Věc T-42/06

Bruno Gollnisch

v.

Evropský parlament

„Výsady a imunity – Člen Evropského parlamentu – Rozhodnutí nechránit výsady a imunity – Žaloba na neplatnost – Zánik právního zájmu na podání žaloby – Nevydání rozhodnutí ve věci samé – Žaloba na náhradu škody – Jednání vytýkané Parlamentu – Dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům – Příčinná souvislost“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby – Událost, ke které došlo po podání uvedené žaloby, která může vést k zániku tohoto zájmu

(Článek 230 ES)

2.      Výsady a imunity Evropských společenství – Členové Evropského parlamentu – Imunita ve vztahu k vyjádřeným názorům a hlasování během výkonu jejich funkcí – Imunita v průběhu zasedání

(Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství, články 9 a 10)

3.      Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Protiprávnost – Žádost o ochranu poslanecké imunity člena Parlamentu, jejímž cílem je zastavení proti němu zahájeného trestního řízení

[Článek 288 druhý pododstavec ES; Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství, čl. 10 první pododstavec písm. a)]

1.      Není třeba rozhodnout o žalobě na neplatnost, pokud žalobce ztratil svůj právní zájem na zrušení napadeného aktu z důvodu události, která nastala během řízení, což má za následek, že zrušení tohoto aktu nemůže mít samo o sobě právní důsledky.

Nicméně žalobce může mít nadále právní zájem na navržení zrušení aktu orgánu, pokud se tvrzená protiprávnost může opakovat v budoucnu bez ohledu na okolnosti věci, za kterých tento žalobce podal žalobu

(viz body 61, 68)

2.      Pokud výsady a imunity přiznané Evropským společenstvím protokolem o výsadách a imunitách Evropských společenství připojeným ke Smlouvě, mají funkční povahu vzhledem k tomu, že mají zabraňovat vzniku překážek pro fungování a nezávislost Společenství, nic to nemění na tom, že byly výslovně přiznány členům Parlamentu, jakož i úředníkům a ostatním zaměstnancům orgánů Společenství. Skutečnost, že výsady a imunity jsou stanoveny ve veřejném zájmu Společenství, odůvodňuje pravomoc přiznanou orgánům případně imunity zbavit, avšak neznamená, že tyto výsady a imunity jsou přiznány výlučně Společenství, a nikoli rovněž jeho úředníkům, jiným zaměstnancům a členům Parlamentu. Protokol tak vytváří ve prospěch uvedených osob subjektivní právo, jehož dodržování je zajištěno systémem procesních prostředků stanoveným Smlouvou.

Pokud jde o směr, který hodlá Parlament sledovat při rozhodování o žádosti, jejímž cílem je, aby Parlament požadoval zastavení trestního stíhání na základě čl. 10 prvního pododstavce písm. a) uvedeného protokolu, je třeba v tomto ohledu Parlamentu přiznat širokou posuzovací pravomoc. Nicméně otázka, zda rozhodnutí musí být přijato na základě článku 9 nebo na základě čl. 10 prvního pododstavce písm. a) protokolu, nespadá do posuzovací pravomoci Parlamentu.

(viz body 94, 96, 101–102)

3.      Vzhledem k tomu, že čl. 10 první pododstavec písm. a) protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, jehož účelem je – ve spojení s ustanoveními vnitrostátního práva, na která odkazuje – stanovit režim imunit, které požívají členové Parlamentu na území vlastního státu během zasedání Parlamentu, vytvořil subjektivní právo ve prospěch uvedených osob, a že tudíž představuje právní normu, která přiznává práva členům Parlamentu, kteří z ní mají prospěch, Parlament tím, že nerozhodl na základě uvedeného ustanovení o žádosti, jejímž výslovným cílem je zastavení trestního stíhání na základě tohoto ustanovení, porušuje dostatečně závažným způsobem právní normu, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům.

Nicméně rozhodnutí požadovat zastavení trestního stíhání nepředstavuje, s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou je Parlamentu nutné v této oblasti přiznat, nezbytný důsledek podání žádosti v tomto smyslu adresované Parlamentu. Parlament může totiž přijmout jak rozhodnutí požadující zastavení trestního stíhání, tak rozhodnutí nepožádat o toto zastavení. Skutečnost, že Parlament nevyhověl žádosti, která mu byla předložena, aby požadoval zastavení trestního stíhání, na nesprávném právním základě, nemůže být přímou a určující příčinou tvrzené škody, za předpokladu, že je prokázána.

(viz body 108, 115–117)