CURIA - Documents

Home > Search form > List of results > Documents

Start printing

Language of document : ECLI:EU:T:2017:105

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího rozšířeného senátu)

17. února 2017 (1)

„Mimosmluvní odpovědnost – Přesnost žaloby – Promlčení – Přípustnost – Článek 47 Listiny základních práv – Přiměřená lhůta soudního rozhodování – Majetková újma – Úroky z částky neuhrazené pokuty – Náklady na bankovní záruku – Příčinná souvislost“

Ve věci T‑40/15,

Plásticos Españoles, SA (ASPLA), se sídlem v Torrelavega (Španělsko),

Armando Álvarez, SA, se sídlem v Madridu (Španělsko),

zastoupené původně M. Troncoso Ferrerem, C. Ruixó Claramuntem a S. Moya Izquierdoem, poté M. Troncoso Ferrerem a Moya Izquierdoem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské unii, zastoupené Soudním dvorem Evropské unie, zastoupeným původně A. Placcoem, poté J. Inghelramem, Á. Almendros Manzaneom a P. Giustaem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou P. van Nuffelem, F. Castilla Contreras a C. Urraca Caviedesem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh založený na článku 268 SFEU směřující k získání náhrady škody, která žalobkyním údajně vznikla v důsledku délky řízení před Tribunálem v rámci věcí, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673),

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát),

ve složení S. Papasavvas, předseda, I. Labucka, E. Bieliūnas (zpravodaj), V. Kreuschitz a I. S. Forrester, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. listopadu 2016,

vydává tento

Rozsudek

Skutečnosti předcházející sporu

1 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 24. února 2006 podaly každá ze žalobkyň, v prvním případě společnost Plásticos Españoles, SA (ASPLA), ve druhém případě společnost Armando Álvarez, SA, žalobu proti rozhodnutí Komise C(2005) 4634 ze dne 30. listopadu 2005 v řízení podle článku [101 SFEU] (Věc COMP/F/38.354 – Průmyslové pytle) [dále jen „rozhodnutí C(2005) 4634“]. Žalobkyně ve svých žalobách v podstatě navrhovaly, aby Tribunál zrušil toto rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká, nebo podpůrně aby snížil částku pokuty, která jim byla uložena.

2 Tribunál rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), tyto žaloby zamítl.

3 Návrhy podanými dne 24. ledna 2012 podaly žalobkyně kasační opravné prostředky proti rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673).

4 Soudní dvůr rozsudky ze dne 22. května 2014, ASPLA v. Komise (C‑35/12 P, EU:C:2014:348), a ze dne 22. května 2014, Armando Álvarez v. Komise (C‑36/12 P, EU:C:2014:349), tyto kasační opravné prostředky zamítl.

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

5 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. ledna 2015 podaly žalobkyně projednávanou žalobu proti Evropské unii zastoupené Soudním dvorem Evropské unie nebo Evropskou komisí.

6 Samostatnými podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 9. a 21. dubna 2015 vznesly Soudní dvůr Evropské unie a Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991.

7 Usnesením ze dne 27. dubna 2015 předseda třetího senátu na návrh Komise řízení v projednávané věci přerušil až do vydání rozhodnutí Soudního dvora, jímž se ukončí řízení ve věci C‑71/15 P, Soudní dvůr v. Kendrion.

8 Usnesením ze dne 18. prosince 2015, Soudní dvůr v. Kendrion (C‑71/15 P, nezveřejněné, EU:C:2015:857), byla věc vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

9 V návaznosti na pokračování v řízení v projednávané věci Tribunál dne 17. února 2016 předal tuto věc třetímu rozšířenému senátu.

10 Usnesením ze dne 4. března 2016, ASPLA a Armando Álvarez v. Evropská unie (T‑40/15, nezveřejněné, EU:T:2016:133), byla v návaznosti na částečné zpětvzetí žalobkyň Komise vyškrtnuta v rámci projednávané věci jakožto zástupkyně Unie.

11 Dne 11. března 2016 podala Komise podáním došlým kanceláři Tribunálu návrh na vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Soudního dvora Evropské unie.

12 Dne 14. března 2016 Soudní dvůr Evropské unie podal žalobní odpověď.

13 Dne 4. dubna 2016 Tribunál rozhodl o tom, že druhá výměna spisů není nezbytná. Kromě toho v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu Tribunálu vyzval Soudní dvůr Evropské unie, aby uvedl, zda požádal žalobkyně a Komisi a zda od nich získal svolení k tomu, aby mohl předložit některé dokumenty, které jsou uvedeny v přílohách žalobní odpovědi a které se týkaly věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672) (dále jen „věc T‑76/06“) a věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673) (dále jen „věc T‑78/06“).

14 Dne 19. dubna 2016 odpověděl Soudní dvůr Evropské unie na otázku uvedenou v bodě 13 výše. Soudní dvůr Evropské unie navrhl, aby měl Tribunál za to, že Soudní dvůr Evropské unie nemusel požadovat a získat svolení žalobkyň a Komise k tomu, aby mohl předložit dokumenty týkající se věcí T‑76/06 a T‑78/06, a podpůrně za to, že žalobkyně a Komise toto svolení poskytly implicitně. Podpůrněji Soudní dvůr Evropské unie navrhl, aby jeho odpověď byla považována za návrh na organizační procesní opatření směřující k tomu, aby Tribunál nařídil, aby v rámci projednávané žaloby byly předloženy dokumenty představující spis v řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, a zvláště dokumenty přiložené jako příloha k žalobní odpovědi.

15 Dne 25. dubna 2016 předseda třetího rozšířeného senátu Tribunálu zaprvé rozhodl, že ze spisu budou vyjmuty dokumenty, které jsou uvedeny v přílohách k žalobní odpovědi podané v projednávané věci a které se týkají věcí T‑76/06 a T‑78/06. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno jednak tím, že Soudní dvůr Evropské unie nepožádal o svolení účastnic řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a ani jej nezískal k tomu, aby mohl uvedené dokumenty předložit, a jednak tím, že nepožádal o přístup ke spisu v uvedených věcech podle čl. 38 odst. 2 jednacího řádu. Zadruhé předseda třetího rozšířeného senátu Tribunálu rozhodl podle čl. 88 odst. 3 jednacího řádu, že vyzve žalobkyně k tomu, aby se vyjádřily k návrhu na organizační procesní opatření, který Soudní dvůr Evropské unie formuloval podpůrněji ve své odpovědi ze dne 19. dubna 2016 uvedené v bodě 14 výše.

16 Usnesením ze dne 28. dubna 2016, ASPLA a Armando Álvarez v. Evropská unie (T‑40/15, nezveřejněné), předseda třetího rozšířeného senátu Tribunálu návrhu na vedlejší účastenství podanému Komisí na podporu návrhových žádání Soudního dvora Evropské unie vyhověl a upřesnil, že práva Komise jsou stanovena v čl. 116 odst. 6 jednacího řádu ze dne 2. května 1991.

17 Dne 2. května 2016 Tribunál povolil žalobkyním v návaznosti na to, že podaly řádně odůvodněnou žádost, předložit repliku.

18 Dne 10. května 2016 se žalobkyně vyjádřily k návrhu na organizační procesní opatření uvedenému v bodě 15 výše. V tomto ohledu zdůraznily, že nemají námitky vůči tomu, aby Tribunál přijal uvedené organizační procesní opatření, pokud jej shledá jako účelné.

19 Dne 31. května 2016 Tribunál konstatoval, že příprava projednávané věci pro rozhodování a její vyřízení vyžaduje s ohledem na její předmět, aby mu byl dán k dispozici spis ve věcech T‑76/06 a T‑78/06. V rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu tak Tribunál rozhodl, že do spisu v projednávané věci založí spisy ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

20 Dne 13. června 2016 předložily žalobkyně repliku.

21 Dne 17. června 2016 požádal Soudní dvůr Evropské unie o doručení spisu ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

22 Dne 25. července 2016 předložil Soudní dvůr Evropské unie dupliku.

23 Dne 23. září 2016 položil Tribunál žalobkyním otázku a vyzval je, aby předložily určité dokumenty. Žalobkyně těmto žádostem vyhověly dopisem ze dne 10. října 2016.

24 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 24. listopadu 2016.

25 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. prosince 2016 zástupce žalobkyň informoval Tribunál o tom, že se v rámci jedné ze svých odpovědí na ústní otázku dopustil pochybení, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

26 Usnesením ze dne 16. prosince 2016 byla znovu otevřena ústní část řízení. Dne 19. prosince 2016 byl dopis žalobkyně uvedený v bodě 25 výše založen do spisu.

27 Dne 21. prosince 2016 předložil Soudní dvůr Evropské unie své vyjádření k dopisu uvedenému v bodě 25 výše.

28 Dne 9. ledna 2017 byla ústní část řízení ukončena.

29 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

– uložil Soudnímu dvoru Evropské unie, aby nahradil škodu, která jim byla způsobena v důsledku porušení čl. 47 druhého pododstavce Listiny základních práv Evropské unie, zaplacením odškodnění ve výši 3 495 038,66 eura, přičemž k této částce budou připočteny kompenzační úroky a úroky z prodlení v sazbě uplatňované Evropskou centrální bankou (ECB) na její hlavní refinanční operace, zvýšené o dva body, a to ode dne podání žaloby;

– uložil Soudnímu dvoru Evropské unie náhradu nákladů řízení.

30 Soudní dvůr Evropské unie, podporovaný Komisí, navrhuje, aby Tribunál:

– prohlásil žalobu za nepřípustnou nebo, nebude-li tak rozhodnuto, ji prohlásil za částečně nepřípustnou, pokud jde o škody, které vznikly před 27. lednem 2010;

– podpůrně zamítl návrh na náhradu uváděné majetkové újmy jako neopodstatněný;

– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

K přípustnosti

31 Soudní dvůr Evropské unie vznáší dvě námitky nepřípustnosti, z nichž první vychází z toho, že žaloba není jasná a přesná, a druhá z promlčení nároků z návrhu na náhradu uváděné majetkové újmy.

K námitce nepřípustnosti vycházející z toho, že žaloba není jasná a přesná

32 Soudní dvůr Evropské unie uvádí, že žaloba musí být prohlášena za nepřípustnou v plném rozsahu z důvodu, že žaloba není jasná a přesná, pokud jde o újmu, která individuálně vznikla společnostem ASPLA a Armando Álvarez.

33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, vykládaného ve spojení s čl. 53 prvním pododstavcem uvedeného statutu a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu ze dne 2. května 1991, musí každá žaloba obsahovat uvedení předmětu sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Tento údaj musí být dostatečně jasný a přesný, aby umožnil žalovanému připravit si svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby. Konkrétně, aby byly splněny tyto požadavky, musí žaloba na náhradu škody údajně způsobené unijním orgánem obsahovat údaje, které umožňují určit jednání, které žalobce orgánu vytýká, důvody, na základě kterých má za to, že mezi tímto jednáním a škodou, o které tvrdí, že ji utrpěl, existuje příčinná souvislost, jakož i charakter a rozsah této škody (viz rozsudek ze dne 7. října 2015, Accorinti a další v. ECB, T‑79/13, EU:T:2015:756, bod 53 a citovaná judikatura).

34 V projednávané věci je zaprvé pravda, jak poznamenal Soudní dvůr Evropské unie, že návrhová žádání v žalobě obsahují návrh na náhradu škody, která je stanovena globálně.

35 Z prezentace žaloby a dokumentů, které jsou k ní přiloženy, však vyplývá, že žalobu podala společnost ASPLA a zároveň společnost Armando Álvarez. Kromě toho návrhová žádání uvedená v žalobě, vykládaná ve světle obsahu žaloby, směřují k získání náhrady majetkové újmy, která žalobkyním vznikla v důsledku údajného porušení požadavků souvisejících s dodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování (dále jen „přiměřená lhůta soudního rozhodování“) ve věci T‑76/06, která se týkala společnosti ASPLA, a ve věci T‑78/06, která se týkala společnosti Armando Álvarez.

36 Kromě toho, pokud jde o určení škody, která vznikla každé z žalobkyň, je nutno zdůraznit, že tato otázka vyžaduje přezkum důkazů, které žalobkyně předložily, a spadá tedy pod posouzení opodstatněnosti projednávané žaloby. V každém případě ze spisu vyplývá, že žalobkyně předložily skutečnosti nezbytné k určení škody, která vznikla každé z nich.

37 Zadruhé je pravda, že žalobkyně tvrdí, že délka řízení ve věci T‑76/06 přesáhla přiměřenou lhůtu soudního rozhodování o 24 měsíců a ve věci T‑78/06 přesáhla tuto lhůtu o 28 měsíců z důvodu, že jim datum konání jednání v každé z těchto věcí bylo oznámeno dne 14. ledna 2011, a nikoli dva roky po podání dupliky Komise, a sice dne 12. února 2009 a 6. října 2008.

38 Dále žalobkyně uvádějí, že průměrná délka překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 je 25,5 měsíce a škodu, která jim vznikla, stanoví na základě jednoduchého poměrného výpočtu založeného na všech částkách, které zaplatily v průběhu řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, jakož i ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 22. května 2014, ASPLA v. Komise (C‑35/12 P, EU:C:2014:348) a ze dne 22. května 2014, Armando Álvarez v. Komise (C‑36/12 P, EU:C:2014:349).

39 Je však třeba uvést, že Soudní dvůr Evropské unie ve své žalobní odpovědi vznesl námitku nepřípustnosti vycházející z promlčení. Kromě toho Soudní dvůr Evropské unie zpochybňuje existenci nedodržení uváděné přiměřené lhůty soudního rozhodování, jakož i rozsah takového nedodržení. Mimoto zpochybňuje existenci uváděné škody, jakož i její rozsah. Navíc uvádí, že neexistuje příčinná souvislost. Konečně Soudní dvůr Evropské unie byl s to na jednání zaujmout stanovisko k odpovědi žalobkyň na písemnou otázku položenou Tribunálem, v níž žalobkyně uvedly den, k němuž jim začala vznikat škoda v každé z věcí T‑76/06 a T‑78/06.

40 Z toho vyplývá, že žalobkyně poskytly skutečnosti nezbytné k určení škody, která vznikla každé z nich a že Soudní dvůr Evropské unie byl s to předložit své argumenty na obranu, a to i na jednání, na němž byly předneseny řeči. Kromě toho tyto skutečnosti umožňují Tribunálu, aby rozhodl.

41 První námitka nepřípustnosti tedy musí být zamítnuta.

K námitce nepřípustnosti vznesené podpůrně, vycházející z promlčení nároků z návrhu na náhradu uváděné majetkové újmy

42 Soudní dvůr Evropské unie uvádí, že je žaloba nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje k získání náhradu škody, která vznikla více než pět let před podáním projednávané žaloby, tedy před 27. lednem 2010.

43 V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, který se použije na řízení před Tribunálem na základě čl. 53 prvního pododstavce téhož statutu, stanoví následující:

„Nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti se promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. Promlčení se přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Unie. […]“

44 Z judikatury vyplývá, že funkcí promlčení je uvést v soulad ochranu práv poškozené osoby a zásadu právní jistoty. Délka promlčecí lhůty byla vymezena především s ohledem na dobu nezbytnou k tomu, aby údajně poškozená strana mohla shromáždit patřičné informace za účelem podání případné žaloby a ověřit skutečnosti, které by mohly být uplatněny na podporu této žaloby (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 33; v tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne 18. července 2002, Autosalone Ispra dei Fratelli Rossi v. Komise, C‑136/01 P, EU:C:2002:458, bod 28).

45 Podle ustálené judikatury začne promlčecí lhůta plynout, jakmile jsou splněny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 34 a citovaná judikatura).

46 Článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie je zajisté třeba vykládat v tom smyslu, že uplynutí promlčecí lhůty nemůže být namítáno vůči osobě, která utrpěla škodu, jestliže se tato osoba dozvěděla o události vedoucí ke vzniku této škody až se zpožděním, a nemohla tak mít k dispozici přiměřenou lhůtu pro podání žaloby nebo žádosti před uplynutím promlčecí lhůty. Nicméně podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škod uvedených v čl. 340 druhém pododstavci SFEU, a také pravidla promlčení, která se vztahují na žaloby, kterými je uplatňován nárok na náhradu uvedených škod, musí být založeny pouze na striktně objektivních kritériích (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, body 35 a 36 a citovaná judikatura).

47 Kromě toho podle ustálené judikatury subjektivní posouzení skutečné existence škody osobou, která utrpěla tuto škodu, nemůže být zohledněno při určení začátku běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 37 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise, C‑460/09 P, EU:C:2013:111, bod 70).

48 V projednávané věci je nutno zdůraznit, že „skutečnost, na níž se zakládá“ předmětný „nárok vůči Unii“, je procesní vada, která má formu údajného nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování unijním soudem. Stanovení začátku běhu pětileté promlčecí lhůty stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie tedy musí zohlednit tuto okolnost. Promlčecí lhůta konkrétně nemůže začít plynout ke dni, kdy událost vedoucí ke vzniku škody ještě pokračuje a začátek běhu této lhůty musí být stanoven ke dni, kdy událost vedoucí ke vzniku škody nastala v plném rozsahu.

49 Ve zvláštním případě žaloby na náhradu škody údajně vzniklé z důvodu případného nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování musí být počátek běhu pětileté promlčecí lhůty stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, pokud rozhodnutí ukončilo spornou lhůtu soudního rozhodování, stanoven na den, kdy bylo toto rozhodnutí přijato. Takový den totiž představuje určité datum stanovené na základě objektivních kritérií. Zaručuje dodržení zásady právní jistoty a umožňuje ochranu práv žalobkyň.

50 V projednávané věci žalobkyně požadují náhradu škody, která jim údajně vznikla v důsledku délky soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06. V těchto věcech byl vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673). Promlčecí lhůta tedy začala plynout od 16. listopadu 2011.

51 Kromě toho žalobkyně podaly v projednávané věci své žaloby, a přerušily tak běh promlčecí lhůty dne 27. ledna 2015, to znamená před uplynutím pětileté lhůty stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie. Nároky z projednávané žaloby tedy promlčeny nejsou.

52 S ohledem na předcházející je třeba druhou námitku nepřípustnosti zamítnout.

K věci samé

53 Podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU Unie v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce.

54 Podle ustálené judikatury vyplývá z článku 340 druhého pododstavce SFEU, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění práva na náhradu způsobené škody závisí na splnění souhrnu podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a namítanou škodou (rozsudky ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, EU:C:1982:318, bod 16, a ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 106).

55 Pokud není některá z těchto podmínek splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu a není nutné přezkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie (rozsudek ze dne 14. října 1999, Atlanta v. Evropské společenství, C‑104/97 P, EU:C:1999:498, bod 65; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‑146/91, EU:C:1994:329, bod 81). Mimoto unijní soud není povinen přezkoumat tyto podmínky v určeném pořadí (rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 42; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 13).

56 V projednávané věci žalobkyně zaprvé uvádějí, že v důsledku délky řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 nebyla dodržena přiměřená lhůta soudního rozhodování. Zadruhé žalobkyně uvádějí, že jim toto nedodržení způsobilo majetkovou újmu, kterou je třeba nahradit.

K údajnému nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06

57 Žalobkyně uvádějí, že v důsledku délky řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 nebyla dodržena přiměřená lhůta soudního rozhodování, což představuje dostatečně závažné porušení pravidla unijního práva, jehož cílem je přiznat práva jednotlivcům. Konkrétně uvádějí, že je toto nedodržení prokázáno rozsudky ze dne 26. listopadu 2013, Kendrion v. Komise (C‑50/12 P, EU:C:2013:771), a ze dne 26. listopadu 2013, Groupe Gascogne v. Komise (C‑58/12 P, EU:C:2013:770). Dodávají, že jednak věci T‑76/06 a T‑78/06, a jednak věci, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Kendrion v. Komise (T‑54/06, nezveřejněný, EU:T:2011:667), rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Groupe Gascogne v. Komise (T‑72/06, nezveřejněný, EU:T:2011:671), a rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Sachsa Verpackung v. Komise (T‑79/06, nezveřejněný, EU:T:2011:674), mají tentýž předmět (totéž rozhodnutí Komise), vyznačují se srovnatelnými skutkovými okolnostmi a základem věci (tatáž kartelová dohoda) a vyplývají z nich totožné nebo velmi podobné procesní okolnosti.

58 Žalobkyně uvádějí, že ústní část řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 měla být zahájena dva roky po podání dupliky Komisí, a to dne 12. února 2009 a dne 6. října 2008. Datum konání jednání jim přitom bylo oznámeno dne 14. ledna 2011. Z toho žalobkyně vyvozují, že řízení ve věci T‑76/06 překročilo přiměřenou lhůtu soudního rozhodování o 24 měsíců a ve věci T‑78/06 překročilo tuto lhůtu o 28 měsíců.

59 Soudní dvůr Evropské unie tato tvrzení zpochybňuje. Zaprvé je totiž k rozhodování o projednávané žalobě příslušný pouze Tribunál a na věci T‑76/06 a T‑78/06 nelze použít závěry, které Soudní dvůr uvedl v rozsudcích ze dne 26. listopadu 2013, Kendrion v. Komise (C‑50/12 P, EU:C:2013:771), a ze dne 26. listopadu 2013, Gascogne v. Komise (C‑58/12 P, EU:C:2013:770). Zadruhé doba, která uběhla mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, překročila průměrnou délku této fáze řízení, která byla u Tribunálu zaznamenána mezi roky 2007 a 2010 ve věcech, které se týkaly použití soutěžního práva, ve věci T‑76/06 pouze o 17 měsíců a ve věci T‑78/06 pouze o 21 měsíců. Kromě toho celková délka řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 překročila průměrnou délku řízení, která byla u Tribunálu zaznamenána mezi roky 2006 a 2010 ve věcech, které se týkaly použití soutěžního práva, pouze o 15 měsíců. Zatřetí je třeba věci T‑76/06 a T‑78/06 kvalifikovat jako složité. Začtvrté je třeba zohlednit skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie působí v mnohojazyčném prostředí, které nemá v Evropě, případně ve světě, obdoby. Kromě toho bylo v patnácti věcech týkajících se žalob podaných proti rozhodnutí C(2005) 4634 použito šest různých jazyků. Zapáté je třeba zohlednit omezenou délku mandátu soudců a dlouhodobou nemoc jednoho z členů senátu, kterému byly obě dotčené věci přiděleny. Zašesté mělo i jednání žalobkyň určitý vliv na nahromadění průtahů v řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

60 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že čl. 47 druhý pododstavec Listiny základních práv stanoví zejména, že „[k]aždý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem“.

61 Bylo shledáno, že takové právo, jehož existence jako obecné zásady unijního práva byla potvrzena před vstupem Listiny základních práv v platnost, je použitelné v rámci soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí Komise (viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland v. Komise, C‑385/07 P, EU:C:2009:456, bod 178 a citovaná judikatura).

62 V projednávané věci je třeba konstatovat, že ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 bylo řízení zahájeno dne 24. února 2006, kdy každá z žalobkyň podala v kanceláři Tribunálu žalobu, a bylo ukončeno vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673). Délka řízení v každé z těchto věcí tak byla přibližně 5 let a 9 měsíců.

63 Z podrobného přezkumu příslušných spisů ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 přitom vyplývá, že délka řízení v každé z těchto věcí nemůže být odůvodněna žádnou z okolností vlastních uvedeným věcem.

64 Zaprvé je nutno uvést, že se věci T‑76/06 a T‑78/06 týkaly sporů souvisejících s existencí porušení pravidel hospodářské soutěže a že podle judikatury má zásadní požadavek právní jistoty svědčící hospodářským subjektům, jakož i cíl zajistit, aby na vnitřním trhu nebyla narušena hospodářská soutěž, nepřehlédnutelný význam nejen pro žalobce samotného a pro jeho konkurenty, nýbrž vzhledem k velkému počtu dotčených osob a finančních zájmů, které jsou ve hře, rovněž pro třetí osoby (rozsudek ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland v. Komise, C‑385/07 P, EU:C:2009:456, bod 186).

65 Zadruhé je třeba konstatovat, že ve věci T‑76/06 mezi ukončením písemné části řízení, k němuž došlo dne 16. února 2007 podáním dupliky Komise, a zahájením ústní části řízení dne 23. listopadu 2010 uplynuly přibližně 3 roky a 10 měsíce, tedy doba 46 měsíců. Kromě toho ve věci T‑78/06 mezi ukončením písemné části řízení dne 9. října 2006 a zahájením ústní části řízení dne 23. listopadu 2010 uplynuly přibližně 4 roky a 2 měsíce, tedy doba 50 měsíců.

66 V průběhu tohoto období byla provedena zejména syntéza argumentů účastníků řízení, příprava věcí pro rozhodování, analýza sporů ze skutkového a právního hlediska a příprava ústní části řízení. Délka tohoto období tak závisí zvláště na složitosti sporu, jakož i na jednání účastníků řízení a na tom, zda se vyskytnou námitky a překážky v průběhu řízení.

67 Pokud jde o složitost sporu, je třeba nejprve připomenout, že se věci T‑76/06 a T‑78/06 týkaly žalob podaných proti rozhodnutí Komise týkajícímu se řízení podle článku 101 SFEU.

68 Jak přitom vyplývá ze spisu ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, žaloby, které se týkají použití práva hospodářské soutěže Komisí, vykazují stupeň složitosti vyšší než jiné typy věcí s ohledem zejména na délku napadeného rozhodnutí, objem spisu a nezbytnost provést podrobné posouzení četných a složitých skutečností, které jsou často rozsáhlé v čase i v prostoru.

69 Doba 15 měsíců mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení tedy představuje v zásadě přiměřenou délku k projednání takových věcí, které se týkají použití práva hospodářské soutěže, jako jsou věci T‑76/06 a T‑78/06.

70 Následně je nezbytné zohlednit okolnost, že proti rozhodnutí C(2005) 4634 bylo podáno několik žalob.

71 Žaloby podané proti témuž rozhodnutí přijatému Komisí na základě unijního práva hospodářské soutěže totiž v zásadě vyžadují souběžné projednání, a to i za situace, kdy tyto žaloby nejsou spojeny. Toto souběžné projednání je odůvodněno zejména souvislostí uvedených žalob, jakož i nutností zajistit konzistentnost analýzy těchto žalob a odpovědi, kterou je na ně třeba poskytnout.

72 Souběžné projednání souvisejících věcí může být důvodem prodloužení doby mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení, o jeden měsíc za každou další související věc.

73 V projednávané věci bylo proti rozhodnutí C(2005) 4634 podáno patnáct žalob. Jedna žalobkyně však vzala žalobu proti tomuto rozhodnutí zpět (usnesení ze dne 6. července 2006, Cofira Sac v. Komise, T‑43/06, nezveřejněné, EU:T:2006:192). V případě dvou žalob podaných proti rozhodnutí C(2005)4634 byly vydány rozsudky ze dne 13. září 2010, Trioplast Wittenheim v. Komise (T‑26/06, nezveřejněný, EU:T:2010:387), a ze dne 13. září 2010, Trioplast Industrier v. Komise (T‑40/06, EU:T:2010:388).

74 Za těchto podmínek projednání dalších dvanácti věcí týkajících se žalob podaných proti rozhodnutí C(2005) 4634 odůvodnilo prodloužení řízení ve věci T‑76/06 a ve věci T‑78/06 o 11 měsíců.

75 V důsledku toho doba 26 měsíců (15 měsíců plus 11 měsíců) mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení byla v zásadě přiměřená pro projednání každé z věcí T‑76/06 a T‑78/06.

76 Pokud jde o jednání účastníků řízení a výskyt námitek a překážek v průběhu řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, doba, která uplynula mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení v každé z těchto věcí, nebyla nikterak ovlivněna takovým jednáním nebo výskytem takových námitek a překážek.

77 Konečně je třeba zohlednit okolnost, že v rozhodnutí C(2005) 4634 Komise uložila pokutu žalobkyním společně a nerozdílně z důvodu, že společnost Armando Álvarez byla vlastníkem 98,6 % kapitálu společnosti ASPLA, a že se tedy mělo za to, že první z těchto společností má rozhodující vliv na společnost ASPLA. Společnost Armando Álvarez tedy v rámci své žaloby podané ve věci T‑78/06 navrhla zrušení rozhodnutí C(2005) 4634 v rozsahu, v němž jí byla tímto rozhodnutím přičtena odpovědnost za protiprávní jednání konstatované v uvedeném rozhodnutí.

78 Z toho vyplývá, že věci T‑76/06 a T‑78/06 vykazují mimořádně úzkou spojitost a tato spojitost odůvodnila, aby byla věc T‑78/06 vyřizována s věcí T‑76/06 ve stejném tempu jako posledně uvedená věc. I když písemná část řízení ve věci T‑78/06 byla ukončena čtyři měsíce dříve než písemná část řízení ve věci T‑76/06, ústní část řízení ve věci T‑78/06 tedy nemohla být zahájena před datem zahájení ústní části řízení ve věci T‑76/06.

79 Jak ostatně vyplývá ze spisu ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, senát, kterému byly tyto věci přiděleny, se dne 23. listopadu 2010 vyjádřil kladně ke spojení uvedených věcí pro účely ústní části řízení, aniž byla dotčena vyjádření účastníků řízení v každé z těchto věcí. Ve svých vyjádřeních k případnému spojení věcí T‑76/06 a T‑78/06 každá z žalobkyň uvedla, že neshledává žádnou překážku k takovému spojení, pokud má Tribunál za to, že to může přispět k efektivnosti řízení. Komise však nesouhlasila s takovým spojením, které nakonec nebylo nařízeno.

80 Mimořádně úzká spojitost mezi věcí T‑76/06 a věcí T‑78/06 tedy odůvodnila prodloužení doby mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení ve věci T‑78/06 o další čtyři měsíce.

81 V důsledku toho se s ohledem na zvláštní okolnosti, kterými se vyznačují věci T‑76/06 a T‑78/06, jeví, že doba 46 měsíců, která uběhla mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení ve věci T‑76/06, jakož i doba 50 měsíců, která uběhla mezi ukončením písemné části řízení a zahájením ústní části řízení ve věci T‑78/06, zahrnuje dobu neodůvodněné nečinnosti 20 měsíců v každé z obou těchto věcí.

82 Zatřetí přezkum příslušného spisu ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 neodhalil žádnou okolnost, která by umožnila dospět k závěru, že jednak mezi datem podání žalob a datem podání duplik a jednak mezi zahájením ústní části řízení a vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), existuje doba neodůvodněné nečinnosti.

83 Z toho vyplývá, že řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, které bylo ukončeno vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), porušilo čl. 47 druhý pododstavec Listiny základních práv v rozsahu, v němž o 20 měsíců překročilo přiměřenou lhůtu soudního rozhodování, což představuje dostatečně závažné porušení pravidla unijního práva, jehož cílem je přiznat práva jednotlivcům.

K uváděné majetkové újmě a předpokládané příčinné souvislosti

84 Podle ustálené judikatury škoda, jejíž náhrada se požaduje v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie, musí být skutečná a určitá, přičemž přísluší žalobci toto prokázat (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Agraz a další v. Komise, C‑243/05 P, EU:C:2006:708, bod 27 a citovaná judikatura). Přísluší žalobci, aby předložil přesvědčivé důkazy jak o existenci, tak rozsahu škody, kterou uplatňuje (viz rozsudek ze dne 16. září 1997, Blackspur DIY a další v. Rada a Komise, C‑362/95 P, EU:C:1997:401, bod 31 a citovaná judikatura).

85 Podle ustálené judikatury dále platí, že podmínka týkající se příčinné souvislosti vyžadovaná v čl. 340 druhém pododstavci SFEU se vztahuje k existenci dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním orgánů a škodou (rozsudky ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 53, a ze dne 14. prosince 2005, Beamglow v. Parlament a další, T‑383/00, EU:T:2005:453, bod 193; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada, 64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21). Přísluší žalobci, aby předložil důkaz o existenci příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a uplatněnou škodou (viz rozsudek ze dne 30. září 1998, Coldiretti a další v. Rada a Komise, T‑149/96, EU:T:1998:228, bod 101 a citovaná judikatura).

86 V projednávané věci žalobkyně zaprvé v žalobě uvádějí, že jim vznikla majetková újma, která spočívá ve ztrátě, která vznikla v důsledku toho, že jednak po nadměrně dlouhou průměrnou dobu 25,5 měsíce řízení platily úroky z částky pokuty, která jim byla uložena v rozhodnutí C(2005) 4634 (dále jen „úroky z částky pokuty“) a jednak po tutéž nadměrně dlouhou dobu hradily náklady na bankovní záruky, které zřídily, aby nemusely okamžitě hradit částku pokuty (dále jen „náklady na bankovní záruku“). Tato škoda má být podle nich stanovena tak, že se provede prostý poměrný výpočet založený na nákladech na bankovní záruku zaplacených mezi 20. únorem 2006 a 1. srpnem 2014, jakož i na úrocích z částky pokuty zaplacených mezi 15. březnem 2006 a 22. červencem 2014.

87 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že příčinná souvislost mezi uváděnou škodou a údajným nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování je zjevná. Pokud by ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 byla přiměřená lhůta soudního rozhodování dodržena, žalobkyně by totiž nemusely po dobu 25,5 měsíce platit úroky z částky pokuty a náklady na bankovní záruku.

88 Soudní dvůr Evropské unie zaprvé zpochybňuje tvrzení žalobkyň týkající se majetkové újmy, která jim údajně vznikla.

89 Uvádí, že úroky z částky pokuty a náklady na bankovní záruku nemohou být kvalifikovány jako újma. Jednak totiž úroky z částky pokuty představují kompenzaci toho, že Komise nemohla disponovat částkou, kterou byla oprávněna disponovat, a žalobkyně by získaly bezdůvodné obohacení, pokud by jim bylo přiznáno odškodnění ve výši částky odpovídající těmto úrokům. Dále jsou náklady na bankovní záruku finanční zátěží, kterou žalobkyně dobrovolně přijaly za možnost, která jim byla poskytnuta, že částku pokuty nemusí uhradit okamžitě. Vzhledem k tomu, že tato finanční zátěž zahrnuje získání výhody, neumožňuje žádná skutečnost mít za to, že jde o újmu ve striktním smyslu.

90 Podpůrně Soudní dvůr Evropské unie uvádí, že metoda použitá žalobkyněmi k výpočtu majetkové újmy, která jim údajně vznikla, není správná a neumožňuje ji vyčíslit. Takový poměrný výpočet, který provedly žalobkyně, podle Soudního dvora Evropské unie neumožňuje vypočítat část nákladů, které se vztahují k období, které odpovídá neodůvodněným průtahům. Dále skutečnosti, které žalobkyně použily k vyčíslení škody, která jim vznikla, jim nemohou umožnit, aby vypočítaly hypotetickou újmu vyplývající z údajných průtahů v řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06. Ke stanovení existence hypotetické újmy, která jim vznikla v důsledku neodůvodněných průtahů v řízení, je totiž třeba srovnat náklady, které skutečně musely nést k zaplacení pokuty, a hypotetické náklady, které by musely nést, pokud by v řízení průtahy nevznikly a pokud by pokutu zaplatily dříve. Je přitom naprosto možné, že za určitých okolností je pro podnik výhodnější platbu pokuty odložit, třebaže tato odložená platba pro něj zahrnuje povinnost zaplatit dodatečné úroky v pevné sazbě, jako je sazba 3,56 % stanovená Komisí. Soudní dvůr Evropské unie v duplice dodává, že odložená platba poskytuje z podstaty věci výhodu a uvedená výhoda v projednávané věci existuje.

91 Zadruhé Soudní dvůr Evropské unie uvádí, že mezi údajnou majetkovou újmou týkající se platby nákladů na bankovní záruku a platby úroků z částky pokuty na straně jedné a údajným nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování na straně druhé neexistuje dostatečně přímá příčinná souvislost. Tato majetková újma totiž vyplývá z vlastní volby žalobkyň nesplnit jejich povinnost zaplatit pokutu ve lhůtě stanovené v rozhodnutí C(2005) 4634, i když je toto rozhodnutí exekučním titulem. Volba žalobkyň existovala v okamžiku, kdy se žalobkyně rozhodly zřídit bankovní záruku, jakož i po celou dobu, během níž uvedenou záruku zachovávaly.

– Úvodní poznámky

92 Je třeba zdůraznit, že článek 2 rozhodnutí C(2005) 4634 stanovil, že pokuty uložené tímto rozhodnutím musí být zaplaceny ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení. Na základě článku 86 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145), článek 2 tohoto rozhodnutí stanovil, že po uplynutí této lhůty tří měsíců budou automaticky splatné úroky o úrokové sazbě používané ECB na její hlavní refinanční operace první den v měsíci, ve kterém bylo uvedené rozhodnutí přijato, zvýšené o 3,5 procentního bodu, tedy o sazbě 5,56 %.

93 V souladu s čl. 299 prvním pododstavcem SFEU rozhodnutí C(2005) 4634 představovalo exekuční titul, jelikož zahrnovalo v článku 2 platební povinnost žalobkyň. Kromě toho podání žaloby na neplatnost proti tomuto rozhodnutí na základě článku 263 SFEU nezpochybnilo vykonatelnost uvedeného rozhodnutí, jelikož podle článku 278 SFEU nemají žaloby podané u Soudního dvora Evropské unie odkladný účinek.

94 Když Komise žalobkyním doručila své rozhodnutí C(2005) 4634, upozornila je na to, že pokud zahájí řízení u Tribunálu nebo u Soudního dvora, nebude přijato žádné opatření směřující k vymáhání pohledávky, dokud bude věc projednávána, budou-li před datem uplynutí lhůty pro zaplacení splněny dvě podmínky. Podle čl. 86 odst. 5 nařízení č. 2342/2002 jsou obě tyto podmínky následující: zaprvé pohledávka Komise má zakládat úroky od data uplynutí lhůty pro zaplacení ve výši 3,56 % a zadruhé musí být před splatností platby poskytnuta bankovní záruka přijatelná pro Komisi, která pokrývá dluh a zároveň úroky nebo navýšení dluhu.

95 Žalobkyně ve svých písemnostech předložených v projednávané věci vysvětlují, že se rozhodly neuhradit okamžitě částku pokuty, která jim byla uložena a zřídit bankovní záruku v souladu s možností, která jim byla poskytnuta Komisí za zaplacení úroků ve výši 3,56 %.

96 Uváděnou majetkovou újmu a předpokládanou příčinnou souvislost mezi touto újmou a nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 je třeba přezkoumat s ohledem na tyto poznámky.

– K platbě úroků z částky pokuty

97 Z dokumentů předložených žalobkyněmi a vysvětlení poskytnutých ústně jejich zástupcem, která byla zaznamenána do protokolu z jednání, zaprvé vyplývá, že společnost Armando Álvarez dne 22. července 2014 zaplatila celkovou částku úroků z částky pokuty, k jejichž splatnosti došlo v průběhu řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

98 Z toho vyplývá, že společnosti ASPLA zjevně nevznikla osobní újma, která by spočívala v platbě úroků z částky pokuty v průběhu období, které odpovídá překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

99 Zadruhé, pokud jde o újmu, která údajně vznikla společnosti Armando Álvarez, je nutno konstatovat, že v důsledku použití čl. 299 prvního pododstavce SFEU ve spojení s článkem 278 SFEU, uvedených v bodě 93 výše, částka pokuty uložené rozhodnutím C(2005) 4634 Komisi náležela, a to i přes podání žaloby na neplatnost uvedeného rozhodnutí. Úroky z částky pokuty ve výši 3,56 % tedy musejí být kvalifikovány jako úroky z prodlení.

100 Kromě toho je třeba uvést, že v průběhu řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 společnost Armando Álvarez neuhradila částku pokuty ani úroky z prodlení. V průběhu řízení v uvedených věcech tak společnost Armando Álvarez měla k dispozici částku, která odpovídala částce této pokuty navýšené o úroky z prodlení.

101 Žalobkyně přitom neposkytují skutečnosti, které by umožnily prokázat, že v průběhu období, které odpovídá překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, byla částka úroků z prodlení, které následně Komisi společnost Armando Álvarez zaplatila, vyšší než výhoda, kterou tato společnost mohla využít v důsledku toho, že měla k dispozici částku rovnající se částce pokuty navýšené o úroky z prodlení. Jinak řečeno, žalobkyně neprokazují, že úroky z částky pokuty, které nabíhaly v průběhu období, které odpovídá překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování, byly vyšší než výhoda, která společnosti Armando Álvarez mohla vzniknout v důsledku nezaplacení pokuty navýšené o úroky, které byly splatné ke dni, kdy nastalo nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování a o úroky, které se staly splatnými během doby, kdy toto nedodržení přiměřené lhůty pokračovalo.

102 Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokazují, že v průběhu období, které odpovídá překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, vznikla společnosti Armando Álvarez skutečná a určitá ztráta v důsledku zaplacení úroků z prodlení z částky pokuty uložené rozhodnutím C(2005) 4634.

103 Návrh na náhradu údajné újmy spočívající v tom, že žalobkyně zaplatily dodatečné úroky z částky pokuty, tedy musí být zamítnut, aniž je třeba posuzovat uváděnou existenci příčinné souvislosti.

– K platbě nákladů na bankovní záruku

104 Zaprvé, pokud jde o újmu, ze spisu vyplývá, že společnost ASPLA zřídila bankovní záruku ve výši 10 731 000 eur navýšené o úroky a že společnost Armando Álvarez zřídila několik bankovních záruk u čtyř různých bank v celkové výši 31 269 000 eur navýšené o úroky. Kromě toho skutečnosti ve spisu osvědčují, že každá z žalobkyň v průběhu řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 zaplatila náklady na bankovní záruku ve formě čtvrtletních provizí.

105 S ohledem na skutečnosti ve spise je tedy třeba mít za to, že každá z žalobkyň prokázala, že jí osobně vznikla skutečná a určitá újma spočívající ve ztrátě vzniklé v důsledku zaplacení nákladů na bankovní záruku v průběhu období, které odpovídá překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

106 Zadruhé, pokud jde o příčinnou souvislost, je třeba uvést, že pokud by řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 nepřekročilo přiměřenou lhůtu soudního rozhodování, žalobkyně by nemusely v průběhu období, které odpovídá tomuto překročení, hradit náklady na bankovní záruku.

107 Mezi nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a vznikem újmy pro žalobkyně, která spočívá ve ztrátě vzniklé v důsledku toho, že každá z nich v průběhu období, které odpovídá překročení této přiměřené lhůty soudního rozhodování, platila náklady na bankovní záruku, tak existuje vztah příčiny a následku.

108 Dále je třeba zdůraznit, že je zajisté pravda, že vytýkané jednání musí být určující příčinou škody (usnesení ze dne 31. března 2011, Mauerhofer v. Komise, C‑433/10 P, nezveřejněné, EU:C:2011:204, bod 127, a rozsudek ze dne 10. května 2006, Galileo International Technology a další v. Komise, T‑279/03, EU:T:2006:121, bod 130; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 61). Jinými slovy, i v případě, že by orgány případně přispěly k újmě, jejíž náhrada je požadována, může být uvedené přispění příliš vzdálené z důvodu odpovědnosti jiných osob, případně navrhovatele (rozsudek ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 59, a usnesení ze dne 31. března 2011, Mauerhofer v. Komise, C‑433/10 P, nezveřejněné, EU:C:2011:204, bod 132).

109 Kromě toho již bylo rozhodnuto, že údajná škoda, spočívající v nákladech na bankovní záruku, které vznikly společnosti, která byla sankcionována rozhodnutím Komise, jež bylo následně Tribunálem zrušeno, nevyplývá přímo z protiprávnosti tohoto rozhodnutí z důvodu, že tato škoda vyplývá z vlastní volby této společnosti zřídit bankovní záruku, aby nemusela splnit povinnost zaplatit pokutu ve lhůtě stanovené sporným rozhodnutím [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Deutschland) v. Komise T‑28/03, EU:T:2005:139, bod 123, a usnesení ze dne 12. prosince 2007, Atlantic Container Line a další v. Komise, T‑113/04, nezveřejněné, EU:T:2007:377, bod 38].

110 V projednávané věci je však třeba zaprvé zdůraznit, že v únoru 2006, tedy v okamžiku, kdy žalobkyně podaly své žaloby a zřídily jednu či několik bankovních záruk, nebylo možné předvídat, že přiměřená lhůta soudního rozhodování nebude dodržena. Kromě toho mohly žalobkyně legitimně očekávat, že jejich příslušné žaloby budou projednány v přiměřené lhůtě.

111 Zadruhé k překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 došlo následně po počáteční volbě žalobkyň zřídit bankovní záruky.

112 Skutkové okolnosti projednávané věci se tak podstatným způsobem liší od skutkových okolností konstatovaných v rozsudku ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Deutschland) v. Komise (T‑28/03, EU:T:2005:139), a v usnesení ze dne 12. prosince 2007, Atlantic Container Line a další v. Komise (T‑113/04, nezveřejněné, EU:T:2007:377), které jsou uvedeny v bodě 109 výše. Souvislost mezi překročením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a platbou nákladů na bankovní záruku v průběhu období, které odpovídá tomuto překročení, tedy nemohla být přerušena v důsledku počáteční volby žalobkyň neuhradit okamžitě pokutu uloženou rozhodnutím C(2005) 4634 a zřídit bankovní záruku, na rozdíl od toho, co tvrdí Soudní dvůr Evropské unie.

113 Z toho vyplývá, že mezi nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a ztrátou, která žalobkyním vznikla v důsledku placení nákladů na bankovní záruku v průběhu období, které odpovídá překročení uvedené lhůty, existuje dostatečně přímá příčinná souvislost.

114 Zatřetí je nutno nejprve připomenout, že žalobkyně uplatňují nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování pouze ve věcech T‑76/06 a T‑78/06. Neuplatňují tedy nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování v důsledku celkové délky řízení jednak ve věci T‑76/06 spolu s věcí, ve které byl vydán rozsudek ze dne 22. května 2014, ASPLA v. Komise (C‑35/12 P, EU:C:2014:348), a jednak ve věci T‑78/06 spolu s věcí, ve které byl vydán rozsudek ze dne 22. května 2014, Armando Álvarez v. Komise (C‑36/12 P, EU:C:2014:349).

115 V projednávané věci tak bylo konstatováno pouze to, že přiměřená lhůta soudního rozhodování nebyla dodržena v řízení ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 (viz bod 83 výše).

116 Dále nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 bylo ukončeno vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673).

117 Žalobkyně tak byly s to od 16. listopadu 2011 posoudit existenci nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a újmu, která jim vznikla v důsledku placení nákladů na bankovní záruku v průběhu období odpovídajícího překročení uvedené lhůty.

118 Konečně rozhodnutí C(2005) 4634, které žalobkyním uložilo pokutu, se stalo konečným až dne 22. května 2014 a možnost poskytnutá Komisí zřídit bankovní záruku skončila k tomuto dni v důsledku volby žalobkyň podat kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672) a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673).

119 Z toho vyplývá, že platba nákladů na bankovní záruku po vyhlášení rozsudku ze dne 16. prosince 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), které ukončily nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06, nevykazuje s tímto nedodržením dostatečně přímou příčinnou souvislost, jelikož platba takových nákladů vyplývá z osobní a autonomní volby žalobkyň, která byla učiněna po uvedeném nedodržení, neplatit pokutu, nenavrhnout odklad vykonatelnosti rozhodnutí C(2005) 4634 a podat proti výše uvedeným rozsudkům kasační opravný prostředek.

120 Ze všeho předcházejícího vyplývá, že existuje dostatečně přímá příčinná souvislost mezi nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a újmou, která vznikla žalobkyním před vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), jež spočívá v zaplacení nákladů na bankovní záruku v průběhu období, které odpovídá překročení této přiměřené lhůty.

– Ke stanovení vzniklé majetkové újmy

121 Zaprvé je nutno připomenout, že délka řízení ve věcech T‑78/06 a T‑78/06 překročila přiměřenou lhůtu soudního rozhodování v každé z těchto věcí o 20 měsíců (viz bod 83 výše).

122 Zadruhé bylo v bodech 116 až 120 výše konstatováno, že nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 bylo ukončeno dne 16. listopadu 2011 a že mezi nedodržením přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a újmou, která žalobkyním vznikla „před“ vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672) a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), existuje dostatečné přímá příčinná souvislost.

123 K překročení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 tak došlo 20 měsíců před vyhlášením rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672) a rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673), tedy 16. března 2010, a od tohoto dne žalobkyním vznikala majetková újma.

124 V odpověď na písemnou otázku položenou Tribunálem žalobkyně v dopise ze dne 10. října 2016 vysvětlily, že jim újma začala vznikat dva roky po podání dupliky Komise, tedy ve věci T‑78/06 6. října 2008 a ve věci T‑76/06 dne 12. února 2009.

125 Kromě toho, třebaže se Tribunál žalobkyň v tomto ohledu nedotázal, žalobkyně ve své odpovědi ze dne 10. října 2016 dodaly, že jejich újma přestala vznikat v okamžiku, kdy jim bylo oznámeno datum konání jednání ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

126 Z příslušného spisu ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 konečně vyplývá, že datum konání jednání v každé z těchto věci bylo žalobkyním oznámeno dne 14. ledna 2011.

127 Z pravidel upravujících řízení před soudními dvory, zejména z článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a z čl. 44 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 přitom vyplývá, že spor je v zásadě určen a vymezen účastníky řízení a že unijní soud nemůže rozhodovat ultra petita (rozsudky ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další, C‑272/12 P, EU:C:2013:812, bod 27, a ze dne 3. července 2014, Electrabel v. Komise, C‑84/13 P, nezveřejněný, EU:C:2014:2040, bod 49).

128 Tribunál se tak nemůže odchýlit od návrhu žalobkyň a rozhodnout z úřední povinnosti o náhradě škody, která jim vznikla po dni 14. ledna 2011, tedy v průběhu období, které se chronologicky liší od období, v jehož průběhu jim podle jejich tvrzení vznikla škoda.

129 V projednávané věci tedy škoda, kterou lze nahradit, odpovídá nákladům na bankovní záruku, které žalobkyně zaplatily mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011.

130 Zatřetí z písemností předložených žalobkyněmi vyplývá, že žalobkyně platily náklady na bankovní záruku čtvrtletně.

131 Skutečnosti ve spise osvědčují, že v průběhu období mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011 společnost ASPLA zaplatila následující čtvrtletní náklady na bankovní záruku:

Čtvrtletí	Čtvrtletní částka	Měsíc	Náklady (v eurech)
20.2.2010 – 19.5.2010	12 259,43	2	8 172,95
20.5.2010 – 19.8.2010	12 259,43	3	12 259,43
20.8.2010 – 19.11.2010	12 259,43	3	12 259,43
20.11.2010 – 19.2.2011	12 259,43	3	12 259,43
		Celkem	44 951,24

132 Náklady na bankovní záruku, které společnost ASPLA zaplatila v průběhu období mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011, tak dosáhly částky 44 951,24 eura.

133 Kromě toho skutečnosti ve spise osvědčují, že společnost Armando Álvarez zaplatila v průběhu období mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011 následující čtvrtletní náklady na bankovní záruku:

	Čtvrtletí	Čtvrtletní částka	Měsíc	Náklady (v eurech)
	21.2.2010 – 20.5.2010	6 109,09	2	4 072,73
Banka A	21.5.2010 – 20.8.2010	6 156,34	3	6 156,34
	21.8.2010 – 28.11.2010	6 203,59	3	6 203,59
	29.11.2010 – 20.2.2011	6 290,57	3	6 290,57
				22 723,23

	22.2.2010 – 21.5.2010	6 000,00	2	4 000,00
Banka B	22.5.2010 – 21.8.2010	6 000,00	3	6 000,00
	22.8.2010 – 21.11.2010	6 000,00	3	6 000,00
	22.11.2010 – 21.2.2011	6 000,00	3	6 000,00
				22 000,00

	22.2.2010 – 21.5.2010	5 839,91	2	3 893,27
Banka C	21.5.2010 – 23.8.2010	5 839,91	3	5 839,91
	23.8.2010 – 22.11.2010	5 839,91	3	5 839,91
	22.11.2010 – 21.2.2011	5 839,91	3	5 839,91
				21 413,00

	16.2.2010 – 15.5.2010	12 075,34	2	8 050,23
Banka D	16.5.2010 – 15.8.2010	12 180,34	3	12 180,34
	16.8.2010 – 15.11.2010	12 285,34	3	12 285,34
	16.11.2010 – 15.2.2011	12 390,34	3	12 390,34
				44 906,25

			Celkem	111 042,48

134 Náklady na bankovní záruku, které společnost Armando Álvarez zaplatila v průběhu období mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011, dosáhly částky 111 042,48 eura.

135 S ohledem na předcházející je třeba přiznat společnosti ASPLA odškodnění ve výši 44 951,24 eura a společnosti Armando Álvarez odškodnění ve výši 111 042,48 eura jako náhradu majetkové újmy, kterou jim způsobilo nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06 a která spočívá v zaplacení dodatečných nákladů na bankovní záruku.

– K úrokům

136 Jak vyplývá z jejich prvního bodu návrhových žádání, žalobkyně navrhují, aby Tribunál k částkám náhrady škody, kterou jim případně přizná, připočetl kompenzační úroky a úroky z prodlení v sazbě uplatňované ECB na její hlavní refinanční operace, zvýšené o dva procentní body, a to ode dne podání žaloby.

137 V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi kompenzačními úroky a úroky z prodlení (rozsudek ze dne 27. ledna 2000, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:2000:38, bod 55).

138 Zaprvé, pokud jde o kompenzační úroky, je třeba připomenout, že nelze nezohlednit nepříznivé důsledky vyplývající z časového úseku, který uplynul mezi poškozujícím jednáním, a vyčíslením náhrady újmy, neboť je třeba přihlédnout k měnovému znehodnocení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. února 1994, Grifoni v. Komise, C‑308/87, EU:C:1994:38, bod 40 a ze dne 13. července 2000, Camar v. Rada a Komise, T‑260/97, EU:T:2005:283, bod 138). Kompenzační úroky slouží ke kompenzaci uplynutí času do soudního vyčíslení výše újmy, nezávisle na jakémkoli prodlení přičitatelném dlužníku (rozsudek ze dne 12. února 2015, Komise v. IPK International, C‑336/13 P, EU:C:2015:83, bod 37).

139 Pokud jde o datum, k němuž má být výpočet úpravy s ohledem na měnovou inflaci ukončen, musí v zásadě odpovídat dni vyhlášení rozsudku, který stanovil povinnost nahradit újmu utrpěnou žalobcem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:1992:217, bod 35; ze dne 13. července 2000, Camar v. Rada a Komise, T‑260/97, EU:T:2005:283, bod 142 a 143, a ze dne 26. listopadu 2008, Agraz a další v. Komise, T‑285/03, nezveřejněný, EU:T:2008:526, body 54 a 55).

140 V projednávané věci, pokud jde o odškodnění náležející každé z žalobkyň jako náhrada majetkové újmy, která jim vznikla, z judikatury citované v bodě 138 výše vyplývá, že žalobkyně by byly oprávněny požadovat, aby k tomuto odškodnění byly připočteny kompenzační úroky od 16. března 2010.

141 Žalobkyně však v prvním bodě návrhových žádání navrhují, jak zdůraznily v dopise ze dne 6. prosince 2016, aby k částce náhrady škody, kterou mohou požadovat, byly připočteny kompenzační úroky „ode dne podání žaloby“ v projednávané věci, tedy od 27. ledna 2015.

142 Kompenzační úroky, které se mají připočíst k odškodnění náležejícímu každé z žalobkyň jako náhrada majetkové újmy, která jim vznikla, tak v souladu s návrhem uvedeným žalobkyněmi nabíhají od 27. ledna 2015.

143 Kromě toho žalobkyně, které uplatňují vzniklou ztrátu, nepředkládají žádný důkaz, který by umožnil prokázat, že náklady na bankovní záruku, které společnost ASPLA zaplatila mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011, jakož i náklady na bankovní záruku, které společnost Armando Álvarez zaplatila mezi 16. březnem 2010 a 14. lednem 2011, by mohly vynést úroky, jejichž sazba by byla sazbou uplatňovanou ECB na její hlavní refinanční operace, zvýšenou o dva procentní body (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. ledna 2000, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:2000:38, bod 219, a ze dne 26. listopadu 2008, Agraz a další v. Komise, T‑285/03, nezveřejněný, EU:T:2008:526, bod 49).

144 Žalobkyně tak uplatnění kompenzačních úroků vypočtených na základě sazby uplatňované ECB na její hlavní refinanční operace, zvýšené o dva procentní body, požadovat nemohou.

145 Naproti tomu měnové znehodnocení související s uplynutím času odráží roční míra inflace, kterou pro dotčené období stanoví Eurostat (statistický úřad Evropské unie) v členském státě, kde jsou žalobkyně usazeny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. ledna 2000, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:2000:38, body 220 a 221, ze dne 13. července 2005, Camar v. Rada a Komise, T‑260/97, EU:T:2005:283, bod 139, a ze dne 26. listopadu 2008, Agraz a další v. Komise, T‑285/03, nezveřejněný, EU:T:2008:526, bod 50).

146 V důsledku toho sazba kompenzačních úroků, které mají být připočteny k odškodnění náležejícímu každé z žalobkyň jako náhrada majetkové újmy, která jim vznikla, odpovídá roční míře inflace, kterou stanoví Eurostat v členském státě, kde jsou tyto společnosti usazeny. Tyto kompenzační úroky se uplatní v mezích návrhu žalobkyň na období mezi 27. lednem 2015 a datem vyhlášení tohoto rozsudku, pokud jde o každou z žalobkyň.

147 Zadruhé, pokud jde o úroky z prodlení, z judikatury vyplývá, že povinnost zaplatit takové úroky vzniká v zásadě na základě rozsudku, který určuje povinnost nahradit škodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 1990, Sofrimport v. Komise, C‑152/88, EU:C:1990:259, bod 32 a citovaná judikatura).

148 Pro stanovení sazby úroků z prodlení je vhodné zohlednit čl. 83 odst. 2 písm. b) a čl. 111 odst. 4 písm. a) nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1). Podle těchto ustanovení se v případě pohledávek, jež nejsou uhrazeny ve stanovené lhůtě, jako úroková sazba použije sazba, kterou uplatňuje ECB na své hlavní refinanční operace, zveřejněná v řadě C Úředního věstníku Evropské unie a platná v první kalendářní den měsíce splatnosti, zvýšená o tři a půl procentních bodů.

149 V projednávané věci je třeba mít za to, že odškodnění uvedená v bodě 135 výše, včetně kompenzačních úroků, které jsou připočteny k odškodnění náležejícímu jako náhrada majetkové újmy, která vznikla každé z žalobkyň, musejí být navýšena o úroky z prodlení od vyhlášení tohoto rozsudku do úplného zaplacení.

150 Kromě toho míra tohoto navýšení musí být stanovena v mezích návrhu žalobkyň (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise, C‑104/89 a C‑37/90, EU:C:1992:217, bod 35, a ze dne 8. května 2007, Citymo v. Komise, T‑271/04, EU:T:2007:128, bod 184).

151 Sazbou úroků z prodlení bude tedy sazba stanovená ECB pro její hlavní refinanční operace, zvýšená o dva procentní body, jak navrhují žalobkyně.

– Závěry týkající se částky odškodnění a úroků

152 S ohledem na vše předcházející je třeba projednávané žalobě částečně vyhovět v rozsahu, v němž směřuje k náhradě majetkové újmy, která vznikla žalobkyním v důsledku nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech T‑76/06 a T‑78/06.

153 Odškodnění náležející společnosti ASPLA jako náhrada majetkové újmy, která jí vznikla v důsledku zaplacení dodatečných nákladů na bankovní záruku, dosahuje částky 44 951,24 eura, zvýšené o kompenzační úroky od 27. ledna 2015 do vyhlášení tohoto rozsudku, v roční míře inflace, kterou stanoví Eurostat v členském státě, kde je tato společnost usazena.

154 Odškodnění náležející společnosti Armando Álvarez jako náhrada majetkové újmy, která jí vznikla v důsledku zaplacení dodatečných nákladů na bankovní záruku, dosahuje částky 111 042,48 eura, zvýšené o kompenzační úroky od 27. ledna 2015 do vyhlášení tohoto rozsudku, v roční míře inflace, kterou stanoví Eurostat v členském státě, kde je tato společnost usazena.

155 Částka odškodnění uvedených v bodech 153 a 154 výše, včetně kompenzačních úroků, které se připočtou k odškodnění náležejícímu každé z žalobkyň jako náhrada majetkové újmy, která jim vznikla, bude navýšena o úroky z prodlení za podmínek stanovených v bodech 149 a 151 výše.

156 Žaloba se ve zbývající části zamítá.

K nákladům řízení

157 Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

158 V projednávané věci měly žalobkyně ve věci částečně úspěch, pokud jde o jejich body návrhových žádání ve věci samé. Pokud však jde o jejich návrh na náhradu škody, měly ve značné míře ve věci neúspěch. Za těchto podmínek a s ohledem na všechny okolnosti dotčené věci je důvodné rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady.

159 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Je třeba rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

1) Evropské unii, zastoupené Soudním dvorem Evropské unie, se ukládá uhradit společnosti Plásticos Españoles, SA (ASPLA) odškodnění ve výši 44 951,24 eura a společnosti Armando Álvarez, SA odškodnění ve výši 111 042,48 eura jako náhradu majetkové újmy, která vznikla každé z těchto společností v důsledku nedodržení přiměřené lhůty soudního rozhodování ve věcech, ve kterých byl vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, ASPLA v. Komise (T‑76/06, nezveřejněný, EU:T:2011:672), a rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Álvarez v. Komise (T‑78/06, nezveřejněný, EU:T:2011:673). Každé z těchto odškodnění bude navýšeno o kompenzační úroky od 27. ledna 2015 do vyhlášení tohoto rozsudku, v roční míře inflace, kterou pro dotčené období stanoví Eurostat (statistický úřad Evropské unie) v členském státě, kde jsou tyto společnosti usazeny.

2) Každé z odškodnění uvedených v bodě 1) výše bude navýšeno o úroky z prodlení od vyhlášení tohoto rozsudku do úplného zaplacení, v sazbě stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) pro její hlavní refinanční operace, zvýšené o dva procentní body.

3) Žaloba se ve zbývající části zamítá.

4) Společnosti ASPLA a Armando Álvarez na straně jedné a Unie zastoupená Soudním dvorem Evropské unie na straně druhé ponesou vlastní náklady řízení.

5) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Papasavvas

Labucka

Bieliūnas

Kreuschitz

Forrester

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. února 2017.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K přípustnosti