Language of document : ECLI:EU:T:2022:295

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

18. května 2022(*)

„Ochranná opatření – Trh výrobků z oceli – Prováděcí nařízení (EU) 2019/159 – Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby – Aktivní legitimace – Přípustnost – Rovné zacházení – Legitimní očekávání – Zásada řádné správy – Povinnost řádné péče – Hrozba vážné újmy – Zjevně nesprávné posouzení – Zahájení ochranného šetření – Pravomoc Komise – Právo na obhajobu“

Ve věci T‑245/19,

Uzina Metalurgica Moldoveneasca OAO, se sídlem v Rybnici (Moldavsko), zastoupená P. Vander Schuerenem a E. Gergondetem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené G. Luengem a P. Němečkovou, zmocněnci,

žalované,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení H. Kanninen, předseda, M. Jaeger (zpravodaj) a O. Porchia, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: I. Pollalis, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k:

–        žalobě podané kanceláři Tribunálu dne 10. dubna 2019,

–        námitce nepřípustnosti vznesené Komisí na základě článku 130 jednacího řádu Tribunálu v samostatném dokumentu podaném kanceláři Tribunálu dne 26. června 2019,

–        vyjádření k této námitce předložené žalobkyní dne 20. srpna 2019,

–        usnesení o spojení námitky nepřípustnosti s věcí samou ze dne 13. února 2020,

po jednání konaném dne 21. září 2021,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobkyně Uzina Metalurgica Moldoveneasca OAO se žalobou založenou na článku 263 SFEU domáhá zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2019/159 ze dne 31. ledna 2019 o zavedení konečných ochranných opatření proti dovozu některých výrobků z oceli (Úř. věst. 2019, L 31, s. 27, dále jen „napadené nařízení“) v rozsahu, v němž se na ni vztahuje.

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Žalobkyně se sídlem v Podněstří v Moldavsku je výrobcem dvou kategorií výrobků z oceli, na které se vztahují ochranná opatření uložená napadeným nařízením: kategorie výrobků č. 13 (betonářská ocel) a kategorie výrobků č. 16 (válcovaný drát z nelegované a ostatní legované oceli).

3        S ohledem na situaci v ocelářském průmyslu v Evropské unii přijala Evropská komise dne 28. dubna 2016 prováděcí nařízení (EU) 2016/670, kterým se zavádí předchozí kontrola Unie nad dovozem některých výrobků ze železa a oceli pocházejících z určitých třetích zemí (Úř. věst. 2016, L 115, s. 37).

4        Dne 23. března 2018 zavedly Spojené státy americké dovozní cla podle § 232 Trade Expansion Act (zákon o rozšíření obchodu) (dále jen „§ 232“).

5        Na základě statistických údajů shromážděných po zavedení opatření dohledu zahájila Komise dne 26. března 2018 ochranné šetření s cílem přezkoumat situaci několika kategorií výrobků z oceli.

6        Vzhledem k tomu, že na základě analýzy údajů dospěla Komise k předběžnému závěru, že ocelářskému průmyslu Unie hrozí vážná újma u 23 z 26 kategorií výrobků, u nichž byl na základě šetření zjištěn zvýšený dovoz, přijala prováděcí nařízení (EU) 2018/1013 ze dne 17. července 2018, kterým se zavádějí prozatímní ochranná opatření týkající se dovozu určitých výrobků z oceli (Úř. věst. 2018, L 181, s. 39, dále jen „prozatímní nařízení“).

7        Vzhledem k tomu, že ocelářskému průmyslu Unie hrozila podle Komise vážná újma u 26 kategorií výrobků z oceli, přijala dne 31. ledna 2019 napadené nařízení zavádějící konečná ochranná opatření na dobu tří let v podobě celních kvót pro jednotlivé kategorie s množstevním stropem stanoveným na úrovni průměrného objemu dovozu z dotčených zemí v období 2015–2017 s navýšením o 5 %, aby se zajistilo zachování tradičních obchodních toků a dostatečná podpora stávajícího uživatelského a dovozního odvětví v Unii.

8        Na rozdíl od situace převládající v rámci prozatímních ochranných opatření zavedlo napadené nařízení zvláštní celní kvóty pro jednotlivé země, konkrétně pro země mající významný dodavatelský zájem (tj. země s podílem přesahujícím 5 % dovozu v dotčené kategorii výrobků). Pro ostatní země vyvážející na území Unie byla rovněž stanovena „zbytková“ celní kvóta. Komise měla rovněž za to, že pokud by dodávající země vyčerpala svou zvláštní celní kvótu, měl by jí být umožněn přístup ke zbytkové celní kvótě, aby bylo zajištěno nejen zachování tradičních obchodních toků, ale také aby se zabránilo tomu, aby části zbytkové celní kvóty zůstaly nevyužity.

9        Vyvážející země s významným dodavatelským zájmem – jako je Moldavsko, co se týče kategorií výrobků č. 13 a č. 16 – tak mohou v zásadě fungovat ve dvou odlišných systémech. Nejprve mohou pokračovat v obchodování pod množstevním objemem specifickým pro danou zemi, který byl stanoven s ohledem na jejich vlastní tradiční obchodní toky v letech 2015 až 2017 navýšené o 5 %, a následně, po dosažení této množstevní hranice specifické pro dotčenou zemi, mohou pokračovat ve vývozu do Unie za předpokladu, že nepřekročí hranici zbytkové kvóty erga omnes. Teprve po dosažení obou hranic se na takové dovozy začne uplatňovat clo při překročení kvóty ve výši 25 %.

10      Podle Komise mají opatření přijatá v projednávané věci na jedné straně umožnit, aby se tradiční obchodní toky vyhnuly dodatečné ochraně s cílem zajistit dostatečnou nabídku a hospodářskou soutěž na trhu Unie, a na druhé straně jsou úrovně celních kvót stanoveny tak, aby se zabránilo jakémukoli odklonu obchodních toků v souvislosti s opatřeními přijatými podle § 232, který by mohl mít negativní dopad na výrobní odvětví Unie. Clo při překročení kvóty by se tedy v zásadě uplatnilo pouze, pokud by odklon obchodních toků v důsledku opatření přijatých Spojenými státy americkými způsobil změnu ze situace hrozby vážné újmy na situaci vážné újmy. V tomto ohledu se Komise domnívá, že celní kvóty pro jednotlivé země uvedené v příloze IV.1 napadeného nařízení byly stanoveny tak, aby minimalizovaly dopad ochranných opatření na běžné obchodní toky, zejména z Moldavska.

11      Od vstupu napadeného nařízení v platnost dne 2. února 2019 do 30. června 2021 měla být opatření pravidelně přezkoumávána a v pravidelných odstupech postupně liberalizována s cílem postupně zvyšovat množstevní limity, aby se výrobní odvětví Unie mohlo přizpůsobit.

 Návrhová žádání účastníků řízení

12      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za přípustnou;

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se na ni vztahuje;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

13      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti

14      V samostatném podání Komise zpochybnila přípustnost žaloby z důvodu, že žalobkyně nesplňuje podmínky týkající se právního zájmu na podání žaloby, ani podmínky týkající se aktivní legitimace.

 K podání námitky nepřípustnosti Komisí po uplynutí lhůty

15      Úvodem žalobkyně tvrdí, že námitka nepřípustnosti musí být zamítnuta, jelikož byla podána po uplynutí lhůty stanovené v článku 81 jednacího řádu.

16      Žalobkyně má za to, že k tomu, aby byla dodržena lhůta použitelná pro podání námitky nepřípustnosti, měla Komise podat svůj návrh nejpozději dne 25. června 2019. Poukazuje však na to, že námitka nepřípustnosti byla podána dne 26. června 2019.

17      Argument žalobkyně je třeba odmítnout, neboť vychází z nesprávného pochopení pravidel pro počítání lhůt použitelných na toto řízení.

18      Podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu totiž návrh směřující k tomu, aby Tribunál rozhodl o nepřípustnosti žaloby, musí být podán ve lhůtě stanovené v článku 81 jednacího řádu, tedy do dvou měsíců od doručení žaloby.

19      Kromě toho podle čl. 58 odst. 1 písm. b) jednacího řádu končí lhůta vyjádřená v měsících uplynutím dne, který se v posledním měsíci svým číslem shoduje se dnem, kdy byl učiněn úkon, od něhož se lhůta počítá. Z článku 60 jednacího řádu mimoto vyplývá, že procesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.

20      Jak vyplývá ze spisu, v projednávané věci byla žaloba doručena Komisi dne 16. dubna 2019. Podle čl. 58 odst. 1 písm. b) jednacího řádu tedy dvouměsíční lhůta uvedená v článku 81 jednacího řádu běžela až do 16. června 2019. Tato lhůta prodloužená o desetidenní lhůtu z důvodu vzdálenosti podle článku 60 jednacího řádu uplynula dne 26. června 2019.

21      Námitka nepřípustnosti podaná Komisí kanceláři Tribunálu dne 26. června 2019 tedy není opožděná.

 K právnímu zájmu na podání žaloby

22      Zaprvé Komise zpochybňuje existenci právního zájmu žalobkyně na podání žaloby z důvodu, že žalobkyně nevykonává činnost v oblasti působnosti napadeného nařízení.

23      Komise tvrdí, že napadené nařízení nemá v Moldavsku žádný závazný účinek na každodenní operace nebo činnosti žalobkyně. Má totiž za to, že jelikož je žalobkyně pouze výrobcem usazeným mimo území Unie, nevztahuje se na její činnost napadené nařízení, jehož působnost je omezena na území celní unie.

24      Žalobkyně zpochybňuje argumenty Komise.

25      K odmítnutí tohoto argumentu postačí v tomto ohledu uvést, že Komise při jednání uznala, že z dokumentů předložených v písemné části řízení vyplývá, že činnosti žalobkyně zahrnují činnost vývozce některých kategorií dotčeného výrobku do Unie.

26      Zadruhé se Komise domnívá, že pokud by žalobkyně měla ve věci úspěch, nemohla by z toho mít osobní prospěch, neboť zrušení napadeného nařízení by nemohlo vést k odstranění újmy, kterou uplatňuje. V tomto ohledu Komise zpochybňuje existenci vzniklého a trvajícího právního zájmu žalobkyně, jelikož napadené nařízení nebrání vývozu dotčeného výrobku z Moldavska do Unie.

27      Na podporu své argumentace Komise nejprve připomíná jednak skutečnost, že teprve tehdy, když se celní kvóta pro jednotlivou zemi i zbytková kvóta vyčerpají, použije se clo při překročení kvóty ve výši 25 %. Dále uvádí, že v době podání žaloby nebyla vyčerpána množstevní složka kvót zavedených napadeným nařízením pro kategorie výrobků č. 13 a č. 16 v rozsahu, v němž se týkala Moldavska. Žalobkyně tedy podle Komise nemůže mít ze zrušení napadeného nařízení žádný prospěch, neboť toto nařízení vůči ní dosud nemělo žádné právní účinky.

28      Komise dále dodává, že skutečnost, že žalobkyně pro účely prokázání právního zájmu na podání žaloby uplatňuje pouze možnost uložení cla při překročení kvóty, přestavuje spekulativní argument. V tomto ohledu Komise zdůrazňuje, že v důsledku přezkumů množstevních limitů stanovených v napadeném nařízení neexistuje jistota, že taková možnost nastane, ačkoli se jedná o podmínku vyžadovanou judikaturou, pokud se právní zájem, kterého se žalující strana dovolává, týká budoucí právní situace.

29      Komise má konečně za to, že relevantní judikatura vede k závěru, že osobní právní důsledek vyplývající z napadeného nařízení lze shledat pouze u subjektů, na které se vztahují prováděcí opatření k napadenému nařízení, konkrétně u dovozce dotčeného výrobku usazeného v Unii, kterému orgány členského státu předloží celní fakturu uplatňující clo při překročení kvóty ve výši 25 %. Proto to není žalobkyně, která by musela zaplatit clo při překročení kvóty při dovozu dotčeného výrobku do Unie.

30      Komise proto dospěla k závěru, že v případě, že by žalobkyně měla ve věci úspěch, by to nemohlo představovat výhodu spočívající v odstranění právních důsledků napadeného nařízení, které by vyplývaly z vyčerpání množstevního limitu stanoveného tímto aktem.

31      Žalobkyně zpochybňuje argumenty Komise.

32      Podle ustálené judikatury právní zájem na podání žaloby představuje zásadní a prvořadou podmínku všech soudních žalob. Žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná, pouze pokud má žalobce zájem na zrušení napadeného aktu. Právní zájem žalobce na podání žaloby předpokládá, že samotné zrušení napadeného aktu může vyvolat právní následky, že žaloba ve svém důsledku může přinést straně, která ji podala, prospěch, a že tato strana odůvodní vzniklý a trvající zájem na zrušení uvedeného aktu (viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2015, HSH Investment Holdings Coinvest-C a HSH Investment Holdings FSO v. Komise, T‑499/12, EU:T:2015:840, bod 24 a citovaná judikatura).

33      Z mechanismu zavedeného napadeným nařízením přitom vyplývá, že právní režim použitelný na vývoz výrobků žalobkyně do Unie je méně příznivý než ten, který se na ni vztahoval před přijetím tohoto nařízení.

34      S ohledem na výše uvedené, aniž je třeba se vyjadřovat k důkazní hodnotě číselných údajů předložených stranami sporu ohledně vyčerpání kvót, je tedy třeba připustit, že částečné zrušení napadeného nařízení rozhodnutím příznivým pro žalobkyni by samo o sobě mohlo mít právní důsledky a svým výsledkem by jí mohlo přinést prospěch, a žalobkyně má tudíž na podání žaloby právní zájem.

 K aktivní legitimaci

35      Podle ustálené judikatury upravuje čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU dva případy, kdy se fyzické či právnické osobě přiznává aktivní legitimace k podání žaloby proti aktu, jenž jí není určen. Zaprvé může být taková žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může takováto osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (viz rozsudek ze dne 16. května 2019, Pebagua v. Komise, C‑204/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:425, bod 26 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 11. července 2019, Air France v. Komise, T‑894/16, EU:T:2019:508, bod 24).

36      V projednávané věci se žalobkyně v podstatě domnívá, že je bezprostředně a osobně dotčena napadeným nařízením, neboť jako jediný moldavský vyvážející výrobce dotčeného výrobku přirozeně patří do omezené skupiny obchodníků, kteří byli identifikováni nebo identifikovatelní v době přijetí napadeného nařízení.

37      Komise má za to, že žalobkyně není napadeným nařízením bezprostředně ani osobně dotčena, a proto je třeba dospět k závěru, že nemůže podat žalobu na neplatnost tohoto nařízení na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

–       Bezprostřední dotčení

38      Podmínka, podle které musí být fyzická nebo právnická osoba bezprostředně dotčena opatřením, které je předmětem žaloby, vyžaduje splnění dvou kumulativních kritérií, tedy aby zpochybněné opatření jednak vyvolávalo bezprostřední účinky na právní postavení této osoby a jednak aby adresátům pověřeným jeho provedením neponechávalo žádnou posuzovací pravomoc, neboť toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy (viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Changmao Biochemical Engineering v. Distillerie Bonollo a další, C‑461/18 P, EU:C:2020:979, bod 58 a citovaná judikatura).

39      Komise tvrdí, že v projednávaném případě situace žalobkyně nesplňuje podmínky existence bezprostředního dotčení.

40      Na prvním místě se Komise za účelem prokázání neexistence účinku napadeného nařízení na právní postavení žalobkyně opírá o čtyři argumenty: zaprvé, dokud není vyčerpána kvótová složka napadeného nařízení a není uloženo clo při překročení kvóty, nemohou z tohoto nařízení vyplývat žádné právní účinky. Zadruhé, i kdyby takový právní účinek vyplýval ze samotné existence tohoto nařízení, žalobkyně by nebyla právně dotčena, protože tento akt by neměl žádný právní účinek v Moldavsku, ale měl by takový právní účinek pouze v Unii. Zatřetí, právní účinky vyplývající z napadeného nařízení by mohly nastat pouze v důsledku provádění tohoto nařízení celními orgány členských států, a proto by nastaly pouze na úrovni dovozce informovaného o výši celního dluhu. Začtvrté v každém případě platí, že žalobkyně dotčené kategorie výrobků během šetření skutečně nevyvážela, ale vystupovala pouze jako jejich výrobce, což vylučuje jakékoli bezprostřední právní dotčení.

41      Na druhém místě, aby prokázala existenci prováděcích opatření, Komise tvrdí, že zaprvé není relevantní, zda jsou tato opatření mechanické povahy, či nikoli, a zadruhé že v oblasti uplatňování společné obchodní politiky má existence prováděcích opatření zvláštní význam, neboť tato opatření jsou jediná, která mohou prakticky realizovat účinky napadeného nařízení. Dodává, že fyzická nebo právnická osoba proto může napadnout opatření u vnitrostátních soudů.

42      Žalobkyně argumenty Komise zpochybňuje.

43      Zaprvé, jakýkoli argument Komise týkající se neexistence bezprostředního účinku z důvodu, že žalobkyně je svojí povahou výlučně výrobcem, musí být odmítnut v souladu s úvahami uvedenými výše v bodě 25.

44      Zadruhé napadené nařízení má bezprostřední účinky na právní postavení žalobkyně. Určuje totiž právní rámec a podmínky, za nichž může žalobkyně vyvážet do Unie, a to jak z hlediska objemu, tak cen, neboť její výrobky napříště podléhají režimu kvót, a nikoli volnému oběhu v Unii, který nevyžaduje přidělení množství ani povolení ze strany Komise. V rámci takového systému kvót závisí možnost žalobkyně využít kvótu s nulovým clem na tom, jaké množství Komise přidělí v rámci této kvóty jejím výrobkům.

45      Konečně je třeba připomenout jednak to, že požadavek existence aktu nevyžadujícího prováděcí opatření nesmí být zaměňován s podmínkou spočívající v bezprostředním dotčení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. prosince 2013, Forgital Italy v. Rada, T‑438/10, nezveřejněné, EU:T:2013:648, bod 54) a jednak to, že v rámci analýzy bezprostředního dotčení nestačí pouhá existence prováděcích opatření k vyloučení tohoto dotčení, přičemž relevantním právním kritériem je neexistence jakékoli posuzovací pravomoci ponechané adresátům dotčeného aktu, kteří jsou pověřeni jeho provedením (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. ledna 2015, SolarWorld a další v. Komise, T‑507/13, EU:T:2015:23, bod 40).

46      V projednávané věci nemají příslušné orgány členského státu žádnou posuzovací pravomoc v rámci provádění ochranných opatření [obdobně viz rozsudky ze dne 3. prosince 2020, Changmao Biochemical Engineering v. Distillerie Bonollo a další, C‑461/18 P, EU:C:2020:979, bod 59, a ze dne 12. prosince 2014, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑643/11, EU:T:2014:1076, bod 28 (nezveřejněný)], přičemž po vyčerpání celních kvót jsou příslušné orgány povinny uplatnit dodatečné clo ve výši 25 % [viz články 49 až 54 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447 ze dne 24. listopadu 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2015, L 343, a. 558), a článek 1 a 3 napadeného nařízení].

47      V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že žalobkyně je napadeným nařízením bezprostředně dotčena.

–       Osobní dotčení

48      Vzhledem k tomu, že podmínky bezprostředního a osobního dotčení jsou kumulativní (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 76), musí být žalobkyně rovněž považována za osobně dotčenou napadeným nařízením, aby byla její žaloba přípustná.

49      Komise tvrdí, že situace žalobkyně nesplňuje podmínky týkající se osobního dotčení.

50      Zaprvé Komise zdůrazňuje jednak, že napadené nařízení je aktem s obecnou působností, který vyžaduje, aby nabyla účinnosti prováděcí opatření (přijatá celními orgány členských států), a který se týká téměř neomezeného počtu osob (erga omnes), a jednak, že se napadené nařízení týká stejným způsobem všech osob v Moldavsku a všech osob v Unii, které chtějí vyvážet nebo dovážet dotčený výrobek z Moldavska nebo přes Moldavsko. Proto má Komise za to, že použití napadeného nařízení vychází z objektivně určené situace, která neobsahuje znaky umožňující jakoukoli individualizaci.

51      Zadruhé Komise uvádí, že napadené nařízení nemá hybridní povahu v tom smyslu, že by obsahovalo individuální rozhodnutí, která by individualizovala žalobkyni, a vytvářela tak „třídu“. Komise poznamenává, že ačkoli byla tato povaha uznána v případě antidumpingových a antisubvenčních nařízení, toto uznání vychází ze zvláštních charakteristických rysů těchto nařízení (konkrétně z individuálního a osobního stanovení sazby antidumpingového nebo vyrovnávacího cla pro každého obchodníka nebo vyvážejícího výrobce pouze na základě jeho individuálních údajů), které se nevyskytují v nařízeních ukládajících ochranná opatření, jejichž účelem je chránit trh s ocelí v Unii před náhlým růstem dovozu.

52      Zatřetí má Komise za to, že napadené nařízení v žádném případě „nevytváří“ třídu a že takovou třídu „nevytváří“ ani celní orgány členských států, které uvedené nařízení provádějí. Komise blíže uvádí, že skutečnost, že určité kategorie výrobků z oceli pocházející z určitých zemí jsou v napadeném nařízení uvedeny, nepředstavuje nic jiného než objektivně vymezené stanovení legislativních podmínek pro dovoz těchto výrobků do Unie. Proto odpověď na otázku, zda toto nařízení určuje či nikoli s větší či menší přesností počet, nebo dokonce totožnost hospodářských subjektů, na které se opatření vztahuje, nic nemění na formě opatření, které zůstává aktem s obecnou působností a nijak tuto „třídu“ neindividualizuje. Každá osoba, která je ochotna a schopna vyvážet dotčený výrobek z Moldavska, se totiž může kdykoli připojit ke „třídě“ vývozců a obchodníků v kategoriích výrobků č. 13 a č. 16 a může tak učinit i na straně dovozců v Unii.

53      Komise má za to, že toto posouzení je potvrzeno skutečností, že není možné částečně zrušit tento akt ve vztahu k osobě nebo individualizované kategorii osob, neboť ochranné opatření je použitelné na základě dovozů ze všech zemí, a nikoli z určitých podniků nebo konkrétních zemí.

54      Začtvrté je Komise toho názoru, že i kdyby existovala nějaká „třída“ specifická pro Moldavsko, nic nenasvědčuje tomu, že žalobkyně zastupuje zájmy celé této „třídy“. V této souvislosti Komise zpochybňuje nejen skutečnost, že žalobkyně je vyvážejícím výrobcem, ale také žalobkyní tvrzenou skutečnost, že všechny odkazy na dovoz z Moldavska v napadeném nařízení jsou de facto odkazy na ni.

55      Zapáté má Komise za to, že na ochranná šetření je použitelná judikatura, podle které pouhá účast na řízení vedeném orgány Unie neznamená, že se zúčastněné osoby týká akt, který byl vydán po skončení řízení. Proto účast žalobkyně, byť „aktivní“, na šetření nemá za následek její individualizaci napadeným nařízením. K individualizaci dotčeného hospodářského subjektu proto dochází až v okamžiku, kdy celní orgány členských států přijmou vnitrostátní prováděcí opatření, což tomuto subjektu umožní napadnout dotčené opatření u soudů těchto členských států.

56      Žalobkyně argumenty Komise zpochybňuje.

57      Podle ustálené judikatury umožňuje čl. 263 čtvrtý pododstavec podat fyzickým a právnickým osobám žalobu proti takovému aktu s obecnou působností, jako je nařízení, pouze tehdy, když se jich tento akt nejen bezprostředně dotýká, ale týká se jich rovněž z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (rozsudky ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, EU:C:2002:462, bod 36, a ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Nederlandse Antillen, C‑142/00 P, EU:C:2003:217, bod 65). Jinými slovy, žalobkyní tvrzená porušení musí být taková, aby ji individualizovala obdobným způsobem, jakým by byl individualizován adresát aktu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. května 2019, Carvalho a další v. Parlament a Rada, T‑330/18, nezveřejněné, EU:T:2019:324, bod 48 a citovaná judikatura).

58      Zaprvé je třeba odmítnout námitky Komise založené na povaze nařízení zavádějícího ochranná opatření.

59      Nejprve skutečnost, že napadené nařízení má ze své povahy účinek erga omnes, totiž nevylučuje, že takový akt může obsahovat opatření, která se individuálně vztahují na určité hospodářské subjekty (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 30. dubna 2003, VVG International a další v. Komise, T‑155/02, EU:T:2003:125, body 40 až 42). Ačkoli je tedy napadené nařízení uplatňováno na základě objektivně určené situace, může se žalobkyně přesto dovolávat takových skutečností, které ji individualizují způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu.

60      Dále skutečnost, že v případě nařízení zavádějícího ochranná opatření chybí prvek, který umožnil uznat hybridní povahu antidumpingových a antisubvenčních nařízení, totiž použití číselných údajů o hospodářských subjektech, které jsou tak individualizovány, neumožňuje vyloučit existenci zvláštních vlastností, které jsou pro žalobkyni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám a individualizuje ji způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát.

61      V tomto ohledu je třeba odmítnout argument Komise, že účast na šetření neznamená, že zúčastněný podnik je tímto aktem osobně dotčen. Ačkoli pouhá účast sama o sobě nestačí, není pro posouzení osobního dotčení bezvýznamná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 1996, Sinochem Heilongjiang v. Rada, T‑161/94, EU:T:1996:101, body 47 a 48). V projednávané věci, jak Komise uznala, byla přitom žalobkyně jediným výrobcem v Moldavsku, který spolupracoval při šetření, jež vedlo k uložení dotčených opatření.

62      Co se konečně týče úvah Komise ohledně existence prováděcích opatření (viz výše bod 55 in fine), je třeba poznamenat, že osobní dotčení žalobkyně se posuzuje z hlediska kritérií stanovených v judikatuře citované výše v bodě 57 a že tato judikatura na existenci prováděcích opatření neodkazuje. Proto nejsou uvedené úvahy relevantní.

63      Zadruhé, pokud jde o analýzu číselných údajů provedenou Komisí, která ji vede k závěru, že žalobkyně není jediným vývozcem dotčeného výrobku z Moldavska, je třeba na jedné straně poznamenat, že žalobkyně, aniž jí bylo konkrétně v tomto bodě oponováno, zdůrazňuje okrajovou povahu dovozů z Moldavska týkajících se jiných kategorií výrobků z oceli, než kategorií č. 13 a č. 16. Ačkoli tedy skutečnost, že je žalobkyně nejvýznamnějším vyvážejícím výrobcem výrobků podléhajících ochranným opatřením, sama o sobě nemůže individualizovat žalobkyni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2002, Rica Foods v. Komise, T‑47/00, EU:T:2002:7, bod 39), tato skutečnost nepostrádá relevanci, neboť je součástí souboru skutečností vytvářejících zvláštní situaci, kdy je žalobkyně z hlediska dotčeného opatření vymezena vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům (obdobně viz rozsudek ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada, C‑358/89, EU:C:1991:214, bod 17).

64      Na druhé straně, co se týče analýzy číselných údajů, která ji vede k závěru, že žalobkyně není jediným vývozcem kategorií výrobků č. 13 a č. 16 v Moldavsku, byla Komise vyzvána, aby se na jednání vyjádřila jak k dokumentům poskytnutým žalobkyní v písemné části řízení a směřujícím k prokázání opaku, tak k vysvětlením týkajícím se údajných nesoudržností, na které poukázala. Komise sice vyjádřila výhrady k pravdivosti těchto informací, připustila však, že je dříve neověřila. Je tedy třeba z toho učinit závěr, že Komise nepředložila důkaz vyvracející skutečnosti tvrzené v tomto ohledu žalobkyní.

65      Zatřetí, s ohledem na úvahy uvedené výše v bodě 64 a týkající se situace žalobkyně, je třeba odmítnout tvrzení Komise, že napadené nařízení nelze zrušit částečně, neboť takové částečné zrušení by bylo možné v rozsahu týkajícím se kvót konkrétně stanovených pro kategorie výrobků č. 13 a č. 16 pocházejících z Moldavska.

66      Začtvrté, co se týče námitky Komise ohledně existence uzavřené třídy z toho důvodu, že napadený akt by se dotkl rovněž každého stávajícího nebo potenciálního dovozce usazeného na území Unie, který dováží výrobky pocházející z Moldavska a spadající do kategorií, na něž se vztahují ochranná opatření, je třeba určit soubor skutečností, který by mohl individualizovat žalobkyni ve smyslu relevantní judikatury (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada, C‑358/89, EU:C:1991:214, bod 17).

67      V této souvislosti je třeba poukázat zaprvé na to, že napadené nařízení stanoví zvláštní kvótu pro každou ze dvou kategorií výrobků spadajících do hospodářské činnosti žalobkyně, zadruhé na to, že napadené nařízení stanoví tyto kvóty podle zemí a konkrétně stanoví kvóty pro Moldavsko (viz přílohu IV napadeného nařízení), zatřetí, že žalobkyně předložila listinné důkazy a číselné údaje (spolu s odůvodněním námitek týkajících se spolehlivosti a konzistentnosti těchto informací), k prokázání skutečnosti, že je jediným vyvážejícím výrobcem výrobků spadajících do kategorií č. 13 a č. 16 v Moldavsku, aniž by to Komise účinně rozporovala, začtvrté, že se žalobkyně aktivně účastnila ochranného šetření, a zapáté, že údaje použité v napadeném nařízení ohledně Moldavska, ačkoli pocházejí z Eurostatu, se shodují s údaji žalobkyně v rozsahu, v němž nebyl účinně vyvrácen její status jediného vyvážejícího výrobce výrobků spadajících do kategorií č. 13 a č. 16 v této zemi.

68      S ohledem na výše uvedené lze mít za to, že žalobkyně je zaprvé součástí uzavřeného kruhu, zadruhé je identifikovatelná v napadeném nařízení, zatřetí se účastnila šetření při přípravách zavedení ochranných opatření a začtvrté je jediným hospodářským subjektem, jehož obchodní údaje byly použity pro stanovení celních kvót pro Moldavsko.

69      Ze spisového materiálu, který byl projednán na jednání, tedy vyplývá, že existuje soubor skutkových a právních okolností, které zakládají zvláštní situaci, kdy je žalobkyně z hlediska napadeného nařízení vymezena vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům, a tudíž prokazuje její osobní dotčení ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

70      V důsledku toho, aniž je třeba zkoumat další argumenty, které žalobkyně v této souvislosti uvádí, je třeba dospět k závěru, že žalobkyně je napadeným nařízením osobně dotčena.

71      Žaloba proto musí být prohlášena za přípustnou.

 K věci samé

72      Žalobkyně uvádí na podporu své žaloby osm žalobních důvodů.

73      Úvodem tvrdí, že legalita rozhodnutí přijatých Komisí, pokud jde o splnění podmínek pro uložení ochranných opatření podle článku 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/478 ze dne 11. března 2015 o společných pravidlech dovozu (Úř. věst. 2015, L 83, s. 16, dále jen „základní nařízení o ochranných opatřeních“), musí být přezkoumána ve světle Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) z roku 1994 a Dohody Světové obchodní organizace (WTO) o ochranných opatřeních, jakož i související judikatury WTO, nebo přinejmenším a podpůrně, že tyto dohody a tato judikatura mohou představovat užitečné výkladové nástroje pro vymezení podmínek a požadavků, které musí být splněny, aby bylo možné odůvodnit uložení ochranných opatření.

 Úvodní poznámky k rozsahu soudního přezkumu

74      Je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora mají orgány Unie v oblasti společné obchodní politiky, a zejména v oblasti obchodních ochranných opatření, širokou posuzovací pravomoc z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. července 2012, Rada v. Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group, C‑337/09 P, EU:C:2012:471, bod 106 a citovaná judikatura, a ze dne 5. dubna 2017, Changshu City Standard Parts Factory a Ningbo Jinding Fastener v. Rada, C‑376/15 P a C‑377/15 P, EU:C:2017:269, bod 47 a citovaná judikatura).

75      Z toho vyplývá, že přezkum posouzení těchto orgánů ze strany unijního soudu musí být omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Changshu City Standard Parts Factory a Ningbo Jinding Fastener v. Rada, C‑376/15 P a C‑377/15 P, EU:C:2017:269, bod 47).

 K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace

76      V prvním žalobním důvodu žalobkyně poukazuje na to, že Islandská republika, Lichtenštejnské knížectví a Norské království jako členské státy Evropského hospodářského prostoru (EHP) (dále jen „dotčené členské státy EHP“) byly vyňaty z uplatňování napadeného nařízení. Má přitom v podstatě za to, že se Moldavská republika nachází ve srovnatelné situaci, pokud jde o důvody uváděné pro toto vynětí. Z toho důvodu mělo být s Moldavskou republikou zacházeno stejně.

77      Zaprvé stejně jako Dohoda o EHP i Dohoda o přidružení mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii a jejich členskými státy na jedné straně a Moldavskou republikou na straně druhé (Úř. věst. 2014, L 260, s. 4) zavedla úzkou hospodářskou integraci mezi Unií a Moldavskem, zejména pokud jde o obchod se zbožím, který zahrnuje výrobek dotčený napadeným nařízením.

78      Zadruhé žádné rozšíření nebo roztříštění moldavského výrobního odvětví podle žalobkyně nemůže mít skutečný dopad na objem dovozu do Unie, jelikož žalobkyně je jediným vyvážejícím výrobcem dotčeného výrobku v Moldavsku.

79      Zatřetí podíl Moldavska na celkovém dovozu do Unie je nižší než podíl dotčených členských států EHP.

80      Proto se dotčené členské státy EHP a Moldavsko nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o úzkou hospodářskou integraci s unijním trhem, celkové hodnoty dovozů a nízké riziko odklonu obchodních toků. Bez jakéhokoli objektivního odůvodnění je s nimi přitom zacházeno rozdílně.

81      V tomto ohledu žalobkyně zaprvé dodává, že s ohledem na čl. 2 odst. 2 dohody WTO o ochranných opatřeních musí být čl. 15 odst. 5 základního nařízení o ochranných opatřeních vykládán v tom smyslu, že vyžaduje uplatnění zásady zákazu diskriminace v rámci ochranných šetření. Zadruhé zdůrazňuje, že neexistují žádné důkazy umožňující dospět k závěru, že by trhy s ocelí dotčených členských států EHP byly do unijního trhu integrovány těsněji než moldavský trh.

82      Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

83      Úvodem je třeba poznamenat, že první žalobní důvod žalobkyně vychází z předpokladu, že existuje zásada, která Komisi ukládá, aby při uplatňování ochranných opatření přistupovala k různým třetím zemím stejně. Má za to, že taková zásada vychází z čl. 15 odst. 5 základního nařízení o ochranných opatřeních vykládaného ve světle čl. 2 odst. 2 dohody WTO o ochranných opatřeních, přičemž toto ustanovení odráží doložku nejvyšších výhod zakotvenou v čl. 1 odst. 1 dohody GATT z roku 1994. Podle žalobkyně tedy musí být provádění ochranných opatření uskutečňováno v souladu se zásadou zákazu diskriminace.

84      S ohledem na odpověď žalobkyně na otázku položenou při jednání, jejímž cílem bylo upřesnit znění prvního žalobního důvodu, se ukázalo, že k zamítnutí tohoto žalobního důvodu není ve skutečnosti nutné rozhodnout o porušení doložky nejvyšších výhod, na které poukazuje žalobkyně. Naproti tomu je třeba přezkoumat, zda Komise tím, že s Moldavskem zachází jinak než s dotčenými členskými státy EHP, porušila zásadu zákazu diskriminace jako základní zásadu unijního práva.

85      V tomto ohledu z písemností vyplývá, že účastníci nemají stejný názor na posouzení srovnatelnosti situací.

86      Analýza provedená žalobkyní totiž spočívá v posouzení situace Moldavska z hlediska kritérií uvedených v prozatímním nařízení, na jejichž základě jsou dotčené členské státy EHP vyňaty z uplatňování těchto opatření. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že dotčené členské státy EHP a Moldavsko se nacházejí ve srovnatelné situaci, co se týče úzké integrace s unijním trhem, souhrnných čísel týkajících se dovozů a nízkého rizika odklonu obchodních toků.

87      Při srovnání omezeném na tato kritéria však žalobkyně nezohledňuje, že přístup Komise v prozatímním nařízení vychází především z předpokladu, že se jedná o dotčené členské státy EHP. V bodě 80 odůvodnění prozatímního nařízení je totiž výslovně uvedeno, že „[v] důsledku Dohody o EHP […] dosáhla Unie úzké hospodářské integrace s trhy zemí EHP“. Jedná se zde skutečně o „trhy“ bez omezení na pouhý trh s ocelí. Je tedy nesprávné vykládat odůvodnění Komise, které vedlo k vynětí dotčených členských států EHP, bez ohledu na souvislosti vyplývající z předmětné dohody. S odkazem na bod 80 odůvodnění prozatímního nařízení potvrzuje napadené nařízení tento výklad tím, že v bodě 193 odůvodnění připomíná, že toto vynětí odůvodňuje mimo jiné úzká integrace trhů členských států EHP.

88      Toto posouzení kromě toho potvrzuje i přístup použitý v bodě 193 in fine odůvodnění napadeného nařízení a týkající se Jihoafrické republiky, Botswany, Kamerunu, Pobřeží slonoviny, Svazijska, Fidži, Ghany, Lesotha, Mosambiku a Namibie. Tyto země jsou rovněž vyňaty z uplatňování napadeného nařízení, „aby byly dodrženy dvoustranné závazky“. Ne každá třetí země, která uzavřela s Unií dvoustranné „závazky“, je však pouze z tohoto důvodu z uplatnění uvedeného nařízení vyňata.

89      Vzhledem k tomu, že srovnatelnost situací musí zohledňovat kontext vztahů mezi Unií a dotčeným třetím státem, nelze Komisi vytýkat, že měla za to, že situace Moldavska není srovnatelná se situací dotčených členských států EHP.

90      V závěru, že Dohoda o EHP, která prokazuje existenci dlouhodobého vztahu, jenž vedl k trvalé a hluboké integraci trhů a jehož cílem je dosáhnout v co největší míře volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšířením vnitřního trhu zavedeného na území Unie na dotčené členské státy EHP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2016, SECIL, C‑464/14, EU:C:2016:896, bod 125 a citovaná judikatura), a Dohoda o přidružení mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii a jeho členskými státy na jedné straně a Moldavskou republikou na straně druhé, kterou byla vytvořena prohloubená a komplexní zóna volného obchodu, ale která vstoupila v platnost až v červenci 2016, se liší svým dosahem, cíli a institucionálními mechanismy, totiž nelze spatřovat žádné zjevně nesprávné posouzení.

91      S ohledem na výše uvedené musí být první žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních

92      Ve druhém žalobním důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila článek 18 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že nevyňala dovozy pocházející z Moldavska (jakožto rozvojové země) z působnosti ochranných opatření.

93      Žalobkyně tvrdí, že zatímco Komise definovala dotčený výrobek, na který se posouzení vztahuje, jako výrobek složený z 26 kategorií výrobků posuzovaných společně, analýza prahových hodnot, které vedou k vynětí rozvojových zemí, byla provedena pro každou kategorii výrobků zvlášť, což je v rozporu s tím, co vyžaduje článek 18 základního nařízení o ochranných opatřeních. Toto ustanovení totiž Komisi nepřiznává žádnou diskreční pravomoc, a neumožňuje jí tedy vybrat si soubor údajů podle toho, jak vyhovuje jejím zájmům. V tomto ohledu žalobkyně zdůrazňuje, že v rozporu se svým tvrzením Komise nikdy neprovedla skutečnou analýzu podle kategorií výrobků, neboť takovou analýzu provedla pouze pro orientační účely, a nikoli v rámci odůvodněného a přiměřeného přezkoumání vývoje dovozu a újmy pro každou z 26 kategorií výrobků.

94      Žalobkyně dodává, že její výklad článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních je v souladu s povinností dodržovat souběžnost mezi rozsahem ochranného šetření a působností ochranného opatření, jak stanovil odvolací orgán WTO. V projednávané věci přitom uvádí, že jelikož se šetření týkalo 26 kategorií výrobků jako celku, působnost ochranných opatření by měla pokrývat 26 kategorií výrobků jako celek. Vzhledem k tomu, že neuplatňování těchto opatření na rozvojové země je součástí vymezení působnosti ochranných opatření, mělo by toto vynětí vycházet také z rozsahu šetření, a sice z 26 kategorií výrobků jako celku.

95      Žalobkyně dospěla k závěru, že použití článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních, které by nebylo stiženo protiprávností, by vedlo k vynětí Moldavské republiky z oblasti působnosti konečných ochranných opatření uložených napadeným nařízením pro všechny kategorie výrobků.

96      Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

97      Úvodem je třeba poznamenat, že z obecné systematiky kapitoly V základního nařízení o ochranných opatřeních vyplývá, že ochranná opatření musí být uplatňována přiměřeně a výjimečně.

98      Uplatňováním těchto opatření se zabývá článek 18 základního nařízení o ochranných opatřeních. Stanoví totiž následující:

„Ochranná opatření se nesmějí vztahovat na produkt pocházející z rozvojové země, která je členem WTO, pokud její podíl na dovozu daného produktu do Unie nepřekračuje 3 %, za předpokladu, že dovoz z rozvojových zemí, které jsou členem WTO a jejichž podíl na dovozu je méně než 3 %, netvoří společně více než 9 % celkového dovozu dotyčného produktu do Unie“.

99      Zatímco Komise při posuzování hmotněprávních požadavků umožňujících uložení ochranných opatření definovala v projednávaném případě „dotčený výrobek“ jako výrobek složený z 26 kategorií výrobků posuzovaných společně, v rámci uplatnění uvedených opatření provedla podrobnější analýzu.

100    V souladu s požadavkem připomenutým výše v bodě 97 Komise přezkoumala nejvhodnější opatření v souladu s článkem 16 základního nařízení o ochranných opatřeních, což ji vedlo k analýze každé kategorie výrobků, aby mohla stanovit celní kvóty (v tomto ohledu viz příloha III.2 napadeného nařízení ve spojení s bodem 191 odůvodnění téhož nařízení). V této souvislosti, jak je uvedeno v bodech 190 a 191 odůvodnění napadeného nařízení, vzala Komise v úvahu kritérium 3 % uvedené v článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních. Tímto způsobem se vyhnula tomu, aby se na dovoz pocházející z rozvojových zemí, které jsou členy WTO, vztahovala ochranná opatření pro všechny kategorie výrobků, i když ve skutečnosti se tento dovoz týkal pouze malého počtu kategorií. Takový přístup tedy umožňuje dosáhnout výsledku přiměřeného sledovaným cílům, na rozdíl od přístupu, ke kterému by vedl výklad článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních, který zastává žalobkyně.

101    Kromě toho, i kdyby byla vzata v úvahu tvrzení žalobkyně, že Komise porušila povinnost zajistit souběžnost mezi rozsahem ochranného šetření a působností ochranného opatření, byla by shledána neopodstatněnými.

102    Splnění této povinnosti totiž vyžaduje, aby rozhodnutí o uložení ochranných opatření bylo založeno na dokonalé shodě s „dotčeným výrobkem“. V projednávaném případě tak přitom Komise postupovala, neboť hmotněprávní kritéria byla zkoumána ve vztahu k 26 kategoriím výrobků posuzovaným jako celek, což žalobkyně nezpochybňuje.

103    Použití prahové hodnoty uvedené v článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních na základě každé jednotlivé kategorie výrobků tak odráží flexibilitu uznávanou v judikatuře WTO týkající se uplatňování článku 9 Dohody WTO o ochranných opatřeních, jak ji citovala Komise ve svých písemnostech, a konkrétně úvahy panelu WTO uvedené v jeho zprávě ve věci Dominikánská republika – Ochranná opatření na dovoz sáčků z polypropylenu a úpletových tkanin (WT/DS 415, 416, 417, 418/R, 21. ledna 2012, body 7.367 až 7.391), co se týče skutečností v tomto ohledu relevantních obsažených ve zprávě odvolacího orgánu WTO vydané ve věci Spojené státy – Konečná ochranná opatření na dovoz svařovaných karbonových trubek a dutých profilů kruhového průřezu z Koreje (WT/DS 202/AB/R, 15. února 2002, bod 181).

104    Důkazy předložené žalobkyní proto neumožňují dospět k závěru, že by se Komise při použití článku 18 základního nařízení o ochranných opatřeních v projednávaném případě dopustila zjevně nesprávného posouzení. Druhý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání, ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

105    Žalobkyně tvrdí, že Komise pochybila, když nezkoumala, zda podmínky pro uložení ochranných opatření byly splněny pro každou kategorii výrobků zvlášť. Třetí žalobní důvod žalobkyně je rozdělen do tří částí.

–       K první části třetího žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že Komise porušila zásadu ochrany legitimního očekávání, když provedla pouze jedno posouzení pro všech 26 kategorií výrobků

106    Žalobkyně tvrdí, že v oznámení o zahájení ochranného šetření byl rozsah šetření vymezen odkazem na „výrobky“ v množném čísle a že Komise oznámila, že hodlá provést analýzu na základě individuálního posouzení každé kategorie výrobků. V tomto ohledu zpochybňuje tvrzení Komise, že v uvedeném oznámení je mnoho jasných a jednoznačných údajů svědčících o záměru považovat kategorie výrobků, které byly předmětem šetření, za jedinou skupinu výrobků. Žalobkyně se proto domnívá, že Komise tím, že tak neučinila, porušila zásadu ochrany legitimního očekávání.

107    Žalobkyně dále dodává, že legitimní očekávání vyvolané oznámením o zahájení šetření bylo udržováno a potvrzeno dvěma následujícími dokumenty. Má tedy za to, že až do přijetí prozatímních opatření dostávaly zúčastněné strany přesné, bezpodmínečné a shodující se informace o tom, že analýza bude provedena pro každou kategorii výrobků zvlášť, takže mohly mít v tomto ohledu legitimní očekávání.

108    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

109    Zaprvé je třeba připomenout, že z napadeného nařízení vyplývá, že Komise provedla přezkum 26 kategorií výrobků jako celku, doplněný o podrobnější analýzy některých kategorií výrobků (viz výše bod 99).

110    Zadruhé se tento přístup odráží ve formulaci použité v bodě 2 oznámení o zahájení ochranného šetření. Poté, co Komise několikrát uvedla, že její analýza je založena na „celkovém dovozu dotčených výrobků“, ve druhém odstavci in fine tohoto bodu 2 upřesnila, že „šetření přezkoumá situaci dotčených výrobků, včetně každé kategorie výrobků zvlášť“. Tuto formulaci však lze chápat pouze tak, že „situace dotčených výrobků“ odkazuje na celkovou analýzu.

111    V důsledku toho jsou tvrzení žalobkyně věcně nesprávná.

112    Proto i kdyby se zásada ochrany legitimního očekávání v souvislosti s oznámením o zahájení ochranného šetření uplatnila, nemohlo by oznámení, o které se jedná v projednávaném případě, v žádném okamžiku vyvolat takové očekávání, pokud jde o použití individualizované a samostatné metody analýzy výrobků podléhajících ochrannému šetření.

113    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že první část třetího žalobního důvodu není opodstatněná.

–       Ke druhé části třetího žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že Komise porušila zásadu řádné správy, dopustila se zjevně nesprávného posouzení a porušila článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že dotčený výrobek definovala jako jedinou skupinu, ačkoli sestává z 26 kategorií výrobků

114    Žalobkyně tvrdí, že přezkum 26 kategorií výrobků jako jednoho celku jednak nelze odůvodnit, jelikož uvedené výrobky spolu nesouvisí, a jednak takový přezkum vede ke zkreslení zjištění, která se týkají nárůstu dovozu, hrozby vážné újmy a příčinné souvislosti, neboť podmínky umožňující uložení ochranných opatření nejsou nutně splněny u jednotlivých kategorií.

115    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

116    Zaprvé, pokud jde o vzájemný vztah dotčených výrobků, žalobkyně v podstatě uvádí nejprve, že kromě dvou kategorií výrobků, které lze použít jako suroviny, nelze kategorie výrobků z oceli z větší části použít pro výrobu, dále že tyto výrobky nejsou obchodně zaměnitelné a nesplňují stejné požadavky spotřebitelů a konečně, vzhledem k tomu, že různé kategorie výrobků z oceli se nevyrábějí na stejných zařízeních, výše investic nutných k tomu, aby dovoz výrobků, na který se ochranná opatření nevztahují, nahradil dovoz výrobků, na který se ochranná opatření vztahují, činí riziko, že se tak stane, málo pravděpodobné. Podle žalobkyně se Komise tím, že v rozporu se svým tvrzením tyto skutečnosti nezohlednila, dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila zásadu řádné správy.

117    V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Komise v bodě 15 odůvodnění prozatímního nařízení zdůraznila, že řada výrobců v Unii aktivně vyrábí většinu kategorií výrobků, čímž prokazují, že výrobci oceli mohou přizpůsobit svoji výrobu různým typům kategorií výrobků.

118    V tomto ohledu žalobkyně pouze odpovídá, že třebaže výrobci v Unii mohou vyrábět více než jednu kategorii výrobků, neznamená to, že výrobní řetězce lze snadno přerušit a přesměrovat. Své tvrzení směřující k vyloučení vzájemného vztahu mezi kategoriemi výrobků však žalobkyně nedokládá ani v základech.

119    Zadruhé, pokud jde o skutečnost, že souhrnná analýza Komise vedla k nesprávným zjištěním ohledně prvků, které je třeba splnit podle článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních, žalobkyně tvrdí, že tento přístup na jedné straně vede k oploštění výkyvů ve vývoji dovozů, neboť i když dovoz u některých kategorií výrobků může klesnout, je tento pokles kompenzován vyšším růstem u jiných výrobků, a na druhé straně neumožňuje potvrdit, že dovoz dotčeného výrobku skutečně způsobuje nebo hrozí, že způsobí vážnou újmu výrobnímu odvětví Unie, neboť dovoz na jeden trh nemá vždy stejný dopad jako dovoz na jiný trh. V tomto ohledu žalobkyně zpochybňuje tvrzení Komise, že tento argument vychází z chybného předpokladu, neboť Komise posuzovala kategorie výrobků rovněž odděleně.

120    Jak je však uvedeno výše v bodech 117 a 118, vzájemný vztah mezi kategoriemi výrobků nelze vyloučit. Vzhledem k uvedenému vzájemnému vztahu nelze Komisi vytýkat, že účinky nárůstu dovozu zkoumala souhrnně a že rozhodovala o existenci hrozby vážné újmy ve vztahu ke všem kategoriím výrobků dohromady.

121    Žalobkyně tedy nepředložila dostatečné důkazy, které by svědčily o tom, že Komise se u tohoto prvku analýzy dopustila zjevně nesprávného posouzení.

122    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že druhá část třetího žalobního důvodu není opodstatněná.

–       Ke třetí části třetího žalobního důvodu týkající se toho, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že uvedla, že celková analýza 26 kategorií výrobků posuzovaných společně byla podpořena samostatnou analýzou provedenou u tří různých skupin výrobků

123    Žalobkyně se domnívá, že v rozporu s tvrzením Komise poskytuje analýza dovozních trendů a újmy na úrovni tří skupin výrobků (konkrétně plochých výrobků, dlouhých výrobků a trubek) odlišný výsledek, což mělo Komisi přimět k podrobnějšímu zkoumání, pro které kategorie výrobků jsou či nejsou ochranná opatření opodstatněná.

124    Proto se Komise tvrzením, že celková analýza provedená na úrovni 26 kategorií výrobků byla potvrzena samostatnou analýzou tří různých skupin výrobků, dopustila zjevně nesprávného posouzení, které představuje porušení článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních.

125    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

126    Zaprvé, pokud jde o analýzu týkající se nárůstu dovozu, odkazuje se na body 140 a 144 níže, jelikož žalobkyně rozvíjí argumentaci zejména v rámci svého čtvrtého žalobního důvodu.

127    Zadruhé, pokud jde o analýzu újmy výrobnímu odvětví Unie, žalobkyně předkládá číselné údaje, z nichž vyplývá jednak to, že u plochých a dlouhých výrobků se podíly na trhu snížily a ziskovost se zvýšila, a jednak to, že u trubek zůstal podíl na trhu stabilní, ačkoli ziskovost se snížila. Tyto číselné údaje jsou v souladu s úvahami, které Komise uvedla v bodech 77 a 84 odůvodnění napadeného nařízení v rámci své analýzy pro každou ze tří skupin výrobků.

128    Jeví se přitom, že tento vývoj je v souladu s vývojem zjištěným v rámci celkové analýzy a převzatým v bodech 68 a 72 odůvodnění napadeného nařízení.

129    Skutečnosti, na nichž se zakládá argumentace žalobkyně, jako je zlepšení ziskovosti u plochých výrobků, totiž neumožňují zpochybnit celou analýzu, neboť nelze ztratit ze zřetele, že v bodě 90 odůvodnění napadeného nařízení Komise konstatovala, že navzdory tomuto dočasnému zotavení se výrobní odvětví Unie stále nachází v nestabilní situaci a hrozí mu vážná újma, pokud bude vzestupný trend dovozu pokračovat a následně dojde ke stlačení cen a k poklesu ziskovosti pod udržitelnou úroveň.

130    Pokud jde o hrozbu vážné újmy, výběr údajů, na jehož základě žalobkyně dospěla k závěru, že tři skupiny výrobků vykazují odlišné trendy, tedy neumožňuje prokázat existenci zjevně nesprávného posouzení ve vztahu k závěru Komise uvedenému v bodě 87 odůvodnění napadeného nařízení, podle kterého provedená analýza ukázala, a to jak z celkového hlediska, tak z hlediska jednotlivých tří skupin výrobků, že výrobní odvětví Unie se až do roku 2016 nacházelo v obtížné hospodářské situaci, ze které se v roce 2017 pouze částečně zotavilo.

131    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že třetí část třetího žalobního důvodu není opodstatněná, s výhradou posouzení opodstatněnosti analýzy žalobkyně týkající se nárůstu dovozu, která byla předložena v rámci jejího čtvrtého žalobního důvodu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu týkajícímu se zjevně nesprávného posouzení, porušení povinnosti řádné péče a porušení čl. 9 odst. 1 písm. a) a článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

132    Žalobkyně tvrdí, že napadené nařízení neprokazuje, že došlo k nedávnému, náhlému, prudkému a významnému nárůstu dovozu dotčeného výrobku, jak to vyžaduje čl. 9 odst. 1 písm. a) a článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních.

133    Zaprvé s ohledem na celkovou analýzu provedenou Komisí v napadeném nařízení se žalobkyně domnívá, že k jedinému náhlému, prudkému nebo významnému nárůstu dovozu, který by mohl být tvrzen, došlo v letech 2013 až 2016, tedy tři roky před přijetím uvedeného nařízení. Nárůst dovozu zjištěný Komisí proto není dostatečně aktuální, aby odůvodňoval uložení ochranných opatření. Toto hodnocení „aktuálnosti“ je v souladu s judikaturou WTO. Žalobkyně v tomto ohledu zdůrazňuje, že z této judikatury rovněž vyplývá, že jednak k odůvodnění uložení ochranných opatření nestačí, aby se dovoz v určitém období v minulosti zvýšil a zůstal stabilní, a jednak že analýza trendu v posledním období musí svědčit o náhlé a aktuální povaze nárůstu dovozu, což z kvalitativní analýzy vývoje dovozu v projednávané věci nevyplývá.

134    Komise se proto dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 9 odst. 1 písm. a) a článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních, když měla za to, že nárůst dovozu dotčeného výrobku do Unie odůvodňuje uložení ochranných opatření.

135    Žalobkyně dále dodává, že výklad navrhovaný Komisí zbavuje podstaty požadavek, aby nárůst dovozu byl nedávný a náhlý, a je v rozporu s účelem ochranných opatření, jak jej chápe zejména judikatura WTO.

136    Zadruhé s ohledem na analýzu založenou na třech skupinách výrobků, kterou provedla Komise v napadeném nařízení, se žalobkyně domnívá, že tyto tři skupiny sledovaly v období od 1. července 2017 do 30. června 2018, označovaném jako „poslední období“ (dále jen „PO“), velmi odlišné trendy. Žalobkyně proto poukazuje na to, že jelikož analýza podle skupin výrobků ukazuje rozdílné trendy, nemůže potvrdit celkovou analýzu.

137    Na základě judikatury WTO, která zdůrazňuje význam trendů, které nastaly, pro závěr, že se dovoz zvýšil ve smyslu článku 2.1 Dohody WTO o ochranných opatřeních, však žalobkyně dospěla k závěru, že pokud jsou zjištěny rozdílné trendy mezi různými kategoriemi výrobků, které představují jediný dotčený výrobek, žádná skutečnost nepodporuje závěr, že dovoz jediného dotčeného výrobku vzrostl a že ochranná opatření jsou právně odůvodněná. V této souvislosti a s ohledem na specifika projednávané věci žalobkyně zpochybňuje relevanci tvrzení Komise, že judikatura WTO je v rozporu s jejím stanoviskem.

138    S ohledem na výše uvedené se žalobkyně domnívá, že se Komise tím, že nevyvodila relevantní závěry ze své analýzy podle skupin výrobků, dopustila zjevně nesprávného posouzení a rovněž porušila povinnost řádné péče, neboť nezjistila a pečlivě nepřezkoumala všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, které měla k dispozici.

139    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

140    Zaprvé je třeba přezkoumat tvrzení žalobkyně o pochybeních, jichž se měla Komise dopustit při provádění svých analýz, mezi nimiž předně chybí vzájemná podpora mezi celkovou analýzou a analýzou založenou na třech skupinách výrobků.

141    Na jedné straně, s ohledem na body 32 a 33 odůvodnění napadeného nařízení, celková analýza ukazuje, že dovoz vzrostl o 71 % v absolutním vyjádření a že podíly na trhu vzrostly z 12,7 % na 18,8 % v relativním vyjádření. K nejvýznamnějšímu nárůstu došlo v období 2013 až 2016. Následně dovoz narůstal pomaleji, ale během PO se jeho narůst opět zrychlil.

142    Na druhé straně, s ohledem na body 34 a 35 odůvodnění napadeného nařízení, analýza podle skupin výrobků ukazuje, že všechny tři skupiny výrobků (ploché výrobky, dlouhé výrobky a trubky) vzrostly v absolutním vyjádření o 64 %, 97 % a 60 % mezi rokem 2013 a PO. V tomtéž období vzrostl dovoz také v relativním vyjádření, přičemž došlo ke zvýšení podílu na trhu ze 14,2 % na 20,9 %, respektive z 8,6 % na 14,0 % a z 20,4 % na 25,7 %.

143    S ohledem na výše uvedené skutečnosti lze nejprve dospět k závěru, že obě metody analýzy vedou k podobným výsledkům, dále pak že Komise skutečně provedla analýzu jak trendů z počátku a konce daného období, tak trendů, které nastaly a konečně že byl řádně zohledněn vývoj dovozu během PO.

144    V této souvislosti je třeba poznamenat, že argumentace žalobkyně je založena na částečné analýze údajů, jež zdůrazňuje období, která jsou příliš krátká na to, aby byla významná. Jako příklad uvádí, že dovoz plochých výrobků se mezi rokem 2017 a PO snížil. Přestože však objem skutečně poklesl z 20 299 000 tun na 20 202 000 tun (pokles o 97 000 tun), podíl na trhu zůstal navzdory tomu konstantní (20,9 %) a především zůstal na velmi vysoké úrovni ve srovnání s obdobím 2013 až 2015 (+1 811 000 tun oproti roku 2015).

145    Zadruhé je třeba přezkoumat tvrzení žalobkyně týkající se nesplnění kritérií, která musí nárůst dovozu splňovat, aby odůvodnil uložení ochranných opatření.

146    V tomto ohledu, jak připomíná žalobkyně, článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních používá výraz „natolik zvýšené množství“ a čl. 9 odst. 1 písm. a) téhož nařízení odkazuje na „podstatné“ zvýšení. Ve své zprávě ze dne 14. prosince 1999, vydané ve věci „Argentina – Ochranná opatření při dovozu obuvi [Argentina – Obuv (ES)]“, odvolací orgán WTO zdůraznil, že je nutné, aby „nárůst dovozu byl dostatečně nedávný, náhlý, prudký a významný, jak co do množství, tak co do kvality, aby způsobil nebo aby hrozilo, že způsobí ‚vážnou újmu‘ “. V bodech 39 a 47 odůvodnění napadeného nařízení Komise zejména na základě této judikatury potvrdila, že dotčený nárůst dovozu tyto podmínky splňuje.

147    Postačí přitom zdůraznit, že z výše uvedeného vyplývá, že Komise má určitý prostor pro uvážení při posuzování aktuálnosti nárůstu dovozů, neboť není vázána přesným časovým obdobím, pokud jde o identifikaci dotčeného nárůstu dovozů, a že její posouzení nárůstu těchto dovozů jak z kvantitativního, tak kvalitativního hlediska ukázalo, že byl prudký, náhlý a dostatečně nedávný, aby způsobil nebo aby hrozilo, že způsobí vážnou újmu.

148    V projednávané věci mohla Komise s ohledem na vývoj dotčeného dovozu (viz výše body 127 a 141) oprávněně dospět k závěru, že předmětný nárůst splňuje požadovaná kritéria.

149    Výklad kritéria „nedávnosti“ prosazovaný žalobkyní by navíc vedl k neúčinnosti kontrolních opatření, která doplňují systém vytvořený pro vypracování ochranných opatření v souladu s článkem 16 základního nařízení o ochranných opatřeních.

150    S ohledem na výše uvedené je třeba čtvrtý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

151    V souladu s výše uvedenými body 126 a 131 je třeba zamítnout jako neopodstatněný i celý třetí žalobní důvod, neboť argumentace žalobkyně týkající se nárůstu dovozu, uvedená v rámci jejího třetího žalobního důvodu, ale rozvedená ve čtvrtém žalobním důvodu, byla odmítnuta.

 K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení, porušení zásady řádné správy, porušení povinnosti řádné péče a porušení čl. 5 odst. 2, čl. 9 odst. 2 a článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

152    Ve svém pátém žalobním důvodu, který je rozdělen do čtyř částí, žalobkyně tvrdí, že napadené nařízení neprokazuje existenci hrozby vážné újmy (první část), že tato hrozba je neprávem založena výlučně na odklonu obchodních toků (druhá část), že Komise se v každém případě neopírala o skutkové okolnosti při zjišťování této hrozby (třetí část), a že Komise měla pro posouzení této hrozby zohlednit ukazatele újmy sdělené Evropským sdružením výrobců oceli (Eurofer) (čtvrtá část).

–       K první části pátého žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 9 odst. 2 a článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních, když měla za to, že situace výrobního odvětví Unie může svědčit o hrozbě vážné újmy

153    V první části žalobkyně v podstatě tvrdí, že na základě údajů a informací, které měla k dispozici, neměla Komise dospět k závěru o existenci hrozby vážné újmy.

154    Na podporu svého zpochybnění žalobkyně zaprvé poukazuje na to, že z jedenácti ukazatelů újmy, které Komise zkoumala, pouze tři vykazují mírně negativní trend (podíly na trhu, zásoby a zaměstnanost), což nesvědčí o „nestabilní“ nebo „zranitelné“ situaci odvětví, jak je chápána v judikatuře WTO, ale spíše o pevném a silném odvětví, jak vyplývá zejména z přezkumu klíčového ukazatele ziskovosti.

155    Komise tento argument zpochybňuje.

156    Na úvod je třeba uvést, že Komise v žalobní odpovědi zpochybnila přípustnost první části pátého žalobního důvodu s odůvodněním, že argumentace předložená žalobkyní nesplňuje podmínky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu. V duplice však Komise podle všeho přehodnotila své posouzení, neboť měla za to, že vysvětlení, která žalobkyně poskytla v replice, umožnila lépe pochopit argumentaci, na níž byla založena první část pátého žalobního důvodu. Když byla Komise na jednání dotázána, zda trvá na námitkách týkajících se přípustnosti této argumentace, prohlásila, že tuto otázku ponechává na úvaze Tribunálu, což bylo zaneseno do protokolu z jednání.

157    Z výměny názorů mezi účastníky, a to jak v písemné, tak v ústní části řízení, přitom vyplývá, že argumentace žalobkyně týkající se první části pátého žalobního důvodu byla uvedena dostatečně jasně a přesně, aby na ně Komise mohla reagovat a aby mohl Tribunál provést přezkum. Je tedy třeba zamítnout námitky Komise týkající se přípustnosti první části pátého žalobního důvodu a přezkoumat jeho opodstatněnost.

158    V tomto ohledu je třeba relativizovat relevanci hodnocení žalobkyně s ohledem na jejich útržkovitou a izolovanou povahu. Na jedné straně totiž uvádí, že spotřeba a domácí prodej se zvýšily, a na druhé straně, že výroba se zvýšila rovněž, zatímco výrobní kapacity a využití kapacit zůstaly stabilní. Na tato zjištění je však třeba pohlížet ve světle skutečnosti, že z analýzy Komise v bodech 63 až 89 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že zaprvé, ačkoli se výroba zvýšila, byl tento nárůst nižší než vnitřní spotřeba, zadruhé, že prodejní ceny v Unii během posuzovaného období klesaly, s výjimkou oživení na samém konci posuzovaného období, a konečně, že zisky zůstaly během celého posuzovaného období nižší než cílové zisky (a mohly se zvýšit pouze v roce 2017 v důsledku snížení výrobních nákladů a účinnosti opatření na ochranu obchodu přijatých Unií). K těmto zjištěním je třeba dodat, že podíl na trhu se snížil.

159    Je sice pravda, že žalobkyně trvá na pokračujícím růstu ziskovosti a zlepšení peněžních toků, nicméně je třeba poznamenat, že v bodě 97 odůvodnění napadeného nařízení Komise výslovně zdůraznila, že „navzdory tomu, že v roce 2017 se úroveň ziskovosti ve srovnání s předchozími lety (kdy výrobní odvětví Unie vykazovalo ztrátu nebo nulový zisk) výrazně zvýšila, tato situace by se mohla rychle zvrátit, pokud by dovoz i nadále narůstal (nebo pokud by – mimo jiné v důsledku opatření USA podle § 232 – prudce vzrostl)“.

160    Z tohoto posouzení tedy vyplývá, že dosažené úrovně ziskovosti nelze posuzovat izolovaně, neboť ačkoli se ve srovnání s předchozím rokem zlepšily, zjištěné riziko odklonu obchodu bylo klíčovým prvkem, který by měl negativní dopad na hospodářskou situaci výrobního odvětví Unie, pokud by nebyla přijata opatření. V této souvislosti bylo třeba vzít v úvahu, že bezprostřední odklon obchodních toků by měl v případě neexistence opatření negativní dopad na hospodářskou situaci výrobního odvětví Unie, takže by se oživení mohlo rychle zvrátit.

161    Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze dospět k závěru, že by se Komise při hodnocení situace výrobního odvětví Unie dopustila zjevně nesprávného posouzení.

162    Zadruhé se žalobkyně domnívá, že vývoj újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie v období od roku 2013 do prvního pololetí roku 2018 neumožňuje konstatovat existenci „hrozby vážné újmy“, zejména ve smyslu judikatury WTO. Kromě toho dodává, že nejnovější údaje ve spisu ukazují, že dodatečný dovoz neměl účinek tvrzený Komisí.

163    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

164    V tomto ohledu stačí připomenout, že vzhledem k tomu, že v bodech 158 až 161 výše byl učiněn závěr, že namísto analýzy žalobkyně je třeba použít analýzu navrženou Komisí, jsou argumenty žalobkyně týkající se způsobu, jakým by měly být zohledněny prvky orientované do budoucna, nyní irelevantní.

165    S ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze konstatovat, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že situace výrobního odvětví Unie může svědčit o hrozbě vážné újmy.

166    První část pátého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

–       Ke druhé části pátého žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 9 odst. 2 a článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že založila svůj závěr o hrozbě vážné újmy pouze na případném odklonu obchodních toků

167    Ve druhé částí pátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že jelikož Komise založila své závěry pouze na odklonu obchodních toků, neměla konstatovat, že existuje hrozba vážné újmy ve smyslu čl. 9 odst. 2 základního nařízení o ochranných opatřeních.

168    Podle žalobkyně nezakládá Komise hrozbu vážné újmy na úrovni dovozu v době přijetí napadeného nařízení nebo na pokračování dovozu na této úrovni, ale spíše na neodůvodněném a teoretickém nárůstu dovozu v budoucnu způsobeném odklonem obchodních toků v důsledku amerických opatření přijatých na základě § 232. Komise tímto postupem postavila hypotetickou hrozbu zvýšeného dovozu na roveň hrozbě vážné újmy. Tím se dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 9 odst. 2 a článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních. V tomto ohledu žalobkyně poznamenává, že takové posouzení potvrzuje judikatura WTO.

169    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

170    Úvodem je třeba poznamenat, že v bodě 90 odůvodnění napadeného nařízení dospěla Komise k závěru, že výrobnímu odvětví Unie „hrozí vážná újma, pokud bude vzestupný trend dovozu pokračovat a následně dojde ke stlačení cen a k poklesu ziskovosti pod udržitelnou úroveň“. Žalobkyně však tvrdí, že toto tvrzení je nepodložené a v rozporu se spisovým materiálem, neboť v první části svého pátého žalobního důvodu prokázala, že situace výrobního odvětví Unie v roce 2017 a v průběhu prvních dvou čtvrtletí roku 2018 nenasvědčovala tomu, že by se výrobní odvětví Unie z hlediska dovozu v tomto období nacházelo na pokraji zhroucení, a že by tedy vážná újma byla jasně předvídatelná nebo bezprostředně hrozící.

171    Vzhledem k tomu, že první část pátého žalobního důvodu byla zamítnuta, je předpoklad, z něhož žalobkyně vychází při argumentaci týkající se druhé části tohoto žalobního důvodu, nesprávný. Druhou část pátého žalobního důvodu tedy postačí přezkoumat pouze z hlediska tvrzení, že skutečnosti předložené Komisí za účelem prokázání možného nárůstu dovozu představují zjevně nesprávné posouzení.

172    Ze spisu však vyplývá, že Komise při prokazování existence hrozby vážné újmy nevycházela pouze ze zjištění možného odklonu obchodních toků, ale vzala v úvahu i další faktory. V bodech 99 a 100 odůvodnění napadeného nařízení je totiž analyzován rytmus nárůstu vývozu a pravděpodobnost dalšího nárůstu vývozu na základě analýzy nejnovějších dostupných údajů. Statistické údaje uvedené a analyzované v bodech 5.6.1 a 5.6.2 napadeného nařízení navíc ukazují pokračující vzestupný trend dovozu a skutečnost, že první známky odklonu obchodních toků bylo možné pozorovat již v měsících následujících po vstupu opatření přijatých Spojenými státy americkými podle § 232 v platnost.

173    Komise se tedy skutečně opírala o důkazy umožňující konstatovat nejen odklon obchodních toků, ale také pravděpodobnost nárůstu dovozu obvykle určeného pro americký trh, který mohl být následně odkloněn do Unie.

174    Z podrobného souboru indicií, na němž je založena analýza Komise, tedy nelze vyvodit žádné zjevně nesprávné posouzení.

175    Navíc, i kdyby měla být zohledněna Dohoda WTO o ochranných opatřeních, lze konstatovat, že přístup Komise je v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 písm. b) této dohody, neboť prokázání existence možného nárůstu dovozu není v projednávaném případě založeno na pouhých tvrzeních, domněnkách nebo vzdálených možnostech.

176    Druhou část pátého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

–       Ke třetí části pátého žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a porušila čl. 9 odst. 2 a článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že své zjištění hrozby vážné újmy nepodložila důkladným skutkovým posouzením

177    Ve třetí části pátého žalobního důvodu žalobkyně uvádí tři argumenty, aby prokázala, že i kdyby hrozba nárůstu dovozu mohla představovat hrozbu vážné újmy, Komise dostatečně neprokázala, zejména s ohledem na judikaturu WTO, že existuje skutečné riziko významného odklonu obchodních toků, který by mohl způsobit vážnou újmu.

178    Zaprvé Komise nezohlednila existenci jiných vývozních trhů, které by mohly zmírnit případný odklon obchodních toků přicházejících ze Spojených států. Na rozdíl od toho, co Komise tvrdí, jsou úvahy, o které se opírá za účelem prokázání opaku, pouze tvrzeními bez důkazní hodnoty.

179    Zadruhé z analýzy číselných údajů ve spisu nevyplývá, že by zjištěný odklon obchodních toků mohl způsobit vážnou újmu, protože tyto pohyby byly omezené. V tomto ohledu se žalobkyně domnívá, že tvrzení Komise směřující k prokázání opaku nejsou skutkově podložena.

180    Zatřetí Komise provedla analýzu vývoje dovozu do Unie a do Spojených států během prvních měsíců roku 2018 v absolutních číslech a tento dovoz nebyl nutně uskutečněn za podmínek nebo způsobem, který by mohl představovat hrozbu vážné újmy. Komise tedy neuvedla skutečnosti, které jí umožnily dospět k závěru, že další dovozy způsobí stlačení cen a pokles ziskovosti. V tomto ohledu žalobkyně dodává, že Komise neposkytla žádné vysvětlení, proč dospěla k závěru, že hrozilo, že údajný zvýšený dovoz způsobí vážnou újmu.

181    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

182    Zaprvé, pokud jde o skutečnost, že Komise údajně nezkoumala okolnost, že bez ohledu na možné uzavření amerického trhu by byl odklon obchodních toků omezený a pravděpodobně by nezpůsobil hrozbu vážné újmy, je třeba poznamenat, že jak z bodů 35 a 67 odůvodnění prozatímního nařízení, tak z bodů 107 a 173 napadeného nařízení vyplývá, že tato výtka není opodstatněná, neboť úvahy Komise nutně zohledňují jiné trhy. Na druhou stranu s ohledem na to, co je uvedeno výše v bodech 172 až 174, je třeba odmítnout výtku vznesenou vůči Komisi, že tyto body odůvodnění jsou pouhými tvrzeními, která nejsou podložena žádnými důkazy, a konkrétně, že neexistuje žádný důkaz o tom, že obchodní toky do Spojených států odpovídají – pokud jde o sortiment výrobků a vyvážející země – obchodním tokům do Unie.

183    Zadruhé, pokud jde o skutečnost, že případný odklon obchodních toků ze Spojených států je příliš omezený na to, aby představoval hrozbu vážné újmy, žalobkyně zpochybňuje výpočty provedené Komisí. Při uplatnění zásad připomenutých výše v bodech 74 a 75 je však bezvýznamné, že může být provedena jiná analýza, jako je analýza navrhovaná žalobkyní, neboť přezkum unijního soudu v projednávané věci se omezuje na zjištění zjevně nesprávného posouzení, kterým je stižena analýza, na níž je založeno napadené nařízení. Taková nesprávnost přitom ze spisu nevyplývá. V bodech 107 a 179 odůvodnění napadeného nařízení se totiž uvádí, že Komise provedla simulace s přihlédnutím k různým kritériím a opřela svůj ekonomický model o nejnovější dostupné údaje. Na základě zvoleného přístupu Komise navíc dospěla k závěru, že v prvním pololetí roku 2018 došlo k takovému odklonu obchodních toků na úrovni objemu, který dostatečně odůvodňuje její závěry o hrozbě vážné újmy.

184    Zatřetí, co týče se skutečnosti, že závěr, podle něhož by nárůst dovozu vedl k takovému poklesu cen a ziskovosti, že by hrozila vážná újma, není podložen žádnými důkazy, je třeba připomenout, že bylo uznáno, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že výrobní odvětví Unie se nachází v nestabilní situaci (viz výše body 158 až 161), a že je tedy třeba posoudit ve světle této situace, zda Komise řádně prokázala existenci hrozby vážné újmy způsobené nárůstem dovozů. V tomto kontextu nelze Komisi vytýkat žádné zjevně nesprávné posouzení spočívající v tom, že se domnívala, že vzhledem k velmi nízkým ziskům dosaženým během posuzovaného období by dodatečný tlak, který představovalo zrychlení zjištěného nárůstu dovozů poté, co Spojené státy přijaly opatření podle § 232, vedl k poklesu cen a snížení ziskovosti, takže by hrozilo, že dojde k vážné újmě. V tomto ohledu nelze přihlížet k úvahám žalobkyně týkajícím se zlepšení ziskovosti, a to ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené výše v bodech 158 až 161 ve spojení s bodem 165 výše.

185    S ohledem na výše uvedené musí být třetí část pátého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

–       Ke čtvrté části pátého žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, porušila zásadu řádné správy, nesplnila povinnost řádné péče a jednala v rozporu s čl. 5 odst. 2 základního nařízení o ochranných opatřeních, když nezohlednila pozitivní vývoj ukazatelů újmy za první pololetí roku 2018

186    Ve čtvrté části pátého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu řádné správy, nesplnila povinnost řádné péče a porušila čl. 5 odst. 2 základního nařízení o ochranných opatřeních, když se rozhodla nezohlednit ukazatele újmy oznámené sdružením Eurofer za první pololetí roku 2018.

187    Podle žalobkyně nemůže žádný z důvodů uváděných Komisí ospravedlnit skutečnost, že tyto ukazatele nebyly zohledněny, neboť Komise mohla v souladu s právem zohlednit tyto aktualizované informace, ať už s ověřením nebo bez něj, vyžádat si doplňující informace a případně v případě potřeby vycházet z dostupných údajů.

188    Žalobkyně má přitom předně za to, že tyto ukazatele prokazují, že výrobní odvětví Unie zlepšilo její konkurenční postavení, a proto představují pozitivní důkaz neexistence hrozby vážné újmy.

189    Dále žalobkyně zpochybňuje tvrzení Komise, že i kdyby zohlednila ukazatele újmy za první pololetí roku 2018, konečné zjištění by bylo totožné. V tomto ohledu žalobkyně zdůrazňuje, že vzestupný trend ziskovosti v období od ledna 2018 do června 2018 nemohl potvrdit konečné zjištění Komise, které se zakládá na předpokladu, že nárůst objemu dovozu by vedl ke snížení cen a poklesu ziskovosti.

190    Konečně má navrhovatelka za to, že v rozporu s tvrzeními Komise z judikatury vyplývá, že Tribunál má v projednávané věci pravomoc přezkoumat, zda Komise jednala v souladu se zásadou řádné správy.

191    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

192    Úvodem je třeba poznamenat, že žalobkyně ve svých písemnostech několikrát zakládá svoji analýzu na aktualizovaných ukazatelích újmy poskytnutých sdružením Eurofer, jejichž relevance je předmětem čtvrté části pátého žalobního důvodu.

193    Analýza žalobkyně je však založena na faktoru ziskovosti. Jak je přitom uvedeno výše v bodech 158 až 161 ve spojení s bodem 165 výše, význam tohoto faktoru je třeba relativizovat a tento faktor nemůže sám o sobě vést ke zjištění zjevně nesprávného posouzení. V důsledku toho není čtvrtá část pátého žalobního důvodu relevantní.

194    V každém případě četné důvody, které Komise uvedla, aby odůvodnila nezohlednění ukazatelů újmy sdělených sdružením Eurofer za první dvě čtvrtletí roku 2018, nesvědčí o zjevně nesprávném posouzení, a to navzdory zpochybněním žalobkyně. V tomto ohledu je charakteristická neúplnost uvedených údajů. Ukazatele sdružení Eurofer totiž nepokrývaly celý dotčený výrobek. Proto i když se žalobkyně domnívá, že kategorie výrobků pokrytých ukazateli představují převážnou většinu objemu dotčeného výrobku a že vzhledem k tomu, že neexistence informací o ostatních kategoriích výrobků byla pravděpodobně způsobena tím, že Evropská asociace  výrobců  ocelových trubek  (ESTA) takové údaje neposkytla, byla Komise oprávněna použít dostupné údaje v souladu s čl. 5 odst. 6 základního nařízení o ochranných opatřeních, nelze z toho vyvodit, že byla povinna tak učinit. Komise totiž může skutečně mít oprávněně za to, že vzhledem k této neúplnosti nejsou údaje relevantní, aniž by to představovalo zjevně nesprávné posouzení nebo jakékoli porušení povinnosti řádné péče nebo zásady řádné správy.

195    S ohledem na výše uvedené nemůže být čtvrtá část pátého žalobního důvodu přijata, a v důsledku toho musí být pátý žalobní důvod zamítnut v plném rozsahu.

 K šestému žalobnímu důvodu, který vychází ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

196    V šestém žalobním důvodu, rozděleném do tří částí, se žalobkyně snaží prokázat, že Komise porušila článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi zjištěným nárůstem dovozu a identifikovaným rizikem vážné újmy pro výrobní odvětví Unie.

–       K první části šestého žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že vzhledem k tomu, že hrozba vážné újmy je spojena s budoucím dovozem, se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když určila příčinnou souvislost mezi touto hrozbou a nárůstem dovozu, čímž porušila článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

197    V rámci první části šestého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že z napadeného nařízení vyplývá, že Komise neshledala, že dovoz existující ke dni vydání napadeného nařízení způsobuje nebo hrozí, že způsobí vážnou újmu, ale že je tato hrozba založena na dosud neuskutečněných dovozech, což je mimo jiné v rozporu s judikaturou WTO.

198    Podle žalobkyně tak Komise porušila článek 16 základního nařízení o ochranných opatřeních tím, že se opírala o „budoucí a teoretický nárůst dovozu“.

199    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

200    Úvodem je třeba poznamenat, že Komise založila své zjištění na posouzení stávajícího a budoucího dovozu. Z její analýzy totiž vyplývá, že ačkoli hrozbu vážné újmy v projednávaném případě představuje budoucí dovoz, jehož potenciál vyplývá ze souboru indicií uvedeného výše v bodech 172 až 174, tato hrozba vyplývá ze zvláštní situace, v níž se výrobní odvětví Unie nachází v důsledku dovozu zjištěného v době přijetí napadeného nařízení.

201    Přístup Komise k uplatňování článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních je tedy v souladu s čl. 9 odst. 2 téhož nařízení, který výslovně stanoví, že v případě hrozby vážné újmy musí Komise přezkoumat míru nárůstu vývozu do Unie, aby určila, zda lze jasně předvídat, že určitá situace pravděpodobně povede ke skutečné újmě.

202    Jinými slovy, bez účinků způsobených stávajícím dovozem nemusí být budoucí dovoz problematický. Vzhledem ke stávajícímu dovozu tak hrozí vážná újma, pokud jde o předpokládanou míru nárůstu vývozu do Unie.

203    Žalobkyně má nicméně za to, že z článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních vyplývá, že pouze stávající dovoz musí způsobovat vážnou újmu nebo hrozí, že takovou újmu způsobí.

204    Předpoklad argumentace předložené žalobkyní v rámci této části je tedy založen na nesprávném výkladu povahy příčinné souvislosti mezi zjištěným nárůstem dovozu a identifikovaným rizikem vážné újmy pro výrobní odvětví Unie.

205    S ohledem na výše uvedené musí být první část šestého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

–       Ke druhé části šestého žalobního důvodu týkající se neexistence příčinné souvislosti, takže se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení v rozporu s článkem 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

206    Ve druhé části šestého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala existenci příčinné souvislosti a nesplnila tedy požadavky článku 16 základního nařízení o ochranných opatřeních.

207    Konkrétně žalobkyně tvrdí, že ze spisu vyplývá, že stávající úroveň dovozu, včetně období PO, nebránila výrobnímu odvětví Unie v soutěži na trhu a dosahování dostatečných zisků, přičemž zdaleka nepředstavovala hrozbu vážné újmy. Podle judikatury WTO přitom měla Komise v takové situaci poskytnout uspokojivé, odůvodněné nebo rozumné vysvětlení, proč údaje přesto nasvědčují tomu, že existuje příčinná souvislost, což neučinila.

208    Žalobkyně kromě toho zpochybňuje tvrzení Komise o irelevantnosti číselných údajů poskytnutých sdružením Eurofer ve vztahu ke kritériu ziskovosti a zdůrazňuje, že ani na základě číselných údajů uvedených v napadeném nařízení neexistuje souvislost mezi nárůstem dovozu a zhoršením situace výrobního odvětví Unie v letech 2013 až 2017.

209    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

210    Úvodem je třeba poznamenat, že argumenty žalobkyně týkající se neexistence příčinné souvislosti, uváděné na podporu druhé části jejího šestého žalobního důvodu, jsou založeny v podstatě na jejím výkladu zvýšení ziskovosti, podpořeném číselnými údaji poskytnutými sdružením Eurofer.

211    V tomto ohledu je třeba připomenout jednak to, že se kritérium ziskovosti nejeví jako určující (viz výše body 158 až 161 ve spojení s bodem 165 výše), dále skutečnost, že číselné údaje poskytnuté sdružením Eurofer nemohou být zohledněny (viz výše bod 194), a nakonec to, že příčinná souvislost mezi existující úrovní dovozu v době přijetí napadeného rozhodnutí a hrozbou vážné újmy byla Komisí právně dostačujícím způsobem prokázána (viz výše body 200 až 205).

212    S ohledem na výše uvedené musí být druhá část šestého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

–       Ke třetí části šestého žalobního důvodu týkající se skutečnosti, že Komise nesprávně posoudila dopad dřívějšího dumpingu nebo subvencování na újmu, kterou utrpělo výrobní odvětví Unie, přičemž se tak při svém posouzení příčinné souvislosti dopustila zjevně nesprávného posouzení v rozporu s článkem 16 základního nařízení o ochranných opatřeních

213    Ve třetí části šestého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila možný dopad dřívějšího dumpingu a subvencování, čímž bylo její zjištění týkající se posouzení újmy dotčeno vadou, takže analýza příčinné souvislosti je stižena zjevně nesprávným posouzením.

214    Žalobkyně poukazuje konkrétně na to, že závěr Komise v napadeném nařízení, že se výrobní odvětví Unie nacházelo do roku 2016 v obtížné hospodářské situaci, je přinejmenším částečně vysvětlen dřívější podstatnou újmou způsobenou dřívějším dumpingem a subvencováním, proti nimž byla přijata opatření na ochranu obchodu. V tomto ohledu zdůrazňuje, že skutečnost, zda antidumpingová a vyrovnávací opatření mají různé cíle či nikoli nebo zda jsou na rozdíl od ochranných opatření zaměřena na specifické výrobky, není rozhodná.

215    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

216    Zaprvé je třeba uvést, že z bodu 95 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že Komise při posuzování situace výrobního odvětví Unie neopomenula existenci dřívějšího dumpingu a subvencování, ani účinky opatření přijatých v souvislosti s nimi. Toto zohlednění ostatně odůvodnilo skutečnost, že se jí nepodařilo prokázat existenci vážné újmy.

217    Úvahy Komise tedy nejsou stiženy žádným zjevně nesprávným posouzením, pokud jde o dopad dřívějšího dumpingu a subvencování na její analýzu příčinné souvislosti mezi nárůstem dovozu a hrozbou vážné újmy.

218    Zadruhé nelze Komisi vytýkat, že tyto praktiky nezohlednila podrobněji, neboť i kdyby se týkaly údajně významné části dotčeného výrobku, jak tvrdí žalobkyně, nic to nemění na tom, že se týkaly pouze určitých kategorií výrobků pocházejících z určitých zemí.

219    Proto jejich zohlednění způsobem popsaným výše v bodě 216 postačuje k vyloučení jakéhokoli zjevně nesprávného posouzení.

220    S ohledem na výše uvedené musí být třetí část šestého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná, a v důsledku toho musí být zamítnut i šestý žalobní důvod v plném rozsahu.

 K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 16 a čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních

221    V sedmém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že v základním nařízení o ochranných opatřeních neexistuje žádný právní základ pro to, aby Komise zahájila ochranné šetření z vlastního podnětu. Takové zahájení by bylo odůvodněné pouze v případě, že by informace (a nakonec i žádost) pocházely od členského státu.

222    Konkrétně se žalobkyně dovolává čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních, který je součástí kapitoly III, na niž odkazuje článek 16 uvedeného nařízení, vykládaného ve světle bodů 7 a 8 téhož nařízení, a tvrdí, že pouze členské státy mohou dát podnět k zahájení ochranného šetření. Na jedné straně však zdůrazňuje, že v oznámení o zahájení šetření je výslovně uvedeno, že bylo zahájeno z vlastního podnětu Komise, a na druhé straně uvádí, že s ohledem na různé materiály ve spise bylo šetření zahájeno na základě informací, u nichž nebylo nikdy prokázáno, že by pocházely od členského státu.

223    Nakonec žalobkyně na jedné straně dodává, že Komise nemohla zahájit šetření pouze na základě informací získaných v rámci kontrolních opatření, jelikož tato opatření se vztahují pouze na dovoz v období let 2015 až 2017 s vyloučením období let 2013 až 2014, a v situaci, kdy neexistovaly žádné informace o újmě ve výrobním odvětví Unie. Na druhé straně zdůrazňuje, že bez ohledu na pravomoci, které jsou Komisi skutečně svěřeny podle základního nařízení o ochranných opatřeních, jí žádné ustanovení neumožňuje zahájit šetření z moci úřední.

224    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

225    Zaprvé je třeba uvést, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně z čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních vykládaného ve světle bodů 7 a 8 odůvodnění téhož nařízení nevyplývá existence výlučné pravomoci členských států zahájit ochranné šetření.

226    Bod 7 odůvodnění základního nařízení o ochranných opatřeních uvádí, že „členské státy by měly Komisi informovat o každém nebezpečí, které vyplyne z vývoje dovozu a mohlo by si vyžádat zavedení kontroly Unie nebo uplatnění ochranných opatření“.

227    Tento bod odůvodnění se netýká pravomoci Komise zahájit šetření, ale povinnosti členských států poskytovat informace, které Komisi umožní plnit povinnosti, jež jí svěřil Evropský parlament a Rada Evropské unie, s cílem chránit zájmy Unie v rámci společné obchodní politiky, jak v souvislosti se zavedením kontroly nad dovozem výrobku pocházejícího ze třetí země v souladu s kapitolou IV základního nařízení o ochranných opatřeních, tak v souvislosti s uložením ochranných opatření na výrobek dovážený do Unie v souladu s kapitolou V téhož nařízení.

228    Ze znění tohoto bodu odůvodnění však nevyplývá žádná výlučnost, pokud jde o zdroj informací, které Komisi umožňují vykonávat její povinnosti.

229    Dále bod 8 odůvodnění základního nařízení o ochranných opatřeních uvádí, že „v takovém případě by Komise měla zkoumat dovozní podmínky, vývoj dovozu a různá hlediska hospodářské a obchodní situace, jakož i případná opatření, která mají být uplatňována“.

230    Tento bod odůvodnění se netýká pravomoci Komise zahájit šetření, ale jeho cílem je uložit Komisi povinnost provést šetření ve specifické situaci, a to v případě, že obdrží informace takového druhu, který je uveden v bodě 7 odůvodnění základního nařízení o ochranných opatřeních.

231    Ačkoli existence povinnosti omezené na konkrétní případ vyplývá ze znění bodu 8 odůvodnění základního nařízení o ochranných opatřeních, možnost Komise provést takové šetření i v jiných případech není omezena ani vyloučena.

232    Konečně čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních mimo jiné stanoví, že „pokud je Komisi zřejmé, že existují dostatečné důkazy odůvodňující zahájení šetření, zahájí je do jednoho měsíce po obdržení sdělení od některého členského státu a zveřejní oznámení v Úředním věstníku Evropské unie“.

233    Toto ustanovení zaručuje členskému státu, který informaci Komisi sdělil, že se Komise vyjádří, jaké je z ní třeba vyvodit důsledky, co se týče případného zahájení šetření. Stanovená lhůta se tedy z podstaty věci vztahuje na situaci, v níž se Komise nachází, když má povinnost provést zkoumání uvedené v bodě 8 odůvodnění základního nařízení o ochranných opatřeních.

234    Jak je však uvedeno výše v bodech 228 a 231, tato situace nevylučuje jiné případy, jinak by Komise nemohla plnit povinnosti, které jí byly svěřeny.

235    Tak je tomu přinejmenším tehdy, když byla zavedena kontrolní opatření, jako je tomu v projednávaném případě.

236    O uplatnění těchto opatření může Komise rozhodnout v souladu s článkem 10 základního nařízení o ochranných opatřeních bez předchozího šetření, neboť požadavek stanovený v čl. 4 odst. 1 téhož nařízení se v této situaci neuplatní.

237    Prováděcí nařízení 2016/670 tak bylo přijato mimo jiné na základě článku 10 základního nařízení o ochranných opatřeních.

238    V souladu s bodem 12 odůvodnění prováděcího nařízení (EU) 2016/670 však bylo cílem zavedení předchozí kontroly poskytnutí podrobných statistických údajů umožňujících rychlou analýzu vývoje dovozu ze všech třetích zemí.

239    Jak vyplývá z oznámení o zahájení ochranného šetření, zejména s ohledem na informace získané v rámci systému kontroly, měla Komise za to, že existují dostatečné důkazy o tom, že vývoj dovozu by mohl vyžadovat použití ochranných opatření.

240    V tomto ohledu může Komise podle čl. 15 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních v zájmu ochrany zájmů Unie mimo jiné z vlastního podnětu uložit taková opatření, pokud jsou splněny hmotněprávní podmínky.

241    V souladu s čl. 4 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních však nelze s výjimkou naléhavých situací uvedených v článku 7 téhož nařízení uložit žádná ochranná opatření bez předchozího šetření.

242    Komise se proto rozhodla zahájit z vlastního podnětu takové šetření týkající se dovozu výrobků z oceli.

243    Z výše uvedeného vyplývá, že pokud by podnět k zahájení ochranného šetření měly dát výlučně členské státy, jak tvrdí žalobkyně, pak by byly nejen omezeny účinky pravomoci iniciativy, kterou má Komise podle čl. 15 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních, ale především by byl dotčen samotný účel kontrolního mechanismu.

244    Výklad zastávaný žalobkyní, který podmiňuje zahájení šetření předložením věci Komisi členským státem, by totiž v podstatě zbavil významu studium údajů shromážděných v rámci tohoto mechanismu.

245    Výklad pravomoci zahájit šetření ve smyslu čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních, který zastává žalobkyně, je proto neslučitelný se systematikou tohoto nařízení.

246    V tomto ohledu lze rovněž dodat, že se jeví, že výklad čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních, který podává žalobkyně, se neslučuje s jinými ustanoveními téhož nařízení.

247    Článek 7 základního nařízení o ochranných opatřeních umožňuje Komisi přijmout mimo jiné prozatímní ochranná opatření v naléhavých situacích. Podle čl. 4 odst. 1 téhož nařízení je provádění této pravomoci osvobozeno od splnění požadavku provést před uložením takových opatření šetření. Všechna vyšetřovací opatření však vyloučena nejsou. Článek 7 odst. 3 základního nařízení o ochranných opatřeních totiž stanoví, že Komise provede bez odkladu veškerá vyšetřovací opatření, která jsou ještě zapotřebí. Zahájení takového šetření však nezávisí na předchozím předložení věci Komisi členským státem. Bylo by totiž nelogické uložit takovou podmínku, když bylo mimo jiné zjištěno, že existují dostatečné důkazy o tom, že nárůst dovozu způsobil nebo hrozí, že způsobí vážnou újmu podle čl. 7 odst. 1 písm. b) základního nařízení o ochranných opatřeních. Stejná úvaha vysvětluje existenci možnosti, aby Komise zahájila šetření bez předchozího předložení věci členským státem, pokud jsou kontrolní opatření již v platnosti a poskytují dostatečné důkazy o tom, že vývoj dovozu by mohl vést k nutnosti uplatnit ochranná opatření.

248    Stejně tak není Komise vázána žádnou povinností být ve věci kontaktována členským státem před tím, než vykoná pravomoci, jež jí svěřuje čl. 15 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních, který ji zmocňuje k přijímání ochranných opatření, a článek 20 téhož nařízení, který ji opravňuje k přezkoumání účinků platných ochranných opatření a ke změně podmínek jejich uplatňování, případně k jejich zrušení. Všechny tyto úkony, které může Komise učinit z vlastního podnětu, jsou v souladu s logikou, že Komise má před výkonem svých pravomocí k dispozici důkazy o existenci či neexistenci problematické situace pro výrobce v Unii, přičemž původ těchto důkazů je bezvýznamný.

249    Z těchto ustanovení tedy vyplývá ucelený systém, který vytváří celkovou logiku, jež dává Komisi možnost jednat z vlastního podnětu, pokud má dostatečné důkazy pro odůvodnění svého jednání.

250    Ustanovení čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních musí být tedy vykládáno ve světle této logiky a musí být vyvozen závěr, že Komisi je v souvislosti se zahájením šetření uvedeným v tomto článku přiznána možnost jednat z vlastního podnětu.

251    Kromě toho je třeba poznamenat, že žádná skutková okolnost stanovisko žalobkyně nepodporuje. Je totiž nesporné, že členské státy proti tomuto šetření nic nenamítaly, dokonce v této souvislosti s Komisí spolupracovaly v souladu s čl. 5 odst. 1 základního nařízení o ochranných opatřeních.

252    Zadruhé argument žalobkyně založený na jakékoli výlučnosti zdroje informací omezující rozsah šetření nemá oporu v příslušných ustanoveních právních předpisů. Neexistuje totiž žádný výslovně formulovaný argument, který by Komisi ukládal, aby nepřihlížela k informacím, které si obstarala navíc k informacím získaným prostřednictvím orgánů členských států na základě kontrolních opatření.

253    V každém případě, jak uvádí Komise, žalobkyně zaměňuje údaje, které vedly k zahájení šetření (konkrétně setrvalý nárůst dovozu výrobků z oceli), s údaji týkajícími se období, které Komise zkoumala, aby mohla vyvodit své závěry.

254    S ohledem na výše uvedené musí být sedmý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

 K osmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení práva na spravedlivý proces

255    V osmém žalobním důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že jí během ochranného šetření nesdělila určité informace, porušila její právo na spravedlivý proces, které je součástí práva na obhajobu.

256    Konkrétně poté, co připomněla zvláštní význam dodržování procesních záruk, k nimž patří právo na spravedlivý proces v oblasti opatření na ochranu obchodu, což je oblast, v níž mají unijní orgány širokou posuzovací pravomoc, vyjádřila žalobkyně názor, že Komise tím, že nesdělila statistické údaje za PO, které měla k dispozici, zabránila zúčastněným stranám, včetně žalobkyně, vyjádřit se k zásadním informacím, které byly zejména podkladem pro zjištění nárůstu dovozu. Dále má žalobkyně za to, že Komise tím, že výrazně opožděně poskytla informace dodané sdružením Eurofer, zbavila zúčastněné strany, včetně žalobkyně, možnosti vyjádřit se a předložit jejich stanoviska k aktualizované újmě, kterou utrpěla velká část Unie. V tomto ohledu se žalobkyně domnívá, že je bezvýznamné, že Komise tyto údaje nepoužila, neboť její argumentace je založena na rozsahu informací, které mohla mít k dispozici pro zaujetí stanoviska.

257    Žalobkyně předně dodává, že v rozporu s tvrzeními Komise měla tato na jedné straně povinnost jí umožnit, aby se v průběhu správního řízení užitečně vyjádřila ke skutečné existenci a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům předloženým na podporu tvrzení o nárůstu dovozu a hrozbě vážné újmy, a na druhé straně nevedla spis tak, aby byl aktuální. Zadruhé žalobkyně tvrdí, že jí nebyla poskytnuta příležitost užitečně se vyjádřit jednak k informacím o použití statistik o dovozu za PO a jednak k aktualizovaným ukazatelům újmy sdružení Eurofer.

258    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

259    Úvodem je třeba poznamenat, že z písemností žalobkyně vyplývá, že zatímco její argumentace týkající se informací o použití statistik dovozu za PO byla nejprve založena na údajné protiprávnosti vyplývající z nesdělení těchto informací, následně měla za to, že protiprávnost vyplývá ze skutečnosti, že jí nebyla dána možnost se k nim užitečně vyjádřit. Nejedná se tedy již o zpochybnění týkající se nesdělení, ale o zpochybnění týkající se pozdní povahy tohoto sdělení. Argumenty žalobkyně týkající se těchto informací se tedy v podstatě shodují s její výtkou ohledně poskytnutí informací o aktualizovaných ukazatelích újmy sdružení Eurofer.

260    Dále je třeba odmítnout námitky Komise týkající se neúčinnosti osmého žalobního důvodu, podle nichž se právo na spravedlivý proces v projednávané věci neuplatní. Jak totiž Komise uznala v duplice, z výměny názorů v písemné části řízení vyplynulo, že tímto žalobním důvodem se žalobkyně ve skutečnosti dovolává porušení práva na obhajobu z důvodu, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se v průběhu správního řízení k určitým informacím.

261    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že pravidla upravující práva zúčastněných stran na vyjádření, na přístup k určitým informacím a na slyšení jsou stanovena v čl. 5 odst. 1 písm. b) a c) základního nařízení o ochranných opatřeních a v čl. 5 odst. 4 a 5 téhož nařízení.

262    Je sice pravda, jak uvádí Komise, že žalobkyně výslovně neuvádí ustanovení, které Komise údajně porušila, nicméně je třeba uznat, že aby mohla být uplatněna práva uvedená výše v bodě 261, je Komise s určitými výjimkami povinna poskytnout účastníkům řízení včas informace, které jsou jí v rámci šetření sděleny.

263    V této souvislosti je třeba tvrzení žalobkyně týkající se pozdního poskytnutí informací o použití statistik o dovozu za PO a informací o aktualizovaných ukazatelích újmy přezkoumat z toho hlediska, zda Komise splnila povinnost zpřístupnit účastníkům řízení včas informace, které jí byly poskytnuty v rámci šetření.

264    V tomto ohledu postačí uvést, že žalobkyně měla přístup k ukazatelům újmy poskytnutým sdružením Eurofer dne 21. prosince 2018 a ke statistickým údajům za PO dne 4. ledna 2019. Napadené nařízení však bylo přijato 31. ledna 2019.

265    Ačkoli žalobkyně neměla k dispozici mnoho času, je třeba připomenout, že jednak tyto údaje pouze doplňovaly další informace, k nimž se vyjadřovala v průběhu řízení, a jednak jsou ochranná opatření naléhavými opatřeními, jejichž přijetí nelze odkládat donekonečna.

266    V důsledku toho je třeba konstatovat, že v projednávaném případě měla žalobkyně možnost včas se vyjádřit a že Komise neporušila povinnost včas zpřístupnit účastníkům řízení informace, které jí byly poskytnuty v rámci šetření.

267    Je tedy třeba dospět k závěru, že nelze konstatovat žádné porušení práva na obhajobu.

268    S ohledem na výše uvedené, aniž je třeba rozhodnout o námitkách Komise týkajících se neúčinnosti osmého žalobního důvodu založeného na nepoužití aktualizovaných ukazatelů újmy za první a druhé čtvrtletí roku 2018, je třeba osmý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 K nákladům řízení

269    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

270    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení v souladu s návrhovým žádáním Komise.

Z těchto důvodů,

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Uzina Metalurgica Moldoveneasca OAO se ukládá náhrada nákladů řízení.

Kanninen

Jaeger

Porchia

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. května 2022.

Podpisy


*      Jednací jazyk: angličtina.