USNESENÍ SOUDU

(kasační senát)

26. června 2009

Věc T-114/08 P

Luigi Marcuccio

v.

Komise Evropských společenství

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Úředníci – Rozumná lhůta pro podání návrhu na náhradu škody – Opožděnost – Zčásti zjevně nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný kasační opravný prostředek“

Předmět: Kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 14. prosince 2007, Marcuccio v. Komise (F‑21/07, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), směřující ke zrušení tohoto usnesení.

Rozhodnutí: Kasační opravný prostředek se zamítá. Luigi Marcuccio ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené v tomto řízení Komisí Evropských společenství.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Procesní rámec – Článek 236 ES a články 90 a 91 služebního řádu úředníků – Lhůty

(Článek 236 ES; služební řád úředníků, články 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody adresovaná orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria posouzení

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád úředníků, článek 90)

3.      Řízení – Rozhodnutí přijaté usnesením obsahujícím odůvodnění – Podmínky –Zjevně nepřípustný návrh nebo návrh, který zjevně postrádá jakýkoli právní základ

1.      Spor mezi úředníkem a orgánem, pro který tento úředník pracuje nebo pracoval, a který směřuje k náhradě vzniklé škody, byla-li způsobena v pracovním poměru, jenž existuje mezi dotčeným úředníkem a orgánem, spadá do rozsahu působnosti článku 236 ES a článků 90 a 91 služebního řádu a nespadá, zejména pokud jde o jeho přípustnost, do rozsahu působnosti ani článku 235 ES a čl. 288 druhého pododstavce ES, ani článku 46 statutu Soudního dvora. Z toho vyplývá, že žaloby založené na článku 236 ES podléhají lhůtám stanoveným v článcích 90 a 91 služebního řádu, a to nezávisle na tom, zda je jejich předmětem zrušení nebo náhrada škody.

(viz bod 12)

Odkazy: Soudní dvůr, 22. října 1975, Meyer-Burckhardt v. Komise, 9/75, Recueil, s. 1171, bod 7; Soudní dvůr, 17. února 1977, Reinarz v. Komise a Rada, 48/76, Recueil, s. 291, bod 10; Soudní dvůr, 4. července 1985, Amman a další v. Rada, 174/83, Recueil, s. 2133, bod 12 ; Soudní dvůr, 4. července 1985, Culmsee a další v. HSV, 175/83, Recueil, s. 2149, bod 12; Soudní dvůr, 1. dubna 1987, Dufay v. Parlament, 257/85, Recueil, s. 1561, bod 21; Soudní dvůr, 7. října 1987, Schina v. Komise, 401/85, Recueil, s. 3911, bod 9

2.      Stanovení lhůty pro podání žaloby je právní otázkou. Použitelná právní úprava nestanoví přesné lhůty pro podání žádosti o náhradu škody vyplývající z pracovního poměru mezi úředníkem a orgánem, pro který úředník pracuje. Lhůta pro podání žádosti o náhradu škody se naopak určí s ohledem na okolnosti projednávaného případu na základě zásady dodržení přiměřené lhůty, to znamená zejména na základě důležitosti sporu pro dotyčného, komplexnosti věci, jednání zúčastněných a orientačně na základě lhůty, která je uvedena v článku 46 statutu Soudního dvora, jako maximální lhůty. Zjištění a posouzení rozhodných skutečností přísluší v této souvislosti - s výhradou případu zkreslení – sice pouze Soudu pro veřejnou službu, následnou právní kvalifikaci na základě zásady dodržení přiměřené lhůty tento nicméně provádí pod kontrolou Soudu prvního stupně.

(viz body 25 až 27)

3.      Možnosti, kterou dává článek 111 jednacího řádu Soudu prvního stupně, rozhodnout o návrhu, který je zjevně nepřípustný nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ, usnesením obsahujícím odůvodnění, může být využito ještě před předložením žalobní odpovědi a opodstatněnost jejího využití se neposuzuje na základě kritéria spočívajícího v tom, kolik bodů bylo ve vydaném usnesení uvedeno.

(viz bod 50)