ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)
5. červenec 2023(*)
„Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Přijímání – Pracovní smlouva – Článek 2 písm. b) PŘOZ – Odmítnutí žádosti o volné pracovní místo – Povyšování – Přeřazení – Nová smlouva – Skončení platnosti smlouvy – Článek 8 druhý pododstavec a čl. 10 odst. 3 PŘOZ – Nesprávné právní posouzení – Rovné zacházení – Žaloba na neplatnost – Přípustnost“
Ve věci T‑223/21,
SE, zástupci: L. Levi, avocate,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zástupci: T. Bohr, L. Vernier a I. Melo Sampaio, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),
ve složení: R. da Silva Passos, předseda, S. Gervasoni, N. Półtorak (zpravodajka), I. Reine a T. Pynnä, soudci,
za soudní kancelář: P. Cullen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 19. ledna 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobce, SE, domáhá zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 4. srpna 2020, kterým byla odmítnuta jeho žádost o volné pracovní místo zveřejněné pod referenčním číslem COM/2020/1474 (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo“) a odpovědi ze dne 28. října 2020 na jeho žádost podanou na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) a týkající se jeho způsobilosti k povýšení, přeřazení a zařazení na jiné pracovní místo, a dále náhrady újmy, která mu v důsledku těchto rozhodnutí vznikla.
Skutečnosti předcházející sporu
2 Dne 16. května 2018 nastoupil žalobce do pracovního poměru u Komise jako dočasný zaměstnanec v platové třídě AST 3 na základě čl. 2 písm. b) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) na dobu tří let (dále jen „původní smlouva“). Dne 18. ledna 2021 byla původní smlouva dodatkem prodloužena o dva roky, přičemž její platnost skončila dne 15. května 2023.
3 Od data jeho přijetí do 30. června 2018 byl žalobce zaměstnán v oddělení [důvěrné](1) jako [důvěrné]. Dne 1. července 2018 byl z důvodu reorganizace generálního ředitelství (GŘ) [důvěrné] přeřazen v rámci téhož oddělení na pracovní místo [důvěrné].
4 Dne 1. dubna 2020 se v oddělení žalobce uvolnilo stálé pracovní místo ve funkční skupině administrátora (AD). Žalobce se přihlásil do výběrového řízení na toto pracovní místo, které bylo vyhlášeno oznámením o volném pracovním místě COM/2020/816.
5 Dne 15. května 2020 vedoucí oddělení žalobce informoval, že GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost vzneslo námitky proti jeho žádosti o volné pracovní místo z důvodu, že podle čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ takový dočasný zaměstnanec, jako je žalobce, přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, může mít během své kariéry pouze jednu smlouvu tohoto druhu.
6 Dne 29. června 2020 podal žalobce na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o konečné stanovisko administrativy (dále jen „žádost ze dne 29. června 2020“) týkající se zejména otázky, zda je způsobilý k povýšení, přeřazení nebo zařazení na pracovní místo ve vyšší platové třídě a zda může podat žádost o pracovní místo a být zařazen na jiná pracovní místa dočasného zaměstnance v rámci Komise.
7 Dne 10. července 2020 podal žalobce žádost o jiné stálé pracovní místo ve funkční skupině AD, které se uvolnilo v jeho oddělení a bylo předmětem oznámení o volném pracovním místě COM/2020/1474 (dále jen „sporné pracovní místo“).
8 Dne 24. července 2020 vyhotovil vedoucí oddělení žalobce sdělení, v němž navrhl, aby vzhledem k tomu, že se nepřihlásil žádný vhodný interní ani externí uchazeč, byl žalobce přijat na sporné pracovní místo.
9 Dne 29. července 2020 vedoucí oddělení žalobce ústně informoval, že GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost vzneslo námitky proti jeho žádosti o sporné pracovní místo z důvodu jeho postavení dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
10 Dne 4. srpna 2020 bylo z důvodu chyby při zadávání jména žalobce zasláno oznámení o odmítnutí jeho žádosti o sporné pracovní místo prostřednictvím informačního systému Komise pro vedení lidských zdrojů nazvaného „SysPer 2“ na nesprávnou e-mailovou adresu. Kopie tohoto rozhodnutí byla žalobci zaslána e-mailem dne 4. března 2021.
11 Dne 10. září 2020 poté, co žalobce požádal o informace o stavu své žádosti o volné pracovní místo, jej zástupkyně vedoucího oddělení GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost prostřednictvím e-mailu informovala, že „není možné, aby dočasný zaměstnanec Komise získal během své kariéry druhou smlouvu jako dočasný zaměstnanec Komise“ a vyzvala jej, aby počkal na závěry orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) k žádosti ze dne 29. června 2020.
12 Dne 15. září 2020 se žalobce dozvěděl, že na sporné pracovní místo nastoupila jiná osoba.
13 Dne 16. září 2020 podal žalobce stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, kterou napadl rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo (dále jen „stížnost R/440/20“).
14 Dne 28. října 2020 obdržel žalobce od administrativy odpověď na žádost ze dne 29. června 2020 (dále jen „odpověď ze dne 28. října 2020“).
15 Dne 2. listopadu 2020 podal žalobce na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost na odpověď ze dne 28. října 2020 (dále jen „stížnost R/507/20“).
16 Dne 3. listopadu 2020 předložil žalobce v rámci stížnosti R/440/20 dodatečné vyjádření a důvody stížnosti.
17 Rozhodnutím ze dne 18. ledna 2021 zamítla administrativa stížnost R/440/20 (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20“).
18 Dne 19. ledna 2021 se žalobce poté, co se dozvěděl o rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20, obrátil na mediační službu Komise, aby zasáhla v rámci stížnosti R/507/20 a zajistila, aby Komise důkladně posoudila hlavní vznesené otázky.
19 Dne 3. března 2021 přijala Komise rozhodnutí o nepřípustnosti stížnosti R/507/20, jež nicméně podpůrně zkoumalo některé argumenty žalobce (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/507/20“).
Návrhová žádání účastníků řízení
20 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo;
– zrušil odpověď ze dne 28. října 2020;
– v rozsahu, v němž je to nezbytné, zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20 a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/507/20;
– uložil Komisi náhradu majetkové újmy, která mu vznikla v důsledku ztráty příležitosti být jmenován nebo zařazen na sporné pracovní místo od 1. září 2020;
– uložil Komisi náhradu majetkové újmy vyčíslené na 24 245 eur, která mu vznikla v důsledku ztráty příležitosti být povýšen od 16. května 2020;
– uložil Komisi náhradu majetkové újmy, která mu vznikla v důsledku ztráty příležitosti stát se úředníkem v trvalém služebním poměru na základě účasti ve vnitřních výběrových řízeních vyhrazených pro dočasné zaměstnance funkční skupiny AD přijaté na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
21 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako zjevně nepřípustnou;
– v každém případě zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K předmětu sporu
22 Žalobce navrhuje, aby Tribunál kromě zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo a odpovědi ze dne 28. října 2020 zrušil v rozsahu, v němž je to nezbytné, rozhodnutí o zamítnutí stížností R/440/20 a R/507/20.
23 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, mají v případě, že toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, ten účinek, že se Tribunálu předkládá akt, proti němuž byla stížnost podána (viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bernaldo de Quirós v. Komise, T‑273/18, nezveřejněný, EU:T:2019:371, bod 20 a citovaná judikatura).
24 Každé rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať již výslovné či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, totiž pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje samo o sobě napadnutelný akt, takže na návrhová žádání směřující proti tomuto rozhodnutí bez samostatného obsahu ve vztahu k původnímu rozhodnutí musí být nahlíženo tak, že směřují proti původnímu aktu (rozsudek ze dne 12. září 2019, XI v. Komise, T‑528/18, nezveřejněný, EU:T:2019:594, bod 20).
25 Výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti však nemusí vzhledem ke svému obsahu potvrzovat akt napadený žalobcem. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje nebo doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující napadený akt (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, XI v. Komise, T‑528/18, nezveřejněný, EU:T:2019:594, bod 21).
26 Zaprvé, pokud jde o návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, je třeba poznamenat, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20 potvrzuje, že Komise odmítla uznat žádost žalobce o sporné pracovní místo za přípustnou, a současně uvádí důvody tohoto odmítnutí. Je tedy třeba konstatovat, že projednávaná žaloba má ten účinek, že se Tribunálu předkládají návrhová žádání za účelem zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, jehož legalita musí být zkoumána s ohledem na odůvodnění uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20.
27 Zadruhé, pokud jde o návrhová žádání znějící na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020, je třeba poukázat na to, že OOUPS odmítá jako nepřípustnou stížnost R/507/20, avšak podpůrně zkoumá argumenty žalobce vznesené proti odpovědi ze dne 28. října 2020. Z těchto důvodů je třeba uvedené důvody zohlednit při posouzení legality odpovědi ze dne 28. října 2020 ve smyslu judikatury citované v bodě 25 výše.
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo
K přípustnosti
28 Je třeba připomenout, že Komise namítla nepřípustnost těchto návrhových žádání na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, přičemž v podstatě tvrdila, že žalobce nemá právní zájem na podání žaloby na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo.
29 Je však třeba upřesnit, že Komise na jednání uvedla, že bere zpět svá návrhová žádání týkající se nepřípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.
K věci samé
30 Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo předkládá žalobce čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z neoznámení rozhodnutí a z nedostatku odůvodnění, druhý z nesprávného výkladu čl. 8 druhého pododstavce a čl. 10 odst. 3 PŘOZ a z porušení uvedených článků, třetí z nedodržení ustálené administrativní praxe, nerovného zacházení a diskriminace na základě věku a čtvrtý z nedostatku transparentnosti, porušení práva být vyslechnut a práva na účinnou právní ochranu.
– K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neoznámení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo a z nedostatku odůvodnění
31 Žalobce tvrdí, že nikdy neobdržel formální oznámení o výsledku své žádosti o sporné pracovní místo, což je v rozporu s povinností stanovenou v čl. 25 druhém pododstavci služebního řádu a se zásadou řádné správy zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Podle jeho tvrzení se teprve 15. září 2020 dozvěděl, že jeho žádost o pracovní místo byla odmítnuta, když na sporné pracovní místo jako dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ nastoupila jiná osoba. Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20 tak nelze považovat za rozhodnutí, kterým byl zhojen nedostatek odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo.
32 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
33 Úvodem je třeba konstatovat, že žalobce v podstatě tvrdí, že důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo mu nebyly sděleny z důvodu nesprávného oznámení uvedeného rozhodnutí. Jeho cílem je tedy prokázat, že Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění.
34 Podle ustálené judikatury je cílem povinnosti uvést odůvodnění stanovené v čl. 25 druhém pododstavci služebního řádu, který pouze přebírá všeobecnou povinnost zakotvenou v čl. 296 druhém pododstavci SFEU, zaprvé poskytnout dotčené osobě dostatečné údaje pro posouzení opodstatněnosti aktu, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a příhodnosti podání žaloby k Tribunálu, a zadruhé umožnit Tribunálu vykonat přezkum legality aktu (viz rozsudek ze dne 16. října 2019, ZV v. Komise, T‑684/18, nezveřejněný, EU:T:2019:748, bod 72 a citovaná judikatura).
35 Dostatečnost odůvodnění musí být posuzována v závislosti na konkrétních okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který může mít osoba, jíž je akt určen, na získání vysvětlení (rozsudek ze dne 9. července 2019, VY v. Komise, T‑253/18, nezveřejněný, EU:T:2019:488, bod 49). Konkrétně je rozhodnutí dostatečně odůvodněno, jestliže bylo přijato v kontextu, který je dotyčnému úředníkovi znám a umožňuje mu pochopit dosah opatření, které vůči němu bylo přijato (rozsudek ze dne 29. září 2005, Napoli Buzzanca v. Komise, T‑218/02, EU:T:2005:343, bod 64).
36 Je třeba připomenout, že OOUPS není povinen odůvodnit rozhodnutí o odmítnutí žádosti o pracovní místo. Naproti tomu je povinen odůvodnit své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané uchazečem na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, přičemž se má za to, že odůvodnění tohoto rozhodnutí se shoduje s odůvodněním rozhodnutí, proti kterému stížnost směřovala (viz rozsudek ze dne 9. července 2019, VY v. Komise, T‑253/18, nezveřejněný, EU:T:2019:488, bod 47 a citovaná judikatura).
37 Žalobce tvrdí, že nikdy neobdržel prostřednictvím SysPer 2 oznámení oddělení 5 střediska pro správu účtů GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost, ve kterém by mu bylo sděleno, že se o sporné pracovní místo nemůže ucházet. Kromě toho, i kdyby takové oznámení obdržel, jeho obsah by nepostačoval k tomu, aby jej řádně informoval.
38 V této souvislosti je třeba poznamenat, že ze spisu vyplývá, že Komise připustila, že se dopustila chyby při zadávání do SysPer 2 jména adresáta rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo. Přestože k zaslání uvedeného oznámení došlo dne 4. srpna 2020, nebylo žalobci k tomuto datu doručeno, neboť mu bylo sděleno až dne 4. března 2021.
39 Za těchto podmínek je třeba rozhodnout o otázce, zda bylo žalobci vzhledem k opožděnému oznámení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo přesto umožněno pochopit důvody, proč Komise považuje jeho žádost o sporné pracovní místo za nepřípustnou.
40 Zaprvé je třeba poznamenat, že vedoucí oddělení žalobce dne 29. července 2020 žalobce ústně informoval, že GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost nebo OOUPS vznesly námitky proti jeho jmenování na sporné pracovní místo z důvodu jeho postavení dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
41 Zadruhé dne 10. září 2020 žalobce poté, co požádal o informace o stavu své žádosti, obdržel stručné sdělení GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost ohledně své žádosti o sporné pracovní místo (dále jen „e-mail ze dne 10. září 2020“). Toto generální ředitelství žalobce informovalo zejména o tom, že „není možné, aby dočasný zaměstnanec Komise získal během své kariéry druhou smlouvu jako dočasný zaměstnanec Komise“.
42 Zatřetí se žalobce, jak uznává v žalobě, dozvěděl dne 15. září 2020 – když zjistil, že na sporné pracovní místo nastoupila jiná osoba – že jeho žádost o pracovní místo byla odmítnuta.
43 Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že v okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o existenci rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, tj. nejpozději dne 15. září 2020, mu byl znám kontext, v němž bylo uvedené rozhodnutí přijato, ve smyslu judikatury citované v bodě 35 výše.
44 V tomto ohledu zejména e-mail ze dne 10. září 2020 obsahuje odůvodnění, které je nicméně přesné a podrobné a vysvětluje důvod nezpůsobilosti, jenž brání tomu, aby byl žalobce přijat na sporné pracovní místo, a sice že nemůže získat druhou smlouvu dočasného zaměstnance v Komisi na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
45 Okolnost, že byl žalobce s to ve stížnosti R/440/20 zpochybňovat výklad čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ podaný Komisí, prokazuje, že pochopil, že důvod odmítnutí jeho žádosti o pracovní místo souvisel s jeho postavením dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
46 Konečně vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo nemuselo být v souladu s judikaturou citovanou v bodě 36 výše nutně odůvodněno, stačí k odmítnutí argumentace žalobce vycházející z nedostatku odůvodnění konstatovat, že dne 18. ledna 2021 přijala Komise výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20 a OOUPS v tomto rozhodnutí poskytl žalobci dostatečné informace k tomu, aby mohl posoudit opodstatněnost rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo a umožnil mu zpochybňovat jeho legalitu. Stejně tak odůvodnění obsažené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/440/20 umožňuje Tribunálu vykonat přezkum legality rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo.
47 Pokud jde o tvrzení žalobce, že autor e-mailu ze dne 10. září 2020 neměl pravomoc přijmout rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, je třeba podotknout, že tento e-mail není rozhodnutím o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, nýbrž potvrzuje a vysvětluje důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo. Je třeba rovněž zohlednit kontext známý žalobci, který mu umožnil, jak bylo konstatováno v bodě 43 výše, pochopit dosah opatření, které vůči němu bylo přijato. Je tedy nutno konstatovat, že tento argument není relevantní pro účely přezkumu dostatečnosti odůvodnění.
48 První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
– K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného výkladu čl. 8 druhého pododstavce a čl. 10 odst. 3 PŘOZ
49 Žalobce tvrdí, že Komise porušila čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ tím, že konstatovala, že jakožto dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ nemůže uzavřít druhou smlouvu jako dočasný zaměstnanec přijatý v Komisi na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
50 V tomto ohledu žalobce v podstatě tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Komise, z žádného ustanovení PŘOZ nevyplývá, že dočasný zaměstnanec Komise přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ nemůže získat během své kariéry druhou smlouvu v tomto postavení. Z článku 8 druhého pododstavce PŘOZ zejména nevyplývá, že by dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ mohl na tomto základě uzavřít pouze jednu smlouvu dočasného zaměstnance.
51 Žalobce dodává, že i kdyby čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ nějakým způsobem omezoval počet smluv během původního přijetí, tento článek by se nepoužil, jelikož podle čl. 10 odst. 3 PŘOZ by mohl být vždy jmenován na nové pracovní místo, a to i do vyšší platové třídy, prostřednictvím dodatku k jeho smlouvě, a tedy aniž by bylo nutné uzavřít novou smlouvu.
52 Komise s argumenty žalobce nesouhlasí.
53 Komise tvrdí, že sporné pracovní místo bylo stálým pracovním místem, které tedy mohlo být, pokud jde o dočasné zaměstnance, obsazeno pouze dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, a nikoli ostatními kategoriemi dočasných zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že žalobce byl již dočasným zaměstnancem přijatým na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, nemohl získat jinou smlouvu dočasného zaměstnance zaměstnaného v rámci Komise na stejném základě v souladu s čl. 8 druhým pododstavcem PŘOZ. Mimoto přijetí žalobce na uvedené pracovní místo by bylo možné pouze tehdy, pokud by nepotřeboval uzavřít novou smlouvu.
54 Úvodem je třeba poznamenat, že v době, kdy žalobce podal žádost o sporné pracovní místo, pracoval na základě smlouvy jako dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) pracovního řádu v platové třídě AST 3 na počáteční období tří let před tím, než bylo toto období prodlouženo o dva roky, jež mělo skončit v květnu 2023. Žalobce tedy během trvání původní smlouvy podal žádost o sporné pracovní místo, které bylo stálým volným pracovním místem administrátora v oddělení, v němž pracoval v době podání své žádosti.
55 V rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo OOUPS konstatoval, že žádost žalobce o sporné pracovní místo je nepřípustná z důvodu, že jeho přijetí na uvedené pracovní místo vyžadovalo uzavření nové smlouvy dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, což bylo podle Komise v rozporu s čl. 8 druhým pododstavcem PŘOZ. Komise tak zakládá své rozhodnutí výlučně na svém výkladu čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ.
56 Tento výklad zpochybňuje žalobce, který tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když konstatovala, že čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, jehož původní smlouva, obdobně jako smlouva žalobce, trvala, mohl získat jinou smlouvu dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
57 Je třeba připomenout, že z čl. 1a odst. 1 služebního řádu ve spojení s články 2 až 5 PŘOZ vyplývá, že stálá pracovní místa u orgánů mají být v zásadě obsazována úředníky, a tudíž taková místa mohou být ostatními zaměstnanci obsazována jen výjimečně (viz rozsudek ze dne 13. července 2022, TL v. Komise, T‑438/21, nezveřejněný, EU:T:2022:455, bod 33 a citovaná judikatura).
58 Ačkoli tedy čl. 2 písm. b) PŘOZ výslovně stanoví, že dočasnými zaměstnanci lze obsadit stálé pracovní místo, tento článek upřesňuje, že tomu tak může být jen dočasně. Mimoto podle čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ, ve znění použitelném na projednávaný spor, nesmí být zaměstnanec uvedený v čl. 2 písm. b) nebo d) přijat na dobu delší čtyř let, ale délka jeho zaměstnání může být omezena na jakoukoli kratší dobu a jeho smlouva nemůže být obnovena více než jednou na dobu nejvýše dvou let, pokud byla možnost obnovení stanovena v původní smlouvě, a v rámci lhůty v této smlouvě stanovené. Na konci této doby přestává být podle těchto ustanovení zaměstnán jako dočasný zaměstnanec. Po skončení platnosti jeho smlouvy může být tento zaměstnanec zařazen na stálé pracovní místo v orgánu, pouze pokud je jmenován jako úředník v souladu se služebním řádem.
59 Podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení práva Evropské unie je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i kontext, do kterého spadá, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí. Historie vzniku ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad (viz rozsudek ze dne 7. září 2022, LR v. EIB, T‑529/20, EU:T:2022:523, bod 19 a citovaná judikatura).
60 Zaprvé, pokud jde o doslovný výklad čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ, který je uveden v bodě 58 výše, je třeba bez dalšího poznamenat, že tento článek nestanoví žádné výslovné omezení počtu smluv dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, které může dočasný zaměstnanec uzavřít během celkové kumulativní doby výkonu služby dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, kterou stanoví na šest let. Kromě toho anglické znění čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ odkazuje na několik pracovních smluv, a nikoli na jedinou smlouvu v případě dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ. Toto znění tak výslovně používá množné číslo, pokud jde o výrazy „[t]heir contrats may be renewed“ a „[o]n the expiry of their contracts“.
61 Podle Komise však z doslovného výkladu čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ, a zejména z použití výrazů „[n]a konci uvedené doby“ a „[p]o skončení platnosti [jeho] smlouvy“ vyplývá, že unijní normotvůrce měl v úmyslu zabránit tomu, aby dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ mohl po skončení své smlouvy na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ uzavřít novou smlouvu dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ. To jednoznačně znamená, že dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ nemůže po zbytek své kariéry získat jinou smlouvu dočasného zaměstnance na stejném základě. Z tohoto hlediska je v případě, že se dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, který neuspěl ve výběrovém řízení umožňujícím jmenování úředníkem za podmínek stanovených služebním řádem, uchází o stálé pracovní místo, nutně nezpůsobilý, ledaže lze prokázat, že jeho přeřazení nevyžaduje uzavření nové smlouvy dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
62 Podle názoru žalobce je třeba rozlišovat mezi skončením platnosti smlouvy a předčasným ukončením nebo rozvázáním smlouvy. V tomto ohledu má za to, že pojem „skončení platnosti“ smlouvy nemůže být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje předčasné ukončení nebo rozvázání smlouvy, a to bez ohledu na použitou metodu výkladu. Tento výklad je potvrzen zněním čl. 47 písm. b) PŘOZ.
63 Zaprvé, pokud jde o výraz „uvedená doba“ uvedený v čl. 8 druhém pododstavci PŘOZ, je třeba podotknout, že tento výraz označuje dobu trvání původní smlouvy, jak je uvedena v druhé větě čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ, která nesmí přesáhnout čtyři roky, případně prodlouženou o dobu obnovení o nejvýše dva roky.
64 Je proto třeba vycházet z toho, že část věty „[n]a konci uvedené doby“ označuje konec pracovního poměru dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, kterým se buď rozumí – v případě neobnovení – uplynutí platnosti původní smlouvy, nebo – v případě obnovení – uplynutí doby jejího prodloužení.
65 V době přijetí rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo přitom smlouva žalobce jako dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, která ještě nebyla obnovena, stále trvala, a žalobce se tedy nenacházel „[n]a konci uvedené doby“ ve smyslu uvedeného ustanovení.
66 Zadruhé, pokud jde o výraz „[p]o skončení platnosti [jeho] smlouvy“ uvedený v čl. 8 druhém pododstavci PŘOZ, vzhledem k tomu, že ve služebním řádu není pojem „skončení platnosti“ definován, je třeba tento pojem vykládat v souladu s jeho obvyklým smyslem v běžném jazyce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022, LR v. EIB, T‑529/20, EU:T:2022:523, bod 23 a citovaná judikatura).
67 Je přitom třeba poznamenat, že pojem „skončení platnosti“ v obvyklém smyslu znamená „uplynutí doby“, což je v projednávané věci uplynutí doby, na kterou byla uzavřena smlouva dočasného zaměstnance.
68 Zadruhé kontextuální výklad čl. 8 druhého pododstavce čtvrté věty PŘOZ podporuje doslovný výklad tohoto ustanovení.
69 V tomto ohledu je totiž třeba uvést, že čl. 47 písm. b) bod ii) PŘOZ stanoví, že „[v] případě rozvázání smlouvy orgánem má zaměstnanec právo na odstupné ve výši jedné třetiny jeho základního platu za období mezi dnem skončení plnění jeho povinností a dnem skončení platnosti jeho smlouvy“. Rozlišuje tak mezi rozvázáním smlouvy a skončením platnosti smlouvy dočasného zaměstnance.
70 Vzhledem k tomu, že totožné výrazy v rámci téhož aktu musí být vykládány jednotně (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. září 2019, Peters, C‑700/17, EU:C:2019:753, bod 18), není důvodné zpochybňovat skutečnost, že normotvůrce zavedl v ustanoveních služebního řádu rozlišení mezi rozvázáním a skončením platnosti smlouvy.
71 Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, tak pojem „skončení platnosti smlouvy“ uvedený v čl. 8 druhém pododstavci čtvrté větě PŘOZ není rovnocenný pojmu „rozvázání smlouvy“.
72 Kdyby tedy, jak tvrdí Komise, přijetí žalobce na sporné pracovní místo nutně vedlo k rozvázání jeho smlouvy dočasného zaměstnance uzavřené na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, čl. 8 druhý pododstavec čtvrtá věta PŘOZ by se na situaci žalobce nepoužil.
73 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že ze znění čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ nevyplývá, že by dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ nemohl během trvání své původní smlouvy uzavřít novou smlouvu dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
74 Zatřetí teleologický výklad čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ potvrzuje doslovný a kontextuální výklad tohoto ustanovení.
75 V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 59 výše je třeba čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ vykládat zejména s ohledem na jeho cíle a obecněji na cíle, z nichž vychází PŘOZ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. února 2014, Drakeford v. EMA, F‑29/13, EU:F:2014:10, bod 45).
76 Zaprvé je třeba připomenout, že podle judikatury citované v bodě 57 výše mají být stálá pracovní místa u orgánů v zásadě obsazována úředníky, a tudíž taková místa mohou být jinými zaměstnanci, jako jsou dočasní zaměstnanci přijatí na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, obsazována jen výjimečně.
77 V souladu s tím čl. 3 odst. 1 rozhodnutí Komise C(2013) 9049 ze dne 16. prosince 2013 o politice přijímání a zaměstnávání dočasných zaměstnanců (neoficiální překlad) mimo jiné stanoví, že „[j]elikož jsou stálá pracovní místa určena ke jmenování úředníků, nesmí celkový počet všech dočasných zaměstnanců podle čl. 2 písm. b) PŘOZ překročit 3 % celkového počtu stálých pracovních míst schválených v Komisi“ (neoficiální překlad). Mimoto čl. 3 odst. 2 uvedeného rozhodnutí stanoví, že „využití takových přijímání může být povoleno až po neúspěšném zveřejnění pracovního místa v souladu s články 4 a 29 služebního řádu“ (neoficiální překlad).
78 Z toho vyplývá, že hlavním cílem čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ je omezit využití dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, kteří dočasně zastávají stálá pracovní místa, jež mají být obsazena úředníky, a maximální celková doba šesti let trvání pracovního poměru dočasného zaměstnance přijatého v tomto postavení na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ má sloužit tomuto cíli.
79 Zadruhé při neexistenci zvláštního ustanovení, které by takovému přístupu bránilo, je třeba při výkladu čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ vycházet z rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368) (rozsudek ze dne 5. února 2014, Drakeford v. EMA, F‑29/13, EU:F:2014:10, bod 44).
80 V tomto ohledu je třeba připomenout, že okolnost, že směrnice jako taková nezavazuje orgány nebo agentury, nemůže vyloučit, že orgány nebo agentury jsou ve svých vztazích s úředníky nebo zaměstnanci povinny ji zohlednit nepřímo (rozsudek ze dne 13. dubna 2011, Scheefer v. Parlament, F‑105/09, EU:F:2011:41, bod 54).
81 Mimoto se jednotlivci mohou směrnice 1999/70 a rámcové dohody, kterou má tato směrnice provést, dovolávat v mezích stanovených judikaturou vůči unijním orgánům, aby vykládaly pravidla služebního řádu a PŘOZ v co největším možném rozsahu v souladu s požadavky stanovenými rámcovou dohodou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 57).
82 Z toho vyplývá, že normotvůrce při výkonu své normotvůrné pravomoci přijmout PŘOZ zakotvené v článku 336 SFEU a OOUPS při výkonu své široké posuzovací pravomoci v rámci vymezeném ustanoveními PŘOZ mají v souladu s cílem zlepšovat životní a pracovní podmínky pracovníků a s cílem jejich přiměřené sociální ochrany stanovenými v článku 151 SFEU povinnost při přijímání či provádění pravidel upravujících vztahy Unie a jejích zaměstnanců zabraňovat zneužívání práva, které může vyplývat z používání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou (rozsudek ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 61).
83 Rámcová dohoda přitom činí stálost zaměstnání stěžejním prvkem v oblasti ochrany pracovníků v Unii (rozsudek ze dne 8. března 2012, Huet, C‑251/11, EU:C:2012:133, body 35 a 44). Konkrétně ustanovení 5 odst. 1 této dohody směřuje specificky k úpravě využívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, které je považováno za potenciální zdroj zneužívání na úkor pracovníků, tím, že stanoví určitá minimální ochranná ustanovení, která mají zabránit nejistotě v situaci zaměstnanců. Zejména ustanovení 5 bod 1 písm. c) rámcové dohody ukládá povinnost stanovit maximální počet obnovení smluv a poměrů na dobu určitou (viz rozsudek ze dne 5. února 2014, Drakeford v. EMA, F‑29/13, EU:F:2014:10, bod 44 a citovaná judikatura).
84 Je třeba poukázat na to, že článek 8 PŘOZ již byl shledán v souladu s rámcovou dohodou, neboť neohrožuje účel a minimální požadavky rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2012, AI v. Soudní dvůr, F‑85/10, EU:F:2012:97, bod 140).
85 Je třeba poznamenat, že čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ stanoví maximální dobu trvání pracovního poměru dočasného zaměstnance uvedeného v čl. 2 písm. b) PŘOZ a omezení počtu obnovení, která mohou být přiznána témuž zaměstnanci, tj. v projednávaném případě pouze jedno obnovení.
86 Cíle sledované stanovením těchto dvou mezí musí být rovněž zohledněny pro účely teleologického výkladu čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ.
87 Pokud jde o maximální dobu trvání pracovního poměru, podle judikatury obsahuje čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ tím, že stanoví maximální celkovou dobu trvání pracovního poměru dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, jedno z opatření vyjmenovaných v ustanovení 5 rámcové dohody k předcházení zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, v projednávaném případě opatření, které je stanoveno v odst. 1 písm. b) uvedeného ustanovení (rozsudek ze dne 11. července 2012, AI v. Soudní dvůr, F‑85/10, EU:F:2012:97, bod 138).
88 V této souvislosti účastníci řízení na jednání potvrdili, že celková doba trvání pracovního poměru žalobce jakožto dočasného zaměstnance podle čl. 2 písm. b) PŘOZ, bez ohledu na to, zda byl přijat na sporné pracovní místo, nemůže přesáhnout maximální dobu šesti let stanovenou v čl. 8 druhém pododstavci PŘOZ.
89 Pokud jde o omezení počtu možných obnovení, jak uznala Komise na jednání, čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ tím, že omezuje počet obnovení smlouvy dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, obsahuje rovněž jedno z opatření vyjmenovaných v ustanovení 5 rámcové dohody, jehož cílem je předcházet zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, v projednávaném případě opatření stanovené v odst. 1 písm. c) uvedené dohody, takže možnost jediného obnovení smlouvy dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ má zajistit, aby orgán, který jej přijímá, respektoval ochranu dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ před zneužitím, k němuž by mohlo dojít v důsledku využívání četných po sobě jdoucích krátkodobých smluv na dobu určitou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 66).
90 Je přitom třeba konstatovat, že možnost, aby dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ uzavřel novou smlouvu dočasného zaměstnance na stejném základě na dobu nepřesahující maximální dobu šesti let stanovenou v čl. 8 druhém pododstavci PŘOZ, jako taková neporušuje cíl tohoto ustanovení, kterým je časově omezit obsazování stálých pracovních míst dočasnými zaměstnanci.
91 Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by uzavření nové smlouvy vedlo k riziku zneužití práva na úkor žalobce, které by mohlo vyplývat z použití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou.
92 Článek 8 druhý pododstavec PŘOZ tudíž nebrání možnosti, aby dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ uzavřel novou smlouvu dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, pokud je dodrženo šestileté omezení stanovené v uvedeném ustanovení.
93 Tento výklad čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ je rovněž v souladu s praxí jiných unijních orgánů a agentur. V odpovědi na organizační procesní opatření totiž Komise poskytla výsledky konzultace, kterou v červnu 2022 vedla s ostatními unijními orgány a agenturami ohledně možnosti, aby dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ uzavřel novou smlouvu v tomto postavení v rámci maximální doby stanovené v čl. 8 druhém pododstavci PŘOZ. Z uvedených výsledků vyplývá, že většina dožádaných orgánů a agentur takovou možnost předpokládá nebo stanoví.
94 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobce o volné pracovní místo jako nepřípustné je založeno na nesprávném výkladu čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ.
95 Je tudíž třeba vyhovět tomuto žalobnímu důvodu a zrušit rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, aniž je třeba zkoumat ostatní argumenty v rámci tohoto žalobního důvodu a ostatní žalobní důvody předložené na podporu návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo.
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020
K přípustnosti
96 Komise vznesla námitku nepřípustnosti těchto návrhových žádání podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu z důvodu, že odpověď ze dne 28. října 2020 nepředstavuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobce.
97 Zaprvé Komise tvrdí, že odpověď ze dne 28. října 2020 je pouze odpovědí na otázky předložené žalobcem v žádosti ze dne 29. června 2020 a má za cíl pouze podat výklad uvedených ustanovení služebního řádu. Poskytnuté odpovědi tak nemění právní postavení žalobce.
98 Zadruhé Komise tvrdí, že neopomenula jednat, když nezorganizovala povyšovací řízení pro dočasné zaměstnance přijaté na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, a pokud žalobce hodlal napadnout nepovýšení, příslušelo mu napadnout rozhodnutí o povýšení, které neobsahuje jeho jméno.
99 Žalobce tvrdí, že jeho žaloba je přípustná.
100 Je třeba uvést, že v odpovědi ze dne 28. října 2020 se OOUPS na žádost žalobce vyjadřuje k použití právních ustanovení vůči žalobci a ke čtyřem otázkám, které se týkají především použití čl. 45 odst. 1 služebního řádu, článků 10 a 15 PŘOZ a ustanovení 4 odst. 1 rámcové dohody na jeho osobní situaci.
101 V tomto ohledu OOUPS zaprvé uvádí, že články 10 a 15 PŘOZ nepřiznávají zaměstnancům „přímý nárok“ na povýšení, a ani nezakládají jakoukoli povinnost administrativy provést přeřazení dočasných zaměstnanců. Zadruhé OOUPS upřesňuje, že uzavření druhé smlouvy na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ není v případě žalobce možné a v zásadě a s výjimkou výjimečných okolností není možné přeřazení žalobce na jiné stálé pracovní místo, než které zastával. Zatřetí uvádí, že čl. 45 odst. 1 služebního řádu se na jeho situaci přímo nepoužije, a začtvrté, že rámcová dohoda není v případě žalobce použitelná, jelikož jeho faktická situace jakožto dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ je odlišná od situace dočasných zaměstnanců přijatých na základě jiných právních ustanovení.
102 Odpověď ze dne 28. října 2020 se tak v podstatě zabývá dvěma tématy, která se týkají zaprvé možnosti „povýšení“ nebo „přeřazení“ dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ a zadruhé možnosti dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ získat novou smlouvu v době, kdy jeho smlouva trvá.
103 Podle ustálené judikatury je aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení akt, který vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce, neboť podstatným způsobem mění jeho právní postavení, přičemž takový akt musí být vydán příslušným orgánem a musí obsahovat konečného stanovisko administrativy (viz usnesení ze dne 10. září 2021, Kühne v. Parlament, T‑691/20, nezveřejněné, EU:T:2021:600, bod 26 a citovaná judikatura).
104 Pokud jde o návrhová žádání znějící na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020 týkající se důvodů, v nichž se uvádí, že žalobce nemůže mít podle čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ nárok na jinou smlouvu dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, je třeba poukázat na to, že odůvodnění OOUPS v tomto ohledu pouze opakuje stanovisko, které zaujal v rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo. Z toho vyplývá, že tato část odpovědi ze dne 28. října 2020, které již předcházelo přijetí rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, podstatným způsobem nemění právní postavení žalobce ve smyslu judikatury citované v bodě 103 výše.
105 Návrhová žádání znějící na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020 týkající se důvodů, v nichž se uvádí, že žalobce nemůže mít podle čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ nárok na jinou smlouvu dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, je tedy třeba odmítnout jako nepřípustná.
106 Pokud jde o zbývající návrhová žádání znějící na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020, je třeba připomenout, že unijní soud je oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby ve věci samé, aniž předtím rozhodne o její přípustnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, bod 52).
107 Vzhledem k okolnostem projednávané věci, jakož i zásadě řádného výkonu spravedlnosti je přitom třeba zkoumat návrhová žádání znějící na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020 v části týkající se možnosti povýšení nebo přeřazení dočasného zaměstnance v rámci Komise na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, aniž je předtím rozhodnuto o přípustnosti těchto návrhových žádání, jelikož jsou v každém případě a z níže uvedených důvodů neopodstatněná.
K věci samé
108 Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020 žalobce předkládá v podstatě dva žalobní důvody, z nichž první vychází z nesprávného výkladu a porušení čl. 8 druhého pododstavce a čl. 10 odst. 3 PŘOZ, a druhý z porušení zásady rovného zacházení.
– K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného výkladu a porušení čl. 8 druhého pododstavce a čl. 10 odst. 3 PŘOZ
109 Žalobce má za to, že odpověď administrativy, která musí být podle něj vykládána jako odmítnutí povýšení, přeřazení nebo jmenování na jiné pracovní místo, je zjevně nesprávná a představuje porušení článku 45 služebního řádu a čl. 8 druhého pododstavce a čl. 10 odst. 3 PŘOZ.
110 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
111 Zaprvé, pokud jde o možnost, aby byl žalobce povýšen ve smyslu článku 45 služebního řádu, je třeba konstatovat, jak správně zdůrazňuje Komise, že PŘOZ neodkazuje na povýšení. Podle článku 45 služebního řádu se povýšení „[p]rovádí […] výhradně výběrem z okruhu úředníků, kteří splnili minimální dobu dvou let setrvání v platové třídě“.
112 PŘOZ tedy nestanoví možnost povýšení dočasných zaměstnanců, nýbrž podle jeho článků 15 a 16 možnost, aby byli zařazeni do platové třídy odpovídající povinnostem, které mají vykonávat po dobu trvání své smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2016, Todorova Androva v. Rada a další, T‑366/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:729, bod 48).
113 Je tedy třeba dospět k závěru, že Komise byla oprávněna v odpovědi ze dne 28. října 2020 konstatovat, že se povyšovací řízení podle článku 45 služebního řádu týká pouze úředníků.
114 Zadruhé, pokud jde o možnost přeřazení ve smyslu čl. 10 odst. 3 PŘOZ, je třeba poukázat na to, že Komise v odpovědi ze dne 28. října 2020 na rozdíl od tvrzení žalobce neuvádí, že čl. 8 druhý pododstavec PŘOZ zakazuje přeřazování dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ. Komise pouze uvádí, že s ohledem na široký prostor pro uvážení, který má v tomto ohledu, má možnost nezorganizovat přeřazovací řízení dočasných zaměstnanců se smlouvou na dobu určitou, včetně dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
115 Kromě toho je třeba zdůraznit, že čl. 10 odst. 3 PŘOZ, který se týká možnosti přeřazení, v žádném případě nezakládá nárok každého dočasného zaměstnance na to, aby byl na svou žádost přeřazen.
116 Je třeba připomenout, že ačkoli podle zásady jednotnosti veřejné služby podléhají všichni úředníci Unie jedinému služebnímu řádu, taková zásada neznamená, že orgány musí posuzovací pravomoc, kterou jim služební řád přiznává, využívat stejným způsobem, ale naopak, na tyto orgány se při řízení jejich zaměstnanců vztahuje „zásada autonomie“ (rozsudek ze dne 9. června 2021, KZ v. Komise, T‑453/20, nezveřejněný, EU:T:2021:339, bod 52). Obdobná úvaha platí i pro dočasné zaměstnance, na které se vztahuje PŘOZ.
117 Je proto třeba konstatovat, že jelikož PŘOZ nestanoví povinnost administrativy provést přeřazovací řízení dočasných zaměstnanců, Komise neporušila čl. 8 druhý pododstavec a čl. 10 odst. 3 PŘOZ tím, že v rámci své administrativní autonomie nezorganizovala přeřazovací řízení dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
118 Toto konstatování nemůže být zpochybněno argumentem žalobce, podle kterého v bodech 60 až 63 rozsudku ze dne 28. dubna 2021, Correia v. EHSV (T‑843/19, EU:T:2021:221), Tribunál v podstatě uvádí, že neexistence písemných pravidel a praxe ad hoc rozhodování bez zveřejnění představují nedostatek transparentnosti, který porušuje zásadu právní jistoty.
119 Judikatura citovaná v bodě 118 výše se totiž týká případu, kdy orgán stanoví možnost přeřazení svých dočasných zaměstnanců, ale nestanoví výslovná kritéria pro taková řízení. Tak tomu však v projednávané věci není. Kromě toho tento argument nemůže zpochybnit autonomii Komise, pokud jde o rozhodnutí nestanovit možnost přeřazení dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
120 Mimoto žalobce s ohledem na snímek obrazovky SysPer 2 tvrdí, že Komise prováděla, pravděpodobně až do roku 2017, samostatná povyšovací řízení pro úředníky, smluvní zaměstnance a dočasné zaměstnance.
121 K tomu je třeba uvést, že samotnou existenci praxe takových samostatných povyšovacích řízení pro dočasné zaměstnance Komise popírá a vysvětluje, že údaje předložené žalobcem vyplývají z technické chyby v systému SysPer 2, která byla odstraněna. Nicméně i za předpokladu, že by taková praxe existovala, mohla Komise právoplatně změnit tuto praxi v souladu se zásadou administrativní autonomie uvedenou v bodě 116 výše.
122 První žalobní důvod je proto třeba zamítnout.
– K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady zákazu diskriminace
123 V rámci druhého žalobního důvodu žalobce v podstatě tvrdí, že Komise přijetím odpovědi ze dne 28. října 2020 porušila zásadu zákazu diskriminace v několika ohledech.
124 Tento žalobní důvod se dělí na tři části. První část vychází z nerovného zacházení a diskriminace mezi účastníky programu Pilot Junior Professionals (dále jen „program JPP“) a dočasnými zaměstnanci přijatými v rámci Komise na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, druhá část vychází z nerovného zacházení mezi dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ a ostatními dočasnými zaměstnanci Komise a třetí část vychází z nerovného zacházení mezi dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ v různých orgánech, institucích nebo jiných subjektech Unie.
125 Komise tuto argumentaci zpochybňuje.
126 Úvodem je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení je obecnou zásadou unijního práva, která je zakotvena v článku 20 Listiny, a zásada zákazu diskriminace uvedená v čl. 21 odst. 1 Listiny je jejím zvláštním vyjádřením. Tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2018, Hebberecht v. ESVČ, T‑315/17, EU:T:2018:842, body 58 a 59 a citovaná judikatura).
127 Požadavek na srovnatelnost situací se posuzuje s ohledem na veškeré prvky, které tyto situace charakterizují. Takové prvky musí být zejména určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle unijního aktu, jenž zakládá dotčené odlišení. Mimoto musí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž dotčený akt spadá (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, HK v. Komise, C‑460/18 P, EU:C:2019:1119, bod 67 a citovaná judikatura).
128 V první části žalobce tvrdí, že praktiky Komise představují ve vztahu k němu diskriminaci oproti účastníkům programu JPP, kteří jsou stejně jako on dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ. Vzhledem k tomu, že účastníky programu JPP jsou dočasní zaměstnanci, kteří mohou být přeřazeni na jiná pracovní místa v útvarech Komise, jež se podstatně liší povahou pracovních povinností, aniž je nutné uzavírat novou smlouvu, je s těmito uchazeči zacházeno příznivěji než s jinými dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, u nichž má administrativa za to, že nová smlouva je nezbytná, a proto je zakázána.
129 Nejprve, jak Komise vysvětlila v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti R/507/20, kdyby byl dočasný zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ náležející do funkční skupiny AST vybrán k účasti na programu JPP, byla by mu nabídnuta smlouva dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. a) PŘOZ, a nikoli smlouva dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
130 Pokud jde dále o tvrzení žalobce, podle kterého je diskriminován z důvodu, že běžná přeřazování účastníků programu JPP nevyžadují uzavření nových smluv, stačí připomenout, že žalobce již byl přeřazen, jak bylo připomenuto v bodě 3 výše, prostřednictvím dodatku k jeho smlouvě, a tedy aniž byla uzavřena nová smlouva. Není tedy oprávněn tvrdit, že nebylo možné, aby byl přeřazen, aniž to nutně znamenalo uzavření nové smlouvy.
131 Konečně, pokud jde o tvrzení, že žalobce je obětí diskriminace na základě věku, jelikož uchazeči o program JPP jsou výlučně mladí odborníci s nejvýše tříletou odbornou praxí, je třeba toto tvrzení odmítnout s ohledem na skutečnost, že jak vyplývá z bodů 129 a 130 výše, nebylo zjištěno žádné rozdílné zacházení mezi účastníky programu JPP a ostatními dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, pokud jde o přeřazení bez nutnosti uzavření nové smlouvy.
132 Žalobce proto nemůže důvodně tvrdit, že s dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ v rámci programu JPP je zacházeno příznivěji než s ním, jelikož mohou být přeřazeni bez uzavření nových smluv dočasného zaměstnance na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
133 V rámci druhé části žalobce tvrdí, že skutečnost, že administrativa neorganizuje povyšovací řízení nebo nepovoluje individuální povýšení dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, vede k nerovnému zacházení mezi ním jakožto dočasným zaměstnancem přijatým na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ a jinými kategoriemi dočasných zaměstnanců, zejména dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. a) PŘOZ a čl. 2 písm. c) PŘOZ.
134 Žalobce tvrdí, že dočasní zaměstnanci přijatí na základě čl. 2 písm. c) PŘOZ vykonávají pracovní povinnosti přímo u osoby, která zastává úřad, zatímco dočasní zaměstnanci přijatí na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ nemají žádný zvláštní úkol tohoto druhu. Článek 2 PŘOZ však nečiní žádný podstatný rozdíl mezi povahou pracovních povinností a toto rozlišování je v oblasti rovného zacházení málo relevantní.
135 V tomto ohledu žalobce tvrdí, že se Komise snaží odůvodnit nerovné zacházení vysvětlením, že dočasní zaměstnanci, kteří uzavřeli smlouvu na dobu neurčitou, představují velmi omezený počet zaměstnanců. Kromě toho žalobce tvrdí, že podstatný rozdíl mezi dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. a) PŘOZ a dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ spočívá v zařazení pracovního místa pro rozpočtové účely. Tato kritéria jsou přitom pro účely analýzy nerovného zacházení irelevantní.
136 Jak bylo připomenuto v bodě 126 výše, zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno.
137 Pokud jde o otázku srovnání situací různých typů dočasných zaměstnanců, je třeba zaprvé připomenout, že pokud jde o dočasné zaměstnance přijaté na základě čl. 2 písm. a) PŘOZ, jejich pracovní místa jsou uvedena na seznamu pracovních míst a odpovídají vymezeným stálým úkolům veřejné služby, které však na základě volby rozpočtového orgánu neodpovídají „stálému pracovnímu místu“ (rozsudek ze dne 27. listopadu 2012, Sipos v. OHIM, F‑59/11, EU:F:2012:164, bod 39).
138 Zadruhé, pokud jde o dočasné zaměstnance přijaté na základě čl. 2 písm. c) PŘOZ, tito zaměstnanci uzavřeli pracovní smlouvu intuitu personae, jejímž základním prvkem je vzájemná důvěra (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. října 2006, Bonnet v. Soudní dvůr, T‑406/04, EU:T:2006:322, body 47 a 101).
139 Zatřetí, pokud jde o dočasné zaměstnance přijaté na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, ačkoli PŘOZ výslovně stanoví, že mohou být přijati za účelem obsazení stálého pracovního místa, upřesňuje rovněž, že se může jednat pouze o dočasné zaměstnání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 79).
140 V tomto ohledu Komise správně tvrdí, že normotvůrce vytvořil různé kategorie dočasných zaměstnanců s různými pracovními podmínkami, což je staví do nesrovnatelných situací, takže není možné konstatovat rozdílné zacházení s dočasnými zaměstnanci, které by představovalo diskriminaci ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny.
141 Žalobce však tvrdí, že tato praxe je v rozporu s ustanovením 4 bodem 1 rámcové dohody, které zakazuje zacházet se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že prvně uvedení zaměstnanci jsou v pracovním poměru na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.
142 Komise přitom správně dospěla k závěru, že dočasní zaměstnanci přijatí na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ se nenacházejí v situaci srovnatelné se situací ostatních kategorií dočasných zaměstnanců. Zásadní rozdíl mezi jednotlivými kategoriemi dočasných zaměstnanců spočívá v „druhu zaměstnání“, které každá z dotyčných kategorií zastává, a nikoli přímo v době trvání smlouvy. Tyto tři kategorie dočasných zaměstnanců jsou totiž určeny k uspokojování různých potřeb orgánů, institucí nebo jiných subjektů. Doba trvání smluv, které mohou uzavírat různé kategorie dočasných zaměstnanců, tedy přímo vyplývá z různých druhů pracovních míst, která mohou zastávat, a tedy z jejich rozdílné povahy.
143 Ve třetí části žalobce tvrdí, že jiné orgány a instituce Unie výslovně uznaly možnost, aby se na dočasné zaměstnance přijaté na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ vztahovalo přeřazení.
144 Komise zpochybňuje přípustnost třetí části z důvodu, že byla poprvé uplatněna v žalobě.
145 V této souvislosti je třeba připomenout, že pravidlo shody mezi stížností a následnou žalobou pod sankcí nepřípustnosti vyžaduje, aby žalobní důvod vznesený před unijním soudem byl vznesen již v rámci postupu před zahájením soudního řízení, aby se OOUPS mohl seznámit s kritikou, kterou dotčená osoba formuluje vůči napadenému rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 25. října 2013, Komise v. Moschonaki, T‑476/11 P, EU:T:2013:557, bod 71 a citovaná judikatura).
146 V projednávané věci žalobce v žádosti ze dne 29. června 2020 zmínil praxi ostatních unijních orgánů na podporu své argumentace vycházející z jeho práva být přeřazen. Mimoto se ve stížnosti dovolává rovněž nedodržení zavedené administrativní praxe. Kromě toho je třeba konstatovat, že stížnost obsahuje argumenty týkající se údajné diskriminace, zejména na základě věku jednotlivých dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, a nerovného zacházení mezi dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ a jinými kategoriemi dočasných zaměstnanců. Ve své žalobě žalobce kromě těchto tvrzení uvádí i třetí část vycházející z údajné diskriminace na základě odlišných praktik, které podle jeho tvrzení existují v jiných orgánech, a to v širším kontextu žalobního důvodu vycházejícího z porušení zásady zákazu diskriminace.
147 Za těchto podmínek je třeba učinit závěr, že okolnost, že žalobce poprvé výslovně poukázal ve své žalobě na rozdílné zacházení mezi dočasnými zaměstnanci přijatými na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ v rámci Komise a v rámci jiných orgánů, institucí a jiných subjektů, nemění důvod ani předmět stížnosti.
148 Tvrzení Komise týkající se přípustnosti třetí části je tedy třeba odmítnout.
149 Žalobce tvrdí, že Komise tím, že neorganizuje povyšovací řízení a nepřiznává stejný nárok na povýšení dočasným zaměstnancům přijatým na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ, zachází s těmito dočasnými zaměstnanci méně příznivě než jiné orgány a instituce, jako je Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) nebo Agentura Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust). Mimoto, i když jednotlivé orgány a agentury Unie mají určitou míru administrativní autonomie při organizaci přeřazování, nemohou vykládat ustanovení PŘOZ rozdílně tak, aby přiznávaly dočasným zaměstnancům méně práv.
150 V tomto ohledu je nutno konstatovat, že se žalobce nemůže právoplatně dovolávat vnitřních pravidel použitelných na zaměstnance jiných orgánů. Je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají orgány širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých útvarů v závislosti na úkolech, které jsou jim svěřeny, a při přidělování zaměstnanců, jež mají k dispozici za účelem plnění těchto úkolů (viz rozsudek ze dne 14. října 2004, Pflugradt v. ECB, C‑409/02 P, EU:C:2004:625, bod 42 a citovaná judikatura).
151 Jak bylo uvedeno v bodě 117 výše, Komise se tedy mohla v rámci své administrativní autonomie rozhodnout, že nezorganizuje přeřazování dočasných zaměstnanců přijatých na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ. Takové rozhodnutí není nikterak v rozporu se zásadou zákazu diskriminace, a to tím spíše, že se vztahuje na stejné kategorie dočasných zaměstnanců v rámci téhož orgánu.
152 Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout druhý žalobní důvod, a tudíž i návrhová žádání znějící na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020 v plném rozsahu.
K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody
153 Žalobce se domáhá náhrady škody, která mu podle jeho názoru vznikla v důsledku údajné protiprávnosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo a odpovědi ze dne 28. října 2020. Návrhová žádání žalobce znějící na náhradu škody se v podstatě dělí na dvě části. V rámci první části, která souvisí s rozhodnutím o odmítnutí žádosti o pracovní místo, žalobce tvrdí, že mu toto rozhodnutí způsobilo majetkovou újmu, jež spočívá ve ztrátě příležitosti zaprvé být přijat na sporné pracovní místo, a zadruhé stát se úředníkem v trvalém služebním poměru na základě účasti ve vnitřních výběrových řízeních vyhrazených pro dočasné zaměstnance funkční skupiny AD. V rámci druhé části, která souvisí s odpovědí ze dne 28. října 2020, žalobce tvrdí, že mu tato odpověď způsobila majetkovou újmu spočívající ve ztrátě příležitosti být přeřazen do platové třídy AST 4 od 16. května 2020.
154 Komise argumentaci žalobce zpochybňuje.
K majetkové újmě související s rozhodnutím o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo
155 Žalobce tvrdí, že v důsledku rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo ztratil příležitost být přijat na sporné pracovní místo. V tomto ohledu uvádí, že jelikož výběrová komise vystavila dne 24. července 2020 žádost o jeho přijetí a jeho jmenování na sporné pracovní místo, musí být ztráta příležitosti být přijat v důsledku rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo posouzena na 100 %. Na tomto základě se domáhá náhrady škody ve výši 24 245 eur, jež odpovídá rozdílu mezi jeho současným platem a platem, na který by měl nárok, kdyby byl přijat na sporné pracovní místo v platové třídě AD 5, a to od 1. září 2020 do skončení platnosti jeho smlouvy.
156 Mimoto žalobce ztratil příležitost stát se úředníkem v trvalém služebním poměru na základě účasti ve vnitřních výběrových řízeních vyhrazených pro dočasné zaměstnance funkční skupiny AD. Žalobce totiž tvrdí, že kdyby byl přijat na sporné pracovní místo, a byl by tedy od 1. září 2020 přeřazen do platové třídy AD 5, mohl by se těchto vnitřních výběrových řízení konaných v letech 2021 a 2022 zúčastnit. V rámci výběrového řízení, které se konalo v době podání projednávané žaloby, přitom podle tvrzení žalobce na 20 míst úředníků v oblasti práva obstálo v počítačových zkouškách přibližně 90 uchazečů, což umožňuje učinit závěr, že by se stal úředníkem s pravděpodobností 44 %. Pokud jde o ztrátu příležitosti stát se úředníkem, žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 600 000 eur, jež odpovídá ztrátě odměny zahrnující výši platu a příspěvků na vyživované osoby, jež by mu byly vypláceny každý měsíc po dobu 20 let, na kterou je třeba použít koeficient pravděpodobnosti 0,44.
157 Úvodem je třeba připomenout, že vznik odpovědnosti Unie předpokládá splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot, C‑348/06 P, EU:C:2008:107, bod 52). Vzhledem k tomu, že tyto podmínky musí být splněny kumulativně, postačuje absence jedné z nich k zamítnutí žaloby na náhradu škody (rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 14).
158 Pokud jde o oba druhy újmy uvedené v bodech 155 a 156 výše, je třeba poukázat na to, že jejich původ tkví v rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo.
159 Je přitom třeba konstatovat, že pokud jde o návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, jelikož bylo vyhověno druhému žalobnímu důvodu týkajícímu se uvedeného rozhodnutí, je splněna první podmínka vzniku odpovědnosti Komise, a sice protiprávnost vytýkaného jednání.
160 Je tedy třeba zkoumat další dvě podmínky vzniku odpovědnosti Komise, a sice skutečnou existenci škody a příčinnou souvislost.
161 Pokud jde o skutečnou existenci majetkové újmy, podle ustálené judikatury musí být tato újma řádně prokázána a musí být určitá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot, C‑348/06 P, EU:C:2008:107, bod 54). Konkrétně, pokud tvrzená újma spočívá, jako v projednávaném případě, ve ztrátě příležitosti, ztracená příležitost musí být skutečná a tato ztráta musí být konečná (viz rozsudek ze dne 24. října 2018, Fernández González v. Komise, T‑162/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2018:711, bod 110 a citovaná judikatura).
162 Pokud jde o stupeň jistoty ohledně příčinné souvislosti, je dosažen tehdy, když protiprávní jednání, jehož se dopustil unijní orgán, někoho s určitostí připravilo nikoli nezbytně o přijetí do zaměstnání, u kterého dotyčný nebude moci nikdy prokázat, že na ně měl nárok, ale o vážnou šanci na přijetí na místo úředníka nebo zaměstnance s tím, že dotčené osobě tím vznikla majetková újma spočívající ve ztrátě příjmů (viz rozsudek ze dne 24. října 2018, Fernández González v. Komise, T‑162/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2018:711, bod 111 a citovaná judikatura).
163 Zaprvé je třeba zkoumat podmínku týkající se skutečné povahy tvrzené ztráty příležitosti.
164 Podle judikatury je pro posouzení skutečné povahy ztráty příležitosti třeba vycházet z data, ke kterému bylo přijato rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 85 a citovaná judikatura).
165 V projednávané věci ze spisu vyplývá, že kdyby rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo nebylo stiženo protiprávností, mohl by být žalobce přijat na sporné pracovní místo.
166 Nejprve, jak tvrdí žalobce, jeho působení na pracovním místě, které zastával v době podání své žádosti o pracovní místo a jež bylo podobné spornému pracovnímu místu, bylo zcela uspokojivé. Z hodnotících zpráv žalobce za roky 2019 a 2020 totiž vyplývá, že vykonával své pracovní povinnosti velmi uspokojivě, jelikož úroveň jeho pracovních výkonů byla hodnocena jako výjimečná, takže na konci původního tříletého období, na které byl přijat, mu byla prodloužena jeho pracovní smlouva. Je přitom nesporné, že úspěšná pracovní zkušenost představuje významnou indicii, kterou je třeba vzít v úvahu při výběru uchazeče, jenž má být přijat (viz rozsudek ze dne 13. září 2011, AA v. Komise, F‑101/09, EU:F:2011:133, bod 91 a citovaná judikatura).
167 Mimoto je třeba poukázat na to, že vedoucí oddělení žalobce vydal dne 24. července 2020 sdělení, v němž uvedl, že vzhledem k tomu, že sporné pracovní místo nemohlo být obsazeno vhodným interním nebo externím uchazečem, a to ani z řad úspěšných uchazečů otevřeného výběrového řízení pořádaného Evropským úřadem pro výběr personálu (EPSO), a na základě zásluh žalobce, žádá o přijetí žalobce na sporné pracovní místo.
168 Tyto úvahy představují řadu dostatečně přesných a věrohodných skutečností k prokázání, že žalobce měl v roce 2020 v rámci výběrového řízení na sporné pracovní místo skutečnou příležitost být přijat na uvedené pracovní místo, a to navzdory široké posuzovací pravomoci administrativy v oblasti přijímání zaměstnanců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, TM v. ECB, T‑440/21, nezveřejněný, EU:T:2022:800, bod 113).
169 Zadruhé, pokud jde o konečnou povahu tvrzené ztráty příležitosti, je třeba připomenout, že tato povaha se posuzuje k okamžiku, kdy unijní soud rozhoduje, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, včetně skutečností, které nastaly po přijetí protiprávního aktu, jenž způsobil újmu (viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 90 a citovaná judikatura).
170 Za účelem posouzení této konečné povahy je třeba zkoumat, zda ke dni vyhlášení tohoto rozsudku a s ohledem na opatření vyplývající z tohoto rozsudku, která musí přijmout Komise, žalobce definitivně ztratil příležitost, že bude přijat na sporné pracovní místo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 91).
171 V projednávané věci je třeba připomenout, že dne 18. ledna 2021 byla původní smlouva žalobce, uzavřená dne 16. května 2018 na dobu tří let, prodloužena o dva roky, přičemž její platnost skončila dne 15. května 2023. Vzhledem k tomu, že podle čl. 8 druhého pododstavce PŘOZ může být zaměstnanec přijatý na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ po skončení platnosti své smlouvy zařazen na stálé pracovní místo v orgánu, pouze pokud je jmenován jako úředník v souladu se služebním řádem, je třeba konstatovat, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již žalobce nemůže být přijat na dotčená pracovní místa na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ.
172 Kromě toho je třeba dodat, že ve sporech týkajících se rozhodnutí o odmítnutí žádostí o pracovní místo, jako je spor, který je předmětem projednávané žaloby, Tribunál rozhodl, že konečná povaha ztráty příležitosti být přijat do zaměstnání vyplývá z ochrany práv třetích osob, jejichž žádosti o dotčená pracovní místa byly přijaty (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 49, a ze dne 24. října 2018, Fernández González v. Komise, T‑162/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2018:711, bod 91), a nikoli nemožnosti administrativy právně napravit protiprávnost, k níž došlo (rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 95).
173 S ohledem na výše uvedené tak žalobce oprávněně tvrdí, že definitivně ztratil příležitost být přijat na sporné pracovní místo.
174 Na základě těchto skutečností je proto třeba učinit závěr, že protiprávnost, které se dopustila Komise, připravila žalobce o skutečnou příležitost být přijat na sporné pracovní místo, takže existuje příčinná souvislost mezi protiprávností rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo a tvrzenou ztrátou příležitosti.
175 Druhá a třetí podmínka vzniku odpovědnosti Komise jsou tedy splněny.
176 Podle judikatury je ke stanovení výše náhrady újmy způsobené ztrátou takové příležitosti třeba po určení povahy příležitosti, o niž byl úředník nebo zaměstnanec připraven, určit datum, od něhož mohl tuto příležitost mít, dále ohodnotit uvedenou příležitost a konečně upřesnit, jaké finanční důsledky pro něj ze ztráty této příležitosti vyplynuly (viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 102 a citovaná judikatura).
177 Pokud jde o způsob a rozsah náhrady ztráty příležitosti, příležitost, o niž byl úředník nebo zaměstnanec připraven, musí být, je-li to možné, určena objektivně v podobě matematického koeficientu vycházejícího z podrobné analýzy (viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 103 a citovaná judikatura), přičemž je třeba zohlednit, že je velmi obtížné, ne-li nemožné, definovat způsob umožňující přesný výpočet příležitosti být přijat na pracovní místo v orgánu, a proto i ohodnotit újmu vyplývající ze ztráty této příležitosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot, C‑348/06 P, EU:C:2008:107, body 59 a 60).
178 Mimoto již bylo rozhodnuto, že kritérium ztráty odměny nemůže samo o sobě určovat rozsah náhrady škody způsobené ztrátou příležitosti být přijat. V takovém případě totiž nelze utrpěnou škodu ztotožnit s částkou odměny, jež by byla získána, kdyby se uvedená příležitosti uskutečnila, neboť s ohledem na posuzovací pravomoc, kterou má Komise v dané oblasti, dotčená osoba nemůže uplatňovat žádný nárok na přijetí. Škoda, za kterou je dotčená osoba oprávněna získat náhradu, tudíž nemůže odpovídat ztrátě na odměně vyplývající ze ztráty nároku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot, C‑348/06 P, EU:C:2008:107, bod 65).
179 V projednávané věci žalobce vyčíslil částku, která má sloužit jako základ pro výpočet výše náhrady škody související se ztrátou příležitosti. Toto vyčíslení však nelze přijmout. Není totiž možné vyčíslit tuto příležitost a upřesnit finanční důsledky ztráty příležitosti z důvodu, že správný výpočet majetkové újmy žalobce závisí na různých předpokladech, zejména na dopadu zájmu služby na pravděpodobnost přijetí žalobce a na celkovou dobu trvání tohoto zaměstnání, jelikož maximální celková doba trvání pracovního poměru dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. b) PŘOZ je šest let a v projednávané věci původní smlouva žalobce uzavřená na dobu tří let trvala od 16. května 2018.
180 Proto je třeba s ohledem na všechny okolnosti věci posoudit utrpěnou újmu ex æquo et bono (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2020, VP v. Cedefop, T‑187/18, nezveřejněný, EU:T:2020:613, bod 200 a citovaná judikatura).
181 V tomto kontextu bude spravedlivým ohodnocením celkové majetkové újmy, která žalobci vznikla v důsledku ztráty příležitosti být přijat na sporné pracovní místo, bude-li rozhodnuto tak, že se Komisi uloží zaplatit mu ex æquo et bono paušální částku ve výši 10 000 eur.
182 Pokud jde o újmu spočívající ve ztrátě příležitosti stát se úředníkem na základě účasti ve vnitřních výběrových řízeních pořádaných Komisí v letech 2021 a 2022 a vyhrazených pro dočasné zaměstnance funkční skupiny AD, je třeba podotknout, že podmínka týkající se prokázání existence skutečné a určité újmy, jakož i příčinné souvislosti v souvislosti se ztrátou příležitosti uspět v uvedených vnitřních výběrových řízeních pořádaných Komisí v letech 2021 a 2022 a následně být přijat jako úředník Unie, není splněna. Rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo totiž nebrání žalobci v tom, aby se stal administrátorem v rámci Komise. Rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo nebránilo žalobci v tom, aby se ucházel o jiná pracovní místa ve funkční skupině AD, která byla v Komisi po přijetí uvedeného rozhodnutí volná, ani mu nebrání v tom, aby byl v budoucnu přijat na pracovní místo na úrovni AD, například na základě čl. 2 písm. a) PŘOZ.
183 Návrh na náhradu majetkové újmy vyplývající z údajné ztráty příležitosti stát se úředníkem na základě účasti ve vnitřních výběrových řízeních pořádaných Komisí v letech 2021 a 2022 a vyhrazených pro dočasné zaměstnance funkční skupiny AD musí být tudíž zamítnut.
K majetkové újmě související s odpovědí ze dne 28. října 2020
184 Žalobce tvrdí, že ztratil příležitost být povýšen do platové třídy AST 4 od 16. května 2020. Jelikož tato příležitost být povýšen musí být posouzena na 100 % vzhledem k výjimečné úrovni jeho pracovních výkonů, výše požadované náhrady škody činí 13 152 eur.
185 Podle ustálené judikatury musí být návrhová žádání znějící na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy zamítnuta, pokud vykazují úzkou souvislost s návrhovými žádáními znějícími na zrušení, jež byla sama odmítnuta jako nepřípustná nebo zamítnuta jako neopodstatněná (viz rozsudek ze dne 12. ledna 2022, MW v. Parlament, T‑630/20, nezveřejněný, EU:T:2022:3, bod 137 a citovaná judikatura).
186 V projednávané věci existuje úzká souvislost mezi návrhovými žádáními týkajícími se škody spočívající ve ztrátě příležitosti být povýšen do platové třídy AST 4 od 16. května 2020 a návrhovými žádáními znějícími na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020.
187 Za těchto okolností vzhledem k tomu, že přezkum žalobních důvodů předložených na podporu návrhových žádání znějících na zrušení odpovědi ze dne 28. října 2020 neodhalil žádnou protiprávnost ze strany Komise, musí být zamítnuta i návrhová žádání týkající se škody spočívající ve ztrátě příležitosti být povýšen do platové třídy AST 4 od 16. května 2020.
188 Z toho vyplývá, že návrh na náhradu majetkové újmy vycházející z údajné ztráty příležitosti být povýšen do platové třídy AST 4 od 16. května 2020 musí být zamítnut.
K nákladům řízení
189 Článek 134 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. Podle čl. 135 odst. 1 tohoto jednacího řádu může Tribunál v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
190 V projednávané věci měla Komise neúspěch v podstatné části návrhových žádání žalobce. Kromě toho Komise vznesla námitku nepřípustnosti návrhových žádání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o volné pracovní místo, kterou následně vzala zpět, což mělo vliv na náklady řízení. Za těchto podmínek bude spravedlivým posouzením okolností věci, bude-li rozhodnuto tak, že se Komisi ukládá náhrada veškerých nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské komise ze dne 4. srpna 2020, kterým se odmítá žádost SE o volné pracovní místo zveřejněné pod referenčním číslem COM/2020/1474, se zrušuje.
2) Komisi se ukládá povinnost zaplatit SE částku ve výši 10 000 eur jako náhradu vzniklé majetkové újmy.
3) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
4) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
da Silva Passos | Gervasoni | Półtorak |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. července 2023.
Podpisy