ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)
21. prosince 2023(*)
„Řízení o předběžné otázce – Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Článek 4a odst. 1 – Postup předávání mezi členskými státy – Podmínky výkonu – Důvody, pro které je možné výkon odmítnout – Výjimky – Povinný výkon – Trest uložený v nepřítomnosti – Pojem ‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘ – Dotyčná osoba, která se osobně nezúčastnila jednání u soudu prvního stupně ani u odvolacího soudu – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví absolutní zákaz předání dotyčné osoby v případě rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti – Povinnost konformního výkladu“
Ve věci C‑398/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo) ze dne 14. června 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 15. června 2022, v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného na
RQ
za účasti:
Generalstaatsanwaltschaft Berlin,
SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát),
ve složení: F. Biltgen (zpravodaj), předseda senátu, N. Wahl a M. L. Arastey Sahún, soudci,
generální advokát: P. Pikamäe,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za německou vládu: J. Möller, P. Busche, M. Hellmann a R. Kanitz, jako zmocněnci,
– za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,
– za Evropskou komisi: S. Grünheid a H. Leupold, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení, v němž jde o to, aby byl v Německu vykonán evropský zatýkací rozkaz, který byl na českého státního příslušníka vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody v České republice.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [EU].“
4 Článek 4a odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“, stanoví:
„Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:
a) byla včas
i) osobně předvolána, a tudíž informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
ii) informována, že rozhodnutí může být vyneseno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
[…]“
Německé právo
5 Ustanovení § 83 odst. 1 bodu 3 Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních) ze dne 23. prosince 1982 (BGBl. 1982 I, s. 2071), ve znění vyhlášeném dne 27. června 1994 (BGBl. 1994 I, s. 1537) (dále jen „IRG“), stanoví:
„Vydání je nepřípustné, jestliže
[…]
3. v případě žádosti za účelem výkonu trestu se odsouzený nezúčastnil osobně soudního jednání, ve kterém byl vydán rozsudek […]“
České právo
6 Ustanovení § 64 zákona č. 141/1961 Sb. ze dne 29. listopadu 1961 o trestním řízení soudním (trestní řád) v podstatě stanoví, že nebyl-li adresát písemnosti zastižen, musí být vyrozuměn, kde si může tuto písemnost vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát uvedenou písemnost do deseti dnů, může být tato písemnost vhozena do domovní schránky užívané adresátem, což se považuje za doručení písemnosti.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
7 České orgány podaly ke Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), který je předkládajícím soudem, návrh na výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného dne 15. června 2021 Okresním soudem v Ostravě (Česká republika) na českého státního příslušníka. Na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu má být dotyčná osoba zatčena a předána českým orgánům za účelem výkonu trestu odnětí svobody na 15 měsíců uloženého rozsudkem ze dne 19. června 2020, jenž byl v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. srpna 2020 změněn (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“).
8 Rozsudkem odvolacího soudu byl trest uložený soudem prvního stupně snížen.
9 Je nesporné, že jednání u soudu prvního stupně se dotyčná osoba zúčastnila osobně. Dotyčná osoba se naproti tomu nezúčastnila jednání u odvolacího soudu ani nebyla zastoupena advokátem.
10 Předvolání k odvolacímu jednání zaslané na adresu, kterou dotyčná osoba sdělila příslušným českým orgánům jako adresu trvalého bydliště a na které si dotyčná osoba osobně převzala předvolání k soudnímu jednání v prvním stupni, bylo dne 17. srpna 2020 vhozeno do domovní schránky dotyčné osoby, neboť dotyčná osoba si i přes výzvu ze dne 3. srpna 2020 předvolání k odvolacímu jednání nevyzvedla. Ačkoli neexistuje žádný důkaz o tom, že dotyčné osobě bylo toto předvolání k odvolacímu jednání skutečně doručeno, a ačkoli tato osoba uvedla, že se v srpnu 2020 přestěhovala do Německa, aniž o tom informovala příslušné české orgány, má se podle § 64 trestního řádu za to, že uvedené předvolání k odvolacímu jednání bylo dotyčné osobě doručeno desátý den poté, co byla vyzvána k jeho vyzvednutí.
11 Na základě evropského zatýkacího rozkazu dotčeného v původním řízení byla dotyčná osoba dne 10. října 2021 v Berlíně (Německo) zatčena a umístěna do vyšetřovací vazby. Dotyčná osoba nesouhlasila s tím, aby byla českým orgánům předána v rámci zjednodušeného postupu předání.
12 Dne 14. října 2021 předkládající soud nařídil, aby byla dotyčná osoba vzata do vazby za účelem jejího předání českým orgánům.
13 Poté, co dotyčný vystavující justiční orgán poskytl podrobný popis přesných okolností předvolání dotyčné osoby, Generalstaatsanwaltschaft (Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně, Německo) uvedenou osobu propustilo na svobodu a navrhlo předkládajícímu soudu, aby zrušil zatýkací rozkaz vydaný za účelem předání a prohlásil předání dotyčné osoby za protiprávní z důvodu, že takovému předání brání § 83 odst. 1 bod 3 IRG, kterým je do německého práva proveden článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584.
14 Usnesením ze dne 4. listopadu 2021 zrušil předkládající soud evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem předání dotyčné osoby. Přestože měl předkládající soud za to, že podmínka oboustranné trestnosti činu, které takové předání podléhá a která spočívá v ověření, že vytýkané skutky představují trestný čin v obou členských státech, které mají spolupracovat, je v projednávané věci splněna, rozhodl se přerušit řízení o návrhu, aby bylo předání dotyčné osoby prohlášeno za protiprávní.
15 Na prvním místě se předkládající soud táže, zda musí být čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v tomto ustanovení, spadá soudní jednání, které předcházelo rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud bylo toto rozhodnutí v odvolacím řízení změněno ve prospěch dotyčné osoby.
16 Předkládající soud připomíná judikaturu Soudního dvora vycházející z rozsudku ze dne 10. srpna 2017, Tupikas (C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628), podle které v případě trestního řízení probíhajícího v několika stupních spadá pod tento pojem i soudní jednání, v rámci kterého bylo na základě opětovného meritorního přezkoumání věci ze skutkového i právního hlediska pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby a byl jí uložen trest, tedy poslední stupeň řízení ve věci samé.
17 Předkládající soud z toho dovozuje, že v projednávané věci je pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodující jednání u odvolacího soudu, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila, a vzhledem k tomu, že se dotyčná osoba uvedeného jednání nezúčastnila osobně, je třeba její předání prohlásit za protiprávní a odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu dotčeného v původním řízení.
18 Předkládající soud má však pochybnosti o použitelnosti judikatury vycházející z uvedeného rozsudku v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy se dotyčná osoba zúčastnila osobně jednání u soudu prvního stupně, ale nedostavila se k jednání u odvolacího soudu.
19 Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že existují rozdíly v organizaci odvolacího řízení v jednotlivých členských státech, zejména pokud jde o povinnost vnitrostátního soudu provést v případě nepřítomnosti dotyčné osoby meritorní přezkum věci. Je pravda, že taková povinnost podle jeho názoru v českém právu existuje a takový přezkum může vést, stejně jako v projednávané věci, k rozhodnutí, kterým je rozsudek prvostupňového soudu změněn ve prospěch dotyčné osoby. Pokud však taková povinnost stanovena není, jako je tomu v případě použitelného německého práva, vydaný rozsudek podle jeho názoru nespadá pod pojem „soudní jednání“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
20 Předkládající soud je dále toho názoru, že je-li odvolání zamítnuto bez meritorního přezkumu věci, rozsudek prvostupňového soudu zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, a je tedy vykonatelný, což podle jeho názoru znamená, že předání dotyčné osoby je ve skutečnosti požadováno za účelem výkonu uvedeného rozsudku. Předkládající soud z toho dovozuje, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „soudní jednání“ ve smyslu tohoto ustanovení se vztahuje na rozhodnutí, které má být vykonáno. Předkládající soud má za to, že tento výklad platí i v případě, že rozhodnutí prvostupňového soudu bylo stejně jako v projednávané věci v odvolacím řízení změněno ve prospěch dotyčné osoby, ačkoli toto rozhodnutí prvostupňového soudu tedy na rozdíl od rozsudku, který byl vydán v odvolacím řízení bez provedení meritorního přezkumu věci, nepředstavuje samo o sobě rozhodnutí, které má být vykonáno, ale musí být spojeno s rozsudkem odvolacího soudu, kterým bylo změněno.
21 Na druhém místě se předkládající soud táže, zda zásada přednosti unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je § 83 odst. 1 bod 3 IRG, podle níž je odsouzení v nepřítomnosti „absolutní překážkou“ předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, zatímco čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, který tato vnitrostátní právní úprava provádí do německého práva, stanoví v tomto ohledu pouze fakultativní důvod odmítnutí.
22 Podle předkládajícího soudu nebylo posledně uvedené ustanovení v plném rozsahu provedeno do německého práva, jelikož § 83 odst. 1 bod 3 IRG nestanoví možnost vykonávajícího justičního orgánu uplatnit posuzovací pravomoc v případě odsouzení v nepřítomnosti.
23 Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, body 69, 72, 73 a 76), rozhodl, že ačkoli je přímé použití rámcového rozhodnutí 2002/584 vyloučeno, neboť nemá přímý účinek, nic to nemění na tom, že vykonávající justiční orgán je povinen vykládat vnitrostátní právo v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím, aby dosáhl jím zamýšleného výsledku, přičemž výklad tohoto práva contra legem je však vyloučen.
24 Předkládající soud je toho názoru, že nemůže vykládat § 83 odst. 1 bod 3 IRG v tom smyslu, že mu při posuzování, zda nenastala překážka předání dotyčné osoby, přiznává určitý prostor pro uvážení, který by mu umožnil prohlásit toto předání za přípustné navzdory výjimkám stanoveným v § 83 odst. 2 až 4 IRG. Předkládající soud má za to, že na základě čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584 a prostoru pro uvážení, kterým má v tomto ohledu disponovat, by měl mít možnost dospět k závěru, že s ohledem na okolnosti projednávané věci bylo právo dotyčné osoby být vyslechnuta řádně dodrženo, i když se osobně nezúčastnila jednání u odvolacího soudu, a její předání je tudíž přípustné. Dotyčná osoba totiž sama zmařila svou účast na odvolacím jednání, neboť ji po podání odvolání již nebylo možné zastihnout a předvolání k odvolacímu jednání, které jí bylo zasláno na adresu, kterou uvedla příslušným českým orgánům, si nevyzvedla, přestože o jeho uložení věděla.
25 Za těchto podmínek se Kammergericht Berlin (Vrchní zemský soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má být v případě odvolacího řízení pojem ‚soudní jednání‘ uvedený v čl. 4a odst. 1 [rámcového rozhodnutí 2002/584] vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na soudní jednání, které předcházelo rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud se odvolala pouze stíhaná osoba a odvolání bylo buď odmítnuto, nebo byl rozsudek prvostupňového soudu změněn ve prospěch stíhané osoby?
2) Je slučitelné s předností unijního práva, že německý zákonodárce v § 83 odst. 1 bodě 3 [IRG] koncipoval případ odsouzení v nepřítomnosti jako absolutní překážku předání, ačkoli čl. 4a odst. 1 [rámcového rozhodnutí 2002/584] v tomto ohledu stanoví pouze fakultativní důvod odmítnutí?“
K předběžným otázkám
K první otázce
26 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v tomto ustanovení, spadá i soudní jednání, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud bylo posledně uvedené rozhodnutí v odvolacím řízení změněno ve prospěch dotyčné osoby.
27 Jinými slovy, předkládající soud se táže, zda v případě, kdy se dotyčná osoba stejně jako v projednávané věci nezúčastnila jednání u odvolacího soudu, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo změněno rozhodnutí prvostupňového soudu, spadá toto řízení pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
28 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 chápán jako autonomní pojem unijního práva a na území Unie je třeba jej vykládat jednotně bez ohledu na způsob jeho kvalifikace v členských státech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 67, a rozsudek ze dne 22. prosince 2017, Ardic, C‑571/17 PPU, EU:C:2017:1026, bod 63).
29 Tento pojem musí být chápán tak, že se jím označuje řízení, které vedlo k přijetí soudního rozhodnutí, jímž byla osoba, jejíž předání je v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu požadováno, pravomocně odsouzena [rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 74, a rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 52].
30 Rozhodné je totiž pro dotyčnou osobu soudní rozhodnutí, kterým je o věci pravomocně meritorně rozhodnuto v tom smyslu, že jej nelze napadnout žádným řádným opravným prostředkem, jelikož má přímý vliv na její osobní situaci vzhledem k rozhodnutí o vině a případně o trestu odnětí svobody, který má vykonat (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 83).
31 Právě v této fázi řízení musí mít dotčená osoba možnost plně využít svého práva na obhajobu, aby mohla účinně uplatnit své stanovisko a mít tak vliv na konečné rozhodnutí, které může vést k odnětí její osobní svobody. Výsledek, ke kterému toto řízení vede, je v této souvislosti irelevantní (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 84).
32 Co se konkrétně týče takového případu, o jaký se jedná v původním řízení, kdy řízení probíhalo ve dvou po sobě následujících stupních, tedy v prvním stupni, po němž následovalo odvolací řízení, Soudní dvůr rozhodl, že pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je relevantní pouze stupeň řízení, v němž bylo přijato rozhodnutí o odvolání, pokud bylo v tomto stupni řízení vydáno rozhodnutí, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, a je jím tudíž pravomocně rozhodnuto o věci samé (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 90).
33 Z toho plyne, že pro účely kvalifikace řízení jako řízení spadajícího pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je rozhodující skutečnost, že v uvedeném řízení byl vydán pravomocný odsuzující rozsudek, kterým bylo tudíž pravomocně rozhodnuto o věci samé.
34 Pod uvedený pojem tudíž spadá i takové odvolací řízení, o jaké se jedná v původním řízení, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo změněno rozhodnutí prvostupňového soudu, a jímž tedy bylo pravomocně rozhodnuto o dotyčné věci, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
35 Na první otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že odvolací řízení, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo změněno rozhodnutí prvostupňového soudu, a jímž tedy bylo pravomocně rozhodnuto o věci, spadá pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu tohoto ustanovení.
K druhé otázce
36 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zásada přednosti unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná v původním řízení, která provádí čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a obecně vylučuje možnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí.
37 V tomto ohledu je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zakotvuje v čl. 1 odst. 2 pravidlo, podle kterého jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí. Vykonávající justiční orgány tedy mohou až na výjimečné okolnosti výkon takového rozkazu odmítnout pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v uvedeném rámcovém rozhodnutí. Výkon evropského zatýkacího rozkazu může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí. Zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 50).
38 Rámcové rozhodnutí 2002/584 tedy výslovně stanoví na jedné straně důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu (článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí) a na straně druhé důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu (články 4 a 4a uvedeného rámcového rozhodnutí). Článek 4a téhož rámcového rozhodnutí zejména omezuje možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu a obsahuje přesné a jednotné vymezení podmínek, za kterých nelze odmítnout uznání a výkon rozhodnutí vydaného v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba osobně nezúčastnila (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 53).
39 Ze znění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá, že toto ustanovení stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, které vedlo k jejímu odsouzení. S touto možností se nicméně pojí čtyři výjimky uvedené v písm. a) až d) tohoto ustanovení, kdy dotyčný vykonávající justiční orgán nemá možnost výkon evropského zatýkacího rozkazu, jenž mu byl zaslán, odmítnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 40).
40 Vykonávající justiční orgán má tudíž možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, jestliže tento evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že jsou splněny podmínky vyjmenované v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584 (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 54).
41 Z toho plyne, že vykonávající justiční orgán je povinen – bez ohledu na nepřítomnost dotyčné osoby na jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí – evropský zatýkací rozkaz vykonat, je-li ověřeno, že nastala jedna z okolností uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) tohoto rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628, bod 55).
42 Soudní dvůr měl příležitost upřesnit, že jelikož tento článek 4a upravuje případ fakultativního odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, může vykonávající justiční orgán v každém případě i poté, co shledá, že situace osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, nespadá pod okolnosti uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, zohlednit další okolnosti, které mu umožní se ujistit, že předání dotyčné osoby nepovede k porušení jejího práva na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. srpna 2017, Zdziaszek, C‑271/17 PPU, EU:C:2017:629, bod 107, a rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Hamburg, C‑416/20 PPU, EU:C:2020:1042, bod 51 a citovaná judikatura).
43 Při takovém posuzování bude moci vykonávající justiční orgán zohlednit chování dotyčné osoby. Právě v této fázi postupu předávání by totiž mohla být věnována zvláštní pozornost zejména skutečnosti, že se dotyčná osoba snažila vyhnout doručení jí určené informace (rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Hamburg, C‑416/20 PPU, EU:C:2020:1042, bod 52 a citovaná judikatura).
44 Z toho plyne, že vykonávajícímu justičnímu orgánu nelze bránit v tom, aby se při ověřování, zda je některá z podmínek stanovených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 splněna, ujistil o dodržení práva dotyčné osoby na obhajobu a řádně přitom zohlednil veškeré okolnosti věci, která je mu předložena, a to včetně informací, které může mít sám k dispozici.
45 V projednávané věci z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že německá právní úprava, která je dotčena v původním řízení, obecně ukládá dotyčnému vykonávajícímu justičnímu orgánu povinnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu v případě odsouzení v nepřítomnosti. Tato právní úprava neponechává tomuto vykonávajícímu justičnímu orgánu pro účely ověření, zda je na základě okolností projednávané věci dána některá ze situací uvedených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584, žádný prostor pro uvážení stran otázky, zda lze mít za to, že právo dotyčné osoby na obhajobu bylo dodrženo, a tudíž stran rozhodnutí, zda má být dotyčný evropský zatýkací rozkaz vykonán.
46 Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že taková vnitrostátní právní úprava je v rozporu s čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
47 Je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že nevyžaduje, aby vnitrostátní soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je neslučitelné s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584, jelikož toto rámcové rozhodnutí nemá přímý účinek. Orgány členských států, včetně soudů, jsou však povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s těmito ustanoveními a zajistit tak výsledek slučitelný s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 109).
48 Ačkoli rámcová rozhodnutí nemohou mít přímý účinek, jejich závazný charakter nicméně vnitrostátním orgánům ukládá povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva ode dne uplynutí lhůty pro provedení těchto rámcových rozhodnutí. Tyto orgány jsou tedy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotyčného rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku, přičemž výklad vnitrostátního práva contra legem je nicméně vyloučen. Zásada konformního výkladu tedy vyžaduje vzít v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použít metody výkladu jím uznané, aby byla zajištěna plná účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a bylo dosaženo výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, body 72 až 77).
49 Z toho plyne, že předkládajícímu soudu přísluší, aby při zohlednění vnitrostátního práva a při použití výkladových metod uznaných tímto právem vyložil vnitrostátní právní úpravu, o kterou se jedná v původním řízení, v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2002/584.
50 Na druhou otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která provádí toto ustanovení a obecně vylučuje možnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, je v rozporu s uvedeným ustanovením. Vnitrostátní soud je při zohlednění vnitrostátního práva a při použití výkladových metod uznaných tímto právem povinen vyložit tuto vnitrostátní právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí.
K nákladům řízení
51 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:
1) Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009,
musí být vykládán v tom smyslu, že
odvolací řízení, ve kterém byl vydán rozsudek, jímž bylo změněno rozhodnutí prvostupňového soudu, a jímž tedy bylo pravomocně rozhodnuto o věci, spadá pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu tohoto ustanovení.
2) Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299,
musí být vykládán v tom smyslu, že
vnitrostátní právní úprava, která provádí toto ustanovení a obecně vylučuje možnost vykonávajícího justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, je v rozporu s uvedeným ustanovením. Vnitrostátní soud je při zohlednění svého vnitrostátního práva a při použití výkladových metod uznaných tímto právem povinen vyložit tuto vnitrostátní právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu tohoto rámcového rozhodnutí.
Podpisy