STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 22. září 2022(1)
Věc C‑290/21
Staatlich genehmigte Gesellschaft der Autoren, Komponisten und Musikverleger Reg. Gen. mbH (AKM)
proti
Canal+ Luxembourg Sàrl
za přítomnosti:
Tele 5 TM-TV GmbH,
Österreichische Rundfunksender GmbH & Co KG,
Seven.One Entertainment Group GmbH,
ProSiebenSat.1 PULS 4 GmbH
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo a práva s ním související – Družicové vysílání a kabelový přenos – Směrnice 93/83/EHS – Článek 1 odst. 2 – Poskytovatel satelitních balíčků – Vysílání programů v jiném členském státě – Místo užívání – Úplatné poskytování placených programů a volně dostupných programů ve vysokém rozlišení – Dostupnost těchto programů ve standardním rozlišení ve státě, ze kterého se vysílá, rovněž přes družici“
Úvod
1. „Kdybych měl začít znovu, začal bych kulturou,“ řekl údajně Jean Monnet o procesu evropské integrace. Kultura, alespoň ve svém ekonomickém rozměru, je však do značné míry regulována autorským právem. Jeden prvek však brání pokroku integrace v této oblasti a přispívá k roztříštěnosti vnitřního trhu podle národních hranic: neměnná zásada teritoriality (ve smyslu národního území) autorského práva, jakož i postupy účastníků trhu, včetně postupů organizací pro kolektivní správu, které jsou na základě této zásady zřízeny. Paradoxem je, že čím více technologie, zejména družicové vysílání – o které jde v projednávané věci – a v nedávné době internet umožňují mezistátní kulturní výměny, tím více se projevuje překážka zásady teritoriality autorského práva.
2. Je ovšem pravda, že tato roztříštěnost trhu má i objektivní příčinu, a to jazykovou rozmanitost, která je základním aspektem kultury. Projednávaná věc však ukazuje, že i v situacích, kdy jazyková bariéra neexistuje, hájí dotčené strany unguibus et rostro zásadu teritoriality vymezenou podle národních hranic, i když byly v rámci vnitřního trhu zrušeny. V projednávané věci bude mít Soudní dvůr možnost přispět k podpoře integrace Evropy prostřednictvím kultury v souladu s vůlí unijního normotvůrce, kterou vyjádřil téměř již před 30 lety.
Právní rámec
Unijní právo
3. Článek 1 odst. 2 písm. a) až c) směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu(2) stanoví:
„2. a) Pro účely této směrnice se ‚sdělením veřejnosti pomocí družice‘ rozumí činnost pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace, při které jsou programové signály určené pro příjem veřejnosti vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem.
b) Ke sdělení veřejnosti pomocí družice dochází výlučně v těch členských státech, kde jsou pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace programové signály vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem.
c) Pokud jsou programové signály kódované, jde o sdělení veřejnosti pomocí družice za podmínky, že prostředky k dekódování vysílání jsou poskytovány veřejnosti vysílající organizací nebo s jejím souhlasem.“
4. Článek 2 této směrnice stanoví:
„Členské státy stanoví, že autor má výlučné právo na to, aby souhlasil se sdělením autorského díla veřejnosti pomocí družice, pokud jsou splněna ustanovení této kapitoly.“
5. Článek 4 uvedené směrnice rozšiřuje ochranu poskytnutou výkonným umělcům, výrobcům zvukových záznamů a vysílajícím organizacím na základě směrnice 92/100/EHS(3) na sdělení veřejnosti pomocí družice.
6. Článek 1 odst. 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(4) zní následovně:
„S výjimkou případů uvedených v článku 11[(5)] nejsou touto směrnicí dotčeny a nijak ovlivněny stávající předpisy [Unie], týkající se:
[…]
c) autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání programů a kabelovém přenosu.“
7. Článek 3 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově […]“
Rakouské právo
8. Ustanovení § 17b odst. 1 Urheberrechtsgesetz (zákon o autorském právu) ze dne 9. dubna 1936, ve znění ze dne 27. prosince 2018(6), použitelném v projednávané věci, stanoví:
„Při družicovém vysílání spočívá užívání vyhrazené autorovi v tom, že pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace jsou do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem vkládány programové signály. S výhradou odstavce 2 se proto družicové vysílání uskutečňuje pouze ve státě, ve kterém dochází k takovému vkládání.“
Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
9. Staatlich genehmigte Gesellschaft der Autoren, Komponisten und Musikverleger Reg. Gen. mbH (Státem schválená společnost autorů, skladatelů a hudebních vydavatelů, Rakousko, dále jen „AKM“) je rakouskou organizací pro kolektivní správu autorských práv a práv s nimi souvisejících k hudebním dílům.
10. Canal+ Luxembourg Sàrl (dále jen „Canal+“) je společnost založená podle lucemburského práva, která nabízí v Rakousku za úplatu balíčky programů od několika vysílajících organizací (dále jen „satelitní balíčky“).
11. Vkládání jednotlivých družicových programových signálů do řetězu sdělení (uplink) většinou provádějí samotné vysílající organizace, někdy Canal+, ale nikdy ne v Rakousku, nýbrž v jiných členských státech Unie. Vysílá se soubor, který obsahuje celý program ve vysokém rozlišení se všemi doplňkovými informacemi, jako jsou zvuková data, titulky atd. Poté, co je soubor „odeslán“ družicí, je přijat zařízeními družicového přijímání uvnitř oblasti pokrytí. Soubor se pak rozdělí a uživatel může mít přístup k jednotlivým programům na terminálu. Programy jsou kódované a před jejich použitím je musí přijímací zařízení dekódovat. Canal+ poskytuje svým zákazníkům přístupové klíče se souhlasem vysílajících organizací. „Balíčky“ se vytvářejí kombinací přístupových klíčů pro jednotlivé programy.
12. Balíčky obsahují placené i bezplatné televizní programy. Bezplatné programy nejsou zakódované a na rakouském území je může přijímat kdokoli ve standardním rozlišení.
13. AKM podala žalobu znějící v podstatě na ukončení vysílání družicových signálů v Rakousku a na náhradu škody, když tvrdila, že s tímto vysíláním nesouhlasila. AKM se totiž domnívá, že bez ohledu na případný souhlas, který získaly vysílající organizace pro sdělení děl veřejnosti pomocí družice, by takové svolení měla mít i společnost Canal+, což nebyla schopna prokázat. AKM se proto domnívá, že společnost Canal+ porušuje práva, jejichž správu AKM zajišťuje.
14. Čtyřem společnostem, včetně společností Seven.One Entertainment Group GmbH, vysílající organizace se sídlem v Německu, a ProSiebenSat.1 PULS 4 GmbH, vysílající organizace se sídlem v Rakousku (dále společně jen „vedlejší účastnice“), byl povolen vstup do řízení ve sporu v původním řízení jako vedlejším účastnicím na podporu společnosti Canal+.
15. Rozsudkem ze dne 30. června 2020 Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) v řízení o odvolání částečně vyhověl žalobě. Tento soud zejména rozhodl, že satelitní balíčky poskytované společností Canal+ oslovovaly nové publikum, tj. publikum, které se liší od publika volně dostupného vysílání provozovatelů vysílání. Společnosti AKM i Canal+, podporované vedlejšími účastnicemi, podaly proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“ k předkládajícímu soudu.
16. Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 1 odst. 2 písm. b) [směrnice 93/83] vykládán v tom smyslu, že nikoli pouze vysílající organizace, nýbrž i poskytovatel satelitních balíčků, který se podílí na nedělitelném a jednotném úkonu vysílání, provádí užívání, které v každém případě vyžaduje souhlas, pouze v tom státě, ve kterém jsou programové signály pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem, a to s tím důsledkem, že na základě skutečnosti, že se poskytovatel satelitních balíčků podílel na vysílání, nemůže dojít k porušení autorských práv ve státě, v němž je vysílání přijímáno?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku: musí být pojem ‚sdělení veřejnosti‘, který je uveden v čl. 1 odst. 2 písm. a) a c) [směrnice 93/83], jakož i v čl. 3 odst. 1 [směrnice 2001/29], vykládán v tom smyslu, že poskytovatel satelitních balíčků, který se jako další subjekt podílí na sdělení veřejnosti pomocí družice, a který podle vlastní představy spojuje do jednoho balíčku vícero kódovaných signálů volně dostupných a placených televizních programů v HD rozlišení různých vysílajících organizací a takto vytvořený samostatný audiovizuální produkt za úplatu nabízí svým zákazníkům, potřebuje zvláštní souhlas majitele dotčených práv i ohledně chráněných obsahů volně dostupných televizních programů obsažených v tomto balíčku programů, ačkoli svým zákazníkům v tomto ohledu umožňuje přístup pouze k takovým dílům, která jsou v oblasti, ve které probíhá vysílání, volně přístupná pro kohokoli, i když v horší kvalitě standardního rozlišení?“
17. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána dne 5. května 2021. Písemné vyjádření předložily společnosti AKM, Canal+, vedlejší účastnice řízení a Evropská komise. Na jednání konaném dne 8. června 2022 byly zastoupeny tytéž účastnice řízení.
Analýza
18. Předkládající soud pokládá dvě předběžné otázky, přičemž druhá otázka závisí na odpovědi na první otázku. Vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji dát na tuto první otázku, nebude tedy nutné, pokud Soudní dvůr přijme mé uvažování, odpovídat na druhou otázku. Pro úplnost se jí však budu krátce zabývat.
K první předběžné otázce
19. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83 vykládán v tom smyslu, že poskytovatel satelitních balíčků je povinen získat v členském státě, v němž jsou takto sdělované předměty ochrany dostupné veřejnosti (přijímající členský stát), souhlas majitelů autorských práv a práv s nimi souvisejících z titulu úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice, na němž se podílí.
20. Tato otázka se týká judikatury Soudního dvora vyplývající zejména z rozsudku ze dne 13. října 2011, Airfield a Canal Digitaal (C‑431/09 a C‑432/09, dále jen „rozsudek Airfield“, EU:C:2011:648), a ve skutečnosti se týká výkladu tohoto rozsudku.
21. Před provedením analýzy rozsudku Airfield je třeba učinit několik úvodních poznámek.
Ke sdělení veřejnosti pomocí družice ve smyslu směrnice 93/83
22. V počátcích bylo televizní vysílání přirozeně omezeno na národní hranice – využívalo rozhlasové vlny, jejichž frekvence byly k dispozici státům, které je přidělovaly provozovatelům pro vysílání omezené na národní území. Oblast pokrytí signálem tak v podstatě odpovídala území státu vysílání, které zároveň představovalo územní působnost autorského práva tohoto státu.
23. Nástup televize pomocí družice tuto situaci změnil a umožnil pokrýt mnohem větší území, než je území jednoho státu. To vyvolalo otázku, které autorské právo se použije: pouze právo státu, z něhož je signál vysílán na družici, nebo také právo státu (států), v němž (nichž) je možné signál přijímat(7)?
24. Na tuto otázku z hlediska unijního práva odpovídá čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83. Ačkoli je toto ustanovení uvedeno pod nadpisem „Definice“, stanoví jedno z hlavních hmotněprávních pravidel směrnice, a to zásadu členského státu vysílání. Na základě této zásady se má za to, že k úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice, tak jak je definován v uvedené směrnici, dochází pouze v členském státě, v němž byl signál na družici vyslán. Na takový úkon se proto vztahuje i autorské právo tohoto státu.
25. Současně směrnice 93/83 zajišťuje rovnocennou ochranu autorského práva a práv s ním souvisejících ve všech členských státech harmonizací této ochrany v článcích 2 a 4 a vyloučením povinných licencí v čl. 3 odst. 1. Práva majitelů práv z titulu užívání děl v přijímajících členských státech tak budou chráněna rovnocenným způsobem podle autorského práva členského státu vysílání(8). Je na nich, aby si zajistili, že dohodnutá odměna za užívání těchto práv zohlední všechny potenciální diváky v souladu s bodem 17 odůvodnění směrnice 93/83.
26. Hlavním účelem zavedení zásady členského státu vysílání bylo usnadnit přeshraniční přenos rozhlasových a televizních programů pomocí družice při zajištění právní jistoty a odpovídající úrovně ochrany zájmů všech zúčastněných subjektů(9).
27. Zásada členského státu vysílání se však týká pouze úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice definovaného v čl. 1 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 93/83. Tato definice se skládá z několika prvků. Zaprvé tento úkon spočívá ve vkládání programových signálů do řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem. Zadruhé vkládání musí probíhat pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace. Zatřetí programové signály musí být určeny pro příjem veřejností. Začtvrté dotčený řetěz sdělení musí být nepřerušený od okamžiku, kdy jsou signály vloženy, až do okamžiku, kdy je (potenciálně(10)) přijme veřejnost. Konečně zapáté, pokud jsou signály kódované, musí být prostředky k dekódování vysílání poskytovány veřejnosti vysílající organizací, pod jejíž kontrolou a odpovědností k úkonu dochází, nebo s jejím souhlasem(11).
28. Úkon, který splňuje tyto podmínky, představuje úkon „sdělení veřejnosti pomocí družice“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/83 a vztahuje se na něj zásada členského státu vysílání. Tato zásada se vztahuje nejen na samotné vysílání, tj. vkládání programového signálu do přenosu na družici, ale také na celé sdělení, včetně směrování tohoto signálu ke koncovým uživatelům. Na sdělení jako celek se proto vztahuje pouze právo členského státu vysílání. Naproti tomu jakýkoli úkon užívání předmětů chráněných autorským právem nebo právy s ním souvisejícími na dálku, včetně pomocí družice, který nesplňuje podmínky čl. 1 odst. 2 písm. a) a c) směrnice 93/83, nelze kvalifikovat jako „sdělení veřejnosti pomocí družice“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení a nevztahuje se na něj zásada členského státu vysílání.
Rozsudek Airfield a použití na projednávanou věc
29. V rozsudku Airfield měl Soudní dvůr posoudit činnost poskytovatele satelitních balíčků, která byla podobná činnosti společnosti Canal+ v projednávané věci. Soudní dvůr dospěl k závěru, že tato činnost spadá do sdělení veřejnosti pomocí družice ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) až c) směrnice 93/83(12).
30. V projednávané věci je třeba konstatovat, že předkládající soud je poměrně skoupý na informace týkající se technických podrobností sdělení dotčeného v původním řízení. Jelikož se však předběžné otázky týkají výkladu čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83, jakož i nepřímo rozsudku Airfield, předpokládám, že závěr, k němuž Soudní dvůr dospěl v tomto rozsudku ohledně kvalifikace činnosti poskytovatele satelitních balíčků, je použitelný i v projednávané věci.
31. To znamená, že programové signály jsou vkládány do řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem, a to buď samotnými vysílajícími organizacemi, nebo společností Canal+, ale s jejich souhlasem. Vysílající organizace tedy mají nad tímto vkládáním kontrolu a přebírají za něj odpovědnost(13). Tyto signály jsou určeny pro příjem veřejností. Cílem dotčené činnosti je totiž přenos programů určených k přímému příjmu veřejností(14). Řetěz sdělení je nepřerušený mezi vkládáním signálů na družici a jejich případným příjmem veřejností. Případné zásahy do těchto signálů, jako je komprimování nebo kódování a dekódování, jsou součástí obvyklých technických činností při přípravě signálů pro přenos pomocí družice a nepředstavují přerušení řetězu sdělení(15). Konečně je nesporné, že společnost Canal+ poskytuje veřejnosti prostředky k dekódování se souhlasem příslušných vysílajících organizací.
32. Plně souhlasím s analýzou, kterou Soudní dvůr provedl v rozsudku Airfield, pokud jde o kvalifikaci činnosti poskytovatele satelitních balíčků jako sdělení veřejnosti pomocí družice. Jediným bodem, o němž mám v této fázi pochybnost, je zjištění, že zaprvé se kontrola a odpovědnost vysílající organizace uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/83 nevztahují na úkon sdělení veřejnosti pomocí družice jako celek, ale pouze na vkládání signálů do řetězu sdělení, a zadruhé že tato kontrola a tato odpovědnost mohou být sdílené(16).
33. Zaprvé, pokud podle výše uvedeného ustanovení musí být programové signály od jejich vložení do řetězu sdělení určeny k příjmu veřejností(17) a pokud tento řetěz musí být nepřerušovaný, kontrola vkládání těchto signálů nutně a automaticky znamená kontrolu úkonu sdělení veřejnosti jako celku. Převzetí kontroly jinou osobou po vložení signálů, například za účelem časového posunu přenosu nebo změny jeho určení, totiž znamená přerušení řetězu sdělení.
34. Totéž platí i pro odpovědnost. V nepřerušeném řetězu sdělení vede rozhodnutí o vkládání signálů nutně k jejich zpřístupnění veřejnosti, takže vysílající organizace nemůže popřít svou odpovědnost za sdělení programů přenášených těmito signály veřejnosti. Tak je tomu i v případě kódovaných signálů, neboť aby mohlo dojít ke sdělení veřejnosti pomocí družice, musí být prostředky k dekódování vysílání poskytovány veřejnosti se souhlasem vysílající organizace, což této organizaci dává kontrolu nad tímto aspektem úkonu sdělení. Jelikož je tento souhlas udělen svobodně, znamená také odpovědnost.
35. Zadruhé podle čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/83 jsou kontrola a odpovědnost vysílající organizace podmínkou pro to, aby byl dotčený úkon považován za sdělení veřejnosti pomocí družice a aby se na něj vztahovala ustanovení této směrnice, zejména zásada členského státu vysílání jako místa, kde k úkonu dochází.
36. Pokud jde o kontrolu, považuji za zřejmé, že nestačí, aby vysílající organizace měla pouze částečnou kontrolu. Pro splnění podmínky musí být kontrola úplná.
37. Požadavek kontroly samozřejmě neznamená, že by vysílající organizace musela sama provádět všechny operace, které zahrnuje sdělení veřejnosti pomocí družice. Kontrola má podobu smluvních ujednání s takovými třetími subjekty, jako je poskytovatel satelitních balíčků. Tyto třetí subjekty jednají jako zástupci vysílající organizace, která si zachovává kontrolu nad úkonem sdělení.
38. Nejedná se ani o kontrolu nad každým, byť nepatrným, aspektem sdělení. Vysílající organizace musí mít kontrolu nad prvky, které jsou důležité z hlediska autorského práva, včetně samotného úkonu sdělení, přesného obsahu sdělení a cílové veřejnosti. Naproti tomu takové technické otázky, jako je komprimování signálu nebo standard, v němž bude kódován, nejsou relevantní a mohou o nich rozhodovat subjekty, kterým vysílající organizace svěří technickou realizaci sdělení.
39. Nelze sdílet ani odpovědnost vysílající organizace. V článku 1 odst. 2 písm. a) až c) směrnice 93/83 unijní normotvůrce nejen definoval úkon sdělení veřejnosti pomocí družice jako jediný úkon užívání ve smyslu autorského práva a místo tohoto úkonu, ale také určil jeho autora v osobě vysílající organizace, která toto sdělení iniciuje(18). Tato organizace odpovídá zejména za užívání předmětů ochrany vůči majitelům autorských práv a práv s nimi souvisejících. Tato odpovědnost vysílající organizace je doplňkem zásady státu vysílání. Cílem směrnice 93/83 totiž bylo nejen usnadnit přenos programů pomocí družice odstraněním překážek spojených s teritorialitou autorského práva, ale také ochrana autorských práv a práv s nimi souvisejících určením subjektu odpovědného za úkon sdělení veřejnosti pomocí družice jako celek(19).
40. Při úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/83 musí mít tedy vysílající organizace plnou kontrolu nad tímto úkonem jako celkem a nést za něj plnou odpovědnost(20).
K tvrzením AKM týkajícím se použitelnosti ustanovení o sdělení veřejností pomocí družice na poskytovatele satelitních balíčků
41. Zjištění, že činnost takového poskytovatele satelitních balíčků, jako je Canal+, spadá do sdělení veřejnosti pomocí družice(21), mi umožňuje odpovědět na některá tvrzení, která v projednávané věci předložila AKM.
42. AKM zaprvé tvrdí, že v době přijetí směrnice 93/83 neexistoval ekonomický model satelitních balíčků a že autoři této směrnice nepočítali s činností spočívající v poskytování takových balíčků. Ustanovení uvedené směrnice, a zejména zásada členského státu vysílání, by se tedy neměla použít.
43. Je docela možné, že autoři směrnice 93/83 neznali model satelitních balíčků. To však nic nemění na skutečnosti, že činnost poskytovatelů těchto balíčků je naprosto v souladu s ustanoveními této směrnice věnovanými sdělení veřejnosti pomocí družice. Takové sdělení totiž nemusí nutně provádět vysílající organizace; stačí, když si tato organizace ponechá kontrolu nad takovým sdělením. Některé úkoly může svěřit jinému subjektu, například poskytovateli satelitních balíčků. Poskytování takových balíčků nevyžaduje ani přerušení řetězu sdělení mezi vkládáním programových signálů a jejich potenciálním příjmem veřejností. Pokud jde o kódování a dekódování, tato ustanovení pouze vyžadují, aby tyto úkony byly prováděny se souhlasem dotčené vysílající organizace. Nic tedy nebrání použití uvedených ustanovení na činnost spočívající v poskytování satelitních balíčků.
44. Zadruhé AKM tvrdí, že činnost poskytovatele satelitních balíčků by měla být považována za přenos ve smyslu čl. 1 odst. 3 směrnice 93/83. Předkládající soud toto tvrzení odmítá s odůvodněním, že přenos předpokládá původní přenos, který v projednávané věci chybí. S tímto stanoviskem souhlasím. Pokud činnost poskytovatele satelitních balíčků spadá do jediného úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice, nelze hovořit o původním přenosu a přenosu.
45. Je sice pravda, že na základě nové směrnice (EU) 2019/789(22) je možné dospět k odlišnému závěru a že v závislosti na způsobu vložení signálu vedoucího na družici a na tom, zda dotčená vysílající organizace poskytuje programy zařazené do satelitního balíčku samostatně a bezplatně či nikoli, lze činnost dotčenou v projednávané věci kvalifikovat jako „přenos programů prostřednictvím přímého dodání signálu“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 této směrnice nebo jako „převzaté vysílání“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice. Jedná se tedy o konkludentní změnu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/83 vedle výslovné změny čl. 1 odst. 3 této směrnice stanovené v článku 9 směrnice 2019/789.
46. Jak však Komise vysvětlila ve svém vyjádření, směrnice 2019/789 není ratione temporis použitelná na spor v původním řízení. Kromě toho nebyla zmíněna v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ani nebyla projednána mezi účastnicemi řízení. Pro účely odpovědi na předběžné otázky v projednávané věci proto není na místě tuto směrnici zohlednit.
K otázce odpovědnosti poskytovatele satelitních balíčků z důvodu sdělení nové veřejnosti
47. Poté, co Soudní dvůr v rozsudku Airfield konstatoval, že vysílání televizních programů pomocí družice a jejich distribuce poskytovatelem satelitních balíčků představují jediné a nedělitelné sdělení veřejnosti pomocí družice(23), pokračoval v analýze týkající se odpovědnosti takového poskytovatele podle autorského práva. Rozvinul tak myšlenku, že ačkoli se jedná o jediný a nedělitelný úkon sdělení veřejnosti pomocí družice, je poskytovatel satelitních balíčků povinen získat nezávisle na vysílající organizaci souhlas majitelů autorských práv a práv s nimi souvisejících, pokud jde o novou veřejnost, které umožňuje přístup k takto sdělovaným předmětům ochrany(24).
48. Tuto analýzu Soudního dvora považuji za problematickou, neboť je podle mého názoru neslučitelná s jedinečným a nedělitelným charakterem sdělení veřejnosti pomocí družice, který byl konstatován v rozsudku Airfield, přičemž tento jedinečný a nedělitelný charakter je podmínkou pro kvalifikaci úkonu jako „sdělení veřejnosti pomocí družice“ ve smyslu směrnice 93/83. Tuto myšlenku rozvedu dále v tomto stanovisku.
– K pojmu „nová veřejnost“
49. Soudní dvůr zavedl ve své judikatuře pojem „nová veřejnost“ v rozsudku ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764). Tento pojem je v něm definován jako „veřejnost odlišná od veřejnosti, ke které směřovalo původní sdělování díla“(25). Soudní dvůr se inspiroval průvodcem Bernskou úmluvou(26), který vykládá následovně:
„[…] autor tím, že udělí souhlas k vysílání svého díla rozhlasem či televizí, zohledňuje pouze přímé uživatele, to znamená držitele přijímačů, kteří jednotlivě nebo v soukromém či rodinném kruhu přijímají jednotlivé pořady. Podle tohoto průvodce, jakmile k tomuto příjmu dochází pro širší okruh obecenstva nezávislým aktem, prostřednictvím kterého je vysílané dílo sdělováno nové veřejnosti, a někdy i za účelem dosažení zisku, může využívat poslechu nebo sledování díla nová část veřejnosti přijímající pořad a sdělování pořadu prostřednictvím tlampačů nebo podobných zařízení již není pouhým příjmem samotného pořadu. Jak uvádí zmíněný průvodce, tento veřejný příjem dává podnět k využití výlučného práva autora ke svolení tohoto příjmu“(27).
50. Pojem „nová veřejnost“ byl následně vymezen v judikatuře Soudního dvora tak, že se vztahuje k „veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování souhlasu s jejich užitím sdělováním původní veřejnosti“(28). V tomto významu je tento pojem používán do současnosti(29).
51. Z této definice, vykládané ve světle části Průvodce Bernskou úmluvou, která posloužila Soudnímu dvoru jako inspirace při vývoji tohoto pojmu v unijním autorském právu, vyplývají dva důležité prvky. Nejprve, použití tohoto pojmu má smysl pouze v případě, že existují dvě po sobě následující sdělení veřejnosti(30): primární sdělení, rovněž nazývané jako „původní sdělení“, k němuž majitelé autorských práv udělili souhlas, a sekundární sdělení, které vychází z původního sdělení a je určeno dotčené nové veřejnosti. Dále, pokud je toto sekundární sdělení závislé na původním sdělení, představuje odlišné využití, a proto vyžaduje samostatný souhlas.
52. Existence nové veřejnosti je tedy pouze kritériem, které umožňuje konstatovat existenci sdělení veřejnosti odlišného od původního sdělení.
– K veřejnosti, které se týká sdělení veřejnosti pomocí družice
53. V případě přímého vysílání pomocí družice (tj. sdělení veřejnosti pomocí družice ve smyslu směrnice 93/83) existuje jediná a nedělitelná veřejnost, stejně jako je jediný a nedělitelný úkon, kterým tato veřejnost přijímá sdělení předmětů ochrany. V případě volně dostupného vysílání je uvedená veřejnost tvořena osobami, které se nacházejí v oblasti příjmu (footprint) družice. Pokud je vysílání kódované, tvoří veřejnost osoby, kterým vysílající organizace poskytla nebo kterým s jejím souhlasem byly poskytnuty prostředky k dekódování vysílání.
54. Tvrzení, že pro jediný úkon sdělení existují dvě různé veřejnosti, by si protiřečilo, protože veřejnost je definována právě ve vztahu ke sdělení. Veřejnost dotčená tímto sdělením je veřejností uvedeného sdělení a každá další veřejnost (nová veřejnost) nutně předpokládá nový úkon sdělení.
55. Je tedy rozporuplné na jedné straně konstatovat jedinou a nedělitelnou povahu sdělení veřejnosti pomocí družice a na druhé straně tvrdit, že existuje další veřejnost pro toto sdělení, která nebyla zohledněna majiteli autorských práv. V takovém případě, jako je případ dotčený ve věci, v níž byl vydán rozsudek Airfield, a jako je případ dotčený v projednávané věci, tj. kódované vysílání pomocí družice, na němž se podílí poskytovatel satelitních balíčků, tvoří veřejnost osoby, kterým tento poskytovatel poskytuje prostředky pro dekódování vysílání za úhradu předplatného a se souhlasem vysílajících organizací, pod jejichž kontrolou byly programové signály tvořící balíčky vloženy do řetězu sdělení.
56. Vysílající organizace nutně zohlednily tuto veřejnost, protože daly souhlas k tomu, aby uvedené veřejnosti byly poskytnuty prostředky pro dekódování vysílání. Je zajisté možné, že vysílající organizace nebyly dostatečně transparentní vůči majitelům autorských práv a že majitelé autorských práv počítali s jinou veřejností, než byla veřejnost, pro kterou bylo sdělení skutečně určeno. V takovém případě je však celé sdělení veřejnosti pomocí družice protiprávní, protože bylo provedeno bez souhlasu majitelů práv. Je tedy na vysílajících organizacích, aby tento souhlas získaly(31) v členském státě původu sdělení. To však nezakládá žádné právo majitelů práv bránit se v členském státě příjmu proti činnosti poskytovatele satelitních balíčků.
57. Na tomto závěru nic nemění ani různá plnění poskytovaná tímto poskytovatelem a uvedená Soudním dvorem v rozsudku Airfield.
58. Zaprvé, pokud jde o kódování signálu a poskytnutí prostředků k dekódování vysílání veřejnosti(32), takové plnění spadá, pokud je prováděno se souhlasem vysílající organizace, v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice 93/83 do jediného a nedělitelného úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice. Pokud tedy poskytovatel satelitních balíčků tím, že umožní veřejnosti dekódovat programy, poskytne této veřejnosti přístup k předmětům ochrany, jedná se o členy veřejnosti, kterých se týká sdělení veřejnosti pomocí družice, tedy o tu část veřejnosti, která byla zohledněna vysílajícími organizacemi, které jsou původci tohoto sdělení.
59. Zadruhé, pokud jde o skutečnost, že poskytovatel satelitních balíčků účtuje cenu za předplatné, Soudní dvůr sám uvádí, že se jedná o cenu za přístup ke sdělení veřejnosti pomocí družice(33), a tedy veřejnosti tohoto sdělení.
60. Konečně zatřetí, pokud jde o skutečnost, že poskytovatel satelitních balíčků sdružuje několik sdělení pocházejících od různých vysílajících organizací do nového audiovizuálního produktu(34), je třeba poznamenat následující. Autorské právo nepoužívá pojmy jako audiovizuální produkty, satelitní balíčky nebo dokonce vysílané pořady, ale pojem „předměty ochrany“, tj. díla a předměty práv souvisejících, neboť právě ve vztahu k těmto předmětům vykonávají majitelé práv svá výlučná práva. Zařazení programu obsahujícího předmět ochrany do satelitního balíčku daného poskytovatele proto sice může ovlivnit cenu za souhlas ke sdělení tohoto předmětu ochrany veřejnosti, která může být stanovena na základě očekávaného příjmu z užívání daného předmětu ochrany, v žádném případě však nepředstavuje úkon spadající do oblasti výlučných práv zaručených autorským právem. Sdružení různých programů od různých vysílajících organizací do satelitního balíčku je tedy z hlediska existence úkonu podléhajícího svolení majitelů autorských práv irelevantní.
61. Těmito úkony tedy poskytovatel satelitních balíčků, na rozdíl od toho, co rozhodl Soudní dvůr v rozsudku Airfield(35), nerozšiřuje okruh osob, které mají přístup k programům, jež tyto balíčky tvoří, v porovnání s osobami, kterých se týká sdělení veřejnosti pomocí družice uskutečněné pod kontrolou a odpovědností vysílajících organizací, od nichž tyto programy pocházejí. Jeho činnost proto nevyžaduje souhlas majitelů autorských práv a práv s nimi souvisejících z titulu jakékoli nové veřejnosti.
62. Jinak by tomu bylo pouze v případě, že by poskytovatel satelitních balíčků prováděl sdělení vlastní veřejnosti(36). Nejednalo by se o sdělení veřejnosti pomocí družice ve smyslu směrnice 93/83, které je nutně prováděno pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace, ale o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. V takovém případě by se tedy nepoužila zásada členského státu vysílání zavedená v čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83; v souladu se zásadou teritoriality autorského práva by se mělo za to, že k úkonu došlo v přijímajícím členském státě.
63. Takové řešení by však bylo v rozporu se zjištěními Soudního dvora uvedenými v bodech 51 až 69 rozsudku Airfield, která se týkají jediné a nedělitelné povahy sdělení veřejnosti pomocí družice, na němž se podílí poskytovatel satelitních balíčků. Podle mého názoru by bylo rovněž v rozporu se zněním směrnice 93/83, které vyžaduje, aby sdělení, které splňuje podmínky stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. a) a c) této směrnice, bylo kvalifikováno jako „sdělení veřejnosti pomocí družice“, a tedy jako jediný úkon, který se uskutečňuje v členském státě, v němž je programový signál vložen do řetězu sdělení.
– Ke vztahu mezi volně dostupným vysíláním a kódovaným vysíláním
64. Nejasnost může pravděpodobně pramenit ze skutečnosti, že některé televizní programy jsou vysílány (pomocí družice) současně a na stejném území jak ve volně dostupné podobě, tak často v lepší kvalitě v zakódované podobě, za jejichž příjem je třeba zaplatit dodatečnou platbu. Mohlo by se tedy zdát, že kódované vysílání je přenosem volně dostupného vysílání, a je tedy určeno pro novou veřejnost ve srovnání s veřejností dotčenou tímto druhým vysíláním. Zdá se, že takto rozhodl odvolací soud v původním řízení.
65. Tak tomu však podle mého názoru není. Volně dostupné vysílání není přijímáno za účelem přenosu v zakódované podobě a toto posledně uvedené vysílání (tj. vysílání v zakódované podobě) může existovat i bez volně dostupného vysílání. Jedná se o dvě samostatná a nezávislá vysílání, přičemž obě tato vysílání je třeba označit za primární a obě jsou určena různým veřejnostem. To platí tím spíše, že kódované vysílání je obvykle prováděno v lepší kvalitě, zejména ve vysokém rozlišení, než volně dostupné vysílání. V případě volně dostupného vysílání je veřejnost tvořena osobami, které se nacházejí v oblasti pokrytí, zatímco v případě kódovaného vysílání je tvořena osobami, které mají prostředky k dekódování vysílání. Nejedná se tedy o novou veřejnost pro jedno z těchto vysílání ve srovnání s veřejností pro druhé. Pokud jsou tato vysílání uskutečňována za podmínek stanovených v čl. 1 odst. 2 písm. a) a c) směrnice 93/83, jedná se o dva samostatné úkony sdělení veřejnosti pomocí družice, přičemž oba jsou přičitatelné vysílající organizaci, pod jejíž kontrolou a odpovědností byl programový signál vložen do řetězu sdělení.
66. Okolnost, že signál těchto dvou vysílání lze komprimovat a multiplexovat do jediného souboru pro směrování na družici(37), na tomto závěru nic nemění. Z právního hlediska je důležité pouze sdělení předmětu ochrany určitým technickým prostředkem, v projednávané věci družicí, určité veřejnosti. Technické podrobnosti směrování signálu obsahujícího tento předmět k veřejnosti jsou z tohoto hlediska irelevantní.
67. Zahrnutí volně dostupných programů do satelitních balíčků poskytovatelem těchto balíčků je pouhým obchodním sdělením vůči zákazníkům, jehož cílem je zdánlivě zvýšit počet programů dostupných v balíčku. Pokud jde nicméně o volně dostupné programy, poskytovatel satelitních balíčků působí nanejvýš jako poskytovatel technického vybavení pro jejich příjem, tj. přijímače a případně satelitní antény. Jeho ostatní služby naproti tomu nejsou pro takový příjem nezbytné(38).
Závěry a odpověď na první předběžnou otázku
68. V souladu s výše uvedeným by poskytovatel satelitních balíčků mohl nést odpovědnost vůči majitelům autorských práv a práv s nimi souvisejících za sdělení nové veřejnosti pouze tehdy, pokud by byla jeho činnost považována za sdělení veřejnosti odlišné od sdělení veřejnosti pomocí družice, které lze přičíst vysílající organizaci, pod jejíž kontrolou a odpovědností byl programový signál vložen do řetězu sdělení. V tomto případě by se sdělení veřejnosti poskytovatelem satelitních balíčků uskutečnilo v přijímajícím členském státě. Podle mého názoru, který je potvrzen v první části rozsudku ve věci Airfield, tomu tak přitom není, neboť poskytovatel satelitních balíčků se podílí na jediném a nedělitelném úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice. Žádné nové veřejnosti se tedy netýká.
69. Nebudu se dále podrobněji zabývat otázkou, zda by poskytovatel satelitních balíčků mohl být případně činěn odpovědným z jiných důvodů než z důvodu sdělení nové veřejnosti, společně s vysílající organizací, která toto sdělení uskutečnila. I když tento názor nesdílím, je nicméně pro odpověď na první předběžnou otázku irelevantní. Tato otázka se totiž netýká toho, zda je poskytovatel satelitních balíčků odpovědný vůči majitelům autorských práv a práv s ním souvisejících, ale toho, zda je odpovědný v přijímajícím členském státě. Podle čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83 se přitom má za to, že ke sdělení veřejnosti pomocí družice dochází výhradně v členském státě vysílání. Právě v tomto členském státě proto mohou případně majitelé autorských práv uplatnit svá práva vůči poskytovateli satelitních balíčků.
70. Navrhuji tedy na první předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83 musí být vykládán v tom smyslu, že poskytovatel satelitních balíčků není povinen získat v členském státě, v němž jsou takto sdělované předměty ochrany dostupné veřejnosti, souhlas majitelů autorských práv a práv s nimi souvisejících z titulu úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice, na němž se tento poskytovatel podílí.
K druhé předběžné otázce
71. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu, vykládané ve světle vysvětlení obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je, zda musí být právní nauka týkající se nové veřejnosti vykládána v tom smyslu, že pokud jsou vysílané programy v oblasti pokrytí družice volně dostupné ve standardním rozlišení, nepředstavuje skutečnost, že poskytovatel satelitních balíčků zařadí tytéž programy ve vysokém rozlišení do balíčku určeného veřejnosti v téže oblasti, sdělení nové veřejnosti.
72. Tato otázka byla položena pouze pro případ, že by z odpovědi Soudního dvora na první předběžnou otázku vyplývalo, že poskytovatel satelitního balíčku sděluje předměty ochrany nové veřejnosti v přijímajícím členském státě. Pokud by přitom Soudní dvůr souhlasil s mým návrhem odpovědi na první předběžnou otázku, nebylo by nutné odpovídat na druhou otázku. Proto jen pro úplnost uvedu následující poznámky k této druhé otázce.
73. Zaprvé, jak jsem již vysvětlil, pojem „nová veřejnost“ má smysl pouze v případě, že existují dvě sdělení veřejnosti propojená tak, že jedno z nich je primárním (původním) sdělením a druhé je sekundárním sdělením závislým na prvním. Je však obtížné si představit, že by přenos televizního programu ve vysokém rozlišení mohl představovat převzaté vysílání ve standardním rozlišení. Autor takového přenosu by totiž musel mít přístup k programu ve vysokém rozlišení prostřednictvím jiného zdroje než přenosu ve standardním rozlišení. Nejedná se tedy o sekundární sdělení a pojem „nová veřejnost“ se nepoužije(39).
74. Zadruhé kvalita obrazu může být důležitým faktorem atraktivity díla pro veřejnost, zejména v případě audiovizuálních děl, a ovlivnit tak cenu, kterou budou majitelé autorských práv schopni získat výměnou za souhlas s užíváním tohoto díla. Tito majitelé jsou tedy oprávněni omezit souhlas na určitou kvalitu vysílání, například na vysílání ve standardním rozlišení. Samotná skutečnost, že dílo je dostupné stejné veřejnosti v nižší kvalitě obrazu, nezbavuje provozovatele tohoto díla automaticky povinnosti získat souhlas uvedených majitelů k jeho vysílání ve vyšší kvalitě.
75. Argument předložený v této souvislosti společností Canal+, že v projednávané věci AKM zastupuje majitele hudebních děl a že zvuková stopa televizního signálu je stejná při vysílání ve vysokém i standardním rozlišení, na tomto závěru podle mého názoru nic nemění. V televizních programech jsou totiž hudební díla obvykle začleněna do audiovizuálních děl a užívána společně s nimi, takže jejich atraktivita může záviset také na kvalitě obrazu vysílání jako celku.
76. Vzhledem k tomu, že se však domnívám, že právní nauka týkající se nové veřejnosti není v projednávané věci použitelná, nebudu navrhovat odpověď na druhou předběžnou otázku.
Závěry
77. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) odpověděl následovně:
„Článek 1 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu
musí být vykládán v tom smyslu, že
poskytovatel satelitních balíčků není povinen získat v členském státě, v němž jsou takto sdělované předměty ochrany dostupné veřejnosti, souhlas majitelů autorských práv a práv s nimi souvisejících z titulu úkonu sdělení veřejnosti pomocí družice, na němž se tento poskytovatel podílí.“