ROZSUDEK SOUDU (čtvrtého senátu)

20. března 2002(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelová dohoda – Trubky dálkového vytápění – Článek 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) – Trvající protiprávní jednání – Bojkotování – Přístup ke spisu – Pokuta – Pokyny pro výpočet pokut – Zákaz zpětné účinnosti – Legitimní očekávání“

Ve věci T‑23/99,

LR AF 1998 A/S, dříve Løgstør Rør A/S, se sídlem v Løgstør (Dánsko), zastoupená D. Waelbroeckem a H. Peytzem, advokáty, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené P. Oliverem a É. Gippini Fournierem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 1999/60/ES ze dne 21. října 1998 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/35.691/E-4 – Předizolované trubky) (Úř. věst. 1999, L 24, s. 1), nebo podpůrně návrh na snížení pokuty uložené tímto rozhodnutím žalobkyni,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ

EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (čtvrtý senát),

ve složení P. Mengozzi, předseda, V. Tiili a R. M. Moura Ramos, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: G. Herzig, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. října 2000,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Společnost LR AF 1998 A/S, dříve Løgstør Rør A/S, je dánskou společností, která v rozhodné době vyráběla a prodávala předizolované trubky používané zejména pro dálkové vytápění.

2        V soustavách dálkového vytápění je voda ohřátá v ústředním místě dopravována podzemním potrubím k prostorám, jež mají být vytopeny. Vzhledem k tomu, že teplota přepravované vody (nebo páry) je velmi vysoká, trubky musí být izolované, aby byl zajištěn bezpečný hospodárný rozvod. Používané trubky jsou předizolované a pro tento účel jsou obecně tvořeny z ocelové roury, jež je obalena rourou plastovou, přičemž mezi těmito dvěma rourami je vrstva izolační pěny.

3        S trubkami dálkového vytápění se mezi členskými státy značně obchoduje. Největší národní trhy Evropské unie jsou Německo se 40 % spotřeby Společenství a Dánsko s 20 %. Dánsko je s 50 % výrobní kapacity Evropské unie hlavním výrobním centrem Unie, jež zásobuje všechny členské státy, kde se používá dálkové vytápění.

4        Švédský podnik Powerpipe AB oznámil Komisi ve stížnosti ze dne 18. ledna 1995, že si ostatní výrobci a dodavatelé trubek dálkového vytápění rozdělili evropský trh v rámci kartelové dohody a že přijali opatření ve vzájemné shodě, aby narušovali jeho činnost nebo aby tuto činnost omezili na švédský trh, nebo ještě aby ho jednoduše vyloučili z odvětví.

5        Dne 28. června 1995 zahájili úředníci Komise a zástupci orgánů pro hospodářskou soutěž dotčených členských států, jednajíce na základě rozhodnutí Komise ze dne 12. června 1995, současně a bez předchozího vyrozumění šetření v deseti podnicích nebo sdruženích působících v odvětví dálkového vytápění, včetně žalobkyně (dále jen „šetření“).

6        Komise pak zaslala žalobkyni a většině podniků dotčených spornými skutečnostmi žádosti o informace na základě článku 11 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962 č. 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3).

7        Dne 20. března 1997 zaslala Komise žalobkyni a ostatním dotčeným podnikům oznámení námitek. Slyšení dotčených podniků se poté konalo dne 24. a 25. listopadu 1997.

8        Dne 21. října 1998 přijala Komise rozhodnutí 1999/60/ES v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/35.691/E-4 – Předizolované trubky) (Úř. věst. 1999 č. L 24, s. 1), jež bylo opraveno před svým zveřejněním rozhodnutím ze dne 6. listopadu 1998 [C(1998) 3415 konečné] (dále jen „rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“), jež konstatovalo účast různých podniků, a zejména žalobkyně na souhrnu dohod a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní čl. 81 odst. 1 ES) (dále jen „kartelová dohoda“).

9        Podle rozhodnutí byla koncem roku 1990 uzavřena dohoda mezi čtyřmi dánskými výrobci trubek dálkového vytápění založená na zásadě obecné spolupráce na jejich národním trhu. Tato dohoda spojila žalobkyni, jakož i ABB IC Møller A/S, dánskou dceřinou společnost švýcarsko-švédské skupiny ABB Asea Brown Boveri Ltd (dále jen „ABB“), Dansk Rørindustri A/S, rovněž známou pod jménem Starpipe (dále jen „Dansk Rørindustri“), a Tarco Energi A/S (dále jen „Tarco“) (dále jen všichni čtyři společně „dánští výrobci“). Jedno z prvních opatření spočívalo v koordinaci zvýšení cen jak pro dánský trh, tak pro vývozní trhy. Pro účely rozdělení dánského trhu byla stanovena množstevní omezení, která byla poté uplatňována a kontrolována „kontaktní skupinou“ složenou z pracovníků dotčených podniků odpovědných za prodej. Pro každý obchodní projekt (dále jen „projekt“) informoval podnik, kterému ho kontaktní skupina přidělila, ostatní účastníky o ceně, kterou zamýšlí nabízet, a tito pak nabízeli vyšší cenu proto, aby chránili dodavatele určeného kartelovou dohodou.

10      Podle rozhodnutí se dva němečtí výrobci, skupina Henns/Isoplus (dále jen „Henss/Isoplus“) a Pan-Isovit GmbH, účastnili od podzimu roku 1991 pravidelných schůzek dánských výrobců. V rámci těchto schůzek se konala jednání za účelem rozdělení německého trhu. Tato vyústila v srpnu roku 1993 v přijetí dohod stanovících prodejní kvóty pro každý zúčastněný podnik.

11      Stále podle rozhodnutí byla v roce 1994 uzavřena dohoda mezi všemi těmito výrobci, aby byly stanoveny kvóty pro celý evropský trh. Tato kartelová dohoda měla dvě úrovně. „Klub ředitelů“ složený z ředitelů a generálních ředitelů podniků účastnících se kartelové dohody přiděloval kvóty každému podniku jak pro celý trh, tak pro každý národní trh, zejména pro Německo, Rakousko, Dánsko, Finsko, Itálii, Nizozemsko a Švédsko. Pro určité národní trhy byla zřízena „kontaktní skupina“ složená z místních pracovníků odpovědných za prodej, kterým byl svěřen úkol spravovat dohody tím, že budou přidělovat projekty a koordinovat podávání nabídek v zadávacích řízeních.

12      Pokud jde o německý trh, rozhodnutí uvádí, že po schůzce šesti hlavních evropských výrobců (ABB, Dansk Rørindustri, Henss/Isoplus, Pan-Isovit, Tarco a žalobkyně) a Brugg Rohrsysteme GmbH (dále jen „Brugg“) dne 18. srpna 1994 se konala dne 7. října 1994 první schůzka kontaktní skupiny pro Německo. Schůzky této skupiny se po šetření Komise na konci června roku 1995 konaly dále, ačkoli od tohoto okamžiku mimo Evropskou unii v Curychu. Schůzky v Curychu pokračovaly až do 25. března 1996.

13      Jako prvek kartelové dohody rozhodnutí uvádí zejména přijetí a provádění opatření ve vzájemné shodě směřující k vyloučení jediného významného podniku, Powerpipe, který se této dohody neúčastnil. Komise upřesňuje, že určití účastníci kartelové dohody zaměstnali „klíčové zaměstnance“ Powerpipe a dali najevo společnosti Powerpipe, že by měla opustit německý trh. Poté, co byl v březnu roku 1995 společnosti Powerpipe zadán významný německý projekt, konala se schůzka v Düsseldorfu, které se účastnilo šest výše uvedených výrobců a Brugg. Podle Komise bylo na této schůzce rozhodnuto zavést společné bojkotování zákazníků a dodavatelů Powerpipe. K tomuto bojkotování pak docházelo.

14      Ve svém rozhodnutí Komise vysvětluje důvody, proč nejen výslovná dohoda o rozdělení trhu uzavřená mezi dánskými výrobci na konci roku 1990, ale i dohody uzavřené od října roku 1991 jako celek mohou být považovány za tvořící „dohodu“ zakázanou čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Navíc Komise zdůrazňuje, že „dánské“ a „evropské“ kartelové dohody jsou pouze výrazem jedné kartelové dohody, která začala v Dánsku, ale jejímž dlouhodobějším cílem bylo od počátku rozšířit kontrolu účastníků na celý trh. Podle Komise má trvající dohoda mezi výrobci citelný vliv na obchod mezi členskými státy.

15      Z těchto důvodů rozhodnutí ve výroku uvádí:

„Článek první

ABB Asea Brown Boveri Ltd, Brugg Rohrsysteme GmbH, Dansk Rørindustri A/S, skupina Henss/Isoplus, KE KELIT Kunststoffwerk GmbH, Oy KWH Tech AB, Løgstør Rør A/S, Pan-Isovit GmbH, Sigma Tecnologie di rivestimento Srl a Tarco Energi A/S porušily čl. 85 odst. 1 Smlouvy tím, že se účastnily způsobem a v rozsahu uvedeném v odůvodnění souhrnu dohod a jednání v vzájemné shodě, které byly zavedeny v listopadu nebo prosinci roku 1990 mezi čtyřmi dánskými výrobci, následně byly rozšířeny na další národní trhy, začlenily Pan-Isovit a Henss/Isoplus a koncem roku 1994 tvořily obecnou kartelovou dohodu pokrývající celý společný trh.

Doba trvání protiprávního jednání byla následující:

–        v případě […] Løgstør […]: přibližně od listopadu–prosince roku 1990 přinejmenším do března nebo dubna roku 1996,

[...]

Základními znaky kartelové dohody byly:

–        rozdělení různých národních trhů mezi výrobce a následně i rozdělení celého evropského trhu na základě systému kvót,

–        přidělení národních trhů určitým výrobcům a organizování opuštění těchto trhů ostatními výrobci,

–        stanovení cen za výrobek a za každý projekt,

–        přidělení projektů výrobcům určeným pro tyto účely a manipulace nabídkových řízení, aby příslušné zakázky byly zadány těmto výrobcům,

–        za účelem ochrany kartelové dohody před soutěží ze strany jediného významného podniku, Powerpipe AB, který se neúčastnil této dohody, přijetí a provádění opatření ve vzájemné shodě s cílem zabránit obchodní činnosti společnosti Powerpipe AB, poškozovat řádný chod jejího podnikání a jednoduše ji vyloučit z trhu.

[…]

Článek 3

Podnikům vyjmenovaným v článku 1 se z důvodu protiprávního jednání konstatovaného v uvedeném článku ukládají následující pokuty:

[…] .

g)      [Løgstør,] pokuta 8 900 000 ECU;

[...]“ (neoficiální překlad)

16      Rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 12. listopadu 1998, který žalobkyně obdržela následujícího dne.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

17      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 21. ledna 1999 žalobkyně podala projednávanou žalobu.

18      Sedm z devíti ostatních podniků označených za odpovědné za protiprávní jednání podalo proti rozhodnutí rovněž žalobu (věci T‑9/99, T‑15/99, T‑16/99, T‑17/99, T‑21/99, T‑28/99 a T‑31/99).

19      Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a z důvodu procesních organizačních opatření požádal účastnice, aby odpověděly na písemné otázky a předložily určité dokumenty. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly.

20      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání dne 25. října 2000.

21      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž jí je určeno;

–        podpůrně, snížil podstatně výši pokuty;

–        uložil žalované náhradu nákladů řízení.

22      Žalovaná navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 K věci samé

23      Žalobkyně se v zásadě dovolává pěti žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází ze skutkových omylů při použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Druhý žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu. Třetí žalobní důvod vychází z porušení obecných zásad a ze skutkových omylů při stanovení výše pokuty. Čtvrtý žalobní úvod vychází z porušení povinnosti odůvodnění při stanovení výše pokuty. Konečně pátý žalobní důvod vychází z příliš vysoké úrovně úrokové sazby použité v případě, že pokuta není okamžitě zaplacena.

I –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze skutkových omylů při použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy

A –  K mechanismu vyrovnání v rámci dánské kartelové dohody

1.     Argumenty účastnic řízení

24      Žalobkyně uvádí, že se Komise dopustila skutkového omylu tím, že tvrdila v bodě 35 odůvodnění svého rozhodnutí, že se žalobkyně na konci roku 1991 účastnila mechanismu vyrovnání. Na žádost společnosti Tarco o vyrovnání za ztrátu jejího podílu na trhu, žalobkyně pouze navrhla, že ve prospěch společnosti Tarco vezme zpět nabídku, kterou učinila pro islandský trh, o níž již věděla, že byla odmítnuta islandským zákazníkem. Ačkoli byly projednávány i jiné mechanismy vyrovnání, žalobkyně nakonec žádnou platbu ve prospěch společnosti Tarco neučinila. To prokazuje, že neměla úmysl účastnit se systému vyrovnání a že se tohoto systému de facto neúčastnila.

25      Žalovaná uvádí, že vysvětlení žalobkyně jsou nedostatečná vzhledem k tomu, že žalobkyně připouští, že se společností Tarco o vyrovnání jednala a navrhla, že ukončí svou účast v zadávacím řízení. Argument, podle kterého nebylo žádné finanční vyrovnání poskytnuto, neodporuje rozboru provedenému ohledně systému vyrovnání v rozhodnutí.

2.     Závěry Soudu

26      Je třeba uvést, že Komise v bodě 35 odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že pokud jde o kartelovou dohodu na dánském trhu, je nepopiratelné, že na konci roku 1991 byl zaveden mechanismus vyrovnání, ale že přesné způsoby vyrovnávání zůstávají nejasné. V tomto ohledu Komise odkazuje jednak na prohlášení společnosti Tarco, podle kterého k úhradě vyrovnání docházelo v hotovosti a prostřednictvím faktur vystavených na fiktivní dodávky trubek, a jednak na odpověď žalobkyně ze dne 2. října 1997 na žádost o informace ze dne 26. srpna 1997, podle které bylo žádosti společnosti Tarco o vyrovnání vyhověno s ohledem na objednávky, které žalobkyně učinila u společnosti Tarco, a tím, že se žalobkyně vzdala ve prospěch společnosti Tarco své účasti na společném projektu na Islandu (druhý pododstavec bodu 35 odůvodnění rozhodnutí). Komise dále došla k závěru, že bez ohledu na to, jaký byl přesný postup systému vyrovnání v roce 1991, bylo dohodnuto, že pro rok 1992 bude použit nový systém, podle kterého budou podíly na trhu přesahující kvóty „převedeny“ a přerozděleny výrobcům, kteří nedosahují stanovených kvót (třetí pododstavec 35. bodu rozhodnutí).

27      Je nutné konstatovat, že žalobkyně uznává, že při jednáních se společností Tarco na žádost posledně uvedené o vyrovnání za ztracené projekty vyhověla žádosti tím, že prohlásila, že stáhne své podání pro islandský projekt.

28      I když žalobkyně věděla, že tento projekt v žádném případě nezíská, a i když po jednáních se společností Tarco k žádné platbě nedošlo, nemůže být popíráno, že se žalobkyně vzdala projektu ve prospěch společnosti Tarco, aby vyhověla žádosti o vyrovnání, která se zakládala na mechanismu vypracovaném v rámci kartelové dohody.

29      V důsledku toho Komise oprávněně tvrdila, že i když přesné způsoby vyrovnání zůstávají nejasné, je prokázáno, že mechanismus vyrovnání byl zaveden.

30      Výtka žalobkyně musí být tedy zamítnuta.

B –  K existenci kartelové dohody trvající od roku 1990 do roku 1996

31      Žalobkyně popírá, že se podílela na porušení článku 85 Smlouvy nepřetržitě „od listopadu–prosince 1990 přinejmenším do března nebo dubna 1996“. Podle žalobkyně existovaly dvě kartelové dohody, první omezená na dánský trh od ledna 1991 do dubna 1993 a druhá pokrývající evropský trh od března 1995 do listopadu nebo prosince 1995 a doplněná, pokud jde o Dánsko a Německo, spoluprací od konce roku 1994 a sporadickým způsobem až do března 1996.

32      Nejdříve je třeba přezkoumat tvrzení týkající se účasti žalobkyně na jednáních v rámci kartelové dohody mimo dánský trh v letech 1990 až 1993, poté tvrzení týkající se přerušení její účasti v roce 1993, jakož i zavedení evropské kartelové dohody od roku 1994, a konečně tvrzení týkající se doby trvání a trvajícího charakteru kartelové dohody.

1.     K účasti na kartelové dohodě mimo dánský trh v letech 1990 až 1993

–       Argumenty účastnic řízení

33      Žalobkyně uplatňuje, že jestliže v letech 1991 až 1993 došlo k určitým snahám ze strany dotčených podniků směřujícím ke spolupráci v Německu, tyto snahy nebyly úspěšné a během tohoto období nebyla hospodářská soutěž narušena. Žalobkyně si nepřála žádnou dohodu o rozdělení trhu, protože se domnívala, že je sama schopna zvýšit si podíl na trhu. Při schůzkách, kterých se účastnila, zaujala pasivní postoj, aniž by uzavřela jakýkoli závazek.

34      Žalobkyně se zaprvé neúčastnila dohody o zvýšení cen pro rok 1991, včetně cen na vývozních trzích. V tomto ohledu se tak Komise neprávem dovolává záznamu ze schůzky podvýboru dánské rady pro dálkové vytápění (sdružení mimo kartelovou dohodu) ze dne 22. listopadu 1990 vzhledem k tomu, že o zvýšení cen oznámených výrobci při této příležitosti bylo rozhodnuto jednostranně. Pokud jde o zvýšení cen žalobkyně, jež vstoupilo v platnost dne 12. listopadu 1990, toto je prokázáno tím, že nové ceny již byly zveřejněny před touto schůzkou. Výrobci tak nemohli „zkoordinovat“ zvýšení cen, o kterém si již každý z nich rozhodl. Prohlášení společnosti Tarco tvrdící opak, o které se opírá Komise, je chybné. Kromě toho osoba, jež toto prohlášení podepsala, nepatřila mezi zaměstnance společnosti Tarco v té době a nebyla přítomna na schůzce.

35      V letech 1991 až 1993 mělo dojít k protiprávním jednáním mimo dánský trh uzavřením dohody týkající se Německa směřující ke zvýšení ceníku hrubých cen ode dne 1. ledna 1992 a dohody o spolupráci v Itálii dne 14. října 1991, pokud jde o projekt Turin. Dohoda o ceníku hrubých cen byla uzavřena až na schůzce dne 10. prosince 1991. Na této schůzce ale nebyla uzavřena žádná dohoda o ceníku společných cen ani o programu měsíčních schůzek. Dohoda o ceníku hrubých cen neměla pravděpodobně žádný přímý vliv na německý trh, protože žalobkyně na tomto trhu prodávala prostřednictvím nezávislého distributora, který si stanovil své vlastní konečné ceny a protože zvýšení cen v souladu s ceníkem bylo vyváženo slevami, které žalobkyně poskytla svému německému distributorovi. Pokud jde o projekt Turin, jednalo se o ojedinělý příklad spolupráce, který neměl žádný vliv na trh.

36      Žalobkyně se zadruhé neúčastnila dohody o rozdělení německého trhu pro rok 1994, jak tvrdí Komise v bodě 50 a 51 odůvodnění rozhodnutí. Nevzpomíná si na žádnou schůzku, která by se konala v Kodani dne 30. června 1993 a v Curychu dne 18. nebo 19. srpna 1993 tak, jak jsou tyto schůzky popsány v bodě 49 a 50 odůvodnění rozhodnutí. Rovněž nesouhlasila s vypracováním ceníku jednotných cen nebo s vypracováním systému sankcí. Dokument, který předložila Komise jako důkaz obsahu takovéto dohody a jenž je obsažen v příloze 7 vyjádření žalobkyně k oznámení námitek, je pouze návrhem skupiny ABB, který byl žalobkyni později předložen (dále jen „návrh ABB“). Odmítnutí žalobkyně podepsat takovouto dohodu nebylo v rozporu s jejím souhlasem s auditem uloženým účastníky kartelové dohody, jenž byl vykonán švýcarskými auditory proto, aby byly získány obraty na celém německém trhu, ani se skutečností, že společnost Pan-Isovit měla dojem, že žalobkyně chtěla dohodu uzavřít. Žalobkyně ve skutečnosti předstírala, že se zajímá o dohodu za podmínek, o kterých věděla, že jsou nepřijatelné pro německé podniky účastnící se kartelové dohody. Na krátké schůzce dne 8. září 1993, které se žalobkyně účastnila, prohlásila, že si nepřeje uzavřít jakoukoli dohodu, pokud jde o německý trh. Na schůzce dne 29. září 1993 znovu odmítla přijmout návrh skupiny ABB. Žalobkyně uzavírá, že nejenom odmítla dohodu o rozdělení trhu v Německu uzavřít, ale ve skutečnosti způsobila, že pokusy o její uzavření byly neúspěšné.

37      Podle žalobkyně nemohla pouhá účast na schůzkách, jež měly protisoutěžní cíl, přivodit její odpovědnost jako účastnice kartelové dohody vzhledem k tomu, že vysvětlila několikrát ostatním účastnicím, že se nezajímá o zamýšlenou spolupráci, a tak se „veřejně“ distancovala od obsahu jednání vedených na těchto schůzkách. Mimoto tato jednání nikdy nevedla k žádnému výsledku a neměla žádný vliv na trh.

38      Žalovaná poznamenává, že pokud jde o spolupráci mimo Dánsko mezi lety 1991 a 1993, na začátku roku 1991 byla nejdříve uzavřena výslovná dohoda mezi dánskými výrobci o zvýšení dovozních cen, a poté o zvýšení cen v Německu od ledna 1992, o stanovení cen a rozdělení projektů v Itálii a o režimu kvót pro podíly na trhu pro rok 1994. Tyto dohody nemohou být posouzeny jako ojedinělá událost. Žalobkyně se ve skutečnosti účastnila četných pravidelných schůzek v rámci kartelové dohody, která od podzimu roku 1991 rozšířila formální spolupráci dánských výrobců na německý trh.

–       Závěry Soudu

39      Podle ustálené judikatury, pokud se podnik účastní, i když ne aktivně, setkání podniků, jež mají protisoutěžní cíl, a sám se veřejně nedistancuje od obsahu těchto setkání, čímž vede ostatní účastníky k domnění, že souhlasí s výsledky setkání a že se jimi bude řídit, lze považovat za prokázané, že se účastní kartelové dohody vyplývající z uvedených setkání (viz rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T‑7/89, Recueil, s. II‑1711, bod 232; ze dne 10. března 1992, Solvay v. Komise, T‑12/89, Recueil, s. II‑907, bod 98, a ze dne 6. dubna 1995, Tréfileurope v. Komise, T‑141/89, Recueil, s. II‑791, body 85 a 86).

40      Pokud jde o období od října 1991 do října 1993, je v této souvislosti třeba posoudit důkazy shromážděné Komisí a závěry, které z nich Komise vyvodila v bodě 38 a následujících odůvodnění rozhodnutí.

41      Zaprvé je třeba konstatovat, že Komise došla správně k závěru v bodech 31, 38 a 135 rozhodnutí, že žalobkyně se účastnila zvýšení cen na vývozních trzích provedených ve vzájemné shodě s dánskými výrobci.

42      Žalobkyně nepopírá, že se účastnila schůzky dne 22. listopadu 1990, jejíž zápis (příloha č. 19 oznámení námitek) obsahuje seznam zvýšení cen, jenž uvádí pro každého dánského výrobce jedno nebo dvě procenta spolu s datem v kolonce nazvané „Dánsko“ a v kolonce nazvané „Vývoz“. Závěr, který vyvodila Komise z tohoto dokumentu, podle kterého se účastníci této schůzky dohodli na koordinaci zvýšení cen pro vývozní trhy, je potvrzen prohlášením společnosti Tarco, podle kterého se účastníci této schůzky dohodli na zvýšení ve vzájemné shodě svých základních ceníků jak pro vnitrostátní prodeje, tak pro vývoz (odpověď společnosti Tarco ze dne 26. dubna 1996 na žádost o informace ze dne 13. března 1996, dále jen „odpověď Tarco“).

43      Žalobkyně nemůže vyvrátit závěr Komise tvrzením, že zvýšení vývozních cen nebylo „dohodnuto“ na výše uvedené schůzce. Je třeba uvést, že Komise se omezila na konstatování, že dánští výrobci „zkoordinovali“ zvýšení svých vývozních cen, z čehož vyplývá, že se účastníci dohodli přinejmenším na způsobu, kterým bude provedeno zamýšlené zvýšení cen, ale netvrdí, že se účastníci rovněž dohodli na této schůzce na pravidlu nebo na přesném procentu zvýšení cen. Ze zápisu ze schůzky dne 22. listopadu 1990 vyplývá, že účastníci v každém případě oznámili data, ke kterým hodlají přistoupit ke zvýšení cen, jakož i podle okolností odstupňování stanovená pro toto zvýšení. Komise tak byla oprávněna konstatovat zvýšení cen ve vzájemné shodě.

44      Argument žalobkyně, že zveřejnila ceník zvýšených cen již před schůzkou výboru dne 22. listopadu 1990, není relevantní. Žalobkyně jednak neupřesnila, jestli se ceník zveřejněný v dánském jazyce dne 12. listopadu 1990 uplatňoval i na prodeje určené pro vývoz vzhledem k tomu, že na schůzce dne 22. listopadu 1990 bylo považováno za nutné nakládat s cenami určenými pro vývoz odděleně od cen pro dánský trh. Jednak datum vstupu tohoto ceníku v platnost (12. listopad 1990) odpovídá datu uvedenému v zápisu ze schůzky dne 22. listopadu 1990 pro zvýšení cen žalobkyně pro dánský trh, zatímco všechna zvýšení cen oznámená v kolonce nazvané „Vývoz“ měla vstoupit v platnost k pozdějšímu datu (1. prosinec 1990 pro Dansk Rørindustri a 1.leden 1991 pro Tarco a žalobkyni). Žalobkyně tak nemůže tvrdit, že provedla zvýšení vývozních cen, aniž by znala úmysl ostatních výrobců jednat ve stejném smyslu.

45      V tomto ohledu je třeba ještě uvést, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, důkazní hodnota odpovědi společnosti Tarco není dotčena skutečností, že osoba, která ji podepsala, nebyla přítomna na schůzce dne 22. listopadu a ani nebyla v tomto okamžiku zaměstnána společností Tarco. Vzhledem k tomu, že tato odpověď byla dána jménem podniku jako takového, je více důvěryhodná, nežli by byla odpověď zaměstnance podniku, ať jsou jeho osobní zkušenost nebo názor jakékoliv. Kromě toho zástupci Tarco výslovně uvedli ve své odpovědi, že tato je výsledkem vnitřního šetření provedeného podnikem.

46      Zadruhé je nutno poznamenat, že žalobkyně uznává, že se účastnila dohody o zvýšení hrubých cen v Německu od 1. ledna 1992 a dohody o spolupráci v říjnu 1991 týkající se projektu Turin.

47      V tomto ohledu není argument, podle kterého neměly dané dohody vliv na trh, relevantní. Rovněž argument, podle kterého by následkem dohody o zvýšení hrubých cen došlo na trhu ke zdravé hospodářské soutěži, jež by vedla snížení cen, je nerelevantní. Pro účely použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy není nutné brát v úvahu konkrétní účinky dohody, pokud se jeví, že jejím cílem bylo vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na společném trhu (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, Recueil, s. 429, 496; ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 99, a Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, bod 178; rozsudek Soudu ze dne 23. února 1994, CB a Europay v. Komise, T‑39/92 a T‑40/92, Recueil, s. II‑49, bod 87). Pokud jde o dohodu o zvýšení hrubých cen v Německu, je třeba uvést, že skutečnost, že podnik, jenž se s jinými podniky účastní schůzek, na kterých jsou přijata rozhodnutí v oblasti cen, nedodržuje stanovené ceny, nemůže zmírnit protisoutěžní cíl těchto schůzek, a tedy jeho účast na kartelové dohodě, ale nanejvýš prokazuje, že tento podnik dotčené dohody neprováděl (rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Tréfilunion v. Komise, T‑148/89, Recueil, s. II‑1063, bod 79).

48      Kromě toho platnost rozhodnutí nemůže být zpochybněna, pokud jde o dohodu o zvýšení hrubých cen v Německu, tvrzením žalobkyně, podle kterého tato dohoda neobsahovala všechny skutečnosti uvedené Komisí v druhém pododstavci bodu 44 odůvodnění rozhodnutí. Rozhodující aspekty dohody, o kterých bylo, podle odpovědi skupiny ABB ze dne 4. června 1996 na žádost o informace ze dne 13. března 1996 (dále jen „odpověď ABB“), rozhodnuto v zásadě na schůzce dne 9. nebo 10. října 1991, se nacházejí v krátkých ručně psaných poznámkách žalobkyně týkajících se schůzky ze dne 10. prosince 1991 (příloha č. 36 oznámení námitek), které uvádějí zejména „Ceník nejnižších cen pro zákazníky“, „Cena výstup továrna + 7 %“, „Měsíční schůzka(y)“ a „Seznam 13.1.92“. I když byla dohoda uzavřena výlučně o zvýšení hrubých cen, tato skutečnost nečiní neplatným rozhodnutí vzhledem k tomu, že z třetího pododstavce bodu 137 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Komise považovala za dohodu ve smyslu článku 85 Smlouvy v této době pouze dohodu o zvýšení cen v Německu od 1. ledna 1992. Rovněž skutečnost, že takováto dohoda byla uzavřena na schůzce dne 10. prosince 1991, a ne na schůzce dne 9. nebo 10. října 1991, nemůže činit neplatným závěr, který vyvodila Komise z tohoto sledu schůzek a podle kterého byla dánská kartelová dohoda, které se účastnila žalobkyně v tomto okamžiku, doplněna v určitém okamžiku na podzim roku 1991 dohodou o zvýšení hrubých cen na německém trhu. Kromě toho není popíráno, že tato dohoda, která byla v každém případě uzavřena nejpozději v prosinci 1991, již byla projednávána na schůzce dne 9. nebo 10. prosince 1991.

49      Zatřetí se zdá, že Komise řádně prokázala, že žalobkyně byla na konci roku 1993 stranou dohody o rozdělení německého trhu.

50      K této věci je třeba poznamenat, že skupina ABB uznala, že po auditu stanovícím příjmy každého výrobce v roce 1992 výrobci dospěli dne 18. srpna 1993 k dohodě o rozdělení německého trhu v souladu s podíly získanými v roce 1992, o přípravě nového jednotného ceníku a o následném vypracování systému sankcí (odpověď ABB). Podle skupiny ABB došlo k jednáním o přidělení podílů na trhu na schůzkách konaných dne 8. nebo 9. září 1993 v Kodani a následně ve Frankfurtu (odpověď ABB).

51      Je nutné konstatovat, že pokud jde o audit stanovící příjmy za rok 1992, vyjádření ABB odpovídá závěrům, které musí být vyvozeny ze zprávy ABB IC Møller ze dne 19. srpna 1993 (příloha č. 53 oznámení námitek), jež obsahovala tabulku, která uvádí pro dánské výrobce, jakož i pro Pan-Isovit a Henss/Isoplus obrat a podíl na trhu pro rok 1992, jakož i částku představující podíl na trhu stanovený pro rok 1994. Podle skupiny ABB byly údaje o obratech a podílech na trhu dotčených podniků poskytnuty švýcarskou auditorskou kanceláří (odpověď ABB ze dne 4. června 1996). Žalobkyně uznala na 36. straně svých připomínek k oznámení námitek existenci auditu prodejů vykonaného švýcarskou auditorskou kanceláří. Pokud jde o předmět tohoto auditu, důvěryhodnost vysvětlení daného skupinou ABB nemůže být zpochybněna tvrzením žalobkyně, podle kterého žádala pouze audit prodejů jejího distributora v Německu, aby získala spolehlivé údaje o celkové velikosti německého trhu. Je opravdu obtížně představitelné, že by podnik spolupracoval s auditorskou společností, které poskytuje své údaje o prodejích, pouze proto, aby poté mohl určit svůj vlastní podíl na trhu ve vztahu k celkovému trhu, zatímco ostatní podniky, které souhlasily se stejným auditem, chtějí, aby jim byly sděleny veškeré informace týkající se podílů na trhu.

52      Dále, pokud jde o závěr dohody v zásadě rozdělit trh, teze skupiny ABB v její odpovědi, podle které se podniky dohodly v srpnu roku 1993 na rozdělení německého trhu, i když přesné podíly na trhu každého účastníka byly ještě předmětem jednání, které pokračovalo na různých schůzkách, je potvrzena nejen uvedením podílů na trhu pro rok 1994 ve výše uváděné zprávě ABB IC Møller, ale rovněž zprávou ze dne 18. srpna 1993 společnosti Pan-Isovit (příloha č. 52 oznámení námitek) a návrhem ABB, jež společně prokazují, že v srpnu a září 1993 došlo k jednáním o přidělení podílů na trhu v Německu.

53      Existence takového jednání je jednak potvrzena výše uvedenou zprávou ze dne 18. srpna 1993, vypracovanou společností Pan-Isovit pro její mateřskou společnost, týkající se návštěvy u žalobkyně dne 3. srpna 1993, ze které vyplývá, že společnost Pan-Isovit byla informována o tom, že žalobkyně „se v zásadě zajímá o dohody o cenách, ale pouze pokud […] bude [její] podíl na trhu […] přiměřený“, a o skutečnosti, že se žalobkyně „na základě dohody se skupinou ABB snaží dostat v Dánsku a v Německu Tarco pod kontrolu“.

54      Dále je potvrzeno návrhem skupiny ABB, že pokud jde o rozdělení trhu, v září roku 1993 zbývalo projednat pouze výši jednotlivých kvót. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že návrh ABB o systému rozdělení německého trhu založeném na auditu o příjmech, na platbách, které by měly být vykonány v případě překročení přidělených kvót, a na společném ceníku cen byl přijat žalobkyní, podle jejích připomínek k oznámení námitek v září roku 1993, a byl podporován společnostmi Pan-Isovit a Henss/Isoplus. Pokud jde o podíly na trhu, je třeba poznamenat, že procentní podíly uváděné v tomto návrhu odpovídají číselným údajům uvedeným ve výše citované zprávě ABB IC Møller („26“ pro Pan-Isovit, „25“ pro ABB Isorohr, „12“ pro žalobkyni, „4“ pro Dansk Rørindustri/Starpipe), kromě procent pro Tarco a Henss/Isoplus, kterým bylo přiděleno v této zprávě „17“ a „16“ procent, zatímco návrh ABB uvádí „17,7%“ a „15,3%“. Pokud jde o zvýšení podílu společnosti Tarco, je třeba poznamenat, že ABB prohlásila ve své odpovědi, že číselné údaje pro rok 1994 uvedené ve zprávě ABB IC Møller „odrážejí dohodu uzavřenou na schůzce dne 18. srpna [1993], na základě které byly tyto podíly na trhu ponechány pro rok 1994 s nepatrnými úpravami po jednáních na této schůzce“, a že se zdá, že předmětem schůzky dne 8. nebo 9. září 1993 „bylo pokračování v jednání o přidělení podílů na trhu po zprávě [švýcarské auditorské kanceláře]: Tarco zjevně trvala na tom, aby jí bylo přiděleno 18 % německého trhu“. Vhledem ke shodě mezi prohlášeními ABB na jedné straně a zvýšením podílu Tarco navrhovaným ABB, Pan-Isovit a Henss/Isoplus v září roku 1993 ve vztahu k podílu uváděnému v srpnu roku 1993 ve zprávě ABB IC Møller na straně druhé je třeba dojít k závěru, že po schůzkách konaných v srpnu a září 1993 existovala dohoda směřující k rozdělení německého trhu, i když jednání o kvótách stále pokračovala.

55      Argument, podle kterého žalobkyně nepřijala systém za podmínek obsažených v návrhu ABB, není relevantní. Řada schůzek, na kterých se podniky setkaly, aby jednaly o rozdělení podílů na trhu, by nebyla možná, pokud by v dané době neexistovala společná vůle mezi účastnicemi těchto schůzek omezit prodeje na německém trhu prostřednictvím přidělení podílů na trhu každému subjektu.

56      Podle ustálené judikatury k existenci dohody ve smyslu č. 85 odst. 1 Smlouvy postačí, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem (viz například rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, Recueil, s. 661, bod 112; ze dne 29. října 1980, Van Landewyck v. Komise, 209/78 až 215/78, Sb. rozh. s. 3125, bod 86, a výše citovaný rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 130; rozsudek Soudu ze dne 24. října 1991, Rhône-Poulenc v. Komise, T‑1/89, Recueil, s. II‑867, bod 120).

57      Za těchto okolností Komise správně vyvodila z pokračování schůzek o přidělení podílů na trhu v srpnu a v září 1993 existenci dohody mezi účastníky těchto schůzek týkající se přinejmenším pravidla rozdělení německého trhu.

58      Je pravda, že Komise neprokázala, že taková základní dohoda existovala, pokud jde o systém plateb, které měly být uskutečněny v případě překročení přidělení kvót, a pokud jde o ceník společných cen. To však nemůže zpochybnit závěry rozhodnutí vzhledem k tomu, že z třetího pododstavce jeho bodu 137 odůvodnění vyplývá, že Komise považovala v srpnu 1993 za dohodu ve smyslu článku 85 Smlouvy pouze dohodu o režimu kvót pro podíly na trhu.

59      Pokud jde o účast žalobkyně na takovéto základní dohodě o rozdělení německého trhu, je třeba poznamenat, že pokud jde o schůzky dne 30. června a 18. nebo 19. srpna 1993, o kterých tvrdí, že si na ně nevzpomíná, její přítomnost je dosvědčena skupinou ABB v její odpovědi, zatímco pokud jde o schůzku 8. nebo 9. září 1993, žalobkyně samotná uznala, že na ní byla přítomna.

60      V tomto ohledu je třeba uvést, že i kdyby žalobkyně nebyla přítomna na schůzkách dne 30. června a 18. nebo 19. srpna 1993, ze spisu vyplývá, že se nicméně účastnila jednání, které bylo základem pro obě tyto schůzky. Je třeba jednak konstatovat, že žalobkyně tím, že dala souhlas v létě roku 1993 s auditem svých prodejů na německém trhu, se tak podrobila rozhodnutí přijatému v tomto ohledu na schůzce dne 30. června 1993. Žalobkyně dále uznala, že na schůzce se skupinou ABB v červnu roku 1993 bylo rozdělení německého trhu předmětem jednání, během kterého žalobkyně prohlásila, že nesouhlasí s rozdělením tohoto trhu mezi německé podniky na jedné straně a dánské podniky na straně druhé v poměru nižším nežli „60:40“ pro tento trh (připomínky k oznámení námitek). Rozdělení podle tohoto poměru bylo zamýšleno zároveň skupinou ABB, podle její zprávy ze dne 2. července 1993 pro přípravu na schůzku s žalobkyní (příloha č. 48 oznámení námitek), ve které ABB uvádí, že žalobkyně ve skutečnosti chtěla vyšší podíl na trhu. Z tohoto posledního dokumentu, jakož i ze zprávy Pan-Isovit ze dne 18. srpna 1993 vyplývá, že i když před schůzkou dne 18. nebo 19. srpna 1993 neexistovala dohoda o rozdělení německého trhu, žalobkyně byla mezi podniky, které se snažily takovéto dohody dosáhnout.

61      Za těchto okolností žalobkyně nemůže uniknout odpovědnosti za základní dohodu o rozdělení německého trhu, tvrdíc, že prohlásila na schůzce dne 8. nebo 9. září 1993, že si nepřeje uzavřít žádnou dohodu v Německu, a že odmítla přijmout na schůzce dne 29. září 1993 návrh ABB.

62      V tomto ohledu je nutné konstatovat, že postoj žalobkyně během schůzek dne 8. nebo 9. a 29. září 1993 nebyl veřejným distancováním se od základní dohody o rozdělení německého trhu, jenž byla předmětem jednání v srpnu a září 1993. Je pravda, že jestliže nakonec dohoda o rozdělení německého trhu nevyústila v písemnou dohodu, a následně tak zcela ztroskotala, příčinou bylo hlavně jednání žalobkyně, jak uznává ABB ve své odpovědi. Jelikož ale v určitém okamžiku existovala shoda o pravidlu rozdělení německého trhu, žalobkyně dostatečně neprokázala, že v tomto okamžiku přijala postoj, kterým by dávala jasně najevo ostatním účastníkům jednání, že se distancuje od pravidla takovéhoto rozdělování. Z dokumentů popsaných v bodech 52 až 54 výše totiž vyplývá, že v průběhu měsíce srpna a září nechápaly ostatní účastnice jako Pan-Isovit a ABB postoj zaujatý žalobkyní jako distancování se od pravidla rozdělení trhu.

63      Tím, že se žalobkyně účastnila jednání, která se konala v srpnu a září 1993, zejména svou přítomností na schůzce dne 8. nebo 9. září 1993, aniž se veřejně distancovala od obsahu této schůzky, což vedlo tomu, že se ostatní účastnice domnívaly, že souhlasí s výsledky schůzky a že se jimi bude řídit, může být považováno za prokázané, že se účastnila dohody vyplývající z této schůzky (viz judikatura citovaná v bodě 39 výše).

64      Vzhledem k tomu, že Komise žalobkyni nevytýká, že souhlasila s dohodou ve smyslu článku 85 Smlouvy o systému vyrovnávacích plateb a o společném ceníku, a ani netvrdí, že dohoda o rozdělení německého trhu byla účinně provedena v praxi, žalobkyně se zbytečně opírá o skutečnost, že se postavila proti uzavření písemné dohody o vyrovnávacích platbách a o společném ceníku, jakož i o okolnost, že dohoda o rozdělení trhu nebyla provedena.

65      Z předcházejícího vyplývá, že pokud jde o dobu od listopadu 1990 do září 1993, Komise právně dostatečně prokázala účast žalobkyně na dohodách o zvýšení cen mimo Dánsko v roce 1990, o zvýšení cen v Německu od 1. ledna 1992, o stanovení cen a rozdělení projektů v Itálii a o režimu kvót pro podíly na trhu v srpnu 1993.

66      Tvrzení žalobkyně, pokud jde o její účast na protisoutěžních jednáních mimo dánský trh v letech 1990 až 1993, tak musí být zamítnuta.

2.     K přerušení účasti na kartelové dohodě v roce 1993 a k účasti na kartelové dohodě od roku 1994

–       Argumenty účastnic řízení

67      Žalobkyně tvrdí, že odstoupila od kartelové dohody v dubnu 1993. Komise tak neprávem uvádí, že v této době „byl pokles cen v Dánsku důsledkem mocenských vztahů uvnitř kartelové dohody, a nikoliv důsledkem zrušení této dohody“. Odstoupení žalobkyně od kartelové dohody je potvrzeno několika vnitřními memorandy skupiny ABB, která odkazují na chování žalobkyně „v rozporu s dohodou“ a „agresivní“, jakož i na závažnou změnu v rozdělení dánského trhu z důvodu požadavku vyššího podílu na trhu.

68      Pokud jde o Německo před rokem 1994 a Dánsko od měsíce dubna 1993 do roku 1994, nesmí být snižován význam neshod uvnitř kartelové dohody, které vedly k tomu, že žalobkyně odstoupila od kartelové dohody v roce 1993. Pokud jde o dobu od roku 1993 až do roku 1994, Komise neprokázala nejmenší souběžnost v chování na relevantním trhu, který byl naopak charakterizován cenovou válkou.

69      Žalobkyně nepopírá, že se účastnila příležitostných schůzek v roce 1993 a v roce 1994. Účastnila se tak schůzky se skupinou ABB dne 5. a 6. června 1993, na které odmítla návrhy skupiny ABB směřující k opětovnému začlenění žalobkyně do kartelové dohody. Takováto účast však nemůže tvořit důkaz o souběžném nepřerušeném jednání během dotčené doby. Účast určitých dotčených podniků na příležitostných schůzkách, pokud jde o samotný německý trh, není relevantní, jelikož všechny tyto podniky a žalobkyně zvláště určovaly nezávisle své chování na relevantním trhu. Pro prokázání jednání ve vzájemné shodě tedy nestačí, že došlo k setkání, na kterých se podniky nedohodly na rozdělení trhu. Situace na relevantním trhu v průběhu let předcházejících roku 1995 totiž jasně prokazuje, že zde neexistovalo souběžné jednání.

70      Pokud jde o evropskou kartelovou dohodu, žalobkyně připouští, že byla přítomna na schůzce dne 3. května 1994, na které byly projednávány ceny na německém trhu, ale popírá, že by v této době používala jakýkoli ceník. Dále si nevzpomíná, že by se účastnila schůzky dne 18. srpna 1994 v Kodani, a uvádí, že se poprvé účastnila mnohostranné schůzky dne 30. září 1994. Rozhodnutí však neprávem uvádí, že od podzimu roku 1994 existovala celková dohoda o rozdělení evropského trhu. Bylo to až dne 20. března 1995, kdy byla uzavřena konečná dohoda o tomto trhu, a teprve kolem tohoto data došlo ke snahám tuto dohodu provést. Pokud jde o německý trh, první setkání kontaktní skupiny dne 7. října 1994 nevyústilo v žádnou dohodu. První schůzka, na které došlo k přidělení jednotlivých projektů účastnicím, se konala v lednu 1995. Pokud jde o dánský trh, formální dohoda o rozdělení trhu nebyla v březnu roku 1995 ještě účinná.

71      Podle žalované neodstoupila žalobkyně od kartelové dohody v dubnu roku 1993. Po celou dobu trvání protiprávního jednání se nadále účastnila pravidelných schůzek. Všechny hrozby, které uplatnila, směřovaly k zajištění vyšších kvót ze strany skupiny ABB. Navíc se účastnila schůzek v srpnu a v září 1993 a v průběhu podzimu roku 1993 nebo na začátku roku 1994 souhlasila, na žádost ABB, s přispíváním na mzdu osoby zaměstnané u Powerpipe.

72      Pro žalobkyni je zbytečné snažit se prokázat, že kartelová dohoda byla přerušena v letech 1993 až 1994, protože Komise v samotném rozhodnutí uznává, že i přes soustavné dvoustranné setkávání mezi účastníky kartelové dohody byly různé dohody přerušeny mezi koncem roku 1993 a začátkem roku 1994.

–       Závěry Soudu

73      Argumenty žalobkyně musí být chápány tak, že po jejím údajném odstoupení od kartelové dohody v dubnu roku 1993 se účastnila dohody nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 85 Smlouvy až od března roku 1995, kdy byla uzavřena konečná dohoda o rozdělení evropského trhu.

74      Zaprvé je třeba poznamenat, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, ze změny dánské kartelové dohody kolem měsíce dubna roku 1993 nemůže být vyvozen závěr, podle kterého se žalobkyně přestala v této době účastnit protisoutěžních jednání v odvětví dálkového vytápění.

75      V tomto ohledu stačí konstatovat, že i když ceny na dánském trhu začaly od března nebo dubna 1993 klesat a dohody o přidělení projektů nebyly již dodržovány, dánští výrobci, jakož i společnosti Pan-Isovit a Henss/Isoplus jednali o rozdělení německého trhu na schůzkách dne 30. června 1993 v Kodani, dne 18. nebo 19. srpna 1993 v Curychu a dne 8. nebo 9. září 1993 v Kodani a ve Frankfurtu, jež vyústily v uzavření základní dohody v srpnu roku 1993, jež byla následně rozvinuta na schůzce v září roku 1993. Jak již bylo uvedeno v bodech 59 až 63 výše, Komise právně dostatečně prokázala, že se žalobkyně účastnila těchto jednání, zejména svou přítomností na schůzce dne 8. nebo 9. září 1993.

76      V této souvislosti Komise tedy oprávněně uvedla v bodě 37 odůvodnění rozhodnutí, že pokles cen v Dánsku v této době byl důsledkem mocenských vztahů uvnitř kartelové dohody, a nikoliv důsledkem zrušení této dohody.

77      Zadruhé, pokud jde o dobu po změně dohody o rozdělení německého trhu v září nebo říjnu 1993, je třeba upřesnit, že Komise sama uznala v rozhodnutí, že po určitou dobu nebylo protisoutěžní jednání na trhu významné a v každém případě nemůže být prokázáno.

78      Komise totiž uvedla v bodě 52 odůvodnění svého rozhodnutí, že v této době došlo na hlavních národních trzích během několika měsíců k poklesu cen o 20 %. Komise poznamenala, že se výrobci nicméně dále scházeli, i když po určitý čas byly mnohostranné schůzky nahrazeny dvoustrannými a trojstrannými setkáními. Podle Komise se zdá velmi pravděpodobné, že skupina ABB při těchto kontaktech chtěla sjednat novou dohodu, aby byl na těchto trzích zaveden „pořádek“ (pátý pododstavec bodu 52 odůvodnění rozhodnutí). Podle rozhodnutí se žalobkyně setkala se skupinou ABB dne 28. ledna, 23. února a 11. března 1994, jakož i se společností Tarco dne 8. ledna a 19. března 1994 (šestý a sedmý pododstavec bodu 52 odůvodnění). Pokud jde však o tuto řadu schůzek, žádné informace nejsou k dispozici, kromě tvrzení žalobkyně, podle kterého od ní Tarco bezúspěšně žádala vyrovnání jako nezbytnou podmínku pro „mírová jednání“ (sedmý pododstavec bodu 52 odůvodnění rozhodnutí).

79      Komise dále uvedla v bodě 53 odůvodnění svého rozhodnutí, že schůzky mezi šesti výrobci se konaly znovu dne 7. března, 15. dubna a 3. května 1994. Na schůzkách v březnu a dubnu se jednání týkala zejména zvýšení cen, ale zdá se, že byla bezvýsledná. Nicméně po schůzce dne 3. května 1994, které se účastnila žalobkyně, ABB, Henss a Pan-Isovit, byl stanoven ceník, jenž měl sloužit jako základ pro veškeré dodávky na německý trh (první pododstavec bodu 54 odůvodnění rozhodnutí). Podle Komise je pravděpodobné, že na schůzce mezi šesti největšími podniky a Brugg dne 18. srpna 1994 bylo dohodnuto vypracování nového společného ceníku a omezení slev na určitou úroveň (třetí pododstavec bodu 56 odůvodnění rozhodnutí).

80      Z toho vyplývá, že pokud jde o dobu po září nebo říjnu 1993, Komise uznala, že i když nadále docházelo k setkáním mezi podniky, do okamžiku jednání o zvýšení cen pro německý trh neexistuje důkaz o dohodě nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 85 Smlouvy. Pokud jde o toto jednání, v rozhodnutí je uznáno, že k dohodě došlo teprve po schůzce dne 3. května 1994.

81      Komise se rovněž domnívala v části rozhodnutí týkající se právního posouzení skutkového stavu, že došlo k „přerušení“ ujednání kartelové dohody. Komise nejdříve uznala při posuzování povahy daného protiprávního jednání, že i když zde byla kontinuita mezi dánskou a evropskou kartelovou dohodou, takže se jednalo o jediné a trvající protiprávní jednání, ujednání byla přerušena na krátkou dobu (třetí pododstavec bodu 145 odůvodnění rozhodnutí). Přesněji Komise uvedla v tomto ohledu v třetím pododstavci bodu 141 odůvodnění rozhodnutí, že, pokud jde o dobu od září 1993 do března 1994, „vzhledem k tomu, že jakékoliv narušení by mohlo být považováno za přerušení obvyklých ujednání a vztahů: výrobci brzy uznali, že prodlužovaný boj o moc je sebezničující, a vrátili se k jednacímu stolu“. Rovněž při posuzování doby trvání protiprávního jednání Komise konstatovala, že „během šesti měsíců od října 1993 do března 1994 se ujednání považovala za přerušená, i když (podle skupiny ABB) pokračovaly dvoustranné a trojstranné schůzky“, a že „od května 1994 byla dohoda v Německu obnovena s uplatněním ceníku pro celou Evropu“ (první pododstavec bodu 152 odůvodnění rozhodnutí).

82      V této souvislosti nemůže žalobkyně tvrdit, že jí Komise vytýkala ve svém rozhodnutí, že se účastnila protisoutěžního jednání od okamžiku jejího odmítnutí podepsat dohodu o rozdělení německého trhu, tj. od září–října 1993 do března 1994.

83      Dále, pokud jde o pokračování kartelové dohody, je třeba uvést, že Komise oprávněně konstatovala, že se žalobkyně účastnila dohody o ceníku pro německý trh po schůzce konané dne 3. května 1994 a poté od podzimu roku 1994 dohody o režimu kvót pro evropský trh.

84      Nejdříve, pokud jde o ceník pro německý trh, je třeba poznamenat, že podle odpovědi ABB existoval ceník, který měl být, po schůzce dne 3. května 1994 v Hannoveru, používán pro veškeré dodávky německým dodavatelům. Toto je potvrzeno dopisem ze dne 10. června 1994, kterým byli p. Henss a ředitelé žalobkyně, ABB, Dansk Rørindustri, Pan-Isovit a Tarco pozváni koordinátorem kartelové dohody na schůzku dne 18. srpna 1994 (příloha č. 56 oznámení námitek) a který stanoví:

„Schůzka o situaci trhu v SRN je nyní stanovena na následující datum:

Čtvrtek dne 18. srpna 1994 v 11 hodin […]

Vzhledem k tomu, že seznam ze dne 9. května 1994 je neúplný, pokud jde o jisté položky, a na základě této skutečnosti srovnání nabídek způsobilo významné konfrontace a rozdíly ve výkladu, dovoluji si doplnit chybějící položky přiloženým seznamem.“

85      Z tohoto dopisu vyplývá, že existoval ceník, který měl být používán při podávání nabídek a jehož uplatňování již začalo, i když problematickým způsobem. Existence tohoto ceníku je potvrzena společností Tarco v její druhé odpovědi ze dne 31. května 1996 na žádost o informace ze dne 13. března 1996, která zmiňuje ceník oznámený koordinátorem kartelové dohody ředitelům „pravděpodobně v květnu 1994“. Podle odpovědi skupiny ABB byla na schůzce dne 18. srpna 1994 v Kodani projednávána opatření s cílem „zlepšit“ cenovou úroveň v Německu.

86      Pokud jde o účast žalobkyně na této dohodě o společném ceníku, je třeba poznamenat, že žalobkyně uznává, že byla přítomna na schůzce dne 3. května 1994, na které byla projednávána cenová situace na německém trhu, a že následně jí byl ceník skutečně zaslán. Kromě toho musí být považováno za prokázané, že se žalobkyně účastnila schůzky dne 18. srpna 1994, i když před Soudem tvrdí, že její ředitel pro prodej měl úmysl se této schůzky účastnit, ale nakonec se jí neúčastnil. Je nutné konstatovat, že přítomnost zástupce žalobkyně na této schůzce je potvrzena nejen samotnou žalobkyní prostřednictvím tabulky služebních cest vykonaných jejím ředitelem pro prodej, jež je přiložena k její odpovědi ze dne 25. dubna 1996 na žádost o informace ze dne 13. března 1996, ale rovněž odpovědí ABB a Brugg (tabulka v příloze č. 2 odpovědi Brugg ze dne 9. srpna 1996 na žádost o informace). Tudíž s ohledem na pozvánku na schůzku dne 18. srpna 1994 určenou žalobkyni zmiňující ceník, jenž byl žalobkyni zaslán, Komise správně vyvodila z účasti žalobkyně na schůzkách dne 3. května a 18. srpna 1994 její účast na dohodě o ceníku.

87      V tomto ohledu je třeba připomenout, že žalobkyně se nemůže dovolávat skutečnosti, že takovouto dohodu nikdy neuplatňovala, vzhledem k tomu, že pouhá skutečnost, že podnik, jenž se s jinými podniky účastní schůzek, na kterých jsou přijata rozhodnutí v oblasti cen, nedodržuje stanovené ceny, nemůže zmírnit protisoutěžní cíl těchto schůzek, a tedy jeho účast na kartelové dohodě, ale nanejvýš prokazuje, že tento podnik dotčené dohody neprováděl (viz judikatura citovaná výše v bodě 47).

88      Dále, pokud jde o dohodu o rozdělení evropského trhu, je třeba upřesnit, že žalobkyně uznává, že na schůzce dne 30. září a poté na dalších schůzkách dne 12. října a 16. listopadu 1994 se jednání týkala rozdělení evropského trhu, ale tvrdí, že dohody bylo dosaženo až v březnu 1995.

89      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Komise právně dostatečně prokázala své tvrzení, podle kterého byla na schůzce dne 30. září 1994 uzavřena základní dohoda o zavedení režimu celkových kvót pro evropský trh s tím, že přesné číselné údaje měly být stanoveny pro každý národní trh a jejich prováděním pověřeny schůzky kontaktních skupin na nižší úrovni (čtvrtý pododstavec bodu 59 odůvodnění rozhodnutí).

90      Nejdříve je třeba konstatovat, že ABB uznala ve své odpovědi, že o pravidlu celkového rozdělení evropského trhu bylo již rozhodnuto na schůzce v září 1994 s tím, že rozdělení jednotlivých podílů bylo dohodnuto následně na schůzce dne 16. listopadu 1994. Dále pokud jde o schůzku dne 30. září 1994, žalobkyně uznala, tvrdíc, že žádná dohoda nebyla uzavřena a že tato dohoda vyžadovala účast Brugg a jiného evropského výrobce, KWH, že existoval konsensus ohledně pokračování postupu, že bylo dohodnuto, že se žalobkyně zamyslí nad návrhem ABB, že ABB navštíví všechny podniky, včetně KWH a Brugg proto, aby bylo vypracováno konečné řešení, a proto, aby byly určeny podíly na trhu, pokud a v okamžiku, kdy ABB s úspěchem přiměje KWH k přistoupení k dohodě. Tudíž je třeba konstatovat, že toto tvrzení žalobkyně nemůže být chápáno jako vyvrácení závěru, který Komise vyvodila z odpovědi ABB, podle kterého se účastnice schůzky dne 30. září 1994 dohodly na pravidlu rozdělení evropského trhu. Ve skutečnosti účastnice této schůzky prokázaly tím, že pověřily ABB vypracováním dohody se všemi dotčenými podniky, svou společnou vůli zkoordinovat své chování na trhu prostřednictvím přidělení podílů na trhu každému subjektu, i když stanovení podílů každého bylo podmíněno případným přidělením podílů na trhu Brugg a KWH.

91      V důsledku toho byla Komise oprávněna tvrdit, že dohoda o rozdělení evropského trhu byla v zásadě uzavřena na schůzce dne 30. září 1994, i když o stanovení jednotlivých podílů mělo být rozhodnuto až později. V tomto ohledu je ještě třeba uvést, že v každém případě nemůže být datum 20. březen 1995 považováno za datum, kdy bylo rozdělení podílů na evropském trhu poprvé předmětem společné dohody, vzhledem k tomu, že podle shodných prohlášení ABB v její odpovědi a Pan-Isovit (odpověď Pan-Isovit ze dne 17. června 1996 na žádost o informace) takováto dohoda byla uzavřena na schůzce dne 16. listopadu 1994.

92      Je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že účast žalobkyně na celkové dohodě o rozdělení evropského trhu je prokázána přítomností žalobkyně na schůzkách dne 30. září, 12. října a 16. listopadu 1994, je bezvýznamné tvrdit, že tato dohoda byla na různých národních trzích provedena až následně po uzavření dohod uvnitř národních kontaktních skupin.

93      Z předcházejícího vyplývá, že argumenty žalobkyně musí být zamítnuty v rozsahu, v němž popírají zjištění, vyjádřené v rozhodnutí, týkající se přerušení účasti žalobkyně na kartelové dohodě na konci roku 1993 a její opětovné účasti na této dohodě od začátku roku 1994.

94      Je však třeba ještě přezkoumat postoj žalobkyně v rozsahu, v němž rovněž popírá posouzení doby trvání a trvající povahy protiprávního jednání.

3.     K době trvání a trvajícímu charakteru protiprávního jednání vytýkaného žalobkyni

–       Argumenty účastnic řízení

95      Žalobkyně uvádí, že vzhledem k tomu, že se jednalo o dvě oddělené kartelové dohody, nepodílela se na porušení článku 85 Smlouvy soustavně „od listopadu–prosince 1990 a přinejmenším až do března nebo dubna 1996“, tj. po dobu celkem 5 let a 5 měsíců. Naopak, je třeba spíše stanovit dobu trvání na 2 roky a 3 měsíce, pokud jde o původní dánskou kartelovou dohodu, a pokud jde o pozdější evropskou kartelovou dohodu, podle zemí, na 4 až 16 nebo nejvýše 18 měsíců v případě Německa.

96      V rozsahu, v němž žalovaná tvrdí, že vzala v úvahu skutečnost, že „ujednání byla zpočátku neúplná a měla omezený vliv mimo dánský trh“, je třeba uvést, že méně závažné protiprávní jednání by mělo vést ke konstatování jeho menší závažnosti spíše nežli ke snížení doby trvání protiprávního jednání.

97      Žalovaná poznamenává, že kartelová dohoda tvořila jediné protiprávní jednání spíše nežli řadu odlišných četných ujednání, které trvalo až do jara 1996, a ne do podzimu 1995 a ke konci bylo ještě závažnější než předtím.

–       Závěry Soudu

98      Podle druhého pododstavce článku 1 rozhodnutí trvalo protiprávní jednání vytýkané žalobkyni „přibližně od listopadu–prosince 1990 a přinejmenším až do března nebo dubna 1996“.

99      Navíc ve čtvrtém pododstavci bodu 153 odůvodnění rozhodnutí má Komise „za to, že musí dojít k závěru, že doba trvání účasti různých podniků na protiprávním jednání byla následující: a) ABB, [žalobkyně], Tarco a [Dansk Rørindustri]: začátek asi v listopadu 1990, poté postupné rozšíření na celé Společenství a trvání přinejmenším do března nebo dubna 1996, s výhradou doby přibližně nejvýše šesti měsíců od října 1993 do března 1994, kdy byla ujednání přerušena“.

100    Je třeba mít za to, že Komise správně vypočetla dobu trvání protiprávního jednání vytýkaného žalobkyni.

101    Zaprvé nemůže být popíráno, že účast žalobkyně začala v „listopadu–prosinci 1990“ na dánském trhu a že žalobkyně ukončila svou účast na evropské kartelové dohodě až „v březnu nebo dubnu 1996“. Jednak bylo prokázáno v bodech 42 až 45 výše, že se žalobkyně účastnila v listopadu 1990 zvýšení cen ve vzájemné shodě na schůzce dne 22. listopadu 1990. Dále, pokud jde o konec její účasti na kartelové dohodě, stačí konstatovat, že žalobkyně uznává, že se ještě účastnila schůzky klubu ředitelů dne 4. března 1996 a schůzek německé kontaktní skupiny až do 25. března 1996.

102    Zadruhé žalobkyně neprávem tvrdí, že Komise měla konstatovat existenci dvou oddělených kartelových dohod narušujících soutěž a měla vzít v úvahu skutečnost, že její účast na dánské kartelové dohodě skončila v dubnu 1993 a že její účast na evropské kartelové dohodě začala až v březnu 1995. Bylo totiž konstatováno v bodech 50 až 65 a 84 až 88 výše, že žalobkyně se ještě účastnila základní dohody o rozdělení německého trhu v srpnu nebo v září 1993 a poté se účastnila od května 1994 dohody o společném ceníku v Německu. Z bodu 153 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Komise správně vzala ohled, při posuzování doby trvání protiprávního jednání vytýkaného žalobkyni, na přerušení ujednání kartelové dohody po dobu přibližně od října 1993 do března 1994.

103    Kromě toho zohlednění doby přerušení kartelové dohody Komisí je potvrzeno v rámci výpočtu pokuty uložené žalobkyni. Z třetího pododstavce bodu 175 odůvodnění rozhodnutí totiž vyplývá, že doba trvání stanovená při určování pokuty je totožná s dobou stanovenou pro ABB. Pokud jde o ABB, je upřesněno v bodě 170 odůvodnění rozhodnutí, že skutečnost, že ujednání byla přerušena „mezi koncem roku 1993 a začátkem roku 1994“, patří, společně s okolnostmi, podle kterých byla ujednání zpočátku neúplná a měla omezený vliv mimo dánský trh, a se skutečností, že ujednání dosáhla své konečné podoby až evropskou kartelovou dohodou v letech 1994/1995, mezi faktory, ke kterým Komise přihlédla, když se rozhodla použít koeficient 1,4 na pokutu za protiprávní jednání, které trvalo více než pět let.

104    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že skutečnost, že opětovná účast žalobkyně na kartelové dohodě musí být umístěna do května 1994, zatímco rozhodnutí bralo ohled na přerušení pouze přibližně do měsíce „března 1994“, nemůže učinit neplatným posouzení doby trvání protiprávního jednání Komisí vzhledem k tomu, že z bodu 170 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že přerušení kartelové dohody po určitý počet měsíců bylo v každém případě jen jedním z faktorů pro stanovení důsledků trvání protiprávního jednání, které musejí být vzaty v úvahu při výpočtu pokuty, takže tyto důsledky nezávisely na přesném počtu měsíců, během kterých byla ujednání kartelové dohody přerušena.

105    Vzhledem ke skutečnosti, že přerušení jednání v rámci kartelové dohody bylo vzato v úvahu při posuzování doby trvání kartelové dohody, žalobkyně se rovněž nemůže opírat o skutečnost, že Komise považovala dotčenou kartelovou dohodu za jediné a trvající protiprávní jednání.

106    Je třeba uvést, že Komise v rozsahu, v němž posoudila dotčenou kartelovou dohodu jako jediné a trvající protiprávní jednání, zamítla tvrzení uplatněné při správním řízení, zejména žalobkyní, podle kterého „dánská“ a „evropská“ kartelová dohoda zakládaly dvě zcela odlišná protiprávní jednání, která jsou navzájem nezávislá. V této souvislosti Komise zdůraznila, že od počátku kartelové dohody v Dánsku existoval dlouhodobější cíl směřující k rozšíření kontroly nad celým trhem (třetí pododstavec bodu 140 odůvodnění rozhodnutí), že od září 1993 do března 1994 mohlo být jakékoli přerušení považováno za přerušení dohod a běžných vztahů (třetí pododstavec bodu 141 odůvodnění rozhodnutí) a že zde byla zjevná kontinuita, pokud jde o metody a jednání, mezi novou dohodou uzavřenou na konci roku 1994 pro celý evropský trh a předešlými dohodami (první pododstavec bodu 142 odůvodnění rozhodnutí).

107    Z toho vyplývá, že Komise, domnívajíc se ve svém rozhodnutí, že evropská kartelová dohoda zavedená od konce roku 1994 byla pouze pokračováním předešlé dohody mezi výrobci na trhu dálkového vytápění, neshledala, že se žalobkyně nepřetržitě účastnila kartelové dohody po celou dobu od listopadu 1990 do března 1996. Tento výklad je nutné přijmout tím spíše, že Komise výslovně uznala, že „pokud se jedná o jediné a trvající protiprávní jednání, jeho intenzita a jeho účinky se měnily v čase po celou dotčenou dobu: postupně se rozšiřovalo (s výjimkou krátkého období, během kterého byly dohody přerušeny) z dohod týkajících se nejdříve Dánska v roce 1991 na další trhy a nakonec v roce 1994 vznikla celoevropská kartelová dohoda pokrývající skoro celý obchod s daným výrobkem“ (neoficiální překlad) (třetí pododstavec bodu 145 odůvodnění rozhodnutí).

108    V důsledku toho musí být tvrzení žalobkyně ohledně doby trvání a trvajícího charakteru protiprávního jednání zamítnuta.

109    Námitka týkající se existence kartelové dohody trvající od roku 1990 do roku 1996 tak musí být jako celek zamítnuta.

C –  K účasti na evropské kartelové dohodě, pokud jde o italský trh

1.     Argumenty účastnic řízení

110    Žalobkyně vytýká Komisi, že s ohledem na ni vzala chybně v úvahu italský trh, na kterém nebyla žalobkyně přítomna. Nemůže být činěna odpovědnou za protiprávní jednání spáchaná na tomto trhu jejím místním distributorem, Socologstor, vzhledem k tomu, že měla pouze 49% účast na tomto podniku.

111    V tomto ohledu není důvod, proč zacházet se situací Socologstor odlišně od situace KE KELIT Kunststoffwerk GmbH (dále jen „KE KELIT“), která byla rovněž distributorem výrobků žalobkyně, ale které byla uložena samostatná pokuta. I kdyby přítomnost žalobkyně na schůzkách týkajících se italského trhu mohla zakládat porušení soutěžních pravidel, Komise neprokázala, že žalobkyně měla možnost prosazovat svou vůli vůči Socologstor, aby tak omezila hospodářskou soutěž.

112    Žalovaná odkazuje na důkazy týkající se přidělení kvót pro Itálii všem výrobcům včetně žalobkyně, jakož i na přítomnost žalobkyně na schůzce kontaktní skupiny pro Itálii a na další schůzce týkající se této země dne 9. června 1995. Žalobkyně by se schůzky neúčastnila, kdyby neměla žádný skutečný zájem v Itálii. Mimoto skutečnost, že Komise měla možnost zahájit řízení přímo vůči Socologstor, nemůže zbavit žalobkyni odpovědnosti za jednání spáchaná v rámci kartelové dohody v Itálii.

2.     Závěry Soudu

113    Je třeba konstatovat, že žalobkyně nepopírá, že se účastnila první schůzky kontaktní skupiny pro Itálii dne 21. března 1995 v Miláně, jakož i další schůzky o Itálii dne 9. června 1995 v Curychu.

114    Krom toho z určitých zpráv, které Komise získala od dotčených podniků, vyplývá, že pokud jde o italský trh, žalobkyně byla zahrnuta do přidělování kvót a projektů (přílohy č. 64, 111 a 188 oznámení námitek), což je potvrzeno společností Pan-Isovit (odpověď Pan-Isovit ze dne 17. června 1996 na žádost o informace).

115    V důsledku toho je třeba mít za to, že Komise měla dostatek informací proto, aby mohla rozhodnout, že se žalobkyně účastnila evropské kartelové dohody rovněž na italském trhu, aniž by bylo potřeba posoudit, v jakém rozsahu mohla žalobkyně kontrolovat chování svého distributora na tomto trhu.

116    Námitka žalobkyně tak musí být zamítnuta.

D –  Ke spolupráci týkající se jakostních norem

1.     Argumenty účastnic řízení

117    Žalobkyně uvádí, že se neúčastnila protiprávního jednání vytýkaného výrobcům trubek, jež spočívá v používání jakostních norem proto, aby byly ceny udrženy na určité úrovni, a proto, aby bylo zpožděno zavádění nových hospodárnějších technologií. Naopak žalobkyně byla obětí takovéhoto chování, jež bylo na prvním místě vedeno proti technologii, kterou žalobkyně vyvinula.

118    V tomto ohledu žalovaná neprávem tvrdí, že takovéto protiprávní jednání není součástí chování, za něž byla rozhodnutím uložena sankce. Ačkoli takovéto protiprávní jednání není zahrnuto v „hlavních znacích“ protiprávního jednání, rozhodnutí stanoví ve svém bodu 2 odůvodnění, že toto chování je samostatným protiprávním jednáním přičitatelným zejména žalobkyni. Pro vymezení daného protiprávního jednání se článek 1 rozhodnutí výslovně dovolává odůvodnění uvedeného jinde v rozhodnutí.

119    Žalovaná uvádí, že rozhodnutí nezmiňuje používání jakostních norem v článku 1 výroku mezi hlavními znaky protiprávního jednání. Otázku, zda byla žalobkyně proto, že měla účinnější technologii, obětí spolupráce, pokud jde o jakostní normy, je nutno přezkoumat při posuzování polehčujících okolností vzatých v úvahu pro stanovení výše pokuty.

2.     Závěry Soudu

120    Je třeba konstatovat, že používání jakostních norem proto, aby byla udržena určitá úroveň cen a zpožděno zavádění nových hospodárnějších technologií, je uvedeno mezi znaky daného protiprávního jednání uvedenými v bodě 2 odůvodnění rozhodnutí. Komise dále v rozhodnutí odkazuje v bodě 113 až 155 odůvodnění, zkoumajíc úlohu profesionálního sdružení „European Distrikt Heating Pipe Manufactures Association“ (dále jen „EuHP“) v kartelové dohodě, na úmysl skupiny ABB používat jakostní normy jako prostředek, jak zabránit žalobkyni používat nepřetržitý výrobní postup umožňující snížit výrobní náklady, a na základě toho i ceny. Mimoto v poslední odrážce bodu 147 odůvodnění rozhodnutí je uvedeno mezi omezeními hospodářské soutěže způsobenými kartelovou dohodou: „používání norem, aby se zabránilo nebo zpozdilo zavádění nových technologií, jež by mohly vést ke snížení cen (členové EuHP)“.

121    Je nutné však konstatovat, že spolupráce týkající se jakostních norem není mezi hlavními znaky kartelové dohody uvedenými v třetím pododstavci článku 1 výroku napadeného rozhodnutí v opraveném znění. V tomto ohledu je třeba uvést, že dánská verze rozhodnutí, která byla oznámena žalobkyni dne 21. října 1998, obsahovala ve svém výroku skutečně část uvádějící spolupráci týkající se jakostních norem mezi hlavními znaky kartelové dohody. Komise jasně ukázala tím, že tuto část vymazala opravným rozhodnutím ze dne 6. listopadu 1998 z výroku, svůj úmysl nepovažovat tuto spolupráci za součást protiprávního jednání vytýkaného žalobkyni.

122    I když existuje určitá nesoudržnost v rozsahu, v němž spolupráce týkající se jakostních norem není ve výroku rozhodnutí mezi znaky daného protiprávního jednání, ale je popsána několikrát v bodech odůvodnění rozhodnutí, je nepochybné, následkem vyjasnění učiněného výše uvedenou opravou, že Komise nevytýká žalobkyni, že porušila článek 85 Smlouvy tím, že se účastnila spolupráce týkající se jakostních norem.

123    V důsledku toho nemůže žalobkyně popírat platnost rozhodnutí s tím, že se takovéto spolupráce neúčastnila.

124    Tato námitka tak musí být zamítnuta.

E –  K jednání ve vzájemné shodě proti společnosti Powerpipe

1.     Argumenty účastnic řízení

125    Žalobkyně popírá všechna tvrzení, která se jí týkají, obsažená v rozhodnutí týkajícím se jednání ve vzájemné shodě vůči společnosti Powerpipe. Ačkoli byla přítomna na schůzkách, během kterých byla jednání vůči Powerpipe projednávána, ve vztahu ke společnosti Powerpipe neuskutečnila žádné jednání ve vzájemné shodě.

126    Úvodem žalobkyně upřesňuje, že ke schůzce v Billund v červenci 1992 a k zaměstnání generálního ředitele společnosti Powerpipe, švédského podniku, došlo před vstupem Švédska do Evropské unie dne 1. ledna 1995. V důsledku toho jsou tyto skutečnosti relevantní pouze v rozsahu, v němž měly vliv na hospodářskou soutěž uvnitř Evropské unie. Takovýto vliv, jestliže nějaký existoval, byl minimální.

127    Žalobkyně byla opravdu přítomna na schůzce v Billund s ABB a Powerpipe, na které ABB varovala společnost Powerpipe. Na této schůzce však byl projednáván možný prodej Powerpipe ABB a/nebo žalobkyni, jež odstoupila od jednání s ABB v okamžiku, kdy ABB jasně ukázala svůj úmysl zavřít a rozštěpit Powerpipe.

128    Pokud jde o zaměstnání generálního ředitele Powerpipe, po nějakou dobu bylo zamýšleno otevřít kancelář pro účely lobbování v Bruselu a návrh ABB zaměstnat tuto osobu společně na tuto pozici se zdál být dobrou volbou. Tato otázka byla znovu vznesena až později, pravděpodobně na podzim roku 1993 nebo na začátku roku 1994. Ve skutečnosti se žalobkyně dozvěděla o zaměstnání této osoby až v okamžiku, kdy jí ABB předložila fakturu za náklady s tím spojené. Žalobkyně vyrozuměla, že daná osoba si přála opustit Powerpipe a sama kontaktovala ABB. V této souvislosti žalobkyně souhlasila se zaplacením části nákladů spojených s jejím zaměstnáním. Nebyla si vědoma jakékoli kampaně ABB, jenž by směřovala k zaměstnání dalších zaměstnanců Powerpipe a žádné takovéto kampaně se neúčastnila.

129    Nepopírá, že poté, co Henss vyvíjela silný nátlak ohledně projektu Neubrandenburg, kontaktovala Powerpipe v roce 1994, aby ji přesvědčila, aby se vzdala tohoto projektu, a navrhla společnosti Powerpipe, aby s Henss/Isoplus nalezly smírné řešení. Při tomto rozhovoru ani při druhém telefonickém rozhovoru však žádným způsobem Powerpipe nevyhrožovala.

130    Pokud jde o projekt Leipzig-Lippendorf, žalobkyně uvádí, že i přes skutečnost, že v rámci kartelové dohody bylo dohodnuto, že tento projekt má být přidělen třem německým výrobcům, se rozhodla, že se ho bude snažit získat. Upřesňuje, že však musela nařídit své německé dceřiné společnosti, aby vzala zpět svou nabídku podanou v rámci tohoto projektu na dvacetimetrové trubky a aby ji nahradila nabídkou na osmnáctimetrové trubky. Tato první nabídka totiž vyžadovala významné investice do její nové výrobní jednotky, které nemohly být výnosné. Nová nabídka nebyla podána omylem. Jelikož tvůrce projektu byl znepokojen zpětvzetím první nabídky, jednání žalobkyně s ním byla poté přerušena.

131    Pokud jde o schůzku dne 24. března 1995, žalobkyně uvádí, že v tomto okamžiku se podle její znalosti tvůrce projektu Leipzig-Lippendorf ještě nerozhodla přidělit tento projekt společnosti Powerpipe. Žalobkyně nebyla přítomna na první části této schůzky, na které bylo projednáváno společné jednání vůči Powerpipe. Na té části schůzky, které se účastnila, Henss trvala na společném jednání. Žalobkyně vyzvala konsorcium tří německých výrobců, aby se snažilo přizpůsobit cenám společnosti Powerpipe, a dokonce mu nabídla dodávat trubky jako subdodavatel. Jednání se mimoto týkala technické neschopnosti společnosti Powerpipe uspokojit nabídku zvláště ve stanovených lhůtách. Na této schůzce navrhla žalobkyně skupině ABB, aby vysvětlila tvůrci projektu škodu, která již byla způsobena pověsti dálkového vytápění obecně výběrem nedostatečně kvalifikovaného dodavatele při projektu Turin. Zákrok ABB u autora projektu nebyl úspěšný, protože konsorcium si nepřálo dostat se na ceny společnosti Powerpipe. Teprve v dubnu roku 1995 se žalobkyně dozvěděla, že Powerpipe projekt získala.

132    Žalobkyně neprovedla vůči Powerpipe žádnou dohodu. Podle jejích znalostí se tak nestalo ani u ostatních výrobců, s výjimkou ABB a Isoplus. Tyto dva poslední podniky trvaly, na schůzce EuHP dne 5. května 1995, na tom, aby bylo vůči společnosti Powerpipe jednáno ve vzájemné shodě, aby tato měla obtíže se zásobovat. Jelikož žalobkyně nevyráběla zařízení požadované subdodavatelem projektu Leipzig-Lippendorf, ani by nebyla schopna je dodat. Na schůzce konané dne 13. června 1995 nedošlo k žádnému potvrzení jakékoli dohody vůči Powerpipe.

133    Pokud jde o případ Lymatex, subdodavatele žalobkyně, žalobkyně mu žádným způsobem nenařídila poškozovat Powerpipe. V té době Lymatex nabrala velké zpoždění ve svých dodávkách spojů žalobkyni, zatímco tato měla v roce 1995 smluvní povinnost zásobovat se u ní veškerými spoji. Oproti tomu, co je řečeno v rozhodnutí v bodě 102 odůvodnění, žalobkyně pouze trvala na tom, aby Lymatex dodržovala své smluvní povinnosti vůči ní. Návrh dopisu Powerpipe byl žalobkyni zaslán na základě vlastního podnětu Lymatex zjevně proto, aby jí Lymatex ukázala, že se snaží řešit své problémy v dodávkách, a žalobkyně tento návrh nikdy nekomentovala.

134    Mimoto problém, který měla Powerpipe při výkonu svých smluvních povinností, byl způsoben jejím vlastním chováním. Pokud jde o projekt Århus Kommunale Værker (ÅKV), Powerpipe uzavřela neuskutečnitelnou smlouvu, která jí uložila povinnost, již nebylo možno splnit, dodat zejména spoje stejného druhu jako ty pro žalobkyni, a to v krátké lhůtě. Tvůrce projektu nakonec zrušil tuto smlouvu z důvodu neplnění dodávek společností Powerpipe. Rozhodnutí zrušit tuto smlouvu bylo přijato nezávisle na rozhodnutí Lymatex dále již nedodávat společnosti Powerpipe. Toto je potvrzeno skutečností, že rozhodnutí zrušit tyto dodávky společnosti Powerpipe bylo přijato dne 10. května 1995, tedy ve stejný den, kdy Lymatex informovala Powerpipe, že má přechodné problémy s dodávkami a že nemůže přijmout nové objednávky do září 1995. Důvody zrušení smlouvy zákazníkem neměly nic společného s chováním žalobkyně.

135    V důsledku toho nehrála žalobkyně žádnou úlohu při pokusech vyloučit Powerpipe z trhu. Skutečnost, že trvala na dodávkách od Lymatex, byla zcela legitimní a údajné důsledky tohoto postoje pro Powerpipe nebyly výsledkem jakéhokoli protiprávního chování.

136    Žalovaná uvádí, že žalobkyně připouští, že se účastnila dlouhé řady schůzek, kde byla projednávána opatření vůči Powerpipe, zejména schůzky v červenci 1992 s ABB a Powerpipe, na které byla tato „varována“. Toto přiznání stačí proto, aby byla žalobkyně součástí jednání ve vzájemné shodě vůči Powerpipe. Navíc, žalobkyně nepředložila důkazy, které by zpochybnily zjištění obsažená v bodě 143 a 144 odůvodnění rozhodnutí, podle kterých se svou přítomností na schůzce dne 24. března 1995 účastnila dohody, jež měla poškozovat Powerpipe.

2.     Závěry Soudu

137    Je třeba zaprvé uvést, že žalobkyně nevyvrátila zjištění Komise, pokud jde o její spolupráci na plánu směřujícímu k vyloučení Powerpipe, a zvláště pokud jde o zaměstnání klíčových zaměstnanců Powerpipe.

138    Žalobkyně totiž nepopírá, že se účastnila schůzky v červenci 1992 v Billund popsané v bodě 91 odůvodnění rozhodnutí. Mimoto není popíráno, že žalobkyně uzavřela a provedla svou dohodu s ABB, jež směřovala k zaměstnání generálního ředitele Powerpipe a rozdělení nákladů spojených s tímto zaměstnáním.

139    V tomto ohledu nemůže být přijato vysvětlení žalobkyně, podle kterého dohoda o příspěvcích na náklady zaměstnání neměla poškozovat Powerpipe. S ohledem na varování ABB určené společnosti Powerpipe již na jejich setkání v červenci 1992 za přítomnosti žalobkyně tato nemohla nevědět, že úmysl ABB zaměstnat zaměstnance Powerpipe byl součástí strategie, jejímž účelem bylo poškozovat Powerpipe. Ze zprávy ABB ze dne 2. července 1993, jež měla připravit schůzku ABB s žalobkyní, totiž vyplývá, že zaměstnání tohoto generálního ředitele bylo považováno za „společné jednání ve vztahu k Powerpipe“ (příloha č. 48 oznámení námitek). Během správního řízení žalobkyně uznala, že věděla, že jmenování dané osoby může být považováno za záporné jednání vůči Powerpipe (prohlášení p. Becha v příloze odpovědi žalobkyně ze dne 25. dubna na žádost na informace ze dne 13. března 1996).

140    V každém případě, i když žalobkyně může tvrdit, že na začátku souhlasila podílet se na nákladech na zaměstnání pouze za účelem umožnit otevření nové lobbistické kanceláře, toto vysvětlení nemůže odůvodnit skutečnost, že souhlasila s platbou příspěvku v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že daná osoba byla zaměstnána ABB proto, aby vykonávala jiné funkce nežli plánované.

141    Zadruhé není rovněž popíráno, že v době, kdy Powerpipe podala nabídku na projekt Neubrandenbrug, žalobkyně se dohodla s ABB a Henss, že bude vykonávat tlak na Powerpipe, aby vzala svou nabídku zpět. I když žalobkyně sama nevyhrožovala Powerpipe na jejích schůzkách s ní, není sporné, že reagovala podle postupu dohodnutého s ostatními účastnicemi kartelové dohody. Žalobkyně totiž připouští, že její ředitel pro prodej v té době potvrdil Powerpipe, že určitá kartelová dohoda mezi subjekty v odvětví existovala.

142    Pokud jde o nátlak, který byl na žalobkyni vyvíjen, je třeba uvést, že podnik, který se s jinými podniky účastní protisoutěžních činností, se nemůže dovolávat skutečnosti, že se jich účastní pod nátlakem ostatních účastníků. Žalobkyně totiž mohla nátlak vůči ní oznámit příslušným orgánům a podat ke Komisi stížnost na základě článku 3 nařízení č. 17, spíše nežli se účastnit dotyčných činností (viz rozsudky Soudu ze dne 10. března 1992, Hüls v. Komise, T‑9/89, Recueil, s. II‑499, body 123 a 128, a výše citovaný Tréfileurope v. Komise, bod 58).

143    Zatřetí, pokud jde o přidělení projektu Leipzig-Lippendorf, je třeba uvést, že závěry Komise se zakládají na výsledcích schůzky ze dne 24. března 1995, konané v Düsseldorfu.

144    V tomto ohledu je třeba nejdříve konstatovat, že žalobkyně nepopírá, že uvnitř kartelové dohody existovala dohoda, podle které byl projekt Leipzig-Lippendorf určen pro ABB, Henss/Isoplus a Pan/Isovit.

145    V této souvislosti byla Komise oprávněna dojít k závěru v bodě 99 odůvodnění svého rozhodnutí, že zpětvzetí nabídky žalobkyně na tento projekt bylo alespoň částečně vysvětleno nátlakem, jenž na ni vykonávali ostatní výrobci. I když žalobkyně měla za to, že investice vyžadované její první nabídkou nemohly být výnosné, tvrzení, podle kterého k nepodání její nové nabídky došlo výlučně pouze „omylem“, není věrohodné vzhledem k tomu, že musela vědět, s ohledem na přidělení projektu uvnitř kartelové dohody, že takovéto chování odpovídá postoji, který od ní ostatní účastnice kartelové dohody očekávají.

146    Z poznámek Tarco týkajících se schůzky dne 24. března 1995 (příloha č. 143 oznámení námitek) dále vyplývá, že skutečnost, že Powerpipe získala projekt Leipzig-Lippendorf, vedla k projednání řady opatření. Podle těchto poznámek:

„[Powerpipe] patrně získala [projekt] Leipzig-Lippendorf.

–        Žádný výrobce nesmí dodávat žádné výrobky L-L, IKR, Mannesmann-Seiffert, VEAG.

–        Veškeré žádosti o informace týkající se projektu musí být oznámeny [X].

–        Žádný z našich subdodavatelů nesmí pracovat pro [Powerpipe]; v opačném případě, bude veškerá spolupráce ukončena.

–        Pokusíme se zabránit [Powerpipe], aby se zásobovala umělou hmotou například, atd.

–        EuHP zjistí, zda si můžeme stěžovat ohledně přidělení smlouvy nekvalifikovanému podniku.“

147    Je třeba připomenout, že účast podniku na schůzce, jejíž předmět je zjevně protisoutěžní, vede k tomu, že nedistancuje-li se tento podnik veřejně od obsahu této schůzky, ostatní účastnice se domnívají, že souhlasí s výsledkem schůzky a že se jím bude řídit (viz judikatura citovaná v bodě 39 výše). Za těchto okolností stačí pro prokázání účasti tohoto podniku na protiprávním jednání ve vzájemné shodě, aby bylo na schůzce, které se účastní tento podnik, dané jednání zmíněno.

148    Vzhledem k tomu, že protisoutěžní opatření byla na schůzce dne 24. března 1995 uváděna, všechny podniky, jež se účastnily této schůzky, aniž by se veřejně distancovaly, musí být považovány za účastnící se dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, k nimž došlo těmito opatřeními.

149    V tomto ohledu není otázka, zda byl v okamžiku schůzky dne 24. března 1995 projekt Leipzig-Lippendorf již přidělen Powerpipe, relevantní. Opatření projednávaná na schůzce dne 24. března 1995 vycházela v každém případě z předpokladu, že Powerpipe získá tuto smlouvu. V každém případě, i když je možné, že smlouva mezi VEAG, společností, jež vyhlásila danou veřejnou zakázku, a Powerpipe byla podepsána až po datu této schůzky, z dopisu VEAG hlavnímu zhotoviteli projektu ze dne 21. března 1995 (příloha č. 142 oznámení námitek), jakož i z odpovědi VEAG ze dne 29. září 1995 na žádost o informace vyplývá, že rozhodnutí zadavatele ve prospěch Powerpipe bylo přijato dne 21. března 1995, tj. před dotčenou schůzkou.

150    Kromě toho žalobkyně nemůže tvrdit proto, aby unikla odpovědnosti, že nebyla přítomna na části schůzky, na které mohlo být projednáváno společné jednání vůči Powerpipe. Ohledně části, které se žalobkyně účastnila, připouští, že Henss trval na otázce „společného jednání“.

151    Navíc chování žalobkyně na schůzce dne 24. března 1995 nemůže být v žádném případě chápáno jako veřejné distancování se od rozhodnutí nedodávat Powerpipe vzhledem k tomu, že s ohledem na celkovou souvislost, zejména na situaci Powerpipe v projektu ÅKV a na problémové dodávky Lymatexu, toto chování naopak prokazuje postoj žalobkyně podporující rozhodnutí.

152    Žalobkyně zaprvé nepopírá, že vyjádřila svou nespokojenost, když zjistila, že Powerpipe se poté, co získala projekt ÅKV určený kartelovou dohodou ABB a žalobkyni, úspěšně zásobovala, v rámci plnění této zakázky, u švédské pobočky žalobkyně. Takovýto postoj svědčí o tom, že se žalobkyně snažila zajistit, aby Powerpipe vznikly problémy se zásobováním při plnění jejích projektů.

153    Zadruhé musí být považováno za prokázané, že žalobkyně zakročila u Lymatex, aby tato pozdržela své dodávky Powerpipe. Tvrzení Powerpipe, podle kterého jí člen personálu Lymatex potvrdil, že rozhodnutí nedodávat Lymatex do září 1995 nesouviselo s výrobními problémy, které Lymatex připomíná ve svém dopise ze dne 10. května 1995 Powerpipe (příloha č. 153 oznámení námitek), je potvrzeno skutečností, že přípravné znění tohoto dopisu (příloha č. 155 oznámení námitek) bylo nalezeno při šetřeních vykonaných zejména Komisí dne 28. června 1995 v kanceláři ředitele žalobkyně. Skutečnost, že Lymatex považovala za nutné informovat žalobkyni o své odpovědi na objednávku Powerpipe ještě předtím, nežli byla tato odpověď zaslána Powerpipe, prokazuje, že Lymatex chtěla dát žalobkyni přinejmenším možnost zasáhnout, pokud jde o odpověď, kterou zamýšlela dát na tuto objednávku. S ohledem na rozhodnutí přijaté na schůzce dne 24. března 1995 nedodávat Powerpipe nemůže být existence přípravné verze odpovědi Lymatex u žalobkyně chápána jinak než jako potvrzující skutečnost, že žalobkyně měla styky s Lymatex dne 10. května 1995 nebo dříve, během kterých vyjádřila svou vůli směřující k pozdržení dodávek Powerpipe. Tento závěr není v rozporu se zjištěním, že Lymatex nezrušila jiné objednávky Powerpipe. Je ostatně třeba v tomto ohledu konstatovat, že Lymatex neposkytla Komisi pravdivé vysvětlení ohledně zaslání návrhu její odpovědi žalobkyni, tvrdíc, že se nejednalo o návrh, ale o opis tohoto dopisu Powerpipe a že chtěla pouze ukázat, že dělá něco pro dodržení svých smluvních povinností vůči žalobkyni (příloha č. 157 oznámení námitek), zatímco z údajů ve verzi dopisu, kterou má žalobkyně, jasně vyplývá, že se jednalo o přípravnou verzi zaslanou několik hodin předtím, nežli byla zaslána konečná verze Powerpipe.

154    Vzhledem k tomu, že bylo dostatečně prokázáno, že se žalobkyně nedistancovala od rozhodnutí o bojkotu přijatého na schůzce dne 24. března 1995, není relevantní zjišťovat, do jaké míry bylo chování žalobkyně přímou příčinou ztrát, o kterých Powerpipe tvrdí, že je utrpěla zejména v rámci projektu ÅKV.

155    Z toho vyplývá, že Komise správně stanovila, že se žalobkyně účastnila dohody, jež měla poškozovat Powerpipe, neboť žalobkyně neprokázala, že se distancovala od výsledku dané schůzky.

156    Tento závěr není zpochybněn tvrzením žalobkyně, podle kterého v žádném případě neprováděla bojkot Powerpipe vzhledem k tomu, že nevyráběla výrobky požadované subdodavatelem daného projektu.

157    Bojkot může být přičítán podniku, aniž by bylo potřeba, aby se tento skutečně účastnil, nebo se třeba jen mohl účastnit jeho uplatňování. Opak by vedl k výsledku, že podniky, které schválily opatření bojkotu, ale které neměly samy příležitost přijmout opatření pro jeho provedení, by unikly veškeré odpovědnosti za svoji účast na dohodě.

158    V tomto ohledu je třeba uvést, že podnik, který se účastnil protiprávního jednání, jež má mnoho forem, porušujícího pravidla hospodářské soutěže chováním, které je mu vlastní, a které spadá pod pojem dohody nebo jednání ve vzájemné shodě s cílem narušujícím hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy a jehož účelem je přispět k uskutečňování protiprávního jednání v plném rozsahu, může být rovněž odpovědný za chování ostatních podniků v rámci téhož protiprávního jednání po celou dobu svojí účasti na uvedeném protiprávním jednání, je-li prokázáno, že daný podnik o protiprávním jednání ostatních účastníků věděl nebo jej mohl rozumně předvídat a byl připraven přijmout toto riziko (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Komise v. Anic Partecipazioni, bod 203).

159    Tím, že byla žalobkyně přítomna na schůzce dne 24. března 1995, věděla o opatřeních, jež měla poškozovat obchodní činnost Powerpipe. Skutečnost, že se nedistancovala od takovýchto opatření, způsobila přinejmenším, že se ostatní účastnice této schůzky domnívaly, že souhlasí s výsledky této schůzky, že se jimi bude řídit a že je připravena přijmout riziko z toho plynoucí.

160    Konečně v rozsahu, v němž Komise zmínila jednání ve Švédsku před jeho přistoupením k Evropské unii dne 1. ledna 1995, stačí uvést, že opatření, jež měla poškozovat činnost Powerpipe, za která musí být žalobkyně odpovědná, byla uspíšena vstupem Powerpipe na německý trh, a měla jí proto od počátku bránit v rozvoji její činnosti v Evropské unii. Navíc tím, že souhlasila s přispíváním na zaměstnání generálního ředitele Powerpipe, skutečně provedla na společném trhu již před 1. lednem 1995 dohodu, jež měla poškozovat činnost Powerpipe. Z toho vyplývá, že Komise vzala v úvahu protisoutěžní jednání zavedené ve Švédsku v rozsahu, ve kterém skutečně ovlivnilo soutěž uvnitř Evropské unie.

161    V tomto ohledu je jasně uvedeno v bodě 148 odůvodnění rozhodnutí následující:

„[P]ro účely tohoto postupu Komise přihlédne ke společnému jednání proti Powerpipe před přistoupením Švédska do Společenství (k 1. [lednu] 1995) pouze v rozsahu, ve kterém ovlivnilo soutěž uvnitř Unie (vstup Powerpipe na německý trh) nebo ve kterém nepřímo prokazuje existenci plánu poškozovat nebo vyloučit Powerpipe po tomto datu.“ (neoficiální překlad)

162    Z předcházejícího vyplývá, že námitka týkající se dohod ve vzájemné shodě proti Powerpipe musí být rovněž zamítnuta.

F –  K nátlaku vykonávanému skupinou ABB

1.     Argumenty účastnic řízení

163    Žalobkyně uplatňuje, že Komise podcenila nátlak vykonávaný na ni skupinou ABB, což žalovaná popírá.

2.     Závěry Soudu

164    Je třeba uvést, že, jak to poznamenává žalobkyně, Komise ve svém rozhodnutí několikrát odkazuje na skutečnost, že ABB vykonávala značný nátlak na ostatní podniky odvětví, aby je přesvědčila, aby souhlasily s danými protisoutěžními ujednáními. Navíc Komise uznala při určování výše pokuty uložené ABB, že ABB „systematicky používala svoji hospodářskou sílu a zdroje jako velký nadnárodní podnik, aby posílila účinnost kartelové dohody a zajistila, že ostatní podniky budou plnit její vůli“ (bod 169 odůvodnění rozhodnutí).

165    Pokud jde o protiprávní jednání vytýkané žalobkyni, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury se nemůže podnik, který se účastní protisoutěžních činností pod nátlakem ostatních účastníků, dovolávat tohoto nátlaku, jelikož může nátlak vůči sobě oznámit, spíše nežli se účastnit dotyčných činností (viz judikatura citovaná v bodě 142 výše).

166    Vzhledem k tomu, že tato námitka nemůže být přijata, je třeba žalobní důvod vycházející ze skutkových omylů při použití č. 85 odst. 1 Smlouvy jako celek zamítnout.

II –  K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

A –  K přístupu ke spisu

1.     Argumenty účastnic řízení

167    Žalobkyně tvrdí, že ji Komise odradila, aby trvala na přístupu ke spisu. Společnosti Pan-Isovit, která na přístupu ke spisu zdá se trvala, byla uložena pokuta, jejíž výše byla snížena z důvodu spolupráce méně než u ostatních. Žalobkyně souhlasila se vzdáním se části svých práv pod nátlakem v naději, že získá dokumenty týkající se kartelové dohody přímo od ABB. ABB jí poskytla však pouze vybrané dokumenty, které navíc nebyly úplné. V této souvislosti žalobkyně uplatňuje, že volba Komise ponechat na dotčených podnicích, aby zajistily odpovídající výměnu dokumentů mezi sebou, nebyla vyhovujícím řešením.

168    Žalovaná popírá, že bránila podnikům v přístupu ke spisu, a připomíná, že žalobkyně souhlasila s organizováním výměny dokumentů mezi dotčenými podniky. Snížení výše pokuty Pan-Isovit nijak nesouviselo s postojem tohoto podniku vůči přístupu ke spisu. Pokud jde o ABB, tvrzení, že tato neposkytla úplnou dokumentaci, není přesné.

2.     Závěry Soudu

169    Účelem přístupu ke spisu ve věcech hospodářské soutěže je umožnit osobám, kterým je určeno oznámení námitek, seznámit se s důkazy obsaženými ve spisu Komise, aby se tyto osoby mohly na základě těchto důkazů užitečně vyjádřit k závěrům, ke kterým Komise dospěla v oznámení námitek (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 89, a ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise, C‑51/92 P, Recueil, s. I‑4235, bod 75; rozsudky Soudu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, bod 59, a ICI v. Komise, T‑36/91, Recueil, s. II‑1847, bod 69). Přístup ke spisu tak patří mezi procesní záruky, jež mají chránit právo na obhajobu, a zvláště zajistit účinný výkon práva být vyslechnut, jež je stanoveno v čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení č. 17 a článku 2 nařízení Komise č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 o slyšeních podle čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17 (Úř. věst. č. 127, s. 2268) (rozsudek Soudu ze dne 1. dubna 1993, BPB Industries a British Gypsum v. Komise, T‑65/89, Recueil, s. II‑389, bod 30).

170    Podle ustálené judikatury je Komise povinna umožnit dotyčným podnikům a sdružením podniků účinně se obhajovat proti námitkám uplatněným proti nim v oznámení námitek, umožnit jim přístup k celému vyšetřovacímu spisu, s výjimkou dokumentů obsahujících obchodní tajemství jiných podniků nebo jiné důvěrné informace a interní dokumenty Komise (výše citovaný rozsudek Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, bod 54, a rozsudek Soudu ze dne 19. května 1999, BASF Coatings v. Komise, T‑175/95, Recueil, s. II‑1581).

171    V rámci kontradiktorního řízení upraveného nařízením č. 17 není možné, aby pouze Komisi příslušelo rozhodnout, jaké dokumenty jsou užitečné pro obhajobu (výše citované rozsudky ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, bod 81, a ICI v. Komise, bod 91). S ohledem na obecnou zásadu rovnosti zbraní nelze připustit, aby Komise sama mohla rozhodovat o použití, či nepoužití dokumentů proti podnikům, zatímco podniky by k nim neměly přístup, a nemohly by tedy učinit odpovídající rozhodnutí o jejich použití, či nepoužití pro svoji obhajobu (výše citované rozsudky ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, bod 83, a ICI v. Komise, bod 93).

172    Ve světle těchto pravidel je třeba ověřit, zda Komise v daném případě dodržela svoji povinnost umožnit přístup k úplnému vyšetřovacímu spisu.

173    Nejdříve je třeba uvést, že Komise ve svém dopise ze dne 20. března 1997, připojeném ke oznámení námitek doručenému žalobkyni, prohlásila:

„Za účelem pomoci podnikům připravit si připomínky k námitkám, které jsou jim určeny, jim Komise může umožnit nahlédnout do spisu, který se jich týká. V daném případě Komise připojila k oznámení námitek veškerou relevantní dokumentaci, jež se skládala z veškeré relevantní korespondence v souladu s článkem 11 nařízení [č. 17]. Odkazy na skutečnosti zcela nesouvisející s předmětem věci byly vymazány z dokumentů připojených k oznámení námitek. V případě, že si budete přát v kancelářích Komise přezkoumat dokumenty, do nichž může být nahlédnuto a které se týkají vašeho podniku, nebo pokud máte dotazy ohledně tohoto postupu, obraťte se na […] do tří týdnů od obdržení tohoto dopisu.“

174    Žalobkyně tvrdila v odpověď na písemnou otázku položenou Soudem, že se obrátila na Komisi dne 23. dubna 1997, aby jí umožnila přístup k úplnému spisu. Ačkoliv není sporné, že takovýto telefonický rozhovor se konal, účastnice se neshodují na přesném obsahu tohoto rozhovoru, a zejména na tom, zda na jedné straně Komise odmítla žádost o přístup ke spisu, prohlašujíc, jak tvrdí žalobkyně, že jestliže si podniky „skutečně přejí prokázat spolupráci, měli by spíše samy zajistit výměnu opisů“, a na druhé straně na tom, zda žalobkyně nakonec žádala přístup k úplnému spisu. Není však popíráno, že při tomto rozhovoru bylo jednáno o postupu výměny dokumentů mezi dotčenými podniky.

175    Není sporné, že v dubnu a v květnu 1997 navrhla Komise podnikům, jež byly příjemci oznámení námitek, že by měly přistoupit k výměně všech dokumentů, jež byly u nich zabaveny při šetřeních. Není popíráno, že všechny dotčené podniky, s výjimkou Dansk Rørindustri, souhlasily s provedením této výměny dokumentů. Následně všechny podniky účastnící se výměny dokumentů, mezi nimi i žalobkyně, obdržely od ostatních dokumenty u nich zabavené spolu se seznamem vypracovaným buď dotčeným podnikem, nebo v případě ABB a Pan-Isovit na jejich žádost Komisí. Pokud jde o dokumenty zabavené u Dansk Rørindustri, část těchto dokumentů byla zaslána ostatním podnikům dne 18. června 1997 na žádost Komise, zatímco další část byla zaslána dne 24. září 1997 samotnou Komisí.

176    Není rovněž sporné, že po telefonickém rozhovoru dne 23. dubna 1997 se již žalobkyně neobrátila na služby Komise ve věci přístupu ke spisu.

177    Ve své odpovědi na písemnou otázku Soudu žalobkyně uplatňuje, že z tohoto telefonického rozhovoru vyvodila, že bylo v jejím zájmu nežádat, aby měla právo přístupu k úplnému spisu Komise, neboť by jí jinak Komise vytýkala nedostatek spolupráce při správním řízení.

178    Je nutné však konstatovat, že žalobkyně nepřináší žádný důkaz o chování Komise, z kterého mohla rozumně vyvodit v dané době, že výkon jejího práva na přístup k vyšetřovacímu spisu by měl následky na následné posouzení jejího stupně spolupráce při výpočtu výše pokuty. Je pravda, že ABB spojila ve svém dopise ze dne 6. června 1997 Komisi svůj návrh výměny dokumentů se svou vůlí spolupracovat s Komisí a že Tarco potvrdila za sebe v dopise ze dne 19. června 1997 Komisi, že tím, že se účastnila výměny dokumentů, „nadále projevuje [svou] vůli spolupracovat a svou skutečnou spolupráci s Komisí, i když riskuje, že nebude mít přístup k úplnému spisu“. Tato tvrzení, dovolávající se vůle dotčených podniků pokračovat ve spolupráci, však neodkazují na chování Komise, které mohlo vést k dojmu, že žádost o přístup ke spisu by způsobila zvýšení pokuty. Žalobkyně ani neprokázala své tvrzení vyjádřené v žalobě, podle kterého souhlasila s tím, že nebude trvat na přístupu ke spisu, „pod nátlakem“. Stejně tak je tomu krom toho, pokud jde o její tvrzení, podle kterého měla pro Pan-Isovit žádost o přístup ke spisu vliv na posuzování její spolupráce při výpočtu výše pokuty.

179    V důsledku toho je třeba přijmout závěr, že žalobkyně neprokázala, že Komise vykonávala nátlak, aby žalobkyně nevyužila možnosti mít přístup k úplnému vyšetřovacímu spisu. V důsledku toho je třeba předpokládat, že žalobkyně zamýšlela nevyužít tuto možnost.

180    V každém případě je třeba mít za to, že Komise tím, že stanovila a zpřístupnila spis ve svých kancelářích, jak bylo oznámeno v dopise přiloženém k oznámení námitek, splnila svou povinnost poskytnout podnikům, z vlastního podnětu a aniž by čekala na jednání ze strany těchto podniků, přístup k vyšetřovacímu spisu.

181    Za těchto okolností nemůže být vytýkáno Komisi, že chtěla usnadnit přístup k vyšetřovacímu spisu tím, že vyzvala dotčené podniky, aby mezi sebou a vůči svým poradcům provedly výměnu dokumentů zabavených u každého z nich při šetřeních.

182    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobkyně se nemůže dovolávat toho, že neměla přístup ke spisu z důvodu skutečnosti, že v rámci této výměny dokumentů jí ABB zaslala dokumenty, ve kterých byly určité části vymazány.

183    Z dopisu ze dne 4. června 1997 zaslanému poradci skupiny ABB poradcům žalobkyně vyplývá, že ABB „odstranila závadná místa“ („redacted“) z některých dokumentů, neboť se jednalo o interní dokumenty obsahující důvěrné informace. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se nemůže přístup ke spisu vztahovat na obchodní tajemství jiných podniků a na jiné důvěrné informace (viz bod 170 výše). Pokud měla žalobkyně jakoukoli pochybnost, pokud jde o verzi určitých dokumentů připravenou ABB nebo jinými soutěžiteli, zejména ohledně informací vymazaných ABB v určitých dokumentech, nebo pokud měla jakoukoli pochybnost o úplnosti seznamů dokumentů vypracovaných jejími soutěžiteli, nic jí nebránilo obrátit se na Komisi nebo, podle okolností, využít své právo na přístup k úplnému vyšetřovacímu spisu v kancelářích Komise.

184    Z předcházejícího vyplývá, že Komise tím, že navrhla dotčeným podnikům usnadnit přístup k dokumentům výměnou dokumentů, a tím, že zajistila sama právo na přístup k úplnému vyšetřovacímu spisu, řádně zohlednila požadavky stanovené v judikatuře Soudu, podle které výměna dokumentů mezi podniky nemůže v žádném případě vyloučit povinnost Komise zajistit sama dodržování práva dotyčných podniků na obhajobu při vyšetřování porušení práva hospodářské soutěže. Obhajoba podniku totiž nemůže záviset na dobré vůli jiného podniku, který je považován za jeho konkurenta, vůči kterému Komise uplatnila obdobné výtky a jehož hospodářské a procesní zájmy jsou často opačné (výše citované rozsudky ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, bod 85 a 86, a ICI v. Komise, body 95 a 96).

185    Z toho vyplývá, že námitka vycházející z nedostatku přístupu ke spisu musí být zamítnuta.

B –  K porušení práva být vyslechnut, pokud jde o dovolávání se nových důkazních prostředků

1.     Argumenty účastnic řízení

186    Žalobkyně vytýká Komisi, že porušila její právo na obhajobu tím, že po oznámení námitek dvakrát doplnila v dopisech ze dne 22. května a 9. října 1997 dodatečné dokumenty na podporu jejího obvinění. Komise neměla právo vycházet z těchto dokumentů, protože jasně neuvedla v oznámení námitek, že to udělá.

187    Žalovaná uvádí, že žádné procesní pravidlo jí nebrání v tom, aby předložila doplňující důkazy po odeslání oznámení námitek. V daných dopisech Komise vysvětlila, že dokumenty k nim přiložené se dovolávají tvrzení obsažených v oznámení námitek nebo ve vyjádřeních k tomuto oznámení. Vzhledem k tomu, že tyto dopisy byly zaslány před jednáním, žalobkyně měla možnost na ně odpovědět, a to ostatně udělala.

2.     Závěry Soudu

188    Z čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17 ve spojení s články 2 a 4 nařízení č. 99/63 vyplývá, že Komise musí oznámit námitky, které uplatňuje proti dotyčným podnikům a sdružením podniků, a ve svých rozhodnutích může uvést pouze námitky, k nimž se tyto měly příležitost vyjádřit (výše citovaný rozsudek CB a Europay v. Komise, bod 47).

189    Stejně tak dodržování práva na obhajobu, jež je základní zásadou práva Společenství a musí být zajištěno za všech okolností, zejména v jakémkoliv řízení, které může vést k uložení sankcí, i když se jedná o správní řízení, vyžaduje, aby dotyčným podnikům a sdružením podniků bylo již ve stadiu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit jejich stanovisko ke skutečnosti a relevanci skutkových okolností, vytýkaných skutečností a okolností dovolávaných Komisí (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, bod 11; rozsudek Soudu ze dne 10. března 1992, Shell v. Komise, T‑11/89, Recueil, s. II‑757, bod 39).

190    Žádné ustanovení však Komisi nezakazuje, aby po zaslání oznámení námitek stranám oznámila nové písemnosti, o kterých má za to, že podporují její tvrzení, s tím, že musí dotyčným podnikům poskytnout nezbytný čas k vyjádření se k této otázce (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 29).

191    Pokud jde o dopis ze dne 22. května 1997, je třeba uvést, že Komise v něm uvedla ohledně dokumentů připojených v přílohách X1 až X9 jejich relevantnost s ohledem na oznámení námitek ze dne 20. března 1997 a označila část oznámení námitek dotčenou příslušným dokumentem. Z toho vyplývá, že žalobkyně byla dostatečně informována o relevantnosti těchto dokumentů ve vztahu k již oznámeným námitkám.

192    Pokud jde o dokumenty přiložené k dopisu ze dne 9. října 1997, je třeba upřesnit, že se jedná o řadu dokumentů doplňujících oznámení námitek očíslovaných od 1 do 18 a o řadu odpovědí určitých podniků na žádosti o informace, zaslané společně s tabulkami, jež uvádějí pro každý dokument dotčený předmět, jakož i odkaz na relevantní část oznámení námitek a, podle okolností, na části vyjádření k oznámení námitek určitých podniků.

193    Z dopisů Komise ze dne 22. května a 9. října 1997 vyplývá, že nevznesly nové námitky, ale že uvádějí určité dokumenty, které tvoří dodatečné důkazy na podporu námitek vznesených za tímto účelem v oznámení námitek.

194    Vzhledem k tomu, že Komise dostatečně upřesnila, v jakém rozsahu se každý z dokumentů zaslaných po oznámení námitek vztahuje k tomuto oznámení, a vzhledem k tomu, že krom toho žalobkyně netvrdí, že neměla čas nezbytný pro předložení svých připomínek v tomto ohledu, je třeba konstatovat, že žalobkyně se mohla vyjádřit ke skutečnosti a relevantnosti skutečností, námitek a okolností tvrzených v těchto dokumentech.

195    Z těchto důvodů musí být námitka zamítnuta v rozsahu, v němž se týká uplatnění nových důkazních prostředků.

C –  K porušení práva být vyslechnut, pokud jde o použití pokynů pro výpočet výše pokut

1.     Argumenty účastnic řízení

196    Podle žalobkyně porušila Komise právo na obhajobu tím, že se dovolávala nových pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3) (dále jen „nové pokyny“ nebo „pokyny“). Ačkoliv tyto pokyny podstatně změnily pravidla použitelná do té doby, Komise ve svém oznámení námitek nijak nenaznačila, že pro výpočet výše pokut použije novou politiku. Je obecně považováno za žádoucí, aby Komise ve svém oznámení námitek uvedla hlediska, které má v úmyslu použít, pokud jde o stanovení výše pokuty.

197    Žalovaná připomíná, že pokud jde o nedostatek jakékoli zmínky o výši pokuty v oznámení námitek, nemá v tomto ohledu žádnou povinnost.

2.     Závěry Soudu

198    Předem je třeba uvést, že není popíráno, že Komise stanovila pokutu uloženou žalobkyni v souladu s obecným postupem pro výpočet výše pokut stanoveným v pokynech.

199    Z ustálené judikatury vyplývá, že Komise splní svou povinnost dodržet právo podniků být vyslechnuty, pokud ve svém oznámení námitek výslovně uvede, že bude zkoumat, zda je třeba uložit dotyčným podnikům pokuty, a pokud uvede hlavní skutkové a právní okolnosti, které mohou vést k uložení pokuty, jako je závažnost a délka trvání předpokládaného protiprávního jednání a skutečnost, že k němu došlo „úmyslně nebo z nedbalosti“. Komise jim tak poskytuje údaje, které jsou nezbytné pro jejich obranu nejen proti zjištění protiprávního jednání, ale i proti uložení pokuty (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 21).

200    Z toho vyplývá, že pokud jde o stanovení výše pokut, právo dotyčných podniků na obhajobu je před Komisí zaručeno prostřednictvím možnosti vyjádřit se k době trvání, závažnosti a protisoutěžní povaze vytýkaných skutečností. Krom toho mají podniky, pokud jde o stanovení výše pokut, dodatečné záruky v rozsahu, v němž má Soud pravomoc přezkumu v plné jurisdikci, a může zejména zrušit nebo snížit pokutu na základě článku 17 nařízení č. 17 (rozsudek Soudu ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise, T‑83/91, Recueil, s. II‑755, bod 235).

201    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise vysvětlila na stranách 53 a 54 oznámení námitek zaslaného žalobkyni, jakou dobu trvání protiprávního jednání zamýšlí vůči ní uplatnit.

202    Komise dále vyložila na stranách 57 a 58 oznámení námitek důvody, na základě kterých se domnívá, že toto protiprávní jednání je velmi závažným protiprávním jednáním, jakož i skutečnosti představující přitěžující okolnosti, tj. manipulace se zadávacími řízeními, agresivní provádění kartelové dohody, aby byla zajištěna poslušnost všech účastníků dohod a vyloučen jediný významný soutěžitel, který se dohody neúčastnil, a pokračování protiprávního jednání po šetřeních.

203    Na stejném místě Komise upřesnila, že při stanovení pokuty jednotlivým podnikům přihlédla zejména k roli, kterou každý hrál v rámci protisoutěžních jednání, ke všem podstatným rozdílům, pokud jde o dobu trvání jejich účasti, jejich význam v odvětví dálkového vytápění, jejich celkový obrat, aby tak podle okolností vzala v úvahu velikost a hospodářskou sílu daných podniků a proto, aby byl zajištěn dostatečně odrazující účinek, a nakonec přihlédla ke všem polehčujícím okolnostem.

204    Dále na straně 58 oznámení námitek Komise poznamenala, pokud jde o žalobkyni, že tato hrála roli vůdce v kartelové dohodě, že byla druhým největším výrobcem trubek dálkového vytápění a že hrála aktivní roli při všech činnostech kartelové dohody, i když tato role byla menší ve srovnání s rolí skupiny ABB.

205    Tímto Komise uvedla v oznámení námitek skutkové a právní okolnosti, ze kterých hodlala vycházet při výpočtu výše pokuty, která měla být uložena žalobkyni, takže v tomto ohledu bylo právo žalobkyně být vyslechnuta řádně dodrženo.

206    Je třeba uvést, že Komise nebyla povinna, jelikož uvedla skutkové a právní okolnosti, na kterých založí svůj výpočet výše pokut, upřesnit způsob, jakým využije každou z těchto skutečností pro stanovení výše pokuty. Uvedení údajů ohledně výše zamýšlených pokut, dokud nebyla podnikům dána možnost uplatnit jejich připomínky k námitkám, které jsou vůči nim vzneseny, by znamenalo nepřiměřeně předjímat rozhodnutí Komise (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique diffusion française a další v. Komise, citovaný výše, bod 21, a ze dne 9. listopadu 1983, Michelin v. Komise, Recueil, s. 3461, bod 19).

207    V důsledku toho nebyla Komise během správního řízení ani povinna sdělit dotyčným podnikům svůj úmysl uplatnit nový postup pro výpočet výše pokut.

208    Zvláště nebyla Komise povinna v oznámení námitek uvést možnost případné změny své politiky, pokud jde o obecnou výši pokut, jelikož tato možnost závisí na obecných úvahách soutěžní politiky bez přímé souvislosti s konkrétními okolnostmi projednávané věci (viz výše citovaný rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 22). Komise totiž nemá povinnost upozorňovat podniky tím, že je uvědomí o svém záměru zvýšit obecnou výši pokut (viz výše citovaný rozsudek Solvay v. Komise, bod 311).

209    Z toho vyplývá, že právo žalobkyně být vyslechnuta nezavazovalo Komisi oznámit jí její úmysl uplatňovat v jejím případě nové pokyny.

210    Ze všech těchto důvodů musí být námitka týkající se porušení práva být vyslechnut rovněž zamítnuta, pokud jde o použití pokynů pro výpočet výše pokut.

III –  K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení obecných zásad a ze skutkových omylů při stanovení výše pokuty

A –  K porušení zásady zákazu zpětné účinnosti

1.     Argumenty účastnic řízení

211    Žalobkyně vytýká Komisi, že porušila zásadu zákazu zpětné účinnosti tím, že v jejím případě uplatnila nové pokyny, i když žalobkyně spolupracovala s Komisí, aniž si byla vědoma úmyslu Komise podstatně změnit její politiku v oblasti pokut.

212    V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že pokuty stanovené v článku 15 nařízení č. 17 jsou trestní povahy, a proto spadají pod čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), který zakazuje ukládat sankce přísnější než ty, které bylo možno uložit v okamžiku spáchání daného trestného činu. Je tedy v rozporu s čl. 7 odst. 1 EÚLP uplatňovat zpětně nová právní pravidla, která si Komise uložila, pokud jde o stanovení výše pokuty, a která mají normativní povahu a zavazují Komisi. I kdyby tato nová pravidla nebyla považována za normativní, ale pouze za změnu v praxi Komise, použití norem vyplývajících z této změny by bylo v rozporu se zásadami obsaženými ve výše uvedeném ustanovení. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva zejména vyplývá, že tyto zásady se rovněž použijí na změny v judikatuře.

213    Žalobkyně uznává, že Komise má obyčejně právo zvýšit obecnou výši pokut bez předchozího upozornění. V daném případě však Komise radikálně změnila svou politiku a svou praxi v oblasti pokut, což ji zavazovalo k předchozímu upozornění, zvláště tehdy, jestliže podnik, jako žalobkyně, dobrovolně poskytl důkazy, které ho usvědčovaly, aniž by si byl vědom této radikální změny.

214    Pokyny vedou skutečně k systematickému zvyšování výše pokut, pokud jde o podniky v postavení žalobkyně. Tím, že jsou pokuty vypočítávány na základě absolutních částek, pokyny ukládají způsob výpočtu, který se dotýká malých a středních podniků více než systém, kdy pokuta zcela nebo částečně závisí na obratu dotčeného podniku.

215    Žalovaná namítá, že nové pokyny pouze vymezují rámec, ve kterém Komise zamýšlí uplatňovat článek 15 nařízení č. 17 a tento rámec nijak nemění. Komise mohla ve skutečnosti uložit přesně tutéž pokutu žalobkyni, aniž by kdy přijala nové pokyny.

216    Navíc pokyny představují změnu v obecném přístupu Komise při výpočtu výše pokut, která nevede nutně ke zvýšení v konkrétním případě. I když cílem pokynů bylo ukládat vyšší pokuty, toto bylo zcela slučitelné s judikaturou.

2.     Závěry Soudu

217    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování zajišťuje soud Společenství (viz zejména posudek Soudního dvora 2/94 ze dne 28. března 1996, Recueil, s. I‑1759, bod 33, a rozsudek Soudního dvora ze dne 29. května 1997, Kremzow, C‑299/95, Recueil, s. I‑2629, bod 14). Za tímto účelem soud Společenství vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti EÚLP (výše citovaný rozsudek Kremzow, bod 14; rozsudek Soudu ze dne 20. února 2001, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T‑112/98, Recueil, s. II‑729, bod 60). Krom toho podle čl. F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (nyní po změně čl. 6 odst. 2 EU) „Unie ctí základní práva zaručená [EÚLP] a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství“.

218    Podle čl. 7 odst. 1 EÚLP „[n]ikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem“ a „nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu“.

219    Je třeba uvést, že zásada zákazu zpětné účinnosti trestních ustanovení zakotvená v článku 7 EÚLP jako základní právo, je zásadou společnou všem právním řádům členských států a je nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování zajišťuje soud Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1984, Kirk, 63/83, Recueil, s. 2689, bod 22).

220    I když z čl. 15 odst. 4 nařízení č. 17 vyplývá, že rozhodnutí Komise ukládající pokuty za porušení práva hospodářské soutěže nemají trestněprávní povahu (výše citovaný rozsudek Tetra Pak v. Komise, bod 235), Komise je nicméně povinna dodržovat obecné zásady práva Společenství, a zejména zásadu zákazu zpětné účinnosti v jakémkoli správním řízení, které může vést k uložení sankcí na základě pravidel Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže (viz analogicky výše citovaný rozsudek Michelin v. Komise, bod 7).

221    Dodržování této zásady tato vyžaduje, aby sankce uložené podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže odpovídaly sankcím, jež byly stanoveny v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo.

222    V tomto ohledu je třeba uvést, že sankce, jež mohou být uloženy Komisí za porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství, jsou vymezeny článkem 15 nařízení č. 17, jež bylo přijato před počátkem protiprávního jednání. Jednak je třeba připomenout, že Komise nemá pravomoc změnit nařízení č. 17 nebo se od něj odchýlit stanovením pravidel obecné povahy, které sama sobě uloží. Jednak není-li sporné, že Komise stanovila výši pokuty uložené žalobkyni v souladu s obecným postupem pro výpočet výše pokut stanoveným v pokynech, je třeba konstatovat, že tím, že takto učinila, dodržela rámec sankcí vymezených článkem 15 nařízení č. 17.

223    Podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 „Komise může podnikům nebo sdružením podniků uložit rozhodnutím pokuty ve výši od 1 000 do 1 000 000 zúčtovacích jednotek nebo v částce tuto výši přesahující, ale nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce všemi podniky, které se na [protiprávním jednání] podílely, a pokud úmyslně nebo z nedbalosti […] poruší čl. 85 odst. 1, […] Smlouvy“. Ve stejném ustanovení je stanoveno, že „při stanovení výše pokuty se bere v úvahu závažnost a [doba] trvání daného [protiprávního jednání]“.

224    Pokyny v prvním pododstavci bodu 1 stanoví, že pro výpočet výše pokuty se základní částka stanoví podle závažnosti a délky protiprávního jednání, což jsou jediná kritéria uvedená v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

225    Podle pokynů bere Komise za výchozí bod při výpočtu výše pokut částku stanovenou v závislosti na závažnosti protiprávního jednání (dále jen „obecný výchozí bod“). Při hodnocení závažnosti protiprávního jednání je třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost relevantního zeměpisného trhu (bod 1 A první pododstavec). V rámci toho jsou protiprávní jednání rozdělena do tří kategorií, tj. „méně závažná protiprávní jednání“, za která se předpokládaná výše pokuty pohybuje mezi 1000 a 1 milionem ECU, „závažná protiprávní jednání“, za která se předpokládaná výše pokuty může pohybovat mezi 1 milionem a 20 miliony ECU, a „velmi závažná protiprávní jednání“, za která je předpokládaná výše pokuty vyšší než 20 milionů ECU (bod 1 A druhý pododstavec první až třetí odrážka). V každé z těchto kategorií, a zejména u kategorií závažných a velmi závažných protiprávních jednání navrhovaný rozsah pokut umožní, aby se na podniky použilo diferencované zacházení podle povahy protiprávního jednání, kterého se dopustily (bod 1 A třetí pododstavec). Mimoto je nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou schopnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odrazující účinek (čtvrtý pododstavec bodu 1 A).

226    Dále může být přihlédnuto ke skutečnosti, že velké podniky obvykle mají právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které jim umožní lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži (bod 1 A pátý pododstavec).

227    Uvnitř každé ze tří kategorií stanovených výše může být třeba v některých případech zvážit stanovené částky, aby se brala v úvahu specifická váha, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu (dále jen „zvláštní výchozí bod“) (bod 1 A šestý pododstavec).

228    Pokud jde o hledisko týkající se doby trvání protiprávního jednání, pokyny zavádějí rozlišení mezi krátkodobými protiprávními jednáními (obecně kratší než jeden rok), za která by částka stanovená za závažnost neměla být zvyšována, střednědobá protiprávní jednání (obecně od jednoho do pěti let), za která může být uvedená částka zvýšena až o 50 %, a dlouhodobá protiprávní jednání (obecně déle než pět let), za která může být uvedená částka zvýšena za každý rok o 10 % (první až třetí odrážka prvního pododstavce bodu 1 B).

229    Pokyny dále uvádějí příkladmý výčet přitěžujících a polehčujících okolností, které mohou být vzaty v úvahu pro zvýšení či snížení základní částky, a poté odkazují na sdělení Komise ze dne 18. července 1996 o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. C 207, s. 4) (dále jen „sdělení o spolupráci“).

230    Obecnou poznámkou je upřesněno, že konečná částka vypočítaná podle této metody (základní částka zvýšená nebo snížená o příslušné procentní body) nemůže v žádném případě překročit 10 % celosvětového obratu podniků, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 [bod 5 písm. a)]. Navíc pokyny stanoví, že po provedení výše uvedených výpočtů je třeba podle okolností vzít v úvahu určité objektivní faktory, např. zvláštní hospodářské souvislosti, jakékoli hospodářské nebo finanční výnosy, které získali účastníci protiprávního jednání, zvláštní povahu dotyčných podniků a jejich skutečnou možnost zaplatit v určitých sociálních souvislostech, a v souladu s tím je třeba upravit pokuty [bod 5 písm. b)].

231    Z toho vyplývá, že podle metody stanovené v pokynech je výpočet výše pokut nadále prováděn v závislosti na dvou kritériích uvedených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, tj. v závislosti na závažnosti a době trvání protiprávního jednání, s tím, že je dodržována maximální výše pokuty ve vztahu k obratu každého podniku stanovená stejným ustanovením.

232    V důsledku toho nemohou být pokyny považovány za jdoucí nad právní rámec sankcí, tak jak je vymezen tímto ustanovením.

233    V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, není změna zavedená pokyny ve vztahu k dosavadní správní praxi Komise ani změnou právního rámce vymezujícího pokuty, jež mohou být uloženy, a není tedy v rozporu se zásadami obsaženými v čl. 7 odst. 1 EÚLP.

234    Předchozí rozhodovací praxe Komise totiž sama o sobě nevytváří právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, neboť tento je vymezen výlučně v nařízení č. 17.

235    Dále, s ohledem na prostor pro posouzení ponechaný nařízením č. 17 Komisi nemůže být zavedení nového způsobu výpočtu pokut Komisí, jenž může v určitých případech vést ke zvýšení pokut, aniž by však došlo k překročení maximální výše stanovené v tomtéž nařízení, považováno za zpětné zpřísnění pokut, jak jsou právně stanoveny v článku 15 nařízení č. 17, které by bylo v rozporu se zásadami legality a právní jistoty.

236    V tomto ohledu není relevantní tvrdit, že výpočet výše pokut podle metody stanovené v pokynech, zejména na základě částky v zásadě určené podle závažnosti protiprávního jednání, může vést Komisi k ukládání pokut vyšších než v její předchozí praxi. Podle ustálené judikatury musí být totiž závažnost protiprávních jednání zjištěna v závislosti na více skutečnostech, jakými jsou zejména zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující dosah pokut, a to aniž by byl sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto (usnesení Soudního dvora ze dne 25. března 1996, SPO a další v. Komise, C‑137/95 P, Recueil, s. I‑1611, bod 54; rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 1997, Ferriere Nord v. Komise, C‑219/95 P, Recueil, s. I‑4411, bod 33; viz rovněž rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Buchmann v. Komise, T‑295/94, Recueil, s. II‑813, bod 163). Mimoto z ustálené judikatury vyplývá, že Komise má v rámci nařízení č. 17 prostor pro uvážení při stanovení výše pokut, aby směrovala chování podniků k dodržování pravidel hospodářské soutěže (rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‑150/89, Recueil, s. II‑1165, bod 59; ze dne 11. prosince 1996, Van Megen Sports v. Komise, T‑49/95, Recueil, s. II‑1799, bod 53, a ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T‑229/94, Recueil, s. II‑1689, bod 127).

237    Navíc z judikatury vyplývá, že skutečnost, že Komise v minulosti uplatnila pokuty určité výše na určité typy protiprávních jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích uvedených v nařízení č. 17, pokud to je nezbytné k zajištění uplatňování politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, citovaný výše, bod 109; rozsudek ze dne 10. března 1992, Solvay v. Komise, citovaný výše, bod 309; rozsudek Soudu ze dne 14. května, Europa Karton v. Komise, T‑304/94, Recueil, s. II‑869, bod 89). Účinné uplatňování pravidel hospodářské soutěže Společenství naopak vyžaduje, aby Komise mohla kdykoli přizpůsobit výši pokut potřebám této politiky (výše citovaný rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 109).

238    Ze všech těchto důvodů musí být námitka vycházející z údajného porušení zásady zákazu zpětné účinnosti zamítnuta.

B –  K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

1.     Argumenty účastnic řízení

239    Žalobkyně tvrdí, že použití nové politiky výpočtu výše pokut poté, co dobrovolně předložila důkazy, které ji usvědčují, je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání. Měla právo spoléhat na praxi Komise v oblasti výpočtu výše pokut v platnosti v době, kdy se obrátila na Komisi. Prostor Komise pro uvážení byl za těchto okolností omezen skutečností, že s ní žalobkyně spolupracovala na základě způsobu výpočtu pokut stanoveného v rozhodnutí Komise 94/601/ES ze dne 13. července 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/C/33.833 – Kartón) (Úř. věst. č. L 243, s. 1, dále jen „rozhodnutí Kartón“) a v návrhu sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1995 č. C 341, s. 13, dále jen „návrh sdělení o spolupráci“), kterých se v té době dovolávala jak žalobkyně, tak Komise.

240    Podle žalované z judikatury vyplývá, že osoby, jež porušily pravidla hospodářské soutěže, nemají „nárok“ na konkrétní výši pokut. Navíc žalobkyně nemůže tvrdit, že se spoléhala, když se rozhodla předložit dokumenty Komisi, na sdělení o spolupráci, aby poté zjistila, že politika v oblasti pokut byla změněna novými pokyny. Komise plně dodržela znění a ducha tohoto sdělení tím, že snížila pokutu o 30 %. Vzhledem k tomu, že toto sdělení neupravuje výpočet základní výše pokuty, nemohlo vzbudit u dotčených podniků naději, pokud jde o výši pokuty, před provedením snížení její výše na základě tohoto sdělení.

2.     Posouzení Soudu

241    Je třeba uvést, že pokud jde o stanovení pokut za porušení pravidel hospodářské soutěže, Komise vykonává svou pravomoc v mezích prostoru pro uvážení, který jí poskytuje nařízení č. 17. Podle ustálené judikatury hospodářské subjekty nemají důvod k tomu, aby legitimně očekávaly, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci orgánů Společenství (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1982, Edeka, 245/81, Recueil, s. 2745, bod 27, a ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C‑350/88, Recueil, s. I‑395, bod 33).

242    Naopak Komise je oprávněna zvýšit obecnou výši pokut v mezích stanovených v nařízení č. 17, je-li to nutné k zajištění provádění politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (viz citovaná judikatura v bodě 237 výše).

243    Z toho vyplývá, že podniky účastnící se správního řízení, které může vést k uložení pokuty, nemohou nabýt legitimní očekávání, že Komise nepřekročí výši pokut uplatňovanou dříve.

244    Pokud jde o očekávání, které žalobkyně vyvodila z rozhodnutí Kartón, zejména ohledně snížení pokuty z důvodu její spolupráce při správním řízení, je třeba dodat, že pouhá skutečnost, že Komise přiznala ve své předchozí rozhodovací praxi určitou míru snížení za určité chování, neznamená, že je povinna přiznat stejné poměrné snížení při posuzování obdobného chování v rámci pozdějšího správního řízení (viz, pokud jde o polehčující okolnost, rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Mayr-Melnhof v. Komise, T‑347/94, Recueil, s. II‑1751, bod 368).

245    V každém případě Komise nemohla v daném případě uplatňovat politiku, kterou uplatňovala v okamžiku přijetí rozhodnutí Kartón, protože přijala své sdělení o spolupráci, zveřejněné dne 18. července 1996. Od tohoto data založila Komise u podniků legitimní očekávání, že bude uplatňovat kritéria stanovená v tomto sdělení, které ji zavazuje tato kritéria provádět.

246    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobkyně vůbec nemohla věřit v okamžiku, kdy se obrátila na Komisi, že tato uplatní v jejím případě způsob oznámený v jejím návrhu sdělení o spolupráci, vzhledem k tomu, že z tohoto textu zveřejněného v Úředním věstníku jasně vyplývá, že se jedná o návrh. Komise přiložila k tomuto textu vysvětlení, podle kterého měla v úmyslu přijmout sdělení o neuložení nebo snížení pokut vůči podnikům, které s ní spolupracují při vyšetřování nebo stíhání protiprávních jednání, a že před tímto přijetím Komise vyzývala všechny zúčastněné osoby, aby jí sdělily své připomínky ve věci tohoto návrhu. Účelem tohoto návrhu bylo pouze upozornit dotčené podniky, že Komise zamýšlela přijmout v tomto ohledu sdělení.

247    V rozsahu, v němž úvahy žalobkyně vycházejí z předpokladu, že Komise nedodržela sdělení o spolupráci, se její tvrzení překrývá s tvrzením opírajícím se o nesprávné uplatnění tohoto sdělení.

248    Z toho vyplývá, že vznesená námitka musí být odmítnuta v té části, ve které vychází z porušení zásady ochrany legitimního očekávání.

C –  K porušení zásad rovného zacházení a proporcionality a k legalitě pokynů

1.     Argumenty účastnic řízení

249    Žalobkyně předkládá několik tvrzení, aby odůvodnila svou tezi, podle které jí Komise uložila nadměrnou a diskriminační pokutu, porušujíc zároveň zásadu rovného zacházení a zásadu proporcionality.

250    Zaprvé tím, že vzala za výchozí bod pro výpočet výše pokuty, v závislosti na samotné závažnosti protiprávního jednání, abstraktní částky, dopustila se Komise diskriminace malých a středních podniků. Komise zařadila dané podniky podle jejich velikosti do čtyř skupin. Vzhledem k tomu, že zvláštní výchozí bod, který stanovila pro ABB, podnik první skupiny, byl nižší než 10 % obratu tohoto podniku, způsob výpočtu umožnil plně zohlednit relevantní kritéria pro stanovení konečné výše pokuty. Oproti tomu pro žalobkyni a ostatní podniky patřící do druhé a třetí skupiny, mající menší velikost než ABB, byly zvláštní výchozí body tak vysoké, že účinky těchto kritérií byly pohlceny nutností dostat se pod omezení 10 % obratu tak, jak je to uloženo nařízením č. 17.

251    V důsledku toho se Komise dopustila diskriminace malých a středních podniků v rozporu se svou obecnou politikou spočívající v méně přísném zacházení se společnostmi, které jsou činné hlavně v odvětví pokrytém protiprávním jednáním, ve srovnání s nadnárodními společnostmi, které jsou činné zároveň v několika odvětvích. Chování Komise je rovněž v rozporu s čl. 130 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní čl. 157 odst. 1 ES), podle kterého je Komise povinna podporovat prostředí příznivé pro iniciativu a pro rozvoj, zejména malých a středních podniků.

252    Zadruhé, způsob výpočtu použitý Komisí způsobil, že podnikům druhé a třetí skupiny byly uloženy základní částky pokuty vyšší nežli 10 % obratu stanovených v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Podle žalobkyně tato výše nemůže být překročena v žádném stadiu výpočtu. Kdyby bylo dovoleno Komisi vypočítávat výši pokuty na základě základních výší přesahujících tuto 10% hranici, jakákoli oprava výše pokuty Komisí by byla čistě iluzorní a neměla by dopad na konečnou výši pokuty, která by byla rovna v každém případě 10 % celkového obratu.

253    Ve svém spisu účastníka řízení žalobkyně dodává, že bod 5 písm. a) pokynů stanoví, že „konečná částka vypočítaná podle této metody (základní částka zvýšená nebo snížená o příslušné procentní body)“ nemůže v žádném případě překročit 10 % obratu podniků. Pokyny jako takové tedy neumožňovaly v žádném případě, aby výsledek překročil 10 % obratu.

254    Žalobkyně uvádí, že Komise proto, aby vzala v úvahu hranici 10 % obratu při výpočtu pokuty, ke kterému dochází po vzetí v úvahu polehčujících okolností, ale před snížením výše z důvodu spolupráce, snížila pokuty pro podniky druhé a třetí skupiny na právně co nejvyšší úroveň. V případě žalobkyně činila pokuta, která byla stanovena před snížením z důvodu její spolupráce, 12 700 000 ECU, tj. přesně 10 % jejího obratu.

255    Zatřetí Komise stanovila pokuty ve výši, která neodpovídá jednotlivé velikosti podniků. Zatímco Komise ve své předchozí praxi upřednostňovala obrat, který pochází z výrobků, jež byly předmětem protiprávního jednání, v daném případě snížila pokutu uloženou žalobkyni na 10 % jejího celkového obratu. Komise měla povinnost vzít v úvahu při stanovení výše pokuty každý z těchto obratů, aby zohlednila velikost daného podniku a jeho přítomnost na různých trzích.

256    K tomuto bodu žalobkyně ještě uvádí, že Komise nezohlednila skutečnou situaci žalobkyně tím, že ji posoudila jako podnik specializující se hlavně na dotčený výrobek, zatímco ve skutečnosti její obrat na relevantním trhu představoval pouze 36,8 % jejího celkového obratu. Z důvodu tohoto chybného posouzení situace žalobkyně jí byla uložena nepřiměřená pokuta vzhledem k obratu na relevantním trhu. Použitý způsob výpočtu způsobil diskriminaci žalobkyně vůči podnikům třetí skupiny, jelikož rozdíl mezi pokutami, které jim byly uloženy, a pokutou uloženou žalobkyni je nepřiměřený ve vztahu k rozdílu v jejich velikosti.

257    Začtvrté Komise tím, že vypočetla výše pokut na základě vyšších částek než právně přípustná výše, se zbavila možnosti zohlednit ostatní kritéria, ke kterým musí být přihlédnuto při posouzení závažnosti protiprávního jednání. Komise tak nevypočetla výši pokut v závislosti na zisku, kterého dosáhl každý z dotčených podniků na relevantním trhu, ačkoli nezbytnost zohlednit toto hledisko byla uznána v judikatuře Soudního dvora, jakož i ve vlastní praxi Komise a vyjádřena v její XXI. Zprávě o politice hospodářské soutěže. Komise nepřihlédla ke skutečnosti, že žalobkyně nedosahovala nadměrného zisku v průběhu trvání tvrzeného protiprávního jednání. Žalobkyně nerozumí, jak mohly ostatní skutečnosti, ze kterých vycházela Komise při stanovení výše pokuty, odrážet teoretické výhody získané každým podnikem, jak to tvrdí žalovaná.

258    Konečně pokuta je nepřiměřená, jelikož Komise nevzala v úvahu schopnost žalobkyně zaplatit pokutu, a stanovila ji tak na úrovni takové, která ohrožuje přežití žalobkyně. Oproti tomu ve své předchozí praxi Komise několikrát uložila pokutu nižší, než byla úroveň obvyklá, z důvodu finančních obtíží dotčených podniků. Ve svých pokynech navíc Komise vyložila svůj úmysl přihlížet ke skutečné schopnosti podniků zaplatit v určitých sociálních souvislostech, aby přizpůsobila zamýšlenou výši pokut. Podniky na základě tohoto úmyslu nabyly legitimní očekávání. V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že během let 1997 a 1998 utrpěla těžké ztráty, které ve spojení s pokutou způsobily ztrátu přesahující celkovou čistou hodnotu jejího obchodního majetku. Proto aby se vyhnula úpadku a opatřila si prostředky na zaplacení pokuty, musela žalobkyně prodat většinu svých průmyslových a obchodních provozů, jakož i firmu „Løgstør Rør“. I když žalobkyně stále existuje jakožto právnická osoba, byla vyloučena z relevantního trhu.

259    Žalobkyně dodává, že cíl Komise při stanovení výše pokut musí být odrazující povahy, a ne povahy vylučující podniky z relevantního trhu, a poškozující tak hospodářskou soutěž uvnitř dotčeného odvětví. Stanovení pokut na tak vysoké výši může způsobit odchod dvou hlavních soutěžitelů ABB, tj. žalobkyně a Tarco, z trhu.

260    V rozsahu, v jakém Komise vycházela ze svých nových pokynů při výpočtu výše pokut, aby stanovila nadměrnou a diskriminační výši pokut, se žalobkyně dovolává protiprávnosti těchto pokynů s ohledem na článek 184 Smlouvy o ES (nyní článek 241 ES). Komise stanovila ve svých pokynech základní částky pro výpočet pokuty tak vysoké, že ji zbavují prostoru pro uvážení, který je jí poskytnut na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 proto, aby mohla vzít v úvahu všechna relevantní hlediska, včetně případných polehčujících okolností.

261    Žalovaná nejdříve uvádí, že tvrzení, podle kterého prováděla diskriminaci při stanovení částek sloužících pro výpočet pokut, je neopodstatněné.

262    Použití jediného obratu 20 milionů ECU jako výchozího bodu pro všechny osoby, jež se dopustily protiprávního jednání, nemůže být považováno za diskriminační, jelikož tato výše byla dále měněna ve vztahu ke každé osobě, jež se dopustila protiprávního jednání, a v závislosti na závažnosti její účasti na protiprávním jednání. Komise vzala výslovně v úvahu rozdílnost ve velikosti a hospodářské schopnosti daných podniků zejména tím, že zvýšila počáteční částku pokuty ABB. Pokuta 8,9 milionů ECU žalobkyni zůstala místo toho, aby v jejím případě byla stanovena na nejvyšší přípustné úrovni, pod hranicí povolenou nařízením č. 17.

263    Navíc i kdyby se skupinou ABB bylo neoprávněně příznivě zacházeno ve srovnání s žalobkyní, toto by nesmělo vést ke snížení výše pokuty uložené žalobkyni vzhledem k tomu, že nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby. V každém případě žalobkyně nemůže tvrdit, že má postavení středního podniku. Pokud jde o článek 130 Smlouvy, s ohledem na jeho obecnou povahu se zdá stěží myslitelné, že by opatření mohlo být zrušeno pro neslučitelnost s tímto ustanovením.

264    Dále žalovaná popírá, že částky použité pro výpočet pokut nemohou být v žádném okamžiku vyšší než 10 % obratu. Co je důležité z hlediska maximální výše stanovené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, je výlučně konečný výsledek výpočtu pokuty, a ne výše stanovené během výpočtu. Komise krom toho mohla použít výchozí bod nižší než 10 % obratu, který by ale vedl ke stejné konečné výši pokuty. Nic nebrání Komisi v případě, že použití kritérií pokynů vede k částce vyšší než maximální výše pokuty, snížit výši na částku odpovídající přesně této hranici předtím, nežli uplatní kritéria obsažená ve sdělení o spolupráci. V rozsahu, v jakém se žalobkyně opírá ve své replice o znění bodu 5 písm. a) pokynů, je toto tvrzení nové a nepřípustné na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Soudu.

265    Krom toho výklad omezení 10 % obratu dovolávaný žalobkyní je neopodstatněný, protože by znamenal, že by Komise byla povinna začít výpočet na neobyčejně nízké úrovni, aby v žádném okamžiku při výpočtu nepřekročila toto omezení, což by mohlo vést ke stanovení výchozího bodu, který by nebyl v souladu s kritérii stanovenými v pokynech. Podle tohoto způsobu by celý výpočet měl být uskutečněn opačně a výchozí bod by se jasně objevil až na konci operace. Takovýto způsob by byl svévolný a vedl by k tomu, že Komise nezohlední okolnosti vlastní každému případu.

266    Komise je oprávněna uložit pokutu nepřesahující 10 % světového obratu podniku. Ačkoli Komise brala často v úvahu obrat na relevantním trhu jako výchozí bod pro výpočet výše pokut, není povinna sledovat tuto svou předchozí praxi. Při výpočtu výše pokuty je třeba přihlédnout k velkému počtu skutečností, a ne dávat nepřiměřený význam obratu. V každém případě předchozí praxe Komise nebyla ustálená vzhledem k tomu, že pokuty byly stanovovány rovněž na základě jiných obratů, než je obrat na relevantním trhu, nebo na základě výhod, které získali pachatelé protiprávního jednání.

267    Tím, že rozhodnutí uvádělo, že se žalobkyně specializuje na jediný výrobek, nestanovilo, že vyráběla pouze jediný výrobek. Popis žalobkyně jako podniku specializujícího se hlavně na jediný výrobek není chybný vzhledem k tomu, že podle informací od samotné žalobkyně předizolované trubky představovaly v okamžiku provádění šetření přibližně 80 % jejího světového obratu. Krom toho Komise vycházela z této skutečnosti výlučně proto, aby odlišila žalobkyni od ABB a snížila její výchozí bod pokuty z 20 na 10 milionů ECU.

268    Pokud jde o zohlednění výhod vyplývajících z protiprávního jednání, Komise neměla povinnost k těmto výhodám přihlédnout. Je obecně obtížné stanovit, jaké výhody vyplývaly pro každý podnik z jeho účasti na protiprávním jednání, což byl případ zejména ve věci, která je přezkoumávána. V každém případě ostatní skutečnosti, o které se opírá Komise, musí odrážet teoretické výhody získané každým podnikem. V případě závažného a úmyslného porušení článku 85 Smlouvy může být toto považováno za dostatečně závažné, aby Komise nepřikládala zvláštní význam skutečné výši zisku.

269    Komise není ani povinna vzít v úvahu špatnou finanční situaci podniku, když stanoví výši pokuty, jestliže se pohybuje pod nejvyšším omezením uloženým nařízením č. 17. V daném případě žalobkyně neprokázala, že by její existence byla pokutou ohrožena ani že by povinnost zaplatit pokutu činila nutným prodej jejích provozů. Takovéto opatření může být ve skutečnosti přijato z mnoha důvodů a nemůže být v žádném případě přirovnáváno k vyloučení podniku z relevantního trhu.

270    Vzhledem k tomu, že pokuta není nadměrná ani diskriminační, žalobkyně nemá žádný důvod proto, aby popírala legalitu pokynů. Není rovněž přesné tvrdit, že Komise tím, že přijala pokyny, se omezila tak, že již nemůže zohledňovat případné polehčující okolnosti a roli, kterou hrály různí účastníci na kartelové dohodě.

2.     Závěry Soudu

271    Je třeba uvést, že žalobkyně společně s tvrzeními týkajícími se porušení zásad rovného zacházení a proporcionality vznesla námitku protiprávnosti v souladu s článkem 184 Smlouvy proti pokynům, jelikož Komise se při přijetí těchto pokynů údajně zbavila svého prostoru pro uvážení, který jí poskytuje nařízení č. 17 zejména proto, aby zohlednila velikost jednotlivých podniků a role, které hrál každý z nich v rámci protiprávního jednání. Nejdříve je třeba přezkoumat tuto námitku protiprávnosti.

–       K námitce protiprávnosti pokynů

272    Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje článek 184 Smlouvy výraz obecné zásady zajišťující každému účastníku řízení právo napadnout, za účelem zrušení rozhodnutí, které se jej bezprostředně a osobně dotýká, platnost dřívějších aktů orgánů Společenství, které, byť nemají formu nařízení, představují právní základ napadeného rozhodnutí, jestliže tento účastník řízení neměl podle článku 173 Smlouvy právo podat přímou žalobu proti těmto aktům, jimiž byl dotčen, aniž měl možnost požadovat jejich zrušení (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777, body 39 a 40).

273    Vzhledem k tomu, že účelem článku 184 Smlouvy není umožnit účastníku řízení napadnout použitelnost jakéhokoli obecně závazného aktu, bez ohledu na to, zda toto napadení podporuje jakoukoli žalobu, obecně závazný akt, jehož protiprávnost je namítána, musí být použitelný, přímo nebo nepřímo, na projednávaný případ, který je předmětem žaloby, a musí existovat přímý právní vztah mezi napadeným individuálním rozhodnutím a daným obecně závazným aktem (rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1965, Macchiorlati Dalmas e Figli v. Vysoký úřad, 21/64, Recueil, s. 227, 245, a ze dne 13. července 1966, Itálie v. Rada a Komise, 32/65, Recueil, s. 563, 594; rozsudek Soudu ze dne 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, Recueil, s. II‑1047, bod 57).

274    Pokud jde o pokyny, je třeba uvést, že Komise oznámila v jejich prvních pododstavcích: „[Z]ásady uvedené v těchto pokynech by měly zajistit průhlednost a nestrannost rozhodnutí Komise, co se týče podniků i Soudního dvora, při zachování volnosti rozhodování svěřené Komisi příslušnými právními předpisy udělovat pokuty v rozsahu 10 % celkového obratu [podniků] […] [a] nová metoda stanovování výše pokuty se bude řídit následujícími pravidly“. Z toho vyplývá, že ačkoli pokyny nepředstavovaly právní základ napadeného rozhodnutí, které se zakládalo na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, určují obecným a abstraktním způsobem metodu, ke které se Komise zavázala pro účely stanovení výše pokut ukládaných rozhodnutím, a v důsledku toho zajišťují právní jistotu podniků.

275    Navíc není sporné, že Komise stanovila výši pokuty žalobkyni v souladu s obecným postupem, ke kterému se zavázala ve svých pokynech (viz bod 222 výše).

276    V důsledku toho existuje v daném případě přímý právní vztah mezi napadeným individuálním rozhodnutím a obecně závazným aktem, jejž představují pokyny. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemohla žádat zrušení pokynů, jakožto obecně závazného aktu, tyto mohou být předmětem námitky protiprávnosti.

277    V této souvislosti je třeba uvést, že, jak bylo uvedeno v bodech 223 až 232 výše, Komise tím, že oznámila ve svých pokynech metodu, kterou zamýšlí používat pro výpočet pokut ukládaných podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, dodržela právní rámec uložený tímto ustanovením.

278    V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, není Komise povinna při stanovení výše pokut podle závažnosti a doby trvání daného protiprávního jednání provést výpočet pokuty na základě částek založených na obratu dotčených podniků ani zajistit, v případě, že jsou pokuty ukládány několika podnikům účastnícím se stejného protiprávního jednání, aby konečné výše pokut, ke kterým došla při výpočtu v případě daných podniků, vyjadřovaly veškeré rozdíly mezi těmito podniky, pokud jde o jejich celkový obrat nebo jejich obrat na relevantním výrobkovém trhu.

279    V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle které závažnost protiprávních jednání musí být zjištěna v závislosti na více skutečnostech, jakými jsou zejména zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující dosah pokut, a to aniž by byl sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto (viz judikatura citovaná v bodě 236 výše).

280    Mezi prvky posouzení závažnosti protiprávního jednání mohou podle případu patřit objem a hodnota výrobků, které byly předmětem protiprávního jednání, jakož i velikost a hospodářská síla podniku, a tedy vliv, který tento podnik mohl mít na trhu. Z toho jednak vyplývá, že za účelem stanovení pokuty je možné rovněž přihlédnout jak k celkovému obratu podniku, který představuje údaj, byť jen přibližný a nedokonalý, o jeho velikosti a hospodářské síle, tak k části tohoto obratu, jehož bylo dosaženo ze zboží, které je předmětem protiprávního jednání, a který tedy může poskytnout údaj o jeho rozsahu. Z toho dále vyplývá, že ani jednomu, ani druhému z těchto obratů nelze přikládat přílišný význam ve srovnání s jinými prvky posouzení, a stanovení přiměřené pokuty tedy nemůže být výsledkem jednoduchého výpočtu založeného na celkovém obratu (výše citovaný rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, body 120 a 121; rozsudky Soudu ze dne 14. července 1994, Parker Pen v. Komise, T‑77/92, Recueil, s. II‑549, bod 94, a ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‑327/94, Recueil, s. II‑1373, bod 196).

281    Z judikatury totiž vyplývá, že Komise je oprávněna vypočíst pokutu podle závažnosti protiprávního jednání a aniž by zohlednila různé obraty dotyčných podniků. Soud Společenství tak konstatoval legalitu metody výpočtu, podle které Komise stanoví nejdříve celkovou částku pokut, které mají být uloženy, a tato celková částka je pak rozdělena mezi dotyčné podniky podle jejich jednání v daném odvětví (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. listopadu 1983, IAZ a další v. Komise, 96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, Recueil, s. 3369, body 48 až 53) nebo podle rozsahu jejich účasti, jejich role v kartelové dohodě a jejich významu na trhu stanoveného na základě průměrného podílu na trhu během zkoumaného období.

282    Z toho vyplývá, že Komise se tím, že vyložila ve svých pokynech způsob výpočtu výše pokut, který se nezakládá na obratu dotčených podniků, neodchýlila od výkladu článku 15 nařízení č. 17 daného judikaturou.

283    V tomto ohledu je nutné uvést, že ačkoli pokyny nestanoví, že výše pokuty je vypočítávána v závislosti na celkovém obratu nebo obratu na relevantním výrobkovém trhu dotčených podniků, nebrání tomu, aby k těmto obratům bylo přihlédnuto při stanovení výše pokuty, aby byly dodrženy obecné zásady práva Společenství a vyžadují-li to okolnosti.

284    Jeví se totiž, že v rámci použití pokynů může být obrat dotyčných podniků relevantní pro zohlednění skutečné hospodářské schopnosti původců protiprávního jednání způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům a nezbytnosti zajistit pokutě dostatečně odrazující účinek nebo pro zohlednění skutečnosti, že velké podniky obvykle mají dostatečnou infrastrukturu podporující právní a ekonomické znalosti, které jim umožní lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži (viz bod 226 výše). Obrat dotyčných podniků může být rovněž relevantní při stanovení zvláštní váhy, a tedy skutečného dopadu protiprávního chování každého podniku na hospodářskou soutěž, zejména existuje-li značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu (viz bod 227 výše). Stejně tak obrat podniků může poskytnout údaj o případných hospodářských nebo finančních výnosech, které získali účastníci protiprávního jednání, nebo o jiných vlastnostech těchto podniků, které je podle okolností třeba vzít v úvahu (viz bod 230 výše).

285    Navíc pokyny stanoví, že zásada rovného trestu za stejné chování tak může podle okolností vést k udělení různých pokut dotyčným podnikům, aniž by se toto rozlišení řídilo aritmetickým výpočtem (sedmý pododstavec bodu 1 A).

286    V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, pokyny nejdou nad rámec toho, co stanoví nařízení č. 17. Žalobkyně tvrdí, že tyto pokyny umožňují Komisi uplatnit v závislosti na závažnosti protiprávního jednání výchozí bod pro výpočet pokuty tak vysoký, že s ohledem na skutečnost, že podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nemůže výše pokuty v žádném případě přesáhnout 10 % obratu dotčeného podniku, v určitých případech již neexistuje možnost, aby ostatní skutečnosti, jako je doba trvání nebo polehčující nebo přitěžující okolnosti, ještě ovlivnily výši pokuty.

287    V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 tím, že stanoví, že Komise může uložit pokuty ve výši až do 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce všemi podniky, které se na protiprávním jednání podílely, vyžaduje ve skutečnosti, aby pokuta, která bude nakonec uložena podniku, byla snížena v případě, že přesahuje 10 % jeho obratu, nezávisle na mezitímních výpočtech, které měly zohlednit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání.

288    V důsledku toho čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nezakazuje Komisi vycházet v průběhu jejího výpočtu ze mezitímní částky přesahující 10 % obratu dotyčného podniku, nepřesahuje-li výše pokuty nakonec uložené tomuto podniku tuto prahovou hodnotu.

289    Pokyny jdou ostatně stejným směrem tím, že stanoví, že „konečná částka vypočítaná podle této metody (základní částka zvýšená nebo snížená o příslušné procentní body) nemůže v žádném případě překročit 10 % celosvětového obratu podniků, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17“ [bod 5 písm. a)].

290    V případě, že Komise vychází při svém výpočtu z mezitímní částky přesahující 10 % obratu dotčeného podniku, nemůže jí být vytýkána skutečnost, že určitá hlediska zohledněná při jejím výpočtu se neodrážejí v konečné výši pokuty v důsledku zákazu stanoveného v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nepřekročit 10 % obratu dotčeného podniku.

291    V rozsahu, v němž se žalobkyně opírá o protiprávnost pokynů s ohledem na nařízení č. 17, musí být její námitka zamítnuta.

–       K porušení zásady rovného zacházení

292    Je třeba uvést, že žalobkyně vytýká Komisi, že jí uložila jako ostatním malým a středním podnikům pokutu, která ve srovnání s pokutou uloženou skupině ABB dostatečně nezohlednila její obrat a velikost.

293    V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení je podle ustálené judikatury porušena pouze tehdy, je-li se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. prosince 1984, Sermide, 106/83, Recueil, s. 4209, bod 28, a ze dne 28. června 1990, Hoche, C‑174/89, Recueil, s. I‑2681, bod 25; rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, BPB de Eendracht v. Komise, T‑311/94, Recueil, s. II‑1129, bod 309).

294    V daném případě je třeba uvést, že Komise měla za to, že se jednalo v daném případě o velmi závažné protiprávní jednání, za které je obvykle ukládána pokuta ve výši 20 milionů ECU (bod 165 odůvodnění rozhodnutí).

295    Dále je třeba uvést, že Komise proto, aby zohlednila rozdíly ve velikosti podniků, které se účastnily protiprávního jednání, rozdělila podniky do čtyř skupin podle jejich významu na trhu Společenství, s výhradou přizpůsobení, aby byla zohledněna nutnost zajistit účinné odrazení (druhý až čtvrtý pododstavec bodu 166 odůvodnění rozhodnutí). Z bodů 168 až 183 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že čtyřem skupinám byly stanoveny podle jejich významu zvláštní výchozí body ve výši 20, 10, 5 a 1 milion ECU pro výpočet výše pokut.

296    Pokud jde o stanovení výchozích bodů pro každou ze skupin, Komise vysvětlila po otázce položené Soudem, že tyto částky odrážejí význam každého podniku v odvětví předizolovaného potrubí s ohledem na jejich velikost a jejich váhu ve srovnání se skupinou ABB a v kontextu kartelové dohody. Za tímto účelem Komise vzala v úvahu nejen jejich obrat na dotčeném trhu, ale také význam, který účastníci kartelové dohody přikládali každému z nich, jak vyplývá z kvót stanovených v rámci kartelové dohody, jež jsou v příloze č. 60 oznámení námitek, a z výsledků dosažených a zamýšlených v roce 1995, jež jsou obsaženy v přílohách č. 169 až 171 oznámení námitek.

297    Navíc Komise ještě zvýšila výchozí bod pro výpočet výše pokuty ABB až na 50 milionů ECU, aby zohlednila její postavení jako jedné z hlavních evropských skupin (bod 168 odůvodnění rozhodnutí).

298    V této souvislosti je třeba mít za to, s ohledem na veškeré relevantní skutečnosti zohledněné při stanovení zvláštních výchozích bodů, že rozdíl mezi výchozím bodem stanoveným pro žalobkyni na straně jedné a výchozím bodem stanoveným pro ABB na straně druhé je objektivně odůvodněn. Vzhledem k tomu, že Komise není povinna zajistit, aby konečné výše pokut pro dané podniky, ke kterým došla při výpočtu, vyjadřovaly všechny rozdíly mezi těmito podniky, pokud jde o jejich obrat, žalobkyně nemůže vytýkat Komisi, že si stanovila výchozí bod, který vedl ke konečné pokutě vyšší, v procentním podílu na jejím celkovém obratu, než byla pokuta uložená ABB.

299    Krom toho Soud již rozhodl, že Komise v rozsahu, v němž se v projednávaném případě opírala při stanovení výše pokut o obrat podniku na daném trhu, není povinna zohlednit při posouzení závažnosti protiprávního jednání vztah mezi celkovým obratem podniku a obratem ve vztahu k výrobkům, jež byly předmětem protiprávního jednání (výše citovaný rozsudek SCA Holding v. Komise, bod 184). Komise tak není a fortiori povinna stanovit výši pokut v závislosti na celkovém obratu dotčených podniků v situaci, jako je ta v projednávaném případě, kdy si zvolila vzít v úvahu všechny faktory relevantní pro posouzení závažnosti a doby trvání protiprávního jednání, a zejména pro stanovení výchozích bodů pro výpočet pokut.

300    V rozsahu, v němž je výchozí bod stanovený pro žalobkyni objektivně odůvodněn ve srovnání s tím stanoveným pro ABB, Komisi nemůže být vytýkána skutečnost, že určité faktory, ke kterým přihlédla při svém výpočtu, se neodrážejí na konečné výši pokuty uložené žalobkyni v důsledku zákazu stanoveného v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nepřesáhnout 10 % obratu dotčeného podniku (viz bod 290 výše). Krom toho, pokud jde o menší závažnost role, kterou hrála žalobkyně v rámci protiprávního jednání ve srovnání s rolí skupiny ABB, je třeba uvést, že, jak vyplývá z bodu 171 odůvodnění rozhodnutí, zvláštní úloha skupiny ABB byla zohledněna jako přitěžující okolnost, aby byla zvýšena pokuta ABB.

301    Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že jí Komise uložila diskriminační pokutu ve srovnání s pokutou uloženou skupině ABB, ani to, že Komise obecně diskriminovala malé a střední podniky vůči velkému podniku, jako je ABB.

–       K porušení zásady proporcionality

302    Pokud jde o porušení zásady proporcionality, je třeba uvést, že žalobkyně vytýká Komisi zaprvé to, že nedostatečně zohlednila její obrat na relevantním trhu, což ji vedlo k tomu, že jí uložila diskriminační pokutu ve srovnání s pokutami uloženými podnikům třetí skupiny.

303    V tomto ohledu stačí uvést, že z rozhodnutí, jakož i z vysvětlení Komise na písemnou otázku Soudu vyplývá, že Komise zohlednila při stanovení zvláštních výchozích bodů pro výpočet výše pokut všechny skutečnosti odrážející význam každého podniku v odvětví předizolovaného potrubí, mezi kterými byl i obrat dosažený na relevantním trhu. Pouhá skutečnost, že Komise v této souvislosti nevycházela výlučně ze obratu na relevantním trhu každého z podniků, ale přihlédla k ostatním skutečnostem týkajícím se významu podniků na tomto trhu, nemůže vést k závěru, že Komise uložila nepřiměřenou pokutu. Z judikatury vyplývá, že ani celkovému obratu podniku, ani obratu dosaženému výrobky, které byly předmětem protiprávního jednání, nelze přikládat nepřiměřený význam ve srovnání s ostatními prvky posouzení (viz bod 280 výše).

304    V této souvislosti nelze dojít k závěru o nepřiměřenosti výše pokuty uložené žalobkyni vzhledem k tomu, že výchozí bod její pokuty je odůvodněn ve světle kritérií stanovených Komisí pro posouzení významu každého z podniků na relevantním trhu. S ohledem na kvóty přidělené žalobkyni v rámci kartelové dohody a na zamýšlené výsledky, jak vyplývají z příloh č. 60 a 169 až 171 oznámení námitek, byla Komise oprávněna si stanovit výchozí bod alespoň dvakrát vyšší nežli ten stanovený podnikům třetí skupiny.

305    V tomto ohledu žalobkyně nemůže argumentovat skutečností, že ji Komise v bodě 175 odůvodnění jejího rozhodnutí považovala za „podnik specializující se na jediný výrobek“. Z této části vyplývá, že cílem takovéhoto posouzení bylo pouze odlišit nižší výchozí bod její pokuty ve srovnání s výchozím bodem stanoveným pro ABB. Žalobkyni se nepodařilo vymezit, jak ji takové posouzení, za předpokladu, že bylo chybné, mohlo znevýhodnit.

306    V rozsahu, v němž žalobkyně vytýká Komisi, že nepřihlédla k jejímu obratu na relevantním trhu při použití omezení 10 % obratu stanoveného v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle které se obratem stanoveným v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 rozumí celkový obrat dotčeného podniku, který jediný poskytuje přibližný údaj o významu a vlivu daného podniku na trhu (výše citovaný rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 119; rozsudky Soudu ze dne 6. dubna 1995, Cockerill-Sambre v. Komise, T‑144/89, Recueil, s. II‑947, bod 98, a ze dne 7. července 1994, Dunlop Slazenger v. Komise, T‑43/92, Recueil, s. II‑441, bod 160). Dodrží-li Komise omezení stanovené výše uvedeným ustanovením nařízení č. 17, může stanovit výši pokuty na základě obratu dle jejího výběru podle zeměpisné oblasti a dotčených výrobků.

307    Zadruhé se žalobkyně nemůže dovolávat porušení zásady proporcionality na základě skutečnosti, že Komise nevypočetla výši její pokuty v závislosti na zisku, kterého dosáhla na relevantním trhu. I když zisk, který podniky mohly získat z jejich jednání, patří mezi skutečnosti, s ohledem na které je posuzována závažnost protiprávního jednání (výše citovaný rozsudek Musique diffusion française a další v. Komise, bod 129, a výše citovaný rozsudek Deutsche Bahn v. Komise, bod 127), a i když Komise v rozsahu, v němž může považovat tento zisk za protiprávní, má možnost stanovit pokuty na takové výši, že převyšují tento zisk, z ustálené judikatury vyplývá, že závažnost protiprávních jednání musí být zjištěna v závislosti na více skutečnostech, jakými jsou zejména zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující dosah pokut, a to aniž by byl sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto (viz bod 236 výše). Komise rovněž oznámila ve svých pokynech, že hospodářské nebo finanční výnosy, které získali účastníci protiprávního jednání, patří mezi objektivními údaje, které je třeba „podle okolností“ vzít v úvahu pro přizpůsobení zamýšlené výše pokut (viz bod 230 výše). V každém případě nemůže být tvrzeno, že tím, že Komise stanovila výchozí bod pro pokutu žalobkyni na základě veškerých skutečností odrážejících význam žalobkyně na trhu, nezohlednila výhody, které žalobkyně mohla získat z daného protiprávního jednání.

308    Pokud jde o schopnost žalobkyně zaplatit pokutu, stačí uvést, že podle ustálené judikatury není Komise povinna při stanovení výše pokuty vzít v úvahu ztrátovou finanční situaci dotčeného podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k poskytnutí neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu (výše citovaný rozsudek IAZ a další v. Komise, body 54 a 55; rozsudky Soudu ze dne 14. května 1998, Fiskeby Board v. Komise, T‑319/94, Recueil, s. II‑1331, body 75 a 76, a Enso Espanola v. Komise, T‑348/94, Recueil, s. II‑1875, bod 316). Rovněž, jestliže pokyny stanoví, že je vzata v úvahu „skutečná možnost zaplatit v určitých sociálních souvislostech“ pro přizpůsobení zamýšlené výše pokut, zároveň uvádí, že je to třeba učinit „podle okolností“ (viz bod 230 výše).

309    Pokud se žalobkyně opírá o porušení zásady proporcionality, její tvrzení musí být rovněž zamítnuta.

310    Na základě toho musí být námitka vycházející z porušení zásad rovného zacházení a proporcionality, jakož i z protiprávnosti pokynů jako celek zamítnuta.

D –  K chybnému posouzení doby trvání protiprávního jednání

1.     Argumenty účastnic řízení

311    Podle žalobkyně nemá Komise právo násobit mezitímní výši pokuty 1,4 z důvodu údajně pětileté doby trvání kartelové dohody vzhledem k tomu, že pokud jde o ni, účastnila se výlučně kartelové dohody v Dánsku po dobu relativně krátkou a dohodu opustila v roce 1993, jakož i vzhledem k tomu, že se účastnila rozsáhlejší krátkodobé kartelové dohody, která trvala jen několik měsíců předtím, než byla spolupráce uvnitř ní úplně zrušena. Skutečnost, že ABB uznala existenci trvajícího protiprávního jednání, nemůže být relevantní pro výpočet doby trvání protiprávního jednání, který se týká žalobkyně.

312    Navíc skutečnost, že „ujednání na počátku nebyla úplná a měla omezený vliv mimo dánský trh“, měla být rovněž zohledněna při posuzování doby trvání kartelové dohody.

313    Žalovaná upozorňuje, že tvrzení žalobkyně popírá její účast na trvající kartelové dohodě. V každém případě tím, že Komise stanovila dobu trvání protiprávního jednání na pět let v bodě 170 odůvodnění rozhodnutí, zohlednila neúplný charakter ujednání mimo dánský trh na počátku.

2.     Závěry Soudu

314    Jak již bylo uvedeno v bodech 99 až 109 výše, Komise správně vypočetla dobu trvání protiprávního jednání vytýkaného žalobkyni.

315    Pokud jde o okolnost, podle které ujednání uvnitř kartelové dohody byla na počátku neúplná a měla omezený vliv mimo dánský trh, stačí konstatovat, že to Komise dostatečně zohlednila při posouzení doby trvání protiprávního jednání vytýkaného žalobkyni.

316    Námitka tak musí být zamítnuta.

E –  K chybnému použití přitěžujících okolností

1.     Argumenty účastnic řízení

317    Žalobkyně popírá zvýšení základní částky pokuty o 30 %, ke kterému došlo na základě přitěžujících okolností stanovených Komisí, zejména na základě úmyslného pokračování její účasti na protiprávním jednání po šetřeních vykonaných zejména Komisí a její údajné aktivní role při odvetných opatřeních vůči společnosti Powerpipe. Takto činíc, Komise krom toho neprokázala žádnou z přitěžujících okolností vypočtených v bodě 2 svých vlastních pokynů.

318    Komise neprávem zvýšila výši pokuty za pokračování protiprávního jednání po šetřeních. Pokračování v daném jednání po začátku vyšetřování Komise je vlastní každému protiprávnímu jednání, a nemůže být tak považováno za přitěžující okolnost. Toto je potvrzeno skutečností, že rozhodovací praxe Komise, jakož i její vlastní pokyny prokazují, že nepokračování v protiprávním jednání musí být zohledněno jako polehčující okolnost. Může-li být předčasné ukončení protiprávního jednání považováno za polehčující okolnost, není zde důvod, proč zacházet s pokračováním protiprávního jednání po začátku vyšetřování jako s přitěžující okolností.

319    Pokud jde o opatření ve vzájemné shodě proti Powerpipe, žalobkyně opakuje, že se neúčastnila žádného trestání společnosti Powerpipe.

320    Žalovaná uvádí, že seznam přitěžujících okolností v jejích pokynech není vyčerpávající. Proto je oprávněna považovat pokračování protiprávního jednání za přitěžující okolnost, zvláště jedná-li se o vážná protiprávní jednání, která žádná obezřetná osoba nemůže považovat za legální chování. Konečně odpovědnost žalobkyně za jednání ve vzájemné shodě vůči Powerpipe byla prokázána v jejím rozhodnutí.

2.     Závěry Soudu

321    Zaprvé je třeba uvést, že pokud jde o výčet přitěžujících okolností uvedený v pokynech, tyto jasně uvádějí, že se jedná pouze o příkladmý výčet.

322    Pokud jde o aktivní roli žalobkyně při odvetných opatřeních vůči společnosti Powerpipe, stačí připomenout, že je prokázáno, jak bylo konstatováno v bodech 139 až 164 výše, že žalobkyně byla ve spojení se skupinou ABB od července 1992, aby poškozovala činnost Powerpipe, že se dohodla s ABB v roce 1993 na zaměstnání jednoho klíčového zaměstnance tohoto podniku a že se snažila po schůzce dne 24. března 1995 zasáhnout u jednoho ze svých dodavatelů, aby pozdržel jeho dodávky Powerpipe. Za těchto okolností byla Komise oprávněna vytýkat žalobkyni její aktivní roli při odvetných opatřeních proti Powerpipe jako přitěžující okolnost s tím, že hlavní role skupiny ABB v tomto ohledu byla krom toho uznána.

323    Zadruhé je třeba uvést, že žalobkyně nepopírá, že pokračovala v protiprávním jednání po šetřeních Komise.

324    V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, skutečnost, že ukončení protiprávního jednání po prvních zásazích Komise může být považováno za polehčující okolnost, neznamená, že pokračování protiprávního jednání v takovéto situaci nemůže být považováno za přitěžující okolnost. Reakce podniku na zahájení vyšetřování jeho jednání může být posuzována pouze s ohledem na zvláštní kontext projednávaného případu. Vzhledem k tomu, že Komise tedy není obecně povinna považovat pokračování protiprávního jednání za přitěžující okolnost, ani považovat ukončení protiprávního jednání za polehčující okolnost, možnost, že posoudí takovéto ukončení v konkrétním případě jako polehčující okolnost, ji nezbavuje její pravomoci posoudit v jiném případě takovéto pokračování za přitěžující okolnost.

325    Na základě toho nemůže být námitka přijata.

F –  K nezohlednění polehčujících okolností

1.     Argumenty účastnic řízení

326    Žalobkyně vytýká Komisi, že nevzala v úvahu určité skutečnosti, které byly v minulosti systematicky posuzovány za polehčující okolnosti, zejména existenci nátlaku na podnik ze strany jiného podniku nebo politiku podniku zajišťující slučitelnost s právem Společenství.

327    Zaprvé měla Komise zohlednit skutečnost, že žalobkyně je rodinným podnikem střední velikosti, který tudíž nemá kapitál podniku, který je součástí skupiny, což snižuje její schopnost zaplatit pokutu.

328    Zadruhé byl na žalobkyni neustále vykonáván silný nátlak ze strany skupiny ABB, která měla moc a nezbytné prostředky pro to, aby mohla ovládat odvětví. ABB nikdy neskrývala, že jejím dlouhodobým cílem je získat kontrolu nad žalobkyní nebo žalobkyni poškozovat z důvodu hrozby tvořené její levnější technologií. Cílem žalobkyně tak bylo neodporovat ABB spíše nežli dodržovat kartelovou dohodu uloženou ABB. Nátlak vykonávaný ABB musí tedy být zohledněn jako polehčující okolnost ve prospěch žalobkyně.

329    V této souvislosti žalobkyně popírá tvrzení žalované, podle kterého stačilo tyto okolnosti zohlednit při posuzování závažnosti chování ABB. Při jednotlivém posuzování každého podniku byla Komise povinna zvážit skutečný vliv, který měla nátlaková strategie ABB na chování podniků, a tedy na chování žalobkyně. V každém případě rozhodnutí mělo přihlédnout k relativně méně závažnému charakteru role žalobkyně ve srovnání s rolí ABB, jako vůdce kartelové dohody.

330    Zatřetí měla Komise zvážit skutečnost, že žalobkyně měla účinnější technologii umožňující jí stlačovat ceny na nižší úroveň. Měla tak vždy spíše zájem na získání podílů na trhu než na zachování její současné situace na trhu. Uvnitř EuHP byla obětí odporu vůči používání její nové hospodářské technologie.

331    Pokud jde o tvrzení žalované, podle kterého nepodání stížnosti žalobkyní bránilo zohlednit tuto situaci jako polehčující okolnost, toto tvrzení je v rozporu s textem samým sdělení o spolupráci.

332    Začtvrté, účast žalobkyně na kartelové dohodě mohla mít pouze minimální vliv na trh, protože žalobkyně nabyla v roce 1991 a 1992 podíly na trhu v Dánsku citelně vyšší než podíly, které jí byly přiděleny. Žalobkyně se tak distancovala v rozsahu požadovaném judikaturou od kvót používaných ostatními podniky. Je rovněž třeba zdůraznit, že to byla žalobkyně, která ukončila první kartelovou dohodu v Dánsku v dubnu 1993.

333    Zapáté je nutno uvést, že od konce roku 1997 žalobkyně opustila EuHP. Podle žalobkyně byla spolupráce uvnitř EuHP součástí chování, za které byla uložena sankce rozhodnutím. Komise měla zohlednit skutečnosti kolem jejího odchodu z EuHP při stanovení výše pokuty.

334    Konečně žalobkyně na jaře roku 1997 zavedla interní program slučitelnosti s právem Společenství, v jehož rámci byla distribuována „příručka slučitelnosti“, jakož i konference a jednání v této věci se svými dánskými a německými zaměstnanci.

335    Žalovaná tvrdí, že žádná z okolností vypočtených v žalobě neměla být zohledněna jako polehčující okolnost.

2.     Závěry Soudu

336    Je třeba uvést, že v daném případě se Komise mohla oprávněně domnívat, že žádná polehčující okolnost nemá být žalobkyni uznána.

337    Nejdříve je třeba uvést, že pouhá skutečnost, že Komise měla ve své předchozí rozhodovací praxi za to, že určité skutečnosti představují polehčující okolnosti pro účely stanovení výše pokuty, neznamená, že byla povinna dojít ke stejnému závěru v pozdějším rozhodnutí (výše citovaný rozsudek Mayr-Melnhof v. Komise, bod 368).

338    Dále je třeba uvést, že okolnost, že žalobkyně je rodinným podnikem střední velikosti, nemůže v žádném případě představovat polehčující okolnost. I za předpokladu, že by existoval vztah mezi rodinným charakterem kapitálové účasti v podniku a jeho platební schopností, což není prokázáno, z ustálené judikatury vyplývá, že Komise není povinna vzít v úvahu ztrátovou finanční situaci dotčeného podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k poskytnutí neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu (viz bod 308 výše).

339    Dále, pokud jde o nátlak ABB na žalobkyni, je třeba připomenout, že žalobkyně mohla nátlak vůči ní oznámit příslušným orgánům a podat ke Komisi stížnost na základě článku 3 nařízení č. 17, spíše nežli se účastnit kartelové dohody (viz bod 142 výše). V každém případě nemůže být Komisi vytýkáno, že nevěnovala tomuto nátlaku pozornost, vzhledem k tomu, že při stanovení pokuty skupině ABB byl nátlak skupiny ABB na přistoupení ostatních podniků ke kartelové dohodě považován za skutečnost vedoucí ke zvýšení její pokuty.

340    Je tomu tak stejně v případě nátlaku, který byl na žalobkyni vykonáván ze strany ostatních podniků, které se účastnily EuHP, pokud jde o používání její nové technologie. V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně tím, že měla technologii umožňující snížit náklady, měla silnější postavení proto, aby se bránila jednání kartelové dohody a v případě, že by jí tato bránila používat její technologii proto, aby podala stížnost ke Komisi.

341    Krom toho je třeba zdůraznit, že nic v textu sdělení o spolupráci ani v textu pokynů nebrání tomu, aby v případě, že není podána stížnost týkající se nátlaku vykonávaného konkurujícími podniky, nebyl tento nátlak považován za polehčující okolnost.

342    Konečně žalobkyně nemůže argumentovat skutečností, že v rámci dánské kartelové dohody vždy nedodržovala přidělení kvót stanovených uvnitř kartelové dohody. Jak bylo uvedeno v bodě 36 a 37 odůvodnění rozhodnutí, i když žalobkyně hrozila, že opustí kartelovou dohodu, neukončila svoji účast na této dohodě, ale spíše se jejím prostřednictvím snažila o to, aby jí byly zvýšeny její kvóty. V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně připustila, že sama podala v té době návrhy na změnu rozdělení podílů na trhu (odpověď žalobkyně na oznámení námitek). Dále, pokud jde o její odstoupení od dánské kartelové dohody v dubnu roku 1993, je třeba uvést, jak již bylo konstatováno v bodech 75 až 77 výše, že poté, co se stala dánská kartelová dohoda slabší, dále se účastnila jednání týkajících se rozdělení německého trhu.

343    Za těchto okolností se Komise mohla oprávněně domnívat, že chování žalobkyně uvnitř kartelové dohody nemůže zakládat žádnou polehčující okolnost.

344    Pokud jde o odstoupení žalobkyně od EuHP na začátku roku 1997, stačí uvést, že vzhledem k tomu, že Komise neshledala v případě žalobkyně spolupráci uvnitř EuHP za skutečnost zakládající protiprávní jednání a mimoto stanovila, že protiprávní jednání bylo ukončeno na jaře roku 1996, nesměla přijmout odstoupení žalobkyně od EuHP, ke kterému navíc došlo až v době pozdější, než byla ta stanovená pro protiprávní jednání, jako polehčující okolnost ve vztahu k žalobkyni.

345    Konečně nemůže být Komisi vytýkáno, že nepovažovala za polehčující okolnost provádění interního programu slučitelnosti s právem Společenství žalobkyní. Ačkoli je samozřejmě důležité, aby žalobkyně přijala opatření zabraňující tomu, aby se její zaměstnanci v budoucnu dopustili nových protiprávních jednání porušujících právo hospodářské soutěže Společenství, tato skutečnost nemění nic na tom, že v daném případě bylo shledáno protiprávní jednání (viz rozsudek ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, bod 357). Mimoto z judikatury vyplývá, že ačkoliv provádění programu slučitelnosti s pravidly hospodářské soutěže Společenství prokazuje vůli daného podniku předcházet budoucím protiprávním jednáním, a představuje tak skutečnost umožňující Komisi lépe provádět její úkol spočívající zejména v uplatňování zásad stanovených Smlouvou v oblasti hospodářské soutěže a ve směrování podniků v tomto smyslu, pouhá skutečnost, že v určitých případech Komise přihlédla ve své předchozí rozhodovací praxi k zavedení takového programu jako k polehčující okolnosti, ji nezavazuje k tomu, aby v určitém případě postupovala stejným způsobem (rozsudky Soudu ze dne 14. května 1998, Fiskeby Board v. Komise, citovaný výše, bod 83, a Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, Recueil, s. II‑1989, bod 417). Je tomu tak tím spíše, představuje-li dané protiprávní jednání zjevné porušení čl. 85 odst. 1 písm. a) a c) Smlouvy, jako je tomu v tomto případě.

346    Ze všech těchto důvodů musí být proto námitka zamítnuta.

G –  K chybnému použití sdělení o spolupráci

1.     Argumenty účastnic řízení

347    Žalobkyně zaprvé uplatňuje, že 30% snížení pokuty přiznané na základě bodu D sdělení o spolupráci dostatečně neodráží význam její spolupráce s Komisí. Zadruhé má za to, že Komise měla použít v jejím případě zásady obsažené v návrhu sdělení o spolupráci spíše nežli ustanovení konečného znění tohoto sdělení. Zatřetí žalobkyni neměla být uložena žádná pokuta za skutečnosti, které nastaly po provedení šetření.

348    Zaprvé měla Komise zohlednit skutečnost, že žalobkyně byla prvním podnikem, který informoval tisk o tom, že bude spolupracovat s tímto orgánem v rámci jeho šetření. Žalobkyně byla první podnik, který poskytl Komisi informace a podstatné důkazy, včetně důkazů o pokračování kartelové dohody po šetřeních, které Komise neznala. Žalobkyně se ukázala při systematické spolupráci s Komisí flexibilní tím, že se vzdala svého práva na přístup ke spisu a svého práva nevypovídat ve svůj neprospěch. Komise nemůže zakládat svoje odmítnutí přiznat žalobkyni vyšší snížení na pouhé skutečnosti, že s ní žalobkyně začala spolupracovat až po začátku vyšetřování, vzhledem k tomu, že bod D oznámení námitek vyžaduje pouze, aby ke spolupráci došlo před zasláním oznámení námitek.

349    Podle žalobkyně měla její spolupráce vést ke snížení pokuty o více než 30 % vzhledem k tomu, že šla nad pouhý postoj nezpochybňující skutková zjištění, což vedlo například v rozhodnutí Kartón ke snížení pokuty o 33 %. V daném případě pouhé nezpochybnění skutkových zjištění již vedlo v případě KE KELIT ke snížení pokuty o 20 %.

350    Žalobkyně mohla očekávat podobné snížení jako to přiznané v rozhodnutí Kartón, na které Komise rovněž odkázala při prvním setkání mezi ní a žalobkyní. V rozhodnutí Komise 98/247/ESUO ze dne 21. ledna 1998 v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (IV/35.814 – Příplatek za legování) (Úř. věst. č. L 100, s. 55, dále jen „rozhodnutí Příplatek za legování“) bylo 40% snížení pokuty přiznáno za předložení důkazů, a v případě podniku, který poskytl jako první důkazy, nebyla žádná pokuta uložena.

351    Zadruhé Komise měla použít zásady vyjádřené v jejím návrhu sdělení o spolupráci, a ne ty vyjádřené v konečném znění sdělení o spolupráci. Vzhledem k tomu, že toto konečné znění nebylo dosud zveřejněno, žalobkyně přijala rozhodnutí spolupracovat s Komisí na základě návrhu sdělení o spolupráci a na základě předchozí praxe Komise. Ve svém návrhu sdělení Komise krom toho prohlásila, že si je vědoma skutečnosti, že sdělení zakládá legitimní očekávání, o které se mohou opírat podniky, které zamýšlejí informovat Komisi o existenci kartelové dohody.

352    Na základě návrhu sdělení o spolupráci mělo být přiznáno snížení alespoň o 50 %, pokud poté, co Komise přistoupila k šetření, podnik splňoval tři kritéria, tj. zaprvé byl jako první připraven spolupracovat, zadruhé informoval Komisi rozsáhlým způsobem a udržoval trvalou spolupráci a zatřetí nenutil jiný podnik k účasti na kartelové dohodě a ani nehrál určující roli v protiprávním jednání. Tento návrh sdělení o spolupráci neobsahoval tedy podmínku obsaženou v konečném znění, podle které šetření neposkytla dostatečný základ pro odůvodnění zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí. Návrh sdělení o spolupráci odrážel v tomto ohledu praxi Komise existující v tomto okamžiku, ilustrovanou zejména rozhodnutím Kartón, ve kterém byly podnikům sníženy pokuty o dvě třetiny za to, že předložily důkazy, které snížily nutnost Komise opírat se o nepřímé důkazy a ovlivnily ostatní dotčené podniky, které by jinak dále pokračovaly v popírání protiprávního jednání.

353    I kdyby Komise měla právo použít své sdělení v jeho konečném znění a kdyby se mohla domnívat, že žalobkyně splňovala předpoklad popsaný v bodě D tohoto sdělení, nezdá se jasné, proč nebylo žalobkyni přiznáno co nejvyšší možné snížení, tj. o 50 %.

354    Zatřetí neměla být žalobkyni uložena žádná pokuta, pokud jde o protiprávní jednání, ke kterému došlo po šetřeních, vzhledem k tomu, že to byla žalobkyně, kdo informoval Komisi o tomto jednání, o kterém Komise připouští, že si ho v té době nebyla vědoma. Jak návrh sdělení o spolupráci, tak konečné znění stanovily v bodě B, že podnik, který informuje Komisi o kartelové dohodě, o které nevěděla, má právo na velmi významné snížení, nebo ještě lépe podle návrhu sdělení na to, aby mu nebyla uložena žádná pokuta.

355    V daném případě bylo snížení pokuty přiznané žalobkyni velmi omezené, protože skutečnosti oznámené Komisi již vedly ke zvýšení pokuty poprvé z důvodu zvýšení doby trvání protiprávního jednání, a podruhé hlavně z důvodu 30% zvýšení z titulu závažnosti protiprávního jednání.

356    Žalovaná tvrdí, že vykonala diskreční pravomoc, kterou má při použití svého sdělení o spolupráci, právním a přiměřeným způsobem. Z titulu bodu D tohoto sdělení si pomoc žalobkyně nezasluhovala větší než 30% snížení vzhledem k tomu, že žalobkyně nezačala svou spolupráci před obdržením žádosti o informace. Navíc žalobkyně nepředložila důkazy, aby prokázala, že body B nebo C tohoto sdělení byly použitelné. V každém případě se Komise nemůže odchýlit od svého konečného sdělení vzhledem k tomu, že musí dodržovat politiku, kterou sama veřejně oznámila.

357    Vzhledem k tomu, že Komise má v tomto ohledu širokou diskreční pravomoc, s ohledem na velký počet faktorů, které je třeba vzít v úvahu, nemohla žalobkyně legitimně očekávat žádné zvláštní snížení přiznané v předchozích věcech, takové jako v případě rozhodnutí Kartón. Případ žalobkyně není rovněž srovnatelný s případy podniků, kterým bylo přiznáno 40% snížení v rozhodnutí Příplatek za legování. Pokud jde o tvrzení vycházející z 20% snížení přiznaného KE KELIT, mohlo by vést pouze ke zvýšení pokuty uložené KE KELIT.

358    V každém případě se žalobkyně nemohla opírat o bod B sdělení o spolupráci pro to, aby nebyly zohledněny skutečnosti nastalé po zahájení šetření. Naopak pokračování protiprávního jednání za těchto podmínek bylo dostatečně šokující, aby vedlo Komisi ke zvýšení výše pokuty z důvodu odrazení.

2.     Závěry Soudu

359    Je třeba předem stanovit, že Komise vymezila ve svém sdělení o spolupráci podmínky, za kterých mohou být podniky, které s Komisí spolupracují v průběhu jejího šetření kartelové dohody, osvobozeny od pokuty nebo být oprávněny ke snížení pokuty, kterou by jinak musely zaplatit (viz bod A 3 sdělení o spolupráci).

360    Jak je uvedeno v bodě E 3 sdělení o spolupráci, toto sdělení vyvolává legitimní očekávání, o které se mohou opírat podniky, které si přejí informovat Komisi o existenci kartelové dohody. S ohledem na legitimní očekávání, které mohly podniky zamýšlející spolupracovat s Komisí vyvozovat z tohoto sdělení, byla Komise tedy povinna toto očekávání dodržovat při stanovení výše pokuty uložené žalobkyni při posuzování její spolupráce.

361    Naopak žalobkyně nemůže tvrdit, že Komise měla v jejím případě použít kritéria oznámená v jejím návrhu sdělení. Jak již bylo konstatováno v bodě 246 výše, tento návrh tím, že upozorňoval podniky na to, že Komise zamýšlela přijmout sdělení ve věci spolupráce podniků při vyšetřování nebo stíhání protiprávních jednání, nemohl sám o sobě zakládat jakékoli očekávání, že kritéria v něm obsažená budou nakonec přijata a poté uplatňována. Opačné řešení by mělo nežádoucí účinky v tom, že by odrazovalo Komisi od zveřejňování návrhů sdělení, aby obdržela vyjádření ze strany dotčených subjektů.

362    Dále, pokud jde o použití sdělení o spolupráci na případ žalobkyně, je třeba uvést, že žalobkyně nespadá do působnosti bodu B tohoto sdělení, který se vztahuje na případ, kdy podnik oznámil Komisi tajnou kartelovou dohodu předtím, než Komise provedla šetření (tento případ může vést k alespoň 75% snížení výše pokuty), ani do působnosti bodu C tohoto sdělení, který se vztahuje na podnik, který oznámil tajnou kartelovou dohodu poté, co Komise provedla šetření, aniž by však tento podnik mohl poskytnout dostatečný základ pro odůvodnění zahájení řízení za účelem přijetí rozhodnutí (případ může vést k 50% až 75% snížení výše pokuty).

363    Pokud jde o bod D sdělení o spolupráci, je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení, „pokud podnik spolupracuje, aniž by byly splněny všechny podmínky uvedené v [bodech] B a C, má nárok na 10% až 50% snížení výše pokuty, která by mu byla uložena, pokud by ke spolupráci nedošlo“ (neoficiální překlad). Toto sdělení upřesňuje, že:

„Tak tomu může být, zejména pokud:

–        podnik poskytne před zasláním oznámení námitek Komisi informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání existence spáchaného protiprávního jednání,

–        po obdržení oznámení námitek podnik informuje Komisi, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění.“ (neoficiální překlad)

364    Je nutné konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že Komise tím, že uznala, že jí žalobkyně dobrovolně poskytla písemné důkazy, které významně přispěly k prokázání důležitých aspektů věci, zvláště skutečnosti, že strany kartelové dohody se rozhodly v dohodě pokračovat po vyšetřování, což Komise tušila, aniž by však o tom měla důkaz (bod 177 odůvodnění rozhodnutí), jí měla přiznat vyšší než 30% snížení, které jí bylo přiznáno.

365    Je třeba uvést, že Komise v bodě 177 odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že žádosti o informace poskytly žalobkyni příležitost předložit důkazy o protiprávním jednání. V tomto ohledu z rozhodnutí vyplývá, že pokud jde o spolupráci nabízenou ABB, Komise měla za to, že ABB nemůže požívat 50% snížení přípustné na základě bodu D vzhledem k tomu, že bylo nutno čekat, než začala spolupracovat, na zaslání podrobných žádostí o informace (třetí a čtvrtý pododstavec bodu 174 odůvodnění). Z toho vyplývá, že Komise nebyla připravena snížit pokutu o 50 %, jestliže jí daný podnik nesdělil informace před obdržením žádosti o informace. Není sporné, že žalobkyně poskytla Komisi dokumenty až poté, co od ní obdržela žádost o informace.

366    Pokud jde o srovnání tohoto případu s předchozí praxí Komise, je třeba uvést, že pouhá skutečnost, že Komise přiznala ve své předchozí rozhodovací praxi určitou míru snížení za určité chování, neznamená, že je povinna přiznat stejné poměrné snížení při posuzování obdobného chování v rámci pozdějšího správního řízení (viz bod 244 výše).

367    Žalobkyně nemůže argumentovat ani skutečností, že KE KELIT bylo přiznáno 20% snížení pokuty za to, že nezpochybnila skutečnosti, které jí byly vytýkány. I za předpokladu, že Komise příliš snížila pokutu uloženou tomuto podniku, musí být připomenuto, že dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu se zásadou legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (výše citované rozsudky SCA Holding v. Komise, bod 160, a Mayr-Melnhof v. Komise, bod 334).

368    Mimoto žalobkyně nemůže žádat vyšší snížení ohledně doby po zahájení vyšetřování, během které protiprávní jednání pokračovalo a s ohledem na kterou žalobkyně poskytla důkazy Komisi. Vzhledem k tomu, že toto pokračování kartelové dohody tvoří neoddělitelný aspekt protiprávního jednání, protiprávní jednání mohlo být považováno při použití sdělení o spolupráci pouze za jeden celek. Protože žalobkyně nesplňovala podmínky použití bodu B ani bodu C tohoto sdělení, její chování muselo být posouzeno podle bodu D.

369    Konečně, Komise byla oprávněna zohlednit pokračování protiprávního jednání po šetřeních, mimo výpočet doby trvání protiprávního jednání, rovněž jako přitěžující okolnost vzhledem k tomu, že takovéto chování svědčilo o zvláštní odhodlanosti účastnic kartelové dohody pokračovat v protiprávním jednání i přes riziko, že jim bude uložena sankce.

370    Za těchto okolností se Komise nedopustila žádného právního ani skutkového pochybení při použití svého sdělení o spolupráci. Námitka tak musí být zamítnuta.

IV –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti odůvodnění při stanovení výše pokuty

A –  Argumenty účastnic řízení

371    Žalobkyně vytýká Komisi, že porušila povinnost odůvodnění tím, že nezajistila průhlednost způsobu výpočtu výše pokuty. Komise nevysvětlila skutečnost, že pokuta byla stanovena na základě výchozích bodů vyjádřených v absolutních částkách nezávisle na obratu podniků a vyšších, než byla nejvyšší právně povolená výše. Nevysvětlila své posouzení závažnosti protiprávního jednání, pokud jde o dotčené malé a střední podniky. Zvláště nevysvětlila, jak se mohla odchýlit od své předchozí praxe, jež spočívala ve stanovení výše pokut poměrně k obratu na relevantním trhu.

372    Podle žalobkyně žalovaná rovněž v rozporu s povinností odůvodnění zpětně použila bez jakéhokoli odůvodnění své nové pokyny pro výpočet výše pokut.

373    Tato povinnost byla rovněž porušena v rozsahu, v němž se Komise odchýlila od své předchozí praxe shovívavosti a od svého návrhu sdělení o spolupráci, které vyjadřovalo zejména tuto shovívavost, tím, že použila namísto toho jinou politiku v konečném znění sdělení o spolupráci.

374    Navíc Komise porušila svou povinnost odůvodnění tím, že nevzala na vědomí žádné polehčující okolnosti dovolávané žalobkyní. I když Komise nebyla povinna zohlednit okolnosti vypočtené žalobkyní, měla vysvětlit, proč těchto skutečností nedbala.

375    Žalovaná upozorňuje, že žalobkyně ve svém žalobním důvodu o povinnosti odůvodnění představuje pouze z jiného hlediska tvrzení, které již uvedla ohledně údajné diskriminace.

376    V každém případě je tvrzení žalobkyně týkající se údajného nedostatku odůvodnění neopodstatněné, jak pokud jde o „zpětné“ použití nových pokynů, tak pokud jde o okolnost, podle které se Komise odchýlila od svého návrhu sdělení o spolupráci. Konečně vzhledem k tomu, že Komise nebyla povinna zacházet s určitými okolnostmi jako s polehčujícími okolnostmi, k této otázce nebylo žádné odůvodnění vyžadováno.

B –  Závěry Soudu

377    Je ustálenou judikaturou, že z odůvodnění vyžadovaného článkem 190 Smlouvy o ES (nově článek 253 ES) musejí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu Společenství, jenž daný akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink´s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63).

378    Pokud jde o rozhodnutí ukládající pokuty několika podnikům za porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství, dosah povinnosti odůvodnění musí být stanoven zejména ve světle skutečnosti, že závažnost protiprávních jednání musí být zjištěna v závislosti na více skutečnostech, jakými jsou zejména zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující dosah pokut, a to aniž by byl sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto (výše citované usnesení SPO a další v. Komise, bod 54).

379    V daném případě Komise ve svém rozhodnutí nejdříve vykládá svá obecná zjištění týkající se závažnosti daného protiprávního jednání, jakož i zvláštní prvky kartelové dohody, ze kterých vycházela proto, aby přijala závěr, že v tomto případě se jedná o velmi závažné protiprávní jednání, za které je obvykle ukládaná pokuta alespoň 20 milionů ECU (bod 164 a 165 odůvodnění rozhodnutí). Dále vysvětluje, že tato výše musí být přizpůsobena s ohledem na skutečnou hospodářskou schopnost původců protiprávního jednání způsobit významnou škodu soutěžitelům a nutnost zajistit dostatečně odrazující účinek pokuty (bod 166 odůvodnění rozhodnutí). Dále Komise uvádí, že vzala v úvahu při stanovení výše pokuty případné přitěžující nebo polehčující okolnosti, jakož i postavení každého podniku s ohledem na sdělení o spolupráci (bod 167 odůvodnění rozhodnutí).

380    Pokud jde o pokutu uloženou žalobkyni, Komise dále vysvětluje, že s ohledem na význam žalobkyně jako druhého evropského výrobce předizolovaných trubek a z důvodu přihlédnutí k jejímu postavení jako podniku specializovaného na jediný výrobek je výchozí bod její pokuty stanoven na 10 milionů ECU z důvodu závažnosti protiprávního jednání v jejím případě (první a druhý pododstavec bodu 175 odůvodnění rozhodnutí). Dále Komise vysvětluje, jak byla pokuta přizpůsobena v závislosti na době trvání protiprávního jednání (třetí pododstavec bodu 175 odůvodnění rozhodnutí).

381    Dále Komise uvádí, že je třeba zvýšit základní částku pokuty žalobkyni z důvodu zvláště přitěžující okolnosti tvořené úmyslným pokračováním její účasti na protiprávním jednání po šetřeních, jakož i dodatečné přitěžující okolnosti, kterou představuje aktivní role žalobkyně v odvetných opatřeních vedených proti společnosti Powerpipe, ačkoli na jiné úrovni než ABB (první a druhý pododstavec bodu 176 odůvodnění rozhodnutí). Komise rovněž uvádí, že žádná polehčující okolnost nemůže být konstatována, s vysvětlením, že i když byl na žalobkyni vyvíjen nátlak ze strany skupiny ABB v různých okamžicích, žalobkyně hodně přehání rozsah tohoto nátlaku tím, že tvrdí, že tento nátlak ji přinutil proti její vůli účastnit se kartelové dohody (třetí pododstavec bodu 176 odůvodnění rozhodnutí). Navíc Komise upřesňuje, že vzhledem k tomu, že konečná výše vypočtená podle tohoto způsobu nemůže v žádném případě přesáhnout 10 % celosvětového obratu žalobkyně, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, výše pokuty bude činit 12 700 000 ECU tak, aby nepřesáhla povolené omezení (čtvrtý pododstavec bodu 176 odůvodnění rozhodnutí).

382    Konečně Komise uvádí, že na základě sdělení o spolupráci bylo žalobkyni přiznáno 30% snížení, protože dobrovolně předložila písemné důkazy, které zejména přispěly k prokázání důležitých aspektů věci, zvláště skutečnosti, že strany kartelové dohody se rozhodly v dohodě pokračovat po šetření, což Komise tušila, aniž by však o tom měla důkaz (bod 177 odůvodnění rozhodnutí).

383    Je třeba mít za to, že bod 164 až 167 a 175 až 177 odůvodnění, vykládané ve světle skutkových tvrzení uvedených s ohledem na každého příjemce rozhodnutí, obsahují dostatečné a relevantní vysvětlení skutečností, které byly vzaty v úvahu při posouzení závažnosti a doby trvání protiprávního jednání spáchaného žalobkyní (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, KNP BT v. Komise, C‑248/98 P, Recueil, s. I‑9641, bod 43).

384    Za těchto okolností nemůže být Komisi vytýkáno, že přesněji neodůvodnila základní výši a konečnou výši pokuty uložené žalobkyni nebo snížení přiznané za její spolupráci tím spíše, že v tomto posledním bodě rozhodnutí vymezilo její spolupráci z hlediska významu jako spadající pod bod D sdělení o spolupráci.

385    I za předpokladu, že pokud jde o výši pokuty, rozhodnutí představuje citelné zvýšení této výše ve srovnání s předchozími rozhodnutími, Komise zcela výslovně uvedla důvody, které ji vedly ke stanovení této výše pokuty žalobkyni (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1975, Groupement des fabricants de papiers peints de Belgique a další v. Komise, 73/74, Recueil, s. 1491, bod 31).

386    Žalobkyně nemůže Komisi ani vytýkat, že neodůvodnila svůj výpočet pokuty s ohledem na skutečnosti, kterých se žalobkyně dovolávala jako polehčujících okolností.

387    Jelikož Komise ve svém rozhodnutí vysvětlila, že s ohledem na žalobkyni nevzala v úvahu žádnou polehčující okolnost, poskytla všechny potřebné údaje, které žalobkyně potřebovala, aby věděla, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je případně postiženo vadou umožňující jí popírat jeho platnost.

388    Krom toho, ačkoliv je Komise povinna na základě článku 190 Smlouvy odůvodnit svá rozhodnutí tím, že uvede skutkové okolnosti, na kterých závisí odůvodnění rozhodnutí a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí, toto ustanovení nevyžaduje, aby se Komise zabývala všemi skutkovými a právními otázkami, jimiž se zabývala během správního řízení (výše citované rozsudky Michelin v. Komise, body 14 a 15, a Fiskeby Board v. Komise, bod 127).

389    V každém případě, pokud jde o nátlak na žalobkyni, Komise výslovně uvedla v třetím pododstavci bodu 176 odůvodnění rozhodnutí důvody, na základě kterých k němu nepřihlédla jako k okolnosti mající vést ke snížení pokuty.

390    Konečně, Komisi nemůže být vytýkáno, že výslovně neuvedla právní rámec použitý na daný případ, zvláště použití nových pokynů nebo i použití sdělení o spolupráci. Ve skutečnosti není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 190 Smlouvy, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (výše citovaný rozsudek Komise v. Sytraval a Brink´s France, bod 63). Komise tudíž s ohledem na svůj závazek při zveřejnění svých pokynů a svého sdělení o spolupráci být těmito předpisy vázána při stanovení výše pokut za porušení pravidel hospodářské soutěže (viz body 245 a 274 výše) nebyla povinna upřesnit, zda a z jakých důvodů je uplatňovala při stanovení výše pokuty uložené žalobkyni.

391    V důsledku toho musí být žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti odůvodnění zamítnut.

V –  K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z příliš vysoké výše úrokové sazby pokuty

A –  Argumenty účastnic řízení

392    Žalobkyně uvádí, že sazba úroků z prodlení stanovená v článku 4 rozhodnutí na 7,5 %, tj. sazba používaná Evropskou centrální bankou na její operace v ECU první pracovní den v měsíci, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, zvýšená o 3,5 bodu, je neobvykle vysoká. Tato sazba způsobila nepřiměřený nátlak na žalobkyni, aby ji přinutila zaplatit pokutu rychle, zatímco se tato domnívala, že má pádné právní důvody pro napadení rozhodnutí. Úroková sazba tak měla být snížena na přiměřenou úroveň.

393    V tomto ohledu se žalobkyně dovolává stanoviska generálního advokáta Fenelly předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 16. března 2000, Compagnie maritime belge a další v. Komise (C‑395/96 P a C‑396/96 P, Recueil, s. I‑1365, I‑1371), ve kterém tento upřesňuje, že úroková sazba nesmí být tak vysoká, aby nutila podniky zaplatit pokuty, a že zvýšení o 3,5 bodu bez jakéhokoli vysvětlení použité na již vysokou výši není přijatelné.

394    Žalovaná uvádí, že byla oprávněna stanovit dostatečně vysokou výši, aby odradila podniky od zaplacení pokuty v prodlení. S ohledem na současné sazby obchodních bank byla 7,5% sazba zcela přiměřená a v pořádku z hlediska jejího prostoru pro uvážení.

B –  Závěry Soudu

395    Použití úroků z prodlení na pokuty ukládané podnikům, které úmyslně nebo z nedbalosti porušily článek 85 Smlouvy, zajišťuje užitečný účinek Smlouvy. V tomto ohledu tyto úroky z prodlení posilují pravomoc Komise při plnění jejího úkolu, který je jí svěřen článkem 89 Smlouvy o ES (nyní článek 85 ES), dbát na používání pravidel hospodářské soutěže a poskytují záruku, že pravidla Smlouvy se nestanou neúčinnými v důsledku jednostranných jednání podniků zpožďujících zaplacení pokut, které byly těmto podnikům uloženy. Kdyby Komise nemohla ukládat společně s pokutami úroky z prodlení, podniky v prodlení se zaplacením pokut by byly zvýhodněny ve srovnání s těmi, které zaplatí své pokuty ve lhůtě splatnosti, která jim je stanovena (rozsudek Soudu ze dne 14. července 1995, CB v. Komise, T‑275/94, Recueil, s. II‑2169, body 48 a 49).

396    Kdyby právo Společenství nepřipouštělo opatření směřující ke kompenzaci výhody, kterou může získat podnik ze svého prodlení se zaplacením pokuty, vedlo by to k podávání zjevně neopodstatněných žalob, jejichž jediným cílem by bylo pozdržet platbu (výše citovaný rozsudek AEG v. Komise, bod 141).

397    V této souvislosti je nutné konstatovat, že Komise tím, že uložila 7,5% úrokovou sazbu, tvořenou sazbou používanou Evropskou centrální bankou na její operace v ECU první pracovní den v měsíci, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, zvýšenou o 3,5 bodu, nepřekročila diskreční pravomoc, kterou má při stanovení sazby úroků z prodlení.

398    V tomto ohledu je potřebné připomenout, že i když úroková sazba nesmí být tak vysoká, aby nutila podniky zaplatit pokutu, i když mají za to, že mají dobré důvody pro zpochybnění platnosti rozhodnutí Komise, Komise může nicméně stanovit sazbu na vyšší úrovni, než je sazba nabízená průměrnému vypůjčovateli uplatňovaná na trhu, v rozsahu nezbytném pro odrazení od chování vedoucího k prodlení (stanovisko generálního advokáta Fenellyho předcházející rozsudku Compagnie maritime belge a další v. Komise, citované výše, bod 190).

399    Vzhledem k tomu, že se Komise nedopustila nesprávného posouzení při stanovení sazby úroků z prodlení, žalobní důvod vycházející z příliš vysoké úrovně této sazby musí být zamítnut.

400    Z předcházejícího vyplývá, že žaloba musí být jako celek zamítnuta.

 K nákladům řízení

401    Na základě čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. března 2002.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

H. Jung       P. Mengozzi

Obsah

Skutkový základ sporu

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

K věci samé

I –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze skutkových omylů při použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy

A –  K mechanismu vyrovnání v rámci dánské kartelové dohody

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

B –  K existenci kartelové dohody trvající od roku 1990 do roku 1996

1.  K účasti na kartelové dohodě mimo dánský trh v letech 1990 až 1993

II –  K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

A –  K přístupu ke spisu

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

B –  K porušení práva být vyslechnut, pokud jde o dovolávání se nových důkazních prostředků

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

C –  K porušení práva být vyslechnut, pokud jde o použití pokynů pro výpočet výše pokut

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

III –  K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení obecných zásad a ze skutkových omylů při stanovení výše pokuty

A –  K porušení zásady zákazu zpětné účinnosti

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

B –  K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Posouzení Soudu

C –  K porušení zásad rovného zacházení a proporcionality a k legalitě pokynů

1.  Argumenty účastnic řízení

2.  Závěry Soudu

IV –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti odůvodnění při stanovení výše pokuty

A –  Argumenty účastnic řízení

B –  Závěry Soudu

V –  K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z příliš vysoké výše úrokové sazby pokuty

A –  Argumenty účastnic řízení

B –  Závěry Soudu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.