ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
5. prosince 2019(*)
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce v trestních věcech – Vzájemné uznávání – Peněžité tresty a pokuty – Důvody k odmítnutí uznání a výkonu – Rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV – Rozhodnutí orgánu vydávajícího členského státu na základě údajů o registraci vozidla – Seznámení se ze strany dotčené osoby se sankcí a podmínkami odvolání – Právo na účinnou soudní ochranu“
Ve věci C‑671/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sądu Rejonowego w Chełmnie (okresní soud v Chełmně, Polsko) ze dne 16. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 29. října 2018, v řízení zahájeném
Centraal Justitieel Incassobureau, Ministerie van Veiligheid en Justitie (CJIB),
za účasti:
Z. P.,
Prokuratury Rejonowe w Chełmnie,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), místopředsedkyně Soudního dvora, M. Safjan, L. Bay Larsen a C. Toader, soudci,
generální advokát: P. Pikamäe,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a M. L. Noort, jako zmocněnkyněmi,
– za rakouskou vládu G. Hessem a J. Schmoll, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi R. Troostersem a A. Szmytkowskou, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 2 písm. g) a čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. 2005, L 76, s. 16), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného Centraal Justitieel Incassobureau, Ministerie van Veiligheid en Justitie [ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek, ministerstvo bezpečnosti a spravedlnosti (CJIB), Nizozemsko] (dále jen „ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek“) za účelem dosáhnout v Polsku uznání a výkonu pokuty uložené Z. P. v Nizozemsku za porušení pravidel silničního provozu.
Právní rámec
Unijní právo
3 Body 1, 2, 4 a 5 odůvodnění rámcového rozhodnutí zní:
„(1) Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 schválila zásadu vzájemného uznávání, která by se měla stát základním kamenem soudní spolupráce v občanskoprávních i trestních věcech v Unii.
(2) Zásada vzájemného uznávání by se měla uplatňovat na peněžité tresty a pokuty uložené soudními nebo správními orgány, aby bylo usnadněno vymáhání těchto trestů a pokut v jiném členském státě, než ve kterém byly uloženy.
[…]
(4) Toto rámcové rozhodnutí by se mělo vztahovat také na pokuty ukládané ve vztahu k dopravním přestupkům.
(5) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie […]“
4 Článek 1 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:
a) ‚rozhodnutím‘ pravomocné rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže takto rozhodl:
i) soud vydávajícího státu ve vztahu k trestnému činu podle práva vydávajícího státu,
ii) jiný orgán vydávajícího státu než soud ve vztahu k trestnému činu podle práva vydávajícího státu za předpokladu, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech,
iii) jiný orgán vydávajícího státu než soud ve vztahu k činům, které jsou podle vnitrostátního práva vydávajícího státu považovány za porušení právních předpisů, za předpokladu, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech,
iv) soud s pravomocí též v trestních věcech, jestliže bylo rozhodováno o rozhodnutí podle bodu iii);
b) ‚peněžitým trestem nebo pokutou‘ povinnost uhradit:
i) peněžitou částku uloženou rozhodnutím na základě odsouzení za trestný čin nebo přestupek,
[…]“
5 Článek 3 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Základní práva“, stanoví:
„Toto rámcové rozhodnutí se nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 Smlouvy.“
6 Článek 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí stanoví, pokud jde o jeho oblast působnosti:
„Za podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti činu jsou podkladem k uznání a výkonu rozhodnutí tyto trestné činy a přestupky, pokud jsou trestné ve vydávajícím státě a pokud jsou vymezeny v právu vydávajícího státu:
[…]
– jednání, které porušuje pravidla silničního provozu, včetně porušení pravidel, kterými se řídí doba řízení a odpočinku, a pravidel o nebezpečném zboží,
[…]“
7 Článek 6 rámcového rozhodnutí stanoví:
„Příslušné úřady vykonávajícího státu uznají bez dalších formalit rozhodnutí předané v souladu s článkem 4 a neprodleně přijmou veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, neodvolají-li se na některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 7.“
8 Článek 7 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody k odmítnutí uznání a výkonu“, v odst. 2 písm. g) a v odstavci 3 stanoví:
„2. Příslušný orgán vykonávajícího státu může rovněž odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí, pokud se zjistí, že:
[…]
g) podle osvědčení uvedeného v článku 4 dotyčná osoba nebyla v případě písemného řízení v souladu s právem vydávajícího státu o svém právu na podání opravného prostředku proti danému rozhodnutí a o lhůtách pro tento opravný prostředek informována osobně ani prostřednictvím zástupce určeného podle vnitrostátního práva;
[…]
i) podle osvědčení uvedeného v článku 4 se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud osvědčení neuvádí, že dotyčná osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu:
[…]
iii) poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci [věci samé] včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
– výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne,
nebo
– nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě;
[…]
3. V případech uvedených v odstavci 1 a odst. 2 písm. c), g), i) a j) konzultuje příslušný orgán vykonávajícího státu předtím, než učiní rozhodnutí, že zcela nebo částečně rozhodnutí neuzná a nevykoná, veškerými vhodnými způsoby příslušný orgán vydávajícího státu a případně jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých nezbytných informací.“
9 Článek 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí stanoví:
„Každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 Smlouvy. Použije se postup podle čl. 7 odst. 3.“
Nizozemské právo
10 Z článku 4 odst. 1 a 2 Wet administratiefrechtelijke handhaving verkeersvoorschriften (zákon o správním řízení v případě přestupků proti předpisům o silničním provozu, dále jen „zákon o silničním provozu“), vyplývá, že správní sankce se ukládá datovaným rozhodnutím. Toto rozhodnutí je oznámeno ve lhůtě čtyř měsíců ode dne, kdy došlo k předmětnému jednání, jeho zasláním na adresu, kterou uvedla dotyčná osoba. Není-li to možné a předmětné jednání bylo spácháno s motorovým vozidlem nebo prostřednictvím takového vozidla, jehož registrační značka byla uvedena, musí být rozhodnutí, kterým se ukládá správní sankce, oznámeno ve lhůtě čtyř měsíců ode dne, od kterého jsou známy jméno a adresa držitele registrační značky tohoto vozidla, zasláním tohoto rozhodnutí na tuto adresu, s tím, že uvedené rozhodnutí musí být oznámeno nejpozději do pěti let ode dne, kdy došlo k předmětnému jednání.
11 Z článku 5 zákona o silničním provozu vyplývá, že je-li prokázáno, že předmětné jednání bylo spácháno s motorovým vozidlem nebo prostřednictvím takového vozidla, jemuž byla přidělena registrační značka, a není-li možné okamžitě určit řidiče tohoto vozidla, aniž jsou dotčena ustanovení čl. 31 odst. 2 tohoto zákona, je správní sankce uložena osobě, na jejíž jméno byla zapsána registrační značka v okamžiku, kdy došlo k předmětnému jednání.
12 Podle článku 8 zákona o silničním provozu musí být rozhodnutí, kterým se ukládá správní sankce, zrušeno, pokud držitel registrační značky dotčeného motorového vozidla podá proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek a zaprvé věrohodně doloží, že toto vozidlo užívala proti jeho vůli třetí osoba a on tomuto užívání nemohl rozumně zabránit, zadruhé předloží písemnou smlouvu o nájmu na nejvýše tři měsíce uzavřenou v rámci profesní činnosti, která umožňuje určit, kdo byl ke dni předmětného jednání nájemcem uvedeného vozidla, nebo zatřetí předloží vyvinující důkaz nebo prohlášení, z něhož plyne, že v době předmětného jednání již nebyl vlastníkem nebo držitelem dotčeného motorového vozidla.
13 Článek 6:7 Algemeen wet bestuursrecht (obecný zákon o správním právu) stanoví:
„Lhůta pro podání námitky nebo odvolání je šest týdnů.“
14 Článek 6:8 uvedeného zákona stanoví:
„Lhůta začíná běžet den následující po dni oznámení rozhodnutí předepsanou formou.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
15 Ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek je součástí ministerstva bezpečnosti a spravedlnosti Nizozemského království a je pověřen mimo jiné vymáháním pokut za dopravní přestupky.
16 Dne 9. listopadu 2017 vydal ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek rozhodnutí, kterým byla Z. P. uložena pokuta ve výši 232 eur za porušení zákona o silničním provozu, kterého se dopustil řidič vozidla zaregistrovaného v Polsku na jeho jméno. Podle článku 5 zákona o silničním provozu, není-li prokázán opak, odpovědnost nese osoba, na jejíž jméno je vozidlo registrováno.
17 Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017, kterým se ukládá peněžitý trest, bylo oznámeno doručením do poštovní schránky Z. P. a že toto rozhodnutí uvádělo datum 21. prosince téhož roku jako nejzazší datum pro podání opravného prostředku. Tato lhůta pro podání opravného prostředku začala běžet nikoliv od skutečného převzetí uvedeného rozhodnutí, ale od data tohoto rozhodnutí.
18 Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017 nebyl podán opravný prostředek, nabylo dne 21. prosince 2017 právní moci.
19 Dopisem ze dne 24. května 2018 podal ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek k Sądu Rejonowemu w Chełmnie (okresní soud v Chełmně, Polsko) žádost o uznání a výkon rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017.
20 Z. P. před Sądem Rejonowym w Chełmnie (okresní soud v Chełmně) tvrdí, že ke dni vytýkaného protiprávního jednání dotčené vozidlo prodal a informoval o tom svého pojistitele. Nicméně uznává, že o tom neinformoval úřad příslušný k registraci vozidla. Kromě toho Z. P. před předkládajícím soudem uvedl, že jak forma zaslání rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017, tak obsah tohoto rozhodnutí pro něj byly nesrozumitelné a nevěděl, že doručený dokument má oficiální povahu.
21 Vzhledem k tomu, že Z. P. kromě toho tvrdí, že neví, kdy bylo rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017 doručeno, požádal předkládající soud v souladu s čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek, aby mu toto datum sdělil. Uvedený úřad odpověděl, že tuto informaci nemá k dispozici.
22 V tomto kontextu se předkládající soud nejprve táže, zda Z. P. měl příležitost předložit věc k projednání soudem, a zda tedy na základě rámcového rozhodnutí existují důvody umožňující odmítnutí výkonu rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017. Uvedený soud v tomto ohledu konstatuje, že jestliže není ve fázi před zahájením soudního řízení poskytnuta přiměřená lhůta pro podání opravného prostředku, může to vést k porušení práva na účinnou soudní ochranu.
23 Předkládající soud se dále táže, zda rámcové rozhodnutí umožňuje rozdílné zacházení se sankcionovanými osobami podle toho, zda má řízení o uložení sankce správní, přestupkovou nebo trestní povahu.
24 Konečně předkládající soud má pochybnosti o tom, zda je peněžitý trest uložený na základě registrační značky vozidla a informací získaných v rámci přeshraniční výměny údajů o jeho registraci slučitelný se zásadou, podle níž je v polském právu trestněprávní odpovědnost osobní.
25 Za těchto okolností se Sąd Rejonowy w Chełmnie (okresní soud v Chełmně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 7 odst. 2 písm. i) bod iii) a čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí […] vykládány v tom smyslu, že opravňují soud odmítnout vykonat rozhodnutí orgánu vydávajícího státu jiného než soud, pokud zjistí, že při doručení tohoto rozhodnutí bylo porušeno právo účastníka řízení na účinnou soudní ochranu?
2) Konkrétně může být základem pro odmítnutí zjištění, že přes dodržení pravidel pro doručování platných ve vydávajícím státě a lhůt pro napadení rozhodnutí, o němž hovoří čl. 1 písm. a) body ii) a iii) rámcového rozhodnutí, neměl účastník řízení s bydlištěm ve vykonávajícím státě ve fázi předcházející projednání věci před soudem zajištěnou skutečnou a účinnou možnost ochrany svých práv, protože neměl dostatečnou lhůtu pro odpovídající reakci na oznámení o uložení trestu?
3) Je v souladu s článkem 3 rámcového rozhodnutí, aby rozsah právní ochrany poskytované osobám, vůči kterým má být uznán peněžitý trest, závisel na tom, zda má řízení o udělení trestu správní, přestupkovou nebo trestní povahu?
4) Vzhledem k cílům a zásadám stanoveným v rámcovém rozhodnutí, mimo jiné v jeho článku 3, jsou vykonatelná rozhodnutí jiných orgánů než soudů vydaná na základě právních předpisů vydávajícího státu, podle nichž za porušení dopravních předpisů nese odpovědnost osoba, na jejíž jméno je vozidlo registrováno, a rozhodnutí jsou tedy vydána pouze na základě informací získaných v rámci přeshraniční výměny údajů o registraci vozidla, aniž by se v dané věci provádělo jakékoli vyšetřování, včetně zjištění skutečného pachatele deliktu?“
K předběžným otázkám
K první až třetí otázce
26 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Soudní dvůr může kromě toho zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal (rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Smith, C‑122/17, EU:C:2018:631, bod 34 a citovaná judikatura).
27 V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že první otázka vychází z předpokladu, že se na věc v původním řízení použije čl. 7 odst. 2 písm. i) bod iii) rámcového rozhodnutí. Nicméně ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že v projednávané věci řízení nedospělo do stadia soudního řízení, neboť věc v původním řízení se týká pouze možnosti napadnout pokutu uloženou správním orgánem u nizozemského státního zastupitelství, a nikoli možnosti předložit věc soudu poté, co toto státní zastupitelství přijalo rozhodnutí. V důsledku toho je za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu třeba vyložit čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí.
28 Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda čl. 7 odst. 2 písm. g) a čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí musí být vykládány v tom smyslu, že pokud rozhodnutí ukládající peněžitý trest nebo pokutu bylo oznámeno v souladu s vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu, s poučením o právu podat opravný prostředek a lhůtě pro jeho podání, může orgán vykonávajícího členského státu odmítnout uznání a výkon tohoto rozhodnutí, pokud se ukáže, že dotyčný neměl dostatečnou lhůtu pro podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, a dále to, zda skutečnost, že řízení o uložení dotčeného peněžitého trestu nebo pokuty mělo správní povahu, má vliv na povinnosti příslušných orgánů vykonávajícího členského státu.
29 Úvodem je třeba připomenout, jak vyplývá zejména z článků 1 a 6 rámcového rozhodnutí a z bodů 1 a 2 jeho odůvodnění, že toto rámcové rozhodnutí má za cíl zavést účinný mechanismus přeshraničního uznávání a výkonu pravomocných rozhodnutí požadujících úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou po spáchání některého z trestných činů či přestupků vyjmenovaných v jeho článku 5 (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, bod 27).
30 Pokud osvědčení podle článku 4 rámcového rozhodnutí, připojené k rozhodnutí požadujícímu úhradu peněžitého trestu nebo pokuty, vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 SEU, mohou příslušné orgány vykonávajícího státu samozřejmě odmítnout takové rozhodnutí uznat a vykonat, jsou-li dány důvody k odmítnutí uznání a výkonu vyjmenované v čl. 7 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí, a rovněž na základě jeho čl. 20 odst. 3 (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, bod 28).
31 Vzhledem k tomu, že zásada vzájemného uznávání, na níž stojí celý systém rámcového rozhodnutí, podle jeho článku 6 znamená, že jsou členské státy v zásadě povinny uznat bez dalších formalit rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty předané v souladu s článkem 4 rámcového rozhodnutí a neprodleně přijmout veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, musí být důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu takového rozhodnutí vykládány restriktivně (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, bod 29 a citovaná judikatura).
32 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dne 24. května 2018 ústřední úřad pro soudní vymáhání pohledávek podal k předkládajícímu soudu návrh na uznání a výkon rozhodnutí, kterým byla Z. P. uložena pokuta na základě jednání, které je v rozporu s pravidly silničního provozu. K tomuto návrhu bylo přiloženo osvědčení podle článku 4 rámcového rozhodnutí vyhotovené v polském jazyce a rozhodnutí ukládající pokutu. Toto osvědčení uvádělo, že dotčená osoba, Z. P., měl příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný v trestních věcech, jak vyžaduje čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí.
33 Jak vyplývá z bodu 31 tohoto rozsudku, příslušný orgán vykonávajícího členského státu je v zásadě povinen uznat a vykonat předané rozhodnutí a, odchylně od tohoto obecného pravidla, může toto odmítnout pouze v případě, že je dán některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu výslovně stanovených v rámcovém rozhodnutí.
34 Pokud jde zaprvé o důvod k odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí, kterým se ukládá peněžitý trest nebo pokuta, stanovený v čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí, ten se týká případu, kdy dotyčná osoba nebyla „v souladu s právem vydávajícího státu“ informována o svém právu na podání opravného prostředku a o lhůtě pro jeho podání.
35 Unijní normotvůrce tím, že odkázal na právní předpisy členských států, ponechal na těchto státech, aby rozhodly o způsobu, jakým bude dotyčná osoba informována o právu podat opravný prostředek, lhůtě pro jeho podání, jakož i okamžiku, kdy taková lhůta začíná běžet, za předpokladu, že oznámení je účinné a je zaručen výkon práva na obhajobu (obdobně viz rozsudek ze dne 22. března 2017, Tranca a další, C‑124/16, C‑188/16 a C‑213/16, EU:C:2017:228, bod 42).
36 V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017, kterým se ukládá Z. P. pokuta, bylo oznámeno v souladu s nizozemskými právními předpisy a že uvedené rozhodnutí informovalo o právu podat opravný prostředek, který měl být podán nejpozději do 21. prosince téhož roku.
37 Je třeba uvést, že podle článku 3 rámcového rozhodnutí se toto rozhodnutí nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 SEU, a proto čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí také stanoví, že uznání a výkon rozhodnutí, kterým se ukládá peněžitý trest nebo pokuta, mohou být odmítnuty příslušným orgánem vykonávajícího členského státu v případě porušení základních práv nebo obecných právních zásad stanovených podle článku 6 Smlouvy.
38 Zásada účinné právní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje v tomto ohledu obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny základních práv (rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 35).
39 Záruka skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí, to znamená jejich doručení dotčené osobě, jakož i dostatečně dlouhá doba k podání opravného prostředku proti nim a k přípravě tohoto opravného prostředku, přitom představuje požadavek na dodržování práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. září 2013, PPG a SNF/ECHA, C‑625/11 P, EU:C:2013:594, bod 35, jakož i ze dne 2. března 2017, Henderson, C‑354/15, EU:C:2017:157, bod 72).
40 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že lhůta šesti týdnů, jako je lhůta dotčená v původním řízení, se zdá být dostatečná k tomu, aby dotyčná osoba mohla přijmout rozhodnutí o podání případného opravného prostředku proti rozhodnutí, kterým se ukládá peněžitý trest nebo pokuta.
41 Je pravda, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v projednávané věci panují pochybnosti o přesném datu oznámení rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2017, jelikož k tomuto oznámení došlo doručením do poštovní schránky adresáta, a tedy dni, od kterého mohl dotyčný využít lhůty pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí vůči němu přijatému.
42 Nicméně nic v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nenasvědčuje tomu, že ve věci v původním řízení neměl Z. P. dostatečnou dobu na přípravu své obhajoby, a v každém případě je věcí předkládajícího soudu, aby s ohledem na okolnosti projednávané věci ověřil, že dotyčný se s rozhodnutím, kterým mu byla uložena pokuta, mohl skutečně seznámit a měl dostatečnou dobu na přípravu své obhajoby.
43 Je-li tomu tak, v souladu se zásadou vzájemného uznávání, na které stojí struktura rámcového rozhodnutí, jak vyplývá z bodu 31 tohoto rozsudku, je příslušný orgán vykonávajícího členského státu povinen rozhodnutí ukládající pokutu, které bylo předáno v souladu s článkem 4 rámcového rozhodnutí, bez dalších formalit uznat a neprodleně přijmout veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon.
44 Naproti tomu pokud s ohledem na dostupné informace příslušný orgán vykonávajícího členského státu konstatuje, že osvědčení podle článku 4 rámcového rozhodnutí vzbuzuje otázku, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad, může uznání a výkon předaného rozhodnutí odmítnout. Předtím musí v souladu s čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí požádat orgán vydávajícího členského státu o veškeré nezbytné informace.
45 K tomu, aby byl zajištěn užitečný účinek rámcového rozhodnutí a zejména dodržování základních práv, je orgán vydávajícího členského státu povinen tyto informace poskytnout [obdobně viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Generalstaatsanwaltschaft (Podmínky ve vězeňských zařízeních v Maďarsku), C‑220/18 PPU, EU:C:2018:589, bod 64].
46 Pokud jde zadruhé o otázku, zda může mít správní povaha řízení o uložení pokuty dopad na povinnosti příslušných orgánů vykonávajícího členského státu, je třeba uvést, že podle bodu 2 odůvodnění rámcového rozhodnutí je jeho účelem uplatnění zásady vzájemného uznávání na peněžité tresty a pokuty uložené jak soudními, tak správními orgány.
47 Z článku 1 rámcového rozhodnutí tak vyplývá, že rozhodnutí ukládající peněžitý trest nebo pokutu může být vydáno nejen soudem vydávajícího členského státu ve vztahu k trestnému činu podle práva vydávajícího státu, ale také jiným orgánem vydávajícího členského státu, než je soud ve vztahu jak k trestnému činu, tak k činům, které jsou podle vnitrostátního práva vydávajícího státu považovány za porušení právních předpisů, v obou případech za podmínky, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech.
48 Rámcové rozhodnutí navíc v čl. 5 odst. 1 výslovně stanoví, že se použije rovněž na peněžité tresty a pokuty uložené za delikty spočívající v „jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“, v jejichž případě Soudní dvůr ostatně již měl příležitost rozhodnout, že k nim není v jednotlivých členských státech přistupováno jednotně, neboť některé je kvalifikují jako správní delikty, zatímco jiné je považují za trestné činy (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, body 34 a 46).
49 Skutečnost, že sankce dotčená v původním řízení má správní povahu, tudíž nemá žádný vliv na povinnosti, které mají příslušné orgány vykonávajícího členského státu.
50 S ohledem na tyto úvahy je třeba na první až třetí otázku odpovědět tak, že čl. 7 odst. 2 písm. g) a čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí musí být vykládány v tom smyslu, že pokud rozhodnutí ukládající peněžitý trest nebo pokutu bylo oznámeno v souladu s vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu, s poučením o právu podat opravný prostředek a lhůtě pro jeho podání, nemůže orgán vykonávajícího členského státu odmítnout uznání a výkon tohoto rozhodnutí, pokud dotyčný měl dostatečnou lhůtu pro podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, což musí ověřit předkládající soud, přičemž skutečnost, že řízení o uložení dotčeného peněžitého trestu nebo pokuty mělo správní povahu, je v této souvislosti nerozhodná.
Ke čtvrté otázce
51 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta za dopravní přestupky, pokud taková sankce byla uložena osobě, na jejíž jméno je dotčené vozidlo zaregistrováno, na základě domněnky odpovědnosti stanovené vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu.
52 V projednávaném případě v nizozemském právním systému podle článku 5 zákona o silničním provozu platí, že pokud k protiprávnímu jednání došlo při použití motorového vozidla, jemuž byla přidělena registrační značka, a není-li možné okamžitě určit řidiče tohoto vozidla, je správní sankce uložena osobě, na jejíž jméno byla registrační značka zapsána v okamžiku, kdy došlo k předmětnému jednání
53 Předkládající soud si klade otázku ohledně slučitelnosti tohoto ustanovení se zásadou presumpce neviny zakotvenou v článku 48 Listiny základních práv, který odpovídá čl. 6 odst. 2 EÚLP.
54 V tomto ohledu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 2 EÚLP, kterou je podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv třeba zohlednit při výkladu článku 48 této Listiny, vyplývá, že právo kterékoliv osoby, která je obviněna z trestného činu, být považována za nevinou, a ponechat důkazní břemeno ohledně vůči ní uvedených tvrzení na obžalobě, není absolutní, jelikož každý právní systém zná skutkové nebo právní domněnky, kterým EÚLP v zásadě nebrání, nýbrž od států pouze vyžaduje, aby je uplatňovaly v přiměřené míře s ohledem na závažnost věci a při zachování práva na obhajobu (rozhodnutí ESLP ze dne 19. října 2004, Falk v. Nizozemsko, CE:ECHR:2004:1019DEC006627301).
55 V uvedeném rozhodnutí dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že článek 5 nizozemského zákona o silničním provozu je slučitelný s presumpcí neviny, jelikož osoba, které je na základě tohoto článku uložena pokuta, může rozhodnutí ukládající jí tuto pokutu napadnout u soudu, který provádí přezkum v plné jurisdikci, a v rámci takového řízení není dotyčná osoba zbavena jakéhokoli prostředku obrany, neboť může uplatnit argumenty na základě článku 8 zákona o silničním provozu.
56 V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že podle článku 8 nizozemského zákona o silničním provozu musí být rozhodnutí, kterým se ukládá správní sankce, zrušeno, pokud držitel registrační značky dotčeného vozidla mimo jiné prokáže, že toto vozidlo užívala proti jeho vůli třetí osoba a on tomu nemohl rozumně zabránit, nebo pokud předloží potvrzení prokazující, že v době, kdy došlo k vytýkanému jednání, nebyl vlastníkem ani držitelem uvedeného vozidla.
57 Vzhledem k tomu, že domněnka odpovědnosti stanovená nizozemským zákonem o silničním provozu může být vyvrácena a je prokázáno, že Z. P. měl podle nizozemského práva k dispozici právní základ umožňující mu dosáhnout zrušení rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta dotčená v původním řízení, nemůže článek 5 tohoto zákona bránit uznání a výkonu tohoto rozhodnutí.
58 S ohledem na tyto úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu nemůže odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta za dopravní přestupky, pokud taková sankce byla uložena osobě, na jejíž jméno je dotčené vozidlo zaregistrováno, na základě domněnky odpovědnosti stanovené vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu za předpokladu, že tuto domněnku lze vyvrátit.
K nákladům řízení
59 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Článek 7 odst. 2 písm. g) a čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládány v tom smyslu, že pokud rozhodnutí ukládající peněžitý trest nebo pokutu bylo oznámeno v souladu s vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu, s poučením o právu podat opravný prostředek a lhůtě pro jeho podání, nemůže orgán vykonávajícího členského státu odmítnout uznání a výkon tohoto rozhodnutí, pokud dotyčný měl dostatečnou lhůtu pro podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, což musí ověřit předkládající soud, přičemž skutečnost, že řízení o uložení dotčeného peněžitého trestu nebo pokuty mělo správní povahu, je v této souvislosti nerozhodná.
2) Článek 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, musí být vykládán v tom smyslu, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu nemůže odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, kterým se ukládá pokuta za dopravní přestupky, pokud taková sankce byla uložena osobě, na jejíž jméno je dotčené vozidlo zaregistrováno, na základě domněnky odpovědnosti stanovené vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu za předpokladu, že tuto domněnku lze vyvrátit.
Podpisy.