STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA
přednesené dne 8. listopadu 2006 (1)
Věc C‑292/05
E. Lechouritou
V. Karkoulias
G. Pavlopoulos
P. Brátsikas
D. Sotiropoulos
G. Dimopoulos
proti
Dimosio tis Omospondiakis Dimokratias tis Germanias
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Efeteío de Patras (Řecko)]
„Bruselská úmluva – Působnost – Občanské a obchodní věci – Žaloba na náhradu škody podaná proti smluvnímu státu za účelem získání náhrady škody způsobené jeho ozbrojenými silami v průběhu druhé světové války v jiném členském státě – Imunita států“
I – Úvod
1. „Tato válka trvala velmi dlouho a v jejím průběhu se na Řecko sneslo více pohrom než kdykoli předtím: nikdy nebylo dobyto a zpustošeno tolik měst […]; vyhnanství a krveprolití nebyla nikdy tak častá […]“. Tak popisuje Thúkýdidés peloponéskou válku v pátém století před Kristem(2), přičemž věrně vyobrazuje katastrofy provázející jakýkoli válečný konflikt, které se dotýkají stejně tak přemožených jako přemožitelů.
2. Rozličná umění ztvárnila zhoubné účinky válečných konfrontací. „Hrůzy války“, známá řada dvaaosmdesáti Goyových rytin vytvořených v letech 1810 až 1820, znázorňují mizérii šarvátek, zločiny, mučení a jejich důsledky pro jednotlivce; trpká svědectví plná pesimismu, která jsou kronikou společnosti se silným pacifistickým vlivem. Rovněž Goyova „Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808“ či Picassova „Guernica“ ukazují pocity, které v těchto geniálních malířích vyvolaly uvedené války plné zkázy a vyhlazování.
3. Léta poté, v roce 1859, švýcarský filantrop Henry Dunant projížděl Lombardií, která v té době byla zpustošena válkou, a na sklonku krvavé bitvy dospěl do Solferina, kde s hrůzou zjistil, že tisíce zraněných vojáků zůstaly na bitevním poli zmrzačeny, opuštěny a zanechány bez pomoci, odsouzeny k jisté smrti. Z této hrůzné podívané se zrodila myšlenka založit Červený kříž.
4. Ani právo nebylo ušetřeno neblahého dopadu ozbrojených konfliktů. Ve věci v původním řízení podalo několik řeckých občanů u soudu ve své zemi žalobu směřující k tomu, aby Německo nahradilo škodu, kterou způsobily jeho ozbrojené síly v průběhu jedné tragické epizody druhé světové války.
5. Efeteío Patras (odvolací soud Patras) se táže Soudního dvora, zda tento spor věcně spadá pod Úmluvu ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(3), známou jako Bruselská úmluva; navíc se táže, zda je výsada soudní imunity států slučitelná se systematikou uvedené úmluvy.
6. Otázky jsou položeny na základě článku 234 ES nesprávně, neboť pravomoc Soudního dvora vykládat uvedenou úmluvu nevyplývá z uvedeného ustanovení, ale z protokolu ze dne 3. června 1971(4). Tento omyl je nicméně irelevantní, protože jak připomíná německá vláda, článek 2 protokolu opravňuje Efeteío žádat o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně výkladu úmluvy.
II – Právní rámec
7. Bruselská úmluva vymezuje svoji působnost v hlavě I, kterou tvoří článek 1, jež stanoví:
„Tato úmluva se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.
Tato úmluva se nevztahuje na:
1. věci osobního stavu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkové vztahy mezi manželi a dědění, včetně dědění ze závěti;
2. konkursy, vyrovnání a podobná řízení;
3. sociální zabezpečení;
4. rozhodčí řízení.“
8. Hlava II týkající se „soudní příslušnosti“ stanoví v článku 2 prvním pododstavci obecnou zásadu, že nestanoví-li úmluva jinak „mohou být osoby, které mají bydliště na území některého smluvního státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto smluvního státu“.
9. Mezi výjimky patří „zvláštní příslušnost“ stanovená v článku 5, podle kterého:
„Osoba, která má bydliště na území některého smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována,
[…]
3. ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo ke škodné události;
4. jedná-li se o žalobu na náhradu škody nebo žalobu o uvedení do původního stavu vyvolanou jednáním, které je trestným činem, u soudu, u něhož byla podána obžaloba, je-li tento soud podle práva pro něj platného oprávněn rozhodovat o občanskoprávních nárocích;
[…]“
10. Úpravu doplňuje hlava III „Uznávání a výkon“ , hlava IV „Veřejné listiny a soudní smíry“, hlava V „Obecná ustanovení“, hlava VI „Přechodná ustanovení“, hlava VII „Vztah k dalším úmluvám“ a hlava VIII „Konečná ustanovení“.
11. Je třeba uvést, že Bruselskou úmluvu nahradilo nařízení Rady č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(5), přičemž jeho znění se ve značné míře shoduje se zněním Bruselské úmluvy, avšak nová ustanovení nejsou použitelná na věc v původním řízení.
III – Skutkový stav, spor v původním řízení a předběžné otázky
12. Eirini Lechouritou a další jednotlivci podali proti Německu žalobu na náhradu škody u Polymelés Protodikeío, Kalavrita (soud prvního stupně, Kalavrita), v rámci které požadovali náhradu majetkové, morální a psychické újmy, kterou utrpěli následkem masakru spáchaného vojáky wehrmachtu dne 13. prosince 1943 ve městě Kalavrita v průběhu invaze do Řecka za druhé světové války(6).
13. Uvedený soud v rozsudku č. 70/1998 rozhodl, že v souladu s čl. 3 odst. 1 občanského soudního řádu není příslušný pro rozhodnutí sporu, neboť žalovaný stát požívá výsady soudní imunity.
14. Žalobci podali opravný prostředek u Efeteio Patron, který dne 12. ledna 2001 přijal první rozhodnutí o přerušení řízení až do rozhodnutí Anótato Eidikó Dikastírio (zvláštní nejvyšší soud) o tom, zda článek 11 Evropské úmluvy o imunitě států podepsané v Basileji dne 16. května 1972(7), jíž Řecko není smluvní stranou, který stanoví výjimku z imunity pro akty svrchovanosti způsobující škodu nebo újmu, k nimž došlo na území státu soudu, když byl původce újmy přítomen na daném území, představuje všeobecně uznané pravidlo mezinárodního práva, a zda uvedená výjimka zahrnuje v souladu s mezinárodními zvyklostmi návrhy na náhradu škody způsobené ozbrojenými konflikty, kterými byly dotčeny osoby náležející k určité skupině a konkrétnímu místu, kterých se boj netýkal a které se neúčastnily válečných operací.
15. Anótato Eidikó Dikastírio v rozsudku č. 6/2002 ze dne 17. září 2002 rozhodl, že „v současném stadiu vývoje mezinárodního práva nadále existuje všeobecně uznané pravidlo mezinárodního práva, podle kterého stát nemůže být platně žalován před soudem jiného členského státu za účelem získání náhrady škody vzniklé následkem skutečnosti jakékoli povahy, k níž došlo na území státu soudu a jíž se jakýmkoli způsobem účastnili ozbrojené síly žalovaného státu, ať během války, nebo v době míru“.
16. Efeteio Patron, který je stejně jako všechny ostatní řecké soudy vázán rozhodnutím Anótato Eidikó Dikastírio(8), vnímal jistou spojitost s obecným právem členských států Evropské unie a rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Spadají žaloby na náhradu škody podané fyzickými osobami proti smluvnímu státu, který je občanskoprávně odpovědný za jednání nebo opomenutí svých ozbrojených sil, do rozsahu věcné působnosti ratione materiae Bruselské úmluvy v souladu s jejím článkem 1, jestliže jsou tato jednání nebo opomenutí, k nimž došlo během vojenské okupace státu, na jehož území mají žalobci bydliště, v důsledku útočné války ze strany žalovaného, zjevně v rozporu s válečným právem a mohou být také považována za zločiny proti lidskosti?
2) Je slučitelné se systematikou Bruselské úmluvy, aby žalovaný stát uplatnil námitku imunity s tím výsledkem, že v případě kladné odpovědi se úmluva stává automaticky nepoužitelnou zejména vůči jednání nebo opomenutí ozbrojených sil žalovaného, k nimž došlo před vstupem úmluvy v platnost, a sice během let 1941–1944?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
17. Žalobci v původním řízení, nizozemská, polská, německá a italská vláda, jakož i Komise předložili vyjádření ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora.
18. V průběhu jednání, které se uskutečnilo dne 28. září 2006, přednesli svá vyjádření zástupci žalobců, německé vlády a Komise.
V – Analýza první předběžné otázky
19. Podstatou otázky Efeteio Patron je, zda žaloby podané jednotlivci proti smluvnímu státu a směřující k získání náhrady škody způsobené okupačními silami v průběhu ozbrojeného konfliktu spadají pod Bruselskou úmluvu, která je podle svého článku 1 omezena na „věci občanské a obchodní“.
A – Pojem „věci občanské a obchodní“
20. Vzhledem k tomu, že převzala zvyklosti dalších mezinárodních předpisů(9), a za účelem předcházení úskalím, jež představuje vymezení obsahu(10), úmluva nedefinuje rozsah pojmu „věci občanské a obchodní“; omezuje se na negativní upřesnění, které zbavuje „druh soudu“ jakéhokoli významu(11). Podle judikatury však 1) je tento pojem autonomní a 2) vylučuje akty iure imperii.
1. Autonomie pojmu
21. Generální advokát Darmon ve stanovisku k věci Rich, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. července 1991(12), uvádí, že výklad úmluvy vyvolává četné potíže, protože k vlastní složitosti této oblasti se přidává použití pojmů, které, ačkoli jsou ve vnitrostátních právních řádech řádně vymezeny, často mívají odlišný význam, což nutí Soudní dvůr k návrhu nezávislých vymezení.
22. K tomu došlo v případě pojmu „občanské věci(13)“ kvalifikovaného rozsudkem ze dne 14. října 1976, LTU(14), jako autonomní pojem, který musí být vykládán nejen s odkazem na cíle a systém uvedené úmluvy, ale také s odkazem na obecné zásady, vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů, aniž by stačil odkaz na vnitrostátní právo jednoho nebo druhého dotčeného státu, neboť účelem vymezení rationae materiae je „zajistit rovnost a jednotu práv a povinností z toho vyplývajících […] pro smluvní státy a zúčastněné osoby(15) (bod 3)“.
23. Tato kvalifikace se opakovala v dalších rozsudcích, například ze dne 14. července 1977, Bavaria Fluggesellschaft a Germanair v. Eurocontrol(16), bod 4; ze dne 22. února 1979, Gourdain(17), bod 3; ze dne 16. prosince 1980, Rüffer(18), body 7 a 8; ze dne 21. dubna 1994, Sonntag(19), bod 18; ze dne 14. listopadu 2002, Baten(20), bod 28, a ze dne 15. května 2003, Préservatrice Foncière TIARD(21), bod 20.
24. Schlosserova zpráva o Úmluvě o přistoupení z roku 1978(22) trvá na potřebě dát pojmům článku 1 vlastní význam, přičemž uvádí, že právní systémy původních členských států dobře znají rozlišení mezi věcmi občanskými a obchodními na straně jedné a věcmi zahrnutými do veřejného práva na straně druhé. Navzdory významným rozdílům se rozlišení běžně řídí obdobnými kritérii, a proto se autoři původního znění Úmluvy i Jenardovy zprávy vyhnuli vymezení věcí občanských a obchodních a pouze upřesnili, že rozhodnutí správních a trestních soudů spadají do oblasti působnosti Úmluvy vždy, když se rozhoduje v občanských a obchodních věcech. Schlosserova zpráva také uvádí, že Spojené království a Irsko výše uvedené rozlišení mezi veřejným a soukromým právem – běžné v právních systémech původních členských států – prakticky ignorují (bod 23).
2. Vyloučení aktů iure imperii
25. Rozsudek LTU rozšířil působnost úmluvy na spory veřejného orgánu se soukromým subjektem, jestliže uvedený orgán nejednal v rámci výkonu veřejné moci (body 4 a 5)(23).
26. Ačkoli Soudní dvůr odkazoval na ustanovení o uznávání soudních rozhodnutí (hlava III), tentýž přístup se uplatní na ustanovení o soudní příslušnosti(24) (hlava II), neboť článek 1 vymezuje rozsah obojího.
27. Rozsudek LTU vedl při prvním rozšíření Společenství ke změně Bruselské úmluvy za účelem výslovného vyloučení „věcí daňových, celních a správních(25).“
28. Nicméně činnost veřejných orgánů není těmito oblastmi vyčerpána, ačkoli se jimi často zabývají; navíc přídavná jména „daňový“, „celní“ a „správní“ sdílejí pojmovou autonomii přídavných jmen „občanský“ a „obchodní“ na základě stejných požadavků na jednotu a právní jistotu(26).
29. Písemná vyjádření předložená v tomto řízení se shodují na tom, že akty iure imperii nespadají do působnosti Bruselské úmluvy(27). Rozpory vznikají ohledně jejich vymezení a hodnocení, zda zahrnují jednání ozbrojených sil jednoho státu na území jiného státu.
30. Je tedy třeba zvážit a) důvody vynětí takových aktů, jakož i b) kritéria, na kterých se vynětí v jednotlivých případech zakládá.
a) Důvody vynětí
31. Uvedený rozsudek LTU při posuzování autonomie pojmu „věci občanské a obchodní“ a relevance jeho výkladu podle uvedených kritérií odkázal za účelem odůvodnění jejich vyloučení z působnosti Bruselské úmluvy na určité důvody charakterizující povahu právních vztahů mezi stranami sporu nebo jeho předmět, přičemž rozlišuje mezi situacemi, kdy orgány jednají při výkonu veřejné moci a kdy jednají jako kterýkoli jiný subjekt (bod 4)(28).
32. Navíc existují další, silnější a obecnější důvody podporující názor, že akty iure imperii – na rozdíl od aktů iure gestionis(29) – nejsou zahrnuty do působnosti Bruselské úmluvy.
33. Schlosserova zpráva připomíná, že „v právních systémech původních členských států se stát jako takový nebo útvary vykonávající veřejné funkce, jako například územně samosprávné celky, mohou účastnit právních vztahů dvěma způsoby“, podle toho, zda podléhají buď právu veřejnému, nebo právu soukromému, přičemž akty na základě veřejného práva jsou považovány za úkony svrchovanosti.
34. Z jiného úhlu pohledu se pozastavil nad výjimkami v čl. 1 odst. 2 Úmluvy generální advokát Léger ve stanovisku ve věci Préservatrice Foncière TIARD, který měl za to, že „nezávisí na autonomní vůli stran a že se dotýkají veřejného pořádku“ (bod 53), z čehož vyvozuje, že „v těchto oblastech si autoři Bruselské úmluvy přáli, aby výlučná příslušnost členského státu odpovídala příslušnosti správních a soudních orgánů téhož členského státu. Jestliže jsou tyto otázky hlavním předmětem sporu, má se za to, že jsou to soudní orgány daného státu, kdo je nejpovolanější se jimi zabývat. Účinná ochrana právních situací, která je jedním z cílů Bruselské úmluvy, je tedy zajištěna určením vnitrostátního systému příslušného v plném rozsahu […]“ (bod 54), což je vysvětlení, které se podle něj uplatní rovněž na „věci spadající do veřejného práva, v nichž stát vykonává své výsady veřejné moci“ (bod 55).
35. Zkrátka buď proto, že jde o úkony svrchovanosti, nebo proto, že existuje účinná právní ochrana, se úmluva neuplatní na situace, kdy stát vykonává svoji pravomoc a nepodléhá soukromému právu(30).
36. Problém spočívá v tom, jak popsal generální advokát Jacobs ve stanovisku ve věci Henkel, že „není vždycky jednoduché rozlišit případy, kdy stát a jeho autonomní subjekty jednají jako osoby soukromého práva, a situace, kdy jednají jako subjekty práva veřejného“ (bod 22), zejména pokud se zohlední, že země dodržující „common law“ neznají rozlišení mezi právem veřejným a soukromým, jelikož pojem „občanské právo“ zahrnuje všechny otázky nespadající do oblasti „trestního práva(31)“. Proto se pro určení projevu veřejné moci nepoužijí vnitrostátní právní řády smluvních států, které jsou často různorodé a nepřesné(32), ačkoli nabízejí možná řešení.
b) Kritéria pro vynětí
37. S ohledem na autonomii pojmů a na důvody, proč akty iure imperii přesahují meze Bruselské úmluvy, pomůže pohled na judikaturu stanovit rozhodující kritéria pro vynětí uvedených aktů.
38. V rozsudku LTU Soudní dvůr rozhodl, že výběr poplatků veřejnoprávní organizací od soukromoprávního subjektu z titulu povinného a výlučného užívání jeho zařízení a služeb, nespadá do působnosti Bruselské úmluvy. Podle uvedeného rozsudku se rozsah věcné působnosti definuje v zásadě „prvky, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu“ (bod 4).
39. Totožné argumenty jsou uvedeny v rozsudku Rüffer ohledně regresní žaloby podané Nizozemským státem proti říčnímu dopravci, majiteli německé lodě, která se srazila s jiným plavidlem, s cílem dosáhnout náhrady nákladů na vyzvednutí vraku, jelikož uvedená čistící práce byla součástí činnosti říční policie a vyplývala pro ni z mezinárodní smlouvy. Rozhodující bylo, že „správce v rámci vymáhání náhrady nákladů jednal na základě pohledávky vyplývající z aktu veřejné moci“ (bod 15), protože význam nemá povaha jednání nebo řízení, ale povaha práva, na kterém je toto jednání založeno.
40. Rozsudek Sonntag týkající se trestního řízení zahájeného v důsledku úmrtí žáka jedné německé státní školy v průběhu výletu do Itálie, v jehož rámci byla též podána občanskoprávní žaloba na náhradu utrpěné újmy proti doprovázejícímu učiteli, připustil použitelnost úmluvy na základě toho, že žádost o finanční náhradu „je občanské povahy“ (bod 19), neboť: a) ačkoli má učitel statut úředníka a jedná jako takový, „úředník nevykonává vždy veřejnou moc“ (bod 21); b) ve většině právních systémů smluvních zemí školní dozor nezahrnuje pravomoci přesahující vztahy mezi jednotlivci(33) (bod 22); c) v takových případech mají učitelé na státních i soukromých školách „totožné funkce“ (bod 23); d) judikatura Soudního dvora(34) již stanovila, že do výkonu veřejné moci nespadá posuzování žáků a účast na rozhodování o jejich postoupení do vyšších ročníků (bod 24), a e) kvalifikace podle práva státu původu učitele (bod 25), jakož i pokrytí nehody systémem sociálního zabezpečení (body 27 a 28) je irelevantní.
41. Rozsudek Henkel opakuje jednu z úvah uvedených v rozsudku Sonntag a odmítá myšlenku, že spor zahájený soukromou organizací na ochranu práv spotřebitelů za účelem zakázat zneužívající smluvní ustanovení může zahrnovat „projev veřejné moci, neboť se nijak netýká výkonu pravomocí, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci“ (bod 30).
42. Rozsudek Baten zahrnul pod „věci občanské“ žalobu na regresní náhradu, kterou „veřejnoprávní organizace žádá soukromoprávní subjekt, aby vrátil částky vyplacené v rámci sociální podpory […], jsou-li základ a podmínky podání uvedené žaloby upraveny pravidly obecného práva“; Soudní dvůr dodal, že pokud se žaloba na regresní náhradu zakládá na ustanoveních, jejichž prostřednictvím zákonodárce svěřil veřejnoprávní organizaci vlastní pravomoci, nespadá pod „věci občanské“ (bod 37)(35).
43. Rozsudek Préservatrice Foncière TIARD se týkal žaloby na zaplacení celního dluhu podané Nizozemskem a směřující proti ručiteli za hlavní závazek. Podle uvedeného rozsudku se Bruselská úmluva vztahuje na žalobu smluvního státu směřující proti jednotlivci za účelem plnění soukromoprávní smlouvy o ručení uzavřené s cílem umožnit další osobě poskytnout záruku požadovanou a definovanou uvedeným státem, nicméně za podmínky, uložené z důvodu nedostatku údajů v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, „že právní vztah mezi věřitelem a ručitelem, jak vyplývá ze smlouvy o ručení, neodpovídá výkonu pravomocí, které jdou nad rámec pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci“ (bod 36).
44. Podobně rozsudek ze dne 15. ledna 2004, Blijdenstein(36), určil, že žaloba veřejného orgánu na náhradu částek vyplacených na základě veřejného práva jako grant na vzdělání jedné mladé osobě, která měla nárok na výživné, když se tento orgán stal ve vztahu k uvedeným nárokům jejím právním nástupcem v souladu s občanským právem, spadá do rozsahu působnosti Bruselské úmluvy (bod 21).
45. Konečně rozsudek ze dne 5. února 2004, Frahuil(37), určil, že žaloba podaná ručitelem, který zaplatil clo na základě smlouvy uzavřené se třetí osobou, která převzala odpovědnost dovozce za uvedená cla, „neodpovídá výkonu jakýchkoli pravomocí jdoucích nad rámec pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci“ (bod 21).
46. Z uvedené judikatury vyplývá, že za účelem určení aktu iure imperii, a tedy aktu nepodléhajícího Bruselské úmluvě, je třeba zohlednit zaprvé veřejnoprávní charakter jednoho z účastníků právního vztahu, jakož i zadruhé původ a základ podané žaloby, zejména zda veřejnoprávní organizace vykonala přesahující pravomoci nebo pravomoci, jež ve vztazích mezi soukromými osobami nemají ekvivalent. „Osobní“ kritérium odkazuje na formální aspekt(38), zatímco kritérium „podřízenosti“ odkazuje na základ, povahu a podmínky podání žaloby(39).
B – Přezkum projednávané věci
1. Úvodní poznámka
47. Posouzení výkonu veřejné moci zohledňuje okolnosti konkrétního případu, což právním teoretikům umožnilo debatovat o roli Soudního dvora v rozsudcích, které vydal(40).
48. Jedna z kritik spočívá ve skutečnosti, že se Soudní dvůr neomezil na poskytnutí kritérií pro nezávislé vymezení pojmu článku 1 Bruselské úmluvy a na jejich uplatnění na spory mezi veřejnými orgány a soukromými osobami, ale místo toho ukládá řešení, jež jsou často kontroverzní.
49. Předběžná otázka se nicméně projevuje v časové posloupnosti tří fází: počáteční fáze, v níž vnitrostátní soud určí problém práva Společenství, prostřední fáze, v níž Soudní dvůr uvedený problém analyzuje, a konečné fáze, v níž vnitrostátní soud rozhodne spor v původním řízení s ohledem na poskytnuté pokyny(41). Potíže vznikají, je-li porušena rovnováha dialogu mezi soudními orgány(42), když jeden z nich(43) překročí rámec(44) pro výkon svých funkcí.
50. Nebezpečí překročení své pravomoci v dané věci může Soudní dvůr předejít tím, že abstrahuje skutečnosti a snaží se vyřešit předložené pochybnosti o výkladu tak, aby odpověď sloužila všem vnitrostátním soudním orgánům Unie, jež se setkají s podobným případem. Mimoto je třeba k předběžným otázkám přistupovat přísně z právního hlediska a ponechat stranou city, které, ačkoli jsou pochopitelné, jsou na překážkou soudnosti.
51. Efeteío de Patras splnil svoji roli úspěšně, třebaže za účelem usnadnění užitečné odpovědi je nutné dovést zobecnění skutečností ještě o krok dále a jako referenční bod použít škodu způsobenou příslušníky ozbrojených sil jednoho členského státu jednotlivcům na území jiného členského státu v průběhu války, a ponechat stranou prvky, které žádost o náhradu škody individualizují, včetně časového vymezení(45).
2. Chování ozbrojených sil v době války
52. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba směřuje proti státu, není nezbytné posoudit první uvedené kritérium – veřejnoprávní charakter jednoho z účastníků právního vztahu –, a proto se soustředím na druhé kritérium – výkon pravomocí přesahujících pravidla obecného práva.
a) Navrhovaná teze
53. Bez ohledu na skutečnost, že od dob antiky byly navrhovány pokyny, vydávána varování a přijímány zákony ohledně chování protivníků ve válečném konfliktu(46), válka neztratila status výjimečného úkazu.
54. Pomineme-li operace prováděné izolovanými skupinami, které vyvolávají odlišné obavy, nizozemská vláda správně popisuje válečné akty jako typické vyjádření moci státu.
55. Toto tvrzení je podpořeno několika argumenty:
– Ozbrojené síly jsou součástí struktury státu. Podléhají přísné kázni a musejí poslouchat své nadřízené(47) v hierarchické organizaci, v jejímž čele jsou nejvyšší orgány národa(48).
– Ozbrojené síly se řídí zásadami slavnostně vyhlášenými nejvyššími zákony jednotlivých zemí, které navíc stanoví meze, cíle a podmínky vojenské činnosti, se vzrůstající přesností pro nižší stupně organizačního řetězce.
– Ozbrojené síly vykonávají pravomoci, jež postrádají ostatní občané, kteří podléhají vojenskému velení a tvrdým trestům za neposlušnost.
56. Evropský soud pro liská práva(49), téměř všechny státy, které v projednávané věci předložily vyjádření, a Komise považují akty vykonané ozbrojenými silami za výkon státní svrchovanosti.
57. V souladu s tím nespadá náhrada škody způsobené v době války ozbrojenými silami jedné z válčících stran pod pojem „občanské věci“ ve smyslu článku 1 Bruselské úmluvy, jejíž ustanovení se tudíž nepoužijí(50).
b) Vznesené námitky
58. Kvalifikace aktů ozbrojených sil jako iure imperii je diskutována v několika vyjádřeních podaných v tomto řízení na základě úvah o: i) odpovědnosti státu podle mezinárodního práva, ii) protiprávnosti jednání, iii) teritorialitě výkonu pravomoci a iv) pravidlech Bruselské úmluvy. Předem upozorňuji, že podle mého názoru žádná z uvedených úvah nezpochybňuje to, co bylo uvedeno výše.
i) Odpovědnost státu podle mezinárodního práva
59. Dotčená vyjádření často odkazují na mezinárodní rozměr položených otázek, což je aspekt, který žalobci v původním řízení spojují s odpovědností za protiprávní jednání přičitatelnou státu.
60. Tato odpovědnost vyvolává velký zájem; Komise pro mezinárodní právo vytvořená v rámci Organizace spojených národů dospěla při svém prvním zasedání v roce 1949 k závěru, že jde o oblast, kterou lze kodifikovat; v roce 2001 přijala v průběhu 53. zasedání „návrh znění článků o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní jednání(51)“. Mimoto je tato odpovědnost těsně spojená se soudní imunitou států, jež v druhé půli minulého století prošla vývojem ve formě snížení významu a omezení na akty iure imperii, přičemž lze sledovat tendenci směřující ke zrušení imunity států ohledně aktů iure imperii v případech porušení lidských práv(52).
61. Tento druh odpovědnosti se řídí zvláštními pravidly, jak zvykovými, tak psanými, jež odkazují na porušení mezinárodní povinnosti. Nespadá tedy do rozsahu působnosti soukromého práva ani pod „občanské věci“ podle článku 1 Bruselské úmluvy, ale pod „mezinárodní věci“.
62. V tomto ohledu žalobci v původním řízení odpověděli na mou otázku položenou při jednání, že jejich žaloba se zakládá na článku 3 čtvrté Haagské úmluvy(53).
ii) Protiprávnost jednání
63. Žalobci v původním řízení, jakož i polská vláda, uvedli, že pojem aktů iure imperii nezahrnuje protiprávní akty; vojenské operace porušující právní systém nespadají do uvedené kategorie, přičemž tato myšlenka mi připomíná axiom „the King can do not wrong“ (král nemůže chybovat) – který ztratil význam již před dlouhou dobou(54).
64. S touto námitkou nesouhlasím. Právoplatnost jednání nemá vliv na jeho kvalifikaci, ale na jeho důsledky, v rozsahu, v jakém je požadována pro vznik odpovědnosti či případně pro omezení odpovědnosti.
65. Učinit opačný závěr by znamenalo, že orgány vykonávají veřejnou moc, pouze pokud tak činí nevytykatelným způsobem bez ohledu na skutečnost, že tak nemusí činit vždy. Rovněž by to vyvolalo obtíže při určování odpovědné osoby, neboť pokud by dotčené akty nebyly iure imperii, ani, a priori, akty iure gestionis, bylo by možné založit pouze odpovědnost osob, jež skutečně škodu způsobily, a nikoli správní entity, k níž patří; ve sporu v původním řízení, jak pečlivě zdůrazňuje německá vláda, byla žaloba podána proti státu, a nikoli proti konkrétním dotčeným vojákům.
66. V souladu s tím protiprávnost jednání bez ohledu na její míru, včetně případů, kdy se jedná o zločiny proti lidskosti, nezpochybňuje výše uvedenou tezi.
iii) Teritorialita výkonu pravomoci
67. Podle polské vlády se veřejná pravomoc vykonává v rámci územních hranic státu, což znamená, že operace provedené ozbrojenými silami mimo hranice státu nelze považovat za výkon veřejné moci.
68. Tuto námitku rovněž nelze přijmout. Území vymezuje prostor pro uplatnění svrchovanosti; akty státu uskutečněné mimo jeho hranice postrádají účinnost. Nicméně lze identifikovat přinejmenším dva zvláštní případy: dojde-li k invazi a zasáhne-li vojsko jedné země na území jiné země, aniž by jej skutečně okupovalo. Druhá uvedená situace, jež není případem věci v původním řízení, dnes způsobuje zvláštní obtíže velkého významu, jež volají po řešení zahrnujícím možný souhlas napadeného státu a provedení mandátu mezinárodního společenství.
69. V první zvláštní situaci existuje dočasné či trvalé přivlastnění, které, jakkoliv je trestuhodné, znamená rozšíření území agresora. Nelze ignorovat tyto okolnosti a podlehnout fikci, že jakmile útočící ozbrojené síly překročily hranice, ocitnuly se mimo dosah svého velení, neboť jsou nadále řízeny a kontrolovány státem, kterému náleží, a hierarchická organizační struktura zůstává zachována(55).
iv) Pravidla Bruselské úmluvy
70. Systematický výklad Bruselské úmluvy podporuje několik tvrzení, ať již přímo, jako tvrzení italské vlády, jež výslovně odmítá, aby byl uplatněný nárok považován za „občanskou věc“, či nepřímo, jako předkládací usnesení, když cituje čl. 5 odst. 3.
71. Odkaz na uvedené ustanovení je irelevantní; aby byla použitelná její ustanovení, musí být použitelná sama úmluva, což záleží na článku 1.
72. Bruselská úmluva rozlišuje systém, který zavádí – sestávající z ustanovení o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí – a kritéria použitelnosti uvedeného systému – územní, časová a věcná –, která jsou předběžnými podmínkami pro fungování systému; nejsou-li splněna, jako v projednávané věci, další analýza je nadbytečná.
73. Rozsudek ze dne 27. září 1988, Kalfelis(56), zahrnul do výrazu „protiprávní jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání“ uvedeného v čl. 5 odst. 3 všechny žaloby na určení odpovědnosti, které se netýkají „smluvních věcí“ ve smyslu odstavce 1 téhož článku (bod 18)(57). Nicméně výkon veřejné moci, jako oblast nespadající pod rationae materiae Bruselské úmluvy, nezávisí na podané žalobě, ale na jejím základu, povaze a podmínkách pro její podání; jakékoli jiné řešení by ohrozilo nezávislost pojmů uvedených v článku 1. Mimoto pravidla upravující náhradu škody způsobené fungováním veřejné správy se v jednotlivých členských státech podstatně liší z důvodu rozdílů mezi systémem „common law“ a kontinentálními právními systémy, jakož i z důvodu rozdílů mezi posledně uvedenými(58).
VI – Analýza druhé předběžné otázky
74. Předkládající soud se rovněž táže Soudního dvora, zda je výsada soudní imunity států slučitelná se systémem Bruselské úmluvy a v případě kladné odpovědi zda vylučuje její použití.
75. S ohledem na řešení, které navrhuji pro první předběžnou otázku se jakákoli úvaha o druhé předběžné otázce jeví nadbytečná.
76. Nicméně, pokud se Soudní dvůr rozhodne, že se jí bude zabývat, je třeba zohlednit skutečnost, že imunita představuje překážku řízení(59), jež brání soudům jednoho státu rozhodovat o odpovědnosti jiného státu, poněvadž, jak ve svých vyjádřeních uvádí italská vláda, par in parem non habet imperium, alespoň ve vztahu k aktům iure imperii, což brání zahájit řízení.
77. Pravomoc předpokládá příslušnost, kterou vymezuje s cílem určit, který ze soudů na daném území má konkrétní spor vyřešit. Oba pojmy, ačkoli se ve značném rozsahu překrývají, nejsou neslučitelné ani protichůdné.
78. Otázka soudní imunity států tedy předchází posouzení Bruselské úmluvy, neboť pokud není možná žaloba, je irelevantní otázka, který soudní orgán je příslušný k přezkoumání návrhu. Navíc přezkum souběhu imunity v projednávané věci a jejího dopadu na lidská práva přesahuje pravomoci Soudního dvora.
VII – Závěry
79. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Efeteio Patron takto:
„Žaloba na náhradu škody podaná fyzickými osobami ve smluvním státě Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a směřující k získání náhrady škody způsobené ozbrojenými silami jiného smluvního státu při invazi na území prvního státu v průběhu vojenského konfliktu, včetně případů, kdy jejich jednání představuje zločiny proti lidskosti, nespadá do rozsahu věcné působnosti uvedené úmluvy.“