ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

8. května 2024(*)

„Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2005/36/ES – Uznávání odborných kvalifikací – Článek 3 odst. 1 písm. g) a h) – Povinnost členských států zajistit, aby příslušné orgány hostitelského členského státu stanovily postavení osob, které absolvují adaptační období nebo se připravují na zkoušku způsobilosti – Článek 7 odst. 3 – Povinnost členských států zajistit zejména veterinárním lékařům a architektům možnost poskytovat služby v rámci volného pohybu služeb pod profesním označením hostitelského členského státu – Článek 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) – Povinnost členských států zajistit, aby držitelé dokladu o vysokoškolském vzdělání ve farmacii nebo vzdělání, které je uznáváno jako rovnocenné vysokoškolskému vzdělání ve farmacii, vyhovujícího podmínkám stanoveným v článku 44 této směrnice, měli právo na přístup alespoň k činnostem uvedeným v čl. 45 odst. 2 této směrnice, s výhradou případné povinnosti doplnit si odborné zkušenosti – Článek 51 odst. 1 – Povinnost členských států zajistit, aby příslušný orgán hostitelského členského státu potvrdil přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace ve lhůtě jednoho měsíce, a případně žadatele informoval o chybějících dokladech – Neprovedení do vnitrostátního práva“

Ve věci C‑75/22,

jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti podaná na základě článku 258 SFEU dne 4. února 2022,

Evropská komise, zástupci: L. Armati, M. Mataija a M. Salyková, jako zmocněnci,

žalobkyně,

proti

České republice, zástupci: A. Edelmannová, L. Halajová, T. Müller, O. Serdula, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

žalované,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení: C. Lycourgos, předseda senátu, O. Spineanu-Matei, J.-C. Bonichot (zpravodaj), S. Rodin a L. S. Rossi, soudci,

generální advokát: P. Pikamäe,

za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. září 2023,

vydává tento

Rozsudek

1        Svou žalobou se Evropská komise domáhá toho, aby Soudní dvůr určil, že Česká republika tím, že nepřijala opatření nezbytná pro dosažení souladu s ustanoveními čl. 3 odst. 1 písm. g) a h), čl. 6 prvního pododstavce písm. b), čl. 7 odst. 3, čl. 21 odst. 6, čl. 31 odst. 3, čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f), čl. 45 odst. 3, čl. 50 odst. 1 ve spojení s bodem 1 písm. d) a e) přílohy VII, jakož i s ustanoveními čl. 51 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, L 255, s. 22; oprava Úř. věst. 2007, L 265, s. 27, a Úř. věst. 2008, L 93, s. 28), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 (Úř. věst. 2013, L 354, s. 132) (dále jen „směrnice 2005/36“), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice 2005/36, a uložil České republice náhradu nákladů řízení.

 Právní rámec

 Unijní právo

2        Článek 3 směrnice 2005/36, nadepsaný „Definice“, v odstavci 1 stanoví:

„1.      Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

g)      ‚adaptačním obdobím‘ výkon regulovaného povolání v hostitelském členském státě pod dohledem odpovědné osoby kvalifikované pro toto povolání, jenž může být doplněn další odbornou přípravou. Toto období praxe pod dohledem je předmětem hodnocení. Podrobná pravidla, kterými se řídí adaptační období a jeho hodnocení a postavení migrujících osob pracujících pod dohledem, stanoví příslušný orgán hostitelského členského státu.

Právní postavení, které je v hostitelském členském státě přiznáno osobě, která absolvuje praxi pod dohledem, zejména co se týče práva na trvalý pobyt [práva pobytu] a závazků, sociálních práv a dávek, příspěvků a odměn, stanoví příslušné orgány tohoto členského státu v souladu s použitelným právem Společenství;

h)      ‚zkouškou způsobilosti‘ zkouška odborných znalostí, dovedností a schopností žadatele, kterou pořádají či uznávají příslušné orgány hostitelského členského státu s cílem ohodnotit schopnost žadatele vykonávat regulované povolání v uvedeném členském státě.

K této zkoušce připraví příslušné orgány seznam oblastí, na které se na základě srovnání vzdělání a odborné přípravy vyžadovaných hostitelským členským státem a vzdělání a odborné přípravy získaných žadatelem nevztahuje diplom nebo jiný doklad o dosažené kvalifikaci žadatele.

Zkouška způsobilosti musí vzít v úvahu skutečnost, že žadatel je kvalifikovaný příslušník povolání v domovském členském státě nebo v členském státě, odkud přichází. Zkouška zahrnuje oblasti vybrané z těch, které jsou na seznamu a jejichž znalost je základním předpokladem pro výkon daného povolání v hostitelském členském státě. Zkouška také může zahrnovat znalost profesních pravidel, která se použijí pro výkon dotyčných činností v hostitelském členském státě.

Podrobné podmínky zkoušky způsobilosti a postavení žadatele v hostitelském členském státě, který si přeje připravit se na zkoušku způsobilosti v tomto členském státě, stanoví příslušné orgány tohoto hostitelského členského státu;

[...]“

3        Článek 5 směrnice 2005/36, nadepsaný „Zásada volného poskytování služeb“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.      Aniž jsou dotčeny zvláštní právní předpisy Společenství a články 6 a 7 této směrnice, neomezí členské státy z žádného důvodu vztahujícího se k odborné kvalifikaci poskytování služeb v jiném členském státě:

a)      je-li poskytovatel služby v souladu se zákonem usazen v členském státě za účelem výkonu stejného povolání (dále jen ‚členský stát usazení‘) a

b)      pokud se poskytovatel služby přestěhuje, vykonával-li toto povolání v jednom nebo několika členských státech po dobu nejméně jednoho roku během deseti let předcházejících poskytování služeb a není-li povolání v členském státě usazení regulováno. Podmínka výkonu povolání po dobu jednoho roku se neuplatňuje v případě, že se povolání nebo vzdělání a odborná příprava, které k tomuto povolání vedou, regulují.

2.      Tato hlava se použije pouze tehdy, pokud se poskytovatel služby pohybuje na území hostitelského členského státu, aby zde dočasně a příležitostně vykonával povolání uvedené v odstavci 1.

Povaha dočasného a příležitostného poskytování služeb se posuzuje případ od případu, zejména s ohledem na dobu trvání, četnost, pravidelnost a nepřetržitost.“

4        V článku 6 této směrnice, nadepsaném „Osvobození“, se stanoví:

„Podle čl. 5 odst. 1 osvobodí hostitelský členský stát poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě od požadavků, které ukládá příslušníkům povolání usazeným na svém území, týkajících se:

[...]

b)      registrace u subjektu sociálního zabezpečení, aby bylo možné u pojišťovacích subjektů vyúčtování činností vykonávaných ve prospěch pojištěnců.

Poskytovatel služby však předem a v naléhavém případě následně uvědomí subjekt uvedený v písmenu b) o službách, které poskytl.“

5        Článek 7 uvedené směrnice, nadepsaný „Předběžné ohlášení v případě, že se poskytovatel služby pohybuje“, v odstavci 3 stanoví:

„3.      Služba se poskytuje pod profesním označením členského státu usazení, existuje-li v tomto státě pro dotyčnou odbornou činnost takové označení. Toto označení je uvedeno v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků členského státu usazení tak, aby se předešlo záměně s profesním označením hostitelského členského státu. Pokud v členském státě usazení neexistuje takové profesní označení, uvede poskytovatel služeb svou dosaženou kvalifikaci v úředním jazyce nebo jednom z úředních jazyků tohoto státu. Výjimečně je v případech uvedených v hlavě III kapitole III služba poskytována pod profesním označením hostitelského členského státu.“

6        Článek 21 téže směrnice, nadepsaný „Zásada automatického uznávání“, v odstavcích 1 a 6 stanoví:

„1.      Každý členský stát uznává doklady o dosažené kvalifikaci [...] veterinárního lékaře [...] a architekta [...] a za účelem přístupu k odborným činnostem a jejich výkonu přiznává těmto dokladům na svém území stejné účinky, jaké mají doklady o dosažené kvalifikaci, které sám vydává.

[...]

6.      Každý členský stát podmíní přístup k odborné činnosti lékařů, zdravotních sester a ošetřovatelů odpovědných za všeobecnou péči, zubních lékařů, veterinárních lékařů, porodních asistentek a farmaceutů a jejich výkon získáním dokladu o dosažené kvalifikaci uvedeného v příloze V bodech 5.1.1, 5.1.2, 5.1.4, 5.2.2, 5.3.2, 5.3.3, 5.4.2, 5.5.2 a 5.6.2, který potvrzuje, že dotyčný odborník získal během své odborné přípravy znalosti, dovednosti a schopnosti uvedené v čl. 24 odst. 3, čl. 31 odst. 6, čl. 31 odst. 7, čl. 34 odst. 3, čl. 38 odst. 3, čl. 40 odst. 3 a čl. 44 odst. 3.

V zájmu zohlednění obecně uznávaného vědecko-technického pokroku je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 57c, kterými aktualizuje znalosti a dovednosti uvedené v čl. 24 odst. 3, čl. 31 odst. 6, čl. 34 odst. 3, čl. 38 odst. 3, čl. 40 odst. 3, čl. 44 odst. 3 a čl. 46 odst. 4, aby odrážely vývoj práva Unie mající přímý dopad na dotčená povolání.

Tyto změny nesmí vyžadovat změnu stávajících základních legislativních zásad členských států týkajících se struktury povolání, co se týče odborné přípravy a podmínek pro přístup fyzických osob. Tyto změny musí respektovat odpovědnost členských států za organizaci svých vzdělávacích systémů dle čl. 165 odst. 1 [SFEU].“

7        Článek 31 směrnice 2005/36, nadepsaný „Odborná příprava zdravotních sester a ošetřovatelů odpovědných za všeobecnou péči“, v odst. 3 prvním pododstavci stanoví:

„3.      Odborná příprava zdravotních sester a ošetřovatelů odpovědných za všeobecnou péči zahrnuje celkem nejméně tři roky studia, což lze vyjádřit rovněž v odpovídajících kreditech ECTS [(Evropský systém přenosu a shromažďování kreditů)], a čítá nejméně 4 600 hodin teoretického a klinického výcviku, přičemž délka teoretického výcviku představuje alespoň jednu třetinu a délka klinického výcviku alespoň jednu polovinu minimální délky odborné přípravy. Členské státy mohou poskytnout částečnou výjimku odborníkům, kteří absolvovali část výuky formou jiného výcviku, který má alespoň rovnocennou úroveň.“

8        Článek 32 této směrnice, nadepsaný „Výkon odborných činností zdravotních sester a ošetřovatelů odpovědných za všeobecnou péči“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se činností zdravotních sester a ošetřovatelů odpovědných za všeobecnou péči rozumějí činnosti vykonávané na odborném základě a uvedené v příloze V bodu 5.2.2.“

9        Článek 44 uvedené směrnice, nadepsaný „Odborná příprava farmaceutů“, stanoví:

„1.      Přijetí na odbornou přípravu farmaceuta je podmíněno získáním diplomu nebo osvědčení, které opravňuje k dotyčnému studiu na vysokých školách a vyšších vzdělávacích zařízeních s uznanou vysokoškolskou úrovní v členském státě.

[...]“

10      Článek 45 téže směrnice, nadepsaný „Výkon odborných činností farmaceuta“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:

„2.      Členské státy zajistí, aby držitelé dokladu o vysokoškolském vzdělání ve farmacii nebo vzdělání, které je uznáváno jako rovnocenné vysokoškolskému vzdělání ve farmacii, vyhovujícího podmínkám stanoveným v článku 44 měli právo na přístup alespoň k těmto činnostem a na výkon těchto činností, s výhradou případného uložení povinnosti doplnit si odborné zkušenosti:

a)      příprava farmaceutické formy léčiv;

b)      výroba a testování léčiv;

c)      testování léčiv v laboratoři pro zkoušení léčiv;

d)      skladování, uchovávání a distribuce léčiv na úrovni velkoobchodů;

e)      zásobování, příprava, testování, skladování, distribuce a výdej bezpečných a účinných léčiv požadované kvality v lékárnách pro veřejnost;

f)      příprava, testování, skladování, distribuce a výdej bezpečných a účinných léčiv požadované kvality v nemocnicích;

g)      poskytování informací a poradenství ohledně léčiv jako takových, včetně jejich vhodného užívání;

h)      ohlašování nežádoucích účinků farmaceutických výrobků příslušným orgánům;

i)      individuální podpora pacientů, kteří si sami podávají léky;

j)      podpora místních nebo celostátních kampaní v oblasti veřejného zdraví.

3.      Je-li v členském státě přístup k některé z činností farmaceuta a jejich výkon podmíněn vedle získání dokladu o dosažené kvalifikaci uvedeného v příloze V bodu 5.6.2 i požadavkem na doplňkovou odbornou praxi, uznává dotyčný členský stát jako dostatečný důkaz potvrzení vydané příslušnými orgány domovského členského státu osvědčující, že zúčastněná osoba vykonávala dotyčné činnosti po stejnou dobu v domovském členském státě.“

11      Článek 50 směrnice 2005/36, nadepsaný „Doklady a formality“, stanoví:

„1.      Pokud příslušné orgány hostitelského členského státu rozhodnou o žádosti o povolení vykonávat dotyčné regulované povolání podle této hlavy, mohou vyžadovat doklady a osvědčení uvedená v příloze VII.

Doklady uvedené v příloze VII bodu 1 písm. d), e) a f) nesmějí být ke dni předložení starší tří měsíců.

Členské státy, subjekty a jiné právnické osoby zajistí důvěrnost obdržených informací.

2.      V případě důvodných pochybností může hostitelský členský stát požadovat od příslušných orgánů členského státu potvrzení o pravosti osvědčení a dokladů o dosažené kvalifikaci vydaných v tomto jiném členském státě a případně potvrzení o tom, že oprávněná osoba splňuje pro povolání uvedená v kapitole III této hlavy minimální požadavky na odbornou přípravu podle článků 24, 25, 28, 31, 34, 35, 38, 40, 44 a 46.

3.      V případě důvodných pochybností, pokud byl doklad o dosažené kvalifikaci podle čl. 3 odst. 1 písm. c) vydán příslušným orgánem členského státu a zahrnuje odbornou přípravu, která byla zcela nebo částečně absolvována v zařízení zřízeném v souladu se zákonem na území jiného členského státu, je hostitelský členský stát oprávněn ověřit u příslušného orgánu členského státu, ve kterém byl doklad vydán:

a)      zda studium v tomto zařízení bylo oficiálně schváleno vzdělávacím zařízením členského státu, který doklad vydal;

b)      zda vydaný doklad o dosažené kvalifikaci odpovídá dokladu, který by byl vydán, kdyby se studium uskutečnilo zcela na území členského státu, který doklad vydal; a

c)      zda doklad o dosažené kvalifikaci přiznává stejná profesní práva na území členského státu, který doklad vydal.

[...]“

12      Článek 51 této směrnice, nadepsaný „Postup pro vzájemné uznávání odborných kvalifikací“, v odstavci 1 stanoví:

„1.      Příslušný orgán hostitelského členského státu potvrdí přijetí žádosti ve lhůtě jednoho měsíce a případně žadatele informuje o chybějících dokladech.“

13      Článek 54 uvedené směrnice, nadepsaný „Užívání akademických titulů“, stanoví:

„Aniž jsou dotčeny články 7 a 52, hostitelské členské státy přiznávají dotyčným osobám právo užívat jejich akademické tituly přiznané v domovských členských státech a popřípadě zkratky těchto titulů v jazyce domovského členského státu. Hostitelský členský stát může požadovat, aby tento titul byl doprovázen názvem a sídlem zařízení nebo zkušební komise, které jej udělily. Je-li možné zaměnit akademický titul domovského členského státu s titulem, který platí v hostitelském členském státě a vyžaduje zde další odbornou přípravu, kterou oprávněná osoba nezískala, může tento hostitelský členský stát stanovit, že tato osoba bude užívat svůj akademický titul domovského členského státu ve vhodné podobě, kterou hostitelský členský stát určí.“

14      Příloha VII téže směrnice, nadepsaná „Doklady a osvědčení požadované podle čl. 50 odst. 1“, v bodě 1 písm. d) a e) stanoví:

„1.      Doklady

[...]

d)      Pokud příslušný orgán hostitelského členského státu podmiňuje přístup osob k regulovanému povolání důkazem o dobré pověsti nebo důkazem, že na jejich majetek nebyl prohlášen konkurz, nebo v případě závažného nesprávného počínání při výkonu povolání nebo trestného činu pozastavuje nebo zakazuje výkon tohoto povolání, uznává tento členský stát pro státní příslušníky členských států, kteří chtějí vykonávat toto povolání na jeho území, za dostatečný důkaz doklady, které byly vydány příslušnými orgány domovského členského státu nebo členského státu, odkud tento cizí státní příslušník přichází, a které prokazují, že tyto požadavky byly splněny. Tyto orgány musí poskytnout požadované doklady ve lhůtě dvou měsíců.

Pokud příslušné orgány domovského členského státu nebo členského státu, ze kterého cizí státní příslušník přichází, nevydávají doklady uvedené v prvním pododstavci, jsou tyto doklady nahrazeny místopřísežným prohlášením nebo ve státech, kde takové prohlášení není upraveno, čestným prohlášením, které dotyčná osoba učiní před příslušným soudním nebo správním orgánem nebo případně před notářem či oprávněným profesním subjektem domovského členského státu nebo státu, ze kterého osoba přichází; tento orgán nebo notář vydá osvědčení potvrzující pravost místopřísežného nebo čestného prohlášení.

e)      Pokud hostitelský členský stát požaduje od svých státních příslušníků pro přístup k regulovanému povolání doklad o fyzické nebo psychické způsobilosti žadatele, uznává tento členský stát za dostatečný důkaz předložení dokladu požadovaného v domovském členském státě. Pokud domovský členský stát takovýto doklad nevydává, uzná hostitelský členský stát osvědčení vydané příslušným orgánem domovského členského státu. V tomto případě musí příslušné orgány domovského členského státu poskytnout požadovaný doklad ve lhůtě dvou měsíců.“

 České právo

 Zákon o uznávání odborné kvalifikace

15      Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění použitelném na projednávanou věc (dále jen „zákon o uznávání odborné kvalifikace“), stanoví:

„(1)      Adaptačním obdobím se rozumí období výkonu regulované činnosti v České republice uchazečem pod dohledem odborně způsobilé fyzické osoby za účelem doplnění znalosti teoretických a praktických oblastí, které jsou součástí obsahu vzdělávání a přípravy vedoucí k vydání dokladu o dosažené kvalifikaci vyžadovaného v České republice a jejichž znalost je nezbytná pro výkon regulované činnosti. Součástí adaptačního období může být i další vzdělávání nebo příprava zaměřené na doplnění odborné kvalifikace.“

16      Ustanovení § 14 odst. 1 zákona o uznávání odborné kvalifikace stanoví:

„(1)      Rozdílovou zkouškou se rozumí zkouška odborných znalostí, dovedností a schopností uchazeče zaměřená na posouzení schopnosti uchazeče vykonávat regulovanou činnost v České republice. Rozdílová zkouška se koná před uznávacím orgánem, jiným správním úřadem, na vysoké škole nebo jiné vzdělávací instituci příslušného cílového zaměření [...]“

17      V ustanovení § 15 tohoto zákona se stanoví:

„Prováděcí právní předpis nebo stavovský předpis může stanovit pro jednotlivé regulované činnosti nebo skupinu regulovaných činností, s přihlédnutím k jejich zvláštnostem, způsob určení délky adaptačního období a podmínky výkonu a hodnocení adaptačního období a rozdílové zkoušky, včetně forem, obsahu a rozsahu rozdílové zkoušky.“

18      Podle ustanovení § 20 uvedeného zákona platí, že:

„(1)      Vyžaduje-li se pro výkon regulované činnosti v České republice doklad o tom, že je uchazeč bezúhonný nebo že nebyl postižen za správní delikt nebo za disciplinární nebo kárné provinění v souvislosti s výkonem předmětné činnosti, považuje se za dostačující doklad vydaný příslušným orgánem členského státu původu, který tuto skutečnost prokazuje. Tímto dokladem je výpis z evidence rejstříku trestů nebo obdobné evidence členského státu původu nebo odpovídající doklad vydaný příslušným orgánem členského státu původu, popřípadě, není-li taková evidence v členském státě původu vedena, čestné prohlášení uchazeče o jeho bezúhonnosti.

(2)      Vyžaduje-li se pro výkon regulované činnosti v České republice doklad o tom, že po dobu stanovenou zvláštním právním předpisem [...] vůči uchazeči nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku, že vůči němu nebyl prohlášen konkurs nebo insolvenční návrh nebyl zamítnut pro nedostatek majetku, nebo že výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu právnické osoby uchazečem nebrání překážka předchozího působení v jakékoli srovnatelné funkci v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs nebo vůči které byl insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek majetku, považuje se za dostačující doklad vydaný příslušným orgánem členského státu původu, který tuto skutečnost prokazuje.

(3)      Nevydávají-li příslušné orgány členských států doklady podle odstavců 1 a 2, nahrazují se čestným prohlášením, které uchazeč učinil před příslušným orgánem členského státu původu anebo před notářem usazeným v členském státu původu.

(4)      Vyžaduje-li se pro výkon regulované činnosti v České republice splnění podmínky zdravotní způsobilosti uchazeče, považuje se za dostačující doklad o zdravotní způsobilosti vyžadovaný členským státem původu. Nepožaduje-li členský stát původu pro výkon předmětné činnosti zdravotní způsobilost, považuje se za dostačující doklad vydaný příslušným orgánem členského státu původu, který splnění podmínky stanovené zvláštním právním předpisem České republiky prokazuje.

[...]“

19      Ustanovení § 27 odst. 2 téhož zákona zní:

„(2)      Uchazeč, který v České republice vykonává regulovanou činnost dočasně nebo příležitostně [...], používá profesní označení členského státu původu v souladu s jeho právními předpisy a v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků členského státu původu.“

20      Ustanovení § 33 odst. 1 zákona o uznávání odborné kvalifikace stanoví:

„(1)      Příslušný orgán České republiky na požádání příslušného orgánu jiného členského státu provede nezbytná šetření a poskytne požadované informace bez zbytečného odkladu. Pokud není možno informaci poskytnout do 30 dnů, vyrozumí se o tom příslušný orgán jiného členského státu.“

21      Ustanovení § 36a odst. 1 tohoto zákona zní:

„(1)      Uchazeč, který je státním příslušníkem členského státu [...] a v souladu s právními předpisy členského státu původu vykonává předmětnou činnost, která je v České republice regulovanou činností, je oprávněn tuto činnost vykonávat dočasně nebo příležitostně i na území České republiky, aniž splní požadavek zápisu, registrace, povolení, autorizace nebo členství v profesní komoře podle zvláštního právního předpisu a aniž požádá o uznání odborné kvalifikace [...]“

 Zákon č. 95/2004 Sb.

22      Ustanovení § 2 písm. g) zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“), stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí

[...]

[...] samostatným výkonem povolání zubního lékaře a farmaceuta výkon činností, ke kterým je zubní lékař nebo farmaceut způsobilý bez odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících okolností.“

23      Ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. stanoví:

„(2)      Po získání odborné způsobilosti [...] může farmaceut samostatně vykonávat činnosti, které jsou poskytováním lékárenské péče podle zákona o zdravotních službách [zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) (dále jen ‚zákon o zdravotních službách‘)], s výjimkou činností, k jejichž samostatnému výkonu je podmínkou získání specializované způsobilosti podle § 11. Farmaceut je dále způsobilý vykonávat činnosti, které nejsou poskytováním zdravotních služeb, a to při výrobě a kontrole léčiv a při skladování a distribuci léčiv u distributora léčiv podle zákona o léčivech [...] [zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech) (dále jen ‚zákon o léčivech‘)].“

24      Ustanovení § 11 odst. 1, 2 a 7 až 12 zákona č. 95/2004 Sb. stanoví:

„(1)      Specializovaná způsobilost farmaceuta se získává

a)      úspěšným ukončením specializačního vzdělávání atestační zkouškou [...], na jejímž základě je farmaceutovi vydán ministerstvem diplom o specializaci v příslušném specializačním oboru, nebo

b)      absolvováním doplňující odborné praxe podle příslušného vzdělávacího programu v zařízení akreditovaném pro příslušný obor specializačního vzdělávání nebo pro příslušný obor doplňující odborné praxe, které vydá uchazeči potvrzení o jejím ukončení.

(2)      Obory specializačního vzdělávání farmaceuta, označení odbornosti a délka specializačního vzdělávání jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. [...]

[...]

(7)      Získání specializované způsobilosti podle odstavce 1 písm. a) je podmínkou [...] pro samostatný výkon činností

a)      při ochraně veřejného zdraví,

b)      v zařízeních transfúzní služby,

c)      v oboru farmaceutická technologie,

d)      v oboru laboratorní a vyšetřovací metody ve zdravotnictví a

e)      v oboru radiofarmaka.

(8)      Získání specializované způsobilosti podle odstavce 1 v oboru praktické lékárenství je podmínkou pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny [...]

(9)      Získání specializované způsobilosti v oboru klinická farmacie podle odstavce 1 písm. a) je podmínkou pro samostatný výkon činností klinického farmaceuta.

(10)      Získání zvláštní specializované způsobilosti v nástavbovém oboru nemocniční lékárenství je podmínkou pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny s odbornými pracovišti pro přípravu zvlášť náročných lékových forem; pro účely tohoto zákona se rozumí zvlášť náročnými lékovými formami sterilní léčivé přípravky určené k parenterální aplikaci připravované na odborných pracovištích lékáren.

(11)      Získání specializované způsobilosti podle odstavce 1 písm. a) v oboru radiofarmaka nebo v oboru farmaceutická technologie anebo získání zvláštní specializované způsobilosti v nástavbovém oboru nemocniční lékárenství je podmínkou pro samostatný výkon činnosti při přípravě zvlášť náročných lékových forem.

(12)      Do získání specializované způsobilosti vykonává farmaceut činnosti uvedené v odstavcích 7 až 11 pod odborným dohledem zdravotnického pracovníka s příslušnou specializovanou způsobilostí.“

25      Podle ustanovení § 27 odst. 6 tohoto zákona platí, že:

„(6)      Lékaři, zubní lékaři nebo farmaceuti, jejichž doklad o dosažené odborné kvalifikaci splňuje podmínky podle § 28a nebo 28b, mohou vykonávat své povolání pod profesním označením (dále jen ‚označení odbornosti‘) uvedeným v tomto zákoně. V případech, kdy odborná kvalifikace byla ověřena podle § 27b, vykonává se zdravotnické povolání pod označením odbornosti podle tohoto zákona.“

26      Ustanovení § 28a odst. 5 uvedeného zákona zní následovně:

„(5)      V případě doplňující odborné praxe podle § 11 odst. 1 písm. b) [zákona č. 95/2004 Sb.] ministerstvo automaticky uzná jako doklad o dosažené kvalifikaci potvrzení vydané příslušnými orgány členského státu osvědčující, že zúčastněná osoba vykonávala dotyčné činnosti po stejnou dobu v domovském členském státě.“

 Správní řád

27      Ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „správní řád“), stanoví:

„(1)      Řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení [...], došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.“

28      Ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu zní:

„(2)      Nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; [...]“

29      Ustanovení § 47 odst. 1 správního řádu stanoví:

„(1)      O zahájení řízení je správní orgán povinen uvědomit bez zbytečného odkladu všechny jemu známé účastníky.“

30      Podle ustanovení § 71 správního řádu platí, že:

„(1)      Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu.

[...]

(3)      Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba [...] až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ [nebo doba] [...] nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

[...]“

31      V ustanovení § 154 správního řádu se uvádí:

„Jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje podle [...] těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2; přiměřeně použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.“

 Zákon o zdravotních službách

32      Ustanovení § 5 odst. 2 zákona o zdravotních službách stanoví:

„(2)      [...]

i)      lékárenská péče a klinickofarmaceutická péče (dále jen ‚lékárenská péče‘) [je zdravotní péče], jejímž účelem je zajišťování, příprava, úprava, uchovávání, kontrola a výdej léčiv, s výjimkou transfuzních přípravků a surovin pro výrobu krevních derivátů podle zákona o léčivech, laboratorních chemikálií, zkoumadel, dezinfekčních přípravků, a dále zajišťování, uchovávání, výdej a prodej zdravotnických prostředků podle zákona o zdravotnických prostředcích [...], zajišťování, uchovávání, výdej a prodej potravin pro zvláštní lékařské účely; v rámci této péče je dále poskytováno poradenství, konzultační služby a další služby v oblasti prevence a včasného rozpoznávání onemocnění, podpory zdraví a posuzování a kontrola účelného, bezpečného a hospodárného užívání léčivých přípravků a postupů s tím spojených.

[...]“

33      V ustanovení § 12 odst. 3 tohoto zákona se stanoví:

„(3)      Jsou-li poskytovány zdravotní služby

[...]

c)      v oboru farmaceut nebo v oborech specializačního vzdělávání farmaceutů, vyžaduje se způsobilost k samostatnému výkonu povolání farmaceuta alespoň v jednom z oborů specializačního vzdělávání farmaceutů,

[...]“

 Veterinární zákon

34      Ustanovení § 59 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění použitelném v projednávané věci, stanoví:

„[...]

(2)      Za veterinární lékaře se považují také

a)      osoby, které jsou držiteli diplomu, vysvědčení nebo jiného dokladu o dosažení požadovaného vzdělání, uvedeného v prováděcím právním předpisu a vydaného příslušným orgánem jiného členského státu,

[...]

(3)      Osoby, které jsou státními příslušníky jiného členského státu a splňují podmínky uvedené v odstavcích 1 a 2, jsou oprávněny používat jimi získaný akademický titul, popřípadě jeho zkratku, a to v jazyce státu, v němž byl tento titul získán.

[...]“

 Zákon o veřejném zdravotním pojištění

35      Ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), stanoví:

„(1)      Pojištěnec má právo

a)      na výběr zdravotní pojišťovny [...]

b)      na výběr poskytovatele zdravotních služeb na území České republiky [...], který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně [...]

c)      na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných smluvními poskytovateli příslušné zdravotní pojišťovny,

d)      na poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, přičemž poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu,

[...]“

36      V ustanovení § 17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění se stanoví:

„(1)      Za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny [...] smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. [...] Smlouvy se nevyžadují při poskytování

a)      neodkladné péče pojištěnci,

[...]“

 Autorizační zákon

37      Ustanovení § 13 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon), ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „autorizační zákon“), zní následovně:

„(1)      Autorizovaná osoba je oprávněna podle druhu udělené autorizace používat označení ‚autorizovaný architekt‘ [...], a to ve spojení s označením oboru, popř. specializace, pro který jí byla autorizace udělena.

[...]“

38      V ustanovení § 30c odst. 2 autorizačního zákona se stanoví:

„(2)      [...] Ustanovení § 10 a 11, § 13 odst. 1 [...] se na hostující osoby vztahují přiměřeně. [...]“

 Zákon o Komoře veterinárních lékařů

39      Ustanovení § 5a odst. 1 zákona České národní rady č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky, ve znění použitelném v projednávané věci (dále jen „zákon o Komoře veterinárních lékařů“), stanoví:

„(1)      Veterinární lékař z členského státu Evropské unie, který [...] na území České republiky hodlá vykonávat veterinární léčebnou a preventivní činnost dočasně nebo příležitostně (dále jen ‚hostující veterinární lékař‘), nemusí být členem Komory, je však povinen Komoře předem oznámit výkon veterinární léčebné a preventivní činnosti na území České republiky podle zákona o uznávání odborné kvalifikace [...]“

 Vyhláška č. 39/2005

40      V ustanovení § 4 vyhlášky č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání, ve znění použitelném v projednávané věci, nadepsaném „Všeobecná sestra“, se v odstavci 2 stanoví:

„(2)      Studium v programech uvedených v odstavci 1 probíhá v

a)      prezenční formě studia se specificky odborným charakterem, které zahrnuje nejméně 3 roky studia a nejméně 4 600 hodin teoretické výuky a praktického vyučování, z toho je doba praktického vyučování nejméně 2 300 hodin a nejvýše 3 000 hodin, nebo

b)      jiné než prezenční formě studia, jehož celková doba výuky není kratší, než je doba výuky podle písmene a), a v němž není dotčena úroveň vzdělání. [...]“

41      Ustanovení § 20c této vyhlášky, nadepsané „Praktická sestra“, v odstavci 2 stanoví:

„(2)      Školní vzdělávací program má standardní dobu studia nejméně 4 roky, z toho praktické vyučování činí nejméně 1 200 hodin. Vzdělávací program kurzu zahrnuje nejméně 700 hodin teoretické výuky a nejméně 600 hodin praktického vyučování.“

 Postup před zahájením soudního řízení

42      Směrnice 2005/36 byla pozměněna mimo jiné směrnicí 2013/55, která měla být v souladu s jejím článkem 3 provedena nejpozději do 18. ledna 2016.

43      V této souvislosti české orgány oznámily Komisi prováděcí opatření.

44      Dne 25. ledna 2019 zaslala Komise České republice výzvu, v níž uvedla, že české právní předpisy dle jejího názoru porušují několik ustanovení směrnice 2005/36.

45      Vzhledem k tomu, že Komise považovala odpověď českých orgánů na výtky uvedené v této výzvě za nedostatečnou, zaslala jim dne 28. listopadu 2019 odůvodněné stanovisko.

46      Česká republika zaslala vyjádření k tomuto stanovisku dne 28. ledna 2020.

47      Dne 18. února 2021 zaslala Komise České republice dodatečné odůvodněné stanovisko.

48      Dne 4. února 2022 podala Komise projednávanou žalobu.

 K žalobě

 Úvodní poznámky

49      Je třeba připomenout ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž v řízení o žalobě podané na základě článku 258 SFEU výzva zaslaná Komisí členskému státu a poté Komisí vydané odůvodněné stanovisko vymezují předmět sporu, který již nemůže být následně rozšířen. Možnost dotčeného členského státu předložit vyjádření totiž představuje – i když se tento stát rozhodne této možnosti nevyužít – základní záruku zamýšlenou Smlouvou a dodržování této záruky je podstatnou procesní náležitostí řízení o nesplnění povinnosti členským státem. V důsledku toho musí být odůvodněné stanovisko a žaloba založeny na stejných výtkách jako výzva, kterou se zahajuje postup před zahájením soudního řízení (rozsudek ze dne 22. září 2016, Komise v. Česká republika, C‑525/14, EU:C:2016:714, bod 17 a citovaná judikatura).

50      V případě, že tomu tak není, nemůže být taková vada považována za zhojenou tím, že se členský stát vyjádřil k odůvodněnému stanovisku (rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Komise v. Španělsko, C‑64/11, EU:C:2013:264, bod 14 a citovaná judikatura).

51      Odůvodněné stanovisko a žaloba sice musí být založeny na stejných výtkách, avšak tento požadavek nemůže vést až k vyžadování dokonalé shody ve všech případech mezi výtkami uvedenými v odůvodněném stanovisku a návrhovými žádáními v žalobě, pokud předmět sporu nebyl rozšířen nebo změněn (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2006, Komise v. Spojené království, C‑484/04, EU:C:2006:526, bod 25 a citovaná judikatura). Komise tak může v žalobě upřesnit své počáteční výtky pod podmínkou, že tím nedojde ke změně předmětu sporu [rozsudek ze dne 30. dubna 2020, Komise v. Rumunsko (Překročení mezních hodnot pro PM10), C‑638/18, EU:C:2020:334, bod 49].

52      A konečně je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že v žalobě musí být žalobní důvody uvedeny uceleně a přesně, aby členský stát a Soudní dvůr mohly přesně pochopit rozsah vytýkaného porušení unijního práva, což umožní zmíněnému státu účelně uplatnit důvody na svou obranu a Soudnímu dvoru ověřit existenci tvrzeného nesplnění povinnosti [rozsudek ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 133 a citovaná judikatura].

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

53      Komise tvrdí, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36, jenž ukládá příslušným orgánům hostitelského členského státu povinnost stanovit „postavení“ osob, které absolvují adaptační období nebo se připravují na zkoušku způsobilosti.

54      Komise má za to, že hlavním účelem čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 je zaručit dotčeným osobám určité právní postavení v hostitelském členském státě, aby se neocitly v „právním vakuu“, což vyžaduje, aby bylo toto postavení vymezeno dostatečně jasně a přesně.

55      Podle Komise řádné provedení tohoto ustanovení do vnitrostátního práva znamená například, že vnitrostátní právo umožní, aby uvedené postavení upřesnily nebo stanovily příslušné orgány.

56      Komise připouští, že toto postavení může být rovněž určeno obecnými právními předpisy za podmínky, že tyto předpisy jsou v tomto ohledu dostatečně jasné a přesné.

57      Mimoto § 13 až § 15 zákona o uznávání odborné kvalifikace, kterých se dovolávají české orgány, neobjasňují právní postavení těchto osob a tyto orgány ostatně připouštějí, že toto postavení je v praxi obtížné určit.

58      Česká vláda tvrdí, že první žalobní důvod je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný.

59      Pokud jde o přípustnost prvního žalobního důvodu, česká vláda tvrdí, že tento žalobní důvod neodpovídá výtce uvedené v odůvodněném stanovisku.

60      V odůvodněném stanovisku totiž Komise odkazovala výhradně na skutečnost, že české právo nevysvětluje postavení dotčených osob, avšak v žalobě nyní České republice vytýká, že do vnitrostátního práva nezavedla povinnost příslušných orgánů stanovit postavení těchto osob.

61      Česká vláda má za to, že první žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný rovněž proto, že není formulován uceleně a přesně. V bodě 23 žaloby totiž Komise naznačuje, že by toto postavení mohl pro každou dotčenou osobu stanovovat příslušný orgán, zatímco v bodě 22 žaloby patrně připouští, že by uvedené postavení mělo být stanoveno zákonem.

62      Komise odmítá námitky nepřípustnosti vznesené českou vládou. Tvrdí, že předmět sporu nebyl ve srovnání s výzvou rozšířen ani změněn a že se jasně týká skutečnosti, že Česká republika neprovedla správně čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36, pokud jde o povinnost příslušných orgánů stanovit právní postavení osob, na které se vztahuje toto ustanovení.

63      Pokud jde o věc samou, česká vláda tvrdí, že první žalobní důvod je každopádně neopodstatněný.

64      Tato vláda připomíná, že členské státy nejsou povinny převzít ustanovení směrnice doslovně.

65      Tvrdí, že čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 neuvádí konkrétní práva a povinnosti, které mají být dotčeným osobám přiznány, ani nevyžaduje, aby jim bylo vyhrazeno konkrétní postavení. Toto ustanovení tedy nezakazuje, aby toto postavení vyplývalo z vnitrostátních obecných právních předpisů, jak je tomu v případě českého práva.

66      Česká vláda zpochybňuje analýzu Komise, podle níž se vnitrostátní právní předpisy musí na dotčené osoby vztahovat výslovně. Podle ní takový požadavek vychází z nesprávného předpokladu, že tyto osoby představují homogenní skupinu, která může být zahrnuta pod jediné zvláštní postavení; postavení těchto osob však nutně závisí na jejich osobní situaci.

67      Česká vláda konečně tvrdí, že toto postavení nemůže vždy v konkrétním případě stanovovat příslušný orgán, aniž by tím vznikla značná právní nejistota.

 Závěry Soudního dvora

68      Pokud jde o přípustnost prvního žalobního důvodu, z odůvodněného stanoviska i žaloby jasně vyplývá, že Komise ve všech případech tvrdí, že u migrující osoby pracující pod dohledem a u žadatele, který si přeje připravit se na zkoušku způsobilosti, uvedených v čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36, není stanovení jejich „právního postavení“ v hostitelském členském státě dostatečně jasné a přesné.

69      Pokud jde o námitku nepřípustnosti vycházející z porušení povinnosti uvést žalobní důvod uceleně a přesně, z argumentace Komise shrnuté v bodech 53 až 57 tohoto rozsudku vyplývá, že Komise v žalobě jednoznačně tvrdí, že české právo neumožňuje dostatečně jasně a přesně určit právní postavení dotčených osob.

70      Na rozdíl od toho, co tvrdí česká vláda, nelze takovou analýzu zpochybnit zněním bodů 22 a 23 žaloby. V bodě 22 žaloby se totiž Komise omezuje na konstatování, že „obecné“ české právní předpisy neumožňují přesně určit postavení dotčených osob. Pokud jde o bod 23 žaloby, Komise pro ilustraci odkazuje na případ, kdy by podle jejího názoru bylo možné považovat čl. 3 odst. 1 písm. h) a g) směrnice 2005/36 za správně provedený.

71      V důsledku toho je třeba námitky nepřípustnosti vznesené českou vládou zamítnout.

72      Pokud jde o opodstatněnost prvního žalobního důvodu, je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 1 písm. g) směrnice 2005/36 definuje „adaptační období“ ve smyslu této směrnice jako výkon regulovaného povolání v hostitelském členském státě pod dohledem odpovědné osoby kvalifikované pro toto povolání, jenž může být doplněn další odbornou přípravou. Toto ustanovení rovněž uvádí, že toto období praxe pod dohledem je předmětem hodnocení a že podrobná pravidla, kterými se řídí uvedené období a jeho hodnocení a postavení migrujících osob pracujících pod dohledem, stanoví příslušný orgán hostitelského členského státu.

73      Uvedené ustanovení kromě toho upřesňuje, že právní postavení, které je v hostitelském členském státě přiznáno migrující osobě pracující pod dohledem, zejména co se týče práva pobytu a závazků, sociálních práv a dávek, příspěvků a odměn, stanoví příslušné orgány tohoto členského státu v souladu s použitelným unijním právem.

74      Pokud jde o čl. 3 odst. 1 písm. h) směrnice 2005/36, ten definuje „zkoušku způsobilosti“ jako zkoušku odborných znalostí, dovedností a schopností žadatele, kterou pořádají či uznávají příslušné orgány hostitelského členského státu s cílem ohodnotit schopnost žadatele vykonávat regulované povolání v uvedeném členském státě. V tomto ustanovení se dále stanoví, že postavení žadatele v hostitelském členském státě, který si přeje připravit se na tuto zkoušku v tomto členském státě, stanoví příslušné orgány tohoto státu.

75      Ze samotného znění čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 tedy vyplývá, že toto ustanovení vyžaduje, aby dotčené osoby měly přiznáno určité postavení, přičemž cílem unijního normotvůrce je zaručit dotčeným osobám určitá práva a povinnosti, u nichž však tato směrnice pouze stanoví, že se musí týkat zejména práva pobytu, sociálních práv a dávek, příspěvků a odměn a musí být v souladu s unijním právem.

76      V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv je podle čl. 288 třetího pododstavce SFEU směrnice závazná pro každý členský stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům, ustanovení směrnice musí být nicméně provedena s nezpochybnitelným závazným účinkem, s požadovanou specifičností, přesností a jasností, aby bylo vyhověno požadavku právní jistoty [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2022, U. I. (Nepřímý celní zástupce), C‑714/20, EU:C:2022:374, body 58 a 59].

77      Z toho vyplývá, že osoby uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 musí mít možnost snadno v hostitelském členském státě zjistit, jaké „postavení“ pro ně platí ve smyslu tohoto ustanovení, což předpokládá existenci jasných pravidel týkajících se konkrétně jejich situace.

78      V projednávané věci přitom ze spisu, který byl předložen Soudnímu dvoru, vyplývá, že tomu tak není.

79      Konkrétně, i když § 13 až § 15 zákona o uznávání odborné kvalifikace stanoví podmínky adaptačního období a zkoušky způsobilosti, neobsahují žádné zvláštní ustanovení týkající se postavení dotčených osob a neodkazují ani na jiné právní předpisy pro určení tohoto postavení.

80      Pokud jde o pravidla „obecných“ právních předpisů, kterých se dovolává česká vláda, tato vláda uznává, že použití těchto pravidel na migrující osobu pracující pod dohledem nebo na žadatele, který si přeje připravit se na zkoušku způsobilosti, neumožňuje snadno určit uvedené postavení.

81      Za těchto podmínek je třeba určit, že Česká republika tím, že nepřijala opatření podle čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) této směrnice nezbytná k tomu, aby příslušné orgány hostitelského členského státu stanovily postavení osob, jež absolvují adaptační období nebo si přejí připravit se na zkoušku způsobilosti, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 6 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

82      Komise tvrdí, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 6 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2005/36, pokud jde o povinnost hostitelského členského státu osvobodit poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě od požadavků, které ukládá příslušníkům povolání usazeným na svém území, týkajících se „registrace u subjektu sociálního zabezpečení, aby bylo možné u pojišťovacích subjektů vyúčtování činností vykonávaných ve prospěch pojištěnců“, jakož i povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 6 druhého pododstavce této směrnice, jenž stanoví, že dotyčný poskytovatel služby však předem a v naléhavém případě následně uvědomí subjekt uvedený v tomto písmenu b) o službách, které poskytl.

83      Podle Komise ustanovení § 36a zákona o uznávání odborné kvalifikace, kterého se dovolávají české orgány, nestačí ke správnému provedení čl. 6 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2005/36, jelikož § 11 odst. 1 a § 17 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění podmiňují úhradu nákladů pojištěnce v případě uvedeném v tomto ustanovení směrnice 2005/36 vždy existencí smluvního vztahu mezi poskytovatelem služeb a českou zdravotní pojišťovnou.

84      Komise zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že čl. 6 první pododstavec písm. b) směrnice 2005/36 stanoví povinnost hostitelského členského státu osvobodit poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě od povinnosti zaregistrovat se u subjektu sociálního zabezpečení, aby bylo zajištěno krytí pojištěnců, brání toto ustanovení tomu, aby členské státy podmínily úhradu nákladů na péči poskytnutou v tomto rámci takovou registrací.

85      Komise má za to, že pojem „registrace“ uvedený v čl. 6 prvním pododstavci písm. b) směrnice 2005/36 představuje autonomní pojem unijního práva, který je nutné vykládat s přihlédnutím ke kontextu a cíli sledovanému dotčenou právní úpravou, jímž je zajištění dodržování volného pohybu služeb.

86      Tento pojem podle jejího názoru zahrnuje nejen registraci v úzkém slova smyslu u subjektu, který hostitelský členský stát identifikuje jako svůj hlavní subjekt sociálního zabezpečení, ale také další administrativní nebo právní požadavky s podobnými účinky jako registrace, které musí být poskytovatelem služby případně splněny u jiných orgánů tohoto členského státu, které se určitým způsobem podílejí na zajišťování sociálního zabezpečení.

87      Komise uvádí, že podle informací, které má k dispozici, je český systém zdravotního pojištění organizován tak, že pokud lékař usazený v jiném členském státě nemá uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou pojištěnce, nejsou tomuto pojištěnci hrazeny náklady na péči poskytnutou tímto lékařem v České republice, i když uvedený pojištěnec odvádí pojistné své zdravotní pojišťovně.

88      Komise dodává, že uzavření takové smlouvy je předmětem složitého procesu a podléhá náročnému výběrovému řízení.

89      Komise má za to, že se rozsudek ze dne 16. května 2002, Komise v. Španělsko (C‑232/99, EU:C:2002:291), na který odkazuje česká vláda, netýkal situace srovnatelné se situací dotčenou v projednávané věci.

90      V replice Komise připouští, že unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby členský stát podmínil úhradu nákladů na péči splněním určitých požadavků, ale má za to, že čl. 6 první pododstavec písm. b) směrnice 2005/36 brání takovým administrativním požadavkům, jako je „registrace“ ve smyslu tohoto ustanovení, které samy o sobě zcela znemožňují jakoukoliv úhradu za výkony provedené v rámci poskytování služeb.

91      Komise tvrdí, že pojem „subjekt sociálního zabezpečení“ ve smyslu čl. 6 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2005/36 se vztahuje rovněž na zdravotní pojišťovny, neboť jsou odpovědné za úhradu lékařských služeb poskytovaných pacientům v rámci zdravotního pojištění.

92      Komise upřesňuje, že článek 55 směrnice 2005/36 týkající se uzavírání smluv se zdravotní pojišťovnou není v projednávaném případě relevantní, jelikož se týká svobody usazování; tento článek ostatně upřesňuje, že se použije, aniž je dotčeno použití čl. 6 prvního pododstavce písm. b) této směrnice.

93      Pokud jde o smysl bodu 38 odůvodnění uvedené směrnice, Komise uvádí, že se v judikatuře Soudního dvora výslovně uvádí, že volný pohyb služeb zakotvený v článku 56 SFEU ukládá členským státům povinnost přizpůsobit své systémy sociálního zabezpečení.

94      Komise konečně tvrdí, že Soudní dvůr v roce 2007 dvakrát konstatoval, že Česká republika nesplnila povinnost provést stejná ustanovení o volném pohybu služeb lékařů a zubních lékařů, která byla stanovena dřívějšími směrnicemi (rozsudky ze dne 18. ledna 2007, Komise v. Česká republika, C‑203/06, EU:C:2007:41, a ze dne 18. ledna 2007, Komise v. Česká republika, C‑204/06, EU:C:2007:42).

95      Česká vláda vznáší ve vztahu k druhému žalobnímu důvodu dvě námitky nepřípustnosti.

96      Česká vláda nejprve tvrdí, že Komise nevymezila předmět dotčeného nesplnění povinnosti ve výzvě a nedodržela požadavky týkající se uceleného a přesného popisu vytýkaných skutečností již od této fáze postupu před zahájením soudního řízení.

97      Česká vláda dodává, že Komise ani v odůvodněném stanovisku nedostála povinnosti uvést soudržný a podrobný výklad důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že Česká republika nesplnila své povinnosti, neboť Komise nevysvětlila, že registrací lékaře v rámci zdravotního pojištění myslí povinnost uzavřít smlouvu, kterou stanoví české právo.

98      Komise totiž poprvé až v žalobě upřesnila podstatu své výtky v tomto ohledu a identifikovala dotčená ustanovení vnitrostátního práva, takže česká vláda mohla na tuto výtku odpovědět poprvé až ve fázi žalobní odpovědi.

99      Podle České vlády tedy Komise ve fázi žaloby rozšířila předmět dotčeného nesplnění povinnosti.

100    Česká vláda dále tvrdí, že pokud jde o část žalobního důvodu týkající se nedodržení čl. 6 druhého pododstavce směrnice 2005/36, Komise toto ustanovení nezmínila ve výzvě ani v odůvodněném stanovisku či žalobě, takže tato část žalobního důvodu musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná.

101    Česká vláda kromě toho uvádí, že výtka odpovídající druhému žalobnímu důvodu nebyla podle všeho zmíněna ve fázi výzvy, takže její zahrnutí do odůvodněného stanoviska a poté do žaloby představuje rovněž rozšíření předmětu tohoto žalobního důvodu, což jej činí nepřípustným.

102    To je podle ní rovněž příčinou nesoudržnosti a nejasnosti odůvodněného stanoviska.

103    Komise tyto dvě námitky nepřípustnosti odmítá.

104    Komise nejprve tvrdí, že od výzvy zůstal obsah výtky odpovídající druhému žalobnímu důvodu stejný a týká se neprovedení povinnosti hostitelského členského státu osvobodit poskytovatele služeb od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení, aby bylo možné u pojišťovacích subjektů vyúčtování činností vykonávaných ve prospěch pojištěnců, která je stanovena v čl. 6 prvním pododstavci písm. b) směrnice 2005/36.

105    Komise uvádí, že informace poskytnuté českou vládou v odpovědi na výzvu ukazují, že tato vláda předmět výtky odpovídající druhému žalobnímu důvodu pochopila, avšak svá tvrzení nepodložila odkazem na konkrétní ustanovení vnitrostátního práva. Komise v tomto ohledu tvrdí, že musela sama dohledat relevantní ustanovení českého práva, takže jejich uvedení ve fázi žaloby nelze považovat za změnu tohoto žalobního důvodu.

106    Pokud jde dále o část druhého žalobního důvodu týkající se požadavku, aby poskytovatel služeb tento subjekt sociálního zabezpečení uvědomil, Komise připouští, že měla odkazovat přesněji na „druhý pododstavec článku 6“ směrnice 2005/36, a nikoli pouze na její čl. 6 první pododstavec písm. b), ale uvádí, že v každém případě připomněla obsah tohoto prvního ustanovení ve výzvě a v odůvodněném stanovisku a že Česká republika se k této otázce vyjádřila.

107    Podpůrně česká vláda tvrdí, že druhý žalobní důvod je neopodstatněný.

 Závěry Soudního dvora

108    Pokud jde o námitky nepřípustnosti vznesené českou vládou, je třeba uvést, že ve fázi výzvy Komise pouze konstatovala, že čl. 6 první pododstavec písm. b) směrnice 2005/36 týkající se osvobození poskytovatelů služeb od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení nebyl do českého práva proveden. V odůvodněném stanovisku uvedla, že tato povinnost osvobození, jakož i povinnost poskytovatele služeb předem daný subjekt uvědomit, která je uvedena v čl. 6 druhém pododstavci této směrnice, ale kterou nesprávně spojila s čl. 6 prvním pododstavcem písm. b) této směrnice, nebyly provedeny. Takovou výtkou se navíc v dodatečném odůvodněném stanovisku nezabývá.

109    Ve fázi žaloby však Komise v podstatě tvrdí, že povinnost poskytovatele služeb uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta za účelem zajištění úhrady nákladů na péči tomuto pacientovi, stanovená v českém právu, odpovídá povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení a ta je v rozporu s čl. 6 prvním pododstavcem písm. b) směrnice 2005/36.

110    Tento žalobní důvod se tedy svým předmětem liší od původně uváděné výtky, která – jak Komise připustila ve svých písemnostech – vycházela z neprovedení povinnosti zajistit osvobození od registrace u subjektu sociálního zabezpečení stanovené v tomto ustanovení. Komise tedy nemůže platně tvrdit, že obsah uvedené výtky zůstal od výzvy nezměněn.

111    Komise odůvodňuje tento rozdíl tím, že jí Česká republika v tomto ohledu neposkytla dostatečné relevantní údaje, a sama tedy musela ve vnitrostátním právu dohledat prováděcí ustanovení, která považovala za relevantní.

112    V tomto ohledu je třeba připomenout, že je sice pravda, že je na Komisi, aby prokázala tvrzené nesplnění povinnosti tím, že předloží důkazy nezbytné k ověření existence nesplnění povinnosti, tento orgán je však z valné míry odkázán na informace poskytnuté dotčeným členským státem, který je povinen podle čl. 4 odst. 3 SEU Komisi usnadňovat plnění jejího poslání spočívajícího podle čl. 17 odst. 1 SEU zejména v dohlížení na uplatňování ustanovení Smlouvy o FEU, jakož i aktů přijatých orgány na jejím základě [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Švédsko (Čistírny odpadních vod), C‑22/20, EU:C:2021:669, body 143 a 144, jakož i citovaná judikatura].

113    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci ustanovení práva České republiky, kterých se dovolává Komise v žalobě, nastolují nové otázky týkající se souladu požadavků, které tato ustanovení stanoví, s čl. 6 prvním pododstavcem písm. b) směrnice 2005/36, je třeba mít za to, že druhý žalobní důvod musí být v rozsahu, v němž se týká těchto otázek, odmítnut jako nepřípustný, jelikož Komise ve fázi odůvodněného stanoviska a žaloby podstatně změnila – a nikoli jen neupřesnila – předmět výtky odpovídající tomuto žalobnímu důvodu.

114    Informační povinnosti tohoto členského státu, která byla připomenuta v bodě 112 tohoto rozsudku, se tedy Komise nemůže platně dovolávat v situaci, kdy nesplnila své povinnosti týkající se vymezení předmětu sporu, jak byly připomenuty v bodě 49 tohoto rozsudku.

115    Pokud jde o část druhého žalobního důvodu týkající se neprovedení povinnosti poskytovatele služeb uvědomit subjekt sociálního zabezpečení hostitelského členského státu, česká vláda uplatnila námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že Komise odkázala na čl. 6 první pododstavec písm. b) směrnice 2005/36, ačkoli je tato povinnost stanovena v čl. 6 druhém pododstavci této směrnice.

116    Znění posledně uvedeného ustanovení bylo nicméně připomenuto již ve fázi výzvy, takže této námitce nelze vyhovět.

117    Taková nepřesnost v číselném označení citovaného ustanovení unijního práva nicméně neumožňuje snadno určit, do jaké míry jsou, či nejsou argumenty, které Komise uvádí na podporu porušení čl. 6 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2005/36, uváděny na podporu porušení čl. 6 druhého pododstavce této směrnice.

118    I když povinnost stanovená v čl. 6 druhém pododstavci směrnice 2005/36, tj. že poskytovatel služeb musí předem uvědomit subjekt uvedený v čl. 6 prvním pododstavci písm. b) této směrnice o svém poskytování služeb, souvisí s osvobozením tohoto poskytovatele služeb od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení stanoveným v tomto posledně uvedeném ustanovení, nic to nemění na tom, že se jedná o dvě různé povinnosti, jejichž tvrzené porušení musí být zřejmé již ve fázi výzvy, a to tím spíše – jak bylo připomenuto v bodě 110 tohoto rozsudku – že výtka odpovídající druhému žalobnímu důvodu se původně týkala neprovedení tohoto osvobození od povinnosti registrace, a nikoli neprovedení povinnosti uvědomit daný subjekt.

119    Za těchto podmínek je formulace části druhého žalobního důvodu týkající se neprovedení povinnosti poskytovatele služeb uvědomit subjekt sociálního zabezpečení hostitelského členského státu nesoudržná a nepřesná, a musí být tedy považována za nepřípustnou.

120    Druhý žalobní důvod je tudíž třeba odmítnout jako nepřípustný.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

121    Komise tvrdí, že Česká republika tím, že neprovedla ve vztahu k veterinárním lékařům a architektům možnost poskytovat služby v rámci volného pohybu služeb pod profesním označením hostitelského členského státu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36.

122    Komise tvrdí, že pokud se poskytovatel přemístí z jednoho členského státu do druhého za účelem poskytování služby, stanoví čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36, že tato služba je poskytována pod profesním označením členského státu usazení, s výjimkou regulovaných povolání, jako jsou povolání veterinárních lékařů a architektů, v jejichž případě jsou doklady o dosažené kvalifikaci automaticky uznávány, a uvedená služba je pak poskytována pod profesním označením hostitelského členského státu.

123    Komise se domnívá, že české právo takové pravidlo výslovně stanoví pro určitá povolání, ale že neexistuje žádné zvláštní ustanovení pro veterinární lékaře, takže je třeba uplatnit obecné pravidlo stanovené v § 27 odst. 2 zákona o uznávání odborné kvalifikace, podle něhož uchazeč, který v České republice vykonává regulovanou činnost dočasně nebo příležitostně používá profesní označení členského státu původu. Použití tohoto ustanovení na veterinární lékaře je tedy v rozporu s čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36.

124    Komise mimoto tvrdí, že veterinární zákon, ve znění použitelném na projednávanou věc, jehož se dovolává česká vláda, neobsahuje žádný odkaz na profesní označení ani na poskytování služeb veterinárními lékaři z jiných členských států, a že § 59 odst. 3 tohoto zákona, který odkazuje na užívání akademického titulu a umožňuje jeho užívání pouze v jazyce státu, ve kterém byl tento titul získán, může uvádět v omyl, pokud jde o režim dotyčného profesního označení.

125    Pokud jde o zákon o Komoře veterinárních lékařů, ani tento zákon neupravuje používání profesního označení veterinárním lékařem a označení „hostující veterinární lékař“, na který odkazuje, se v každém případě liší od označení „veterinární lékař“.

126    Komise na základě obdobných argumentů tvrdí, že totéž platí pro architekty.

127    Pokud tedy neexistují zvláštní ustanovení, je podle Komise třeba uplatnit obecné pravidlo stanovené v § 27 odst. 2 zákona o uznávání odborné kvalifikace.

128    Pokud jde o § 30c odst. 2 autorizačního zákona, který se týká výkonu povolání architekta a stanoví, že ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona týkající se užívání profesního označení „autorizovaný architekt“ se na hostující osoby vztahují „přiměřeně“, Komise uvádí, že je toto ustanovení formulováno příliš vágně na to, aby bylo možné mít za to, že správně provádí čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36 do českého práva.

129    Komise připomíná, že judikatura Soudního dvora sice nevyžaduje formální a doslovné převzetí ustanovení směrnice při jejím provedení do vnitrostátního práva, avšak je třeba splnit požadavek právní jistoty dostatečně jasnými a přesnými prováděcími opatřeními.

130    Okolnost, že české právo nevyvolává „v praxi žádné obtíže“, jak tvrdí česká vláda, není podle Komise relevantní pro posouzení, zda byla směrnice 2005/36 provedena správně.

131    Česká vláda tvrdí, že třetí žalobní důvod je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný.

132    Česká vláda v duplice tvrdí, že argumenty uplatněné Komisí v replice odůvodňují odmítnutí třetího žalobního důvodu jako nepřípustného s ohledem na jeho nepřesnost a skutečnost, že Komise v této fázi řízení změnila argument v tom smyslu, že se domnívala, že hostující osoby jsou podle českého práva nuceny užívat profesní označení „hostující veterinární lékař“ nebo „hostující autorizovaný architekt“.

133    Česká vláda tvrdí, že členské státy nejsou povinny doslovně převzít ustanovení směrnice do svého právního řádu a že její vnitrostátní právo nevyvolává žádnou pochybnost o možnosti veterinárních lékařů a architektů z jiných členských států používat profesní označení hostitelského členského státu.

134    Česká vláda uvádí, že zákon o Komoře veterinárních lékařů kvalifikuje veterinárního lékaře pocházejícího z jiného členského státu, který dočasně nebo příležitostně poskytuje služby na území České republiky, jako „hostujícího veterinárního lékaře“.

135    Pokud jde o architekty, česká vláda odkazuje na § 13 autorizačního zákona, který zavádí profesní označení „autorizovaný architekt“. Kromě toho tato vláda připomíná, že podle § 30c odst. 2 tohoto zákona se jeho § 13 vztahuje na dotčené osoby „přiměřeně“.

136    Podle české vlády tedy české právní předpisy v praxi nezpůsobují „žádné obtíže“ a „hostujícím“ architektům není nijak bráněno v používání označení „autorizovaný architekt“.

 Závěry Soudního dvora

137    Úvodem je třeba odmítnout námitku nepřípustnosti uplatněnou českou vládou, neboť z ničeho nevyplývá, že by třetí žalobní důvod byl formulován příliš nepřesně nebo že by Komise ve fázi repliky změnila jeho obsah.

138    Pokud jde o meritorní analýzu třetího žalobního důvodu, článek 7 směrnice 2005/36 se týká případu, kdy se poskytovatel služeb přemísťuje. Článek 7 odst. 3 této směrnice uvádí nejen to, že služba se poskytuje pod profesním označením členského státu usazení, existuje-li v tomto státě pro dotyčnou odbornou činnost takové označení, aby se předešlo záměně s profesním označením hostitelského členského státu, ale i to, že odchylně se služba poskytuje pod profesním označením hostitelského členského státu v případech uvedených v hlavě III kapitole III uvedené směrnice.

139    Z toho vyplývá, jak tvrdí Komise, že u povolání, na která se vztahuje automatické uznávání podle hlavy III kapitoly III směrnice 2005/36, je služba poskytována pod profesním označením hostitelského členského státu, což platí zejména pro veterinární lékaře a architekty, s ohledem na čl. 21 odst. 1 této směrnice, který se těchto dvou povolání týká.

140    Pokud jde o veterinární lékaře, § 5a odst. 1 zákona o Komoře veterinárních lékařů odkazuje na případ veterinárního lékaře z členského státu Unie, který na území České republiky hodlá dočasně nebo příležitostně vykonávat veterinární léčebnou a preventivní činnost, a označuje tohoto veterinárního lékaře za „hostujícího veterinárního lékaře“. Toto ustanovení však podle všeho neupravuje používání profesního označení veterinárním lékařem, který se přemísťuje z členského státu do České republiky za účelem výkonu své činnosti.

141    Kromě toho § 27 odst. 2 zákona o uznávání odborné kvalifikace obecně stanoví, že uchazeč, který vykonává v České republice regulovanou činnost dočasně nebo příležitostně, používá profesní označení členského státu původu v souladu s jeho právními předpisy a v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků členského státu původu.

142    Veterinární lékaři, kteří na území České republiky vykonávají svou činnost příležitostně nebo dočasně, tedy podle všeho nemají právo používat profesní označení tohoto členského státu, jak vyžaduje čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36.

143    I když z judikatury vyplývá, že unijní právo nevyžaduje vždy formální převzetí znění směrnice do výslovného a specifického ustanovení právního předpisu, nic to nemění na tom, že v případě, kdy je cílem dotčeného ustanovení směrnice vznik práv jednotlivců, musí být právní postavení vyplývající z těchto práv dostatečně přesné a jasné a oprávněné osoby musí mít možnost zjistit úplný rozsah svých práv, a případně se jich dovolat u vnitrostátních soudů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2006, Komise v. Lucembursko, C‑32/05, EU:C:2006:749 bod 34 a citovaná judikatura).

144    Kromě toho musí být ustanovení směrnice provedena s nezpochybnitelným závazným účinkem a s požadovanou specifičností, přesností a jasností proto, aby bylo vyhověno požadavku právní jistoty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Komise v. Polsko, C‑648/13, EU:C:2016:490, bod 78).

145    V projednávané věci je cílem čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36, který stanoví, že se služba poskytuje pod profesním označením hostitelského členského státu v případech uvedených v hlavě III kapitole III této směrnice, vznik takových práv pro dotčené odborníky, a zejména pro veterinární lékaře.

146    Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právo neupřesňuje používání profesního označení České republiky veterinárními lékaři, kteří hodlají na území České republiky vykonávat svou činnost dočasně a příležitostně, nýbrž stanoví obecné pravidlo používání označení členského státu usazení, nejsou splněny požadavky na přesnost a jasnost vyžadované ve smyslu judikatury citované v bodě 143 tohoto rozsudku.

147    Okolnost, na niž poukazuje Česká republika, a sice že v praxi se veterinární lékaři nesetkávají s překážkami při používání profesního označení České republiky, je v tomto ohledu irelevantní.

148    Pouhá správní praxe, která je svou povahou proměnlivá na základě správního uvážení a není dostatečně veřejně známá, nemůže být totiž považována za platné splnění povinností v rámci provádění směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Komise v. Polsko, C‑648/13, EU:C:2016:490, bod 79).

149    Pokud jde o situaci architektů, kteří hodlají v České republice vykonávat svou činnost dočasně a příležitostně, je třeba uvést, že české právo sice na rozdíl od veterinárních lékařů obsahuje zvláštní ustanovení o používání profesního označení v tomto členském státě, avšak ani tato ustanovení se nejeví jako dostatečně jasná a přesná ve smyslu judikatury citované v bodě 143 tohoto rozsudku.

150    Ustanovení § 30c odst. 2 autorizačního zákona, který se týká výkonu povolání architekta a stanoví, že ustanovení § 13 odst. 1 tohoto zákona týkající se užívání profesního označení „autorizovaný architekt“ se na hostující osoby vztahují „přiměřeně“, je totiž bezesporu nejasný, pokud jde o podmínky, za kterých musí být toto pravidlo uplatněno.

151    Ani okolnost, že režim stanovený v českém právu v praxi nezpůsobuje žádné obtíže, nemůže tuto analýzu zpochybnit.

152    Je tedy třeba určit, že Česká republika tím, že nepřijala opatření podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36 nezbytná k tomu, aby veterinární lékaři a architekti měli možnost poskytovat služby v rámci volného pohybu služeb pod profesním označením hostitelského členského státu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 21 odst. 6 a čl. 31 odst. 3 směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

153    Komise tvrdí, že Česká republika tím, že ve svém vnitrostátním právu umožňuje výkon „paralelních“ a přesto srovnatelných povolání zdravotních sester a ošetřovatelů, z nichž jedno podléhá nižším formálním kvalifikacím, než jaké vyžaduje směrnice 2005/36, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 21 odst. 6 a čl. 31 odst. 3 směrnice 2005/36.

154    Podle Komise ustanovení tohoto vnitrostátního práva, která umožňují výkon těchto „paralelních“ povolání, narušují účinnost této směrnice a mohou vést k obcházení pravidel týkajících se minimálních požadavků na odbornou přípravu a automatické uznávání.

155    České právo totiž upravuje povolání „všeobecná sestra“, které odpovídá povolání „zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči“ uvedenému v čl. 21 odst. 6 směrnice 2005/36, a povolání „praktická sestra“, pro které jsou požadavky na odbornou přípravu stanovené v českém právu nižší než požadavky stanovené v čl. 31 odst. 3 této směrnice pro „zdravotní sestry a ošetřovatele odpovědné za všeobecnou péči“.

156    Komise má za to, že s ohledem nejen na jejich název, ale také na úzce srovnatelnou povahu odpovídajících činností je existence těchto dvou „paralelních“ povolání matoucí jak pro pacienty, tak pro osoby, které chtějí vykonávat povolání zdravotní sestry a ošetřovatele.

157    Taková situace je podle ní v rozporu s cílem článku 54 směrnice 2005/36, kterým je zabránit záměně akademických titulů získaných v domovském členském státě s těmi získanými v hostitelském členském státě.

158    Česká vláda tvrdí, že čtvrtý žalobní důvod je nepřípustný a v každém případě neopodstatněný.

159    Pokud jde o přípustnost čtvrtého žalobního důvodu, česká vláda nejprve vznáší první námitku nepřípustnosti, vycházející z toho, že výtka odpovídající tomuto žalobnímu důvodu nebyla ve výroku odůvodněného stanoviska, ani dodatečného odůvodněného stanoviska vůbec obsažena, přičemž toto pochybení nelze zhojit s ohledem na zásady vyplývající z rozsudku ze dne 8. července 2010, Komise v. Portugalsko (C‑171/08, EU:C:2010:412, bod 28).

160    Česká vláda dále vznáší druhou námitku nepřípustnosti, spočívající v tom, že Komise podle jejího názoru ve fázi žaloby rozšířila předmět výtky odpovídající čtvrtému žalobnímu důvodu, neboť tato výtka se během postupu před zahájením soudního řízení týkala pouze rizika záměny mezi označením povolání „praktická sestra“ a označením povolání „všeobecná sestra“, které je rovněž stanoveno v právu tohoto členského státu, přičemž posledně uvedené povolání odpovídá povolání „zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči“ uvedenému ve směrnici 2005/36. Uvedená výtka se tedy podle jejího názoru nijak netýkala otázky vznesené v žalobě, zda členské státy mohou vytvořit dvě srovnatelná povolání, z nichž pouze jedno spadá do oblasti působnosti směrnice 2005/36.

161    Česká vláda upřesňuje, že pouhá citace určitého ustanovení směrnice v názvu výtky neznamená, že Komise do své výtky zahrnula jakékoliv myslitelné porušení citovaného ustanovení.

162    Česká vláda konečně vznáší třetí námitku nepřípustnosti, vycházející z toho, že čtvrtý žalobní důvod nebyl formulován souvisle a přesně zejména proto, že Komise v bodě 115 žaloby shrnuje svou analýzu pouze odkazem na označení povolání „praktická sestra“.

163    Komise tyto námitky nepřípustnosti odmítá.

164    Pokud jde o první námitku nepřípustnosti, Komise tvrdí, že cílem postupu před zahájením soudního řízení je dát dotyčnému členskému státu možnost splnit povinnosti, které pro něj plynou z unijního práva, nebo se účinně bránit proti formulovaným výtkám, přičemž to neznamená dokonalou shodu mezi zněním těchto výtek ve výroku odůvodněného stanoviska a návrhovými žádáními v žalobě, pokud předmět sporu, tak jak byl vymezen v odůvodněném stanovisku, nebyl rozšířen ani změněn.

165    Skutečnost, že výtka odpovídající čtvrtému žalobnímu důvodu nebyla zmíněna ve výroku odůvodněného stanoviska ani ve výroku dodatečného odůvodněného stanoviska, je slovy Komise důsledkem „administrativní chyby“, která neměla vliv na plnění povinností České republiky vyplývajících z unijního práva ani na právo tohoto členského státu na obhajobu.

166    Pokud jde o druhou a třetí námitku nepřípustnosti, Komise tvrdí, že ve fázi žaloby nezměnila obsah výtky odpovídající čtvrtému žalobnímu důvodu, jelikož od výzvy se uvedená výtka týkala čl. 21 odst. 6, čl. 31 odst. 3 a článku 32 směrnice 2005/36.

167    Komise dále tvrdí, že již v rámci postupu před zahájením soudního řízení uvedla, že tato směrnice nebrání tomu, aby určité činnosti zastávané v rámci povolání zdravotní sestry a ošetřovatele vykonávaly i jiné, méně kvalifikované osoby za podmínky, že neexistují žádné nejasnosti, pokud jde o různé úrovně vzdělávání a kompetencí dotyčných odborníků.

168    Konečně české orgány ve své odpovědi poukázaly na rozdíly mezi oběma povoláními, a dokonale tedy pochopily, že jim Komise vytýkala existenci paralelismu obou povolání.

169    Pokud jde o věc samou, česká vláda tvrdí, že čtvrtý žalobní důvod je každopádně neopodstatněný.

 Závěry Soudního dvora

170    Pokud jde o námitky nepřípustnosti vznesené českou vládou, je třeba konstatovat, že předmět výtky odpovídající čtvrtému žalobnímu důvodu byl ve fázi žaloby skutečně změněn.

171    V odůvodněném stanovisku se totiž výtka odpovídající čtvrtému žalobnímu důvodu týkala především označení „praktická sestra“, které Česká republika použila pro určité povolání, a odůvodněna byla tím, že toto označení je zaměnitelné s označením „všeobecná sestra“, které je rovněž upraveno ve vnitrostátním právu a odpovídá povolání „zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči“ uvedenému v čl. 21 odst. 6 směrnice 2005/36.

172    Naproti tomu v žalobě se čtvrtý žalobní důvod v podstatě týká odlišné otázky, a sice toho, zda již samotná skutečnost, že v českém právu existuje povolání, které je „paralelní“ k povolání zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči uvedenému v této směrnici, avšak podléhá méně přísným požadavkům na odbornou přípravu, než jaké jsou pro toto povolání stanoveny v čl. 31 odst. 3 uvedené směrnice, je v souladu se směrnicí 2005/36. Tato otázka navíc vyžaduje provedení srovnávací a podrobné analýzy činností zařazených pod každé z těchto dvou povolání v České republice.

173    Jak uvedl generální advokát v bodě 118 svého stanoviska, Komise se tímto neomezila na pouhé upřesnění výtky odpovídající čtvrtému žalobnímu důvodu, ale podstatně změnila její předmět.

174    Okolnost, které se dovolává Komise, tj. že v žalobě zmínila stejná ustanovení směrnice 2005/36, jaká zmínila během postupu před zahájením soudního řízení, nemůže tento závěr zpochybnit, neboť citace ustanovení sama o sobě nepostačuje k vymezení žalobního důvodu, jenž Komise vznáší.

175    Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba odmítnout jako nepřípustný.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

176    Komise tvrdí, že Česká republika tím, že podmínila samostatný výkon některých činností farmaceuta požadavkem „specializované způsobilosti“ vyžadující doplňkovou praxi, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36.

177    Komise připomíná, že čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 vyžaduje, aby členské státy zaručily farmaceutům, kteří splňují podmínky odborné kvalifikace stanovené v článku 44 této směrnice, přístup k činnostem uvedeným v jejím čl. 45 odst. 2, s jedinou výhradou spočívající v případném splnění požadavku doplnit si odborné zkušenosti.

178    Komise tvrdí, že Česká republika neprovedla toto posledně uvedené ustanovení správně, pokud jde o činnosti uvedené v čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) této směrnice, jelikož české právo podmiňuje samostatný výkon těchto činností získáním další specializované způsobilosti podle § 11 odst. 7 až 11 zákona č. 95/2004 Sb. týkající se činností v oborech farmaceutická technologie, laboratorní a vyšetřovací metody ve zdravotnictví, radiofarmaka, praktické lékárenství, klinická farmacie, jakož i nemocniční lékárenství.

179    Komise má za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí česká vláda, činnosti, na něž míří pátý žalobní důvod, odpovídají činnostem uvedeným v čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36, jelikož tento čl. 45 odst. 2 zahrnuje všechny oblasti činnosti tradičně vykonávané farmaceuty.

180    Komise dodává, že právní režim České republiky je o to nejasnější, že § 12 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách stanoví, že jsou-li poskytovány zdravotní služby v oboru farmaceut nebo v oborech specializačního vzdělávání farmaceutů, vyžaduje se způsobilost k samostatnému výkonu povolání farmaceuta alespoň v jednom z oborů specializačního vzdělávání farmaceutů.

181    Komise tvrdí, že argument české vlády, podle kterého směrnice 2005/36 v žádném případě nevyžaduje, aby činnosti uvedené v čl. 45 odst. 2 této směrnice byly vykonávány samostatně, nelze přijmout, neboť toto ustanovení podle ní naopak vyžaduje, aby farmaceuti měli plný přístup k dotyčným činnostem.

182    Komise připomíná, že zvláštní povaha regulovaných povolání uvedených v hlavě III kapitole III směrnice 2005/36 předpokládá automatické uznávání odborných kvalifikací a že toto automatické uznávání je jednou ze základních zásad a jedním ze základních cílů této směrnice.

183    Komise odmítá argument české vlády, podle něhož může být odborná příprava požadovaná pro získání specializované způsobilosti v každém případě nahrazena doplněním si odborných zkušeností v souladu s čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36.

184    Komise konečně dodává, že i kdyby bylo třeba mít za to, že § 11 odst. 7 až 11 zákona č. 95/2004 Sb. nedopadá na činnosti uvedené v čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36, nic to nemění na tom, že české právo je v tomto ohledu nedostatečně jasné a přesné, jelikož § 12 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách podle všeho vyžaduje způsobilost k samostatnému výkonu povolání farmaceuta alespoň v jednom z oborů k tomu, aby farmaceut mohl vykonávat jakékoli činnosti samostatně.

185    Česká vláda namítá nepřípustnost pátého žalobního důvodu.

186    Česká vláda tvrdí, že Komise nevymezila vytýkané porušení unijního práva souvisle a přesně a ve fázi před zahájením soudního řízení jasně neidentifikovala ustanovení českého práva, která jsou podle ní v rozporu s čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36. Konkrétně již Komise v žalobě nezmiňuje vyhlášku č. 187/2009 Sb., o minimálních požadavcích na studijní programy všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a na vzdělávací program všeobecné praktické lékařství (dále jen „vyhláška č. 187/2009 Sb.“), která přitom byla na podporu výtky odpovídající pátému žalobnímu důvodu uvedena ve výzvě.

187    Česká vláda mimoto v tomto ohledu uplatňuje rozšíření předmětu pátého žalobního důvodu.

188    Podle české vlády ani samotná žaloba neumožňuje vymezit rozsah vytýkaného nesplnění povinnosti, jelikož někdy je řeč o čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 jako celku a jindy pouze o písmenech c), e) a f) tohoto ustanovení.

189    Česká vláda dodává, že pouhá citace určitého ustanovení směrnice nestačí k jasnému uvedení žalobního důvodu a Komise musí již ve fázi před zahájením soudního řízení uvést konkrétní důvody a argumenty, na nichž je založena její analýza.

190    Komise tyto námitky nepřípustnosti odmítá.

191    Komise tvrdí, že již ve výzvě vytkla České republice, že dostatečně jasně a přesně neprovedla čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, a že s ohledem na vyjádření České republiky k této výzvě odkázala v odůvodněném stanovisku na zákon č. 95/2004 Sb.

192    Komise uvádí, že zákon č. 95/2004 Sb. byl v každém případě rovněž předmětem diskuzí od samého počátku postupu před zahájením soudního řízení a je nesprávné tvrdit, že výzva odkazovala pouze na vyhlášku č. 187/2009 Sb.

193    Komise dodává, že v návaznosti na vyjádření České republiky k výzvě nakonec omezila v odůvodněném stanovisku rozsah výtky odpovídající pátému žalobnímu důvodu) na čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36 a že tento rozsah zůstal v žalobě shodný.

194    Česká vláda rovněž tvrdí, že pátý žalobní důvod je v každém případě neopodstatněný.

 Závěry Soudního dvora

195    Pokud jde o námitky nepřípustnosti vznesené českou vládou, je třeba uvést, že Komise ve výzvě poukazovala na porušení čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 především z důvodu, že vyhláška č. 187/2009 Sb. „vůbec neprovádí“ písmena c), f) a h) až j) tohoto čl. 45 odst. 2 a že tato vyhláška „neúplně“ provedla písmeno e) tohoto ustanovení.

196    V odůvodněném stanovisku Komise naproti tomu poukázala na požadavky specializačního vzdělávání stanovené v § 11 zákona č. 95/2004 Sb. pro samostatný výkon některých činností farmaceuta uvedených v čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36 na podporu tvrzení, že tyto požadavky nejsou v souladu s tímto čl. 45 odst. 2.

197    V dodatečném odůvodněném stanovisku Komise znovu odkázala na uvedené požadavky, ale na podporu tvrzení, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 45 odst. 3 směrnice 2005/36.

198    V důsledku toho došlo mezi výzvou a odůvodněným stanoviskem ke změně předmětu výtky odpovídající pátému žalobnímu důvodu, čímž vyvstaly nové otázky, například zda se čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 vztahuje beze zbytku na všechny činnosti farmaceuta, nebo zda toto ustanovení umožňuje členským státům, aby pro jiné činnosti, než které jsou v něm výslovně uvedeny, stanovily dodatečné požadavky, a případně zda činnosti podléhající požadavku specializované způsobilosti stanovenému v § 11 odst. 7 až 11 zákona č. 95/2004 Sb. spadají, či nespadají pod činnosti uvedené v tomto čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f).

199    Tyto nové otázky se tedy týkají aspektů podstatně odlišných od toho, zda bylo uvedené ustanovení směrnice 2005/36 provedeno do českého práva.

200    Pátý žalobní důvod je tedy třeba odmítnout jako nepřípustný.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 45 odst. 3 směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

201    Komise tvrdí, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 45 odst. 3 směrnice 2005/36, pokud jde o podmínky, za nichž hostitelský členský stát farmaceutům uznává požadovanou doplňkovou odbornou praxi.

202    Komise nejprve uvádí, že čl. 45 odst. 3 směrnice 2005/36 musí být vykládán s ohledem na čl. 45 odst. 2 této směrnice, který stanoví možnost členských států uložit farmaceutovi povinnost doplnit si odborné zkušenosti.

203    Komise dále stejně jako v pátém žalobním důvodu odkazuje na § 11 zákona č. 95/2004 Sb., který podmiňuje v odst. 1 písm. a) samostatný přístup k některým činnostem farmaceuta dodatečným specializačním vzděláním nebo v odst. 1 písm. b) získáním toho, co Česká republika označuje za „doplňkovou odbornou praxi“, což však v praxi předpokládá splnění vzdělávacího programu, který lze absolvovat pouze v akreditovaném zařízení, jež uchazeči vydá potvrzení o jeho ukončení.

204    Podle Komise tedy požadavek týkající se „dodatečného specializačního vzdělání“ stanovený v tomto § 11 odst. 1 písm. a) není v souladu se směrnicí 2005/36 ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v rámci pátého žalobního důvodu.

205    Pokud jde o § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb., Komise má za to, že existují dvě varianty, jak pojímat toto ustanovení.

206    Uvedené ustanovení lze vykládat tak, že stanoví „alternativní vzdělávací program“ k získání specializací zmíněných v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., které jsou předmětem pátého žalobního důvodu, s čímž ostatně Česká republika souhlasila. V takovém případě je však § 11 odst. 1 písm. b) tohoto zákona v rozporu s čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v rámci pátého žalobního důvodu.

207    Druhá varianta je pojímat ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb. tak, že stanoví „požadavek odborné zkušenosti“ ve smyslu čl. 45 odst. 2 a 3 směrnice 2005/36. Jelikož však české právo rovněž stanoví splnění vzdělávacího programu, který lze absolvovat pouze v akreditovaném zařízení a který musí vést k vydání potvrzení o jeho ukončení, jde obsah tohoto § 11 odst. 1 písm. b) nad rámec toho, co je stanoveno v uvedeném čl. 45 odst. 2 a 3.

208    Podle Komise tedy § 28a zákona č. 95/2004 Sb., jehož se dovolává česká vláda, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jdou nad rámec pouhého uznání doby odborné praxe.

209    Česká vláda tvrdí, že požadavky na specializovanou způsobilost farmaceutů stanovené v českém právu nespadají do působnosti čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, jelikož předmětné činnosti nejsou činnostmi spadajícími do působnosti tohoto ustanovení, a proto se na tyto požadavky ani nevztahuje čl. 45 odst. 3 této směrnice.

210    Česká vláda dodává, že ostatně není namístě, aby bylo posledně uvedené ustanovení v některém členském státě prováděno, pokud tento členský stát nestanoví uplatnění „povinnosti doplnit si odborné zkušenosti“ ve smyslu čl. 45 odst. 2 uvedené směrnice.

211    V každém případě i bez ohledu na polemiku ohledně působnosti čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, znění čl. 28a odst. 5 zákona č. 95/2004 Sb. doslovně přebírá čl. 45 odst. 3 této směrnice, když stanoví, že „[v] případě doplňující odborné praxe podle § 11 odst. 1 písm. b) [zákona č. 95/2004 Sb.] ministerstvo automaticky uzná jako doklad o dosažené kvalifikaci potvrzení vydané příslušnými orgány členského státu osvědčující, že zúčastněná osoba vykonávala dotyčné činnosti po stejnou dobu v domovském členském státě“.

212    Konečně, pokud se Komise domnívá, že vnitrostátní právo může být vykládáno více způsoby, musí prokázat, že v praxi je toto právo aplikováno způsobem odporujícím unijnímu právu.

 Závěry Soudního dvora

213    Článek 45 odst. 3 směrnice 2005/36 stanoví, že, „[j]e-li v členském státě přístup k některé z činností farmaceuta a jejich výkon podmíněn vedle získání dokladu o dosažené kvalifikaci [...] i požadavkem na doplňkovou odbornou praxi, uznává dotyčný členský stát jako dostatečný důkaz potvrzení vydané příslušnými orgány domovského členského státu osvědčující, že zúčastněná osoba vykonávala dotyčné činnosti po stejnou dobu v domovském členském státě“.

214    Jak uvedla Komise, čl. 45 odst. 3 směrnice 2005/36 musí být vykládán ve světle čl. 45 odst. 2 této směrnice, který členským státům umožňuje podmínit přístup k činnostem uvedeným v posledně uvedeném ustanovení „povinností doplnit si odborné zkušenosti“. Požadavek, aby hostitelský členský stát uznal doplňkovou odbornou praxi získanou v domovském členském státě, stanovený v tomto čl. 45 odst. 3, se totiž vztahuje pouze na činnosti uvedené v daném čl. 45 odst. 2.

215    V projednávané věci se česká vláda dovolává § 28a odst. 5 zákona č. 95/2004 Sb., který stanoví, že „[v] případě doplňující odborné praxe podle § 11 odst. 1 písm. b) [tohoto zákona] ministerstvo automaticky uzná jako doklad o dosažené kvalifikaci potvrzení vydané příslušnými orgány členského státu osvědčující, že zúčastněná osoba vykonávala dotyčné činnosti po stejnou dobu v domovském členském státě“.

216    Ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb. se však týká absolvování „doplňující odborné praxe podle příslušného vzdělávacího programu v zařízení akreditovaném pro příslušný obor specializačního vzdělávání nebo pro příslušný obor doplňující odborné praxe, které vydá uchazeči potvrzení o jejím ukončení“.

217    Za účelem určení, zda § 28a odst. 5 zákona č. 95/2004 Sb. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tohoto zákona ukládá dodatečnou podmínku k podmínce týkající se „doplňkové odborné praxe“ ve smyslu čl. 45 odst. 3 směrnice 2005/36, je třeba nejprve posoudit, zda se tato ustanovení českého práva týkají činností farmaceuta spadajících do působnosti čl. 45 odst. 2 této směrnice. Tato otázka je přitom součástí pátého žalobního důvodu, jenž byl odmítnut jako nepřípustný, jelikož – jak bylo uvedeno v bodě 198 tohoto rozsudku – Komise změnila předmět výtky odpovídající tomuto pátému žalobnímu důvodu, čímž v odůvodněném stanovisku vyvstaly nové otázky, které nebyly pojednány ve výzvě. Vzhledem k tomu, že právo České republiky na obhajobu nebylo v rámci postupu před zahájením soudního řízení ve vztahu k výtce odpovídající pátému žalobnímu důvodu dodrženo, nemůže Soudní dvůr takové posouzení provést ani ve vztahu k šestému žalobnímu důvodu.

218    Šestý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 ve spojení s bodem 1 písm. d) a e) přílohy VII této směrnice

 Argumentace účastnic řízení

219    Komise tvrdí, že česká vláda nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 ve spojení s bodem 1 písm. d) a e) přílohy VII této směrnice, pokud jde o povinnost uloženou domovskému členskému státu poskytnout ve lhůtě dvou měsíců doklady uvedené v těchto ustanoveních, jejichž předložení může hostitelský členský stát od žadatele vyžadovat pro přístup k regulovanému povolání. Tyto doklady se týkají jednak dobré pověsti, skutečnosti, že na majetek žadatele nebyl prohlášen konkurz, nebo důkazu o tom, že žadateli nebyl pozastaven nebo zakázán výkon takového povolání z důvodu závažného nesprávného počínání při výkonu tohoto povolání nebo trestného činu, a jednak fyzické nebo psychické způsobilosti žadatele.

220    Komise tvrdí, že ustanovení vnitrostátního práva, kterých se dovolávají české orgány, nepostačují ke správnému provedení čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 ve spojení s bodem 1 písm. d) a e) přílohy VII této směrnice.

221    Konkrétně ustanovení § 71 odst. 1 a 3 a § 154 správního řádu, kterých se dovolávají české orgány, jsou podle Komise příliš obecná a nejsou dostatečně jasná a přesná, aby žadateli takové právo zajistila. Kromě toho uvedený § 154, který se týká vydávání vyjádření nebo osvědčení správním orgánem, na lhůtu pro poskytnutí stanovenou v uvedeném § 71 výslovně neodkazuje, neboť stanoví, že se toto ustanovení použije „přiměřeně“ a pouze tehdy, pokud je „přitom potřebné“.

222    Pokud jde o § 33 odst. 1 zákona o uznávání odborné kvalifikace, který stanoví lhůtu pro komunikaci mezi orgány členských států, ani toto ustanovení není podle Komise dostatečně jasné a přesné na to, aby zajistilo ochranu práv jednotlivců. Toto ustanovení navíc umožňuje překročit lhůtu jednoho měsíce, kterou stanoví, a to bez časového omezení.

223    Komise mimoto uvádí, že se uvedené ustanovení týká pouze poskytování dokladů mezi členskými státy, zatímco dodržení lhůty dvou měsíců, která je předmětem sedmého žalobního důvodu, se v zásadě týká vztahu mezi žadatelem, který chce vykonávat odbornou činnost v jiném členském státě, a jeho domovským členským státem. V tomto ohledu tvrdí, že čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 výslovně nezmiňuje žádnou správní spolupráci mezi orgány členských států ohledně požadovaných dokladů, jelikož tato spolupráce se výslovně předvídá až v případě odůvodněných pochybností v odstavcích 2, 3 a 3a tohoto článku. Komise má tedy za to, že jsou dotčené dokumenty v prvé řadě požadovány hostitelským členským státem přímo od žadatelů, kteří za tímto účelem musí mít možnost obdržet tyto dokumenty od orgánů domovského členského státu ve lhůtě dvou měsíců stanovené za tímto účelem.

224    Komise připomíná, že i když členské státy mají právo zvolit si formu a prostředky, kterými směrnice provedou, je v každém případě zásadní, aby vnitrostátní právo zaručovalo, že vnitrostátní správní orgány budou směrnice skutečně plně uplatňovat a že bude dotčený právní stav dostatečně přesný a jasný.

225    Pokud jde o argumenty uplatněné českou vládou v rámci žalobní odpovědi, podle nichž lze dotčené doklady v praxi získat jinými způsoby, Komise připomíná, že za účelem ověření účinného provedení směrnice je z velké části odkázána na poznatky předložené dotyčným členským státem a že jí tento členský stát musí přijatá opatření oznámit. V souvislosti s uvedenými novými opatřeními však nic takového učiněno nebylo.

226    Komise rovněž tvrdí, že článek 63 směrnice 2005/36 ukládá členským státům, aby v opatřeních přijatých k provedení této směrnice uvedly odkaz na tuto směrnici.

227    Komise z toho vyvozuje, že sedmý žalobní důvod je opodstatněný i přes doplňující vyjádření české vlády.

228    Dále se Komise každopádně domnívá, pokud jde o důkazy o dobré pověsti a o neexistenci prohlášení konkurzu, jichž se česká vláda dovolává ve své žalobní odpovědi, že tato vláda neprokázala, že všichni odborníci, zejména ti, kteří vykonávají povolání v zaměstnaneckém poměru, jsou jako takoví zapsáni v obchodním rejstříku, ani že by možnost vyžádat si doklady elektronicky sama o sobě stačila, neboť ne všechny osoby mají nutně skutečnou možnost mít k nim elektronický přístup.

229    Komise má tedy za to, že sedmý žalobní důvod je opodstatněný přinejmenším v rozsahu, v němž se týká dokladů uvedených v bodě 1 písm. d) přílohy VII směrnice 2005/36.

230    Česká vláda namítá nepřípustnost sedmého žalobního důvodu z důvodu, že Komise čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 v žalobě vůbec necituje a že toto ustanovení každopádně nestanoví, že orgány domovského členského státu jsou povinny poskytnout doklady uvedené v bodě 1 písm. d) a e) přílohy VII této směrnice v určité lhůtě. V duplice česká vláda tvrdí, že se tato námitka nepřípustnosti nezakládá na tom, že Komise necitovala znění čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36, ale na tom, že tento orgán nevysvětluje rozsah porušení vytýkaného členskému státu na základě tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení vytýkanou lhůtu neupravuje.

231    Komise tvrdí, že uvedená námitka nepřípustnosti je nepodložená, neboť doslovná citace porušených ustanovení unijního práva není podmínkou přípustnosti žalobního důvodu. Kromě toho sedmý žalobní důvod odkazuje na znění čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 a v každém případě se týká rovněž bodu 1 písm. d) a e) přílohy VII směrnice 2005/36, který stanoví lhůtu dvou měsíců, jíž se tento žalobní důvod týká.

232    Podpůrně má česká vláda za to, že sedmý žalobní důvod je neopodstatněný.

233    Česká vláda tvrdí, že bod 1 písm. d) a e) přílohy VII směrnice 2005/36 neuvádí, vůči komu se uplatní dvouměsíční lhůta, tedy komu má příslušný orgán domovského členského státu dotčené doklady v této lhůtě poskytnout.

234    Uvádí, že české právo v každém případě zajišťuje dodání těchto dokladů ve lhůtě dvou měsíců jak osobě, která o ně požádala domovský členský stát, tak příslušnému orgánu hostitelského členského státu, pokud tuto žádost předal.

235    Pokud tedy o vydání uvedených dokladů žádá české orgány dotčená osoba, uplatní se § 154 správního řádu, který ve spojení s § 71 odst. 1 a 3 správního řádu ukládá českému správnímu orgánu, aby vydal vyjádření či osvědčení bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů, k nimž lze připočíst dobu až 30 dnů.

236    Kromě toho doklady uvedené v bodě 1 písm. d) přílohy VII směrnice 2005/36, které se týkají dobré pověsti nebo neexistence konkurzu, mohou být rovněž získány výpisem z obchodního rejstříku a jsou v tomto případě podle použitelného práva vydávány na požádání dotčené osoby.

237    Mimoto důkaz o tom, že nedošlo k pozastavení nebo zákazu výkonu povolání, může být podle české vlády doložen výpisem z rejstříku trestů, který je rovněž vydán na požádání dotčené osoby.

238    Rovněž existuje možnost získat výpis z obchodního rejstříku nebo výpis z rejstříku trestů elektronicky na portálu příslušné veřejné správy.

239    Česká vláda uvádí, že pokud jde o doklady o fyzické nebo psychické způsobilosti žadatele, které jsou uvedeny v bodě 1 písm. e) přílohy VII směrnice 2005/36, jejich vydávání je upraveno zákonem č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Podle § 43 odst. 1 písm. a) tohoto zákona přitom musí být lékařský posudek vydán nejdéle do deseti pracovních dnů ode dne obdržení žádosti.

240    Jak české obecné správní právo, tak konkrétní české právní předpisy umožňují podle české vlády zajistit, aby dotčená osoba obdržela dané doklady v podstatně kratší lhůtě, než je lhůta požadovaná v čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36 ve spojení s bodem 1 písm. d) a e) přílohy VII této směrnice.

241    Česká vláda dále uvádí, že pokud o dané doklady žádá příslušné orgány domovského členského státu přímo příslušný orgán hostitelského členského státu, prvně uvedené orgány jsou povinny tyto doklady v souladu s § 33 odst. 1 zákona o uznávání odborné kvalifikace poskytnout bez zbytečného odkladu.

242    Konečně relevantní ustanovení českého práva jsou podle jejího tvrzení dostatečně jasná a přesná.

243    Česká vláda v duplice odmítá argumenty Komise, podle kterých nesplnila povinnost sdělit při oznámení prováděcích opatření dostatečně jasné a přesné informace, a dodává, že porušení článku 63 směrnice 2005/36 není předmětem tohoto řízení.

244    Česká vláda rovněž upřesňuje, že nejsou-li osoby zapsány do vnitrostátního obchodního rejstříku, mohou doložit svou dobrou pověst a neexistenci proti nim vedeného řízení o konkurzu i výpisem z insolvenčního rejstříku, který je jim vydán v okamžiku podání žádosti u správce tohoto rejstříku, u jakéhokoli poskytovatele příslušných služeb nebo na internetu.

 Závěry Soudního dvora

245    Zaprvé je třeba odmítnout námitku nepřípustnosti uplatněnou českou vládou, podle které je sedmý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36, nepřesný, neboť toto ustanovení nestanoví dvouměsíční lhůtu pro poskytnutí dotčených dokladů, která je předmětem tohoto žalobního důvodu.

246    Jak totiž vyplývá ze samotné formulace uvedeného žalobního důvodu, uvedené ustanovení musí být vykládáno ve spojení s bodem 1 písm. d) a e) přílohy VII této směrnice, na který ostatně výslovně odkazuje pro určení dokladů a osvědčení, jež mohou být od žadatele požadovány hostitelským členským státem, a který stanoví lhůtu dvou měsíců pro poskytnutí těchto dokladů a osvědčení domovským členským státem.

247    Zadruhé, pokud jde o otázku, zda tato lhůta byla do českého práva provedena správně, z žalobní odpovědi vyplývá, že tomu tak bylo jak z hlediska pravidel obecného správního práva, tak z hlediska konkrétních právních předpisů použitelných pro získání takových dokladů.

248    V tomto ohledu je třeba úvodem konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí česká vláda, ze znění a systematiky článku 50 směrnice 2005/36 vyplývá, že v zásadě je a priori na dotčené osobě, aby si tyto doklady vyžádala od orgánů domovského členského státu.

249    Je totiž třeba uvést, že na rozdíl od odstavce 1 článku 50 směrnice 2005/36 se odstavce 2, 3 a 3a tohoto článku výslovně týkají případů, kdy informace od příslušných orgánů jiného členského státu požaduje hostitelský členský stát.

250    Pokud jde o ustanovení českého práva zmíněná českou vládou, vyplývá z nich, že v případě, kdy dotčená osoba požádá české orgány o některý z dokladů uvedených v bodě 1 písm. d) a e) přílohy VII směrnice 2005/36, je třeba použít pravidla obecného správního práva, a sice § 154 správního řádu, který ve spojení s § 71 odst. 1 a 3 správního řádu správnímu orgánu ukládá, aby vydal rozhodnutí „bez zbytečného odkladu“, a pokud tak neučiní, nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení, k nimž se může za určitých okolností připočíst dodatečná doba.

251    Komise však správně poukazuje na nepřesnost těchto ustanovení.

252    Je-li totiž taková žádost předložena, § 154 správního řádu stanoví, že ustanovení § 71 správního řádu se použijí „přiměřeně“ a „pokud jsou přitom potřebná“, což charakterizuje určitou nejistotu ohledně podmínek použití lhůty stanovené v tomto § 71.

253    Z toho je patrné, že tato ustanovení neprovádí dostatečně jasně a přesně požadavek dvouměsíční lhůty, který je uložen příslušným orgánům domovského členského státu v případě, že osoba žádá o některý z dokladů uvedených v bodě 1 písm. d) a e) přílohy VII směrnice 2005/36.

254    Česká vláda však v žalobní odpovědi poukazuje rovněž na použití jiných opatření a pravidel vnitrostátního práva, a zejména na skutečnost, že dotčená osoba má možnost získat doklad osvědčující dobrou pověst nebo neexistenci konkurzu, uvedený v bodě 1 písm. d) přílohy VII směrnice 2005/36, tím, že požádá o výpis z vnitrostátního obchodního rejstříku nebo výpis z rejstříku trestů, přičemž takový doklad musí být vydán na požádání nebo může být získán on-line. Tato vláda v tomto ohledu vysvětluje, že příslušné vnitrostátní orgány vydávají daný doklad v okamžiku podání žádosti a v případě žádosti on-line si může dotčená osoba tento doklad stáhnout přímo.

255    Pokud jde o doklad týkající se fyzické nebo psychické způsobilosti žadatele uvedený v bodě 1 písm. e) přílohy VII této směrnice, česká vláda odkazuje na zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, jehož § 43 odst. 1 písm. a) stanoví vydání lékařského posudku nejdéle do deseti pracovních dnů ode dne obdržení žádosti.

256    Komise tvrdí, že tato ustanovení vnitrostátního práva představují prováděcí opatření, která Česká republika neoznámila, takže se jich česká vláda nemůže dovolávat. Dodává, že článek 63 směrnice 2005/36 rovněž ukládá členským státům povinnost odkázat na tuto směrnici v opatřeních, která ji provádějí.

257    Komise rovněž tvrdí, že zaměstnanci nejsou zapisováni do obchodního rejstříku a možnost požadovat doklady elektronickou cestou je nedostatečná, jelikož ne každý k nim má elektronický přístup.

258    Česká vláda namítá, že dotčené informace mohou být poskytnuty prostřednictvím jiných veřejných informačních systémů a přístup k internetu není jediným způsobem, jak si je obstarat.

259    Co se týče těchto nových argumentů, je třeba úvodem připomenout, že členské státy jsou podle čl. 4 odst. 3 SEU povinny usnadňovat Komisi plnění jejího poslání spočívajícího podle čl. 17 odst. 1 SEU zejména v dohlížení na uplatňování ustanovení Smlouvy o FEU, jakož i aktů přijatých orgány na jejím základě. Je třeba zejména zohlednit skutečnost, že při přezkumu správného použití vnitrostátních ustanovení určených k zajištění účinného provedení směrnice v praxi je Komise, jež nemá vlastní vyšetřovací pravomoc v této oblasti, z valné míry odkázána na informace poskytnuté případnými stěžovateli, jakož i dotčeným členským státem [rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Švédsko (Čistírny odpadních vod), C‑22/20, EU:C:2021:669, bod 144].

260    Podle ustálené judikatury týkající se důkazního břemene v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU však prokazuje tvrzené nesplnění povinnosti rovněž Komise. Musí Soudnímu dvoru předložit důkazy nezbytné k tomu, aby mohl ověřit, zda došlo k tomuto nesplnění povinnosti, a nesmí se přitom opírat o žádné domněnky [rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Švédsko (Čistírny odpadních vod), C‑22/20, EU:C:2021:669, bod 143 a citovaná judikatura].

261    V projednávané věci přitom argumenty předložené Komisí v její replice neumožňují dostatečně prokázat důvody, proč opatření a pravidla vnitrostátního práva, kterých se česká vláda dovolává ve fázi žalobní odpovědi a která – jak se ukazuje – byla použitelná před uplynutím lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, nepostačují ke správnému provedení lhůty dvou měsíců stanovené pro poskytnutí dokladů uvedených v bodě 1 písm. d) a e) přílohy VII směrnice 2005/36.

262    Sedmý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

 K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neprovedení čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36

 Argumentace účastnic řízení

263    Komise tvrdí, že Česká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36, který stanoví, že příslušný orgán hostitelského členského státu má jeden měsíc na to, aby potvrdil přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace, a případně informoval žadatele o chybějících dokladech.

264    Komise má za to, že čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36 nebyl do českého práva proveden dostatečně jasně a přesně.

265    Konkrétně § 45 odst. 2 správního řádu nepřiznává žadateli zvláštní právo na to, aby ve stanovené lhůtě získal informace o případných chybějících dokladech.

266    Ustanovení § 47 odst. 1 správního řádu pak stanoví pouze povinnost uvědomit dotčenou osobu o zahájení řízení na základě její žádosti „bez zbytečného odkladu“.

267    Pokud jde o § 71 odst. 1 a 3 správního řádu, Komise uvádí, že dotyčnému správnímu orgánu umožňuje přijmout rozhodnutí i po lhůtě jednoho měsíce, kterou stanoví.

268    Česká vláda tvrdí, že osmý žalobní důvod není opodstatněný, jelikož české právo stanoví povinnost uvědomit dotčenou osobu o zahájení řízení ve lhůtě jednoho měsíce a potvrdit přijetí žádosti v souladu s čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36.

269    Česká vláda tvrdí, že podle § 47 odst. 1 správního řádu je dotčený správní orgán povinen „bez zbytečného odkladu“ uvědomit všechny účastníky řízení o zahájení tohoto řízení, což znamená, že v praxi tato „lhůta“ činí pouze několik dní, jak potvrdily české soudy.

270    Pokud jde o informaci o chybějících dokladech, česká vláda dodává, že podle § 45 odst. 2 správního řádu pomáhá dotyčný správní orgán žadateli odstranit případné nedostatky jeho žádosti a poskytuje mu k tomu přiměřenou lhůtu.

271    Česká vláda rovněž tvrdí, že § 6 odst. 1 správního řádu ukládá danému správnímu orgánu vyřizovat věci „bez zbytečných průtahů“.

272    Česká vláda dále uvádí, že podle § 71 odst. 1 a 3 správního řádu je uvedený správní orgán povinen vydat rozhodnutí „bez zbytečného odkladu“, nebo není-li to možné, „do 30 dnů“.

273    Česká vláda se tedy domnívá, že ze systematiky správního řádu je zřejmé, že k případnému vyrozumění žadatele o nedostatcích jeho žádosti musí dojít podstatně dříve než ve lhůtě jednoho měsíce stanovené v čl. 50 odst. 1 směrnice 2005/36.

274    Česká vláda dodává, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, jsou příslušná vnitrostátní ustanovení v této otázce jasná a v souladu s touto směrnicí a že je v každém případě na Komisi, aby prokázala, že v praxi je české právo aplikováno způsobem odporujícím unijnímu právu.

275    Česká vláda rovněž připomíná, že k tomu, aby členský stát správně provedl směrnici do svého vnitrostátního právního řádu, není povinen převzít její ustanovení doslovně a stačí všeobecný právní kontext.

276    Česká vláda konečně tvrdí, že si v tomto ohledu není vědoma sebemenších problémů v praxi.

 Závěry Soudního dvora

277    Článek 51 odst. 1 směrnice 2005/36 ukládá příslušnému orgánu hostitelského členského státu lhůtu jednoho měsíce k tomu, aby potvrdil přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace a informoval žadatele o případných nedostatcích této žádosti.

278    Právní předpisy, kterých se dovolává česká vláda, přitom nic takového nestanoví.

279    Pokud jde konkrétně o pravidla obecného správního práva, jichž se dovolává česká vláda, je třeba konstatovat, že § 71 správního řádu, podle kterého musí český správní orgán vydat rozhodnutí „bez zbytečného odkladu“, nejpozději však do 30 dnů ode dne podání žádosti, k nimž lze za určitých okolností připočíst dodatečnou dobu, neprovádí povinnosti, které vyplývají z čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36, jelikož neodkazuje na povinnost potvrdit přijetí žádosti ani na povinnost uvést případné chybějící doklady. Tento § 71 navíc správním orgánům v každém případě umožňuje rozhodnout o žádosti ve lhůtě, která může být delší než jeden měsíc.

280    Pokud jde o § 45 odst. 2 správního řádu, podle kterého musí správní orgán pomoci žadateli odstranit nedostatky jeho žádosti a poskytnout mu k tomu „přiměřenou lhůtu“, ani ten nemůže postačovat k tomu, aby byly v tomto ohledu plně provedeny přesné požadavky čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36.

281    Totéž platí pro § 6 odst. 1 správního řádu, podle kterého musí správní orgán vyřídit žádost „bez zbytečných průtahů“, a pro § 47 odst. 1 tohoto řádu, podle kterého je správní orgán povinen „bez zbytečného odkladu“ uvědomit o zahájení řízení „všechny účastníky“, kteří jsou mu známi, neboť ani tato ustanovení neodpovídají přesným požadavkům stanoveným v čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36.

282    Konečně argument české vlády, že české právo v praxi nevyvolává problémy, nemůže – jak bylo uvedeno v bodě 148 tohoto rozsudku – takto konstatovaný nedostatek dostatečně jasného a přesného provedení zhojit.

283    V důsledku toho je třeba určit, že Česká republika tím, že nepřijala opatření podle čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36 nezbytná k tomu, aby příslušný orgán hostitelského členského státu potvrdil přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace ve lhůtě jednoho měsíce, a případně žadatele informoval o chybějících dokladech, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

284    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba určit, že Česká republika tím, že

–        nepřijala opatření podle čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 nezbytná k tomu, aby příslušné orgány hostitelského členského státu stanovily postavení osob, jež absolvují adaptační období nebo si přejí připravit se na zkoušku způsobilosti,

–        nepřijala opatření podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36 nezbytná k tomu, aby veterinární lékaři a architekti měli možnost poskytovat služby v rámci volného pohybu služeb pod profesním označením hostitelského členského státu,

–        nepřijala opatření podle čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36 nezbytná k tomu, aby příslušný orgán hostitelského členského státu potvrdil přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace ve lhůtě jednoho měsíce, a případně žadatele informoval o chybějících dokladech,

nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

 K nákladům řízení

285    Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch. Vzhledem k tomu, že se žalobě Komise vyhovuje pouze částečně, je třeba rozhodnout, že každá z účastnic řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

1)      Česká republika tím, že

–        nepřijala opatření podle čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/55/EU ze dne 20. listopadu 2013 nezbytná k tomu, aby příslušné orgány hostitelského členského státu stanovily postavení osob, jež absolvují adaptační období nebo si přejí připravit se na zkoušku způsobilosti,

–        nepřijala opatření podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2005/36 ve znění směrnice 2013/55 nezbytná k tomu, aby veterinární lékaři a architekti měli možnost poskytovat služby v rámci volného pohybu služeb pod profesním označením hostitelského členského státu,

–        nepřijala opatření podle čl. 51 odst. 1 směrnice 2005/36 ve znění směrnice 2013/55 nezbytná k tomu, aby příslušný orgán hostitelského členského státu potvrdil přijetí žádosti o uznání odborné kvalifikace ve lhůtě jednoho měsíce, a případně žadatele informoval o chybějících dokladech,

nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Evropská komise a Česká republika ponesou vlastní náklady řízení.

Lycourgos Spineanu-Matei Bonichot

Rodin Rossi

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. května 2024.

Vedoucí soudní kanceláře Předseda senátu

A. Calot Escobar C. Lycourgos

*      Jednací jazyk: čeština.