Věc C‑460/18 P
HK
v.
Evropská komise
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 19. prosince 2019
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Služební řád úředníků Evropské unie – Článek 1d – Článek 17 první pododstavec přílohy VIII – Pozůstalostní důchod – Podmínky přiznání – Pojem ‚pozůstalý manžel‘ úředníka Unie – Manželství a jiný než manželský svazek – Nesezdané soužití – Zásada nediskriminace – Srovnatelná situace – Neexistence – Podmínka týkající se doby trvání manželství – Boj proti podvodům – Odůvodnění“
1. Soudní řízení – Odůvodnění rozsudků – Rozsah
(Statut Soudního dvora, článek 36 a čl. 53 první pododstavec)
(viz body 38, 50–53)
2. Úředníci – Důchody – Pozůstalostní důchod – Podmínky přiznání – Manželství – Postavení registrovaného jiného než manželského svazku na roveň s manželstvím za určitých podmínek – Postavení nesezdaného soužití na roveň s manželstvím – Vyloučení
[Služební řád úředníků, čl. 1d odst. 1 druhý pododstavec, příloha VII, čl. 1 odst. 2 písm. c) a příloha VIII, článek 17 první pododstavec]
(viz body 68–78)
3. Úředníci – Rovnost zacházení – Pozůstalostní důchod – Nesezdané soužití a manželství – Nesrovnatelné situace
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 21 odst. 1; služební řád úředníků, článek 1d a příloha VIII, čl. 17 první pododstavec; směrnice Rady 2000/78, článek 2)
(viz body 84, 85)
4. Úředníci – Pozůstalostní důchod – Podmínky přiznání – Manželství – Minimální doba trvání manželství – Nediskriminační podmínka, která slouží potírání zneužití a podvodů
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 21 odst. 1; služební řád úředníků, článek 1d a příloha VIII, čl. 17 první pododstavec; směrnice Rady 2000/78, článek 2)
(viz body 89, 90)
5. Žaloby úředníků – Návrh na náhradu škody související s návrhem na prohlášení neplatnosti – Zamítnutí návrhu na prohlášení neplatnosti mající za následek zamítnutí návrhu na náhradu škody
(Služební řád úředníků, článek 91)
(viz bod 93)
Shrnutí
Soudní dvůr potvrzuje, že aby byl pozůstalému manželovi úřednice Evropské unie přiznán nárok na pozůstalostní důchod, musel žít s posledně uvedenou po dobu alespoň jednoho roku v manželském svazku nebo za určitých podmínek v registrovaném jiném než manželském svazku
V rozsudku HK v. Komise (C‑460/18 P), vydaném dne 19. prosince 2019, Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 3. května 2018, HK v. Komise(1) a rozhodl o sporu s konečnou platností, když zamítl jak žalobu na neplatnost podanou navrhovatelem proti rozhodnutí Evropské komise o nepřiznání nároku na pozůstalostní důchod jakožto pozůstalému manželovi úřednice, tak i návrh na náhradu údajně vzniklé majetkové a nemajetkové újmy.
V této věci žádal navrhovatel o pozůstalostní důchod jakožto pozůstalý manžel úřednice Evropské komise, která zemřela dne 11. dubna 2015, s níž žil od 9. května 2014 v manželském svazku. Pár žil již od roku 1994 v nesezdaném soužití. Navrhovatel pobíral od své partnerky pravidelně příjmy z důvodu svých zdravotních problémů, které mu znemožňovaly pracovat nebo se vzdělávat.
Soudní dvůr nejprve zrušil rozsudek Tribunálu, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele, z důvodu, že porušil svou povinnost odůvodnění. V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývají jasně a jednoznačně úvahy Tribunálu ohledně určení osob, které mohou mít nárok na pozůstalostní důchod podle prvního pododstavce článku 17 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), což má význam pro otázku srovnatelnosti situací poměřovaných pro účely posouzení slučitelnosti tohoto ustanovení služebního řádu s obecnou zásadou zákazu diskriminace.
Poté, co uvedl, že může ve věci vydat konečné rozhodnutí, konstatoval, že Komise oprávněně zamítla přiznat navrhovateli pozůstalostní důchod z důvodu, že nesplňoval podmínku minimální doby trvání manželství se zesnulou úřednicí v délce alespoň jednoho roku, kterou ukládá první pododstavec článku 17 přílohy VIII služebního řádu.
Soudní dvůr měl za to, že skutečnost, že uvedené ustanovení vylučuje ze své působnosti nesezdané partnery, ani skutečnost, že ukládá takovou minimální dobu trvání manželství pro to, aby byl pozůstalému manželovi přiznán nárok na pozůstalostní důchod, nejsou zjevně nepřiměřené z hlediska účelu sledovaného pozůstalostním důchodem a neporušují ani obecnou zásadu zákazu diskriminace.
Podle Soudního dvora není pozůstalostní důchod vázán na případnou finanční závislost manžela na zesnulé osobě. Naopak osoba s nárokem na tento důchod musela být k zesnulému úředníkovi vázána v rámci takového občanskoprávního vztahu, který mezi nimi založil soubor práv a povinností, jako je manželství nebo za určitých podmínek registrovaný jiný než manželský svazek.
Soudní dvůr upřesnil, že mezi tyto podmínky patří zejména skutečnost, že pozůstalý partner předloží právní dokument uznaný členským státem nebo příslušným orgánem členského státu, kterým se potvrzuje jejich jiný než manželský svazek, a že pár neměl možnost v členském státě uzavřít právoplatné manželství.
Soudní dvůr proto konstatoval, že vzhledem k tomu, že takový faktický svazek, jako je nesezdané soužití, není v zásadě upraven zákonem, neodpovídá požadovaným podmínkám a že se tedy nesezdaní partneři nenacházejí z hlediska pozůstalostního důchodu v situaci, která je srovnatelná se situací osob, které uzavřely manželství, ani se situací partnerů, kteří uzavřeli registrované partnerství, které splňuje podmínky vyžadované pro přiznání uvedeného důchodu.
Soudní dvůr také rozhodl, že unijní normotvůrce má za účelem boje proti zneužívání, či dokonce podvodům, prostor pro uvážení při úpravě nároku na pozůstalostní důchod a že podmínka, podle níž musí manželství pro účely vzniku nároku pozůstalého manžela na pozůstalostní důchod trvat alespoň jeden rok, směřuje k ujištění se o existenci a stabilitě vztahů mezi dotčenými osobami.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že také žaloba na náhradu údajně utrpěné majetkové a nemajetkové musí být zamítnuta jako neopodstatněná, jelikož návrhová žádání navrhovatele v tomto ohledu úzce souvisí s návrhovými žádáními znějícími na neplatnost sporného rozhodnutí, která byla také zamítnuta jako neopodstatněná.