ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
13. ledna 2011 (*)
„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001– Dokumenty týkající se realizace průmyslového projektu v oblasti chráněné na základě směrnice 92/43/EHS – Dokumenty pocházející z členského státu – Námitky vznesené členským státem – Částečné odepření přístupu – Výjimka týkající se hospodářské politiky členského státu – Článek 4 odst. 5 až 7 nařízení č. 1049/2001“
Ve věci T‑362/08,
IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds gGmbH, se sídlem v Hamburku (Německo), zastoupená S. Crosbym, solicitor, a S. Santoro, advokátem,
žalobkyně,
podporovaná
Dánským královstvím, zastoupeným J. Bering Liisbergem a B. Weis Fogh, jako zmocněnci,
Finskou republikou, zastoupenou původně J. Heliskoskim, M. Pere a H. Leppo, poté J. Heliskoskim, jako zmocněnci,
a
Švédským královstvím, zastoupeným K. Petkovskou, A. Falk a S. Johannesson, jako zmocněnkyněmi,
vedlejšími účastníky řízení,
proti
Evropské komisi, zastoupené C. O’Reilly a P. Costa de Oliveira, jako zmocněnkyněmi,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 19. června 2008, kterým byl žalobkyni odepřen přístup k dokumentu předanému Komisi německými orgány v rámci řízení týkajícího se vyřazení lokality chráněné podle směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. L 206, s. 7; Zvl. vyd. 15/02, s. 102),
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení E. Martins Ribeiro, předsedkyně senátu, N. Wahl a A. Dittrich (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. dubna 2010,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) vymezuje zásady, podmínky a omezení práva na přístup k dokumentům těchto orgánů upraveného v článku 255 ES. Toto nařízení je v účinnosti od 3. prosince 2001.
2 Článek 2 nařízení č. 1049/2001 stanoví:
„1. Všichni občané Unie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení.
[…]
3. Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie.
[…]“
3 Článek 3 nařízení č. 1049/2001 uvádí:
„Pro účely tohoto nařízení se:
a) ‚dokumentem‘ rozumí obsah na jakémkoli nosiči (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka) o záležitosti, která se týká politik, činností a rozhodnutí, jež spadají do působnosti orgánu;
b) ‚třetí osobou‘ rozumějí všechny fyzické nebo právnické osoby nebo subjekty mimo dotyčný orgán, včetně členských států, ostatních orgánů a institucí Společenství, orgánů a institucí mimo Společenství a třetích zemí.“
4 Článek 4 nařízení č. 1049/2001, který vymezuje výjimky z výše citovaného práva na přístup, uvádí následující:
„1. Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:
a) veřejného zájmu, pokud jde o:
– veřejnou bezpečnost,
– obranné a vojenské záležitosti,
– mezinárodní vztahy,
– finanční, měnovou nebo hospodářskou politiku Společenství nebo členského státu;
[…]
3. […]
Přístup k dokumentu, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, se odepře i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.
4. U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.
5. Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.
6. Pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní.
7. Výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let. V případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů lze výjimky uplatňovat i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné.“
5 Článek 9 nařízení č. 1049/2001, týkající se zacházení s citlivými dokumenty, stanoví:
„1. Citlivé dokumenty jsou dokumenty orgánů nebo subjektů zřízených těmito orgány, členských států, třetích zemí nebo mezinárodních organizací, které jsou klasifikovány jako ‚TRÈS SECRET/TOP SECRET‘, ‚SECRET‘ nebo ‚CONFIDENTIEL‘ v souladu s předpisy daného orgánu na ochranu základních zájmů Evropské unie nebo jednoho či více členských států v oblastech spadajících pod čl. 4 odst. 1 písm. a), zejména v oblastech veřejné bezpečnosti, obrany a vojenských záležitostí.
2. Žádosti o přístup k citlivým dokumentům vyřizují postupy uvedenými v článcích 7 a 8 pouze osoby, které mají právo se s obsahem těchto dokumentů seznámit. Aniž je dotčen čl. 11 odst. 2, posuzují tyto osoby také to, které odkazy na citlivé dokumenty mohou být uvedeny v rejstříku přístupném veřejnosti.
3. Citlivé dokumenty se zaznamenávají do rejstříku a uvolňují pouze se souhlasem jejich původce.
[…]“
6 Článek 6 odst. 4 směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. L 206, s. 7; Zvl. vyd. 15/02, s. 102) zní:
„Pokud navzdory negativnímu výsledku posouzení důsledků pro lokalitu musí být určitý plán nebo projekt z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru, přesto uskutečněn a není-li k dispozici žádné alternativní řešení, zajistí členský stát veškerá kompenzační opatření nezbytná pro zajištění ochrany celkové soudržnosti sítě NATURA 2000. O přijatých kompenzačních opatřeních uvědomí Komisi.
Jestliže se na dotyčné lokalitě vyskytují prioritní typy přírodních stanovišť a/nebo prioritní druhy, pak mohou být uplatněny pouze důvody související s ochranou lidského zdraví a veřejné bezpečnosti s nesporně příznivými důsledky mimořádného významu pro životní prostředí nebo jiné naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu podle stanoviska Komise.“
Skutečnosti předcházející sporu
7 Žalobkyně, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds gGmbH, je nevládní organizace činná v oblasti zachování dobrých životních podmínek zvířat a ochrany přírody.
8 Poté, co Spolková republika Německo předložila Komisi Evropských společenství žádost založenou na čl. 6 odst. 4 druhém pododstavci směrnice 92/43, vydala Komise dne 19. dubna 2000 kladné stanovisko k uskutečnění průmyslového projektu v lokalitě Mühlenberger Loch, oblasti chráněné na základě této směrnice. Tento projekt spočíval v rozšíření závodu společnosti D. za účelem finální montáže Airbusu A3XX.
9 Dopisem ze dne 20. prosince 2001 zaslaným Komisi žádala žalobkyně o přístup k různým dokumentům, které obdržel zmíněný orgán v rámci posuzování výše uvedeného průmyslového projektu, a sice ke korespondenci pocházející ze Spolkové republiky Německo, města Hamburk a od německého kancléře.
10 Komise měla za to, že jí čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 zakazuje zpřístupnit dotčené dokumenty, a přijala proto dne 26. března 2002 rozhodnutí, jímž žalobkyni odepřela přístup k některým dokumentům obdrženým v rámci řízení, v němž vydala stanovisko ze dne 19. dubna 2000.
11 Návrhem doručeným kanceláři Tribunálu podala dne 4. června 2002 žalobkyně žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí Komise ze dne 26. března 2002.
12 Rozsudkem dne 30. listopadu 2004, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise (T‑168/02, Sb. rozh. s. II‑4135), Tribunál tuto žalobu zamítl jako neopodstatněnou.
13 Dne 10. února 2005 podalo Švédské království, vedlejší účastník řízení ve výše uvedené věci T‑168/02, proti rozsudku Tribunálu v této věci kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru.
14 Rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, Sb. rozh. s. I‑11389, Soudní dvůr zrušil rozsudek IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, uvedený výše v bodě 12, i rozhodnutí Komise ze dne 26. března 2002.
15 Po vydání rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, žalobkyně dopisem ze dne 13. února 2008 zaslaným Komisi zopakovala svou žádost o přístup k dokumentům, které obdržel zmíněný orgán v rámci přezkumu projektu Mühlenberger Loch a které pocházely od německých orgánů.
16 Dopisem ze dne 20. února 2008 potvrdila Komise přijetí dopisu žalobkyně ze dne 13. února 2008.
17 Dne 26. března 2008 vyzvala žalobkyně Komisi, aby reagovala na její žádost ze dne 13. února 2008.
18 Dopisem ze dne 7. dubna 2008 informovala Komise žalobkyni, že probíhá konzultace s německými orgány ohledně zpřístupnění požadovaných dokumentů.
19 Dne 9. dubna 2008 vyzvala žalobkyně znovu Komisi, aby reagovala na její žádost ze dne 13. února 2008, a to do 22. dubna 2008.
20 Jelikož Komise k uvedenému datu nereagovala, podala žalobkyně dopisem ze dne 29. dubna 2008 potvrzující žádost.
21 Dne 19. května 2008 Komise žalobkyni písemně potvrdila přijetí potvrzující žádosti a prohlásila, že jí odpověď zašle ve lhůtě stanovené nařízením č. 1049/2001.
22 Dne 19. června 2008 přijala Komise rozhodnutí o potvrzující žádosti žalobkyně (dále jen „napadené rozhodnutí“) a téhož dne jí jej oznámila. Tímto rozhodnutím Komise zpřístupnila všechny dokumenty, které žalobkyně požadovala, konkrétně osm dokumentů pocházejících z města Hamburk a ze Spolkové republiky Německo, s výjimkou dopisu ze dne 15. března 2000 zaslaného německým kancléřem předsedovi Komise (dále jen „dopis německého kancléře“), neboť německé orgány vznesly vůči zpřístupnění tohoto dokumentu námitky.
23 Podle napadeného rozhodnutí prohlásily německé orgány, že zpřístupnění dopisu německého kancléře by vedlo k porušení ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy a hospodářskou politiku Spolkové republiky Německo, ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážky nařízení č. 1049/2001.
24 Dopis se totiž vztahoval k důvěrnému prohlášení vyhotovenému výlučně pro vnitřní použití. Tento dokument se týkal důvěrné záležitosti hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států. Zpřístupnění tohoto dokumentu by tak vedlo nejen k porušení důvěrnosti a narušení mezinárodních vztahů mezi Spolkovou republikou Německo, orgány Evropské unie a dalšími členskými státy, ale i k ohrožení hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států. Přístup k dopisu německého kancléře tudíž bylo třeba v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrtou odrážkou nařízení č. 1049/2001 odepřít.
25 Německé orgány dále uvedly, že zpřístupnění dopisu německého kancléře by vážně ohrozilo ochranu rozhodovacího procesu Komise ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.
26 Dopis se totiž vztahoval k důvěrnému prohlášení zaslanému Komisi a vyhotovenému výlučně pro vnitřní použití v rámci porad předcházejících vydání stanoviska Komise ze dne 19. dubna 2000. Tento dokument se týkal hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států. Jeho zpřístupnění by vedlo k porušení důvěrnosti, a v důsledku toho i k narušení vztahů mezi Spolkovou republikou Německo, orgány Unie a dalšími členskými státy. To by vážně ohrozilo rozhodovací proces Komise. Z toho důvodu bylo třeba na dopis německého kancléře uplatnit výjimku uvedenou v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001.
27 Komise v napadeném rozhodnutí dále uvedla, že podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 se výjimka z práva na přístup k dokumentům neuplatní, jestliže existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění dotčeného dokumentu. Přestože daný dokument spadal zároveň pod dvě výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, na které se test veřejného zájmu nevztahuje, zabývala se Komise otázkou, zda takový převažující veřejný zájem v daném případě existuje.
28 Komise je toho názoru, že aby existoval převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění, musel by takový zájem být zaprvé veřejný a zadruhé převažující, tedy musel by mít přednost před zájmy chráněnými článkem 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001. V daném případě neměla k dispozici žádné informace, které by nasvědčovaly, že by případně mohl existovat převažující veřejný zájem ve smyslu uvedeného nařízení, jenž by měl přednost před požadavkem na ochranu rozhodovacího procesu Komise.
29 Pokud jde o otázku částečného přístupu k dotčenému dokumentu, Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že podle rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, musela vyvodit důsledky z výsledku konzultace a odepřít přístup k dopisu německého kancléře na základě výjimek uplatňovaných německými orgány a jimi uvedených důvodů. Vzhledem k tomu, že tyto orgány měly námitky vůči zpřístupnění celého znění dopisu německého kancléře, nebylo možno poskytnout ani částečný přístup k tomuto dokumentu podle čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
30 Návrhem došlým kanceláři Tribunál dne 28. srpna 2008 podala žalobkyně tuto žalobu.
31 Dopisem, který byl zapsán v rejstříku kanceláře Tribunálu dne 9. ledna 2009, podala Finská republika návrh na vstoupení do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhů žalobkyně. Po vyslechnutí hlavních účastnic řízení Tribunál této žádosti vyhověl usnesením předsedy osmého senátu Tribunálu ze dne 5. března 2009.
32 Finská republika předložila svůj spis vedlejší účastnice dne 17. dubna 2009. Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 26. června 2009 předložily hlavní účastnice řízení svá vyjádření k tomuto spisu vedlejší účastnice.
33 Dopisy, které byly zapsány v rejstříku kanceláře Tribunálu dne 18. června 2009 a 29. června 2009, podaly Švédské království a Dánské království návrh na vstoupení do tohoto řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhů žalobkyně. Po vyslechnutí hlavních účastnic řízení Tribunál těmto žádostem vyhověl usnesením předsedy osmého senátu Tribunálu ze dne 12. srpna 2009.
34 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (osmý senát) o zahájení ústní části řízení.
35 Řeči a odpovědi hlavních účastnic řízení, Dánského království a Švédského království na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 16. dubna 2010. Vzhledem k tomu, že se zástupce Finské republiky nemohl jednání zúčastnit, bylo rozhodnuto, že se Finské republice před skončením ústní části řízení písemně položí otázka ohledně přípustnosti její argumentace týkající se částečného přístupu k dopisu německého kancléře a uplatnění ratione temporis výjimek z dotčeného práva na přístup podle čl. 4 odst. 6 a 7 nařízení č. 1049/2001. Finská republika odpověděla ve stanovené lhůtě a hlavní účastnice řízení, Dánské království a Švédské království předložily svá vyjádření.
36 Žalobkyně se ve svém vyjádření neomezila jen na obsah odpovědi Finské republiky. Jelikož účastníci řízení nebyli oprávněni po jednání doplňovat spis nad rámec uvedené odpovědi, předseda osmého senátu Tribunálu rozhodl dne 15. června 2010 o založení tohoto vyjádření do spisu pouze v rozsahu, v němž se týká obsahu odpovědi Finské republiky.
37 Ústní část řízení byla ukončena dne 15. června 2010.
38 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– nařídil Komisi, aby Tribunálu předala dopis německého kancléře;
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
39 Dánské království, Finská republika a Švédské království navrhují, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí.
40 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
41 Žalobkyně na podporu svého žalobního návrhu uvádí dva žalobní důvody. První vychází z porušení čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážky nařízení č. 1049/2001. Podle tohoto ustanovení je přístup k dokumentu odepřen, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany veřejného zájmu, zejména pokud jde o mezinárodní vztahy a hospodářskou politiku členského státu. Druhý žalobní důvod vychází z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, podle nějž se přístup k dokumentu, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, odepře i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.
42 Vedlejší účastníci řízení podporují tuto argumentaci žalobkyně. Finská republika krom toho namítá porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, který se týká částečného přístupu k dokumentu. Podle Finské republiky navíc nebyly splněny požadavky čl. 4 odst. 7 uvedeného nařízení, který upravuje uplatňování ratione temporis výjimky z práva na přístup stanovené v odst. 3 druhém pododstavci téhož článku. Žalobkyně ve svém vyjádření ke spisu vedlejší účastnice Finské republiky „vítá“ argumentaci tohoto členského státu ohledně čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 a rozšiřuje ji na všechny výjimky dotčené v projednávané věci.
43 Účastníci řízení pro účely stanovení důsledků použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 v projednávaném případě předkládají své způsoby výkladu tohoto ustanovení, a to s ohledem na rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, který je podle nich stěžejní pro projednávaný spor, a předkládají tak argumentaci platnou pro všechny žalobní důvody. Dříve, než budou přezkoumány jednotlivé žalobní důvody, je proto třeba se zabývat touto otázkou.
K výkladu čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001
Argumenty účastníků řízení
44 Žalobkyně tvrdí, že je důležité znát všechny důvody, pro které Komise svým stanoviskem ze dne 19. dubna 2000 schválila vyřazení přírodní rezervace chráněné na základě programu Natura 2000 vytvořeného směrnicí 92/43. Zdůrazňuje, že se Spolková republika Německo opakovaně ohrazovala vůči zdráhavému postoji Komise stran vyřazení přírodní rezervace a umožnění rozšíření závodu společnosti D., umístěného na Labi v Hamburku, za účelem finální montáže Airbusu A3XX. Komise schválila vyřazení teprve krátce po obdržení dopisu německého kancléře.
45 Podle žalobkyně z rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14 (bod 94), plyne, že je v pravomoci soudu Unie přezkoumat, zda odepření přístupu dožádaným orgánem mohlo být právoplatně založeno na výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001, a to bez ohledu na to, zda k tomuto odepření došlo na základě posouzení těchto výjimek samotným orgánem, nebo dotčeným členským státem.
46 Tvrzení Komise, že její úloha spočívá pouze ve stručném posouzení důvodů členského státu, může vést k tomu, že de facto bude znovu zavedeno pravidlo autora. Komise by se měla v každém jednotlivém případě zabývat otázkou, zda se na dokument, o jehož zpřístupnění je požádáno, vztahují dotčené výjimky.
47 Dánské království tvrdí, že podle nařízení č. 1049/2001 disponují orgány Unie určitou rozhodovací autonomií. Nesou konečnou odpovědnost za zjištění, zda je odepření přístupu odůvodněné, a žádost o přístup k dokumentům musí posuzovat konkrétním způsobem.
48 Orgány Unie sice mohou v některých případech výjimečně provést posouzení prima facie, nicméně skutečnost, že se v projednávaném případě postupuje podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, není okolností, která by odůvodňovala, že je posouzení prima facie dostatečné.
49 Finská republika zdůrazňuje, že podle rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, musí dotyčný orgán při posuzování dotčeného dokumentu v případě uplatnění čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 vždy ověřit, zda lze použít výjimky z přístupu k danému dokumentu uváděné dotyčným členským státem. Jestliže Komise usoudí, že důvody uváděné členským státem nejsou relevantní, má daný dokument žadateli zpřístupnit. Jelikož v tomto případě Komise uvedenou povinnost nesplnila, je třeba napadené rozhodnutí zrušit.
50 Na podporu svého výkladu Finská republika zaprvé uvádí, že výjimky uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001 musí být vykládány a používány restriktivně.
51 Zadruhé, povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 253 ES se vztahuje i na rozhodnutí o odepření přístupu přijatá na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. Dotyčnému členskému státu je přiznána pouze pravomoc účastnit se procesu přijímání rozhodnutí Unie (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, body 76 a 81). Jelikož jde o rozhodnutí orgánu Unie, je tento orgán odpovědný za přesné posouzení použitelnosti dotčených výjimek.
52 Zatřetí, zrušení pravidla autora nařízením č. 1049/2001 by bylo bez významu, pokud by Komise, jak sama tvrdí, měla toliko zjistit, zda výjimka uplatňovaná členským státem je zjevně irelevantní. Finská republika dodává, že orgán Unie musí v každém jednotlivém případě posoudit, zda se na určitý dokument vztahují výjimky uvedené v článku 4 tohoto nařízení.
53 Švédské království tvrdí, že z rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, vyplývá, že dotyčný členský stát nemá právo všeobecného a bezpodmínečného veta, na jehož základě by mohl na základě svého volného uvážení bránit zpřístupnění určitého dokumentu orgánem, a že je povinen své námitky náležitě odůvodnit odkazem na výjimky z práva na přístup uvedené v nařízení č. 1049/2001. Jakým způsobem má daný orgán postupovat při posuzování v případech, kdy členský stát vznese námitky vůči zpřístupnění, však tento rozsudek neobjasnil.
54 K tomu Švédské království uvádí, že je Komise povinna ověřit formální i materiální správnost odůvodnění členského státu z právního hlediska a že každý dokument musí individuálně posoudit a analyzovat, aby zjistila, zda existuje konkrétní a skutečné riziko, že by zpřístupnění dokumentu mohlo poškodit chráněný zájem. Důležitost zachování jednotného výkladu nařízení č. 1049/2001 je dalším argumentem pro to, aby orgán disponoval posuzovacím právem.
55 Podle Švédského království musí rozhodnutí orgánu předcházet dialog probíhající v duchu loajální spolupráce s členskými státy. V určitých případech, například pokud by mohlo dojít k negativnímu ovlivnění finanční nebo hospodářské politiky členského státu, by mělo převážit stanovisko tohoto členského státu. V jiných případech, kdy by zpřístupnění určitého dokumentu mohlo vážně narušit rozhodovací proces některého orgánu, by právě tento dotčený orgán měl mít větší prostor pro určení, zda je argumentace členského státu nevyhovující.
56 Komise zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že nezpřístupněný dokument pocházel z členského státu, uplatnila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 tak, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeném výše v bodě 14. Poukazuje na to, že německé orgány vznesly vůči zpřístupnění dopisu německého kancléře námitky.
57 Podle Komise je zásadní otázka, do jaké míry musí respektovat námitky členského státu vůči zpřístupnění určitého dokumentu, pokud jsou tyto námitky náležitě odůvodněny výjimkami uvedenými v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001. Jinými slovy, je zapotřebí určit, do jaké míry má Komise nahrazovat posouzení členského státu posouzením svým.
58 Komise tvrdí, že situaci, kdy vyžádaný dokument pochází nikoli od dotčeného orgánu, nýbrž od třetí osoby, upravují dvě ustanovení nařízení č. 1049/2001, a sice čl. 4 odst. 4, který obsahuje obecnou úpravu přístupu k dokumentům pocházejícím od třetích osob, a čl. 4 odst. 5, který se vztahuje na dokumenty pocházející z členského státu. Vložením čl. 4 odst. 5 do nařízení č. 1049/2001 zákonodárce přiznal členským státům zvláštní postavení v souladu s prohlášením č. 35 k čl. 255 odst. 1 ES, připojeným k závěrečnému aktu Amsterodamské smlouvy.
59 Podle Komise Soudní dvůr v rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeném výše v bodě 14 (bod 44), potvrdil, že by požadavek předchozího souhlasu členského státu, který obsahuje čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, mohl zůstat mrtvou literou, kdyby nehledě na námitky projevené členským státem proti zpřístupnění dokumentu pocházejícího z tohoto členského státu, tedy v situaci, kdy orgán nedostal žádný souhlas zmíněného členského státu, mohl tento orgán přesto dotčený dokument zpřístupnit. Takový požadavek by postrádal jakýkoliv užitečný účinek, kdyby nezbytnost obdržet takový předchozí souhlas ke zpřístupnění zmíněného dokumentu závisela nakonec na volném uvážení orgánu, který má dokument v držení. Podle bodů 45 a 46 uvedeného rozsudku se souhlas právně liší od pouhého stanoviska a členské státy již takové právo být konzultován nabyly do značné míry na základě čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001.
60 V bodě 47 rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, Soudní dvůr zdůraznil, že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, na rozdíl od čl. 9 odst. 3 téhož nařízení, přiznává členskému státu oprávnění, přičemž jen skutečné využití tohoto oprávnění má v určitém případě za následek, že se předchozí souhlas členského státu stane nezbytnou podmínkou k tomu, aby v budoucnu mohl být dotčený dokument zpřístupněn.
61 Z procesního hlediska potom podle bodu 87 rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, je členský stát, který má námitky proti zpřístupnění dotčeného dokumentu, povinen své námitky odůvodnit s ohledem na výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001. Z bodů 45 až 47 a 76 uvedeného rozsudku vyplývá, že existence řádně odůvodněné námitky brání Komisi, aby daný dokument zpřístupnila.
62 Komise nemůže vyhovět námitkám vzneseným členským státem, a tudíž musí provést vlastní posouzení, pokud tyto námitky nejsou nijak odůvodněny nebo pokud předložené odůvodnění neodkazuje na výjimky uvedené v nařízení č. 1049/2001 (bod 88 rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14).
63 Podle bodu 89 rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, má Komise povinnost uvést ve svém zamítavém rozhodnutí důvody uplatňované členským státem k učinění závěru, že se použije jedna z výjimek z práva na přístup stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001.
64 Komise tvrdí, že dodržela všechny své povinnosti podle nařízení č. 1049/2001 tak, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeném výše v bodě 14. Německé orgány byly konzultovány, vznesly vůči zpřístupnění dopisu německého kancléře námitky a svůj postoj odůvodnily odkazem na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážce a odst. 3 druhém pododstavci uvedeného nařízení. Komise následně přezkoumala, zda odkaz na tyto výjimky byl prima facie důvodný, a poté, co si odpověděla kladně, uvedla argumenty odůvodňující její zamítavé rozhodnutí.
65 Komise je toho názoru, že pokud členský stát vznese námitky, je její přezkumná pravomoc omezena na zjištění, zda tyto námitky mají prima facie oporu ve výjimkách stanovených nařízením č. 1049/2001 a zda dovolávání se těchto výjimek není zjevně irelevantní. Zjevně irelevantní by byla výjimka, které se členský stát dovolává, aby zabránil přístupu k určitému dokumentu, na nějž výjimka tak, jak je vykládána soudem Unie, jednoznačně nedopadá.
66 Soudní přezkum legality napadeného rozhodnutí by potom měl rovněž spočívat pouze ve zjištění, zda Komise náležitě ověřila, zda dovolávání se příslušných výjimek nebylo zjevně irelevantní.
Závěry Tribunálu
67 Je třeba připomenout, že účelem nařízení č. 1049/2001, jak plyne z bodu 4 jeho odůvodnění a z jeho článku 1, je v co nejvyšší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům, které mají orgány v držení. Podle čl. 2 odst. 3 uvedeného nařízení se toto právo vztahuje nejen na dokumenty vypracované orgánem, ale i na dokumenty obdržené od třetích osob, k nimž patří i členské státy, jak výslovně upřesňuje čl. 3 písm. b) téhož nařízení.
68 Nařízení č. 1049/2001 ve svém článku 4 stanoví výjimky z práva na přístup k dokumentům. Odstavec 5 tohoto článku stanoví, že členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.
69 V projednávaném případě Spolková republika Německo využila možnosti, kterou ji poskytuje čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a požádala Komisi, aby dopis německého kancléře nezpřístupňovala. Své námitky založila na výjimkách týkajících se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy a hospodářskou politiku členského státu, stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážce uvedeného nařízení, a na výjimce týkající se ochrany rozhodovacího procesu Komise, stanovené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci téhož nařízení. Komise následně v napadeném rozhodnutí odůvodnila odepření přístupu k dopisu německého kancléře námitkami německých orgánů podanými podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
70 Je tedy třeba posoudit dosah námitek podaných německými orgány podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
71 V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak plyne z rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14 (bod 81), že toto ustanovení má procesní povahu, protože upravuje proces přijímání rozhodnutí Unie.
72 Na rozdíl od čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001, který třetím osobám v případech, kdy dokumenty pocházejí od nich, přiznává pouze právo konzultace, se podle odstavce 5 téhož článku předchozí souhlas členského státu stává nezbytnou podmínkou pro zpřístupnění dokumentu, který z něj pochází, jestliže o to tento stát požádá. V takových případech orgán, který nemá souhlas dotyčného členského státu, nemůže dotčený dokument zpřístupnit (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 44). V daném případě tedy rozhodnutí Komise o žádosti o přístup k dotčenému dokumentu záviselo na rozhodnutí členského státu přijatém při přijímání napadeného rozhodnutí.
73 Podle rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14 (bod 58), však čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 nepřiznává dotyčnému členskému státu právo všeobecného a bezpodmínečného veta, na jehož základě by členský stát mohl pouze na základě svého volného uvážení a bez odůvodnění svého rozhodnutí bránit zpřístupnění jakéhokoliv dokumentu drženého orgánem jen z toho důvodu, že zmíněný dokument pochází z tohoto členského státu.
74 Podle rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14 (bod 76), výkon pravomoci, kterou čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 přiznává dotyčnému členskému státu, podléhá rámci danému hmotněprávními výjimkami vyjmenovanými v odstavcích 1 až 3 téhož článku, přičemž členskému státu je v tomto ohledu přiznána pouze pravomoc účastnit se rozhodování orgánu Unie. Předchozí souhlas členského státu, na nějž odkazuje čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení, je tak třeba posuzovat nikoliv jako právo diskrečně uplatňovaného veta, nýbrž jako určitý druh požadavku souhlasného stanoviska, že neexistují důvody pro výjimku vycházející z čl. 4 odst. 1 až 3 téhož nařízení. Rozhodovací proces zavedený za těchto podmínek v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 tak vyžaduje, aby se dotčený orgán a členský stát neodchylovaly od hmotněprávních výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 83).
75 Dále je třeba uvést, že uplatňování takových pravidel práva Společenství je tímto způsobem svěřeno společně orgánu a členskému státu, který využil možnost poskytnutou článkem 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. V rámci dotčeného rozhodovacího procesu, jehož se účastní dotyčný orgán a členský stát a jehož předmětem je zjistit, zda přístup k určitému dokumentu má být odepřen podle některé z hmotněprávních výjimek uvedených v čl. 4 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení, musí tento orgán i členský stát dodržet povinnost loajální spolupráce uvedenou v článku 10 ES a připomenutou v bodě 15 odůvodnění nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 85).
76 Členský stát, který má po ukončení tohoto dialogu námitky proti zpřístupnění dotčeného dokumentu, je povinen své námitky odůvodnit s ohledem na zmíněné výjimky (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 87).
77 Z toho plyne, že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 povoluje dotyčnému členskému státu, aby bránil zpřístupnění dokumentů, které pocházejí z tohoto členského státu, pouze na základě hmotněprávních výjimek stanovených v odstavcích 1 až 3 tohoto článku, přičemž je povinen svůj postoj v tomto ohledu náležitě odůvodnit (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, body 87 a 99).
78 Pokud jde o dosah čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 vůči Komisi v projednávaném případě, je třeba připomenout, jak Soudní dvůr rozhodl v bodě 94 rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, že s ohledem na žadatele nemá zásah dotyčného členského státu vliv na to, že rozhodnutí, jež mu později zašle orgán jako odpověď na žádost o přístup, kterou předložil ohledně dokumentu, jež má orgán v držení, má charakter rozhodnutí Unie. Uvedený aspekt je o to významnější tehdy, když je takové rozhodnutí založeno výlučně na posouzení členského státu, zda se uplatní výše uvedené hmotněprávní výjimky.
79 Komise jakožto autor rozhodnutí o odepření přístupu k dokumentům je odpovědná za jeho legalitu. Před odepřením přístupu k dokumentu pocházejícímu z členského státu proto musí zjistit, zda námitky tohoto členského státu mají oporu v hmotněprávních výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 a zda členský stát svůj postoj v tomto ohledu náležitě odůvodnil.
80 V projednávaném případě je třeba poznamenat, že posouzení použitelnosti hmotněprávních výjimek se musí odrazit v odůvodnění rozhodnutí orgánu Unie [viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 19. července 1999, Hautala v. Rada, T‑14/98, Recueil, s. II‑2489, bod 67; ze dne 6. dubna 2000, Kuijer v. Rada, T‑188/98, Recueil, s. II‑1959, bod 38, a ze dne 13. dubna 2005, Verein für Konsumenteninformation v. Komise, T‑2/03, Sb. rozh. s. II‑1121, bod 69]. Pokud je zamítavé rozhodnutí založeno výlučně na posouzení dotyčného členského státu, zda se uplatní výše uvedené hmotněprávní výjimky, pak se jejich uplatnění v konečném důsledku opírá o úvahy daného členského státu. Z toho plyne, že v odůvodnění rozhodnutí orgánu Unie musí být tyto úvahy členského státu zmíněny.
81 Vzhledem k tomu, že Komise nemá námitky vůči zpřístupnění dotčeného dokumentu a ve svém rozhodnutí uvádí důvody zmíněné členským státem, musí soud Unie přezkoumat právě tyto důvody předkládané daným členským státem, které rozhodnutí přebírá.
82 Jelikož z ustálené judikatury vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí orgánu Unie musejí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C‑266/05 P, Sb. rozh. s. I‑1233, bod 80 a citovaná judikatura), je namístě poukázat na to, že důvody uváděné dotyčným členským státem v žádosti podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 musí být takové povahy, aby splňovaly požadavky článku 253 ES tak, jak je vyložen v judikatuře z oblasti práva na přístup k dokumentům podle téhož nařízení. Odůvodnění uváděné dotyčným členským státem musí žadateli umožňovat seznámit se s původem a důvody odepření přístupu, které je vůči němu uplatněno, a příslušnému soudu vykonat případně přezkum, který mu přísluší (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 89).
83 Soudní dvůr již dříve rozhodl, že Komise nemůže vyhovět námitkám vzneseným členským státem proti zpřístupnění dokumentu, který z tohoto státu pochází, pokud tyto námitky nejsou nijak odůvodněny nebo pokud předložené odůvodnění neuvádí odkaz na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 88). Komise se musí při přijímání rozhodnutí o odepření přístupu ujistit, že takové odůvodnění existuje, a posléze jej uvést v přijatém konečném rozhodnutí (rozsudek Švédsko v. Komise, uvedený výše v bodě 14, bod 99).
84 Při posuzování projednávaného případu je třeba podotknout, že není nezbytné vyřešit otázku, zda byla Komise povinna, vedle čistě formální kontroly existence odůvodnění členského státu ohledně odepření přístupu a odkazu na výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001, provést i přezkum prima facie nebo úplný přezkum důvodů, jichž se v rámci námitek dovolával členský stát.
85 Pokud jde totiž o přiznání či odepření přístupu k dokumentu pocházejícímu z členského státu bez jeho předchozího souhlasu, lze rozlišovat dvě roviny přezkumu legality takového zpřístupnění či odepření přístupu, a sice přezkum námitek předložených členským státem podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, k němuž je oprávněná Komise, a přezkum konečného rozhodnutí Komise o přiznání či odepření přístupu, k němuž je oprávněn soud Unie.
86 Projednávaný případ se týká rozhodnutí Komise o odepření přístupu, které není v rozporu s důvody uvedenými v námitkách předložených dotyčným členským státem, ale je na těchto důvodech založeno, a jeho důsledkem je, že dotčený dokument nebyl poskytnut. Posuzovanou otázkou tedy v projednávaném případě není typ přezkumu, k němuž je Komise oprávněna ohledně námitek předložených členským státem podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. Jelikož napadené rozhodnutí odpovídá žádosti dotyčného členského státu, je otázka, zda Komise byla oprávněna k přezkumu prima facie nebo k úplnému přezkumu důvodů, jichž se v rámci námitek dovolával členský stát, irelevantní. Touto otázkou by bylo třeba se zabývat, kdyby rozhodnutí Komise bylo v rozporu s žádostí členského státu. Jestliže však rozhodnutí Komise o zpřístupnění dokumentu pocházejícího z členského státu odpovídá jeho žádosti podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, je třeba určit, k jakému typu přezkumu rozhodnutí Komise o odepření přístupu k dotčenému dokumentu je oprávněn soud Unie.
87 Co se týče soudního přezkumu legality rozhodnutí o odepření přístupu, z bodu 94 rozsudku Švédsko v. Komise, uvedeného výše v bodě 14, plyne, že je v pravomoci soudu Unie na návrh žadatele, vůči němuž dožádaný orgán uplatnil odepření přístupu, přezkoumat, zda toto odepření mohlo být právoplatně založeno na výjimkách uvedených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001, a to bez ohledu na to, zda k tomuto odepření došlo na základě posouzení těchto výjimek samotným orgánem, nebo dotčeným členským státem. Z toho plyne, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, přezkum soudem Unie není v důsledku použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 omezen na přezkum prima facie. Použití tohoto ustanovení proto nebrání tomu, aby byl proveden úplný přezkum rozhodnutí Komise o odepření přístupu, které musí být v souladu zejména s povinností uvést odůvodnění a které je založeno na věcném posouzení dotyčného členského státu, zda se uplatní výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001.
88 Ze skutečnosti, že soud Unie vykonává úplný přezkum použitelnosti dotčených hmotněprávních výjimek, nevyplývá, že Komise je či není oprávněna k úplnému přezkumu námitek předložených členským státem podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. Přestože Komise odepřela přístup k dokumentu pocházejícímu z členského státu poté, co na základě přezkumu prima facie konstatovala, že podle jejího názoru nebyly důvody nesouhlasu uvedené tímto členským státem v námitkách zjevně irelevantní, není přezkum soudem Unie v důsledku použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 omezen na přezkum prima facie použitelnosti hmotněprávních výjimek stanovených v odstavcích 1 až 3 tohoto článku, neboť použitelnost těchto výjimek přezkoumává na základě věcného posouzení provedeného dotyčným členským státem.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážky nařízení č. 1049/2001
89 Tento žalobní důvod obsahuje dvě části, které je třeba posuzovat společně. Týká se výjimek z práva na přístup k dokumentům ve vztahu k ochraně veřejného zájmu ohledně mezinárodních vztahů a hospodářské politiky členského státu.
Argumenty účastníků řízení
90 Co se týče, zaprvé, výjimky z práva na přístup k dokumentům týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy, stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, žalobkyně namítá, že toto ustanovení nelze použít na vztahy v rámci Unie. Mezinárodní vztahy zahrnují pouze vztahy orgánů Unie s třetími zeměmi nebo s mezinárodními organizacemi.
91 V napadeném rozhodnutí Komise uvedla pouze vztahy mezi Spolkovou republikou Německo, orgány Unie a dalšími členskými státy. Komise se tak při aplikaci dotčeného ustanovení dopustila nesprávného právního posouzení.
92 Co se týče, zadruhé, výjimky z práva na přístup k dokumentům týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku členského státu, stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) čtvrté odrážce nařízení č. 1049/2001, Komise v napadeném rozhodnutí uvedla jen tolik, že se dotčený dokument vztahoval k důvěrnému prohlášení vyhotovenému výlučně pro vnitřní použití, a že jeho zpřístupnění by proto vedlo k ohrožení důvěrné povahy hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států. Žádný další důvod nezmínila.
93 Podle žalobkyně by stručnost odůvodnění napadeného rozhodnutí mohlo ospravedlnit jedině to, kdyby byl dopis německého kancléře skutečně důvěrný. Žalobkyně zdůrazňuje, že je tudíž třeba zjistit, zda dopis německého kancléře je, či není důvěrný. Sama si jen stěží dokáže představit, že by tento dopis mohl obsahovat tak citlivé informace, ale připomíná, že do něj nemohla nahlédnout. Důvěrnou povahu dopisu německého kancléře musí prokázat Komise.
94 Žalobkyně ve vyjádření ke spisu vedlejší účastnice předloženému Finskou republikou dodává, že toto platí tím spíše, že od okamžiku, kdy Komise obdržela informace obsažené v daném dokumentu, uplynula již dlouhá doba. Komise tak měla ve smyslu čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 znovu posoudit skutečné důvody, pro které dopis německého kancléře nebyl zpřístupněn.
95 Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, lze jedině účastníku řízení přiznat široký prostor pro uvážení. Výkon takové posuzovací pravomoci je potom přezkoumatelný soudem Unie. V projednávaném případě bylo rozhodnutí přijato osobou stojící mimo řízení, totiž členským státem, přičemž výkon této pravomoci není soudně přezkoumatelný. Daný členský stát tudíž nemá široký prostor pro uvážení, ale výkon jeho pravomoci je omezen výjimkami uvedenými v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001.
96 Dánské království tvrdí, že Komise porušila povinnost uvést odůvodnění, kterou ve vztahu k napadenému rozhodnutí měla.
97 Finská republika dodává, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, žalobkyně nemůže prokázat, že se dotčená výjimka na daný dokument nevztahuje, neboť není dostatečně seznámena s obsahem tohoto dokumentu.
98 Pokud jde o uplatnění ratione temporis výjimek z dotčeného práva na přístup podle čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001, Finská republika podporovaná žalobkyní, Dánským královstvím a Švédským královstvím, zdůrazňuje, že toto ustanovení je neoddělitelně spjato s odstavci 1 až 3 téhož článku.
99 Švédské království zdůrazňuje, že výjimku z práva na přístup uvedenou v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 nelze použít, a to z důvodu neexistence mezinárodní povahy dotčených vztahů.
100 Komise s argumentací žalobkyně a vedlejších účastníků řízení nesouhlasí.
Závěry Tribunálu
101 Žalobkyně v tomto žalobním důvodu namítá, že Komise nemohla při odepření přístupu k dopisu německého kancléře právoplatně vycházet z námitek, které německé orgány předložily podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a odvolávat se přitom na výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy a o hospodářskou politiku členského státu, stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážce uvedeného nařízení.
102 Nejprve je třeba se v souvislosti s úvahami stran výkladu čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 (viz výše body 67 až 88) zabývat námitkou vycházející z výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku členského státu, stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) čtvrté odrážce uvedeného nařízení.
103 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v projednávaném případě odepření přístupu k dokumentu pocházejícímu z členského státu podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 ze strany Komise bylo použití výjimek týkajících se veřejného zájmu, stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení, založeno na věcném posouzení členského státu, a nikoli na posouzení Komise.
104 Pokud však jde o rozsah přezkumu legality tohoto rozhodnutí soudem Unie, je třeba podotknout, že Soudní dvůr již rozhodl v případě, kdy jednu z hmotněprávních výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 uplatnil orgán mimo oblast působnosti čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení, že takovému orgánu je třeba přiznat široký prostor pro uvážení, aby sám určil, zda zpřístupnění dokumentů z oblastí, na které se vztahují uvedené výjimky, může ohrozit veřejný zájem. Soudní dvůr tento prostor pro uvážení odůvodnil zejména tím, že rozhodnutí o odepření přístupu má v takových případech komplexní a choulostivý charakter, který si žádá mimořádný stupeň obezřelosti, a že kritéria uvedená v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 jsou velmi obecná (rozsudek Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 82, body 34 až 36).
105 Tato úvaha platí i tehdy, když se uplatnění hmotněprávní výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 v případě odepření přístupu k dokumentu pocházejícímu z členského státu podle čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení ze strany Komise zakládá na posouzení členského státu. V této souvislosti je třeba dodat, že posouzení otázky, zda zpřístupnění určitého dokumentu ohrozí zájmy chráněné těmito hmotněprávními výjimkami, může spadat do politické odpovědnosti tohoto členského státu (obdobně viz rozsudky Tribunálu Hautala v. Rada, uvedený výše v bodě 80, bod 71, a ze dne 7. února 2002, Kuijer v. Rada, T‑211/00, Recueil, s. II‑485, bod 53). V takovém případě musí tento členský stát, stejně jako daný orgán, disponovat širokým prostorem pro uvážení.
106 Z uvedeného plyne, že v projednávaném případě je třeba přiznat Spolkové republice Německo široký prostor pro uvážení, aby sama určila, zda zpřístupnění dokumentů z oblastí, na které se vztahuje výjimka uvedená v čl. 4 odst. 1 písm. a) čtvrté odrážce nařízení č. 1049/2001, může ohrozit veřejný zájem.
107 Přezkum soudem Unie se proto musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (viz v tomto smyslu rozsudek Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 82, body 34 a 64).
108 Co se týče výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku členského státu, uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) čtvrté odrážce nařízení č. 1049/2001, žalobkyně zpochybňuje zaprvé dostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí v souvislosti s touto výjimkou, přičemž namítá, že Komise pouze stručně poukázala na důvěrnost prohlášení obsaženého v dopise německého kancléře a žádný další důvod neuvedla, a zadruhé použitelnost této výjimky v projednávaném případě. Také Dánské království tvrdí, že Komise porušila povinnost uvést odůvodnění, která jí příslušela.
109 Pokud jde, zaprvé, o odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle ustálené judikatury platí, že podle článku 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky uvedeného článku 253, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 82, bod 80 a citovaná judikatura).
110 V případě rozhodnutí o odepření přístupu k dokumentu na základě výjimky uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001 musí odůvodnění vysvětlit, jak může přístup k tomuto dokumentu konkrétně a skutečně ohrozit veřejný zájem chráněný touto výjimkou (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, Sb. rozh. s. I‑4723, bod 49, a rozsudek Tribunálu ze dne 11. března 2009, Borax Europe v. Komise, T‑121/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 37).
111 Může být nicméně nemožné uvést důvody odůvodňující důvěrnost dokumentu, aniž je zpřístupněn obsah tohoto dokumentu, a tedy výjimka zbavena svého základního účelu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 26. dubna 2005, Sison v. Rada, T‑110/03, T‑150/03 a T‑405/03, Sb. rozh. s. II‑1429, bod 60 a citovaná judikatura). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, uplatnění této judikatury nevyžaduje, aby šlo o citlivý dokument ve smyslu článku 9 nařízení č. 1049/2001 (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 5. března 1997, WWF UK v. Komise, T‑105/95, Recueil, s. II‑313, bod 65; ze dne 25. dubna 2007, WWF European Policy Programme v. Rada, T‑264/04, Sb. rozh. s. II‑911, bod 37, a ze dne 30. ledna 2008, Terezakis v. Komise, T‑380/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 71).
112 Jak totiž již dříve rozhodl Soudní dvůr, nutnost nezmínit informace, které by tak nepřímo poškodily zájmy, jež mají dotčené výjimky chránit, je zdůrazněna zejména v čl. 11 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 82, bod 83). Toto ustanovení zejména stanoví, že pokud je v rejstříku orgánu činěn odkaz na dokument, bez ohledu na to, zda je, či není citlivý ve smyslu článku 9 uvedeného nařízení, takový odkaz musí být učiněn způsobem, který neohrozí ochranu zájmů uvedených v článku 4 téhož nařízení.
113 V projednávaném případě Komise při rozhodování o odepření přístupu k dopisu německého kancléře v souvislosti v výjimkou uvedenou v čl. 4 odst. 1 písm. a) čtvrté odrážce nařízení č. 1049/2001 vycházela ze skutečnosti, že zpřístupnění tohoto dopisu mohlo ohrozit ochranu veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku Spolkové republiky Německo. Podle odůvodnění německých orgánů, tak jak je převzato do napadeného rozhodnutí, se dopis německého kancléře vztahoval k důvěrnému prohlášení vyhotovenému výlučně pro vnitřní použití. Tento dopis se týkal důvěrné záležitosti hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států. Zpřístupnění tohoto dopisu by tak vedlo k porušení důvěrnosti a k ohrožení hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států (viz výše bod 24).
114 Toto odůvodnění napadeného rozhodnutí je i přes svou stručnost adekvátní s ohledem na celkové okolnosti případu a dostatečné k tomu, aby žalobkyně mohla posoudit důvody odepření přístupu k dotčenému dokumentu a soud Unie vykonat přezkum legality, který mu přísluší.
115 Je totiž třeba poukázat na to, že žalobkyně je velmi dobře obeznámená s celkovými okolnostmi případu.
116 Žalobkyně byla seznámena s kladným stanoviskem Komise ze dne 19. dubna 2000 k uskutečnění průmyslového projektu v lokalitě Mühlenberger Loch, oblasti chráněné na základě směrnice 92/43. Tento projekt spočíval v rozšíření závodu společnosti D. za účelem finální montáže Airbusu A3XX. Komise ve svém stanovisku ze dne 19. dubna 2000 posuzovala především naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu podle čl. 6 odst. 4 směrnice 92/43, jimiž německé orgány obhajovaly uskutečnění uvedeného projektu, a sice hospodářské a sociální důvody, jako například mimořádný hospodářský přínos pro město Hamburk, severní Německo a pro evropský letecký průmysl, a to i přes negativní závěry, které vyplynuly z posouzení vlivů projektu na lokalitu, neboť jiné řešení neexistuje. Na základě těchto naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu Komise ve svém stanovisku dospěla k názoru, že negativní důsledky projektu jsou odůvodněné.
117 Komise žalobkyni v příloze napadeného rozhodnutí předala i veškeré dokumenty pocházející od německých orgánů, o které požádala, s výjimkou dopisu německého kancléře.
118 Za těchto okolností z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se uvádí, že se dopis německého kancléře předsedovi Komise týkal důvěrného prohlášení, jehož zpřístupnění by vedlo k ohrožení hospodářské politiky Spolkové republiky Německo a dalších členských států, jasně vyplývá, v čem podle názoru Komise může přístup k tomuto dokumentu konkrétně a skutečně ohrozit veřejný zájem chráněný dotčenou výjimkou. Uvedení dodatečných informací odkazujících zejména na konkrétní prohlášení obsažené v uvedeném dokumentu by zbavilo uvedenou výjimku jejího účelu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 26. dubna 2005, Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 111, bod 62).
119 Z uvedeného vyplývá, že Komise neporušila povinnost uvést odůvodnění.
120 Zadruhé, co se týče použitelnosti dotčené výjimky v projednávaném případě, je třeba zjistit, zda se německé orgány svým závěrem, podle kterého zpřístupnění dopisu německého kancléře mohlo ohrozit ochranu veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku Spolkové republiky Německo, dopustily zjevně nesprávného posouzení.
121 Jelikož se výjimky z přístupu k dokumentům odchylují od zásady zpřístupnění dokumentů veřejnosti v co největší míře, musí být vykládány a použity restriktivně (viz rozsudek ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 82, bod 63 a citovaná judikatura).
122 Německé orgány měly povinnost před podáním námitek vůči zpřístupnění dokumentů požadovaných žalobkyní zjistit, zda s ohledem na informace, které měly k dispozici, mohlo zpřístupnění skutečně ohrozit některý z aspektů veřejného zájmu chráněného výjimkami umožňujícími odepření přístupu. Aby tyto výjimky byly použitelné, musí být nebezpečí porušení veřejného zájmu přiměřeně předvídatelné, a nikoliv čistě hypotetické (rozsudky Kuijer v. Rada, uvedený výše v bodě 105, body 55 a 56, a WWF European Policy Programme v. Rada, uvedený výše v bodě 111, bod 39). Podle ustálené judikatury musí přezkum vyžadovaný pro vyřízení žádosti vykazovat konkrétní povahu (viz rozsudek Verein für Konsumenteninformation v. Komise, uvedený výše v bodě 80, bod 69 a citovaná judikatura). Tento konkrétní přezkum musí být krom toho proveden u každého dokumentu uvedeného v žádosti. Z nařízení č. 1049/2001 totiž vyplývá, že všechny výjimky zmíněné v jeho čl. 4 odst. 1 až 3 jsou upraveny tak, že se musí vztahovat k „určitému dokumentu“ (rozsudky Tribunálu Verein für Konsumenteninformation v. Komise, uvedený výše v bodě 80, bod 70, a ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, Sb. rozh. s. II‑2023, bod 116).
123 Z napadeného rozhodnutí zaprvé plyne, že žádost žalobkyně o přístup k dokumentům byla posuzována zvlášť pro každý dokument uvedený v žádosti. Německé orgány totiž nevznesly námitky vůči zpřístupnění všech osmi dokumentů pocházejících z města Hamburk a ze Spolkové republiky Německo, jednotlivě uvedených v napadeném rozhodnutí, nýbrž pouze vůči dopisu německého kancléře a v tomto ohledu uvedly konkrétní důvody, takže Komise umožnila přístup k těmto osmi dokumentům a odepřela pouze přístup k dopisu německého kancléře (viz výše bod 22).
124 Zadruhé, německé orgány se nedopustily zjevně nesprávného posouzení, když při konkrétním posuzování dotčeného dokumentu dospěly k závěru o ohrožení hospodářské politiky Spolkové republiky Německo, pokud by dopis německého kancléře byl zpřístupněn. S ohledem na hospodářský význam dotčeného projektu není posouzení, podle kterého je toto riziko přiměřeně předvídatelné, a nikoliv čistě hypotetické, zjevně nesprávné.
125 Z odůvodnění, které poskytly německé orgány a které je uvedeno i v napadeném rozhodnutí, totiž plyne, že k tomuto závěru dospěly poté, co provedly konkrétní analýzu dopisu německého kancléře. Německé orgány v námitkách vycházely z konkrétního prohlášení německého kancléře, které tento dokument obsahoval, a nikoli z abstraktních skutečností, například z faktu, že tento dopis pocházel od tehdejšího německého kancléře.
126 A dále, jak Komise uvedla a žalobkyně nepopřela, z analýzy stanoviska ze dne 19. dubna 2000 vyplývá, že hospodářskopolitické hledisko bylo stěžejní při posuzování, zda předmětná lokalita bude vyřazena. Stanovisko Komise ze dne 19. dubna 2000 se v prvé radě věnovalo otázce, zda existují jiné naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu podle čl. 6 odst. 4 směrnice 92/43, jako například mimořádný hospodářský přínos rozšíření závodu společnosti D. za účelem finální montáže Airbusu A3XX pro město Hamburk, severní Německo a pro evropský letecký průmysl, který by odůvodnil realizaci projektu i přes negativní závěry, které vyplynuly z posouzení vlivů projektu na lokalitu, neboť jiné řešení neexistuje. Žalobkyně existenci tohoto hospodářskopolitického hlediska nepopírá.
127 S ohledem na výše uvedené je namístě uzavřít, že závěr o tom, že zpřístupnění dopisu německého kancléře mohlo ohrozit ochranu veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku Spolkové republiky Německo, není důsledkem zjevně nesprávného posouzení německých orgánů.
128 Tento závěr nemůže zpochybnit ani argumentace žalobkyně, podle které s ohledem na dobu, která uplynula od zaslání dopisu německého kancléře, odepření přístupu není podle čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 již odůvodnitelné obsahem tohoto dopisu a Komise měla znovu posoudit důvody, pro něž dopis německého kancléře nebyl zpřístupněn.
129 V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 se dotčené výjimky uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let.
130 V projednávaném případě žalobkyně zmiňuje uplatnění ratione temporis výjimek z práva na přístup podle čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 teprve ve vyjádření ke spisu vedlejší účastnice Finské republiky. Žaloba žádnou argumentaci ve vztahu k čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 neobsahuje. Finská republika ve svém podání namítá údajné porušení čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 pouze v souvislosti s výjimkou z práva na přístup uvedenou v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci tohoto nařízení, která se týká rozhodovacího procesu Komise. Žalobkyně ve svém vyjádření k uvedenému podání uvítala tuto myšlenku Finské republiky a rozšířila ji na výjimky uvedené v tomto žalobním důvodu.
131 Je namístě poukázat na to, že vzhledem k tomu, že podmínky přípustnosti žaloby a žalobních důvodů v ní uvedených jsou nepominutelnými podmínkami řízení, může je Tribunál dvůr zkoumat i bez návrhu, v souladu s článkem 113 svého jednacího řádu (viz v tomto smyslu usnesení Soudního dvora ze dne 15. dubna 2010, Makhteshim-Agan Holding a další v. Komise, C‑517/08 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 54, a rozsudek Tribunálu ze dne 9. září 2009, Brink’s Security Luxembourg v. Komise, T‑437/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 54 a citovaná judikatura).
132 Z ustanovení čl. 44 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu vyplývá, že žaloba musí uvádět předmět sporu a obsahovat stručný popis žalobních důvodů a že předložení nových žalobních důvodů v průběhu řízení je zakázáno, ledaže se tyto žalobní důvody zakládají na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.
133 Přitom skutečnost, že se žalobce během řízení před Tribunálem dozvěděl o určité právní skutečnosti, neznamená, že tato skutečnost představuje právní okolnost, která vyšla najevo v průběhu řízení. Je ještě třeba, aby se tento žalobce nemohl o této skutečnosti dozvědět dříve (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. března 2007, France Télécom v. Komise, T‑340/04, Sb. rozh. s. II‑573, bod 164 a citovaná judikatura). V tomto ohledu je třeba poznamenat, že ze spisu neplyne, že se žalobkyně nemohla dozvědět o případném porušení uplatnění ratione temporis dotčených výjimek z práva na přístup.
134 S ohledem na výše uvedené je namístě uzavřít, že argumentace žalobkyně ve vztahu k čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 je nepřípustná, neboť představuje nový žalobní důvod, který nebyl v žalobě uveden. Krom toho je třeba poukázat na to, že tato argumentace navíc nepředstavuje ani rozšíření žalobních důvodů, které žalobkyně uvedla v žalobě.
135 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a vedlejší účastníci řízení, čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 není neoddělitelně spjat s ustanoveními odstavců 1 až 3 tohoto článku. Je sice pravda, že čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 musí být aplikován společně s výjimkami z práva na přístup stanovenými v odstavcích 1 až 3 tohoto článku. Na základě toho však nelze dospět k závěru, že poukázání na porušení části těchto ustanovení představuje zároveň namítnutí porušení všech těchto ustanovení. Námitka vycházející z porušení čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 není úzce spojena s žalobními důvody, které žalobkyně uvedla a které vycházejí z porušení odstavců 1 a 3 tohoto článku. Ačkoli je konkrétní posouzení výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o uplatnění ratione temporis dotčených výjimek, čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 se nevztahuje na podmínky jejich uplatnění, které jsou stanoveny v odstavcích 1 až 3 tohoto článku, nýbrž na časové omezení jejich použitelnosti.
136 Každopádně je třeba poukázat na to, že ze spisu neplyne, že by ochrana dotčeného veřejného zájmu v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí již nebyla s ohledem na obsah dopisu německého kancléře důvodná. V této souvislosti je třeba konstatovat, že se na podporu své argumentace týkající se údajného porušení čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 žalobkyně ani vedlejší účastníci nedovolávají jiných okolností než uplynulé doby, například skutečností, které by mohly zpochybnit význam uvedeného hospodářskopolitického hlediska.
137 Dotčený dopis obsahuje prohlášení německého kancléře k realizaci projektu rozšíření závodu společnosti D. za účelem finální montáže Airbusu A3XX v lokalitě Mühlenberger Loch chráněné na základě směrnice 92/43. Jak již bylo konstatováno, hledisko hospodářského přínosu pro město Hamburk, severní Německo a pro evropský letecký průmysl bylo stěžejní při posuzování, zda lokalita Mühlenberger Loch bude vyřazena. S ohledem na prohlášení obsažené v dopisu německého kancléře, které se týkalo záležitosti mimořádně důležité pro hospodářskou politiku Spolkové republiky Německo, je třeba dobu přibližně osmi let, které uplynuly od zaslání dopisu německého kancléře (15. března 2000) do přijetí napadeného rozhodnutí (19. června 2008), považovat za dobu, po kterou byla ochrana dotčeného veřejného zájmu, totiž hospodářské politiky Spolkové republiky Německo, odůvodněná.
138 S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že Komise oprávněně odepřela přístup k dopisu německého kancléře poté, co Spolková republika Německo podala v souladu s čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 námitky na základě výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o hospodářskou politiku členského státu, uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) čtvrté odrážce téhož nařízení.
139 Není již proto třeba se zabývat námitkou vycházející z porušení čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, která se vztahuje na výjimku z práva na přístup k dokumentům týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy, ani druhým žalobním důvodem, vycházejícím z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce uvedeného nařízení, který se vztahuje na výjimku týkající se ochrany rozhodovacího procesu.
K tvrzenému porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001
Argumenty účastníků řízení
140 Finská republika namítá, že Komise nesplnila svou povinnost posoudit možnost částečného zpřístupnění dotčeného dokumentu, kterou jí ukládá čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001. Komise se neměla spokojit s odkazem na prohlášení dotyčného členského státu, podle kterého měl být přístup k dotčenému dokumentu odepřen v plném rozsahu.
141 Finská republika, podporovaná žalobkyní, Dánským královstvím a Švédským královstvím, v odpovědi na otázku Tribunálu ohledně přípustnosti její argumentace zdůrazňuje, že tato argumentace je přípustná, neboť čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 je neoddělitelně spjat s odstavci 1 až 3 tohoto článku.
142 Komise s argumentací Finské republiky nesouhlasí.
Závěry Tribunálu
143 Tribunál může kdykoliv bez návrhu rozhodnout, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, a uplatnit i další nepominutelné důvody nepřípustnosti, mezi něž patří i důvody týkající se přípustnosti argumentace použité vedlejším účastníkem řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký Úřad, 30/59, Recueil, s. 1, 37).
144 Je třeba konstatovat, že argumentaci ve vztahu k údajnému porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, který upravuje otázku částečného přístupu k dotčenému dokumentu, uvedla pouze Finská republika. Žalobkyně takové argumenty nepředložila.
145 V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle čl. 40 čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie použitelného na Tribunál na základě článku 53 uvedeného statutu se návrhy obsažené v návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení omezí na podporu návrhů jednoho z hlavních účastníků řízení. Krom toho podle čl. 116 odst. 3 jednacího řádu musí vedlejší účastník přijmout věc ve stavu, v němž se nachází v době jeho vstupu do řízení. I když tato ustanovení nebrání tomu, aby vedlejší účastník uváděl argumenty odlišné od argumentů účastníka řízení, jehož podporuje, je tomu tak nicméně za podmínky, že tyto argumenty nemění rámec sporu a že vedlejší účastenství směřuje nadále k podpoře návrhů předložených tímto účastníkem řízení (viz v tomto smyslu rozsudky De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký Úřad, uvedený výše v bodě 143, s. 37, a Verein für Konsumenteninformation v. Komise, uvedený výše v bodě 80, bod 52).
146 V projednávaném případě je předmětem sporu v podobě, v níž vznikl mezi žalobkyní a Komisí, zrušení napadeného rozhodnutí. Týká se jednak důsledků použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a jednak údajného porušení výjimek z práva na přístup k dokumentům uvedených v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí a čtvrté odrážce a čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci téhož nařízení. Žaloba ani žalobní odpověď neobsahuje úvahy o případném porušení čl. 4 odst. 6 uvedeného nařízení. Žalobkyně navíc v žalobě výslovně uvedla, že napadené rozhodnutí nezpochybňuje ve vztahu k částečnému přístupu. Údajné porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 bylo poprvé namítnuto ve spise vedlejší účastnice Finské republiky.
147 Na rozdíl od toho, co tvrdí Finská republika, čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 není neoddělitelně spjat s odstavci 1 až 3 tohoto článku. Ačkoli je konkrétní posouzení výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o možnosti přiznat částečný přístup k dotčenému dokumentu [viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu Verein für Konsumenteninformation v. Komise, uvedený výše v bodě 80, bod 73; Franchet a Byk v. Komise, uvedený výše v bodě 122, bod 117, a ze dne 19. ledna 2010, Co-Frutta v. Komise, T‑355/04 a T‑446/04, Sb. rozh. s. II‑1, bod 124], posouzení takové možnosti se nevztahuje na podmínky uplatnění dotčených výjimek, které jsou stanoveny v odstavcích 1 až 3 tohoto článku. Požadavek na takové posouzení plyne ze zásady proporcionality. V případě čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 je totiž nezbytné posoudit, zda cíle sledovaného odepřením přístupu k dotčenému dokumentu lze dosáhnout i za předpokladu, že se skryjí pouze ty části textu, které by mohly poškodit chráněný zájem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 6. prosince 2001, Rada v. Hautala, C‑353/99 P, Recueil, s. I‑9565, body 27 až 29, a rozsudek WWF European Policy Programme v. Rada, uvedený výše v bodě 111, bod 50).
148 Podmínky použitelnosti čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 jsou tudíž posuzovány zvlášť a v jiné fázi analýzy než podmínky použitelnosti výjimek z práva na přístup stanovených v odstavcích 1 až 3 tohoto článku (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 26. dubna 2005, Sison v. Rada, uvedený výše v bodě 111, body 86 až 89, a WWF European Policy Programme v. Rada, uvedený výše v bodě 111, body 47 až 55). Ke zrušení rozhodnutí o odepření částečného přístupu by mohlo vést pouze případné porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001.
149 Z toho vyplývá, že argumentace Finské republiky týkající se porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, nesouvisí s předmětem sporu tak, jak jej vymezily hlavní účastnice řízení, takže mění rámec sporu. Tato argumentace proto musí být odmítnuta jako nepřípustná.
K návrhu na předložení dotčeného dokumentu
Argumenty účastníků řízení
150 Žalobkyně vyzývá Tribunál, aby v rámci provádění důkazů v souladu s čl. 66 odst. 1 jednacího řádu nařídil Komisi předložení dopisu německého kancléře, aby mohl posoudit jeho obsah a zjistit tak, zda a v jakém rozsahu se na tento dopis vztahují výjimky uváděné Komisí.
151 Komise a vedlejší účastníci řízení nezaujali k tomuto návrhu žalobkyně žádné stanovisko.
Závěry Tribunálu
152 Jak plyne ze všech výše uvedených úvah, Tribunál může užitečně rozhodnout o žalobě na základě návrhových žádání, důvodů a argumentů uvedených během řízení.
153 Návrh žalobkyně, aby bylo Komisi nařízeno předložení dopisu německého kancléře, je tudíž třeba zamítnout (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 10. září 2008, Williams v. Komise, T‑42/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 130 a 131).
154 S ohledem na vše výše uvedené je tedy třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
155 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Mimoto podle odstavce 4 tohoto článku členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.
156 Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch a Komise požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí. Dánské království, Finská republika a Švédské království ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds gGmbH ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Dánské království, Finská republika a Švédské království ponesou vlastní náklady řízení.
Martins Ribeiro | Wahl | Dittrich |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. ledna 2010.
Podpisy.