poměru, riziko platební neschopnosti Francouzské republiky není nulové. Těmito dvěma prvky je jednak okolnost, že rating udělený OEEC tomuto státu nebyl nejvyšší možný, a jednak okolnost, že kotace swapů úvěrového selhání na pět let sjednaných Francií byla spojena s pravděpodobností selhání ve výši 0,611 %.

45      Vzhledem k tomu, že ECB v napadeném rozhodnutí provedla analýzu pravděpodobnosti platební neschopnosti Francouzské republiky, neporušila tedy rozsudek ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), takže argumentace žalobkyně v tomto ohledu v první části prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta.

46      Pokud jde o kritiku žalobkyně vycházející z toho, že ECB neprokázala pravděpodobnost platební neschopnosti Francouzské republiky, tato kritika se ve skutečnosti týká podloženosti analýzy ECB. Je tedy třeba ji případně zkoumat v rámci třetího žalobního důvodu.

 K důvodu vycházejícímu z míry koncentrace expozic vůči CDC (bod 2.2.3 napadeného rozhodnutí)

47      Žalobkyně má za to, že ECB nemohla kritérium míry koncentrace expozic vůči CDC zohlednit, aniž porušila rozsudek ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472). Žalobkyně připomíná, že Tribunál v uvedeném rozsudku rozhodl, že kritérium koncentrace může být relevantní pouze v případě, že z důvodu platební neschopnosti Francouzské republiky by od CDC nemohla získat částky převedené z titulu regulovaných úspor. Žalobkyně dále tvrdí, že pravděpodobnost takové platební neschopnosti nebyla ze strany ECB prokázána.

48      ECB odpovídá, že jelikož přezkoumala a prokázala pravděpodobnost platební neschopnosti Francouzské republiky, byla oprávněna zohlednit míru koncentrace expozic žalobkyně vůči CDC. ECB dodává, že tento důvod nebyl rozhodujícím kritériem a byl posouzen s ohledem na další identifikovaná kritéria, jak o tom svědčí metodika uplatněná v napadeném rozhodnutí.

49      V bodě 63 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), bylo rozhodnuto, že jelikož ECB nepřezkoumala pravděpodobnost platební neschopnosti Francouzské republiky, nemůže ani zdůraznění objemu expozic žalobkyně vůči CDC samo o sobě odůvodnit zohlednění uvedených expozic při výpočtu pákového poměru. Tribunál totiž uvedl, že uvedený objem by mohl být relevantní pouze tehdy, když by žalobkyně v důsledku platební neschopnosti Francouzské republiky nemohla obdržet od CDC částky převedené z titulu regulovaných úspor a musela by přistoupit ke krizovému prodeji aktiv.

50      Z toho vyplývá, že ECB mohla, aniž porušila rozsudek ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), zohlednit míru koncentrace expozic žalobkyně vůči CDC, pokud toto zohlednění bylo spojeno s přezkumem pravděpodobnosti platební neschopnosti Francouzské republiky. Jak přitom bylo uvedeno v bodech 44 a 45 výše, ECB takový přezkum provedla.

51      Druhou část prvního žalobního důvodu je tudíž třeba zamítnout.

 K důvodu vycházejícímu z rizika krizových prodejů (bod 2.2.2 napadeného rozhodnutí)

52      Žalobkyně připomíná, že řádné splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), vyžadovalo, aby ECB provedla důkladný přezkum regulovaných úspor za účelem posouzení, zda lze uvažovat o tom, že výběry regulovaných úspor by byly takového rozsahu a nečekané, že by překračovaly scénáře „vážných krizových podmínek“ stanovených v rámci výpočtu ukazatele krytí likvidity. Žalobkyně tvrdí, že ECB takový přezkum neprovedla.

53      ECB podle žalobkyně neprokázala, v čem by časová prodleva, u níž připouští, že s sebou nenese žádné riziko likvidity, mohla představovat pákové riziko.

54      ECB se podle žalobkyně omezila na obecné a hypotetické úvahy, aniž přezkoumala zvláštnosti regulovaných úspor. V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že předpoklad, z kterého ECB vychází v napadeném rozhodnutí, pokud jde o nečekané a hromadné výběry, není podložen žádným konkrétním údajem a není použitelný na regulované úspory, které mají dvojí státní záruku jak vůči vkladatelům, tak vůči úvěrovým institucím, a představují bezpečný přístav v případě krize.

55      Žalobkyně dodává, že argumentace ECB se opírá o předpoklad, že nedávný precedent prokázal, že k hromadným výběrům regulovaných úspor (mezi 10 a 30 % vkladu) může dojít v krátké lhůtě. V tomto ohledu žalobkyně zpochybňuje, že ECB v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlila charakteristické rysy předpokladu, o který se opírala, tak i jeho relevanci.

56      Žalobkyně z toho vyvozuje, že ani předpoklad hromadného výběru regulovaných úspor, ani předpoklad krizového prodeje aktiv nejsou věrohodné a že ECB takovým odůvodněním porušila rozsudek ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472).

57      ECB připomíná, že Tribunál v uvedeném rozsudku rozhodl, že časový odstup mezi úpravami pozic může být relevantním kritériem při posouzení pákového rizika, aniž tomu tak musí být u rizika likvidity, pokud by výběry provedené vkladateli byly natolik objemné, že by překračovaly scénáře „vážných krizových podmínek“ stanovených v rámci výpočtu ukazatele krytí likvidity.

58      ECB tvrdí, že pečlivě a nestranně přezkoumala charakteristické rysy regulovaných úspor, což ji vedlo k závěru, že výběry zákazníků mohly přesahovat scénáře „vážných krizových podmínek“, a že tudíž byla oprávněna použít při svém hodnocení kritérium časového odstupu v úpravě. V tomto ohledu ECB připomíná, že časový odstup v úpravě pozic vůči CDC může činit deset dnů, což znamená použití druhého sloupce tabulky obsažené v napadeném rozhodnutí.

59      ECB uznává, že spořící produkty představují bezpečný přístav v průběhu krize, ale v podstatě se domnívá, že tato charakteristika je oddělena od rizika hromadných výběrů (bank run), které se použije na regulované úspory z důvodu jejich vysoké likvidity. V tomto ohledu ECB připomíná, že neexistuje legální omezení pro výběry uvedených úspor, což je činí srovnatelnými s klasickými běžnými účty. ECB dodává, že státní záruka není způsobilá ochránit před jakýmkoliv rizikem hromadných výběrů, jelikož napadené rozhodnutí připomíná, že při nedávných bankovních krizích byly zaznamenány hromadné výběry – řádově 10 až 30 % – vkladů podléhajících systému zajištění.

60      ECB má za to, že informace obsažené v napadeném rozhodnutí umožňují posoudit relevanci příkladu, na kterém založila své rozhodnutí.

61      ECB konečně v podstatě zdůrazňuje, že přezkum rizika pákového efektu se liší od přezkumu rizika likvidity a že čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 nestanoví žádnou metodu, která by měla být použita pro posouzení žádostí podaných na základě tohoto ustanovení.

62      V bodech 70 a 71 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), Tribunál uvedl, že rizika spojená s nadměrnou pákou – a sice povinnost přijmout nápravná opatření nezamýšlená v obchodním plánu, včetně prodeje aktiv v tísni, který by mohl vést ke ztrátám či úpravám ocenění zbývajících aktiv – nastávají z důvodu nedostatku likvidity. V bodech 73 až 78 tohoto rozsudku Tribunál rovněž poznamenal, že ECB měla v rozhodnutích o poměru likvidity za to, že časový odstup v úpravě pozic vůči CDC nevedl k riziku likvidity a že tento postoj sdílí Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) ve zprávě ze dne 15. prosince 2015 o požadavcích na čisté financování podle článku 510 nařízení č. 575/2013. Tato zjištění vedla Tribunál k zformulování tří závěrů.

63      Na prvním místě Tribunál v bodě 79 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), rozhodl, že zásadní stanovisko ECB, podle kterého by dotčený časový odstup v úpravě mohl podpořit vznik rizik spojených s nadměrnou pákou, zatímco nezakládá riziko likvidity, musí být vzhledem ke své obecnosti pokládáno za zjevně nesprávné.

64      Na druhém místě Tribunál v bodě 80 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), rozhodl, že časový odstup mezi úpravami pozic vůči CDC by mohl být relevantní pro pákové riziko, přičemž není relevantní z hlediska rizika likvidity, pouze v tom případě, že by výběry vkladů souvisejících s regulovanými úsporami byly takového rozsahu, který by přesahoval „vážné krizové podmínky“ stanovené v rámci výpočtu ukazatele krytí likvidity na základě čl. 412 odst. 1 nařízení č. 575/2013.

65      Na třetím místě Tribunál v bodě 81 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), zdůraznil, že k zohlednění takové možnosti za účelem zamítnutí žádosti žalobkyně nemělo dojít bez důkladného přezkoumání vlastností regulovaných úspor ze strany ECB. Tento přezkum měl podle Tribunálu vést ECB především k tomu, aby posoudila, zda s ohledem na jejich vlastnosti lze uvažovat o tom, že by výběry regulovaných úspor mohly být natolik objemné a nečekané, že by vedly k opatřením upraveným v čl. 4 odst. 1 bodu 94 nařízení č. 575/2013 bez možnosti čekat na převody prostředků ze strany CDC z titulu úpravy pozic.

66      Z toho vyplývá, že Tribunál nevyloučil, že by časový odstup mezi úpravami pozic u CDC mohl být zohledněn při posouzení pákového rizika – i když nepředstavuje problémy z hlediska ukazatele krytí likvidity – ale omezil tuto možnost pouze na případ výběrů přesahujících „vážné krizové podmínky“ stanovené z hlediska míry likvidity. Kromě toho Tribunál zdůraznil povinnost ECB založit její posouzení na důkladné analýze vlastností regulovaných úspor.

67      V bodě 2.2.2 napadeného rozhodnutí měla ECB za to, že regulované úspory mohou být hromadně vybrány v krátké lhůtě (až do 30 % ve lhůtě kratší než pět dnů) i přes státní záruku, která je s nimi spojená. K odůvodnění tohoto posouzení ECB vycházela jednak ze zkušeností z nedávných bankovních krizí, z nichž podle ní vyplývá, že u úvěrové instituce došlo k výběru 10 až 30 % jejích vkladů během méně než pěti dnů, a jednak z mimořádné likvidity regulovaných úspor. ECB mimoto připomněla, že výběr 30 % dotčených vkladů by pro žalobkyni znamenal vyplacení téměř 5,4 miliardy eur.

68      Z toho vyplývá, že ECB tím, že odkázala na možnost hromadných výběrů a v krátké lhůtě, omezila zohlednění časového odstupu mezi úpravami pozic žalobkyně u CDC na případ uvedený v bodě 80 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), takže v tomto bodě neporušila překážku věci pravomocně rozsouzené spojenou s uvedeným rozsudkem. Argumentaci, kterou žalobkyně v tomto ohledu uvedla ve třetí části prvního žalobního důvodu, je tedy třeba odmítnout.

69      Pokud jde dále o otázku, zda ECB postupovala v souladu s bodem 81 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), tím, že provedla důkladnou analýzu regulovaných úspor, má Tribunál za to, že tato otázka splývá s posouzením opodstatněnosti napadeného rozhodnutí a že je vhodné ji zkoumat společně se třetím žalobním důvodem.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 429 odst. 14 a čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013

70      Tento žalobní důvod, který se týká legality důvodu uvedeného v bodě 2.2.2 napadeného rozhodnutí a míry koncentrace expozic žalobkyně vůči CDC, může být rozdělen na dvě části.

71      V rámci první části žalobkyně v podstatě vytýká ECB, že vycházela z rizika koncentrace představovaného expozicemi vůči CDC, ačkoli takové riziko nemůže být zohledněno při uplatnění čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013.

72      V rámci druhé části žalobkyně v podstatě tvrdí, že si ECB přisvojila normativní pravomoc, když při posuzování tohoto rizika přijala obecnou metodiku, ačkoli na ni byla přenesena pouze individuální rozhodovací pravomoc.

 K první části druhého žalobního důvodu, která zpochybňuje zohlednění rizika koncentrace představovaného expozicemi vůči CDC

73      Žalobkyně má za to, že zohlednění rizika koncentrace prokazuje, že ECB využívá své pravomoci podle čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 k jiným účelům, než pro které jí byly svěřeny, a sice k provedení kontroly rizika koncentrace představovaného expozicemi vůči CDC, i když státní expozice se podle čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 při výpočtu tohoto rizika nezohledňují. Žalobkyně z toho vyvozuje, že ECB jednak porušila čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 a jednak využila pravomoc, kterou jí svěřuje čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013, k účelu, který s tímto ustanovením nesouvisí.

74      ECB má za to, že argumentace žalobkyně musí být odmítnuta.

75      V rámci této části druhého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě uvádí dvě výtky vycházející jednak z porušení čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 a jednak z porušení čl. 429 odst. 14 uvedeného nařízení.

76      Úvodem je třeba uvést, že v rozsahu, v němž žalobkyně zpochybňuje zohlednění rizika koncentrace provedené ECB při posouzení pákového poměru, je pojem „riziko koncentrace“ upraven jak ve směrnici 2013/36, tak v nařízení č. 575/2013.

77      Článek 81 směrnice 2013/36 stanoví:

„Příslušné orgány zajistí, aby bylo riziko koncentrace vyplývající z expozic vůči každé protistraně, včetně ústředních protistran, ekonomicky spjatých skupin protistran a protistran ve stejném odvětví hospodářství či stejné zeměpisné oblasti, protistran vykonávajících stejnou činnost nebo obchodujících se stejnou komoditou, z používání technik snižování úvěrového rizika, a zejména riziko spojené s velkou nepřímou expozicí, například vůči stejnému vydavateli kolaterálu, řešeno a ovlivňováno mimo jiné prostřednictvím zásad a postupů uvedených v písemné formě.“

78      Článek 395 odst. 1 nařízení č. 575/2013 se týká rizika koncentrace představovaného klientem nebo ekonomicky spjatou skupinou klientů. Cílem tohoto článku je v podstatě zabránit tomu, aby expozice vůči nim překračovaly 25 % vlastních zdrojů instituce nebo 150 000 000 eur, což je nejvyšší prahová hodnota, která se používá.

79      Z toho vyplývá, že cílem zpracování a kontroly rizika koncentrace je v podstatě posoudit úroveň diverzifikace expozic úvěrové instituce a zabránit příliš velké koncentraci uvedených expozic vůči některým protistranám.

80      Pokud jde na prvním místě o výtku vycházející z porušení čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013, vyvstává otázka, zda je úroveň koncentrace dotčených expozic vůči CDC relevantním hlediskem při provádění tohoto ustanovení.

81      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 51 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), Tribunál zdůraznil, že pravomoc přenesená na příslušné orgány prostřednictvím čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 má za cíl umožnit jim dosáhnout určité rovnováhy mezi cílem pákového poměru – kterým je měření celkové expozice úvěrové instituce bez zohlednění rizikové váhy – a možností vyloučit z výpočtu tohoto poměru některé expozice se zvláště slabým rizikovým profilem, které nejsou výsledkem investiční volby úvěrové instituce.

82      V případě, že by nebylo možné vyloučit riziko platební neschopnosti protistrany, úroveň koncentrace dotčených expozic by přitom mohla představovat relevantní hledisko při provedení vyvážení, které je ECB povinna provést.

83      Právě to Tribunál uvedl v bodě 63 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472). Argument ECB vycházející z objemu expozic vůči CDC totiž nebyl odmítnut z důvodu, že tato úvaha není relevantní. Naopak, Tribunál zdůraznil, že objem expozic by mohl být relevantní v případě, že by žalobkyně v důsledku platební neschopnosti Francouzské republiky nemohla obdržet od CDC částky převedené z titulu regulovaných úspor a musela by přistoupit ke krizovému prodeji aktiv.

84      ECB se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když při použití čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013 zohlednila úroveň koncentrace expozic žalobkyně vůči CDC.

85      Pokud jde na druhém místě o výtku vycházející z porušení čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013, žalobkyně v podstatě tvrdí, že ECB nemohla zohlednit riziko koncentrace vůči CDC, jelikož tento druh expozice je vyloučen z výpočtu rizika koncentrace.

86      Je pravda, že na základě čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 jsou expozice vůči CDC vyňaty z působnosti čl. 395 odst. 1 téhož nařízení, to znamená, že se nezohledňují při posuzování rizika koncentrace předvídaného tímto ustanovením. Projednávané rozhodnutí se však netýká dodržování čl. 395 odst. 1 tohoto nařízení, nýbrž jeho čl. 429 odst. 14.

87      Z toho vyplývá, že čl. 400 odst. 1 písm. a) nařízení č. 575/2013 se na projednávaný případ nepoužije, a že tedy žalobkyně nemůže ECB vytýkat, že jej porušila.

88      První část druhého žalobního důvodu je tudíž třeba zamítnout.

 K druhé části druhého žalobního důvodu, která v podstatě zpochybňuje použití obecné metodiky ze strany ECB

89      Žalobkyně zdůrazňuje, že pravomoci přenesené na ECB nařízením č. 1024/2013 se omezují na ověření dodržování nařízení č. 575/2013 úvěrovými institucemi a že ECB nemá žádnou normativní pravomoc. Žalobkyně tvrdí, že tabulka týkající se úrovní koncentrace uvedená v napadeném rozhodnutí je ECB prezentována jako tabulka s obecnou působností, jelikož se použije na všechny úvěrové instituce žádající o výhody podle čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013. Potažmo ECB se má podle žalobkyně zabývat obecným rizikem koncentrace expozic vůči subjektům veřejného sektoru, a tudíž překročila pravomoci, které jí byly svěřeny čl. 4 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1024/2013.

90      ECB má za to, že argumentace žalobkyně musí být odmítnuta.

91      Jak bylo zdůrazněno v bodě 15 výše, ECB v napadeném rozhodnutí použila metodiku zohledňující tři kritéria, včetně kritéria stupně koncentrace dotčených expozic. Tato metodika se odráží v tabulce upřesňující procentní podíly vynětí vyplývající ze vzájemného působení těchto tří kritérií.

92      Je nutno konstatovat, že ECB touto metodikou pouze stanovila orientační pravidlo chování, podle něhož hodlala využít pravomoc, kterou jí svěřuje čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013.

93      V tomto ohledu je třeba připomenout, že soud Evropské unie uznal legalitu obdobných postupů pro omezení diskreční pravomoci bez ohledu na to, zda je pravidlo chování stanoveno v interních směrnicích (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. ledna 1974, Louwage v. Komise, 148/73, EU:C:1974:7, bod 12, a ze dne 24. října 2018, Fernández González v. Komise, T‑162/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2018:711, bod 60) nebo v pokynech, které byly zveřejněny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, body 209 až 211, a ze dne 30. května 2013, Quinn Barlo a další v. Komise, C‑70/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:351, bod 53).

94      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, takovou metodiku nelze přirovnat k přijetí normativního aktu ze strany ECB překračujícího rámec pravomocí, které jí byly svěřeny nařízením č. 1024/2013. Jedná se totiž pouze o orientační pravidlo chování, jehož existence nezbavuje ECB povinnosti provést konkrétní posouzení každé individuální situace, které ji může vést k nepoužití uvedené metodiky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, body 209 až 211).

95      Za těchto podmínek byla ECB oprávněna v napadeném rozhodnutí vyzdvihnout metodu, kterou hodlala použít při uplatnění čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013, pokud se nevyhnula konkrétnímu posouzení individuální situace žalobkyně.

96      Je tudíž třeba zamítnout druhou část druhého žalobního důvodu, a tedy uvedený žalobní důvod v plném rozsahu.

 K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení ze strany ECB

97      Žalobkyně tvrdí, že tři důvody napadeného rozhodnutí, o které se ECB opřela, aby odmítla vyhovět její žádosti, jsou stiženy zjevně nesprávným posouzením.

98      Pokud jde o soudní přezkum, který má Tribunál provádět ve vztahu k opodstatněnosti důvodů napadeného rozhodnutí, vzhledem k tomu, že ECB disponuje diskreční pravomocí, a v důsledku toho i širokým volným uvážením při volbě, zda bude či nebude poskytnuta výhoda upravená v čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013, uvedený přezkum nemůže vést Tribunál k tomu, aby nahradil posouzení ECB svým posouzením, ale má za cíl ověřit, že napadené rozhodnutí není založeno na věcně nesprávných skutkových zjištěních a že není stiženo nesprávným právním posouzením ani zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci (viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB, T‑758/16, EU:T:2018:472, bod 30 a citovaná judikatura).

99      Z ustálené judikatury nicméně plyne, že v případech, kdy jsou orgány nadány takovou posuzovací pravomocí, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Unie ve správních řízeních o to větší význam. K těmto zárukám poskytnutým právním řádem Unie ve správním řízení patří zejména zásada řádné správy, s níž je spojena povinnost příslušného orgánu zkoumat pečlivě a nestranně všechny relevantní okolnosti projednávané věci (viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB, T‑758/16, EU:T:2018:472, bod 31 a citovaná judikatura).

100    Tribunál uvádí, že argumentace žalobkyně může být rozdělena do tří částí, které zpochybňují opodstatněnost odůvodnění napadeného rozhodnutí týkajícího se zaprvé posouzení rizika krizového prodeje (bod 2.2.2 napadeného rozhodnutí), zadruhé posouzení úvěrové kvality ústřední správy (bod 2.2.1 napadeného rozhodnutí) a zatřetí úrovně koncentrace jejích expozic vůči CDC (bod 2.2.3 napadeného rozhodnutí).

101    V rámci první části třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že ECB porušila své povinnosti vyplývající z judikatury připomenuté v bodě 99 výše, když při posuzování rizika krizového prodeje nezohlednila vlastnosti regulovaných úspor. Zaprvé regulované úspory fungují podle žalobkyně z důvodu dvojí státní záruky jako bezpečný přístav v případě krize. Zadruhé regulované úspory se podle jejího názoru zásadně liší od ostatních vnějších zdrojů, jako jsou dluhové financování nebo běžné vklady, kvůli jejich strukturální rovnováze mezi centralizovanými regulovanými vklady a pohledávkami stejné výše vůči CDC. Zatřetí žalobkyně tvrdí, že objem regulovaných úspor nezávisí na strategii úvěrové instituce, ale na faktorech stojících mimo její kontrolu, neboť úvěrová instituce jedná pouze jako prostředník mezi vkladatelem a CDC. Začtvrté skutečnost, že u regulovaných úspor nehrozí pákové riziko, je podle názoru žalobkyně potvrzena zprávou EBA, jakož i unijním normotvůrcem, který zavedl mechanismus absolutních výjimek v souvislosti s přepracováním nařízení č. 575/2013.

102    Žalobkyně mimoto odkazuje na argumentaci, kterou předložila v rámci prvního žalobního důvodu, a opakuje svou argumentaci, podle které jednak ECB neprokázala, v čem samotný desetidenní časový odstup v úpravě představuje riziko likvidity v rámci posouzení pákového poměru, zatímco v rámci posouzení ukazatele likvidity jej nepředstavuje, a jednak předpoklad, že existuje riziko hromadných výběrů (bank run) 10 až 30 % vkladů v průběhu méně než pěti dní, o který se ECB opírá, je neověřený a irelevantní.

103    ECB tvrdí, že zohlednila specifické vlastnosti regulovaných úspor. Zaprvé je podle ECB zvláště bezpečná povaha regulovaných úspor spojena s neexistencí rizika ztráty vloženého kapitálu a nemá vliv na riziko hromadných výběrů, které vyplývá z obzvláště likvidní povahy tohoto typu vkladů. Zadruhé bilanční rovnováha regulovaných úspor, která je v každém případě relativní, nemá podle ECB vliv na pákové riziko. Zatřetí žalobkyně podle ECB nesprávně tvrdí, že nemá žádný vliv na zvýšení rozsahu regulovaných úspor, jelikož rozšiřování tohoto spoření vyžaduje, aby podnikala aktivní kroky a tento způsob spoření propagovala. Začtvrté ECB odmítá relevanci stanoviska EBA a změny provedené v souvislosti s přepracováním nařízení č. 575/2013.

104    ECB rovněž odkazuje na argumentaci, kterou již uvedla v rámci prvního žalobního důvodu. ECB má za to, že správně vyhodnotila riziko krizového prodeje v očekávání úpravy pozic s CDC, a opakuje své tvrzení, že čísla 10 až 30 % výběrů ve lhůtě pěti dnů vycházejí z nedávného příkladu. ECB tvrdí, že prokázala, že desetidenní časový odstup může způsobit pákové riziko, a tvrdí, že toto kritérium samo o sobě neodůvodnilo napadené rozhodnutí. ECB konečně zdůrazňuje, že vysvětlila, proč se posouzení rizika likvidity liší v rámci posouzení pákového poměru a v rámci posouzení poměru likvidity, jelikož může přesahovat scénáře „vážných krizových podmínek“ stanovených v tomto posledně uvedeném rámci.

105    Z části napadeného rozhodnutí shrnuté v bodě 67 výše vyplývá, že se ECB v podstatě opírala o dva důvody, aby dospěla k závěru, že částky, které byla žalobkyně povinna převést na CDC, představují riziko krizového prodeje, a sice jednak o zvláště likvidní charakter těchto úspor a jednak o zkušenost z nedávných bankovních krizí.

106    Na prvním místě je třeba zdůraznit, že podle judikatury citované v bodě 99 výše měla ECB pečlivě a nestranně zkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu. Kromě toho z důvodů uvedených v bodech 66 a 69 výše byla ECB povinna za účelem dosažení souladu s bodem 81 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), provést důkladnou analýzu vlastností regulovaných úspor.

107    V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že napadené rozhodnutí nijak nezmiňuje základní vlastnost regulovaných úspor uvedenou žalobkyní, a sice její funkci „bezpečného přístavu“ v případě bankovní krize.

108    Tato funkce „bezpečného přístavu“ je totiž právně dostačujícím způsobem prokázána důkazy předloženými žalobkyní, které ostatně ECB ve svých písemnostech nezpochybňuje.

109    Žalobkyně tak připomíná, že Cour des comptes (Účetní dvůr, Paříž, Francie) ve své veřejné zprávě za rok 2010 zdůraznil, že „finanční krize […] ilustruje atraktivnost [knihy ‚livret A‘] pro vkladatele, kteří při investování upřednostňují zvýšenou obezřetnost“. Stejně tak deník Le Monde ve svém vydání ze dne 19. února 2009 zdůraznil, že „čistý výnos z knihy ‚livret A‘ dosáhl 18,7 miliardy eur v roce 2008, což je historická úroveň téměř třikrát vyšší než bývalý rekord, přičemž podle číselných údajů zveřejněných […] Banque de France činily vklady na konci prosince [2008] 139,2 miliardy eur“, a že „knížka ‚livret A‘ těžila ze svého statusu ‚bezpečného přístavu‘ od počátku finanční krize a z míry návratnosti vkladů, která se od 1. srpna 2008 do 1. února 2009 zvýšila o 4 %.“

110    Z toho vyplývá, že namísto, aby se regulované úspory během bankovní krize snižovaly z důvodu výběrů francouzských úspor, měly tendenci se spíše zvyšovat, neboť uvedení spořitelé upřednostňovali tento typ investic.

111    Zadruhé žalobkyně rovněž správně uvádí, že regulované úspory mohou jen stěží přispět k vytvoření nadměrné páky.

112    V tomto ohledu, jak zdůraznil Tribunál v bodě 41 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), z bodu 90 odůvodnění nařízení č. 575/2013, jakož i z definic obsažených v čl. 4 odst. 1 bodech 93 a 94 téhož nařízení vyplývá, že nadměrná páka se týká situace, ve které úvěrová instituce financuje příliš velkou část svých investic prostřednictvím dluhového financování, spíše než z kapitálu. Vzniká tak nebezpečí, že úvěrová instituce nebude mít dostatek kapitálu, aby mohla čelit požadavkům na splácení svých dluhů, a bude nucena prodávat některá svá aktiva v tísni. Negativní důsledky tohoto snížení úrovně páky v tísni během finanční krize byly v bodě 90 odůvodnění nařízení č. 575/2013 vysvětleny následovně:

„[…] To zesílilo tlaky na snížení cen aktiv, a tím vznikly institucím další ztráty, což následně vedlo k dalšímu snížení jejich kapitálu. V konečném důsledku tato negativní spirála způsobila snížení dostupnosti úvěrů pro reálnou ekonomiku a hlubší a delší krizi.“

113    Na rozdíl od vkladů, které jsou ponechány volně k dispozici úvěrovým institucím – které mohou být předmětem jakéhokoli typu investic, včetně investic do rizikových nebo nelikvidních aktiv, které mohou přispět k vytvoření nadměrné páky – jedná se v projednávané věci o částky, které je žalobkyně povinna převést na CDC, a které tedy nemohou být investovány do rizikových nebo nelikvidních aktiv.

114    Konečně zatřetí je třeba uvést, že na rozdíl od běžných vkladů, na které se vztahuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. dubna 2014 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 2014, L 173, s. 149), v jejímž rámci se předpokládá pouze ochrana vkladatelů zásahem fondu financovaného úvěrovými institucemi, částky, které jsou úvěrové instituce povinny převést na CDC, požívají dvojí záruky Francouzské republiky. Článek 120-I zákona č. 2008‑1443 opravného rozpočtu na rok 2008 ze dne 30. prosince 2008 (JORF ze dne 31. prosince 2008, s. 20518), na který odkazuje článek L.221‑7‑V CMF, totiž stanoví státní záruku proti případnému úpadku CDC nejen vůči vkladatelům, ale rovněž ve prospěch úvěrových institucí.

115    Na druhém místě a s ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 107 až 114 výše je třeba mít za to, že odůvodnění vycházející z vysoce likvidní povahy regulovaných úspor samo o sobě neumožňuje prokázat, že závěr ECB o riziku krizového prodeje je opodstatněný.

116    I když tato likvidita může účinně podporovat výběry uvedených úspor spořiteli, z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že uvedená likvidita rovněž přispívá k funkci „bezpečného přístavu“ uvedených úspor v krizových situacích. Likvidita totiž přispívá k tomu, že spořitelům poskytuje nástroj jak likvidní – který jim umožňuje provádět výběry a platby jako u běžného účtu – tak s vysokou mírou zajištění, jak připomíná výroční zpráva střediska pro sledování regulovaných úspor, podle které „zatímco docházelo k nárůstu nejistoty a volatility na finančních trzích v roce 2011, tradiční zajištění nabízené prostřednictvím investice se zárukou státu, která je plně likvidní a jejíž návratnost je osvobozena od daně, přispělo k její atraktivitě“.

117    Z toho vyplývá, že opodstatněnost tohoto důvodu závisí především na odůvodnění ECB vycházejícím ze zkušeností z nedávných bankovních krizí.

118    V tomto ohledu je na třetím místě třeba uvést, že z napadeného rozhodnutí a z odpovědí ECB na organizační procesní opatření vyplývá, že se ECB opírala o jediný příklad, aby dospěla k závěru, že „zkušenosti z nedávných bankovních krizí ukazují, že došlo k hromadným výběrům“. Když byla ECB dvakrát dotázána v rámci organizačních procesních opatření, nechtěla z důvodů důvěrnosti odhalit totožnost úvěrové instituce, na jejíž zkušenost odkazovala. Ve svých odpovědích ECB nicméně vysvětlila základní vlastnosti vkladů, u nichž došlo k hromadným výběrům. Jedná se o vklady na viděnou, kryté zárukou ve prospěch vkladatelů vyplývající z provedení směrnice 2014/49.

119    Aby byl příklad zohledněný ECB relevantní pro podrobnou analýzu vlastností regulovaných úspor, kterou měla provést, musel se nutně týkat vkladů, jejichž vlastnosti jsou dostatečně podobné vlastnostem regulovaných úspor.

120    S ohledem na informace poskytnuté ECB má Tribunál za to, že tomu tak nebylo.

121    V tomto ohledu je třeba uvést, že z hlediska přispění k vytvoření nadměrné páky zmínka ECB o tom, že se jednalo o vklady na viděnou, s sebou nese svobodu využívání uvedených vkladů dotčenou úvěrovou institucí, včetně využívání v rizikových nebo nelikvidních aktivech. Takový příklad se tedy z důvodů uvedených v bodech 111 až 113 výše liší od vkladů, které je žalobkyně povinna převést na CDC dotčenou v projednávané věci.

122    Kromě toho je nutno konstatovat, že existuje druhý rozdíl mezi příkladem zohledněným ECB a regulovanými úsporami, který se týká vnímání zajištění svých vkladů vkladateli, a tedy možností, že budou v případě krize předmětem hromadných a náhlých výběrů. Z důvodů uvedených v bodě 114 výše totiž nelze považovat použití samotného systému vycházejícího z provedení směrnice 2014/49 za dostatečně podobné regulovaným úsporám, které jsou, jak bylo zdůrazněno v bodech 107 až 110 výše, vnímány jako „bezpečný přístav“ v případě krize.

123    Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že žalobkyně právem vytýká ECB, že porušila své povinnosti vyplývající z judikatury připomenuté v bodě 99 výše, když při posuzování rizika krizového prodeje nezohlednila všechny vlastnosti regulovaných úspor. První části třetího žalobního důvodu je tudíž třeba vyhovět.

124    Navíc z důvodů uvedených v bodě 69 výše je třeba z toho vyvodit, že ECB neuplatnila správně bod 81 rozsudku ze dne 13. července 2018, Crédit agricole v. ECB (T‑758/16, EU:T:2018:472), podle kterého měla svou analýzu opřít o vlastnosti regulovaných úspor. Argumentaci uplatněné v tomto ohledu ve třetí části prvního žalobního důvodu je tudíž třeba rovněž vyhovět.

125    Důvod uvedený v bodě 2.2.2 napadeného rozhodnutí je tedy stižen protiprávností.

126    S ohledem na metodiku použitou ECB je třeba mít za to, že důvody uvedené v bodech 2.2.1 a 2.2.3 napadeného rozhodnutí – týkající se úvěrové povahy ústřední správy a úrovně koncentrace expozic vůči CDC – za předpokladu, že nejsou protiprávní, neumožňují odůvodnit odmítnutí uplatněné vůči žalobkyni. Zohlednění pouze těchto důvodů by na základě uvedené metodiky totiž nevedlo k tomu, že by žalobkyni byla zcela odmítnuta výjimka stanovená v čl. 429 odst. 14 nařízení č. 575/2013.

127    Projednávané žalobě je tudíž třeba vyhovět a zrušit napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž ECB odmítla žalobkyni vyloučit 34 % jejích expozic vůči CDC z výpočtu jejího pákového poměru, aniž je třeba zkoumat argumentaci vznesenou žalobkyní ve vztahu k dalším důvodům, jako je důvod uvedený v bodě 2.2.2 napadeného rozhodnutí.

 K nákladům řízení

128    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a ECB neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) ECBSSM2019FRCAG39, ze dne 3. května 2019, se zrušuje v rozsahu, v němž se jím Crédit Lyonnais odmítá vyloučit z výpočtu jejího pákového poměru 34 % jejích expozic vůči Caisse des dépôts et consignations.

2)      ECB se ukládá náhrada nákladů řízení.

Tomljenović

Schalin

Nõmm

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. dubna 2021.

Podpisy.


*– Jednací jazyk: francouzština.