ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
8. května 2019(*)
„Dumping – Dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Číny a Ruska – Konečné antidumpingové clo – Celní evidence dovozu – Zpětné uplatnění konečného antidumpingového cla – Prováděcí nařízení (EU) 2016/1329 – Skutečnost, že dovozce o dumpingu či újmě věděl – Další podstatné zvýšení dovozu, které může vážně ohrozit nápravný účinek uloženého konečného antidumpingového cla – Článek 10 odst. 4 písm. c) a d) nařízení (EU) 2016/1036“
Ve věci T‑749/16,
Stemcor London Ltd, se sídlem v Londýně (Spojené království),
Samac Steel Supplies Ltd, se sídlem v Londýně,
zastoupené F. Di Giannim a C. Van Hemelrijck, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené J.-F. Brakelandem, N. Kuplewatzkym, T. Maxian Ruschem a E. Schmidt, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Eurofer, Association européenne de l’acier, ASBL, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko), zastoupeným O. Prostem, A. Coelho Dias a S. Seeuws, advokáty,
vedlejším účastníkem,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující k částečnému zrušení nařízení Komise (EU) 2016/1329 ze dne 29. července 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na evidovaný dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (Úř. věst. 2016, L 210, s. 27),
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení M. Prek, předseda, E. Buttigieg (zpravodaj) a B. Berke, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. října 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Stemcor London Ltd a Samac Steel Supplies Ltd, jsou dvě společnosti anglického práva, které do Evropské unie dovážejí a uvádějí na trh zejména ploché za studena válcované výrobky z oceli, jako jsou výrobky uvedené v čl. 1 odst. 1 prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/1329 ze dne 29. července 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na evidovaný dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (Úř. věst. 2016, L 210, s. 27, dále jen „napadené nařízení“).
2 Na základě stížnosti podané dne 1. dubna 2015 Eurofer, Association européenne de l’acier, ASBL (Evropské sdružení oceli, dále jen „Eurofer“), Evropská komise dne 14. května 2015 zveřejnila oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (Úř. věst. 2015, C 161, s. 9, dále jen „oznámení o zahájení šetření“), v souladu s nařízením Rady (EU) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství [(Úř. věst. 2009, L 343, s. 51, oprava Úř. věst. 2010, L 7, s. 22), nahrazeným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21, dále jen „základní nařízení“)].
3 Šetření týkající se dumpingu a újmy se týkalo období od 1. dubna 2014 do 31. března 2015 (dále jen „posuzované období“), zatímco zkoumání trendů významných pro posouzení újmy zahrnovalo období od 1. ledna 2011 do konce posuzovaného období.
4 Na základě žádosti podané Eurofer Komise v souladu s čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1225/2009 přijala prováděcí nařízení (EU) 2015/2325 ze dne 11. prosince 2015 kterým se zavádí celní evidence dovozu některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (Úř. věst. 2015, L 328, s. 104), které vstoupilo v platnost 13. prosince 2015.
5 Dne 11. ledna 2016 předaly žalobkyně Komisi písemná vyjádření týkající se prováděcího nařízení 2015/2325. Tvrdily, že podmínky pro zpětné uložení antidumpingového cla na dotčené produkty nebyly splněny a že evidence dovozu, jakož i zpětné uložení uvedeného cla znamenaly pro dovozce a uživatele dotčených produktů v Unii značnou újmu. Dne 14. ledna 2016 byly žalobkyně vyslechnuty Komisí na jednání, které se konalo na jejich žádost.
6 Komise prostřednictvím prováděcího nařízení (EU) 2016/181 ze dne 10. února 2016 o uložení prozatímního antidumpingového cla na dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace (Úř. věst. 2016, L 37, s. 1) uložila prozatímní antidumpingové clo na dotčené produkty ode dne 13. února 2016 a uložila celním orgánům, aby ukončily evidenci dovozu dotčených produktů.
7 Dne 17. února 2016 zaslala Komise žalobkyním, jakož i dalším dovozcům žádost o informace týkající se dotčených produktů dovezených od 1. dubna 2015 do 31. ledna 2016. Dopisy ze dne 9. a 17. března 2016 předložily žalobkyně odpovědi na žádost Komise o informace.
8 Dne 26. února 2016 byly žalobkyně znovu vyslechnuty Komisí na jednání, které se konalo na jejich žádost, a zopakovaly, že podmínky pro zpětné uložení antidumpingového cla nebyly splněny.
9 Dne 8. června 2016 oznámila Komise žalobkyním svá konečná zjištění, v nichž předvídala zpětný výběr konečného antidumpingového cla z evidovaných dovozů.
10 Dne 15. června 2016 byly žalobkyně vyslechnuty na jednání konaném před úředníkem pro slyšení a napadly závěry uvedené v oznámení konečných zjištění Komise.
11 Prováděcím nařízením (EU) 2016/1328 ze dne 29. července 2016 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli pocházejících z Čínské lidové republiky a Ruské federace a o konečném výběru prozatímního cla (Úř. věst. 2016, L 210, s. 1) Komise uložila konečné antidumpingové clo z dotčených produktů a rozhodla, že uložené prozatímní clo z uvedených produktů se vybere s konečnou platností. Téhož dne Komise na základě čl. 10 odst. 4 základního nařízení přijala napadené nařízení, které stanoví zpětný výběr konečného antidumpingového cla z dovozů, které byly evidovány v souladu s prováděcím nařízením 2015/2325.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. října 2016 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.
13 Podáním doručeným kanceláři Tribunálu dne 1. března 2017 podalo Eurofer žádost o vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhů Komise.
14 Podáním doručeným kanceláři Tribunálu dne 30. března 2017 požádaly žalobkyně, aby určité informace obsažené v žalobě a jejích přílohách byly předmětem důvěrného zacházení ve vztahu ke sdružení Eurofer, pokud vstoupí do řízení jako vedlejší účastník. Žalobkyně k uvedené žádosti připojily nedůvěrné znění uvedených dokumentů.
15 Podáním doručeným kanceláři Tribunálu dne 21. dubna 2017 požádaly žalobkyně, aby určité informace obsažené v žalobní odpovědi a jejích přílohách byly předmětem důvěrného zacházení ve vztahu ke sdružení Eurofer, pokud vstoupí do řízení jako vedlejší účastník.
16 Usnesením ze dne 3. května 2017 povolil předseda druhého senátu Tribunálu vstup sdružení Eurofer do řízení jako vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání Komise a nařídil, aby mu byla předána nedůvěrná znění dotčených dokumentů.
17 Podáním doručeným kanceláři Tribunálu dne 15. května 2017 požádaly žalobkyně, aby určité informace obsažené v replice a jejích přílohách byly předmětem důvěrného zacházení ve vztahu ke sdružení Eurofer. Žalobkyně k uvedené žádosti připojily nedůvěrné znění uvedených dokumentů.
18 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. srpna 2017 podaly žalobkyně odůvodněnou žádost podle článku 106 jednacího řádu, aby byly vyslechnuty v rámci ústní části řízení.
19 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:
– zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jich týká;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
20 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
21 Vedlejší účastník navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
22 Na podporu žaloby uplatňují žalobkyně tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nesprávného výkladu a z nesprávného uplatnění podmínky týkající „vědomosti“ o rozsahu dumpingu ze strany dovozce, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení. Druhý žalobní důvod vychází z toho, že posouzení podmínky „[dalšího] podstatného zvýšení dovozu“, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení, bylo nesprávně založeno na období, které začalo v prvním úplném měsíci po zveřejnění zahájení vyšetřování v Úředním věstníku Evropské unie a končilo v posledním úplném měsíci před uložením přechodných opatření. Konečně, třetí žalobní důvod vychází z nesprávného výkladu podmínky, která požaduje, aby další podstatné zvýšení dovozu ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení mohlo „vážně ohrozit nápravný účinek“.
K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávného výkladu a z nesprávného uplatnění podmínky týkající „vědomosti“ o existenci a rozsahu dumpingu ze strany dovozce, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení
K první části prvního žalobního důvodu
23 První částí prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení, když dospěla k závěru, že dovozci o dumpingu věděli nebo měli „vědět, pokud jde o rozsah dumpingu a předpokládanou nebo skutečnou újmu“ ve smyslu uvedeného ustanovení, z důvodu oznámení nedůvěrného znění stížnosti sdružení Eurofer a zveřejnění oznámení o zahájení šetření.
24 Zaprvé totiž žalobkyně na základě srovnávací analýzy jednotlivých jazykových znění výše uvedeného ustanovení tvrdí, že výraz „předpokládaná“ se vztahuje pouze k výrazu „újma“, a nikoli i k výrazu „dumping“. V důsledku toho měla Komise prokázat, pokud jde o sporný dumping, že dovozce o „skutečné“ existenci dumpingu věděl, stejně jako o jeho rozsahu, což neučinila.
25 Zadruhé konstatování, že dovozce věděl o dumpingu a znal jeho rozsah z důvodu zveřejnění oznámení o zahájení šetření a přístupu k nedůvěrnému znění stížnosti, by znamenalo „nevyvratitelně“ předpokládat, v každém jednotlivém případě, že dovozce tuto vědomost získává, jestliže se označí za osobu dotčenou vyšetřováním pouze na základě jeho zahájení, což by čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení zbavilo jakéhokoli užitečného účinku. Navíc, zpětné uplatnění konečných antidumpingových cel by zjevně představovalo výjimečné opatření, jak plyne zejména z čl. 10 odst. 1 základního nařízení, a podle ustálené judikatury je třeba výjimky, jakož i ustanovení, která mají nepříznivé důsledky vůči jednotlivcům, vykládat restriktivně.
26 Zatřetí pouhá nekontradiktorní tvrzení uvedená ve stížnosti, jakož ani skutečnosti prokazující prima facie existenci dumpingu uvedené v oznámení o zahájení šetření, nelze přirovnávat k informacím, které dovozci umožňují dozvědět se o rozsahu dumpingu a které nezbytně obsahují komplexní hospodářská posouzení, a tedy o očekávané výši antidumpingového cla, které později může být vybráno. Důkazy obsažené ve stížnosti či v oznámení o zahájení šetření totiž nejsou reprezentativní a hodnověrné, ale představují pouze velmi vágní představu o předpokládaném dumpingu, a nemohou tedy být objektivním základem k prokázání vědomí o rozsahu dumpingu, a to ani v případě, že by postačovalo, aby byl dumping pouze předpokládaný. Reprezentativní a hodnověrné důkazy mohou mít formu nedůvěrných shrnutí odpovědí poskytnutých v dotaznících producenty-vývozci umožňujících dovozci porozumět skutečnosti, že existuje dumping a posoudit jeho rozsah.
27 Žalobkyně ohledně stížnosti sdružení Eurofer dodávají, že indicie byly nedostatečné s ohledem na jejich nereprezentativní, vágní a z větší části důvěrnou povahu. Podle žalobkyň v případě ruských dovozů spočíval výpočet dumpingového rozpětí s cílem určit běžnou hodnotu a vývozní cenu na neúplných důkazech. Uvedená stížnost neobsahovala ani informace týkající se rozsahu předpokládaného dumpingu pro konkrétního ruského producenta-vývozce, od kterého byly dotčené produkty v období evidence nakupovány. Přitom aby byla splněna podmínka týkající se vědomí o existenci dumpingu a o jeho rozsahu stanovená v čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení, musí mít dovozci hodnověrné informace týkající se rozsahu dumpingu, jehož se dopouštějí jednotliví spolupracující producenti-vývozci. I kdyby výpočty obsažené ve stížnosti, které nikdy nejsou založeny na podrobných informacích, postačovaly k zahájení šetření, byly by nedostačující k prokázání, že dovozce věděl o rozsahu dumpingu, což by bylo nutné pro účely použití výjimečného mechanismu zpětného uplatnění konečných antidumpingových cel. Navíc nedůvěrná znění odpovědí na dotazníky předložená jménem producentů-vývozců neobsahovala hodnověrné informace, které by mohly být použity k určení jejich dumpingového rozpětí, a ani spis takové informace neobsahoval. Naopak producenti-vývozci se vždy zahájení vyšetřování zarputile bránili.
28 Komise podporovaná vedlejším účastníkem s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
29 Článek 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení stanoví, že konečné antidumpingové clo může být uloženo na výrobky, které byly propuštěny do volného oběhu nejvýše 90 dnů přede dnem použitelnosti prozatímních opatření, avšak nikoli před zahájením šetření, zejména pokud u daného výrobku již dříve po delší období existoval dumping nebo „dovozce o dumpingu věděl nebo měl vědět, pokud jde o rozsah dumpingu a předpokládanou nebo skutečnou újmu“.
30 Je třeba uvést, že v německém znění základního nařízení je daná podmínka formulována takto: „der Einführer nach dem Ausmaß des Dumpings und der angeblichen oder festgestellten Schädigung von dem Dumping Kenntnis hatte oder hätte haben müssen“. V portugalském znění se uvádí, že „o importador tivesse ou devesse ter tido conhecimento dessas práticas no que respeita à importância do dumping e do prejuízo alegados ou verificados“ a v anglickém znění se stanoví, že „the importer was aware of, or should have been aware of, the dumping as regards the extent of the dumping and the injury alleged or found“.
31 Z přezkumu jednotlivých jazykových znění uvedeného ustanovení plyne, že mezi nimi existují rozdíly. Zejména německé a francouzské znění používají výrazy „předpokládaný“ a „skutečný“ v jednotném čísle, což naznačuje, že uvedené výrazy se týkají pouze újmy, a nikoli dumpingu či jeho rozsahu. Naproti tomu portugalské znění používá výrazy „předpokládaný“ a „skutečný“ v množném čísle, což naznačuje, že se vztahují na rozsah újmy i dumpingu. Konečně anglické znění umožňuje jak výklad, podle kterého se výrazy „předpokládaný“ a „skutečný“ vztahují pouze na újmu, tak výklad, podle kterého se uvedené výrazy vztahují na újmu i dumping, nebo dokonce též na jejich rozsah.
32 Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že v případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního legislativního aktu musí být dotčené ustanovení vykládáno podle účelu a celkové systematiky právní úpravy, jejíž část tvoří (viz rozsudek ze dne 18. září 2014, Vueling Airlines, C‑487/12, EU:C:2014:2232, bod 31 a citovaná judikatura).
33 Z účelu a systematiky základního nařízení a zejména z bodu 17 jeho odůvodnění a čl. 10 odst. 4 písm. d) plyne, že zpětné uplatnění konečného antidumpingového cla má předcházet tomu, aby byl narušen nápravný účinek konečných opatření a aby tak byla daná opatření zbavena podstaty tím, že uloží dovozcům, kteří po proclení vytvořili zásoby zboží, aby zboží dovezené v období evidence prodali za ceny nezpůsobující újmu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 6. června 2013, Paltrade, C‑667/11, EU:C:2013:368, body 28 a 29, a ze dne 17. prosince 2015, APEX, C‑371/14, EU:C:2015:828, bod 50). S ohledem na tento cíl je třeba konstatovat, že výklad žalobkyň, podle kterého je pro splnění podmínky stanovené v čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení třeba, aby bylo prokázáno, že dovozce věděl o „skutečném“, a nikoli jen o „předpokládaném“ dumpingu, by čl. 10 odst. 4 uvedeného nařízení zbavil užitečného účinku.
34 Jak totiž Komise správně uvedla, existence „skutečného“ dumpingu je určena až po skončení šetření, tedy v okamžiku přijetí konečných opatření. Výklad navrhovaný žalobkyněmi by tedy všeobecně vedl k prokázání, že dovozce o dumpingu věděl až od přijetí konečných opatření.
35 Je přitom třeba uvést, že okamžik relevantní pro posouzení „vědomosti“ dovozců ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení, nastává před přijetím konečných opatření, neboť tato vědomost je nezbytná pro určení výchozího bodu, od kterého lze posuzovat existenci dalšího podstatného zvýšení dovozu, které může vážně ohrozit nápravný účinek později uložených konečných opatření.
36 Je rovněž zjevné, že zohlednění dalšího podstatného zvýšení dovozu pouze od okamžiku uplatnění konečných cel by zabránilo jakékoli možnosti zpětného uplatnění konečných cel, a že takový výklad tudíž postrádá smysl.
37 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že tezi zastávanou žalobkyněmi na podporu restriktivního výkladu dotčeného ustanovení v rozsahu, v němž vede k zohlednění pouze situace, kdy si dovozce byl vědom nebo měl si být vědom „skutečného“ dumpingu, nelze přijmout a že výrazy „předpokládaný“ a „skutečný“ musí být považovány za výrazy vztahující se jak na rozsah dumpingu, tak na rozsah újmy, aby byl zaručen užitečný účinek uvedeného ustanovení.
38 Tento výklad je ostatně potvrzen genezí dotčeného ustanovení, které bylo zavedeno nařízením Rady (ES) č. 3283/94 ze dne 22. prosince 1994 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1994, L 349, s. 1), jak plyne z dokumentu Komise COM(94) 414 final ze dne 5. října 1994, nadepsaného „Právní předpisy provádějící Uruguayské kolo“. Na straně 170 uvedeného dokumentu Komise uvádí, že „navrhuje se (čl. 10 odst. 4 návrhu) mít za to, že […] dovozce věděl o [dumpingu] v okamžiku, kdy se zvýšilo ‚předpokládané či skutečné‘ rozpětí“.
39 V odpovědi na výhradu žalobkyň, podle které konstatování, že dovozce znal rozsah dumpingu na základě nedůvěrného znění stížnosti a oznámení o zahájení šetření, by vedl k systematické a „nevyvratitelné“ domněnce, že dovozce tuto vědomost měl, ačkoli čl. 10 odst. 4 základního nařízení by měl být vykládán doslovně, protože jde o výjimku ze zákazu zpětného uplatňování antidumpingového cla, je třeba úvodem připomenout, že orgán pověřený šetřením musí právně dostačujícím způsobem prokázat objektivní skutečnosti, na základě kterých lze konstatovat, že dovozce věděl nebo měl vědět o rozsahu předpokládaného či skutečného dumpingu či újmy a že unijnímu soudu přísluší ověřit, zda orgán pověřený šetřením existenci takových objektivních skutečností prokázal (v tomto smyslu a obdobně viz usnesení ze dne 16. května 2013, Hardimpex, C‑444/12, nezveřejněné, EU:C:2013:318, body 28 a 29).
40 V projednávané věci se přitom jeví, že oznámení o zahájení šetření zveřejněné v Úředním věstníku dne 14. května 2015 a nedůvěrné znění stížnosti oznámené žalobkyním dne 18. května 2015, jak potvrdila Komise v odpovědi na otázky položené Tribunálem na jednání, obsahují jisté množství podpůrných tvrzení a důkazů indikujících rozsah předpokládaného dumpingu a újmy.
41 Především ohledně vývozů z Číny z bodů 58 a 59 nedůvěrného znění stížnosti plyne, že výsledek výpočtu provedeného stěžovatelem ukazuje průměrné dumpingové rozpětí ve výši 28 %, a v důsledku toho je rozsah dumpingu značný a přesahuje prahovou hodnotu de minimis definovanou v základním nařízení.
42 Ohledně vývozů z Ruska z bodů 89 a 90 nedůvěrného znění stížnosti plyne, že výsledek výpočtu provedeného stěžovatelem ukazuje průměrné dumpingové rozpětí ve výši 10–15 % a 20–25 %, a tudíž je rozsah dumpingu značný a přesahuje prahovou hodnotu de minimis definovanou v základním nařízení.
43 Dále, pokud jde o újmu, která je předmětem bodu 5 stížnosti, vyplývá zejména z bodů 82, 83, 128, 133, 134 a 147 nedůvěrného znění stížnosti, že existují skutečnosti potvrzující prima facie existenci dumpingu ze strany ruských a čínských producentů-vývozců některých plochých za studena válcovaných výrobků z oceli, který způsobil újmu unijnímu průmyslu, čímž bylo odůvodněno zahájení antidumpingového šetření ze strany Komise a co nejčasnější uložení antidumpingového cla.
44 Rovněž z bodů 3 a 4 oznámení o zahájení šetření plyne, že „jsou vypočítaná dumpingová rozpětí pro dotčené země značná“ a že „[z] důkazů prima facie předložených žadatelem vyplývá, že kromě jiných dopadů mají objem a ceny dováženého výrobku, který je předmětem šetření, nepříznivý vliv na množství prodaná výrobním odvětvím Unie, na jím stanovované ceny a na jeho podíl na trhu, což má závažné nepříznivé důsledky pro zaměstnanost ve výrobním odvětví Unie, jeho celkovou výkonnost a jeho finanční situaci“.
45 Komise tudíž mohla správně vyvodit, že žalobkyně, které jsou obezřetnými podnikateli, věděly, nebo měly vědět o rozsahu předpokládaného dumpingu a újmy od okamžiku, kdy se dozvěděly o stížnosti a o oznámení o zahájení šetření, avšak tato domněnka neměla „nevyvratitelnou“ povahu, jelikož znalost situace ze strany žalobkyň byla vyvozena z objektivních skutečností, jak plyne rovněž z bodů 53 až 55 níže, což by nemohlo být prokázáno, zejména kdyby dumpingová rozpětí byla slabá, spis se zakládal pouze na nebezpečí újmy či stížnost nesplňovala podmínky uvedené v základním nařízení, což by mohlo umožnit dovozci napadnout zahájení šetření a tvrdit, že podmínka vědomosti nebyla splněna, jak správně uvedla Komise.
46 Mimoto je třeba připomenout, že čl. 10 odst. 4 základního nařízení podmiňuje zpětný výběr konečných cel, který je koncipován jako výjimka ze zásady zákazu zpětného uplatňování antidumpingového cla, splněním několika kumulativních podmínek. Je totiž třeba, zaprvé aby dovozy byly předem evidovány, což už v tomto stadiu vyžaduje, aby byla žádost o evidenci řádně odůvodněna, zadruhé aby Komise poskytla dotčeným dovozcům příležitost vyjádřit své stanovisko, zatřetí aby u daného výrobku již dříve po delší období existoval dumping nebo dovozce o dumpingu věděl nebo měl vědět, pokud jde o rozsah dumpingu a předpokládanou nebo skutečnou újmu, a začtvrté aby vedle výše vývozu, která způsobila újmu během šetřeného období, došlo k dalšímu podstatnému zvýšení vývozu, které s ohledem na čas a objem, jakož i další okolnosti může vážně ohrozit nápravný účinek ukládaného konečného antidumpingového cla.
47 V důsledku toho, jak bylo uvedeno v bodě 41 odůvodnění napadeného nařízení, není správné tvrdit, že uložení cla se zpětnou působností je možné při každém antidumpingovém šetření, pokud se připustí, že vědomost o rozsahu předpokládaného dumpingu a předpokládané újmy může plynout ze zveřejnění oznámení o zahájení šetření a z přístupu ke stížnosti.
48 Navíc přijetím takového restriktivního výkladu, jaký navrhují žalobkyně, by vzniklo nebezpečí, že zpětné uložení konečného antidumpingového cla by bylo nadměrně složité, a tudíž by nebylo možné zajistit účinné uplatňování konečných opatření. Tak by tomu bylo konkrétně v případě přijetí argumentu žalobkyň, podle kterého důkazy uvedené ve stížnosti či oznámení o zahájení šetření nejsou v žádném případě „ani reprezentativní, ani hodnověrné“ pro účely prokázání vědomosti o rozsahu dumpingu.
49 Především ani základní nařízení, ani dohoda o uplatňování článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103, dále jen „antidumpingová dohoda“), obsažená v příloze 1 A Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 3), nevyžadují „hodnověrné a reprezentativní důkazy“ pro účely prokázání vědomosti ze strany dovozců.
50 Dále množství a síla důkazů nezbytných ke splnění podmínky týkající se vědomosti ze strany dovozců, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení, jsou nezbytně menší, než ty, které jsou vyžadovány pro předběžné či konečné určení existence dumpingu, újmy či příčinné souvislosti mezi předpokládanými dumpingovými dovozy a předpokládanou újmou.
51 Mimoto podle čl. 5 odst. 2 základního nařízení musí každý podnět podaný Komisi obsahovat dostatečné důkazy o existenci dumpingu, o způsobené újmě a o příčinné souvislosti mezi dovozem označeným za dumpingový a údajnou újmou.
52 Kromě toho čl. 5 odst. 3 základního nařízení stanoví, že Komise v co největším možném rozsahu přezkoumá přesnost a vhodnost důkazů poskytnutých v podnětu, aby určila, zda existuje dostatečné množství důkazů pro odůvodnění zahájení šetření. Pokud však Komise usoudí, že předložené důkazy nedostačují k odůvodnění šetření, stížnost zamítne v souladu s čl. 5 odst. 7 téhož nařízení.
53 V projednávané věci je zaprvé třeba konstatovat, že nedůvěrné znění stížnosti obsahuje informace vyžadované čl. 5 odst. 2 základního nařízení, tedy informace týkající se existence dumpingu, jehož předmětem jsou dotčené produkty, z toho plynoucí újmy a příčinné souvislosti mezi dovozem označeným za dumpingový a údajnou újmou. Mimoto, jak již bylo uvedeno v bodech 41 a 42 výše, nedůvěrné znění stížnosti uvádí vysoká dumpingová rozpětí, odhadovaná na 28 % pro dovozy z Číny a až na 20–25 % pro dovozy z Ruska.
54 Zadruhé z oznámení o zahájení šetření plyne, že Komise přezkoumala přesnost a přiměřenost důkazů uvedených ve stížnosti v souladu s čl. 5 odst. 3 základního nařízení, aby určila, zda existují důkazy dostačující k odůvodnění zahájení šetření. Na základě daného přezkumu dospěla k závěru, že důkazy jsou dostačující.
55 Zatřetí je rovněž v oznámení o zahájení šetření uvedeno, že „jsou vypočítaná dumpingová rozpětí pro dotčené země značná“ a že „[z] důkazů prima facie předložených žadatelem vyplývá, že kromě jiných dopadů mají objem a ceny dováženého výrobku, který je předmětem šetření, nepříznivý vliv na množství prodaná výrobním odvětvím Unie, na jím stanovované ceny a na jeho podíl na trhu, což má závažné nepříznivé důsledky pro zaměstnanost ve výrobním odvětví Unie, jeho celkovou výkonnost a jeho finanční situaci“.
56 S ohledem na předcházející úvahy je třeba konstatovat, že v projednávané věci jsou v rozporu s tvrzeními žalobkyň důkazy uvedené v nedůvěrném znění stížnosti a v oznámení o zahájení šetření dostačující k tomu, aby se dovozci, kteří jsou obezřetnými podnikateli, dozvěděli o rozsahu předpokládaného dumpingu ve smyslu čl. 10 odst. 4 základního nařízení od zahájení šetření, a že argumenty žalobkyň založené na nedostačující povaze indicií uvedených v nedůvěrném znění odpovědí na dotazníky předložené jménem producentů-vývozců kromě toho, že byly poprvé předloženy ve stadiu repliky, musí být odmítnuty jako neúčinné.
57 Tento závěr není zpochybněn obecným tvrzením žalobkyň, podle kterého ze zohlednění číselných údajů, které předložily Tribunálu a které vycházejí ze stížností, na jejichž základě byla v nedávné minulosti zahájena antidumpingová šetření, vyplývá, že dumpingové rozpětí původně uváděné ve stížnostech se může citelně lišit od rozpětí prokázaných s konečnou platností v závěru uvedených šetření, takže dumpingová rozpětí uváděná ve stížnosti nemohou v žádném případě představovat hodnověrný základ pro konstatování, že dovozci věděli o rozsahu dumpingu.
58 Není třeba přezkoumávat žádost Komise směřující k odstranění uvedených číselných údajů ze spisu s ohledem na nedostačující vysvětlení ze strany žalobkyň ohledně jejich zákonného získání, postačí uvést na jedné straně, jak správně uvedla Komise, že je běžné, že výpočty uvedené ve stížnosti nezbytně neodpovídají výpočtům provedeným Komisí po měsících důkladného šetření, a na druhé straně, jak bylo uvedeno v bodech 50 až 52 výše, že množství a síla důkazů nezbytných ke splnění podmínky týkající se vědomosti ze strany dovozců, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení, jsou nezbytně menší než ty, které jsou vyžadovány pro předběžné či konečné určení existence dumpingu, újmy či příčinné souvislosti, ačkoli každá stížnost musí obsahovat mimo jiné důkazy, jejichž přesnost a přiměřenost Komise přezkoumá v největším možném rozsahu pro účely určení, zda jsou dostačující k odůvodnění zahájení šetření.
59 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout první část prvního žalobního důvodu.
Ke druhé části prvního žalobního důvodu
60 Druhou částí prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že z doslovného a systematického výkladu čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení a z výkladu uvedeného ustanovení prostřednictvím odkazu na obecnou systematiku a kontext základního nařízení, jakož i s ohledem na antidumpingovou dohodu vyplývá, že Komise měla prokázat, že každý dovozce věděl, nebo měl vědět o dovozech, které byly předmětem dumpingu a o jeho rozsahu, místo aby se omezila na to, že v daném ohledu uplatnila „nevyvratitelnou“ domněnku týkající se všech dotčených dovozců.
61 Žalobkyně rovněž tvrdí, že znalost pouhých tvrzení je zjevně nedostačující k prokázání splnění podmínky stanovené v čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení s ohledem na okolnost, že uvedené kritérium směřuje k zajištění dodržení zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání. Přitom uvedené zásady by nebyly dodrženy, kdyby dovozce neměl hodnověrné informace a údaje týkající se rozsahu dumpingu, protože daný dovozce nemůže při dovozu produktů podléhajících evidenci předvídat výši konečného cla, které bude muset zaplatit o několik měsíců později, a v důsledku toho nemůže udělat informované rozhodnutí. Navíc „maximální vystavení“ dovozce později uplatněným clům, která nejsou známá před vydáním prozatímních závěrů, by rovněž bylo porušením zásady právní jistoty.
62 Pokud jde o údajné vazby žalobkyň na největší čínské producenty-vývozce dotčených produktů použitých jako vzorek, které podle Komise znamenají, že otázka vědomosti o existenci dumpingu a jeho rozsahu vůbec nevyvstává ohledně žalobkyň, žalobkyně tvrdí, že uvedené vazby jsou irelevantní na jedné straně v rozsahu, v němž v období evidence dotčené produkty z Číny nedovážely, a na druhé straně v rozsahu, v němž Komise nepodložila své tvrzení, podle kterého na základě uvedených vazeb disponovaly „informacemi z první ruky“.
63 Komise podporovaná vedlejším účastníkem s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
64 Ohledně tvrzení žalobkyň, podle kterého měla Komise prokázat, že každý z dovozců „skutečně“ věděl nebo měl vědět o dumpingu a jeho rozsahu, postačí připomenout, že čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení výslovně stanoví, že stačí, aby dovozce „měl vědět“ o rozsahu dumpingu a předpokládané újmě, což nutně neznamená prokázat „skutečnou“ vědomost. Přitom v projednávané věci, jak bylo prokázáno v bodech 40 až 58 výše, měla Komise správně za to, že žalobkyně věděly nebo měly vědět o rozsahu předpokládaného dumpingu a újmy z důvodu zpřístupnění nedůvěrného znění stížnosti a zveřejnění oznámení o zahájení šetření, aniž bylo třeba přezkoumávat argument Komise, podle kterého žalobkyně v projednávané věci disponovaly veškerými informacemi nezbytnými k tomu, aby jejich vědomost o existenci předpokládaného dumpingu mohla být prokázána, a to pouze z důvodu existence vazeb, které je pojily s největším čínským producentem-vývozce.
65 V odpovědi na argument žalobkyň, podle kterého nedůvěrné znění stížnosti a oznámení o zahájení šetření, která obsahovala pouze „jednoduchá nekontradiktorní tvrzení“, nelze považovat za informace, na jejichž základě dovozci mohou vědět o rozsahu dumpingu, a tedy o předpokládané výši antidumpingového cla, které může být později vybráno, což je v rozporu se zásadou právní jistoty a zásadou ochrany legitimního očekávání, je třeba především odkázat na posouzení plynoucí z bodů 40 až 58 výše, pokud jde o důkazy obsažené v nedůvěrném znění stížnosti a v oznámení o zahájení šetření, z něhož plyne, že uvedené důkazy byly dostačující k prokázání, že žalobkyně, jako obezřetní podnikatelé, věděly, nebo měly vědět o rozsahu předpokládaného dumpingu ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení.
66 Pokud jde konkrétně o výhradu vycházející z nedodržení zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že dovozci jsou prostřednictvím nařízení o evidenci formálně informováni o možnosti zpětného uplatnění konečných antidumpingových cel z evidovaných dovozů, a že ve stadiu před uložením prozatímních opatření je nemožné určit maximální výši antidumpingového cla, které může být uloženo zpětně, neboť konečné antidumpingové clo nemůže být vyšší než prozatímní antidumpingové clo, jak plyne z čl. 10 odst. 3 základního nařízení. Navíc, jak plyne z bodu 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/2325, uvedené nařízení stanoví odhad částky celního dluhu, který může být v budoucnosti vybrán. Za těchto okolností žalobkyně nemohou tvrdit, že došlo k jakémukoli porušení zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání pouze proto, že neměly dostatečně hodnověrné informace a údaje ohledně rozsahu dumpingu při dovozu výrobků v průběhu období evidence, a tudíž nemohly odhadnout částku konečného cla, které by jim mohlo být uloženo zpětně.
67 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu a tudíž první žalobní důvod v plném rozsahu, neboť Komise mohla v bodě 40 odůvodnění napadeného nařízení dospět k závěru, aniž se dopustila pochybení, že dovozci věděli, nebo mohli vědět o předpokládaném dumpingu a újmě v okamžiku zpřístupnění nedůvěrného znění stížnosti a zveřejnění oznámení o zahájení šetření v Úředním věstníku.
Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávného posouzení podmínky týkající se „[dalšího] podstatného zvýšení dovozů“ stanovené čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení
68 Druhým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení, když pro účely uplatnění uvedeného ustanovení srovnávala dovozy uskutečněné v průběhu posuzovaného období, tedy od dubna 2014 do března 2015, s dovozy uskutečněnými od prvního úplného měsíce následujícího po zveřejnění oznámení o šetření v Úředním věstníku do posledního úplného měsíce předcházejícího zavedení prozatímních opatření, tedy od června 2015 do ledna 2016, zatímco měla srovnávat dovozy uskutečněné během posuzovaného období s dovozy uskutečněnými pouze v období evidence, tedy od prosince 2015 do února 2016, v souladu s dvouetapovým systémem, který stanoví nejdříve evidenci a potom zpětný výběr cel pouze v případě, kdy evidence neumožní podstatně snížit dovozy a zachovat nápravný účinek konečných cel.
69 Podle žalobkyň totiž čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení, ve spojení s jeho účelem, vyžaduje striktní příčinnou souvislost mezi evidovanými dovozy a dovozy, které mohou vážně ohrozit nápravný účinek uloženého konečného antidumpingového cla. Přitom rozhodnout o zpětném výběru cel na základě vývoje dovozů, které byly uskutečněny před obdobím evidence, by tuto souvislost přerušilo. Relevantním srovnáním je proto srovnání dovozů uskutečněných v průběhu posuzovaného období s dovozy uskutečněnými v období evidence, což navíc potvrzuje dřívější praxe Komise. S ohledem na neexistenci podstatného zvýšení dovozů během období evidence nemůže zpětné zavedení konečných cel umožnit dosáhnout cíle zabránit vážnému ohrožení nápravného účinku. V projednávané věci takové srovnání navíc odhalilo neexistenci podstatného zvýšení dovozů, a tudíž nesplnění podmínky stanovené v čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení.
70 Žalobkyně také odmítají tvrzení vedlejšího účastníka, podle kterého dotčení dovozci neobyčejně navýšili dovozy během devíti měsíců následujících po zahájení šetření, v nichž narostla spotřeba v rámci Unie. Žalobkyně dodávají, že vedlejší účastník nezohlednil čas, který uplynul od objednání produktů do jejich skutečného proclení za účelem jejich uvedení na unijní trh, což odůvodňuje vstup dotčených produktů na unijní trh během prvních měsíců následujících po zveřejnění oznámení o zahájení šetření, ačkoli byly objednány dlouho před uvedeným zveřejněním.
71 Komise podporovaná vedlejším účastníkem s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
72 Článek 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení pro účely zpětného uplatnění konečného antidumpingového cla požaduje, aby „vedle výše vývozu, která způsobila újmu během šetřeného období, došlo k dalšímu podstatnému zvýšení vývozu“, které „s ohledem na čas“ a objem, jakož i další okolnosti může vážně ohrozit nápravný účinek uloženého konečného antidumpingového cla.
73 Především je třeba uvést, že výše uvedené ustanovení neuvádí konkrétní období pro určení existence „[dalšího] podstatného zvýšení dovozů“, ale omezuje se na výraz „s ohledem na čas“ jejich uskutečnění. Nicméně je třeba konstatovat, že zákonodárce použil příslovce „vedle“ ve vztahu k dovozům, které způsobily újmu během posuzovaného období, a přídavné jméno „další“ ve vztahu k podstatnému zvýšení dovozů, což indikuje, že dovozy uskutečněné během posuzovaného období musí být srovnávány s dovozy uskutečněnými v období následujícím po posuzovaném období, aniž by dané ustanovení jakkoli omezilo období, které se má vzít v potaz, na období evidence dovozů.
74 Jak Komise správně uvedla, relevantní období pro posouzení „[dalšího] podstatného zvýšení dovozů“ ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení musí mít možnost obsahovat čas, který uplynul od zveřejnění oznámení o zahájení šetření, neboť právě od toho okamžiku dovozci věděli o možnosti, že později budou zpětně uplatněna cla na evidované dovozy, a mohli být v pokušení hromadně dovážet dotčené produkty v očekávání budoucího zavedení uvedených cel. Komise tedy v projednávané věci právem srovnávala dovozy uskutečněné v posuzovaném období s dovozy uskutečněnými od prvního úplného měsíce následujícího po zveřejnění oznámení o zahájení šetření do posledního úplného měsíce před zavedením prozatímních opatření.
75 Navíc účinky dovozů uskutečněných v období evidence nelze s jistotou odlišit od účinků dovozů uskutečněných před daným obdobím, neboť dovozy do Unie za nízké ceny v období evidence mohou souviset s dřívějším nárůstem zásob produktů v době, kdy již dovozci věděli o možnosti zpětného uplatnění antidumpingových cel na evidované dovozy, čímž přispěli k závažnému ohrožení nápravného účinku konečného antidumpingového cla, které má být uloženo.
76 Mimoto ani bod 10.6 antidumpingové dohody nestanoví konkrétní období pro posouzení existence „hromadných dovozů […] uskutečněných v relativně krátkém období“. V bodě 7.167 zprávy zvláštní skupiny WTO ze dne 28. února 2001 ve věci „Spojené státy – Antidumpingová opatření vztahující se na některé ocelové výrobky válcované za tepla, které pocházejí z Japonska“ (WT/DS 184/R) se ohledně bodu 10.7 uvedené dohody, který umožňuje přijmout určitá opatření kdykoli po zahájení vyšetřování, poznamenává, že „je možné hromadné dovozy, které nebyly uskutečněny in tempore non suspectu, ale v okamžiku, kdy vstoupilo ve známost, že bude zahájeno vyšetřování, zohlednit pro účely posouzení, zda [lze] uložit opatření na základě bodu 10.7“, přičemž se upřesňuje, že nejde „o otázku, zda je to relevantní pro účely konečného určení ohledně zpětného uplatnění cla na základě bodu 10.6“. Jak Komise správně uvedla, daná zpráva potvrzuje tezi, podle které je pro účely uplatnění čl. 10 odst. 4 písm. c) základního nařízení rozhodující vědomost dovozce o zahájení vyšetřování, což implikuje, že dovozy uskutečněné před obdobím evidence jsou relevantní pro posouzení existence „[dalšího] podstatného zvýšení dovozů“ ve smyslu uvedeného ustanovení.
77 Mimoto ohledně tvrzení žalobkyň, podle kterého může být Komisi dovoleno zohlednit pro účely posouzení existence dalšího podstatného zvýšení dovozů pouze dovozy, ohledně kterých může později zavést clo se zpětným účinkem, je třeba uvést, že omezení zpětného účinku na dovozy, které byly předmětem evidence v souladu s čl. 14 odst. 5 základního nařízení, má za cíl zachovat právo na obhajobu dovozců tím, že se Komisi umožní zpětně zavést antidumpingová cla z produktů dovezených až poté, co se dovozci dozvěděli, že k tomu ohledně evidovaných produktů může dojít, a měli možnost vyjádřit své stanovisko v souladu s čl. 10 odst. 4 písm. b) základního nařízení, ale neznamená to, že dovozy uskutečněné před obdobím evidence, které nemohou být předmětem antidumpingového cla, nemají účinky způsobující újmu, nebo že jsou obecně zbaveny relevance pro účely posouzení existence dalšího podstatného zvýšení dovozu.
78 Konečně pokud jde o argument žalobkyň, podle kterého čas, který uplynul od objednání dotčených produktů do jejich skutečného proclení s cílem jejich uvedení na trh, odůvodňuje v každém případě vstup dotčených produktů na unijní trh v prvních měsících následujících po zveřejnění oznámení o zahájení šetření, postačí uvést, že žalobkyně toto tvrzení nepodepřely konkrétními a přesnými důkazy, zatímco je nesporné, jak plyne zejména z bodů 33, 50 a 51 odůvodnění napadeného nařízení, že více než milion tun dotčených produktů bylo uvedeno na trh od oznámení o zahájení šetření do zahájení období evidence, v jehož průběhu byly tyto dovozy vyčísleny na přibližně 165 000 tun. Je tudíž třeba odmítnout i tento argument.
79 S ohledem na výše uvedené je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z nesprávního výkladu podmínky, podle které další zvýšení dovozů musí mít takovou povahu, že „může vážně ohrozit nápravný účinek“ uloženého konečného antidumpingového cla ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení
K první části třetího žalobního důvodu
80 Na podporu první části třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně přistoupila k celkovému posouzení údajů týkajících se několika dovozců pro účely ověření, zda dovozy měly takovou povahu, aby mohly „vážně ohrozit nápravný účinek“ uloženého konečného antidumpingového cla ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení, ačkoli měla provést individuální analýzu jednání jednotlivých spolupracujících či nespolupracujících dovozců, aby určila, zda se uchýlili k vytváření zásob, a v důsledku toho, zda mohly dovozy přispět k údajnému „závažnému neutralizování“ nápravných účinků konečných antidumpingových cel. S ohledem na odrazující povahu zpětného výběru antidumpingových cel měla Komise určit osobní odpovědnost jednotlivých dovozců a pouze v případě, že by dotčení dovozci ještě měli v držení zásoby, by sledovaného cíle mohlo být dosaženo. Přitom podle žalobkyně, pokud by Komise provedla individuální posouzení situace jednotlivých dovozců, konstatovala by, že žalobkyně nevytvořily zásoby před obdobím evidence ani během daného období, a dokonce že se jejich zásoby značně zmenšily. Žalobkyně prodaly téměř veškeré produkty podléhající evidenci před přijetím konečných antidumpingových cel.
81 Komise podporovaná vedlejším účastníkem s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
82 Článek 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení podřizuje zpětné uplatnění konečného antidumpingového cla podmínce, že „došlo k [dalšímu] podstatnému zvýšení dovozu, které s ohledem na čas a objem, jakož i další okolnosti, může vážně ohrozit nápravný účinek uloženého konečného antidumpingového cla“.
83 Je třeba připomenout, že zpětné uplatnění konečného antidumpingového cla má zaručit, aby nápravný účinek uvedeného cla nebyl vážně ohrožen, a tudíž unijní průmysl neutrpí další újmu. S ohledem na uvedený účel je zjevné, že posouzení podmínky týkající se konstatování, podle kterého další zvýšení dovozů má povahu, která může „vážně ohrozit nápravný účinek“ konečného antidumpingového cla, sleduje stejnou logiku, jakou se řídí posouzení újmy způsobené unijnímu průmyslu.
84 Soudní dvůr přitom rozhodl, že újma utrpěná producenty usazenými v Unii z důvodu dovozů za dumpingové ceny musí být posuzována celkově, aniž je potřebné, či dokonce možné, individuálně vymezit části újmy přičitatelné jednotlivým odpovědným společnostem (rozsudek ze dne 7. května 1987, Nachi Fujikoshi v. Rada, 255/84, EU:C:1987:203, bod 46).
85 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že účinky dovozů z různých třetích zemí musí být posuzovány celkově a je odůvodněné umožnit unijním orgánům přezkoumat účinek všech uvedených dovozů na unijní průmysl, a v důsledku toho přijmout vhodná opatření vůči všem vývozcům, i když objem dovozů každého z nich, individuálně zohledněný, není významný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 1988, Technointorg v. Komise, 294/86 a 77/87, EU:C:1988:470, body 40 a 41).
86 V důsledku toho „[další] podstatné zvýšení dovozu“ ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení musí být posuzováno celkově za účelem určení, zda dovozy jako celek mají takovou povahu, že mohou vážně ohrozit nápravný účinek konečných cel, a tedy způsobit další újmu unijnímu průmyslu, bez zohlednění individuální a subjektivní situace dotčených dovozců.
87 Konečně v rozporu s tvrzením žalobkyň napadené nařízení nemá za cíl „trestat“. Ačkoli, jak žalobkyně tvrdí, čl. 10 odst. 1 základního nařízení zakotvuje zásadu zákazu zpětné účinnosti antidumpingových opatření, několik ustanovení základního nařízení se totiž od uvedené zásady odchyluje a za určitých podmínek povoluje uplatnění antidumpingových opatření na produkty uvedené na trh před vstupem v platnost nařízení, které je zavádí, jež byly evidovány v souladu s čl. 14 odst. 5 základního nařízení, a to s jediným cílem zabránit závažnému ohrožení nápravného účinku konečných opatření, a tedy tomu, aby byla zbavena užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. června 2013, Paltrade, C‑667/11, EU:C:2013:368, body 28 a 29, a ze dne 17. prosince 2015, APEX, C‑371/14, EU:C:2015:828, bod 50). Taková opatření se zpětným účinkem jsou doplňková k prováděcímu nařízení 2016/1328 přijatému v návaznosti na antidumpingové šetření, s kterým mají stejnou povahu a které nemá za cíl „trestat“ či ukládat sankce (v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 12. října 1999, Acme v. Rada, T‑48/96, EU:T:1999:251, bod 30).
88 S ohledem na předcházející úvahy je třeba první část třetího žalobního důvodu zamítnout.
Ke druhé části třetího žalobního důvodu
89 Na podporu druhé části třetího žalobního důvodu žalobkyně zaprvé tvrdí, že pro účely určení, zda je nápravný účinek uložených konečných antidumpingových cel vážně ohrožen bez výběru uvedených antidumpingových cel se zpětným účinkem, měla Komise srovnat dovozy uskutečněné v posuzovaném období s dovozy uskutečněnými v období evidence, a nikoli s dovozy uskutečněnými od zveřejnění oznámení o zahájení šetření do zavedení prozatímních opatření, neboť právě dovozy uskutečněné v období evidence musí být v konečném důsledku předmětem zpětného výběru cel, jak uvedly v rámci druhého žalobního důvodu. Žalobkyně v tomto kontextu tvrdí, že pokud by Komise takové srovnání provedla, dospěla by k závěru, že dovozy v období evidence nemohly „závažně“ ohrozit nápravný účinek uložených konečných cel, zejména proto, že se snížily ve srovnání s dovozy uskutečněnými v posuzovaném období, že neexistovaly důkazy o vytvoření zásob dotčených produktů v období evidence a žalobkyně prokázaly, že ve skutečnosti nevytvořily zásoby, že dovozy představovaly méně než 0,5 % spotřeby dotčených produktů v Unii, která v posuzovaném období rostla, a že jejich objem ve výši 165 000 tun byl zanedbatelný ve srovnání s trhem o objemu více než 37 000 000 tun.
90 Zadruhé a v každém případě žalobkyně uvádějí, že jednak v období od zveřejnění oznámení o zahájení šetření do zavedení prozatímních opatření byl průměrný objem dovozu pouze 31 761 tun navíc ve srovnání s objemem zjištěným v posuzovaném období a jednak v jedenácti měsících následujících po posuzovaném období bylo snížení průměrných měsíčních cen dovozu z dotčených zemí odůvodněno snižováním ceny surovin. Mimoto uvádějí, že dotčené produkty nejsou určeny k uskladnění, což implikuje, že produkty dovezené po zveřejnění oznámení o zahájení šetření a v období evidence byly v zásadě prodány ještě před zavedením konečných antidumpingových cel. Konečně podle žalobkyň, aby mohl být učiněn závěr, že nápravný účinek konečných antidumpingových cel byl vážně ohrožen, bylo by třeba prokázat, že uložit dané clo na předpokládané pětileté období je nedostačující pro dosažení cíle sledovaného uvedeným konečným antidumpingovým clem, tedy obnovit spravedlivé podmínky hospodářské soutěže.
91 Konečně zatřetí žalobkyně vytýkají Komisi, že jednak nahradila podmínku, podle které další podstatné zvýšení dovozů muselo být s to „vážně ohrozit nápravný účinek“ uloženého konečného antidumpingového cla, „kritériem zpoždění“ uvedeného účinku, které mělo o dost nižší prahovou hodnotu, neboť šlo pouze o to, zda v případě, že nedojde ke zpětnému výběru cel, bude nápravný účinek antidumpingového cla odlišný, a jednak neupřesnila rozsah, dobu trvání a důsledky údajného odkladu nápravného účinku.
92 Komise podporovaná vedlejším účastníkem s argumenty žalobkyň nesouhlasí.
93 Zaprvé v odpovědi na argument žalobkyň, podle kterého Komise měla za účelem určení, zda mohly závažně ohrozit nápravný účinek uložených konečných cel, zohlednit pouze dovozy uskutečněné v období evidence, je třeba především připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 77 výše, že skutečnost, že se zpětný výběr cla uplatňuje pouze na evidované dovozy s cílem dodržet právo na obhajobu, neznamená, že orgány pověřené vyšetřováním musí ignorovat dovozy uskutečněné před obdobím evidence, když určují, zda mohl být ohrožen nápravný účinek konečného cla.
94 Jak totiž bylo uvedeno v bodech 72 až 78 výše, „[další] podstatné zvýšení dovozů“ ve smyslu čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení musí být posuzováno od okamžiku, kdy se dovozci dozvěděli o možnosti pozdějšího zavedení antidumpingového cla na evidované dovozy, a mohli tak být v pokušení uchýlit se k hromadným dovozům dotčených produktů v očekávání budoucího zavedení daného cla, což implikuje, že je třeba zahrnout dovozy uskutečněné od zveřejnění oznámení o zahájení šetření za účelem určení, zda tyto dovozy, spolu s dovozy v období evidence, mohly závažně ohrozit nápravný účinek uložených konečných cel. Tento argument musí být proto odmítnut.
95 Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyň, podle kterého v období od zveřejnění oznámení o zahájení šetření do zavedení prozatímních opatření byl průměrný měsíční objem dovozů pouze 31 761 tun navíc ve srovnání s objemem v posuzovaném období, je třeba uvést, jak bylo připomenuto v bodě 27 odůvodnění napadeného nařízení, že „podstatnost“ nárůstu dovozu se určuje případ od případu, nejen srovnáním vážených měsíčních průměrů dovozů v posuzovaném období a dovozů v období od oznámení o zahájení šetření do zavedení prozatímních opatření, ale také s ohledem na všechny další relevantní úvahy, které se týkají zejména vývoje všeobecné spotřeby dotčených produktů v rámci Unie, vývoje zásob a vývoje podílů na trhu. Porovnání těchto dvou měsíčních průměrů je tedy důležitým, nikoli však nezbytně rozhodujícím prvkem při určování toho, zda je další zvýšení dovozu „podstatné“. V důsledku toho žalobkyně neprávem tvrdily, že zvýšení dovozu nelze v žádném případě kvalifikovat jako podstatné, neboť představuje pouze 31 761 tun navíc ve srovnání s dovozy uskutečněnými v posuzovaném období bez ohledu na další relevantní faktory nezbytné pro takové posouzení.
96 Zatřetí, pokud jde o tvrzení žalobkyň, podle kterých jednak v období od oznámení o zahájení šetření do konce období evidence dovozů bylo snížení průměrných měsíčních cen dovozů z dotčených zemí odůvodněno snížením cen surovin a jednak dotčené produkty nejsou určeny k uskladnění, je třeba bez dalšího připomenout, že Rada a Komise v oblasti obchodních ochranných opatření disponují z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, širokou posuzovací pravomocí, takže unijní soud může vykonávat pouze omezený soudní přezkum (viz rozsudek 17. března 2015, RFA International v. Komise, T‑466/12, EU:T:2015:151, body 37 a 43 a citovaná judikatura).
97 Pokud jde na jedné straně o snížení cen surovin, bylo v bodě 80 odůvodnění napadeného nařízení konstatováno, že pokles cen surovin nemohl odůvodnit více než 4% pokles prodejních cen. Celkové srovnání průměrné dovozní ceny z dotčených zemí s průměrnou prodejní cenou výrobního odvětví Unie v průběhu období šetření a po něm ukazuje v průběhu období šetření 7% cenové podbízení, zatímco po tomto období se podbízení zvýšilo na 14 %. Tudíž žalobkyně nemohou tvrdit, že snížení průměrných měsíčních dovozních cen z dotčených zemí nastalo výhradně v důsledku snížení cen surovin a že dotčené dovozy nemohou vážně ohrozit nápravný účinek uloženého antidumpingového cla.
98 Na druhé straně, pokud jde o okolnost, podle které údajně nejsou dotčené produkty určeny k uskladnění, je třeba především uvést, že pouhé takové tvrzení nemůže vyvrátit závěr, podle kterého skutečně došlo k vytvoření zásob po zahájení řízení. Jak totiž bylo konstatováno v bodě 68 odůvodnění napadeného nařízení, předzásobení často nebývá obvyklé a dochází k němu jen za zvláštních okolností nebo pokud má trh zvláštní očekávání, například pokud jde o budoucí ceny daného výrobku. Skutečnost, že produkt obvykle nebývá nakupován do zásoby, neznamená, že nemůže docházet k hromadění zásob, když se objeví takovéto okolnosti a očekávání. Navíc na základě číselných údajů předložených dovozci nebo uživateli dotčených produktů bylo v bodě 52 odůvodnění napadeného nařízení konstatováno, že celkově za tyto spolupracující dovozce nebo uživatele nastalo zvýšení zásob dotčeného výrobku o 22 % na konci roku 2015 oproti konci roku 2014. V důsledku toho vzhledem k neexistenci důkazů vyvracejících závěr, podle kterého další podstatné zvýšení dovozů mohlo být indikací vytváření značných zásob dovážených produktů, což výše uvedený nárůst zásob rovněž naznačuje, žalobkyně opět neprokázaly, že posouzení Komise bylo zjevně nesprávné.
99 Začtvrté argument žalobkyň, podle kterého měla Komise prokázat, že pro účely obnovení podmínek spravedlivé hospodářské soutěže bylo nedostačující zavést konečné antidumpingové clo na stanovené období pěti let, musí být rovněž odmítnut. Je totiž třeba připomenout, že pětileté období, na které jsou v zásadě konečná opatření zaváděna, není definitivní, neboť konečná cla mohou být v souladu s čl. 11 odst. 2 základního nařízení předmětem prozatímního přezkumu nejdříve jeden rok po zavedení daných konečných opatření, což může vést ke zrušení uvedených cel, která zůstanou v platnosti pouze po dobu a v rozsahu nezbytném pro vyvážení dumpingu způsobujícího újmu. Zpětné uplatňování konečných antidumpingových cel nemůže takovému požadavku podléhat.
100 Zapáté ani „kritérium zpoždění“ použité Komisí pro účely ilustrace kumulativního účinku dovozů uskutečněných od zahájení uvedeného šetření do začátku období evidence a dovozů uskutečněných v období evidence, ani údajná okolnost, podle které napadené nařízení neupřesňuje rozsah, dobu trvání a důsledky údajného odkladu nápravného účinku v případě, že nedojde ke zpětnému výběru antidumpingových cel z dovozů podléhajících evidenci, nemohou ovlivnit legalitu napadeného nařízení. Článek 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení totiž pouze stanoví, že Komise určí, zda došlo k dalšímu podstatnému zvýšení vývozu, které s ohledem na čas a objem, jakož i další okolnosti, může vážně ohrozit nápravný účinek uloženého konečného antidumpingového cla. K tomuto dalšímu podstatnému zvýšení dovozů tedy došlo za výše uvedených okolností, které mohly vážně ohrozit uvedený nápravný účinek.
101 Přitom jak plyne zejména z bodů 31, 50 až 53, 75, 76, 79 až 81 a 84 odůvodnění napadeného nařízení, Komise kromě faktorů uvedených v čl. 10 odst. 4 písm. d) základního nařízení přezkoumala konkrétně ceny dovážených produktů, jakož i zásoby produktů dovezených před evidencí.
102 Zaprvé totiž z bodu 50 odůvodnění napadeného nařízení plyne, že v období od prvního úplného měsíce následujícího po zveřejnění oznámení o zahájení šetření do posledního úplného měsíce před zavedením prozatímních opatření se měsíční objem dovozů z dotčených zemí zvýšil o 37 % ve srovnání s dovozem v posuzovaném období. Mimoto z bodu 51 odůvodnění napadeného nařízení plyne, že v období od prvního úplného měsíce následujícího po zahájení šetření, včetně měsíce, v němž byla zavedena prozatímní opatření, se měsíční objem dovozů z dotčených zemí zvýšil o 27 % ve srovnání s průměrným měsíčním objemem během posuzovaného období. Komise z toho v bodě 53 odůvodnění napadeného nařízení vyvodila, že došlo k podstatnému zvýšení objemu dovozů po zahájení šetření.
103 Zadruhé uvedené dovozy byly uskutečněny poté, co se dovozci dozvěděli o možném pozdějším zpětném uplatňování antidumpingových opatření, k čemuž došlo v okamžiku zveřejnění oznámení o zahájení šetření a zpřístupnění nedůvěrného znění stížnosti, a uvedené dovozy pokračovaly až do zavedení prozatímních opatření. Jde tedy o období, v jehož průběhu byly uskutečňovány dovozy, ačkoli si dovozci byli plně vědomi skutečnosti, že probíhá antidumpingové šetření, a možnosti, že budou brzy uplatňována antidumpingová cla.
104 Zatřetí z bodu 79 odůvodnění napadeného nařízení plyne, že v průběhu jedenácti měsíců následujících po období šetření se průměrné měsíční dovozní ceny z Číny a z Ruska oproti průměrným měsíčním dovozním cenám během období šetření snížily o 13 % a o 12 %. Jak plyne z bodu 97 výše a jak bylo připomenuto v bodě 80 odůvodnění napadeného nařízení, ačkoli se v daném období snížily rovněž ceny surovin, tato okolnost nemůže odůvodnit více než 4% pokles prodejních cen, přičemž dané srovnání ukazuje v průběhu období šetření 7% cenové podbízení, zatímco po tomto období se podbízení zvýšilo na 14 %. Mimoto zejména z bodu 81 odůvodnění napadeného nařízení plyne, že v období evidence se průměrné měsíční dovozní ceny z Číny a z Ruska oproti průměrným měsíčním dovozním cenám během období šetření snížily o 19 % a o 24 %. Komise v tomtéž bodě odůvodnění vyvodila, že u obou těchto zemí se podbízení v období celní evidence tedy dále zvýšilo v průměru na téměř 20 %. Došlo tedy k dalšímu snížení průměrných cen dovozů z dotčených zemí.
105 Začtvrté z bodu 52 odůvodnění napadeného nařízení plyne, že dovozy 22 dovozců nebo uživatelů, kteří poskytli informace o dovozu v období po zahájení řízení, představovaly pouze 46 % veškerého dovozu z dotčených zemí. Takto získané informace ukázaly, že celkem tito dovozci nebo uživatelé, spolupracující při šetření, představují zvýšení zásob dotčeného výrobku o 22 % na konci roku 2015 oproti konci roku 2014. Bod 84 napadeného nařízení konstatuje, že nezbytně došlo k vytvoření zásob nejen s ohledem na konstatování v bodě 52 odůvodnění napadeného nařízení, ale také z důvodu podstatného zvýšení dovozů po posuzovaném období ve srovnání s dovozy uskutečněnými před zveřejněním oznámení o zahájení šetření.
106 Z bodů 75 a 76 odůvodnění napadeného nařízení plyne, že toto další podstatné zvýšení dovozů za ještě nižší ceny než v posuzovaném období odpovídá nárůstu spotřeby v Unii na volném trhu o 14 % v průběhu období od dubna 2015 do ledna 2016, zatímco objemy prodejů uskutečněných unijními producenty zůstaly stabilní a vykázaly jen mírný nárůst o 3 %. Z toho plyne pokles podílu unijního průmyslu na trhu o dalších 7 %, ze 71 na 64 %.
107 Komise tudíž mohla zejména v bodech 86 a 94 odůvodnění napadeného nařízení správně konstatovat, že další podstatné zvýšení dovozů, s ohledem na jejich objem, okamžik jejich uskutečnění, jakož i další okolnosti, tedy snížení cen a významný nárůst zásob, mělo další negativní dopad na ceny a podíl unijního průmyslu na unijním trhu, a tedy mohlo vážně ohrozit nápravný účinek konečného antidumpingového cla.
108 Na základě předcházejících úvah je třeba druhou část třetího žalobního důvodu zamítnout, a tudíž zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
109 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a vedlejší účastník požadovali náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a vedlejším účastníkem.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Stemcor London Ltd a Samac Steel Supplies Ltd ponesou vlastní náklady řízení a kromě toho nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a sdružením Eurofer, Association européenne de l’acier, ASBL.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. května 2019.
Podpisy.