ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)
21. prosince 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Článek 4a odst. 1 – Postup předávání mezi členskými státy – Podmínky výkonu – Důvody, pro které je možné výkon odmítnout – Výjimky – Povinný výkon – Trest uložený v nepřítomnosti – Pojem ‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘ – Dotyčná osoba, která se osobně nezúčastnila jednání u soudu prvního stupně ani u odvolacího soudu – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví absolutní zákaz předání dotyčné osoby v případě rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti – Povinnost konformního výkladu“
Ve věci C‑397/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo) ze dne 14. června 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 15. června 2022, v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného na
LM
za účasti:
Generalstaatsanwaltschaft Berlin,
SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát),
ve složení: F. Biltgen (zpravodaj), předseda senátu, N. Wahl a M. L. Arastey Sahún, soudci,
generální advokát: P. Pikamäe,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za německou vládu: J. Möller, P. Busche, M. Hellmann a R. Kanitz, jako zmocněnci,
– za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,
– za Evropskou komisi: S. Grünheid a H. Leupold, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení týkajícího se toho, aby byl v Německu vykonán evropský zatýkací rozkaz, který byl na polského státního příslušníka vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody v Polsku.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [EU].“
4 Článek 4a odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“, stanoví:
„Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:
a) byla včas
i) osobně předvolána, a tudíž informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
ii) informována, že rozhodnutí může být vyneseno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
[…]“
Německé právo
5 Ustanovení § 83 odst. 1 bodu 3 Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních) ze dne 23. prosince 1982 (BGBl. 1982 I, s. 2071), ve znění vyhlášeném dne 27. června 1994 (BGBl. 1994 I, s. 1537) (dále jen „IRG“), stanoví:
„Vydání je nepřípustné, jestliže
[…]
3. v případě žádosti za účelem výkonu trestu se odsouzený nezúčastnil osobně soudního jednání, ve kterém byl vydán rozsudek […]“
Polské právo
6 Kodeks postępowania karnego (trestní řád) v čl. 139 odst. 1 v podstatě stanoví možnost doručení na známou adresu osoby, která nesdělila svou novou adresu.
7 Podle čl. 75 odst. 1 trestního řádu je obviněný povinen sdělit svou novou adresu v případě změny bydliště v průběhu trestního řízení.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
8 Polské orgány podaly ke Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), který je předkládajícím soudem, návrh na výkon evropského zatýkacího rozkazu, který dne 26. července 2021 vydal Sąd Okręgowy w Poznaniu (Krajský soud v Poznani, Polsko) na polského státního příslušníka. Na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu má být dotyčná osoba zatčena a předána polským orgánům za účelem výkonu trestu odnětí svobody na šest měsíců, který uložil Sąd Rejonowy w Pile (Okresní soud v Piłe, Polsko) rozsudkem ze dne 25. února 2020 a z kterého zbývá vykonat ještě 5 měsíců a 29 dnů.
9 Dotyčná osoba podala proti rozsudku ze dne 25. února 2020 odvolání, které Sąd Okręgowy w Poznaniu (Krajský soud v Poznani, Polsko) rozsudkem ze dne 16. června 2020 zamítl, aniž věc meritorně přezkoumal.
10 Je nesporné, že dotyčná osoba se osobně nezúčastnila jednání u soudu prvního stupně ani jednání u odvolacího soudu a nebyla ani zastoupena advokátem.
11 Dotyčný převzal předvolání k soudnímu jednání v prvním stupni a odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu na adrese, kterou při svém zatčení sdělil příslušným polským orgánům jako adresu trvalého bydliště. Naproti tomu předvolání k odvolacímu jednání, které bylo zasláno na tuto adresu, nepřevzal dotyčný, který podal odvolání, ale jeho družka, která rovněž bydlela na uvedené adrese. Polské orgány nebyly schopny prokázat, že tato družka uvedené předvolání skutečně předala dotyčnému.
12 Na základě evropského zatýkacího rozkazu dotčeného v původním řízení byla dotyčná osoba dne 25. srpna 2021 v Berlíně (Německo) zatčena a umístěna do vyšetřovací vazby. Dotyčná osoba nesouhlasila s tím, aby byla polským orgánům předána v rámci zjednodušeného postupu předání.
13 Dne 1. září 2021 předkládající soud nařídil, aby byla dotyčná osoba vzata do vazby za účelem předání polským orgánům.
14 Poté, co dotyčný vystavující justiční orgán poskytl podrobný popis přesných okolností předvolání dotyčné osoby, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně, Německo) uvedenou osobu propustilo na svobodu a navrhlo předkládajícímu soudu, aby zrušil zatýkací rozkaz vydaný za účelem předání a prohlásil předání dotyčné osoby za protiprávní z důvodu, že takovému předání brání § 83 odst. 1 bod 3 IRG, kterým je do německého práva proveden článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584.
15 Usnesením ze dne 24. září 2021 zrušil předkládající soud zatýkací rozkaz vydaný za účelem předání dotyčné osoby, která již byla propuštěna na svobodu. Přestože měl předkládající soud za to, že podmínka oboustranné trestnosti činu, které takové předání podléhá a která spočívá v ověření, že vytýkané skutky představují trestný čin v obou členských státech, které mají spolupracovat, je v projednávané věci splněna, rozhodl se přerušit řízení o návrhu, aby bylo předání dotyčné osoby prohlášeno za protiprávní.
16 Na prvním místě se předkládající soud táže, zda okolnost, že předvolání k odvolacímu jednání, které bylo zasláno dotyčnému, převzala jeho družka, splňuje požadavky stanovené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí 2002/584.
17 Předkládající soud je totiž toho názoru, že judikatura Soudního dvora vycházející z rozsudku ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346), podle které převzetí předvolání dospělou osobou, která je členem domácnosti dotyčné osoby, postačuje pouze tehdy, pokud vydaný evropský zatýkací rozkaz umožňuje prověřit, že a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala, je příliš restriktivní. Podle předkládajícího soudu je třeba spíše předpokládat, že dospělé osoby, které jsou členy téže domácnosti, si zpravidla předávají zásilky, které jsou jim určeny, a že donucovací orgány, které neznají vnitřní chod dotyčné domácnosti, tedy nemohou prokázat, že předvolání bylo dotyčné osobě skutečně předáno. Podle předkládajícího soudu by při neexistenci takové domněnky byla překážka takového předání, kterou představuje odsouzení v nepřítomnosti, „nepřekonatelná“.
18 Podle předkládajícího soudu by tedy důkaz, že se dotyčná osoba skutečně dozvěděla o předvolání, které jí bylo doručeno, měl být považován za prokázaný, pokud bylo toto předvolání předáno dospělé osobě, která s dotyčnou osobou bydlí, ledaže dotyčná osoba věrohodně prokáže opak.
19 Na druhém místě si předkládající soud klade otázku, zda musí být pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, vykládán v tom smyslu, že pod něj spadá i soudní jednání, které předcházelo rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud bylo odvolání podané dotyčnou osobou zamítnuto bez meritorního přezkumu věci.
20 Předkládající soud připomíná judikaturu Soudního dvora vycházející z rozsudku ze dne 10. srpna 2017, Tupikas (C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628), podle které v případě trestního řízení probíhajícího v několika stupních spadá pod tento pojem i soudní jednání, v rámci kterého bylo na základě opětovného meritorního přezkoumání věci ze skutkového i právního hlediska pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby a byl jí uložen trest, tedy poslední stupeň řízení ve věci samé.
21 Předkládající soud z toho dovozuje, že v projednávané věci je pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodující jednání u odvolacího soudu, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila, a vzhledem k tomu, že se dotyčná osoba uvedeného jednání nezúčastnila osobně, je třeba její předání prohlásit za protiprávní a odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu dotčeného v původním řízení.
22 Předkládající soud má však pochybnosti o použitelnosti judikatury vycházející z uvedeného rozsudku v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy se dotyčná osoba nedostavila k jednání u odvolacího soudu.
23 Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že pod pojem „soudní jednání“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 spadají pouze řízení, v rámci kterých došlo k meritornímu přezkumu věci. Podle jeho názoru přitom existují rozdíly v organizaci odvolacího řízení v jednotlivých členských státech, zejména pokud jde o povinnost vnitrostátního soudu provést takový přezkum v případě nepřítomnosti dotyčné osoby.
24 Předkládající soud je dále toho názoru, že je-li odvolání zamítnuto bez meritorního přezkumu věci, rozsudek prvostupňového soudu zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, a je tedy vykonatelný, což podle jeho názoru znamená, že předání dotyčné osoby je ve skutečnosti požadováno za účelem výkonu uvedeného rozsudku. Předkládající soud z toho dovozuje, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „soudní jednání“ ve smyslu tohoto ustanovení se vztahuje na rozhodnutí, které má být vykonáno.
25 Na třetím místě se předkládající soud táže, zda zásada přednosti unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je § 83 odst. 1 bod 3 IRG, podle níž je odsouzení v nepřítomnosti „absolutní překážkou“ předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, zatímco čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, který tato vnitrostátní právní úprava provádí do německého práva, stanoví v tomto ohledu pouze fakultativní důvod odmítnutí.
26 Podle předkládajícího soudu nebylo posledně uvedené ustanovení v plném rozsahu provedeno do německého práva, jelikož § 83 odst. 1 bod 3 IRG nestanoví možnost vykonávajícího justičního orgánu uplatnit posuzovací pravomoc v případě odsouzení v nepřítomnosti.
27 Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, body 69, 72, 73 a 76), rozhodl, že ačkoli je přímé použití rámcového rozhodnutí 2002/584 vyloučeno, neboť nemá přímý účinek, nic to nemění na tom, že vykonávající justiční orgán je povinen vykládat vnitrostátní právo v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím, aby dosáhl jím zamýšleného výsledku, přičemž výklad tohoto práva contra legem je však vyloučen.
28 Předkládající soud je toho názoru, že nemůže vykládat § 83 odst. 1 bod 3 IRG v tom smyslu, že mu při posuzování, zda nenastala překážka předání dotyčné osoby, přiznává určitý prostor pro uvážení, který by mu umožnil prohlásit toto předání za přípustné navzdory výjimkám stanoveným v § 83 odst. 2 až 4 IRG. Předkládající soud má za to, že na základě čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584 a prostoru pro uvážení, kterým má v tomto ohledu disponovat, by měl mít možnost dospět k závěru, že s ohledem na okolnosti projednávané věci bylo právo dotyčné osoby být vyslechnuta řádně dodrženo, i když se osobně nezúčastnila jednání u odvolacího soudu, a její předání je tudíž přípustné.
29 Za těchto podmínek se Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má být čl. 4a odst. 1 písm. a) bod i) [rámcového rozhodnutí 2002/584] v případě, že je předvolání doručeno dospělé osobě, která je členem domácnosti dotyčné osoby, vykládán v tom smyslu, že vystavující justiční orgán musí prokázat, že dotyčná osoba předvolání skutečně obdržela, nebo má být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že doručení do vlastních rukou této dospělé osoby prokazuje, že se dotyčná osoba o uvedeném předvolání skutečně dozvěděla, pokud dotyčná osoba věrohodně neprokáže, že a z jakého důvodu předvolání neobdržela?
2) Má být v případě odvolacího řízení pojem ‚soudní jednání‘ uvedený v čl. 4a odst. 1 [rámcového rozhodnutí 2002/584] vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na soudní jednání, které předcházelo rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud se odvolala pouze stíhaná osoba a toto odvolání bylo odmítnuto?
3) Je slučitelné s předností unijního práva, že německý zákonodárce v § 83 odst. 1 bodě 3 [IRG] koncipoval případ odsouzení v nepřítomnosti jako absolutní překážku předání dotyčné osoby, ačkoli čl. 4a odst. 1 [rámcového rozhodnutí 2002/584] v tomto ohledu stanoví pouze fakultativní důvod odmítnutí?“
K předběžným otázkám
K první otázce
30 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že je-li předvolání k soudnímu jednání doručeno dotyčné osobě tak, že je předáno dospělé osobě, která s ní bydlí, je třeba mít za to, že se dotyčná osoba o tomto předvolání skutečně dozvěděla, ledaže dotyčná osoba věrohodně prokáže opak, nebo v tom smyslu, že dotyčnému vystavujícímu justičnímu orgánu přísluší prokázat, že dotyčná osoba uvedené předvolání skutečně obdržela.
31 Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že okolnost, že předvolání bylo předáno třetí osobě, která se zavázala toto předvolání dotyčné osobě předat, neumožňuje jednoznačně určit, že dotyčná osoba skutečně převzala informaci o datu a místu konání jednání soudu, ani případně přesný okamžik tohoto převzetí (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 47).
32 Předvolání, které nebylo doručeno přímo dotyčné osobě, nýbrž bylo na adrese jejího bydliště předáno dospělé osobě, která je členem dotyčné domácnosti a zavázala se uvedené předvolání dotyčné osobě předat, ač na základě vydaného evropského zatýkacího rozkazu nelze prověřit, zda a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala, tedy nesplňuje samo o sobě podmínky uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí 2002/584 (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 54).
33 Předkládající soud má za to, že je třeba se odchýlit od judikatury vycházející z uvedeného rozsudku, která je podle jeho názoru příliš restriktivní. Předkládající soud uvádí, že by bylo třeba spíše zavést domněnku, že dospělá osoba, která je členem domácnosti dotyčné osoby, skutečně předá dotyčné osobě předvolání, které je jí určeno, přičemž tuto domněnku lze vyvrátit, pokud dotyčná osoba prokáže, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Podle předkládajícího soudu by při neexistenci takové domněnky byla překážka předání dotyčné osoby, kterou představuje odsouzení v nepřítomnosti, „nepřekonatelná“.
34 Je třeba konstatovat, že tato domněnka je v rozporu s cílem čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, kterým je chránit předvolanou osobu tím, že se zajistí, že tato osoba obdrží informace o datu a místě konání jednání soudu. Soudní dvůr přitom opakovaně rozhodl, že k dosažení tohoto cíle je třeba jednoznačně určit, že tato třetí osoba předvolání dotyčné osobě skutečně předala (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, body 46 a 48).
35 Každopádně judikaturu vycházející z uvedeného rozsudku nelze považovat za příliš restriktivní.
36 Z uvedené judikatury totiž vyplývá, že předvolání, které bylo předáno dospělé osobě, která je členem domácnosti dotyčné osoby a zavázala se toto předvolání dotyčné osobě předat, splňuje podmínky uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí 2002/584 pouze tehdy, pokud vydaný evropský zatýkací rozkaz umožňuje prověřit, že a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala.
37 Vystavující justiční orgán tedy musí ve vydaném evropském zatýkacím rozkazu uvést skutečnosti, na jejichž základě shledal, že dotyčná osoba skutečně převzala úřední informaci o datu a místě konání jednání soudu (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, body 46 a 49).
38 Soudní dvůr mimoto připustil, že při prověřování, zda byly podmínky uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 splněny, může vykonávající justiční orgán vycházet i z jiných okolností, zejména z chování dotyčné osoby, na jejichž základě se bude moci ujistit, že doručení předvolání dotyčné osobě s sebou nenese porušení jejího práva na obhajobu. Právě v této fázi postupu předávání totiž může být zvláštní pozornost věnována případnému zjevnému nedostatku pečlivosti dotyčné osoby, zejména vyjde-li najevo, že se pokoušela vyhýbat doručení informací, které jí byly určeny (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, body 50 a 51).
39 Z toho plyne, že okolnost, že dotyčná osoba osobně nepřevzala předvolání, nepředstavuje „absolutní překážku“ výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který na ni byl vydán. Nelze ostatně vyloučit, že vykonávající justiční orgán dospěje na základě informací, které dotyčný vystavující justiční orgán uvedl v evropském zatýkacím rozkazu vydaném na dotyčnou osobu, k závěru, že takové předvolání v každém případě splňuje podmínky stanovené v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 nebo že právo dotyčné osoby na obhajobu bylo přesto za okolností dotyčné věci řádně dodrženo, a předání dotyčné osoby je tedy přípustné.
40 Na první otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že je-li předvolání k soudnímu jednání doručeno dotyčné osobě tak, že je předáno dospělé osobě, která s ní bydlí, přísluší dotyčnému vystavujícímu justičnímu orgánu prokázat, že dotyčná osoba uvedené předvolání skutečně obdržela.
K druhé otázce
41 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v tomto ustanovení, spadá i soudní jednání, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud bylo odvolání podané dotyčnou osobou zamítnuto bez provedení meritorního přezkumu věci.
42 Jinými slovy, předkládající soud se táže, zda v případě, kdy se dotyčná osoba stejně jako v projednávané věci nezúčastnila jednání u odvolacího soudu, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, aniž byl proveden meritorní přezkum věci, spadá toto řízení pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
43 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 chápán jako autonomní pojem unijního práva a na území Unie je třeba jej vykládat jednotně bez ohledu na způsob jeho kvalifikace v členských státech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 67, a rozsudek ze dne 22. prosince 2017, Ardic, C‑571/17 PPU, EU:C:2017:1026, bod 63).
44 Tento pojem musí být chápán tak, že se jím označuje řízení, které vedlo k přijetí soudního rozhodnutí, jímž byla osoba, jejíž předání je v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu požadováno, pravomocně odsouzena [rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 74, a rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), C‑514/21 et C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 52].
45 Rozhodné je pro dotyčnou osobu soudní rozhodnutí, kterým je o věci pravomocně meritorně rozhodnuto v tom smyslu, že jej nelze napadnout žádným řádným opravným prostředkem, jelikož má přímý vliv na její osobní situaci vzhledem k rozhodnutí o vině a případně o trestu odnětí svobody, který má vykonat (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 83).
46 Právě v této fázi řízení musí mít dotčená osoba možnost plně využít svého práva na obhajobu, aby mohla účinně uplatnit své stanovisko a mít tak vliv na konečné rozhodnutí, které může vést k odnětí její osobní svobody. Výsledek, ke kterému toto řízení vede, je v této souvislosti irelevantní (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 84).
47 Co se konkrétně týče takového případu, o jaký se jedná v původním řízení, kdy řízení probíhalo ve dvou po sobě následujících stupních, tedy v prvním stupni, po němž následovalo odvolací řízení, Soudní dvůr rozhodl, že pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je relevantní pouze stupeň řízení, v němž bylo přijato rozhodnutí o odvolání, pokud bylo v tomto stupni řízení vydáno rozhodnutí, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, a je jím tudíž pravomocně rozhodnuto o věci samé (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 90).
48 Z toho plyne, že pro účely kvalifikace řízení jako řízení spadajícího pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je rozhodující skutečnost, že v uvedeném řízení byl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, kterým bylo tudíž pravomocně rozhodnuto o věci samé.
49 Je nutno konstatovat, že takové odvolací řízení, o jaké se jedná v původním řízení, ve kterém byl vydán rozsudek potvrzující rozhodnutí prvostupňového soudu, aniž byl proveden meritorní přezkum věci, spadá pod tento pojem, pokud je v něm pravomocně rozhodnuto o dotyčné věci, což však musí ověřit předkládající soud.
50 Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 má totiž zajistit vysokou úroveň ochrany a umožnit dotyčnému vykonávajícímu justičnímu orgánu uskutečnit předání dotyčné osoby navzdory její nepřítomnosti na jednání soudu, ve kterém byla odsouzena, při plném dodržení jejího práva na obhajobu (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 58).
51 Pokud by přitom odvolací řízení, které se konalo v nepřítomnosti dotyčné osoby, mělo být vyloučeno z působnosti čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 z důvodu, že nezahrnuje meritorní přezkum věci, řízením relevantním pro účely použití tohoto ustanovení by v důsledku toho bylo prvostupňové řízení a dodržení práva dotyčné osoby na obhajobu by bylo možné ověřit pouze s ohledem na toto prvostupňové řízení.
52 Takovou situaci nelze připustit, neboť jak Soudní dvůr rozhodl, počítá-li právní úprava se dvěma stupni řízení, na základě okolnosti, že dotyčná osoba skutečně mohla využít svého práva na obhajobu v prvním stupni, nelze dovodit, že tomu tak nutně bylo i v odvolacím řízení, pokud odvolací řízení proběhlo v její nepřítomnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 80). Mimoto okolnost, že osoba odsouzená v prvním stupni podá odvolání s cílem hájit svá práva, nemůže mít za následek snížení ochrany, kterou jí přiznává rámcové rozhodnutí 2002/584.
53 Na druhou otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v tomto ustanovení, se vztahuje i na odvolací řízení, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, a daná věc tudíž pravomocně rozhodnuta. Skutečnost, že toto odvolací řízení proběhlo bez meritorního přezkumu věci, není v tomto ohledu relevantní.
K třetí otázce
54 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda zásada přednosti unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná v původním řízení, která provádí čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a obecně vylučuje možnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí.
55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zakotvuje v čl. 1 odst. 2 pravidlo, podle kterého jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí. Vykonávající justiční orgány tedy mohou až na výjimečné okolnosti výkon takového rozkazu odmítnout pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v uvedeném rámcovém rozhodnutí. Výkon evropského zatýkacího rozkazu může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí. Zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 50).
56 Rámcové rozhodnutí 2002/584 tedy výslovně stanoví na jedné straně důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu (článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí) a na straně druhé důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu (články 4 a 4a uvedeného rámcového rozhodnutí). Článek 4a téhož rámcového rozhodnutí zejména omezuje možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu a obsahuje přesné a jednotné vymezení podmínek, za kterých nelze odmítnout uznání a výkon rozhodnutí vydaného v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba osobně nezúčastnila (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 53).
57 Ze znění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že toto ustanovení stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, které vedlo k jejímu odsouzení. S touto možností se nicméně pojí čtyři výjimky uvedené v písm. a) až d) tohoto ustanovení, kdy dotyčný vykonávající justiční orgán nemá možnost výkon evropského zatýkacího rozkazu, jenž mu byl zaslán, odmítnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 40).
58 Vykonávající justiční orgán má tudíž možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, jestliže tento evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že jsou splněny podmínky vyjmenované v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584 (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 54).
59 Z toho plyne, že vykonávající justiční orgán je povinen – bez ohledu na nepřítomnost dotyčné osoby na jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí – evropský zatýkací rozkaz vykonat, je-li ověřeno, že nastala jedna z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) tohoto rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 55).
60 Soudní dvůr měl příležitost upřesnit, že jelikož tento článek 4a upravuje případ fakultativního odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, může vykonávající justiční orgán v každém případě i poté, co shledá, že situace osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nespadá pod okolnosti uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, zohlednit další okolnosti, které mu umožní se ujistit, že předání dotyčné osoby nepovede k porušení jejího práva na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Zdziaszek, C‑271/17 PPU, EU:C:2017:629, bod 107, a rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Hamburg, C‑416/20 PPU, EU:C:2020:1042, bod 51 a citovaná judikatura).
61 Při takovém posuzování bude moci vykonávající justiční orgán zohlednit chování dotyčné osoby. Právě v této fázi postupu předávání by totiž mohla být věnována zvláštní pozornost zejména skutečnosti, že se dotyčná osoba snažila vyhnout doručení jí určené informace (rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Hamburg, C‑416/20 PPU, EU:C:2020:1042, bod 52 a citovaná judikatura).
62 Z toho plyne, že vykonávajícímu justičnímu orgánu nelze bránit v tom, aby se při ověřování, zda je některá z podmínek stanovených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 splněna, ujistil o dodržení práva dotyčné osoby na obhajobu a řádně přitom zohlednil veškeré okolnosti věci, která je mu předložena, a to včetně informací, které může mít sám k dispozici.
63 V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že německá právní úprava, která je dotčena v původním řízení, obecně ukládá dotyčnému vykonávajícímu justičnímu orgánu povinnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu v případě odsouzení v nepřítomnosti. Tato právní úprava neponechává tomuto vykonávajícímu justičnímu orgánu pro účely ověření, zda je na základě okolností projednávané věci dána některá ze situací uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584, žádný prostor pro uvážení stran otázky, zda lze mít za to, že právo dotyčné osoby na obhajobu bylo dodrženo, a tudíž stran rozhodnutí, zda má být dotyčný evropský zatýkací rozkaz vykonán.
64 Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že taková vnitrostátní právní úprava je v rozporu s čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
65 Je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že nevyžaduje, aby vnitrostátní soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je neslučitelné s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584, jelikož toto rámcové rozhodnutí nemá přímý účinek. Orgány členských států, včetně soudů, jsou však povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s těmito ustanoveními a zajistit tak výsledek slučitelný s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 109).
66 Ačkoli rámcová rozhodnutí nemohou mít přímý účinek, jejich závazný charakter nicméně vnitrostátním orgánům ukládá povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva ode dne uplynutí lhůty pro provedení těchto rámcových rozhodnutí. Tyto orgány jsou tedy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotyčného rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku, přičemž výklad vnitrostátního práva contra legem je nicméně vyloučen. Zásada konformního výkladu tedy vyžaduje vzít v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použít metody výkladu jím uznané, aby byla zajištěna plná účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a bylo dosaženo výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, body 72 až 77).
67 Z toho plyne, že předkládajícímu soudu přísluší, aby při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a při použití výkladových metod uznaných tímto právem vyložil vnitrostátní právní úpravu, o kterou se jedná v původním řízení, v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2002/584.
68 Na třetí otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která provádí toto ustanovení a obecně vylučuje možnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, je v rozporu s uvedeným ustanovením. Vnitrostátní soud je při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a při použití výkladových metod uznaných tímto právem povinen vyložit tuto vnitrostátní právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí.
K nákladům řízení
69 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:
1) Článek 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009,
musí být vykládán v tom smyslu, že
je-li předvolání k soudnímu jednání doručeno dotyčné osobě tak, že je předáno dospělé osobě, která s ní bydlí, přísluší dotyčnému vystavujícímu justičnímu orgánu prokázat, že dotyčná osoba uvedené předvolání skutečně obdržela.
2) Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299,
musí být vykládán v tom smyslu, že
pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v tomto ustanovení, se vztahuje i na odvolací řízení, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, a daná věc tudíž pravomocně rozhodnuta. Skutečnost, že toto odvolací řízení proběhlo bez meritorního přezkumu věci, není v tomto ohledu relevantní.
3) Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299,
musí být vykládán v tom smyslu, že
vnitrostátní právní úprava, která provádí toto ustanovení a obecně vylučuje možnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, je v rozporu s uvedeným ustanovením. Vnitrostátní soud je při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a při použití výkladových metod uznaných tímto právem povinen vyložit tuto vnitrostátní právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí.
Podpisy