ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

18. ledna 2024(*)

Obsah

Právní rámec

Společná akce 2008/124

Nařízení (ES) č. 593/2008

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem, jakož i napadený rozsudek

Návrhová žádání účastníků řízení před Soudním dvorem

Ke kasačnímu opravnému prostředku

K  přípustnosti kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

K  prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

K  první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

K  třetímu důvodu kasačního opravného prostředku

K  první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

– Argumentace účastníků řízení

– Závěry Soudního dvora

K  druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

– Argumentace účastníků řízení

– Závěry Soudního dvora

K  třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

– Argumentace účastníků řízení

– Závěry Soudního dvora

Ke druhé a třetí výtce čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

– Argumentace účastníků řízení

– Závěry Soudního dvora

K  páté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

– Argumentace účastníků řízení

– Závěry Soudního dvora

K  šesté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

– Argumentace účastníků řízení

– Závěry Soudního dvora

Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku a první výtce čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

Ke druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

K  pátému důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

K  šestému důvodu kasačního opravného prostředku

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

K  nákladům řízení

„Kasační opravný prostředek – Rozhodčí doložka – Personál mezinárodních misí Evropské unie – Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou – Návrh na překvalifikování všech smluvních vztahů na smlouvu na dobu neurčitou – Návrh na náhradu škody za neoprávněné propuštění – Žaloba na náhradu škody – Zásada zákazu diskriminace – Zásada ne ultra petita – Povinnost uvést odůvodnění – Zkreslení vnitrostátního práva – Náklady řízení“

Ve věci C‑46/22 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 20. ledna 2022,

Liam Jenkinson, s bydlištěm v Killarney (Irsko), zástupci: N. de Montigny, avocate,

účastník řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatel),

přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou:

Rada Evropské unie, zástupci: M. Bauer, J. Rurarz a A. Vitro, jako zmocněnci,

Evropská komise, zástupci: původně D. Bianchi, G. Gattinara a B. Mongin, jako zmocněnci, poté D. Bianchi, G. Gattinara a L. Hohenecker, jako zmocněnci,

Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), zástupci: S. Marquardt, E. Orgován a R. Spac, jako zmocněnci,

Eulex Kosovo, zástupci: E. Raoult, avocate, a N. Reilly, barrister,

žalované v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení: A. Arabadžev, předseda senátu, L. Bay Larsen (zpravodaj), místopředseda Soudního dvora, T. von Danwitz, A. Kumin a I. Ziemele, soudci,

generální advokát: J. Richard de la Tour,

za soudní kancelář: M. Krausenböck, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. března 2023,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 17. května 2023,

vydává tento

Rozsudek

1        Liam Jenkinson se kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 10. listopadu 2021, Jenkinson v. Rada a další (T‑602/15 RENV, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:764), kterým uvedený soud zamítl jeho žalobu, jejímž předmětem byl zaprvé návrh založený na článku 272 SFEU, jenž zněl na překvalifikování všech pracovních smluv navrhovatele na pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dále na přiznání náhrady smluvní újmy, která mu údajně vznikla, a zadruhé návrhy založené na článcích 268 a 340 SFEU, jež zněly na určení mimosmluvní odpovědnosti Rady Evropské unie, Evropské komise a Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ), případně i mise Evropské unie v Kosovu na podporu právního státu podle článku 1 společné akce Rady 2008/124/SZBP ze dne 4. února 2008 o Misi Evropské unie v Kosovu na podporu právního státu (EULEX KOSOVO) (Úř. věst. 2008, L 42, s. 92) (dále jen „Eulex Kosovo“).

 Právní rámec

 Společná akce 2008/124

2        Článek 9 odst. 3 společné akce 2008/124 stanoví:

„Eulex Kosovo může podle potřeby přijímat na smluvním základě rovněž mezinárodní a místní personál.“

3        Článek 10 odst. 3 této společné akce uvádí:

„Pracovní podmínky a práva a povinnosti mezinárodního a místního civilního personálu jsou stanoveny ve smlouvách mezi vedoucím mise a členy personálu.“

 Nařízení (ES) č. 593/2008

4        Článek 3 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, dále jen „nařízení Řím I“) stanoví:

„Existence a platnost souhlasu stran s volbou rozhodného práva se určuje v souladu s články 10, 11 a 13.“

5        Článek 8 tohoto nařízení uvádí:

„1.      Individuální pracovní smlouva se řídí právem zvoleným stranami v souladu s článkem 3. Tato volba však nesmí zaměstnance zbavit ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by v případě neexistence volby bylo použito na základě odstavců 2, 3 a 4 tohoto článku.

2.      V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou práci v jiné zemi.

3.      Nelze-li rozhodné právo na základě odstavce 2 určit, řídí se smlouva právem země, v níž se nachází provozovna, která zaměstnance zaměstnala.

4.      Vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3, použije se právo této jiné země.“

6        Článek 9 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení stanoví:

„1.      Imperativní ustanovení jsou ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo.

2.      Tímto nařízením není v žádném případě dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu.“

7        Článek 10 téhož nařízení uvádí:

„1.      Existence a platnost smlouvy nebo některého ustanovení smlouvy se určuje podle práva, které by se na základě tohoto nařízení použilo, kdyby byla smlouva nebo ustanovení smlouvy platné.

2.      Vyplývá-li však z okolností, že by nebylo přiměřené určovat účinky chování strany podle práva uvedeného v odstavci 1, může se strana za účelem zjištění, že neprojevila souhlas, odvolat na právo země, v níž se nachází její obvyklé bydliště.“

8        Článek 11 odst. 1 nařízení Řím I stanoví:

„Smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí, nebo jejichž zmocněnci se nacházejí v okamžiku uzavření smlouvy v téže zemi, je formálně platná, splňuje-li formální náležitosti práva, kterým se podle tohoto nařízení řídí nebo formální náležitosti práva země, v níž byla uzavřena.“

9        Článek 13 tohoto nařízení uvádí:

„Ve smlouvě uzavřené mezi osobami, které se nacházejí v téže zemi, se může fyzická osoba, která by byla způsobilá podle práva této země, odvolat na svou nezpůsobilost vyplývající z práva jiné země pouze tehdy, pokud druhá smluvní strana o této nezpůsobilosti v době uzavření smlouvy věděla nebo o ní nevěděla z nedbalosti.“

 Skutečnosti předcházející sporu

10      Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 1 až 5 napadeného rozsudku. Pro účely tohoto řízení je lze shrnout následovně.

11      Liam Jenkinson, irský státní příslušník, byl nejprve od 20. srpna 1994 do 5. června 2002 zaměstnáván na základě různých po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou pozorovatelskou misí Evropské unie v Jugoslávii (dále jen „EUMM“).

12      Následně byl od 17. června 2002 do 31. prosince 2009 zaměstnáván na základě řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou policejní misí Evropské unie v Bosně a Hercegovině (dále jen „EUPM“).

13      Nakonec byl L. Jenkinson od 5. dubna 2010 do 14. listopadu 2014 zaměstnáván v rámci Eulex Kosovo na základě jedenácti po sobě jdoucích smluv na dobu určitou (dále jen „jedenáct smluv na dobu určitou“) uzavřených v případě prvních devíti s vedoucím Eulex Kosovo, a pokud jde o poslední dvě, s Eulex Kosovo jako takovou.

14      Během platnosti desáté smlouvy na dobu určitou, která se vztahovala k období od 15. června do 14. října 2014, byl L. Jenkinson dopisem vedoucího Eulex Kosovo ze dne 26. června 2014 informován, že v návaznosti na rozhodnutí o restrukturalizaci Eulex Kosovo přijaté členskými státy dne 24. června 2014 bude pracovní místo, které zastával od svého přijetí k misi, po 14. listopadu 2014 zrušeno, a jeho smlouva tedy nebude po tomto datu obnovena.

15      Poslední, jedenáctá smlouva na dobu určitou tudíž byla mezi L. Jenkinsonem a Eulex Kosovo uzavřena na období od 15. října do 14. listopadu 2014 (dále jen „poslední smlouva na dobu určitou“).

16      S výjimkou této poslední smlouvy na dobu určitou obsahovaly všechny smlouvy na dobu určitou uzavřené L. Jenkinsonem v souvislosti s činností v rámci Eulex Kosovo rozhodčí doložku určující „belgické soudy“.

17      Poslední smlouva na dobu určitou obsahovala v článku 21 rozhodčí doložku určující pro veškeré spory plynoucí ze smlouvy soud Evropské unie na základě článku 272 SFEU.

 Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem, jakož i napadený rozsudek

18      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. října 2015 podal L. Jenkinson žalobu směřující proti Radě, Komisi, ESVČ, jakož i Eulex Kosovo, kterou se domáhal toho, aby Tribunál:

–        překvalifikoval jeho smluvní vztah na „smlouvu na dobu neurčitou“, konstatoval porušení smluvních povinností žalovanými v prvním stupni, zejména povinnosti oznámení výpovědi při ukončení smlouvy na dobu neurčitou, určil, že jeho propuštění bylo neoprávněné, a v důsledku toho uložil žalovaným náhradu újmy vzniklé v důsledku zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, porušení povinnosti oznámení výpovědi, jakož i neoprávněného propuštění (dále jen „první bod návrhových žádání“);

–        určil, že s ním Rada, Komise a ESVČ během jeho zaměstnání v mezinárodních misích Evropské unie uvedených v bodech 11 až 13 tohoto rozsudku zacházely diskriminačním způsobem, co se týče jeho odměny, důchodových nároků a dalších výhod, konstatoval, že měl být přijat jako dočasný zaměstnanec některé z nich, a uložil jim v důsledku toho nahradit mu tím vzniklou škodu (dále jen „druhý bod návrhových žádání“), a

–        podpůrně uložil žalovaným v prvním stupni na základě jejich mimosmluvní odpovědnosti nahradit mu škodu vyplývající z porušení jejich povinností (dále jen „třetí bod návrhových žádání“).

19      Usnesením ze dne 9. listopadu 2016, Jenkinson v. Rada a další (T‑602/15, EU:T:2016:660) se Tribunál prohlásil za zjevně nepříslušný k rozhodnutí o prvním a druhém bodu návrhových žádání a třetí, podpůrně uplatněný bod návrhových žádání odmítl jako zjevně nepřípustný. V důsledku toho Tribunál žalobu odmítl v plném rozsahu a uložil L. Jenkinsonovi náhradu nákladů řízení.

20      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 25. ledna 2017 podal L. Jenkinson proti tomuto usnesení kasační opravný prostředek.

21      Rozsudkem ze dne 5. července 2018, Jenkinson v. Rada a další (C‑43/17 P, EU:C:2018:531) Soudní dvůr uvedené usnesení zrušil, vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

22      Samostatnými podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 31. října 2018 a dne 19. listopadu 2018 vznesly Komise a následně Rada a ESVČ námitky nepřípustnosti, ve kterých zejména tvrdily, že skutečnosti, rozhodnutí a případné vady, kterých se žalobce dovolává, jim nelze přičítat. Tyto námitky nepřípustnosti byly usnesením prvního senátu Tribunálu ze dne 29. března 2019 spojeny s věcí samou.

23      Napadeným rozsudkem Tribunál rozhodl, že první a druhý bod návrhových žádání musí být zamítnuty jako neopodstatněné a třetí bod návrhových žádání musí být odmítnut jako zjevně nepřípustný, takže žaloba musela být zamítnuta v plném rozsahu, aniž bylo třeba rozhodovat o uvedených námitkách nepřípustnosti.

 Návrhová žádání účastníků řízení před Soudním dvorem

24      Liam Jenkinson kasačním opravným prostředkem navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        napadený rozsudek zrušil;

–        sám ve věci rozhodl;

–        podpůrně věc vrátil Tribunálu a

–        uložil žalovaným v prvním stupni náhradu nákladů řízení v obou stupních.

25      Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        kasační opravný prostředek zamítl a

–        uložil L. Jenkinsonovi náhradu nákladů souvisejících s tímto řízením.

26      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        kasační opravný prostředek odmítl jako nepřípustný v rozsahu, v němž směřuje proti Komisi;

–        podpůrně kasační opravný prostředek zčásti odmítl jako nepřípustný a zčásti zamítl jako neopodstatněný a

–        uložil L. Jenkinsonovi náhradu nákladů řízení.

27      ESVČ navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        kasační opravný prostředek zamítl jako neopodstatněný;

–        v případě, že mu byla dána pravomoc ve věci rozhodnout, prohlásil kasační opravný prostředek L. Jenkinsona za nepřípustný v rozsahu, v němž směřuje proti ESVČ;

–        v případě vrácení věci Tribunálu určil, že ESVČ již nemůže být žalovanou stranou a

–        uložil L. Jenkinsonovi náhradu nákladů řízení.

28      Eulex Kosovo navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        kasační opravný prostředek zčásti odmítl jako nepřípustný a zčásti zamítl jako neopodstatněný a

–        uložil L. Jenkinsonovi náhradu nákladů řízení.

 Ke kasačnímu opravnému prostředku

29      Liam Jenkinson na podporu kasačního opravného prostředku uplatňuje šest důvodů, vycházejících v podstatě zaprvé z nesprávného výkladu návrhů a žalobních důvodů předložených v prvním stupni, zadruhé z nesprávného právního posouzení, jelikož Tribunál v souvislosti s návrhem na překvalifikování po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na jedinou smlouvu na dobu neurčitou zohlednil výlučně poslední smlouvu na dobu určitou, zatřetí z několika nesprávných právních posouzení, kterých se Tribunál podle něj dopustil v rámci zamítnutí prvního bodu návrhových žádání, začtvrté z nesprávného uplatnění zásady zákazu diskriminace mezi unijními zaměstnanci a z porušení článku 336 SFEU, zapáté z nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál podle něj dopustil v rámci odmítnutí třetího bodu návrhových žádání, a zašesté z nesprávného rozdělení nákladů řízení.

30      Rada, Komise a ESVČ sice nepodaly vedlejší kasační opravný prostředek, nicméně úvodem upřesňují, že mají za to, že s ohledem na rozsudek ze dne 24. února 2022, Eulex Kosovo (C‑283/20, EU:C:2022:126), měla být žaloba v prvním stupni v rozsahu, v němž se jich týká, prohlášena za nepřípustnou.

31      Soudní dvůr proto považuje v této věci za vhodné přikročit rovnou k projednání kasačního opravného prostředku (obdobně viz rozsudek ze dne 25. února 2021, Dalli v. Komise, C‑615/19 P, EU:C:2021:133, bod 35 a citovaná judikatura).

 K přípustnosti kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

32      Komise zejména tvrdí, že s ohledem na body 40 a 46 rozsudku ze dne 24. února 2022, Eulex Kosovo (C‑283/20, EU:C:2022:126), má být jedinou žalovanou v projednávaném sporu Eulex Kosovo, a v důsledku toho je kasační opravný prostředek v rozsahu, v němž se týká Komise, nepřípustný. Komise kromě toho tvrdí, že nepřípustnost kasačního opravného prostředku vůči ní vyplývá rovněž ze skutečnosti, že není zaměstnavatelem L. Jenkinsona, a není tudíž součástí sporu.

33      Liam Jenkinson tyto argumenty zpochybňuje.

 Závěry Soudního dvora

34      Podle článku 171 jednacího řádu Soudního dvora se kasační opravný prostředek doručuje ostatním účastníkům řízení v dotčené věci před Tribunálem. Zejména z výroku napadeného rozsudku přitom vyplývá, že účastníky řízení před Tribunálem byly jakožto žalované Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo. Vzhledem k tomu, že Komise byla účastnicí řízení před Tribunálem, mohl L. Jenkinson řádně podat kasační opravný prostředek rovněž proti ní (obdobně viz rozsudky ze dne 21. ledna 2016, SACBO v. Komise a INEA, C‑281/14 P, EU:C:2016:46, body 25 a 26, jakož i ze dne 5. července 2018, Jenkinson v. Rada a další, C‑43/17 P, EU:C:2018:531, bod 19).

35      Kromě toho byly Tribunálu předloženy návrhy týkající se zejména zaměstnání L. Jenkinsona v rámci EUMM a EUPM, takže argumenty vycházející z rozsudku ze dne 24. února 2022, Eulex Kosovo (C‑283/20, EU:C:2022:126), které se týkají pouze zapojení a odpovědnosti Rady, Komise a ESVČ v souvislosti s důsledky, které je třeba případně vyvodit ze zaměstnání L. Jenkinsona v rámci Eulex Kosovo, neumožňují v žádném případě vyvrátit konstatování učiněné v předchozím bodě tohoto rozsudku.

36      Kasační opravný prostředek je tudíž přípustný.

 K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

37      V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku má L. Jenkinson zaprvé za to, že Tribunál v bodě 48 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že návrh vycházející z protiprávnosti společné akce 2008/124 nebyl v žalobě v prvním stupni podložen žádnou právní ani skutkovou argumentací. Tribunál měl mimoto v tomto bodě nesprávně za to, že byla uvedená protiprávnost uplatněna až v rámci druhého bodu návrhových žádání. Podle L. Jenkinsona byla stejná protiprávnost vznesena i v rámci prvního bodu návrhových žádání jeho návrhu na zahájení řízení.

38      Liam Jenkinson tvrdí, že důvody protiprávnosti směřující proti společné akci 2008/124 měly být vykládány jako námitky protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU, vycházející zejména z porušení článku 336 SFEU, a měly být prohlášeny za přípustné.

39      Liam Jenkinson se domnívá, že totéž mělo platit i v případě důvodů protiprávnosti směřujících proti sdělení Komise C(2009) 9502 ze dne 30. listopadu 2009 o zvláštních pravidlech pro zvláštní poradce pověřené prováděním operativních opatření SZBP a pro mezinárodní smluvní personál. V tomto ohledu L. Jenkinson uvádí, že Komise tímto sdělením stanoví pracovní podmínky namísto Rady v souladu s článkem 336 SFEU.

40      V replice L. Jenkinson zejména dodává, že porušení ustanovení Smlouvy o FEU a nedostatek pravomoci autora aktu jsou nepominutelnými důvody. Totéž platí pro nedodržení procesních pravidel týkajících se přijímání aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení.

41      Zadruhé Tribunál podle L. Jenkinsona v bodě 52 napadeného rozsudku protiprávně omezil účastníky řízení, proti nimž směřovaly návrhy podané v rámci prvního bodu návrhových žádání, když neuvedl Radu, Komisi a ESVČ.

42      Zatřetí L. Jenkinson tvrdí, že za předpokladu, že Tribunál v bodě 110 téhož rozsudku omezil předmět sporu na oblast pracovního práva, je takové omezení protiprávní, jelikož se uvedený spor týká rovněž oblasti sociálního zabezpečení.

43      Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

 Závěry Soudního dvora

44      Liam Jenkinson v replice zaprvé tvrdí, že Tribunál měl zkoumat legalitu společné akce 2008/124 z úřední povinnosti. Podle čl. 127 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 190 odst. 1 tohoto řádu, však nelze nové důvody předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Výtku, podle které měl Tribunál zkoumat legalitu této společné akce z úřední povinnosti, přitom žalobce vznesl poprvé až v replice, aniž prokázal, že tato výtka vychází z právní nebo skutkové okolnosti, která vyšla najevo v průběhu řízení. Proto je třeba mít za to, že uvedená výtka byla podána opožděně, a musí být tedy prohlášena za nepřípustnou.

45      Pokud jde o argumenty L. Jenkinsona, kterými namítá, že Tribunál nezkoumal legalitu společné akce 2008/124, je třeba uvést, že Tribunál v bodech 46 až 48 napadeného rozsudku analyzoval, zda žaloba v prvním stupni obsahuje námitku protiprávnosti vznesenou proti této společné akci.

46      Tribunál v bodech 44 a 48 tohoto rozsudku uvedl, že se L. Jenkinson dovolával protiprávnosti uvedené společné akce nanejvýš za účelem získání náhrady mimosmluvní újmy tvrzené v rámci druhého bodu návrhových žádání. Dále měl Tribunál v bodě 48 uvedeného rozsudku za to, že i za předpokladu, že by žalobce skutečně vznesl námitku protiprávnosti proti společné akci 2008/124 na základě článku 277 SFEU, bylo by nutno konstatovat, že tato námitka není v žalobě v prvním stupni podložena žádnou právní ani skutkovou argumentací, a že tudíž nesplňuje podmínky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu, a musí být tedy prohlášena za nepřípustnou.

47      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že L. Jenkinson pouze tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl o námitce protiprávnosti vznesené proti společné akci 2008/124, která není skutkově ani právně podložena. L. Jenkinsonovi se přitom tímto tvrzením nepodařilo prokázat, že měl Tribunál nesprávně za to, že uvedená námitka protiprávnosti nesplňuje podmínky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu. Za těchto podmínek musí být tato argumentace odmítnuta jako neopodstatněná.

48      Pokud jde o argument, kterým L. Jenkinson tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když měl v bodě 48 napadeného rozsudku za to, že se protiprávnosti společné akce 2008/124 dovolával nanejvýš v rámci druhého bodu návrhových žádání, ačkoli byla tato protiprávnost uplatněna i v rámci prvního bodu návrhových žádání, je třeba uvést, že tento argument musí být v každém případě odmítnut jako irelevantní.

49      Závěr Tribunálu, že nebylo třeba zkoumat legalitu společné akce 2008/124, je totiž právně dostačujícím způsobem založen na konstatování, že žaloba v prvním stupni nesplňovala podmínky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu.

50      Pokud jde o argument L. Jenkinsona týkající se protiprávnosti sdělení C(2009) 9502, je třeba nejprve uvést, že Tribunál v bodech 112 až 115 a 119 napadeného rozsudku zkoumal uplatnitelnost tohoto sdělení, která před ním byla zpochybněna, a uvedl, že tvoří nedílnou součást devíti smluv na dobu určitou uvedených v bodě 13 tohoto rozsudku, které L. Jenkinson uzavřel s jednotlivými vedoucími Eulex Kosovo. Tribunál z toho dovodil, že uvedené sdělení lze vůči L. Jenkinsonovi uplatnit.

51      Tribunál dále v bodě 230 napadeného rozsudku zkoumal, zda použití smluvních ustanovení, která z tohoto sdělení vycházejí, vede k porušení zásady zákazu diskriminace. Nezávisle na opodstatněnosti tohoto přezkumu je tedy třeba konstatovat, že Tribunál zkoumal legalitu hraničního určovatele obsaženého v uvedeném sdělení, který odkazuje na právo země, jejíž je dotyčná osoba státním příslušníkem, což je kritérium, jehož soulad se zásadou zákazu diskriminace L. Jenkinson v prvním stupni zpochybnil.

52      Pokud jde dále o argument, že Komise přijetím sdělení C(2009) 9502 stanovila pracovní podmínky L. Jenkinsona namísto Rady, je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 50 tohoto rozsudku, že toto sdělení bylo v projednávaném případě použito z důvodu, že tvořilo „nedílnou součást“ uvedených devíti smluv na dobu určitou. Z toho vyplývá, že protiprávnost uvedeného sdělení vycházející z nedostatku pravomoci jeho autora by nemohla vést ke zrušení napadeného rozsudku. Uvedený argument tedy musí být považován za irelevantní.

53      Vzhledem k tomu, že před Soudním dvorem nebyl předložen žádný další argument, který by umožnil domnívat se, že Tribunál provedl dílčí přezkum legality téhož sdělení, je třeba mít za to, že se L. Jenkinsonovi jeho argumenty, kterými zejména tvrdí, že se dovolával protiprávnosti sdělení C(2009) 9502, aby odůvodnil nemožnost jeho uplatnitelnosti a použitelnosti, nepodařilo prokázat, že Tribunál o protiprávnosti a uplatnitelnosti uvedeného sdělení nerozhodl. V důsledku toho musí být uvedené argumenty odmítnuty jako neopodstatněné.

54      Z toho vyplývá, že L. Jenkinson neprokázal, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nepřistoupil k přezkumu legality společné akce 2008/124 a legalitu sdělení C(2009) 9502 přezkoumal jím zvoleným způsobem.

55      Vzhledem k tomu, že takové pochybení nebylo prokázáno, nelze Tribunálu vytýkat ani to, že nezkoumal legalitu společné akce 2008/124 ani legalitu uvedeného sdělení z hlediska článku 336 SFEU.

56      Pokud jde zadruhé o argument, že se Tribunál v bodě 52 napadeného rozsudku dopustil pochybení při určení žalovaných, proti nimž směřovaly návrhy podané v rámci prvního bodu návrhových žádání, je třeba připomenout, že Tribunál v tomto bodě uvedl, že „[L. Jenkinson] žádá Tribunál, aby překvalifikoval po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou a určil, že podmínky, za kterých [Eulex Kosovo] tuto smlouvu na dobu neurčitou ukončila, nerespektují pracovní právo použitelné na tento druh smlouvy“.

57      V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál konstatoval, jak vyplývá z bodu 34 tohoto rozsudku, že žaloba musí být v plném rozsahu považována za úkon směřující proti Radě, Komisi, ESVČ a Eulex Kosovo.

58      Jak Tribunál uvedl v bodě 78 napadeného rozsudku, meritorně se zabýval návrhy formulovanými L. Jenkinsonem v rámci prvního bodu návrhových žádání, načež v bodě 216 uvedeného rozsudku dospěl k závěru, že tento bod návrhových žádání musí být zamítnut, aniž dále určil, v jakém rozsahu jsou tyto návrhy opodstatněné ve vztahu ke každé z žalovaných.

59      Z toho vyplývá, že Tribunál tím, že v bodě 52 napadeného rozsudku uvedl, že Eulex Kosovo ukončila údajnou smlouvu na dobu neurčitou L. Jenkinsona, neměl v úmyslu vymezit účastníky řízení, proti nimž měl směřovat první bod návrhových žádání. Tento argument L. Jenkinsona musí být proto odmítnut jako irelevantní.

60      Zatřetí je třeba uvést, že podle ustálené judikatury z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, jinak je nepřípustný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2023, PV v. Komise, C‑640/20 P, EU:C:2023:232, bod 199 a citovaná judikatura).

61      Tyto požadavky nesplňuje zejména důvod kasačního opravného prostředku, jehož argumentace není dostatečně jasná a přesná k tomu, aby Soudní dvůr mohl vykonat přezkum legality, zejména proto, že hlavní skutečnosti, o které se důvod kasačního opravného prostředku opírá, nevyplývají dostatečně uceleně a srozumitelně ze znění tohoto kasačního opravného prostředku, který je v tomto ohledu formulován nejasně a nejednoznačně (rozsudek ze dne 23. března 2023, PV v. Komise, C‑640/20 P, EU:C:2023:232, bod 200 a citovaná judikatura).

62      I za předpokladu, že Tribunál v bodě 110 napadeného rozsudku omezil předmět sporu na oblast pracovního práva, je třeba konstatovat, že L. Jenkinson v tomto ohledu tvrdí pouze to, že se jeho žaloba týkala rovněž oblasti sociálního zabezpečení, aniž předkládá konkrétní argumentaci umožňující určit, jaký by byl důsledek takového omezení v rámci posouzení žaloby provedeného Tribunálem. Vzhledem k tomu, že tato konkrétní právní argumentace chybí, musí být tento argument odmítnut jako nepřípustný.

63      S ohledem na výše uvedené je třeba první důvod kasačního opravného prostředku zčásti odmítnout jako nepřípustný a zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný.

 K první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

64      V první části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson tvrdí, že Tribunál v bodě 224 napadeného rozsudku nepřezkoumal jeho argument týkající se porušení článku 5 SEU, článku 336 SFEU, na který odkázal v poznámce pod čarou žaloby v prvním stupni, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1, dále jen „finanční nařízení“).

65      Kromě toho Tribunál podle L. Jenkinsona v bodech 226 až 228 napadeného rozsudku porušil článek 336 SFEU, když rozhodl, že Rada oprávněně delegovala na vedoucího Eulex Kosovo pravomoc přijímat pracovní podmínky mezinárodního civilního personálu. Porušení tohoto článku 336 SFEU vyplývá podle něj rovněž z toho, že Tribunál připustil stanovení pracovních podmínek mezinárodního civilního personálu ve smlouvách uzavřených mezi vedoucím Eulex Kosovo a členy personálu této mise, ačkoli o nich měla rozhodovat Rada. Stejně tak podle L. Jenkinsona Tribunál tento článek porušil, když připustil, že sdělení C(2009) 9502 může být rámcem pro stanovení těchto podmínek, ačkoli tyto podmínky měly být přijaty postupem stanoveným v uvedeném článku. Podle L. Jenkinsona příslušelo Radě, aby přijala pracovní podmínky mezinárodního civilního personálu obdobné podmínkám obsaženým v pracovním řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“).

66      Liam Jenkinson má za to, že na rozdíl od toho, co bylo rozhodnuto v bodech 229 a 237 napadeného rozsudku, je porušení článku 336 SFEU dostatečně závažným porušením právní normy přiznávající práva jednotlivcům.

67      Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

 Závěry Soudního dvora

68      Je třeba připomenout, že podle čl. 170 odst. 1 druhé věty jednacího řádu Soudního dvora kasační opravný prostředek nesmí měnit předmět sporu před Tribunálem. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že umožnit účastníku řízení, aby uplatnil důvod, který nevznesl v řízení před Tribunálem, poprvé až v řízení před Soudním dvorem, by znamenalo umožnit mu, aby předložil Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je ve vztahu ke kasačnímu opravnému prostředku omezená, spor v širším rozsahu, než v jakém jej projednával Tribunál. V rámci kasačního opravného prostředku je tedy pravomoc Soudního dvora omezena na přezkum toho, jak Tribunál posoudil žalobní důvody a argumenty, které byly před ním projednány (rozsudek ze dne 17. prosince 2020, De Masi a Varoufakis v. ECB, C‑342/19 P, EU:C:2020:1035, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

69      V projednávaném případě je třeba nejprve konstatovat, že podle bodu 217 napadeného rozsudku, který L. Jenkinson nezpochybňuje, se zejména domáhal, aby Tribunál v podstatě konstatoval, že Rada, Komise a ESVČ porušily různé právní normy, zejména některá ustanovení „Smlouvy“, a zacházely s ním diskriminačním způsobem tím, že během období jeho zaměstnání v rámci EUMM, EUPM a Eulex Kosovo (dále společně jen „tři dotčené mise“) rozhodly, že nebude přijat jako dočasný zaměstnanec na základě PŘOZ, nýbrž jako mezinárodní civilní zaměstnanec na smluvním základě.

70      Dále je třeba uvést, že L. Jenkinson v žalobě v prvním stupni tvrdil, že smlouvy, jako jsou ty, které uzavřel, neměly být způsobem zaměstnávání personálu v rámci tří dotčených misí. Personál těchto misí totiž neměl být přijímán jiným způsobem, než jsou přijímáni unijní zaměstnanci. V tomto ohledu je v poznámce pod čarou této žaloby uvedeno, že „[t]ento postup je navíc v souladu s článkem [336] SFEU“.

71      A konečně odkazy na neexistenci rámce pro zaměstnávání personálu těchto misí obdobného PŘOZ, které byly učiněny v žalobě v prvním stupni, neobsahovaly návrh směřující k tomu, aby Soud konstatoval porušení článku 336 SFEU z důvodu, že na základě tohoto článku nebyl přijat režim zaměstnávání použitelný na takové zaměstnání, jako bylo zaměstnání v případě L. Jenkinsona.

72      Z toho vyplývá, že v rozsahu, v němž L. Jenkinson v rámci kasačního opravného prostředku tvrdí, že použití vnitrostátního hmotného práva, které je použitelné na jeho smluvní vztah, a použití sdělení C(2009) 9502 představuje porušení článku 336 SFEU z důvodu neexistence právního rámce přijatého na základě tohoto článku, je nutno konstatovat, že tato výtka nebyla uplatněna v rámci žaloby v prvním stupni. Vzhledem k tomu, že byla uvedená výtka poprvé předložena až před Soudním dvorem, musí být ve fázi kasačního opravného prostředku považována za nepřípustnou.

73      Jelikož L. Jenkinson v rámci žaloby v prvním stupni neuvedl, že porušení tohoto článku vyplývá z neexistence právního rámce přijatého na základě uvedeného článku, nelze Tribunálu platně vytýkat, že o této výtce nerozhodl. Výtka vycházející z opomenutí rozhodnout o tomto porušení musí být proto odmítnuta jako neopodstatněná.

74      Totéž platí pro argumenty vycházející z porušení článku 5 SEU a finančního nařízení. Tyto argumenty totiž nebyly, za účelem uznání mimosmluvní odpovědnosti žalovaných v prvním stupni, L. Jenkinsonem v prvním stupni formulovány, a Tribunál tedy nebyl povinen o těchto argumentech rozhodnout.

75      První část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku musí být proto zčásti odmítnuta jako nepřípustná a zčásti zamítnuta jako neopodstatněná.

 K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku

 K první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastníků řízení

76      V rámci první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson zaprvé tvrdí, že Tribunál nezkoumal otázku nepoužitelnosti sdělení C(2009) 9502 jakožto nástroje určujícího hmotné právo, které je použitelné na personál Eulex Kosovo, a nezohlednil jeho argument, že pracovní podmínky, které se jej týkaly, nebyly stanoveny v souladu s článkem 336 SFEU.

77      Zadruhé podle L. Jenkinsona Tribunál nezkoumal argument, podle kterého mají unijní orgány z hlediska finančního nařízení postavení zaměstnavatele. Toto postavení unijních orgánů a jejich postavení jako žalovaných v prvním stupni, jakož i jejich odpovědnost byly na základě tohoto nařízení široce diskutovány.

78      Zatřetí má L. Jenkinson za to, že Tribunál nevyvodil důsledky ze zjištění učiněného v bodě 92 napadeného rozsudku, podle kterého unijní orgány nedodržely článek 336 SFEU. Vzhledem k tomu, že nebyl přijat ad hoc rámec pro zaměstnávání personálu Eulex Kosovo na základě článku 336 SFEU, byly pracovní podmínky, které se na L. Jenkinsona vztahovaly, protiprávní. L. Jenkinson se domnívá, že mezinárodní civilní personál mezinárodních unijních misí by měl stejně jako všichni unijní zaměstnanci podléhat hmotnému právu, které by určil akt přijatý v souladu s tímto článkem, což by umožnilo zaručit rovné zacházení s tímto personálem. L. Jenkinson v tomto ohledu tvrdí, že mezinárodní smluvní personál „Registry-Kosovo Specialist Chambers“, orgánu zřízeného Eulex Kosovo, podléhá souboru hmotněprávních pravidel, který je tomuto orgánu vlastní, a dále že Tribunál v bodě 95 napadeného rozsudku vyloučil použití Evropského kodexu řádné správní praxe a tím výslovně postavil žalobce na roveň ostatním unijním zaměstnancům, neboť vyloučil použití tohoto kodexu, když uvedl, že se nevztahuje na úředníky a ostatní unijní zaměstnance.

79      Liam Jenkinson dodává, že unijní normotvůrce nezamýšlel, aby se nařízení Řím I použilo na veřejnoprávní smlouvy, jako jsou smlouvy dotčené v projednávaném případě. Toto nařízení se totiž podle něj vztahuje na spory týkající se soukromoprávních smluv a spojením článků 270 a 336 SFEU tento normotvůrce stanovil, že unijní soud má pravomoc ověřit dodržování povinností vyplývajících z pracovního poměru unijního zaměstnance.

80      Liam Jenkinson má za to, že Tribunál měl každopádně uplatnit žalobní důvod vycházející z porušení Smlouvy o FEU nebo Smlouvy o EU z úřední povinnosti. Totéž podle něj platí i pro finanční nařízení.

81      Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

–       Závěry Soudního dvora

82      Zaprvé, jak bylo uvedeno v bodech 50 až 55 tohoto rozsudku, Tribunál, na rozdíl od toho, co tvrdí L. Jenkinson, v napadeném rozsudku zkoumal uplatnitelnost a legalitu sdělení C(2009) 9502. V rozsahu, v němž dále L. Jenkinson tvrdí, že před Tribunálem namítal, že jsou pracovní podmínky určené na základě uplatnění uvedeného sdělení protiprávní, neboť byly stanoveny v rozporu s článkem 336 SFEU, je třeba konstatovat, že tento argument splývá s argumentem, který byl předložen v rámci prvního důvodu projednávaného kasačního opravného prostředku a který byl zamítnut v bodě 52 tohoto rozsudku.

83      Zadruhé z bodů 79 a 216 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál v zájmu řádného výkonu spravedlnosti nezkoumal námitky nepřípustnosti vznesené žalovanými v prvním stupni, ve kterých zejména tvrdily, že skutečnosti, rozhodnutí a případné vady, kterých se žalobce dovolává, jim nelze přičítat, a rozhodl tedy o zamítnutí žaloby v prvním stupni, aniž upřesnil, která žalovaná v prvním stupni měla být případně za tyto skutečnosti, rozhodnutí a údajné vady shledána odpovědnou. Výtka vycházející z absence posouzení argumentu předloženého v prvním stupni, podle kterého mají unijní orgány postavení zaměstnavatele a žalovaného, tedy nemůže v žádném případě obstát.

84      Vzhledem k tomu, že se tento argument týká přičitatelnosti a odpovědnosti za vady tvrzené L. Jenkinsonem a že Tribunál o této otázce nerozhodl, je totiž třeba mít za to, že i kdyby byl uvedený argument opodstatněný, nemohl by vést ke zrušení napadeného rozsudku.

85      Zatřetí je třeba uvést, že výtky, které se týkají bodů 92 a 95 uvedeného rozsudku, vycházejí z jeho nesprávného výkladu.

86      Tribunál v bodě 92 napadeného rozsudku za účelem odpovědi na argumentaci ESVČ a Eulex Kosovo, podle níž je v projednávaném případě namístě uplatnit autonomní právo, které je pro Eulex Kosovo vlastní, konstatoval, že unijní normotvůrce nepřijal zejména na základě článku 336 SFEU pravidla, jejichž cílem by bylo stanovit pracovní podmínky smluvního personálu mise, jako je Eulex Kosovo. Naproti tomu v žádném případě nekonstatoval porušení tohoto článku.

87      V bodě 95 tohoto rozsudku Tribunál neoznačil L. Jenkinsona za jednoho z „ostatních unijních zaměstnanců“, kteří spadají do působnosti PŘOZ. V tomto bodě totiž Tribunál konstatoval, že Evropský kodex řádné správní praxe, kterého se L. Jenkinson dovolává, se vztahuje pouze na orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie, jakož i na jejich administrativy a jejich zaměstnance v jejich vztazích s veřejností. L. Jenkinson zajisté odkázal na ustanovení tohoto kodexu, která stanoví, že se nevztahuje na vztahy mezi těmito subjekty a jejich úředníky nebo jinými unijními zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že se však L. Jenkinson dovolával uvedeného kodexu v rámci sporu, který se týkal jeho pracovního poměru, mohl mít Tribunál platně za to, že se tohoto kodexu dovolával nikoli z důvodu vztahu žalovaných v prvním stupni s L. Jenkinsonem jakožto „veřejnosti“ ve smyslu Evropského kodexu řádné správní praxe, ale proto, že měl za to, že tyto žalované musí být považovány za jeho zaměstnavatele.

88      Kromě toho v rozsahu, v němž L. Jenkinson tvrdí, že vzhledem k tomu, že Tribunál v bodě 92 napadeného rozsudku konstatoval, že nebylo přijato žádné pravidlo použitelné na spor na základě článku 336 SFEU, měl uznat porušení tohoto článku, neboť stejně jako v případě personálu podléhajícího PŘOZ se mělo na L. Jenkinsona použít pravidlo přijaté na základě téhož článku, je třeba uvést, že z bodů 99 a 102 tohoto rozsudku vyplývá, že jelikož byla Tribunálu věc předložena v rámci rozhodčí doložky na základě článku 272 SFEU, měl za to, že vzhledem k tomu, že ve smlouvě není toto vnitrostátní hmotné právo uvedeno, má povinnost rozhodnout spor na základě vnitrostátního hmotného práva použitelného na tuto smlouvu, které mu přísluší určit.

89      Z argumentace L. Jenkinsona předložené v prvním stupni na podporu prvního bodu návrhových žádání, jak je uvedena v bodě 84 napadeného rozsudku, ostatně vyplývá, že měl za to, že tento bod návrhových žádání musí být rozhodnut podle belgického práva, které bylo podle něj rozhodné na základě hraničních určovatelů stanovených v článku 8 nařízení Řím I.

90      Jak již bylo naproti tomu uvedeno v bodech 68 až 72 tohoto rozsudku, L. Jenkinson v prvním stupni nevznesl výtku, která by vycházela z porušení článku 336 SFEU z důvodu neexistence právního rámce pro zaměstnávání personálu Eulex Kosovo přijatého na základě tohoto článku. Z toho vyplývá, že Tribunál nebyl povinen zkoumat legalitu neexistence takového právního rámce.

91      Pokud jde o argument L. Jenkinsona, že měl Tribunál z úřední povinnosti přezkoumat porušení aktů uvedených v bodě 80 tohoto rozsudku, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že důvod týkající se legality aktu ve věci samé může být přezkoumán pouze tehdy, je-li uplatněn žalobcem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67, jakož i ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, EU:C:2009:742, bod 40, a ze dne 14. ledna 2021, ERCEA v. Aristoteleio Panepistimio Thessalonikis, C‑280/19 P, EU:C:2021:23, bod 53). Z toho vyplývá, že jelikož takové porušení nebylo před Tribunálem tvrzeno, musí být tento argument odmítnut jako neopodstatněný.

92      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být zčásti odmítnuta jako nepřípustná a zamítnuta jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněná.

 K druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastníků řízení

93      V rámci druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson nejprve tvrdí, že Tribunál v bodě 99 napadeného rozsudku nesprávně vyloučil jakékoli použití zásad unijního práva a že se nesprávně omezil na přezkum použití zásad vyplývajících z vnitrostátního hmotného práva použitelného na smlouvu. Tribunál tak podle L. Jenkinsona zjevně nevzal v úvahu závěry vyplývající z rozsudků ze dne 16. července 2020, ADR Center v. Komise (C‑584/17 P, EU:C:2020:576), a ze dne 16. července 2020, Inclusion Alliance for Europe v. Komise (C‑378/16 P, EU:C:2020:575), z nichž vyplývá, že pokud orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie plní smlouvu, podléhají povinnostem, které pro ně vyplývají z Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a z obecných zásad unijního práva.

94      Tvrzení uvedené v bodě 100 napadeného rozsudku, že členské státy mají povinnost provést směrnice, které představují pouze minimální pravidla ochrany, nemůže podle L. Jenkinsona postačovat k odůvodnění toho, že vnitrostátní pracovní právo použitelné na smluvní vztah dostatečně chrání práva vyplývající ze zásad unijního práva.

95      Dále je podle L. Jenkinsona použití vnitrostátního práva Tribunálem v rozporu se zásadou zákazu diskriminace, jelikož obnáší tři druhy nerovného zacházení, a sice zaprvé rozdílné zacházení s L. Jenkinsonem ve srovnání s unijními zaměstnanci, jejichž podmínky zaměstnávání mají být stanoveny výlučně Radou a Parlamentem na základě článku 336 SFEU, zadruhé stejné zacházení s unijními zaměstnanci, jako je L. Jenkinson, a vnitrostátními zaměstnanci podle soukromého práva, jakož i zatřetí diskriminaci mezi mezinárodními zaměstnanci různé státní příslušnosti, kteří vykonávají činnost pro stejného zaměstnavatele za stejných podmínek a za stejných okolností. L. Jenkinson v tomto ohledu upřesňuje, že jelikož se na tento personál podle Tribunálu použije právo občanství nebo daňové rezidence před zaměstnáním smluvního personálu v unijní misi, byla porušena zásada zákazu diskriminace, neboť použitelným hmotným právem mohlo být právo třetí země, která neratifikovala jednotlivé nástroje umožňující použití obecných zásad unijního práva nebo základních práv vyplývajících z Listiny.

96      A konečně L. Jenkinson uvádí, že v projednávaném případě bylo jediným rozhodným právem belgické právo, jelikož irské právo týkající se neoprávněného propuštění se nevztahuje na zaměstnance, kteří vykonávají činnost mimo irské území.

97      Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

–       Závěry Soudního dvora

98      Jak bylo uvedeno v bodě 88 tohoto rozsudku, Tribunál měl v bodě 99 napadeného rozsudku za to, že mu v projednávaném případě přísluší rozhodnout spor na základě vnitrostátního hmotného práva použitelného na smlouvu.

99      V bodě 100 tohoto rozsudku Tribunál zejména uvedl, že podle judikatury Soudního dvora musí orgány a soudy členských států při plnění opatření provádějících směrnice nejen vykládat své vnitrostátní právo v souladu se směrnicemi, ale rovněž dbát na to, aby se neopíraly o takový jejich výklad, který by byl v rozporu s jednotlivými základními právy chráněnými unijním právním řádem nebo s ostatními obecnými zásadami unijního práva.

100    V bodě 101 uvedeného rozsudku měl Tribunál za to, že v rámci aplikace vnitrostátního práva použitelného na projednávaný spor musí dbát na dodržování obecné zásady zákazu zneužívání práva vyplývajícího z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou.

101    Poté, co Tribunál v bodě 150 téhož rozsudku konstatoval, že se v projednávaném případě použije zákon, kterým byla do irského právního řádu provedena směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368), měl za to, že ze spisu ani z argumentů účastníků řízení nevyplývá, že by tento zákon nebyl v souladu s touto směrnicí nebo se zásadou zákazu zneužívání práva.

102    Z toho vyplývá, že Tribunál měl za to, že mu přísluší přezkoumat, zda byla tato zásada dodržena. Tribunál nepopřel, že je jeho povinností ujistit se o dodržování obecných zásad unijního práva. Kromě toho L. Jenkinson neprokazuje, že Tribunál v projednávaném případě nepoužil obecnou zásadu tohoto práva.

103    Z toho vyplývá, že Tribunál neporušil závěry vyplývající z rozsudků ze dne 16. července 2020, ADR Center v. Komise (C‑584/17 P, EU:C:2020:576) a ze dne 16. července 2020, Inclusion Alliance for Europe v. Komise (C‑378/16 P, EU:C:2020:575), podle kterých, pokud se strany ve smlouvě, která je zavazuje, rozhodnou na základě rozhodčí doložky přiznat unijnímu soudu pravomoc rozhodovat spory týkající se této smlouvy, bude na tomto soudu, aby posoudil případná porušení Listiny a obecných zásad unijního práva nezávisle na použitelném právu určeném uvedenou smlouvou. Argument vycházející z porušení závěrů vycházejících z těchto rozsudků musí být proto odmítnut jako neopodstatněný.

104    Pokud jde dále o výtku vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace, je třeba uvést, že v rámci prvního bodu návrhových žádání L. Jenkinson netvrdil, že použití vnitrostátního hmotného práva na dotčený smluvní vztah mohlo vést k porušení této zásady. Naopak, jak uvedl Tribunál v bodě 84 napadeného rozsudku, L. Jenkinson tvrdil, že Tribunál má v projednávaném případě rozhodnout o návrzích podaných v rámci prvního bodu návrhových žádání na základě vnitrostátního práva, a sice belgického práva určeného na základě nařízení Řím I.

105    Jak Tribunál uvedl v bodě 217 napadeného rozsudku, L. Jenkinson naproti tomu v rámci druhého bodu návrhových žádání namítal diskriminační zacházení, které podle něj vyplývalo ze skutečnosti, že byl zaměstnán jako mezinárodní civilní zaměstnanec na smluvním základě. Tato výtka byla zkoumána v bodech 230 až 232 uvedeného rozsudku, kterých se druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku netýká.

106    Pokud by se tedy měl Soudní dvůr vyjádřit k výtce uvedené v bodě 104 tohoto rozsudku, musel by rozhodnout o důvodu, který nebyl uplatněn v prvním stupni. Za těchto podmínek musí být tato výtka považována za novou vytýkanou skutečnost, která je jako taková nepřípustná v souladu s judikaturou citovanou v bodě 68 tohoto rozsudku.

107    A konečně, co se týče argumentu vycházejícího z nepoužitelnosti irského práva v projednávaném případě, je třeba připomenout, že pokud jde o výklad vnitrostátního práva Tribunálem, Soudní dvůr je v rámci kasačního opravného prostředku příslušný pouze ověřit, zda nedošlo ke zkreslení tohoto práva, které musí být zjevné z písemností ve spisu, aniž je nutné provést nové posouzení skutkových okolností a důkazů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 53; ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 20 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 14. ledna 2021, ERCEA v. Aristoteleio Panepistimio Thessalonikis, C‑280/19 P, EU:C:2021:23, bod 67).

108    V projednávaném případě L. Jenkinson tvrdí, že irské právo týkající se neoprávněného propuštění se nevztahuje na zaměstnance, kteří vykonávají činnost mimo irské území, avšak nenamítá, že se Tribunál dopustil pochybení spočívajícího ve zkreslení tohoto práva. Tento argument je proto nepřípustný.

109    Z toho vyplývá, že druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být zčásti odmítnuta jako nepřípustná a zčásti zamítnuta jako neopodstatněná.

 K třetí části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastníků řízení

110    V rámci třetí částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení při určení práva rozhodného pro dotčený smluvní vztah.

111    Úvodem L. Jenkinson zaprvé tvrdí, že Tribunál v rámci rozhodování o vyloučení použití čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení Řím I nezohlednil v bodě 106 napadeného rozsudku skutečnost, že Eulex Kosovo má pracoviště rovněž ve městě Bruselu (Belgie).

112    Zadruhé se podle L. Jenkinsona Tribunál v bodě 111 tohoto rozsudku rozhodl, bez konkrétního odůvodnění a nesprávně, zahájit analýzu prvními devíti smlouvami na dobu určitou zmíněnými v bodě 13 tohoto rozsudku, které byly uzavřeny mezi L. Jenkinsonem a jednotlivými vedoucími Eulex Kosovo.

113    Zatřetí L. Jenkinson uvádí, že strany nikdy neměly v úmyslu podřídit svůj smluvní vztah irskému právu, což potvrzuje i samotná Eulex Kosovo. Tato mise se v prvním stupni dovolávala použití „práva sui generis“.

114    Pokud jde v první řadě o určení práva rozhodného pro poslední dvě dotčené smlouvy na dobu určitou, L. Jenkinson zaprvé Tribunálu vytýká, že v bodě 126 napadeného rozsudku nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že v těchto smlouvách nejsou uvedeny pracovní podmínky a práva a povinnosti mezinárodního civilního personálu v rozporu se společnou akcí 2008/124, a tyto smlouvy neodkazují na sdělení C(2009) 9502, které ukládá přizpůsobení uvedených smluv vnitrostátnímu právu rozhodnému pro smlouvu, jakož i že zjevně nesprávně konstatoval informovanou povahu souhlasu stran. L. Jenkinson tvrdí, že Tribunál nezohlednil úmysl stran vypustit v posledních dvou smlouvách týkajících se činnosti L. Jenkinsona v rámci Eulex Kosovo odkaz na sdělení C(2009) 9502 za účelem změny práva rozhodného pro smluvní vztah.

115    Liam Jenkinson má zadruhé za to, že Tribunál porušil povinnost uvést odůvodnění, jelikož neodůvodnil vyloučení belgického práva jako práva rozhodného pro smlouvy na dobu určitou na základě čl. 8 odst. 3 a 4 nařízení Řím I.

116    Zatřetí L. Jenkinson tvrdí, že závěr Tribunálu uvedený v bodě 130 a násl. napadeného rozsudku, který se týká existence užších vazeb s irským právem, je nesprávný, neboť Tribunál ve svém posouzení nejprve zohlednil postavení Eulex Kosovo jako zaměstnavatele bez ohledu na případné postavení unijních orgánů jako spoluzaměstnavatelů.

117    Dále Tribunál podle L. Jenkinsona zohlednil pouze vazby dotčených smluv na dobu určitou s Irskem, aniž analyzoval všechny relevantní okolnosti projednávaného případu s cílem určit užší vazby s jiným členským státem nebo právní rámec týkající se zaměstnávání mezinárodního civilního personálu misí. Nezohlednil ani zemi, ze které pocházely veškeré pokyny adresované vedoucím misí a misím samotným, ani skutečnost, že Eulex Kosovo má pracoviště v prostorách ESVČ nacházejících se v Bruselu. Tribunál podle něj rovněž nezohlednil skutečnost, že Rada a Parlament, které sídlí v Bruselu, jsou v zásadě příslušné ke stanovení právního rámce zaměstnávání mezinárodního civilního personálu misí, jakož ani skutečnost, že Komise, která má rovněž sídlo v Bruselu, vydává pokyny na základě sdělení C(2009) 9502.

118    A konečně jsou zjevně nesprávné důvody, které podle Tribunálu podporují použití irského práva podle čl. 8 odst. 3 a 4 nařízení Řím I. Tribunál podle L. Jenkinsona zaměnil pojmy „kontinuita zaměstnání“ a „kontinuita rozhodného práva“. Dále jsou podle jeho názoru ustanovení smluv na dobu určitou týkající se práva rozhodného pro systém sociálního a důchodového zabezpečení v rozporu se zásadami unijního práva a směrnicemi v daňové nebo sociální oblasti. Vnitrostátní daňový režim se totiž na zaměstnance může vztahovat pouze tehdy, je-li tento zaměstnance fyzicky i fakticky přítomen na území dotyčného členského státu po dobu více než 183 dnů v roce. Kromě toho je podle L. Jenkinsona zakázáno, aby zaměstnavatel nechal na zaměstnanci, aby si založil a utvářel systém sociálního a důchodového zabezpečení.

119    Pokud jde ve druhé řadě o určení práva rozhodného pro prvních devět smluv na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi L. Jenkinsonem a jednotlivými vedoucími Eulex Kosovo a které jsou zmíněny v bodě 13 tohoto rozsudku, navrhovatel nejprve kritizuje bod 113 napadeného rozsudku, v němž měl Tribunál za to, že sdělení C(2009) 9502 lze vůči L. Jenkinsonovi uplatnit na základě samotné skutečnosti, že s ním byl seznámen před podpisem první smlouvy uzavřené s vedoucím Eulex Kosovo. Začlenění tohoto sdělení společnou vůlí stran do ustanovení smlouvy, a to navzdory jeho zrušení, ukazuje, že v případě, že by obsah zrušeného sdělení ve smlouvách na dobu určitou nebyl explicitně uveden, nemohl by mechanismus určení práva rozhodného pro smlouvu na dobu určitou spočívat na tomto sdělení. Tím, že Tribunál takto postupoval, podle L. Jenkinsona nezohlednil judikaturu týkající se vymahatelnosti smluvních podmínek vůči slabším stranám smlouvy ani unijní právo týkající se platnosti všeobecných podmínek jednostranně stanovených podnikem. L. Jenkinson v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další (C‑168/16 a C‑169/16, EU:C:2017:688).

120    Konkrétní analýza uvedeného sdělení byla dále provedena v bodech 116 až 119 napadeného rozsudku, aniž byla zohledněna existence případné vady souhlasu, přestože měla být existence takové vady posouzena v souladu s právem rozhodným pro smlouvu, jak je stanoveno v článcích 10, 11 a 12 nařízení Řím I.

121    Liam Jenkinson konečně kritizuje bod 119 napadeného rozsudku, když tvrdí, že strany nikdy neměly v úmyslu použít irské právo na celý smluvní vztah. Daňová rezidence před jeho původním zaměstnáním nebo občanstvím by byla relevantní pouze pro stanovení individuálních nároků vyplývajících z náhrady cestovních výdajů.

122    Ve třetí řadě L. Jenkinson s poukazem na to, že Tribunál opomenul rozhodnout, tvrdí, že se smluvním závazkem nemohl vzdát dodržování příznivějších nebo kogentních ustanovení stanovených právem, které se použije v případě neexistence volby práva v souladu s čl. 8 odst. 1 nařízení Řím I. V tomto ohledu uvádí, že při neexistenci rámce obdobného PŘOZ je tímto právem belgické právo. Toto právo mělo být zohledněno za účelem ověření, zda se strany nevzdaly dodržování příznivějších a kogentních ustanovení. Stejně tak měl podle něj Tribunál použít ustanovení práva země, v níž má sídlo soud, včetně zásad označených jako „imperativní ustanovení“ ve smyslu článku 9 tohoto nařízení. Tím, že Tribunál vyloučil použití zásad unijního práva, zejména zásad předvídatelnosti a právní jistoty, jednal podle L. Jenkinsona v rozporu se smyslem uvedeného nařízení.

–       Závěry Soudního dvora

123    Pokud jde o argumenty vznesené L. Jenkinsonem na úvod, je třeba uvést, že v bodě 106 napadeného rozsudku se Tribunál omezil na uvedení pravidel mezinárodního práva soukromého, která považoval za relevantní pro určení rozhodného práva v projednávaném případě. Mezi těmito pravidly zmínil pravidlo stanovené v čl. 8 odst. 3 nařízení Řím I, podle kterého se smlouva řídí zejména právem země, v níž se nachází provozovna, v níž byl zaměstnanec zaměstnán. Za těchto podmínek nelze Tribunálu platně vytýkat, že v tomto bodě nezohlednil skutkovou okolnost týkající se existence pracoviště Eulex Kosovo v Bruselu.

124    Kromě toho je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora z čl. 256 odst. 1 SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezen na právní otázky, a jedině Tribunál je proto příslušný ke zjištění a posouzení relevantního skutkového stavu, jakož i k posouzení důkazů. Posouzení skutkového stavu a důkazů nepředstavuje, s výhradou případu zkreslení, právní otázku, která jako taková podléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku. Takové zkreslení musí zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž je nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů (rozsudek ze dne 10. července 2019, VG v. Komise, C‑19/18 P, EU:C:2019:578, bod 47).

125    Tím, že L. Jenkinson v kasačním opravném prostředku tvrdí, že dotčené strany nikdy nezamýšlely podřídit svůj smluvní vztah irskému právu, přitom navrhuje, aby Soudní dvůr provedl posouzení skutkových okolností, tj. aby se vyjádřil k úmyslu stran, pokud jde o rozhodné právo v projednávaném případě, což s výhradou případu zkreslení nespadá do jeho pravomoci, když projednává kasační opravný prostředek. L. Jenkinson mimoto netvrdí, že je posouzení úmyslu stran Tribunálem založeno na zkreslení skutkových okolností, které mu byly předloženy, a které zjevně vyplývá z písemností ve spisu. Tato argumentace musí být proto odmítnuta jako nepřípustná.

126    Pokud jde v první řadě o určení práva rozhodného pro poslední dvě dotčené smlouvy na dobu určitou, je třeba zaprvé uvést, že zejména z bodu 128 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl za to, že při neexistenci volby práva mezi stranami, které by bylo v projednávaném případě rozhodné, je třeba toto právo určit na základě kritérií definovaných v čl. 8 odst. 2 až 4 nařízení Řím I.

127    Jestliže L. Jenkinson tvrdí, že měl Tribunál v bodě 126 napadeného rozsudku vyvodit důsledky ze svého konstatování, že tyto dvě poslední smlouvy na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi ním a Eulex Kosovo, neobsahují požadavky stanovené společnou akcí 2008/124 a sdělením C(2009) 9502, a uvádí, že se Tribunál nesprávně vyjádřil k úmyslu, jakož i souhlasu stran těchto smluv, stačí uvést, že tato argumentace vychází z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. Stejně jako bod 125 tohoto rozsudku totiž uvedený bod 126 obsahuje pouze skutkové zjištění Tribunálu, které předchází posouzení, jež provedl v bodě 127 uvedeného rozsudku. Tribunál se tedy v témže bodě 126 nijak nevyjádřil k důsledkům, které je třeba vyvodit z jeho skutkových zjištění.

128    Kromě toho Tribunál v bodě 127 napadeného rozsudku zohlednil okolnost, že na rozdíl od předchozích smluv týkajících se činnosti L. Jenkinsona v rámci Eulex Kosovo již poslední dvě smlouvy na dobu určitou uzavřené mezi těmito stranami na sdělení C(2009) 9502 neodkazují. Tribunál však z této neexistence výslovného odkazu na toto sdělení nevyvodil, že strany vyloučily použití vnitrostátního práva, které by bylo určeno, pokud by byl tento odkaz zachován, a sice irského práva.

129    Je tedy nutno konstatovat, že posouzení Tribunálu uvedené v bodě 127 napadeného rozsudku se týká skutkových okolností, jejichž přezkum nespadá, s výhradou případu zkreslení, do pravomoci Soudního dvora, když projednává kasační opravný prostředek. V projednávaném případě nebylo tvrzeno ani a fortiori prokázáno žádné zkreslení. Argumentaci L. Jenkinsona je proto třeba považovat za nepřípustnou v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 124 tohoto rozsudku.

130    Pokud jde zadruhé o výtku vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, je třeba nejprve připomenout, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišit od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality sporného aktu (rozsudek ze dne 29. dubna 2021, Achemos Grupė a Achema v. Komise, C‑847/19 P, EU:C:2021:343, bod 62).

131    Podle ustálené judikatury Soudního dvora tudíž Tribunál tuto povinnost splní, jestliže z odůvodnění rozsudku nebo usnesení jasně a jednoznačně vyplývají úvahy Tribunálu, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí rozhodnutí, a Soudní dvůr mohl provést soudní přezkum. Povinnost uvést odůvodnění, která přísluší Tribunálu, mu však neukládá povinnost poskytnout vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu, a toto odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál nevyhověl jejich argumentům, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat přezkum (rozsudek ze dne 29. září 2022, HIM v. Komise, C‑500/21 P, EU:C:2022:741, bod 58 a citovaná judikatura).

132    Je přitom třeba uvést, že Tribunál měl v bodě 129 napadeného rozsudku za to, že podle čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení Řím I bylo kosovské právo v zásadě právem rozhodným pro poslední dvě smlouvy na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi L. Jenkinsonem a Eulex Kosovo. Uvedl však, že toto právo samo vylučuje svoji použitelnost na pracovněprávní vztahy v mezinárodních misích, a v bodě 130 tohoto rozsudku měl za to, že tyto dvě poslední smlouvy na dobu určitou uzavřené mezi L. Jenkinsonem a Eulex Kosovo mají v každém případě užší vazby s právem irským, přičemž důvody této úvahy vysvětlil v bodech 131 až 138 uvedeného rozsudku.

133    Z těchto bodů téhož rozsudku vyplývá, že Tribunál tím, že uvedl, že se v projednávaném případě použije jiné právo než právo belgické, vyloučil v projednávaném případě použití belgického práva, jak vysvětlil v bodě 139 tohoto rozsudku. Z toho vyplývá, že výhrada vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění musí být odmítnuta jako neopodstatněná.

134    Pokud jde zatřetí o argumentaci L. Jenkinsona vycházející z toho, že Tribunál nezkoumal případné postavení unijních orgánů jako spoluzaměstnavatelů a nezohlednil skutečnosti, které by prokazovaly vazbu dotčených smluv na dobu určitou s Belgií, je-li třeba mít za to, že se jí týká čl. 8 odst. 3 nařízení Řím I při jeho použití Tribunálem, je třeba uvést, že i za předpokladu, že by Tribunál považoval tyto orgány spolu s Eulex Kosovo za spoluzaměstnavatele L. Jenkinsona, tato úvaha by sama o sobě neumožňovala vyvrátit závěr Tribunálu, že provozovnou, která měla být pro účely použití tohoto ustanovení zohledněna, bylo podle Tribunálu pracoviště, které se nacházelo v Kosovu.

135    Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že použití výrazu „zaměstnala“ v čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení zahrnuje pouze uzavření pracovní smlouvy, nikoli podmínky skutečného výkonu práce zaměstnance (obdobně viz rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd, C‑384/10, EU:C:2011:842, bod 46).

136    Soudní dvůr měl dále za to, že jelikož kritérium místa provozovny podniku, který zaměstnance zaměstnává, nesouvisí s podmínkami, za kterých je práce vykonávána, nemá okolnost, že má tento podnik sídlo v jednom či jiném místě, vliv na určení tohoto místa provozovny (obdobně viz rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd, C‑384/10, EU:C:2011:842, bod 48).

137    Z toho vyplývá, že místo, kde se nachází provozovna, která zaměstnance zaměstnala, nemusí být nutně totožné s místem, kde má sídlo zaměstnavatel tohoto zaměstnance.

138    Pouze v případě, v němž by skutečnosti související s přijetím do zaměstnání umožnily konstatovat, že podnik, který uzavřel pracovní smlouvu, ve skutečnosti jednal jménem a na účet jiného podniku, by mohl mít soud, jenž měl použít čl. 8 odst. 3 nařízení Řím I, zajisté za to, že hraniční určovatel obsažený v tomto ustanovení odkazuje na právo země, ve které je umístěna provozovna posledně uvedeného podniku (obdobně viz rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd, C‑384/10, EU:C:2011:842, bod 49).

139    Liam Jenkinson však nepředkládá objektivní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné tvrdit, že Tribunál neměl pro účely použití tohoto ustanovení zohlednit pracoviště v Kosovu, se kterým L. Jenkinson uzavřel poslední dvě dotčené smlouvy na dobu určitou, ale sídlo unijních orgánů.

140    Z toho vyplývá, že argumentace L. Jenkinsona, podle které je před použitím čl. 8 odst. 3 nařízení Řím I nutné prokázat postavení těchto orgánů jako spoluzaměstnavatelů, musí být považována za neopodstatněnou.

141    Totéž platí pro ostatní skutečnosti, které L. Jenkinson uplatnil, aby zpochybnil použití čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení Tribunálem.

142    Pokud jde nejprve o argument L. Jenkinsona, že měl Tribunál pro účely použití tohoto ustanovení zohlednit zemi, ze které pocházely veškeré pokyny adresované vedoucím misí a misím samotným, je třeba konstatovat, že tato skutečnost nesouvisí s okolnostmi týkajícími se uzavření pracovní smlouvy, které by umožnily vyvrátit určení místa zaměstnání L. Jenkinsona, jak bylo určeno Tribunálem.

143    Dále pouhá skutečnost, že Eulex Kosovo měla provozovnu v prostorách ESVČ nacházejících se v Bruselu – za předpokladu, že byla zřízena – neumožňuje prokázat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že relevantní provozovnou pro účely použití čl. 8 odst. 3 nařízení Řím I je pracoviště v Prištině (Kosovo). Zmínka, podle které se pracoviště Eulex Kosovo nacházelo v prostorách ESVČ v Bruselu, totiž nepostačuje k prokázání toho, že Tribunál nesprávně posoudil provozovnu, která má být považována za tu, která L. Jenkinsona zaměstnala.

144    A konečně, pokud jde o argument, že Tribunál nezohlednil právní rámec týkající se zaměstnání L. Jenkinsona a sídlo Rady a Parlamentu v Bruselu, je třeba uvést, že tyto skutečnosti, které vycházejí z neprokázaného předpokladu, podle kterého jsou tyto orgány jedinými orgány příslušnými k určení právního rámce týkajícího se zaměstnání L. Jenkinsona, nemohou prokázat, že sídlo uvedených orgánů bylo relevantní pro účely určení místa jeho zaměstnání ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení Řím I.

145    Pokud jde dále o výtky navrhovatele, že Tribunál použil čl. 8 odst. 4 nařízení Řím I, je třeba uvést, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že použití tohoto ustanovení vyžaduje, aby soud provedl celkové posouzení všech skutečností, které charakterizují pracovní poměr, a vyhodnotil tu skutečnost nebo ty skutečnosti, které jsou podle něj nejvýznamnější (obdobně viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 40).

146    Z množiny významných hraničních určovatelů již Soudní dvůr rozhodl, že je třeba zohlednit zejména zemi, ve které zaměstnanec odvádí daně a poplatky z příjmů ze své činnosti, jakož i zemi, ve které se účastní sociálního pojištění a různých systémů důchodového pojištění, zdravotního pojištění a pojištění pro případ invalidity. Kromě toho soud musí rovněž zohlednit všechny okolnosti věci, jako jsou zejména skutečnosti spojené se stanovením mzdy nebo ostatních pracovních podmínek (obdobně viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 41).

147    Pokud jde nejprve o argument L. Jenkinsona, že Tribunál zaměnil pojmy „kontinuita zaměstnání“ a „kontinuita rozhodného práva“, z bodů 131 a 136 napadeného rozsudku vyplývá, že pro účely určení práva rozhodného pro dvě poslední dotyčné smlouvy na dobu určitou bylo třeba zohlednit existenci nepřetržitého pracovního poměru existujícího od první z jedenácti smluv na dobu určitou uvedených v bodě 13 tohoto rozsudku, a dále z bodu 137 tohoto rozsudku vyplývá, že se na tyto dvě poslední smlouvy na dobu určitou mělo použít stejné právo rozhodné, jako je právo rozhodné pro devět dotyčných smluv na dobu určitou.

148    Tento argument L. Jenkinsona přitom nemůže prokázat, že zohlednění práva rozhodného pro smlouvy, které předcházely smlouvám zkoumaným Tribunálem, může představovat nesprávnou analýzu okolností charakterizujících pracovní poměr založený na základě těchto posledních smluv, a tudíž nesprávné použití čl. 8 odst. 4 nařízení Řím I. Je totiž třeba uvést, že existence spojitosti mezi smlouvami, jak je popsána Tribunálem v bodech 131 až 137 napadeného rozsudku, může v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 145 tohoto rozsudku představovat významnou okolnost, kterou lze zohlednit pro účely určení „jiné země“ ve smyslu tohoto ustanovení. Uvedený argument tedy musí být považován za neopodstatněný.

149    Pokud jde mimoto o argumentaci L. Jenkinsona, podle níž Tribunál neměl zohlednit kritérium uvedené v posledních dvou smlouvách na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi ním a Eulex Kosovo, za účelem určení práva rozhodného pro systémy sociálního a důchodového zabezpečení, jakož i pro daňový systém, neboť je toto kritérium v rozporu se zásadami unijního práva a směrnicemi v daňové nebo sociální oblasti, je třeba konstatovat, že v bodě 138 napadeného rozsudku Tribunál neověřoval, zda je právem, kterým se tyto systémy platně řídí, právě irské právo, nýbrž pouze uvedl, že tyto dvě poslední smlouvy na dobu určitou za účelem určení práva, kterým se uvedené režimy řídí, odkazují na právo „země trvalého bydliště (daňové rezidence)“ před přijetím L. Jenkinsona do Eulex Kosovo.

150    S ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 146 tohoto rozsudku přitom argumenty L. Jenkinsona nemohou obstát, jelikož podle této judikatury je Tribunál oprávněn zohlednit okolnost zkoumanou v bodech 131 až 137 napadeného rozsudku nezávisle na použitelnosti tohoto práva na tyto režimy.

151    Z toho vyplývá, že L. Jenkinson nemůže tvrdit, že Tribunál v rozporu s čl. 8 odst. 4 nařízení Řím I zohlednil skutečnosti uvedené v bodech 131 až 138 napadeného rozsudku.

152    Kromě toho ostatní skutečnosti, které L. Jenkinson uplatnil na podporu výtky, že Tribunál posoudil skutečnosti charakterizující jeho pracovní poměr v rámci Eulex Kosovo pouze částečně, musí být odmítnuty jako neopodstatněné, jelikož se jimi L. Jenkinsonovi nepodařilo prokázat, že je toto posouzení nesprávné.

153    I když totiž tyto skutečnosti, které se týkají zaprvé údajného postavení unijních orgánů, sídlících v Bruselu, jako spoluzaměstnavatelů, zadruhé právního rámce týkajícího se zaměstnávání mezinárodního civilního personálu mezinárodních unijních misí, zatřetí místa, ze kterého pocházely veškeré pokyny adresované vedoucímu Eulex Kosovo, a začtvrté této mise, jakož i existence pracoviště Eulex Kosovo v prostorách ESVČ v Bruselu, přispívají k určení jiné země než Irska s ohledem na čl. 8 odst. 4 nařízení Řím I, nepodařilo se přesto L. Jenkinsonovi, který vycházel ze skutečností uvedených v bodech 131 až 138 napadeného rozsudku, prokázat, že uvedené skutečnosti byly – pokud jde o poslední dvě smlouvy na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi ním a Eulex Kosovo – významné v rozsahu, v němž prokazují, že Tribunál nesprávně posoudil existenci vazeb mezi těmito smlouvami na dobu určitou a Irskem.

154    Údajný právní rámec týkající se zaměstnávání mezinárodního civilního personálu mezinárodních unijních misí vymezený unijními orgány se sídlem v Bruselu, místa, ze kterého pocházely veškeré pokyny adresované vedoucímu Eulex Kosovo a této misi, jakož i existence pracoviště Eulex Kosovo v prostorách ESVČ v Bruselu představují zajisté okolnosti věci, které je třeba zohlednit při celkovém posouzení uvedeném v bodě 145 tohoto rozsudku. Na rozdíl od okolností analyzovaných Tribunálem se však tyto okolnosti týkají spíše obecného kontextu, do něhož poslední dvě smlouvy na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi Eulex Kosovo a L. Jenkinsonem, spadají, než charakteristik, které jsou s těmito smlouvami na dobu určitou bezprostředně spjaty. Argument založený na uvedených skutečnostech proto neumožňuje prokázat, že Tribunál nesprávně posoudil užší vazby uvedené v čl. 8 odst. 4 nařízení Řím I.

155    Stejně tak, pokud jde o argument vycházející z nutnosti zkoumat, zda unijní orgány mohly být společně s Eulex Kosovo považovány za spoluzaměstnavatele L. Jenkinsona, je třeba mít za to, že i za předpokladu, že by byl tento argument opodstatněný, nemohl by prokázat, že sídlo těchto orgánů v Bruselu představuje rozhodující okolnost při určení země, která má ve smyslu čl. 8 odst. 4 tohoto nařízení užší vazby s těmito dvěma posledními smlouvami na dobu určitou.

156    Z výše uvedeného vyplývá, že L. Jenkinson neprokázal, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když použil článek 8 nařízení Řím I za účelem určení práva rozhodného pro poslední dvě smlouvy na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi L. Jenkinsonem a Eulex Kosovo.

157    Pokud jde ve druhé řadě o určení práva rozhodného pro prvních devět smluv na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi L. Jenkinsonem a vedoucím Eulex Kosovo a jsou uvedeny v bodě 13 tohoto rozsudku, je třeba konstatovat, že argumenty vycházející z údajného nezohlednění judikatury týkající se vymahatelnosti smluvních podmínek vůči slabším stranám smlouvy a unijního práva týkajícího se platnosti všeobecných podmínek jednostranně stanovených podnikem ani argumenty související s články 10, 11 a 12 nařízení Řím I nesplňují požadavky připomenuté v bodech 60 a 61 tohoto rozsudku, jelikož L. Jenkinson dostatečně přesně nedoložil právní okolnosti, které tyto argumenty podporují, a proto je třeba uvedené argumenty považovat za nepřípustné.

158    Když kromě toho L. Jenkinson tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil úmysl stran ve spojení s jejich zemí původu, je nutno konstatovat, že navrhuje, aby Soudní dvůr provedl skutkové posouzení, které v souladu s judikaturou citovanou v bodě 124 tohoto rozsudku nespadá, s výhradou případu zkreslení, do jeho pravomoci, když projednává kasační opravný prostředek.

159    Ve třetí řadě je třeba uvést, že použití článku 8 nařízení Řím I znamená, že soud, jemuž byl spor předložen, nejprve určí právo, které by bylo použito v případě neexistence volby práva, a podle něj určí pravidla, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a poté tento soud porovná úroveň ochrany, jež tato pravidla poskytují zaměstnanci, s úrovní ochrany, kterou poskytuje právo zvolené stranami. Pokud úroveň stanovená uvedenými pravidly zajišťuje lepší ochranu, je třeba použít právě tato pravidla (rozsudek ze dne 15. července 2021, SC Gruber Logistics, C‑152/20 a C‑218/20, EU:C:2021:600, bod 27).

160    V projednávaném případě však L. Jenkinson obecně odkazuje na belgické právo, ale neuvádí žádné konkrétní pravidlo, které měl Tribunál zohlednit v rámci použití uvedeného článku, takže neprokazuje, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že mu nepřiznal použití tohoto údajně příznivějšího pravidla.

161    Za těchto okolností je třeba mít za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když nezkoumal ani neuplatnil příznivější pravidlo podle práva, které by bylo v projednávaném případě rozhodné, pokud by neexistovala volba práva. Totéž platí pro argumentaci vycházející z použití unijního práva podle článku 9 nařízení Řím I.

162    Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když určil právo rozhodné pro prvních devět smluv na dobu určitou uvedených v bodě 13 tohoto rozsudku a pro poslední dvě smlouvy na dobu určitou, takže argumenty shrnuté v bodě 112 tohoto rozsudku týkající se pořadí, které Tribunál zvolil při přezkumu těchto smluv na dobu určitou, aby určil právo rozhodné pro dotčený smluvní vztah, nemohou v žádném případě obstát.

163    S ohledem na výše uvedené musí být třetí část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zčásti odmítnuta jako nepřípustná a zčásti zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke druhé a třetí výtce čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastníků řízení

164    V rámci druhé výtky čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson vytýká Tribunálu, že zkreslil irské právo v rámci výkladu a použití článku 9 Protection of Employees (Fixed – Term Work) Act 2003 [zákon z roku 2003 o ochraně zaměstnanců (práce na dobu určitou), dále jen „zákon z roku 2003“].

165    Úvodem L. Jenkinson tvrdí, že se Tribunál v bodě 151 téhož rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když neměl za to, že je ke stanovení podmínek zaměstnávání personálu misí příslušná pouze Rada. Tento bod je podle něj rovněž v rozporu se sdělením C(2009) 9502, které stanoví zvláštní druhy smluv pro každou funkci. L. Jenkinson rovněž uvádí, že článek 9 zákona z roku 2003 odkazuje na pojem „spříznění zaměstnavatelé“.

166    Pokud jde v první řadě o analýzu cíle, který Eulex Kosovo uplatňuje, aby odůvodnila postupné uzavírání smluv na dobu určitou, L. Jenkinson se domnívá, že Tribunál měl v bodech 152, 154 a 155 napadeného rozsudku použít nikoli judikaturu Soudního dvora, ale judikaturu irských soudů. Tribunál tak podle něj protiprávně omezil ochranu přiznanou zaměstnancům irským právem. Podle L. Jenkinsona konkrétně Tribunál v bodech 157 až 175 tohoto rozsudku nesprávně a bez odůvodnění omezil analýzu objektivních důvodů pro použití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na analýzu dočasné povahy Eulex Kosovo, kdežto irské soudy za účelem odůvodnění postupného uzavírání smluv na dobu určitou odkazují na různé objektivní důvody, a sice na významnou restrukturalizaci, které musí zaměstnavatel čelit, na potřebu dočasného odborného posudku v určité oblasti, na nutnost přijmout zaměstnance na krátkodobý projekt, který je jednoznačně určený a dočasný, jakož i na chybějící personál například z důvodu pracovní neschopnosti zaměstnance. Analýza Tribunálu je tedy zjevně v rozporu s judikaturou irských soudů, na kterou se odvolával L. Jenkinson v řízení před Tribunálem.

167    Liam Jenkinson tvrdí, že zvláště, pokud jde zaprvé o zohlednění délky mandátů Eulex Kosovo, měl Tribunál zohlednit povahu práce, kterou L. Jenkinson v rámci Eulex Kosovo vykonával a která odpovídala stálým a trvalým potřebám zaměstnavatele, spíše než se v bodech 157 až 160 napadeného rozsudku opírat o činnost Eulex Kosovo nebo v bodech 177 až 180 tohoto rozsudku zohledňovat irelevantní aspekty, jako je priorita zaměstnávání vyslaného personálu. Tímto postupem Tribunál zkreslil pojem „stálé a trvalé potřeby zaměstnavatele“. L. Jenkinson v tomto ohledu odkazuje na výňatek z rozhodnutí „adjudication officer“ (rozhodce).

168    Pokud jde zadruhé o posouzení Tribunálu obsažené v bodech 161 a 162 napadeného rozsudku, jenž se týká období krytých referenčními finančními částkami, která jsou uvedena v jednotlivých zněních článku 16 společné akce 2008/124, má L. Jenkinson za to, že zohlednění dočasnosti těchto období, aby bylo možné mít za to, že uzavírání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou bylo odůvodněné, je v rozporu s judikaturou irských soudů. L. Jenkinson konkrétně odkazuje na výňatky z rozsudků těchto soudů, které zjevně prokazují, že skutečnost, že je třeba mít k dispozici finanční prostředky na odměňování zaměstnance v rámci výkonu určité činnosti, nepostačuje k odůvodnění uzavírání smluv na dobu určitou. Kromě toho, pokud by unijní orgány byly společně s Eulex Kosovo považovány za spoluzaměstnavatele L. Jenkinsona, Tribunál by argumenty vycházející z financování Eulex Kosovo nemohl přijmout.

169    Liam Jenkinson zatřetí tvrdí, že posouzení Tribunálu uvedené v bodech 163 až 169 napadeného rozsudku, podle něhož byly pravomoc a působnost Eulex Kosovo upravovány v závislosti na vývoji situace v terénu a vztazích mezi Unií a kosovskými orgány, nezohledňuje standardizované provozní postupy (SPP), které stanoví pravidla pro přesun personálu v rámci Eulex Kosovo nebo v rámci jiné mezinárodní unijní mise.

170    Liam Jenkinson začtvrté tvrdí, že kritérium týkající se délky mandátů jednotlivých vedoucích Eulex Kosovo uvedené v bodech 170 až 175 napadeného rozsudku musí být odmítnuto, jelikož by zaměstnavateli umožňovalo uzavírat pouze smlouvy na dobu určitou. Tribunál v tomto ohledu neprokázal, že je v této souvislosti možné toto kritérium použít. Připravil tak zaměstnance o účinnou kontrolu legality použití uvedeného kritéria, zejména s ohledem na článek 9 zákona z roku 2003. Kromě toho je podle něj bod 175 tohoto rozsudku zjevně v rozporu se zjištěním, že Eulex Kosovo nemá právní subjektivitu a že vedoucí této mise nedisponují žádnými pravomocemi.

171    Pokud jde zapáté o úvahy Tribunálu týkající se poslední smlouvy na dobu určitou, Tribunál podle L. Jenkinsona nemohl v bodech 185 a 187 napadeného rozsudku platně konstatovat, že důvody jeho posouzení byly stejné jako důvody vztahující se k předchozím smlouvám na dobu určitou, zatímco Eulex Kosovo upřesnila, že předmětem poslední smlouvy na dobu určitou je koordinovat cíle smluv na dobu určitou, které byly uzavřeny s několika zaměstnanci Eulex Kosovo.

172    Ve druhé řadě Tribunál podle L. Jenkinsona nezanalyzoval vhodnost použití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou z hlediska irského práva. Tribunál tak odůvodnil legitimitu postupného uzavírání smluv na dobu určitou tím, že je snadné tento typ smluv rozvázat bez jakýchkoli finančních důsledků, zatímco žádná ze žalovaných v prvním stupni neprokázala existenci takových důsledků v případě, že by byla uzavřena smlouva na dobu neurčitou. Mimoto Tribunál v bodech 181 a 184 napadeného rozsudku nesprávně odmítl návrh jiného postupu, který L. Jenkinson předložil, aniž zanalyzoval případnou existenci postupu, který by méně zasahoval do stability a práv zaměstnance ve smyslu judikatury irských soudů. Tribunál tím obrátil důkazní břemeno, které nese zaměstnavatel.

173    Tribunál v bodě 187 napadeného rozsudku rozhodl, že použití poslední smlouvy na dobu určitou je nezbytné a vhodné, čímž podle L. Jenkinsona zkreslil irské právo, neboť tak neučinil na základě konkrétního přezkumu dotčené situace a s ohledem na jiné méně nevýhodné a nejisté prostředky k uspokojení zájmů obou stran.

174    Liam Jenkinson podpůrně tvrdí, že došlo k porušení zásady zákazu diskriminace a zásady jednotnosti práva. Dovolává se nutnosti zkoumat stálou a trvalou povahu potřeb zaměstnavatele z hlediska irského práva, které odkazovalo na rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, body 58 až 75). Přezkum této povahy má být založen na přezkumu zvoleném unijním normotvůrcem v rámci přijímání PŘOZ na základě článku 336 SFEU. L. Jenkinson proto kritizuje, že napadený rozsudek podal podstatně širší výklad rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70, než jaký byl přijat unijními orgány v rámci PŘOZ, když počet prodloužení smluv na dobu určitou omezily na dvě. Na podporu této argumentace L. Jenkinson odkazuje rovněž na rozsudky ze dne 11. července 1985, Maag v. Komise (43/84, EU:C:1985:328), a ze dne 15. dubna 2008, Impact (C‑268/06, EU:C:2008:223).

175    V rámci třetí výtky čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson tvrdí, že Tribunál nezohlednil absenci právní subjektivity Eulex Kosovo ani jeho úvahy týkající se přenesení pravomoci, a to i v rozpočtové oblasti.

176    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla druhá a třetí výtka čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

–       Závěry Soudního dvora

177    Úvodem je třeba poznamenat, že argumenty předložené L. Jenkinsonem proti bodu 151 napadeného rozsudku se překrývají s argumenty předloženými v rámci prvního důvodu projednávaného kasačního opravného prostředku, který byl zamítnut v bodech 45 až 55 tohoto rozsudku, neboť těmito argumenty L. Jenkinson ve skutečnosti usiluje o zpochybnění legality čl. 9 odst. 3 a čl. 10 odst. 3 společné akce 2008/124 v rozsahu, v němž tato ustanovení stanoví, že Eulex Kosovo může podle potřeby přijímat rovněž mezinárodní civilní personál na smluvním základě a že pracovní podmínky a práva a povinnosti tohoto personálu jsou obsaženy ve smlouvách, které byly uzavřeny mezi vedoucím Eulex Kosovo nebo Eulex Kosovo samotnou na straně jedné a členy personálu na straně druhé.

178    Liam Jenkinson kromě toho neprokázal, že se sdělení C(2009) 9502 vztahovalo na jednotlivé vedoucí Eulex Kosovo a na tuto misi za účelem určení typu smlouvy, která mu byla nabídnuta. Tyto argumenty jsou tedy neopodstatněné.

179    Pokud jde v prvé řadě o argument vycházející ze zkreslení judikatury irských soudů týkající se důvodů pro uzavírání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 107 tohoto rozsudku, že pokud jde o přezkum výkladu vnitrostátního práva provedeného Tribunálem, je Soudní dvůr v rámci kasačního opravného prostředku příslušný pouze ověřit, zda nedošlo ke zkreslení tohoto práva, které musí být zjevné z písemností ve spisu. Tak tomu však v projednávaném případě není.

180    V tomto ohledu je třeba mít za to, že Tribunál v bodech 156 až 187 napadeného rozsudku zohlednil několik parametrů, aby na základě celkového posouzení dospěl k závěru, že L. Jenkinson ve specifickém právním rámci a profesním kontextu, jež se vyznačují dočasnou povahou, plnil úkoly, které mu byly svěřeny v rámci Eulex Kosovo, která měla po nějaké době zaniknout.

181    V této souvislosti je třeba bez dalšího uvést, že pokud je třeba argument L. Jenkinsona chápat tak, že poukazuje na pochybení, kterého se Tribunál dopustil v bodě 153 napadeného rozsudku tím, že nezanalyzoval, zda v projednávaném případě bylo možné mít za to, že L. Jenkinson uzavřel smlouvy na dobu určitou se „spřízněnými zaměstnavateli“, je třeba uvést, že L. Jenkinson neuvádí žádnou skutečnost, která by umožňovala mít za to, že neprovedení analýzy této možnosti porušuje obsah a dosah irského práva, takže tento argument musí být považován za neopodstatněný.

182    Pokud jde o skutečnost, že Tribunál, za účelem konstatování, že uzavírání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou bylo odůvodněno objektivními důvody, zohlednil dočasnou povahu Eulex Kosovo, z výňatků z rozsudků, na které L. Jenkinson odkazuje, včetně rozsudků, které odkazují na existenci objektivních důvodů, jež mohou podle irského práva odůvodnit postupné uzavírání smluv na dobu určitou, nevyplývá, že Tribunál nemohl tuto dočasnost zohlednit za účelem odůvodnění uzavírání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

183    Konkrétně je třeba zaprvé uvést, že výňatek z rozhodnutí v rozhodčím řízení, který L. Jenkinson uplatňuje za účelem prokázání, že Tribunál zkreslil judikaturu irských soudů, uvádí, že důvody související s existencí specifického, časově omezeného projektu, který podléhá spíše konkrétnímu typu financování než obecnému financování stálého subjektu, představují objektivní důvody pro uzavření po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

184    V projednávaném případě měl Tribunál v bodech 157 až 160 napadeného rozsudku za to, že Eulex Kosovo byla zřízena na dobu určitou a že byl její mandát prodloužen. Z výňatku z uvedeného rozhodnutí, kterého se L. Jenkinson dovolává, tak nevyplývá, že Tribunál v bodech 157 až 160 napadeného rozsudku zjevně nesprávně pochopil irské právo a zkreslil tak jeho obsah nebo dosah.

185    Zadruhé je třeba konstatovat, že s ohledem na to, co bylo uvedeno v bodě 180 tohoto rozsudku, platí totéž pro argumenty týkající se bodů 161 a 162 napadeného rozsudku, zmíněné v bodě 168 tohoto rozsudku.

186    Výňatky z rozsudků, kterých se L. Jenkinson dovolává, totiž uvádějí, že skutečnost, že je třeba mít k dispozici finanční prostředky na odměňování zaměstnance v rámci výkonu určité činnosti, nepostačuje k odůvodnění uzavírání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou. Tyto výňatky však neumožňují mít za to, že zohlednění ohraničené a časově omezené povahy financování Eulex Kosovo je skutečností, která není relevantní v rámci celkového posouzení okolností, které vedly zaměstnavatele k tomu, že svému zaměstnanci navrhl uzavření po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

187    Z toho vyplývá, že L. Jenkinson neprokázal, že Tribunál tím, že v rámci celkového posouzení připomenutého v bodě 180 tohoto rozsudku zohlednil časově omezenou povahu rozpočtu přidělovaného Eulex Kosovo, zjevně nevzal v úvahu obsah nebo dosah těchto rozsudků.

188    Zatřetí L. Jenkinson neuvádí žádnou skutečnost, která by umožnila prokázat, že podle irského práva nelze zohlednit vývoj pravomocí Eulex Kosovo ani změny v její působnosti. Argument, který navrhovatel vznesl, aby zpochybnil, že Tribunál tuto skutečnost zohlednil, ve skutečnosti spočívá v tom, že by Soudní dvůr měl znovu posoudit některé skutečnosti obsažené ve spise, a sice ty, které se týkají pravidel vycházejících ze SPP. Soudní dvůr přitom v rámci kasačního opravného prostředku nemá k tomuto pravomoc. Z toho vyplývá, že tento argument musí být odmítnut jako nepřípustný.

189    Začtvrté, argument vycházející z toho, že předmětem poslední smlouvy na dobu určitou bylo koordinovat datum konce platnosti smluv na dobu určitou, které byly uzavřeny s několika zaměstnanci Eulex Kosovo, vychází z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. V bodě 187 tohoto rozsudku totiž Tribunál zdůraznil, že se datum konce platnosti poslední smlouvy shodovalo s datem, k němuž mělo být pracovní místo, které L. Jenkinson dosud zastával, zrušeno, a to v rámci restrukturalizace Eulex Kosovo, o níž rozhodla Rada. Tribunál tak zohlednil zvláštnosti kontextu, do něhož byla uvedená poslední smlouva na dobu určitou zasazena, aniž se opíral pouze o důvody, které vedly k uzavření smluv na dobu určitou, jež předcházely poslední smlouvě na dobu určitou, jak se nesprávně domnívá L. Jenkinson. Tento argument tudíž musí být odmítnut jako neopodstatněný.

190    Pokud jde zapáté o odůvodnění Tribunálu týkající se délky mandátů jednotlivých vedoucích Eulex Kosovo, je třeba uvést, že v bodech 170 až 175 napadeného rozsudku Tribunál pro účely analýzy existence objektivních důvodů pro uzavření po sobě jdoucích smluv na dobu určitou zohlednil okolnost, že délka mandátů jednotlivých vedoucích Eulex Kosovo byla časově omezená a stanovena „nepravidelně, na různě dlouhá období“, a dospěl k závěru, že tato okolnost ilustruje dočasnou povahu Eulex Kosovo.

191    V tomto ohledu je nutno konstatovat, že i kdyby bylo toto odůvodnění napadeného rozsudku nesprávné, nemohlo by takové pochybení vést k jeho zrušení. Uvedené důvody totiž představují pouze jednu ze skutečností, které Tribunál zohlednil při celkovém posouzení připomenutém v bodě 180 tohoto rozsudku a které jej vedly k závěru, že uzavírání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou zapadá do kontextu charakterizovaného dočasnou povahou Eulex Kosovo.

192    S ohledem na celkové posouzení založené na analýze zkoumaných parametrů, provedené zejména v bodech 156 až 169 a 185 až 187 napadeného rozsudku přitom Tribunál mohl platně dospět k závěru, že existují objektivní důvody pro uzavření zkoumaných smluv na dobu určitou. Argumenty týkající se těchto bodů musí být proto považovány za irelevantní. Totéž platí pro argumenty týkající se bodů 177 až 180 napadeného rozsudku, připomenuté v jeho bodě 167.

193    Ve druhé řadě z výňatků z rozsudků, kterých se L. Jenkinson dovolává na podporu svého argumentu týkajícího se toho, že Tribunál nepřezkoumal přiměřenost zamýšleného postupu přijímání do pracovního poměru, vyplývá, že k prokázání existence objektivních důvodů, na kterých se tento postup zakládá, musí žalovaný prokázat, že existuje legitimní cíl, k němuž se uvedený postup vztahuje, a že je tentýž postup k dosažení tohoto cíle vhodný a nezbytný. Z těchto výňatků rovněž vyplývá, že aby soud mohl určit, zda lze určitý důvod považovat za objektivní, musí posoudit, zda dotčený postup představuje nejméně nepříznivé zacházení se zaměstnancem a zároveň umožňuje zaměstnavateli dosáhnout uvedeného cíle.

194    V tomto ohledu měl Tribunál v bodě 146 napadeného rozsudku za to, že jak v podstatě vyžaduje článek 7 zákona z roku 2003, aby byl uplatňovaný důvod objektivní, musí být založen na hlediscích netýkajících se přímo zaměstnance a méně příznivé zacházení, které pro něj smlouva na dobu určitou s sebou nese, musí směřovat k dosažení legitimního cíle zaměstnavatele, a to vhodným a nezbytným způsobem.

195    V následujících úvahách měl Tribunál v bodech 181 až 184 tohoto rozsudku zejména za to, že samotná povaha Eulex Kosovo nevyhnutelně ovlivňuje pracovní podmínky jejího personálu, jakož i perspektivy dalšího zaměstnání tohoto personálu. V tomto ohledu Tribunál vyloučil možnost přijmout návrh předložený L. Jenkinsonem, podle kterého mohla být uzavřena smlouva na dobu neurčitou obsahující rozvazovací doložku pro případ ukončení mandátu Eulex Kosovo, a měl v podstatě za to, že použití desáté smlouvy na dobu určitou představuje nezbytný a vhodný prostředek k zajištění zdrojů nezbytných pro výkon mandátu v rámci Eulex Kosovo, který se vyznačoval ohraničeným a časově omezeným financováním.

196    Kromě toho Tribunál v bodě 187 napadeného rozsudku uvedl, že specifický kontext související zejména s restrukturalizací Eulex Kosovo umožňuje mít za to, že uzavření poslední smlouvy na dobu určitou bylo nezbytným a vhodným prostředkem k uspokojení potřeb, pro které byl smluvní vztah navázán.

197    Z výše uvedeného přitom vyplývá, že za okolností projednávaného případu měl Tribunál, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 154 svého stanoviska, za to, že přijetí L. Jenkinsona na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou bylo jediným způsobem, jak uspokojit potřeby Eulex Kosovo, které byly časově omezené a závisely na faktorech mimo tuto misi.

198    Není tedy zjevné, že by Tribunál nevzal v úvahu obsah a dosah povinnosti tvrzené L. Jenkinsonem, podle které musí soud ověřit, zda napadený postup představuje nejméně nepříznivé zacházení se zaměstnancem a zároveň umožňuje zaměstnavateli dosáhnout jeho cíle. Z toho vyplývá, že L. Jenkinsonem tvrzené zkreslení irského práva nebylo prokázáno.

199    Pokud jde o argument uplatněný L. Jenkinsonem, podle kterého Tribunál tím, že odkázal pouze na judikaturu Soudního dvora, nevzal v úvahu judikaturu irských soudů, je třeba dodat, že jak vyplývá z výše uvedeného, Tribunál při použití irského práva v projednávaném případě tuto judikaturu nezkreslil. Vzhledem k tomu, že L. Jenkinson v kasačním opravném prostředku neuvedl žádnou jinou konkrétní skutečnost, je třeba mít za to, že uvedený argument nemůže obstát.

200    Pokud jde o výtku vznesenou L. Jenkinsonem podpůrně, která vychází z porušení zásady zákazu diskriminace a zásady jednotnosti práva, je třeba nejprve uvést, že výklad ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70, přijatý v rozsudku ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443) se odráží i v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, Kücük (C‑586/10, EU:C:2012:39), na který Tribunál odkázal zejména v bodě 154 napadeného rozsudku.

201    Kromě toho odkazy na rozsudky ze dne 11. července 1985, Maag v. Komise (43/84, EU:C:1985:328) a ze dne 15. dubna 2008, Impact (C‑268/06, EU:C:2008:223) nemohou prokázat, že se Tribunál dopustil jakéhokoli nesprávného právního posouzení. Relevance těchto rozsudků pro analýzu napadeného rozsudku totiž nebyl L. Jenkinsonem v kasačním opravném prostředku vysvětlena a nevyplývá bezprostředně z jejich obsahu.

202    V rozsahu, v němž L. Jenkinson tvrdí, že bylo na Tribunálu, aby výklad potřeb, které mohou splňovat požadavky stanovené ustanovením 5 bodem 1 písm. a) rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70, založil na výkladu přijatém unijním normotvůrcem v rámci přijímání PŘOZ na základě článku 336 SFEU, je třeba uvést, že tato argumentace neodpovídá požadavkům připomenutým v bodech 60 a 61 tohoto rozsudku.

203    A konečně, L. Jenkinson přesně neuvádí, která pravidla stanovená unijním normotvůrcem měla být Tribunálem zohledněna.

204    Pokud jde konkrétně o uvedení omezení obnovení smluv na dobu určitou na dvě, které se vztahuje na unijní zaměstnance, L. Jenkinson neprokázal, že se toto pravidlo v projednávaném případě použije.

205    Z toho vyplývá, že při neexistenci jiného argumentu, který by mohl podpořit výtku vznesenou L. Jenkinsonem podpůrně, musí být tato výtka považována za zčásti nepřípustnou a zčásti neopodstatněnou.

206    Ve třetí řadě, jelikož se výtka zmíněná v bodě 175 tohoto rozsudku netýká žádné konkrétní části napadeného rozsudku a nerozvíjejí žádnou právní argumentaci, která by Soudnímu dvoru umožnila provést přezkum, neboť zejména neuvádí důsledky, které by vyplývaly z přiznání právní subjektivity Eulex Kosovo, musí být prohlášena za nepřípustnou, jelikož nesplňuje požadavky uvedené v bodech 60 a 61 tohoto rozsudku.

207    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že druhá a třetí výtka čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být zčásti odmítnuty jako nepřípustné a zčásti zamítnuty jako neopodstatněné.

 K páté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastníků řízení

208    V rámci páté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson vytýká Tribunálu, že v bodě 197 napadeného rozsudku nesprávně vyložil jeho argumenty. Tribunál mimoto porušil zákaz rozhodnout ultra petita, když vyloučil poskytnout L. Jenkinsonovi spravedlivou a rovnocennou náhradu škody z důvodu porušení článku 8 zákona z roku 2003.

209    Zatímco z tohoto bodu 197 vyplývá, že L. Jenkinson výslovně uvedl, že jeho návrh na náhradu smluvní újmy související s protiprávním ukončením jeho smluvního vztahu spočívá na jeho překvalifikování na základě použití článku 9 zákona z roku 2003, L. Jenkinson má za to, že ve svém vyjádření předloženém v odpovědi na organizační procesní opatření před Tribunálem výslovně uvedl, že „[článek] 8 [tohoto] zákona […] nicméně jako takový nepředstavuje výlučný právní základ pro náhradu škody v souvislosti s protiprávním ukončením jeho pracovního poměru, které je založeno především na nedodržení právních předpisů použitelných na podmínky ukončení smlouvy, o níž má za to, že musí být překvalifikována na smlouvu na dobu neurčitou podle [článku] 9 [uvedeného zákona]“.

210    Liam Jenkinson mimoto tvrdí, že ve vyjádření k irskému rozsudku uvedl, že sankcí za porušení článku 8 téhož zákona musí být spravedlivá a rovnocenná kompenzace.

211    Liam Jenkinson dále vytýká Tribunálu, že neuložil povinnost k náhradě škody vzniklé v důsledku uplatnění tohoto článku, ačkoli tak měl postupovat zejména v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, podobně jako to učinil irský soud. Tím, že Tribunál takto nerozhodl, podle něj porušil zásadu, podle které soud nemůže rozhodnout ultra petita a nesprávně použil články 76 a 84 jednacího řádu Tribunálu.

212    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla pátá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

–       Závěry Soudního dvora

213    Je-li věc předložena Tribunálu jakožto soudu příslušnému pro rozhodování sporů ze smlouvy na základě článku 272 SFEU, musí rozhodovat pouze v právním a skutkovém rámci, jak jej vymezili účastníci sporu (viz rozsudek ze dne 17. září 2020, Alfamicro v. Komise, C‑623/19 P, EU:C:2020:734, bod 41).

214    V tomto ohledu je třeba uvést, že ze žaloby v prvním stupni vyplývá, že L. Jenkinson v rámci prvního bodu návrhových žádání uplatnil nároky na odškodnění z titulu náhrady za nedodržení výpovědní lhůty související s ukončením jeho smluvního vztahu, o němž měl za to, že musí být překvalifikován na smlouvu na dobu neurčitou v důsledku protiprávnosti tohoto ukončení a nepředání dokumentů souvisejících s ukončením smlouvy, určených pro správu sociálního zabezpečení.

215    Žádná skutečnost uvedená v žalobě v prvním stupni však neumožňuje předpokládat, že L. Jenkinson požadoval náhradu škody za porušení práva být písemně informován o důvodech pro uzavření smlouvy na dobu určitou namísto uzavření smlouvy na dobu neurčitou.

216    Je pravda, že v odpovědi na organizační procesní opatření přijaté Tribunálem dne 1. prosince 2020 L. Jenkinson uvedl, jak připomíná v rámci páté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, že článek 8 zákona z roku 2003 sám o sobě nepředstavuje výlučný právní základ, jehož se hodlá dovolávat na podporu svého návrhu na náhradu škody v souvislosti s ukončením jeho smluvního vztahu, neboť se tento návrh zakládá především na nedodržení právních předpisů týkajících se podmínek propuštění použitelných na tento vztah, o němž má za to, že musí být překvalifikován na smlouvu na dobu neurčitou podle článku 9 tohoto zákona.

217    Jak však Tribunál uvedl v bodě 87 napadeného rozsudku, L. Jenkinson v rámci odpovědi na organizační procesní opatření přijaté Tribunálem dne 6. září 2019 tvrdil, že porušení ustanovení článku 8 zákona z roku 2003 vede ipso facto k překvalifikování dotčených po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou.

218    Z toho vyplývá, že Tribunál v bodě 197 napadeného rozsudku zjevně nezměnil předmět a podstatu návrhů L. Jenkinsona, když uvedl, že tím, že tvrdil, že došlo k porušení článku 8 zákona z roku 2003, měl za to, že toto porušení má vést k překvalifikování dotčených po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou a že návrh na náhradu údajné újmy související s ukončením jeho smluvního vztahu spočívá na jeho překvalifikování.

219    Vzhledem k tomu, že návrh na náhradu škody založený na porušení práva být nejpozději ke dni obnovení smlouvy na dobu určitou písemně informován o důvodech pro uzavření nové smlouvy na dobu určitou, namísto uzavření smlouvy na dobu neurčitou, nebyl podán v prvním stupni, je tedy nutno konstatovat, že Tribunál nemohl přiznat náhradu škody na základě článku 8 zákona z roku 2003, a to ani v rámci výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, jinak by rozhodl ultra petita.

220    Z toho vyplývá, že Tribunál tím, že nerozhodl o návrhu, který na rozdíl od toho, co L. Jenkinson tvrdí, jím podán nebyl, nepřekročil meze zásady, podle které soud nemůže rozhodovat ultra petita.

221    Pátá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

 K šesté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

–       Argumentace účastníků řízení

222    V rámci šesté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson vytýká Tribunálu, že nerozhodl o návrhu na náhradu smluvní újmy uvedeném zejména v bodech 180 až 186 žaloby v prvním stupni.

223    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla tato šestá část zamítnuta.

–       Závěry Soudního dvora

224    Je třeba připomenout, že L. Jenkinson podal návrh na náhradu smluvní újmy uvedený v bodech 180 až 186 žaloby v prvním stupni v rámci prvního bodu návrhových žádání.

225    V tomto ohledu Tribunál v bodech 52 a 54 napadeného rozsudku konstatoval, že všechny návrhy na náhradu škody podané L. Jenkinsonem v rámci prvního bodu návrhových žádání jsou založeny na překvalifikování jeho smluvního vztahu na smlouvu na dobu neurčitou nebo následují po tomto překvalifikování.

226    Tribunál přitom poté, co zamítl návrh na překvalifikování uvedeného smluvního vztahu na smlouvu na dobu neurčitou, v bodě 215 tohoto rozsudku v důsledku toho zamítl návrh na náhradu smluvní újmy tvrzené L. Jenkinsonem v rámci prvního bodu návrhových žádání.

227    Jelikož právě v rámci tohoto bodu návrhových žádání L. Jenkinson požadoval vyplacení náhrady škody ex equo et bono ve výši 50 000 eur a tento návrh je třeba chápat jako navazující na návrh na překvalifikování jeho smluvního vztahu na smlouvu na dobu neurčitou, což nebylo v rámci kasačního opravného prostředku účelně zpochybněno, je tedy třeba mít za to, že Tribunál v bodě 215 uvedeného rozsudku rozhodl o tomto návrhu na náhradu škody tak, že jej zamítl spolu s ostatními nároky na náhradu škody uplatněnými v rámci uvedeného bodu návrhových žádání.

228    Z toho vyplývá, že Tribunál neopomněl rozhodnout o návrhu na náhradu smluvní újmy uvedeném zejména v bodech 180 až 186 jeho žaloby v prvním stupni.

229    Šestá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku a první výtce čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

230    V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson v první řadě zpochybňuje bod 82 napadeného rozsudku, v němž Tribunál rozhodl, aniž tuto volbu odůvodnil, že pro účely rozhodnutí o návrhu na překvalifikování smluvního vztahu L. Jenkinsona na smlouvu na dobu neurčitou zohlední pouze jedenáct smluv na dobu určitou, s vyloučením dřívějších smluv na dobu určitou, uzavřených za účelem jeho zaměstnání v rámci EUMM a EUPM. L. Jenkinson má za to, že poslední smlouva na dobu určitou měla být považována za součást delšího smluvního vztahu navázaného s žalovanými v prvním stupni, který zahrnoval i tyto smlouvy na dobu určitou.

231    Liam Jenkinson v podstatě tvrdí, že s ohledem na vnitrostátní právo, které je v projednávaném případě rozhodné, musí být zohledněny všechny smlouvy na dobu určitou uzavřené za účelem jeho zaměstnání v rámci tří dotčených misí. Kromě toho Tribunál v bodě 232 napadeného rozsudku poukázal na kontinuitu zaměstnání L. Jenkinsona v rámci těchto tří dotčených misí. Pro určení, zda dotčené smlouvy na dobu určitou následovaly po sobě zneužívajícím způsobem, bylo tedy podle L. Jenkinsona nezbytné tyto smlouvy zkoumat v chronologickém pořadí, což Tribunál neučinil.

232    Kromě toho nepřezkoumání smluvního vztahu navázaného mezi L. Jenkinsonem a žalovanými v prvním stupni kromě Eulex Kosovo a použití pojmu „kontinuální zaměstnání u jednoho nebo více zaměstnavatelů“ ve smyslu irského práva vede k popření významu bodu 77 napadeného rozsudku, v rámci kterého Tribunál vyvozuje určité důsledky z neexistence právní subjektivity přiznané třem dotčeným misím, včetně Eulex Kosovo před tím, než jí byla přiznána.

233    Ve druhé řadě má L. Jenkinson za to, že s ohledem na irské právo měl Tribunál nejprve ověřit, zda lze smluvní vztah v rámci tří dotčených misí považovat za kontinuální vztah, který byl uzavřen se „spřízněnými zaměstnavateli“, a až poté stanovit důsledky, které takový vztah znamená. Bez provedení této dvoufázové analýzy podle něj Tribunál nevyloučil, že smlouvy na dobu určitou uzavřené za účelem jeho zaměstnání v rámci EUMM a EUPM mohou být považovány za kontinuální a jediný smluvní vztah navázaný s Unií.

234    V rámci první výtky čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku se L. Jenkinson dovolává pochybení, kterého se Tribunál dopustil v bodě 153 napadeného rozsudku tím, že při přezkumu jeho návrhů předložených v rámci prvního bodu návrhových žádání nezohlednil všechny smlouvy na dobu určitou týkající se činností, které vykonával v rámci tří dotčených misí. Tribunál před vyloučením přezkumu všech těchto smluv na dobu určitou podle L. Jenkinsona nesprávně opomenul zanalyzovat, zda je v projednávaném případě možné mít za to, že uzavřel smlouvy na dobu určitou se „spřízněnými zaměstnavateli“, ačkoli je tato podmínka v irském právu zásadní.

235    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byl druhý důvod kasačního opravného prostředku a první výtka čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuty.

 Závěry Soudního dvora

236    Pokud jde v první řadě o druhý důvod kasačního opravného prostředku, z bodu 82 napadeného rozsudku vyplývá, že jelikož poslední smlouva na dobu určitou, která jako jediná obsahovala rozhodčí doložku určující unijní soud, byla součástí jedenácti smluv na dobu určitou, rozhodl se Tribunál přezkoumat návrh L. Jenkinsona, aby bylo jedenáct smluv na dobu určitou překvalifikováno na jedinou smlouvu na dobu neurčitou. Tribunál upřesnil, že v případě zamítnutí tohoto návrhu nebude příslušný k posouzení návrhu na překvalifikování po sobě jdoucích smluv na dobu určitou – týkajících se zaměstnání L. Jenkinsona v rámci EUMM a EUPM – na smlouvu na dobu neurčitou, neboť tyto smlouvy na dobu určitou neobsahují rozhodčí doložku určující unijní soud.

237    Tyto úvahy Tribunálu, které vycházejí z širších úvah, měly za cíl vymezit rámec, v němž mělo být provedeno posouzení uvedeného návrhu na překvalifikování.

238    Na rozdíl od toho, co tvrdí L. Jenkinson, totiž toto odůvodnění jemu a Soudnímu dvoru umožňuje pochopit důvody, které vedly Tribunál k tomu, že pro účely tohoto posouzení nezohlednil smlouvy na dobu určitou týkající se zaměstnání L. Jenkinsona v rámci EUMM a EUPM, ale pouze jedenáct smluv na dobu určitou.

239    Pokud jde nadto o opodstatněnost tohoto přístupu Tribunálu, z uvedeného odůvodnění vyplývá, že měl Tribunál za to, že v prvním bodě návrhových žádání L. Jenkinson navrhuje, aby z ukončení poslední smlouvy na dobu určitou, která má být považována za součást smluvního vztahu, který započal zaměstnáním L. Jenkinsona v rámci EUMM, byly vyvozeny důsledky, a že tedy nároky L. Jenkinsona uplatněné v rámci prvního bodu návrhových žádání závisí na tom, zda je poslední smlouva na dobu určitou součástí řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, které musí být jako celek považovány za jedinou smlouvu na dobu neurčitou.

240    V bodě 52 napadeného rozsudku totiž Tribunál, pokud jde o předmět návrhů formulovaných v rámci prvního bodu návrhových žádání, uvedl, že L. Jenkinson žádá, aby Tribunál překvalifikoval po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou, které uzavřel za účelem vstupu do smluvního vztahu se třemi dotčenými misemi, na jedinou smlouvu na dobu neurčitou, a aby určil, že podmínky, za kterých byla tato smlouva na dobu neurčitou ukončena, nerespektují pracovní právo použitelné na tento druh smlouvy.

241    V bodě 66 uvedeného rozsudku měl Tribunál za to, že pokud jde o tyto návrhy uvedené v prvním bodě návrhových žádání, Tribunál je musí zkoumat rovněž s přihlédnutím k pracovním smlouvám, které poslední smlouvě na dobu určitou předcházely.

242    V bodě 81 napadeného rozsudku však Tribunál uvedl, že jeho soudní příslušnost vyplývá z rozhodčí doložky určující unijní soud, která je uvedena výlučně v poslední smlouvě na dobu určitou.

243    Kromě toho jelikož návrh formulovaný v rámci prvního bodu návrhového žádání týkající se ukončení smluvního vztahu L. Jenkinsona, k němuž došlo dnem konce platnosti poslední smlouvy na dobu určitou, spočíval na předpokladu, že uvedená poslední smlouva na dobu určitou byla součástí řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, musel Tribunál nutně rozhodnout i o smlouvě na dobu určitou, která poslední smlouvě na dobu určitou předcházela.

244    Vzhledem k tomu, že za těchto podmínek Tribunálu příslušelo rozhodnout s přihlédnutím k ukončení smluvního vztahu, k němuž došlo dnem konce platnosti poslední smlouvy na dobu určitou, kterou L. Jenkinson považuje za součást jediné smlouvy na dobu neurčitou, nejeví se, že by se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že započal svou analýzu zkoumáním údajných vazeb mezi jedenácti smlouvami na dobu určitou, místo aby bez dalšího zkoumal všechny smlouvy na dobu určitou, které byly L. Jenkinsonem uzavřeny, včetně smluv týkajících se jeho zaměstnání v rámci EUMM a EUPM.

245    Vzhledem k tomu, že Tribunál dospěl v bodě 188 napadeného rozsudku k závěru, že existují objektivní důvody pro uzavření každé z jedenácti smluv na dobu určitou, a že tudíž návrh na překvalifikování těchto jedenácti smluv na dobu určitou na jedinou smlouvu na dobu neurčitou musí být zamítnut, nelze Tribunálu s úspěchem vytýkat, že pro účely rozhodnutí o prvním bodu návrhových žádání nerozšířil přezkum na smlouvy na dobu určitou týkající se zaměstnání L. Jenkinsona v rámci EUMM a EUPM.

246    Jelikož měl Tribunál za to, aniž to bylo platně zpochybněno, že poslední smlouva, která byla uzavřena mezi L. Jenkinsonem a Eulex Kosovo, mohla být legálně uzavřena na dobu určitou, mohl z toho vyvodit, že tato smlouva nespadá do smluvního vztahu na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že toto posouzení postačovalo k vyloučení možnosti, že by ukončení poslední smlouvy mohlo představovat ukončení smlouvy na dobu neurčitou, posouzení, které mohlo být provedeno u smluv na dobu určitou týkajících se činností L. Jenkinsona v rámci EUMM a EUPM, nemohlo toto konstatování v žádném případě změnit.

247    Z výše uvedeného vyplývá, že se L. Jenkinsonovi nepodařilo prokázat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 82 napadeného rozsudku za to, že pro účely rozhodnutí o návrzích podaných v rámci prvního bodu návrhových žádání není třeba tyto smlouvy na dobu určitou zohlednit.

248    Tento závěr není zpochybněn argumentem L. Jenkinsona, podle kterého Tribunál v bodě 232 tohoto rozsudku poukázal na kontinuitu zaměstnání v rámci tří dotčených misí. V tomto bodě totiž Tribunál žádné takové konstatování neučinil. Tento argument, který vychází z nesprávného výkladu uvedeného bodu, musí být tudíž odmítnut jako neopodstatněný.

249    Pokud jde o argument L. Jenkinsona zmíněný v bodě 232 tohoto rozsudku, stačí konstatovat, že se omezuje na tvrzení, podle kterého nepřezkoumání jednak smluvního vztahu navázaného mezi ním a žalovanými v prvním stupni kromě Eulex Kosovo a jednak pojmu „kontinuální zaměstnání u jednoho nebo více zaměstnavatelů“ vede k popření dosahu bodu 77 napadeného rozsudku, aniž by na podporu tohoto tvrzení rozvinul jakoukoli argumentaci. Z toho vyplývá, že tento argument nesplňuje požadavky uvedené v bodech 60 a 61 tohoto rozsudku, a musí být tudíž odmítnut jako nepřípustný.

250    Pokud jde ve druhé řadě o argument týkající se toho, že Tribunál nezkoumal otázku, zda musí být smluvní vztah v rámci tří dotčených misí považován za kontinuální vztah, který byl uzavřen se „spřízněnými zaměstnavateli“, a dále o první výtku čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba uvést, že z bodu 247 tohoto rozsudku vyplývá, že Tribunál měl právem za to, že mu nepřísluší rozhodnout o kvalifikaci všech po sobě jdoucích smluv na dobu určitou týkajících se činnosti L. Jenkinsona v rámci EUMM a EUPM jako kontinuálního a jediného smluvního vztahu, takže Tribunálu nelze vytýkat, že tuto otázku nezkoumal a že tyto smlouvy na dobu určitou nezohlednil v rámci přezkumu prvního bodu návrhových žádání, včetně bodu 153 napadeného rozsudku.

251    Tribunál mimoto ani před určením rozhodného vnitrostátního práva nemohl posoudit, zda je třeba žalované v prvním stupni považovat za „spřízněné zaměstnavatele“, neboť tento pojem vychází z vnitrostátního hmotného práva.

252    Druhý důvod kasačního opravného prostředku a první výtka čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být proto zčásti odmítnuty jako nepřípustné a zčásti zamítnuty jako neopodstatněné.

 Ke druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

253    V rámci druhé části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson Tribunálu v prvé řadě vytýká, že v bodě 230 napadeného rozsudku nezkoumal, zda personál Eulex Kosovo podléhá stejným právům a povinnostem, nikoli s ohledem na způsoby určení rozhodného práva, nýbrž s ohledem na pravidla rozhodného vnitrostátního hmotného práva. Určení použití různých vnitrostátních práv vede ke zjevným nerovnostem, zejména pokud jde o uplatňování zásad unijního práva a Listiny. Tímto postupem Tribunál podle L. Jenkinsona nepřezkoumal cíl sledovaný tímto nerovným zacházením a nezkontroloval dodržení zásady proporcionality v souladu s článkem 52 Listiny.

254    Ve druhé řadě Tribunál podle L. Jenkinsona tím, že souhlasil s použitím vnitrostátního práva na řešení sporu vzniklého z veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi zaměstnancem a Unií, uložil Unii méně povinností, než si sama ukládá ve vztahu k zaměstnancům podléhajícím PŘOZ. Existuje tedy rozpor mezi bodem 95 napadeného rozsudku na jedné straně a body 231 a 232 tohoto rozsudku na straně druhé.

255    Liam Jenkinson má ve třetí řadě za to, že rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise (T‑45/01, EU:T:2004:289), a rozsudek tribunal du travail francophone de Bruxelles (frankofonní soud pro pracovněprávní spory v Bruselu, Belgie) ze dne 30. června 2014, kterých se dovolával před Tribunálem a které byly přezkoumány v bodech 233 až 236 napadeného rozsudku, byly relevantní zejména v rozsahu, v němž dokládají omezení rozpočtového mandátu uděleného Eulex Kosovo. Kromě toho Tribunál podle L. Jenkinsona nesprávně odmítl jakoukoliv analogii projednávané věci s věcí, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise (T‑45/01, EU:T:2004:289), neboť měl být podle svého názoru přijat za stejných podmínek jako dočasný zaměstnanec, přičemž tento nárok je stejný jako požadavek formulovaný žalobci v posledně uvedené věci.

256    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byla druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta.

 Závěry Soudního dvora

257    V první řadě je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora zásada zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky ze dne 8. září 2011, Rosado Santana, C‑177/10, EU:C:2011:557, bod 65, jakož i ze dne 15. září 2022, Brown v. Komise a Rada, C‑675/20 P, EU:C:2022:686, bod 66).

258    Pokud jde o údajné porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, měl Tribunál v bodě 230 napadeného rozsudku za to, že mezi členy smluvního personálu Eulex Kosovo nedošlo k diskriminaci z důvodu použití různých vnitrostátních práv, na která odkazují smluvní ustanovení vycházející ze sdělení C(2009) 9502, neboť je s těmito členy personálu zacházeno stejným způsobem, který je v jejich smlouvách formulován totožně.

259    Je třeba uvést, že se Tribunál tím, že takto rozhodl, dopustil nesprávného právního posouzení.

260    Z tohoto bodu 230 totiž vyplývá, že Tribunál měl za to, aniž uvedl, zda se domnívá, že se členové smluvního personálu Eulex Kosovo nacházejí ve srovnatelné nebo odlišné situaci, že s ohledem na totožnou povahu ustanovení všech smluv těchto členů personálu, která odkazují na toto sdělení za účelem určení práva rozhodného pro smlouvu, je třeba mít za to, že je s uvedenými členy zacházeno stejným způsobem.

261    Tribunál konstatoval, že pro dodržení zásady zákazu diskriminace postačuje, aby byly stanoveny stejné podmínky určení práva rozhodného pro uvedené členy personálu.

262    Za předpokladu, že se členové smluvního personálu Eulex Kosovo nacházeli ve srovnatelné situaci, je třeba uvést, že použití různých vnitrostátních práv by v praxi mohlo vést k rozdílnému zacházení s dotyčnými osobami, pokud jde o jim přiznaná práva a povinnosti, které jsou jim v dané situaci uloženy. Tribunál se proto nemohl, aniž by zásadu zákazu diskriminace zbavil jakéhokoli konkrétního účinku a aniž by se tím dopustil nesprávného právního posouzení, omezit na konstatování, že smluvní ujednání umožňující určit použitelná hmotněprávní pravidla jsou stejná pro všechny členy smluvního personálu Eulex Kosovo.

263    Nesprávné právní posouzení konstatované v bodě 259 tohoto rozsudku však nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku.

264    V souladu s ustálenou judikaturou totiž platí, že pokud odůvodnění rozhodnutí Tribunálu vykazuje porušení unijního práva, ale jeho výrok se jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a je třeba odůvodnění nahradit (rozsudek ze dne 6. května 2021, Bayer CropScience a Bayer v. Komise, C‑499/18 P, EU:C:2021:367, bod 54, jakož i citovaná judikatura).

265    V tomto ohledu je třeba připomenout, že se L. Jenkinson dovolává údajného porušení zásady zákazu diskriminace mezi jednotlivými členy mezinárodního civilního personálu Eulex Kosovo z důvodu, že se na tyto členy použijí různá vnitrostátní práva určená na základě hraničního určovatele vycházejícího ze sdělení C(2009) 9502, který odkazuje na právo země, jejíž je dotyčná osoba státním příslušníkem.

266    Je však třeba konstatovat, že Tribunál měl za to, aniž to bylo v projednávaném kasačním opravném prostředku platně zpochybněno, že ustanovení primárního a sekundárního práva uvedená v bodech 226 až 228 tohoto rozsudku výslovně umožnila jednotlivým vedoucím Eulex Kosovo a poté i samotné Eulex Kosovo přijímat mezinárodní civilní personál na smluvním základě.

267    Ze smluvní povahy takto vzniklých vztahů přitom vyplývá, že při neexistenci společného evropského režimu použitelného na personál Eulex Kosovo vycházejí hmotněprávní pravidla, která mají doplnit smluvní ujednání, z vnitrostátního práva, které bylo určeno na základě pravidel mezinárodního práva soukromého a dohodou mezi stranami smlouvy.

268    V projednávaném případě, jak vyplývá zejména z bodu 119 napadeného rozsudku, který L. Jenkinson v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku nezpochybnil, byl hraniční určovatel vycházející ze sdělení C(2009) 9502, který odkazuje na právo země, jejíž je dotyčná osoba státním příslušníkem, uveden v devíti smlouvách na dobu určitou, které byly uzavřeny mezi L. Jenkinsonem a Eulex Kosovo, v souladu s pravidly mezinárodního práva soukromého použitelnými na tyto smlouvy a na základě dohody mezi stranami uvedených smluv.

269    Z toho vyplývá, že členové smluvního personálu Eulex Kosovo pocházející z různých členských států se pro účely uzavření smluv nenacházeli ve srovnatelné situaci, nýbrž v odlišných právních i skutkových situacích, zejména z důvodu odlišných právních předpisů, které se na ně na základě jejich původu v okamžiku uzavření těchto smluv vztahovaly.

270    Za těchto podmínek je třeba na použití odlišných hmotněprávních pravidel na členy mezinárodního civilního personálu Eulex Kosovo pohlížet jako na výsledek zohlednění objektivních okolností vymezených relevantním mezinárodním právem soukromým a dále jako na důsledek toho, že se tito členové nenacházeli ve srovnatelných situacích.

271    Liamu Jenkinsonovi se tedy nepodařilo prokázat, že za okolností projednávaného případu představuje použití různých vnitrostátních hmotných práv na členy mezinárodního civilního personálu Eulex Kosovo porušení zásady zákazu diskriminace.

272    Ve druhé řadě je třeba uvést, že měl Tribunál v bodě 231 napadeného rozsudku za to, že L. Jenkinson neprávem tvrdí, že utrpěl újmu z důvodu diskriminace, které byl vystaven, oproti zaměstnancům podléhajícím PŘOZ, který se na něj měl jakožto na zaměstnance pracujícího v rámci ESVČ, použít, přičemž dodává, že v souladu s memorandem o porozumění podepsaným v Bělehradě dne 13. července 1991 o zřízení ECMM, následně přejmenované na EUMM, neměl být personál přijímán jiným způsobem než jako „evropští zaměstnanci“.

273    V bodě 232 tohoto rozsudku Tribunál konstatoval, že L. Jenkinson na podporu svých argumentů nepředložil ani toto memorandum, ani žádnou jinou informaci a že uvedené memorandum v každém případě neobsahuje ustanovení, které by mohlo prokázat protiprávnost zaměstnávání mezinárodního civilního personálu v rámci Eulex Kosovo.

274    Tribunál v tomto bodě 232 dále uvedl, že unijní normotvůrce stanovil v rámci normativních ustanovení týkajících se Eulex Kosovo právní základ umožňující vedoucímu Eulex Kosovo a poté i této misi přijímat mezinárodní civilní personál na smluvním základě.

275    Jak přitom bylo uvedeno v bodě 86 tohoto rozsudku, Tribunál se v bodě 95 napadeného rozsudku omezil na konstatování, že Evropský kodex řádné správní praxe, kterého se L. Jenkinson dovolává, se vztahuje pouze na orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie, jakož i na jejich administrativy a jejich zaměstnance v jejich vztazích s veřejností, takže bylo vyloučeno, aby se jej L. Jenkinson mohl dovolávat, pokud jde o jeho pracovní poměr.

276    Z toho vyplývá, že neexistuje žádný rozpor mezi bodem 95 napadeného rozsudku na jedné straně a body 231 a 232 tohoto rozsudku na straně druhé.

277    Kromě toho je třeba uvést, že tvrzením, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když Unii uložil méně povinností, než si sama ukládá ve vztahu k zaměstnancům podléhajícím PŘOZ, L. Jenkinson vznáší výtku týkající se neexistence právního rámce, který by upravoval jeho postavení jakožto člena mezinárodního civilního personálu Eulex Kosovo, která jak bylo uvedeno v bodech 68 až 72 tohoto rozsudku, nebyla uplatněna v prvním stupni. Tato výtka musí být proto odmítnuta jako nepřípustná.

278    Pokud jde ve třetí řadě o argument, že je v projednávaném případě relevantní rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise (T‑45/01, EU:T:2004:289), a rozsudek tribunal du travail francophone de Bruxelles (frankofonní soud pro pracovněprávní spory v Bruselu) ze dne 30. června 2014, kterých se L. Jenkinson dovolával před Tribunálem, je třeba konstatovat, že neprokázal, v čem jsou tato rozhodnutí relevantní pro účely projednávané věci v tom smyslu, že Tribunál nemohl v bodech 234 a 236 napadeného rozsudku odmítnout jakoukoli analogii s těmito rozhodnutími. I když L. Jenkinson tvrdí, že z uvedených rozsudků vyplývá, že Eulex Kosovo měla možnost získat dodatečné finanční prostředky, a že tedy bylo třeba zkoumat argumenty týkající se finančního nařízení, nepodařilo se mu tímto argumentem prokázat, jaké důsledky bylo třeba z uvedených rozsudků v projednávané věci vyvodit. Uvedený argument musí být proto odmítnut jako neopodstatněný.

279    Pokud jde o argument L. Jenkinsona, podle kterého Tribunál nesprávně odmítl jakoukoli analogii mezi projednávanou věcí a věcí, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise (T‑45/01, EU:T:2004:289), neboť podle jeho názoru měl být zaměstnán v rámci tří dotčených misí podle pravidel PŘOZ použitelných na dočasné zaměstnance, je třeba připomenout, že ačkoli podle judikatury Soudního dvora může Unie uzavírat pracovní smlouvy, které se řídí právem členského státu, musí nicméně vymezit smluvní podmínky v závislosti na potřebách služby, a nikoli se záměrem vyhnout se použití služebního řádu úředníků Evropské unie nebo PŘOZ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 1989, Mulfinger a další v. Komise, C‑249/87, EU:C:1989:614, body 10 a 11).

280    Na rozdíl od toho, co tvrdí L. Jenkinson, z článku 336 SFEU nelze vyvodit právo být zaměstnán za stejných podmínek, jaké platí pro zaměstnance podléhající PŘOZ. Kromě toho L. Jenkinson neprokázal, že v projednávaném případě došlo k jeho přijetí do pracovního poměru na tomto základě nebo že podmínky jeho zaměstnání byly vymezeny se záměrem vyhnout se použití PŘOZ. Argument založený na existenci tohoto údajného práva musí být proto odmítnut jako neopodstatněný.

281    Z toho vyplývá, že L. Jenkinson nemůže tvrdit, že se Tribunál v bodech 231 až 235 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení.

282    Druhá část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuta.

 K pátému důvodu kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

283    V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson kritizuje přezkum přípustnosti třetího bodu návrhových žádání provedený Tribunálem.

284    Domnívá se, že nedostatek jasnosti, předvídatelnosti, právní jistoty a rovného zacházení zjevně vyplývá z korespondence mezi účastníky řízení, pokud jde o první bod návrhových žádání, a že je s ním nevyhnutelně spojen. Tribunál podle L. Jenkinsona nezohlednil všechny skutkové a právní úvahy předložené v prvním stupni a neověřil legalitu praxe týkající se zaměstnávání mezinárodního civilního personálu v rámci Eulex Kosovo. Protiprávně tak zúžil rozsah přezkumu legality jednání žalovaných v prvním stupni a porušil článek 5 SEU.

285    Kromě toho měl Tribunál podle L. Jenkinsona v bodě 244 napadeného rozsudku nesprávně za to, že žádná z otázek jím předložených nebyla jasně vysvětlena, a v bodě 245 tohoto rozsudku nesprávně konstatoval, že návrh předložený v rámci třetího bodu návrhových žádání souvisel s jednáním Tribunálu.

286    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byl pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

 Závěry Soudního dvora

287    V bodech 244 až 247 napadeného rozsudku Tribunál uvedl důvody, které jej vedly k závěru, že třetí bod návrhových žádání není jasný, a musí být v důsledku toho odmítnut jako zjevně nepřípustný. Konkrétně měl Tribunál v bodech 245 a 246 tohoto rozsudku za to, že se L. Jenkinson v prvním stupni dovolává existence újmy způsobené tím, že Tribunál zamítl návrhy formulované primárně v prvním a druhém bodu návrhových žádání, které lze přičíst žalovaným.

288    Liam Jenkinson v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku uvádí soubor obecných tvrzení týkajících se právní a skutkové situace související s žalobou v prvním stupni a vytýká Tribunálu, že nepřezkoumal jednotlivé právní otázky, které vznesl, avšak právně dostačujícím způsobem nevysvětlil, jakého pochybení se měl Tribunál dopustit tím, že měl za to, že třetí bod návrhových žádání nesplňuje požadavky jasnosti, které uvedl v bodě 243 napadeného rozsudku.

289    Konkrétně, i když tvrdí, že cílem tohoto bodu návrhových žádání nebylo prokázat porušení vyplývající z jednání Tribunálu při analýze prvního a druhého bodu návrhových žádání, rovněž zdůrazňuje, že zamítnutí prvních dvou bodů návrhových žádání mohlo být považováno za ilustraci všech právních problémů předestřených v rámci třetího bodu návrhových žádání.

290    Tyto úvahy přitom neumožňují prokázat, že Tribunál měl nesprávně za to, že L. Jenkinson jednoznačně nepodložil návrh na náhradu škody předložený v rámci tohoto třetího bodu návrhových žádání.

291    Tento důvod kasačního opravného prostředku musí být proto zamítnut jako neopodstatněný.

 K šestému důvodu kasačního opravného prostředku

 Argumentace účastníků řízení

292    V rámci šestého důvodu kasačního opravného prostředku L. Jenkinson tvrdí, že Tribunál nesprávně rozdělil náklady řízení v prvním stupni. L. Jenkinson má zejména za to, že přinejmenším nedostatek transparentnosti, pokud jde o důvody pro použití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, měl zakládat důvod pro to, aby mu nebyly uloženy náklady řízení v prvním stupni.

293    Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo navrhují, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

 Závěry Soudního dvora

294    Z ustálené judikatury vyplývá, že v případě, že všechny ostatní důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, musí být návrhová žádání týkající se namítané protiprávnosti rozhodnutí Tribunálu o náhradě nákladů řízení odmítnuta jako nepřípustná podle čl. 58 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, podle kterého kasační opravný prostředek jen proti určení výše náhrady nákladů řízení nebo proti rozhodnutí, který z účastníků řízení je má platit, není přípustný (rozsudek ze dne 17. prosince 2020, BP v. FRA, C‑601/19 P, EU:C:2020:1048, bod 101 a citovaná judikatura).

295    Vzhledem k tomu, že L. Jenkinson neměl ve věci úspěch, pokud jde o všechny jeho důvody uplatněné na podporu kasačního opravného prostředku, musí být tento důvod týkající se rozdělení nákladů řízení prohlášen za nepřípustný.

296    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu, jelikož žádnému z důvodů vznesených na podporu tohoto kasačního opravného prostředku nebylo vyhověno.

297    Za těchto podmínek není nutné zkoumat námitky Rady, Komise a ESVČ týkající se přípustnosti žaloby v prvním stupni, uvedené v bodě 30 tohoto rozsudku.

 K nákladům řízení

298    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 84 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada, Komise, ESVČ a Eulex Kosovo požadovaly náhradu nákladů řízení a L. Jenkinson neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení souvisejících s tímto kasačním opravným prostředkem.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Kasační opravný prostředek se zamítá.

2)      Liam Jenkinson ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie, Evropskou komisí, Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ) a Eulex Kosovo v souvislosti s řízením o tomto kasačním opravném prostředku.

Podpisy

*      Jednací jazyk: francouzština.