Language of document : ECLI:EU:T:2022:837

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého rozšířeného senátu)

21. prosince 2022(*)

„Dumping – Dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Číny – Konečné antidumpingové clo – Osvobození dovozu v režimu konečného užití – Žaloba na neplatnost – Oddělitelnost – Nařizovací akt vyžadující přijetí prováděcích opatření – Bezprostřední dotčení – Akt napadnutelný žalobou – Přípustnost – Článek 9 odst. 5 první pododstavec nařízení (EU) 2016/1036 – Clo uložené bez diskriminace – Rovné zacházení“

Ve věci T‑747/20,

EOC Belgium, se sídlem v Oudenaarde (Belgie), zastoupená Y. Melinem a I. Fressynet, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené K. Blanck, G. Luengem a M. Gustafssonem, jako zmocněnci,

žalované,

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát),

během porad ve složení R. da Silva Passos, předseda, V. Valančius, I. Reine, L. Truchot (zpravodaj) a M. Sampol Pucurull, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: H. Eriksson, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 9. června 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost EOC Belgium, domáhá zrušení čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/1336 ze dne 25. září 2020 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2020, L 315, s. 1).

I.      Skutečnosti předcházející sporu

2        Dne 25. září 2020 přijala Evropská komise prováděcí nařízení 2020/1336.

3        Článkem 1 odst. 1 prováděcího nařízení 2020/1336 uložila Komise antidumpingové clo uvedené v bodě 1 výše.

4        Článkem 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 stanovila Komise osvobození od tohoto cla (dále jen „předmětné osvobození“). Toto ustanovení stanoví:

„Výrobky popsané v odstavci 1 jsou osvobozeny od konečného antidumpingového cla, pokud jsou dováženy k výrobě suchých směsí lepidel, které se vyrábějí a prodávají ve formě prášku pro odvětví lepenky. Tyto výrobky jsou zařazeny do režimu konečného užití uvedeného v článku 254 nařízení (EU) č. 952/2013 s cílem prokázat, že jsou dováženy výhradně k výše uvedenému použití.“

5        V části prováděcího nařízení 2020/1336 věnované zájmům Evropské unie Komise v bodě 6.3.4., nadepsaném „Výrobci lepidel“, vysvětlila důvody svého rozhodnutí osvobodit dovoz určitých polyvinylalkoholů (dále jen „PVA“) od konečného antidumpingového cla uloženého uvedeným nařízením. Cílem tohoto osvobození, které se vztahuje na výrobce suchých směsí lepidel, je chránit jejich zájmy před negativními účinky, které by uložení těchto cel mohlo mít na jejich situaci.

6        Žalobkyně je společností se sídlem v Německu, která dováží PVA a vyrábí z něj tekuté lepidlo.

II.    Návrhová žádání účastnic řízení

7        Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

8        Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

9        Vzhledem k tomu, že Komise vznesla několik námitek nepřípustnosti, je třeba přezkoumat přípustnost žaloby.

A.      K přípustnosti

10      Na podporu závěru, že žaloba je nepřípustná, Komise uvádí, že zaprvé čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 není oddělitelný od zbývající části tohoto nařízení, zadruhé toto nařízení vyžaduje přijetí prováděcích opatření a zatřetí se toto nařízení žalobkyně bezprostředně ani osobně nedotýká.

11      Dále Komise tvrdí, že se žalobkyně nemůže dovolávat práva na účinnou právní ochranu, aby prokázala svou aktivní legitimaci.

12      Závěrem Komise tvrdí, že pokud by Tribunál rozhodl, že žalobkyně je článkem 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 bezprostředně dotčena, není toto ustanovení napadnutelným aktem.

13      Žalobkyně tvrdí, že její žaloba je přípustná.

1.      K oddělitelnosti čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336

14      Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že částečné zrušení unijního aktu je možné pouze v rozsahu, v němž jsou prvky, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbývající části tohoto aktu. Soudní dvůr v tomto ohledu opakovaně rozhodl, že tento požadavek není splněn, jestliže by částečné zrušení aktu způsobilo změnu jeho podstaty (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, bod 36 a citovaná judikatura).

15      Ověření oddělitelnosti částí unijního aktu proto předpokládá přezkum dosahu uvedených částí, aby bylo možné posoudit, zda by jejich zrušení změnilo ducha a podstatu tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, bod 37 a citovaná judikatura).

16      V projednávané věci se žalobkyně domáhá pouze zrušení čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 (viz bod 7 výše), který stanoví předmětné osvobození.

17      Takovéto osvobození je vzhledem k tomu, že představuje výjimku z pravidla ukládajícího antidumpingové clo, v zásadě oddělitelné od nařízení, které toto pravidlo stanoví.

18      V rozsudku ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838, body 44 až 53), kterého se dovolává Komise, Soudní dvůr uvedl indicie umožňující určit, v jakých případech může být osvobození od antidumpingového cla neoddělitelné od nařízení, kterým se toto clo ukládá.

19      Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838), bylo předmětem sporu prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1238/2013 ze dne 2. prosince 2013, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo a s konečnou platností vybírá uložené prozatímní clo na dovoz krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (tj. článků) pocházejících nebo odesílaných z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2013, L 325, s. 1).

20      Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1238/2013, který stanovil, že dovoz některých výrobků fakturovaných společnostmi, od nichž Komise přijala závazky, je osvobozen od antidumpingového cla uloženého v článku 1 tohoto nařízení, není oddělitelný od zbývajících ustanovení tohoto nařízení, zejména od těch, která stanoví uložení tohoto cla (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, bod 55).

21      Soudní dvůr měl za to, že i když se uložení cla jeví formálně jako pravidlo a osvobození od cla v návaznosti na závazek jako výjimka, ve skutečnosti obě předmětná ustanovení představují alternativní a doplňující se opatření směřující k dosažení téhož cíle (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, body 44 až 53).

22      K tomuto závěru dospěl Soudní dvůr na základě souboru indicií. Zaprvé konstatoval, že cíle opatření ukládajícího clo i opatření stanovícího osvobození jsou totožné. Cílem uložení cla i přijetí závazků v dané věci bylo odstranit škodlivý účinek dumpingu na výrobní odvětví Unie v souvislosti s dovozem krystalických křemíkových fotovoltaických modulů a jejich klíčových komponentů (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, body 44 až 48). Zadruhé Soudní dvůr uvedl, že obě předmětná ustanovení se vzájemně doplňují. V tomto ohledu se opíral o hospodářské důsledky, které z nich vyplývají (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, body 49 až 51). A konečně zatřetí dospěl Soudní dvůr k závěru, že osvobození nemá povahu výjimky. V této souvislosti uvedl, že se osvobození vztahuje na 70 % dovozu dotčených výrobků (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, body 52 a 53).

23      Řešení přijaté Soudním dvorem ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838), je tedy založeno na souboru indicií, které mohou charakterizovat konkrétní situaci, v níž to, co se na první pohled může jevit jako prosté osvobození, a tedy jako výjimka z pravidla, ve skutečnosti představuje neoddělitelnou součást napadeného opatření.

24      Pro účely rozhodnutí, zda má dotčené osvobození oddělitelnou povahu, je tedy třeba určit, zda v projednávaném případě existují indicie takové povahy.

25      Zaprvé je třeba připomenout, že uložení antidumpingového cla, jaké je v projednávané věci stanoveno v čl. 1 odst. 1 prováděcího nařízení 2020/1336, má za cíl odstranit škodlivý účinek tvrzeného dumpingu na výrobní odvětví Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, bod 46).

26      Článek 21 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21, dále jen „základní nařízení“), však umožňuje Komisi, aby zejména za účelem ochrany zájmu uživatelů dotčeného výrobku upustila od přijetí antidumpingových opatření, i když byl zjištěn dumping a újma.

27      V projednávané věci má předmětné osvobození, které bylo přijato na základě článku 21 základního nařízení, za cíl – jak vyplývá z bodu 625 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336 – chránit zájmy některých uživatelů PVA, a sice výrobců suchých směsí lepidel, před negativními účinky, jež by na jejich situaci mohlo mít uložení antidumpingového cla.

28      Cíl předmětného osvobození je tedy odlišný od cíle sledovaného článkem 1 odst. 1 prováděcího nařízení 2020/1336, který je uveden v bodě 25 výše, zatímco ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838), sledovaly uložení antidumpingového cla a osvobození od tohoto cla stejný cíl (viz bod 22 výše).

29      Zadruhé je třeba uvést, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838), Rada Evropské unie, která byla autorkou nařízení napadeného v dané věci, zavedla opatření na ochranu obchodu, jež představují soubor či „balíček“ sestávající ze dvou odlišných a doplňujících se opatření, z nichž jedním bylo uložení antidumpingového cla a druhým osvobození od tohoto cla pro společnosti, od nichž Komise přijala závazky (rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada, C‑204/16 P, EU:C:2017:838, bod 44).

30      Naopak v projednávaném případě nemá dotčené osvobození ve vztahu k uložení antidumpingového cla komplementární povahu, nýbrž povahu akcesorickou.

31      Akcesorická povaha předmětného osvobození od cla ve vztahu k uložení antidumpingového cla vyplývá z místa, jež zaujímají body odůvodnění věnující se dotčenému osvobození v odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336. Uvedené body odůvodnění se nacházejí pouze v části prováděcího nařízení 2020/1336 věnované zájmu výrobců lepidel a negativním účinkům, jimž mohou být vystaveni z důvodu uložení antidumpingového cla. Odůvodnění předmětného osvobození proto Komise omezila na část prováděcího nařízení 2020/1336, která se tomuto osvobození věnuje, což svědčí o akcesorické povaze, kterou mu Komise přisuzuje.

32      Zatřetí je v bodě 628 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336 předmětné osvobození popsáno jako osvobození přiznané „výjimečně“ a jeho režim je „přísně omezen na suché směsi lepidel a za žádných okolností se [nevztahuje] na žádné jiné výrobky (například na kapalná lepidla) vyráběné výrobci lepidel“.

33      V tomto ohledu sama Komise v bodě 627 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336 při zkoumání účinků předmětného osvobození v případě jeho uplatnění uvedla, že tržní podíl lepidel představuje 17 % spotřeby v Unii a jediný výrobce suchých směsí lepidel, který se přihlásil, představuje pouze 4 % tohoto podílu.

34      Naopak osvobození ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838), nemělo povahu výjimky, neboť se vztahovalo na 70 % dovozu dotčených výrobků (viz bod 22 výše).

35      Z úvah rozvinutých v bodech 25 až 34 výše vyplývá, že v projednávané věci není dána žádná z indicií uvedených Soudním dvorem ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, SolarWorld v. Rada (C‑204/16 P, EU:C:2017:838), a zmíněných v bodě 22 výše.

36      Kromě toho nejsou v písemnostech ve spise uvedeny žádné další skutečnosti, které by naznačovaly, že by dotyčné osvobození nebylo výjimkou z pravidla ukládajícího antidumpingové clo, ale alternativním a doplňkovým opatřením k tomuto pravidlu, směřujícím k dosažení téhož cíle (viz bod 21 výše).

37      Proto je předmětné osvobození oddělitelné od pravidla, kterým se ukládá antidumpingové clo.

38      Je třeba dodat, že čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 se ve své první větě neomezuje na stanovení předmětného osvobození. Druhá věta tohoto ustanovení (viz bod 4 výše) stanoví, že v případě osvobození jsou PVA zařazeny do režimu konečného užití uvedeného v článku 254 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1), s cílem prokázat, že jsou dováženy výhradně k použití uvedenému v bodě 4 výše.

39      Jediným účelem posledně uvedeného ustanovení je určit celní režim, do něhož je propuštěn dovoz PVA, na který se vztahuje předmětné osvobození.

40      Vzhledem k tomu, že předmětné osvobození od cla, jehož zásada je stanovena v čl. 1 odst. 4 první větě prováděcího nařízení 2020/1336, je oddělitelné od zbývající části tohoto nařízení, propůjčuje toto osvobození oddělitelný charakter i pravidlu uvedenému v druhé větě tohoto článku, které pouze označuje celní režim použitelný na výrobky, na které se uvedené osvobození vztahuje.

41      S ohledem na závěr uvedený v bodě 37 výše je proto čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 v celém rozsahu oddělitelný od ostatních ustanovení tohoto nařízení.

42      Vzhledem k výše uvedeným úvahám jsou irelevantní další argumenty předložené Komisí ke zpochybnění oddělitelnosti čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336, a to zaprvé souběžná existence uložení antidumpingového cla a předmětného osvobození v témže článku prováděcího nařízení 2020/1336, zadruhé vzácná povaha použití takového osvobození, jako je předmětné osvobození, zatřetí podrobné odůvodnění předmětného osvobození, začtvrté počet připomínek předložených hospodářskými subjekty při přezkumu předmětného osvobození, zapáté významné hospodářské důsledky, které by mělo zrušení tohoto osvobození pro společnost Cordial, která je výrobcem suchých směsí lepidel a jejíž situaci Komise zohlednila v prováděcím nařízení 2020/1336, a pro její zákazníky, a zašesté trvání Komise na přijetí tohoto aktu navzdory neochotě některých členských států.

43      Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být tedy zamítnuta.

2.      K podmínkám přípustnosti stanoveným v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU

44      Je třeba připomenout, že čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví dva případy, kdy se fyzické či právnické osobě přiznává aktivní legitimace k podání žaloby proti aktu, jenž jí není určen. Zaprvé může být taková žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může takováto osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 19, a ze dne 18. října 2018, Internacional de Productos Metálicos v. Komise, C‑145/17 P, EU:C:2018:839, bod 32).

45      Podmínky přípustnosti stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU musí být vykládány ve světle základního práva na účinnou soudní ochranu, jak je uvedeno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, avšak nesmí vést k vyloučení podmínek, jež jsou výslovně stanoveny ve Smlouvě o FEU (viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Changmao Biochemical Engineering v. Distillerie Bonollo a další, C‑461/18 P, EU:C:2020:979, bod 55 a citovaná judikatura).

46      V projednávané věci není žalobkyně adresátem prováděcího nařízení 2020/1336. Její aktivní legitimaci lze proto uznat pouze tehdy, pokud spadá pod jeden ze dvou případů uvedených v bodě 44 výše.

47      Přípustnost projednávané žaloby je třeba zkoumat s ohledem na druhý případ uvedený v bodě 44 výše.

48      Zaprvé je třeba určit, zda je prováděcí nařízení 2020/1336 nařizovacím aktem, zadruhé, zda vyžaduje přijetí prováděcích opatření, a zatřetí, zda se bezprostředně dotýká situace žalobkyně.

a)      K existenci nařizovacího aktu

49      Podle judikatury jsou nařizovacími akty akty s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 61, a usnesení ze dne 28. října 2020, Sarantos a další v. Parlament a Rada, C‑84/20 P, nezveřejněné, EU:C:2020:871, bod 29).

50      Na prvním místě je třeba určit, zda má čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 obecnou působnost, a na druhém místě je třeba určit, zda toto nařízení není legislativním aktem.

51      Na prvním místě je třeba uvést, že ze znění čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 vyplývá, že uvedené ustanovení má obecnou působnost, neboť se použije na objektivně určené situace a má právní účinky vůči určité obecně a abstraktně vymezené kategorii osob (viz bod 4 výše).

52      Obecnou působnost čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 potvrzuje odůvodnění uvedeného nařízení, v jehož bodě 630 se uvádí:

„V tomto ohledu Komise objasnila, že [předmětné osvobození] […] se netýká [společnosti Cordial], nýbrž se nediskriminačním způsobem vztahuje na všechny výrobce suchých směsí lepidel […]“

53      Na druhém místě, jak vyplývá z bodů 672 a 673 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336, Komise toto nařízení přijala poté, co předložila návrh dotčeného nařízení odvolacímu výboru za podmínek stanovených v čl. 5 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. 2011, L 55, s. 13).

54      Z úvah uvedených v bodech 49 až 53 výše vyplývá, že prováděcí nařízení 2020/1336 není legislativním aktem, neboť nebylo přijato ani řádným legislativním postupem, ani zvláštním legislativním postupem ve smyslu čl. 289 odst. 1 a 2 SFEU (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. února 2013, BSI v. Rada, T‑551/11, nezveřejněné, EU:T:2013:60, bod 43, a ze dne 14. září 2021, Far Polymers a další v. Komise, T‑722/20, nezveřejněné, EU:T:2021:598, bod 55).

55      Vzhledem k tomu, že jsou splněny obě podmínky uvedené v bodech 49 a 50 výše, je třeba dospět k závěru, že prováděcí nařízení 2020/1336, jehož čl. 1 odst. 4 stanoví předmětné osvobození, má povahu nařizovacího aktu. Komise ostatně tuto kvalifikaci nezpochybňuje. Je proto třeba posoudit, zda toto osvobození vyžaduje přijetí prováděcích opatření, či nikoli.

b)      K neexistenci prováděcích opatření

56      Výraz „které […] nevyžadují přijetí prováděcích opatření“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU musí být vykládán ve světle cíle tohoto ustanovení, kterým je, jak vyplývá z historie vzniku tohoto ustanovení, zabránit tomu, aby byl jednotlivec nejprve nucen právo porušit, aby se poté mohl obrátit na soud. Má-li přitom nařizovací akt bezprostřední účinky na právní postavení fyzické či právnické osoby a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, hrozilo by této osobě nebezpečí, že by se jí nedostalo účinné právní ochrany, pokud by za účelem zpochybnění legality tohoto nařizovacího aktu nedisponovala možností podat žalobu k unijnímu soudu. V případě neexistence prováděcích opatření by totiž fyzická či právnická osoba, přestože je dotyčným aktem bezprostředně dotčena, byla schopna dosáhnout soudního přezkumu tohoto aktu až poté, co by ustanovení uvedeného aktu porušila a odvolala by se na protiprávnost těchto ustanovení v rámci řízení, jež by proti ní bylo zahájeno před vnitrostátními soudy (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 27, a ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, dále jen „rozsudek Montessori“, EU:C:2018:873, bod 58).

57      Naproti tomu, vyžaduje-li nařizovací akt přijetí prováděcích opatření, je soudní přezkum dodržení unijního právního řádu zajištěn nezávisle na otázce, zda uvedená opatření byla přijata Unií, nebo členskými státy. Fyzické či právnické osoby, které z důvodu podmínek přípustnosti stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU nemohou unijní nařizovací akt napadnout přímo u unijního soudu, jsou před použitím takovéhoto aktu vůči nim chráněny tím, že mají možnost napadnout prováděcí opatření, jež tento akt vyžaduje (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 28, a ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 59).

58      V oblasti antidumpingových cel celní systém zavedený nařízením č. 952/2013 stanoví, že se výběr cla stanoveného takovým nařízením, jako je prováděcí nařízení 2020/1336, provádí na základě opatření přijatých vnitrostátními orgány, která musí být kvalifikována jako „prováděcí opatření“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. října 2018, Internacional de Productos Metálicos v. Komise, C‑145/17 P, EU:C:2018:839, body 59 a 60, a ze dne 19. září 2019, Trace Sport, C‑251/18, EU:C:2019:766, bod 31, jakož i usnesení ze dne 5. února 2013, BSI v. Rada, T‑551/11, nezveřejněné, EU:T:2013:60, body 45 až 53).

59      Avšak pro účely posouzení, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, je třeba vycházet výlučně z předmětu žaloby (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 31, a ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 61). Navíc v případě, že se žalobce domáhá jen částečného zrušení aktu, měla by být případně vzata v úvahu jen ta prováděcí opatření, jejichž přijetí vyžaduje tato část aktu (rozsudek ze dne 18. října 2018, Internacional de Productos Metálicos v. Komise, C‑145/17 P, EU:C:2018:839, bod 53).

60      Žalobkyně přitom napadá pouze čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336.

61      Proto na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, není pro účely určení, zda v projednávané věci existují prováděcí opatření, nutné zohlednit prováděcí opatření, jejichž přijetí v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 58 výše nutně vyžaduje čl. 1 odst. 1 prováděcího nařízení 2020/1336, který stanoví uložení antidumpingových cel (viz bod 3 výše).

62      Kromě toho je pro tytéž účely posouzení, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, nutno vycházet z postavení té osoby, která se na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU dovolává práva podat žalobu. Otázka, zda dotčený akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření vůči dalším osobám, je proto irelevantní (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 30, a ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 61).

63      Je přitom nesporné, že se na žalobkyni, která dováží PVA výhradně za účelem výroby tekutého lepidla, nemůže předmětné osvobození vztahovat.

64      Proto i za předpokladu, že by režim konečného užití uvedený v článku 254 nařízení č. 952/2013, na který čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 odkazuje ve své druhé větě (viz bod 4 výše), vyžadoval přijetí prováděcích opatření vnitrostátními orgány, nemohla by se tato opatření na žalobkyni použít.

65      Je tudíž irelevantní argumentace Komise, že jednak společnosti Cordial a dalším beneficientům předmětného osvobození musí celní orgány udělit povolení podle nařízení č. 952/2013, aby mohli toto osvobození využívat, a jednak že takové osvobození je opatřením, kterým se provádí čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336.

66      Je pravda, že by žalobkyně mohla požádat o předmětné osvobození, na což by dotyčné celní orgány reagovaly zamítnutím, jež by mohla napadnout.

67      Avšak zamítnutí žádosti podané žalobcem u vnitrostátních orgánů nemůže být považováno za opatření k provedení unijního aktu, lze-li dospět k závěru, že by bylo vykonstruované, aby musela žalobkyně podat takovou žádost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, body 66 a 67).

68      Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žalobkyně nesplňuje podmínky stanovené prováděcím nařízením 2020/1336 pro přiznání předmětného osvobození, by bylo vykonstruované, kdyby žalobkyně musela požádat dotčené celní orgány o toto osvobození a napadnout před vnitrostátním soudem akt, kterým byla tato žádost zamítnuta, aby tento soud mohl položit Soudnímu dvoru otázku týkající se platnosti čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, body 65 a 66, a ze dne 28. října 2020, Associazione GranoSalus v. Komise, C‑313/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:869, bod 41).

69      Z úvah rozvinutých v bodech 56 až 68 výše vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, předmětné osvobození nevyžaduje přijetí prováděcích opatření vůči žalobkyni.

70      Vzhledem k neexistenci prováděcích opatření je třeba zkoumat podmínku týkající se bezprostředního dotčení.

c)      K bezprostřednímu dotčení

71      Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že taková podmínka, která je stanovena v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU – podle níž fyzická nebo právnická osoba musí být rozhodnutím, které je předmětem žaloby, dotčena bezprostředně – vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, a sice že napadené opatření jednak vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení jednotlivce a jednak neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy (rozsudky ze dne 5. května 1998, Dreyfus v. Komise, C‑386/96 P, EU:C:1998:193, bod 43; ze dne 13. března 2008, Komise v. Front WM, C‑125/06 P, EU:C:2008:159, bod 47, a ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 42).

1)      Ke druhému kritériu, týkajícímu se absence posuzovací pravomoci adresátů pověřených provedením napadeného opatření

72      Je třeba uvést, že druhé kritérium není relevantní, pokud jde o opatření, které, jako v projednávané věci, nevyžaduje přijetí prováděcích opatření vůči žalobkyni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2015, Federcoopesca a další v. Komise, T‑312/14, EU:T:2015:472, body 38 až 40).

73      V každém případě čl. 14 odst. 1 základního nařízení, nadepsaný „Obecná ustanovení“, stanoví:

„Prozatímní nebo konečné antidumpingové clo se ukládá nařízením a vybírají je členské státy ve formě, v sazbě a za ostatních podmínek stanovených v nařízení o uložení daného cla […]“

74      Členské státy pověřené prováděním antidumpingových nařízení tedy v zásadě nemají žádný prostor pro uvážení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. prosince 2020, Changmao Biochemical Engineering v. Distillerie Bonollo a další, C‑461/18 P, EU:C:2020:979, bod 59, a ze dne 18. října 2016, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑351/13, nezveřejněný, EU:T:2016:616, bod 24].

75      V projednávané věci čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 tím, že podmiňuje přiznání osvobození pouze tím, že dotčené výrobky byly dovezeny k výrobě suchých směsí lepidel, které se vyrábějí a prodávají ve formě prášku pro odvětví lepenky, neponechává vnitrostátním celním orgánům pověřeným jeho prováděním žádný prostor pro uvážení.

76      Pokud jde o pravidlo stanovené v čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336, týkající se propuštění PVA do režimu konečného užití podle článku 254 nařízení č. 952/2013, nemůže toto ustanovení, jehož jediným účelem je určit celní režim, do něhož je propuštěn dovoz PVA, na který se vztahuje předmětné osvobození (viz bod 39 výše), z tohoto důvodu zpochybnit čistě automatickou povahu tohoto osvobození. Kromě toho samotné znění ustanovení, které nestanoví žádnou další podmínku pro uplatnění režimu konečného užití než podmínku týkající se osvobození, které je přiznáno PVA, neponechává vnitrostátním celním orgánům žádný další prostor pro uvážení.

77      Druhé z kritérií uvedených v bodě 71 výše, které ostatně žádný účastník řízení nezpochybnil, je tedy splněno.

2)      K prvnímu kritériu, týkajícímu se bezprostředních účinků na právní postavení žalobkyně

78      Na podporu přípustnosti své žaloby se žalobkyně dovolává svého postavení uživatele PVA, který je v soutěžním vztahu s beneficienty předmětného osvobození. Pokud jde o podmínku bezprostředního dotčení, navrhuje, aby Tribunál v projednávané věci uplatnil řešení přijaté Soudním dvorem v oblasti státních podpor v rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873). Uvádí, že předmětné osvobození ji znevýhodňuje v hospodářské soutěži oproti výrobcům suchých směsí lepidel.

79      V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že skutečnost, že unijní akt znevýhodňuje hospodářský subjekt v hospodářské soutěži, neumožňuje sama o sobě mít za to, že je tímto aktem dotčeno právní postavení tohoto subjektu, a že je tudíž tento subjekt tímto aktem bezprostředně dotčen (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. dubna 2015, T & L Sugars a Sidul Açúcares v. Komise, C‑456/13 P, EU:C:2015:284, body 34, 36 a 37; ze dne 17. září 2015, Confederazione Cooperative Italiane a další v. Anicav a další, C‑455/13 P, C‑457/13 P a C‑460/13 P, nezveřejněný, EU:C:2015:616, body 47 až 49, a ze dne 28. února 2019, Rada v. Growth Energy a Renewable Fuels Association, C‑465/16 P, EU:C:2019:155, bod 81).

80      V bodě 43 rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873), však Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí Komise přijaté v oblasti státních podpor, které může znevýhodnit hospodářský subjekt v hospodářské soutěži, neboť zachovává v plném rozsahu účinky vnitrostátního opatření zvýhodňujícího jeho konkurenty, může být považováno za rozhodnutí, kterým je bezprostředně dotčeno právní postavení uvedeného subjektu.

81      Jak vyplývá z bodů 43 a 52 rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873), Soudní dvůr založil své řešení na konstatování, že cílem pravidel týkajících se státních podpor je ochrana hospodářské soutěže a že ustanovení Smlouvy o FEU v dané oblasti zakládají právo konkurenta podniku, jemuž svědčí vnitrostátní opatření, na to, aby takovým opatřením nebyla narušena hospodářská soutěž.

82      V oblasti antidumpingu přitom čl. 21 odst. 1 základního nařízení stanoví:

„Ke zjištění, zda je v zájmu Unie přijmout určitá opatření, musí být komplexně posouzeny všechny zájmy, včetně zájmů domácích výrobních odvětví, uživatelů a spotřebitelů. Zjištění podle tohoto článku se učiní pouze tehdy, byla-li všem stranám dána příležitost předložit své stanovisko podle odstavce 2. Při tomto zkoumání se přihlíží zejména k nutnosti odstranit účinky dumpingu působícího újmu, které spočívají v narušení obchodu, a obnovit účinnou hospodářskou soutěž. Opatření určená na základě zjištěného dumpingu a újmy nesmějí být uplatněna, pokud orgány na základě všech předložených informací dospějí jednoznačně k názoru, že jejich uplatnění není v zájmu Unie.“

83      Podle tohoto ustanovení musí unijní orgány – zejména Komise – před přijetím antidumpingových opatření určit, zda je přijetí takových opatření v zájmu Unie. Komise tedy může rozhodnout, že opatření nepřijme, i když byl zjištěn dumping a újma, pokud to není v zájmu Unie.

84      Právě na základě tohoto ustanovení bylo předmětné osvobození přijato (viz bod 551 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336).

85      Pro účely určení zájmu Unie čl. 21 odst. 1 třetí věta základního nařízení stanoví, že „se přihlíží zejména k nutnosti odstranit účinky dumpingu působícího újmu, které spočívají v narušení obchodu, a obnovit účinnou hospodářskou soutěž“.

86      Z této věty vyplývá, že pro tento účel se přednostně zohledňuje zájem výrobců z výrobního odvětví Unie na obnovení jejich soutěžního postavení dotčeného škodlivými dumpingovými praktikami.

87      Podle čl. 21 odst. 1 první věty základního nařízení však musí Komise při zjišťování, zda je v zájmu Unie přijmout určitá opatření, komplexně posoudit všechny zájmy, takže zájmy výrobců nejsou jedinými zájmy, které musí zohlednit.

88      Toto ustanovení například uvádí, že mezi dotčené zájmy patří zájmy uživatelů dotčeného výrobku.

89      Nelze tedy dospět k závěru, že jelikož se čl. 21 odst. 1 třetí věta základního nařízení týká pouze soutěžní situace výrobců z výrobního odvětví Unie, bylo z hlediska zájmu Unie vyloučeno zohlednění zájmů uživatelů dotčeného výrobku na tom, aby jejich soutěžní postavení nebylo dotčeno v situaci, jako je situace zmíněná v bodě 87 výše.

90      Naopak zájmy některých uživatelů dotčeného výrobku na ochraně jejich soutěžního postavení před účinky případného narušení způsobeného takovým osvobozením, spadají pod zájem Unie ve smyslu čl. 21 odst. 1 základního nařízení.

91      Souvislost mezi zájmy uživatelů dotčeného výrobku na ochraně jejich soutěžního postavení a zájmem Unie vyplývá jednak z odkazu na jejich zájmy v čl. 21 odst. 1 základního nařízení a jednak ze skutečnosti, že uvedené nařízení stanoví obecný cíl ochrany hospodářské soutěže na vnitřním trhu, který není omezen na soutěžní postavení výrobců v Unii.

92      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že čl. 21 odst. 1 třetí věta základního nařízení odkazuje na účinnou hospodářskou soutěž, a nikoli pouze na soutěžní postavení výrobců výrobního odvětví Unie a jejich specifické zájmy.

93      Kromě toho čl. 9 odst. 4 druhý pododstavec základního nařízení stanoví, že výše konečného antidumpingového cla nesmí přesahovat dumpingové rozpětí, ale ani újmu způsobenou výrobnímu odvětví Unie.

94      Výrobcům výrobního odvětví Unie tak na jedné straně není poskytnuta žádná konkurenční výhoda vůči dumpingovým vývozcům ze třetích zemí a na druhé straně výše antidumpingových cel nepřekračuje meze toho, co je nezbytně nutné, čímž chrání zájmy hospodářských subjektů na následné úrovni dodavatelského řetězce, zejména uživatelů dotčeného výrobku.

95      Z toho plyne, že cílem základního nařízení je nejen obnovení soutěžního postavení výrobců výrobního odvětví Unie, ale také ochrana účinné hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

96      Uživatelé dotčeného výrobku proto mají právo na to, aby nebyli podrobeni narušení hospodářské soutěže způsobené aktem přijatým Komisí podle základního nařízení, stejně jako má konkurent podniku, který je příjemcem státní podpory, právo na to, aby nebyl podroben hospodářské soutěži narušené takovou podporou.

97      Vzhledem k existenci tohoto práva má akt Komise, který je může porušit, dopad na právní postavení nositele tohoto práva, a proto se ho bezprostředně dotýká.

98      Z hlediska podmínky bezprostředního dotčení stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU je žalobkyně ve srovnatelné situaci jako žalobci ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873).

99      Naproti tomu judikatura Soudního dvora citovaná v bodě 79 výše, která brání tomu, aby hospodářský subjekt, který je v důsledku přijetí opatření Unie znevýhodněn v hospodářské soutěži, byl považován za bezprostředně dotčeného tímto aktem, není na překážku tomu, aby byla splněna podmínka bezprostředního dotčení.

100    Je sice pravda, že žalobkyně, stejně jako žalobci ve věcech citovaných v bodě 79 výše, tvrdí, že Komise přijala opatření, které by z důvodu rozdílného zacházení mohlo zasáhnout do jejího soutěžního postavení.

101    Avšak na rozdíl od skutkových okolností, o něž šlo ve věcech citovaných v bodě 79 výše, jsou zájmy žalobkyně, včetně ochrany jejího soutěžního postavení, zohledněny v základním nařízení, na jehož základě bylo předmětné osvobození přijato.

102    Naopak ve věcech popsaných v bodě 79 výše nebyly zájmy žalobců chráněny z důvodu právního režimu, který zvýhodňoval jejich konkurenty, neboť nespadali do působnosti tohoto režimu.

103    V rozsudku ze dne 28. dubna 2015, T & L Sugars a Sidul Açúcares v. Komise (C‑456/13 P, EU:C:2015:284, body 1 až 3 a 34), bylo například připomenuto, že nabídka cukru na unijním trhu zahrnuje cukr vyrobený zaprvé zpracováním cukrové řepy pocházející z domácí produkce v Unii a dále rafinací surového třtinového cukru dováženého ze třetích zemí s tím, že konečný produkt má v obou případech totožné chemické složení. Cílem předmětných ustanovení bylo zvýšit nabídku cukru na unijním trhu, který se potýkal s jeho nedostatkem. Některá z těchto ustanovení poskytovala výrobcům v Unii výhodu tím, že jim umožňovala vyrábět a prodávat omezené množství cukru i isoglukózy nad rámec domácí vývozní kvóty. Žalobci, kteří nebyli výrobci cukru a isoglukózy, nýbrž rafinériemi dováženého třtinového cukru, nespadali do působnosti předmětného právního režimu.

104    Podobně ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 17. září 2015, Confederazione Cooperative Italiane a další v. Anicav a další (C‑455/13 P, C‑457/13 P a C‑460/13 P, nezveřejněný, EU:C:2015:616, body 2 až 9, 32 a 48), poskytovala dotčená ustanovení výhodu organizacím producentů v odvětví ovoce a zeleniny. Žalobci, kteří byli průmyslovými zpracovateli ovoce a zeleniny, a nikoli producenty těchto potravin, tvrdili, že jsou diskriminováni vůči organizacím producentů, které se zabývají zpracovatelskou činností. Tito žalobci však nespadali do působnosti daného právního režimu.

105    A konečně ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 28. února 2019, Rada v. Growth Energy a Renewable Fuels Association (C‑465/16 P, EU:C:2019:155, body 73, 74 a 79 až 81), bylo předmětem napadených opatření uložení antidumpingového cla na dovoz bioetanolu pocházejícího ze Spojených států. Žalobcem byl americký výrobce bioetanolu. Svůj výrobek nevyvážel do Unie, ale prodával ho obchodníkům/výrobcům směsí. Tito výrobci vyváželi bioetanol, který nakoupili mimo jiné od žalobce, přičemž na tento výrobek bylo uloženo antidumpingové clo. Ustanoveními, na jejichž základě byla napadená opatření přijata, byl čl. 9 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51) (nyní čl. 9 odst. 5 základního nařízení). Tato ustanovení přitom stanoví, že se antidumpingové clo ukládá „na dovoz“ výrobků vstupujících na území Unie. Tato ustanovení se tedy stejně jako celý právní režim stanovený základním nařízením, zejména jeho čl. 21 odst. 1, nevztahují na výrobce ze třetích zemí jako takové, ale pouze na ty z nich, kteří vyvážejí své výrobky do Unie.

106    Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873), přitom žalobkyně i její konkurenti spadali do působnosti práva týkajícího se státních podpor, neboť působili na vnitřním trhu. Kromě toho měla žalobkyně v rámci tohoto společného právního režimu právo na ochranu svého soutěžního postavení (viz bod 81 výše). Napadené rozhodnutí Komise bylo přijato na základě tohoto režimu a povolovalo vnitrostátní opatření, které v rámci tohoto režimu zavádělo rozdílné zacházení, jež mohlo žalobkyni znevýhodnit v hospodářské soutěži.

107    Tak je tomu i v projednávané věci.

108    Jak bylo totiž uvedeno výše, čl. 21 odst. 1 základního nařízení stanoví, že pro určení, zda je v zájmu Unie uložení antidumpingového cla, musí být komplexně posouzeny všechny zájmy, včetně zájmů uživatelů dotčeného výrobku.

109    Článek 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 byl přijat právě na základě čl. 21 odst. 1 základního nařízení, který se vztahuje na uživatele dotčeného výrobku, tj. v projednávané věci zejména na všechny výrobce lepidel (viz bod 27 výše).

110    Výrobci tekutých lepidel tedy stejně jako jejich konkurenti, tj. výrobci suchých směsí lepidel, spadají do působnosti základního nařízení a při jeho uplatňování jsou také zohledňovány jejich zájmy.

111    Je tedy třeba uzavřít, že judikatura Soudního dvora citovaná v bodě 79 výše není na překážku závěru, že předmětné osvobození má právní účinky na situaci výrobců tekutých lepidel v tom smyslu, že mohou být v důsledku tohoto osvobození znevýhodněni v hospodářské soutěži.

112    Kromě toho je pravda, že v oblasti státních podpor podléhají konkurenti beneficientů vnitrostátního opatření, které je osvobozuje od zátěže, v zásadě přímo tomuto opatření, jak tomu bylo ve věcech, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, body 6 a 50).

113    V projednávané věci přitom žalobkyně jakožto uživatelka PVA nepodléhá přímo antidumpingovému clu, které se podle čl. 1 odst. 1 prováděcího nařízení 2020/1336 ukládá na dovoz.

114    Antidumpingová cla jsou však zpravidla zcela nebo zčásti přenesena na kupující dotčeného výrobku v rámci Unie, v projednávané věci na uživatele PVA, mimo jiné na výrobce tekutých lepidel.

115    Článek 12 základního nařízení totiž stanoví, že Komise může opět zahájit šetření ve smyslu článku 6 uvedeného nařízení, aby bylo posouzeno, zda mělo antidumpingové clo účinek na ceny, ukáže-li se, že uložení tohoto cla vedlo jen k nedostatečné změně cen při dalším prodeji nebo pozdějších prodejních cen v Unii.

116    Navíc je třeba uvést, že když Komise považovala v projednávané věci za nezbytné osvobodit výrobce PVA určeného pro použití při výrobě suchých směsí lepidel od antidumpingového cla, měla za to, že v případě neexistence takového osvobození by uživatelé PVA vyrábějící tato lepidla nesli zcela nebo zčásti dodatečné náklady vzniklé antidumpingovým clem. Ze žádné ze skutečností obsažených ve spise přitom nevyplývá, že by situace uživatelů PVA vyrábějících tekuté lepidlo byla v tomto ohledu jiná.

117    A tedy, aniž je zapotřebí brát v úvahu skutečnost, že i žalobkyně je dovozcem PVA (viz výše bod 6), stačí konstatovat, že jakožto uživatelka tohoto výrobku ponese zcela nebo zčásti antidumpingové clo uložené prováděcím nařízením 2020/1336.

118    Z úvah rozvinutých v bodech 112 až 117 výše vyplývá, že skutečnost, že žalobkyně jakožto uživatelka PVA, která je v soutěžním vztahu se subjekty, na něž se vztahuje dotčené osvobození, nemá sama povinnost platit antidumpingové clo, nemůže zpochybnit závěr uvedený v bodě 111 výše.

119    Následně je třeba určit, zda v důsledku předmětného osvobození nebude žalobkyně potenciálně znevýhodněna v hospodářské soutěži.

120    Soudní dvůr v tomto ohledu v bodě 46 rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873), dodal, že ačkoli unijnímu soudu nepřísluší, aby se ve fázi přezkumu přípustnosti vyslovil s konečnou platností k existenci konkurenčních vztahů mezi žalobcem a beneficienty vnitrostátních opatření posuzovaných v rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor, nelze bezprostřední dotčení takového žalobce vyvozovat pouze z potenciality konkurenčního vztahu.

121    Soudní dvůr uvedl, že vzhledem k tomu, že podmínka týkající se bezprostředního dotčení vyžaduje, aby zpochybněný akt vyvolával bezprostřední účinky na právní postavení žalobce, musí unijní soud ověřit, zda žalobce patřičným způsobem uvedl důvody, pro něž rozhodnutí Komise může způsobit, že se bude nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž vyvolat účinky na jeho právní postavení (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 47).

122    Pokud jde o okolnosti dotčené v dané věci, Soudní dvůr rozhodl, že žalobci tím, že prokázali, že působí na stejném trhu jako beneficienti dotčené podpory, relevantním způsobem odůvodnili, že sporné rozhodnutí může způsobit, že se budou nacházet v nevýhodném soutěžním postavení, a tudíž je tímto rozhodnutím bezprostředně dotčeno jejich právní postavení, konkrétně jejich právo, aby v důsledku dotčených opatření nebyla na tomto trhu narušena hospodářská soutěž (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 50).

123    V projednávané věci žalobkyně podrobně vysvětlila, aniž jí bylo v tomto ohledu oponováno, že svou činnost vykonává na stejném výrobkovém a zeměpisném trhu jako jeden z hospodářských subjektů, na něž se vztahuje předmětné osvobození. Žalobkyně totiž vyrábí tekuté lepidlo na bázi PVA pro odvětví lepenky v Unii. Dodala, že tekutá lepidla a suché směsi lepidel jsou vzájemně zastupitelné a že náklady, které jejím zákazníkům vzniknou v důsledku antidumpingových cel, by je mohly vést k tomu, že začnou nakupovat u výrobců suchých směsí lepidel.

124    Žalobkyně tak vysvětlila, proč by ji předmětné osvobození mohlo znevýhodnit v hospodářské soutěži.

125    V projednávané věci je tedy třeba dospět k závěru, že první z kritérií uvedených výše v bodě 71 bylo splněno a s ním i podmínka bezprostředního dotčení jako celek.

126    Ze všech úvah nastíněných v bodech 49 až 125 výše vyplývá, že jsou splněny všechny tři podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci třetí části věty SFEU a znovu zmíněné ve výše uvedeném bodě 44. Není proto nutné zkoumat, zda jsou splněny také podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci druhé části věty SFEU.

127    Je proto třeba přezkoumat námitku nepřípustnosti, kterou Komise vznesla podpůrně (viz bod 12 výše).

3.      K existenci napadnutelného aktu

128    Komise tvrdí, že v případě že by Tribunál dospěl k závěru, že žalobkyně je předmětným osvobozením bezprostředně dotčena, byla by žaloba přesto nepřípustná, neboť čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 není napadnutelným aktem, jelikož se nedotýká zájmů žalobkyně způsobem, který by podstatně měnil její právní postavení. Podle Komise by případné zmírnění judikatury týkající se podmínky bezprostředního dotčení, které by vyplynulo z uplatnění řešení přijatého Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. listopadu 2018, Montessori (C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873), na projednávanou věc, vyvolalo riziko actio popularis a muselo by být v zájmu zabránění takovému riziku doprovázeno tím, že žalobkyně prokáže, pokud jde o podmínku napadnutelného aktu, existenci podstatné změny jejího právního postavení.

129    Úvodem je třeba připomenout, že účelem čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 je osvobodit dovoz PVA pocházejícího z Číny od konečného antidumpingového cla uloženého podle čl. 1 odst. 1 uvedeného nařízení, pokud je PVA dovážen k výrobě suchých směsí lepidel vyráběných a prodávaných ve formě prášku pro odvětví lepenky.

130    Článek 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 proto vyvolává právní účinky vůči třetím osobám ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU.

131    Soudní dvůr nicméně judikoval, že akty, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU, jsou opatření s právně závaznými účinky, jež se mohou dotýkat zájmů žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9).

132    V tomto ohledu se judikatura citovaná v bodě 131 výše vyvinula v rámci žalob, které k unijnímu soudu podaly fyzické a právnické osoby proti aktům, které jim byly určeny. Pokud podá – jako v projednávané věci – neprivilegovaný žalobce žalobu na neplatnost proti aktu, jenž mu není určen, pak se požadavek, že se právně závazné účinky napadeného opatření musí dotýkat zájmů žalobce tak, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení, překrývá s podmínkami přípustnosti takové žaloby na neplatnost, které existovaly před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, tedy s podmínkami nyní stanovenými v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, s výjimkou třetí části věty tohoto pododstavce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 38, a usnesení ze dne 15. dubna 2021, Validity a Center for Independent Living v. Komise, C‑622/20 P, nezveřejněné, EU:C:2021:310, bod 39).

133    Tato judikatura se tedy nevztahuje na fyzické nebo právnické osoby, které nejsou adresáty napadeného aktu a které již splňují podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci druhé části věty SFEU, a sice podmínky bezprostředního a osobního dotčení.

134    Stejně tak je třeba mít za to, že se judikatura uvedená v bodě 131 výše nevztahuje na fyzické nebo právnické osoby, které nejsou adresáty napadeného aktu a které již splňují podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci třetí části věty SFEU.

135    Na prvním místě je totiž třeba uvést, že z přípravných prací k čl. III‑365 odst. 4 návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, jehož obsah byl převzat v totožném znění do čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, vyplývá, že účelem doplnění třetí části věty do tohoto ustanovení bylo rozšířit podmínky přípustnosti žalob na neplatnost ve vztahu k fyzickým a právnickým osobám a že jedinými akty s obecnou působností, pro něž měl být restriktivní přístup zachován, byly legislativní akty (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 26).

136    Cíl čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU tedy spočívá ve zmírnění podmínek přípustnosti žalob na neplatnost podaných fyzickými a právnickými osobami proti všem aktům s obecnou působností, s výjimkou aktů, které mají legislativní povahu (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 27).

137    Povinnost uložená žalobci, který splňuje všechny podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci třetí části věty SFEU, prokázat „podstatnou“ změnu svého právního postavení za účelem prokázání, že je splněna podmínka týkající se existence napadnutelného aktu, by přitom měla za následek omezení zmírnění podmínek přípustnosti žalob, o něž usilovali tvůrci Smlouvy o FEU.

138    Na druhém místě je třeba uvést, že cílem sledovaným článkem 263 čtvrtým pododstavcem třetí částí věty SFEU je – jak vyplývá z historie jeho vzniku – také zabránit tomu, aby byl jednotlivec nejprve nucen právo porušit, aby se poté mohl obrátit na soud (rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 27, a ze dne 6. listopadu 2018, Montessori, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 58).

139    V projednávané věci by nepřípustnost této žaloby založená na tom, že žalobkyně neprokázala podstatnou změnu svého právního postavení, mohla vést k tomu, že by žalobkyně, pokud by chtěla pokračovat ve své žalobě, musela podat příslušným celním orgánům žádost o předmětné osvobození. Taková povinnost je však vykonstruovaná, jak je uvedeno v bodě 68 výše.

140    Vzhledem k úvahám rozvinutým v bodech 129 až 139 výše je třeba dospět k závěru, že Komise není oprávněna uplatnit námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 nemá vůči žalobkyni právně závazné účinky, které by se dotkly jejích zájmů tím, že by vedly k podstatné změně jejího právního postavení.

141    Námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí v tomto ohledu je proto třeba zamítnout.

142    Je třeba dodat, že riziko actio popularis, na něž poukazuje Komise, není prokázáno. Konstatování bezprostředního dotčení žalobkyně je totiž v tomto rozsudku omezeno na situaci, kdy osvobození od antidumpingových cel zavádí v rámci právního režimu společného pro některé uživatele dotčeného výrobku rozdílné zacházení, které vede ke znevýhodnění v hospodářské soutěži (viz body 110 a 111 výše).

143    Z výše uvedeného vyplývá, že předmětná žaloba je přípustná.

B.      K věci samé

144    Je třeba připomenout, že rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho působnosti, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80) přijala Rada Evropské unie rozhodnutí o uzavření Dohody o založení Světové obchodní organizace (WTO) podepsané v Marrákeši dne 15. dubna 1994 (dále jen „Dohoda o WTO“), jakož i dohod uvedených mimo jiné v příloze IA uvedené dohody, mezi něž patří i Všeobecná dohoda o clech a obchodu 1994 (Úř. věst. 1994, L 336, s. 11; Zvl. vyd. 11/021, s. 91) a Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103; Zvl. vyd. 11/021, s. 189, dále jen „antidumpingová dohoda“).

145    V projednávané věci se žalobkyně, která tvrdí, že čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 je v rozporu s čl. 9 odst. 5 prvním pododstavcem základního nařízení, dovolává rovněž čl. 9.2 první věty antidumpingové dohody.

146    Žalobkyně připomíná, že čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení a čl. 9.2 první věta antidumpingové dohody stanoví, že antidumpingová cla se ukládají bez diskriminace. Podle jejího názoru je jedinou povolenou výjimkou dovoz krytý závazky.

147    Žalobkyně uvádí, že v důsledku předmětného osvobození tedy byla uložena diskriminační antidumpingová cla v neprospěch výrobců tekutých lepidel, neboť ti těmto clům podléhají, zatímco výrobci suchých směsí lepidel jsou od těchto cel osvobozeni.

148    Předmětné osvobození je tedy podle žalobkyně v rozporu s ustanoveními uvedenými v bodě 145 výše.

149    Žalobkyně dále tvrdí, že předmětného osvobození může využít pouze jeden z čínských vývozců PVA, a to jediný dodavatel společnosti Cordial, výrobce suchých směsí lepidel, jehož situaci Komise zohlednila v prováděcím nařízení 2020/1336. Tvrdí tedy, že předmětné osvobození diskriminuje všechny ostatní čínské vývozce PVA.

150    Komise v reakci na výtku uvedenou v bodech 145 až 148 výše tvrdí, že zaprvé rozdílné zacházení vyplývající z předmětného osvobození nespadá do působnosti povinnosti nediskriminace stanovené v čl. 9 odst. 5 prvním pododstavci základního nařízení, zadruhé i kdyby tomu tak bylo, nepředstavovalo by toto rozdílné zacházení diskriminaci ve smyslu uvedeného ustanovení, a zatřetí i kdyby byla diskriminace konstatována, byla by objektivně odůvodněna zájmem Unie podle článku 21 základního nařízení.

151    Komise rovněž zpochybňuje existenci diskriminace uvedené v bodě 149 výše.

152    Z úvah rozvinutých v bodech 144 až 149 výše vyplývá, že jediný žalobní důvod vznesený žalobkyní je rozdělen na dvě výtky, z nichž první vychází z diskriminace mezi uživateli PVA v rámci Unie a druhá z diskriminace mezi čínskými vývozci PVA.

1.      K diskriminaci mezi uživateli PVA

153    Článek 9 odst. 5 základního nařízení stanoví:

„Antidumpingové clo se uloží vždy v přiměřené výši bez diskriminace na dovoz výrobků nezávisle na jejich původu, pokud bylo zjištěno, že je dumpingový a způsobuje újmu, s výjimkou dovozu krytého závazky podle tohoto nařízení.

[…]“

154    Komise tvrdí, že čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení, a zvláště výraz „bez diskriminace“, nejsou použitelné na rozdílné zacházení mezi uživateli dotčeného výrobku, kteří jsou usazeni na území členského státu WTO ukládajícího antidumpingová cla.

155    V tomto ohledu je třeba uvést, že se žalobkyně nedovolává porušení zásady rovného zacházení. Svou výtkou týkající se diskriminace mezi uživateli PVA se pouze dovolává porušení čl. 9 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení.

156    Žalobkyně totiž ve svých písemnostech uvádí, že čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení stanoví v rozporu s obecnou zásadou rovného zacházení pouze jednu výjimku z uložení antidumpingového cla, která se týká dovozu krytého závazky. Podle jejího názoru by tedy jakékoli jiné osvobození bylo nutně diskriminační. Dodává, že přísné uplatňování obecné zásady rovného zacházení v tomto ustanovení je velmi specifické.

157    Vzhledem k vymezení výtky žalobkyně je třeba dospět k závěru, že kdyby se ustanovení čl. 9 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení nepoužilo na rozdílné zacházení mezi uživateli dotčeného výrobku, jak tvrdí Komise, nebyla by tato výtka relevantní, což je tedy třeba ověřit.

158    Pro účely výkladu čl. 9 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení, a zejména pro účely vymezení jeho působnosti, odkazují účastnice řízení na čl. 9.2 první větu antidumpingové dohody a na její výklad orgány WTO pro řešení sporů.

159    Článek 9.2 první věta antidumpingové dohody stanoví:

„Je-li na jakýkoli výrobek uloženo antidumpingové clo, bude toto antidumpingové clo, jehož výše bude v každém případě přiměřená, vybíráno na nediskriminační bázi z dovozů tohoto výrobku ze všech zdrojů, o nichž bylo zjištěno, že jsou dumpingové a působí újmu, kromě dovozů z těch zdrojů, od kterých byly přijaty cenové závazky podle podmínek této Dohody. […]“

160    Odkaz žalobkyně na čl. 9.2 první větu antidumpingové dohody je třeba chápat tak, že směřuje k výkladu čl. 9 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení v souladu s tímto ustanovením.

a)      K zohlednění ustanovení Dohody o WTO a jejích příloh a zpráv orgánů WTO zapojených do procesu řešení sporů

161    Je třeba určit, do jaké míry lze užitečně zohlednit jednak ustanovení Dohody o WTO a jejích příloh a jednak zprávy orgánů WTO zapojených do procesu řešení sporů pro účely výkladu ustanovení sekundárního práva, jako je čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení.

1)      K ustanovením Dohody o WTO a jejích příloh

162    Pokud jde o vliv, který může mít na výklad ustanovení sekundárního práva mezinárodní dohoda, jejíž je Unie smluvní stranou, jako je Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1994, Soudní dvůr rozhodl, že přednost mezinárodních dohod uzavřených Unií před ustanoveními sekundárního práva znamená, že je nutné posledně uvedená ustanovení vykládat v co největším možném rozsahu v souladu s uvedenými dohodami (rozsudky ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‑61/94, EU:C:1996:313, bod 52, a ze dne 7. června 2007, Řízení Letového Provozu, C‑335/05, EU:C:2007:321, bod 16).

163    Před zkoumáním, zda je takový konformní výklad v projednávané věci možný, je třeba nejprve připomenout, že ustanovení základního nařízení musí být v rozsahu, v němž odpovídají ustanovením antidumpingové dohody, vykládána v co největším možném rozsahu ve světle odpovídajících ustanovení této dohody (viz rozsudek ze dne 14. července 2021, Interpipe Niko Tube a Interpipe Nizhnedneprovsky Tube Rolling Plant v. Komise, T‑716/19, EU:T:2021:457, bod 98 a citovaná judikatura).

164    Avšak vzhledem k tomu, že čl. 9.2 první věta antidumpingové dohody a čl. 9 odst. 5 základního nařízení formulovány téměř totožně, odpovídají ustanovení druhého z nich ustanovením prvního.

165    V tomto ohledu bylo judikováno, že čl. 9.2 první věta antidumpingové dohody má stejnou působnost jako čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení, jelikož zakazuje diskriminační zacházení při vybírání antidumpingových cel uložených na výrobek podle původu dotčeného dovozu (obdobně viz rozsudek ze dne 17. prosince 2008, HEG a Graphite India v. Rada, T‑462/04, EU:T:2008:586, bod 39).

166    Výklad čl. 9 odst. 5 prvního pododstavce základního nařízení proto musí být v co největším možném rozsahu proveden v souladu s čl. 9.2 první větou antidumpingové dohody.

167    Je třeba dodat, že možnost výkladu ustanovení sekundárního práva v souladu s mezinárodní smlouvou, na kterou odkazuje judikatura Soudního dvora uvedená v bodě 162 výše, nelze použít na ustanovení, jehož význam je jasný a jednoznačný, a které tudíž nevyžaduje žádný výklad, jak vyplývá z výrazu „v co největším možném rozsahu“. Pokud by se totiž tato judikatura v takovém případě uplatnila, sloužila by zásada konformního výkladu předpisů sekundárního práva Unie jako základ pro výklad tohoto ustanovení contra legem, což je nepřípustné (obdobně viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Confédération nationale du Crédit mutuel v. ECB, T‑751/16, EU:T:2018:475, bod 34). Ze stejného důvodu platí, že není-li význam dotčeného sekundárního právního předpisu jednoznačný, nelze uplatnit konformní výklad, pokud jsou všechny možné výklady uvedeného ustanovení v rozporu s pravidlem vyšší právní síly.

168    Pokud je tedy význam dotčeného ustanovení sekundárního práva na jedné straně jednoznačný a na druhé straně v rozporu s pravidlem vyšší právní síly stanoveným mezinárodní smlouvou, nelze toto ustanovení vykládat v souladu s tímto pravidlem.

169    V projednávaném případě není žádné z těchto dvou kritérií splněno.

170    Zaprvé lze pojem „bez diskriminace“ v čl. 9 odst. 5 základního nařízení vykládat různě.

171    Zadruhé vzhledem k tomu, že čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení je podobný čl. 9.2 první větě antidumpingové dohody, nelze mít za to, že je s ním v rozporu.

172    Proto pro účely stanovení oblasti působnosti musí být slova „bez diskriminace“ v čl. 9 odst. 5 prvním pododstavci základního nařízení vykládána v souladu se slovy „na nediskriminační bázi“ v čl. 9.2 první větě antidumpingové dohody.

173    Kromě toho lze v souvislosti s předchozím výkladem posledně uvedeného ustanovení vzít v úvahu další příslušná ustanovení Dohody o WTO a jejích příloh. Při výkladu mezinárodní smlouvy je totiž třeba přihlédnout k obvyklému významu, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž k předmětu a účelu této smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2018, Bosphorus Queen Shipping, C‑15/17, EU:C:2018:557, bod 67), jak je v souvislosti s výkladem mezinárodních smluv stanoveno v čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 1155, s. 331), která je součástí právního řádu Unie (rozsudek ze dne 25. února 2010, C‑386/08 Brita, EU:C:2010:91, bod 42) a kterou zohlednil Odvolací orgán WTO [zpráva ze dne 20. května 1996 o sporu „United States – Standards for Reformulated and Conventional Gasoline (WT/DS2/AB/R)“].

2)      O zprávách orgánů WTO zapojených do procesu řešení sporů

174    Soudní dvůr již rozhodl, že zásada obecného mezinárodního práva spočívající v dodržování smluvních závazků (pacta sunt servanda), zakotvená v článku 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, znamená, že unijní soud musí pro účely výkladu a použití antidumpingové dohody zohlednit výklad jednotlivých ustanovení této dohody, který provedly orgány WTO zapojené do procesu řešení sporů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Hubei Xinyegang Special Tube, C‑891/19 P, EU:C:2022:38, bod 32 a citovaná judikatura).

175    Soudní dvůr tak již v minulosti opřel výklad některých ustanovení dohod uvedených v příloze Dohody o WTO o zprávy skupiny odborníků nebo Odvolacího orgánu WTO (viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Hubei Xinyegang Special Tube, C‑891/19 P, EU:C:2022:38, bod 33 a citovaná judikatura).

176    Soudní dvůr rovněž připustil, že pro účely výkladu unijního práva lze vycházet ze zpráv orgánů WTO zapojených do procesu řešení sporů (rozsudky ze dne 10. listopadu 2011, X a X BV, C‑319/10 a C‑320/10, nezveřejněný, EU:C:2011:720, bod 46, a ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Hubei Xinyegang Special Tube, C‑891/19 P, EU:C:2022:38, bod 34).

177    Tribunál zase rozhodl, že mu nic nebrání v tom, aby při výkladu ustanovení základního nařízení s ohledem na ustanovení antidumpingové dohody odkázal na zprávy orgánů WTO zapojených do procesu řešení sporů (obdobně viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, Jindal Saw a Jindal Saw Italia v. Komise, T‑300/16, EU:T:2019:235, bod 103 a citovaná judikatura).

178    Z úvah uvedených v bodech 174 až 177 výše vyplývá, že čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení, zejména v něm obsažená slova „bez diskriminace“, musí být vykládán v souladu s výkladem čl. 9.2 první věty antidumpingové dohody, který podaly orgány WTO zapojené do procesu řešení sporů.

b)      K použitelnosti zákazu diskriminačních antidumpingových cel na uživatele dotčeného výrobku

179    Zaprvé Odvolací orgán WTO v bodě 335 zprávy ze dne 28. července 2011 o sporu „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny (WT/DS397/R)“ uvedl, že antidumpingová dohoda obsahuje pravidla zaměřená na výrobky, jakož i na dovozce, vývozce a výrobce. V témž odstavci zprávy upřesnil, že se čl. 9.2 první věta antidumpingové dohody týká jak výrobků, tak dodavatelů.

180    Je sice pravda, že Odvolací orgán WTO výslovně nevyloučil, že slova „na nediskriminační bázi“ uvedená v čl. 9.2 první větě antidumpingové dohody lze použít na uživatele dotčeného výrobku, kteří jsou usazeni na území člena WTO ukládajícího antidumpingová cla. Stanovený zákaz diskriminace se však na tyto hospodářské subjekty nevztahuje, pokud na ně příslušné ustanovení neodkazuje a pokud je tento zákaz obsažen v dohodě, která se zaměřuje na samotné výrobky a na jiné hospodářské subjekty než na ně.

181    Zadruhé ze znění článku 9.2 antidumpingové dohody vyplývá, že se týká výhradně původu výrobků, a nikoli jejich použití na území člena WTO ukládajícího antidumpingová cla.

182    Článek 9.2 antidumpingové dohody se totiž vztahuje na dodavatele a zdroje výrobku, nikoli na jeho uživatele.

183    Zejména pokud jde o zdroje výrobku, čl. 9.2 první věta antidumpingové dohody stanoví, že antidumpingové clo se vybírá na nediskriminační bázi z dovozu dotčeného výrobku „ze všech zdrojů“, s výjimkou dovozu „z těch zdrojů“, od kterých byly přijaty cenové závazky podle podmínek této dohody.

184    Odvolací orgán WTO však v bodě 338 zprávy ze dne 28. července 2011 o sporu „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření vztahující se na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli z Číny (WT/DS397/R)“ uvedl, že výraz „zdroje“, který se dvakrát objevuje v čl. 9.2 první větě antidumpingové dohody, se vztahuje na jednotlivé „vývozce nebo výrobce“, nikoli na zemi jako celek. V bodě 354 zprávy upřesnil, že výrazem „zdroje“ se rozumí „dodavatelé“. V kontextu článku 9.2 antidumpingové dohody se proto tento pojem jeví jako zaměnitelný s pojmy „vývozci“ nebo „výrobci“.

185    Je pravda, že – jak žalobkyně správně uvádí – Odvolací orgán WTO v daném sporu rozhodoval o tom, zda se výraz „zdroje“ v čl. 9.2 první větě antidumpingové dohody může vztahovat na zemi jako celek, jak tvrdila Unie (viz body 333 a 337 zprávy), a nikoli pouze individuálně na vyvážející podniky.

186    Odvolací orgán WTO se bez ohledu na otázku, na kterou odpovídal, rozhodl ve své odpovědi objasnit význam pojmu „zdroje“, a objasnil jej tak, aniž jakýkoli prvek v odpovědi umožňoval závěr, že rozsah tohoto významu je omezen na odpověď na otázku uvedenou v bodě 185 výše.

187    Definice výrazu „zdroje“ použitá Odvolacím orgánem WTO tím, že se týká výrobců, vývozců nebo dodavatelů, potvrzuje, že se článek 9.2 antidumpingové dohody týká výhradně původu výrobků, a nikoli jejich použití na území člena WTO ukládajícího antidumpingová cla. Tato definice tedy podporuje závěr uvedený v bodě 180 výše.

188    Zatřetí lze konstatovat, že článek I Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994, týkající se „obecného zacházení náležejícího státu s doložkou nejvyšších výhod“, a článek III této dohody, týkající se „národního zacházení v oblasti vnitrostátního zdanění a právní úpravy“, které slouží jako základ pro zákaz diskriminace v rámci právního systému vytvořeného WTO, se týkají diskriminace mezi „národy“, a tedy mezi výrobky pocházejícími z různých členů organizace, a nikoli diskriminace mezi výrobky pocházejícími ze stejného člena organizace.

189    Vzhledem ke všem skutečnostem uvedeným v bodech 179 až 188 výše nelze čl. 9.2 první větu antidumpingové dohody vykládat v tom smyslu, že se diskriminace, na kterou odkazuje, týká rozdílného zacházení, které se vztahuje na uživatele dotčeného výrobku usazené na území člena WTO, který ukládá antidumpingová cla.

190    S ohledem na úvahy uvedené v bodech 162 až 172 výše je třeba slova „bez diskriminace“ uvedená v čl. 9 odst. 5 prvním pododstavci základního nařízení vykládat ve stejném smyslu.

191    Vzhledem k tomu, že se tedy čl. 9 odst. 5 první pododstavec základního nařízení nevztahuje na uživatele dotčeného výrobku, nemůže se žalobkyně tohoto ustanovení účinně dovolávat za účelem napadení rozdílného zacházení s uživateli dotčeného výrobku usazenými v Unii.

192    Předmětnou výtku je tedy třeba zamítnout jako irelevantní.

2.      K diskriminaci mezi jednotlivými čínskými vývozci

193    Žalobkyně připomíná, že společnost Cordial má pouze jednoho dodavatele PVA, jak vyplývá z bodu 618 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336, a že tímto dodavatelem je čínský vývozce.

194    Vzhledem k tomu, že předmětné osvobození je omezeno na PVA určený pro použití při výrobě suchých směsí lepidel, které vyrábí společnost Cordial, požívá čínský vývozce podle žalobkyně zvýhodněného zacházení ve srovnání s ostatními čínskými vývozci PVA.

195    V tomto ohledu z čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení 2020/1336 vyplývá, že toto ustanovení tím, že pro předmětné osvobození stanoví podmínku, že dovážený PVA je určen k výrobě suchých směsí lepidel, které se vyrábějí a prodávají ve formě prášku pro odvětví lepenky, stanoví podmínky obecné a abstraktní povahy (viz bod 51 výše). Osvobození se tedy může týkat výrobků jakéhokoli hospodářského subjektu vyvážejícího PVA určený k výrobě suchých směsí lepidel (viz bod 52 výše). Neomezuje se tedy pouze na dodavatele společnosti Cordial.

196    Výrobky všech čínských vývozců PVA jsou proto v zásadě způsobilé pro předmětné osvobození.

197    Žalobkyně však tvrdí, že předmětné osvobození ve skutečnosti prospívá pouze čínskému dodavateli společnosti Cordial.

198    Je třeba připomenout, že Tribunál může při výkladu základního nařízení s ohledem na ustanovení antidumpingové dohody odkázat na zprávy orgánů WTO zapojených do procesu řešení sporů (viz body 174 až 178 výše).

199    Přitom bod 7.101 zprávy skupiny odborníků ze dne 7. dubna 2000 o sporu „Canada – Patent Protection for Pharmaceutical Products (WT/DS114)“ odkazuje na pojem „faktická diskriminace“. V této zprávě se uvádí, že faktická diskriminace je obecný pojem popisující právní závěr, že zdánlivě neutrální opatření porušuje normu týkající se zákazu diskriminace, protože jeho skutečným důsledkem je zavedení znevýhodňujícího rozdílného zacházení.

200    Pojem „faktická diskriminace“ se již navíc v unijním právu používá – byť v oblasti státních podpor – aby bylo možné konstatovat, že vnitrostátní opatření, i když nemělo podobu daňového zvýhodnění odchylujícího se od společného daňového režimu, ale podobu obecného daňového režimu založeného na kritériích obecné povahy, vedlo k faktické diskriminaci podniků, které se nacházely ve srovnatelné situaci, pokud jde o cíl sledovaný tímto režimem (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další, C‑20/15 P a C‑21/15 P, EU:C:2016:981, bod 74).

201    A konečně je pojem „faktická diskriminace“ podobný pojmu „nepřímé diskriminace“, který je v unijním právu rozšířenější (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. října 1993, Spotti, C‑272/92, EU:C:1993:848, body 17 a 18, a ze dne 7. května 1998, Clean Car Autoservice, C‑350/96, EU:C:1998:205, body 29 až 31), což je pojem, který je zakotven i Evropským soudem pro lidská práva (rozsudek ze dne 13. listopadu 2007, D. H. a další v. Česká republika, EC:ECHR:2007:1113JUD005732500, body 193 až 195), který se týká jakékoli skryté formy diskriminace, která vede ke stejnému výsledku jako diskriminace zjevná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. září 1998, Komise v. Francie, C‑35/97, EU:C:1998:431, body 37 a 38).

202    Na základě důkazů poskytnutých žalobkyní na podporu tvrzení uvedeného v bodě 197 výše je proto potřeba určit, zda předmětné osvobození způsobuje faktickou neboli nepřímou diskriminaci mezi čínskými vývozci PVA.

203    Zaprvé výtka žalobkyně, že pouze jeden čínský vývozce PVA, dodavatel společnosti Cordial, by mohl mít prospěch z předmětného osvobození, vyžaduje přezkoumání, zda z předmětného osvobození bude moci mít prospěch pouze společnost Cordial.

204    V tomto ohledu je postup výroby suchých směsí lepidel, které se vyrábějí a prodávají ve formě prášku pro odvětví lepenky, popsán jako inovativní v bodě 623 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336.

205    Ze spisu, a zejména z důkazů předložených žalobkyní, však nevyplývá, že by společnost Cordial byla jediným výrobcem suchých směsí lepidel v Unii.

206    Kromě toho ze žádné skutečnosti obsažené ve spise, a zejména z důkazů předložených žalobkyní nevyplývá, že by pro jiný hospodářský subjekt než společnost Cordial bylo nemožné nebo obzvláště obtížné takové výrobky vyrábět. V tomto ohledu z písemností ve spise nevyplývá, že by existovala jakákoli právní, technická nebo finanční překážka vstupu takového subjektu na trh se suchými směsmi lepidel.

207    Nelze tedy vyloučit existenci dalších výrobců suchých směsí lepidel nebo jejich vstup na trh se suchými směsmi lepidel. Není přitom důvod předpokládat, že jiní výrobci suchých směsí lepidel již odebírají nebo by odebírali PVA od dodavatele společnosti Cordial, a nikoli od jiných dodavatelů, včetně čínských vývozců PVA. Nelze proto vyloučit, že by z předmětného osvobození mohli mít prospěch i jiní čínští vývozci PVA než dodavatel společnosti Cordial.

208    Zadruhé v bodech 618 a 624 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336 se uvádí, že typ PVA dovážený společností Cordial je speciálně vyvinutý ve spolupráci s jejím dodavatelem a že je zapotřebí dlouhodobého vztahu, aby se dodavatel mohl přizpůsobit požadavkům společnosti Cordial.

209    Přetrvávání situace, kdy má společnost Cordial pouze jednoho dodavatele, však závisí na volbě učiněné výrobci PVA, zejména čínskými vývozci tohoto výrobku, a nikoli na vynucených vnějších faktorech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 1990, Nashua Corporation a další v. Komise a Rada, C‑133/87 a C‑150/87, EU:C:1990:115, body 40 a 41).

210    Ze žádné skutečnosti obsažené ve spise, a zejména ze žádné skutečnosti předložené žalobkyní totiž nevyplývá, že by jiní čínští vývozci PVA než dodavatel společnosti Cordial nebyli schopni přizpůsobit svou výrobu specifické poptávce společnosti Cordial uvedené v bodě 208 výše.

211    Není tedy vyloučeno, že by potřeby společnosti Cordial v oblasti dodávek mohli uspokojit i jiní čínští vývozci než dodavatel společnosti Cordial, pokud by si to přáli.

212    Z bodu 624 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336 navíc vyplývá, že společnost Cordial předložila důkazy, že se v minulosti snažila nakupovat PVA od tchajwanského výrobce, ale nemohla uzavřít žádnou dohodu, jelikož tento výrobce prodával své výrobky výhradně prostřednictvím obchodníka v Unii a nebyl ochoten přizpůsobit je požadavkům společnosti Cordial.

213    Záměr společnosti Cordial omezit svou závislost na svém dodavateli PVA vyplývá z bodu 624 odůvodnění prováděcího nařízení 2020/1336, a zejména z následujícího výňatku, který žalobkyně nezpochybňuje:

„Společnost [Cordial] se již pokusila vytvořit nová partnerství, ale kvůli své malé velikosti nebyla schopna navázat dlouhodobé vztahy s alternativními dodavateli […]. Společnost předložila důkazy, že se v minulosti skutečně snažila nakupovat PVA od tchajwanského výrobce, ale nemohla uzavřít žádnou dohodu, jelikož tento výrobce prodává výhradně prostřednictvím obchodníka v EU a nebyl ochoten přizpůsobit své výrobky požadavkům společnosti Cordial. […]“

214    Z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, že společnost Cordial byla nakloněna vstřícnému přístupu jiných vývozců PVA, zejména čínských, k dodávkám tohoto výrobku této společnosti.

215    To podporuje závěr uvedený v bodě 211 výše, že by potřeby společnosti Cordial v oblasti dodávek mohli uspokojit i jiní čínští vývozci než dodavatel společnosti Cordial, pokud by si to přáli.

216    Z úvah uvedených v bodech 203 až 215 výše vyplývá, že nebyla prokázána existence překážek, které by fakticky vylučovaly uplatnění předmětného osvobození na jiné čínské vývozce PVA, než je dodavatel společnosti Cordial.

217    Nebyla tedy prokázána existence nepříznivého rozdílného zacházení s jinými čínskými vývozci PVA ve srovnání s dodavatelem společnosti Cordial. Při neexistenci takového rozdílného zacházení nelze považovat případnou faktickou diskriminaci za prokázanou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2003, Changzhou Hailong Electronics & Light Fixtures a Zhejiang Yankon v. Rada, T‑255/01, EU:T:2003:282, bod 61).

218    Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout druhou výtku, a s ním i žalobní důvod v plném rozsahu.

219    Žalobu je proto třeba zamítnout.

IV.    K nákladům řízení

220    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

221    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti EOC Belgium se ukládá náhrada nákladů řízení.

da Silva Passos

Valančius

Reine

Truchot

 

      Sampol Pucurull

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. prosince 2022.

Podpisy.


*      Jednací jazyk: francouzština.