STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 28. dubna 2022(1)
Věc C‑202/21 P
ABLV Bank AS, v likvidaci
proti
Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB)
„Kasační opravný prostředek – Bankovní unie – Jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Nařízení (EU) č. 806/2014 (nařízení o SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Příspěvky úvěrové instituce do SRF vybrané během počátečního období – Odnětí povolení úvěrové instituce v průběhu příspěvkového roku – Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 – Odepření poměrného vrácení předem zaplacených příspěvků – Prováděcí nařízení Rady (EU) 2015/81“
I. Úvod
1. Pro dosažení jednoho z cílů bankovní unie, aby již žádné banky nebyly zachraňovány na náklady daňových poplatníků, jsou kromě podílu akcionářů na ztrátě v případě výpadku banky zapotřebí alternativní mechanismy financování, které umožní řádné řešení její krize(2).
2. Z tohoto důvodu byl k 1. lednu 2016 nařízením o SRM(3) vytvořen Jednotný fond pro řešení krizí (SRF, z anglického Single Resolution Fund) k financování postupů řešení krizí, jehož prostředky pochází ze samotného bankovního sektoru v členských státech bankovní unie(4). Souběžně s tím ukládá BRRD (směrnice o ozdravných postupech a řešení krize) všem členským státům již od 1. ledna 2015 povinnost zavést vnitrostátní mechanismy financování s příslušnými cíli a financováním(5).
3. Zajištění efektivního a postačujícího financování SRF má zásadní význam pro důvěryhodnost jednotného mechanismu pro řešení krizí(6). Podle názoru normotvůrce je k tomu zapotřebí nashromáždit prostředky, které odpovídají nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů(7) všech úvěrových institucí povolených v zúčastněných členských státech (tzv. cílová úroveň). Takto vysokou částku – odhadem 55 až 70 mld. eur – ale bankovní sektor nemůže poskytnout najednou. Bylo proto stanoveno, že fond bude postupně naplněn během osmiletého počátečního období (2016 až 2023) příspěvky bank vybíranými předem, takže cílová úroveň bude v plném rozsahu k dispozici až v roce 2024.
4. Konkrétně se v tomto období ročně vybere 1/8 odhadované cílové úrovně SRF v roce 2024. A sice od bank, které jsou vždy k 1. lednu roku, v němž jsou příspěvky vybírány, povoleny v zúčastněných členských státech, přičemž se jejich individuální povinný příspěvek stanoví podle velikosti a profilu rizika.
5. Aby SRF byl funkční již od začátku, byly do něj k 31. lednu 2016 navíc převedeny příspěvky, které členské státy bankovní unie vybraly v roce 2015 – tedy před vstupem nařízení o SRM v platnost – pouze na základě BRRD, jako „počáteční kapitál“. Tyto příspěvky budou v průběhu počátečního období započteny s každoročními příspěvky bank do SRF vybíranými předem(8): Přitom se každý rok od vypočteného příspěvku předem za příslušný rok odečte 1/8 příspěvku z roku 2015.
6. Evropská centrální banka (ECB) odebrala žalobkyni v prvním stupni a navrhovatelce v projednávaném řízení o kasačním opravném prostředku v průběhu roku 2018 její povolení jako úvěrové instituce. Navrhovatelka již v této době uhradila svůj příspěvek předem do SRF za rok 2018. Má tedy za to, že tento příspěvek, jakož i část příspěvku z roku 2015, který ještě nebyl započten s budoucími příspěvky, jí musí být poměrným dílem vrácen. Před Tribunálem ve výsledku neuspěla.
7. Je pravda, že se Soudní dvůr již zabýval různými aspekty výběru příspěvků předem do SRF(9). K rozhodnutí o projednávaném kasačním opravném prostředku je ovšem zapotřebí důkladněji objasnit způsob fungování systému příspěvků předem, které jsou určeny k vytvoření SRF, a tedy povahu těchto příspěvků.
II. Právní rámec
A. Dohoda o převodu příspěvků do SRF
8. Mezivládní Dohoda o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „IGA“, z anglického Intergovernmental Agreement) ze dne 14. května 2014 zní ve výňatcích ze svých bodů odůvodnění takto:
„(7) Nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí zejména zřizuje fond a stanoví podmínky pro jeho používání. Směrnice o ozdravných postupech a řešení krize a zmíněné nařízení vymezují obecná kritéria pro stanovení a výpočet příspěvků, které jsou […] nezbytné, a ukládají členským státům povinnost tyto příspěvky vybírat. Převádění těchto příspěvků fondu však zůstává v pravomoci zúčastněných členských států, které podle směrnice o ozdravných postupech a řešení krize a nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí získávají příspěvky od institucí nacházejících se na jejich území. Povinnost převádět příspěvky získané na vnitrostátní úrovni fondu nevyplývá z práva Unie. Tuto povinnost založí tato dohoda, která stanoví podmínky, za kterých se smluvní strany v souladu se svými ústavními požadavky společně dohodly převádět příspěvky, které získávají na vnitrostátní úrovni, do fondu.
[…]
(12) Vnitrostátní právní předpisy, kterými se provádí směrnice o ozdravných postupech a řešení krizí […], se začnou uplatňovat nejpozději 1. ledna 2015. Ustanovení týkající se zřízení [SRF] se v zásadě použijí od 1. ledna 2016. Smluvní strany tak budou do dne použitelnosti uvedeného nařízení, tedy do dne, od kterého začnou získávat příspěvky určené pro fond, získávat příspěvky určené pro vnitrostátní mechanismus financování k řešení krizí, který mají zřídit. Za účelem posílení finanční kapacity fondu od počátku jeho zřízení se smluvní strany zavazují, že příspěvky které do dne použitelnosti nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí získaly na základě směrnice o ozdravných postupech a řešení krize, převedou do fondu.
9. Článek 1 odst. 1 IGA stanoví:
„Smluvní strany se touto dohodou zavazují:
a) převádět příspěvky získané na vnitrostátní úrovni v souladu se směrnicí o ozdravných postupech a řešení krize a nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí do Jednotného fondu pro řešení krizí […], a
b) přidělovat během přechodného období, které […] končí dnem, kdy fond dosáhne cílové úrovně stanovené v článku 68 nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí, avšak nejpozději osm let ode dne použitelnosti této dohody […], příspěvky získané na vnitrostátní úrovni v souladu s nařízením o jednotném mechanismu pro řešení krizí a směrnicí o ozdravných postupech a řešení krize do příslušných podfondů odpovídajících jednotlivým smluvním stranám. Při používání těchto podfondů budou finanční prostředky v nich postupně stále ve větší míře sdíleny tak, že na konci přechodného období tyto podfondy zaniknou, a tím podporovat účinné operace a fungování fondu.“
10. Článek 3 IGA stanoví:
„(1) Smluvní strany se společně zavazují do fondu neodvolatelně převádět příspěvky, které od institucí povolených na svém území získávají na základě článků 69 a 70 nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí a v souladu s kritérii, jež jsou stanovena v uvedených článcích, jakož i v aktech v přenesené pravomoci a prováděcích aktech, na které uvedené články odkazují. Převádění příspěvků probíhá v souladu s podmínkami stanovenými v článcích 4 až 10 této dohody.
[…]
(3) Příspěvky, které smluvní strany získaly v souladu s články 103 a 104 směrnice o ozdravných postupech a řešení krize přede dnem použitelnosti této dohody, se do fondu převedou do 31. ledna 2016, nebo jestliže do uvedeného dne dohoda v platnost nevstoupí, do jednoho měsíce ode dne jejího vstupu v platnost.
[…]“
B. Právo Unie
1. Nařízení o SRM
11. Článek 67 odst. 1 nařízení o SRM(10) zřizuje Jednotný fond pro řešení krizí (SRF). Podle tohoto ustanovení je SRF naplňován v souladu s pravidly o převádění finančních prostředků získaných na vnitrostátní úrovni do fondu, která jsou stanovena v IGA. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení je vlastníkem SRF Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB, z anglického Single Resolution Board).
12. Článek 69 nařízení o SRM stanoví:
(1) Do konce počátečního období v délce osmi let od 1. ledna 2016, […] dosáhnou dostupné finanční prostředky minimálně výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech.
(2) Během počátečního období podle odstavce 1 se příspěvky do fondu vypočtené v souladu s článkem 70 a získané v souladu s čl. 67 odst. 4 rozdělí v čase co nejrovnoměrněji, dokud není dosaženo cílové úrovně, přitom se však náležitě zohlední fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci přispívajících institucí.
[…]
(4) Jsou-li po skončení počátečního období podle odstavce 1 dostupné finanční prostředky nižší než cílová úroveň stanovená v uvedeném odstavci, pravidelné příspěvky vypočtené v souladu s článkem 70 se nadále získávají, dokud není dosaženo cílové úrovně. Klesnou-li dostupné finanční prostředky na méně než dvě třetiny cílové úrovně poté, co jí bylo poprvé dosaženo, stanoví se výše těchto příspěvků tak, aby se cílové úrovně dosáhlo do šesti let.
[…]“
13. Článek 70 nařízení o SRM stanoví:
„(1) Jednotlivé příspěvky každé instituce se získávají alespoň jednou ročně a vypočítají se jako úměrný podíl celkové hodnoty jejích závazků (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států po odečtení pojištěných vkladů.
(2) Výbor každoročně, po konzultaci s ECB nebo s vnitrostátním příslušným orgánem a v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize, vypočte jednotlivé příspěvky, aby zajistil, že příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % cílové úrovně. […]
(3) Dostupné finanční prostředky, které se mají započítat k dosažení cílové úrovně stanovené v článku 69, mohou zahrnovat neodvolatelné platební přísliby, které jsou v plné výši kryty zajištěním ve formě nízkorizikových aktiv nezatížených jakýmikoli právy třetích stran, s možností s nimi volně nakládat a vyčleněných k výlučnému použití výborem k účelům uvedeným v čl. 76 odst. 1. Podíl těchto neodvolatelných platebních příslibů nesmí překročit 30 % celkové výše příspěvků získaných v souladu s tímto článkem.
(4) Řádně obdržené příspěvky každého subjektu uvedeného v článku 2 se těmto subjektům nevracejí.
[…]
(6) Použijí se akty v přenesené pravomoci, které upřesňují pojem příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí, přijaté Komisí podle čl. 103 odst. 7. směrnice 2014/59/EU.
[…]“
2. BRRD
14. Podle čl. 100 odst. 1 BRRD(11) ustaví členské státy vnitrostátní mechanismy financování, jejichž cílová úroveň podle čl. 102 odst. 1 BRRD odpovídá nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí povolených na jejich území.
15. Článek 103 odst. 1 a 2 BRRD zní takto:
„(1) Za účelem dosažení cílové úrovně uvedené v článku 102 členské státy zajistí, aby od institucí povolených na jejich území, včetně poboček v Unii, byly příspěvky získány nejméně jednou ročně.
(2) Příspěvek každé instituce je úměrný podílu celkové hodnoty jejích závazků (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území daného členského státu po odečtení pojištěných vkladů.
Tyto příspěvky se upraví v poměru k rizikovému profilu institucí podle kritérií přijatých podle odstavce 7.“
16. Podle čl. 103 odst. 7 BRRD patří mezi rizikové faktory mimo jiné riziková expozice instituce, včetně významu jejích obchodních činností, podrozvahových expozic a míry cizího financování, stabilita a různorodost finančních zdrojů podniku, finanční situace, pravděpodobnost, že instituce vstoupí do procesu řešení krize, složitost struktury instituce a její způsobilost k řešení krize, jakož i význam instituce pro stabilitu finančního systému nebo hospodářství jednoho nebo více členských států nebo Unie.
3. Prováděcí nařízení 2015/81
17. Bod 6 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81(12) zní následovně:
„Příspěvky získané zúčastněnými členskými státy podle [článků 103 a 104 BRRD] a převedené do fondu na základě čl. 3 odst. 3 [IGA] by se měly do výpočtu jednotlivých příspěvků započítávat a tudíž by měly být od částky splatné každou institucí odečteny. […]“
18. Bod 11 odůvodnění tohoto nařízení stanoví následující:
„V rámci Jednotného fondu pro řešení krizí s evropskou cílovou úrovní závisí jednotlivé roční příspěvky institucí povolených na území všech zúčastněných členských států na příspěvcích všech institucí podléhajících jednotnému mechanismu pro řešení krizí. Základním předpokladem pro účinné fungování jednotného mechanismu pro řešení krizí a hladký proces vytváření fondu je, aby všechny instituce platily své roční příspěvky do fondu v plné výši a včas.“
19. Článek 4 prováděcího nařízení 2015/81 zní:
„Pro každé příspěvkové období výbor po konzultaci s ECB nebo vnitrostátními příslušnými orgány a v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize vypočte roční příspěvek splatný každou institucí, a to na základě roční cílové úrovně fondu. Roční cílová úroveň se stanoví s odkazem na cílovou úroveň fondu podle čl. 69 odst. 1 a článku 70 nařízení (EU) č. 806/2014 a v souladu s metodikou stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63.
20. Článek 7 odst. 3 tohoto nařízení stanoví:
„Neodvolatelné platební přísliby instituce, jež přestane spadat do oblasti působnosti nařízení (EU) č. 806/2014 se zruší a zajištění, kterým jsou kryty, se vrátí.“
21. Článek 8 odst. 2 téhož nařízení stanoví:
„Během počátečního období výbor při výpočtu jednotlivých příspěvků každé instituce zohlední příspěvky získané zúčastněnými členskými státy v souladu s články 103 a 104 směrnice 2014/59/EU a převedené do fondu na základě čl. 3 odst. 3 [IGA] a odečte je od částky, kterou má každá instituce uhradit.
4. Nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
22. Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (dále jen: „nařízení v přenesené pravomoci 2015/63“)(13) bylo vydáno mimo jiné na základě čl. 103 odst. 7 BRRD. Toto nařízení definuje v článku 3 následující:
„[…]
5. ,ročním příspěvkem‘ se rozumí částka uvedená v článku 103 směrnice 2014/59/EU, kterou orgán příslušný k řešení krize vybírá za příslušné příspěvkové období pro vnitrostátní mechanismus financování od každé instituce uvedené v článku 2 tohoto nařízení;
6. ,příspěvkovým obdobím‘ se rozumí kalendářní rok;
[…]“
23. Článek 4 téhož nařízení stanoví:
„(1) Orgány příslušné k řešení krize stanoví roční příspěvky splatné jednotlivými institucemi v poměru k jejich rizikovému profilu na základě informací, které tyto instituce poskytly podle článku 14, a za použití metodiky stanovené v tomto oddílu.
(2) Orgán příslušný k řešení krize stanoví roční příspěvek uvedený v odstavci 1 na základě roční cílové úrovně mechanismu financování k řešení krizí, přičemž zohlední cílovou úroveň, jíž má být podle čl. 102 odst. 1 směrnice 2014/59/EU dosaženo do 31. prosince 2024, a na základě čtvrtletně počítané průměrné hodnoty vkladů pojištěných v předchozím roce všemi institucemi povolenými na jeho území.“
24. Článek 12 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví:
„(1) Jedná-li se o instituci, nad níž se dohled začal provádět nově, pouze po část příspěvkového období, stanoví se částečný příspěvek použitím metodiky stanovené v oddíle 3 na hodnotu jejího ročního příspěvku vypočítanou během následujícího příspěvkového období podle počtu celých měsíců příspěvkového období, po něž byl nad danou institucí vykonáván dohled.
(2) Změna postavení instituce, včetně malé instituce, během příspěvkového období nemá vliv na roční příspěvek, který má být zaplacen v daném roce.“
25. Článek 13 tohoto nařízení stanoví následující:
„(1) Nejpozději do 1. května každého roku vyrozumí orgán příslušný k řešení krize každou instituci uvedenou v článku 2 o svém rozhodnutí, v němž stanovil roční příspěvek dané instituce.
[…]
(5) V případě instituce, která začala nově podléhat dohledu a podléhala mu pouze po část příspěvkového období, se její částečný roční příspěvek vybere spolu s ročním příspěvkem splatným za následující příspěvkové období“.
26. Článek 14 téhož nařízení stanoví:
„(1) Instituce poskytnou orgánu příslušnému k řešení krize poslední schválené roční účetní závěrky, které mají k dispozici před 31. prosincem roku, jenž předchází příspěvkovému období, spolu s výrokem statutárního auditora nebo auditorské firmy v souladu s článkem 32 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU.
[…]
(4) Informace uvedené v odstavcích 1, 2 a 3 se poskytnou nejpozději 31. ledna každého roku ohledně roku, který skončil 31. prosince předcházejícího roku nebo ohledně relevantního použitelného účetního období. Jestliže 31. leden není pracovním dnem, poskytnou se informace následující pracovní den.
[…]“
27. Podle článku 17 odst. 3 a 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 platí:
„(3) Jsou-li informace předložené institucemi orgánu příslušnému k řešení krize upraveny nebo opraveny, upraví tento orgán roční příspěvek podle aktualizovaných informací po výpočtu ročního příspěvku dané instituce za následující příspěvkové období.
(4) Jakýkoli rozdíl mezi ročním příspěvkem vypočítaným a zaplaceným na základě informací, které byly upraveny nebo opraveny, a ročním příspěvkem, který by měl být zaplacen po úpravě, se zahrne do částky ročního příspěvku splatného za následující příspěvkové období. Tato úprava se provede snížením nebo zvýšením příspěvků za následující příspěvkové období.“
5. Nařízení v přenesené pravomoci 2017/2361
28. Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/2361 ze dne 14. září 2017 o konečném systému příspěvků na správní výdaje Jednotného výboru pro řešení krizí (dále jen „nařízení v přenesené pravomoci 2017/2361“)(14) stanoví ve svém čl. 7 odst. 1 následující:
„Pokud subjekt nebo skupina spadají do působnosti článku 2 nařízení (EU) č. 806/2014 pouze po určitou část rozpočtového roku, jejich individuální roční příspěvek za daný rozpočtový rok se vypočítá podle počtu celých měsíců, po které spadají do působnosti uvedeného článku.“
III. Skutkový rámec a řízení před Soudem
29. ABLV Bank AS, žalobkyně v prvním stupni a navrhovatelka v řízení o kasačním opravném prostředku (dále jen „navrhovatelka“), byla úvěrovou institucí se sídlem v Lotyšsku, která jako „významný podnik“ ve smyslu nařízení o SSM(15) byla až do odnětí povolení v roce 2018 pod dohledem ECB.
30. V prosinci 2015 obdržela od příslušné Finanšu un kapitāla tirgus komisija (Komise pro finanční a kapitálové trhy, Lotyšsko, dále jen „FKMK“) platební výměr příspěvku předem za rok 2015 do vnitrostátního mechanismu financování, který byl stanoven podle čl. 103 odst. 1 BRRD. Částka, kterou navrhovatelka na tomto základě zaplatila, byla podle čl. 3 odst. 3 IGA převedena do SRF.
31. Dne 23. února 2018 dospěla ECB k závěru, že navrhovatelka je v selhání nebo je její selhání pravděpodobné ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení o SRM. Téhož dne SRB konstatoval, že s ohledem na neexistenci veřejného zájmu na řešení krize ze strany státu, není nezbytné přijmout opatření k řešení krize podle nařízení o SRM(16).
32. Dne 26. února 2018 proto akcionáři navrhovatelky zahájili její řádnou likvidaci a předložili FKMK žádost o schválení plánu dobrovolné likvidace.
33. Rozhodnutím ze dne 12. dubna 2018 o výpočtu příspěvků předem za rok 2018 stanovil SRB dotčené roční příspěvky do SRF(17). Dne 27. dubna 2018 obdržela navrhovatelka od FKMK příslušné rozhodnutí o příspěvcích za rok 2018. Navrhovatelka uhradila částku uvedenou v tomto rozhodnutí dne 3. července 2018.
34. Rozhodnutím ECB ze dne 11. července 2018 bylo navrhovatelce odebráno povolení jako úvěrové instituci.
35. Dopisem ze dne 17. září 2018 požádala navrhovatelka SRB, aby jí byla vrácena „zbývající částka“ příspěvku předem za rok 2015, nově vypočten příspěvek za rok 2018 s přihlédnutím k jejímu odchodu ze SSM v průběhu roku, v němž byl příspěvek vybrán, a byla vrácena jeho poměrná část.
36. SRB tuto žádost zamítl dopisem ze dne 17. října 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“). V odůvodnění uvedl, že čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM neupravuje nový výpočet příspěvku předem za rok 2018 a výslovně stanoví, že řádně obdržené příspěvky se nevracejí. SRB má za to, že odebrání povolení je změnou postavení instituce ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které nemá vliv na roční příspěvek, který má být zaplacen v daném roce. Ani příspěvek předem za rok 2015 nelze v případě odnětí povolení úvěrové instituce před ukončením počátečního období vrátit poměrnou částkou. S ohledem na čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM platí totéž, co pro všechny řádně obdržené příspěvky.
37. Navrhovatelka podala proti tomuto rozhodnutí dne 21. prosince 2018 žalobu k Tribunálu.
38. Na podporu své žaloby v podstatě uvedla, že nemůže celoročně těžit z krytí ze strany SRF vzhledem k tomu, že svůj status úvěrové instituce pozbyla v průběhu roku 2018. Kromě toho se proporcionálně snížila potřeba financování SRF, jelikož odpadlo riziko, které navrhovatelka představuje jako úvěrová instituce pro stabilitu finančního systému. Příspěvek je proto neoprávněný, nebyl poskytnut „řádně“ ve smyslu čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM a musí být poměrnou částí vrácen. Při vystoupení ze systému proto nelze hovořit ani o „změně postavení“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jelikož postavení jako úvěrové instituce v plném rozsahu odpadá a s tím tedy i povinnost zaplatit příspěvek. Na příspěvek z roku 2015, který byl vybrán na základě BRRD, nelze čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM použít. Tento příspěvek je určitým druhem „zálohy“. V tomto smyslu z čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 vyplývá, že příspěvek banky za rok 2015 musí být vrácen nejpozději do konce počátečního období.
39. Rozhodnutím ze dne 30. dubna 2019 bylo povoleno vedlejší účastenství Komise na straně SRB.
40. Rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB (T‑758/18, EU:T:2021:28) (dále jen „napadený rozsudek“) Tribunál žalobu zamítl a rozhodl, že navrhovatelka ponese vlastní náklady řízení a mimoto nahradí rovněž náklady SRB, a Komisi bylo uloženo nést vlastní náklady řízení.
IV. Řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem
41. Svým kasačním opravným prostředkem podaným dne 30. března 2021 navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr
– zrušil napadený rozsudek,
– určil, že napadené rozhodnutí je neplatné,
– rozhodl, že SRB nahradí náklady vynaložené navrhovatelkou a náklady řízení o tomto kasačním opravném prostředku,
– pokud nebude moci rozhodnout ve věci samé, vrátil věc Tribunálu.
42. SRB a Komise navrhují, aby Soudní dvůr
– zamítl kasační opravný prostředek a
– uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.
43. Navrhovatelka, SRB a Komise jednaly o kasačním opravném prostředku v písemném řízení před Soudním dvorem. Soudní dvůr podle čl. 76 odst. 2 jednacího řádu rozhodl, že o kasačním opravném prostředku rozhodne po přečtení stanoviska bez ústního jednání.
V. Právní analýza
44. Napadený rozsudek zachovává rozhodnutí SRB, jímž výbor zamítl na jedné straně poměrné vrácení příspěvku předem za rok 2018, který zaplatila ABLV Bank, a na straně druhé vrácení „zbývající částky“ příspěvku za roku 2015, který dosud nebyl započten do budoucích příspěvků.
A. Napadený rozsudek
45. Tribunál odůvodnil své rozhodnutí v bodě 130 napadeného rozsudku v zásadě tím, že čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM vylučuje vrácení všech řádně obdržených příspěvků ze strany SRF i v případě odnětí povolení úvěrové instituce povinné k úhradě příspěvků během příspěvkového roku v počátečním období.
46. Ohledně příspěvku za rok 2018 měl v této souvislosti v podstatě za to, že ačkoliv jsou příspěvky předem vybírány ročně, nejsou placeny jako protislužba za krytí ze strany SRF nebo jeho využití a nemohou být proto v souladu s čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM vráceny, jestliže odpadne možnost využití SRF v průběhu roku v důsledku vystoupení úvěrové instituce ze systému. Roční výběr příspěvku podle čl. 69 odst. 2 nařízení o SRM spíše slouží časovému rozložení celé částky cílové úrovně, která musí být dosažena na konci přechodného období v roce 2024. Aby bylo možno stanovit roční částku spolehlivě a s právní jistotou pro všechny úvěrové instituce, musí být jeho výše stanovena k určitému datu v dotčeném roce(18). Článek 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 proto stanoví, že není možné provést nový výpočet příspěvku nebo jej vrátit, pokud v průběhu roku, v němž je příspěvek vybrán, dojde ke změně postavení, kterou je rovněž odnětí povolení úvěrové instituci(19). Všechna ustanovení a argumenty uváděné navrhovatelkou v prvním stupni, z nichž tato dovozuje svůj názor, že nový výpočet a vrácení při odnětí povolení v průběhu příspěvkového roku je možný, Tribunál zamítl(20).
47. Pokud jde o příspěvek za rok 2015, Tribunál uvedl, že z čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 nevyplývá povinnost vrácení v případě, že úvěrová instituce vystoupí ze systému během počátečního období. Příspěvky za rok 2015 byly podle IGA spíše s konečnou platností převedeny do SRF a staly se tak pevnou součástí částky cílové úrovně, která má být dosažena do roku 2024. Úprava započtení uvedená v čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení přitom pouze zajišťuje, aby převedení částek za rok 2015 do SRF nevedlo k nerovnováze v rozdělení finančního zatížení mezi dotčené banky. Pro příspěvky za rok 2015 tak s ohledem na čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM platí totéž, co pro příspěvky vybrané v následujících letech(21).
B. Ke kasačnímu opravnému prostředku
48. Toto rozhodnutí Tribunálu navrhovatelka napadá celkem 13 důvody kasačního opravného prostředku, které se obsahově týkají zaprvé možnosti vrácení poměrné části příspěvku za rok 2018 (k tomu bod 1.), zadruhé možnosti vrácení „zbývající částky“ příspěvku za rok 2015 (k tomu bod 2.) a za třetí formální zákonnosti rozhodnutí SRB (k tomu bod 3.).
1. K možnosti vrácení poměrné části příspěvku za rok 2018
49. Svým prvním až čtvrtým, jakož i sedmým a osmým důvodem kasačního opravného prostředku napadá navrhovatelka nejprve postupně právní argumentaci, kterou Tribunál odůvodnil svůj výklad čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM a čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, podle níž tato ustanovení brání vrácení příspěvku za rok 2018 v důsledku odnětí licence. Svým pátým, desátým, jedenáctým a dvanáctým bodem odůvodnění kasačního opravného prostředku pak vznáší výtku, že výklad těchto ustanovení Tribunálem porušuje zásady vyšší právní síly. Tyto důvody je tudíž třeba zkoumat společně.
a) K prvnímu, druhému a čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku
50. V rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka v podstatě uvádí, že Tribunál nepřihlédl k tomu, že SRF zajišťuje banky povinné platit příspěvek proti riziku výpadku. Příspěvek předem za rok 2018 je v této souvislosti nutno považovat za určitý druh pojistného za krytí ze strany SRF v tomto roce. Poskytnutí této pojistné ochrany resp. zvýšení rizika pro finanční stabilitu, které vyplývá z činnosti úvěrové instituce, jsou tedy právním důvodem příspěvkové povinnosti. Vystoupením banky ze systému přestává obojí platit. Příspěvek za rok 2018 proto nebyl za dobu po odnětí jejího povolení dne 11. července 2018 zaplacen „řádně“ ve smyslu čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM a proto musí být vrácen. Ke stejnému závěru musel Tribunál podle čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku dospět při použití zásad neodůvodněného obohacení, jelikož příspěvek byl v tomto rozsahu zaplacen bez právního důvodu(22). Výklad čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM, jak jej podal Tribunál a podle něhož toto ustanovení brání poměrnému vrácení příspěvku za rok 2018, je tak stižen nesprávným právním posouzením(23).
51. Existence čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 spíše ukazuje, že musí existovat případy, kdy je příspěvek předem později upraven. Toto ustanovení totiž pouze stanoví, že změna postavení během příspěvkového období nemá vliv na výši příspěvku, který má být zaplacen. Z toho lze usuzovat na to, že k jiným změnám je nutno přihlížet. Vystoupení instituce ze systému v důsledku odejmutí povolení přitom právě nelze považovat za „změnu postavení“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Navrhovatelka proto v rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká, že nesprávně považoval čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci za relevantní v projednávané věci(24).
52. Vzhledem k tomu, že Tribunál odůvodnil svůj názor v bodech 61, 62 a 68 až 72 napadeného rozsudku zejména fungováním a cíli systému výběru příspěvků v počátečním období, je potřeba provést jejich analýzu v prvním kroku (k tomu bod 1)). Na tomto základě pak totiž lze v druhém kroku ukázat, že se první, druhý a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zakládají na nesprávném pochopení relevantních ustanovení a povahy příspěvků předem (k tomu bod 2)).
1) K fungování a cílům systému výběru příspěvků v počátečním období
53. Cílem výběru příspěvků podle článků 69 a 70 nařízení o SRM je dosažení stanovené částky, cílové úrovně, kterou však nelze vzhledem k významné výši této úrovně vybrat najednou. Podle čl. 69 odst. 2 nařízení o SRM se proto příspěvky během počátečního období rozdělí v čase co nejrovnoměrněji, tzn. že jsou vybírány alespoň jednou ročně(25), aby na konci tohoto období dosáhly cílové úrovně ve výši 1 % hodnoty pojištěných vkladů ve všech zúčastněných členských státech. Bude-li cílové úrovně dosaženo, příspěvky již nebudou vybírány(26).
54. V zájmu zajištění rovnoměrného rozložení příspěvků nesmí být podle čl. 70 odst. 2 prvního pododstavce nařízení o SRM od bank povinných uhradit příspěvek vybráno v jednom roce v souhrnu více než 1/8 cílové úrovně v roce 2024. Přitom je nutno přihlédnout k tomu, že cílovou úroveň v roce 2024 lze stanovit pouze odhadem, jelikož v současnosti není známa výše pojištěných vkladů v roce 2024. SRB se proto podle čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63(27) řídí, zjednodušeně řečeno, průměrnou částkou pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených v zúčastněných členských státech v předchozím roce, vydělí ji osmi a z toho vybere o něco více než 1 %, neboť pojištěné vklady mají tendenci růst(28).
55. Individuální příspěvky jednotlivých bank na takto stanovenou roční cílovou částku se pak vypočítají podle čl. 70 odst. 1 a 2 druhého pododstavec nařízení o SRM v poměru k jejich velikosti a rizikovému profilu. Základem jsou údaje úvěrových institucí, které musí být podle článku 14 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 poskytnuty SRB do konce předchozího roku(29).
56. Částka takto vypočtená na základě údajů z předchozího roku je následně bankám, které jsou k 1. lednu následujícího roku povoleny na území zúčastněných členských států, v průběhu tohoto roku vyměřena a bankami zaplacena. Článek 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví, že změny postavení instituce během příspěvkového období nemají vliv na výši příspěvku, který má být zaplacen v daném roce.
57. Banky ale nemusí tento příspěvek nutně platit v hotovosti; místo toho mohou podle čl. 70 odst. 3 nařízení o SRM zaplatit až 30 % celkové částky nezbytné v příspěvkovém roce pomocí takzvaných neodvolatelných platebních příslibů, které musí být kryty zajištěním v hotovosti.
58. Článek 70 odst. 4 nařízení o SRM stanoví, že řádně obdržené příspěvky se nevrací.
2) K důsledkům možnosti vrácení příspěvku za rok 2018
59. Z popsaného fungování a cílů výběru příspěvků zaprvé vyplývá, že na rozdíl od tvrzení navrhovatelky v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku se například příspěvek za rok 2018 „netýká“ roku 2018, nýbrž je v roce 2018 pouze vybrán.
60. Výběr v ročních intervalech totiž na jedné straně slouží pouze rovnoměrnému rozložení v čase podle čl. 69 odst. 2 nařízení o SRM. Je pravda, že příspěvek by bylo možno vybírat i v kratších intervalech, například čtvrtletních. To by ovšem znamenalo nesrovnatelně vyšší a možná nepřiměřené administrativní náklady. Neexistují totiž žádné skutečnosti naznačující, že rozdělení na osm ročních částek vede v porovnání s 32 příslušně nižšími čtvrtletními částkami k nadměrnému hospodářskému zatížení bank, které jsou povinny příspěvek zaplatit. Zamezení takovému zatížení je právě účelem a smyslem uvedeného rozložení(30). Rozhodnutí o ročním výběru příspěvku je tak bez problémů pokryto širokým uvážením, které má unijní normotvůrce v této oblasti(31).
61. Na druhé straně je 1. leden v této souvislosti pouze datem rozhodným pro stanovení okruhu bank, které jsou povinné příspěvek zaplatit(32). Toto datum nic nevypovídá o přiřazení příspěvku k dotčenému roku. Normotvůrce mohl stejně tak vycházet z úvěrových institucí povolených na území zúčastněných členských států k 31. prosinci předchozího roku. To platí tím spíše, jestliže jsou příspěvky, které mají být zaplaceny v určitém roce, vypočteny na základě údajů z předchozího roku(33).
62. Již jen z tohoto důvodu nemůže být příspěvek vyměřený v roce 2018 přepočten nebo vrácen na základě změn, které nastaly až v tomto roce. Závěr Tribunálu v bodě 69 napadeného rozsudku proto není stižen právní vadou.
63. Fungování a cíle systému za druhé ukazují, že příspěvky předem – jak Tribunál správně konstatoval v bodě 73 napadeného rozsudku – nejsou srovnatelné s pojistným.
64. Úvěrová instituce zaplacením příspěvku zaprvé nezískává žádné právo na využití SRF. Jak Tribunál správně uvedl v bodě 70 napadeného rozsudku, SRF slouží finanční stabilitě bankovní unie jako takové, a nelze jej chápat jako záchranný fond pro jednotlivé banky(34). Řešení krize se podle čl. 18 odst. 1 nařízení o SRM provádí výhradně ve veřejném zájmu. Úkolem SRF je přitom zajistit důvěryhodnost a funkčnost jednotného mechanismu pro řešení krizí(35): od jeho existence si normotvůrce slibuje stabilizaci bankovního sektoru, jelikož z důvodu existence takových struktur lze omezit systémové dopady potíží jednotlivých institucí(36).
65. Zadruhé ačkoliv je při výpočtu výše individuálních příspěvků banky riziko posuzováno způsobem založeným na myšlence pojištění, nevyplývá tato výše z uplatnění určité sazby na určitý základ(37). Namísto toho závisí výše příspěvků v konečném důsledku na cílové úrovni, kterou je nutno dosáhnout součtem všech příspěvků vybraných do konce roku 2023.
66. Příspěvky předem vyměřené bance v určitém roce tak představují především zlomek částky cílové úrovně, a pouze „mimochodem“ odráží rizikový profil dotčené banky. Neboli řečeno jinými slovy: V případě, že by najednou všechny banky měly při stejné výši vkladů rizikový profil posuzovaný jako malý, na příspěvcích předem by se přesto za tento rok nevybrala nižší částka, byť navrhovatelka tvrdí opak. Celkově je vždy vybírána částka, která odpovídá 1/8 z částky, která je o něco vyšší než 1 % hodnoty pojištěných vkladů, aby na konci počátečního období bylo dosaženo celkové částky, která odpovídá nejméně 1 % hodnoty všech pojištěných vkladů v roce 2024(38).
67. To současně znamená, že individuální příspěvek banky vždy také rozhodujícím způsobem závisí na počtu a individuálních příspěvcích ostatních bank, které jsou v dotčeném roce, tedy k příslušnému rozhodnému datu, povinny zaplatit příspěvek(39). Úprava příspěvku banky by proto vždy znamenala nutnost úpravy příspěvků ostatních bank. V případě, že by příspěvky byly v průběhu příspěvkového roku nepřetržitě upravovány, nebylo by možné s právní jistotou stanovit individuální příspěvky všech bank(40). Z tohoto důvodu čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví, že změna postavení instituce během příspěvkového období nemá vliv na výši příspěvku, který má být zaplacen. A v souladu s tím čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM zásadně vylučuje vrácení již obdržených příspěvků, jelikož chybějící částku by bylo nutno vyměřit ostatním bankám. Jak již Soudní dvůr rozhodl, pojem „změna postavení“ je nutno chápat široce(41), protože musí v této souvislosti zahrnout všechny případy, které by mohly mít vliv na zatížení ostatních bank příspěvky, zejména tedy vystoupení banky povinné platit příspěvky ze systému.
68. Příspěvek předem do SRF tedy není vyčíslením rizika, které je trvale během roku spojeno s bankou podléhající dozoru pro finanční stabilitu nebo využití prostředků SRF. Z tohoto důvodu je doba, po kterou banka povinná platit příspěvky v roce výběru příspěvku spadá do oblasti působnosti nařízení o SRM, pro výši dlužného příspěvku v zásadě nepodstatná.
69. Z toho vyplývá, že roční příspěvek je nutno považovat za „řádně obdržený“ ve smyslu čl. 70 odst. 4 nařízení SRM nejen tehdy, pokud banka spadá do oblasti působnosti nařízení o SRM během celého roku, v němž je příspěvek vyměřen. Tato okolnost není, navzdory tvrzení navrhovatelky v jejím čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku, právním důvodem příspěvkové povinnosti. Pro povinnost platit příspěvek je rozhodující spíše skutečnost, že úvěrová instituce byla k rozhodnému datu povolena na území zúčastněného členského státu. To je výrazem zásady, že se jedná o financování bankovním sektorem jako celkem ve veřejném zájmu a nikoliv v zájmu jednotlivých bank(42).
70. V závislosti na tom, v jakém okamžiku během počáteční fáze obdrží banka své povolení, přispěje více či méně k cílové úrovni SRF. Ty banky, které získají povolení až po počáteční fázi, nemusí dokonce za určitých okolností (nejprve) platit vůbec žádné příspěvky. Na první pohled se to může zdát nespravedlivé. Neexistuje ale žádná jiná možnost než vybírat příspěvky od aktérů, kteří aktuálně působí na trhu. A jejich počet se pochopitelně mění.
71. Článek 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v této souvislosti potvrzuje zásadu vyjádřenou v čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM, že příspěvky předem se vypočítají podle zásady rozhodného dne, neboť v opačném případě by nebyl spolehlivý výpočet a výběr příspěvků možný(43).
72. Toto vyjasnění je nezbytné, jelikož čl. 12 odst. 1 je výjimkou ze zásady rozhodného data. Podle tohoto ustanovení se v případě úvěrové instituce, která začala nově podléhat dohledu a podléhala mu pouze po část příspěvkového období, vypočítá poměrný příspěvek podle počtu měsíců prvního příspěvkového období, v nichž instituce podléhá dohledu. Článek 13 odst. 5 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví, že se částečný roční příspěvek vybere spolu s ročním příspěvkem splatným za následující příspěvkové období. Jinými slovy se u nově příchozích institucí v prvním příspěvkovém roce vybere navíc poměrný příspěvek „za předcházející rok“. Tribunál na to správně poukázal v bodě 144 napadeného rozsudku.
73. Naproti tomu se od roku 2019 od navrhovatelky již žádný příspěvek nevybere, ačkoliv ještě během části roku 2018 vykonávala svou činnost a tím zejména přispívala k výši pojištěných vkladů, která slouží jako základ pro výpočet roční cílové úrovně za rok 2019. K rozhodnému dni, tedy k 1. lednu 2019, již totiž nepatřila mezi banky, které jsou povinny platit příspěvek. To potvrzuje, že v první řadě nejde o konkrétní riziko, které je během roku spojeno s určitou bankou.
74. Na rozdíl od argumentace navrhovatelky v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku z článku 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 tedy nevyplývá, že všechny změny v průběhu příspěvkového roku, které nejsou změnou postavení, musí vést k (dodatečné úpravě) příspěvků. Toto ustanovení spíše potvrzuje pouze zásadu rozhodného dne, od níž se odchyluje jeho odstavec 1.
75. Jen pro úplnost je nutno na tomto místě dodat, že čl. 12 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nevede navíc k neoprávněnému horšímu postavení nově příchozích bank.
76. Systém stanovený v článcích 69 a 70 nařízení o SRM a dále rozvinutý v prováděcím nařízení 2015/81 a v nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zajišťuje, aby zatížení v rámci bankovního sektoru bylo rozděleno, byť nikoliv zcela stejně(44), přesto však co nejspravedlivěji. K tomu přispívá mimo jiné ustanovení článku 12 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, podle něhož nově příchozí banka musí platit „za minulost“, avšak banka, která ze systému vystupuje, již do budoucna právě zatížena není. Nově příchozí banka bude totiž pravděpodobně ještě déle součástí bankovního sektoru, jehož stabilizaci abstraktně slouží jednotný mechanismus dozoru. Rovněž rozhodnutí pro takovouto konkrétní podobu tedy spadá do uvážení normotvůrce v této oblasti(45).
3) Dílčí závěr
77. Z výše uvedených úvah vyplývá, že příspěvek za rok 2018 nemůže být z důvodu odnětí povolení navrhovatelce v průběhu roku 2018 nově vypočten a poměrnou částkou vrácen. První, druhý a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být proto zamítnuty.
b) K třetímu, sedmému a osmému důvodu kasačního opravného prostředku
78. Tento závěr není zpochybněn ani dalšími ustanoveními, které navrhovatelka v prvním stupni uvedla na podporu svého právního názoru, a jejichž nesprávný výklad resp. uplatnění Tribunálem vytýká v rámci třetího, sedmého a osmého důvodu kasačního opravného prostředku.
79. Je pravda, že článek 7 nařízení v přenesené pravomoci 2017/2361 stanoví pro správní příspěvky pro SRB výslovně pouze poměrnou povinnost jejich placení, jestliže úvěrová instituce spadá do oblasti působnosti nařízení o SRM pouze po část rozpočtového roku. V rámci svého třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že tyto příspěvky nepovažoval za srovnatelné s příspěvky předem do SRF a proto vyloučil analogické použití článku 7 nařízení v přenesené pravomoci 2017/2361 na posledně uvedené příspěvky(46).
80. Tribunál ovšem v bodě 86 napadeného rozsudku uvedl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že správní příspěvky pro SRB, na rozdíl od příspěvků do SRF, jsou placeny jako protislužba za administrativní činnosti SRB během roku. Odpovídají tedy časové závislým nákladům. V tomto smyslu se tedy tyto příspěvky „týkají“ konkrétního roku. Naproti tomu příspěvky předem do SRF slouží k tomu, aby během počáteční fáze bylo postupně dosaženo cílové úrovně stanovené v čl. 69 odst. 1 nařízení o SRM, a poté, i přes pokračující dobu, nebudou (každopádně prozatím) dále placeny(47). Tribunál se tak nedopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl srovnatelnost těchto dvou druhů příspěvků.
81. Třetí důvod kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnut.
82. V této souvislost Tribunál navíc v bodě 109 napadeného rozsudku rovněž správně dospěl k závěru, že ani z čl. 17 odst. 3 a 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v případě, o který se jedná v projednávané věci, nevyplývá povinnost nového výpočtu příspěvku za rok 2018.
83. Článek 17 odst. 3 a 4 nařízení v přenesené pravomoci za určitých okolností stanoví nový výpočet příspěvku, jestliže informace, které musí úvěrové instituce poskytnout podle čl. 14 odst. 1 až 3 tohoto nařízení do 31. prosince předchozího roku, musí být dodatečně změněny. V rozsahu, v němž navrhovatelka uvádí toto ustanovení v rámci svého sedmého důvodu kasačního opravného prostředku jako důkaz (abstraktní) možnosti dodatečného nového výpočtu příspěvků, ovšem její argumenty vyznívají naprázdno. Pro úspěch kasačního opravného prostředku je totiž rozhodující pouze to, zda Tribunál možnost vrácení poměrné části příspěvku za rok 2018 odmítl neprávem.
84. Navrhovatelka každopádně nedokládá, do jaké míry je v důsledku odnětí licence v roce 2018 zapotřebí změna nebo přepracování údajů, které musela SRB poskytnout do 31. prosince 2017. Důvodem skutečnosti, že článek 17 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 navíc nestanoví nový výpočet v případě změn údajů v následujícím roce, je jednoduše to, že se roční příspěvek nevypočítává na základě údajů roku, v němž je příspěvek vybírán(48).
85. V důsledku toho je třeba zamítnout rovněž sedmý důvod kasačního opravného prostředku.
86. Konečně navrhovatelka svým osmým důvodem kasačního opravného prostředku Tribunálu vytýká, že neprávem odmítl analogické použití čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 na její situaci(49). Podle tohoto ustanovení se neodvolatelné platební přísliby v případě vystoupení úvěrové instituce ze systému zruší. Vzhledem k tomu, že neodvolatelné platební přísliby mohou být podle čl. 70 odst. 3 nařízení SRM poskytnuty místo zaplacení příspěvku v hotovosti, musí příspěvky předem v případě vystoupení ze systému sdílet „stejný osud“, jako neodvolatelné platební přísliby: jsou-li tedy tyto přísliby v tomto případě zrušeny, musí být vráceny částky zaplacené v hotovosti.
87. Článek 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 ovšem pouze stanoví, že se zruší neodvolatelné platební přísliby a vrátí příslušná zajištění. To ovšem nelze vykládat tak, že se částka, za kterou byl poskytnut neodvolatelný platební příslib, vyjme ze SRF. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/81 totiž nesmí být použitím neodvolatelných platebních příslibů nijak ovlivněna finanční kapacita ani likvidita fondu. Tento nástroj má sloužit pouze k tomu, že částku není nutno uhradit ihned, nýbrž až na vyzvání. Z článku 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 vyplývá, že ke zrušení neodvolatelných platebních příslibů a vrácení zajištění dochází vždy pouze proti obdržení příspěvku. To samé musí platit rovněž v případě vystoupení ze systému podle odstavce 3, jelikož v opačném případě by neodvolatelné platební přísliby nikdy nemohly splnit svůj cíl. Zrušení neodvolatelného platebního příslibu a vrácení zajištění proto neznamená, že příspěvek, který je tímto nástrojem zastoupen, nemusí být zaplacen. Vystoupení ze systému musí vést naopak k výzvě ke splnění neodvolatelného platebního příslibu, což SRB v rámci řízení o kasačním opravném prostředku také potvrdil.
88. Článek 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 proto nemůže s odkazem na nutnost rovného zacházení s neodvolatelnými platebními přísliby a příspěvky zaplacenými v hotovosti odůvodňovat (poměrné) vrácení posledně jmenovaných v případě vystoupení bankovní instituce ze systému.
89. Z toho vyplývá, že také osmý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.
c) K desátému důvodu kasačního opravného prostředku
90. S ohledem na výše uvedené musí být zamítnut rovněž desátý důvod kasačního opravného prostředku, jímž navrhovatelka Tribunálu vytýká, že považoval ustanovení čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM v bodě 136 napadeného rozsudku neprávem za jednoznačné a nepřihlédnul tak požadavkům zásady právní jistoty.
91. Jak bylo vyloženo výše, význam čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM vyplývá ze způsobu fungování a cílů systému výběru příspěvků do SRF.
92. Desátý důvod kasačního opravného prostředku se proto zakládá na nesprávném chápání požadavku jednoznačnosti právních předpisů, který vyplývá ze zásady právní jistoty(50). Skutečnost, že ustanovení je nezbytné vyložit a je nutno jej posuzovat v souhře s jinými normami, neznamená, že toto ustanovení porušuje tento požadavek(51).
93. Desátý důvod kasačního opravného prostředku je tedy třeba také zamítnout.
d) K pátému a jedenáctému důvodu kasačního opravného prostředku
94. Svým jedenáctým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu vytýká, že nepřihlédl k významu zásady proporcionality při výkladu právních předpisů.
95. Argumentace předložená v této souvislosti se ve výsledku zakládá na nesprávném výkladu rozsudku, podle něhož Tribunál rozhodl, že vrácení příspěvku je podle čl. 70 odst. 4 vždy a za každých okolností vyloučeno, což je podle názoru navrhovatelky nepřiměřené. Takovéto konstatování by ale zjevně překračovalo rámec sporu a Tribunál jej v napadeném rozsudku ani neučinil.
96. Navrhovatelka naproti tomu nedoložila, proč použití čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM vede v jejím případě k neproporcionálnímu výsledku, nýbrž poskytuje pro takovýto závěr hypotetické příklady.
97. Dvanáctý důvod kasačního opravného prostředku, společně s pátým důvodem kasačního opravného prostředku, jímž navrhovatelka Tribunálu vytýká, že v bodě 147 nezohlednil její námitku protiprávnosti čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM, lze sice chápat tak, že navrhovatelka tvrdí, že toto ustanovení je neplatné, neboť v uvedených příkladech vede k neproporcionálním výsledkům. Navrhovatelka však také nevysvětlila, proč tomu tak je a proč by zejména v uvedených příkladech neměl být možný proporcionální výklad čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM(52). Důvodem toho opět je, že navrhovatelka nesprávně vychází z toho, že Tribunál rozhodl, že vrácení příspěvků předem je z důvodu čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM vyloučeno ve všech myslitelných případech.
98. Z toho vyplývá, že rovněž pátý a jedenáctý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty.
e) Ke dvanáctému důvodu kasačního opravného prostředku
99. V rámci svého dvanáctého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu vytýká, že chybně vyložil zásadu nemo auditur propriam turpitudinem allegans. Má za to, že Tribunál v bodě 172 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že údajná protiprávnost rozhodnutí SRB podle článku 18 odst. 1 nařízení o SRM ze dne 23. února 2018, podle něhož je selhání navrhovatelky pravděpodobné, avšak nejsou zapotřebí žádná opatření pro řešení krize, nemá vliv na legalitu napadeného rozhodnutí. Podle názoru navrhovatelky rozhodnutí SRB podle čl. 18 odst. 1 nařízení o SRM vedlo k odnětí její bankovní licence dne 11. července 2018. Ovšem vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí SRB bylo protiprávní, nemůže se na něj odvolávat, aby jí následně v důsledku odnětí licence odepřel „ochranu“ ze strany SRF, aniž jí současně vrátí příspěvky zaplacené předem.
100. Z výše uvedeného však zaprvé vyplývá, že výklad, podle něhož navrhovatelce bylo v důsledku odnětí licence zabráněno využít SRF, ačkoliv za to „zaplatila“, není věcně správný(53). Na druhé straně platí pro jednání unijních orgánů až do prohlášení jejich neplatnosti presumpce legality a tedy jejich platnosti(54). Tribunál proto v bodě 171 napadeného rozsudku správně poukázal na to, že z údajné protiprávnosti rozhodnutí SRB podle čl. 18 odst. 1 nařízení o SRM pro toto řízení nic nevyplývá, jelikož není předmětem řízení v projednávané věci.
101. V důsledku toho musí být zamítnut rovněž dvanáctý důvod kasačního opravného prostředku.
f) Závěr
102. Závěr Tribunálu v bodě 130 napadeného rozsudku, podle něhož je částečné vrácení příspěvku za rok 2018 z důvodu odnětí povolení navrhovatelce v průběhu tohoto roku vyloučeno, není stižen nesprávným právním posouzením.
2. K možnosti vyplacení „zbývající částky“ příspěvku za rok 2015 (šestý a devátý důvod kasačního opravného prostředku)
103. Svým šestým a devátým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka v podstatě napadá výklad čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM Tribunálem, pokud jde o příspěvek za rok 2015. Podle názoru Tribunálu toto ustanovení navzdory úpravě o započtení v čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 brání vyplacení „zbývající částky“ příspěvku za rok 2015.
104. Pro připomenutí: BRRD ukládá všem členským státům povinnost, aby od 1. ledna 2015 ustavily vnitrostátní mechanismy financování k řešení krizí, které budou podle článků 102 a 103 této směrnice také až do dosažení určité cílové úrovně naplňovány příspěvky bank vybíranými předem. Pro členské státy bankovní unie je ovšem praktický význam této povinnosti malý, jelikož pro všechny instituce spadající pod nařízení SRM byly vnitrostátní mechanismy financování od 1. ledna 2016 nahrazeny SRF(55). Za účelem posílení finanční kapacity SRF od počátku jeho fungování se členské státy bankovní unie v rámci IGA zavázaly, že příspěvky, které byly v roce 2015 od těchto institucí získány podle článku 103 BRRD, budou v plném rozsahu převedeny do SRF(56). Od 1. ledna 2016 se příspěvky těchto institucí zásadně(57) stanoví podle článků 69 a 70 nařízení o SRM. Podle čl. 67 odst. 4 nařízení o SRM jsou i nadále získávány vnitrostátními orgány a v souladu s IGA převáděny do SRF.
105. Článek 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 stanoví, že příspěvek zaplacený bankami v roce 2015 bude během počátečního období SRF postupně započten s příspěvky vybranými na základě článků 69 a 70 nařízení o SRM. V praxi se z individuálního příspěvku banky, který se každoročně vypočítá podle článku 70 nařízení o SRM ve spojení s nařízením v přenesené pravomoci 2015/63 odečte 1/8 příspěvku zaplaceného touto úvěrovou institucí v roce 2015(58).
106. Podle názoru navrhovatelky Tribunál nepřihlédl k tomu, že z tohoto mechanismu vyplývá, že příspěvek za rok 2015 představuje pouze „zálohu“ na SRF, která musí být bankám, které ji zaplatily, ve výsledku vrácena zpět. Vzhledem k tomu, že toho v případě banky, která ze systému vystupuje před koncem počátečního období, nelze dosáhnout započtením s budoucími příspěvky, musí jí být proto zbývající částka vyplacena v okamžiku vystoupení. Skutečnost, že je takovéto vyplacení možné, dokazuje rozhodnutí SRB/ES/SRF/2018/03 o stanovení příspěvků předem za rok 2018(59). Podle tohoto rozhodnutí se bankám, u nichž po započtení jejich ročního příspěvku za rok 2018 s podílem jejich příspěvku za rok 2015 vyjde minusová částka, vyplatí rozdíl. Závěr Tribunálu, podle něhož je vrácení „zbývající částky“ příspěvku za rok 2015 z důvodu čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM vyloučeno, je proto stižen nesprávným právním posouzením.
107. Je sice pravda, že příspěvek za rok 2015 je započítáván s předem vybíranými ročními příspěvky bank, které jej zaplatily, a ve výsledku jej tak neplatí „navíc“. Na základě čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 banka, která získala povolení již 1. ledna 2015 v členském státě bankovní unie a zaplatila příspěvek za rok 2015, zaplatí na konci počátečního období stejně, jako banka srovnatelná svou velikostí a rizikovým profilem, která zahájila svou činnost až 1. ledna 2016 a bude povinná platit příspěvky během celého počátečního období.
108. Z toho ale nevyplývá, že příspěvek za rok 2015 je „zálohou“, která musí být vrácena zpět. Ani to neznamená, že „zbývající částku“ příspěvku za rok 2015 ještě nezapočteného s budoucími příspěvky banky, která vystoupí ze SSM ještě před koncem počátečního období a nebude již tedy platit žádné další příspěvky, lze vrátit.
109. Jak totiž Tribunál správně konstatoval v bodě 117 napadeného rozsudku, jsou příspěvky za rok 2015, jakmile byly podle IGA převedeny do SRF, pevnou součástí jeho prostředků. Je s nimi nakládáno stejně jako se všemi ostatními příspěvky, které jsou i nadále získávány na vnitrostátní úrovni, podle IGA jsou ale převáděny do SRF(60). To je také smysluplné, jelikož vnitrostátní mechanismy financování jsou pro členské státy bankovní unie beztak nahrazeny SRF(61).
110. Součet všech příspěvků vybraných v roce 2015 je tak od počátku započten do výpočtu celkové částky, kterou je nutno vybrat, aby bylo dosaženo cílové úrovně odhadované pro rok 2024. Tyto peníze by tedy chyběly, pokud by každé bance, která ze systému vystoupí před koncem počátečního období, byla vrácena zbývající částka z platby za rok 2015. Z tohoto důvodu musí rovněž ve vztahu k příspěvkům za rok 2015 platit zásada zakotvená v čl. 70 odst. 4 nařízení o SRM, že řádně obdržené příspěvky se nevracejí(62).
111. Ani okolnost zdůrazňovaná v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, že započtení příspěvků podle čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 může v konkrétním případě vést k minusové částce, která se dotčené bance vyplatí, neznamená, že příspěvky za rok 2015 lze ze SRF vyjmout.
112. Toto vyplacení má spíše dva systémové důvody: zaprvé nesmí být podle čl. 70 odst. 2 prvního pododstavce nařízení o SRM vybráno ročně více než 1/8 cílové úrovně, na což upozornil rovněž Tribunál v bodě 100 napadeného rozsudku. Toto ustanovení má zajistit, aby příspěvky byly rozděleny rovnoměrně a nevedly tak k nadměrnému hospodářskému zatížení bankovního sektoru, které by mohlo mít destabilizační účinek. V případě, že by případná minusová částka vyplývající ze započtení nebyla dotčené bance vyplacena, byla by získaná částka v tomto roce vyšší než 1/8 cílové úrovně. Příspěvky za rok 2015 jsou totiž od jejich převodu do SRF podle IGA pevnou součástí prostředků SRF(63).
113. Zadruhé má bankovní sektor celkově po dobu osmi let poskytnout přinejmenším částku ve výši 1 % hodnoty pojištěných vkladů v zúčastněných členských státech. Jednotlivé banky mají ovšem z této částky poskytnout část, která se zásadně skládá z osmi ročních příspěvků. Normotvůrce sice mohl stanovit rovněž jiný individuální maximální příspěvek; neexistují však skutečnosti naznačující, že takto stanovená horní hranice překračuje meze uvážení(64).
114. Aby měl však SRF k dispozici dostatečné prostředky již v prvním roce své existence, bylo nezbytné poskytnout již v tomto roce počáteční kapitál v podobě příspěvku za rok 2015. Tím se ovšem nezvýšila cílová úroveň, ani se nezkrátila doba trvání počátečního období.
115. Bez započtení podle čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 by tedy banka, která byla resp. je povinna platit příspěvky již před vstupem nařízení o SRM v platnost a do konce počátečního období, zaplatila vyšší než stanovený maximální příspěvek. Jak proto správně konstatoval Tribunál v bodě 124 napadeného rozsudku, úprava započtení zajišťuje, aby převedení částek za rok 2015 do SRF nevedlo k nerovnostem v rozdělení finančního zatížení mezi dotčenými bankami.
116. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka nemusí již od roku 2019 platit příspěvky, přispívá každopádně celkově pod maximální částkou, ačkoliv jí „zbývající částka“ nebude vyplacena. Tím ve výsledku sice zaplatila více, než hypotetická referenční banka stejné velikosti a stejného rizikového profilu, která zahájila svou činnost až 1. ledna 2016, a ve stejný okamžik jako navrhovatelka ze systému opět vystoupila.
117. Jak již ovšem bylo vysvětleno, rozdíly v individuálním zatížení příspěvkem v závislosti na tom, kdy banka zahájí svou činnost během počátečního období, jsou systému vlastní a nelze se jim zcela vyhnout(65). Důvodem je v konečném důsledku okolnost, že cílovou úroveň může bankovní sektor dosáhnout po delší časové období a složení bankovního sektoru se během této doby mění. To ale nemůže vést k tomu, že při každé změně je hned nutno začínat „od začátku“. V opačném případě by splnění cíle, dosáhnout cílové úrovně v roce 2024, bylo vážně ohroženo(66).
118. Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, ani když rozhodl, že „zbývající částka“ příspěvku za rok 2015 nemůže být v případě vystoupení banky ze systému během počátečního období této bance vyplacena.
119. Šestý a devátý důvod kasačního opravného prostředku musí být proto zamítnuty.
3. K formální legalitě napadeného rozhodnutí (třináctý důvod kasačního opravného prostředku)
120. Ohledně formální legality napadeného rozhodnutí Tribunál v bodech 174 až 180 napadeného rozsudku rozhodl, že rozhodnutí SRB splňuje požadavek odůvodnění podle článku 296 SFEU. Toto rozhodnutí totiž obsahuje podstatné skutkové okolnosti, jakož i chápání relevantních právních předpisů ze strany SRB, o které opírá své odmítnutí žádosti navrhovatelky.
121. Svým třináctým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu v podstatě vytýká, že použil nesprávné měřítko, jelikož k potvrzení rozhodnutí SRB bylo zapotřebí použít v napadeném rozsudku další právní okolnosti a nelze jej tedy považovat za dostatečně odůvodněný. Navíc z otázek a diskuse během jednání před Tribunálem vyplynulo, že odůvodnění SRB nebylo dostatečné.
122. Tato argumentace zjevně pomíjí smysl a účel požadavku odůvodnění. Ten totiž podle ustálené judikatury slouží k tomu, aby dotčené osobě umožnil rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, a příslušnému soudu provést soudní přezkum. Odůvodnění proto nemusí upřesňovat všechny relevantní skutkové a právní okolnosti(67). Od dodržení požadavku odůvodnění je nutno odlišovat obsahovou správnost odůvodnění(68). I obsahově nesprávné odůvodnění tak může být z hlediska článku 296 SFEU postačující(69).
123. Z výše uvedeného vyplývá, že okolnost, že Tribunál při potvrzení právního výkladu SRB přihlédl k dalším právním okolnostem, ani skutečnost, že o určitých bodech byla vedena kontroverzní diskuse, nejsou způsobilé prokázat nesprávné právní posouzení v konstatování Tribunálu, že napadené rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno.
124. Třináctý důvod kasačního opravného prostředku proto musí být také zamítnut.
C. K nákladům řízení
125. Z výše uvedených úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu. Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu proto o nákladech řízení rozhodne Soudní dvůr. Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že SRB podal příslušnou žádost, musí být navrhovatelce uloženo, aby nesla vlastní náklady řízení a rovněž nahradila náklady řízení o kasačním opravném prostředku a náklady SRB.
126. Článek 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se rovněž použije na řízení o kasačním opravném prostředku, stanoví, že členské státy a orgány, které do řízení vstoupily jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu platí, že jestliže se vedlejší účastník řízení v prvním stupni účastnil písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem, může Soudní dvůr rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení. Je tedy třeba rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení.
VI. Závěry
127. V souhrnu navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto:
„1. Kasační opravný prostředek se zamítá.
2. ABLV Bank AS, v likvidaci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady kasačního opravného prostředku a náklady SRB.
3. Komise ponese vlastní náklady řízení.“