Language of document : ECLI:EU:T:2022:279

null

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého rozšířeného senátu)

11. května 2022(*)

„Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Zvláštní úkoly dohledu svěřené ECB – Posouzení nabytí kvalifikované účasti – Nesouhlas s nabytím kvalifikované účasti – Zákaz zpětné účinnosti – Překážka věci rozsouzené – Použití vnitrostátních prováděcích předpisů – Právo na obhajobu – Právo na přístup ke spisu – Právo být vyslechnut – Nový žalobní důvod – Přednost unijního práva – Právo na účinnou soudní ochranu“

Ve věci T‑913/16,

Finanziaria d’investimento Fininvest SpA (Fininvest), se sídlem v Římě (Itálie),

Silvio Berlusconi, bydlištěm v Římě,

zastoupení R. Vaccarellou, A. Di Portem, M. Carpinellim, A. Saccuccim, B. Nascimbenem, N. Ghedinim a A. Baldaccinim, advokáty,

žalobci,

proti

Evropské centrální bance (ECB), zastoupené C. Hernández Sasetou a G. Buonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Lamandinim, advokátem,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou V. Di Buccim a A. Steiblytė, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí řízení,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Evropské centrální banky ECB/SSM/2016 – 7LVZJ6XRIE7VNZ4UBX81/4 ze dne 25. října 2016, jímž Evropská centrální banka odmítla povolit nabytí účasti v úvěrové instituci Banca Mediolanum SpA ze strany společnosti Fininvest a Silvia Berlusconiho,

TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát),

ve složení S. Papasavvas, předseda, E. Buttigieg, F. Schalin, M. J. Costeira (zpravodajka) a A. Kornezov, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Nuñez Ruiz, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. září 2021

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Finanziaria d’investimento Fininvest SpA (Fininvest) je holdingová společnost založená podle italského práva, kterou z 61,21 % vlastní Silvio Berlusconi prostřednictvím účasti ve čtyřech společnostech založených podle italského práva.

2        Mediolanum byla smíšená finanční holdingová společnost kotovaná na burze, která do 30. prosince 2015 držela 100 % kapitálu společnosti Banca Mediolanum SpA.

3        Společnost Fininvest držela 30,1 % kapitálu společnosti Mediolanum a společnost Fin. Prog. Italia držela 26,5 % kapitálu této společnosti.

4        Poté, co vstoupilo v platnost decreto legislativo no 53 – Attuazione della direttiva 2011/89/UE, che modifica le direttive 98/78/CE, 2002/87/CE, 2006/48/CE e 2009/138/CE, per quanto concerne la vigilanza supplementare sulle imprese finanziarie appartenenti a un conglomerato finanziario (legislativní nařízení č. 53, kterým se provádí směrnice 2011/89/EU, kterou se mění směrnice 98/78/ES, 2002/87/ES, 2006/48/ES a 2009/138/ES, pokud jde o doplňkový dozor nad finančními subjekty ve finančním konglomerátu), ze dne 4. března 2014 (GURI č. 76, 1. dubna 2014, s. 1790), zahájila Banca d’Italia (Italská národní banka, Itálie) řízení o posouzení žalobců, společnosti Fininvest a S. Berlusconiho, jakožto akcionářů držících kvalifikovanou účast ve smíšených finančních holdingových společnostech.

5        V rozhodnutí ze dne 7. října 2014 měla Italská národní banka za to, že S. Berlusconi již nesplňuje podmínku dobré pověsti, kterou ukládá decreto ministeriale no 144 – regolamento recante norme per l’individuazione dei requisiti di onorabilità dei partecipanti al capitale sociale delle banche e fissazione della soglia rilevante (ministerská vyhláška č. 144, předpis stanovující pravidla pro vymezení požadavků na dobrou pověst držitelů kapitálových účastí v bankách a stanovení prahových hodnot), ze dne 18. března 1998 (GURI č. 109, ze dne 13. května 1998, s. 101, dále jen „ministerská vyhláška č. 144“), jelikož výše jmenovaný byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody za daňový podvod, a to rozsudkem č. 35729/13, který vydal Corte suprema di cassazione (kasační soud, Itálie) dne 1. srpna 2013 (dále jen „rozhodnutí ze dne 7. října 2014“).

6        Z výše uvedeného důvodu Italská národní banka zaprvé nařídila pozastavení výkonu hlasovacích práv žalobců a prodej jejich podílu přesahujícího 9,99 % ve společnosti Mediolanum a zadruhé zamítla žádost o povolení být držitelem kvalifikované účasti, kterou podali žalobci.

7        Žalobci napadli rozhodnutí ze dne 7. října 2014 před Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud pro region Lazio, Itálie), který rozsudkem ze dne 5. června 2015 žalobu zamítl.

8        Dne 30. prosince 2015 byla společnost Mediolanum prostřednictvím obrácené fúze začleněna do své dceřiné společnosti Banca Mediolanum.

9        Dne 3. března 2016 vyhověla Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) odvolání žalobců proti rozsudku Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud pro region Lazio) a zrušila rozhodnutí ze dne 7. října 2014.

10      Následně po fúzi uvedené v bodě 8 výše a rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016 uvedeného v bodě 9 výše měly Italská národní banka a Evropská centrální banka (ECB) za to, že je nutné podat novou žádost o povolení, které se týká této kvalifikované účasti, v souladu s článkem 22 a násl. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338), jakož i s článkem 19 a násl. decreto legislativo n. 385 – Testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 – Konsolidované znění zákonů v oblasti bankovnictví a úvěrů) ze dne 1. září 1993 (běžný dodatek GURI č. 230, ze dne 30. září 1993, dále jen „TUB“), ve znění decreto legislativo no 72 (legislativní nařízení č. 72) ze dne 12. května 2015.

11      Dopisem ze dne 14. července 2016 vyzvala Italská národní banka společnost Fininvest k podání nové žádosti o povolení nabytí kvalifikované účasti ve lhůtě patnácti dnů. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě nebyla žádná žádost podána, rozhodla se Italská národní banka zahájit dne 3. srpna 2016 z úřední povinnosti správní řízení proti společnosti Fininvest, po jehož ukončení zaslala ECB na základě čl. 15 odst. 2 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), návrh rozhodnutí ze dne 23. září 2016, jenž obsahoval nesouhlasné stanovisko týkající se dobré pověsti nabyvatelů předmětné účasti ve společnosti Banca Mediolanum, a vyzvala ECB k tomu, aby s tímto nabytím vyjádřila nesouhlas.

12      Rozhodnutím ECB/SSM/2016 – 7LVZJ6XRIE7VNZ4UBX81/4 ze dne 25. října 2016 vyjádřila ECB nesouhlas s nabytím kvalifikované účasti ve společnosti Banca Mediolanum ze strany žalobců vzhledem k tomu, že žalobci nesplňovali požadavek dobré pověsti a existovaly závažné pochybnosti o jejich způsobilosti zajistit v budoucnu řádné a obezřetné řízení této finanční instituce (dále jen „napadené rozhodnutí“).

13      ECB měla zvláště na základě článků 19 a 25 TUB, jakož i článku 1 ministerské vyhlášky č. 144, jíž se provádí směrnice 2013/36, za to, že nebyl splněn požadavek dobré pověsti, stanovený pro držitele kvalifikovaných účastí ve smyslu čl. 23 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/36 ve znění ji provádějících předpisů, neboť S. Berlusconi, majoritní akcionář a skutečný vlastník společnosti Fininvest, byl nepřímým nabyvatelem účasti ve společnosti Banca Mediolanum a byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky za daňový podvod. Dále vycházela z toho, že se S. Berlusconi údajně dopustil dalších porušení předpisů a vztahují se na něj další odsouzení, stejně jako tomu bylo i u dalších členů řídících orgánů společnosti Fininvest.

II.    Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

14      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. prosince 2016 podali žalobci projednávanou žalobu.

15      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 19. dubna 2017 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB.

16      Dopisem ze dne 28. dubna 2017 podali žalobci návrh na přerušení řízení na základě čl. 69 písm. a) jednacího řádu Tribunálu, k němuž předložila ECB své vyjádření.

17      Rozhodnutím ze dne 15. června 2017 povolil předseda druhého senátu Tribunálu Komisi, aby vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání ECB. Téhož dne rozhodl o tom, že řízení nebude přerušeno.

18      Na návrh druhého senátu rozhodl Tribunál na základě článku 28 jednacího řádu o předání věci k projednání a rozhodnutí rozšířenému soudnímu kolegiu.

19      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (druhý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k případným důsledkům, které je třeba vyvodit z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023). Účastníci řízení vyhověli této výzvě ve stanovených lhůtách.

20      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 21. ledna 2019 předložili žalobci na základě článku 84 jednacího řádu nové žalobní důvody, k nimž poskytly ECB a Komise svá vyjádření.

21      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 7. května 2019 byla projednávaná věc přidělena novému soudci zpravodaji zasedajícímu ve druhém rozšířeném senátu.

22      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 12. srpna 2021 byla projednávaná věc po úmrtí soudce Berkea, k níž došlo dne 1. srpna 2021, přidělena soudkyni zpravodajce zasedající v devátém rozšířeném senátu.

23      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 12. srpna 2021 byli jmenováni nový soudce přísedící a předseda senátu za účelem doplnění soudního kolegia.

24      Žalobci navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil ECB náhradu nákladů řízení.

25      ECB a Komise navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

26      Na podporu své žaloby uplatňují žalobci deset žalobních důvodů.

27      První žalobní důvod vychází v podstatě z porušení čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 SEU, čl. 127 odst. 6 SFEU, čl. 1 odst. 5, čl. 4 odst. 1 písm. c) a článku 15 nařízení č. 1024/2013, článků 86 a 87 nařízení ECB (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (Úř. věst. 2014, L 141, s. 1), jakož i článků 22 a 23 směrnice 2013/36, z nesprávného právního posouzení a ze zneužití pravomoci spočívajícího v tom, že ECB použila tato ustanovení na osoby, které již držely kvalifikovanou účast. Druhý žalobní důvod, který byl uplatněn podáním námitky, vychází z protiprávnosti směrnice 2013/36 ve vztahu k zásadě zákazu zpětné účinnosti aktů sekundárního práva. Třetí žalobní důvod vychází z porušení zásad právní jistoty a překážky věci rozsouzené vyplývající z rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016. Čtvrtý žalobní důvod vychází v podstatě z porušení čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013, čl. 23 odst. 1 a 4 směrnice 2013/36 a obecných zásad legality, právní jistoty a předvídatelnosti. Pátý žalobní důvod vychází z toho, že ECB neprovedla řádné šetření a neposkytla odůvodnění ve vztahu ke kritériu možného vlivu navrhovaného nabyvatele na úvěrovou instituci ve smyslu čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36. Šestý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality a článků 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Sedmý žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva na přístup ke spisu. Osmý žalobní důvod, který byl uplatněn podáním námitky, vychází z protiprávnosti čl. 31 odst. 3 nařízení č. 468/2014, který stanoví, že dotčené osoby se mohou do tří dnů písemně vyjádřit ke skutečnostem, na nichž má být založeno budoucí rozhodnutí ECB. Devátý žalobní důvod vychází v podstatě z protiprávnosti přípravných aktů, které přijala Italská národní banka. Desátý žalobní důvod, který byl uplatněn podáním námitky, vychází z protiprávnosti čl. 4 odst. 3 a článku 15 nařízení č. 1024/2013, která je dána jejich neslučitelností s právem na účinnou soudní ochranu.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímupodstatěporušení čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 SEU, čl. 127 odst. 6 SFEU, čl. 1 odst. 5, čl. 4 odst. 1 písm. c)článku 15 nařízení č. 1024/2013, článků 8687 nařízení č. 468/2014, jakožčlánků 2223 směrnice 2013/36,nesprávného právního posouzeníze zneužití pravomoci

28      Žalobci v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 15 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 a s články 22 a 23 směrnice 2013/36, neboť ECB považovala fúzi sloučením společností Mediolanum a Banca Mediolanum za nabytí kvalifikované účasti ve smyslu výše uvedených ustanovení. Mají za to, že tato ustanovení se použijí pouze v případech, kdy existuje navrhovaný nabyvatel a navrhované nabytí kvalifikované účasti, a nikoli v případech, kdy dotyčné fyzické či právnické osoby již drží kvalifikovanou účast.

29      Žalobci také tvrdí, že v projednávané věci byli již v době před dotčenou fúzí z formálního i věcného hlediska držiteli kvalifikovaných účastí ve společnosti Banca Mediolanum, a vyvozují z toho závěr, že ECB nemohla zahájit řízení vedoucí k přijetí napadeného rozhodnutí. Žalobci dále tvrdí, že pravomoci, jež přiznávají ECB smlouvy, ani zvláštní úkoly, jež jí byly svěřeny nařízením č. 1024/2013 a nařízením č. 468/2014, neumožňují, aby ECB provedla posouzení již držené kvalifikované účasti v úvěrové instituci, nýbrž pouze to, aby s případným nabytím souhlasila či nesouhlasila.

30      ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

31      V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1024/2013 stanoví, že ECB má výlučnou pravomoc plnit úkol, jímž je „posuzovat oznámení o nabytí a zcizení kvalifikovaných účastí v úvěrových institucích, s výjimkou případů řešení problémů bank a v souladu s článkem 15“ uvedeného nařízení.

32      Článek 15 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že ECB rozhodne, zda s nabytím nesouhlasit na základě hodnoticích kritérií stanovených v příslušných právních předpisech Unie a v souladu s postupem a během lhůt pro hodnocení v nich stanovených.

33      Článek 4 odst. 3 první věta nařízení č. 1024/2013 mimoto stanoví, že „[p]ro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie, a pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice“.

34      Z toho vyplývá, že ECB je povinna pro účely plnění úkolů jí svěřených uplatňovat ustanovení nařízení č. 1024/2013 a ustanovení vnitrostátního práva provádějícího směrnici 2013/36, vykládaná ve světle této směrnice (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 24. dubna 2018, Caisse régionale de crédit agricole mutuel Alpes Provence a další v. ECB, T‑133/16 až T‑136/16, EU:T:2018:219, body 47 až 50).

35      Postup týkající se posuzování nabytí kvalifikovaných účastí je stanoven v článku 15 nařízení č. 1024/2013, v článcích 85 až 87 nařízení č. 468/2014 a v čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36. Tato ustanovení ukládají všem fyzickým či právnickým osobám, které přijaly rozhodnutí přímo nebo nepřímo nabýt kvalifikovanou účast v úvěrové instituci nebo přímo nebo nepřímo takovou účast zvýšit, povinnost písemně a v předstihu před tímto nabytím oznámit příslušným orgánům dané úvěrové instituce, ve které zamýšlejí nabýt nebo zvýšit kvalifikovanou účast, výši své zamýšlené účasti a příslušné informace, jak je upřesněno v souladu s čl. 23 odst. 4 této směrnice.

36      Článek 19 TUB, ve znění legislativního nařízení č. 72, kterým byla do italského právního řádu provedena směrnice 2013/36, svěřuje Italské národní bance pravomoc vydávat povolení k nabytí kvalifikovaných účastí ve finančních institucích. Článek 19 odst. 5 TUB kromě toho upřesňuje, že tato povolení se udělí „v případě splnění požadavků způsobilých zaručit prostřednictvím posouzení vhodnosti navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnosti navrhovaného nabytí řádné a obezřetné řízení banky na základě následujících kritérií: dobrá pověst navrhovaného nabyvatele ve smyslu článku 25“.

37      Článek 25 odst. 1 TUB, nadepsaný „Kapitálová účast“, upřesňuje, že držitelé účastí uvedených v článku 19 TUB musí požívat dobré pověsti a vyhovět požadavkům na odbornou způsobilost a bezúhonnost, jež zaručují řádné a obezřetné řízení banky.

38      Článek 2 odst. 8 legislativního nařízení č. 72 jako přechodné ustanovení stanoví, že budou nadále uplatňovány normy upravující požadavky na dobrou pověst držitelů účastí ve finančních institucích, jež byly v účinnosti před přijetím tohoto nařízení.

39      Tyto normy byly obsaženy v ministerské vyhlášce č. 144, jejíž článek 1 uvádí odsouzení, jež mají nepříznivý dopad na dobrou pověst dotyčných osob, a vedou tak k nesplnění stanoveného požadavku.

40      Článek 2 ministerské vyhlášky č. 144 jako přechodné ustanovení stanoví, že „nesplnění požadavků podle článku 1 [tohoto] předpisu, které nebyly stanoveny dřívějšími právními předpisy, nemá vliv na osoby, které již měly účast na kapitálu banky ke dni nabytí účinnosti tohoto předpisu, pokud k tomuto nesplnění došlo před tímto datem, pouze v rozsahu již dříve nabytých účastí“.

41      Pokud jde o smíšené finanční holdingové společnosti, článek 63 TUB, přijatý podle článku 119 směrnice 2013/36, podrobil držitele kvalifikovaných účastí v těchto společnostech stejným povinnostem, jaké platí pro takovéto držitele v bankovních institucích.

42      Pro účely analýzy prvního žalobního důvodu je třeba posoudit, zda ECB, jak tvrdí žalobci, měla na základě článku 15 nařízení č. 1024/2013 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36, jakož i na základě italského právního předpisu přijatého za účelem provedení výše uvedeného ustanovení, neprávem za to, že nabyli kvalifikovanou účast v důsledku dotčené fúze a rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, kterým bylo zrušeno zejména pozastavení výkonu hlasovacích práv vyplývajících z jejich účasti a prodej jejich podílu přesahujícího 9,99 % ve společnosti Mediolanum.

43      Pro účely tohoto přezkumu je nutné nejprve podat výklad pojmu „nabytí kvalifikované účasti“ a následně posoudit zákonnost kvalifikace ECB provedení fúze jako nabytí kvalifikované účasti ve smyslu článku 15 nařízení č. 1024/2013 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36, ve znění, v němž byl proveden do vnitrostátního práva.

 K výkladu pojmu „nabytí kvalifikované účasti“ ve smyslu článku 15 nařízení č. 1024/2013 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36

44      Zaprvé je nutné připomenout, že podle ustálené judikatury z požadavků jednotného použití unijního práva a zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno v celé Unii autonomním a jednotným způsobem (viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Vapenik, C‑508/12, EU:C:2013:790, bod 23 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Tarola, C‑483/17, EU:C:2019:309, bod 36).

45      Článek 15 nařízení č. 1024/2013 ani článek 22 směrnice 2013/36 neobsahují žádný výslovný odkaz na právo členských států za účelem vymezení smyslu a dosahu pojmu „nabytí kvalifikované účasti“.

46      Je pravda, že čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 stanoví, že pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie, a pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice. Pokud jsou příslušnými právními předpisy Unie nařízení a pokud tato nařízení aktuálně členským státům výslovně umožňují různé varianty, měla by ECB uplatňovat také vnitrostátní právní předpisy, jimiž se tyto varianty provádějí.

47      Nicméně i když toto ustanovení obsahuje obecný odkaz na vnitrostátní právní předpisy přijaté za účelem provedení příslušných předpisů unijního práva, pro účely výkladu pojmu „nabytí kvalifikované účasti“ nemůže být chápáno jako výslovný odkaz na právo členských států ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 44 výše.

48      Pokud by totiž měla použitelnost posouzení nabytí kvalifikovaných účastí záviset na způsobu, jakým je tento pojem vykládán ve vnitrostátních právních předpisech, znamenalo by to zpochybnění závazné povahy tohoto posouzení.

49      Pro účely použití článku 15 nařízení č. 1024/2013 a článku 22 směrnice 2013/36 musí být tedy tento pojem chápán jako autonomní pojem unijního práva, který musí být na území všech členských států vykládán jednotným způsobem (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2019, State Street Bank International, C‑255/18, EU:C:2019:967, bod 33).

50      Zadruhé v případě, že v unijním právu žádná definice tohoto pojmu neexistuje, podle ustálené judikatury musí být tato definice určena s ohledem na obecný kontext, v němž jsou použity, a v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce. Kromě toho je třeba při výkladu ustanovení unijního práva zohlednit cíle sledované dotčenou právní úpravou a její užitečný účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, BLV Wohn- und Gewerbebau, C‑395/11, EU:C:2012:799, bod 25 a citovaná judikatura).

51      V této souvislosti je třeba uvést, že v běžném jazyce není smysl pojmu „nabytí cenných papírů či účastí“ omezen pouze na promptní obchody, ale může zahrnovat různé typy transakcí, jako například termínované nebo opční obchody nebo transakce výměny akcií za jiná aktiva.

52      Co se dále týče kontextu, do něhož spadá řízení o povolení nabytí kvalifikované účasti, a cílů, jež toto řízení sleduje, je třeba připomenout, že jak je uvedeno v bodě 22 odůvodnění nařízení č. 1024/2013, je k zajištění vhodnosti a finanční spolehlivosti vlastníků úvěrové instituce nezbytně potřeba posoudit vhodnost každé osoby před tím, než nabude účast v úvěrové instituci.

53      Z bodu 23 odůvodnění nařízení č. 1024/2013 mimoto vyplývá, že předpokladem pro obezřetnost úvěrových institucí je dodržování pravidel Unie, která od úvěrových institucí požadují, aby držely jistou úroveň kapitálu jako zajištění vůči rizikům plynoucím z jejich obchodní činnosti, aby omezily velikost expozic, aby zveřejnily informace o své finanční situaci, aby disponovaly dostatkem likvidních aktiv k překonání krizových situací na trhu a omezily využití pákového efektu. Dodržování těchto pravidel závisí přitom do značné míry i na vhodnosti vlastníků úvěrových institucí a všech osob, které zamýšlí nabýt významnou účast v takové instituci.

54      A konečně čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 upřesňuje, že s ohledem na možný vliv navrhovaného nabyvatele na úvěrovou instituci je cílem řízení o povolení nabytí kvalifikovaných účastí v úvěrových institucích zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce, v níž je navrhováno nabytí, jakož i vhodnosti navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnosti navrhovaného nabytí.

55      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, proto ve světle kontextu, do něhož je řízení o povolení nabytí kvalifikovaných účastí zasazen, a cílů, jež toto řízení sleduje, nemůže být tento pojem vykládán restriktivně v tom smyslu, že se týká pouze těch případů nabytí, jež plynou z nákupu akcií na trhu, a aby vylučoval jiné typy transakcí, jež osobám umožňují nabytí kvalifikované účasti, jako je výměna akcií.

56      Takový restriktivní výklad by totiž umožňoval obcházení postupu posuzování tím, že by se kontrole ECB vymykaly některé způsoby nabytí kvalifikovaných účastí, a proto by zpochybnil tyto cíle.

57      Ze samotného znění čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36 ostatně vyplývá, že postup týkající se posuzování nabytí kvalifikovaných účastí v úvěrové instituci se použije na přímá i nepřímá nabytí. Pokud tak vede příslušná transakce k tomu, že se nepřímá kvalifikovaná účast změní v přímou, nebo se změní míra nepřímé kontroly této kvalifikované účasti, zvláště v případě, že se účast nepřímo držená prostřednictvím dvou společností stane účastí nepřímo drženou prostřednictvím jediné společnosti, změní se tím i právní struktura samotného držení kvalifikované účasti, což znamená, že taková transakce musí být považována za nabytí kvalifikované účasti ve smyslu tohoto ustanovení. Jakékoli jiné řešení by mohlo ohrozit cíle sledované unijní právní úpravou, jež jsou připomenuty v bodech 52 až 56 výše.

58      Zatřetí s ohledem na znění článku 15 nařízení č. 1024/2013, jakož i čl. 22 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36, a s ohledem na jejich kontext a cíle není přípustné, aby byla použitelnost řízení o povolení nabytí kvalifikovaných účastí na určitou transakci podmíněna změnou možného vlivu nabyvatelů kvalifikované účasti na úvěrovou instituci, jíž se daná transakce týká.

59      Z článku 23 odst. 1 směrnice 2013/36, který je nadepsán „Kritéria posouzení“, totiž vyplývá, že možný vliv navrhovaného nabyvatele na dotčenou úvěrovou instituci patří mezi faktory, které musí být zohledněny pouze pro účely posuzování vhodnosti navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnosti navrhovaného nabytí. Naopak v čl. 22 odst. 1 této směrnice, který upravuje oznamování nabytí kvalifikované účasti, není tento požadavek uveden. Pro účely označení určité transakce za nabytí kvalifikované účasti není tedy tento faktor relevantní.

60      Na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobci, použitelnost řízení o povolení nabytí kvalifikované účasti nezávisí tudíž na změně možného vlivu, který může navrhovaný nabyvatel vykonávat na úvěrovou instituci.

61      Začtvrté žalobci tvrdí, že články 22 a 23 směrnice 2013/36 musí být vykládány restriktivně, a sice v tom smyslu, že se týkají pouze možných nabytí kvalifikovaných účastí v úvěrových institucích. Zvláštní úkoly ve smyslu čl. 127 odst. 6 SFEU, které byly ECB svěřeny nařízením č. 1024/2013, mohou podle jejich názoru zahrnovat pouze úkol projevit souhlas nebo nesouhlas s možnými nabytími. Mimoto přiznání pravomoci ECB posuzovat oznámení o nabytí kvalifikovaných účastí i ve vztahu k méně významným úvěrovým institucím, jako je Banca Mediolanum, by představovalo výjimku z obecného kritéria významu úvěrových institucí, na kterém spočívá rozdělení pravomocí mezi ECB a vnitrostátní orgány dohledu.

62       Z cílů, jež sleduje postup týkající se posuzování nabytí kvalifikovaných účasti, lze nicméně usuzovat, že ustanovení, jež tento postup upravují, nemají být vykládána restriktivně.

63      Je pravda, že článek 15 nařízení č. 1024/2013 a článek 22 směrnice 2013/36 stanoví, že nabytí kvalifikovaných účastí v úvěrových institucích musí být v předstihu podrobena kontrole, což je důvodem k tomu, že znění těchto ustanovení obsahuje odkazy na „navrhované“ nabytí nebo na „navrhovaného nabyvatele“. Tato ustanovení nesmějí být nicméně vykládána v tom smyslu, že se nemají používat na transakce, které mohou být považovány za nabytí kvalifikované účasti pouze z toho důvodu, že daná transakce již proběhla, aniž ji nabyvatelé oznámili příslušným orgánům a vyčkali jejich povolení. Takový výklad by totiž zbavil výše uvedená ustanovení veškerých jejich užitečných účinků a ohrozil by cíl, jejž tato ustanovení sledují.

64      Z článku 4 odst. 1 písm. c), čl. 6 odst. 4 a článku 15 nařízení č. 1024/2013 kromě toho vyplývá, že unijní normotvůrce přiznal ECB výlučnou pravomoc posuzovat nabytí kvalifikovaných účastí ve všech úvěrových institucích. Tato pravomoc tudíž nemůže být považována za výjimku z obecného kritéria týkajícího se významu úvěrových institucí.

65      Zapáté žalobci tvrdí, že výklad článků 22 a 23 směrnice 2013/36, který podává ECB, je v rozporu s čl. 127 odst. 6 SFEU, který vylučuje možnost svěřit této instituci úkoly vztahující se k obezřetnostnímu dohledu nad pojišťovacími společnostmi.

66      Cíle sledované dotčenými ustanoveními by však nemohly být splněny, pokud by pouhá okolnost, že úvěrová instituce vykonává současně i pojišťovací činnosti, měla za následek to, že se na tuto instituci nebude vztahovat kontrola ze strany ECB.

67      Dotčený postup posuzování se tedy použije na nabytí kvalifikovaných účastí v úvěrové instituci bez ohledu na skutečnost, že tato instituce vykonává současně i pojišťovací činnosti, a ECB se v tomto ohledu nedopustila nesprávného právního posouzení.

 Ke kvalifikaci fúze sloučením společností Mediolanum a Banca Mediolanum jakožto nabytí kvalifikované účasti ve smyslu článku 15 nařízení č. 1024/2013 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36, jakož i italských právních předpisů přijatých za účelem provedení tohoto ustanovení

68      Je třeba ověřit, zda, jak tvrdí žalobci, ECB měla neprávem za to, že v důsledku fúze sloučením společností Mediolanum a Banca Mediolanum a rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, žalobci nabyli kvalifikovanou účast ve smyslu článku 15 nařízení č. 1024/2013 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36, jakož i italských právních předpisů přijatých za účelem provedení tohoto ustanovení.

69      V této souvislosti je nesporné, že fúze sloučením společností Mediolanum a Banca Mediolanum spočívala ve výměně akcií, jejímž prostřednictvím společnost Fininvest právně nabyla akcie společnosti Banca Mediolanum, jež před uskutečněním fúze nevlastnila.

70      Před uskutečněním fúze a před přijetím rozhodnutí ze dne 7. října 2014, jímž Italská národní banka pozastavila výkon hlasovacích práv žalobců a nařídila prodej jejich podílu přesahujícího 9,99 % ve společnosti Mediolanum, drželi totiž společnost Fininvest a S. Berlusconi prostřednictvím posledně jmenované společnosti 30,16 % podílů společnosti Mediolanum, která držela 100 % podílů společnosti Banca Mediolanum.

71      Vzhledem k tomu, že podíl na hlasovacích právech, jež by mohla nepřímo vykonávat společnost Fininvest prostřednictvím společnosti Mediolanum, překročil prahovou hodnotu 20 % stanovenou v čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36, společnost Fininvest a potažmo S. Berlusconi drželi nepřímo kvalifikovanou účast ve společnosti Banca Mediolanum, na což také poukazují.

72      V důsledku rozhodnutí ze dne 7. října 2014, jímž Italská národní banka pozastavila výkon hlasovacích práv žalobců, odmítla vydat povolení, které by žalobcům umožnilo držet kvalifikovanou účast ve společnosti Mediolanum, a nařídila prodej jejich podílu přesahujícího 9,99 % ve společnosti Mediolanum, došlo k tomu, že nepřímá účast žalobců přestala již být kvalifikovanou účastí.

73      V důsledku fúze sloučením společností Mediolanum a Banca Mediolanum, která byla uskutečněna dne 30. prosince 2015, se společnost Fininvest stala přímým držitelem 9,99 % akcií společnosti Banca Mediolanum.

74      Společnost Fininvest, která byla v dotčené transakci hlavním nabyvatelem a jejímž nepřímým majoritním akcionářem je S. Berlusconi, nevlastnila před uskutečněním obrácené fúze žádnou akcii společnosti Banca Mediolanum a následně se v důsledku této transakce stala vlastníkem akcií Banca Mediolanum.

75      Zaprvé nepřímá účast společnosti Fininvest ve společnosti Banca Mediolanum se tak stala přímou účastí.

76      Zadruhé po zrušení rozhodnutí ze dne 7. října 2014 rozsudkem Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016 se společnost Fininvest stala přímým držitelem 30,16 % akcií společnosti Banca Mediolanum.

77      Jak tedy měla ECB za to v napadeném rozhodnutí, nepřímá účast společnosti Fininvest ve společnosti Banca Mediolanum se v důsledku dotčené fúze a rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016 stala přímou kvalifikovanou účastí.

78      Vzhledem k tomu, že subjekt kontrolovaný S. Berlusconim nabyl přímou kvalifikovanou účast ve společnosti Banca Mediolanum, je nutné mít za to, že se změnila i právní struktura nepřímé kvalifikované účasti S. Berlusconiho ve společnosti Banca Mediolanum.

79      S. Berlusconi sice držel nepřímou účast ve společnosti Banca Mediolanum, a to nejprve prostřednictvím společnosti Fininvest a poté prostřednictvím společnosti Mediolanum, avšak nyní drží nepřímou účast ve společnosti Banca Mediolanum výlučně prostřednictvím společnosti Fininvest.

80      Vyplývá z toho, že následně po rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016 měla dotčená fúze za následek změnu právní struktury kvalifikované účasti žalobců ve společnosti Banca Mediolanum a že tedy ECB mohla právem kvalifikovat tuto transakci jakožto nabytí kvalifikované účasti ve smyslu článku 15 nařízení č. 1024/2013 a článku 22 směrnice 2013/36, a to i pokud se výše kvalifikované účasti žalobců nezměnila v porovnání s účastí, kterou drželi předtím prostřednictvím společnosti Mediolanum.

81      Skutečnost, že žalobci již drželi kvalifikovanou účast ve společnosti Banca Mediolanum, což potvrzuje existence akcionářské smlouvy uzavřené mezi společnostmi Fininvest a Fin. Prog. Italia, která žalobcům umožňovala společně kontrolovat společnosti Mediolanum, a Banca Mediolanum před uskutečněním dotčené fúze, a podepsání nové smlouvy uzavřené dne 14. září 2016 následně po uskutečnění dotčené fúze a zavádějící znovu společnou kontrolu společností Fininvest a Fin. Prog. Italia nad společností Banca Mediolanum, není v tomto ohledu způsobilá k tomu, aby prokázala, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávný závěr, že žalobci nabyli kvalifikovanou účast, neboť tyto smlouvy nezpochybňují skutečnost, že se změnila právní struktura kvalifikované účasti žalobců.

82      Argument, podle něhož je provedení kontroly ze strany ECB až po uplynutí více než jednoho roku po provedení fúze v rozporu s články 22 a 23 směrnice 2013/36, které umožňují výlučně posouzení zaměřené do budoucnosti, musí být za těchto okolností rovněž odmítnut.

83      Zaprvé je třeba připomenout, že postup kontroly byl zahájen pouhých několik měsíců po vydání rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, jehož následkem byla přeměna účasti žalobců ve společnosti Banca Mediolanum v kvalifikovanou účast.

84      Zadruhé, což je zásadnější, vzhledem k tomu, že změna právní struktury kvalifikované účasti žalobců, která plynula z fúze a z rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, musí být kvalifikována jakožto nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci, která podléhá povolení stanovenému v článku 15 nařízení č. 1024/2013 a v článku 22 směrnice 2013/36, nemůže mít uskutečnění této transakce bez povolení za následek zproštění žalobců této povinnosti.

85      V opačném případě by bylo ECB bráněno v zásahu z pouhého důvodu, že nabytí se již uskutečnilo, což je v rozporu s cílem těchto ustanovení a se závaznou povahou posouzení nabytí kvalifikovaných účastí v úvěrové instituci (viz bod 63 výše).

86      Kromě toho žalobci uvádějí, že podle vnitrostátních právních předpisů a podle vnitrostátní judikatury nevedla fúze ani k zániku subjektu, ani ke vzniku jiného subjektu. Vyvozují z toho, že fúze neměla za následek to, že nabyli novou účast ve společnosti Banca Mediolanum.

87      Jak ovšem vyplývá z bodů 48 a 49 výše, pojem nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci je autonomním pojmem, který nemůže záviset na kvalifikaci podle italského práva společností. I když je tak rozhodující skutečností pro vznik kontrolní povinnosti ECB provedení fúze sloučením uskutečněné na základě italského práva, účinky takové transakce musí být posuzovány podle kritérií vyplývajících výlučně z použití unijního práva. Účastníci řízení se tedy nemohou opírat o skutečnost, že použití italského práva by v této souvislosti vedlo k vynětí dotčené fúze z postupu stanoveného v článku 15 nařízení č. 1024/2013 a v článcích 22 a 23 směrnice 2013/36.

88      Dále bez ohledu na to, zda vedlo provedení fúze k zániku subjektu nebo ke vzniku nového subjektu na základě italského práva, vedla tato transakce každopádně ke změně právní struktury účasti žalobců.

89      Argumenty, které žalobci vyvodili z italského práva nebo z povinnosti vykládat italské právo v souladu se směrnicemi o právu společností, jsou tedy neúčinné.

90      Z výše uvedeného vyplývá, že argumenty žalobců vycházející z porušení článků 22 a 23 směrnice 2013/36, čl. 1 odst. 5, čl. 4 odst. 1 písm. c) a článku 15 nařízení č. 1024/2013, článků 86 a 87 nařízení č. 468/2014 ve spojení s čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 SEU, jakož i z porušení čl. 127 odst. 6 SFEU musí být odmítnuty.

 Ke zneužití pravomoci

91      A co se konečně týče tvrzeného zneužití pravomoci, je třeba připomenout, že podle judikatury je akt postižen zneužitím pravomoci pouze tehdy, pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat s výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (rozsudek ze dne 10. března 2005, Španělsko v. Rada, C‑342/03, EU:C:2005:151, bod 64).

92      Žalobci se nicméně spokojili s tím, že zmínili zneužití pravomoci v nadpisu jejich prvního žalobního důvodu, aniž podrobněji vysvětlili, z jakého důvodu napadené rozhodnutí zakládá toto zneužití, a uvedli jakýkoli nepřímý důkaz tohoto zneužití ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 91 výše.

93      Je tedy třeba konstatovat, že žalobci nejsou schopni prokázat, že se ECB dopustila zneužití pravomoci.

94      První žalobní důvod není proto opodstatněný.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímuprotiprávnosti směrnice 2013/36 ve smyslu článku 277 SFEU 

95      Žalobci tvrdí, že pokud musí být články 22 a 23 směrnice 2013/36 vykládány v tom smyslu, že do jejich působnosti spadají účasti na základním kapitálu nabyté před více než dvaceti lety, je uvedená směrnice protiprávní, neboť unijní normotvůrce porušil zásadu zákazu zpětné účinnosti aktů sekundárního práva.

96      ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

97      Článek 22 směrnice 2013/36, který je nadepsán „Oznamování a posuzování navrhovaných nabytí“, v podstatě stanoví, že členské státy požadují od každé osoby, která přijala rozhodnutí přímo či nepřímo nabýt kvalifikovanou účast v úvěrové instituci, aby toto rozhodnutí písemně a v předstihu před tímto nabytím oznámila příslušným orgánům, a že toto nabytí může být povoleno, pouze pokud tato osoba splňuje kritéria stanovená v článku 23 této směrnice.

98      Je tak jasné, že do působnosti článků 22 a 23 směrnice 2013/36 nespadají nabytí kvalifikovaných účastí, která byla uskutečněna před vstupem této směrnice v platnost a které jsou tudíž již drženy, nýbrž pouze rozhodnutí o nabytích kvalifikovaných účastí navrhovaných po vstupu této směrnice v platnost.

99      Z výše uvedeného vyplývá, že unijní normotvůrce nedodržel zásadu zákazu zpětné účinnosti aktů sekundárního práva.

100    Vzhledem k tomu, že tento žalobní důvod směřuje ke zpochybnění použití článků 22 a 23 směrnice 2013/36 na takové situace, jako je situace, která nastala v projednávané věci, postačí uvést, že změna právní struktury kvalifikované účasti, k níž došlo v důsledku fúze uskutečněné výměnou akcií, a v důsledku takového soudního rozhodnutí, jako je v projednávané věci rozsudek Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, jímž bylo zrušen prodej podílu přesahujícího 9,99 % ve společnosti Mediolanum, musí být kvalifikována jakožto nabytí kvalifikované účasti ve smyslu výše uvedených ustanovení.

101    Druhý žalobní důvod není tedy opodstatněný.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímupodstatěnedodržení zásad právní jistotypřekážky věci rozsouzené

102    Žalobci v podstatě tvrdí, že ECB nedodržela zásadu překážky věci rozsouzené vyplývající z rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, a potažmo zásadu právní jistoty.

103    ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

104    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1024/2013 ve spojení s čl. 15 odst. 3 téhož nařízení a s článkem 87 nařízení č. 468/2014 má ECB výlučnou pravomoc rozhodovat, s výhradou přezkumu unijními soudy, o tom, zda povolí na konci řízení, které je stanoveno zejména v článku 15 nařízení č. 1024/2013, jakož i v článcích 85 a 86 nařízení č. 468/2014, navrhované nabytí, či nikoliv.

105    Rozhodnutí vnitrostátního soudu zakládající překážku věci rozsouzené nemůže být tedy dovoláváno s cílem bránit výkonu výlučné pravomoci unijního orgánu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, EU:C:2007:434, body 62 a 63).

106    Nelze se proto dovolávat rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016 s cílem zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí, které přijala ECB v rámci výkonu své výlučné pravomoci.

107    Z výše uvedeného vyplývá, že argumenty vycházející z porušení překážky věci rozsouzené vyplývající z tohoto rozsudku a zásady právní jistoty, která je jejím důsledkem, musí být odmítnuty.

108    Třetí žalobní důvod není tedy opodstatněný.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013, čl. 23 odst. 14 směrnice 2013/36obecných zásad legality, právní jistotypředvídatelnosti

109    Žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo přijato v rozporu s čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 a čl. 23 odst. 1 a 4 směrnice 2013/36, neboť zaprvé čl. 23 odst. 1 této směrnice nebyl proveden do italského právního řádu, zadruhé že seznam uvedený v čl. 23 odst. 4 uvedené směrnice nebyl zveřejněn v Itálii, jak vyžaduje toto ustanovení, a zatřetí že vůči nim nelze použít Společné obecné pokyny k obezřetnostnímu posuzování nabytí nebo zvyšování kvalifikovaných účastí ve finančním sektoru, jež přijaly Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA) (dále jen „společné pokyny z roku 2008“) a jež byly použity v napadeném rozhodnutí.

110    ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

 K první části žalobního důvodu, vycházející z neprovedení čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 do italského právního řádu

111    Žalobci v podstatě tvrdí, že čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 nebyl proveden do italského právního řádu, a vyvozují z toho, že ECB nemohla použít kritéria uvedená v tomto článku opírajíc se pro účely použití těchto kritérií v té podobě, v jaké jsou definovány v italském právu, o ministerskou vyhlášku č. 144 a ministerskou vyhlášku č. 675 ze dne 27. července 2011 přijatou ministrem hospodářství v postavení předsedy Comitato Interministeriale per il Credito ed il Risparmio (Mezirezortní výbor pro úvěry a spoření, Itálie), jež byly přijaty dříve než směrnice.

112    Použitím ustanovení ministerských vyhlášek č. 144 a č. 675, které jsou uvedeny v bodě 111 výše a které neprovedly směrnici 2013/36, se tak ECB podle názoru žalobců dopustila nesprávného právního posouzení.

113    V tomto ohledu je třeba připomenout, zaprvé že v souladu s čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 uplatňuje ECB pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu všechny příslušné právní předpisy Unie, a pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice.

114    Zadruhé je nutné uvést, že v souladu s čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 uplatnila ECB v napadeném rozhodnutí několik ustanovení vnitrostátního práva, a to zvláště články 19 a 25 TUB ve spojení s ministerskou vyhláškou č. 144.

115    Zatřetí je třeba připomenout, že směrnice 2013/36 byla do italského právního řádu provedena přijetím legislativního nařízení č. 72, kterým bylo změněno TUB.

116    TUB v článku 19 stanoví, že Italská národní banka vydá povolení k nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci, jsou-li splněny požadavky způsobilé zaručit po posouzení vhodnosti navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnosti navrhovaného nabytí řádné a obezřetné řízení banky, a to zvláště na základě kritéria týkajícího se dobré pověsti navrhovaného nabyvatele.

117    Co se týče kritéria týkajícího se dobré pověsti, článek 25 TUB stanoví, že podmínky dobré pověsti a požadavky na odbornou způsobilost musí být definovány vyhláškou přijatou ministrem hospodářství a financí.

118    Vyhláška ministra hospodářství a financí, kterou se definují podmínky dobré pověsti a požadavky na odbornou způsobilost a která je stanovena v článku 25 TUB, nebyla ke dni přijetí napadeného rozhodnutí dosud přijata.

119    Článek 2 odst. 8 legislativního nařízení č. 72 nicméně stanovil, že až do doby, kdy vstoupí v platnost prováděcí pravidla přijatá na základě článku 25 TUB, zůstává v platnosti výše uvedený článek v předchozím znění, jakož i prováděcí pravidla týkající se tohoto článku v jejich předchozím znění.

120    Tato prováděcí pravidla týkající se článku 25 TUB byla vymezena ustanoveními ministerské vyhlášky č. 144 přijatými na základě článku 25 TUB ve znění použitelném k 1. lednu 2004.

121    Článek 1 ministerské vyhlášky č. 144 stanovil zejména to, že osoby, které drží podíl na základním kapitálu banky převyšující 5 % tohoto kapitálu, představovaný akciemi s hlasovacím právem, nemohou vykonávat hlasovací práva spojená s akciemi nebo podíly převyšujícími tuto mez, zvláště pokud byly odsouzeny pravomocným soudním rozhodnutím k trestu odnětí svobody na dobu nejméně jednoho roku za přečin nebo zneužití důvěry spáchané vůči orgánu veřejné správy, přečin proti majetku, narušení veřejného pořádku, hospodářský trestný čin nebo daňový trestný čin, s výhradou účinků, které zakládá rehabilitace.

122    Proto legislativní nařízení č. 72 pro účely provedení čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 do italského právního řádu stanovilo, že podmínkami dobré pověsti, které musí být posuzovány na základě tohoto článku 23, jsou podmínky definované článkem 1 ministerské vyhlášky č. 144, a to až do okamžiku přijetí vyhlášky stanovené v novém znění článku 25 TUB.

123    Žalobci v tomto ohledu poukazují na skutečnost, že ministerská vyhláška č. 144 obsahuje pouze taxativní výčet odsouzení umožňujících zákaz výkonu hlasovacích práv, nikoli však nabytí kvalifikovaných účastí, a proto nemůže být považována za akt, kterým se provádějí dotčená ustanovení.

124    Postačí však konstatovat, že na základě legislativního nařízení č. 72 jsou ve výčtu odsouzení stanovených v článku 1 ministerské vyhlášky č. 144 definována rovněž kritéria umožňující posoudit pověst navrhovaného nabyvatele kvalifikovaných účastí v úvěrové instituci.

125    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci z výše uvedeného vyplývá, že kritéria definovaná v čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 byla provedena do italského právního řádu.

126    ECB se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když opírajíc se o ministerskou vyhlášku č. 144 uplatnila kritéria stanovená v čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 v té podobě, v jaké byla provedena prostřednictvím článků 19 a 25 TUB.

127    Začtvrté žalobci v replice tvrdí, že automatická souvislost mezi odsouzením a zákazem nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci, kterou stanoví ministerská vyhláška č. 144, je neslučitelná s cílem a účelem směrnice 2013/36 a se zásadou proporcionality.

128    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 84 odst. 1 jednacího řádu nelze předkládat nové důvody v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

129    Důvod, který představuje přímé či nepřímé rozšíření důvodu dříve uvedeného v žalobě a má s ním úzký vztah, musí být nicméně prohlášen za přípustný.

130    Aby mohl být nový argument považován za rozšíření dříve uvedeného žalobního důvodu nebo jeho části, musí mít dostatečně úzký vztah s žalobními důvody původně vyjádřenými v žalobě nebo s jejich částmi (rozsudek ze dne 16. prosince 2010, AceaElectrabel Produzione v. Komise, C‑480/09 P, EU:C:2010:787, bod 111; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 12. listopadu 2009, SGL Carbon v. Komise, C‑564/08 P, nezveřejněný, EU:C:2009:703, body 20 až 34).

131    V žalobě přitom žalobci v podstatě tvrdili, že čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 nebyl proveden do italského právního řádu.

132    Argument vznesený v replice, podle něhož jsou ustanovení, jimiž se do italského právního řádu provádí směrnice 2013/36, neslučitelná s cílem a účelem této směrnice a se zásadou proporcionality, tak dostatečně úzce souvisí s argumenty uvedenými v žalobě, neboť rovněž vytýká způsob, jakým byla tato směrnice provedena do italského právního řádu. Tento argument je tudíž přípustný.

133    Současně je však třeba uvést, že automatická souvislost mezi takovým odsouzením za zvláště závažné protiprávní jednání, jako je odsouzení pravomocným rozhodnutím soudu k trestu odnětí svobody na dobu nejméně jednoho roku za určité přesně definované přečiny, a ztrátou dobré pověsti, která je požadována od akcionářů úvěrových institucí, je způsobilá k tomu, aby umožnila splnění cíle sledovaného směrnicí 2013/36, jímž je zajištění dostatečně dobré pověsti osob držících kvalifikovanou účast v úvěrové instituci.

134    Je totiž třeba konstatovat, že držitelé kvalifikovaných účastí v úvěrových institucích, kteří byli odsouzeni za přečin nebo zneužití důvěry spáchané vůči orgánu veřejné správy, přečin proti majetku, narušení veřejného pořádku, hospodářský trestný čin nebo daňový trestný čin k trestu odnětí svobody na dobu nejméně jednoho roku, by mohli ohrozit řádné a obezřetné řízení těchto finančních institucí, a narušit tím řádné fungování bankovního systému.

135    Kromě toho je nutné zdůraznit, že podle italského práva se zohledňují pouze odsouzení prohlášená v pravomocných rozhodnutích soudů a pro účely posouzení pověsti navrhovaného nabyvatele jsou relevantní pouze určitá přesně definovaná protiprávní jednání, která jsou způsobilá k tomu, aby zpochybnila dobrou pověst dané osoby.

136    S ohledem na závažnost takových odsouzení a na jejich přesnou definici v italském právu a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, tak nemůže automatická souvislost mezi odsouzením za taková zvláště závažná protiprávní jednání, jako jsou protiprávní jednání stanovená italským právem, a ztrátou dobré pověsti, která je požadována od akcionářů úvěrových institucí, zpochybnit cíl a účel směrnice 2013/36 a nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cílů sledovaných touto právní úpravou.

137    Tyto argumenty žalobců musí být tedy odmítnuty.

138    Zapáté žalobci v replice tvrdí, že způsob, jakým ECB posoudila odsouzení S. Berlusconiho, je ve světle vnitrostátního práva chybný, neboť se toto odsouzení stalo předmětem rozhodnutí, jež je rovnocenné rehabilitaci.

139    V žalobě přitom žalobci neuplatnili žádný žalobní důvod ani argument vycházející z nesprávného posouzení odsouzení S. Berlusconiho ze strany ECB, a konkrétně z nezohlednění rozhodnutí Tribunale di sorveglianza di Milano (soud pro dohled v Milánu, Itálie) č. 2412/2015 ze dne 9. dubna 2015 oznámeného dne 14. dubna 2015, nebo judikatury Corte suprema di cassazione (kasační soud), která staví tento druh rozhodnutí na roveň rehabilitaci ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) ministerské vyhlášky č. 144.

140    Argument vycházející z nesprávného posouzení odsouzení S. Berlusconiho ze strany ECB tedy nepředstavuje rozšíření argumentu dříve uvedeného přímo nebo nepřímo v návrhu na zahájení řízení, s nímž úzce souvisí.

141    Mimoto vzhledem k tomu, že rozhodnutí Tribunale di sorveglianza di Milano (soud pro dohled v Milánu) uvedené v bodě 139 výše, stejně jako judikatura, jíž se dovolávají žalobci, byly vydány dříve než napadené rozhodnutí, nemohou být považovány za právní a skutkové okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení, ve smyslu článku 84 jednacího řádu.

142    Tento argument je tedy nepřípustný.

143    První bod čtvrtého žalobního důvodu musí být tedy odmítnut.

 Ke druhé části žalobního důvodu, vycházející z okolnosti, že dotyčný členský stát nezveřejnil seznam stanovený v čl. 23 odst. 4 směrnice 2013/36

144    Žalobci v podstatě tvrdí, že ke dni přijetí napadeného rozhodnutí nedošlo v Itálii ke zveřejnění seznamu informací, jež jsou nutné k provedení posouzení stanoveného v čl. 23 odst. 4 směrnice 2013/36. Vzhledem k tomu, že tento seznam „představuje nezbytnou ochranu právní jistoty a legality“, napadené rozhodnutí tak podle nich porušuje čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 a čl. 23 odst. 1 a 4 směrnice 2013/36.

145    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 posuzují příslušné orgány za účelem zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce, v níž je navrhováno nabytí, vhodnost navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnost navrhovaného nabytí.

146    S cílem umožnit příslušným orgánům provedení uvedeného posouzení zveřejní členské státy seznam stanovený v čl. 23 odst. 4 směrnice 2013/36, v němž jsou upřesněny informace, jež jsou nutné k provedení posouzení a jež je třeba poskytnout příslušným orgánům spolu s oznámením. Je tedy zjevné, že tento seznam má za cíl upřesnit nutné informace, jež musí dotyčná úvěrová instituce poskytnout vnitrostátním orgánům, aby jim umožnila provést uvedené posouzení, avšak není určen k tomu, aby definoval věcná kritéria, podle nichž mají příslušné orgány posuzovat pověst navrhovaných nabyvatelů.

147    V tomto ohledu je třeba uvést, že kritéria pro posuzování pověsti byla již předtím v italském právu definována a zveřejněna ministerskou vyhláškou č. 144, na kterou odkazuje článek 25 TUB ve spojení s čl. 2 odst. 8 legislativního nařízení č. 72, takže se předpokládalo, že žalobci tato kritéria znají a že jsou schopni vyjádřit svůj postoj a poskytnout v tomto ohledu příslušné informace. Žalobci si proto nemohou stěžovat na porušení zásad právní jistoty a předvídatelnosti.

148    Žalobci měli mimoto příležitost poskytnout informace, které považovali za relevantní, takže nezveřejnění seznamu informací, jež jsou nutné k provedení posouzení, jim nebránilo v tom, aby předložili informace, jež si přáli poskytnout.

149    Skutečnost, že dotyčný členský stát nezveřejnil informace, jež jsou nutné k provedení posouzení, nemůže mít za těchto okolností žádný dopad na legalitu posouzení pověsti žalobců, které je obsaženo v napadeném rozhodnutí.

150    Část žalobního důvodu, vycházející z nezveřejnění seznamu nutných informací, je tedy neúčinná.

 Ke třetí části žalobního důvodu, vycházející z nemožnosti uplatnění společných pokynů z roku 2008 a oběžníku Italské národní banky z roku 1999 vůči žalobcům

151    Žalobci vytýkají ECB, že pro účely svého posouzení použila společné pokyny z roku 2008 a oběžník Italské národní banky z roku 1999 a na základě těchto aktů vzala v úvahu probíhající soudní a správní řízení a nepravomocné sankce uplatněné vůči S. Berlusconimu a členům správní rady a sboru auditorů společnosti Fininvest s cílem posoudit pověst žalobců.

152    V tomto ohledu je třeba uvést, že napadené rozhodnutí je odůvodněno tím, že na základě článků 19 a 25 TUB a článku 1 vyhlášky č. 144, jimiž se provádí směrnice 2013/36, žalobci nevyhověli požadavku dobré pověsti, a to z důvodu pravomocného odsouzení S. Berlusconiho k trestu odnětí svobody na dobu čtyř let za daňový podvod.

153    Napadené rozhodnutí se opírá rovněž o další důvody, které vycházejí v podstatě z nedostatku dobré pověsti žalobců na základě kritérií stanovených ve společných pokynech z roku 2008 a v oběžníku Italské národní banky z roku 1999, zvláště z mnohých odsouzení a porušení předpisů zjištěných ve vztahu k S. Berlusconimu, dalšímu členovi správní rady a jednomu z členů sboru auditorů společnosti Fininvest SpA a samotné společnosti Fininvest.

154    Právě tyto důvody žalobci zpochybnili v rámci třetí části čtvrtého žalobního důvodu.

155    Pokud však některé důvody zmíněné v rozhodnutí mohou samy o sobě právně dostačujícím způsobem odůvodnit toto rozhodnutí, nemají vady, kterými mohou být postiženy ostatní důvody aktu, v žádném případě dopad na jeho výrok (rozsudek ze dne 15. ledna 2015, Francie v. Komise, T‑1/12, EU:T:2015:17, bod 73).

156    V souladu s použitelnými italskými právními předpisy přitom odsouzení S. Berlusconiho k trestu odnětí svobody na dobu nejméně jednoho roku za daňový podvod již samo o sobě postačuje k tomu, aby byl učiněn závěr, že jmenovaný nesplňuje podmínku dobré pověsti.

157    Tento důvod, který nebyl v žalobě zpochybněn, je tedy sám o sobě způsobilý k tomu, aby odůvodnil právně dostačujícím způsobem napadené rozhodnutí.

158    Z výše uvedeného vyplývá, že část žalobního důvodu, vycházející z nemožnosti uplatnit vůči žalobcům společné pokyny z roku 2008 a oběžník Italské národní banky z roku 1999, je neúčinná v rozsahu, v němž vady, kterými by mohla být případně postižena odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházející z použití společných pokynů z roku 2008 a oběžníku Italské národní banky z roku 1999, nemají v žádném případě dopad na výrok napadeného rozhodnutí.

159    Třetí část musí být tudíž zamítnuta, a proto i čtvrtý žalobní důvod v plném rozsahu.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímutoho, že ECB neprovedla posouzeníneuvedla odůvodnění ve vztahu ke kritériu možného vlivu navrhovaného nabyvatele ve smyslu čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36

160    Žalobci tvrdí, že ECB zaprvé porušila povinnost odůvodnit kritérium možného vlivu na společnost Banca Mediolanum v důsledku dotčené fúze, ve smyslu čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36, a zadruhé se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že považovala toto kritérium za splněné, přestože žalobci v podstatě neuplatňovali žádný konkrétní vliv na společnost Banca Mediolanum.

161    ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

162    V tomto ohledu je důležité připomenout, že podle čl. 23 odst. 1 směrnice 2013/36 musí příslušné orgány posoudit vhodnost navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnost navrhovaného nabytí podle pěti kritérií ve zmíněném ustanovení uvedených, za účelem zajištění řádného a obezřetného řízení úvěrové instituce, v níž je navrhováno nabytí, a s ohledem na možný vliv navrhovaného nabyvatele na tuto úvěrovou instituci.

163    Z toho vyplývá, jak již bylo uvedeno v bodě 58 výše, že kritérium možného vlivu navrhovaného nabyvatele musí být bráno v úvahu pro účely posouzení vhodnosti tohoto nabyvatele, a nikoli pro účely kvalifikace nabytí jakožto nabytí kvalifikované účasti.

164    Mimoto možný vliv nepředstavuje samostatné kritérium vedle pěti dalších kritérií vyjmenovaných v čl. 23 odst. 1 písm. a) až e) směrnice 2013/36. Možný vliv je totiž zmíněn ve větě, která předchází seznamu kritérií stanovených tímto ustanovením, v němž je uvedeno pouze to, že příslušné orgány při posuzování vhodnosti navrhovaného nabyvatele a finanční rozumnosti navrhovaného nabytí „berou ohled“ zejména na možný vliv tohoto nabyvatele na dotyčnou úvěrovou instituci.

165    Je přitom nutné uvést také to, že dopad zohlednění možného vlivu navrhovaného nabyvatele se může lišit v závislosti na konkrétním kritériu posouzení. Posouzení kritéria týkajícího se pověsti navrhovaného nabyvatele, které je stanoveno v čl. 23 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/36 tak nemůže vést k odlišnému výsledku v závislosti na rozsahu možného vlivu tohoto nabyvatele na dotyčnou úvěrovou instituci. Pověst navrhovaného nabyvatele totiž nezávisí na rozsahu jeho možného vlivu na tuto instituci.

166    ECB nebyla tudíž povinna zkoumat možný vliv navrhovaného nabyvatele na dotčenou úvěrovou instituci za účelem posouzení jeho pověsti.

167    Argumenty žalobců, které se týkají neexistence významných hospodářských a finančních vztahů mezi společnostmi Fininvest a Banca Mediolanum, jakož i způsobů řízení společnosti Banca Mediolanum a mechanismů vnitřní kontroly, nemohou za těchto podmínek prokázat, že se ECB dopustila zjevně nesprávného posouzení.

168    Mimoto nelze ECB vytýkat porušení povinnosti odůvodnit kritérium týkající se možného vlivu, neboť nebyla povinna toto kritérium zkoumat.

169    V důsledku toho musí být pátý žalobní důvod každopádně zamítnut.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení zásady proporcionalityčlánků 1617 Listiny

170    Žalobci v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu proporcionality a články 16 a 17 Listiny, které se týkají práva na vlastnictví a svobody podnikání, neboť napadené rozhodnutí vedlo na základě článku 25 TUB k nucenému prodeji účastí žalobců převyšujících stanovenou mez, který se de facto rovná vyvlastnění. Žalobci tvrdí, že ECB měla zohlednit tento nepřiměřený účinek napadeného rozhodnutí.

171    Uvádějí totiž, že Italská národní banka oznámila dne 21. prosince 2016 společnosti Fininvest a S. Berlusconimu zahájení řízení, jehož cílem bylo splnit na základě napadeného rozhodnutí povinnost prodeje jejich účastí převyšujících stanovenou mez, která je stanovena italským právem.

172    V tomto ohledu je třeba uvést, zaprvé že podle čl. 26 odst. 2 třetí pododstavce směrnice 2013/36 dojde-li k nabytí účasti přes nesouhlas příslušných orgánů, stanoví členské státy, aniž jsou dotčeny jiné uplatnitelné sankce, že výkon odpovídajících hlasovacích práv je pozastaven nebo že odevzdané hlasy jsou neplatné nebo mohou být prohlášeny za neplatné.

173    Zadruhé je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné opatření, jímž by ECB nařídila žalobcům prodej jimi držených účastí, které převyšují stanovenou mez.

174    Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neukládá povinnost týkající se prodeje účastí převyšujících stanovenou mez, není možné, aby bylo z tohoto důvodu vytýkáno ECB porušení zásady proporcionality a článků 16 a 17 Listiny.

175     Mimoto podle článku 4 odst. 3 nařízení č. 1024/2013 ECB musí pro účely plnění jejího úkolu spočívajícího v posuzování žádostí o kvalifikované účasti v úvěrové instituci uplatňovat vnitrostátní právní předpisy provádějící směrnici 2013/36.

176    Podle použitelných italských právních předpisů neměla přitom ECB žádný prostor pro uvážení. Poté, co se tedy ECB dozvěděla o pravomocném odsouzení S. Berlusconiho k trestu odnětí svobody na dobu čtyř let za daňový podvod, mohla pouze konstatovat, že podle článku 25 TUB a článku 1 ministerské vyhlášky č. 144 toto odsouzení automaticky znamená, že jmenovaný nemůže splnit podmínku dobré pověsti.

177    ECB neměla proto jinou možnost než zamítnout žádost žalobců týkající se nabytí kvalifikované účasti ve společnosti Banca Mediolanum a nelze jí vytýkat porušení zásady proporcionality (v tomto smyslu a obdobně rozsudek ze dne 25. září 2015, VECCO a další v. Komise, T‑360/13, EU:T:2015:695, bod 73, a ze dne 19. června 2018, Le Pen v. Parlament, T‑86/17, nezveřejněný, EU:T:2018:357, body 198 až 202).

178    Nelze mít tudíž za to, že ECB nepřiměřeným způsobem zasáhla do práva na vlastnictví a do svobody podnikání podle článků 16 a 17 Listiny.

179    Mimoto, co se ostatně týče argumentu, podle něhož měla ECB zvážit přijetí rozhodnutí o podmíněném povolení, je třeba konstatovat, že tento argument je irelevantní, neboť žádné z ustanovení unijního či vnitrostátního práva, jež žalobci uvedli, nestanoví, že ECB může takové rozhodnutí přijmout (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2015, CO Sociedad de Gestión y Participación a další, C‑18/14, EU:C:2015:419, body 34, 37, 38 a 46).

180    Šestý žalobní důvod tedy není opodstatněný.

 K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímuporušení práva na obhajobupráva na přístup ke spisu

181    Žalobci v podstatě tvrdí, že v řízení, jež vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, nebylo dodrženo jejich právo na obhajobu stanovené v čl. 22 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a v čl. 32 odst. 1 nařízení č. 468/2014.

182    ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

183    Podle čl. 22 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 musí ECB před přijetím rozhodnutí poskytnout osobám, vůči kterým je vedeno řízení v oblasti obezřetnostního dohledu, příležitost vyjádřit se, přičemž svá rozhodnutí smí zakládat pouze na námitkách, ke kterým se mohly dotyčné strany vyjádřit.

184    Článek 32 odst. 1 nařízení č. 468/2014 stanoví, že po zahájení řízení ECB v oblasti obezřetnostního dohledu mají strany právo na přístup ke spisu ECB s výhradou oprávněných zájmů právnických a fyzických osob, které nejsou příslušnou stranou, na ochraně jejich obchodního tajemství, a dále upřesňuje, že toto právo na přístup ke spisu se nevztahuje na důvěrné informace.

185    Žalobci zaprvé uvádějí, že nebyly dodrženy čl. 22 odst. 1 nařízení č. 1024/2013 a čl. 32 odst. 1 nařízení č. 468/2014 z důvodu, že jim Italská národní banka povolila přístup k jejich spisu až od 14. září 2016, kdy uplynula lhůta pro předkládání důkazů potvrzujících splnění podmínek pro nabytí kvalifikované účasti.

186    V této souvislosti je třeba připomenout, že Italská národní banka zahájila toto řízení z úřední povinnosti oznámením ze dne 3. srpna 2016. Žalobci byli vyzváni, aby předložili dokumenty nezbytné k prokázání schopností požadovaných použitelnou právní úpravou, a to nejpozději do 14. září 2016.

187     Právě tohoto dne poskytla Italská národní banka žalobcům přístup ke spisu. Dne 6. října 2016 oznámila ECB společnosti Fininvest a prostřednictvím téže společnostmi také S. Berlusconimu návrh rozhodnutí o nepovolení nabytí kvalifikované účasti ve společnosti Banca Mediolanum a sdělila jim, že do tří dnů, tj. do 11. října 2016 mohou předložit své vyjádření.

188    Přístup ke spisu tak Italská národní banka poskytla žalobcům více než tři týdny před tím, než jim oznámila návrh rozhodnutí a vyžádala si od nich vyjádření k tomuto návrhu, a žalobci měli možnost vyjádřit se k námitkám, na kterých bylo napadené rozhodnutí založeno před jeho přijetím.

189    ECB tak poskytla v projednávané věci žalobcům příležitost, v souladu s čl. 22 odst. 1 nařízení č. 1024/2013, vyjádřit se před přijetím napadeného rozhodnutí.

190    Kromě toho byl žalobcům po zahájení řízení umožněn přístup ke spisu ECB v souladu s čl. 32 odst. 1 nařízení č. 468/2014.

191    Nemohou tudíž ECB vytýkat, že nejednala v souladu s těmito ustanoveními.

192    Pokud má být argument, který vznesli žalobci, chápán rovněž v tom smyslu, že byl přístup ke správnímu spisu nezbytný k tomu, aby mohly být nejpozději do 14. září 2016 předloženy dokumenty nezbytné k prokázání splnění podmínek ze strany žalobců, požadovaných směrnicí 2013/36, pak tento argument nemůže obstát. Žádné z ustanovení nařízení č. 468/2014 totiž neukládá ECB ani Italské národní bance povinnost poskytnout přístup ke spisu před předložením uvedených dokumentů. Žalobci navíc nevysvětlili, proč byl předběžný přístup ke spisu nezbytný k tomu, aby mohli tyto dokumenty předložit.

193    Zadruhé je třeba přezkoumat argument, podle něhož ECB tím, že odepřela žalobcům přístup k dopisu Italské národní banky ze dne 4. dubna 2016 a ke své poznámce ze dne 24. června 2016, porušila právo žalobců na přístup ke spisu, jakož i jejich právo na obhajobu. Podle žalobců jim toto odepření zabránilo v účinné účasti ve vnitrostátní části složitého řízení a v plném uplatnění jejich práva na obhajobu.

194    V této souvislosti je nutné připomenout, že přístup k dopisu Italské národní banky ze dne 4. dubna 2016 a k poznámce ECB ze dne 24. června 2016 byl odepřen proto, že se jednalo o důvěrné dokumenty, které obsahovaly vnitřní komunikaci v rámci jednotného mechanismu dohledu podle čl. 32 odst. 5 nařízení č. 468/2014, který stanoví, že důvěrné informace mohou zahrnovat interní dokumenty ECB a vnitrostátních příslušných orgánů a korespondenci mezi ECB a vnitrostátním příslušným orgánem nebo mezi vnitrostátními příslušnými orgány.

195    Oba výše uvedené dokumenty přitom pocházejí z komunikace mezi ECB a Italskou národní bankou týkající se otázek souvisejících s možností, že by žalobci nabyli kvalifikovanou účast ve společnosti Banca Mediolanum.

196    Mimoto vzhledem k tomu, že návrh rozhodnutí ECB i napadené rozhodnutí obsahovaly ostatně jasný a vyčerpávající výčet důvodů a námitek vytýkaných žalobcům, z nichž vycházelo napadené rozhodnutí, a žalobci měli možnost se k těmto důvodům a námitkám vyjádřit, přičemž ECB všechny argumenty, jež žalobci vznesli, podrobně přezkoumala, zejména v příloze napadeného rozhodnutí, nelze neposkytnutí těchto interních dokumentů, k jejichž výměně došlo v raném stadiu řízení, považovat, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, za skutečnost, která bránila žalobcům v plném výkonu jejich práva na obhajobu.

197    Argument, podle něhož znamenalo odepření přístupu k těmto dokumentům porušení práva žalobců na obhajobu, musí být za těchto podmínek odmítnut.

198    Zadruhé žalobci tvrdí, že odepření přístupu ze strany ECB neobsahovalo žádné odůvodnění týkající se důvěrnosti a že ECB nesprávně použila čl. 32 odst. 1 a 5 nařízení č. 468/2014.

199    Vzhledem k tomu, že neexistence odůvodnění, kterou uvádějí žalobci, se týká dopisu ECB ze dne 13. září 2016, a nikoli napadeného rozhodnutí, otázka, zda bylo odepření přístupu žalobců odůvodněno, je bezpředmětná.

200    Za těchto okolností nelze vytýkat ECB, že porušila svou povinnost uvést odůvodnění, ani to, že porušila čl. 32 odst. 1 a 5 nařízení č. 468/2014.

201    Nakonec žalobci tvrdí, že přístup k dopisu Italské národní banky ze dne 4. dubna 2016 byl tím spíše odůvodněný, že tento dopis poskytoval ECB zkreslené údaje o obsahu rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016.

202    Nicméně i za předpokladu, že dopis Italské národní banky ze dne 4. dubna 2016 obsahoval nepřesné nebo neúplné informace, žalobcům bylo umožněno vyjádřit se k návrhu rozhodnutí ECB vycházejícímu z informací obsažených v uvedeném dopise, což jim právě umožnilo doplnit či zpochybnit informace uvedené v uvedeném návrhu rozhodnutí.

203    S ohledem na výše uvedené a vzhledem k tomu, že dne 6. října 2016 byli žalobci při oznámení návrhu rozhodnutí každopádně informováni o postoji ECB, jejich argumenty týkající se odepření přístupu ke spisu nemohou prokázat porušení jejich práva na obhajobu.

204    Zatřetí žalobci tvrdí, že S. Berlusconi nebyl s to předložit vyjádření, neboť mu byl návrh rozhodnutí zaslán na adresu jeho soukromého bydliště až v den, kdy uplynula lhůta pro předložení vyjádření. Lhůta pro předložení vyjádření byla mimoto příliš krátká.

205    V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že je-li předložení vyjádření znemožněno či ztíženo, tato skutečnost nemá žádný dopad na platnost napadeného rozhodnutí, pokud by v případě neexistence této tvrzené vady nemohlo dané řízení vést k jinému výsledku (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 105 a citovaná judikatura).

206    Kromě toho Soudní dvůr upřesnil, že žalobci, který se dovolává porušení svého práva na obhajobu, nelze uložit, aby prokázal, že by rozhodnutí dotyčného unijního orgánu mělo jiný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 106).

207    Žalobci přitom nevznesli před Tribunálem žádné argumenty, jimiž by prokázali, že není zcela vyloučeno, že by řízení mohlo vést k jinému výsledku, kdyby měl S. Berlusconi možnost doplnit vyjádření předložená společností Fininvest dalšími vyjádřeními, a namísto toho se pouze abstraktně dovolávali porušení práva být vyslechnut (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 112).

208    Začtvrté žalobci vytýkají ECB, že odmítla uspořádat slyšení, jehož existenci odůvodňují skutečností, že by jim umožnilo přesvědčit ECB, aby upřednostnila vydání podmíněného povolení nabytí kvalifikované účasti.

209    Článek 31 odst. 1 nařízení č. 468/2014 v této souvislosti stanoví, že považuje-li to ECB za vhodné, může dát stranám možnost vyjádřit se ke skutečnostem, námitkám a právním důvodům, jež jsou relevantní pro rozhodnutí ECB v oblasti dohledu, na jednání. ECB má tedy v tomto ohledu široký prostor pro uvážení.

210    Přitom s ohledem na rozsáhlá vyjádření žalobců, která jsou uvedena v souhrnném přehledu, který je přílohou napadeného rozhodnutí, je třeba mít za to, že se ECB nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že není nutné uskutečnit slyšení.

211    Mimoto vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka dobré pověsti, neměla ECB možnost vydat podmíněné povolení nabytí. Slyšení žalobců by tedy nepřineslo v tomto ohledu žádný užitek.

212    Sedmý žalobní důvod není tedy opodstatněný.

 K osmému žalobnímu důvodu uplatněnému podáním námitky, vycházejícímuprotiprávnosti čl. 31 odst. 3 nařízení č. 468/2014

213    Podáním námitky ve smyslu článku 277 SFEU žalobci poukazují na protiprávnost čl. 31 odst. 3 nařízení č. 468/2014, a to z důvodu porušení práv na obhajobu zaručených článkem 41 Listiny a obecných právních zásad vyplývajících ze společných ústavních tradic členských států.

214    Tvrdí, že lhůta tří dnů, která je stanovena v čl. 31 odst. 3 nařízení č. 468/2014 pro účely předložení vyjádření k návrhu rozhodnutí, nemůže zaručit dodržení zásady kontradiktornosti a účinný výkon práva být vyslechnut ohledně skutečností a námitek, z nichž vychází rozhodnutí o nabytí kvalifikovaných účastí.

215    V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo na obhajobu, k němuž patří právo být vyslechnut, patří mezi základní práva, která jsou nedílnou součástí unijního právního řádu a jsou zakotvena Listinou základních práv (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2015, Cerafogli v. ECB, T‑114/13 P, EU:T:2015:678, bod 32 a citovaná judikatura, a ze dne 5. října 2016, ECDC v. CJ, T‑395/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:598, bod 53).

216    Právo být vyslechnut je chráněno nejen články 47 a 48 Listiny, které zaručují dodržení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces v každém soudním řízení, ale i článkem 41 Listiny, který zaručuje právo na řádnou správu. Článek 41 odst. 2 Listiny v tomto smyslu stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje především právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2016, ECDC v. CJ, T‑395/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:598, bod 54 a citovaná judikatura).

217    Toto právo vyžaduje, aby bylo každé osobě, vůči níž může být přijato rozhodnutí, které může nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení, umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, které jsou vůči ní uplatňovány za účelem odůvodnění sporného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, EU:C:2004:6, bod 66, a ze dne 19. ledna 2016, Mitsubishi Electric v. Komise, T‑409/12, EU:T:2016:17, bod 38). Musí za tímto účelem disponovat dostatečnou lhůtou (rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Sopropé, C‑349/07, EU:C:2008:746, bod 37).

218    Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že základní práva, mezi něž patří i dodržování práva na obhajobu, nejsou absolutními výsadami, avšak mohou být předmětem omezení za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným dotčeným opatřením a nejsou vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřeným a neúnosným zásahem, jímž je ohrožena samotná podstata takto zaručených práv (rozsudky ze dne 18. března 2010, Alassini a další, C‑317/08 až C‑320/08, EU:C:2010:146, bod 63; ze dne 10. září 2013, G. a R., C‑383/13 PPU, EU:C:2013:533, bod 33, a ze dne 26. září 2013, Texdata Software, C‑418/11, EU:C:2013:588, bod 84).

219    Co se týče práva být vyslechnut v řízeních v oblasti obezřetnostního dohledu, článek 31 nařízení č. 468/2014 stanoví, že před tím, než ECB přijme rozhodnutí v oblasti dohledu určené straně, které by nepříznivě ovlivnilo práva této strany, musí být straně dána možnost předložit ECB písemné vyjádření ke skutečnostem, námitkám a právním důvodům, jež jsou relevantní pro rozhodnutí ECB v oblasti dohledu. Dále tento článek stanoví, že považuje-li to ECB za vhodné, může dát stranám možnost vyjádřit se na jednání.

220    V článku 31 nařízení č. 468/2014 je rovněž upřesněno, že v oznámení, kterým ECB dává straně možnost vyjádřit se, uvede podstatný obsah zamýšleného rozhodnutí ECB v oblasti dohledu a podstatné skutečnosti, námitky a právní důvody, na nichž ECB hodlá založit své rozhodnutí.

221    Dále se v čl. 31 odst. 3 nařízení č. 468/2014 stanoví, že lhůta pro předložení písemných vyjádření trvá v zásadě dva týdny a – zejména v situacích uvedených v článcích 14 a 15 nařízení č. 1024/2013 – může ECB tuto lhůtu zkrátit na tři pracovní dny. Na žádost strany může ECB tyto lhůty přiměřeně prodloužit.

222    Ze spojeného výkladu čl. 31 odst. 3 třetího pododstavce nařízení č. 468/2014 a článku 15 nařízení č. 1024/2013 tak vyplývá, že navrhovaný nabyvatel kvalifikované účasti má možnost předložit písemná vyjádření ve lhůtě tří dnů od přijetí dokumentu, v němž jsou uvedeny skutečnosti, námitky a právní důvody, na nichž ECB hodlá založit své rozhodnutí.

223    Mimoto podle čl. 22 odst. 1 směrnice 2013/36 navrhovaní nabyvatelé kvalifikované účasti musí toto navrhované nabytí a příslušné informace týkající se tohoto nabytí oznámit příslušným orgánům tak, aby mohla ECB přijmout rozhodnutí na základě skutečností předložených žadatelem.

224    Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že v takovém řízení v oblasti obezřetnostního dohledu, jako je řízení dotčené v projednávané věci, existují různé prostředky umožňující dodržení práva účastníků řízení být vyslechnut.

225    Zaprvé jsou účastníci řízení povinni předložit v okamžiku, kdy podávají žádost o povolení nabytí kvalifikované účasti, skutečnosti a argumenty týkající se jejich žádosti.

226    Ve své žádosti o povolení nabytí kvalifikované účasti mohou již tedy dotyčné osoby uvést všechny skutečnosti nezbytné k posouzení jejich žádosti.

227    Zadruhé v oznámení, kterým musí dát ECB účastníků řízení možnost se písemně vyjádřit, musí uvést podstatný obsah zamýšleného rozhodnutí a podstatné skutečnosti, námitky a právní důvody, na nichž ECB hodlá založit své rozhodnutí. Toto oznámení poskytuje účastníkovi řízení rovněž možnost užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, které jsou pro něj nové, ale i k veškerým skutečnostem, které jsou vůči němu uplatňovány pro účely odůvodnění sporného rozhodnutí, a uplatnit své argumenty. Tuto možnost může využít i ECB k zohlednění veškerých námitek, které vznesou dotyční účastníci ve správním řízení, a k důkladnému zkoumání veškerých skutkových a právních skutečností, na nichž bude založeno konečné rozhodnutí.

228    Zatřetí, pokud by měla ECB v úmyslu založit své rozhodnutí na skutkových či právních úvahách, které nebyly žadateli známy, nebo na jiných důkazech, než jaké žadatel předložil, může být dodržení práva být vyslechnut zajištěno díky možnosti ECB uskutečnit jednání.

229    Tato možnost může být ostatně využita i k důkladnému zkoumání otázek nebo námitek vznesených dotyčným účastníkem při podání žádosti o povolení nabytí kvalifikované účasti, jakož i veškerých skutečností, které by mohly být vůči němu uplatněny za účelem odůvodnění sporného rozhodnutí.

230    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, nemůže být krátká lhůta k předložení vyjádření k návrhu rozhodnutí s ohledem na různé procesní nástroje, které umožňují dotyčným účastníkům užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, na nichž má spočívat napadené rozhodnutí, považována za v rozporu s právem být vyslechnut. Platí to tím spíše, že na žádost dotyčného účastníka může ECB tuto lhůtu případně prodloužit.

231    Vzhledem k tomu, že existuje několik procesních nástrojů, jež mohou dotyčným účastníkům umožnit, aby byli vyslechnuti, například podání žádosti o povolení nabytí kvalifikované účasti a možnost uskutečnit jednání, jeví se totiž právo těchto účastníků na předložení vyjádření k návrhu rozhodnutí pouze jako doplněk těchto možností, takže je nutné, aby byla lhůta tří dnů k předložení těchto vyjádření, která může být případně prodloužena, považována za dostatečnou.

232    ECB je ostatně povinna použít veškeré prostředky, jež má k dispozici, aby konkrétním způsobem zajistila dodržení práva být vyslechnut, což musí ověřit Tribunál v každé jednotlivé situaci.

233    V tomto ohledu je každopádně nutné zdůraznit také to, že omezení práva být vyslechnut, které vyplývá z krátké lhůty poskytnuté k předložení vyjádření na základě článku 31 nařízení č. 468/2014, odpovídá cílům obecného zájmu, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů a není vzhledem ke sledovanému cíli a k dalším dostupným procesním nástrojům nepřiměřeným a neúnosným zásahem do tohoto práva ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 218 výše.

234    Pokud je totiž řízení omezeno konkrétně stanovenými lhůtami, je to dáno snahou nezdržovat přijetí rozhodnutí o navrhovaném nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci, které může mít závažné finanční dopady.

235    Článek 22 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2013/36 navíc stanoví, že postup posuzování musí být ukončen do 60 pracovních dnů. Toto ustanovení bylo obsaženo již ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/44/ES ze dne 5. září 2007, kterou se mění směrnice Rady 92/49/EHS a směrnice 2002/83/ES, 2004/39/ES, 2005/68/ES a 2006/48/ES, pokud jde o procesní pravidla a hodnoticí kritéria pro obezřetnostní posuzování nabývání a zvyšování účastí ve finančním sektoru (Úř. věst. 2007, L 247, s. 1), v jejímž bodě 7 odůvodnění bylo uvedeno, že zavedení maximální lhůty pro posuzování trvající 60 dnů je odůvodněno nezbytností zajistit jasnost a předvídatelnost postupu posuzování.

236    Námitka protiprávnosti článku 31 nařízení č. 468/2014 musí být proto zamítnuta z důvodu, že tento článek, ve spojení s ostatními ustanoveními upravujícími řízení o povolení nabytí kvalifikovaných účastí a umožňujícími dotyčným účastníkům užitečně vyjádřit své stanovisko, neporušuje právo účastníků řízení být vyslechnut, a je tedy třeba osmý žalobní důvod zamítnout.

 K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímuprotiprávnosti přípravných aktů, které přijala Italská národní banka

237    Devátý žalobní důvod, který byl uplatněn během řízení, sestává z šesti částí, z nichž první vychází ze skutečnosti, že Italská národní banka porušila zásadu překážky věci rozsouzené vyplývající z rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, druhá z neexistence nebo překročení pravomoci Italské národní banky, třetí z porušení zásad ochrany legitimního očekávání, právní jistoty a řádné správy, čtvrtá z porušení práva na obhajobu, zásady kontradiktornosti a práva na spravedlivý proces, pátá z porušení zásady právní jistoty a z neuplatnitelnosti nezveřejněných nebo nepřeložených aktů vůči jednotlivcům a šestá z porušení zásad proporcionality, legality a přiměřenosti.

238    Žalobci tvrdí, že přípravné akty, které přijala Italská národní banka, jsou stiženy vadami, které mohou způsobit protiprávnost napadeného rozhodnutí.

239    ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

240    Prostřednictvím tohoto žalobního důvodu žalobci tvrdí, že přípravné akty, které přijala Italská národní banka, zvláště rozhodnutí o zahájení řízení a návrh rozhodnutí předložený ECB, jsou stiženy vadami, které mohou způsobit protiprávnost napadeného rozhodnutí.

241    Tento žalobní důvod byl uplatněn v návaznosti na rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023).

242    V rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), Soudní dvůr rozhodl zaprvé, že článek 263 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soudy vykonávaly přezkum legality aktů o zahájení řízení, přípravných aktů nebo nezávazného návrhu, jež přijaly vnitrostátní příslušné orgány v rámci postupu upraveného v článcích 22 a 23 směrnice 2013/36, v čl. 4 odst. 1 písm. c) a článku 15 nařízení č. 1024/2013, jakož i v článcích 85 až 87 nařízení č. 468/2014 (viz výrok výše uvedeného rozsudku).

243    Zadruhé v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest, C‑219/17, EU:C:2018:1023), Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě, kdy unijní právo nemá za cíl zavést rozdělení dvou pravomocí, a to vnitrostátní pravomoci a pravomoci Unie, které by měly odlišné cíle, ale naopak zavádí výlučnou rozhodovací pravomoc unijního orgánu, je na unijním soudu, aby na základě své výlučné pravomoci k přezkumu legality unijních aktů podle článku 263 SFEU rozhodl o legalitě konečného rozhodnutí přijatého dotyčným unijním orgánem a k zajištění účinné soudní ochrany zúčastněných přezkoumal případné vady, kterými jsou stiženy přípravné akty nebo návrhy vnitrostátních orgánů, jimiž by mohla být dotčena platnost tohoto konečného rozhodnutí (viz bod 44 a výrok výše uvedeného rozsudku).

244    Vzhledem k tomu, že tento žalobní důvod byl předložen až po podání žaloby, je třeba ověřit, zda tento nový žalobní důvod musí být považován za nepřípustný, jak tvrdí ECB a Komise.

245    Za účelem odůvodnění přípustnosti tohoto žalobního důvodu žalobci tvrdí, že tento žalobní důvod úzce souvisí se žalobními důvody a argumenty uvedenými v žalobě a že rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), je právní okolností, která vyšla najevo v průběhu řízení.

246    Zaprvé je nutné uvést, že žalobci nevznesli v žalobě žádný žalobní důvod ani argument vycházející z protiprávnosti přípravných aktů, které přijala Italská národní banka.

247    Kromě toho žalobní důvody předložené v žalobě směřovaly k prokázání protiprávnosti napadeného rozhodnutí, takže nelze mít za to, že tento nový žalobní důvod týkající se přípravných aktů, které přijala Italská národní banka, dostatečně úzce souvisí s výše uvedenými žalobními důvody, neboť posledně jmenované žalobní důvody se týkaly výlučně aktu unijního práva a měly tudíž jiný předmět.

248    Mimoto skutečnost, že byly do příloh žaloby vloženy písemnosti pocházející ze žalob, kterými byly podle vnitrostátního práva napadeny přípravné akty, které přijala Italská národní banka, nepostačuje k tomu, aby se mělo za to, že tento žalobní důvod, který sleduje stejný cíl jako tyto žaloby podané podle vnitrostátního práva, byl předložen již ve stadiu podání projednávané žaloby.

249    Tribunálu totiž nepřísluší vyhledávat a určovat v přílohách žalobní důvody a argumenty, které by mohl pokládat za důvody představující základ žaloby, neboť přílohy mají čistě důkazní a pomocnou funkci (rozsudky ze dne 7. listopadu 1997, Cipeke v. Komise, T‑84/96, EU:T:1997:174, bod 34, a ze dne 21. března 2002, Joynson v. Komise, T‑231/99, EU:T:2002:84, bod 154).

250    Zadruhé žalobci poukazují na skutečnost, že rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), musí být považován za právní skutečnost, která vyšla najevo v průběhu řízení, a tedy by měla v souladu s čl. 84 odst. 1 jednacího řádu odůvodnit předložení nových žalobních důvodů.

251    V této souvislosti vyplývá z judikatury, že rozsudek, který pouze potvrzuje právní situaci známou žalobci v okamžiku podání jeho žaloby, nelze považovat za okolnost, která umožňuje vznést nový důvod (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. října 2014, Buono a další v. Komise, C‑12/13 P a C‑13/13 P, EU:C:2014:2284, body 58 a 60, a ze dne 20. září 2018, Španělsko v. Komise, C‑114/17 P, EU:C:2018:753, bod 39).

252    Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že rozsudek vydaný v řízení o předběžné otázce není konstitutivní, ale čistě deklaratorní, s tím důsledkem, že jeho účinky sahají v zásadě k datu, kdy vykládané pravidlo vstoupilo v platnost (viz rozsudek ze dne 8. září 2011, Q-Beef a Bosschaert, C‑89/10 a C‑96/10, EU:C:2011:555, bod 48 a citovaná judikatura).

253    V této souvislosti lze zdůraznit, že Soudní dvůr se nerozhodl časově omezit účinky rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), což znamená, že tato ustálená judikatura je v plném rozsahu použitelná.

254    Z výše uvedeného vyplývá, že účinky výkladu článku 263 SFEU, který podal Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), sahají k datu, kdy vstoupil tento článek v platnost.

255    V témže smyslu již Tribunál rozhodl, že se nelze rozsudku vydaného v průběhu řízení dovolávat jakožto nové skutečnosti, neboť tento rozsudek poskytuje v zásadě pouze výklad unijního práva ex tunc (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 27. února 1997, FFSA a další v. Komise, T‑106/95, EU:T:1997:23, bod 57).

256    Výklad, který podal Soudní dvůr tak musí považován za známý žalobcům v okamžiku podání jejich žaloby podle zásady, že neznalost zákona neomlouvá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 1989, Binder, 161/88, EU:C:1989:312, bod 19, a usnesení ze dne 22. června 2009, Nijs v. Účetní dvůr, T‑371/08 P, EU:T:2009:215, bod 28).

257    Za těchto podmínek nemůže být rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), považován za právní okolnost, která vyšla najevo během řízení, ve smyslu čl. 84 odst. 1 jednacího řádu.

258    Devátý žalobní důvod musí proto být odmítnut jako nepřípustný.

 K desátému žalobnímu důvodu uplatněnému prostřednictvím námitky ve smyslu článku 277 SFEU, vycházejícímuprotiprávnosti čl. 4 odst. 3článku 15 nařízení č. 1024/2013

259    Prostřednictvím desátého žalobního důvodu předloženého v průběhu řízení se žalobci podáním námitky dovolávají protiprávnosti čl. 4 odst. 3 a článku 15 nařízení č. 1024/2013, neboť odkaz na vnitrostátní právo uvedený v těchto článcích a výlučná pravomoc unijního soudu k přezkumu legality vnitrostátních přípravných aktů, která vyplývá z rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), vedly k porušení práva na účinnou soudní ochranu.

260    Podle názoru žalobců došlo k porušení práva na účinnou soudní ochranu v podstatě proto, že daný systém bránil in concreto přezkumu ústavnosti vnitrostátních přípravných aktů, který je stanoven italským ústavním právem a k němuž nemá unijní soud pravomoc. Na tyto akty se tudíž nevztahuje žádný přezkum ústavnosti, neboť unijní soud nemá možnost přezkoumat soulad těchto aktů s italskou ústavou, a nemůže se za tímto účelem obrátit na Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie).

261    ECB s podporou Komise zpochybňuje tyto argumenty.

262    Vzhledem k tomu, že tento žalobní důvod byl předložen až po podání žaloby, je třeba ověřit, zda tento nový žalobní důvod musí být považován za nepřípustný, jak tvrdí ECB a Komise.

263    Zaprvé, co se týče dostatečně úzké souvislosti mezi tímto žalobním důvodem a žalobními důvody či argumenty uvedenými v žalobě, je třeba konstatovat, že žaloba neobsahuje žádný důvod či argument vycházející z protiprávnosti čl. 4 odst. 3 a článku 15 nařízení č. 1024/2013.

264    Vzhledem k tomu, že jediným žalobním důvodem, který spočíval v námitce protiprávnosti, je osmý žalobní důvod, který se týkal čl. 31 odst. 3 nařízení č. 468/2014, nelze mít za to, že tento nový žalobní důvod, který se týká jiných článků, úzce souvisí s žalobními důvody uvedenými v žalobě.

265    Zadruhé z důvodů uvedených v bodech 251 až 257 výše nemůže být rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), považován za právní okolnost, která vyšla najevo během řízení, ve smyslu článku 84 jednacího řádu.

266    Desátý žalobní důvod musí být proto odmítnut jako nepřípustný.

 K novým důkazním návrhům žalobcůECB

267    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 85 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že „[h]lavní účastníci řízení mohou výjimečně předložit nebo navrhnout další důkazy před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, za podmínky, že je toto prodlení odůvodněné“.

268    Zaprvé dne 17. července 2021 navrhli žalobci Tribunálu, aby do soudního spisu ve věci založil žalobu S. Berlusconiho ze dne 28. prosince 2013 podanou k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), zapsanou pod číslem 8683/14, jakož i dopis ESLP ze dne 3. května 2021, jímž se tato žaloba oznamuje italské vládě, a popis skutečností a otázek týkajících se této věci, provedený ESLP dne 17. května 2021.

269    Předložení těchto důkazů odůvodnili v podstatě vztahem mezi napadeným rozhodnutím, které vychází zejména z odsouzení S. Berlusconiho za přečin daňového podvodu, a touto žalobou podanou k ESLP, jejímž předmětem je zpochybnění řízení, které vedlo k tomuto odsouzení.

270    Když byly ECB a Komise dotázány na jednání, nevyjádřily nesouhlas se založením těchto důkazů do spisu.

271    V tomto ohledu je třeba na jedné straně konstatovat, že žaloba ze dne 28. prosince 2013, kterou podal S. Berlusconi k ESLP a která byla zapsána pod č. 8683/14, předchází podání projednávané žaloby, a že žalobci neuvádějí žádnou skutečnost, kterou by odůvodnili opožděné předložení tohoto dokumentu.

272    Tento dokument musí proto být odmítnut jako nepřípustný.

273    Na druhou stranu dopis ESLP ze dne 3. května 2021, jímž se zmíněná žaloba oznamuje italské vládě, i popis skutečností a otázek týkajících se této věci, který provedl ESLP dne 17. května 2021, jsou z pozdějšího data než ukončení písemné části řízení, takže jejich opožděné předložení může být považováno za odůvodněné.

274    Tyto důkazy musí proto být považovány za přípustné.

275    Jak nicméně vyplývá z bodů 138 až 142 výše, žalobci neuvedli v žalobě žádný žalobní důvod, jímž by zpochybnili posouzení dotčeného odsouzení ze strany ECB.

276    Z výše uvedeného vyplývá, že tyto důkazy nejsou pro účely projednávané žaloby relevantní.

277    Zadruhé dne 17. července 2021 navrhli žalobci Tribunálu, aby do soudního spisu ve věci založil rozsudek Corte suprema di cassazione (kasační soud) č. 10355/2021 ze dne 9. března 2021, kterým byl zamítnut kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. května 2019, jímž tento soud prohlásil za nepřípustné návrhy na výkon rozsudku č. 882 Consiglio di Stato (Státní rada) ze dne 3. března 2016, na základě rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023).

278    Když byly ECB a Komise dotázány na jednání, nevyjádřily nesouhlas se založením rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), do spisu.

279    Vzhledem k tomu, že tento rozsudek je z pozdějšího data než ukončení písemné části řízení, je třeba mít za to, že jeho opožděné předložení žalobci je odůvodněné, a tedy je tento dokument přípustný.

280    Žalobci nicméně nepředložili žádné vysvětlení ani argument, jež by mohly prokázat souvislost mezi rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), a žalobními důvody uvedenými v projednávané žalobě. Mimoto tento rozsudek nepodpírá ani žádný z argumentů či žalobních důvodů, jež žalobci uvedli.

281    Pro účely projednávané žaloby není tedy relevantní.

282    Zatřetí dne 6. srpna 2021 navrhli žalobci Tribunálu, aby do soudního spisu ve věci založil žalobu S. Berlusconiho ze dne 13. března 2014 podanou k ESLP, zapsanou pod číslem 23554/14, jakož i dopis ESLP ze dne 3. května 2021, jímž se tato žaloba oznamuje italské vládě, popis skutečností a otázek týkajících se této věci, který provedl ESLP dne 6. dubna 2021, a žalobní odpověď, kterou v této věci předložila italská vláda dne 26. července 2021.

283    Předložení těchto důkazů odůvodnili žalobci úzkou souvislostí mezi projednávanou žalobou a touto věcí probíhající před ESLP, která se týká občanskoprávního sporu, v němž měli být žalobci v podstatě neprávem uznáni občanskoprávně odpovědnými za korupci, zatímco S. Berlusconi byl v trestním řízení zproštěn obžaloby za tytéž činy.

284    Když byly ECB a Komise dotázány na jednání, nevyjádřily nesouhlas se založením těchto důkazů do spisu.

285    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žaloba ze dne 13. března 2014, kterou podal S. Berlusconi k ESLP a která byla zapsána pod číslem 23554/14, předchází podání projednávané žaloby a že žalobci neuvádějí žádnou skutečnost, kterou by odůvodnili opožděné předložení tohoto dokumentu.

286    Tento dokument musí proto být odmítnut jako nepřípustný.

287    Dále dopis ESLP ze dne 3. května 2021, jímž se tato žaloba oznamuje italské vládě, jakož i popis skutečností a otázek týkajících se této věci, který provedl ESLP dne 6. dubna 2021, a žalobní odpověď, kterou v této věci předložila italská vláda dne 26. července 2021, jsou z pozdějšího data než ukončení písemné části řízení, takže jejich opožděné předložení je odůvodněné.

288    Tyto důkazy musí proto být považovány za přípustné.

289    Žalobci však neuvedli v žalobě žádný žalobní důvod, jímž by zpochybnili posouzení občanskoprávního sporu ze strany ECB.

290    Z výše uvedeného vyplývá, že tyto důkazy nejsou pro účely projednávané žaloby relevantní.

291    Začtvrté dne 10. září 2021 navrhla ECB Tribunálu, aby do soudního spisu ve věci založil rozsudek Corte suprema di cassazione (kasační soud) č. 21970/21 ze dne 30. července 2021 z důvodu, že tento rozsudek v podstatě potvrzoval její výklad účinků fúze v italském právu.

292    Když byli žalobci dotázáni na jednání, nevyjádřili nesouhlas se založením rozsudku Corte suprema di cassazione (kasační soud) č. 21970/21 ze dne 30. července 2021 do spisu.

293    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je rozsudek Corte suprema di cassazione (kasační soud) č. 21970/21 ze dne 30. července 2021 z pozdějšího data než ukončení písemné části řízení, je třeba mít za to, že jeho opožděné předložení ze strany ECB je odůvodněné, a tedy je tento nový důkazní návrh přípustný.

294    Jak ovšem vyplývá z bodů 87 až 89 výše, pro účely použití článků 22 a 23 směrnice 2013/36, účinky dotčené fúze musí být vykládány podle unijního práva.

295    Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek Corte suprema di cassazione (kasační soud) č. 21970/21 ze dne 30. července 2021 není pro účely projednávané žaloby relevantní.

296    Žaloba proto musí být zamítnuta v plném rozsahu.

IV.    K nákladům řízení

297    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že ECB požadovala náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení vynaložených ECB.

298    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnost Finanziaria d’investimento Fininvest SpA (Fininvest) a Silvio Berlusconi ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou centrální bankou (ECB).

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Papasavvas

Buttigieg

Schalin

Costeira

 

      Kornezov

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. května 2022.

Podpisy


*–      Jednací jazyk: italština.