ROZSUDEK SOUDU (druhého senátu)
9. ledna 2007
Věc T-288/04
Kris Van Neyghem
v.
Výbor regionů Evropské unie
„Úředníci – Jmenování – Zařazení do platové třídy a stupně – Výplatní listina – Opožděná stížnost – Přípustnost“
Předmět: Žaloba na neplatnost rozhodnutí Výboru regionů č. 87/03 ze dne 26. března 2003, kterým byl žalobce v konečném výsledku zařazen do platové třídy B5, stupně 4.
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako nepřípustná. Výbor regionů Evropské unie ponese veškeré náklady řízení.
Shrnutí
Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Lhůty
(Služební řád úředníků, čl. 25, druhý pododstavec, články 90 a 91)
Oznámení měsíční výplatní listiny způsobuje zahájení běhu lhůty pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí, pokud z této výplatní listiny jasně vyplývá existence a rozsah tohoto rozhodnutí a pokud předmět dotčeného rozhodnutí má čistě peněžitý charakter, který se může svou povahou odrážet na takové výplatní listině.
Tak tomu však není v případě rozhodnutí o konečném zařazení do platové třídy a stupně úředníka, jehož hlavní předmět jako takový nemá čistě peněžitý charakter, avšak týká se podstatného prvku profesní situace úředníka. Rozhodnutí tohoto významu nemůže jasně vyplynout z pouhé výplatní listiny. Tato listina představuje nevhodný prostředek k informování zúčastněného o přijetí rozhodnutí tohoto významu a konkrétněji tím spíše, když tato listina vůbec nezmiňuje platovou třídu a stupeň. Totiž s ohledem na pravidlo uvedené v článku 25 druhém pododstavci služebního řádu a na zásadu, podle které se správa musí ujistit, že se úředníci mohou skutečně a jednoduše seznámit se správními akty, které se jich osobně dotýkají, tj. zásadu, která vyplývá zejména z povinnosti péče, která je uložena orgánům ve vztahu k jejich úředníkům, může úředník postupující s běžnou řádnou péčí, který je povinen znát právní ustanovení týkající se jeho platu, legitimně očekávat, že rozhodnutí o jeho konečném zařazení do platové třídy a stupně mu bude sděleno písemně.
Nicméně skutečnost, že správa nesplnila svou povinnost sdělit písemně úředníkovi rozhodnutí o konečném zařazení, které se jej dotýká, jej však nezprošťuje povinnosti, aby postupoval s veškerou řádnou péčí, zejména pokud se ukáže, že ve skutečnosti úředník věděl, že rozhodnutí o jeho konečném zařazení bylo přijato. Krom toho s ohledem na rozhodný právní a skutkový kontext k okamžiku jejich sdělení, který se vyznačuje skutečností, že úředníkovi ve zkušební době je známo, že rozhodnutí o konečném zařazení musí být přijato, mohou platové listiny úředníka varovat, že nastala změna jeho individuální situace, takže podstatná změna týkající se základního platu a jeho retroaktivní oprava nemohou rozumně uniknout osobě, která postupuje s veškerou řádnou péčí vyžadovanou po běžně informovaném úředníkovi. V tomto případě má povinnost se alespoň informovat u správy o důvodu této změny jeho základního platu a případně po ní požadovat úplné znění rozhodnutí, které bylo základem pro tuto změnu v přiměřené lhůtě, aby se mohl přesně seznámit s obsahem a důvody dotčeného aktu tak, aby mohl využít své právo na podání stížnosti. V tomto ohledu lhůta delší než pět měsíců po obdržení prvních platových listin, z nichž vyplývá podstatná změna základního platu, nemůže být v žádném případě považována za přiměřenou, i kdyby se žalobce v dobré víře domníval, že se dohodne se správou bez podání stížnosti, jelikož případná existence takové dohody neosvobozuje úředníka od toho, aby dodržel lhůty pro podání stížnosti, které jsou závazné.
(viz body 39 až 43 a 47 až 50)
Odkazy: Soudní dvůr, 23. ledna 1997, Coen, C‑246/95, Recueil, s. I‑403, bod 21; Soud, 16. března 1993, Blackman v. Parlament, T‑33/89 a T‑74/89, Recueil, s. II‑249, bod 34; Soud, 24. dubna 1996, A v. Parlament, T‑6/94, Recueil FP, s. I‑A‑191 a II‑555, bod 52; Soud, 24. března 1998, Becret-Danieau a další v. Parlament, T‑232/97, Recueil FP, s. I‑A‑157 a II‑495, body 31 a 32; Soud, 24. června 2004, Österholm v. Komise, T‑190/02, Sb. VS s. I‑A‑197 a II‑877, bod 32; Soud, 16. února 2005, Reggimenti v. Parlament, T‑354/03, Sb. VS s. I‑A‑33 a II‑147, body 38 a 39; Soud, 4. května 2005, Schmit v. Komise, T‑144/03, Sb. VS s. I‑A‑101 a II‑465, bod 146