ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu)

17. března 2015(*)

„Veřejná služba – Zaměstnanci ECB – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce – Propuštění – Právo na obhajobu – Přístup k disciplinárnímu spisu – Přístup k informacím a dokumentům ostatních útvarů – Přiměřená lhůta – Legalita složení disciplinární komise – Poradní úloha disciplinární komise – Zhoršení sankce v porovnání s navrhovanou sankcí – Povinnost uvést odůvodnění – Vedení útvaru – Zjevně nesprávné posouzení – Přiměřenost sankce – Polehčující okolnosti – Přitěžující okolnosti – Námitka protiprávnosti“

Ve věci F‑73/13,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 36.2 Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeném ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU,

AX, bývalý zaměstnanec Evropské centrální banky, s bydlištěm v Kibæku (Dánsko), zastoupený L. Levi, advokátkou,

žalobce,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené M. López Torres a E. Carlini, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem,

žalované,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)

ve složení R. Barents, předseda, E. Perillo a J. Svenningsen (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. prosince 2014,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem doručeným kanceláři Soudu dne 17. července 2013 se AX zejména domáhá jednak zrušení rozhodnutí Výkonné rady Evropské centrální banky (ECB nebo dále jen „Banka“) ze dne 28. května 2013, kterým mu byla uložena disciplinární sankce propuštění s výpovědní dobou, a jednak přiznání částky 20 000 eur za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl.

 Právní rámec

1.     Protokol o statutu ESCB a ECB

2        Článek 36 Protokolu o statutu evropského systému centrálních bank a ECB, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU (dále jen „Protokol o statutu ESCB a ECB“), nadepsaný „Zaměstnanci“, stanoví:

„36.1 Na návrh Výkonné rady přijme Rada guvernérů pracovní řád pro zaměstnance ECB.

36.2 Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat jakékoli spory mezi ECB a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených v pracovním řádu.“

2.     Jednací řád ECB

3        Na základě článku 12.3. Protokolu o statutu ESCB a ECB přijala Rada guvernérů ECB dne 7. července 1998 jednací řád ECB. Článek 11 jednacího řádu ECB, ve znění rozhodném pro tento spor a vyplývajícím z rozhodnutí ECB/2009/5 ze dne 19. března 2009 (Úř. věst. L 100, s. 10), nadepsaný „Zaměstnanci ECB“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:

„11.2  Aniž jsou dotčeny články 36 a 47 [Protokolu o] statutu [ESCB a ECB], vydává Výkonná rada organizační předpisy (dále jen ‚administrativní oběžníky‘), které jsou pro zaměstnance ECB závazné.

11.3 Výkonná rada přijímá a aktualizuje kodex chování pro své členy a zaměstnance ECB.“

4        Článek 21 jednacího řádu ECB, nadepsaný „Pracovní řád“, zní:

„21.1. Pracovní řád a pravidla pro zaměstnance upravují pracovní poměry mezi ECB a jejími zaměstnanci.

21.2. Rada guvernérů schvaluje pracovní řád na návrh Výkonné rady a po projednání s Generální radou.

21.3. Výkonná rada přijímá pravidla pro zaměstnance, kterými se provádí pracovní řád.

21.4. Před přijetím nového pracovního řádu nebo pravidel pro zaměstnance je konzultován výbor zaměstnanců. Jeho stanovisko se předkládá Radě guvernérů nebo Výkonné radě.“

3.     Pracovní řád zaměstnanců ECB

5        Na základě článku 36.1 Protokolu o statutu SECB a ECB a především jednacího řádu ECB přijala Rada guvernérů ECB rozhodnutím ze dne 9. června 1998, změněného dne 31. března 1999 (Úř. věst. L 125, s. 32), pracovní řád zaměstnanců ECB (dále jen „pracovní řád“). Následně byl pracovní řád několikrát pozměněn. Pracovní řád ve znění platném dne 1. ledna 2010 zejména stanovil:

„3.      Výsady a imunity, kterých požívají zaměstnanci ECB na základě Protokolu o výsadách a imunitách [Evropské unie] se přiznávají výhradně v zájmu ECB. Tyto výsady a imunity žádným způsobem nezbavují zaměstnance plnění jejich soukromých povinností ani povinnosti dodržování platných zákonů a policejních předpisů. […]

4.      a) Zaměstnanci vykonávají své funkce podle svého nejlepšího svědomí a bez ohledu na svůj osobní zájem. Chovají se způsobem, který odpovídá jejich funkcím a povaze ECB jako [unijní] instituce […]

[…]

9.      a) Pracovní vztahy mezi ECB a jejími zaměstnanci se řídí pracovními smlouvami uzavřenými v souladu s […] pracovním řádem. K provedení […] pracovního řádu stanoví Výkonná rada pravidla pro zaměstnance.

[…]

c) Pracovní řád se neřídí žádným konkrétním vnitrostátním právem. ECB uplatňuje: i) obecné zásady společné právním řádům členských států, ii) obecné zásady [unijního] práva, a iii) pravidla obsažená v [unijních] nařízeních a směrnicích, týkající se sociální politiky určené členským státům. Pokaždé, kdy to bude nezbytné, ECB tyto právní [nástroje] provede. V tomto ohledu budou řádně vzata v úvahu doporučení [Unie] v oblasti sociální politiky. Zásady zakotvené v nařízeních, pravidlech a judikatuře použitelné na zaměstnance [unijních] orgánů jsou náležitě brány v úvahu při výkladu práv a povinností stanovených […] pracovním řádem.

[…]

11.      a) ECB může na základě odůvodněného rozhodnutí Výkonné rady v souladu s postupem stanoveným v pravidlech pro zaměstnance ukončit smlouvu uzavřenou se svými zaměstnanci, a to z následujících důvodů:

[…]

iv)       z disciplinárních důvodů.

b) Během zkušební doby nebo v případě propuštění z disciplinárních důvodů trvá výpovědní doba jeden měsíc.

[…]

41.      Zaměstnanci mohou postupem stanoveným v osmé části pravidel pro zaměstnance požadovat, aby přijatá rozhodnutí, která se jich týkají, byla podrobena přezkumu v rámci administrativy. […]

[…]

Disciplinární sankce mohou být napadeny pouze podáním zvláštního opravného prostředku uvedeného v pravidlech pro zaměstnance.

[…]

44. Zaměstnancům […], kteří úmyslně nebo z nedbalosti porušili své pracovní povinnosti, mohou být uloženy následující disciplinární sankce:

i)       […]

ii)       Výkonná rada může mimoto uložit některý z těchto postihů:

[…]

–        zařazení do nižší platové třídy spolu s odpovídající změnou zařazení zaměstnance v rámci [ECB];

–        propuštění s výpovědní dobou nebo bez výpovědní doby, v řádně odůvodněných případech spolu se snížením dávek poskytovaných v rámci úpravy důchodů […] nebo příspěvků v invaliditě, aniž by se účinky této sankce vztahovaly na osoby závislé na zaměstnanci. […]

[…]

45. Disciplinární sankce jsou přiměřené závažnosti porušení pracovních povinností a musí být odůvodněny. Pro určení závažnosti porušení pracovních povinností a disciplinární sankce, která bude uložena, se bere v úvahu zejména:

–        povaha porušení pracovních povinností a okolnosti, za kterých k němu došlo;

–        závažnost újmy na integritě, pověsti nebo zájmech ECB způsobená porušením pracovních povinností;

–        míra úmyslu nebo nedbalosti při porušení pracovních povinností;

–        důvody vedoucí zaměstnance k porušení jeho pracovních povinností;

–        platová třída zaměstnance a jím odpracovaná doba;

–        míra odpovědnosti zaměstnance;

–        skutečnost, že má porušení pracovních povinností povahu opakovaného jednání nebo chování;

–        chování zaměstnance v průběhu jeho kariéry.

Disciplinární sankce jsou přijímány postupem stanoveným v pravidlech pro zaměstnance. Tento postup zaručuje, že žádnému zaměstnanci, […] na kterého […] se použije pracovní řád, nemůže být uložena disciplinární sankce, aniž má předtím příležitost vyjádřit se k výhradám vzneseným proti němu. […]

46. V případě obvinění z hrubého porušení pracovních povinností může Výkonná rada po vyslechnutí dotyčného zaměstnance rozhodnout o jeho okamžitém odvolání z funkce, s výhradou výjimečných okolností.

[…]“

4.     Pravidla pro zaměstnance ECB

6        Část 8.3 pravidel pro zaměstnance ECB (dále jen „pravidla pro zaměstnance“) přijatých Výkonnou radou, ve znění rozhodném pro tento spor, nadepsaná „Disciplinární řízení“, stanoví:

„Ustanovení článků 43, 44 a 45 pracovního řádu jsou prováděna následujícím způsobem.

8.3.1 ‚Porušením pracovních povinností‘ se rozumí porušení povinností stanovených [Protokolem o] statutu [ESCB] a [ECB], pracovním řádem, pravidly pro zaměstnance, kodexem chování [ECB] a jakýmkoli jiným právním aktem nebo jakoukoli jinou normou nebo interním pravidlem vztahujícím se na zaměstnance.

8.3.2 Na základě zprávy popisující prokazatelné skutečnosti a okolnosti představující porušení pracovních povinností, včetně všech přitěžujících a polehčujících okolností, a s přihlédnutím k výsledku slyšení dotyčného zaměstnance po jeho seznámení se s veškerými písemnostmi ve spisu, může Výkonná rada rozhodnout o:

–        zahájení disciplinárního řízení pro porušení pracovních povinností;

[…]

Zaměstnanec, proti kterému je vedeno disciplinární řízení […], je o jeho zahájení a o obviněních [proti němu] vznesených informován písemně.

[…]

8.3.4 Disciplinární sankce s výjimkou písemné výstrahy a písemné důtky mohou být uloženy jen po konzultaci s disciplinární komisí.

8.3.5 Disciplinární komise je složena z následujících pěti členů:

a)       předseda bez hlasovacího práva, jmenovaný Výkonnou radou ze seznamu bývalých vysokých úředníků ostatních orgánů Evropské unie nebo významných členů evropských mezinárodních organizací. […];

b)       generální ředitel nebo zástupce generálního ředitele lidských zdrojů, rozpočtu a organizace [ECB];

c)       dva zaměstnanci jmenovaní Výkonnou radou;

d)       zástupce zaměstnanců jmenovaný Výkonnou radou ze seznamu tří jmen seřazených podle preferencí, předložený Výborem zaměstnanců a reprezentativními odborovými organizacemi. […]

Členové disciplinární komise jmenovaní podle bodů c) a d) nesmějí být ze stejného útvaru jako zaměstnanec, proti kterému je vedeno disciplinární řízení. […]

[…]

8.3.6 S výhradou schválení předsedou komise může být člen disciplinární komise této funkce z legitimních důvodů zbaven a v případě, že se ocitne v situaci střetu zájmů, je povinen odstoupit. Je pak nahrazen svým náhradníkem.

8.3.7 Rozhodnutí a práce disciplinární komise mají osobní a důvěrnou povahu v souladu s interními pravidly ECB v oblasti důvěrnosti. Členové disciplinární komise jednají osobně a vykonávají svou funkci nezávisle.

8.3.8 Předseda disciplinární komise dbá na provedení rozhodnutí přijatých v řízení před disciplinární komisí a každého člena obeznamuje se všemi relevantními informacemi a dokumenty.

[…]

8.3.10 Zaměstnanec[, proti kterému je vedeno disciplinární řízení] je informován o složení disciplinární komise a v následujících pěti dnech může jednoho ze členů komise odmítnout.

8.3.11 Zpráva uvedená v článku 8.3.2 je předána zaměstnanci. Po obdržení této zprávy má právo získat svůj úplný osobní spis a pořídit si kopie všech procesních rozhodnutí, včetně zprošťujících důkazů. Na přípravu své obhajoby má alespoň patnáct kalendářních dní od přijetí zprávy.

8.3.12 Disciplinární komise vyslechne zaměstnance, který může předložit písemné nebo ústní vyjádření a může využít asistence jedné osoby dle svého výběru. […]

[…]

8.3.15 Disciplinární komise většinou hlasů přijme konečně stanovisko, podepsané všemi svými členy, o věcné správnosti skutkových zjištění, o tom, zda představují porušení pracovních povinností, a o jakékoli disciplinární sankci. Každý člen disciplinární komise může ke stanovisku připojit odlišné stanovisko. Disciplinární komise předá své konečné stanovisko Výkonné radě a zaměstnanci ve lhůtě tří měsíců od oznámení o zahájení disciplinárního řízení zaměstnanci. Pokud disciplinární komise provede dodatečné vyšetřování, činí tato lhůta pět měsíců. V každém případě musí odpovídat složitosti [disciplinární] věci.

[…]

8.3.16 Zaměstnanec může Výkonné radě předložit vlastní vyjádření ve lhůtě patnácti dnů od předání odůvodněného konečného stanoviska disciplinární komise.

8.3.17 Výkonná rada rozhodne o nejvhodnější disciplinární sankci ve lhůtě jednoho měsíce od přijetí odůvodněného konečného stanoviska disciplinární komise a vyjádření zaměstnance. Řádně vezme v úvahu doporučení formulovaná disciplinární komisí, avšak není jimi vázána.

[…]“

5.     Oběžník č. 1/2006

7        Pravidla upravující správní šetření uvnitř ECB jsou stanovena v administrativním oběžníku č. 1/2006, přijatém Výkonnou radou dne 21. března 2006 (dále jen „oběžník č. 1/2006“). Článek 2 odst. 1 tohoto oběžníku stanoví, že správní šetření mají za cíl objasnit skutkový stav, avšak nemusí vést k disciplinárnímu řízení.

8        Článek 6 odst. 14 oběžníku č. 1/2006 uvádí, že po skončení správního šetření musí osoba nebo panel osob (dále jen „panel“ nebo „panel pro šetření“) pověřený vedením správního šetření předložit odůvodněnou zprávu osobě odpovědné za šetření a pokud je touto osobou senior manager, musí tento informovat Výkonnou radu.

9        Článek 7 odst. 3 oběžníku č. 1/2006 stanoví:

„Zaměstnanci ECB, proti kterým je vedeno správní šetření:

a)      jsou informováni osobou pověřenou za šetření nebo panelem o obsahu údajného porušení jejich pracovních povinností, a to před předložením odůvodněné zprávy, a je jim umožněn přístup k dokumentům týkajícím se obvinění vůči nim formulovaných a které obsahují skutečnosti důležité pro výkon jejich práva na obhajobu; a

b)      mají možnost předložit své stanovisko a připojit své vyjádření k závěrům, které se jich týkají; aby byl spis o šetření úplný, tyto připomínky jsou součástí odůvodněné zprávy; a

c)      mohou požádat o asistenci zástupce zaměstnanců.

Zaměstnanci ECB a ostatní osoby, kterých se správní šetření dotýká, mají rovněž přístup ke všem skutečnostem, které se jich týkají, jakož i ke svým osobním údajům, aby byla zaručena jejich správnost a úplnost; mají právo obdržet od osoby odpovědné za šetření pro správní šetření, jednající jako kontrolor, okamžitou opravu všech nepřesností nebo pochybení ohledně údajů, které se jich týkají.“

6.     Kodex chování ECB

10      Relevantní ustanovení kodexu chování ECB, vydaného podle článku 11.3 jednacího řádu Banky (Úř. věst. 2001, C 76, s. 12, dále jen „kodex chování“), znějí:

„ […]

2. […]

[Zaměstnanci ECB,] adresáti [tohoto kodexu chování,] jednají v naprosté loajalitě vůči ECB, jednají poctivě, nezávisle a nestranně a dodržují povinnost mlčenlivosti, a to bez ohledu na vlastní zájem nebo zájmy národní, dodržují vysoké standardy profesní etiky a vyvarují se jakékoli situace, která by mohla vést ke střetu zájmů.

[…]

2.2 Řádná péče, efektivita a odpovědnost

Adresáti [tohoto kodexu chování] plní své úkoly a povinnosti, které jim byly svěřeny, ve všech případech co nejlépe, s řádnou péčí a efektivně. Jsou si vědomi důležitosti svých povinností a úkolů, berou v úvahu očekávání veřejnosti ohledně morálnosti jejich chování, chovají se takovým způsobem, aby zachovali a upevnili důvěru veřejnosti v ECB a přispěli k efektivitě správy ECB.

[…]

4.1 […]

Pro adresáty [tohoto kodexu chování], neznamená loajalita jen to, že vykonávají úkoly, které jim byly svěřeny jejich nadřízenými, plní pokyny svých nadřízených a respektují odpovídající hierarchické vztahy, ale také že poskytují svým nařízeným a kolegům podporu a poradenství a při jednání s nimi prokazovat otevřenou mysl a transparentnost. [Zaměstnanci ECB] zejména informují své dotyčné kolegy o probíhajících činnostech a umožní jim, aby k nim přispívali. Zadržování informací na úkor nadřízených nebo kolegů, které může ovlivnit hladký průběh práce, zejména pro získání osobní výhody, dále poskytnutí nepravdivých, nesprávných nebo zkreslených informací, odmítnutí spolupráce s kolegy nebo jakákoli podoba obstrukcí je v rozporu s duchem loajality, která se od [zaměstnanců ECB] očekává.

[…]

4.2 […]

[Zaměstnanci ECB] zachovávají a chrání majetek ECB a nesmí umožnit třetím osobám využívat služby nebo zařízení ECB. Veškeré vybavení a zařízení jakékoli povahy poskytuje ECB [zaměstnancům] pouze ke služebním účelům, pokud není soukromé používání dovoleno podle příslušných vnitřních pravidel nebo postupů nebo na základě volného uvážení.

Kromě toho kdykoli je to možné, přijmou [zaměstnanci ECB] veškerá rozumná a přiměřená opatření k omezení nákladů a výdajů ECB tak, aby dostupné zdroje mohly být využity co nejefektivněji.

5. Uplatňování

5.1 Role [zaměstnanců ECB,] adresátů [tohoto kodexu chování]

Správné uplatňování tohoto kodexu [chování] záleží v první řadě na profesionalitě, pracovní svědomitosti a správného úsudku [jeho] adresátů.

Adresáti [tohoto kodexu chování] zastávající vedoucí místo se chovají nejen obezřetně, ale i příkladným způsobem v souvislosti s dodržováním zásad a pravidel stanovených tímto kodexem [chování].

[…]“

7.     Příručka týkající se organizačních postupů

11      Kapitola 7 „Příručky týkající se organizačních postupů“ („Business Practices Handbook“, dále jen „Příručka týkající se organizačních postupů“) stanoví, že co se týče centralizovaných rozpočtových center, úkoly a zdroje související s centrálním rozpočtem souvisejí se službami poskytovanými ostatním útvarům ECB útvarem odpovědným za tento centralizovaný rozpočet. Správci rozpočtových center („Budget Center Managers“) nesou odpovědnost za všechny činnosti jejich příslušného rozpočtového centra a podávají o nich zprávy. Jsou odpovědní za správu svých finančních prostředků v mezích schváleného rozpočtu a v souladu s příslušnými pravidly a pokyny. Jsou povinni zajistit zaúčtování výdajů na správných finančních účtech. Podle kapitoly 8 Příručky týkající se organizačních postupů uplatňují zaměstnanci ECB pravidla pro veřejné zakázky a správné postupy pro všechny nákupy. Měli by usilovat o dosažení nejlepšího poměru kvality a ceny a vzít v úvahu celkové náklady na věc, a uvažovat nejen o současných potřebách, ale rovněž o potenciálních budoucích potřebách. Článek 8.1.1 Příručky týkající se organizačních postupů stanoví, že správce rozpočtového centra je odpovědný za správný výkon a pozitivní výsledek pořízení, tj. musí dosáhnout nejlepšího poměru kvality a ceny a dodržet standardy ECB a kodex chování ve vztahu k zadávání zakázek.

 Skutkový základ sporu

1.     Původní skutkové okolnosti, které byly rovněž uvedeny ve spojených věcech F‑7/11 a F‑60/11

12      Žalobce zahájil pracovní poměr u ECB dne 1. června 2003 a po vnitřním výběrovém řízení byl s účinností od 1. června 2007 jmenován vedoucím odboru kancelářských služeb generálního ředitelství (GŘ) pro vnitřní záležitosti, odboru od 19. února 2008 označovaným jako „Odbor administrativních služeb“. Tento odbor byl zejména odpovědný za zajištění fungování centrální poštovní služby, centrální služby telefonní ústředny a centrálních kopírovacích služeb; za řízení subdodávek úklidových služeb, občerstvení, hromadné rezervace hotelových pokojů, tlumočnických služeb a pracovních cest; za zajištění materiální organizace schůzek konajících se v ECB; za zajištění fungování služeb řidičů a dopravy; za přijímání zásilek; za správu meziskladu zboží, jakož i za dodávání movitého majetku a zajištění vnitřní distribuce majetku.

13      Jako vedoucí horizontálně působícího odboru odpovědný za zásobování ostatních odborů Banky vybavením a službami, s výjimkou vybavení informačních technologií, byl žalobce odpovědný za centralizovaný rozpočet. V této funkci jej zastupoval zástupce vedoucího (dále jen „zástupce vedoucího odboru“).

14      V souladu s nákupní politikou ECB, schválenou Výkonnou radou, je „ ‚odpovědnost za zásobování a nákupy centralizována, [kromě jiného pro veškeré] centralizované investice do IT (včetně hardwaru a softwaru)‘, a je svěřena odboru ‚Infrastruktura a operace‘ [GŘ pro informační systémy]“.

15      Dne 26. února 2010 rozhodla Výkonná rada na základě oběžníku č. 1/2006, že provede správní šetření s cílem objasnit „soubor skutečností a okolností týkajících se pořízení blíže určeného zboží a používání určitého majetku ECB zaměstnanci [odboru administrativních služeb]“, jakož i „soubor skutečností a okolností vztahujících se k případnému porušení pracovních povinností ze strany určitých zaměstnanců ve vztahu k nákupu a používání uvedeného [majetku]“ (dále jen „původní správní šetření“). Bylo rovněž rozhodnuto, že dotyční zaměstnanci nebudou informováni neprodleně, aby nebylo zmařeno správní šetření. Stejným rozhodnutím ze dne 26. února 2010 byl osobou odpovědnou za šetření ustanoven ředitel ředitelství interního auditu a byl sestaven panel pro šetření složený ze čtyř zaměstnanců ECB.

16      Dne 26. března 2010 byl žalobce vyslechnut panelem pro šetření ohledně pořizování tří různých kategorií zboží odborem administrativních služeb, a sice i) přenosných počítačů značky X, ii) jiných typů přenosných počítačů a iii) čteček elektronických knih. Při této příležitosti byl žalovaný podle čl. 7 odst. 1 oběžníku č. 1/2006 informován, že je vůči němu vedeno správní šetření ve smyslu čl. 2 odst. 1 uvedeného oběžníku. Dne 22. dubna 2010 mu byl předán návrh zápisu ze slyšení, aby mohl v tomto ohledu podat vyjádření, což učinil dne 10. května 2010.

17      Rozhodnutím ze dne 6. dubna 2010, účinným od následujícího dne, zprostila Výkonná rada žalobce po dobu trvání správního šetření dočasně výkonu jeho funkcí, se zachováním základního platu v plné výši (dále jen „rozhodnutí ze dne 6. dubna 2010“). V tomto rozhodnutí bylo uvedeno, že rozhodnutí je založeno zejména na neklidu uvnitř odboru administrativních služeb a na nezbytnosti usnadnit hladký průběh původního správního šetření, jakož i na zprávě o stavu šetření panelu (dále jen „zpráva o stavu šetření ze dne 6. dubna 2010“), která byla Výkonné radě předána ve stejný den. Rozhodnutí ze dne 6. dubna 2010 bylo dne 3. června 2010 napadeno žalobcem, který podal zvláštní opravný prostředek na základě článku 41 pracovního řádu a článku 8.1.6 pravidel pro zaměstnance.

18      V odpověď na žádost panelu pro šetření požádal žalobce jednoho ze svých spolupracovníků, aby Bance vrátil určitý počet předmětů ve vlastnictví Banky, které žalobce zadržoval mimo prostory ECB. Tento spolupracovník vrátil uvedené předměty ECB dne 22. července 2010. Mezi těmito předměty byly tři přenosné počítače, jedna čtečka elektronických knih, jeden přenosný navigační systém, dva fotoaparáty a jeden ruční světlomet.

19      Kromě toho dopisem ze dne 22. července 2010 informoval žalobce panel pro šetření, že se nemůže zúčastnit slyšení stanoveného na týž den, a to ze zdravotních důvodů. V tomto dopise nicméně předložil detailní odpovědi na otázky panelu ohledně nákupů provedených odborem administrativních služeb v letech 2007 až 2010.

20      V tomto ohledu zejména zdůraznil, že mnohé sporné nákupy byly provedeny za účelem testování nebo na zkoušku. Rovněž vysvětlil, že nákupy počítačů, přenosných počítačů „MacBook“ a další IT vybavení byly určeny pro zařízení prostoru pro návštěvníky, kteří přicházeli do ECB na schůzky, aby si mohli přečíst své e-maily, ověřit informace o svých letech a odbavit se on-line. Další vybavení bylo určeno pro zařízení čekáren používaných řidiči ECB mezi výjezdy. Podle žalobce bylo cílem je rozptýlit, zejména během dlouhých večerních čekání. Odbor administrativních služeb tedy nakoupil konzole videoher (Wii). Přenosné navigační systémy byly podle žalobce určeny pro dlouhé cesty řidičů v Německu a po Evropě. Mobilní telefony měly být půjčovány zaměstnancům, kterým je Banka neposkytla k trvalému užívání, nebo jako náhrady poškozených telefonů poskytnutých GŘ pro informační systémy. I nákup mobilních telefonů BlackBerry a souvisejícího vybavení byl odůvodněn nahrazením těch poškozených, poskytnutých odboru administrativních služeb ze strany GŘ pro informační systémy. Pořízení bezdrátových klávesnic bylo objednáno žalobcem pro vybavení zasedacích místností.

21      V dopise ze dne 22. července 2010 žalobce rovněž vysvětlil nákup pěti čteček elektronických knih, a sice že byly koupeny pro testování za účelem rozhodnutí, zda by v budoucnosti takové zařízení mohlo či mělo být nakupováno Bankou a rozdáváno zaměstnancům jako dárek. Kromě toho žalobce vysvětlil, že vzhledem k tomu, že neustále četl odbornou literaturu, nosil s sebou vždy svou čtečku elektronických knih, aby mohl číst ve vlaku nebo během pracovních cest.

22      Co se týče fotoaparátů pořízených odborem administrativních služeb, tyto byly určeny pro pořizování vysoce kvalitních fotografií předmětů, které se nacházely v katalogu dodávaného materiálu uvedeného odboru. Jiná audiovizuální technika byla nakoupena pro prezentace během schůzek. Pouzdra byla podle žalobce rovněž nakupována, aby spolupracovníci z odboru administrativních služeb mohli snadněji přenášet přenosné počítače a dokumenty. Digitální fotorámečky a paměťové karty SD („Secure Digital“) byly nakupovány pro případ potřeby jako odměny pro zaměstnance odboru administrativních služeb.

23      Dne 26. července 2010 oznámil Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) ECB rozhodnutí o zahájení vyšetřování, které bylo přijato dne 1. července 2010. Zahájením tohoto vyšetřování bylo ukončeno původní správní šetření, a to na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91). Protože ke dni 26. července 2010 nebylo šetření panelu dokončeno, nebyla osobě odpovědné za šetření předána panelem pro šetření žádná „odůvodněná zpráva popisující skutečnosti a okolnosti věci, jakož i existenci nebo absenci dostatečných důkazů na podporu tvrzených porušení“ ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance a čl. 6 odst. 14 oběžníku č. 1/2006.

24      Rozhodnutím Výkonné rady ze dne 3. srpna 2010 bylo rozhodnuto o zvláštním opravném prostředku žalobce, rozhodnutí ze dne 6. dubna 2010 bylo Výkonnou radou zrušeno a žalobci byla přiznána symbolická náhrada škody ve výši jednoho eura.

25      Rozhodnutím ze dne 4. srpna 2010, oznámeným téhož dne, zprostila Výkonná rada žalobce od 5. srpna 2010 dočasně výkonu jeho funkcí se zachováním základního platu (dále jen „rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010“). Toto rozhodnutí uvádí, že je založeno zaprvé na existenci tvrzení, která pokud by byla potvrzena, představovala by vážná porušení pracovních povinností žalobcem ve vztahu k takto způsobenému poškození image ECB, jakož i k vysoké pozici dotyčného v této instituci, a zadruhé na nutnosti usnadnit zejména vedení vyšetřování úřadu OLAF.

26      V dopise oznamujícím žalobci rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010, podepsaném mimo jiné generálním ředitelem GŘ pro lidské zdroje, rozpočet a organizaci (dále jen „GŘ pro lidské zdroje“), bylo zejména zdůrazněno, že žalobce před přijetím tohoto rozhodnutí několikrát odmítl účast na slyšení. S odkazem na judikaturu vztahující se ke slyšení dotyčného po přijetí rozhodnutí o dočasném odvolání z funkce byl žalobce tímto dopisem vyzván, aby se dostavil ke slyšení dne 11. srpna 2010 v 11:00 hodin nebo v kterýkoli dřívější den, který by mu vyhovoval, a v opačném případě aby nejpozději dne 3. září 2010 předložil písemné vyjádření k rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010.

27      Dopisem ze dne 17. srpna 2010 informoval generální ředitel GŘ pro lidské zdroje žalobce o obviněních vznesených proti němu, která byla sdělena Výkonné radě. Jednalo se:

„[…]

[Zaprvé] o obvinění sdělená Výkonné radě, která byla obsažena ve [zprávě o stavu šetření ke dni] 6. dubna 2010 a která následovala po rozhovoru vedeném se [žalobcem] dne 26. března 2010, z něhož byl zaslán [žalobci] zápis […] a ohledně kterého žalobce dne 10. května 2010 předložil písemné vyjádření […] [týkající se]:

i)      [nákupu] přenosných počítačů značky [X], nákupu jiných přenosných počítačů a čteček elektronických knih [odborem administrativních služeb];

ii)      [skutečnosti, že] pracovní důvody, použití a umístění těchto předmětů bylo nejisté.

[Zadruhé] o obvinění sdělená Výkonné radě, která byla obsažena ve [zprávě o stavu šetření ke dni] 6. dubna 2010 a která byla znovu shrnuta a zdůvodněna v [protokolu ze schůzky konané dne] 14. července 2010, jehož provizorní znění bylo [žalobci] zasláno dopisem dne 21. července 2010 [, a sice že:]

i)      určitý počet předmětů jako přenosné počítače značky [X], jiné typy přenosných nebo stolních počítačů a čtečky elektronických knih [byly] nakoupeny v jednom ze dvou centralizovaných rozpočtových center, za která je [odbor administrativních služeb] odpovědný, [přičemž] aktuální umístění většiny těchto předmětů [je] neznámé;

ii)      [žalobce] jako vedoucí [odboru administrativních služeb] inicioval, schválil nebo povolil nákup těchto předmětů;

iii)      pracovní důvody, které stály za těmito nákupy, [byly] rovněž sporné ve vztahu k roli a pravomocem [odboru administrativních služeb], jak vyplývají z popisu úkolů [odboru, schválených Výkonnou radou];

iv)      [žalobce] jakožto osoba odpovědná za [odbor administrativních služeb] [nebyl] schopen poskytnout rozumné vysvětlení umístění většiny těchto předmětů.

[Zatřetí] o obvinění sdělená Výkonné radě, která byla obsažena ve zprávě o stavu šetření ke dni 19. července 2010[, a sice]:

i)      127 nákupů výrobků provedených [odborem administrativních služeb], které mohou být rozděleny do 13 různých kategorií, z nichž nejdůležitější jsou: i) přenosné počítače značky [X] a související příslušenství; ii) jiné počítače a související příslušenství; iii) jiné typy hardwaru a softwaru; iv) navigační systémy a v) mobilní telefony. Ke [dni 17. srpna 2010], bylo možné určit umístění jen omezeného množství z těchto 127 výrobků;

ii)      nejistota ohledně pracovního důvodu pro nákup těchto výrobků vzhledem ke všem projektům a úkolům, ke kterým se vztahovaly, a ke vztahům mezi dotčeným projektem nebo úkolem a funkčními pravomocemi [odboru administrativních služeb].

[…]“

28      Dopisem ze dne 10. srpna 2010 požádal žalobce ECB o přístup k určitému počtu dokumentů. Dopisem ze dne 17. srpna 2010 ECB odmítla této žádosti vyhovět s odkazem v tomto ohledu na svůj postoj obsažený v předchozích dopisech ze dne 28. dubna, 21. května a 5. července 2010, jakož i v dopise ze dne 4. srpna 2010 o předání rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010. V příloze dopisu ze dne 17. srpna 2010 ECB zopakovala skutečnosti vytýkané žalobci, na kterých bylo založeno rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010.

29      Dopisy ze dne 3. a 10. září 2010 formuloval žalobce své připomínky k rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010. Zdůraznil především své kvality jako vedoucího odboru („manager“), zejména skutečnost, že ECB ušetřil tři miliony eur v rámci smlouvy o informačním systému se souvisejícími aplikacemi a výrobky, určenému ke zpracování údajů a nazvaného „SAP“.

30      Pokud jde o sporné nákupy, žalobce trvá na tom, že byly provedeny v souladu s platnými pravidly a standardy ECB a že odpovídaly pracovním potřebám souvisejícím s funkcemi odboru administrativních služeb.

31      Pokud jde o nákup přenosných počítačů značky X, žalobce uvedl, že tyto nákupy byly provedeny pro potřeby návštěvního centra ECB a že počítače této značky byly vybrány vedle estetických důvodů pro větší technickou spolehlivost při použití bezdrátového internetu než u počítačů značky Y obvykle používaných v ECB.

32      V reakci na argumenty žalobce následně Výkonná rada požádala panel pro šetření o přípravu informace obsahující jeho připomínky, jeho zjištění a výsledky jeho rozhovorů/výslechů provedených do 26. července 2010.

33      Dopisem ze dne 30. září 2010 podal žalobce zvláštní opravný prostředek proti rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010. Tento opravný prostředek byl rozhodnutím Výkonné rady ECB ze dne 23. listopadu 2010 zamítnut.

34      Téhož dne, 23. listopadu 2010, po posouzení situace žalobce po jeho písemných připomínkách přijala Výkonná rada nové rozhodnutí potvrzující rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010. V tomto novém rozhodnutí bylo uvedeno, že bylo přijato poté, co Výkonná rada požádala panel pro šetření, aby připravil zprávu reprodukující jeho vyjádření k připomínkám formulovaným žalobcem. Důvody dočasného odvolání žalobce z funkce byly zaprvé zjištění Výkonné rady, že některé připomínky předložené žalobcem neodpovídaly některým vyjádřením a závěrům vysloveným panelem; zadruhé neexistence vysvětlení ze strany žalobce ohledně 127 předmětů, v souvislosti se kterými byl obviněn, že hrubě porušil pracovní povinnosti, neboť jeho připomínky nebyly takové povahy, aby uvedená obvinění byla shledána dostatečně nepravděpodobnými nebo zjevně nepodloženými, a zatřetí, pokračování vyšetřování úřadu OLAF v rámci jeho vyšetřování. Dopis oznamující toto rozhodnutí obsahoval výňatky z prozatímních závěrů panelu, ze kterých Výkonná rada uvedla, že vycházela.

35      V lednu 2011 informovala ECB žalobce o svém rozhodnutí zahájit vůči němu řízení ve věcech invalidity.

36      Rozhodnutím ze dne 15. března 2011 zamítla Výkonná rada ECB zvláštní opravný prostředek, podaný žalobcem dne 21. ledna 2011 proti rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2010, které potvrdilo rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010.

37      Dne 16. března 2011 informoval generální ředitel GŘ pro lidské zdroje žalobce, že od 28. března 2011 již nebude pobírat plat, nýbrž odpovídající příspěvek v invaliditě.

38      Dne 22. března 2011 byl žalobce úřadem OLAF vyzván k účasti na slyšení stanoveném na 12. a 13. května 2011.

39      Podáním došlým soudní kanceláři Soudu dne 2. února 2011 podal žalobce žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem F‑7/11 a směřující ke zrušení rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010 a podáním došlým soudní kanceláři Soudu dne 25. května 2011 žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem F‑60/11 a směřující ke zrušení rozhodnutí ze dne 23. listopadu 2010 potvrzujícího rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010, tedy dvou rozhodnutí, kterými ho ECB zbavila funkce.

40      Rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, AX v. ECB (F‑7/11 a F‑60/11, EU:F:2012:195), zamítl Soud obě dvě žaloby a uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

2.     Ke zprávě o činnosti panelu

41      Ze spisu vyplývá, že panel pro šetření sice svoji práci ke dni 26. července 2010, tedy dni, kdy mu byla tato věc doručením oznámení úřadu OLAF o zahájení jeho vyšetřování odňata, nedokončil, avšak vypracoval zápis prací, které do té doby vykonal, v podobě zprávy o činnosti („Activity Report“, dále jen „zpráva o činnosti panelu“) ze dne 15. března 2011. Tato zpráva měla za cíl podat zprávu o „prozatímním hodnocení, provedeném panelem pro šetření ke dni 26. července 2010, pracovních důvodů vedoucích k nákupu jednotlivých kategorií sporných předmětů, jakož i konzistentnosti podaných vysvětlení“.

42      Zpráva o činnosti panelu byla předána GŘ pro lidské zdroje o rok později, dne 22. března 2012, osobou odpovědnou za šetření, a sice ředitelem interního auditu. Toto předání bylo odůvodněno skutečností, že uvedená zpráva „obsahovala informace, které nebyly obsaženy v závěrečné zprávě úřadu OLAF [zmíněné v bodě 51 tohoto rozsudku] a které by mohly přinést dodatečné důkazy, včetně případně polehčujících nebo přitěžujících okolností, které by [GŘ pro lidské zdroje] mohlo vzít v úvahu v rozhodnutí o tom, zda zahájí disciplinární řízení“. Ředitel interního auditu také upřesnil, že zpráva o činnosti panelu „jednoduše, ve zkrácené podobě, odráží souhrn vyjádření a výsledků pohovorů získaných do 26. července 2010 a že [je vhodné] jasně rozlišovat mezi touto zprávou a ‚odůvodněnou zprávou popisující skutečnosti a okolnosti věci, jakož i existenci nebo absenci dostatečných důkazů na podporu tvrzeného porušení‘“, tedy v projednávaném případě zprávou ve smyslu článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance a čl. 6 odst. 14 oběžníku č. 1/2006.

3.     Ke zprávě úřadu OLAF

 K vedení vyšetřování

43      OLAF v rámci svého vyšetřování požádal ECB dopisem ze dne 29. července 2010 o informace, které mu byly poskytnuty dopisem ze dne 6. srpna 2010. Vyšetřovací tým úřadu OLAF rovněž vykonal od 20. do 24. září 2010 misi na místě, během které uskutečnil pohovory s dvanácti zaměstnanci ECB jako „svědky“. Dne 19. prosince 2010 OLAF rovněž vyslechl dalšího zaměstnance Banky.

44      Dne 23. března 2011 se členové panelu pro šetření dostavili do prostor OLAF a při té příležitosti sdělili své postřehy k jednotlivým kategoriím předmětů nakoupených odborem administrativních služeb, představili své prozatímní hodnocení skutkového stavu k datu 26. července 2010 a v této souvislosti odpovídali na otázky OLAF.

45      Ze spisu vyplývá, že panel pro šetření poskytl asistenci při vedení vyšetřování OLAF. V rámci této asistence OLAF dopisem ze dne 29. března 2011 požádal ECB, aby mu poskytla kopii zprávy o činnosti panelu, kterou tento zmínil v jedné ze svých odpovědí na žádosti OLAF o informace.

46      Dne 30. března 2011 předal ředitel ředitelství interního auditu, jako osoba odpovědná za šetření, úřadu OLAF zprávu o činnosti panelu, přičemž jej upozornil na „skutečnost, že tato zpráva odráží výhradně činnost panelu pro šetření ke dni 26. července 2010, [tedy] k datu, kdy byla ECB informována úřadem OLAF o zahájení vyšetřování v této věci a kdy tak ukončila [původní] správní šetření. V důsledku toho hlavní postřehy a prozatímní hodnocení panelu pro šetření ohledně [třinácti] kategorií sporných nákupů provedených odborem administrativních služeb nemohou být v žádném případě vykládány jako konečné závěry o každé z těchto kategorií nebo kterékoli jiné okolnosti uvedené ve spise“.

47      Z důvodu nedostupnosti žalobce jej OLAF vyzval k předložení vyjádření nebo připomínek ke shrnutí tvrzení, která se jej týkají, nejpozději do 31. srpna 2011, a kromě toho mu položil několik otázek.

48      Dne 30. srpna 2011 předala ECB právnímu poradci žalobce některé dokumenty, celé nebo jen jejich části, o které právní poradce žalobce požádal dne 26. srpna 2011. Dopisem ze dne 30. srpna 2011 žalobce prostřednictvím právního poradce odpověděl na tři hlavní otázky vznesené úřadem OLAF v dopise ze dne 13. července 2011 a předložil připomínky k pracovním důvodům vedoucím ke sporným nákupům a k jejich vztahu k funkcím a pravomocem odboru administrativních služeb vedeného žalobcem.

49      Pokud jde o seznam sporných nákupů provedených odborem administrativních služeb, žalobce úřadu OLAF připomněl, že byl vyzván již panelem pro šetření dne 29. června 2010, aby v tomto ohledu předložil vyjádření. Zejména zdůraznil, že nepovažuje za závadné nosit vybavení ve vlastnictví ECB do svého bydliště, protože mu to umožňovalo dokončit jejich nastavení a zprovoznění, a tím ušetřit čas útvaru. Tvrdil, že nikdy nenařídil nákup zboží z rozpočtu Banky pro osobní nebo soukromé použití a že v každém případě jeho rodina a on sám byli vždy hojně vybaveni výpočetní a fotografickou technikou z vlastních zdrojů. V odpovědi úřadu OLAF rovněž uvedl, že nikdy nevydal instrukci k použití některých rozpočtových položek odboru administrativních služeb k dotčeným nákupům, protože určení konkrétní vhodné rozpočtové položky podle dotčeného nákupu příslušelo zástupci vedoucího odboru.

50      Po určení zaměstnance, který schválil přibližně třetinu sporných nákupů, a sice zástupce vedoucího odboru, OLAF tohoto zaměstnance dne 13. října 2011 vyslechl.

 K závěrům zprávy úřadu OLAF

51      Po ukončení vyšetřování přijal OLAF závěrečnou zprávu, ve které doporučil, aby v souvislosti se žalobcem bylo vyšetřování zastaveno a bylo zahájeno disciplinární řízení (dále jen „zpráva úřadu OLAF“). Tato zpráva, doplněná o doporučení pro ECB a vypracovaná dne 8. listopadu 2011, byla ECB předána dne 27. ledna 2012. OLAF informoval žalobce o zastavení vyšetřování vedeným tímto úřadem dne 23. ledna 2012.

52      Ze zprávy úřadu OLAF vyplývá, že jeden zaměstnanec ECB, který si přál zůstat utajen [dále jen „oznamovatel“ („whistleblower“)] odhalil existenci možných nesrovnalostí, ke kterým došlo v odboru administrativních služeb. Tyto nesrovnalosti se týkaly nákupu dvou přenosných navigačních systémů, které provedl žalobce v průběhu roku 2010, přestože všechny oficiální vozy ECB byly již takovými systémy vybaveny z výroby, jakož i dalších nákupů: několik LED světlometů, tří fotoaparátů, z nichž jeden byl profesionální kvality, jakož i četných přenosných počítačů a příslušenství. Oznamovatel zmínil, že měl dojem, že žalobce, který měl vážné finanční problémy, prodával vybavení nakoupené z prostředků svého útvaru dále a zisk si ponechával.

53      Co se týče nákupu přenosných počítačů značky X, která se v ECB nepoužívala, a souvisejícího příslušenství, úřad OLAF uvedl, že takové nákupy výpočetní techniky nespadají do pravomocí odboru administrativních služeb. OLAF konstatoval, že i když existují odkazy na projekt vybavení zasedacích místností jedné z budov ECB bezdrátovým internetem, týkal se tento projekt GŘ pro informační systémy a v rámci tohoto projektu nebyl zakoupen žádný přenosný počítač. V každém případě byl úřad OLAF toho názoru, že okolnost, že dotčené přenosné počítače byly nakoupeny žalobcem delší dobu před zahájením tohoto projektu, dále podporuje pochybnosti o účelnosti takových nákupů. OLAF tak dospěl k závěru, že nákup této kategorie výrobků nemůže vysvětlit žádný platný pracovní důvod.

54      Pokud jde o nákupy digitálních fotorámečků („electronic photo frames“) a čteček elektronických knih („e-books“), OLAF rovněž dospěl k závěru, že neexistuje pracovní důvod, který by mohl odůvodnit takové nákupy, které se netýkají pravomocí odboru administrativních služeb.

55      Stejně tak v případě nákupu „[j]iných počítačů a souvisejícího příslušenství“ („[o]ther computers and related accessories“) úřad OLAF uvedl, že takové nákupy nespadaly do pravomocí odboru administrativních služeb a odůvodnění uvedené žalobcem a zástupcem vedoucího odboru, a sice práce na dálku, kontinuita práce a výpůjčky zaměstnancům Banky pro schůzky a prezentace, odporovalo prohlášením svědků, které vyslechl. OLAF tedy dospěl k závěru, že neexistoval pracovní důvod, který by mohl uvedené nákupy odůvodnit.

56      Pokud jde o nákup přenosných navigačních systémů, OLAF konstatoval, že odůvodnění uvedenému žalobcem, a sice vyhovět potřebám řidičů ECB na jejich dlouhých cestách Německem a po Evropě, jasně odporovala prohlášení samotných řidičů a zástupce vedoucího odboru, podle kterých služební vozy Banky již byly z výroby vybaveny zabudovanými navigačními systémy. Pro takové nákupy tedy podle OLAF žádný platný pracovní důvod neexistoval.

57      V souvislosti s nákupem jiných počítačů a příslušenství OLAF konstatoval, že tyto nákupy měly být centralizovány na úrovni GŘ pro informační systémy a že z pohledu pracovních potřeb odboru administrativních služeb nebyly odůvodněné.

58      Dále byl OLAF toho názoru, že nákup dvanácti telefonů BlackBerry a dalších mobilních telefonů, jakož i uzavření smluv o poskytování mobilních telefonních služeb na období 2007/2010, nebyly odůvodněny pracovními důvody a že pořízení tohoto zboží a služeb nespadalo do pravomocí odboru administrativních služeb.

59      Pokud jde o pořízení čtyř digitálních fotoaparátů v roce 2007 a 2010, OLAF odmítl jako vysvětlující důvod uvedený žalobcem připustit skutečnost, že dotčené fotoaparáty byly použity pro zajištění kvality a on-line katalog útvaru. Vysvětlení poskytnutá žalobcem pro zdůvodnění odnesení dvou z těchto fotoaparátů do svého bydliště, a sice nutnost je seřídit, nabít a přečíst návod k jejich použití, OLAF odmítl zejména proto, že žalobce nepřinesl uvedené návody k použití spolu s fotoaparáty.

60      Stran pořízení tiskáren byl OLAF toho názoru, že pokud v odboru administrativních služeb existovala taková potřeba, měl je pořídit prostřednictvím GŘ pro informační systémy. Stejné zjištění úřad OLAF učinil i v souvislosti s nákupem produktů značky Logitech.

61      Pokud jde o nákup jednoho televizoru, obrazovek a projektorů, připustil OLAF, že nákup jednoho televizoru a jedné obrazovky mohl být odůvodněn potřebami řidičů ECB. Naproti tomu OLAF neshledal žádné platné odůvodnění pro nákup projektorů a obrazovek údajně určených k použití pro prezentace v kancelářích a zasedacích místnostech.

62      K nákupu konzolí a počítačových her, zejména počítačového programu nazvaného „Body for LIFE companion“ určeného k plánování denních sportovních aktivit a hry obsahující logo týmu amerického fotbalu, uvedl OLAF, že řidiči ECB popřeli, že by toto vybavení pro rekreační aktivity měli k dispozici, ačkoli žalobce uvedl pro zdůvodnění těchto pořízení opak.

63      OLAF dospěl k závěru, že v období od října 2007 do března 2010 nakoupil odbor administrativních služeb 127 výrobků výpočetní techniky a souvisejících produktů, celkem 411 jednotlivých předmětů, v celkové hodnotě přibližně 65 000 eur, a to z rozpočtové položky „Podpora administrativních služeb […]“ („Administrative Services Support […]“) centralizovaného rozpočtu odboru administrativních služeb. Schvalující osobou u dvou třetin těchto výdajů byl žalobce a zbývající třetina byla schválena zástupcem vedoucího odboru.

64      OLAF konstatoval, že ECB byla schopna dohledat nebo určit umístění 95 dotčených předmětů, kdežto umístění zbývajících 316 předmětů v odhadované hodnotě ve výši 40 674,74 eura bylo stále neznámé. Z důvodu skutečnosti, že žádný z těchto předmětů nebyl inventarizován v logistickém systému vybavení („Equipment Logistics System“, dále jen „systém ‚ELS‘ “) určeném pro tyto účely nebo v jakémkoli jiném systému inventarizace ECB, bylo obtížné určit místo, kde se nacházely. Nicméně OLAF uvedl, že nenalezl žádné důkazy potvrzující podezření, podle kterých žalobce dotčené předměty zpronevěřil nebo že tyto předměty měly být ukradeny nebo zpronevěřeny zaměstnancem ECB. A tak přestože dotčená pořízení představovala porušení pracovních povinností, nedoporučil OLAF zahájení soudního řízení.

65      Kromě závěrů vyšetřování dal OLAF ECB několik doporučení, a sice zaprvé aby prošetřila finanční toky v odboru administrativních služeb, aby zamezila tomu, aby je přímý podřízený spolupodepisoval, protože z toho nevyplývá žádná přidaná hodnota pro kontrolu schvalující osoby z důvodu zřejmého nedostatku nezávislosti podřízeného; zadruhé aby racionalizovala centralizovaná rozpočtová centra podobná tomu v odboru administrativních služeb, aby zvýšila transparentnost systému nákupů používaného uvedeným odborem; zatřetí aby zajistila, že postupy v odboru administrativních služeb striktně dodržují rozpočtovou zásadu specifikace a zaručují zdravé finanční řízení, a začtvrté aby revidovala úroveň vnitřní kontroly, která je obecně spíše nižší, jak uvnitř odboru administrativních služeb, tak v dozoru nad tímto odborem.

4.     K disciplinárnímu řízení zahájenému podle článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance

 K zahájení disciplinárního řízení a vztahu k článku 8.3.2

66      Po vydání zprávy úřadu OLAF byl žalobce vyslechnut vedoucím odboru „Personální politika a vztahy se zaměstnanci“ GŘ pro lidské zdroje, jakož i dvěma členy odboru odpovědného za vztahy se zaměstnanci („Staff Relations Division“), na základě článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance (dále jen „vyšetřovací komise“). E‑mailem ze dne 24. srpna 2012 zaslal žalobce vyšetřovací komisi některé dokumenty. Dne 18. října 2012 podal žalobce vyjádření k návrhu zprávy, jež mu byl předán dne 26. září 2012, dne 19. listopadu 2012 přijalo ředitelství pro lidské zdroje zprávu podle článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance, nazvanou „Zpráva o možném porušení pracovních povinností […]“ (dále jen „zpráva podle článku 8.3.2“).

67      Zpráva podle článku 8.3.2 uvádí zejména následující:

„[…]

Tato zpráva byla připravena GŘ [pro lidské zdroje] na základě článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance za účelem prezentace skutečností a okolností vztahujících se k možnému porušení pracovních [povinností žalobcem] ve vztahu k jeho účasti na nákupech provedených odborem administrativních služeb a jeho odpovědnosti za tyto nákupy. […]

Byla připravena na základě [zaprvé] zprávy […] úřadu OLAF, [zadruhé] informací poskytnutých [ředitelstvím interního auditu] ohledně činností panelu pro šetření […] do 26. července 2010, datu, kdy bylo [původní] správní šetření přerušeno, [zatřetí] informací poskytnutých [žalobcem] a [začtvrté] ostatních administrativních informací známých GŘ [pro lidské zdroje].

[…]

Pod [vedením žalobce] nakoupil [odbor administrativních služeb] 127 produktů [výpočetní techniky a produktů souvisejících], které představovaly 411 jednotlivých samostatných předmětů, u kterých lze zpochybňovat pracovní důvod ve vztahu k úkolům [tohoto odboru].

[…]

Z těchto 411 samostatných předmětů nakoupených [odborem administrativních služeb] pod [vedením žalobce] dokázala ECB získat nebo zjistit umístění 95 předmětů. Umístění 316 předmětů zůstává neznámé. Odhadovaná hodnota těchto chybějících předmětů je oceněna na 40 674,74 eura.

Z toho důvodu, že žádný z těchto předmětů nebyl inventarizován ani v [systému ‚ELS‘], ani v žádném jiném inventárním systému ECB, stalo se zjištění umístění chybějících předmětů […] obtížnějším. Podle [žalobce] skutečnost, že předměty nebyly evidovány v žádném inventárním systému, nečiní zjištění jejich umístění obtížnou. Z jeho pohledu jsou možná […] následující vysvětlení: i) předměty se stále nacházejí někde ve skladech ECB a nebyly nalezeny z důvodu nedostatečné kontroly; avšak z pohledu [žalobce] lze pochybovat, že by se jednalo o tento případ, neboť osoby z [odboru administrativních služeb,] které tyto předměty do skladů uložili, by si přesně pamatovaly, kde byly předměty uloženy, a to s [inventárním] systémem nebo bez něj; ii) předměty byly přemístěny [jinam] zaměstnanci mimo [uvedeného odboru] ([zaměstnanci] ostatních odborů nebo externích společností, které měly přístup do skladů) nebo iii) předměty byly odneseny jednou nebo několika osobami buď s cílem pokusit se [žalobce] obvinit, nebo pro vlastní prospěch.

[…]“

68      Zpráva podle článku 8.3.2 vyjmenovávala rovněž řadu přitěžujících a polehčujících okolností týkajících se dotčených jednání žalobce.

69      Dopisem ze dne 29. listopadu 2012 byl žalobce informován o rozhodnutí přijatém Výkonnou radou dne 27. listopadu 2012 o zahájení disciplinárního řízení, jakož i o určení složení disciplinární komise, totiž bývalého člena Soudu jako předsedy a čtyř zaměstnanců různých generálních ředitelství ECB, jakož i náhradníků. Rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení výslovně uvádělo, že se nezakládá na zprávě o činnosti panelu, nýbrž na zprávě podle článku 8.3.2, jejíž jedna kopie byla v této souvislosti předána žalobci.

70      Výhrady vznesené proti žalobci se týkaly toho, že jako osoba odpovědná za odbor administrativních služeb inicioval, schválil nebo povolil nákupy zboží, které nesouviselo s pravomocemi tohoto odboru nebo pro které centralizovaný rozpočet uvedeného odboru nebylo určeno; že nedokončil některé úkoly a nevykonával své pravomoci s požadovanou úrovní řádné péče a nespravoval rozpočtové prostředky takovým způsobem, aby dosáhl co nejvyšší účelnosti, účinnosti a hospodárnosti, a že několikrát porušil loajalitu vůči svým kolegům nebo nepřijal veškerá rozumná a vhodná opatření, aby co nejvíce omezil náklady a výdaje ECB, čímž porušil čl. 4 písm. a) pracovního řádu, ustanovení kodexu chování, jakož i články 0.1.1, 0.4 a 0.5 pravidel pro zaměstnance a kapitoly 7 a 8 Příručky týkající se organizačních postupů. Žalobci byla rovněž vytčena skutečnost, že se jednak velký počet předmětů patřících Bance nacházel mimo prostory Banky a že nedodržoval povinnost dbát o majetek Banky, a jednak nebyl schopen vysvětlit, kde se nachází velké množství předmětů nakoupených odborem administrativních služeb. Kromě toho mu bylo vytčeno špatné řízení rozpočtových prostředků.

 Ke stanovisku disciplinární komise

71      Dopisem ze dne 4. prosince 2012 požadoval žalobce odvolání dvou členů disciplinární komise a náhradníka jednoho z těchto dvou členů, jakož i plný přístup ke všem informacím a dokumentům v držení Banky.

72      V tomto ohledu žalobce požádal disciplinární komisi o přístup k některým dokumentům, mezi nimi ke zprávě o činnosti panelu. Protože disciplinární komise tento dokument neměla k dispozici, požádala dne 11. prosince 2012 ředitelství interního auditu, aby jí jej poskytlo, aby mohla posoudit jeho relevanci pro právo žalobce na obhajobu. Zpráva o činnosti panelu byla předána ECB disciplinární komisi a disciplinární komise informovala žalobce dopisem předsedy ze dne 11. ledna 2013, že po přezkoumání relevantnosti požadovaného dokumentu a jeho přidané hodnotě ve vztahu k dokumentaci, která již byla žalobci poskytnuta, odmítá vyhovět žádosti o poskytnutí zprávy o činnosti panelu. Disciplinární komise svůj postoj vysvětlila takto:

„[…] Dále byly vzaty v úvahu různé další důvody, pokud to bylo vhodné, včetně identifikace třetích stran a potřeby vyhnout se prodloužení [řízení]. Postoj disciplinární komise je ten, že prostřednictvím dokumentů, které již byly [žalobci] dodány, je [jeho] právo na obhajobu především ve vztahu k otázce přístupu [k dokumentům] plně zaručeno. Disciplinární komise má rovněž za to, že zpráva [podle článku 8.3.2] neobsahuje žádnou skutečnost, která by mohla být prokázána výhradně nebo podstatně odkazem na jiné dokumenty než na ty, které má [žalobce] již v držení.

[…]“

73      Naopak zpráva úřadu OLAF byla Bankou poskytnuta žalobci dne 5. prosince 2012 v plném znění.

74      Žalobce dne 29. ledna 2013 předložil disciplinární komisi písemné vyjádření, zejména „[s]dělení obhajoby […]“ a konečnou a doplněnou verzi tohoto sdělení jí předložil po slyšení uvedenou komisí dne 30. ledna 2013 (dále jen „sdělení obhajoby“). Ze zápisu z tohoto slyšení vyplývá, že žalobce znovu napadl odepření přístupu k některým dokumentům ze strany ECB. V tomto ohledu tvrdí, že Bance nepřísluší hodnotit, které dokumenty jsou relevantní pro jeho obhajobu, a že podle něj nikoli všechny informace obsažené ve zprávě podle článku 8.3.2 mohou být prokázány pouze na základě dokumentů, které má ve svém držení.

75      Žalobce během slyšení před disciplinární komisí připomněl, že částky sporných nákupů byly relativně omezené a představovaly jen malé procento rozpočtu, za který byl odpovědný, že tyto nákupy byly viditelné, a proto kontrolovatelné účetním útvarem, útvarem interního auditu a útvarem kontroly ECB. Žalobce popřel, že by svým spolupracovníkům dal příkaz, aby pořízené vybavení nezaznamenávali do systému „ELS“.

76      Co se týče přístupu k oceňování zaměstnanců odboru administrativních služeb dary nízké hodnoty, žalobce v souvislosti s digitálními fotorámečky tvrdil, že tuto praxi ukončil, když mu jeho nadřízení sdělili, že ji neschvalují. Skutečnost, že si domů přinesl různé vybavení, odůvodnil svým sklonem pracovat doma, přičemž zdůraznil, že třetina předmětů, které vrátil, byly knihy z knihovny ECB, druhá třetina byla tvořena standardním vybavením, jako jsou mobilní telefony, přenosné počítače a batohy a poslední třetina odpovídala vybavení, které si domů přinesl, aby jej nakonfiguroval nebo se s ním seznámil před tím, než dá zaměstnancům svého odboru instrukce týkající se jeho používání.

77      Žalobce disciplinární komisi rovněž vysvětlil, že na sporné zboží nevypsal zadávací řízení proto, že jejich jednotková nákupní cena byla nižší než 10 000 eur. V souvislosti s pořízením čteček elektronických knih zdůraznil, že v odboru administrativních služeb byl kladen důraz na hospodárné zacházení s papírem a že bylo dohodnuto, že v tomto odboru bude vyzkoušena možnost používat toto vybavení všemi zaměstnanci, a to na všech úrovních řízení.

78      Ohledně nákupu počítačového programu pro cvičení, podle kterého lze snížit váhu spálením kalorií, žalobce vysvětlil, že tento počítačový program navrhující cvičení mohl být užitečný pro udržování řidičů ECB ve formě. Potvrdil, že si nevyžádal názor zdravotního útvaru ECB na toto použití ani neověřoval, zda tato iniciativa nezdvojovala již existující zdravotní programy v Bance. K přenosným navigačním systémům žalobce uvedl, že někteří řidiči si stěžovali na zastaralost některých systémů, kterými byly vybaveny vozy ECB, a že se tedy dohodli na nákupu nových moderních přenosných zařízení spíše než na modernizaci zabudovaných navigačních přístrojů, kterými byly vozy ECB vybaveny.

79      Když byl žalobce dotazován na své přání vstoupit opětovně do služeb ECB, sdělil disciplinární komisi, že je připraven znovu vstoupit do zaměstnání, i kdyby to pro něj i další osoby mohlo být choulostivé.

80      Disciplinární komise přijala stanovisko dne 5. dubna 2013 (dále jen „stanovisko disciplinární komise“). Pokud jde o řízení před ní vedené a o přístup k dokumentům, vyslovila se disciplinární komise následujícím způsobem:

„[C]elé řízení bylo vedeno v souladu s použitelnými ustanoveními a za plného dodržování základních práv [žalobce]. Disciplinární komise je zejména jednomyslně toho názoru, že námitky vznesené v [bodě] 14 stanoviska [žalobce] nejsou podložené, a pokud jde konkrétně o námitku týkající se omezeného přístupu k některým dokumentům, zdůrazňuje, že před předložení věci i po něm byl [žalobci] předán významný počet a rozsah dokumentů, aby mu bylo umožněno připravit svou obhajobu. Předávání dalších dokumentů by vedlo jen k neužitečnému prodlužování řízení, a případně by mělo negativní vliv na zájmy třetích osob, aniž by to obhajobě [žalobce] přineslo jakoukoli přidanou hodnotu“.

81      Porušení pracovních povinností, která jsou žalobci vytýkána, disciplinární komise rozdělila do tří kategorií následujícím způsobem:

„i)      [Žalobce] navrhl nebo schválil významný počet nákupů, které nespadaly do pravomoci [odboru administrativních služeb] nebo nebyly v souladu s politikami platnými v ECB. [Žalobce] v některých případech neprokázal zdravý a konstruktivní pracovní vztah vůči GŘ pro informační systémy, v některých případech otevřeně porušil zamítnutí některých nákupů[, které zamýšlel,] ze strany GŘ pro informační systémy, a jevil se tak více jako osoba, která s GŘ pro informační systémy soutěžila. Rovněž úmyslně porušil pokyny Výkonné rady týkající se užívání vybavení pro práci na dálku. V tomto ohledu lze zmínit počítače [značky X], počítače [‚]pro případ krize[‘], mobilní telefony a smlouvu s [telefonním operátorem, který mezi červencem 2008 a dubnem 2010 poskytl služby v hodnotě 17 162,49 eura].

ii)      [Žalobce] navrhl nebo schválil významný počet nákupů, které nebyly odůvodněny identifikovanými a zdokumentovanými pracovními potřebami nebo pro které nebyly pracovní důvody a proveditelnost řešení dostatečně prokázány. Mezi takové nákupy patřily počítače údajně určené pro prostor pro návštěvníky, počítače [‚]pro případ krize[‘], nákladný digitální fotoaparát a jeho [rovněž] nákladné příslušenství, čtečky elektronických knih a mini-světlomety. Tyto nákupy způsobily ECB významnou finanční škodu.

iii)      [Žalobce] nezavedl žádný systém monitorování nakoupeného zboží ani nepověřil žádnou osobu z [odboru administrativních služeb], aby tak učinila, čímž tyto nakoupené předměty vystavil [riziku] ztráty. Skutečnost, že [žalobce] měl velké množství majetku ECB ve svém držení mimo prostory ECB, aniž byl schopen podat v tomto ohledu vysvětlení, zhoršuje jeho porušení povinnosti řádné péče při správě nakoupeného zboží.“

82      Disciplinární komise tedy došla k závěru, že žalobce po dlouhé období opakovaně porušil čl. 4 písm. a) pracovního řádu, kodex chování, především články 2, 2.2, 4.1 a 4.2 uvedeného kodexu, jakož i kapitoly 7 a 8 Příručky týkající se organizačních postupů, čímž Bance úmyslně způsobil finanční škodu. Disciplinární komise měla za to, že „[p]orušení pracovních povinností [žalobcem] [jsou] velmi závažná a že do určité míry představují úmyslné porušení pravidel platných v ECB“, a to tím spíše že se jich dopustil vedoucí odboru odpovědný za ochranu finančních zájmů ECB.

83      Disciplinární komise projednala otázku, zda taková úmyslná a trvající porušení pracovních povinností, ke kterým docházelo během dlouhé doby, mohou odůvodnit propuštění z disciplinárních důvodů. V tomto ohledu byla disciplinární komise toho názoru, že je třeba vzít v úvahu jeden faktor, totiž vnější pověst ECB jako unijního orgánu a strážkyně peněz evropských daňových poplatníků, jakož i její roli vzorové správy, která je efektivní a zodpovědná, řízená nezištnými zaměstnanci. Většina disciplinární komise souhlasila s uložením takové sankce, pokud by kromě jiného bylo konstatováno, že porušení pracovních povinností byla vedena rovněž sledováním osobního zájmu, což by nevratně poškodilo vztah důvěry mezi ECB a žalobcem. K této otázce osobního zájmu se ani po diskuzi necítila většina disciplinární komise být plně přesvědčena o tom, že takový osobní zájem „může být v užším slova smyslu prokázán bez nejmenších pochyb“, zejména s ohledem na zjištění a závěry úřadu OLAF.

84      Disciplinární komise vzala v úvahu polehčující okolnosti uvedené ve zprávě podle článku 8.3.2, a sice nedostatky v interních kontrolách provedených v odboru administrativních služeb před tím, než byl žalobce jmenován do funkcí; zvláštní strukturu tohoto odboru, která měla v hierarchii jen málo vysokých pozic, a tak na odpovědných osobách tohoto odboru leželo více odpovědnosti, jakož i velmi dobré výkony žalobce, potvrzené jeho hodnotícími zprávami, a doporučila jako vhodnou sankci zařazení do platové třídy nižší o dvě kategorie, tedy zařazení do nižší platové třídy, které ho vrátilo na platovou úroveň, ve které se nacházel před svým povýšením na vedoucího odboru administrativních služeb v roce 2007.

5.     K napadenému rozhodnutí

85      Dopisem ze dne 24. dubna 2013 podal žalobce vyjádření ke stanovisku disciplinární komise. Dne 16. května 2013 předložilo GŘ pro lidské zdroje Výkonné radě ECB návrh rozhodnutí, které obsahovalo uložení sankce v souladu se stanoviskem disciplinární komise.

86      Výkonná rada ECB se během zasedání dne 21. května 2013 přesto rozhodla uložit žalobci sankci propuštění z Banky. Z přípravných prací k rozhodnutí Výkonné rady vyplývá, že došla k závěru, že žalobce porušením pracovních povinností, které měl jako manažer, jež disciplinární komise identifikovala a dotyčný napadl, „nenapravitelně poškodil vztah důvěry nezbytný mezi orgánem ECB oprávněným ke jmenování a jejími zaměstnanci“.

87      Rozhodnutím ze dne 28. května 2013 uložila Výkonná rada ECB žalobci sankci propuštění s výpovědní dobou stanovenou v čl. 44 bodě ii) pracovního řádu (dále jen „napadené rozhodnutí“). V tomto rozhodnutí Výkonná rada zejména uznala jako přitěžující okolnost skutečnost, že „[žalobce] se dopustil porušení pracovních povinností jako manažer mající povinnost chránit pověst a finanční zájmy ECB“, a zároveň v tomto ohledu zdůraznila, že „ECB zakládá svou důvěryhodnost jakožto evropský orgán […] na roli vzorové správy[,] efektivní a zodpovědné[,] řízené zaměstnanci, [kteří jsou] naprosto bezúhonní“.

88      Dopisem ze dne 16. července 2013 vyzval právní poradce žalobce Výkonnou radu ECB, aby potvrdila, že napadené rozhodnutí je založeno pouze na dokumentech vyjmenovaných v uvedeném rozhodnutí, totiž na zprávě úřadu OLAF, rozhodnutí ze dne 4. srpna 2010, zprávě podle článku 8.3.2, oznámení údajných porušení pracovních povinností žalobce, podaném ECB německému státnímu zastupitelství dne 6. března 2013, stanovisku disciplinární komise, zápisu ze slyšení žalobce disciplinární komisí a písemných vyjádřeních dotyčného předložených disciplinární komisi dne 29. ledna 2013. Pokud by tomu tak nebylo, požádal právní poradce žalobce ECB, aby mu byly poskytnuty ostatní dokumenty v držení Výkonné rady, na kterých je založeno. Právní poradce žalobce kromě toho připomněl, že žalobce jeho prostřednictvím požádal generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje o kopii dopisu ze dne 6. března 2013 zaslaného ECB německému státnímu zastupitelství.

89      Dopisem ze dne 16. září 2013 odpověděl generální ředitel GŘ pro lidské zdroje a žalobci označil dokumenty, ze kterých Výkonná rada ECB vycházela při přijetí napadeného rozhodnutí. Mezi těmito dokumenty nebyla uvedena ani zpráva o činnosti panelu, ani dokument týkající se oznámení ECB německému státnímu zastupitelství ze dne 6. března 2013.

 Návrhová žádání účastníků řízení a řízení

90      Žalobce navrhuje, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        v důsledku toho nařídil znovupřijetí žalobce na jeho pracovní místo a odpovídající zveřejnění za účelem očištění jeho dobrého jména;

–        v každém případě nařídil náhradu utrpěné nemajetkové újmy ohodnocené ex aequo et bono částkou 20 000 eur;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

91      ECB v podstatě navrhuje, aby Soud:

–        prohlásil žalobu za neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu veškerých nákladů řízení.

92      V replice vznesl žalobce otázku, zda by nebylo vhodné, aby Soud v rámci organizačních procesních opatření nařídil ECB předložení všech dokumentů souvisejících s komunikací tohoto orgánu s německým státním zastupitelstvím a úřadem OLAF.

93      ECB v duplice takový požadavek odmítla s tvrzením, že Soud nemá pravomoc požadovat dokumenty, které nesouvisí s tímto řízením, a že ve skutečnosti chce žalobce využít tohoto organizačního procesní opatření jen s cílem obejít odmítnutí jeho dopisu nazvaného „S[právní přezkoumání]“ („A[dministrative review]“), podaného dne 29. listopadu 2013 proti rozhodnutí ze dne 30. září 2013, kterým byla zamítnuta stejná žádost o přístup k dokumentům ECB.

94      Kromě toho vedle dupliky předložila ECB důvěrnou verzi zprávy o činnosti panelu určenou pouze pro Soud, aby mohl posoudit, že uvedený dokument neobsahuje jiné informace než ty, které se objevují ve zprávě podle článku 8.3.2. Banka požádala Soud, aby ji žalobci nezpřístupňoval.

95      Dopisem soudní kanceláře ze dne 17. června 2014 se Soud vzhledem k čl. 44 odst. 2 tehdy platného jednacího řádu dotázal Banky, z jakých důvodů by měla být zpráva o činnosti panelu považována za důvěrnou. Banka byla především požádána o vysvětlení, proč je pro tento dokument vhodné důvěrné zacházení, na rozdíl od zprávy úřadu OLAF a zprávy podle článku 8.3.2, na základě kterých ECB rozhodla o zahájení disciplinárního řízení a které byly žalobci předány v úplném znění. V tomto ohledu měla ECB Soudu zejména označit, které skutečnosti nebo informace obsažené ve zprávě o činnosti panelu se v ostatních dvou zprávách nevyskytují.

96      Dopisem ze dne 30. června 2014 vysvětlila ECB Soudu, že žalobci předala soubor důvěrných dokumentů, ze kterých vycházela disciplinární komise, a že ostatní dokumenty v jejím držení, které nebyly Výkonnou radou použity, tudíž mohly zůstat důvěrnými. V každém případě byly podle Banky všechny relevantní informace obsažené ve zprávě o činnosti panelu převzaty do zprávy podle článku 8.3.2. Nicméně za účelem zachování anonymity osob, které spolupracovaly na původním nedokončeném správním šetření, bylo vhodné žalobci zprávu o činnosti panelu nezpřístupňovat.

97      Dne 23. října 2014 položil Soud z titulu organizačních procesních opatření účastníkům otázky a požádal ECB, aby předložila některé dokumenty, mezi nimi nedůvěrnou verzi zprávy o činnosti panelu. Účastníci požadavkům Soudu řádně vyhověli a následně mohl každý z nich předložit vyjádření ke svým příslušným odpovědím.

98      Kromě toho žalobce dopisem ze dne 7. listopadu 2014 na základě článku 57 jednacího řádu podal nový návrh na předložení důkazů spočívajících převážně v korespondenci související s vrácením jeho osobních věcí ze strany ECB. ECB ve svém vyjádření ze dne 24. listopadu 2014 k tomuto návrhu žalobce hlavně zdůraznila, že k vrácení uvedených věcí došlo dne 30. května 2014, a obrátila se na Soud, aby posoudil, zda opožděnost předložení tohoto nového návrhu důkazů byla řádně odůvodněna. V tomto ohledu Soud rozhodl o přijetí tohoto nového návrhu důkazů.

 Právní otázky

1.     K návrhovému žádání směřujícímu ke znovupřijetí žalobce

99      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, použitelné rovněž na žaloby podané na základě článku 36.2 Protokolu o statutu ESCB a ECB, Soudu nepřísluší, aby vydával příkazy určené unijním orgánům (viz rozsudky Da Silva Pinto Branco v. Soudní dvůr, F‑52/09, EU:F:2010:98, bod 31, a DH v. Parlament, F‑4/14, EU:F:2014:241, bod 41).

100    Návrhové žádání žalobce směřující k jeho znovupřijetí do jeho funkce tedy musí být bez dalšího odmítnuto jako zjevně nepřípustné.

2.     K návrhovému žádání směřujícímu ke zrušení

101    Na podporu svého návrhového žádání směřujícího ke zrušení uvádí žalobce osm žalobních důvodů, vycházejících z:

–        porušení práva na obhajobu, článku 45 pracovního řádu, článku 8.3.11 pravidel pro zaměstnance a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, když mu ECB odmítla přístup k určitým dokumentům či informacím;

–        protiprávnosti článku 8.3.5 pravidel pro zaměstnance ve vztahu k zásadě nestrannosti a článku 47 Listiny;

–        porušení presumpce nevinny, zásady nestrannosti, jakož i článků 47 a 48 Listiny;

–        porušení povinnosti řádné péče v důsledku nedodržení zásady přiměřených lhůt;

–        porušení povinnosti uvést odůvodnění;

–        překročení pravomoci Výkonnou radou a porušení článku 8.3.17 pravidel pro zaměstnance;

–        zjevně nesprávného posouzení a porušení zásady proporcionality;

–        protiprávnosti článků 44 a 45 pracovního řádu, jakož i článku 8.3 pravidel pro zaměstnance, ve vztahu ke svobodě sdružování a právu na kolektivní vyjednávání zakotveným v článku 28 Listiny.

102    Za účelem posouzení těchto žalobních důvodů Soud úvodem připomíná, že podle čl. 9 písm. c) pracovního řádu „[z]ásady zakotvené v nařízeních, pravidlech a judikatuře použitelné na zaměstnance [unijních] orgánů jsou náležitě brány v úvahu při výkladu práv a povinností stanovených […] pracovním řádem.“

103    Takže v rozsahu, ve kterém disciplinární řízení stanovené v souboru norem použitelných na zaměstnance ECB vykazuje určité podobnosti s disciplinárním řízením stanoveným služebním řádem úředníků Evropské unie a pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropské unie, stanoveným nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68, ze dne 29. února 1968, naposledy pozměněném nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013 (dále jen „služební řád“), může unijní soud v tomto rozsahu v případě nutnosti obdobně použít judikaturu rozvinutou v souvislosti s disciplinárním řízením podle služebního řádu.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, článku 45 pracovního řádu, článku 8.3.11 pravidel pro zaměstnance a článku 47 Listiny

 Argumenty účastníků řízení

104    Žalobce vytýká ECB, včetně disciplinární komise, že mu nebyl neumožněn plný přístup ke všem informacím a dokumentům, které měla Banka k dispozici, zejména k těm v jeho prospěch, které mu mohly být k užitku při obhajobě jeho pozice. Žalobce má především za to, zaprvé že přístup k seznamům nákupů nestandardního vybavení, výpočetní techniky, počítačových programů a služeb technických konzultantů provedených v letech 2003 až 2010 GŘ pro informační systémy, GŘ pro vnitřní záležitosti, GŘ pro lidské zdroje a konečně útvarem, který je nyní ředitelstvím interního auditu, byl nezbytný pro výkon jeho práva na obhajobu. Totéž platí pro dokumenty ředitelství interního auditu týkajících se šetření zástupce vedoucího odboru.

105    Žalobce rovněž vytýká ECB, zadruhé že nevyhověla jeho žádosti o poskytnutí „veškeré dokumentace k řízení IT služeb a projektu organizačního rozvoje […], včetně prezentací […] a dokumentů řídícího výboru a Výkonné rady“, jakož i „veškeré dokumentace [odboru komunikace] k [projektům organizačního rozvoje], včetně prezentací […] a dokumentů řídícího výboru a Výkonné rady“.

106    Zatřetí žalobce uvádí nepředání zprávy o činnosti panelu, o jehož existenci se dozvěděl postupně v průběhu disciplinárního řízení. Zpráva podle článku 8.3.2 byla přitom zčásti založena na této zprávě o činnosti, a tak se v každém případě vzhledem k tomu, že se s ní seznámila disciplinární komise, aby mohla odpovědět na žádost o přístup k tomuto dokumentu, kterou předložil žalobce dne 4. prosince 2012, uvedený dokument nejpozději od data žádosti o zpřístupnění předložené disciplinární komisi stal podle žalobce nedílnou součástí jeho disciplinárního spisu. Uvedená komise musela být vzhledem k tomu, že se se zprávou o činnosti panelu seznámila, aby mohla dne 11. ledna 2013 rozhodnout o žádosti žalobce ze dne 4. prosince 2012, nevyhnutelně ovlivněna obsahem uvedené zprávy o činnosti při formulaci svého stanoviska. Žalobce rovněž tvrdí, že nemohl plně porozumět zprávě podle článku 8.3.2, neboť neměl k dispozici zprávu o činnosti panelu, a že obavy o zachování anonymity některých svědků nemohou převážit nad jeho právem na obhajobu. V odpovědi ze dne 6. listopadu 2014 na organizační procesní opatření žalobce nicméně připustil, že otázkou není nezbytně to, zda byl schopen porozumět zprávě podle článku 8.3.2, ale spíše zda byl oprávněn mít přístup k veškeré dokumentaci, již měla ECB k dispozici.

107    Začtvrté žalobce zdůraznil, že Výkonná rada ECB byla před přijetím napadeného rozhodnutí informována, že ředitelství interního auditu podalo oznámení německému státnímu zastupitelství a že napadené rozhodnutí výslovně odkazuje na toto předložení věci německým orgánům činným v trestním řízení. Toto tedy dokazuje, že tento aspekt představoval významný, či dokonce rozhodující důvod vedoucí Výkonnou radu k rozhodnutí o propuštění žalobce spíše než ke snížení jeho platové třídy. Za těchto podmínek neměla ECB právo odepřít mu přístup ke konkrétnímu obsahu tohoto sdělení německému státnímu zastupitelství, protože ECB jej využila k dalšímu postižení žalobce a odůvodnění zpřísnění sankce, která mu byla uložena. Žalobce kromě toho napadá opodstatněnost oznámení jeho případu německým orgánům činným v trestním řízení a zdůrazňuje, že OLAF nedoporučil, aby věc pokračovala soudní cestou.

108    Žalobce rovněž v souvislosti s odmítnutím disciplinární komise umožnit mu přístup ke zprávě o činnosti panelu ze dne 11. ledna 2013 napadá možnost disciplinární komise posoudit namísto žalobce, které dokumenty mohly pro jeho obhajobu představovat přidanou hodnotu.

109    ECB navrhuje zamítnutí prvního žalobního důvodu a zdůrazňuje, že žalobci umožnila přístup ke všem dokumentům, ze kterých vychází napadené rozhodnutí, a že ve skutečnosti se žalobce mýlí ohledně rozsahu svých práv, když je toho názoru, že má právo na přístup ke všem dokumentům, které považuje za užitečné pro svou obhajobu, a že může ověřovat každou informaci nebo dokument, které se nacházejí uvnitř Banky, přestože napadené rozhodnutí z takové informace nebo dokumentu nevycházelo.

110    Pokud jde o zprávu o činnosti panelu, ECB zdůrazňuje, že byla vypracována před zahájením disciplinárního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, dále že nikdy nebyla předložena Výkonné radě ECB, protože není součástí „úplného disciplinárního spisu“, a že v každém případě relevantní prvky této zprávy byly převzaty do zprávy podle článku 8.3.2, ke které měl žalobce úplný přístup, ostatně stejně tak jako ke zprávě úřadu OLAF. Protože žalobce mohl vykonávat své právo na obhajobu v souvislosti se zprávou podle článku 8.3.2, nic mu neumožňuje založit další právo na obhajobu v souvislosti se zprávou o činnosti panelu jako takovou, a to tím spíše, že zpráva podle článku 8.3.2 byla jediným dokumentem, na kterém bylo založeno rozhodnutí o tom, zda vůči žalobci bude zahájeno disciplinární řízení. Ke skutečnosti, že disciplinární komise se seznámila se zprávou o činnosti panelu, Banka uvádí, že nejde o nic jiného než o důsledek žádosti žalobce o přístup k ní, což však neznamená, že by z ní disciplinární komise vycházela při vypracování svého stanoviska.

111    Co se týče oznámení německému státnímu zastupitelství, jedná se o oddělenou otázku, totiž o možnou kvalifikaci sporných skutečností jako trestného činu podle německého práva, avšak toto oznámení nebylo rozhodujícím důvodem pro propuštění žalobce. Výkonná rada v napadeném rozhodnutí zmínila oznámení německému státnímu zastupitelství, jež učinilo ředitelství interního auditu, jen proto, aby „předem jasně uvedla, že [tato otázka] spadá do příslušnosti německého soudního systému“, na rozdíl od toho, co bylo možno porozumět ze stanoviska disciplinární komise. Výkonná rada rovněž uvedla, že tato otázka neměla žádnou souvislost se ztrátou důvěry uvedenou v bodech 12 až 14 napadeného rozhodnutí. Toto je prokázáno tím, že pokud jde o zástupce vedoucího odboru, disciplinární rozhodnutí, jež se jej týkalo, rovněž odkazovalo na oznámení německým orgánům činným v trestním řízení, aniž ECB rozhodla o jeho propuštění.

 Závěry Soudu

–       Obecné úvahy

112    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny stanoví, že každý má právo na přístup ke spisu, který se jej týká, při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství. Článek 45 pracovního řádu stanoví, že disciplinární řízení musí dbát na to, aby žádnému zaměstnanci nebyla uložena sankce, aniž by měl předtím možnost odpovědět na skutečnosti, které mu jsou vytýkány (rozsudky X v. ECB, T‑333/99, EU:T:2001:251, body 176 a 177, a Afari v. ECB, T‑11/03, EU:T:2004:77, bod 50).

113    Pokud jde o rozsah práva na přístup dotyčného k dokumentům a důkazům použitým na podporu skutečností vytýkaných Bankou, na kterých se zakládá napadené rozhodnutí, je třeba konstatovat, že podle článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance je rozhodnutí o zahájení disciplinárního řízení přijímáno Výkonnou radou po zpřístupnění všech dokumentů ve spise dotyčnému a po jeho slyšení, a že podle článku 8.3.11 pravidel pro zaměstnance platí, že „[po] obdržení této zprávy [podle článku 8.3.2 (v projednávaném případě dne 19. prosince 2012), má dotyčný] právo získat svůj úplný osobní spis a pořídit si kopie všech procesních rozhodnutí, včetně zprošťujících důkazů“.

114    I když tato ustanovení použitelná na ECB stanoví ve prospěch zaměstnance, proti kterému je vedeno disciplinární řízení, v zásadě neomezený přístup k informacím obsaženým v disciplinárním spise, včetně důkazů v jeho prospěch, nestanoví však neomezený přístup tohoto zaměstnance ke všem informacím nebo ke všem dokumentům, které se nacházejí uvnitř Banky nebo které mohou být na základě existujících dokumentů nebo v ní dostupných informací rekonstruovány. Pokud jde totiž o tento poslední typ informací nebo „rekonstruovaných“ dokumentů, které v zásadě nejsou považovány za nedílnou součást disciplinárního spisu, pravidla pro zaměstnance nestanoví jejich předání dotyčnému z úřední povinnosti.

115    Soud je toho názoru, že právo na přístup k disciplinárnímu spisu stanovené souborem norem použitelných na zaměstnance ECB odpovídá požadavkům stanoveným unijním právem, a zejména čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny, jakož i unijní judikaturou v oblasti disciplinárního řízení. Sporná povaha takového disciplinárního řízení, jako je řízení probíhající před disciplinární komisí ECB, a právo na obhajobu v takovém řízení totiž zajisté vyžadují, aby se žalobce a případně jeho advokát mohli seznámit se všemi skutečnostmi, na kterých je disciplinární rozhodnutí založeno, a to v dostatečném předstihu, aby mohli předložit vyjádření. Dodržování práva na obhajobu totiž vyžaduje, aby dotyčný mohl účinně vyjádřit své stanovisko k relevanci skutkových okolností, ale rovněž aby mohl alespoň zaujmout stanovisko k dokumentům, jež vzal unijní orgán v úvahu a které obsahují skutečnosti důležité pro výkon jeho práva na obhajobu (rozsudek Kaufring a další v. Komise, T‑186/97, T‑187/97, T‑190/97 až T‑192/97, T‑210/97, T‑211/97, T‑216/97 až T‑218/97, T‑279/97, T‑280/97, T‑293/97 a T‑147/99, EU:T:2001:133, bod 179). Avšak požadavek na přístup dotyčného k dokumentům, které se ho týkají, lze použít jen na dokumenty použité v disciplinárním řízení nebo v konečném rozhodnutí administrativy. Pro účely zásady dodržování práva na obhajobu není tedy administrativa nutně povinna poskytnout další dokumenty (v tomto smyslu viz rozsudek N v. Komise, T‑273/94, EU:T:1997:71, bod 89).

116    Soud rovněž uvádí, že v projednávaném případě měl žalobce v průběhu disciplinárního řízení, které bylo zahájeno oznámením zprávy podle článku 8.3.2., plný přístup jak k této zprávě, tak ke zprávě úřadu OLAF a souboru dokumentů, které mu ECB poskytla k dispozici v odpověď na jeho četné žádosti o přístup k dokumentům.

117    Rozhodnout, zda dokumenty a informace, ke kterým ECB odepřela žalobci přístup a kterých se týká tento žalobní důvod, vycházející z porušení práva na obhajobu, tvořily nedílnou součást disciplinárního spisu žalobce nebo byly použity na podporu stanoviska disciplinární komise a napadeného rozhodnutí, bude třeba s ohledem na výše uvedené úvahy.

–       K požadavkům na přístup k seznamům nákupů a dokumentaci týkající se některých IT projektů

118    Zaprvé k žádosti žalobce směřující k tomu, aby mu ECB nebo disciplinární komise poskytly seznamy nákupů některého zboží a služeb objednaných v období let 2003 až 2010, jakož i veškeré dokumenty, především z odboru komunikace GŘ pro vnitřní záležitosti, v souvislosti s „projektem organizačního rozvoje“ a s „řízením IT služeb“, Soud uvádí, že i kdyby tyto informace mohly být z databází Banky rekonstruovány, neexistují v Bance nezbytně v takové podobě dokumentu, jak bylo předpokládáno žalobcem v jeho žádostech. Ze spisu dále vůbec nevyplývá, že takové dokumenty nebo informace, přestože mohly být v držení GŘ pro lidské zdroje nebo být tímto generálním ředitelstvím nebo jinými útvary rekonstruovány, byly poskytnuty nebo byly k dispozici disciplinární komisi a Výkonné radě.

119    Tyto dokumenty nebo informace nebyly tedy podle všeho požadovány proto, že existovaly nebo že se nacházely v držení disciplinární komise nebo Výkonné rady, nýbrž proto, že žalobce kalkuloval s jejich důkazní hodnotou v jeho prospěch.

120    V tomto ohledu zajisté nepřísluší ECB ani disciplinární komisi, aby rozhodovaly o vhodnosti nebo prospěšnosti, jakou mohou mít některé dokumenty pro obhajobu zaměstnance, protože nelze vyloučit, že dokumenty posouzené ECB nebo disciplinární komisí jako irelevantní mohou být pro něj prospěšné. ECB ani disciplinární komise tedy nemohou ze správního řízení jednostranně vyloučit dokumenty, které by mohly být použity k obhajobě dotyčného (obdobně viz rozsudky ICI v. Komise, T‑36/91, EU:T:1995:118, bod 93; Eyckeler & Malt v. Komise, T‑42/96, EU:T:1998:40, bod 81 a Kaufring a další v. Komise, EU:T:2001:133, body 179 a 185).

121    V projednávaném případě však není prokázáno ani potvrzeno, že by ECB nebo disciplinární komise měla dotčené seznamy nákupů k dispozici v téže podobě a že by Výkonná rada při přijímání napadeného rozhodnutí z těchto seznamů vycházela. Kromě toho právo na obhajobu, zejména právo být vyslechnut v souvislosti s dokumenty použitými disciplinární komisí a posléze Výkonnou radou pro odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze vykládat natolik extenzivně, že by obsahovalo právo žalobce získat veškeré informace nebo veškeré dokumenty, které jsou k dispozici nebo mohou být k dispozici uvnitř Banky pouze z toho důvodu, že po provedení vlastního šetření ohledně sporných skutečností žalobce kalkuluje s důkazní hodnotou takových dokumentů nebo informací pro svou obhajobu.

122    V každém případě má Soud za to, že i když nákupy obdobné sporným nákupům mohly být provedeny i v jiných odborech ECB, což zřejmě chtěl žalobce prokázat prostřednictvím požadovaných seznamů nákupů, taková jednání porušující předpisy platné pro Banku, pokud by byla prokázána, by v žádném případě nebyla takové povahy, aby mohla odůvodnit jednání vytýkané v projednávaném případě žalobci, a tedy ani představovat polehčující okolnost.

123    Odpovědnost žalobce totiž musí být předmětem individuálního a samostatného posuzování, tj. nezávisle na případné legalitě nebo protiprávnosti rozhodnutí nebo neexistenci rozhodnutí přijatého vůči jiným zaměstnancům. Zaměstnanec tak nemůže proti sankci, která mu byla uložena, úspěšně brojit poukazováním na skutečnost, že vůči jednomu nebo několika jiným zaměstnancům nebylo pro skutečnosti obdobné skutečnostem uplatněným v jeho neprospěch vedeno žádné disciplinární řízení (v tomto smyslu viz rozsudky Williams v. Účetní dvůr, 134/84, EU:C:1985:297, bod 14, a de Compte v. Parlament, T‑26/89, EU:T:1991:54, bod 170; posledně zmíněný rozsudek byl v řízení o kasačním opravném prostředku potvrzen rozsudkem de Compte v. Parlament, C‑326/91 P, EU:C:1994:218, bod 52).

–       K žádosti o přístup ke spisu předanému německým orgánům činným v trestním řízení

124    Stran žádosti o přístup ke spisu, který byl dne 6. března 2013 předán ředitelstvím interního auditu německému státnímu zastupitelství, je třeba úvodem konstatovat, že zpráva úřadu OLAF tím, že nepovažovala za nezbytné doporučit „soudní pokračování“, nemohla mít za důsledek zbavení ECB možnosti kontaktovat vnitrostátní orgány činné v trestním řízení. Banka tak mohla v rámci své institucionální autonomie předložit důkazy související s jednáním žalobce německým orgánům činným v trestním řízení, aby posoudily, zda by takové jednání mohlo být kvalifikováno jako porušení německého práva a z toho titulu odůvodnit zahájení trestního stíhání.

125    V této souvislosti je ostatně třeba zdůraznit, jak potvrdila Banka v odpovědi na organizační procesní opatření ze dne 6. listopadu 2014, že po změnách, které vstoupily v platnost dne 1. ledna 2009, již pracovní řád neobsahuje, na rozdíl od článku 25 přílohy IX služebního řádu, vloženou větu, která předtím byla obsažena v článku 44 pracovního řádu a podle které platí, že „pokud je zaměstnanec [ECB] za uvedené činy trestně stíhán, bude konečné rozhodnutí učiněno až po vynesení konečného rozsudku soudem, který o věci jedná“.

126    I když žalobce na jednání uznal, že od podání jeho žaloby nevyšla v projednávané věci najevo žádná nová skutečnost, v tomto ohledu ve svém vyjádření ze dne 24. listopadu 2014 k výše uvedené odpovědi ECB na organizační procesní opatření vznesl proti napadenému rozhodnutí nový žalobní důvod, ve kterém uvádí, že zrušení výše uvedené vložené věty bylo protiprávní, neboť Výbor zaměstnanců ECB nebyl při tomto zrušení řádně konzultován, a dále že obecná právní zásada uznávaná některými členskými státy stejně jako unijním právem, podle které trestní právo přerušuje disciplinární řízení, je použitelná nezávisle a byla v projednávaném případě porušena.

127    Je přitom třeba zaprvé poznamenat, že takový nový žalobní důvod se nezakládá „na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu soudního řízení“ ve smyslu článku 56 jednacího řádu. Odstranění dotčené vložené věty z pravidel pro zaměstnance totiž předcházelo disciplinárnímu řízení vedenému proti žalobci, takže tento žalobní důvod mohl být předložen ve stadiu žaloby. Inspirací pro použití tohoto žalobního důvodu byl tedy podle všeho pouze obsah odpovědi ECB na otázku položenou Soudem.

128    Zadruhé a v každém případě je tento nový žalobní důvod irelevantní. I za předpokladu, že by se ve smluvním kontextu pracovního poměru mezi ECB a jejími zaměstnanci dotčená zásada mohla použít, Soud totiž uvádí, že k datu přijetí napadeného rozhodnutí, ostatně stejně jako ke dni jednání, německé státní zastupitelství nepřijalo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci, které by umožňovalo mít za to, že probíhá trestní řízení.

129    Stále stran vytýkané skutečnosti vycházející z odepření přístupu ke spisu, který byl předán německému státnímu zastupitelství, nevyplývá ze spisu předloženého Soudu, že disciplinární komise byla o tomto předání informována, ani že by na takové informaci založila své stanovisko. Z toho vyplývá, že spis předaný ECB německým orgánům činným v trestním řízení nebyl v této fázi součástí disciplinárního spisu, a tedy že v tomto ohledu nemohlo dojít k žádnému porušení článku 8.3.11 pravidel pro zaměstnance.

130    Ze samotného znění napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že Výkonná rada vzala tuto informaci v úvahu.

131    ECB v duplice vysvětlila, že ředitelství interního auditu předalo německému státnímu zastupitelství některé dokumenty „osobně“, aniž uvedlo, o které dokumenty se jedná. V tomto ohledu má Soud za to, že skutečnost, že dokumenty, které byly předány německému státnímu zastupitelství „osobně“ a nebyly ze strany ECB dány žalobci spontánně k dispozici, sama o sobě nepředstavuje porušení pravidel pro zaměstnance, protože toto předání souvisí s její institucionální autonomií, přičemž podle článku 3 pracovního řádu je každý zaměstnanec Banky povinen dodržovat platné zákony a policejní předpisy. Soud má rovněž za to, že nebylo prokázáno – i když žalobce uvedl, že od německého státního zastupitelství obdržel CD-Rom s oznámením podaným ECB – že by Výkonná rada vycházela z dokumentů oznámených německému státnímu zastupitelství, z nichž navíc nevyplývá, že by byly odlišné od těch, které již měl žalobce v držení. Soud ostatně uvádí, že k datu napadeného rozhodnutí, a dokonce ani k datu jednání, německé státní zastupitelství nepřijalo rozhodnutí o zahájení soudního řízení, jak potvrdili účastníci řízení na jednání.

132    Ohledně informace uvedené v napadeném rozhodnutí, podle které ECB oznámila žalobcův případ německému státnímu zastupitelství, je nutné uvést, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že tato informace byla pro jeho přijetí rozhodující, zejména s ohledem na to, že rozhodující důvody pro sankci jsou obsaženy v bodech 11 až 14 tohoto rozhodnutí. Soud má dále za to, že i kdyby žalobce měl příležitost se k této informaci vyjádřit, nemělo by to vliv na důvody uvedené v bodech 11 až 14 napadeného rozhodnutí, a tedy na sankci uloženou Výkonnou radou.

–       K žádosti o přístup ke zprávě o činnosti panelu

133    Úvodem je třeba zdůraznit, že i když důkazy uznané ECB na podporu výtek uvedených proti žalobci, které tak vytyčily rámec disciplinárního řízení, jež vedlo k napadenému rozhodnutí, mohly být obsaženy již ve zprávě o činnosti panelu, jsou to důkazy obsažené ve zprávě podle článku 8.3.2, ke kterým se žalobce plně vyjádřil a které byly dány k dispozici disciplinární komisi a Výkonné radě. Zpráva úřadu OLAF vypracovaná po provedení vlastního vyšetřování tohoto úřadu za přispění ředitelství interního auditu ECB a po vyslechnutí některých zaměstnanců je rovněž hlavní písemností disciplinárního spisu, ke které měl žalobce přístup, ke které se mohl vyjádřit a na které je z podstatné části založeno stanovisko disciplinární komise, jak je ve stanovisku uvedeno.

134    Pokud jde o zprávu o činnosti panelu, Soud uvádí, že byla vypracována dne 15. března 2011 v souvislosti s původním správním šetřením, které nebylo dokončeno, tj. před zahájením disciplinárního šetření podle článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí. Kromě toho ředitelství interního auditu nezávisle na obsahu této zprávy jasně uvedlo, když ji dne 30. března 2011 předalo úřadu OLAF, že obsahuje jen „hlavní postřehy a prozatímní opatření panelu pro šetření ohledně [třinácti] kategorií sporných nákupů provedených odborem administrativních služeb a že nemohou být v žádném případě vykládány jako konečné závěry o každé z těchto kategorií nebo o kterékoli jiné okolnosti uvedené ve spise“. Stejně tak ředitelství interního auditu, když tuto zprávu předávalo dne 22. března 2012 GŘ pro lidské zdroje, zdůraznilo, že tato zpráva „jednoduše, ve zkrácené podobě, odráží souhrn vyjádření a výsledků pohovorů získaných do 26. července 2010 a že [je vhodné] jasně rozlišovat mezi touto zprávou a ‚odůvodněnou zprávou popisující skutečnosti a okolnosti věci, jakož i existenci nebo absenci dostatečných důkazů na podporu tvrzeného porušení‘ “.

135    I kdyby tedy obsah zprávy o činnosti panelu mohl nasměrovat vyšetřovací činnost úřadu OLAF, stejně jako všechny ostatní informace předané ze strany ECB v rámci mechanismu technické spolupráce za účelem vyšetřování úřadu OLAF, a mohl rovněž vést vyšetřovací komisi při její vyšetřovací činnosti za účelem přijetí zprávy podle článku 8.3.2, nemůže být uvedená zpráva o činnosti považována za konečnou zprávu schválenou Bankou, na rozdíl od zprávy podle článku 8.3.2, nebo být považována za odůvodněnou zprávu ve smyslu čl. 6 odst. 14 oběžníku č. 1/2006.

136    S ohledem na předběžnou povahu zjištění a závěrů, které by potenciálně mohly být obsaženy ve zprávě o činnosti panelu, jakož i na legitimní zájem na zachování anonymity oznamovatele, který na začátku odhalil administrativě určité disfunkce v odboru administrativních služeb, má totiž Soud za to, že tato zpráva měla povahu přípravného dokumentu vypracovaného před zahájením disciplinárního řízení a ze kterého rozhodující orgán, totiž Výkonná rada, při přijímání napadeného rozhodnutí nevycházela. Jako interní dokument tedy tento přípravný dokument nebyl součástí disciplinárního spisu a podle pravidel pro zaměstnance nebylo jeho předání žalobci pro účely ochrany jeho práva na obhajobu nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek N v. Komise, EU:T:1997:71, bod 92).

137    Pokud jde o odpověď disciplinární komise rozhodující o žádosti žalobce o přístup ke zprávě o činnosti panelu, má Soud za to, že disciplinární komise domnívající se, že zahrnutí disciplinárního spisu, který obsahoval prozatímní hodnocení panelu, nepředstavovalo žádnou přidanou hodnotu a nepřiměřeně by řízení prodloužilo, nevykonávala svou posuzovací povinnost v dané oblasti nesprávným způsobem vzhledem k tomu, že výše uvedený dokument obsahoval dostatek důkazů jak ohledně skutečností vytýkaných žalobci, tak podkladů pro argumenty na obhajobu žalobce (v tomto smyslu viz rozsudky R. v. Komise, 255/83 a 256/83, EU:C:1985:324, bod 24 a Y v. Soudní dvůr, T‑500/93, EU:T:1996:94, bod 45).

138    Ohledně okolnosti, že disciplinární komise dostala k dispozici zprávu o činnosti panelu, neboť to pokládala za nezbytné pro odpověď na žádost žalobce ze dne 11. prosince 2012 o přístup k uvedenému dokumentu, má Soud za to, že by zajisté bylo vhodnější, aby disciplinární komise odmítla žádost žalobce proto, že nemá požadovaný dokument k dispozici, což by byl důvod dostatečný. Nicméně na základě skutečnosti, že si tento dokument od Banky vyžádala a zkoumala jej, aby mohla odpovědět na žádost žalobce, nelze mít za to, že se tím uvedená zpráva stala součástí disciplinárního spisu a disciplinární komise nevyhnutelně musela z uvedené zprávy vycházet za účelem přijetí stanoviska, které neobsahuje žádný odkaz na obsah zprávy o činnosti panelu, přičemž disciplinární komise naopak v bodě 9 svého stanoviska zdůraznila, že „se opírá hlavně o skutečnosti uvedené ve zprávě úřadu OLAF“.

139    Pro úplnost Soud připomíná, že v každém případě platí, že ačkoli má administrativa povinnost předat dotyčné osobě dokumenty, ze kterých výslovně vychází při přijetí rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení, a v případě Banky je tato povinna podle článku 8.3.11 pravidel pro zaměstnance umožnit jí „pořídit si kopie všech procesních rozhodnutí, včetně zprošťujících důkazů“, může nezpřístupnění určitých dokumentů vést ke zrušení dotčeného rozhodnutí pouze tehdy, pokud formulované výtky nemohly být prokázány jinak než odkazem na tyto posledně uvedené dokumenty a pokud – jinými slovy – nezpřístupnění dokumentů označených žalobcem mohl mít z hlediska dotyčného negativní vliv na průběh disciplinárního řízení a na obsah sporného rozhodnutí (viz rozsudky Tzoanos v. Komise, C‑191/98 P, EU:C:1999:565, body 34 a 35, a E v. Komise, T‑24/98 a T‑241/99, EU:T:2001:175, body 92 a 93).

140    I za předpokladu, že některé součásti zprávy o činnosti panelu nemusely být převzaty do zprávy podle článku 8.3.2 nebo do zprávy úřadu OLAF nebo že by mohla být zpráva o činnosti panelu považována za odůvodněnou zprávu přijatou v rozporu s požadavky oběžníku č. 1/2006, žalobce stále neprokázal, že by ECB z uvedené zprávy vycházela, a zejména neuvedl, které konkrétní a rozhodující prvky jak stanoviska disciplinární komise, tak napadeného rozhodnutí nelze prokázat jinak než odkazem na jiné dokumenty než ty, se kterými se seznámil, v tomto případě odkazem na údaje, které byly obsaženy ve zprávě o činnosti panelu.

141    I když žalobce ještě před seznámením se se zprávou o činnosti panelu uvedl, že tato zpráva by mohla obsahovat důkazy v jeho prospěch, konstatuje Soud, že po obdržení důvěrné verze uvedené zprávy dne 9. října 2014, kterou si vyžádal od německého státního zastupitelství, a posléze nedůvěrné verze poskytnuté ze strany ECB na žádost Soudu dne 10. listopadu 2014, se žalobce ve své odpovědi ze dne 6. listopadu 2014, kterou po výše uvedeném sdělení ze dne 10. listopadu 2014 nedoplnil, omezil na to, že odkázal mimo jiné na části své žaloby a obecným způsobem uvedl čtyři skutečnosti, které podle něj nebyly prokázány zprávou podle článku 8.3.2 ani zprávou úřadu OLAF, aniž však upřesnil, které části těchto zpráv měl na mysli. V této souvislosti Banka ve svém vyjádření ze dne 24. listopadu 2014 naopak uvedla, které dokumenty tyto čtyři skutečnosti prokazují.

142    Když byl žalobce k tomuto dotazován na jednání, uvedl jako příklady dvě pasáže zprávy o činnosti panelu, které nebyly převzaty do zprávy podle článku 8.3.2. Avšak první, týkající se skutečnosti, že zaměstnanci odboru administrativních služeb měli obdržet mobilní telefony Blackberry od GŘ pro informační systémy, není způsobilá vyvrátit, že nákup uvedených telefonů schválil sám žalobce, zatímco GŘ pro informační systémy takový nákup odmítlo. Ohledně toho, že jen dva ze šesti řidičů ECB byli dotazováni a že jeden z nich potvrdil, že videohry jim byly skutečně dány k dispozici, toto nepředstavuje skutečnosti, které by žalobci, pokud by mu byly známy ve fázi zprávy podle článku 8.3.2, umožnily úspěšně zpochybnit tvrzení vůči němu vznesená. Konečně vzhledem k odpovědím žalobce, včetně odpovědí na jednání, Soud konstatuje, že vzhledem k dokumentům, které již byly panelu známy, neobsahovala zpráva o činnosti panelu žádné skutečnosti v neprospěch žalobce, které by skutečně mohly mít z hlediska dotyčného negativní vliv na průběh disciplinárního řízení a na obsah napadeného rozhodnutí, a ostatně ani skutečnosti ve prospěch žalobce.

143    Vzhledem k výše uvedenému je třeba první žalobní důvod zamítnout, stejně jako návrh žalobce na vydání příkazu Bance, aby předložila oznámení učiněné německému státnímu zastupitelství a zprávu o činnosti panelu, se kterou se v mezidobí seznámil především díky tomu, že se obrátil na německé státní zastupitelství.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti článku 8.3.5 pravidel pro zaměstnance ve vztahu k zásadě nestrannosti a článku 47 Listiny

 Argumenty účastníků řízení

144    Předložením tohoto žalobního důvodu žalobce ve skutečnosti vznáší námitku protiprávnosti článku 8.3.5 pravidel pro zaměstnance. Podle žalobce totiž článek 8.3.5 pravidel pro zaměstnance – na rozdíl od článků 4 a 5 přílohy IX služebního řádu, která se týká disciplinárního řízení – stanoví, že v disciplinární komisi zasedá generální ředitel GŘ pro lidské zdroje. Avšak podle žalobce je článek 8.3.5 pravidel pro zaměstnance vzhledem k tomu, že generální ředitel GŘ pro lidské zdroje vykonává „svrchovanou moc nad všemi zaměstnanci, především nad vedoucími pracovníky, jakož i nad ostatními členy disciplinární komise (kromě jejího předsedy a do určité míry členů jmenovaných Výborem zaměstnanců)“, v rozporu se zásadou nestrannosti a článkem 47 Listiny. Žalobce tvrdí, že v projednávaném případě se zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje během slyšení před disciplinární komisí choval jako zástupce obžaloby a trval pouze na důkazech v neprospěch žalobce, čímž porušil zásadu neutrality. Zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje dokonce proti němu předložil důkazy, které získal „vlastním ‚externím‘ šetřením“. Tento pocit žalobce zaujatosti proti němu byl posílen tím, že jeden z členů disciplinární komise obdržel zprávu o činnosti panelu jakožto zaměstnanec GŘ pro lidské zdroje.

145    ECB má za to, že druhý žalobní důvod je zjevně neopodstatněný. Zdůrazňuje, že generální ředitel GŘ pro lidské zdroje má v disciplinární komisi pouze jeden hlas a zasedá s dalšími čtyřmi členy. Je však legitimní, aby v této komisi zasedal zástupce generálního ředitelství ECB, které je odpovědné za dohled nad dodržováním povinností zaměstnanci, což je v tomto případě GŘ pro lidské zdroje. Tvrzení žalobce týkající se údajného vlivu GŘ pro lidské zdroje na disciplinární komisi je čistá spekulace. Jako důkaz ECB uvádí, že disciplinární komise doporučila mírnější sankci, totiž zařazení do platové třídy nižší o dvě kategorie, než byla ta přijatá nakonec Výkonnou radou v napadeném rozhodnutí. Pokud jde o rozdíly mezi pravidly pro zaměstnance a pravidly stanovenými ve služebním řádu, Banka připomíná, že jednoduše vyplývají z funkční autonomie ECB.

 Závěry Soudu

146    Je třeba připomenout, že podle článku 36.1 Protokolu o statutu ESCB a ECB má ECB v otázce souboru norem použitelných na její zaměstnance, který je odlišný od pravidel použitelných pro úředníky a ostatní zaměstnance Unie, na které se odkazuje v článku 336 SFEU, funkční autonomii a je navíc nezávislý i na právu členských států (viz rozsudek Pflugradt v. ECB, T‑178/00 a T‑341/00, EU:T:2002:253, bod 48).

147    I když tyto úvahy samy o sobě nebrání tomu, aby žalobce v projednávané věci namítal protiprávnost článku 8.3.5 pravidel pro zaměstnance, je třeba připomenout, že pracovní vztah mezi ECB a jejími zaměstnanci je smluvní, a nikoli služební povahy; že se nicméně týká výkonu funkcí evropského veřejného zájmu zaměstnanci ECB, a tedy vykazuje silné podobnosti se služebním vztahem, který existuje mezi evropským úředníkem a jeho orgánem, takže z tohoto důvodu může obsahovat disciplinární režim; že tento režim je nedílnou součástí podmínek žalobci známých a jím přijatých v okamžiku, kdy dobrovolně podepsal s ECB pracovní smlouvu, která odkazuje na pracovní řád; a konečně, že možnost zaměstnavatele jednostranně ukončit pracovní poměr v případě vážného pochybení zaměstnance je rovněž stanovena pracovním právem soukromým většiny členských států a že ve většině těchto právních řádů je tato možnost doprovázena menším množstvím záruk chránícími zaměstnance než v rámci pracovního vztahu mezi ECB a jejími zaměstnanci (rozsudek X v. ECB, EU:T:2001:251, body 61 a 68 až 70).

148    ECB tedy může v rámci své institucionální autonomie stanovit disciplinární režim zahrnující disciplinární komisi, jehož pravidla týkající se složení disciplinární komise se liší, dokonce podstatně, od pravidel uvedených v oddíle 2 přílohy IX služebního řádu v souvislosti s disciplinární radou stanovenou pro úředníky a ostatní zaměstnance Unie. Vzhledem k výše uvedenému je v souvislosti s disciplinárním režimem dotčeným v projednávané věci, který ve věci, v níž byl vydán rozsudek X v. ECB (EU:T:2001:251), neplatil, třeba mít za to, že ECB usilovala v zájmu řádné správy a spravedlnosti o to, aby rozhodnutí Výkonné rady přijaté v disciplinární oblasti bralo v úvahu stanovisko orgánu představujícího určitou neutralitu a nestrannost.

149    V tomto ohledu Soud uvádí, že podle článku 8.3.5 pravidel pro zaměstnance se disciplinární komise ECB skládá z jedné osoby mimo tento orgán, která jí předsedá, a generálního ředitele nebo zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje. Dále se skládá ze dvou dalších členů určených ECB ze zaměstnanců a jednoho člena navrženého zástupci zaměstnanců, přičemž tito tři posledně uvedení členové nesmí patřit ke stejnému útvaru jako zaměstnanec, proti kterému je vedeno disciplinární řízení. Kromě toho zaměstnanec, proti kterému je vedeno disciplinární řízení, má možnost odmítnout jednoho z členů disciplinární komise.

150    I když není stanovena stejná rovnováha mezi členy určenými administrativou a členy určenými zástupci zaměstnanců jako ve služebním řádu, má Soud za to, že zaprvé složení disciplinární komise, zejména příslušnost jejích členů k různým útvarům, zadruhé okolnost, že v článku 8.3.7 pravidel pro zaměstnance je stanoveno, že „[r]ozhodnutí a práce disciplinární komise mají osobní a důvěrnou povahu v souladu s interními pravidly ECB v oblasti důvěrnosti [a že č]lenové disciplinární komise jednají osobně a vykonávají svou funkci nezávisle“, zatřetí kolektivní povaha rozhodnutí a konečně začtvrté možnost dotyčného navrhnout odmítnutí jednoho z členů představují v kontextu neupraveném služebním řádem dostatečné záruky nestrannosti a objektivity stanoviska, které má disciplinární komise formulovat a přijmout pro Výkonnou radu (v tomto smyslu viz rozsudek Onidi v. Komise, T‑197/00, EU:T:2002:135, bod 132).

151    V tomto ohledu okolnost, že členem disciplinární komise je automaticky generální ředitel nebo zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje, neznamená, že by tento člen vykonával nebo mohl vykonávat „svrchovanou pravomoc nad všemi zaměstnanci“, a tedy i nad rozhodováním disciplinární komise, ačkoli žalobce spekulativně tvrdí opak.

152    Konkrétně není prokázáno, že taková osoba, i když se jedná o generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje, musí nutně jednat v neprospěch. Soud má ostatně za to, že v kontextu, který není upraven služebním řádem, jako jsou pracovní vztahy mezi ECB a jejími zaměstnanci, je přípustné, že zájmy Banky jsou v disciplinární komisi takovým zaměstnancem zastoupeny, a to tím spíše že generální ředitel GŘ pro lidské zdroje nezasedá ve Výkonné radě, která je rozhodovacím orgánem v disciplinární oblasti.

153    Dále tvrzení žalobce, podle kterého generální ředitel nebo zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje měl přístup k vyhrazeným informacím, které použil k ovlivnění práce disciplinární komise, musí být odmítnuto, neboť nebylo vůbec prokázáno a naráží na zásadu kolektivity debaty, jakož i na skutečnost, že každý člen disciplinární komise může sepsat odlišné stanovisko, což by jistě neopomněl učinit například člen určený zástupci zaměstnanců, pokud by mu byl předložen dokument nezahrnutý do disciplinárního spisu. Kromě toho žalobce nemůže namítat, že se jej jeden z členů určený administrativou během slyšení před disciplinární komisí dotazoval způsobem, jejž vnímal jako způsob dotazování ve svůj neprospěch. Takové chování, i kdyby bylo prokázáno, totiž nemusí nutně znamenat zaujatost, ale může být vysvětleno vůlí přispět k debatě kontradiktorním způsobem tak, že konfrontuje žalobce se skutečnostmi, které jsou mu vytýkány.

154    I když tedy žalobce mohl subjektivně vnímat zásahy zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje během svého slyšení jako vyjádřené obviňujícím způsobem, nepředstavuje to samo o sobě porušení práva na obhajobu nebo zásady presumpce neviny, zejména s ohledem na to, že navzdory tomu, že někteří členové se přimlouvali za sankci propuštění, doporučila nakonec disciplinární komise na základě konsenzu sankci mírnější (v tomto smyslu viz rozsudek Zavvos v. Komise, T‑21/01, EU:T:2002:177, bod 336).

155    Rozhodně také nelze tvrdit, že generální ředitel nebo zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje je z důvodu své funkce nutně v situaci střetu zájmů, a sice v situaci, kdy je zaměstnanec při plnění svých povinností vyzván, aby rozhodl v záležitosti, na které nebo na výsledku které má takový osobní zájem, který by ohrozil jeho nezávislost (k pojmu „střet zájmů“ viz rozsudek Giannini v. Komise, T‑100/04, EU:T:2008:68, bod 223). Zejména je třeba zdůraznit, jak poznamenala Banka, že členové panelu pro šetření, zaměstnanci ECB spojení se zprávou podle článku 8.3.2 a členové disciplinární komise byli v projednávaném případě všichni odlišné osoby.

156    Soud dále uvádí, že článek 8.3.5 pravidel pro zaměstnance svěřuje předsednictví disciplinární komise nikoli generálnímu řediteli nebo zástupci generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje, nýbrž osobě mimo ECB, byť bez hlasovacího práva, v tomto případě v projednávané věci bývalému členovi Soudu. Kromě toho článek 8.3.6 pravidel pro zaměstnance výslovně stanoví povinnost pro všechny členy disciplinární komise se v situaci střetu zájmů vyloučit.

157    V každém případě soudní přezkum unijním soudem v rámci žaloby založené na článku 270 SFEU nebo jako v projednávaném případě na článku 36.2 Protokolu o statutu ESCB a ECB umožňuje podat odpovídající a účinný opravný prostředek k nezávislému a nestrannému soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a judikatury Evropského soudu pro lidská práva a v každém případě umožňuje napravit údajné nedostatky a selhání tvrzená žalobcem, včetně složení disciplinární komise (v tomto smyslu viz rozsudek Andreasen v. Komise, T‑17/08 P, EU:T:2010:374, bod 145).

158    Vzhledem k výše uvedenému musí být druhý žalobní důvod, vycházející z protiprávnosti článku 8.3.5 pravidel pro zaměstnance, zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení presumpce neviny, zásady nestrannosti, jakož i článků 47 a 48 Listiny

 Argumenty účastníků řízení

159    V rámci třetího žalobního důvodu žalobce tvrdí, že Výkonná rada napadeným rozhodnutím neodpověděla na námitky, které formuloval ve svém sdělení obhajoby a které byly disciplinární komisí opomenuty. Žalobce v podstatě obviňuje ECB, že od počátku byla rozhodnuta, že je vinen skutečnostmi, které mu byly vytknuty. Také má za to, že Banka nevzala v úvahu jeho příspěvek k podstatnému zlepšení fungování odboru administrativních služeb v několika aspektech. Bylo proti němu rovněž vedeno zaujaté řízení, protože ze čtyř členů disciplinární komise s hlasovacím právem měli dva členové, z nichž jedním byl zástupce generálního ředitele GŘ pro lidské zdroje, za to, že existující důkazy prokazují, že vytýkaná porušení byla motivována sledováním osobního zájmu žalobce. V rámci tohoto žalobního důvodu dodává, že Výkonná rada v napadeném rozhodnutí zkreslila stanovisko disciplinární komise, protože uvedla výše zmíněný postoj dvou členů disciplinární komise, kdežto tato komise ve stanovisku přijatém většinou svých členů uvedla, že není přesvědčena o tom, že sledování osobního zájmu může být prokázáno „bez nejmenších pochyb“. Konečně oznámení německému státnímu zastupitelství v rozporu s doporučeními úřadu OLAF je také znakem porušení presumpce neviny.

160    ECB navrhuje zamítnutí třetího žalobního důvodu jako zjevně zcela neopodstatněného a úvodem zdůrazňuje, že Výkonná rada není v žádném případě podle judikatury v této oblasti povinna zabývat se všemi aspekty vznesenými dotyčným zaměstnancem před disciplinární komisí ani se o nich zmiňovat v rozhodnutí o sankci. Banka následně zdůrazňuje, že okolnost zmíněná žalobcem, že byl dočasně odvolán z funkce během fáze šetření, nijak neprokazuje porušení presumpce neviny a že ostatně žalobce nemůže znovuotevřít debatu uzavřenou rozsudkem AX v. ECB (EU:F:2012:195), o legitimitě opatření o dočasném odvolání z funkce. Stejně tak skutečnost, že disciplinární komise se nerozhodla sdílet názor žalobce, významně rozpracovaný v jeho písemných podáních, s nímž se tato komise dostatečně seznámila, nepředstavuje žádné porušení zásady presumpce neviny. Kromě toho ECB může předložit spis německému státnímu zastupitelství, i když OLAF takový krok nedoporučil.

161    Ohledně obvinění žalobce, podle kterých byla šetření, disciplinární řízení a napadené rozhodnutí vedena vůlí Banky prokázat jeho vinu, ECB nejen že má za to, že nemají žádný základ, ale vyjadřuje rovněž politování, že žalobce „před ctihodným Soudem předkládá [taková] hypotetická tvrzení postrádající dobrou víru“.

 Závěry Soudu

162    Je třeba připomenout, že porušení presumpce neviny nemůže být konstatováno jinak než přítomností důkazů takové povahy, které mohou prokázat, že se administrativa od počátku disciplinárního řízení rozhodla v každém případě uložit dotyčné osobě sankci nezávisle na vysvětleních uvedených touto osobou (viz rozsudek Pessoa e Costa v. Komise, T‑166/02, EU:T:2003:73, bod 56).

163    Pokud jde o dočasné odvolání žalobce z funkce před přijetím napadeného rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že možnost uvedená v článku 46 pracovního řádu dočasně odvolat zaměstnance nemá za cíl jej potrestat (v tomto smyslu viz rozsudek X v. ECB, EU:T:2001:251, bod 151), nýbrž umožnit administrativě přijmout zajišťovací opatření, aby tento zaměstnanec nezasahoval do probíhajícího vyšetřování.

164    V návaznosti na tato upřesnění má Soud za to, že u třetího žalobního důvodu směřuje argumentace žalobce částečně proti odůvodnění či nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jelikož to je předmětem pátého žalobního důvodu, bude tento aspekt posouzen v rámci uvedeného žalobního důvodu.

165    Pro zbývající část je třeba konstatovat, že žalobce ve své argumentaci zejména vytýká disciplinární komisi a Výkonné radě, že nesdílely jeho názor, který v průběhu disciplinárního řízení hájil.

166    Pokud přitom jde o okolnost, že dva členové disciplinární komise se vyjádřili, jak jim to umožňuje článek 8.3.15 pravidel pro zaměstnance, v tom smyslu, že vytýkaná porušení byla motivována sledováním osobního zájmu žalobce, není v žádném případě takové povahy, aby prokazovala porušení zásady presumpce neviny. Takový postoj je totiž jen odrazem zásady kolektivity debat a možnosti vyjádřit stanovisko odlišné od konečného většinového stanoviska vydaného disciplinární komisí. V tomto kontextu právě není ve stanovisku disciplinární komise uvedeno, že osobní zájem „může být v užším slova smyslu prokázán bez nejmenších pochyb“. Pokud jde o zbytek, disciplinární komise naopak odmítla jako neopodstatněná tvrzení žalobce týkající se porušení jeho práva na obhajobu, obsažená zejména v jeho sdělení obhajoby.

167    Dále má Soud za to, že skutečnost, že Výkonná rada se v projednávaném případě rozhodla uložit jednu z nejpřísnějších disciplinárních sankcí stanovenou pravidly pro zaměstnance, sama o sobě neprokazuje, že byla během disciplinárního řízení porušena presumpce neviny.

168    Pokud jde o oznámení německému státnímu zastupitelství, spadá do rozsahu práv ECB v rámci její institucionální autonomie a nijak nepředjímá postoj, jaký zaujmou německé orgány činné v trestním řízení v rámci jejich vlastních pravomocí, a sice trestním právu. Ostatně v odpovědi ze dne 6. listopadu 2014 na organizační procesní opatření žalobce uvedl, že od německého státního zastupitelství obdržel kopii kompaktního disku obsahujícího oznámení provedeného ECB a nebyl schopen označit žádnou skutečnost, která by mohla podepřít jeho tvrzení o porušení zásady presumpce neviny.

169    Ve zbývající části argumentace žalobce neobjevil Soud nejmenší důkaz na podporu jeho tvrzení, byť závažných, podle kterých byla v jeho případě ze strany ECB porušena zásada presumpce neviny.

170    Třetí žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti řádné péče v důsledku nedodržení zásady přiměřených lhůt

 Argumenty účastníků řízení

171    Tímto žalobním důvodem žalobce vytýká ECB okolnost, že obecně vzato původní správní šetření a disciplinární řízení, které vedlo k napadenému rozhodnutí, trvala déle než tří roky. Taková doba není podle žalobce přiměřená, a přestože určité průtahy byly způsobeny vyšetřováním úřadu OLAF, za průtahy související s vyšetřováním úřadu OLAF má být odpovědná ECB, jelikož vyšetřovací zprávy tohoto úřadu nelze napadnout. S odkazem na rozsudek Andreasen v. Komise (F‑40/05, EU:F:2007:189) žalobce rovněž uvádí, že zůstal odvolán z funkce po dobu 38 měsíců, během celého řízení.

172    ECB se domnívá, že čtvrtý žalobní důvod je po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný, a zdůrazňuje zejména, že žalobce sám připouští, že Banka dodržela lhůty stanovené v článku 8.3.2 pravidel pro zaměstnance. Kromě toho vzhledem k judikatuře v této oblasti nedošlo k žádnému porušení zásady přiměřených lhůt. Otázka doby, po kterou byl žalobce odvolán z funkce, není podle ECB předmětem projednávané žaloby.

 Závěry Soudu

173    V disciplinární oblasti mají ECB nebo – podle okolností – OLAF povinnost jednat s řádnou péčí od okamžiku, kdy se dozví o skutečnostech a jednáních, která mohou představovat porušení povinností zaměstnanců ECB, za účelem zhodnocení, zda je třeba zahájit vyšetřování, a v případě kladné odpovědi, posléze při vedení tohoto vyšetřování a při vedení disciplinárního řízení, pokud jde o ECB (obdobně viz rozsudek Kerstens v. Komise, F‑12/10, EU:F:2012:29, bod 125).

174    V tomto ohledu lhůty stanovené pro disciplinární řízení z časového hlediska nejsou podle ustálené judikatury prekluzivní, ale představují především pravidlo řádné správy, které po orgánu vyžaduje, aby disciplinární řízení vedl s řádnou péčí a jednal tak, aby každý následující akt následoval v přiměřené lhůtě ve vztahu k aktu předchozímu (rozsudek D v. Komise, T‑549/93, EU:T:1995:15, bod 25). Unijní soud ostatně zdůraznil, že pro hodnocení přiměřenosti lhůty, během které má být provedeno disciplinární řízení, je třeba „brát v úvahu jen čas uplynulý mezi jedním procesním aktem a aktem následujícím, [a že] toto hodnocení je nezávislé na celkové délce disciplinárního řízení“ (rozsudek Teixeira Neves v. Soudní dvůr, T‑259/97, EU:T:2000:208, bod 123 a citovaná judikatura).

175    ECB tak musí při uplatňování disciplinárního řízení dbát na to, aby byl každý akt přijat v přiměřené době ve vztahu k aktu předcházejícímu (v tomto smyslu viz rozsudky Kerstens v. Komise, EU:F:2012:29, bod 124, a Goetz v. Výbor regionů, F‑89/11, EU:F:2013:83, bod 126).

176    V projednávaném případě od okamžiku, kdy se Banka dozvěděla o tvrzeních uvedených oznamovatelem, ustanovila v únoru 2010 panel pro šetření, jehož práce nemohla být dokončena z důvodu zahájení vyšetřování totožných skutečností úřadem OLAF dne 1. července 2010, jehož zahájení bylo oznámeno Bance dne 26. července 2010. Vyšetřování úřadu OLAF zahrnovalo zejména návštěvu prostor Banky, jakož i rozhovory se třinácti zaměstnanci ECB. Práce úřadu OLAF byla ukončena předáním závěrečné zprávy o vyšetřování Bance dne 27. ledna 2012.

177    V tomto ohledu Soud konstatuje, že původní správní šetření a vyšetřování úřadu OLAF proběhla v přiměřených lhůtách, v tomto případě krátce na to, co se Banka, a poté OLAF dozvěděly o skutečnostech a jednáních, která mohla představovat porušení povinností zaměstnanců ECB (v tomto smyslu viz rozsudky François v. Komise, T‑307/01, EU:T:2004:180, bod 48, a López Cejudo v. Komise, F‑28/13, EU:F:2014:55, bod 90).

178    Pokud jde o dobu trvání vyšetřování úřadu OLAF, a sice 19 měsíců, zdá se přiměřená vzhledem k počtu a povaze sporných nákupů, jakož i technické povaze některých předmětů, kterých se vyšetřování týkalo.

179    Následně Banka přijala zprávu podle článku 8.3.2, kterou zahájila disciplinární řízení a stanovila jeho rozsah. K přijetí této zprávy dne 19. listopadu 2012 došlo po vyslechnutí žalobce a poté, co byly vzaty v úvahu dokumenty, které předložil dne 24. srpna 2012, jakož i jeho vyjádření předložené dne 18. října 2012 k návrhu zprávy, který mu byl předán. V tomto ohledu má Soud za to, že pouhých devět měsíců, které uplynuly mezi předáním zprávy úřadu OLAF Bance a přijetím zprávy podle článku 8.3.2 Bankou, není s ohledem na početné a obsažné dokumenty a početná vyjádření formulovaná žalobcem před přijetím zprávy podle článku 8.3.2 nepřiměřená doba. Kromě toho nelze ECB vytýkat, že po původním správním šetření a vyšetřování úřadu OLAF považovala podle svých interních pravidel za nezbytné provést nové interní správní vyšetřování za účelem vypracování zprávy podle článku 8.3.2 (v tomto smyslu viz rozsudek Goetz v. Výbor regionů, EU:F:2013:83, body 131 a 132). Původním správním šetřením, které zůstalo nedokončené a bylo vedeno na základě oběžníku č. 1/2006, totiž není dotčeno – jak vyplývá z čl. 2 odst. 1 tohoto oběžníku – zahájení disciplinárního řízení, které mohlo být zahájeno jen za dodržení požadavků článku 8.3 pravidel pro zaměstnance, zejména článku 8.3.2. V projednávaném případě navíc osoby tvořící panel pro šetření byly odlišné od osob spolupracujících na vypracování zprávy podle článku 8.3.2.

180    Po svém jmenování dne 27. listopadu 2012 vyslechla disciplinární komise písemná a ústní vyjádření žalobce v průběhu ledna 2013 a vydala stanovisko dne 5. dubna 2013. V tomto ohledu má Soud za to, že tato komise pracovala s požadovanou rychlostí, když dokončila svou práci ve lhůtě čtyř měsíců, navíc u komplexního spisu a navzdory početným vyjádřením a námitkám žalobce, zejména k protokolu z jeho slyšení disciplinární komisí.

181    Přijetí napadeného rozhodnutí dne 28. května 2013 po předložení vyjádření žalobce dne 24. dubna 2013 bylo v souladu jak se lhůtou stanovenou článkem 8.3.17 pravidel pro zaměstnance, tak se zásadou přiměřené lhůty.

182    Z průběhu disciplinárního řízení vedeného v projednávané věci tak vyplývá, že čas uplynulý mezi každým úkonem a úkonem následujícím byl naprosto přiměřený, a pokud došlo k prodlení, bylo způsobeno nezbytností respektovat právo žalobce na obhajobu a odpovědět na četné připomínky a vyjádření předkládaná jeho právním poradcem (viz rozsudek Teixeira Neves v. Soudní dvůr, EU:T:2000:208, bod 125).

183    Soud má rovněž za to, že původní správní šetření i disciplinární řízení jako celky trvaly přiměřenou dobu, v tomto případě tři roky a tři měsíce. Soud ostatně uvádí, že v každém případě žalobce netvrdil, že by Banka porušila lhůtu stanovenou jejími předpisy použitelnými v disciplinární oblasti.

184    Konečně, i když je pravda, že během vyšetřování předcházejícího zahájení disciplinárního řízení a během disciplinárního řízení se žalobce nacházel v situaci očekávání a nejistoty zejména ohledně své profesní budoucnosti, nemůže mít tento aspekt vliv na platnost napadeného rozhodnutí, jelikož tato situace je vlastní každému disciplinárnímu řízení a v projednávaném případě bylo jeho zahájení odůvodněno zájmem Unie, který ukládal ECB čelící tvrzením vrhajícím stín pochybností na poctivost dvou jejích zaměstnanců, žalobce jako jednoho z nich, aby přijala potřebná opatření, včetně dočasného odvolání žalobce z funkce, s cílem ujistit se o bezúhonnosti jeho profesního chování (v tomto smyslu viz rozsudek Pessoa e Costa v. Komise, EU:T:2003:73, bod 66).

185    S ohledem na výše uvedené musí být čtvrtý žalobní důvod zamítnut.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

 Argumenty účastníků řízení

186    Podle žalobce neobsahuje napadené rozhodnutí odůvodnění související s jeho námitkami vycházejícími z porušení jeho základních práv, z porušení zásady přiměřených lhůt a z povinnosti řádné péče. Neposkytuje ani vysvětlení k výhradám vzneseným proti žalobci, údajně porušeným povinnostem a rozsahu, v jakém se vytýkané skutečnosti týkaly porušení povinností identifikovaných Bankou. Napadené rozhodnutí právně dostačujícím způsobem neupřesnilo důvody, ze kterých Výkonná rada rozhodla o uložení přísnější sankce, než která byla doporučena disciplinární komisí. Toto rozhodnutí také nevysvětlilo důvody, ze kterých Banka rozhodla, že vztah důvěry k žalobci byl porušen, a přitom disciplinární komise ve svém stanovisku uvedla, že porušení vztahu důvěry může být konstatováno jen za předpokladu, že bude prokázáno – což nebylo – že žalobce sledoval osobní zájem.

187    Banka navrhuje zamítnutí tohoto žalobního důvodu a zdůrazňuje, že žalobce – vzhledem k obsahu jeho argumentace – zřejmě neporozuměl rozsahu povinnosti uvést odůvodnění, zejména v takovém případě jako v projednávané věci, se kterým je dotyčný dobře obeznámen. ECB odmítá postoj žalobce, podle kterého konstatování porušení vztahu důvěry mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem vyžaduje důkaz, že jednání zaměstnance bylo motivováno osobním zájmem.

 Závěry Soudu

188    Povinnost uvést odůvodnění, stanovená v článku 296 SFEU a připomenutá v čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny, představuje základní zásadu unijního práva, která má zaprvé poskytnout dotyčné osobě dostatečné údaje pro posouzení odůvodněnosti aktu, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a zadruhé umožnit jeho soudní přezkum (viz rozsudky Michel v. Parlament, 195/80, EU:C:1981:284, bod 22; Lux v. Účetní dvůr, 69/83, EU:C:1984:225, bod 16, a Camacho-Fernandes v. Komise, F‑16/13, EU:F:2014:51, bod 111).

189    Otázka, zda odůvodnění rozhodnutí ECB, kterým se ukládá sankce jednomu z jejích zaměstnanců, splňuje tyto požadavky, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale i na jeho souvislosti a celkovou právní úpravu v dané oblasti, v tomto případě v oblasti disciplinární. Disciplinární komise a Výkonná rada v tomto ohledu musí uvést skutkové a právní okolnosti, od nichž se odvíjí právní odůvodnění jejich stanoviska nebo rozhodnutí, zrovna tak jako úvahy, které je vedly k jejich přijetí, avšak není od nich vyžadováno, aby se vyjádřily ke všem skutkovým a právním otázkám, které dotčená osoba vznesla během řízení. V každém případě je rozhodnutí dostatečně odůvodněno, když bylo přijato v kontextu, který je dotyčnému zaměstnanci znám a umožňuje mu pochopit dosah opatření, které bylo vůči němu přijato (rozsudek EH v. Komise, F‑42/14, EU:F:2014:250, bod 131 a citovaná judikatura).

190    Pokud je sankce uložená dotyčnému nakonec přísnější než sankce navržená disciplinární komisí, jako je tomu v projednávaném případě, je třeba shledat, že vzhledem k požadavkům vlastním každému disciplinárnímu řízení musí pak rozhodnutí ECB – i v rámci výhradně smluvního pracovního vztahu – podrobně uvádět důvody, které Banku vedly k tomu, že stanovisko své disciplinární komise nerespektovala (v tomto smyslu viz rozsudky F. v. Komise, 228/83, EU:C:1985:28, bod 35; N v. Komise, T‑198/02, EU:T:2004:101, bod 95, a EH v. Komise, EU:F:2014:250, bod 132).

191    V projednávaném případě Soud uvádí, že souvislosti, ve kterých bylo napadené rozhodnutí vydáno, byly žalobci dobře známy, zejména s ohledem na obsah četných písemných a ústních vyjádření, která formuloval v průběhu disciplinárního řízení, včetně vyjádření k návrhům aktů vypracovaným v rámci tohoto řízení, jako například protokoly ze slyšení. Ačkoli žalobce tvrdí opak, byly konkrétně skutečnosti, které mu byly vytýkány, obsaženy dostatečně jasně a přesně ve zprávě podle článku 8.3.2., jakož i ve stanovisku disciplinární komise, jak bylo uvedeno zejména v bodech 67, 70 a 81 tohoto rozsudku, tedy v dokumentech, stran kterých byl plně vyslechnut.

192    Dále stanovisko disciplinární komise popisuje skutečnosti vytýkané žalobci, jednotlivá pravidla a ustanovení platná v ECB, u kterých tato komise měla za to, že je žalobce porušil, jakož i důvody, ze kterých nepovažovala tvrzení žalobce, formulovaná zejména v jeho sdělení obhajoby a podle kterých bylo porušeno jeho právo na obhajobu, za neopodstatněná. Uvedená komise se ve svém stanovisku rovněž zmínila o otázkách, které byly diskutovány v jejím rámci. Vyplývá z něj, že se členové této komise neshodovali v názoru na otázku, zda by žalobce měl být propuštěn, ale že se naopak konsenzuálně shodli na tom, že propuštění by mohlo být uloženo, pokud by „porušení pracovních povinností byla navíc motivována sledováním osobního zájmu, což by nenapravitelně poškodilo vztah důvěry mezi ECB a [žalobcem]“. V tomto kontextu se dva členové disciplinární komise domnívali, že příslušné důkazy ve spise byly v tomto smyslu dostatečně průkazné, ale nakonec většina členů nebyla „plně přesvědčena o tom, že osobní zájem […] může být v užším slova smyslu prokázán bez nejmenších pochyb“.

193    Po popisu polehčujících okolností, které by mohly být v případě žalobce vzaty v úvahu, formulovala disciplinární komise konsenzuálně návrh sankce zařazení do platové třídy nižší o dvě kategorie.

194    V tomto kontextu bylo vydáno napadené rozhodnutí, ve kterém Výkonná rada uvedla, že vzala v úvahu stanovisko disciplinární komise, nejednotnost této komise v otázce existence osobního zájmu, jakož i polehčující okolnosti zmíněné v uvedeném stanovisku. Výkonná rada však uznala jako přitěžující okolnost zejména skutečnost, že se žalobce dopustil porušení svých dotčených pracovních povinností v postavení vedoucího pracovníka se zvláštní odpovědností při ochraně pověsti a finančních zájmů ECB. Následně Výkonná rada, stále v napadeném rozhodnutí, vysvětlila úroveň svých požadavků na bezúhonnost svých zaměstnanců a shledala, že dotčená pracovní pochybení nenapravitelně narušila vztah důvěry, který Banka považuje ve vztazích se svými zaměstnanci za nezbytný.

195    Vzhledem k výše uvedenému má Soud za to, že napadené rozhodnutí ve spojení se stanoviskem disciplinární komise, na které odkazuje, obsahuje odůvodnění, které odpovídá judikatorním požadavkům použitelným rovněž na Banku a uvedeným v bodech 188 až 190 tohoto rozsudku.

196    Ačkoli žalobce tvrdí opak, Výkonná rada především vysvětlila důvody, na základě kterých uložila přísnější sankci, než na které se konsenzuálně shodli členové disciplinární komise. V tomto ohledu okolnost, že sankce uložená Výkonnou radou odpovídá té, ke které se přikláněli dva ze čtyř členů disciplinární komise s hlasovacím právem, není sama o sobě takové povahy, aby způsobila neplatnost napadeného rozhodnutí z pohledu povinnosti uvést odůvodnění.

197    Ohledně podmínek, za kterých je možno mít za to, že vztah důvěry mezi Bankou a jedním z jejích zaměstnanců byl narušen, je třeba zdůraznit, že Výkonná rada není stanoviskem disciplinární komise vázána, jak výslovně uvádí článek 8.3.17 pravidel pro zaměstnance. Proto i když se většina disciplinární komise shodla na tom, že z jejího pohledu by mohlo být konstatováno porušení vztahu důvěry Výkonnou radou, kdyby tato dospěla k závěru, že žalobce sledoval osobní zájem, má Soud za to, že Výkonná rada mohla v rámci své široké posuzovací pravomoci při vymezování svých požadavků na bezúhonnost zaměstnanců ECB shledat v projednávaném případě, že k porušení vztahu důvěry došlo, a to i mimo předpoklad navržený disciplinární komisí, totiž i při neexistenci důkazu sledování osobního zájmu žalobcem. Soud ostatně uvádí, že žalobce ve svém vyjádření ze dne 24. dubna 2013 ke stanovisku disciplinární komise skutečně nepodal zvláštní argumenty týkající se otázky porušení vztahu důvěry, i když byla tato otázka disciplinární komisí v jejím stanovisku určeném Výkonné radě vznesena.

198    Z výše uvedeného vyplývá, že pátý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení a porušení zásady proporcionality

 Argumenty účastníků řízení

199    Žalobce v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí neuvádí jasně výtky, které byly uznány jako základ tohoto rozhodnutí, a nebere náležitě v úvahu polehčující okolnosti, které uvedl v průběhu disciplinárního řízení. Zdůrazňuje zejména: skutečnost, že všechny sporné nákupy byly provedeny v naprostém souladu s pravidly platnými v ECB a byly známé a viditelné pro ostatní útvary; skutečnost, že byly konstatovány, a to i úřadem OLAF, nedostatky ve finanční kontrole a v dohledu nad odborem administrativních služeb; okolnost, že pokud byl svými nadřízenými upozorněn na nemožnost některých nákupů, v daném případě nákupu digitálních fotorámečků, byla taková instrukce dodržena; skutečnost, že mu nebylo poskytnuto školení ani poradenství zaměřené na použitelná rozpočtová pravidla; své pracovní výkony po převzetí vedení odboru administrativních služeb, které ECB umožnilo ušetřit několik milionů eur; nízký podíl vedoucích pracovníků v tomto odboru; rozsah úkolů, které mu byly svěřeny, jakož i okolnost, že musel každý týden schvalovat stovky nákupů a faktur pro odbor administrativních služeb a že nákupy sporné v projednávané věci představovaly v konečném důsledku z pohledu jejich globální hodnoty sotva tisícinu rozpočtu odboru.

200    Žalobce tvrdí, že v důsledku toho, že určité množství polehčujících okolností nebylo vzato v úvahu nebo bylo vzato v úvahu nedostatečně, uložila mu ECB sankci nepřiměřenou. V tomto ohledu nesouhlasí s tím, že by schválením sporných nákupů poškodil pověst ECB. Kromě toho zdůraznil skutečnost, že již byl potrestán svým dočasným odvoláním z funkce a dopadem disciplinárního řízení na jeho jak profesní, tak soukromý život.

201    ECB navrhuje zamítnutí sedmého žalobního důvodu jako neopodstatněného. V tomto ohledu má za to, že žalobce vykládá napadené rozhodnutí nesystematicky, ba dokonce zkresleně, protože toto rozhodnutí – na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce – vzalo polehčující okolnosti v tomto případě v úvahu dostatečně, a to odkazem na bod 34 stanoviska disciplinární komise. Banka uvádí, že žalobce vyslovuje obecná tvrzení ohledně toho, že některé polehčující okolnosti nebyly vzaty v úvahu, aniž je jasně označil, což vyvolává otázku přípustnosti takových obecných tvrzení. V každém případě má Banka za to, že všechny relevantní okolnosti žalobcova případu byly vzaty v úvahu, ale zdůrazňuje, že existence polehčujících okolností nemůže ipso iure být překážkou možnosti propuštění.

202    Podle ECB bylo riziko ohrožení vnější pověsti Banky vyplývající z jednání žalobce zřejmé o to větší, že žalobce nebyl schopen vysvětlit, kde se nacházela velká část zboží nakoupeného pod jeho dohledem. Pokud jde o argument, že dočasné odvolání z funkce v jeho případě již představovalo velmi přísnou sankci, která brání možnosti jej propustit, Banka připomíná, že takové dočasné odvolání z funkce nepředstavuje sankci a v jeho případě zcela jistě došlo k porušení vztahu důvěry, které odůvodňovalo uloženou sankci.

 Závěry Soudu

203    Soud považuje za vhodné zabývat se sedmým žalobním důvodem před šestým žalobním důvodem.

–       Obecné úvahy

204    Úvodem je třeba připomenout, že legalita každé disciplinární sankce předpokládá, že existence skutečností vytýkaných dotyčné osobě byla prokázána (rozsudky Daffix v. Komise, T‑12/94, EU:T:1997:208, bod 64; Tzikis v. Komise, T‑203/98, EU:T:2000:130, bod 51, a EH v. Komise, EU:F:2014:250, bod 90).

205    Pokud jde o hodnocení závažnosti pochybení zaměstnance, která shledala disciplinární komise, a výběr sankce, která se s přihlédnutím k těmto pochybením jeví jako nejvhodnější, ty v zásadě spadají do široké posuzovací pravomoci Banky, ledaže by uložená sankce byla nepřiměřená ve vztahu k prokázaným skutečnostem (rozsudek E v. Komise, EU:T:2001:175, body 85 a 86). Podle ustálené judikatury v oblasti služebního řádu, kterou lze použít i na smluvní kontext ECB, tak tento orgán disponuje pravomocí posoudit odpovědnost svého zaměstnance jinak než jeho disciplinární komise, jakož i následně vybrat disciplinární sankci, kterou považuje za odpovídající pro potrestání prokázaných disciplinárních pochybení (viz rozsudky Y v. Soudní dvůr, EU:T:1996:94, bod 56, a Tzikis v. Komise, EU:T:2000:130, bod 48).

206    Pokud již byla s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou Banka v disciplinárních věcech disponuje, prokázána věcná správnost skutkových zjištění, musí se soudní přezkum omezit na ověření neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudky X. v. ECB, EU:T:2001:251, body 221 a 222, a EH v. Komise, EU:F:2014:250, bod 92).

207    Pokud jde o přiměřenost disciplinární sankce ve vztahu k závažnosti vytýkaných činů, musí Soud vzít v úvahu to, že výběr sankce vychází z celkového posouzení všech konkrétních skutečností a okolností vlastních každému jednotlivému případu, které provádí Banka, přičemž soubor norem použitelných na zaměstnance ECB, zejména článek 45 pracovního řádu, podobně jako služební řád, neváže sankce, které stanoví, fixně na různá možná porušení pracovních povinností a že neupřesňuje, do jaké míry mají na výběr sankce vliv přitěžující a polehčující okolnosti. Přezkum soudem prvního stupně je tudíž omezen na otázku, zda Banka přiměřeně zvážila přitěžující a polehčující okolnosti, s upřesněním, že při přezkumu soud nemůže nahradit Banku, pokud jde o její hodnocení vynesené v tomto ohledu (viz rozsudek X v. ECB, EU:T:2001:251, bod 221; Afari v. ECB, EU:T:2004:77, bod 203, a BG v. Veřejný ochránce práv, T‑406/12 P, EU:T:2014:273, bod 64), a které výběr disciplinární sankce přísluší (rozsudek Nijs v. Účetní dvůr, F‑77/09, EU:F:2011:2, bod 132).

–       K vytýkaným porušením pracovních povinností

208    V projednávané věci Soud konstatuje, že žalobce nenamítá, že by sporné nákupy zboží a služeb neprovedl, jinak řečeno nepopírá věcnou správnost skutkových zjištění, ale v souvislosti s ní popírá, že by jednal nesprávně nebo se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, jinými slovy popírá jejich posouzení jako porušení pracovních povinností.

209    Z toho vyplývá, že v rámci tohoto žalobního důvodu se zjevně nesprávné posouzení, které žalobce přičítá Výkonné radě, týká konstatování a hodnocení závažnosti porušení pracovních povinností, které provedla disciplinární komise a ze kterých vycházela Výkonná rada při určení sankce, kterou uložila žalobci. V tomto ohledu – na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce – vyplývá výslovně ze stanoviska disciplinární komise, že porušení pracovních povinností jí zjištěných spočívalo v porušení čl. 4 písm. a) pracovního řádu, článků 2, 2.2, 4.1, 4.2 a 5.1 kodexu chování, jakož i pokynů uvedených v kapitolách 7 a 8 Příručky týkající se organizačních postupů. Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že Výkonná rada tato zjištění disciplinární komise potvrdila.

210    V tomto ohledu je cílem ustanovení souboru pravidel použitelných na zaměstnance ECB, uvedených ve stanovisku disciplinární komise, zaručit, aby se zaměstnanci ECB chovali důstojným způsobem, jenž odpovídá zvláště správnému a řádnému chování, které je legitimní očekávat od zaměstnanců mezinárodní veřejné instituce, i když jsou zaměstnáni na smluvním základě (viz rozsudky Williams v. Účetní dvůr, T‑146/94, EU:T:1996:34, bod 65, a N v. Komise, EU:T:1997:71, bod 127). Zejména povinnost, uvedená v čl. 4 písm. a) pracovního řádu, „chovat se způsobem, který odpovídá jejich funkcím a povaze ECB jako [unijní] instituce“ musí být vykládána tak, že po zaměstnancích ECB požaduje zejména povinnost loajality a povinnost důstojnosti obdobné těm, které jsou použitelné pro úředníky Unie (viz rozsudek Afari v. ECB, EU:T:2004:77, bod 193).

211    Pokud jde o ustanovení kodexu chování dotčeného v projednávaném případě, jejich cílem je upřesnit povinnosti zaměstnanců ECB z titulu povinnosti loajality, jako je povinnost informovat své nadřízené, chovat se příkladným způsobem a dbát na zachování dobré vnější pověsti Banky, a zároveň připomenout základní pravidla platná ve všech institucích financovaných z veřejných prostředků, totiž že zboží a vybavení institucí smí být používány pouze pro pracovní potřeby a v jejich rámci a zaměstnanci musí dbát na hospodárnost nákupů vybavení a na jeho co nejefektivnější využití.

212    K ustanovením Příručky týkající se organizačních postupů dotčeným v projednávaném případě lze uvést, že jsou v nich připomenuta pravidla správného rozpočtového řízení při identifikování potřeb a využívání odpovídajících rozpočtů takových centralizovaných rozpočtových center, jako je odbor administrativních služeb, a to v souvislosti se službami poskytovanými jiným ředitelstvím ECB.

213    Co se týče popisu porušení pracovních povinností, o nichž má disciplinární komise za to, že se jich žalobce dopustil, a který je v tomto případě obsažen v bodě 27 stanoviska disciplinární komise, má Soud za to, že ze spisu vyplývá, že tato komise dospěla ke správnému závěru, že žalobce porušil čl. 4 písm. a) pracovního řádu, jakož i ustanovení kodexu chování a Příručky týkající se organizačních postupů.

214    Vzhledem k druhu, počtu a frekvenci sporných nákupů provedených v období více než dvou a půl roku, jakož i neexistenci realistického a přesvědčivého odůvodnění nezbytnosti takových nákupů pro legitimní potřeby odboru administrativních služeb, za nějž byl žalobce odpovědný, nemůže žalobce rozumně tvrdit, že jednal v souladu s legitimními očekáváními Banky, jež byla formalizována v interních pravidlech, která přijala, a že Banku finančně nepoškodil.

215    Jako příklad Soud uvádí pořízení hardwaru jednotlivě mimo skupinovou nákupní politiku orgánu, v tomto případě centralizovanou na úrovni GŘ pro informační systémy, které mělo nutně za následek, jak potvrdila Banka na jednání, že tento materiál byl pořízen za vyšší ceny, jako například nákup počítačů značky X, které v ECB nebyly v rozhodné době oficiálně používané. Další příklad jednání v rozporu s legitimními očekáváními Banky formalizovanými v interních pravidlech, která přijala, v jehož důsledku byla Banka finančně poškozena, spočíval v nezavedení systému monitorování nakoupených věcí, které mělo za následek zejména nemožnost zjistit přesné umístění značného množství zboží pořízeného odborem administrativních služeb, která je předmětem výhrad vznesených proti žalobci. Je rovněž zvláštní, že si jeden zaměstnanec jedné instituce může do svého bydliště přinést významné množství výpočetní a fotografické techniky, a dokonce přenosný navigační systém, a ponechat si je tam po dlouhou dobu, jak to učinil žalobce.

216    V tomto ohledu okolnost, na kterou upozornil žalobce ve svém novém důkazním návrhu, že některé předměty byly později nalezeny, není způsobilá zpochybnit skutečnost, že celkově pořídil značný počet předmětů v rozporu s platnými pravidly. Soud navíc za to, že tento důkazní návrh potvrzuje popis žalobcovy kanceláře ze strany ECB, totiž že tato kancelář vypadala z důvodu velkého nahromadění předmětů jako skladiště, přičemž tyto předměty, které se zde nacházely, navíc nebyly označeny štítkem. V tomto ohledu o tom svědčí skutečnost, že krabice obsahující hračky byly nalezeny nerozbalené. Stejně lze vysvětlit, že ECB nebyla schopna sestavit vyčerpávající seznamy odlišující předměty, které se nacházely v Bance, od těch, jejichž umístění bylo neznámé, jakož i rozlišit, které předměty patřily žalobci a které ECB, a tím spíše vzhledem k technické povaze dotčeného vybavení. Tím lze vysvětlit, že počet a druh chybějících předmětů uvedených ve zprávě podle článku 8.3.2 a stanovisku disciplinární komise se mohou mírně lišit od těch uvedených ve zprávě úřadu OLAF nebo ve zprávě o činnosti panelu, přičemž tento rozdíl nepředstavuje zjevně nesprávné posouzení. Obecně totiž žalobce nevyvrátil skutečnost, že četné předměty pořízené na jeho příkaz chyběly a že tyto nákupy byly provedeny bez realistického a platného pracovního odůvodnění. ECB jej navíc v každém případě napadeným rozhodnutím nijak nepotrestala za to, že některé dotčené vybavení odcizil.

217    Soud má tudíž za to, jak bylo vyloženo v bodech 82 a 83 tohoto rozsudku, že disciplinární komise se při konstatování existence „úmyslných, opakovaných a po dlouhou dobu trvajících“ porušení pracovních povinností žalobcem jako zaměstnancem ECB nedopustila zjevně nesprávného posouzení. Kvalifikovala je jako porušení „velmi závažná a […] do určité míry představují[cí] úmyslné porušení pravidel platných v ECB“. Z toho vyplývá, že ani Výkonná rada ECB se převzetím těchto hodnocení disciplinární komise nedopustila zjevného pochybení, i když v tomto rozhodnutí mohla popsat podrobněji, do jaké míry uvedená hodnocení sdílí.

218    Nyní je třeba se zabývat otázkou, zda Výkonná rada nevzala nebo nevzala dostatečně v úvahu polehčující okolnosti nebo některé skutečnosti tvrzené žalobcem.

–       K zohlednění polehčujících okolností

219    V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Výkonná rada vzala v úvahu tři polehčující okolnosti zmíněné ve stanovisku disciplinární komise, v daném případě nedostatky ve vnitřní kontrole odboru administrativních služeb před uvedením žalobce do funkce, dále skutečnost, že odbor administrativních služeb měl nízký podíl vedoucích pracovníků, jakož i dobré záznamy o zaměstnání žalobce.

220    Žalobce však uvádí globální souvislosti, ve kterých jednal, a zdůrazňuje, že „mnohé skutečnosti a okolnosti byly jednoduše opomenuty nebo byly [ze strany ECB] vzaty v úvahu nedostatečně“.

221    K tomuto aspektu, nezávisle na otázce přípustnosti této námitky, která byla vznesena Bankou, má Soud za to, že důkazy vyjmenované žalobcem bez ladu a skladu nejsou takové povahy, aby prokázaly zjevně nesprávné posouzení, ani že polehčující okolnosti nebyly Výkonnou radou ECB vzaty v úvahu.

222    K argumentaci žalobce poukazující na nečinnost jeho nadřízených v roli dohlížejících, jakož i odboru rozpočtu, kontroly a organizace GŘ pro lidské zdroje v rozpočtovém a finančním dohledu nad odborem administrativních služeb po jeho uvedení do funkce, Soud připomíná, že případná nečinnost jeho nadřízených a výše uvedeného odboru nemůže totiž odůvodnit pochybení vytýkaná žalobci, který jako manažer, konkrétně vedoucí odboru administrativních služeb, zůstává odpovědným za své činy (v tomto smyslu viz rozsudky R. v. Komise, EU:C:1985:324, bod 44; Z v. Parlament, T‑242/97, EU:T:1999:92, bod 115, a X v. ECB, EU:T:2001:251, bod 233).

223    Stejně tak nemůže žalobce uvádět jako polehčující okolnost skutečnost, že nebyl GŘ pro vnitřní záležitosti a GŘ pro lidské zdroje a v jejich rámci odborem účetnictví a nákupů a odborem rozpočtu, kontroly řízení a organizace upozorněn na skutečnost, že sporné nákupy nemohou být provedeny. Aniž je totiž nutné zacházet do detailů jednotlivých provedených nákupů, má Soud za to, že vzhledem k povaze některých z nich, jako nákupů konzolí a videoher, uzavření smluv o mobilních předplacených službách a související poskytnutí mobilních telefonů zaměstnancům, kteří na ně neměli podle interních pravidel Banky nárok nebo také pořízení zboží za účelem odměnění zaměstnanců odboru administrativních služeb, který žalobce vedl, musel mít žalobce vážné pochyby o legitimitě takových nákupů a souladu jeho jednání s jasnými pravidly ECB uvedenými zejména v čl. 4 písm. a) pracovního řádu, jakož i v kodexu chování.

224    Skutečnost, že žalobce ukončil nákupy digitálních fotorámečků poté, co na ně byl dotazován svými nadřízenými, která zdaleka nemůže být považována za polehčující okolnost, jej měla naopak vést k přehodnocení jeho způsobu správy veřejných prostředků, tedy úkolu, který mu byl svěřen jako vedoucímu odboru se samostatným rozpočtem, zejména když jednotlivě pořizoval hardware bez ohledu na hromadné nákupy, o kterých rozhodovalo GŘ pro informační systémy, které bylo v této oblasti příslušné.

225    Ohledně pracovních výkonů žalobce, který podle svých slov Bance umožnil ušetřit podstatné částky, Soud zdůrazňuje, zaprvé, že ECB je sice povinna podle článku 45 pracovního řádu vzít v úvahu „chování zaměstnance v průběhu celé jeho kariéry“, avšak toto zohlednění neznamená nutně jeho uznání za polehčující okolnost (rozsudek EH v. Komise, EU:F:2014:250, bod 119). Zadruhé mohlo být pro Banku legitimní dospět k závěru, že skutky byly natolik závažné, že i když byly záznamy o zaměstnání žalobce výjimečné, byla tato okolnost irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudek Yasse v. EIB, T‑141/97, EU:T:1999:177, bod 114). Zejména není možné připustit, že pod záminkou realizace podstatných celkových úspor ve prospěch rozpočtu orgánu se zaměstnanec považuje za osvobozeného od základních pravidel řádné rozpočtové a finanční správy z důvodu, že dotčené nákupy zboží a služeb představují jen malé částky ve vztahu k rozpočtu, za který je odpovědný. Veškeré použití veřejných prostředků, ať už jde o jakoukoli částku, totiž musí být provedeno v souladu s pravidly rozpočtové a účetní disciplíny.

226    Pokud jde o argument žalobce, podle kterého mu nebylo poskytnuto školení zaměřené na řízení rozpočtu a nákupní pravidla, má Soud za to, že není relevantní, protože i kdyby bylo prokázáno, že Banka neposkytovala vedoucím zaměstnancům dostatek školení, neopravňoval by tento případný nedostatek žalobce jednat v rozporu s výslovnými pravidly vydanými ECB v jejích interních dokumentech.

227    Stejně je tomu i s argumentem žalobce vycházejícím z jeho pracovní přetíženosti. I kdyby totiž odbor administrativních služeb měl řídit stovky nákupních příkazů týdně, byl žalobci nápomocen jeho zástupce. Ze spisu přitom vyplývá, že se oba propůjčili k pochybným nákupům, a Soud má v každém případě za to, že týdenní objem nákupů zpracovávaný odborem administrativních služeb nemůže odůvodnit nedostatek soudnosti při nákupu některého zboží, zejména pokud zřejmě neodpovídalo legitimním potřebám útvaru.

228    Ohledně skutečnosti, že ostatní odbory ECB také prováděly stejně neodůvodněné nákupy, jako jsou nákupy dotčené v projednávaném případě, Soud znovu připomíná, že zaměstnanec nemůže proti sankci, která mu byla uložena, úspěšně brojit poukazováním na skutečnost, že vůči jednomu nebo několika jiným zaměstnancům nebylo pro skutečnosti obdobné skutečnostem uplatněným v jeho neprospěch vedeno žádné disciplinární řízení (v tomto smyslu viz rozsudek Williams v. Účetní dvůr, EU:C:1985:297, bod 14, a de Compte v. Parlament, EU:T:1991:54, bod 170).

229    Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí netrpí zjevně nesprávným posouzením zhodnocení sporných skutečností a polehčujících okolností. Je třeba tedy přezkoumat, zda v souladu s judikaturou použitelnou v disciplinární oblasti zvážila Bank přitěžující a polehčující okolnosti přiměřeně, přičemž soud při tomto přezkumu nemůže nahradit příslušné hodnocení Banky hodnocením svým.

–       K přiměřenosti uložené sankce

230    K tomuto bodu je třeba zkraje zdůraznit, že Výkonná rada v napadeném rozhodnutí vzala v úvahu polehčující okolnosti uznané disciplinární komisí, ale rovněž uznala přitěžující okolnost zmíněnou v bodě 87 tohoto rozsudku.

231    Soud v tomto ohledu uvádí, že ze souboru norem použitelných na zaměstnance ECB vyplývá povinnost loajality zaměstnance ECB vůči orgánu, který jej zaměstnává, která jej má vést k tomu, aby jeho chování – a to tím spíše že stejně jako žalobce náleží do vyšší platové třídy – bylo bez jakýchkoli pochyb takové, aby mezi ním a Bankou existoval vždy vztah důvěry (rozsudek N v. Komise, EU:T:1997:71, bod 129).

232    S ohledem na důležitost vztahu důvěry existujícího mezi Unií a jejími zaměstnanci, co se týče jak vnitřního fungování Unie, tak jejího obrazu navenek, a vzhledem k obecnému znění ustanovení čl. 4 písm. a) pracovního řádu a ustanovení kodexu chování, uvedených ve stanovisku disciplinární komise, pokrývají tato ustanovení všechny okolnosti nebo veškeré jednání, které musí zaměstnanec ECB s ohledem na své postavení a funkce, které vykonává, jakož i na konkrétní okolnosti věci, rozumně považovat za takové, že v očích třetích osob mohou vyvolávat nejasnosti ohledně zájmů sledovaných Unií, jíž má tento zaměstnanec sloužit (obdobně viz rozsudek Gomes Moreira v. ECDC, F‑80/11, EU:F:2013:159, bod 63).

233    Konkrétně ve specifickém kontextu Banky, tedy unijní finanční instituce jednající jako zaměstnavatel ve smluvním rámci, musí Soud posoudit přiměřenost mezi skutečnostmi uvedenými v neprospěch zaměstnance a sankcí uloženou ve světle cílů a funkcí, které musí Banka plnit (v tomto smyslu viz rozsudek Yasse v. EIB, EU:T:1999:177, bod 108). K tomuto bodu má Soud skutečně za to, že žalobce měl ve své manažerské funkci vedoucího odboru administrativních služeb rozsáhlejší povinnosti při ochraně pověsti a finančních zájmů Banky. Banka navíc vzhledem ke své odpovědnosti za vedení měnové politiky Unie zakládá svou vnější pověst skutečně na roli vzorové správy, která je efektivní a zodpovědná, což předpokládá, že se obklopuje zaměstnanci s „nezpochybnitelnou bezúhonností“. To je ostatně připomenuto v bodě 2.2 kodexu chování, podle kterého jsou si zaměstnanci ECB „vědomi důležitosti svých povinností a úkolů, berou v úvahu očekávání veřejnosti ohledně morálnosti jejich chování, chovají se takovým způsobem, aby zachovali a upevnili důvěru veřejnosti v ECB a přispěli k efektivitě správy ECB“.

234    Jak uvedl unijní soud v souvislosti s unijní finanční institucí (viz rozsudek Yasse v. EIB, EU:T:1999:177, bod 110), tyto povinnosti mají prvořadý význam pro dosažení cílů bankovní instituce a tvoří základní prvek chování, které musí zaměstnanci této instituce dodržovat, aby zachovali její nezávislost a vážnost.

235    Za těchto podmínek má Soud vzhledem k závažnosti vytýkaných porušení pracovních povinností, k jejich úmyslné povaze a k jejich opakování po dlouhou dobu, jak byly popsány disciplinární komisí a Výkonnou radou, jakož i k úrovni bezúhonnosti, kterou hodlá Banka od svých zaměstnanců legitimně vyžadovat a která představuje hodnocení tohoto orgánu, jež soud nemůže nahradit svým hodnocením, za to, že Výkonná rada mohla v případě žalobce uznat přitěžující okolnost obsaženou v napadeném rozhodnutí. Dále se Soud domnívá, že zvážení přitěžujících a polehčujících okolností Bankou bylo v projednávané věci provedeno přiměřeně.

236    Konkrétně s ohledem na judikatorní požadavky v této oblasti mohla mít Banka za to, že žalobce sporným jednáním a bez ohledu na existenci polehčujících okolností nenapravitelně poškodil vztah důvěry, který jej s Bankou spojoval. V takové situaci, jaká nastala v projednávané věci, totiž Banka mohla v rámci široké posuzovací pravomoci, kterou disponuje při vymezování svých požadavků na bezúhonnosti svých zaměstnanců, dospět – navzdory žalobcově přání pokračovat v pracovním poměru – k závěru, že již nebylo možné obnovit tento vztah důvěry, v důsledku čehož se splnění úkolů, jež byly Bance svěřeny Unií, ve spolupráci s tímto zaměstnancem stalo obtížnějším, či dokonce nemožným (v tomto smyslu viz rozsudek Gomes Moreira v. ECDC, EU:F:2013:159, bod 67).

237    I kdyby mírnější sankce navržená disciplinární komisí navrátila žalobce do funkce, ve které by již nespravoval centralizovaný rozpočet, a vykonával by tedy funkce, které by nebyly funkcemi řídícími, a nevyžadovaly by tedy povinně tak vysokou úroveň důvěry, jaká byla typická pro jeho pracovní vztah s Bankou jakožto vedoucí odboru, jak žalobce tvrdil na jednání, má Soud za to, že ECB mohla v rámci své široké posuzovací pravomoci a ve vztahu ke smluvní povaze pracovního vztahu, který ji pojí k jejímu zaměstnanci, dospět k názoru, že sankce navržená disciplinární komisí by byla nedostatečná ve vztahu ke skutkům, jichž se dopustila osoba, která byla odpovědná za značný centralizovaný rozpočet, a že vzhledem k úmyslné a závažné povaze porušení dotčených pracovních povinností, jichž se dopustil jeden z jejích vedoucích pracovníků, od kterých se očekává příkladné chování, je vztah důvěry definitivně zničen.

238    S ohledem na výše uvedené je třeba sedmý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z překročení pravomoci Výkonnou radou a porušení článku 8.3.17 pravidel pro zaměstnance

 Argumenty účastníků řízení

239    V rámci tohoto žalobního důvodu žalobce tvrdí, že Výkonná rada má pravomoc rozhodnout pouze o výběru sankce, která má být uložena ve vztahu k porušením pracovních povinností uznaných disciplinární komisí. Nicméně Výkonná rada není příslušná rozhodnout o otázce, zda skutkové otázky jsou prokázány. V projednávané věci přitom Výkonná rada zkreslila stanovisko disciplinární komise, když se zachovala jako „neoficiální pátý člen disciplinární komise, aby mlčky vyrovnala hlasy a rozhodla, že podle jejího názoru je sledování osobního zájmu evidentní“. Výkonná rada totiž konstatovala sledování osobního zájmu tam, kde disciplinární komise konstatovala, že osobní zájem nebylo možné v projednávané věci prokázat. Překročení pravomoci Výkonné rady tak spočívá v tom, že sama rozhodla, že skutečnosti byly prokázány, místo aby se omezila na rozhodnutí o náležité sankci.

240    ECB navrhuje zamítnutí šestého žalobního důvodu jako zjevně neopodstatněného a poukazuje na to, že z pouhého přečtení napadeného rozhodnutí jasně plyne, že Výkonná rada nijak nepozměnila ani jinak neupravila konstatování týkající se skutkových okolností a právní analýzy disciplinární komise.

 Závěry Soudu

241    Je třeba poukázat na to, že podle článku 8.3.15 pravidel pro zaměstnance vydá disciplinární komise „konečné stanovisko, podepsané všemi svými členy, o věcné správnosti skutkových zjištění, o tom, zda představují porušení pracovních povinností, a o jakékoli disciplinární sankci“, a že podle článku 8.3.17 týchž pravidel „Výkonná rada rozhodne o nejvhodnější disciplinární sankci […] [a ř]ádně vezme v úvahu doporučení formulovaná disciplinární komisí, avšak není jimi vázána“.

242    V projednávaném případě má Soud bez ohledu na otázku, zda pravomoc Výkonné rady je omezena na určení sankce, která má být uložena, za to, že žalobce neprokázal, v čem Výkonná rada zkreslila skutečnosti konstatované disciplinární komisí. Výkonná rada totiž vycházela z věcné správnosti skutkových zjištění v podobě, v jaké je konstatovala disciplinární komise, jakož i z jejích zjištění ohledně porušení pracovních povinností žalobcem.

243    Z napadeného rozhodnutí nicméně vyplývá, že Výkonná rada měla výslovněji než disciplinární komise ve svém stanovisku za to – aniž překročila prostor pro uvážení, který jí v této oblasti náleží, a to včetně hodnocení – že skutečnost, že se žalobce dopustil sporných pracovních pochybení při vykonávání vedoucí funkce, která s sebou nesla zvláštní povinnost dbát na pověst a finanční zájmy Banky, představuje přitěžující okolnost. Výkonná rada rovněž vysvětlila úroveň bezúhonnosti, kterou od svých zaměstnanců vyžaduje, což zjevně spadá do její posuzovací pravomoci v této oblasti. Stejně tak je tomu při konstatování porušení vztahu důvěry, který považuje se svými zaměstnanci za nezbytný. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, totiž konstatování takového porušení není omezeno jen na předpoklad, vyslovený disciplinární komisí, že bude konstatováno sledování osobního zájmu.

244    Pokud by ve skutečnosti byla argumentace žalobce použita, znamenalo by to odepření veškerých možností Výkonné rady přijmout jinou sankci než sankci navrhnutou disciplinární komisí a v konečném důsledku by vedla k závěru, že disciplinární komise není poradní orgán, nýbrž orgán rozhodovací.

245    K určení vhodné sankce si totiž Výkonná rada musela nutně vytvořit názor na polehčující okolnosti, ale rovněž na přitěžující okolnosti žalobcova případu, jak to vyplývá z ustálené judikatury v disciplinární oblasti, podle které administrativa disponuje pravomocí posoudit odpovědnost svého zaměstnance odlišně od disciplinární komise, jakož i pravomocí následně vybrat disciplinární sankci, kterou považuje za vhodnou pro potrestání uznaných disciplinárních pochybení (rozsudek Tzikis v. Komise, EU:T:2000:130, bod 48), s připomenutím, že soud nemůže nahradit Banku, pokud jde o její hodnocení vynesené v tomto ohledu a pokud jde o výběr disciplinární sankce, který přísluší jí (rozsudek EH v. Komise, EU:F:2014:250, bod 93).

246    Vzhledem k výše uvedenému a ke skutečnosti, že Soud neodhalil žádný důkaz, na jehož základě by mohl konstatovat či jen mít podezření na překročení pravomocí, musí být šestý žalobní důvod zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

 K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti článků 44 a 45 pracovního řádu, jakož i článku 8.3 pravidel pro zaměstnance ve vztahu ke svobodě sdružování a právu na kolektivní vyjednávání zakotvených v článku 28 Listiny

 Argumenty účastníků řízení

247    V rámci tohoto žalobního důvodu žalobce tvrdí, že pracovní řád a pravidla pro zaměstnance, včetně jejich ustanovení týkajících se disciplinárních řízení, jsou protiprávní, jednak „z důvodu porušení zásady demokracie, zásady dělby mocí, jakož i zásady, podle které sekundární zákonodárce může jednat jen v rámci omezení stanovených zákonodárcem primárním“, a jednak proto, že při jejich přijímání nebyl dodržen sociální dialog, svoboda sdružování ani právo na kolektivní vyjednávání. Konkrétně tvrdí, že Rada guvernérů ECB je „zjevně výkonný orgán, a nikoli zákonodárná moc Unie“. Napadá tedy pravomoc Výkonné rady a Rady guvernérů přijmout pracovní řád, tím spíše po pouhé konzultaci se zástupci zaměstnanců.

248    Banka navrhuje částečné odmítnutí osmého žalobního důvodu jako nepřípustného a v každém případě jeho zamítnutí jako neopodstatněného, a to s odkazem na svou funkční autonomii v této oblasti.

 Závěry Soudu

249    Článek 36.2 Protokolu o statutu ESCB a ECB je součástí protokolu přijatého v rámci Maastrichtské smlouvy, a tvoří tak ustanovení primárního práva, které může představovat odchylku od článku 283 ES, nyní článku 336 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek X v. ECB, EU:T:2001:251, bod 38).

250    V tomto ohledu vyplývá z článku 21 jednacího řádu ECB, přijatého Radou guvernérů, že Rada guvernérů může delegovat na Výkonnou radu pravomoc přijmout pracovní řád, která původně náleží Radě guvernérů, a že této Výkonné radě rovněž může svěřit pravomoc definovat prováděcí podmínky pracovního řádu, totiž pravomoc přijmout pravidla pro zaměstnance. V tomto ohledu přitom žádný předpis zmíněnou delegaci formálně nezakazuje a o této delegaci bylo navíc rozhodnuto na základě textu primárního práva, ve vztahu k němuž unijní soud již dříve uvedl, že představuje pravomoc Rady guvernérů delegovat vymezení pracovního řádu pro zaměstnance (viz rozsudek X v. ECB, EU:T:2001:251, body 100 až 104).

251    Stejně tak – ačkoli žalobce tvrdí opak – měla ECB právo na základě ustanovení článku 36.1 Protokolu o statutu ESCB a ECB stanovit v pracovním řádu disciplinární režim, který jí umožní, zejména v případě porušení povinností vyplývajících z pracovní smlouvy některým z jejích zaměstnanců, přijmout opatření nezbytná ve vztahu k úkolům a cílům, které jí byly stanoveny (rozsudek X v. ECB, EU:T:2001:251, bod 63).

252    Kromě toho Soud rovněž již rozhodl, v odpověď na obdobně formulované argumenty, a aniž mu v tomto bodě kasační soud oponoval, že čl. 6 odst. 2 Evropské sociální charty, podepsané v Turíně dne 18. října 1961, „nanejvýš podporuje, ale nevyžaduje ‚mechanismy pro dobrovolné vyjednávání mezi zaměstnavateli nebo organizacemi zaměstnavatelů a organizacemi pracovníků za účelem stanovení podmínek zaměstnání kolektivními smlouvami‘ “, a že i když článek 28 Listiny a článek 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „zakotvují právo na svobodu sdružování, které zahrnuje právo pracovníků zakládat odborové organizace na ochranu svých ekonomických a sociálních zájmů, jejich ustanovení nestanoví povinnost zavést postup kolektivního vyjednávání nebo přiznat uvedeným odborovým organizacím právo spolurozhodovat při vytváření pracovních podmínek pracovníků“ (rozsudek Heath v. ECB, F‑121/10, EU:F:2011:174, bod 121).

253    Pracovní řád a pravidla pro zaměstnance mohly být přijaty ECB jednostranně a změněny po konzultaci Výboru zaměstnanců s tím, že neexistuje povinnost v této oblasti postupovat cestou kolektivních smluv podepsaných ECB a odborovými organizacemi zastupujícími její zaměstnance. ECB jakožto unijní orgán uvedený v článku 13 EU a podle Protokolu o statutu ESCB a ECB totiž může stanovit formou nařízení ustanovení použitelná na své zaměstnance (viz rozsudek Cerafogli v. ECB, F‑84/08, EU:F:2010:134, bod 47).

254    Z výše uvedeného vyplývá, že osmý žalobní důvod musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

255    Vzhledem k tomu, že byly zamítnuty všechny žalobní důvody směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí, jsou návrhová žádání na zrušení neopodstatněná.

3.     K návrhovým žádáním na náhradu škody

256    I když formálně žalobce předložil návrhová žádání na náhradu škody nejen v souvislosti s napadeným rozhodnutím, ale také s jednáním ze strany ECB, Soud konstatuje, že jeho návrhová žádání na náhradu škody jsou jasně spojena s jeho návrhovými žádáními na zrušení napadeného rozhodnutí. Protože tato byla zamítnuta jako neopodstatněná, je třeba stejně posoudit i návrhová žádání na náhradu škody.

257    Soud pro úplnost uvádí, že žalobce v každém případě nijak neprokázal, že by skutečně utrpěl tvrzenou majetkovou a nemajetkovou újmu vyplývající z jednání ECB nesouvisejícího s přijetím napadeného rozhodnutí.

258    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

259    Podle článku 101 jednacího řádu platí, že s výhradou ostatních ustanovení kapitoly 8 hlavy II uvedeného jednacího řádu ponese účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, vlastní náklady řízení a uloží se mu náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, pokud to druhý účastník řízení požadoval. Podle čl. 102 odst. 1 téhož jednacího řádu může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení, ale že se mu uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení nebo se mu tato náhrada nákladů řízení neuloží.

260    Z odůvodnění uvedeného v tomto rozsudku vyplývá, že žalobce neměl ve věci úspěch. Sice požadoval, aby byla ECB uložena náhrada nákladů řízení, a to i v případě zamítnutí žaloby, ale nepředložil žádný argument na podporu tohoto žádání. Žalobce nanejvýše zdůraznil a odsoudil okolnost, že Banka systematicky využívá pro své zastupování před Soudem služeb advokáta, ačkoli má k dispozici právní oddělení, do něhož jsou zařazeny i osoby specializované na soudní řízení vedená mezi Bankou jejími zaměstnanci. V tomto ohledu Soud v zásadě připomíná, že unijní orgány, včetně ECB, mohou využít spolupráce s advokátem, aniž musí prokazovat, že taková spolupráce byla objektivně odůvodněna (viz usnesení Komise v. Kallianos C‑323/06 P‑DEP, EU:C:2012:49, body 10 a 11; Marcuccio v. Komise, T‑44/10 P‑DEP, EU:T:2013:513, body 29 a 30, a Eklund v. Komise, F‑57/11 DEP, EU:F:2014:254, body 34 a 35).

261    Proto vzhledem k tomu, že ECB ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla žalobci uložena náhrada nákladů řízení, a že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 102 odst. 1 jednacího řádu, je třeba uložit žalobci povinnost nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené ECB.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      AX ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou.

Barents Perillo Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. března 2015.

Vedoucí soudní kanceláře        Předseda

W. Hakenberg        R. Barents

* Jednací jazyk: angličtina.