ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
9. března 2010
Věc F‑26/09
N
v.
Evropský parlament
„Veřejná služba – Úředníci – Žaloba na náhradu škody – Přípustnost – Psychické obtěžování – Povinnost řádné péče – Nemajetková újma“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se N domáhá, aby bylo Parlamentu uloženo zaplatit mu částku 12 000 eur jako náhradu újmy utrpěné z důvodu psychického obtěžování a profesního útoku, jejichž byl obětí v období od 16. srpna 2006 do 1. května 2007, a dále z důvodu neprovedení vnitřního správního šetření nezávislým orgánem.
Rozhodnutí: Evropskému parlamentu se ukládá zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 2 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu náhrada tří čtvrtin nákladů řízení vynaložených žalobcem. Žalobce ponese čtvrtinu vlastních nákladů řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Nepřijetí opatření stanoveného služebním řádem – Skutečnost, že orgán neposkytl pomoc svým úředníkům – Vyloučení – Výjimka
(Služební řád úředníků, články 24, 90 a 91)
2. Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Jednání směřující k diskreditaci dotyčné osoby nebo ke zhoršení jejích pracovních podmínek – Požadavek na opakující se povahu jednání
(Služební řád úředníků, čl. 12a odst. 3)
3. Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Hodnotící posudek obsahující negativní, ale vůči úředníkovi nikoliv urážlivé komentáře – Vyloučení
(Služební řád úředníků, čl. 12a odst. 3)
4. Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody adresovaná orgánu – Dodržení přiměřené lhůty
(Služební řád úředníků, článek 90)
5. Úředníci – Hodnocení – Hodnotící posudek – Nestanovení cílů
6. Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Zrušení napadeného aktu, které nezajišťuje přiměřenou náhradu za nemajetkovou újmu
(Služební řád úředníků, článek 91)
1. Je v zásadě na úředníkovi, který se domnívá, že může uplatnit článek 24 služebního řádu, aby podal žádost o pomoc orgánu, k němuž přísluší. Pouze za určitých výjimečných okolností může mít orgán povinnost bez předchozí žádosti dotyčného a z vlastního podnětu poskytnout určitou pomoc. V případě neexistence takových okolností nepředstavuje neposkytnutí pomoci orgánem z jeho vlastní iniciativy jeho úředníkům a zaměstnancům akt nepříznivě zasahující do jejich právního postavení. V tomto ohledu v případě, že úředník požaduje náhradu újmy vyplývající z porušení povinnosti orgánu poskytnout mu pomoc, závisí přípustnost návrhových žádání směřujících k náhradě škody na existenci či neexistenci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc v okamžiku, kdy byla tato žádání předložena.
Za žádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu nemůže být považován dopis, kterým úředník předložil orgánu oprávněnému ke jmenování žádost o náhradu škody založenou na psychickém obtěžování a porušení povinnost péče. Za žádost o pomoc nemůže být považována ani stížnost směřující k náhradě újmy vzniklé porušením povinnosti poskytnout pomoc.
(viz body 47 až 49)
Odkazy:
Soudní dvůr: 12. června 1986, Sommerlatte v. Komise, 229/84, Recueil, s. 1805, bod 20
Tribunál: 18. prosince 2008, Belgie a Komise v. Genette, T‑90/07 P a T‑99/07 P, Sb. rozh. s. II‑3859, body 101 až 103
Soud pro veřejnou službu: 31. května 2006, Frankin a další v. Komise, F‑91/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑25 a II‑A‑1‑83, bod 24
2. Článek 12a odst. 3 služebního řádu definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, které k tomu, aby bylo prokázáno, vyžaduje, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky. První podmínka se týká existence jednání, mluvených či psaných projevů či gest, které „trvají po delší dobu, jsou opakované nebo systematické“, což znamená, že psychické obtěžování musí být chápáno jako proces probíhající nutně v čase a předpokládá existenci opakovaného nebo pokračujícího jednání, a které jsou „učiněny úmyslně“. Druhá podmínka, oddělená od první podmínky spojkou „a“, vyžaduje, aby tato jednání, mluvené či psané projevy či gesta poškozovala osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Z toho, že se spojení „učiněná úmyslně“ týká první podmínky, nikoliv druhé, je možné vyvodit dvojí závěr. Jednak jednání, mluvené či psané projevy či gesta uvedená v čl. 12a odst. 3 služebního řádu musí být učiněna úmyslně, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, ke kterému by došlo náhodně. Krom toho se naproti tomu nevyžaduje, aby tato jednání, mluvené či psané projevy či gesta byla provedena s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž by obtěžovatel svým jednáním zamýšlel zdiskreditovat oběť nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí, že jeho jednání, pokud k němu došlo úmyslně, objektivně takové následky způsobilo.
(viz bod 72)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 9. prosince 2008, Q v. Komise, F‑52/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑409 a II‑A‑1‑2235, bod 135, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek projednávaný před Tribunálem Evropské unie, věc T‑80/09 P
3. V případě, že Soud pro veřejnou službu zrušil hodnotící posudek úředníka zejména z důvodu, že správa provedla hodnocení dotyčného, aniž by mu nejprve vymezila cíle, nelze na tuto protiprávnost, jakkoliv je politováníhodná, nahlížet tak, že by sama o sobě byla znakem psychického obtěžování. Stejně tak skutečnost, že hodnotící posudek obsahuje negativní komentáře vůči úředníkovi, nemůže být kvalifikována jako psychické obtěžování, pokud tyto komentáře zůstávají v mezích široké posuzovací pravomoci hodnotitele a zejména nepřekračují hranici urážlivé nebo zraňující kritiky samotné dotyčné osoby.
(viz bod 86)
4. Pokud úředník zpochybnil legalitu svého hodnotícího posudku ve lhůtě stanovené k podání žaloby a pokud byla jeho žádost o náhradu škody předložena v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se s tímto posudkem seznámil, je přípustné, aby samostatným podáním předložil návrhová žádání směřující k náhradě údajné újmy způsobené tímto aktem.
(viz bod 96)
Odkazy:
Tribunál: 28. května 1998, W v. Komise, T‑78/96 a T‑170/96, Recueil FP, s. I‑A‑239 a II‑745, bod 159; 17. prosince 2003, McAuley v. Rada, T‑324/02, Recueil FP, s. I‑A‑337 a II‑1657, body 92 a 96; 19. října 2006, Pessoa e Costa v. Komise, T‑503/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑237 a II‑A‑2‑139, body 58 a 59
Soud pro veřejnou službu: 1. února 2007, Tsarnavas v. Komise, F‑125/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑43 a II‑A‑1‑231, body 69 až 71
5. Hodnotitel se dopustí zjevně nesprávného posouzení a poruší povinnost péče, pokud při hodnocení úředníka nezohlední okolnost, že pro hodnotící období mu nebyl předem stanoven žádný cíl.
(viz bod 95)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: 10. listopadu 2009, N v. Parlament, F‑71/08, Sb. VS s. I‑A‑1‑429 a II‑A‑1‑2319
6. Pravidlo, podle kterého zrušení aktu správy napadeného úředníkem představuje samo o sobě přiměřenou a v zásadě dostatečnou náhradu veškeré nemajetkové újmy, připouští určité výjimky. Zrušení protiprávního aktu správy tak nemůže představovat plnou náhradu utrpěné nemajetkové újmy, jestliže tento akt obsahuje výslovně negativní posouzení způsobilosti žalobce, které by mu mohlo ublížit, jestliže bylo protiprávní jednání zvláště závažné nebo jestliže zrušení aktu nemá žádný užitečný účinek.
(viz body 101 až 103, 105 a 107)
Odkazy:
Soudní dvůr: 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, Recueil, s. I‑225, body 25 až 29
Tribunál: 26. ledna 1995, Pierrat v. Soudní dvůr, T‑60/94, Recueil FP, s. I‑A‑23 a II‑77, bod 62; 23. března 2000, Rudolf v. Komise, T‑197/98, Recueil FP, s. I‑A‑55 a II‑241, bod 98; 21. ledna 2004, Robinson v. Parlament, T‑328/01, Recueil FP, s. I‑A‑5 a II‑23, bod 79; 30. září 2004, Ferrer de Moncada v. Komise, T‑16/03, Sb. VS s. I‑A‑261 a II‑1163, bod 68; 13. prosince 2005, Cwik v. Komise, T‑155/03, T‑157/03 a T‑331/03, Sb. VS s. I‑A‑411 a II‑1865, body 205 a 206
Soud pro veřejnou službu: 13. prosince 2007, Sundholm v. Komise, F‑42/06, Sb. VS s. I‑A‑1‑437 a II‑A‑1‑2499, bod 44; 22. října 2008, Tzirani v. Komise, F‑46/07, Sb. VS s. I‑A‑1‑323 a II‑A‑1‑1773, bod 223; 5. května 2009, Simões Dos Santos v. OHIM, F‑27/08, Sb. VS s. I‑A‑1‑113 a II‑A‑1‑613, body 142 a 143, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek projednávaný před Tribunálem Evropské unie, věc T‑260/09 P; 7. července 2009, Bernard v. Europol, F‑99/07 a F‑45/08, Sb. VS s. I‑A‑1‑233 a II‑A‑1‑1267, bod 106