null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 8. května 2024(1)
Věci C‑717/22 a C‑372/23
SISTEM LUX OOD
a
VU
proti
Teritorialna direkcija Mitnica Burgas
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které podaly soud prvního stupně ve Svilengradu (Rayonen sad Svilengrad, Bulharsko) a správní soud v Chaskovu (Administrativen sad Chaskovo, Bulharsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Celní unie a volný pohyb zboží – Nařízení (EU) č. 952/2013 – Porušení celních předpisů – Správní sankce – Účinné, přiměřené a odrazující sankce – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví konfiskaci předmětu porušení celních předpisů – Majetek patřící třetí osobě“
1. V těchto dvou řízeních o předběžné otázce pokládají bulharské soudy Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu režimu porušení předpisů a sankcí, který je stanoven nařízením (EU) č. 952/2013(2).
2. Podstatou jejich otázek je: a) to, zda je úmysl nezbytným znakem skutkové podstaty porušení předpisů spočívajícího v neposkytnutí informací stanovených v článku 15 celního kodexu celním orgánům; a b) zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která za takových okolností, jako jsou okolnosti sporů v původním řízení, stanoví konfiskaci zboží jakožto sankci za porušení celních předpisů.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Rámcové rozhodnutí 2005/212/SVV(3)
3. Článek 1, nadepsaný „Definice“, čtvrtá odrážka stanoví, že „konfiskací“ se rozumí „sankce nebo opatření nařízené soudem následující po řízení, které se týká jednoho nebo více trestných činů, jež vede k trvalému odnětí majetku“(4).
2. Celní kodex
4. V bodě 38 odůvodnění je uvedeno:
„V případech, kdy celní dluh vznikne nedodržením celních předpisů, je vhodné vzít v úvahu dobrou víru dotyčné osoby a co nejvíce snížit dopad nedbalosti ze strany dlužníka.“
5. V bodě 45 odůvodnění je uvedeno:
„Je vhodné na úrovni Unie stanovit pravidla, která by vymezila okolnosti, za nichž celní orgány mohou zboží zničit nebo s ním jinak nakládat, což muselo být dříve upraveno vnitrostátními právními předpisy.“
6. Článek 15, nadepsaný „Poskytování informací celním orgánům“, stanoví:
„1. Každá osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na vyřizování celních formalit nebo na celních kontrolách, poskytne celním orgánům na jejich žádost a v jakémkoli stanoveném termínu všechny potřebné doklady a informace v náležité podobě a veškerou pomoc nezbytnou pro splnění těchto formalit nebo provedení kontrol.
2. Podáním celního prohlášení, celního prohlášení pro dočasné uskladnění, vstupního souhrnného celního prohlášení, výstupního souhrnného celního prohlášení, prohlášení o zpětném vývozu nebo oznámení o zpětném vývozu určitou osobou celním orgánům nebo podáním žádosti o povolení nebo o jakékoli jiné rozhodnutí se dotyčná osoba stává odpovědnou:
a) za správnost a úplnost informací uvedených v celním prohlášení, oznámení nebo žádosti;
b) za pravost, správnost a platnost dokladu podporujícího prohlášení, oznámení nebo žádosti;
c) případně za dodržení všech povinností v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního režimu nebo s prováděním schválených operací.
První pododstavec se rovněž vztahuje na poskytování jakýchkoli informací v jakékoli podobě požadovaných celními orgány nebo jim předložených.
Jestliže prohlášení nebo oznámení podává nebo informace poskytuje celní zástupce dotyčné osoby podle článku 18, je povinnostmi uvedenými v prvním pododstavci tohoto odstavce vázán i celní zástupce.“
7. Článek 42, nadepsaný „Uplatnění sankcí“, stanoví:
„1. Každý členský stát stanoví sankce za porušení celních předpisů. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
2. Uplatňují-li se správní sankce, mohou mít mimo jiné jednu z těchto forem, případně obě formy:
a) peněžní pokuta uložená celními orgány, případně včetně narovnání použitého namísto trestní sankce;
b) zrušení, pozastavení nebo změna jakéhokoli povolení, jehož je dotyčná osoba držitelem.
[…]“
8. Článek 79, nadepsaný „Celní dluh vzniklý nesplněním povinností nebo podmínek“, odst. 1 stanoví:
„U zboží podléhajícího dovoznímu clu vzniká celní dluh při dovozu nesplněním:
a) některé z povinností stanovených v celních předpisech pro vstup zboží, které není zbožím Unie, na celní území Unie, pro jeho odnětí celnímu dohledu nebo pro pohyb, zušlechtění, uskladnění, dočasné uskladnění, dočasné použití zboží nebo nakládání s tímto zbožím na tomto území;
b) některé z povinností stanovených v celních předpisech upravujících konečné užití zboží na celním území Unie;
c) podmínky, na jejímž základě může být zboží, které není zbožím Unie, propuštěno do celního režimu nebo mu může být přiznáno osvobození od cla či snížená sazba dovozního cla podle jeho konečného užití.“
9. Článek 158, nadepsaný „Uvedení zboží v celním prohlášení a dohled celních orgánů nad zbožím Unie“, stanoví:
„1. Veškeré zboží, které má být propuštěno do celního režimu, s výjimkou režimu svobodného pásma, musí být uvedeno v celním prohlášení, které je příslušné pro daný celní režim.
2. Ve zvláštních případech, kromě případů uvedených v čl. 6 odst. 2, lze podat celní prohlášení jinými způsoby, než je metoda elektronického zpracování dat.
3. Zboží Unie navržené v prohlášení k vývozu, k propuštění do režimu vnitřního tranzitu Unie nebo pasivního zušlechťovacího styku je pod celním dohledem od okamžiku přijetí celního prohlášení uvedeného v odstavci 1 až do okamžiku, kdy opustí celní území Unie nebo je přenecháno ve prospěch státu nebo zničeno nebo kdy je platnost celního prohlášení zrušena.“
10. Článek 198, nadepsaný „Opatření přijímaná celními orgány“:
„1. Celní orgány přijmou veškerá nezbytná opatření, včetně zabavení a prodeje nebo zničení zboží, pro nakládání se zbožím v těchto případech:
a) nebyla-li splněna jedna z povinností stanovených celními předpisy týkající se vstupu zboží, které není zbožím Unie, na celní území Unie, nebo bylo zboží vyjmuto z dohledu celních orgánů;
[…]“
11. Článek 233, nadepsaný „Povinnosti držitele tranzitního režimu Unie a dopravce a příjemce zboží přepravovaného v tranzitním režimu Unie“, odst. 3 stanoví:
„Dopravce nebo příjemce zboží, který zboží přijímá s vědomím, že se toto zboží přepravuje v tranzitním režimu Unie, je rovněž povinen ve stanovené lhůtě předložit celnímu úřadu určení zboží v nezměněném stavu a dodržet přitom opatření přijatá celními orgány k zajištění totožnosti tohoto zboží.“
B. Vnitrostátní právo. Celní zákon (zakon za mitnicite)
12. Článek 231 stanoví, že rozhodnutí o správní sankci vydává ředitel celního úřadu nebo jím jmenovaní úředníci.
13. Článek 233 stanoví:
„1. Každému, kdo přemisťuje nebo přepravuje zboží přes státní hranici bez vědomí nebo povolení celních orgánů nebo se o to pokouší, je uložena pokuta za pašování ve výši 100 až 200 % celní hodnoty zboží nebo v případě vývozu hodnoty zboží, pokud spáchaný skutek není trestným činem.
[…]
6. Výrobky, které byly předmětem pašování, budou konfiskovány ve prospěch státu bez ohledu na to, kdo je jejich majitelem, a pokud chybí nebo byly odcizeny, [pachatel] je povinen zaplatit částku rovnající se jejich celní nebo vývozní hodnotě.
[…]“
II. Skutkový stav, spor a předběžné otázky
14. Dne 28. května 2021 se srbský státní příslušník VU, který řídil nákladní vozidlo s návěsem naloženým hliníkovými výlisky, dostavil na stanoviště bulharské celní kontroly ve směru z Turecka do Srbska.
15. Během ověřování celních dokladů a vážení vozidla bylo zjištěno, že množství zboží je zjevně vyšší než množství, které bylo uvedeno ve zmíněných dokladech.
16. V rámci příslušné kontroly bylo v nákladovém prostoru vozidla nalezeno 13 palet hliníkových výlisků. Pět z nich odpovídalo plně dokladům o nákladu určené odesílající společnosti. Výlisky uložené v osmi zbývajících balících odeslaných jinou společností nebyly ohlášeny.
17. Tyto skutečnosti daly podnět ke dvěma soudním řízením, v nichž se jednotlivé příslušné soudy rozhodly obrátit na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.
A. Věc C‑717/22
18. Dne 28. května 2021 zahájilo oblastní ředitelství „Južna morska“ (Teritorialna direkcija „Južna morska“, Bulharsko) proti řidiči nákladního vozidla s návěsem řízení o uložení správní sankce za porušení čl. 233 odst. 1 celního zákona. Hliníkové desky, které nebyly uvedeny v celním prohlášení, i nákladní vozidlo byly konfiskovány.
19. Řízení o uložení správní sankce bylo zastaveno v důsledku vyšetřování pro trestný čin, zahájeného v souvislosti s týmiž skutky.
20. Poté, co bylo s konečnou platností vyloučeno spáchání trestného činu, bylo řízení o uložení správní sankce znovu obnoveno a správní orgán dospěl k závěru, že řidič svým jednáním (tj. přepravou hliníkových desek přes státní hranici bez vědomí a povolení celního orgánu) naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle čl. 233 odst. 1 celního zákona.
21. V důsledku toho správní orgán:
– uložil řidiči správní sankci v podobě pokuty ve výši 73 140,06 bulharských leva (BGN) (přibližně 37 400 eur), což odpovídá 100 % celní hodnoty zboží;
– na základě čl. 233 odst. 6 ve spojení s čl. 233 odst. 1 celního zákona nařídil konfiskaci hliníkových desek a vrácení nákladního vozidla s návěsem jeho majiteli, třetí osobě, která se na předmětných skutcích nepodílela.
22. Společnost Sistem Lux, která je majitelkou konfiskovaného zboží, napadla toto rozhodnutí před soudem prvního stupně ve Svilengradu, (Rayonen sad Svilengrad, Bulharsko), který se rozhodl položit Soudnímu dvoru tři předběžné otázky, z nichž přepisuji pouze první dvě:
„1) Musí být čl. 42 odst. 2 [celního kodexu], jenž taxativně stanoví formy správních sankcí, které mohou být uloženy za porušení celních předpisů, vykládán ve spojení s čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie [dále jen ‚Listina‘], v tom smyslu, že je nepřípustné takové vnitrostátní ustanovení, jako je čl. 233 odst. 6 [celního zákona], který jako dodatečnou správní sankci stanoví konfiskaci (zbavení majetku ve prospěch státu) předmětu správního deliktu? Je přípustná konfiskace předmětu správního deliktu v případech, kdy konfiskovaný majetek patří jiné osobě než pachateli správního deliktu?
2) Musí být čl. 42 odst. 1 [celního kodexu] ve spojení s čl. 49 odst. 3 Listiny vykládán v tom smyslu, že takové vnitrostátní ustanovení, jako je ustanovení čl. 233 odst. 6 [celního zákona], které kromě sankce ve formě ‚pokuty‘ stanoví jako další správní sankci konfiskaci (zbavení majetku ve prospěch státu) předmětu správního deliktu, je v následujících případech nepřípustné jako neúměrný sankční zásah do vlastnického práva, který je nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli: obecně v případech, kdy zkonfiskovaný majetek, který byl předmětem správního deliktu, patří pachateli správního deliktu, a v případech, ve kterých patří třetí osobě, která není pachatelem správního deliktu, a zejména v případech, kdy pachatel nespáchal správní delikt úmyslně, ale z nedbalosti?“
B. Věc C‑372/23
23. Dopravce VU, jehož se týká věc C‑717/22, napadl uloženou pokutu i konfiskaci zboží před soudem prvního stupně ve Svilengradu (Rayonen sad Svilengrad). Jeho žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 17. ledna 2022.
24. VU podal proti rozsudku vydanému v prvním stupni opravný prostředek k správnímu soudu v Chaskovu (Administrativen sad Chaskovo, Bulharsko), který se rozhodl položit Soudnímu dvoru pět předběžných otázek, z nichž přepisuji pouze první čtyři:
„1) Musí být článek 15 ve spojení s čl. 42 odst. 1 [celního kodexu] vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 233 odst. 1 [celního zákona] ve spojení s článkem 7 zákona o správních deliktech a sankcích (zakon za administrativnite narušenia i nakazania), která v případě porušení celních předpisů z nedbalosti, konkrétně nedodržením předepsané formy celního prohlášení týkajícího se zboží přepravovaného přes státní hranici stanoví uložení sankce za neúmyslně spáchané pašování? Je přípustná vnitrostátní právní úprava, která v takových případech umožňuje kvalifikovat daný delikt jako pašování spáchané z nedbalosti, nebo je nezbytným znakem skutkové podstaty pašování úmysl?
2) Musí být čl. 42 odst. 1 [celního kodexu] vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 233 odst. 1 [celního zákona] ve spojení s článkem 7 zákona o správních deliktech a sankcích, podle níž lze první delikt spadající pod pojem ‚pašování‘ bez ohledu na to, zda byl spáchán úmyslně, nebo z nedbalosti, potrestat sankcí stejného druhu a výše, a to ‚pokutou‘ ve výši 100 % až 200 % celní hodnoty předmětu daného deliktu?
3) Musí být čl. 42 odst. 2 [celního kodexu] vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 233 odst. 6 [celního zákona], který jako dodatečnou správní sankci stanoví konfiskaci (zbavení majetku ve prospěch státu) zboží nebo věcí, které byly předmětem deliktu a jejichž držení není zakázáno? Je konfiskace předmětu deliktu přípustná v případech, kdy konfiskovaný majetek patří jiné osobě než pachateli deliktu?
4) Musí být čl. 42 odst. 1 [celního kodexu] ve spojení s čl. 49 odst. 3 Listiny […] vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je čl. 233 odst. 6 [celního zákona], která kromě sankce ve formě ‚pokuty‘ stanoví jako další sankci konfiskaci (zbavení majetku ve prospěch státu) zboží nebo věcí, které byly předmětem deliktu a jejichž držení není zakázáno, je v následujících případech nepřípustná jako neúměrný sankční zásah do vlastnického práva, který je nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli: obecně v případech, kdy zkonfiskovaný majetek, který byl předmětem deliktu, patří pachateli správního deliktu, a v případech, ve kterých patří třetí osobě, která není pachatelem daného deliktu, a zejména v případech, kdy pachatel delikt nespáchal úmyslně, nýbrž z nedbalosti?“
III. Řízení před Soudním dvorem
25. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla podána ve věci C‑717/22, byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 23. listopadu 2022.
26. V tomto řízení předložily vyjádření Sistem Lux, Oblastní ředitelství celní správy v Burgasu (Teritorialna direkcija Mitnica Burgas, Bulharsko), bulharská, italská a lotyšská vláda a Evropská komise.
27. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla podána ve věci C‑372/23, byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 13. června 2023.
28. V tomto druhém řízení předložily vyjádření Oblastní ředitelství celní správy v Burgasu (Teritorialna direkcija Mitnica Burgas), belgická, bulharská, španělská a italská vláda a Evropská komise.
29. Obě dvě věci byly s ohledem na svou vzájemnou souvislost spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.
30. Soudní dvůr, který nepovažoval za nutné konání jednání, vybídl k tomu, aby byla vyjádření zaměřena na první dvě otázky položené ve věci C‑717/22 (které se v podstatě shodují s třetí a čtvrtou otázkou, jež byly položeny ve věci C‑372/23) a na první dvě otázky položené ve věci C‑372/23.
IV. Analýza
31. Obě první otázky položené ve věci C‑717/22 se týkají toho, zda je vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že ve zvláštním případě porušení celních předpisů se provede konfiskace předmětného zboží, slučitelná s unijním právem.
32. Obě první otázky položené ve věci C‑372/23 se týkají toho, zda je vnitrostátní právní úprava, která stanoví uložení určité sankce za správní delikty spočívající v pašování, slučitelná s unijním právem.
33. Nejprve podrobím analýze předběžné otázky týkající se hlavní sankce (věc C‑372/23) a poté se budu zabývat otázkami položenými v souvislosti s konfiskací (věci C‑717/22 a C‑372/23).
34. Nebudu se zabývat dopadem čl. 17 odst. 1 a čl. 49 odst. 3 Listiny, neboť předkládající soudy neuvedly konkrétní důvody, které je vedou k tomu, aby žádaly o výklad těchto ustanovení.
A. Sankce uložená za nesplnění povinnosti poskytnout celní informace (první a druhá předběžná otázka, jež byly položeny ve věci C‑372/23)
35. Předkládající soud se táže, zda je vnitrostátní právní úprava, která stanoví sankci za porušení celních předpisů, k němuž dojde z nedbalosti a jejž kvalifikuje jako neúmyslné pašování, slučitelná s unijním právem (zvláště s článkem 15 celního kodexu ve spojení s čl. 42 odst. 1 téhož kodexu).
36. Konkrétně si přeje zjistit:
– zda je úmysl nezbytným znakem skutkové podstaty deliktu spočívajícího v pašování (první otázka);
– zda lze delikt spočívající v pašování potrestat sankcí „stejného druhu a výše“ v případech úmyslného deliktu i deliktu spáchaného z nedbalosti (druhá otázka).
37. Je třeba připomenout, že VU byl potrestán za porušení čl. 233 odst. 1 celního zákona. Toto ustanovení upravuje v Bulharsku přepravu zboží přes státní hranici bez vědomí nebo povolení celních orgánů. Spadá do něj i nesplnění povinnosti poskytnout celním orgánům informace stanovené v článku 15 celního kodexu(5). Tato povinnost se nepovažuje za splněnou, je-li poskytnutá informace nepravdivá v tom smyslu, že neodpovídá skutečnému objemu zboží.
38. Ač to není v předkládacím rozhodnutí upřesněno, přepravované zboží, které pocházelo z Turecka, směřovalo podle všeho do Srbska a Bulharsko bylo pouze tranzitní zemí. Evropským právním ustanovením, které by bylo v takovém případě použitelné v prvé řadě, je článek 158 celního kodexu.
39. Podle tohoto článku musí být zboží, které má být propuštěno do celního režimu (s výjimkou režimu svobodného pásma), uvedeno v příslušném celním prohlášení (odstavec 1) a musí být pod celním dohledem od okamžiku přijetí celního prohlášení až do okamžiku, kdy opustí celní území Unie nebo je přenecháno ve prospěch státu nebo zničeno nebo kdy je platnost celního prohlášení zrušena (odstavec 3).
40. Podle čl. 233 odst. 3 celního kodexu je dopravce zboží v tranzitním režimu povinen ve stanovené lhůtě předložit celnímu úřadu určení zboží v nezměněném stavu a dodržet přitom opatření přijatá celními orgány k zajištění totožnosti tohoto zboží(6).
41. Podle názoru předkládajícího soudu, jenž nebyl nikým zpochybněn a jejž není namístě v tomto řízení přezkoumávat, VU nesplněním povinností týkajících se předložení věrohodného prohlášení zboží, jež převážel v režimu tranzitu, porušil článek 15 celního kodexu(7).
42. Článek 15 odst. 1 celního kodexu stanoví, že osoba, která se přímo nebo nepřímo podílí na vyřizování celních formalit nebo na celních kontrolách, je povinna poskytnout v náležité podobě všechny doklady a informace požadované celními orgány a pomoc nezbytnou pro splnění těchto činností a kontrol.
43. Odstavec 2 téhož článku 15 celního kodexu stanoví, že podáním celního prohlášení určitou osobou celním orgánům se dotyčná osoba stává odpovědnou za jeho správnost a úplnost, jakož i za pravost, správnost a platnost dokladů podporujících toto prohlášení.
44. Podle článku 42 celního kodexu musí členské státy za každé porušení celních předpisů stanovit účinné, přiměřené a odrazující sankce.
45. Předkládající soud žádá Soudní dvůr konkrétně o to, aby určil, zda je uložená sankce slučitelná s článkem 15 celního kodexu, pokud jde o úmyslnou povahu porušení, a s čl. 42 odst. 1 téhož kodexu, pokud jde o přiměřenost této sankce.
46. Aby bylo možné nejprve zodpovědět tyto otázky, je třeba zohlednit, že podle Soudního dvora:
– nesplnění povinnosti stanovené v čl. 15 odst. 1 celního kodexu představuje „porušení celních předpisů“ ve smyslu čl. 42 odst. 1 zmíněného kodexu;
– „Tento pojem [porušení celních předpisů] se […] nevztahuje pouze na podvodná jednání, ale zahrnuje jakékoli nesplnění unijních celních právních předpisů bez ohledu na to, zda k němu došlo úmyslně, z nedbalosti, nebo i bez jakéhokoli zaviněného jednání ze strany dotčeného hospodářského subjektu(8).“
47. Jak uvedla Komise, totéž platí i pro nesplnění povinnosti stanovené v článku 158 celního kodexu, která spočívá v předložení celního prohlášení příslušného pro daný celní režim.
48. Z tohoto předpokladu lze vyvodit závěr, že úmysl není nezbytným znakem skutkové podstaty pašování. V případech porušení čl. 15 odst. 1 celního kodexu, k němuž dojde z nedbalosti, musí členské státy uložit sankci podle článku 42 téhož kodexu.
49. Pro účely tohoto řízení musí být tato sankce každopádně přiměřená, jak stanoví čl. 42 odst. 1 celního kodexu.
50. Podstatou druhé otázky, kterou předkládající soud pokládá ve věci C‑372/23, je však spíše význam úmyslu pro účely uložení sankce než problém přiměřenosti v úzkém slova smyslu.
51. Předkládající soud posuzuje totiž úmysl ve světle čl. 42 odst. 1 celního kodexu, tj. z hlediska sankce, nikoli již z hlediska definice případů, kdy k takovému porušení dochází.
52. Podstata problému je stále stejná, tj. to, zda je s celním kodexem slučitelná vnitrostátní právní úprava, která kvalifikuje jako porušení celních předpisů jednání z nedbalosti (první otázka) a stanoví pro něj sankci, u níž se nerozlišuje mezi jednáním z nedbalosti a úmyslným jednáním (druhá otázka).
53. Účelem tedy není zjistit, zda byla sankce, která je předmětem původního řízení, přiměřená z hlediska konkrétní výše nebo jiných okolností, nýbrž s ohledem na to, zda k porušení došlo úmyslně nebo z nedbalosti.
54. Předkládající soud totiž zdůrazňuje, že tyto skutky lze „bez ohledu na to, zda [byly spáchány] úmyslně, nebo z nedbalosti, potrestat sankcí stejného druhu a výše“. Skutečná „nepřiměřenost“ spočívá podle názoru zmíněného soudu v tom, že se nerozlišuje mezi úmyslným porušením a porušením z nedbalosti.
55. Odkaz na přiměřenost uložené sankce je tedy čistě okrajový a nelze se jím dále řídit. Je třeba znovu zopakovat, že skutečnou podstatou těchto otázek je, zda a za jakých podmínek lze uložit sankci za pašování pouze v případě, že je důsledkem úmyslného jednání.
56. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že opatření spočívající v uložení sankce, dovolená vnitrostátními právními předpisy, nesmějí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných těmito právními předpisy, a mimoto nesmějí být nepřiměřená vzhledem k těmto cílům(9).
57. Proto musí „celní orgány […] zohlednit jak za účelem provedení právní kvalifikace případného porušení práva, tak případně za účelem určení sankcí za nedodržení celních právních předpisů, které mají být uloženy, veškeré relevantní skutečnosti, včetně dobré víry deklaranta, pokud ji deklarant měl, aby bylo zajištěno, že tyto sankce budou účinné, přiměřené a odrazující“(10).
58. Význam, který je přikládán dobré víře pro účely vážení rozsahu sankcí, však neznamená, že jsou tyto sankce přípustné jen v případě úmyslného porušení. Jak již bylo uvedeno výše, pojem „porušení celních předpisů“ ve smyslu čl. 42 odst. 1 celního kodexu zahrnuje jakékoli porušení těchto předpisů bez ohledu na to, zda k němu došlo úmyslně či z nedbalosti.
59. Mám tudíž za to, že druhá předběžná otázka položená ve věci C‑372/23 by měla být zodpovězena v témže smyslu jako první: vzhledem k tomu, že úmysl není nezbytným znakem skutkové podstaty pašování a že pouhé porušení čl. 15 odst. 1 celního kodexu postačuje k tomu, aby bylo kvalifikováno jako jednání, za nějž lze uložit sankci podle článku 42 tohoto kodexu, unijní právo nevylučuje sankci uloženou za neúmyslné porušení.
60. Tento výklad čl. 42 odst. 1 celního kodexu Soudní dvůr potvrdil, když prohlásil, že v případech poskytnutí nesprávných informací v celním prohlášení lze uložit správní pokutu bez ohledu na dobrou víru dotčeného hospodářského subjektu(11).
61. Tato odpověď nebrání tomu, aby byly pro účely určení přiměřené sankce zohledněny všechny relevantní prvky (včetně dobré víry porušujícího subjektu, pokud ji měl) v rámci rozpětí stanoveného vnitrostátním zákonodárcem, podle něhož se může uložená sankce upravit směrem nahoru či směrem dolů(12).
B. Konfiskace v případech nesplnění povinnosti poskytnout informace celním orgánům (první a druhá předběžná otázka, jež byly položeny ve věci C‑717/22 a jež se shodují se třetí a čtvrtou předběžnou otázkou, jež byly položeny ve věci C‑372/23)
62. Podstatou těchto otázek položených předkládajícím soudem je to, zda
– je v případě „pašování“ namístě uložit dodatečnou správní sankci ve formě konfiskace;
– a pokud je tomu tak, zda lze konfiskovat majetek, který patří jiné třetí osobě než pachateli deliktu, zvláště nejednala-li tato osoba úmyslně.
63. Článek 42 odst. 2 celního kodexu neobsahuje žádný taxativní výčet možných „forem“ (variant) správních sankcí stanovených členskými státy. Vyplývá to z doslovného znění tohoto ustanovení, v němž je pro příkladmé uvedení těchto forem použit výraz inter alia(13), případně výrazy obdobné.
64. Jak opakovaně prohlašuje Soudní dvůr, „při neexistenci harmonizace právních předpisů Unie v oblasti sankcí použitelných v případě nedodržení podmínek stanovených režimem zavedeným těmito právními předpisy mají členské státy pravomoc zvolit si sankce, které se jim jeví vhodné“. Je samozřejmé, že členské státy musí „[při výkonu své pravomoci] dodržovat unijní právo a jeho základní zásady“(14).
65. S ohledem na výše uvedené tedy neshledávám žádné důvody k tomu, aby nebyla konfiskace stanovena jakožto dodatečná správní sankce v takových případech, jako jsou případy, o které se jedná v tomto řízení, tj. v případech, kdy je porušen čl. 15 odst. 1 celního kodexu(15).
66. Celní kodex ukládá (v článku 198) vnitrostátním orgánům povinnost přijmout veškerá opatření nezbytná pro nakládání se zbožím v případech nesplnění povinností vyplývajících z celních předpisů. Z těchto opatření se zmiňuje zabavení a prodej nebo zničení předmětného zboží.
67. Konfiskace zabaveného zboží se tedy v takových případech, jako je ten projednávaný, v unijním právu připouští, ať již jakožto správní sankce (článek 42 celního kodexu), nebo jakožto nezbytné opatření v případě nesplnění některé z celních povinností (článek 198 téhož kodexu)(16).
68. Sporné může být, v jakých případech se považuje za zákonnou konkrétní konfiskace, nikoli však skutečnost, že je toto opatření samo o sobě slučitelné s unijními právními předpisy.
69. Ke konfiskaci majetku patřícího třetí osobě v dobré víře odlišné od pachatele se již Soudní dvůr jednoznačně vyjádřil: „[s] ohledem na výrazný zásah do práv osob, který je důsledkem konfiskace majetku, tj. definitivního zbavení vlastnického práva k tomuto majetku, je […] třeba uvést, že pokud jde o třetí osobu v dobré víře, která nevěděla a nemohla vědět, že její majetek byl použit ke spáchání trestného činu, představuje taková konfiskace vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty práva této osoby na vlastnictví“(17).
70. Z informací poskytnutých předkládajícími soudy nelze s jistotou vyvodit, zda konfiskované zboží skutečně patřilo třetí osobě, která jednala v dobré víře ve smyslu, jenž byl popsán výše.
71. Vše nasvědčuje tomu, že toto zboží není majetkem VU (tj. dopravce, jemuž byla uložena sankce), přestože není prokázáno, že byla zpochybněna jeho legitimace k napadení konfiskace zmíněného zboží. Toto zboží pravděpodobně patří společnosti Sistem Lux, žalobkyni ve sporu, který dal podnět k řízení o předběžné otázce ve věci C‑717/22.
72. Podle vyjádření celních orgánů(18) a bulharské vlády(19) je Sistem Lux hlavním povinným tranzitního režimu, jemuž podléhá konfiskované zboží. Pokud je tomu tak, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, Sistem Lux by nemohla být považována za „třetí osobu“ v úzkém slova smyslu.
73. Tvrzení celního orgánu, která jsou uvedena v předkládacím rozhodnutí ve věci C‑717/22(20), svědčí o tom, že správní rozhodnutí o konfiskaci vycházelo z okolnosti, že Sistem Lux nesplnila celní povinnosti v souvislosti se zajištěným zbožím. Pokud by předkládající soud s touto hypotézou souhlasil, podle článku 198 celního kodexu by toto nesplnění povinností mohlo vést k přijetí opatření spočívajícího v konfiskaci.
74. Vyplývá z toho, že ačkoli se Sistem Lux nedopustila konkrétního porušení předpisů, které je vytýkáno VU, nesplnila svou povinnost, což může být důvodem k uložení konfiskace.
V. Závěry
75. Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji odpovědět soudu prvního stupně ve Svilengradu (Rayonen sad Svilengrad, Bulharsko) a správnímu soudu v Chaskovu (Rayonen sad Svilengrad, Bulharsko) následovně:
„Článek 15 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve spojení s čl. 42 odst. 1 a 2 tohoto nařízení,
musí být vykládán v tom smyslu, že:
1) Úmysl není nezbytným znakem skutkové podstaty pašování.
2) Vnitrostátní právní úprava může stanovit konfiskaci zboží jakožto dodatečnou sankci ukládanou osobám, které se dopustily správního deliktu nesplněním povinností stanovených v celních předpisech.“