Language of document : ECLI:EU:F:2014:215

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (třetího senátu)

17. září 2014(*)

„Veřejná služba – Zaměstnanci agentury Frontex – Dočasný zaměstnanec – Neobnovení pracovní smlouvy na dobu určitou – Postup obnovování pracovních smluv – Článek 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie – Právo být vyslechnut – Porušení – Vliv na smysl rozhodnutí“

Ve věci F‑117/13,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU,

Kari Wahlström, bývalý dočasný zaměstnanec Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie, s bydlištěm v Espoo (Finsko), zastoupený S. Pappasem, advokátem,

žalobce,

proti

Evropské agentuře pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Frontex), zastoupené S. Vuorensolou a H. Caniardem, jako zmocněnci, ve spolupráci s D. Waelbroeckem a A. Duron, advokáty,

žalované,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát),

ve složení S. Van Raepenbusch (zpravodaj), předseda, R. Barents a K. Bradley, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. června 2014,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. listopadu 2013 se K. Wahlström domáhá zrušení rozhodnutí výkonného ředitele Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Frontex) ze dne 19. února 2013 o neobnovení jeho pracovní smlouvy na místo dočasného zaměstnance.

 Právní rámec

2        Podle článku 17 nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 ze dne 26. října 2004 o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Úř. věst. L 349, s. 1) se na zaměstnance agentury Frontex vztahuje služební řád úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále také jen „pracovní řád“)

 Pracovní řád ostatních zaměstnanců

3        Článek 2 pracovního řádu, ve znění použitelném na projednávaný, spor stanoví:

„Pro účely tohoto pracovního řádu se ‚dočasnými zaměstnanci‘ rozumí:

a)      zaměstnanci přijatí za účelem obsazení pracovních míst, která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a která rozpočtový orgán označil za dočasná;

[…]“

4        Pokud jde o zánik pracovní smlouvy, článek 47 pracovního řádu, ve znění použitelném na projednávaný spor, stanoví:

„Kromě případu úmrtí končí pracovní poměr dočasných zaměstnanců:

[…]

b)      pokud je smlouva uzavřena na dobu určitou:

i)      ke dni uvedenému ve smlouvě;

ii)      na konci výpovědní doby uvedené ve smlouvě, která zaměstnanci nebo orgánu umožňuje ukončit pracovní poměr dříve. […]“

 Postup obnovování pracovních smluv na místo dočasného zaměstnance u agentury Frontex

5        V době rozhodné z hlediska skutkového stavu byl postup obnovování pracovních smluv dočasných zaměstnanců u agentury Frontex upraven pokyny, které byly zaměstnancům agentury Frontex oznámeny dne 26. července 2010 úředním oznámením č. 40, jejichž cílem bylo zejména zajištění soudržnosti, transparentnosti a spravedlnosti při provádění postupu obnovování pracovních smluv (dále jen „pokyny“). Podle bodu 2 pokynů se tento postup skládá ze čtyř fází.

–        jakmile dočasný zaměstnanec vyjádřil zájem o obnovení pracovní smlouvy, hodnotící zaměstnanec zanese své poznámky a návrh na prodloužení smlouvy na příslušný formulář;

–        zaměstnanec, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, přezkoumá tento návrh hodnotícího zaměstnance a v témže formuláři vyjádří odůvodněné schválení či zamítnutí prodloužení; v případě nesouladu názorů mezi hodnotícím zaměstnancem a zaměstnancem, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, naposled uvedený zaměstnanec uvede písemné důvody zamítnutí;

–        ředitel dotyčného oddělení uvede na formuláři doporučení;

–        výkonný ředitel přijme konečné rozhodnutí.

6        Článek 3 písm. a) pokynů stanoví:

„Rozhodne-li výkonný ředitel obnovit pracovní smlouvu o [pět] let, [personální oddělení] připraví dopis, ve kterém je dočasnému zaměstnanci navrženo obnovení jeho pracovní smlouvy na tuto dobu […]

Jakmile [personální oddělení] obdrží od dočasného zaměstnance kladnou odpověď, připraví dodatek pracovní smlouvy, kterou má dočasný zaměstnanec k dispozici ke schválení a k podpisu [dva] měsíce před uplynutím platnosti aktuální pracovní smlouvy […]“

7        Článek 3 písm. c) pokynů stanoví:

„Rozhodne-li výkonný ředitel pracovní smlouvu neobnovit, [personální oddělení] připraví dopis, ve kterém jsou uvedeny argumenty přednesené hodnotícím zaměstnancem (důvody týkající se zájmu služby, pracovních výkonů nebo kombinace obou těchto důvodů). Tento dopis je podepsán výkonným ředitelem a doručen dočasnému zaměstnanci [dvanáct] měsíců před uplynutím platnosti aktuálně platné pracovní smlouvy.“

 Skutkový základ sporu

8        Žalobce nastoupil dne 1. srpna 2006 do služebního poměru u agentury Frontex jako dočasný zaměstnanec ve smyslu čl. 2 písm. a) pracovního řádu na dobu pěti let s možností prodloužení. Nejprve byl jmenován vedoucím útvaru administrativních služeb agentury Frontex a zařazen do druhého stupně platové třídy A*12.

9        Na začátku roku 2008 byla mezi útvary a výkonným ředitelem vytvořena další vedoucí úroveň sestávající z „oddělení“ s „řediteli oddělení“ na vrcholu této hierarchie. Na jaře roku 2008 byla zahájena výběrová řízení na pozice ředitelů oddělení na střední úrovni řízení. Žalobce, který byl tehdy povzbuzován výkonným ředitelem k účasti na tomto řízení, podal přihlášku na pozici ředitele administrativního oddělení, které však nebylo vyhověno, jelikož pro obsazení tohoto pracovního místa byl vybrán pan C.

10      Po provedení interního výběrového řízení a v souladu s dodatkem jeho pracovní smlouvy podepsaným dne 22. června 2010 žalobce nastoupil s účinky ode dne 1. srpna 2010 do služebního poměru jako vedoucí operativní kanceláře agentury Frontex v Pireu (Řecko). Jeho úkoly jako vedoucího útvaru administrativních služeb byly od června roku 2010 přeneseny na pana C. jakožto ředitele administrativního oddělení, který byl z tohoto titulu také jeho nadřízeným.

11      Pokud jde o hodnocení pracovních výkonů žalobce, byla v listopadu roku 2009 vyhotovena hodnotící zpráva za rok 2008. V této hodnotící zprávě pan C. jakožto ředitel administrativního oddělení, který byl přímým nadřízeným, a v tomto postavení tedy zaměstnancem hodnotícím žalobce, a zástupce výkonného ředitele, jakožto zaměstnanec, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, konstatovali, že pracovní výkony žalobce odpovídají úrovni III, jelikož podle jejich názoru „částečně odpovídaly požadavkům v oblasti účinnosti, způsobilosti a chování ve službě“. Naproti tomu, v následující hodnotící zprávě za rok 2009, která byla vyhotovena dne 23. června 2010, byla úroveň pracovních výkonů žalobce týmž hodnotícím zaměstnancem a týmž zaměstnancem, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, klasifikována jako odpovídající úrovni II, jelikož žalobce podle jejich názoru „zcela odpovídal požadavkům v oblasti účinnosti, způsobilosti a chování ve službě“. A konečně dne 23. února 2011 byl žalobci doručen návrh hodnotící zprávy za rok 2010, v němž hodnotící zaměstnanec a zaměstnanec, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, kteří se vyměnili a v případě kterých se jednalo o zastupujícího výkonného ředitele, resp. výkonného ředitele, klasifikovali pracovní výkony žalobce jako odpovídající úrovni III.

12      Dne 28. dubna 2011 žalobce podal ke společnému hodnotícímu výboru, který byl zřízen článkem 13 rozhodnutí výkonného ředitele agentury Frontex ze dne 27. srpna 2009, jímž byl zaveden postup hodnocení zaměstnanců, opravný prostředek proti návrhu hodnotící zprávy za rok 2010. Dne 13. června 2012 uvedený výbor předložil stanovisko, ve kterém dospěl k závěru, že „vzhledem k neexistenci cílů stanovených v hodnotící zprávě a k nedostatku důkazů na podporu některých posouzení uvedených v této zprávě“ bylo nezbytné „zlepšit nestrannost a objektivnost“ hodnotící zprávy a že „v důsledku dlouhých období volna žalobce z důvodu nemoci v roce 2011 a obtíží, které z toho vyplynuly s ohledem na uskutečnění všech fází hodnotícího postupu, […] ne[byl] dodržen použitelný postup, ale ani ne[bylo] možné připsat odpovědnost za toto nedodržení hodnotícímu zaměstnanci nebo zaměstnanci, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení.“

13      Elektronickou poštou ze dne 11. července 2012 byl žalobce informován o tom, že zaměstnanec, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, se rozhodl potvrdit hodnotící zprávu za rok 2010 a neprovádět v ní žádné změny. Žalobce podal proti uvedené hodnotící zprávě žalobu k Soudu, který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. října 2013, Wahlström v. Frontex (F‑116/12, EU:F:2013:143, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T‑653/13 P).

14      Personální oddělení kromě toho stran obnovení pracovní smlouvy žalobce na místo dočasného zaměstnance, jejíž platnost uplynula v souladu se smlouvou ke dni 31. července 2011, žalobci položilo elektronickou poštou ze dne 22. července 2010 otázku, zda má zájem o obnovení své pracovní smlouvy, s cílem ujasnit si, zda je třeba „zahájit postup obnovení pracovní smlouvy dvanáct měsíců dopředu“, jak to vyžadovaly pokyny. Elektronickou poštou z téhož dne žalobce odpověděl na položenou otázku kladně a uvedl, že „má víc než kdy předtím zájem […] na plnění současných úkolů, na okolnostech a budoucích perspektivách [tohoto pracovního místa], což by [mu] umožnilo sloužit agentuře Frontex tak, aby tato agentura mohla využít [j]eho vzdělání důstojníka pobřežní stráže a [jeho] dvacetileté praxe v oblasti správy hranic“. Personální oddělení žalobci elektronickou poštou obratem odpovědělo, že „zahájí“ postup obnovení pracovní smlouvy a že v tomto ohledu lze očekávat rozhodnutí na konci září nebo na začátku října roku 2010.

15      Během schůze konané dne 9. prosince 2010 výkonný ředitel, jakožto orgán Frontex oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“), informoval žalobce o svém záměru neobnovit jeho pracovní smlouvu. Následujícího dne se výkonný ředitel v souladu s doporučením zástupce výkonného ředitele, který jakožto zaměstnanec hodnotící žalobce ve formuláři týkajícím se obnovení smlouvy zdůraznil, že pracovní výkony žalobce v posledních čtyřech letech neodpovídaly stanoveným požadavkům, přijal formální rozhodnutí o neobnovení pracovní smlouvy žalobce. Toto rozhodnutí bylo žalobci oznámeno dne 16. prosince 2010.

16      Rozhodnutí výkonného ředitele agentury Frontex ze dne 10. prosince 2010 neobnovit pracovní smlouvu žalobce bylo předmětem administrativního řízení předcházejícího soudnímu řízení a žalobce proti němu poté podal žalobu před Soudem, který uvedené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, Wahlström v. Frontex (F‑87/11, EU:F:2013:10) z důvodu porušení podstatných formálních náležitostí, neboť konstatoval, že postup obnovení pracovní smlouvy žalobce byl stižen vadou nepříslušnosti zaměstnance, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení a který byl konzultován. V návaznosti na toto zrušení přijal výkonný ředitel agentury Frontex jakožto OOUPS dne 19. února 2013 nové rozhodnutí o neobnovení pracovní smlouvy žalobce (dále jen „napadené rozhodnutí“), které bylo žalobci oznámeno dne 22. února 2013 v novém formuláři týkajícím se obnovení smlouvy, který byl vyplněn posuzujícím zaměstnancem a zaměstnancem, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení.

17      Dne 23. dubna 2013 podal žalobce proti napadenému rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím OOUPS ze dne 21. srpna 2013.

 Návrhová žádání účastníků řízení

18      Žalobce navrhuje, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        provedl „přezkum v plné jurisdikci s cílem zajistit účinnost svého rozhodnutí“;

–        uložil agentuře Frontex náhradu nákladů řízení.

19      Agentura Frontex navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí

20      Na podporu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí žalobce uplatňuje pět žalobních důvodů vycházejících zaprvé z porušení práva na obhajobu, zadruhé z porušení bodu 3 písm. c) pokynů, zatřetí z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, začtvrté z nedodržení povinnosti náležité péče a zapáté ze zjevně nesprávného posouzení.

21      V rámci prvního žalobního důvodu žalobce agentuře Frontex vytýká, že jej nevyslechla před přijetím napadeného rozhodnutí, které je aktem nepříznivě zasahujícím do jeho právního postavení a může mít závažné důsledky pro jeho profesní situaci, jelikož ho zbavuje možnosti pokračovat v pracovním poměru, když se zakládá na posouzení jeho kvalit a kvalifikací. Takové rozhodnutí je tedy podle něj třeba pokládat za rozhodnutí přijaté v závěru řízení, které bylo proti žalobci zahájeno.

22      Žalobce dále uvádí, že právo být vyslechnut představuje základní zásadu unijního práva, která má přednost před pokyny, takže i když tyto pokyny nestanovily, že má být dotčený zaměstnanec vyslechnut, nesmí tato okolnost vést ke zmaření uplatnění uvedené zásady. Pouze za velmi zvláštních okolností, a to pokud se předchozí vyslechnutí dotčené osoby jeví jako prakticky nemožné nebo neslučitelné se zájmem služby, mohou být požadavky vyplývající z výše uvedené zásady splněny co nejrychlejším vyslechnutím po přijetí rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotčené osoby. V projednávané věci však agentura Frontex žalobce nevyslechla ani před přijetím napadeného rozhodnutí, ani při první příležitosti po jeho přijetí.

23      Agentura Frontex nezpochybňuje skutečnost, že napadené rozhodnutí nepříznivě zasahuje do právního postavení žalobce, ani že dodržování práva na obhajobu v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou unijního práva, která musí být zajištěna, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se dotčeného řízení. Agentura Frontex však uvádí, že pouhá okolnost, že rozhodnutí představuje z procesně právního hlediska akt nepříznivě zasahující do právního postavení dotčené osoby, nestačí k tomu, aby mohla být administrativě uložena povinnost účelně vyslechnout dotčeného zaměstnance před přijetím uvedeného rozhodnutí. Ještě by bylo podle jejího názoru třeba, aby administrativní řízení, ve kterém bylo přijato rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, bylo zahájeno proti dotčené osobě. Tak tomu však není v případě postupu obnovení pracovní smlouvy dočasného zaměstnance, který se uplatňuje podle týchž pravidel a týchž hodnotících kritérií v případě všech dočasných zaměstnanců, jejichž pracovní smlouvy se chýlí ke konci a kteří si skutečně přejí jejich obnovení. Za těchto okolností by bylo rozporuplné tvrdit, že takové řízení bylo vedeno proti dotčenému zaměstnanci.

24      Agentura Frontex dále na jednání uvedla, že ani čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie jí neukládá povinnost vyslechnout žalobce ohledně obnovení jeho pracovní smlouvy, jelikož takové obnovení nemůže nepříznivě zasáhnout do jeho právního postavení.

25      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je nutno respektovat právo na obhajobu jakožto obecnou zásadu unijního práva v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, přičemž tato zásada musí být zajištěna, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se dotčeného řízení (rozsudky Belgie v. Komise, 234/84, EU:C:1986:302, bod 27; Německo v. Komise, C‑288/96, EU:C:2000:537, bod 99, a Komise v. De Bry, C‑344/05 P, EU:C:2006:710, bod 37).

26      Žalobce v projednávané věci tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo přijato v návaznosti na řízení, které proti němu bylo zahájeno, neboť jej sankcionuje ztrátou pracovního vztahu na základě posouzení jeho kvalit a kvalifikací. Jak však správně uvádí agentura Frontex, tento postup obnovování pracovních smluv dočasných zaměstnanců, tak jak je upraven v pokynech, má OOUPS poté, co dotčení zaměstnanci vyjádří přání je obnovit, právě umožnit přezkoumání toho, zda mají být jejich pracovní smlouvy chýlící se ke konci obnoveny podle pravidel, která jim zajišťují rovné zacházení v oblasti, ve které má OOUPS širokou posuzovací pravomoc. Za těchto okolností nelze mít za to, že řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, bylo zahájeno proti žalobci, a žalobce se tudíž nemůže z tohoto důvodu dovolávat práva na obhajobu.

27      I když v projednávané věci nebylo prokázáno, že napadené rozhodnutí bylo přijato v řízení vedeném proti žalobci, nic to nemění na tom, že toto rozhodnutí zasahuje do právního postavení žalobce do takové míry nepříznivě, neboť má za následek ztrátu možnosti pokračovat v jeho pracovním poměru s agenturou Frontex. Právo na obhajobu, tak jak je nyní zakotveno v článku 41 Listiny, který je podle unijních soudů obecně použitelný (rozsudek L v. Parlament, T‑317/10 P, EU:T:2013:413, bod 81), zahrnuje zejména procesní právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, které je stanoveno v čl. 41 odst. 2 písm. a) (v tomto smyslu viz rozsudky Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 65; M., C‑277/11, EU:C:2012:744, body 81 až 83, a Komise v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, body 98 a 99). Agentuře Frontex tudíž podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny příslušelo, aby žalobci umožnila účelně uplatnit jeho připomínky před přijetím napadeného rozhodnutí. Agentura Frontex přitom nepopírá, že žalobci neposkytla možnost být vyslechnut před přijetím tohoto rozhodnutí.

28      Aby však porušení práva být vyslechnut mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, je podle ustálené judikatury ještě nutné přezkoumat, zda by řízení mohlo vést v případě neexistence této vady k jinému výsledku (rozsudky G. a R., C‑383/13 PPU, EU:C:2013:533, bod 38 a citovaná judikatura, a CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, bod 38).

29      V projednávané věci z nového formuláře týkajícího se obnovení pracovní smlouvy vyplývá, že doporučení hodnotícího zaměstnance neobnovit pracovní smlouvu žalobce se zakládá na úrovni jeho pracovních výkonů v roce 2009, které byly ohodnoceny v hodnotící zprávě vyhotovené dne 23. června 2010. Tato hodnocení byla totiž v zásadě převzata, a to z velké části dokonce doslovně, v napadeném rozhodnutí hodnotícím zaměstnancem, který zdůraznil „nedostatečnou úroveň pracovních výkonů (kompetence a chování) v oblastech, které jsou považovány za podstatné, rozhodující a prioritní pro pracovní místo jeho držitele“, přičemž zvlášť zdůraznil oba cíle, kterých nebylo dosaženo a byly uvedeny v oddíle B (nadepsaném „Dosahování cílů v průběhu referenčního období“) výše uvedené hodnotící zprávy. Stejně tak byly doslovně zopakovány potíže týkající se mezilidských vztahů s některými útvary a neústupné přijímání nevhodných rozhodnutí, které byly zdůrazněny v oddílu D „Schopnosti (kompetence a kvalifikace) v průběhu referenčního období“ uvedené hodnotící zprávy, v napadeném rozhodnutí v připomínkách hodnotícího zaměstnance. Je ovšem nesporné, že žalobce byl v rámci hodnotícího postupu za rok 2009 vyslechnut.

30      Pouze na základě rozhovoru, který v rámci tohoto hodnotícího postupu mezi sebou vedli žalobce a hodnotící zaměstnanec, však nelze určit, že i kdyby neexistovala vada řízení konstatovaná výše v bodě 27, tzn. i kdyby byl žalobce před přijetím napadeného rozhodnutí vyslechnut, a tudíž mohl uplatnit svou obhajobu pro odvrácení nebezpečí ztráty zaměstnání, nemohl by postup obnovení pracovní smlouvy vést k jinému výsledku, jelikož obě dotčená řízení, z nichž jedno se týkalo vyhotovení hodnotící zprávy a druhé obnovení či neobnovení pracovní smlouvy, sledují dosažení sice podobných, ale přesto rozdílných cílů a mohou se opírat o různá posuzovací kritéria. Konkrétně, úroveň pracovních výkonů a kompetencí dotčeného zaměstnance představují pouze jeden z aspektů, ke kterým může OOUPS, který je oprávněn vyjádřit se k obnovení pracovní smlouvy, přihlížet.

31      To platí tím spíše ve vztahu k připomínkám zaměstnance, který rozhoduje o schválení návrhu na obnovení, tj. zástupce výkonného ředitele, který byl rovněž konzultován v rámci nového postupu obnovení pracovní smlouvy, který byl zahájen po vydání zrušovacího rozsudku Soudu. Tyto připomínky se týkaly pracovních výkonů žalobce v průběhu roku 2010, které již byly ohodnoceny naposled uvedeným zaměstnancem, tentokrát v jeho postavení zaměstnance hodnotícího žalobce v rámci hodnotícího postupu roku 2011. Soud přitom v rozsudku Wahlström v. Frontex (EU:F:2013:143, bod 38), ve kterém bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti hodnotící zprávě vyhotovené v rámci hodnotícího období roku 2011, právě konstatoval, že mezi hodnotícím zaměstnancem a žalobcem v rámci tohoto hodnotícího postupu neproběhl žádný rozhovor.

32      Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám nelze vyloučit, že rozhodnutí OOUPS neobnovit pracovní smlouvu žalobce mohlo být jiné, pokud by žalobce měl možnost účelně vyjádřit stanovisko k úrovni svých pracovních výkonů jak v roce 2009, tak i v roce 2010 v souvislosti s perspektivou zachování pracovního poměru u agentury Frontex, a že dodržení práva být vyslechnut tedy mohlo takto mít vliv na obsah napadeného rozhodnutí.

33      Pokud by se za okolností projednávané věci měla uplatnit domněnka, že agentura Frontex by přijala stejné rozhodnutí, i kdyby byl žalobce vyslechnut, vedlo by to pouze k tomu, že základní právo být vyslechnut zakotvené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny by bylo zbaveno užitečného účinku, jelikož obsah tohoto práva sám o sobě implikuje, že dotčená osoba může ovlivnit předmětný proces rozhodování (rozsudek Marcuccio v. Komise, T‑236/02, EU:T:2005:417, bod 115).

34      Z předcházejících úvah vyplývá, že první žalobní důvod je opodstatněný, takže napadené rozhodnutí musí být zrušeno, aniž by bylo třeba přezkoumávat ostatní žalobní důvody.

 K návrhu, aby Soud provedl přezkum v plné jurisdikci

35      Žalobce se domníval, že jeho žaloba v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí o neobnovení jeho pracovní smlouvy dočasného zaměstnance, s sebou nese finanční následky, a proto nyní navrhuje Soudu, aby provedl přezkum v plné jurisdikci, která je mu přiznána článkem 91 odst. 1 služebního řádu, a aby agentuře Frontex uložil povinnost zaplatit částku, kterou pokládá ex æquo et bono za nezbytnou k zajištění účinnosti jeho rozhodnutí.

36      Agentura Frontex se domnívá, že není namístě, aby Soud provedl přezkum v plné jurisdikci a uložil jí povinnost nahradit škodu.

37      V tomto ohledu je třeba připomenout, že zrušení určitého aktu unijním soudem má za následek, že tento akt je se zpětnou účinností odstraněn z právního řádu, a pokud byl zrušený akt již vykonán, odstranění jeho účinku vyžaduje, aby byl obnoven právní stav, v jakém se žalobce nacházel před přijetím tohoto aktu (rozsudky Landgren v. ETF, F‑1/05, EU:F:2006:112, bod 92, a Kalmár v. Europol, F‑83/09, EU:F:2011:66, bod 88). Dále v souladu s článkem 266 SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen „přijmout opatření vyplývající z provádění rozsudku Soudního dvora Evropské unie“.

38      Dále je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno, jelikož žalobce nebyl před jeho přijetím účelně vyslechnut OOUPS.

39      V tomto kontextu nelze každopádně vyloučit, že OOUPS bude mít za to, že může po novém přezkumu spisu, při kterém zohlední odůvodnění tohoto rozsudku, přijmout znovu rozhodnutí o neobnovení žalobcovy smlouvy dočasného zaměstnance.

40      Dále, i kdyby měl být uvedený návrh chápán v tom smyslu, že směřuje k náhradě nemajetkové újmy, kterou žalobce údajně utrpěl v důsledku protiprávností vytýkaných OOUPS, v rámci jeho návrhu na zrušení rozhodnutí, je přesto třeba konstatovat, že žaloba ani v nejmenším neobjasňuje otázku, zda může být uplatněná nemajetková škoda v plném rozsahu napravena zrušením napadeného rozhodnutí, které bylo příčinou jejího vzniku.

41      Není tudíž namístě, aby Soud provedením přezkumu v plné jurisdikci, který mu přísluší na základě čl. 91 odst. 1 služebního řádu, zajistil praktickou účinnost tohoto zrušujícího rozsudku.

 K nákladům řízení

42      Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

43      Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že agentura Frontex neměla úspěch ve věci. Žalobce kromě toho v návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla agentuře Frontex uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí agentura Frontex nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené žalobcem.

Z těchto důvodů

SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí výkonného ředitele Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie ze dne 19. února 2013 o neobnovení pracovní smlouvy K. Wahlströma na místo dočasného zaměstnance se zrušuje.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a a nahradí náklady řízení vynaložené K. Wahlströmem.

Van Raepenbusch

Barents

Bradley

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. září 2014.

Vedoucí soudní kanceláře

 

       Předseda

W. Hakenberg

 

      S. Van Raepenbusch


* Jednací jazyk: angličtina.