STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 21. listopadu 2013(1)
Věc C‑360/12
Coty Germany GmbH, dříve Coty Prestige Lancaster Group GmbH,
proti
First Note Perfumes NV
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Německo)]
„Mezinárodní soudní pravomoc v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 40/94 – Článek 93 odst. 5 – Příslušnost v oblasti porušení ochranné známky Společenství – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 bod 3 – Zvláštní příslušnost v deliktní oblasti – Jednání, kterého se žalovaný dopustil v jiném členském státě, jež je napomáháním k porušení nebo deliktu spáchaným na území členského státu, ve kterém má sídlo soud rozhodující o žalobě“
I – Úvod
1. Bundesgerichtshof (Německo) svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyzývá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda je možné založit mezinárodní pravomoc soudu členského státu na pouhém přičtení údajně protiprávního jednání, kterého se dopustila třetí osoba, žalované, která se na něm nepřímo podílela v jiném členském státě, jako by sama jednala v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě.
2. Zaprvé tato problematika vyvstala zcela novým způsobem v rámci výkladu pravidla o příslušnosti stanoveného v čl. 93 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství(2) z důvodu údajného nepřímého podílu žalované na porušeních, kterých se dopustila třetí osoba.
3. Zadruhé, pokud jde o čl. 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(3), projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se řadí do skupiny nedávných věci týkajících se případné přípustnosti vazby k deliktnímu jednání třetí osoby s cílem prokázat příslušnost stanovenou uvedeným ustanovením(4). Analýza tohoto aspektu věci odhaluje napětí mezi dvěma směry judikatury – jeden směr upřednostňuje méně extenzivní výklad tohoto ustanovení než druhý směr, k čemuž bude Soudní dvůr muset přihlédnout.
4. Kromě toho se obě otázky položené předkládajícím soudem vzájemně ovlivňují, protože se první týká zejména určení, v jakém rozsahu – s výhradou, že takové rozšíření příslušnosti, jako je to, které připadá v úvahu, je v rámci čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I přípustné – tento výklad může být přenesen na čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství. Vazby, které mohou existovat mezi těmito dvěma nařízeními, tak rovněž musí být zkoumány.
5. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla konkrétně podána v návaznosti na žalobu podanou k německému soudu německou společností proti belgické společnosti z důvodu, že se belgická společnost údajně podílela na porušení ochranné známky Společenství, jejíž majitelkou je německá společnost, a podílela se tak na nekalosoutěžním jednání vůči ní. V tomto kontextu je Soudní dvůr tázán, zda může být příslušnost německých soudů založena na skutečnosti, že se žalovaná, která jednala v Belgii, údajně podílela na uskutečnění protiprávního jednání, kterého se v Německu dopustil německý podnikatel, který však nebyl žalován.
II – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
6. Společnost Coty Germany GmbH(5) (dále jen „Coty Germany“) v Německu vyrábí a distribuuje parfémy a kosmetické přípravky. Konkrétně uvádí na trh dámský parfém ve flakónu, který reprodukuje trojrozměrnou ochrannou známku Společenství, k níž je od jejího zápisu nositelkou práv.
7. Společnost First Note Perfumes NV (dále jen „First Note Perfumes“) v Belgii vykonává velkoobchodní činnost v odvětví parfumerie. V lednu roku 2007 prodala jeden z výrobků ze svého katalogu obchodníkovi Stefanu P. Warenhandelovi (dále jen „Stefan P.“), jehož provozovna se nacházela v Německu. Předkládající soud uvádí, že k dodání objednaných flakónů dámského parfému došlo v Belgii. Podle společnosti Coty Germany poté, v srpnu roku 2007 Stefan P. znovu prodal tyto výrobky na německém území.
8. Společnost Coty Germany dospěla k závěru, že distribuce tohoto parfému ve flakónu, který připomínal ochrannou známku Společenství, jejíž je majitelkou, naplnila skutkovou podstatu porušení, protiprávní srovnávací reklamy a nekalého napodobování, a podala k německému soudu žalobu výlučně proti společnosti First Note Perfumes(6), kterou se domáhala toho, aby byla posledně zmíněné společnosti uložena povinnost sdělit údaje týkající se jejího dodavatele a nahradit veškerou škodu, která žalobkyni údajně vznikla a vznikne v důsledku distribuce tohoto výrobku v Německu, jakož i nahradit náklady vynaložené v rámci postupu předcházejícího soudnímu řízení.
9. Vzhledem k tomu, že zamítnutí těchto žalobních návrhů v prvním stupni řízení bylo potvrzeno v odvolacím řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti německých soudů, společnost Coty Germany podala k Bundesgerichtshof opravný prostředek „Revision“. Dovolávala se porušení dotčené ochranné známky Společenství a použití praktik zakládajících nekalosoutěžní jednání.
10. Pokud jde o ochrannou známku Společenství, Bundesgerichtshof uvádí, že mezinárodní příslušnost německých soudů závisí podle čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství(7), na otázce, zda společnost Coty Germany platně tvrdila, že se porušení v Německu dopustila pouze žalovaná.
11. Společnost First Note Perfumes se přitom mohla na takovém jednání na německém území podílet pouze z důvodu, že v Belgii prodala sporné flakóny parfému Stefanu P., který se následně v Německu dopustil porušení ochranné známky ve smyslu čl. 9 odst. 1 druhé věty písm. b) uvedeného nařízení(8). Společnost Coty Germany v této souvislosti tvrdila, že se společnost First Note Perfumes podílela na údajném porušení jejích práv v Německu, jelikož není pravdou, že žalovaná nevěděla o tom, že její německý zákazník chtěl v Německu prodávat výrobky koupené v Belgii, čímž mu napomáhala, a tudíž byla rovněž zodpovědná za naplnění skutkové podstaty porušování práv k ochranné známce.
12. Kromě toho, pokud jde o tvrzení společnosti Coty Germany založená na porušení německého práva nekalé soutěže(9), čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I(10) může zakládat příslušnost německých soudů v případě žaloby podané proti společnosti First Note Perfumes z titulu místa, kde došlo ke škodné události. Otázky formulované předkládajícím soudem ohledně nařízení o ochranné známce Společenství tak mutatis mutandis vyvstávají i v tomto kontextu.
13. Rozhodnutím došlým dne 31. července 2012 se Bundesgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 93 odst. 5 nařízení [o ochranné známce Společenství] vykládán v tom smyslu, že k porušení došlo v členském státě (členský stát A) ve smyslu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, jestliže důsledkem jednání, ke kterému došlo v jiném členském státě (členský stát B), bylo porušení práv k ochranné známce, spáchané v prvně uvedeném členském státě (členský stát A)?
2) Musí být čl. 5 bod 3 nařízení [Brusel I] vykládán v tom smyslu, že ke škodné události došlo v členském státě (členský stát A), jestliže k protiprávnímu jednání, které je předmětem řízení nebo z něhož lze odvozovat nároky, došlo v jiném členském státě (členský stát B), a spočívá v účasti na protiprávním jednání (hlavní delikt), k němuž došlo v prvně uvedeném členském státě (členský stát A)?“
14. Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložily společnost Coty Germany a First Note Perfumes, vláda Spojeného království a švýcarská vláda, jakož i Evropská komise. Na jednání, které se konalo dne 19. září 2013, byli zastoupeni účastníci původního řízení, německá vláda a Komise.
III – Analýza
A – Úvodní poznámky
15. Úvodem uvádím, že vzhledem k tomu, že doba rozhodná z hlediska skutečností původního sporu spadá do roku 2007, jsou ratione temporis použitelná pouze ustanovení nařízení o ochranné známce Společenství a ustanovení nařízení Brusel I, která jsou uvedená v předběžných otázkách, a zároveň je vyloučeno použití rovnocenných ustanovení nařízení (ES) č. 207/2009(11) a nařízení (EU) č. 1215/2012(12), kterými byla změněna prvně uvedená nařízení. Ustanovení, která jsou v projednávané věci relevantní, ostatně nebyla předmětem změn, které by ovlivnily jejich obsah.
16. Dodávám, že se klíč k oběma otázkám položeným předkládajícím soudem nachází v ustálené judikatuře Soudního dvora, která vychází z rozsudku Bier, nazývaného „Mines de Potasse d‘Alsace“(13). Z něj vyplývá, že se, pokud jde o deliktní příslušnost, výraz „místo, kde došlo ke škodné události“, uvedený v čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy(14), vztahuje k místu příčinné škodné události, a zároveň k místu, kde škoda vznikla, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa.
17. I když je jisté, že tato možnost platí též pro čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I, které nahradilo uvedenou úmluvu(15), přetrvávají pochybnosti, které se odrážejí ve druhé otázce, ohledně přípustnosti rozšíření této možnosti tak, aby zahrnovala vazbu související s jednáním, kterého se dopustila osoba, proti které nebyla podána žaloba, konkrétně z hlediska místa, kde škoda vznikla. První otázka nejdříve vyzývá Soudní dvůr, aby se vyjádřil k tomu, zda citovaná judikatura může být uplatněna per analogiam, i v případě článku 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, či zda toto ustanovení musí být vykládáno autonomně, a každopádně zda z něj může vyplývat příslušnost pro každý soud rozhodující o žalobě pro porušení v takové situaci, jako je situace v původním řízení.
B – K výkladu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství
– Úvodní poznámky
18. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství vykládán v tom smyslu, že na základě místa, kde došlo k porušení ochranné známky Společenství přičítaného jednomu z údajných původců tohoto porušení, který není stranou sporu, umožňuje založit příslušnost soudu vůči jinému údajnému původci uvedeného porušení, který nejednal v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě.
19. Bundesgerichtshof si konkrétně klade otázku, zda v projednávané věci k porušení ve smyslu uvedeného článku došlo v Německu v rozsahu, v němž sporný prodej flakónů parfému společností First Note Perfumes Stefanu P. – i když k prodeji došlo v Belgii – přispěl k porušení ochranné známky, jejíž majitelkou je společnost Coty Germany, kterého se dopustil Stefan P. v Německu, takže německé soudy budou příslušné vůči společnosti First Note Perfumes.
20. Předkládající soud a společnost Coty Germany se vyslovily pro kladnou odpověď, na rozdíl od společnosti First Note Perfumes a Komise. Německá vláda tvrdila, že čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství nestanoví příslušnost soudů založenou na místě, kde nastaly účinky porušení, ale že umožňuje stanovení příslušnosti, pokud se více osob vědomě podílelo na přeshraničním porušení ochranné známky Společenství. Vláda Spojeného království a švýcarská vláda se k této otázce nevyjádřily.
21. Předkládající soud vychází na podporu své analýzy ze zásady, podle které pro účely určení, zda je soud členského státu příslušný, musí identifikace místa, kde došlo k porušení, ve smyslu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, splňovat stejná kritéria, jako jsou kritéria použitá pro identifikaci místa, kde došlo ke škodné události, ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I.
22. Nicméně se domnívám, že z důvodů uvedených níže nemůže taková analogie obstát. První z těchto ustanovení tak musí být podle mého názoru vykládáno jako norma odlišná od druhého ustanovení.
– Vyloučení přenesení judikatury týkající se výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I
23. Předkládající soud se domnívá, že odpověď na otázku, ve kterém členském státě byl spácháno údajné porušení ve smyslu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, závisí na místě příčinné škodné události(16) a zároveň na místě, kde škoda vznikla(17), v souladu s judikaturou vycházející z výše uvedeného rozsudku Mines de Potasse d’Alsace. Tvrdí, že tento výklad, který per analogiam vychází z alternativy přípustné pro čl. bod 5 nařízení 3 Brusel I, je většinově uznáván v právní teorii(18) a je též v souladu se smyslem a účelem obou těchto ustanovení.
24. Za předpokladu, že Soudní dvůr bude na základě použití uvedeného článku pokládat tyto dva aspekty vazby za relevantní, bude dále třeba zkoumat, zda jeden z nich může být v projednávané věci považován za prokázaný ve vztahu ke společnosti First Note Perfumes, což předpokládá, že porušení spáchané v Německu údajným hlavním původcem, tedy Stefanem P., může být přičítáno této společnosti v rozsahu, v němž se na něm nepřímo podílela. Z toho vyplývá, že německé soudy jsou příslušné pro rozhodnutí vůči společnosti First Note Perfumes, a to i když Stefan P. nebyl žalován.
25. Podle mého názoru však v neprospěch možnosti vykládat čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství ve světle judikatury týkající se čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I hovoří několik argumentů.
26. Zaprvé připomínám, že skloubení těchto dvou nástrojů je výslovně vyjádřeno v nařízení o ochranné známce Společenství v tom smyslu, že jeho článek 90 odst. 1, jehož obsah je stručně uveden v patnáctém bodu odůvodnění tohoto nařízeni, stanoví zásadu, že se Bruselská úmluva použije v případě žaloby, která se týká ochranné známky Společenství, což platí rovněž pro nařízení Brusel I(19).
27. Z této zásady nicméně existují výjimky. Konkrétně čl. 90 odst. 2 písm. a) nařízení o ochranné známce Společenství vylučuje použití čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I na řízení vyplývající ze žalob a protinávrhů, na která se vztahuje článek 92 nařízení o ochranné známce Společenství(20), tedy zejména „ve věcech všech žalob pro porušení“(21). Vzhledem k této výjimce článek 93 nařízení o ochranné známce Společenství stanoví několik skutečností zakládajících příslušnost, které se uplatní „sestupně“ a týkají se oblasti upravené tímto ustanovením a někdy se značně liší od důvodů stanovených v nařízení Brusel I(22), zejména těch, které jsou stanoveny v čl. 93 odst. 5(23). V této fázi zdůrazňuji, že výslovné potvrzení(24) toho, že se čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy neuplatní na žaloby pro porušení a nahrazuje jej čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, který stanoví zvláštní pravidlo o příslušnosti v této oblasti, podle mého názoru vylučuje společný výklad těchto dvou ustanovení.
28. Zadruhé se na rozdíl od názoru vyjádřeného předkládajícím soudem domnívám, že zvláštnost posledně uvedeného ustanovení nemůže být popřena především s ohledem na genezi tohoto ustanovení. Přípravné práce v tomto ohledu uvádějí, že dokonce před zahájením legislativní fáze ve vlastním slova smyslu zahrnoval proces přípravy návrhu nařízení o ochranné známce Společenství zohlednění pravidel o příslušnosti obsažených v Bruselské úmluvě a v judikatuře Soudního dvora týkající se jejího výkladu(25). Pracovní skupina Komise k ochranné známce Společenství uvedla, že tato pravidla jsou patrně nedostatečná pro řešení konkrétních problémů vznikajících při porušení práv vyplývajících z jednotné ochranné známky, ke kterým dochází v několika členských státech. Uvedená pracovní skupina byla konkrétně toho názoru, že s ohledem na zvláštnost ochranné známky Společenství je nutné změnit pravidlo vyplývající z čl. 5 bodu 3 této úmluvy(26). Dodávám, že obsah toho, co představuje zvláštnost tohoto důvodu, který zakládá zvláštní příslušnost stanovenou v čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství(27), nebyl nikdy zpochybněn, a to navzdory řadě změn, kterými toto nařízení prošlo(28).
29. Zatřetí kontextuální hlediska rovněž podporují tvrzení, podle kterého autoři nařízení o ochranné známce Společenství chtěli vymezit rozdíl mezi tímto ustanovením a ustanovením, které existovalo v Bruselské úmluvě. Srovnání s instrumenty přijatými v příbuzných oblastech totiž prokazuje, že normotvůrce Společenství vědomě zvolil vyloučení příslušnosti stanovené v čl. 5 bodu 3 této úmluvy, což se rozhodl následovat v dalších předpisech týkajících se duševního vlastnictví(29) a od čehož se naproti tomu odklonil v nařízení (ES) č. 2100/94 o odrůdových právech Společenství(30). Tento rozdíl nemůže být redukován na chybu v psaní, na kterou patrně poukazuje předkládající soud. Podle mého názoru je ještě výmluvnější z tohoto důvodu, že vypracování a přijetí posledně uvedeného instrumentu probíhaly současně s vypracováním a přijetím nařízení o ochranné známce Společenství.
30. Začtvrté se domnívám, že řada důvodů, které vedly Soudní dvůr k vymezení rozdílu mezi místem škodné události a místem, kde škoda vznikla, jež platí ve vztahu k čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, nejsou přenositelné na čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, a to vzhledem k četným rozporům v obsahu obou těchto ustanovení.
31. Pojem „místo, kde bylo porušení spácháno“, je totiž užším pojmem než pojem „místo, kde došlo ke škodné události“(31). Výrazy použité v uvedeném čl. 93 odst. 5 patrně nasvědčují aktivnímu jednání, které je významnější při uplatnění na místo škodné události než na místo, kde škoda nastala, zatímco extenzivní výklad čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I byl patrně umožněn neutrálnější terminologií, která je v posledně zmíněném článku použita(32). Konečně zdůrazňuji, že rozsah příslušnosti přiznané jedním či druhým z těchto ustanovení se liší v několika aspektech(33), což a fortiori omezuje relevantnost jejich vzájemné harmonizace.
32. Podle mého názoru je možné ze zvláštností znění uvedeného čl. 93 odst. 5(34), posuzovaných v kontextu, ve kterém byl tento text vypracován, vyvodit, že uvedený článek nezakládá příslušnost na základě místa, kde škoda vznikla. Použití výše uvedené judikatury Mines de Potasse d’Alsace per analogiam na toto ustanovení musí tudíž být vyloučeno.
33. Nicméně podle předkládajícího soudu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, který odchylně od odstavců 1 až 4 uvedeného článku 93 zavádí příslušnost podle místa, kde došlo k porušení, vychází ze stejných úvah jako čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I. V tomto ohledu předkládající soud odkazuje na existenci obzvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo ke škodné události, která odůvodňuje přiznání příslušnosti těmto soudům z důvodu řádného výkonu spravedlnosti a účelné organizace řízení.
34. S ohledem na tento argument může přetrvat poslední otázka. Spočívá v tom, že i když výklad per analogiam není možný, musí se přesto při výkladu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství uplatnit hlavní zásady, kterými se řídí výklad nařízení Brusel I, přestože je nařízení o ochranné známce Společenství nezmiňuje. Mezi tyto zásady patří požadavky týkající se úzké vazby mezi sporem a soudem rozhodujícím o žalobě, řádného výkonu spravedlnosti a účelné organizace řízení, ale též předvídatelnosti pravidel o příslušnosti a právní jistoty.
35. V tomto ohledu uvádím, že tyto různé požadavky vyplývají především z výkladových zásad, které Soudní dvůr vytýčil v rámci své judikatury týkající se Bruselské úmluvy a následně nařízení Brusel I, které některé z nich uvádí výslovně(35). Vyplývají z podmínek, které implicitně vycházejí z ustanovení, která byla Soudním dvorem analyzována, stejně jako z obecných úvah a zdravého rozumu. Tyto obecné zásady tak mohou být použity na jiný instrument, s výhradou toho, že obsah nebo účel dotyčného pravidla o příslušnosti takové použití nezakazují.
36. Podotýkám, že nelze argumentovat tím, že by nedostatek předvídatelnosti nebo právní jistoty mohl vyplývat z nejednotného výkladu ustanovení těchto dvou instrumentů, neboť pokud by byly navzájem směšovány, vedlo by to k popření toho, že pravidla o příslušnosti stanovená nařízením o ochranné známce Společenství určitým způsobem představují lex specialis k pravidlům stanoveným v nařízení Brusel I. Volby provedené normotvůrcem Společenství v tomto odlišném právním kontextu musí být respektovány.
37. Navrhuji tudíž Soudnímu dvoru, aby pro účely odpovědi na první předběžnou otázku vyložil čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství samostatně, a přitom zohlednil výše uvedené požadavky v rozsahu, v němž takové zohlednění toto nařízení umožňuje.
– Posouzení týkající se případného rozšíření příslušnosti založené na místě, kde došlo ke škodě způsobené třetí osobou, která není žalována
38. Soudní dvůr je žádán, aby rozhodl o případné možnosti založit příslušnost na základě hlediska, podle kterého čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství umožňuje podat žalobu proti žalovanému jen proto, že se v jednom členském státě nepřímo podílel na údajném porušení spáchaném primárně v jiném členském státě třetí osobou, která není žalovanou v řízení zahájeném u soudů tohoto druhého členského státu.
39. Podle mého názoru však z čl. 94 odst. 2 nařízení o ochranné známce Společenství vyplývá, že je pravidlo o příslušnosti stanovené v čl. 93 odst. 5 tohoto nařízení založeno na zásadě teritoriality, která je zde koncipována úzce(36). Stanoví totiž, že soud příslušný na tomto základě má „pravomoc pouze ve věcech jednání, k nimž došlo nebo hrozí dojít na území toho [členského] státu, kde má tento soud sídlo“, kdežto soudy, jejichž příslušnost je založena na jednom ze čtyř zbývajících odstavců uvedeného článku 93, mohou rozhodovat též o porušeních, ke kterým došlo mimo vnitrostátní území.
40. Přípravné práce na nařízení o ochranné známce Společenství také mohou vést k domněnce, že zvláštní příslušnost, která vyplývá z čl. 93 odst. 5 uvedeného nařízení, musí být vykládána restriktivně. Tento přístup je jediný možný z důvodů vlastních tomuto právnímu instrumentu, které se týkají obtíží při nalezení rovnováhy mezi jednotnou povahou ochrany přiznávané ochrannou známkou Společenství(37) a nebezpečím porušení na více místech v Unii(38). Společnost First Note Perfumes, německá vláda a Komise správně zdůrazňují, že v případě porušení ochranné známky Společenství může být v praxi každý členský stát považován za místo, kde došlo k porušení, jelikož chráněné právo působí svými účinky na celém území Unie.
41. Dodávám, že myšlenka jednotného soudu byla původně normotvůrcem zamýšlena(39) a přiznání příslušnosti vnitrostátním soudům, ke kterému se nakonec přiklonil, je patrně kompromisem. To hovoří ve prospěch výkladu omezujícího tříštění sporu týkajícího se tohoto jednotného práva duševního vlastnictví. Cíl zamezit tomu, aby nebyla vydávána vzájemně si odporující rozhodnutí, je ostatně výslovně uveden v odůvodnění nařízení o ochranné známce Společenství(40).
42. Jiným z cílů tohoto nařízení, který vyplývá z přípravných prací(41), je cíl spočívající v boji proti tzv. „forum shopping“ To rovněž svědčí v neprospěch extenzivního výkladu, podle kterého by bylo možno podat žalobu proti osobě podezřelé z toho, že se podílela na porušení, v kterémkoliv místě majícím vazbu s protiprávní činností jiné osoby, proti které však žaloba podána nebyla.
43. Konečně je třeba položit si otázku, zda hlavní zásady definované Soudním dvorem v rámci výkladu nařízení Brusel I(42) odůvodňují opačný výklad čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství. Podle mě by tomu tak v projednávané věci nemělo být, vzhledem ke zvláštnostem skutečnosti zakládající příslušnost, které jsou popsány výše. Domnívám se, že ve specifickém kontextu ochrany jednotného práva duševního vlastnictví prostřednictvím ochranné známky Společenství identifikoval normotvůrce priority spojené především s koncentrací sporu u soudů jednoho členského státu, a sice členského státu, ve kterém došlo k porušení, nebo kde hrozí, že k porušení dojde.
44. Domnívám se tedy, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že proto, aby tvrzené porušení bylo považováno za jednání, ke kterému došlo v členském státě ve smyslu čl. 93 odst. 5 nařízení o ochranné známce Společenství, a bylo tak možné založit příslušnost soudů tohoto členského státu, nestačí, že se žalovaný nepřímo, prostřednictvím jednání, ke kterému došlo v jiném členském státě, podílel na porušení práv z ochranné známky Společenství, kterého se v prvně uvedeném členském státě dopustila třetí osoba, proti které nebyla podána žaloba.
C – K výkladu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I
– Úvodní poznámky
45. Druhá otázka se týká toho, zda čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje založit příslušnost soudu vůči jednomu z údajných původců domnělé škody, i když tento žalovaný nejednal v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě, pokud bylo deliktní jednání, které je mu vytýkáno, spácháno v jiném členském státě a spočívá v účasti na „hlavním deliktu“(43), kterého se v členském státě sídla uvedeného soudu dopustil jiný domnělý původce.
46. V tomto ohledu se předkládající soud, společnost Coty Germany, jakož i německá a švýcarská vláda vyslovily ve prospěch přípustnosti takové příslušnosti na základě vazby k jednání třetí osoby. Vláda Spojeného království jemněji odstupňovala své vyjádření, neboť navrhla, aby tato možnost podléhala detailním požadavkům, tedy aby byla přípustná pouze tehdy, existuje-li dostatečně jasná a přímá souvislost mezi údajným protiprávním jednáním spáchaným v členském státě, kde má sídlo soud rozhodující o žalobě, a činnostmi žalovaného v jiném členském státě. Společnost First Note Perfumes a Komise se naproti tomu vyjádřily proti této možnosti.
– Poznatky, které lze dovodit z judikatury
47. Úvodem je třeba připomenout, že všechna ustanovení nařízení Brusel I musí být vykládána autonomně, s ohledem na jeho systematiku a cíle(44).
48. Podle bodu 11 jeho odůvodnění „pravidla pro určení příslušnosti [stanovená uvedeným nařízením] musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska“.
49. Kapitola II oddíl 2 nařízení Brusel I tak stanoví několik zvláštních pravidel o určení příslušnosti, mezi něž patří příslušnost stanovená v čl. 5 bodu 3 uvedeného nařízení, pouze jako výjimku ze základní zásady stanovené v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I, která přiznává obecnou příslušnost soudům členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště(45).
50. Pokud jde konkrétně o pravidlo příslušnosti stanovené v uvedeném čl. 5 bodu 3, Soudní dvůr již rozhodl, že se zakládá na existenci zvláště úzkého vztahu mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, která odůvodňuje určení příslušnosti uvedených soudů z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a užitečné organizace řízení(46), v souladu s pokynem stanoveným v bodě 12 odůvodnění nařízení Brusel I. Identifikace místa příčinné události totiž musí umožnit stanovit příslušnost soudu, který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda jsou skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby splněny(47).
51. Toto ustanovení jakožto pravidlo o zvláštní příslušnosti, mající povahu výjimky, musí být vykládáno striktně, a tudíž nedovoluje výklad přesahující případy předvídané výslovně(48); přitom není možné připustit obrácení obecného pravidla týkajícího se příslušnosti soudu bydliště žalovaného.
52. Nicméně podle ustálené judikatury vyplývající z výše uvedeného rozsudku Mines de Potasse d’Alsace, pojem „místo, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události“, uvedený v čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, znamená místo, kde došlo ke škodě, a zároveň místo, kde došlo k příčinné události, v níž má tato škoda původ(49).
53. Soudní dvůr již přitom zčásti druhou otázku v projednávané věci zodpověděl záporně, pokud jde o jeden ze dvou uvedených faktorů vazby, a sice místo příčinné události, v jehož případě byla vyloučena příslušnost založená výlučně na přičtení odpovědnosti na základě spoluúčasti. Z výše uvedeného rozsudku ve věci Melzer totiž vyplývá, že „čl. 5 bod 3 nařízení [Brusel I] musí být vykládán v tom smyslu, že na základě skutečnosti, která vedla ke vzniku škody přičítané jednomu z údajných původců škody, který není účastníkem sporu, neumožňuje založit příslušnost soudu ve vztahu k jinému údajnému původci uvedené škody, který nejednal v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě.
54. Je pravda, že předkládající soud tím, že odkazuje na pojem „místo, kde došlo ke škodné události“, patrně má ve své druhé otázce na mysli jak místo, kde došlo k příčinné události, tak i místo, kde škoda vznikla. S ohledem na skutkové okolnosti sporu v původním řízení může být příslušnost německých soudů založena na jednom či druhém z těchto kritérií, avšak s výhradou, že ve vztahu ke společnosti First Note Perfumes bude možné zohlednit jednání, kterého se v Německu dopustil Stefan P.
55. Nicméně je třeba podotknout, že tento soud nemohl vzít v úvahu přínos vyplývající z výše uvedeného rozsudku Melzer, protože tento rozsudek byl vyhlášen až po podání jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Bez ohledu na obecnou formulaci položené otázky se tak moje poznámky uvedené dále omezí na příslušnost týkající se místa, kde vznikla škoda(50), jelikož druhým aspektem problému, který vyvstal v projednávané věci, se již Soudní dvůr zabýval v rámci věci Melzer.
56. Soudní dvůr se též již vyjádřil k vazbě, která vyplývá z místa, kde škoda vznikla, v ještě novějším rozsudku, jenž se týká specifické oblasti, a sice deliktu spočívajícího v porušení autorských práv. Podle výše uvedeného rozsudku Pinckney „čl. 5 bod 3 nařízení [Brusel I] musí být vykládán v tom smyslu, že v případě tvrzeného porušení majetkových autorských práv zaručených členským státem, v němž má sídlo soud, k němuž byla podána žaloba, je tento soud příslušný k projednání žaloby na náhradu škody podané autorem díla proti společnosti usazené v jiném členském státě, která uvedené dílo v tomto členském státě rozmnožila na hmotném nosiči, který je následně prodáván společnostmi usazenými v třetím členském státě prostřednictvím internetové stránky, jež je přístupná rovněž v obvodu soudu, k němuž byla podána žaloba. Uvedený soud je příslušný pouze k rozhodnutí o škodě, ke které došlo na území členského státu, v němž se tento soud nachází“. Z uvedeného rozsudku též bude nutné dovodit důsledky, a to za předpokladu, že v rámci projednávané věci bude přenesení tohoto řešení možné.
– Posouzení týkající se případného rozšíření příslušnosti na základě místa, kde vznikla škoda, kterou způsobila též třetí nezávislá osoba
57. Druhá předběžná otázka, která byla přeformulována s ohledem na judikaturu uvedenou výše, v podstatě Soudní dvůr vyzývá, aby rozhodl, zda čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I musí být vykládán v tom smyslu, že na základě místa, kde vznikla škoda, jejíž škodná událost je přičítána jednomu z údajných původců této škody, umožňuje založit soudní příslušnost vůči jinému údajnému původci uvedené škody, který v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě sám nejednal.
58. Je třeba zdůraznit, že s ohledem na zásadu autonomního výkladu, která se musí uplatnit na ustanovení nařízení Brusel I, je třeba jasně rozlišovat mezi podmínkami vzniku deliktní odpovědnosti, které spadají do rámce posouzení ve věci samé podle právní úpravy použitelné na spor, a vazbami v prostoru, které jsou relevantní ve fázi určování soudní příslušnosti v závislosti na pojmech stanovených v tomto nařízení. Podle judikatury Soudního dvora(51) mezi těmito dvěma skupinami norem neexistuje systematická soudržnost, takže k tomu, aby se soud prohlásil za příslušný na základě čl. 5 bodu. 3 uvedeného nařízení, zejména na základě místa, kde došlo ke škodné události, podle mého názoru nemůže postačovat, že použitelné právo nebo lex fori připouští náhradu škody určitého druhu nebo za zvláštních podmínek, jako je přičtení jednání spáchaného třetí osobou žalované, která této třetí osobě napomáhala, což podle předkládajícího soudu připadá v úvahu.
59. Pokud by takový přístup měl být přípustný ve vztahu k pojmu místa, kde škoda vznikla, ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, byl Soudní dvůr by v takovém případě konfrontován s nutností stanovit kvantitativní nebo kvalitativní „práh“ přičitatelnosti, od kterého by, v případě, že se na spáchání deliktu podílelo více původců, jeden z nich mohl – nebo nemohl – být žalován u soudu v místě, kde vznikla škoda způsobená mimo jiné jeho jednáním. Tento specifický problém ve výše uvedené věci Melzer nevyvstal, protože pokud jde o místo škodné události, jednání každého z původců, kteří jednali v různých členských státech, je možné snadněji izolovat v prostoru, než místo, kde škoda vznikla. V této souvislosti, i když skutkové okolnosti sporu v původním řízení umožňují zřetelně odlišit primární a akcesorickou odpovědnost(52), je třeba mít na paměti, že se v jiných situacích může ukázat jako složitější, a to z kvantitativního(53) i kvalitativního hlediska(54).
60. K tomuto poslednímu bodu připomínám, že vláda Spojeného království navrhuje podřídit přípustnost zamýšlené skutečnosti zakládající příslušnost kritériu, které se týká existence „dostatečně jasné a přímé vazby“ mezi činnostmi žalovaného v prvním členském státě a údajným protiprávním jednáním, kterého se dopustila třetí osoba v členském státě, ve kterém má sídlo soud rozhodující o žalobě, a dále navrhuje konkrétní uplatnění s ohledem na okolnosti sporu v původním řízení(55). Pokud by problém byl pojímán z tohoto hlediska, bylo by však třeba definovat hmotněprávní kritéria, jež může být obtížné vymezit(56), a existuje nebezpečí, že by se v každé věci muselo provést komplexní a zdlouhavé posouzení skutkových okolností, které se blíží meritornímu přezkumu sporu. To by podle mého názoru bylo v rozporu s cílem nařízení Brusel I, kterým je definování pravidel příslušnosti, která budou společná pro všechny členské státy a zároveň budou pro účastníky sporu předvídatelná(57), a jejichž použití tak bude určité a rychlé.
61. Kromě toho za legitimní považuji obavy, zda tak extenzivní výklad čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I, jako je výklad, který uvádí společnost Coty Germany, nevede k zobecnění fora actoris a tím k usnadnění forum shopping. Jak to zdůraznil Soudní dvůr(58), normotvůrce Unie však tím, že zakotvil obecnou příslušnost soudů bydliště žalovaného a jasně vyloučil příslušnost soudů bydliště žalobce, zvolil zásadu, ze které lze připustit co možná nejméně výjimek. Navíc znásobení příslušných soudů má za následek zvýšení nebezpečí vzájemně si odporujících rozhodnutí – kterému se nařízení Brusel právě I snaží předejít(59) – vzhledem k tomu, že vzájemné uznávání rozhodnutí je v takovém případě nemožné(60).
62. V projednávané věci podle mě chybí odůvodnění této výjimky založené na existenci obzvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo ke škodné události. Pokud by totiž měla být připuštěna příslušnost německých soudů na základě pouhé vazby s jednáním spáchaným v Německu třetí osobou, která je domnělým původcem tvrzeného hlavního deliktu, vedlo by to k výsledku, který by nebyl v souladu s uvedeným odůvodněním. Konkrétně by tyto soudy byly nuceny k tomu, aby posoudily odpovědnost žalované, která se údajně podílela na tomto deliktu jednáním spáchaným výlučně v jiném členském státě.
63. Lze se obávat toho, že takový extenzivní výklad bude podněcovat strategie soudních řízení spočívající v tom, že domnělému poškozenému postačí zažalovat nejsolventnější protistranu u soudu, v jehož obvodu se nachází jeden z prvků vazby k činnosti jiné osoby, která se podílela na vzniku tvrzené škody. Takto by žalobce mohl snadno obejít úpravu, která byla výslovně zavedena v čl. 6 bodu 1 nařízení Brusel I(61) s cílem konsolidovat několik soudních řízení proti několika stranám a zabránit tomu, aby v této věci byla vydána navzájem si odporující rozhodnutí(62). Obecné nebezpečí takové taktiky nelze opomíjet, i když se v projednávané věci zdá, že důvodem, proč žalobkyně nepodala žalobu proti třetí osobě, která je údajným původcem hlavního deliktu, je skutečnost, že s ní uzavřela mimosoudní dohodu(63).
64. Domnívám se tedy, že místo, kde vznikla škoda způsobená úmyslným jednáním spáchaným v údajném řetězci příčinných souvislostí jinými osobami, než je žalovaný, sama o sobě nemůže založit příslušnost vůči žalovanému, a to tím spíše, že rozsah tohoto řetězce není jasně vymezen, a mohl by tak být nekonečný. Jinými slovy, čl. 5 bod 3 nařízení Brusel I podle mě nemůže umožnit žalovat osobu, která je údajně odpovědná za tvrzené deliktní jednání, u soudu majícího sídlo v členském státě, ve kterém tato osoba nemá bydliště, pouze z důvodu, že jiné tvrzené deliktní jednání spáchané třetí osobou, která není žalována, mělo škodlivé účinky v tomto členském státě, a že jednání žalovaného umožnilo jednání, které se tato třetí osoba rozhodla spáchat následně.
65. Tento názor se podle mne ubírá zcela stejným směrem jako výklad přijatý Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Melzer, jehož obsah by podle mě mohl být zobecněn tak, že rozšíření příslušnosti soudu vůči jednomu z údajných původců škody, který se nedopustil deliktního jednání v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě, není přípustné ani na základě místa, kde došlo ke škodné události připisované jinému údajnému původci, proti kterému nebyla podána žaloba, ani na základě místa, kde vznikla škoda vyplývající z uvedené škodné události. Podle mě by bylo vhodnější konstatovat, že k tomu, aby se soud mohl prohlásit za příslušný, musí existovat dostatečná příčinná souvislost ve vztahu k jedinému žalovanému, proti kterému byla podána žaloba,
66. Bez ohledu na tyto úvahy, s výhradou toho, že názor, který Soudní dvůr nedávno zaujal ve výše uvedeném rozsudku Pinckney(64), je specifický pro konkrétní okolnosti uvedené věci(65), nemohu opominout skutečnost, že odůvodnění, které je v něm uvedeno, může v projednávané věci vést k opačnému výsledku, než je výsledek, jenž by patrně mohl vyplývat z výše uvedeného rozsudku Melzer.
67. V rozsudku Pinckney totiž Soudní dvůr rozhodl, že „pokud jde o tvrzené porušení majetkového autorského práva, je pro rozhodnutí o žalobě ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti příslušný soud, k němuž byla podána žaloba, pokud členský stát, na jehož území se tento soud nachází, poskytuje ochranu majetkovým právům, jichž se žalobce dovolává, a pokud ke tvrzené škodné události může dojít v obvodu soudu, k němuž byla podána žaloba“(66):
68. I kdyby se připustilo zobecnění na ostatní druhy deliktů(67), tato logika by podle mne mohla vést k výsledku, že soud bude příslušný na základě místa, kde vznikla škoda, jelikož stejně jako v projednávané věci v původním řízení, tato škoda vyplývá ze skutečnosti, že existuje „nebezpečí“, že podezřelé zboží bude zpřístupněno spotřebitelům v členském státě, kde má tento soud sídlo, a že takové jednání bude potrestáno na základě občanskoprávní odpovědnosti podle lex fori. Ve světle výše uvedeného rozsudku Pinckney je okolnost, že údajně protiprávní jednání mělo účinky, sice v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě, ale z důvodu jednání nezávislé třetí osoby, která jednala mimo členský stát jak soudu rozhodujícího o žalobě, tak soudu žalobcova bydliště, a na kterou nebyla podána žaloba, patrně bezpředmětná.
69. Vzhledem k tomu, že skutkový základ projednávané věci je podobný skutkovému základu ve věci Pinckney(68), kdežto rozdíly, které mezi těmito věcmi existují, nejsou podle mne rozhodující(69), lze jen stěží najít argumenty, které by umožnily odklonit se od takto vytýčeného směru pro účely identifikace místa, kde vznikla škoda, ve smyslu čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I.
70. V důsledku toho se domnívám, že pokud bude Soudní dvůr chtít v projednávané věci následovat extenzivní přístup, který zvolil ve výše uvedeném rozsudku Pinckney, bude muset na druhou předběžnou otázku odpovědět kladně, a to způsobem uvedeným níže. Nicméně, pro úplnost budu podpůrně formulovat též návrh záporné odpovědi, a to pro případ, že by Soudní dvůr naopak byl toho názoru, že postoj zaujatý v uvedeném rozsudku byl specifický pro situaci posuzovanou v rámci věci, ve které byl rozsudek Pinckney vydán.
IV – Závěry
71. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof odpověděl následovně:
1) Článek 93 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství musí být vykládán v tom smyslu, že na základě místa porušení ochranné známky Společenství přičítaného jednomu z údajných původců tohoto porušení neumožňuje založit soudní příslušnost ve vztahu k jinému údajnému původci uvedeného porušení, který nejednal v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě.
2) Článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje založit na základě místa, kde vznikla škoda, jejíž původ je přičitatelný jednomu z údajných původců škody, příslušnost soudu ve vztahu k jinému údajnému původci uvedené škody, který nejednal v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě.
Podpůrně:
Článek 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že ani na základě škodné události přičítané jednomu z údajných původců škody, ani na základě místa, kde škoda vznikla, neumožňuje založit příslušnost soudu ve vztahu k jinému údajnému původci uvedené škody, který nejednal v obvodu soudu rozhodujícího o žalobě.