STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
M. POIARESE MADURA
přednesené dne 31. ledna 2008(1)
Věc C‑303/06
S. Coleman
proti
Attridge Law
a
Steve Law
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Employment Tribunal, London South (Spojené království)]
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená South London Employment Tribunal vznáší poprvé důležitou otázku týkající se rozsahu působnosti směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání(2) (dále jen „směrnice“). Podstatou otázky Tribunal je, zda zákaz diskriminace stanovený směrnicí zahrnuje případy, kdy je se zaměstnancem zacházeno méně příznivě než s jeho kolegy proto, že ačkoli není sám zdravotně postižený, má vztah se zdravotně postiženou osobou.
I – Skutkový základ sporu a předběžné otázky
2. Žalobkyně v původním řízení S. Coleman pracovala od roku 2001 jako právní asistentka pro Attridge Law, advokátní kancelář se sídlem v Londýně, jejímž partnerem je Steve Law. V roce 2002 se jí narodil syn, který je zdravotně postižený; trpí bronchomalacií a vrozenou laryngomalacií. Žalobkyně v původním řízení u něj působí jako hlavní pečovatelka.
3. Dne 4. března 2005 žalobkyně v původním řízení souhlasila s dobrovolným propuštěním pro nadbytečnost, a ukončila tak pracovní poměr u Attridge Law. Dne 30. srpna 2005 podala proti svým bývalým zaměstnavatelům žalobu pro vynucené skončení pracovního poměru a diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, přičemž argumentovala, že s ní výše uvedení zacházeli méně příznivě než se zaměstnanci s dětmi bez zdravotního postižení, a vystavili ji jednání, které pro ni vytvořilo nepřátelskou atmosféru. Jako příklady diskriminačního zacházení, kterému byla vystavena, uvádí, že jí zaměstnavatelé odmítli po návratu z mateřské dovolené umožnit vrátit se k původní práci, byla jí vytýkána „lenost“, když žádala o poskytnutí volna za účelem péče o svého syna, a nebyly jí poskytnuty stejně flexibilní pracovní podmínky jako jejím kolegům s dětmi bez zdravotního postižení, bylo jí sděleno, že využívá svého „zatraceného dítěte“ [„fucking child“], aby dosáhla změny svých pracovních podmínek, byla jí ukládána kázeňská opatření a nebyla řádně řešena formální stížnost, kterou podala proti nevhodnému zacházení.
4. Sharon Coleman se dovolávala relevantního vnitrostátního právního předpisu, kterým byl Disability Discrimination Act 1995 (zákon z roku 1995 o zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení), a směrnice. Argumentovala, že účelem směrnice je zakázat diskriminaci nejen zdravotně postižených osob jako takových, ale rovněž osob, které jsou vystaveny diskriminaci z důvodu svého vztahu se zdravotně postiženou osobou. Dále argumentovala, že Tribunal by měl vykládat Disability Discrimination Act v souladu s směrnicí, a tedy přiznat ochranu proti diskriminaci z důvodu vztahu s jinou osobou. Žalovaní v původním řízení argumentovali, že zákon chrání pouze zdravotně postižené osoby a že se směrnice nemá vztahovat na diskriminaci z důvodu vztahu s jinou osobou.
5. Sharon Coleman může ve sporu uspět, pouze pokud je důvodné vykládat směrnici v tom smyslu, že zakazuje diskriminaci z důvodu vztahu s jinou osobou. Tribunal tedy nepřistoupil v plném rozsahu ke zjištění skutkových okolností věci a přezkumu věci samé, nýbrž přerušil řízení, pokud jde o dotčenou část žaloby, a nařídil předběžné slyšení, pouze co se týče otázky, zda je zakázána diskriminace z důvodu vztahu s jinou osobou, či nikoli. Po skončení uvedeného slyšení přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Poskytuje směrnice v rámci zákazu diskriminace z důvodu zdravotního postižení ochranu pouze proti přímé diskriminaci a obtěžování zdravotně postižených osob?
2) Pokud je odpověď na první otázku záporná, poskytuje směrnice ochranu zaměstnancům, kteří nejsou sami zdravotně postiženi, avšak jsou vystaveni méně příznivému zacházení nebo jsou předmětem obtěžování z důvodu jejich vztahu se zdravotně postiženou osobou?
3) Pokud zaměstnavatel zachází se zaměstnancem méně příznivě, než zachází nebo než by zacházel s jinými zaměstnanci, a pokud je zjištěno, že důvodem pro takové zacházení se zaměstnancem je skutečnost, že zaměstnanec má zdravotně postiženého syna, kterého má zaměstnanec v péči, představuje takové zacházení přímou diskriminaci v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovenou směrnicí?
4) Pokud zaměstnavatel obtěžuje zaměstnance a pokud je zjištěno, že důvodem pro takové zacházení se zaměstnancem je skutečnost, že zaměstnanec má zdravotně postiženého syna, kterého má zaměstnanec v péči, je takové obtěžování v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovenou směrnicí?“
II – Rozbor
6. Čtyři otázky položené Soudnímu dvoru Employment Tribunal lze shrnout do jediné právní otázky: poskytuje směrnice ochranu osobám bez zdravotního postižení, které jsou v rámci svého zaměstnání vystaveny přímé diskriminaci nebo obtěžování z důvodu svého vztahu se zdravotně postiženou osobou?
7. Směrnice byla přijata podle článku 13 ES, který byl doplněn do Smlouvy o ES Amsterodamskou smlouvou a zní takto: „Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této smlouvy a v rámci pravomocí svěřených Společenství touto smlouvou, může Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“ Nejprve je třeba poznamenat, že článek 13 ES stanoví zvláštní důvody diskriminace, které řadí mezi problematické důvody („suspect grounds“) nebo, použijeme-li pojem z ústavního práva Spojených států amerických, „problematická kategorie“ („suspect classifications“)(3), a zaměřuje na ně právní předpisy Společenství o zákazu diskriminace. Podle tohoto širokého ustanovení je možné přijmout právní předpisy k boji proti diskriminaci na základě těchto důvodů. Ačkoli Radě přísluší široká posuzovací pravomoc k přijetí opatření uzpůsobených konkrétním okolnostem a sociálním souvislostem, článek 13 ES nelze vykládat v tom smyslu, že by na jeho základě bylo možné přijmout právní předpisy neslučitelné s jeho cíli a duchem, které by omezovaly ochranu, již zamýšleli poskytnout autoři Smlouvy. Právní předpisy přijaté na základě článku 13 ES tedy musí být vykládány ve světle cílů sledovaných uvedeným článkem(4).
8. Článek 13 ES je vyjádřením zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace v právním řádu Společenství. Jakýkoli výklad uvedeného článku a jakékoli směrnice přijaté na tomto právním základě tedy musí vycházet z judikatury Soudního dvora týkající se těchto zásad(5). Směrnice samotná stanoví v článku 1, že jejím účelem je „stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací […] s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Judikatura Soudního dvora je jednoznačná, pokud jde o postavení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace v právním řádu Společenství. Rovnost není jen politický ideál a cíl, ale rovněž jedna ze základních zásad práva Společenství(6). Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Mangold, směrnice představuje praktický aspekt zásady rovnosti(7). K určení, co vyžaduje zásada rovnosti v jakémkoli konkrétním případě, je třeba připomenout hodnoty, na nichž je zásada rovnosti založena. Jedná se o lidskou důstojnost a osobní autonomii.
9. Ve svém nejjednodušším vyjádření lidská důstojnost předpokládá, že každému jednotlivci bude přiznána stejná hodnota. Život člověka má hodnotu již proto, že se jedná o člověka, a žádný život není více nebo méně cenný než život jiného. Ronald Dworkin nedávno připomněl, že i když zastáváme zcela odlišné názory, pokud jde o otázky politické morálky, struktury politických orgánů a fungování našich demokratických států, sdílíme nicméně i nadále oddanost této základní zásadě(8). Jednotlivci a politické orgány tedy nesmí jednat způsobem, který popírá vnitřní význam každého lidského života. Relevantní, avšak odlišnou hodnotu představuje osobní autonomie. Z ní vyplývá, že jednotlivci by měli mít možnost rozhodovat o svém životě a vést jej prostřednictvím řady voleb mezi různými hodnotnými možnostmi(9). Výkon autonomie předpokládá, že lidé mají více hodnotných možností, mezi nimiž mohou volit. Jednáme-li jako samostatné subjekty přijímající rozhodnutí o tom, kam chceme směřovat svůj život, „naplňujeme konkrétně svou osobní integritu a význam důstojnosti a sebeúcty“(10).
10. Účelem článku 13 ES a směrnice je chránit důstojnost a autonomii osob, které patří do výše zmíněných problematických kategorií. Důstojnost a autonomie jednotlivce může být dotčena nejzřejmějším způsobem tehdy, pokud se jiná osoba na takového jednotlivce zaměří přímo v důsledku jeho problematické charakteristiky. Méně výhodné zacházení z takových důvodů, jako je náboženské přesvědčení, věk, zdravotní postižení a sexuální orientace, narušuje tuto zvláštní a jedinečnou hodnotu, kterou lidé mají proto, že jsou lidmi. Přiznáváme-li každému člověku stejnou hodnotu, neměli bychom takové důvody brát v potaz v případech, kdy někomu ukládáme břemeno nebo ho zbavujeme výhody. Jinými slovy, jedná se o charakteristiky, které by neměly hrát žádnou úlohu při posouzení, zda je důvodné s někým zacházet méně výhodně, či nikoli.
11. Závazek k respektování autonomie podobně znamená, že lidé nesmí být zbaveni svých hodnotných možností volby v oblastech, které mají zásadní význam pro jejich život, a to s ohledem na jejich příslušnost k problematické kategorii. Přístup k zaměstnání a možnost odborného růstu mají pro každého jednotlivce zásadní význam, nikoli jen jako způsob získání obživy, ale rovněž jako důležitý způsob sebeuplatnění a realizace vlastního potenciálu. Osoba, která diskriminuje jednotlivce náležícího do problematické kategorie, jej neoprávněně zbavuje hodnotných možností volby. Možnost takové osoby vést autonomní život je tímto vážně dotčena, neboť důležitý aspekt jejího života je utvářen nikoli jejími vlastními volbami, nýbrž předpojatostí někoho jiného. Tím, že taková jiná osoba zachází s osobami náležícími do těchto skupin méně výhodně z důvodu jejich charakteristiky, je zbavuje možnosti vykonávat jejich autonomii. V takové chvíli je spravedlivé a přiměřené, aby se uplatnily předpisy o zákazu diskriminace. Tím, že přiznáváme hodnotu rovnosti a zavazujeme se k jejímu uplatňování prostřednictvím práva, směřujeme v zásadě k tomu, aby každé osobě byly zachovány podmínky pro autonomní život.
12. Přímé zaměření se na osobu se zvláštní charakteristikou však není jediným možným způsobem její diskriminace; existují i jiné, subtilnější a méně zjevné způsoby. Jednou z možností narušení důstojnosti a autonomie osob, které náleží k určité skupině, je zaměřit se nikoli na ně, nýbrž na třetí osoby, které s nimi mají blízký vztah a které samy do uvedené skupiny nepatří. Z širokého dosahu pojmu „rovnost“ vyplývá, že i na tyto subtilnější formy diskriminace by se měly vztahovat předpisy o zákazu diskriminace, neboť i takové formy diskriminace se dotýkají osob náležících do problematických kategorií.
13. Důstojnost osoby se zvláštní charakteristikou je totiž dotčena stejně tak její přímou diskriminací jako tím, že vnímá, že jiný je diskriminován pouze z důvodu svého vztahu k takové osobě. Tímto způsobem osoba, která je bezprostřední obětí diskriminace, nejen trpí sama křivdou, ale stává se rovněž prostředkem narušení důstojnosti osoby náležející do problematické kategorie.
14. Taková subtilnější forma diskriminace navíc narušuje schopnost osob, které vykazují problematickou charakteristiku, vykonávat jejich autonomii. Například autonomie členů náboženské skupiny může být dotčena (například, pokud jde o osobu manžela či manželky nebo místo pobytu), pokud jim je známo, že osoba, se kterou se ožení či za kterou se provdají, může být diskriminována z důvodu náboženské příslušnosti svého manžela či své manželky. Totéž může nastat, i když v menší míře, u zdravotně postižených osob. Osoby náležící do určitých skupin jsou často zranitelnější než průměrný jednotlivec, a musí se tedy spoléhat na pomoc osob, s nimiž mají přímý vztah, aby mohly žít svůj život podle základních rozhodnutí, která učinily. Pokud diskriminující osoba zbaví jednotlivce hodnotných možností volby v oblastech, které mají zásadní význam pro jeho život, protože dotčený má vztah s osobou s problematickou charakteristikou, zbavuje rovněž takovou osobu hodnotných možností volby a brání jí ve výkonu její autonomie. Jinými slovy, osobě, která náleží do problematické kategorie, je upřena škála možností, která by jí byla jinak otevřena.
Způsob fungování směrnice
15. Zákonodárce Společenství přijal směrnici s cílem poskytnout v oblasti zaměstnání a povolání ochranu osobám náležejícím do problematických kategorií a zajistit, aby jejich důstojnost a autonomie nebyly narušeny zjevnou a bezprostřední ani subtilnější a méně zjevnou diskriminací. Způsob, jakým má být tohoto cíle dosaženo, je naznačen již v článku 1 směrnice, který zní: „Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry [vyznání nebo světového názoru], zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska)
16. Důležitá jsou zde slova „na základě“. V právní i morální filozofii je známo, že ne každá diskriminace je špatná. Například v oblasti zaměstnání je naprosto přijatelné, když zaměstnavatel přijme uchazeče, který je odpovědný, důvěryhodný a slušný, a vyloučí uchazeče, kteří jsou neodpovědní, nedůvěryhodní a hrubí. Naproti tomu máme za to, že není správné někoho odmítnout z důvodu jeho rasy či náboženství, a ve většině právních řádů zákon takové diskriminaci brání. Určujícím faktorem, pokud jde o otázku přijatelnosti jednání zaměstnavatele a použití zákona, je důvod diskriminace, ze kterého zaměstnavatel v každém případě vychází.
17. Skutečnost, že protiprávnost diskriminace závisí na důvodech, na nichž je založena, se odráží v systému relevantních právních předpisů. Takřka všechny zákony o zákazu diskriminace zakazují diskriminaci z několika konkrétních důvodů. Tento přístup sleduje i zákonodárce Společenství ve směrnici, která staví mimo zákon diskriminaci na základě náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku a sexuální orientace. Hlavní povinností stanovenou takovými předpisy o zákazu diskriminace, jako je směrnice, je povinnost zacházet s lidmi způsobem porovnatelným s tím, jak je zacházeno s ostatními(11). Přijetím směrnice Rada jasně ukázala, že je protiprávní, pokud se zaměstnavatel dovolává jakéhokoli z těchto důvodů k tomu, aby zacházel méně výhodně se zaměstnancem v porovnání s jeho kolegy. Jakmile je určeno, že východiskem jednání zaměstnavatele je jeden ze zakázaných důvodů, jedná se o protiprávní diskriminaci.
18. Ve výše popsaném smyslu plní směrnice vylučující funkci: vylučuje náboženské přesvědčení, věk, zdravotní postižení a sexuální orientaci ze škály přijatelných důvodů, jichž se zaměstnavatel může legitimně dovolávat k tomu, aby zacházel méně výhodně s jedním zaměstnancem v porovnání s jinými. Jinými slovy, po vstupu směrnice v platnost zaměstnavatel již nemůže brát tyto ohledy v potaz při rozhodování o méně výhodném zacházení se zaměstnancem.
19. Směrnice zakazuje přímou diskriminaci(12), obtěžování(13) a nepřímou diskriminaci(14). Rozlišujícím aspektem přímé diskriminace a obtěžování je skutečnost, že mají nutně vztah k určité problematické kategorii. Diskriminující osoba se dovolává problematické kategorie s cílem jednat určitým způsobem. Dotčená kategorie není pouhým proměnlivým faktorem, nýbrž slouží jako základní předpoklad úvah vedoucích k dotčenému jednání. Pokud se zaměstnavatel dovolává takových problematických důvodů, považuje to právní řád Společenství za zlo, které je třeba vymýtit. Směrnice proto zakazuje uplatňování takových kategorií jako důvodů, na nichž může být založeno odůvodnění jednání zaměstnavatele. Naopak v případech nepřímé diskriminace jsou úmysly zaměstnavatele a důvody pro jeho jednání nebo opominutí bezvýznamné. Ve skutečnosti existuje jediný účel zákazu nepřímé diskriminace: i neutrální nebo nevinná opatření a politiky či opatření a politiky přijaté v dobré víře bez jakéhokoli diskriminačního úmyslu podléhají uvedenému zákazu, pokud je jejich dopad na osoby se zvláštními charakteristikami větší než jejich dopad na jiné osoby(15). Právě na takovýto „rozdílný účinek“ takových opatření na některé osoby se zaměřují právní předpisy týkající se nepřímé diskriminace. Zákaz takové diskriminace je spojen s povinností zaměstnavatelů vycházet vstříc těmto skupinám přijímáním opatření a utvářením svých politik tak, aby na ně nekladly větší zátěž než na jiné osoby(16). Zatímco tak zákaz přímé diskriminace a obtěžování působí jako vylučující mechanizmus (vyloučením určitých důvodů z možností, kterých se může zaměstnavatel dovolávat), zákaz nepřímé diskriminace funguje jako začleňující mechanizmus (tím, že ukládá zaměstnavatelům povinnost zohledňovat potřeby jednotlivců s určitými charakteristikami a vycházet jim vstříc). Právě z tohoto důvodu, i pokud bychom přijali argument vlády Spojeného království, že diskriminace z důvodu vztahu s určitou osobou spadá zjevně mimo rozsah zákazu nepřímé diskriminace, to v žádném případě neznamená, že spadá rovněž mimo rozsah zákazu přímé diskriminace a obtěžování. Naopak začlenění diskriminace z důvodu vztahu s určitou osobou do rozsahu zákazu přímé diskriminace a obtěžování je přirozeným důsledkem vylučujícího mechanizmu, jehož prostřednictvím tento druh diskriminace funguje.
20. Věc S. Coleman vznáší otázku přímé diskriminace. Z předkládacího rozhodnutí jasně vyplývá, že výše uvedená nenamítá proti dopadu neutrálního opatření na ni jako na matku zdravotně postiženého dítěte, o které pečuje, nýbrž tvrdí, že s ní zaměstnavatel zacházel odlišně a zaměřil se na ni právě z důvodu jejího zdravotně postiženého syna. Soudní dvůr by tedy měl rozhodnout, zda směrnice zakazuje přímou diskriminaci z důvodu vztahu s určitou osobou.
21. Je zjevné, že pokud by žalobkyně v původním řízení byla sama zdravotně postižená, směrnice by byla použitelná. V projednávané věci je však tvrzeno, že důvodem diskriminačního zacházení bylo zdravotní postižení syna žalobkyně v původním řízení. Osoba, která je zdravotně postižená, a osoba, která je zjevným cílem nebo objektem diskriminačního jednání, tedy nejsou jedna a tatáž osoba. Je směrnice z tohoto důvodu nepoužitelná? Vzhledem ke svému dosavadnímu rozboru mám za to, že tomu tak není.
22. Jak bylo uvedeno výše, účinkem směrnice je, že není přípustné, aby se zaměstnavatel dovolával náboženství, věku, zdravotního postižení a sexuální orientace k tomu, aby zacházel s některými zaměstnanci méně výhodně než s jinými. V takovém případě by takoví jednotlivci byli vystaveni nespravedlivému zacházení a nebyla by respektována jejich důstojnost a autonomie. Na této skutečnosti se nic nemění ani tehdy, jestliže zaměstnanec, který je předmětem diskriminace, není sám zdravotně postižený. Důvodem, který slouží jako základ diskriminace, je i nadále zdravotní postižení. Směrnice funguje na úrovni důvodů diskriminace. Protiprávnost, která má být napravena, spočívá v uplatnění určitých charakteristik jako důvodů pro zacházení s některými zaměstnanci méně výhodně než s jinými; účinkem směrnice je úplné vyloučení náboženství, věku, zdravotního postižení a sexuální orientace ze škály důvodů, kterých se zaměstnavatel může legitimně dovolávat k tomu, aby zacházel méně výhodně s některými osobami. Jinými slovy, směrnice neumožňuje, aby nepřízeň, v níž zaměstnavatel chová osoby náležející do vymezených problematických kategorií, tvořila základ jakéhokoli méně příznivého zacházení v rámci zaměstnání a povolání. Jak jsem již vysvětlil, taková nepřízeň může být vyjádřena otevřeně tím, že se diskriminující osoba zaměří na jednotlivce, kteří sami vykazují určité charakteristiky, nebo subtilnějším a skrytějším způsobem tak, že se diskriminující osoba zaměří na osoby, které mají vztah s jednotlivci vykazujícími takové charakteristiky. V prvně jmenovaném případě takové chování považujeme za nesprávné a musí být zakázáno; posledně uvedený případ je v každém podstatném ohledu přesně stejný. V obou případech se jedná o nepřízeň zaměstnavatele vůči starším, zdravotně postiženým nebo homosexuálním osobám nebo osobám s určitým náboženským přesvědčením, která jej vede k tomu, aby s nimi zacházel méně výhodným způsobem.
23. Pokud je tedy někdo objektem diskriminace z důvodu jakékoli z charakteristik uvedených v článku 1, může se dovolávat ochrany směrnice, i když sám takovou charakteristiku nevykazuje. Není nutné, aby někdo, kdo je objektem diskriminace, byl podroben nepříznivému zacházení z důvodu „svého zdravotního postižení“. Postačí, že byl podroben takovému zacházení z důvodu „zdravotního postižení“. Osoba tedy může být obětí protiprávní diskriminace z důvodu zdravotního postižení podle směrnice, aniž by sama byla zdravotně postižena; důležité je, zda takové zdravotní postižení – v tomto případě, zdravotní postižení syna S. Coleman – bylo použito jako důvod pro méně výhodné zacházení s posledně jmenovanou. Směrnice se nepoužije jen tehdy, pokud je zdravotně postižená sama žalobkyně v původním řízení, ale také v každém jiném případě méně výhodného zacházení z důvodu zdravotního postižení. Pokud tedy bude S. Coleman schopna prokázat, že s ní bylo zacházeno méně výhodně z důvodu zdravotního postižení jejího syna, měla by mít možnost dovolávat se směrnice.
24. Vláda Spojeného království konečně argumentuje, že směrnice byla přijata pouze za účelem stanovení minimálních standardů. Tento závěr podle názoru uvedené vlády podporuje skutečnost, že Rada jednala v oblasti, kde působnost přísluší do značné míry členským státům. Přísluší tedy členským státům, aby rozhodly, zda zakážou diskriminaci z důvodu vztahu s určitou osobou v oblasti zaměstnání a povolání, či nikoli. S tím nesouhlasím. Zaprvé, ze skutečnosti, že určitá oblast není plně harmonizována nebo že Společenství má pouze omezenou legislativní pravomoc, nijak nevyplývá, že právo Společenství musí být bez ohledu na svou podobu uplatněno na nejnižší úrovni. Jinými slovy, skutečnost, že Společenství má omezenou působnost v oblasti základních práv, neznamená, že rozhodne-li se tuto působnost vykonat, může stanovit pouze minimální standardy ochrany základních práv. Zadruhé, směrnice ani její odůvodnění nijak nenaznačují, že by Rada sledovala takovýto úmysl. Naopak, například šestý bod odůvodnění zmiňuje „důležitost boje proti všem formám diskriminace“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska)(17).
III – Závěry
25. Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Employment Tribunal takto:
„Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, poskytuje ochranu osobám, které sice nejsou samy zdravotně postižené, ale jsou vystaveny přímé diskriminaci nebo obtěžování v oblasti zaměstnání a povolání z důvodu svého vztahu se zdravotně postiženou osobou.“