ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
30. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Zpracování osobních údajů v odvětví elektronických komunikací – Důvěrný charakter sdělení – Poskytovatelé služeb elektronických komunikací – Směrnice 2002/58/ES – Článek 15 odst. 1 – Články 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie – Přístup k těmto údajům, o který požádal příslušný vnitrostátní orgán za účelem stíhání trestného činu krádeže s přitěžujícími okolnostmi – Definice pojmu ‚závažný trestný čin‘, jehož stíhání může odůvodnit závažný zásah do základních práv – Pravomoc členských států – Zásada proporcionality – Rozsah předchozího soudního přezkumu žádostí o přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací“
Ve věci C‑178/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Giudice delle indagini preliminari presso il Tribunale di Bolzano (vyšetřující soudce při Soudu prvního stupně v Bolzanu, Itálie) ze dne 20. února 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 8. března 2022, v trestních řízeních proti
Neznámému pachateli,
za účasti:
Procura della Repubblica presso il Tribunale di Bolzano,
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu),
ve složení: K. Lenaerts, předseda, L. Bay Larsen, místopředseda, A. Arabadžev, A. Prechal, K. Jürimäe, T. von Danwitz a Z. Csehi, předsedové senátů, J.-C. Bonichot, S. Rodin, P. G. Xuereb (zpravodaj), D. Gratsias, M. L. Arastey Sahún a M. Gavalec, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: C. Di Bella, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. března 2023,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Procura della Repubblica presso il Tribunale di Bolzano: F. Iovene, sostituto procuratore della Repubblica,
– za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: S. Faraci, avvocato dello Stato,
– za českou vládu: A. Edelmannová, O. Serdula, M. Smolek, T. Suchá a J. Vláčil, jako zmocněnci,
– za estonskou vládu: M. Kriisa, jako zmocněnkyně,
– za Irsko: M. Browne, Chief State Solicitor, A. Joyce a M. Tierney, jako zmocněnci, ve spolupráci s: D. Fennelly, BL,
– za francouzskou vládu: A. Daniel, A.-L. Desjonquères, B. Fodda a J. Illouz, jako zmocněnci,
– za kyperskou vládu: E. Neophytou, jako zmocněnkyně,
– za maďarskou vládu: Zs. Biró-Tóth a M. Z. Fehér, jako zmocněnci,
– za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman, A. Hanje a J. Langer, jako zmocněnci,
– za rakouskou vládu: A. Posch, J. Schmoll, C. Gabauer, K. Ibili a E. Samoilova, jako zmocněnci,
– za polskou vládu: B. Majczyna, D. Lutostańska a J. Sawicka, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: S. L. Kalėda, H. Kranenborg, L. Malferrari a F. Wilman, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 8. června 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) (Úř. věst. 2002, L 201, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 514; oprava Úř. věst. 2014, L 290, s. 11), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 337, s. 11) (dále jen „směrnice 2002/58“), ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení před Giudice delle indagini preliminari presso il Tribunale di Bolzano (vyšetřující soudce při Soudu prvního stupně v Bolzanu, Itálie) zahájeného na žádost Procura della Repubblica presso il Tribunale di Bolzano (Státní zastupitelství při Soudu prvního stupně v Bolzanu, Itálie) (dále jen „státní zastupitelství“) o povolení přístupu k osobním údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací za účelem zjištění totožnosti pachatelů dvou krádeží mobilních telefonů s přitěžujícími okolnostmi.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2002/58
3 Body 2 a 11 odůvodnění směrnice 2002/58 zní takto:
„(2) tato směrnice usiluje o respektování základních práv a zachovává zásady uznané zejména v [Listině]. Tato směrnice zejména usiluje o to, aby byla plně dodržována práva stanovená v článcích 7 a 8 uvedené listiny;
[…]
(11) tato směrnice, obdobně jako směrnice 95/46/ES [Evropského parlamentu a Rady ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355)], se netýká ochrany základních práv a svobod ve vztahu k činnostem, které se neřídí právem Společenství. Proto tato směrnice nemění stávající rovnováhu mezi právem jednotlivce na soukromí a možností, aby členské státy přijaly opatření uvedená v čl. 15 odst. 1 této směrnice, která jsou nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské prosperity státu, pokud jsou tyto činnosti spojeny s otázkami bezpečnosti státu) a pro prosazování trestního práva. Tato směrnice se tedy nedotýká možnosti členských států provádět zákonné zachycování elektronických sdělení nebo přijímat jiná opatření, je-li to nezbytné pro některý z těchto účelů a je-li to v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950], jak je vykládána v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva. Tato opatření musí být vhodná, plně přiměřená vzhledem k zamýšlenému účelu a nezbytná v demokratické společnosti a musí být předmětem odpovídajících záruk v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod;“
4 Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Není-li stanoveno jinak, použijí se definice uvedené ve směrnici [95/46] a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) [(Úř. věst. 2002, L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349)].
Použijí se rovněž tyto definice:
a) ‚uživatelem‘ se rozumí jakákoli fyzická osoba používající veřejně dostupnou službu elektronické komunikace pro soukromé či obchodní účely, přičemž není nezbytně nutné, aby byla účastníkem této služby;
b) ‚provozními údaji‘ se rozumějí jakékoli údaje zpracovávané pro účely přenosu sdělení sítí elektronických komunikací nebo pro jeho účtování;
c) ‚lokalizačními údaji‘ se rozumějí jakékoli údaje zpracovávané v síti elektronických komunikací nebo službou elektronických komunikací, které určují zeměpisnou polohu koncového zařízení uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací;
d) ‚sdělením‘ se rozumí jakákoli informace, která se vyměňuje nebo přenáší mezi určitým počtem zúčastněných stran prostřednictvím veřejně dostupné služby elektronických komunikací; toto nezahrnuje informace přenášené jako součást vysílání pro veřejnost prostřednictvím sítě elektronických komunikací s výjimkou případů, kdy lze informace přiřadit k identifikovatelnému účastníku nebo uživateli, který tyto informace přijímá;
[…]“
5 Článek 5 uvedené směrnice, nadepsaný „Důvěrný charakter sdělení“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů důvěrný charakter sdělení přenášených pomocí veřejné komunikační sítě a veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a s nimi souvisejících provozních údajů. Zejména zakáží příposlech, odposlech, uchovávání nebo jiné druhy zachycování či sledování sdělení a s nimi souvisejících provozních údajů osobami jinými než uživateli bez souhlasu dotčených uživatelů, pokud k takovému jednání nejsou zákonem oprávněny v souladu s čl. 15 odst. 1. Tento odstavec nebrání technickému uchovávání, které je nezbytné pro přenos sdělení, aniž by tím byla dotčena zásada důvěrnosti.
[…]
3. Členské státy zajistí, aby uchovávání informací nebo získávání přístupu k již uchovávaným informacím bylo v koncovém zařízení účastníka nebo uživatele povoleno pouze pod podmínkou, že dotčený účastník či uživatel poskytl svůj souhlas poté, co mu byly poskytnuty jasné a úplné informace v souladu se směrnicí 95/46/ES, mimo jiné o účelu zpracování. To nebrání technickému ukládání nebo takovému přístupu, jehož jediným účelem je provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací, nebo je-li to nezbytně nutné k tomu, aby mohl poskytovatel služeb informační společnosti poskytovat služby, které si účastník nebo uživatel výslovně vyžádal.“
6 Článek 6 téže směrnice 2002/58, nadepsaný „Provozní údaje“, stanoví:
„1. Provozní údaje vztahující se k účastníkům a uživatelům zpracovávané a uchovávané provozovatelem veřejné komunikační sítě nebo poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, musí být vymazány nebo anonymizovány, jakmile již nejsou potřebné pro přenos sdělení, aniž by tímto byly dotčeny odstavce 2, 3 a 5 tohoto článku a čl. 15 odst. 1.
2. Je možno zpracovávat provozní údaje nezbytné pro účely účtování a stanovení plateb za propojení. Takovéto zpracování je přípustné pouze do konce období, v němž lze právně napadnout účet či uplatňovat nárok na platbu.
3. Pro potřeby marketingu služeb elektronických komunikací nebo pro poskytování služeb s přidanou hodnotou může poskytovatel veřejně dostupných služeb elektronických komunikací zpracovávat údaje uvedené v odstavci 1 pouze v rozsahu nezbytném a po dobu nezbytnou pro tyto služby nebo marketing, pokud k tomu dal předem souhlas účastník nebo uživatel, jehož se údaje týkají. Účastníci či uživatelé musí mít možnost kdykoliv svůj souhlas se zpracováním provozních údajů vzít zpět.
[…]
5. Zpracování provozních údajů podle odstavců 1, 2, 3 a 4 musí být omezeno na osoby, které jednají z pověření provozovatelů veřejných komunikačních sítí a poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, a které se zabývají účtováním nebo řízením provozu, požadavky zákazníků, odhalováním podvodů, marketingem služeb elektronických komunikací nebo poskytováním služeb s přidanou hodnotou, a musí být omezeno na rozsah, který je nezbytný pro účely těchto činností.
[…]“
7 Článek 9 směrnice 2002/58, nadepsaný „Lokalizační údaje odlišné od provozních údajů“, v odstavci 1 stanoví:
„Mohou-li být zpracovávány lokalizační údaje odlišné od provozních údajů, které se vztahují k uživatelům nebo účastníkům veřejných komunikačních sítí nebo veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, je možné tyto údaje zpracovávat pouze poté, co byly anonymizovány údaje, anebo se souhlasem uživatelů nebo účastníků v nezbytném rozsahu a po nezbytnou dobu pro poskytování služeb s přidanou hodnotou. Poskytovatel služeb musí informovat uživatele nebo účastníky před obdržením jejich souhlasu o druhu lokalizačních údajů odlišných od provozních údajů, které budou zpracovávány, o účelu a délce doby zpracování a o tom, zda budou údaje předány třetí osobě za účelem poskytování služeb s přidanou hodnotou. […]“
8 Článek 15 této směrnice, nadepsaný „Použití některých ustanovení směrnice [95/46]“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy mohou přijmout legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v článku 5, článku 6, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 9 této směrnice, pokud toto omezení představuje v demokratické společnosti nezbytné, vhodné a přiměřené opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, jak je uvedeno v čl. 13 odst. 1 směrnice [95/46]. Za tímto účelem mohou členské státy mimo jiné přijmout legislativní opatření umožňující uchovávání údajů po omezenou dobu na základě důvodů uvedených v tomto odstavci. Veškerá opatření uvedená v tomto odstavci musí být v souladu s obecnými zásadami práva Společenství, včetně zásad uvedených v čl. 6 odst. 1 a 2 [SEU].“
Italské právo
Legislativní nařízení č. 196/2003
9 Článek 132 odst. 3 decreto legislativo n. 196 – Codice in materia di protezione dei dati personali, recante disposizioni per l’adeguamento dell’ordinamento nazionale al regolamento (UE) 2016/679 del Parlamento europeo e del Consiglio, del 27 aprile 2016, relativo alla protezione delle persone fisiche con riguardo al trattamento dei dati personali, nonché alla libera circolazione di tali dati e che abroga la direttiva 95/46/CE [legislativní nařízení č. 196, kterým se stanoví zákon o ochraně osobních údajů, kterým se vnitrostátní právo přizpůsobuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES] ze dne 30. června 2003 (běžný doplněk ke GURI č. 174 ze dne 29. července 2003), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „legislativní nařízení č. 196/2003“) stanoví:
„V rámci zákonem stanovené doby uchovávání, pokud existují dostatečné indicie o trestných činech, za které zákon stanoví trest odnětí svobody na doživotí nebo trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, stanovené podle článku 4 [codice di procedura penale (trestní řád)], a o trestných činech vyhrožování a obtěžování osob prostřednictvím telefonu, v případě, že jsou hrozba a obtěžování závažné, jsou údaje, pokud jsou relevantní pro zjištění skutkového stavu, získávány na základě povolení soudu odůvodněným usnesením na žádost státního zástupce nebo na žádost obhájce obžalovaného, vyšetřované osoby, poškozeného a dalších soukromých osob.“
10 Odstavec 3a tohoto článku zní:
„Existují-li naléhavé důvody a lze-li se důvodně domnívat, že by prodlení mohlo mít za následek vážné ohrožení vyšetřování, nařídí státní zástupce získání údajů odůvodněným usnesením, které neprodleně, nejpozději však do 48 hodin, oznámí soudu příslušnému k vydání povolení řádným postupem. Soud v následujících 48 hodinách rozhodne o potvrzení odůvodněným usnesením.“
11 Konečně podle odstavce 3c uvedeného článku „[ú]daje získané v rozporu s ustanoveními odstavců 3 a 3a nelze použít“.
Trestní zákoník
12 Článek 624 codice penale (trestní zákoník), nadepsaný „Krádež“, stanoví:
„Kdo si přisvojí cizí movitou věc jejím odebráním držiteli, a to s cílem dosáhnout majetkového prospěchu pro sebe nebo jinou osobu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři roky a peněžitým trestem od 154 do 516 eur.
[…]
Trestný čin je trestný na základě trestního oznámení poškozeného, pokud není splněna jedna nebo více podmínek uvedených v čl. 61 odst. 7 a článku 625.“
13 Článek 625 první pododstavec trestního zákoníku, nadepsaný „Přitěžující okolnosti“, stanoví:
„Trestný čin uvedený v článku 624 se trestá odnětím svobody na dva roky až šest let a peněžitým trestem od 927 do 1 500 eur:
[…]
2) pokud pachatel použije násilí proti majetku nebo použije jakékoli podvodné prostředky;
3) pokud má pachatel u sebe zbraně nebo omamné látky, aniž je použil;
4) v případě kapesní krádeže;
5) pokud je spáchán třemi nebo více osobami nebo jedinou osobou v přestrojení za veřejného činitele nebo osobu vykonávající veřejnou funkci, nebo se za ně vydává;
6) pokud se týká zavazadel cestujících v jakémkoli vozidle, na nádražích, letištích nebo nástupištích, v hotelech nebo v jakémkoli zařízení prodávajícím potraviny nebo nápoje;
7) pokud se týká majetku, který se nachází ve veřejných úřadech nebo zařízeních, nebo který byl konfiskován nebo zabaven, nebo který je vystaven z důvodu nutnosti nebo zvyku nebo pro účely veřejné víry, nebo je určen pro veřejnou službu nebo veřejný prospěch, obranu nebo uctívání;
7a) pokud se týká kovových součástek nebo jiných materiálů vyjmutých z infrastruktury určené pro dodávky energie, dopravních služeb, telekomunikací nebo jiných veřejných služeb a provozované veřejnými nebo soukromými subjekty na základě veřejné koncese;
8) pokud se týká tří nebo více kusů skotu ve stádě nebo skotu či koňovitých, i když nejsou ve stádě;
8a) pokud byl spáchán ve veřejné dopravě;
8b) pokud je spáchán vůči osobě, která využívá nebo právě využila služeb úvěrové instituce, pošty nebo bankomatu.“
Trestní řád
14 Článek 4 trestního řádu, nadepsaný „Pravidla pro určení příslušnosti“, zní takto:
„Při určování příslušnosti se přihlíží k trestu stanovenému zákonem za každý dokonaný trestný čin nebo za pokus o něj. K pokračování, recidivě a okolnostem spáchání trestného činu se nepřihlíží, s výjimkou přitěžujících okolností, za které zákon stanoví jiný druh trestu, než je běžný trest za trestný čin, a zvláštních okolností.“
15 Článek 269 odst. 2 tohoto trestního řádu stanoví:
„[…] Záznamy se uchovávají až do vynesení pravomocného rozsudku. Pokud však dokumentace není pro účely řízení nezbytná, mohou dotyčné osoby v zájmu ochrany důvěrnosti požádat o zničení záznamů soudce, který odposlech povolil nebo potvrdil.“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
16 V návaznosti na dvě trestní oznámení podaná pro trestné činy krádeže mobilního telefonu spáchané dne 27. října a 20. listopadu 2021 zahájilo státní zastupitelství na základě článků 624 a 625 trestního zákoníku dvě trestní řízení proti neznámým pachatelům pro trestné činy krádeže s přitěžujícími okolnostmi.
17 Za účelem zjištění totožnosti pachatelů těchto krádeží požádalo státní zastupitelství na základě čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 dne 7. prosince 2021 a dne 30. prosince 2021 Giudice delle indagini preliminari presso il Tribunale di Bolzano (vyšetřující soudce při Soudu prvního stupně v Bolzanu), který je předkládajícím soudem, o povolení získat od všech telefonních společností výpisy telefonních hovorů z odcizených telefonů. Tyto žádosti se týkaly „veškerých údajů, [které mají telefonní společnosti k dispozici], prostřednictvím metod sledování a lokalizace (zejména účastníků a případně kódů [týkajících se mezinárodní identifikace mobilního zařízení (IMEI)] volaných nebo volajících, navštívených a dosažených míst, času a trvání hovoru nebo spojení a označení dotčených částí sítí nebo základnových stanic, účastníků a kódů IMEI [zařízení] odesílatelů a příjemců SMS a MMS a je-li to možné, identifikačních údajů o příslušných držitelích) příchozích nebo odchozích telefonních hovorů a komunikací a uskutečněných spojení, včetně roamingových hovorů, a to včetně těch, které nejsou účtovány (prozvánění), ode dne krádeže do dne rozhodnutí o žádosti“.
18 Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci) (C‑746/18, EU:C:2021:152).
19 Připomíná, že podle bodu 45 tohoto rozsudku je vnitrostátní právní úprava, která umožňuje orgánům veřejné moci přístup k výpisům telefonních hovorů obsahujícím soubor provozních nebo lokalizačních údajů, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě dotyčného uživatele, odůvodnitelná s ohledem na zásadu proporcionality stanovenou v čl. 52 odst. 1 Listiny a závažnost zásahu do základních práv na respektování soukromého života, ochranu osobních údajů a svobodu projevu a informací, která jsou zaručena v článcích 7, 8 a 11 Listiny, pouze tehdy, je-li určena ke stíhání takových závažných trestných činů, jako je závažné ohrožení veřejné bezpečnosti, kterou se rozumí bezpečnost státu, a jiné závažné trestné činnosti.
20 V této souvislosti předkládající soud uvádí, že Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) v rozsudku č. 33116 ze dne 7. září 2021 rozhodl, že s ohledem na výkladovou diskreci pokud jde o určení trestných činů, které představují závažné ohrožení veřejné bezpečnosti nebo jiné závažné trestné činnosti ve smyslu judikatury Soudního dvora, postrádá tato judikatura znaky požadované pro přímou aplikaci vnitrostátními soudy. Italský zákonodárce proto změnil čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 tak, aby jako závažné trestné činy, pro které lze výpisy telefonních hovorů získat, byly kvalifikovány ty trestné činy, za které zákon ukládá trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby „nejméně tři roky“.
21 Podle předkládajícího soudu je tato tříletá hranice trestní sazby, při jejímž překročení trest odnětí svobody za trestný čin odůvodňuje, aby tento trestný čin mohl vést k poskytnutí výpisů telefonních hovorů orgánům veřejné moci, taková, že by těmto orgánům mohly být tyto výpisy poskytovány za účelem stíhání trestných činů, které mají pouze omezenou společenskou škodlivost a které jsou trestné pouze na základě trestního oznámení jednotlivce, zejména krádeží nízké hodnoty, jako je krádež mobilního telefonu nebo jízdního kola.
22 Dotčené vnitrostátní ustanovení je tak podle předkládajícího soudu v rozporu se zásadou proporcionality stanovenou v čl. 52 odst. 1 Listiny, která vyžaduje, aby při stíhání trestného činu byla závažnost stíhaného trestného činu a porušená základní práva vyvážena. Tato zásada totiž brání tomu, aby porušení základních práv zaručených články 7, 8 a 11 Listiny bylo odůvodněno stíháním takového trestného činu, jako je krádež.
23 Předkládající soud upřesňuje, že italské soudy mají velmi omezenou diskreční pravomoc při odmítnutí povolení k získání výpisů telefonních hovorů, neboť podle dotčeného ustanovení musí být povolení uděleno, pokud existují „dostatečné indicie o trestných činech“ a pokud jsou požadované údaje „relevantní pro zjištění skutkového stavu“. Italské soudy tedy nemají žádný prostor pro uvážení, pokud jde o konkrétní závažnost vyšetřovaného trestného činu. Toto definitivní posouzení provedl italský zákonodárce, když stanovil, že povolení k získání údajů se uděluje zejména pro všechny trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky.
24 Za těchto podmínek se Giudice delle indagini preliminari presso il Tribunale di Bolzano (vyšetřující soudce při Soudu prvního stupně v Bolzanu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání čl. 15 odst. 1 směrnice [2002/58] takovému ustanovení vnitrostátní právní úpravy, jako je ustanovení obsažené v čl. 132 [odst. 3] legislativního nařízení [č. 196/2003], které stanoví, že:
,3. V rámci zákonem stanovené doby uchovávání, pokud existují dostatečné indicie o trestných činech, za které zákon stanoví trest odnětí svobody na doživotí nebo trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, stanovené podle článku 4 trestního řádu, a o trestných činech vyhrožování a obtěžování osob prostřednictvím telefonu, v případě, že jsou hrozba a obtěžování závažné, jsou údaje, pokud jsou relevantní pro zjištění skutkového stavu, získávány na základě povolení soudu odůvodněným usnesením na žádost státního zástupce nebo na žádost obhájce obžalovaného, vyšetřované osoby, poškozeného a dalších soukromých osob‘?“
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
25 Italská vláda a Irsko se domnívají, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je částečně nepřípustná. Uvádějí, že žádosti o přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací podalo státní zastupitelství na základě čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 za účelem stíhání trestných činů krádeže mobilních telefonů s přitěžujícími okolnostmi. Předběžnou otázkou se přitom předkládající soud Soudního dvora rovněž táže, zda čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 brání vnitrostátnímu ustanovení, které umožňuje získat přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací za účelem stíhání jiných trestných činů, na které se vztahuje čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003, než které jsou předmětem původního řízení, jako je prostá krádež nebo závažné obtěžování po telefonu. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy hypotetická v rozsahu, v němž se týká těchto jiných trestných činů.
26 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 21. března 2023, Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními), C‑100/21, EU:C:2023:229, bod 52 a citovaná judikatura].
27 Z toho plyne, že se k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 21. března 2023, Mercedes-Benz Group (Odpovědnost výrobců vozidel vybavených odpojovacími zařízeními), C‑100/21, EU:C:2023:229, bod 53 a citovaná judikatura].
28 Předběžná otázka přitom tím, že cituje čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 v úplném znění, i když nerozlišuje mezi druhy trestných činů, na které se toto ustanovení vztahuje, nutně zahrnuje trestný čin krádeže s přitěžujícími okolnostmi, v souvislosti s nimiž byly ve věci v původním řízení podány žádosti o povolení přístupu k osobním údajům.
29 Tato otázka tedy není hypotetická, a je proto přípustná.
K předběžné otázce
30 Jak uvedla francouzská vláda ve svém písemném vyjádření, otázka položená předkládajícím soudem, jak byla formulována, vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl o slučitelnosti čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58.
31 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o výkladu vnitrostátních právních a správních předpisů ani o souladu takových ustanovení s unijním právem. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU může Soudní dvůr vykládat unijní právo pouze v mezích pravomocí svěřených Unii [rozsudek ze dne 14. prosince 2023, Getin Noble Bank (Promlčecí lhůta u nároků na vrácení), C‑28/22, EU:C:2023:992, bod 53 a citovaná judikatura].
32 Z ustálené judikatury však vyplývá, že Soudnímu dvoru přísluší v případě otázek, jež jsou formulovány nepřesně nebo překračují rámec úkolů svěřených Soudnímu dvoru článkem 267 SFEU, aby vytěžil ze všech poznatků poskytnutých vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, ty prvky unijního práva, které s přihlédnutím k předmětu sporu vyžadují výklad. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval (rozsudek ze dne 14. prosince 2023, Sparkasse Südpfalz, C‑206/22, EU:C:2023:984, bod 20 a citovaná judikatura).
33 Soudní dvůr kromě toho může zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal (rozsudek ze dne 17. listopadu 2022, Harman International Industries, C‑175/21, EU:C:2022:895, bod 31 a citovaná judikatura).
34 S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, které ukládá vnitrostátnímu soudu, aby v rámci předchozího přezkumu provedeného na základě odůvodněné žádosti o přístup k souboru provozních nebo lokalizačních údajů, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě uživatele prostředku elektronické komunikace, uchovávaných poskytovateli služeb elektronických komunikací, kterou podal příslušný vnitrostátní orgán v rámci trestního vyšetřování, povolit tento přístup, pokud je požadován pro účely vyšetřování trestných činů, za které lze podle vnitrostátního práva uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, za předpokladu, že existují dostatečné indicie o takových trestných činech a tyto údaje jsou relevantní pro zjištění skutkového stavu.
35 Úvodem je třeba připomenout, že pokud jde o podmínky, za kterých lze orgánům veřejné moci umožnit pro účely prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů přístup k provozním a lokalizačním údajům, které uchovávají poskytovatelé služeb elektronických komunikací, na základě legislativního opatření přijatého podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, Soudní dvůr rozhodl, že takový přístup lze umožnit pouze tehdy, pokud tito poskytovatelé uvedené údaje uchovávali v souladu s touto směrnicí [v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, La Quadrature du Net a další (Osobní údaje a boj proti porušování práv duševního vlastnictví), C‑470/21, bod 65, jakož i citovaná judikatura]. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že tento čl. 15 odst. 1, ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny, brání legislativním opatřením, která pro takové účely preventivně stanoví plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů [rozsudek ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci), C‑746/18, EU:C:2021:152, bod 30 a citovaná judikatura].
36 Je třeba rovněž připomenout judikaturu Soudního dvora, podle které závažný zásah do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny, vyplývající z přístupu orgánů veřejné moci k souboru provozních nebo lokalizačních údajů, z nichž mohou vyplynout informace o komunikaci uživatele prostředku elektronické komunikace nebo o umístění koncových zařízení, která používá, a z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě subjektů údajů, mohou odůvodnit pouze cíle spočívající v boji proti závažné trestné činnosti nebo předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti, přičemž další faktory související s přiměřeností žádosti o přístup, jako je délka období, ve vztahu k němuž je přístup k takovým údajům požadován, nemohou mít za následek, že bude možné takový přístup odůvodnit cílem prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů obecně [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci), C‑746/18, EU:C:2021:152, bod 35 a citovaná judikatura].
37 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda lze takový závažný zásah povolit u takových trestných činů, jako jsou trestné činy, na které se vztahuje vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení.
38 Pokud jde nejprve o otázku, zda takový přístup, jako je dotčený přístup, lze kvalifikovat jako závažný zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny, je třeba poznamenat, že za účelem zjištění totožnosti pachatelů údajných krádeží, v nichž tkví tento spor, státní zastupitelství požádalo předkládající soud pro každý z dotyčných mobilních telefonů na základě čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 o povolení získat veškeré údaje, které mají telefonní společnosti k dispozici, prostřednictvím metody sledování a lokalizace telefonních hovorů a komunikací a spojení uskutečněných prostřednictvím těchto telefonů. Tyto žádosti se konkrétně týkaly účastníků a IMEI kódů volaných nebo volajících, navštívených a dosažených míst, času a trvání hovoru nebo spojení a označení dotčených částí sítí nebo základnových stanic, jakož i účastníků a kódů IMEI odesílatelů a příjemců SMS a MMS.
39 Přístup k takovému souboru provozních nebo lokalizačních údajů patrně umožňuje vyvodit přesné závěry o soukromém životě osob, jejichž údaje byly uchovávány, tedy o každodenních zvyklostech, o místech, kde trvale či přechodně pobývají, o denních či jiných přesunech, o aktivitách, společenských vztazích těchto osob a o společenských kruzích, se kterými se stýkají [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci), C‑746/18, EU:C:2021:152, bod 36 a citovaná judikatura]. Zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny způsobený přístupem k takovým údajům tedy lze patrně kvalifikovat jako závažný.
40 Jak vyplývá z bodu 39 rozsudku ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci) (C‑746/18, EU:C:2021:152), tento závěr nelze vyvrátit pouze z toho důvodu, že se obě dotčené žádosti o přístup k provozním nebo lokalizačním údajům týkaly pouze krátkých období, kratších než dva měsíce, od dat údajných krádeží mobilních telefonů do dat vyhotovení těchto žádostí, jelikož uvedené žádosti se týkaly souboru těchto údajů, který mohl poskytnout přesné informace o soukromém životě osob používajících tyto mobilní telefony.
41 Stejně tak je pro účely posouzení existence závažného zásahu do práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny irelevantní okolnost, že údaje, k nimž státní zastupitelství požádalo o přístup, nejsou údaji o majitelích dotčených mobilních telefonů, nýbrž údaji o osobách, které spolu komunikovaly prostřednictvím těchto telefonů po jejich údajné krádeži. Z článku 5 odst. 1 směrnice 2002/58 totiž vyplývá, že základní povinnost zajistit důvěrný charakter elektronických sdělení přenášených pomocí veřejné komunikační sítě a veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a s nimi souvisejících provozních údajů se vztahuje na sdělení uživatelů této sítě. Článek 2 písm. a) této směrnice přitom definuje pojem „uživatel“ jako jakoukoli fyzickou osobu používající veřejně dostupnou službu elektronické komunikace pro soukromé či obchodní účely, přičemž není nezbytně nutné, aby byla účastníkem této služby.
42 S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 36 tohoto rozsudku tedy vzhledem k tomu, že takové zásahy do základních práv způsobené přístupem k údajům, jako jsou zásahy dotčené ve věci v původním řízení, mohou být považovány za závažné, mohou být odůvodněny pouze cíli boje proti závažné trestné činnosti nebo předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti.
43 Dále, i když je na vnitrostátním právu, aby stanovilo podmínky, za kterých musí poskytovatelé služeb elektronických komunikací poskytnout příslušným vnitrostátním orgánům přístup k údajům, které mají k dispozici, musí taková právní úprava stanovit jasná a přesná pravidla pro rozsah a podmínky uplatňování tohoto přístupu. Tento přístup lze v souvislosti s cílem boje proti trestné činnosti v zásadě poskytnout pouze k údajům o osobách podezřelých ze spáchání trestného činu. Aby bylo v praxi zajištěno plné dodržování těchto podmínek zaručujících, že se zásah omezí na to, co je nezbytně nutné, je zásadní, aby přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům podléhal, s výjimkou řádně odůvodněných naléhavých případů, předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2021, Prokuratuur (Podmínky přístupu k údajům o elektronické komunikaci), C‑746/18, EU:C:2021:152, body 48 až 51].
44 Pokud jde konečně o definici pojmu „závažný trestný čin“, z judikatury vyplývá, že pokud Unie nepřijala právní předpisy v dané oblasti, trestněprávní předpisy a pravidla trestního řízení spadají do pravomoci členských států. Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2019, Rimšēvičs a ECB v. Lotyšsko, C‑202/18 a C‑238/18, EU:C:2019:139, bod 57, jakož i citovaná judikatura).
45 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že definice trestných činů, polehčujících a přitěžujících okolností a trestů odráží jak společenskou realitu, tak právní tradice, které se liší nejen mezi členskými státy, ale i v čase. Tato realita a tyto tradice mají přitom nepochybný význam při určování toho, které trestné činy jsou považovány za závažné.
46 S ohledem na rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy podle Smlouvy o FEU a na značné rozdíly mezi právními systémy členských států v oblasti trestního práva je tedy třeba konstatovat, že definování „závažných trestných činů“ pro účely použití čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 přísluší členským státům.
47 Definice „závažných trestných činů“ přijatá členskými státy však musí splňovat požadavky, které vyplývají z tohoto čl. 15 odst. 1 vykládaného ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny.
48 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 tím, že umožňuje členským státům přijmout taková legislativní opatření, kterými „omezí rozsah“ práv a povinností uvedených mimo jiné v článcích 5, 6 a 9 této směrnice, jako jsou práva a povinnosti vyplývající ze zásad důvěrnosti sdělení a zákazu uchovávání s nimi souvisejících údajů, stanoví toto ustanovení výjimku z obecného pravidla stanoveného mimo jiné v těchto článcích 5, 6 a 9, a musí být tedy v souladu s ustálenou judikaturou vykládáno restriktivně. Takové ustanovení tudíž nemůže odůvodňovat, aby se výjimka ze základní povinnosti zajistit důvěrný charakter elektronických sdělení a s nimi souvisejících údajů stala pravidlem, neboť jinak by článek 5 této směrnice byl do značné míry zbaven svého významu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2022, Commissioner of An Garda Síochána a další, C‑140/20, EU:C:2022:258, bod 40).
49 Z článku 15 odst. 1 třetí věty směrnice 2002/58 dále vyplývá, že opatření přijatá členskými státy na základě tohoto ustanovení musí být v souladu s obecnými zásadami Unie, k nimž patří zásada proporcionality, a se základními právy zaručenými články 7, 8 a 11 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2022, Commissioner of An Garda Síochána a další, C‑140/20, EU:C:2022:258, bod 42).
50 Z toho vyplývá, že členské státy nemohou zkreslit pojem „závažný trestný čin“ a potažmo pojem „závažná trestná činnost“ tím, že do něj pro účely použití tohoto čl. 15 odst. 1 zahrnou trestné činy, které zjevně nejsou závažné s ohledem na společenské podmínky panující v dotyčném členském státě, přestože zákonodárce tohoto členského státu stanovil, že se trestají odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby tří let.
51 Je zásadní, aby v případě, že přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům s sebou nese riziko závažného zásahu do základních práv subjektu údajů, byl tento přístup podmíněn předchozím přezkumem ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, a to zejména za účelem ověření neexistence takového zkreslení [v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, La Quadrature du Net a další (Osobní údaje a boj proti porušování práv duševního vlastnictví), C‑470/21, body 124 až 131].
52 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že čl. 132 odst. 3 legislativního nařízení č. 196/2003 stanoví podmínky, za kterých může soud, u něhož orgán veřejné moci podal odůvodněnou žádost, povolit přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací. Toto ustanovení vymezuje trestné činy, pro jejichž stíhání lze poskytnout přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, s odkazem na trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. Tento přístup podřizuje dvojí podmínce, a sice že existují „dostatečné indicie o trestném činu“ a tyto údaje jsou „relevantní pro zjištění skutkového stavu“.
53 Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda definice „závažných trestných činů“ vyplývající z tohoto ustanovení, pro jejichž stíhání lze poskytnout přístup k údajům, není příliš široká, neboť zahrnuje trestné činy, které mají pouze omezenou společenskou škodlivost.
54 V tomto ohledu je třeba zaprvé poukázat na to, že definice, podle které jsou „závažnými trestnými činy“, pro jejichž stíhání lze povolit přístup, takové trestné činy, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody dosahuje alespoň zákonem stanovené doby, je založena na objektivním kritériu. To je v souladu s požadavkem, podle kterého musí dotčená vnitrostátní právní úprava vycházet z objektivních kritérií, na jejichž základě jsou vymezeny okolnosti a podmínky, za nichž musí být příslušným vnitrostátním orgánům poskytnut přístup k dotčeným údajům (rozsudek ze dne 5. dubna 2022, Commissioner of An Garda Síochána a další, C‑140/20, EU:C:2022:258, bod 105, jakož i citovaná judikatura).
55 Zadruhé z judikatury citované v bodě 48 tohoto rozsudku vyplývá, že definice „závažných trestných činů“ uvedená ve vnitrostátním právu, které mohou umožnit přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě subjektů údajů, nesmí být natolik široká, aby se přístup k těmto údajům stal spíše pravidlem než výjimkou. Nemůže se tedy vztahovat na převážnou většinu trestných činů, jak by tomu bylo, kdyby hranice, při jejímž překročení horní sazba trestu odnětí svobody za trestný čin odůvodňuje, aby byl tento trestný čin kvalifikován jako závažný trestný čin, byla stanovena na příliš nízké úrovni.
56 Hranice stanovená odkazem na horní sazbu trestu odnětí svobody v délce tří let se přitom v tomto ohledu nejeví jako příliš nízká (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 150).
57 Vzhledem k tomu, že definice „závažných trestných činů“, v souvislosti s nimiž lze požadovat přístup k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, neodkazuje na dolní hranici trestní sazby použitelného trestu, ale na horní hranici trestní sazby použitelného trestu, nelze zajisté vyloučit, že přístup k údajům, který představuje závažný zásah do základních práv, může být požadován pro účely stíhání trestných činů, které ve skutečnosti nespadají pod závažnou trestnou činnost (obdobně viz rozsudek ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 151).
58 Stanovení hranice, při jejímž překročení horní sazba trestu odnětí svobody za trestný čin odůvodňuje, aby byl tento trestný čin kvalifikován jako závažný trestný čin, však není nutně v rozporu se zásadou proporcionality.
59 To je podle všeho případ takového ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, neboť se týká, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, obecně přístupu k údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, aniž upřesňuje povahu těchto údajů. Toto ustanovení se tak patrně vztahuje zejména na případy, kdy přístup nelze kvalifikovat jako závažný zásah, neboť se netýká souboru údajů, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě subjektů údajů.
60 Kromě toho soud nebo nezávislý správní orgán musí být v rámci předchozího přezkumu provedeného na základě odůvodněné žádosti o přístup oprávněn odepřít nebo omezit tento přístup, pokud zjistí, že zásah do základních práv, který by takový přístup představoval, je závažný, i když je zjevné, že dotčený trestný čin ve skutečnosti nespadá pod závažnou trestnou činnost (obdobně viz rozsudek ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 152).
61 Soud nebo orgán pověřený přezkumem musí být totiž schopen zajistit spravedlivou rovnováhu mezi legitimními zájmy souvisejícími s potřebami vyšetřování v rámci boje proti trestné činnosti na jedné straně a základními právy na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů osob, jichž se přístup dotýká, na straně druhé [rozsudek z dnešního dne, La Quadrature du Net a další (Osobní údaje a boj proti porušování práv duševního vlastnictví), C‑470/21, bod 125, jakož i citovaná judikatura].
62 Konkrétně v rámci přezkumu přiměřenosti zásahu do základních práv osoby dotčené žádostí o přístup musí být tento soud nebo tento orgán schopen takový přístup vyloučit, pokud je tento přístup požadován v souvislosti se stíháním pro trestný čin, který zjevně není závažný ve smyslu bodu 50 tohoto rozsudku.
63 Z výše uvedeného vyplývá, že na předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátnímu ustanovení, které ukládá vnitrostátnímu soudu, aby v rámci předchozího přezkumu provedeného na základě odůvodněné žádosti o přístup k souboru provozních nebo lokalizačních údajů, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě uživatele prostředku elektronické komunikace, uchovávaných poskytovateli služeb elektronických komunikací, kterou předložil příslušný vnitrostátní orgán v rámci trestního vyšetřování, povolit tento přístup, pokud je požadován pro účely vyšetřování trestných činů, za které lze podle vnitrostátního práva uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, za předpokladu, že existují dostatečné indicie o takových trestných činech a tyto údaje jsou relevantní pro zjištění skutkového stavu, avšak za podmínky, že je tento soud oprávněn uvedený přístup odepřít, pokud je uvedený přístup požadován v souvislosti s vyšetřováním trestného činu, který s ohledem na společenské podmínky panující v daném členském státě zjevně není závažný.
K nákladům řízení
64 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
Článek 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009, ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládán v tom smyslu, že
nebrání vnitrostátnímu ustanovení, které ukládá vnitrostátnímu soudu, aby v rámci předchozího přezkumu provedeného na základě odůvodněné žádosti o přístup k souboru provozních nebo lokalizačních údajů, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě uživatele prostředku elektronické komunikace, uchovávaných poskytovateli služeb elektronických komunikací, kterou předložil příslušný vnitrostátní orgán v rámci trestního vyšetřování, povolit tento přístup, pokud je požadován pro účely vyšetřování trestných činů, za které lze podle vnitrostátního práva uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, za předpokladu, že existují dostatečné indicie o takových trestných činech a tyto údaje jsou relevantní pro zjištění skutkového stavu, avšak za podmínky, že je tento soud oprávněn uvedený přístup odepřít, pokud je uvedený přístup požadován v souvislosti s vyšetřováním trestného činu, který s ohledem na společenské podmínky panující v daném členském státě zjevně není závažný.
Podpisy