ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
10. března 2021(*)
„Veřejná služba – Zaměstnanci EIB – Odměňování – Přípustnost – Lhůta pro podání návrhu na zahájení smírčího řízení – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Příspěvek na zeměpisnou mobilitu – Převedení do externí kanceláře – Odmítnutí přiznat příspěvek ‐ Žaloba na neplatnost a na náhradu újmy“
Ve věci T‑134/19,
AM, zastoupený L. Levi a A. Champetier, advokátkami,
žalobce,
proti
Evropské investiční bance (EIB), zastoupené G. Faedo a M. Loizouem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Dal Ferroem, advokátem,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU a článku 50a statutu Soudního dvora Evropské unie a znějící na zrušení rozhodnutí EIB ze dne 30. června a 11. prosince 2017, jakož i v případě potřeby rozhodnutí prezidenta EIB ze dne 20. listopadu 2018 potvrzujícího tato rozhodnutí, kterými bylo žalobci odmítnuto poskytnutí příspěvku na zeměpisnou mobilitu, a dále na náhradu majetkové a nemajetkové újmy údajně utrpěné žalobcem v důsledku uvedených rozhodnutí,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení H. Kanninen, předseda, N. Półtorak a M. Stancu (zpravodajka), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Ramette, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. října 2020,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobce, AM, byl přijat Evropskou investiční bankou (EIB) do zaměstnání dne 1. června 2014 v rámci programu „Joint Assistance to Support Projects in European Regions“ (Jaspers) na základě smlouvy na dobu určitou v délce jednoho roku, která byla následně dvakrát prodloužena od 1. června 2015 do 31. května 2017 a poté od 1. června 2017 do 31. května 2020.
2 Od počátku jeho první smlouvy s EIB do 31. března 2017 byl přidělen do externí kanceláře EIB ve Vídni (Rakousko).
3 E-mailem ze dne 23. března 2017 (dále jen „rozhodnutí ze dne 23. března 2017“) potvrdila EIB převedení žalobce z externí kanceláře ve Vídni na pracoviště do Bruselu (Belgie) od 1. dubna 2017 až do ukončení jeho stávající pracovní smlouvy, tedy do 31. května 2020.
4 Ze spisu předloženého Tribunálu vyplývá, že existují dvě znění tohoto rozhodnutí.
5 První znění předané žalobci dne 23. března 2017 uvádí, že přidělení do externích kanceláří se řídí přílohou VII správních předpisů pro zaměstnance EIB (dále jen „správní předpisy“).
6 Druhé znění téhož rozhodnutí, které žalobce obdržel dne 24. března 2017 a které podepsal dne 28. března 2017, naproti tomu uvádí, že se tato přidělení řídí přílohou I těchto předpisů.
7 Dne 5. července 2017 EIB zaslala žalobci nové rozhodnutí ze dne 30. června 2017 (dále jen „rozhodnutí ze dne 30. června 2017“), které obsahovalo smluvní a správní podmínky pro jeho převedení do Bruselu, a vyzvala jej, aby s ním souhlasil. Toto rozhodnutí konkrétně upřesňovalo, že převedení žalobce nespadá do působnosti článku 1.4 správních předpisů ani do působnosti zvláštních pravidel použitelných ve smyslu přílohy VII těchto ustanovení, a že v důsledku toho nemá nárok na příspěvek na zeměpisnou mobilitu. Žalobce s uvedeným rozhodnutím nikdy nepotvrdil souhlas podpisem.
8 Dne 5. října 2017 podal žalobce návrh na zahájení smírčího řízení, aby zpochybnil odmítnutí přiznat mu tento příspěvek podle článku 1.4 uvedených předpisů.
9 E-mailem ze dne 11. prosince 2017 (dále jen „rozhodnutí ze dne 11. prosince 2017“) EIB zopakovala své odmítnutí vyplatit žalobci uvedený příspěvek a dále se jej dotázala, zda trvá na svém návrhu na zahájení tohoto řízení, byť bylo pravděpodobné, že smírčí řízení nedospěje k uspokojivému výsledku.
10 E-mailem ze dne 20. prosince 2017 žalobce tuto žádost potvrdil a e-mailem ze dne 8. ledna 2018 EIB tuto žádost přijala a zahájila smírčí řízení.
11 Smírčí komise EIB (dále jen „smírčí komise“) ve své zprávě ze dne 12. června 2018 dospěla k závěru, že situace žalobce spadá do působnosti článku 1.4, jakož i do působnosti přílohy VII správních předpisů, a že v důsledku toho měl od 1. dubna 2017 obdržet příspěvek na zeměpisnou mobilitu.
12 Dne 6. listopadu 2018 podal žalobce u Evropského veřejného ochránce práv stížnost pro nesprávný úřední postup z důvodu, že dosud neobdržel rozhodnutí ze strany prezidenta EIB v návaznosti na zprávu smírčí komise.
13 Dne 20. listopadu 2018 oznámil prezident EIB žalobci své rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2018“) neřídit se závěry uvedené komise, čímž potvrdil odmítnutí EIB poskytnout mu příspěvek na zeměpisnou mobilitu.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
14 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. února 2019 podal žalobce projednávanou žalobu.
15 Samostatným podáním ze dne 7. března 2019 požádal žalobce o anonymizaci v souladu s článkem 66 jednacího řádu Tribunálu, která mu byla přiznána dne 17. dubna 2019.
16 EIB předložila žalobní odpověď dne 17. května 2019.
17 Žalobce předložil dne 10. července 2019 repliku.
18 Písemná část řízení byla ukončena po podání dupliky dne 22. srpna 2019.
19 Dne 12. září 2019 požádal žalobce o konání jednání na základě článku 106 jednacího řádu.
20 Vzhledem k tomu, že se změnilo složení Tribunálu, předseda Tribunálu přidělil rozhodnutím ze dne 16. října 2019 věc nové soudkyni zpravodajce, přidělené k prvnímu senátu na základě čl. 27 odst. 3 jednacího řádu.
21 Tribunál na návrh soudkyně zpravodajky žádosti žalobce vyhověl a zahájil ústní část řízení.
22 Dopisem ze dne 3. března 2020 položil Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v čl. 89 odst. 3 svého jednacího řádu EIB písemné otázky, na které posledně uvedená odpověděla ve stanovené lhůtě.
23 Dne 14. dubna 2020 se Tribunál z důvodu trvání zdravotní krize související s COVID-19 dotázal účastníků řízení, zda navzdory této krizi chtějí, aby byly jejich řeči vyslechnuty na jednání. Dne 20. dubna 2020 žalobce odpověděl, že trvá na své žádosti být vyslechnut. Dne 8. května 2020 EIB odpověděla, že si nepřeje být vyslechnuta.
24 Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí ze dne 30. června a 11. prosince 2017 (dále společně jen „napadená rozhodnutí“);
– v rozsahu, ve kterém je to nezbytné, zrušil rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2018 potvrzující tato rozhodnutí;
– uložil EIB povinnost zaplatit příspěvek na zeměpisnou mobilitu od 1. dubna 2017;
– uložil EIB povinnost zaplatit úroky z prodlení z uvedeného příspěvku s úrokovou sazbou Evropské centrální banky (ECB) navýšené o dva procentní body od 1. dubna 2017 až do úplného zaplacení;
– uložil EIB náhradu utrpěné nemajetkové újmy;
– uložil EIB náhradu nákladů řízení.
25 EIB navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K předmětu žaloby
26 Žalobce navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí, a v případě potřeby i rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2018 v rozsahu, v němž zamítá závěry smírčí komise a potvrzuje obě napadená rozhodnutí.
27 Žalobce zaprvé tvrdí, že obě napadená rozhodnutí, která byla přijata dne 30. června a 11. prosince 2017, nepříznivě zasahují do jeho právního postavení v rozsahu, v němž mu odepírají příspěvek na zeměpisnou mobilitu. Upřesňuje, že rozhodnutí ze dne 11. prosince 2017 opakuje odmítnutí EIB vyjádřené v jejím rozhodnutí ze dne 30. června 2017.
28 V tomto ohledu i za předpokladu, že by rozhodnutí ze dne 11. prosince 2017 pouze potvrzovalo rozhodnutí ze dne 30. června 2017, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má žalobce, který podal žalobu ve stanovené lhůtě, právo napadnout buď potvrzené rozhodnutí, nebo potvrzující rozhodnutí, nebo obě tato rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 54 a citovaná judikatura).
29 Zadruhé, pokud jde o rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2018, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury týkající se zejména služebního řádu úředníků Evropské unie a předpisů použitelných na zaměstnance ECB mají návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti podané před zahájením soudního řízení a zpochybňující akt nepříznivě zasahující do právního postavení, za účinek, že se Tribunál bude tímto aktem zabývat, nemají-li tato žádání jako taková samostatný obsah (viz rozsudky ze dne 26. března 2020, Teeäär v. ECB, T‑547/18, EU:T:2020:119, bod 24 a citovaná judikatura, a ze dne16. ledna 2018, SE v. Rada, T‑231/17, nezveřejněný, EU:T:2018:3, bod 21).
30 Tribunál uvádí, že se tato judikatura použije obdobně na projednávanou věc.
31 Pokud jde o postup před zahájením soudního řízení, který je vlastní sporům mezi EIB a jejími zaměstnanci, je totiž třeba vzít v potaz, že článek 41 pracovního řádu zaměstnanců EIB ve znění použitelném na zaměstnance, jako je žalobce, kteří nastoupili do služebního poměru v EIB po 1. červenci 2013 (dále jen „pracovní řád zaměstnanců II“), stanoví, že zahájení smírčího řízení před podáním žaloby podle tohoto ustanovení je závazné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2018, SQ v. EIB, T‑377/17, EU:T:2018:478, bod 71).
32 Tento článek zní:
„[K]aždá žaloba podaná zaměstnancem proti aktu [EIB], který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, musí být podána ve lhůtě tří měsíců.
Spory […] podléhají povinnému smírčímu řízení před podáním žaloby k smírčí komisi [EIB], a to nezávisle na podání žaloby k Soudnímu dvoru Evropské unie.
Návrh na zahájení smírčího řízení musí být podán ve lhůtě tří měsíců, která běží ode dne, kdy nastaly skutečnosti, nebo kdy byly oznámeny akty, které vedly ke sporu.“
33 Cílem smírčího řízení je tak umožnit smírné urovnání sporů, které vyvstaly mezi EIB a jejími zaměstnanci, a rozhodnutí prezidenta EIB, kterým se ukončuje toto řízení, představuje pouze předběžnou podmínku pro předložení věci soudu. Za těchto podmínek, v souladu s judikaturou týkající se sporů spadajících do působnosti služebního řádu úředníků Evropské unie nebo právní úpravy použitelné na zaměstnance ECB, která byla připomenuta v bodě 29 výše, je třeba mít za to, že návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí prezidenta EIB, kterým se ukončuje smírčí řízení, mají za účinek předložení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, který je předmětem tohoto řízení, soudu, s výjimkou případu, kdy má uvedené rozhodnutí jiný dosah než akt, který je předmětem smírčího řízení. Pokud totiž toto rozhodnutí obsahuje přezkum situace žalobce na základě nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje nebo doplňuje původní akt, představuje akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posuzování legality napadeného aktu, nebo jej dokonce považuje za akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující původní akt (obdobně viz rozsudek ze dne 21. května 2014, Mocová v. Komise, T‑347/12 P, EU:T:2014:268, bod 34 a citovaná judikatura).
34 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nemá bod návrhových žádání směřující ke zrušení rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2018 samostatný obsah, jelikož se uvedené rozhodnutí omezuje na odmítnutí závěrů zprávy smírčí komise ze dne 12. června 2018 v podstatě na základě týchž důvodů, jako jsou důvody uvedené v napadených rozhodnutích, není tedy namístě rozhodovat zvlášť o tomto bodu návrhových žádání. Při přezkumu legality napadených rozhodnutí bude třeba vzít v úvahu odůvodnění uvedené v rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2018, přičemž toto odůvodnění by mělo s odůvodněním napadených rozhodnutí tvořit jeden celek (obdobně viz rozsudky ze dne 26. března 2020, Teeäär v. ECB, T‑547/18, EU:T:2020:119, bod 25 a citovaná judikatura, a ze dne 16. ledna 2018, SE v. Rada, T‑231/17, nezveřejněný, EU:T:2018:3, bod 22).
K přípustnosti žaloby
35 EIB tvrdí, aniž formálně vznesla námitku nepřípustnosti podle článku 130 jednacího řádu, že projednávaná žaloba je nepřípustná, protože návrh na zahájení smírčího řízení byl žalobcem podán po uplynutí tříměsíční lhůty stanovené v čl. 41 odst. 3 pracovního řádu zaměstnanců II.
36 EIB v tomto ohledu tvrdí, že dnem, od kterého začala běžet lhůta pro napadení neproplacení příspěvku na zeměpisnou mobilitu, byl 12. duben 2017, tedy den, kdy žalobce obdržel první výplatní listinu po jeho převedení do externí kanceláře v Bruselu.
37 Vzhledem k tomu, že se žalobce z této výplatní listiny již dozvěděl o neproplacení tohoto příspěvku, je rozhodnutí ze dne 30. června 2017 pouhým potvrzením administrativního postoje, který vůči němu EIB zaujala, a proto nepředstavuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení.
38 Podpůrně má EIB za to, že i za předpokladu, který by byl pro žalobce nejpříznivější, kdy by bylo datum tohoto rozhodnutí zohledněno jako dies a quo, se ukazuje, že žalobce v každém případě nedodržel tříměsíční lhůtu k předložení věci smírčí komisi stanovenou v čl. 41 odst. 3 pracovního řádu zaměstnanců II.
39 Žalobce zpochybňuje opodstatněnost námitky nepřípustnosti vznesené EIB.
40 Je třeba nejprve připomenout, že poskytnutí měsíčního dokladu o vyplacení odměny či důchodu má za následek počátek běhu lhůt pro podání stížnosti nebo žaloby směřující proti rozhodnutí administrativy, pokud se na základě uvedeného dokladu jasně a poprvé projevila existence a dosah tohoto rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 12. února 2020, ZF v. Komise, T‑605/18, EU:T:2020:51, bod 61 a citovaná judikatura).
41 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že tato judikatura byla použita v situacích, kdy z výplatních listin, proti kterým byly podány žaloby, vyplývala existence a dosah rozhodnutí, jež měla čistě peněžitý charakter, který se může svou povahou odrážet na takových výplatních listinách. Výplatní listiny byly totiž považovány za akty nepříznivě zasahující do právního postavení, pokud odrážely rozhodnutí týkající se zejména vyplácení platu úředníkovi, úroků z doplatku platu, použití opravného koeficientu na odměnu úředníka, náhrady cestovních výdajů, příspěvku za práci v zahraničí, výše rodinných přídavků nebo stanovení pásma rodičovských příspěvků na služby péče o děti (viz rozsudek ze dne 9. ledna 2007, Van Neyghem v. Výbor regionů, T‑288/04, EU:T:2007:1, bod 40 a citovaná judikatura).
42 I když je v projednávané věci pravda, že výplatní listina žalobce za měsíc duben 2017 vyjadřovala peněžitou formou účinky rozhodnutí o jeho převedení do externí kanceláře v Bruselu, nic to nemění na tom, že ani toto rozhodnutí, a tím méně uvedená výplatní listina, jasně nestanovily postoj EIB ve věci přiznání příspěvku na zeměpisnou mobilitu.
43 V tomto ohledu je totiž třeba mít za to, že zaprvé opomenutí příspěvku ve výplatní listině dotyčné osoby nutně neznamená, že jí na něj administrativa odepřela nárok (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 1988, Canters v. Komise, 159/86, EU:C:1988:432, bod 7). Zadruhé, jak bylo připomenuto v bodech 5 a 6 výše, žalobce obdržel dvě odlišná znění rozhodnutí ze dne 23. března 2017, jejichž srovnání ukazuje, jak správně uvádí, rozpor mezi ustanoveními použitelnými na jeho převedení.
44 Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 30. června 2017 je prvním rozhodnutím, které jasně uvádí odmítnutí EIB poskytnout žalobci příspěvek na zeměpisnou mobilitu, je třeba mít za to, že toto rozhodnutí představuje první akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobce, který měl za následek počátek běhu lhůt pro podání stížnosti a žaloby.
45 V posledně uvedeném ohledu je třeba upřesnit, že účastník řízení, který se dovolává opožděnosti podání žaloby s ohledem na lhůty stanovené použitelnou právní úpravou, nese důkazní břemeno ohledně dne, kdy bylo napadené rozhodnutí oznámeno, a v každém případě ohledně dne, kdy se o něm dotčená osoba dozvěděla, pokud se jedná o opatření individuální povahy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2018, WL v. ERCEA, T‑493/17, nezveřejněný, EU:T:2018:852, bod 59 a citovaná judikatura).
46 V projednávané věci přitom EIB, která nese toto důkazní břemeno, nezpochybňuje ani tvrzení žalobce, ani jím předložený důkaz, že rozhodnutí ze dne 30. června 2017 mu bylo oznámeno e-mailem dne 5. července 2017.
47 Z toho vyplývá, že den, od kterého je třeba v projednávané věci počítat lhůtu pro podání návrhu na zahájení smírčího řízení, je 5. červenec 2017, tedy den, kdy bylo žalobci oznámeno rozhodnutí ze dne 30. června 2017. Podáním návrhu na zahájení smírčího řízení dne 5. října 2017 tedy žalobce dodržel lhůtu stanovenou v čl. 41 třetím pododstavci pracovního řádu zaměstnanců II.
48 Z výše uvedených úvah vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená EIB musí být zamítnuta.
K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení
49 Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení uplatňuje žalobce čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení článku 1.4 správních předpisů a článku 11 přílohy VII týchž předpisů, zadruhé z porušení zásad legitimního očekávání, právní předvídatelnosti a péče, zatřetí z porušení zásady zákazu diskriminace, článku 1.3 kodexu chování zaměstnanců EIB, jakož i článku 21 Listiny základních práv Evropské unie a začtvrté z porušení zásady řádné správy a zásady přiměřené lhůty.
1. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 1.4 správních předpisů a porušení článku 11 přílohy VII těchto předpisů
50 Zaprvé žalobce v podstatě tvrdí, že o jeho převedení do externí kanceláře v Bruselu nebylo rozhodnuto jako o trvalém, jelikož rozhodnutí ze dne 23. března 2017 jasně uvádí, že jeho přidělení je dočasné.
51 Zadruhé žalobce zpochybňuje způsob, jakým EIB vykládá článek 1.4 správních předpisů, jakož i článek 11 přílohy VII těchto předpisů v rozsahu, v němž EIB podřizuje poskytnutí příspěvku na zeměpisnou mobilitu podmínce, že se zaměstnanec znovu vrátí do sídla EIB v Lucemburku (Lucembursko) po jeho přidělení do externí kanceláře.
52 Žalobce v tomto ohledu upřesňuje, že článek 1.4 uvedených předpisů stanoví jako jediné podmínky pro přiznání tohoto příspěvku jednak převedení zaměstnance do jiného místa přidělení v rámci Evropské unie a jednak předchozí přidělení v délce nejméně dvanácti měsíců. Má tak nárok na uvedený příspěvek, jelikož byl převeden na jiné místo přidělení v rámci Unie, a sice do externí kanceláře v Bruselu, a dále byl v předchozím místě přidělení nejméně dvanáct měsíců, neboť v externí kanceláři ve Vídni pracoval tři roky.
53 EIB tyto argumenty zpochybňuje, přičemž v podstatě namítá, že příspěvek na zeměpisnou mobilitu je poskytován pouze zaměstnancům přiděleným do externích kanceláří na přesně danou dobu, kteří se po tomto dočasném přidělení do takové kanceláře vrátí do sídla EIB, a to i v případě, že by „sídlem EIB“ bylo třeba rozumět nejen sídlo v Lucembursku, ale rovněž jakékoliv jiné místo přijetí do služebního poměru nebo externí kancelář. Konkrétně tvrdí, že z čl. 2 odst. 2 přílohy VII správních předpisů vyplývá, že pokud osoba trvale přidělená do externí kanceláře ukončí svůj služební poměr u EIB v dotčené externí kanceláři, nemá na uvedený příspěvek nárok.
54 Tak je tomu přitom v případě žalobce, který byl trvale přidělen do externí kanceláře v Bruselu až do ukončení jeho smlouvy a bez vyhlídky na návrat do sídla EIB po uplynutí doby tohoto přidělení.
55 Za účelem odpovědi na tento žalobní důvod je třeba se vyjádřit k otázce, jaké jsou podmínky pro přiznání příspěvku na zeměpisnou mobilitu v případě převedení do externí kanceláře EIB v rámci Unie, a konkrétně, zda – jak tvrdí EIB – je poskytnutí tohoto příspěvku rovněž podmíněno návratem dotyčné osoby do sídla EIB po uplynutí doby přidělení do této externí kanceláře.
56 Nejprve je třeba uvést, že podmínky přiznání příspěvku na zeměpisnou mobilitu v případě převedení do externí kanceláře EIB v rámci Unie jsou upraveny v článku 1.4 správních předpisů.
57 Tento článek zní následovně:
„Příspěvek na zeměpisnou mobilitu se poskytuje zaměstnanci převedenému na jiné místo přidělení v rámci Evropské unie. Doba trvání přidělení se stanoví na dobu od jednoho do tří let a lze ji prodloužit o jeden rok nejvýše na celkovou dobu pěti let.
Příspěvek se vyplácí ode dne skutečného převedení a po dobu trvání přidělení. K tomu, aby na něj měl zaměstnanec nárok, musí v předchozím místě přidělení [odpracovat] nejméně dvanáct měsíců.
V případě převedení do Lucemburku se příspěvek vyplácí nejvýše po dobu jednoho roku.
[…]
V případě přidělení do kanceláře [EIB] mimo Evropskou unii se příspěvek na zeměpisnou mobilitu poskytuje za podmínek stanovených v příloze VII [správních předpisů].“
58 Z doslovného výkladu uvedeného článku vyplývá, jak správně uvádí žalobce, že je třeba splnit dvě kumulativní podmínky, aby bylo možno získat příspěvek na zeměpisnou mobilitu v případě převedení do externí kanceláře EIB v rámci Unie, a sice jednak převedení na jiné místo přidělení v rámci Unie na dobu od jednoho roku do pěti let a jednak odpracování alespoň dvanácti měsíců v předchozím místě přidělení. Ze znění uvedeného článku tedy vyplývá, že pokud jsou tyto dvě podmínky splněny, má dotyčná osoba nárok na tento příspěvek po celou dobu přidělení do externí kanceláře, kam byla převedena.
59 Je tedy třeba bez dalšího konstatovat, že tento článek neobsahuje žádný výslovný odkaz na podmínku dočasného přidělení do externí kanceláře v rámci Unie, na kterou se odvolává EIB, podle níž by se zaměstnanec po uplynutí doby přidělení musel znovu vrátit do sídla EIB, aby mohl získat nárok na dotčený příspěvek.
60 Nicméně na základě ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba zohlednit nejen jeho znění, ale zároveň kontext, ve kterém se nachází, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 24. dubna 2018, Caisse régionale de crédit agricole mutuel Alpes Provence a další v. ECB, T‑133/16 až T‑136/16, EU:T:2018:219, bod 54 a citovaná judikatura).
61 Pokud jde především o kontext, je třeba uvést, že článek 1.4 správních předpisů sice upravuje podmínky přiznání příspěvku na zeměpisnou mobilitu, avšak zvláštní ustanovení, která jsou použitelná na zaměstnance přidělené do externích kanceláří EIB, naopak obsahuje příloha VII těchto předpisů. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že i když poslední odstavec uvedeného článku 1.4 výslovně odkazuje na tuto přílohu jen v případě přidělení do externí kanceláře mimo území Unie, článek 1 uvedené přílohy výslovně stanoví, že se tato příloha vztahuje také na zaměstnance přidělené do externí kanceláře EIB v rámci Unie, přičemž účastníci řízení se ostatně na tomto výkladu shodli. V tomto kontextu je tedy třeba vyložit článek 1.4 uvedených předpisů, a následně podmínky přiznání dotčeného příspěvku v případě převedení do externí kanceláře EIB v rámci Unie.
62 Konkrétně článek 2 přílohy VII správních předpisů, nadepsaný „Doba trvání přidělení“, stanoví:
„Přidělení do externí kanceláře je v zásadě časově omezeno na tři roky. [EIB] jej může podle svého uvážení a v zájmu služby prodloužit až na celkovou dobu šesti let.
Po uplynutí doby trvání přidělení podle předchozího odstavce se musí dotyčný zaměstnanec znovu vrátit do sídla [EIB]. Má stejné funkční místo (pokud se na jeho pracovní smlouvu vztahuje pracovní řád zaměstnanců I) nebo platovou třídu (pokud se na jeho pracovní smlouvu vztahuje pracovní řád zaměstnanců II), jako na konci doby jeho přidělení do externí kanceláře.“
63 Článek 11 uvedené přílohy stanoví, že zaměstnanec přidělený do externí kanceláře má nárok na příspěvek na zeměpisnou mobilitu stanovený v článku 1.4 správních předpisů.
64 Z článku 2 ve spojení s článkem 11 přílohy VII správních předpisů tedy vyplývá, že přidělení do externí kanceláře nemůže trvat déle, než je doba stanovená použitelnou právní úpravou, a po dobu tohoto přidělení má zaměstnanec, který splňuje podmínky stanovené relevantními správními předpisy, nárok na příspěvek na zeměpisnou mobilitu. Kromě toho je stanoveno, že se po uplynutí doby tohoto přidělení dotyčný zaměstnanec musí znovu vrátit do sídla EIB.
65 Je tedy nutno konstatovat, že návrat do sídla EIB, stanovený v článku 2 přílohy VII správních předpisů, nepředstavuje podmínku pro poskytnutí příspěvku na zeměpisnou mobilitu, ale pouze logický důsledek uplynutí doby dočasného přidělení do externí kanceláře pro zaměstnance, jejichž pracovní smlouva neskončila a kteří se musí po uplynutí této doby znovu vrátit do sídla EIB. Uvedený článek ostatně stanoví záruku, že po uplynutí této doby jsou dotčení zaměstnanci zařazeni na pracovní místo na stejné funkční úrovni nebo do stejné platové třídy, jaké zastávali na konci doby svého přidělení do takové externí kanceláře.
66 Je zajisté třeba konstatovat, že ačkoli se příloha VII správních předpisů má použít, jak upřesňuje její článek 1, „na zaměstnance [EIB] přidělené do externí kanceláře v Unii nebo mimo ni“, žádné ustanovení této přílohy ani žádné ustanovení obecně neupravuje případ takového zaměstnance, jako je žalobce, jehož smlouva na dobu určitou končí uplynutím doby jeho přidělení do externí kanceláře.
67 Nicméně i při neexistenci přesného ustanovení v tomto ohledu nemůže obstát argument EIB, že za takových okolností musí být takové převedení považováno za trvalé, takže se článek 1.4 správních předpisů nepoužije.
68 Je totiž třeba uvést, že předpoklad, na němž je tento argument založen, a sice trvalost převedení žalobce, je nesprávný.
69 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že z rozhodnutí ze dne 23. března 2017 jasně vyplývá, bez ohledu na znění předané žalobci, že zaprvé jeho převedení do externí kanceláře v Bruselu bylo účinné až do skončení jeho smlouvy, tedy do 31. května 2020; zadruhé, kdyby byla smlouva prodloužena, měly by být podmínky tohoto přidělení přehodnoceny; zatřetí přidělení do externích kanceláří EIB trvají nejdéle šest let a nemohou být prodloužena nad rámec doby trvání stávající smlouvy.
70 Je tudíž třeba konstatovat, že skutečná doba přidělení žalobce do externí kanceláře v Bruselu odpovídala, jak stanovilo rozhodnutí ze dne 23. března 2017, přesně stanovenému období od 1. dubna 2017 do 31. května 2020.
71 Za těchto okolností je třeba uvést, že nejenže převedení do externí kanceláře na základě příslušných správních předpisů nemůže být svou povahou považováno za „trvalé“, neboť je od počátku omezeno na maximální dobu stanovenou uvedenými předpisy, ale i v případě, že je zaměstnanec EIB do takové kanceláře přidělen na dobu, jejíž uplynutí se shoduje se skončením jeho smlouvy na dobu určitou, jako je tomu v projednávané věci, má uvedený zaměstnanec na tento příspěvek nárok, pokud splňuje dvě kumulativní podmínky, které jsou stanoveny v článku 1.4 správních předpisů a uvedeny v bodě 58 výše.
72 Z výše uvedeného vyplývá, že EIB tím, že žalobci odmítla přiznat příspěvek na zeměpisnou mobilitu, porušila článek 1.4 správních předpisů.
73 Prvnímu žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět.
74 V důsledku toho, a aniž je třeba rozhodovat o ostatních žalobních důvodech vznesených žalobcem na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení, je třeba těmto návrhovým žádáním vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž žalobci odmítají přiznat příspěvek na zeměpisnou mobilitu.
K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy
75 Žalobce se v podstatě domáhá jednak náhrady údajné majetkové újmy vyplývající z neproplacení příspěvku na zeměpisnou mobilitu od 1. dubna 2017 a jednak náhrady údajné nemajetkové újmy vyplývající z nečinnosti EIB k ukončení smírčího řízení.
K návrhu na náhradu údajné majetkové újmy a k zaplacení úroků z prodlení
76 V rámci prvního bodu návrhových žádání znějících na náhradu újmy žalobce v podstatě požaduje náhradu škody ve výši 36 045,60 eura odpovídající částce příspěvku na zeměpisnou mobilitu, který má být proplacen od 1. dubna 2017 do okamžiku podání projednávané žaloby. Tato částka by měla být zvýšena o 1 567,20 eura za každý další měsíc.
77 Druhým bodem návrhových žádání znějících na náhradu újmy se žalobce domáhá zaplacení úroků z prodlení stanovených ve výši úroků ECB navýšených o dva procentní body z částek uvedených v bodě 76 výše.
78 V tomto ohledu stačí připomenout, že podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU je orgán, instituce nebo jiný subjekt, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření vyplývající z daného rozsudku. Těmito návrhy se přitom žalobce domáhá toho, aby byla EIB uložena povinnost zaplatit mu částku dlužnou na základě rozhodnutí, které bude muset EIB přijmout ke splnění povinností vyplývajících z tohoto zrušujícího rozsudku.
79 Vzhledem k tomu, že jsou tedy uvedené návrhy předčasné, nelze jim vyhovět (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, ZS v. EIB, T‑659/18, nezveřejněný, EU:T:2020:281, bod 90 a citovaná judikatura).
K návrhu na náhradu údajné nemajetkové újmy
80 V rámci třetího bodu návrhových žádání znějících na náhradu újmy žalobce tvrdí, že prezident EIB nepřijal v přiměřené lhůtě své rozhodnutí po předložení zprávy smírčí komise, což může zakládat odpovědnost EIB.
81 V tomto ohledu žalobce tvrdí, že kromě již obtížné finanční situace, v níž se nacházel z důvodu, že nepobíral příspěvek na zeměpisnou mobilitu, mu nejistota způsobená neexistencí rozhodnutí prezidenta EIB v návaznosti na tuto zprávu, což jej ostatně donutilo obrátit se na Evropského veřejného ochránce práv, způsobila nemajetkovou újmu, kterou odhaduje na 2 000 eur.
82 EIB tyto argumenty zpochybňuje.
83 V této souvislosti je třeba nejprve připomenout, že podle ustálené judikatury zrušení aktu stiženého vadou protiprávnosti představuje samo o sobě přiměřenou nápravu, v zásadě dostatečnou, veškeré nemajetkové újmy, kterou takový akt mohl způsobit. To však neplatí, pokud žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu oddělitelnou od protiprávnosti zakládající zrušení, která nemůže být plně napravena tímto zrušením (viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, BZ v. Komise, T‑336/19, nezveřejněný, EU:T:2020:210, bod 54 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 14. září 2017, Bodson a další v. EIB, T‑504/16 a T‑505/16, EU:T:2017:603, bod 77 a citovaná judikatura).
84 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že v rámci návrhu na náhradu újmy podané úředníkem nebo zaměstnancem vznik odpovědnosti orgánu předpokládá splnění souboru tří podmínek, které se týkají protiprávnosti vytýkaného jednání, existence údajné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a tvrzenou újmou. Tři podmínky založení odpovědnosti jsou kumulativní, což znamená, že jestliže jedna z nich nebyla splněna, nemůže být založena odpovědnost orgánu. Unijní soud není povinen zkoumat tyto podmínky v určitém pořadí (viz usnesení ze dne 11. června 2020, Vanhoudt a další v. EIB, T‑294/19, nezveřejněné, EU:T:2020:264, bod 70 a citovaná judikatura).
85 V projednávané věci je nemajetková újma, které se dovolává žalobce, v podstatě způsobena pocitem nejistoty způsobeným nadměrným zpožděním, se kterým prezident EIB přijal rozhodnutí o ukončení smírčího řízení.
86 I když lze takovou nemajetkovou újmu považovat za oddělitelnou od protiprávnosti zakládající zrušení napadených rozhodnutí, a sice porušení článku 1.4 správních předpisů, je nutno konstatovat, že žaloba neobsahuje sebemenší důkaz o rozsahu nemajetkové újmy, kterou žalobce údajně utrpěl.
87 Za těchto podmínek je třeba třetí bod návrhových žádání znějících na náhradu újmy zamítnout.
88 S ohledem na vše výše uvedené je třeba zrušit napadená rozhodnutí v rozsahu, v němž žalobci odmítají přiznat příspěvek na zeměpisnou mobilitu, a ve zbývající části žalobu zamítnout.
K nákladům řízení
89 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a EIB neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské investiční banky (EIB) ze dne 30. června a 11. prosince 2017 se zrušují v rozsahu, v němž AM odmítají přiznat příspěvek na zeměpisnou mobilitu.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) EIB ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené AM.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. března 2021.
Podpisy