ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu)
7. července 2009(*)
„Veřejná služba – Úředníci – Dovolená za kalendářní rok – Činnosti zástupce zaměstnanců – Dočasné přidělení na polovinu pracovního úvazku pro účely odborového zastoupení – Činnosti spojené se zastupováním podle služebního řádu – Neoprávněná nepřítomnost – Snížení nároků na dovolenou za kalendářní rok – Článek 60 služebního řádu“
Ve věci F‑39/08,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Giorgio Lebedef, úředník Evropské komise, s bydlištěm v Senningerberg (Lucembursko), zastoupený F. Frabettim, avocat,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené G. Berscheidem a K. Herrmann, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení S. Gervasoni, předseda, H. Kreppel a H. Tagaras (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. února 2009,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu faxem dne 28. března 2008 (prvopis byl předložen dne 31. března) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 29. května, 20. června, 28. června, 6. července 2007, jakož i dvou rozhodnutí ze dne 26. července 2007 a rozhodnutí ze dne 2. srpna 2007 týkajících se snížení nároků žalobce na dovolenou pro rok 2007 o 32 dnů.
Právní rámec
Nárok úředníků na dovolenou
2 První pododstavec článku 57 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) stanoví:
„Úředníci mají nárok na dovolenou za kalendářní rok v délce nejméně dvaceti čtyř pracovních dnů a nejvíce třiceti pracovních dnů v jednom kalendářním roce v souladu s pravidly stanovenými společnou dohodou orgánů Společenství po projednání s výborem pro služební řád.“
3 Článek 59 služebního řádu stanoví:
„1. Úředník, který prokáže neschopnost vykonávat své služební povinnosti z důvodu nemoci nebo úrazu, má nárok na volno z důvodu nemoci.
Dotčený úředník co nejdříve informuje orgán o své pracovní neschopnosti a zároveň oznámí svoji současnou adresu. Pokud jeho nepřítomnost přesáhne tři dny, předloží lékařské potvrzení. Toto potvrzení musí být odesláno nejpozději pátý den nepřítomnosti, čemuž odpovídá datum na poštovním razítku. Pokud tak úředník neučiní, ledaže k odeslání potvrzení nedojde z důvodů, které úředník nemůže ovlivnit, považuje se nepřítomnost úředníka na pracovišti za nepovolenou.
[…]
2. Přesáhne-li součet nejvýše třídenních nepřítomností úředníka z důvodu nemoci za období dvanácti měsíců dvanáct dnů, je úředník povinen předložit lékařské potvrzení pro každou další nepřítomnost z důvodu nemoci. Nepřítomnost úředníka se považuje za neoprávněnou od třináctého dne nepřítomnosti z důvodu nemoci bez předložení lékařského potvrzení.
3. Aniž je dotčeno uplatňování pravidel disciplinárního řízení, každá nepřítomnost úředníka, považovaná podle odstavců 1 a 2 za neoprávněnou, se případně odečte od dovolené za kalendářní rok dotčeného úředníka. V případě, že úředník nemá nárok na nevyčerpanou dovolenou, bude mu za příslušné období provedena srážka ze mzdy.
[…]“
4 První pododstavec článku 60 služebního řádu stanoví:
„Kromě případů onemocnění nebo úrazu nesmí být úředník nepřítomen bez předchozího svolení svého bezprostředního nadřízeného. Aniž jsou dotčena jakákoli disciplinární opatření, která mohou být použita, každá neoprávněná řádně zjištěná nepřítomnost se odečte od dovolené za kalendářní rok dotyčného úředníka.Vyčerpal-li již svou dovolenou za kalendářní rok, neobdrží odměnu ve výši odpovídající zameškané době.“
Zastupování zaměstnanců
5 Článek 10c služebního řádu stanoví:
„Každý orgán může uzavírat dohody týkající se jeho zaměstnanců s reprezentativními odborovými nebo zaměstnaneckými organizacemi. Uvedené dohody nevyžadují změnu služebního řádu nebo jiné rozpočtové závazky, ani neovlivňují činnost dotčeného orgánu. Reprezentativní odborové a zaměstnanecké organizace, které uvedené dohody podepsaly, působí v každém orgánu při zachování statutárních pravomocí výboru zaměstnanců.“
Práva zástupců zaměstnanců
6 Pokud jde o výbor zaměstnanců (dále jen „VZ“) stanoví šestý pododstavec článku 1 přílohy II služebního řádu následující:
„Povinnosti vykonávané členy [VZ] a úředníky jmenovanými výborem do orgánů zřízených na základě služebního řádu nebo orgánem se považují za součást služeb, které musí v orgánu vykonávat. Výkon těchto povinností nesmí být dotyčné osobě na újmu.“
7 Rámcová dohoda upravující vztahy mezi Evropskou komisí a odborovými a zaměstnaneckými organizacemi (dále jen „OZO“), která vstoupila v platnost dne 27. ledna 2006 na dobu 18 měsíců (dále jen „rámcová dohoda“), stanoví v čl. 1 odst. 2 následující:
„Členství v OZO, účast na odborové činnosti nebo činnosti v rámci odborového zastupování nemohou být v jakékoli formě nebo na jakémkoli základě na újmu profesního postavení nebo průběhu služebního postupu dotyčné osoby.“
Zdroje, které mají zástupci zaměstnanců k dispozici
8 Zastupování zaměstnanců v rámci Komise je upraveno v několika dohodách uzavřených mezi tímto orgánem a OZO, které se vztahují rovněž na VZ a týkají se zdrojů, které mají zástupci zaměstnanců k dispozici.
9 V „dohodě mezi místopředsedou [Komise] a [OZO]“ ze dne 4. dubna 2001 (dále jen „dohoda o zdrojích z roku 2001“) bylo uvedeno, že OZO se zavazují zajistit rozdělení zdrojů jednak mezi OZO, ale též v rámci ústředního výboru zaměstnanců a místních výborů zaměstnanců, a to na základě reprezentativnosti OZO s přihlédnutím k místním závazkům. Bylo rovněž stanoveno, že rozdělení zdrojů se řídí protokolem uzavřeným mezi OZO, uloženým na generálním ředitelství pro personál a administrativu. Dále byla dohodnuto, že Komise poskytne OZO 31,5 dočasně přidělených míst, z toho 19,5 dočasně přidělených míst pro VZ, přičemž všechna tato dočasně přidělená místa budou distribuována mezi OZO na základě reprezentativnosti.
10 V projednávaném případě upravil „[p]rotokol k dohodě mezi [OZO] a [GŘ pro personál a administrativu] týkající se přidělování zdrojů pro zastoupení zaměstnanců na rok 2007“ poskytnutí 20 míst dočasného přidělení – k nimž je připočten dodatečný příděl – pro VZ, tedy ústřední výbor zaměstnanců a místní výbory zaměstnanců. Pokud jde konkrétně o rozdělení těchto 20 míst dočasného přidělení, bylo 10 z nich poskytnuto Alliance confédérale des Syndicats libres (konfederační aliance svobodných odborů).
11 V praxi je u jednoho a téhož dočasně přiděleného úředníka nebo zaměstnance přípustných několik typů dočasného přidělení, v rámci OZO na odborovém základě nebo v rámci VZ na základě služebního řádu, a to:
– 100 % na základě služebního řádu, buď u ústředního výboru zaměstnanců nebo u místního výboru zaměstnanců, nebo 100 % na odborovém základě;
– 50 % na základě služebního řádu a 50 % na odborovém základě;
– 50 % na základě služebního řádu nebo na odborovém základě se zařazením dotyčného zaměstnance na 50 % zbývající pracovní doby do určitého útvaru Komise.
12 Zástupce zaměstnanců, kteří budou dočasně přiděleni na odborovém základě nebo na základě služebního řádu, vybírá OZO, avšak rozhodnutí o dočasném přidělení přijímá Komise.
Skutkový základ sporu
13 Žalobce, úředník Komise zaměstnaný v Eurostatu, byl rozhodnutím ze dne 12. března 2004 přijatým tehdejším generálním ředitelem GŘ pro personál a administrativu panem Reichenbachem od 1. dubna 2004 až do 31. prosince 2004, tedy data, kdy měl být znovu zařazen do svého původnímu útvaru v Eurostatu, dočasně přidělen na 100 % pro účely výkonu odborové činnosti. V době vydání tohoto rozhodnutí o dočasném přidělení zastával žalobce místo politického sekretáře u Alliance confédérale des Syndicats libres.
14 V říjnu 2004 byl žalobce zvolen místopředsedou místního výboru zaměstnanců v Lucemburku (dále jen „MVZ“).
15 Rozhodnutím ze dne 23. prosince 2004 pana Chêne, nástupce pana Reichenbacha na GŘ pro personál a administrativu, které bylo nahrazeno novým rozhodnutím vydaným taktéž panem Chênem dne 10. února 2005, byl žalobce s účinností od 1. ledna 2005 znovu zařazen z 50 % do útvaru Eurostatu. Z 50 % zbylého času byl tedy nadále dočasně uvolněn jakožto odborový zástupce.
16 Bez ohledu na to se žalobce ve skutečnosti v letech 2005 a 2006 věnoval výlučně zastupování stanovenému služebním řádem a odborovému zastupování zaměstnanců (viz body 14 a 15 tohoto rozsudku) a těmto činnostem věnoval (dále jen „zastupování zaměstnanců“) i veškerou svou pracovní dobu, takže se v útvaru, do něhož byl zařazen, nevyskytoval. Je nesporné, že tato situace neměla důsledky pro jeho nárok na dovolenou.
17 Ve sdělení ze dne 27. září 2006, zaslaném žalobci, jej vedoucí oddělení E.5 „Mezinárodní statistická spolupráce“ ředitelství E „Statistiky v oblasti zemědělství a ochrany životního prostředí, statistická spolupráce“ (dále jen „vedoucí oddělení žalobce“ nebo „jeho vedoucí oddělení“) požádal, aby byl od nynějška z 50 % své pracovní doby přítomen v oddělení E.5, aby vykonával pracovní povinnosti související se svým pracovním zařazením a plnil cíle stanovené a projednané v roce 2005, a současně mu na konci každého měsíce předkládal zprávu o „dosaženém pokroku“; vedoucí oddělení žalobci upřesnil, že „tím nejsou dotčeny případné následky plynoucí z nepřítomnosti na [jeho] pracovním místě a neprovedení prací během doby ode dne [jeho] zařazení do oddělení E.5“.
18 V dopise ze dne 5. října 2006 zaslaném svému vedoucímu oddělení žalobce odkázal na své „dočasně přidělení na poloviční úvazek“ a svou funkci místopředsedy MVZ a vyjádřil údiv nad tím, že je mu vytýkáno nějaké pochybení, a to i při vědomí toho, že během doby, kdy nebyl dočasně přidělen a vykonával méně činností v rámci zastupování zaměstnanců, byla Soudem prvního stupně zrušena rozhodnutí o zamítnutí povýšení žalobce odůvodněná tím, že nevykonával žádnou práci pro Eurostat (viz rozsudky ze dne 17. března 2004, Lebedef v. Komise, T‑175/02, RecFP s. I‑A-73 a II‑313, a Lebedef v. Komise, T‑4/03, RecFP s. I‑A-79 a II‑337); žalobce dodal, že „tím nejsou dotčeny následky plynoucí z překážky výkonu mé odborové činnosti, z porušení článku 24b služebního řádu, porušení rámcové dohody mezi Komisí a OZO, a psychického obtěžování […], ke kterému docházelo […] po dobu několika let kvůli Eurostatu“.
19 Ve vyjádření ze dne 3. listopadu 2006 žalobce odkázal na rozsudek ze dne 17. března 2004, Lebedef v. Komise (T‑4/03, výše uvedený, body 60 a 64) a sdělil svému vedoucímu oddělení mimo jiné to, že jeho přítomnost a jeho činnosti v zájmu zastupování zaměstnanců „byly rovněž zahrnuty do rámce výkonu práce pro Eurostat“; žalobce rovněž navrhl „dohodu“ ohledně mechanismu kontroly jeho přítomnosti ze strany zastoupení zaměstnanců pro případ, že z praktických a formálních důvodů bude taková kontrola nutná.
20 Sdělením ze dne 17. listopadu 2006 generální ředitel Eurostatu žalobci sdělil, že jeho spis byl postoupen vedoucímu oddělení A.1 „Zaměstnanci“ ředitelství A Eurostatu „Zdroje“ (dále jen „vedoucí oddělení zaměstnanců Eurostatu“).
21 V dopise ze dne 16. ledna 2007 byl žalobce svým vedoucím oddělení informován, že po konzultaci s příslušnými útvary GŘ pro personál a administrativu nemůže akceptovat stanovisko žalobce uvedené v jeho dopise ze dne 5. října 2006 a dodal:
„Úplná nepřítomnost v zaměstnání v rámci oddělení, do kterého byl žalobce zařazen, není totiž možná bez formálního dočasného přidělení. Proto se domnívám, že tato nepřítomnost není v souladu se služebním řádem, a je tudíž neoprávněná. Musím zopakovat pokyn ze svého sdělení ze dne 27. září 2006 […], že po dobu zařazení k útvaru Eurostatu se na Vás vztahuje běžná pracovní doba. Žádám Vás, abyste mi předem oznamoval jakoukoli nepřítomnost – bez ohledu na její důvod. S těmito nepřítomnostmi musím předem souhlasit.“
22 Žalobce uvádí, že si od 29. ledna 2007 povšiml, že pokaždé, když v pracovní den, včetně dne, kdy byl na služební cestě v rámci odborového zastupování, nebyl přítomen na svém pracovišti v Komisi, měl v informačním systému pro řízení lidských zdrojů nazvaném „SysPer 2“ (dále jen „SysPer 2“) záznam o půldenní neoprávněné nepřítomnosti.
23 Dopisem ze dne 5. února 2007 zaslaným vedoucímu oddělení žalobce připomněl právní zástupce žalobce, že doba, během níž tento nevykonával povinnosti uložené v rámci pracovní činnosti pro Eurostat, závisí „výlučně na množství jeho práce pro zastupování zaměstnanců stanovené služebním řádem“ a zopakoval argumenty žalobce ohledně porušení „odborových práv“ a článku 24b služebního řádu, který stanoví, že úředníci mají právo sdružovat se a mohou být členy OZO.
24 Ve zprávách ze dne 12. března a 14. května 2007, zaslaných vedoucímu oddělení Eurostatu, pan Frankin, předseda MVZ, jednak osvědčil za leden, únor, březen a duben 2007 přítomnost žalobce jak na odborovém zastupování nebo zastupování stanoveném služebním řádem, tak v Bruselu na služebních cestách v rámci odborového zastupování (služební cesty ve dnech 11. a 30. ledna 2007, 14. února 2007, 2. a 22. března 2007) a jednak se vyjádřil k dobám dovolených a nemoci žalobce; žalobce byl totiž dne 9. ledna 2007 a v době od 19. do 28. února 2007 na dovolené schválené Eurostatem, a během doby od 18. ledna do 26. ledna 2007 v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, kterou Eurostatu nahlásil, dále pak byl od 26. do 30. března 2007 a od 2. do 30. dubna 2007 nejprve hospitalizován a poté v pracovní neschopnosti „schválené“ Eurostatem. V těchto zprávách předseda MVZ dodal, že podle služebního řádu a rámcové dohody jsou činnosti žalobce v rámci zastupování zaměstnanců považovány za činnosti v rámci jeho služby a tedy za jeho přítomnost v zaměstnání u Eurostatu.
25 Jak vyplývá z tabulky s názvem „Évolution du quota“ („čerpání přiděleného penza“), která je zjevně výňatkem ze SysPeru 2 (dále jen „tabulka SysPer2“), bylo z nároku žalobce na dovolenou za kalendářní rok odečteno dne 29. května 2007 patnáct a půl dne dovolené, jakož i dva dny od 20. června, tři dny od 28. června a tři dny od 6. července; tyto odečtené dny dovolené se týkaly čtyř období, a to od 29. ledna 2007 do 23. března 2007, od 15. června 2007 do 20. června 2007, od 21. června 2007 do 28. června 2007 a dále od 29. června 2007 do 6. července 2007.
26 Ve zprávě ze dne 5. července 2007 zaslané vedoucímu oddělení zaměstnanců Eurostatu, předseda MVZ jednak osvědčil za květen a červen 2007 přítomnost žalobce, včetně dnů, kdy pracoval na poloviční pracovní úvazek ze zdravotních důvodů (tedy dvanáct dnů, od 2. do 25. května 2007, a poté osm dnů od 4. do 15. června 2007), jak na odborovém zastupování nebo zastupování stanoveném služebním řádem, tak v Bruselu na služebních cestách v rámci odborového zastupování (služební cesty ve dnech 2., 15. a 16. května 2007 a ve dnech 7., 14. a 28. června 2007), a jednak se vyjádřil k době dovolené schválené Eurostatem v období od 28. května do 1. června 2007. V této zprávě předseda MVZ dodal, že podle služebního řádu a rámcové dohody jsou činnosti žalobce v rámci zastupování zaměstnanců považovány za činnosti v rámci jeho služby, a v důsledku toho za jeho přítomnost v zaměstnání u Eurostatu.
27 Dopisem ze dne 16. července 2007 zaslaným žalobci zamítl jeho vedoucí oddělení žádost o dovolenou v délce 34 dnů – mezi 30. červencem 2007 a 14. září téhož roku, a to z důvodu, že jeho zůstatek dovolené činil pouze osm a půl dne; podle vyjádření vedoucího oddělení žalobce měl administrativní útvar Eurostatu pokaždé, kdy se žalobce neobjevil na pracovišti nebo nepředložil příslušné potvrzení, povinnost zaznamenat jeho nepřítomnost jako neschválenou, jak bylo uvedeno ve sdělení ze dne 16. ledna 2007,.
28 Žalobce reagoval na výše uvedený dopis ze dne 16. července 2007 vyjádřením ze dne 23. července 2007, ve kterém označil rozhodnutí svého vedoucího oddělení za „opakované a přetrvávající psychické obtěžování“.
29 Dopisem ze dne 26. července 2007 vedoucí oddělení žalobce potvrdil své rozhodnutí, kterým zamítl žádost o dovolenou v délce 34 dnů a upřesnil, že nepřítomnost žalobce nebyla schválena předem a uvedl, že jeho zůstatek dovolené nyní činí čtyři a půl dne. Ve stejný den, jak vyplývá z tabulky SysPer2, byly z nároku žalobce na dovolenou za kalendářní rok odečteny 3 a poté 4 dny; tyto odečtené dny dovolené se vztahovaly k obdobím od 9. do 16. července 2007 a od 17. do 26. července 2007.
30 Dopisem ze dne 1. srpna 2007 zaslaným svému vedoucímu oddělení žalobce v první řadě uvedl, že je od 1. do 24. srpna 2007 v pracovní neschopnosti, což ostatně vyplývá z tabulky SysPer2, a zadruhé požádal o dovolenou na období sedmi dnů od 27. srpna do 4. září 2007.
31 Dopisem ze dne 2. srpna 2007 vedoucí oddělení žalobce zamítl jeho žádost o dovolenou z důvodu, že zůstatek jeho nároku na dovolenou činí již jen jeden a půl dne, přesto však uvedl, že je ochoten schválit žádost o dovolenou v délce maximálně 5 dnů. Ve stejný den, jak vyplývá z tabulky SysPer2, byl z nároku žalobce na dovolenou odečten jeden a půl dne; tato odečtená dovolená se týkala období od 27. do 31. července 2007.
32 Ve zprávě ze dne 27. srpna 2007 zaslané vedoucímu oddělení zaměstnanců Eurostatu předseda MVZ jednak osvědčil za červenec 2007 přítomnost žalobce jak na odborovém zastupování nebo zastupování stanoveném služebním řádem, tak v Bruselu na služebních cestách v rámci odborového zastupování (služební cesty ve dnech 12., 18. a 26. července 2007) a jednak se ohledně srpna 2007 vyjádřil k době pracovní neschopnosti za celý tento měsíc, s výjimkou, jak se uvádí ve zprávě, 2. srpna 2007, kdy byl žalobce na služební cestě v Bruselu v rámci odborového zastupování; stejně jako v předchozích potvrzeních, uvedených v bodech 24 a 26 tohoto rozsudku předseda MVZ dodal, že podle služebního řádu a rámcové dohody jsou činnosti žalobce v rámci zastupování zaměstnanců považovány za činnosti v rámci jeho služby, a v důsledku toho za jeho přítomnost v zaměstnání u Eurostatu.
33 Dne 29. srpna 2007 žalobce podal stížnost proti rozhodnutím ze dne 29. května, 20. června, 28. června a 6. července 2007, jakož i proti oběma rozhodnutím ze dne 26. července 2007 a rozhodnutí ze dne 2. srpna 2007, týkajících se odečtení 32 dnů z jeho nároku na dovolenou za rok 2007 (dále jen „napadená rozhodnutí“). Ve své stížnosti se žalobce dovolával jednak porušení článků 57, 59 a 60 služebního řádu, šestého pododstavce článku 1 přílohy II služebního řádu, jakož i čl. 1 odst. 2 rámcové dohody, a překážky „práva odborově se organizovat“, a jednak porušení ochrany legitimního očekávání a pravidla patere legem quam ipse fecisti.
34 Dne 18. prosince 2007 orgán oprávněný ke jmenování výslovně zamítl stížnost žalobce z toho důvodu, že se nemůže dovolávat svého postavení zástupce zaměstnanců s cílem neplnit povinnosti, které musí vykonávat jakožto úředník zařazený na 50 % své pracovní doby do útvaru Eurostatu; navíc jelikož Eurostat přísně dodržel postupy a jelikož konverze neoprávněných nepřítomností na dny dovolené je pouze striktní aplikací především článků 59 a 60 služebního řádu, nejsou podle jeho názoru napadená rozhodnutí stižena žádnou vadou.
Návrhová žádání účastníků řízení a řízení
35 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil rozhodnutí ze dne 29. května, 20. června, 28. června a 6. července 2007, jakož i obě rozhodnutí ze dne 26. července 2007 a rozhodnutí ze dne 2. srpna 2007 týkající se snížení nároků žalobce na dovolenou na rok 2007 o 32 dnů;
– rozhodl o poplatcích, nákladech a odměnách a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
36 Komise navrhuje, aby Soud:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
37 Podle článku 56 jednacího řádu Soud rozhodl o organizačních procesních opatřeních, která byla oznámena účastníkům řízení dopisy ze dne 8. ledna 2009 a ze dne 3. února 2009; účastníci řízení těmto opatřením vyhověli.
38 V rámci odpovědí na organizační procesní opatření žalobce uvedl, aniž by mu v tomto ohledu Komise na jednání odporovala, že v období od 1. srpna 2007 do 6. září 2007 byl ve dnech od 1. do 24. srpna 2007 (viz rovněž bod 32 tohoto rozsudku) a poté od 27. srpna do 6. září 2007 v pracovní neschopnosti; krom toho ohledně období od 10. září do 21. prosince 2007 prohlásil, což ani v tomto případě Komise nerozporovala, že vykonával práci na poloviční úvazek ze zdravotních důvodů a zbytek pracovní doby věnoval výhradně zastupování ve smyslu služebního řádu a odborovému zastupování zaměstnanců, aniž by mu přitom Eurostat, který jej po toto období považoval za přítomného v zaměstnání, odečetl jeden den jeho nároku na dovolenou.
Právní otázky
Argumenty účastníků řízení
39 Na podporu svých návrhů na neplatnost žalobce uplatňuje dva žalobní důvody, z nichž první vychází jednak z porušení článků 57, 59 a 60 služebního řádu, šestého pododstavce článku 1 přílohy II služebního řádu a čl. 1 odst. 2 rámcové dohody a jednak z překážky práva odborově se organizovat, a druhý se týká porušení zásady ochrany legitimního očekávání a pravidla patere legem quam ipse fecisti.
40 Pokud jde o první žalobní důvod, žalobce nejprve odkázal na výše uvedené rozsudky ze dne 17. března 2004, Lebedef v. Komise (T‑175/02) a Lebedef v. Komise (T‑4/03), a uvedl, že jej jeho činnosti v rámci zastupování zaměstnanců zaměstnávají více než sedm a půl hodiny denně, aniž by však bylo možné zřetelně odlišit činnosti v rámci odborového zastupování od činností zastupování stanoveného služebním řádem. Žalobce navíc tvrdí, že dovolávaná porušení jsou o to zjevnější, že Eurostat odmítl omluvit dokonce i nepřítomnost z důvodu služebních cest v rámci odborového zastupování a ptá se po důvodech, proč nebyly považovány za neoprávněné i předchozí nepřítomnosti v lednu 2007. Krom toho žalobce poznamenává, že služební řád nestanoví omezení pro činnosti zastupování zaměstnanců a tvrdí, že jeho případ je tedy případem ad hoc, a že „nelze zevšeobecňovat“.
41 Pokud jde o druhý žalobní důvod, žalobce upozorňuje na podložené naděje, tvrdí, že Eurostat začal strhávat dny z jeho nároku na dovolenou, aniž by jej kdy informoval, že administrativa nebyla ochotna zohlednit osvědčení předsedy MVZ (osvědčení uvedená v bodech 24, 26 a 32 tohoto rozsudku) a domnívá se, že Komise má podle zásady pacta sunt servanda povinnost dodržovat ustanovení článků 57, 59 a 60 služebního řádu, šestý pododstavec článku 1 přílohy II služebního řádu, jakož i čl. 1 odst. 2 rámcové dohody.
42 K prvnímu žalobnímu důvodu Komise uvádí, že neexistuje žádná okolnost, která by žalobce zprostila jeho povinnosti vyžádat si v případě nepřítomnosti předchozí svolení svého bezprostředního nadřízeného nebo jej o nepřítomnosti předem informovat. K tomuto svolení nebo informování přitom v projednávané věci nikdy nedošlo. Navíc se Komise domnívá, že obsah šestého pododstavce článku 1 přílohy II služebního řádu znamená, že kromě svých povinností zástupců zaměstnanců, musí tyto osoby nutně plnit i další část povinností v útvaru svého zařazení, s výjimkou případu dočasného přidělení na plný pracovní úvazek. Krom toho Komise poznamenává, že výše uvedené rozsudky ze dne 17. března 2004, Lebedef v. Komise (T‑175/02) a Lebedef v. Komise (T‑4/03) se omezují na zrušení rozhodnutí týkajících se zamítnutí povýšení, aniž by však stanovily, zda žalobce byl, či nebyl povinen vykonávat svou práci v útvaru, do něhož byl zařazen. Komise dále tvrdí, že v projednávaném případě došlo ke zneužití práva a že rozsudek Soudu ze dne 7. května 2008, Lebedef v. Komise, F‑36/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, potvrzuje, že žalobce sám nemůže během doby svého zařazení do útvaru Eurostatu v žádném případě rozhodovat o svém využití času. Komise nakonec uvádí, že žalobci několikrát sdělila, a to především ve svém sdělení ze dne 16. ledna 2007, ve kterém zopakovala své sdělení ze dne 27. září 2006, jaké jsou jeho povinnosti; zohlednění neoprávněných nepřítomností při odpočtu nároku na dovolenou je tak pouhým striktním uplatněním služebního řádu, zejména pak jeho článků 59 a 60.
43 Co se týče druhého žalobního důvodu, Komise tvrdí, že argument týkající se porušení pravidla patere legem quam ipse fecisti musí být zamítnut vzhledem k tomu, že všechna rozhodná ustanovení byla v projednávaném případě použita správně. Ze stejného důvodu nelze podle ní přijmout tvrzení týkající se údajného porušení zásady legitimního očekávání, a to tím spíše, že žalobce nikdy neobdržel individuální slib a byl naopak upozorněn na „případné následky svého protiprávního jednání“. Komise dále poznamenává, že i když se žalobce dovolává rámcové dohody, zůstává vůči Komisi ve vztahu založeném služebním řádem, který je nesmluvního charakteru, a proto se zásada pacta sunt servanda neuplatní.
44 V replice žalobce tvrdí, že jeho vedoucí oddělení a jeho nadřízení o jeho činnostech věděli. Žalobce rovněž uvádí, že se nedopustil zneužití práva, ale že dochází spíše ke konfliktu „zájmů“ nebo přesněji ke konfliktu závazků a povinností, které má vůči své službě na jedné straně a vůči činnosti zastupování zaměstnanců na straně druhé. Dále má žalobce za to, že ačkoli ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek ze dne 7. května 2008 Lebedef v. Komise, Soud přijal výtky formulované Komisí ohledně chování žalobce, „k takzvaným […] nepřítomnostem se nevyjádřil“.
45 V duplice Komise zejména uvádí, že skutečnost, že vedoucí oddělení žalobce a jeho nadřízení věděli o jeho činnostech v rámci zastupování zaměstnanců, nemůže být vydáváno za předchozí informování o těchto nepřítomnostech, ani za jejich předchozí svolení.
Závěry Soudu
K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z porušení článků 57, 59 a 60 služebního řádu, šestého pododstavce článku 1 přílohy II služebního řádu a čl. 1 odst. 2 rámcové dohody a jednak z překážky práva odborově se organizovat
46 Zastupování zaměstnanců má zásadní význam pro řádné fungování orgánů Společenství, a tudíž pro plnění jejich úkolů.
47 Tento význam uznal zákonodárce služebního řádu tím, že v šestém pododstavci článku 1 přílohy II služebního řádu upravil, že povinnosti vykonávané členy VZ se považují „za součást služeb, které musí ve svém orgánu vykonávat“ a že „výkon těchto povinností jim nesmí být na újmu“. Stejně tak čl. 1 odst. 2 rámcové dohody zejména stanoví, že činnosti v rámci odborového zastupování nemohou být „v jakékoli formě nebo na jakémkoli základě na újmu profesního postavení nebo průběhu služebního postupu dotyčné osoby“.
48 Navíc zkušenost nabytá v rámci orgánů Společenství v oblasti zastupování zaměstnanců umožnila zjistit výhody používaného systému, který je popsán v bodě 11 tohoto rozsudku, z něhož někteří úředníci nebo zaměstnanci věnují 50 % nebo 100 % své pracovní doby těmto zastupitelským funkcím.
49 Přesto není ani možné, ani žádoucí, aby zastupování zaměstnanců bylo zajišťováno pouze dočasně přidělenými úředníky nebo zaměstnanci, bez ohledu na to, zda se jedná o 50 % nebo 100 % jejich pracovní doby. Existuje nepochybný zájem na tom, aby část povinností týkajících se zastupování zaměstnanců pokrývali zaměstnanci, kteří nejsou dočasně přiděleni. Nicméně systém, na který bylo poukázáno v předcházejícím bodě, který konkrétně upravuje dočasné přidělování některých zástupců zaměstnanců, obnáší to, že v případě úředníků nebo zaměstnanců, kteří nebyli dočasně přiděleni, má účast na zastupování zaměstnanců příležitostný charakter, a jelikož se vypočítává na pololetním nebo čtvrtletním základě, zahrnuje relativně omezenou procentní část pracovní doby.
50 Platí, že přesné vymezení „příležitostného“ charakteru účasti na zastupování zaměstnanců, jakož i přesné vymezení procentního podílu času věnovaného této činnosti je z povahy věci nemožné a lze je provést pouze případ od případu. Je nutno nicméně konstatovat, že pokud by bylo připuštěno, aby úředník nebo zaměstnanec, který nebyl dočasně přidělen, věnoval zastupování zaměstnanců téměř nebo dokonce celou svou pracovní dobu, takže by útvaru, k němuž byl přidělen, věnoval pouze malou nebo dokonce žádnou část z pracovní doby, mělo by to za účinek obejití systému zavedeného jednotlivými dohodami uzavřenými mezi Komisí a OZO (viz body 8, 9 a 10 tohoto rozsudku) a mohlo by tím být podle okolností projednávaného případu založeno zneužití práva, které může soud Společenství považovat za nezbytné sankcionovat (viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. května 2007, Citymo v. Komise, T‑271/04, Sb. rozh. s. II‑1375, body 100 a následující; konkrétněji v oblasti veřejné správy, rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 1997, Angelini v. Komise, T‑222/95, RecFP s. I‑A-491 a II‑1277, body 35 a 36, a Costantini v. Komise, T‑57/96, RecFP s. I‑A-495 a II‑1293, body 28 a 29; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 12. června 2001, Gogos v. Komise, T‑95/98 DEP, RecFP s. I‑A-123 a II‑571, bod 24).
51 K vyřešení sporu, který byl Soudu předložen, není každopádně nutné, aby se tento vyslovoval k přesným limitům, které musí dodržovat zástupci zaměstnanců při výkonu svých činností v rámci zastupování, pokud nebyli dočasně přiděleni, anebo byli dočasně přiděleni na 50 % pracovní doby. Není ani třeba, aby se Soud vyslovoval k otázce, zda se žalobce případně dopustil zneužití práva, ani aby za účelem konstatování jeho existence posuzoval chování orgánu, především pak stabilitu a soustavnost jeho výkladu a uplatňování příslušných pravidel služebního řádu, jakož i jednoznačnost a soudržnost jeho přístupu vůči žalobci, což jsou okolnosti, které by v případě jejich absence mohly přispět k takovému zneužití.
52 Je totiž nutno konstatovat, že v průběhu roku 2007 nevěnoval žalobce ani část pracovní doby svému útvaru, do něhož byl zařazen. Během doby, které se týkají napadená rozhodnutí, tedy doby od 29. ledna 2007 do 23. března 2007 a od 15. června 2007 do 31. července 2007 věnoval – jak uvádí ve své žalobě – 60 % své pracovní doby odborovému zastupování, pro které byl dočasně přidělen z 50 %, a zbývající čas pro zastupování podle služebního řádu. Krom toho z odpovědí žalobce na organizační procesní opatření vyplývá, že po zbytek roku 2007, který však není dotčený napadenými rozhodnutími, byl buď v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, nebo vykonával práci na poloviční úvazek ze zdravotních důvodů, přičemž jeho pracovní doba byla v jeho rámci „věnována výlučně odborovému zastupování zaměstnanců a zastupování zaměstnanců podle služebního řádu“ (za toto posledně uvedené období nebyl z jeho nároku na dovolenou odečten žádný den).
53 Přitom žádnou z těchto nepřítomností, jež administrativní útvar Eurostatu nejprve považoval za neoprávněné, které byly následně odečteny z nároku žalobce na dovolenou v délce pracovní doby, po kterou měl vykonávat práci pro útvar svého zařazení, tedy ve výši 50 %, a které nakonec vedly k vydání napadených rozhodnutí, žalobcův bezprostředně nadřízený v rámci Eurostatu, tedy jeho vedoucí oddělení, předem neschválil ani o nich nebyl žalobcem předem informován.
54 Žalobce tedy nejednal v souladu s článkem 60 služebního řádu, který vyžaduje, aby bezprostřední nadřízený dotyčného úředníka předem schválil každou nepřítomnost, kromě případu nemoci nebo úrazu, a nepřistoupil ani na to, což Komise byla, jak naznačila na jednání, ochotna akceptovat, že by předem informoval svého vedoucího oddělení, tj. na způsob informování upravený v čl. 6 odst. 1 rozhodnutí Komise K(2005) 2665 ze dne 15. července 2005 o zlepšení sociálního dialogu v rámci tohoto orgánu, jež je rozhodnutím citovaným v poznámce vedoucího oddělení B.5 „Sociální dialog, rozšiřování a vztahy s vnitrostátními veřejnými administrativními orgány“ GŘ pro personál a administrativu ze dne 4. ledna 2007, zaslaným vedoucímu oddělení zaměstnanců Eurostatu a připojeným k odpovědím Komise na organizační procesní opatření (jehož článek uvádí, že členové smíšených komisí a výborů, mezi nimi zástupci zaměstnanců, musí oznamovat předem svému bezprostřednímu nadřízenému veškerou nepřítomnost při účasti na pracích některé z komisí nebo výborů).
55 Krom toho a s ohledem na výše uvedené nemohla osvědčení ex post předsedy MVZ ze dne 12. března, 14. května, 5. července a 27. srpna 2007 zaslaná vedoucímu oddělení zaměstnanců Eurostatu umožnit zpětné schválení neoprávněných nepřítomností žalobce, jelikož k takovému schválení může podle článku 60 služebního řádu dojít pouze v případě nemoci nebo úrazu; každopádně i u osvědčení ex post musí mít příslušný administrativní útvar možnost zachovat si určité právo kontroly a posoudit opodstatněnost následného omluvení nepřítomnosti považované za neoprávněnou.
56 Je pravda, že k odůvodnění skutečnosti, že nepožádal o předchozí svolení svého vedoucího oddělení nebo že jej předem neinformoval, uplatňoval žalobce praktické obtíže a důvěrnost spojenou s činnostmi zastupování zaměstnanců.
57 Soud nicméně uvádí, že Komise sdělila, aniž by jí v tomto ohledu žalobce odporoval, že se ostatním úředníkům nebo zaměstnancům Komise daří sladit plnění povinností v rámci útvaru svého zařazení s plněním povinností v rámci zastupování zaměstnanců, a to v souladu s článkem 60 služebního řádu. Navíc, ačkoli je možné připustit, že za jistých okolností mohou praktické obtíže nebo požadavky důvěrnosti bránit zástupcům zaměstnanců dodržovat povinnost předchozího svolení od vedoucího oddělení (nebo přinejmenším a ve smyslu uvedeném v bodě 54 tohoto rozsudku, povinnost jeho předchozího informování), je nutno připomenout, že si žalobce v projednávaném případě nikdy od svého vedoucího oddělení předchozí svolení ohledně svých nepřítomností nevyžádal (nebo jej o nich přinejmenším předem neinformoval). Krom toho žalobce neodkázal, a to ani na jednání, na žádný konkrétní případ, kdy mu praktické obtíže nebo požadavky důvěrnosti bránily v dodržování výše uvedené povinnosti; pokud jde konkrétně o otázku důvěrnosti, pak, ponecháme-li stranou, že četné informace týkající se činností zastupování zaměstnanců nejsou důvěrné, zejména místa, doby a účastníci oficiálních schůzek, a že se povinnost zachování důvěrnosti týká pouze části těchto činností, je třeba mít za to, že i když půjde o důvěrné údaje, je stále možné, aby zástupce zaměstnanců poskytl svému bezprostřednímu nadřízenému obecné informace, které nejsou důvěrného charakteru, jako je například přibližná délka trvání schůzky. V důsledku toho argumentace žalobce založená na existenci praktických obtíží nebo požadavků důvěrnosti při výkonu jeho činností zástupce zaměstnanců, které ostatně nebyly nijak zdokladovány, nemohla žalobce v žádném případě zcela zprostit jeho povinnosti požádat svého vedoucího oddělení o předchozí svolení (nebo přinejmenším a ve smyslu uvedeném v bodě 54 tohoto rozsudku jej předem informovat).
58 Žalobcovo chování nemůže být odůvodněno ani skutečností, že administrativní útvar Eurostatu, a tedy i vedoucí oddělení žalobce, věděli o jeho činnostech zastupování zaměstnanců mimo pracovní dobu věnovanou odborové činnosti. Obecné a povrchní informace, tak jako je tomu v projednávaném případě, o činnostech úředníka v rámci zastupování zaměstnanců, které má útvar, do něhož je zařazen, nemohou být považována za předchozí informování ve smyslu uvedeném v bodě 54 tohoto rozsudku, ani a fortiori za předchozí svolení ze strany bezprostředního nadřízeného.
59 Krom toho, i když žalobce v dopise ze dne 3. listopadu 2006 zaslaném svému vedoucímu oddělení navrhl provedení kontroly svých nepřítomností „zástupci zaměstnanců“, nemůže být tato kontrola v takovém případě, jako je projednávaný případ, vhodná. Je totiž nesporné, že žalobce spadá pod dvě hierarchické struktury, z nichž první se týká zastoupení zaměstnanců v rámci jeho činností odborového zastupování a druhou je činnost v Eurostatu v útvaru jeho zařazení; i když jsou zástupci zaměstnanců příslušní k provedení kontroly nepřítomností žalobce v rámci jeho dočasného přidělení k výkonu odborové činnosti, není tomu tak u nepřítomností, které se týkají pracovní doby, kterou musí věnovat útvaru svého zařazení, k nimž je příslušný pouze Eurostat.
60 Ke zpochybnění názoru Soudu nemůže vést ani skutečnost, že, jak uvedl žalobce na jednání (i za předpokladu, že by tomu tak bylo), většina zástupců zaměstnanců, kteří nebyli dočasně přiděleni, se angažuje v zastupování zaměstnanců jen v malé míře, zatímco ostatní osoby, k nimž patří žalobce, vykonávají významné a nezbytné úkoly pro přípravu a řádný průběh schůzek VZ ani to, že nepřítomnosti žalobce nespadají do oblasti soukromé sféry, ale do výkonu činností zastupování zaměstnanců.
61 Z výše uvedených závěrů vyplývá, že odpočet dní dovolené žalobce provedený v projednávaném případě administrativním útvarem Eurostatu neporušuje článek 60 služebního řádu.
62 Stejně je tomu v případě ostatních ustanovení, kterých se žalobce dovolává na podporu svého prvního žalobního důvodu, jakož i překážky práva odborově se organizovat. Tak je tomu zejména v případě údajného porušení článku 57 služebního řádu, uplatňovaného žalobcem, neboť tento článek upravuje pouze nárok úředníků na dovolenou, což je nárok, který v projednávaném případě nebyl žalobci upřen. Pokud jde o článek 59 služebního řádu, tento se týká úředníků, kteří nemohou vykonávat své služební povinnosti v důsledku nemoci nebo úrazu, zatímco v projednávaném případě se sporná otázka odpočtu nároku na dovolenou takových případů netýká. Žalobce každopádně nepředkládá žádné samostatné argumenty k údajnému porušení těchto dvou posledních článků. Krom toho ani z postavení povinností členů VZ na roveň se služebními povinnostmi, které musejí zajišťovat v rámci svého orgánu (jak je uvedeno v šestém pododstavci článku 1 přílohy II služebního řádu), ani ze zákazu uloženého orgánům způsobit jakoukoli újmu zástupcům zaměstnanců (jak je uvedeno v šestém pododstavci článku 1 přílohy II služebního řádu a v čl. 1 odst. 2 rámcové dohody) a ani ze samotného konceptu svobody odborově se organizovat, uplatňovaného žalobcem, nelze vyvodit obecný nárok zástupců zaměstnanců vzdálit se ze svého místa výkonu práce v rámci útvaru jejich zařazení bez předchozího svolení jejich bezprostředního nadřízeného (ani bez přinejmenším jeho předchozího informování ve smyslu uvedeném v článku 54 tohoto rozsudku) a nevěnovat žádnou část z pracovní doby útvaru, do něhož jsou zařazeni; to platí tím spíše, když tyto nepřítomnosti pokrývají podstatnou část pracovní doby, nebo dokonce veškerou pracovní dobu, a když není tvrzeno a tím méně ani prokázáno, že administrativní útvar odmítl přiznat dotyčnému úředníkovi výhody, které jsou nutné k výkonu povinností spojených se zastupováním.
63 Závěry, ke kterým dospívá Soud v bodech 61 a 62 tohoto rozsudku, platí rovněž pro dny dovolené, které byly odečteny za služební cesty, jež žalobce uskutečnil v roce 2007 v Bruselu v rámci odborového zastupování, a to ve dnech 30. ledna, 14. února, 2. a 22. března, 28. června, jakož i 12., 18. a 26. července. I u nepřítomností souvisejících s těmito služebními cestami měl žalobce povinnost požádat svého vedoucího oddělení o předchozí svolení (nebo přinejmenším a ve smyslu uvedeném v bodě 54 tohoto rozsudku, měl tohoto vedoucího předem informovat); a to tím spíše, že se, pokud šlo o plánované oficiální schůzky, nemohou vyskytovat problémy toho druhu, na které je poukazováno v bodě 57 tohoto rozsudku, jimiž jsou praktické obtíže nebo povinnost zachování důvěrnosti.
64 Krom toho, i kdyby bylo u každé služební cesty, kterou uskutečnil v Bruselu v rámci odborového zastupování, odůvodněno, že jí žalobce věnuje celý pracovní den a v důsledku toho, jelikož byl dočasně přidělen pouze na 50 % pracovní doby pro odborovou činnost, překročí pracovní dobu, kterou je oprávněn těmto činnostem věnovat, měl by žalobce nicméně kompenzovat tuto situaci tím, že za každý den služební cesty uskutečněné v Bruselu, odpracuje ve svém oddělení, do něhož byl zařazen v rámci Eurostatu, jeden celý den. V každém případě se jedná pouze o část žalobního důvodu týkající se odpočtu čtyř dnů dovolené z důvodu osmi dnů služební cesty uskutečněné v Bruselu pro účely odborového zastupování. Během doby dotčené napadenými rozhodnutími přitom Eurostat neprovedl odpočet dnů dovolené za dny, během nichž žalobce pracoval na poloviční pracovní úvazek ze zdravotních důvodů a nevěnoval proto ani část své pracovní doby útvaru svého zařazení. Administrativní útvar Eurostatu totiž akceptoval, že žalobce během těchto dnů (viz bod 26 tohoto rozsudku) věnoval zbývajících 50 % své pracovní doby zastupování zaměstnanců, i když, jak Komise uvedla v odpovědích na organizační procesní opatření, mohl Eurostat odečíst z tohoto titulu dny z nároku žalobce na dovolenou (za počet dnů převyšující počet odečtený za dny, kdy byl na služební cestě v Bruselu) a považoval se navíc za oprávněného tak učinit „pokud by Soud nepřijal argumenty [Komise]“. Stejně tak vyplývá z odpovědí žalobce na organizační procesní opatření, že za období (které není dotčené napadenými rozhodnutími), během něhož pracoval na poloviční pracovní úvazek ze zdravotních důvodů, tedy od 10. září do 21. prosince 2007, neodečetl Eurostat žádný den z jeho nároku na dovolenou, a to když věnoval zbývající část své pracovní doby výlučně na zastupování podle služebního řádu a odborové zastupování zaměstnanců.
65 Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání a zásady patere legem quam ipse fecisti
66 Podle ustálené judikatury se právo domáhat se ochrany legitimního očekávání vztahuje na každého jednotlivce, který se může dovolávat konkrétních, nepodmíněných a shodujících se ujištění administrativy (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 27. února 1996, Galtieri v. Parlament, T‑235/94, RecFP s. I‑A-43 a II‑129, body 63 a 65, jakož i ze dne 16. března 2005, Ricci v. Komise, T‑329/03, Sb. VS s. I‑A-69 a II‑315, bod 79; rozsudky Soudu ze dne 21. února 2008, Skoulidi v. Komise, F‑4/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 79, a ze dne 4. listopadu 2008, Van Beers v. Komise, F‑126/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 70).
67 I za předpokladu, že by nečinnost Eurostatu během let 2005 a 2006, pokud jde o přetrvávající nepřítomnosti žalobce v útvaru, do něhož byl zařazen, byla v projednávaném případě ve smyslu výše uvedené judikatury uznána za „konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění“ administrativy, která tolerovala jednak to, že dotyčný úředník uskutečňuje své činnosti zastupování zaměstnanců, aniž by vykonával jakoukoli práci v útvaru, do něhož byl zařazen, a jednak to, že se zprostil své povinnosti získat předchozí svolení od svého vedoucího oddělení (nebo jej alespoň předem informovat ve smyslu uvedeném v bodě 54 tohoto rozsudku), platí takové konstatování v každém případě pouze do doby, kdy bylo žalobci zasláno sdělení ze dne 27. září 2006 nebo nejpozději sdělení ze dne 16. ledna 2007. V těchto sděleních jej totiž jeho vedoucí oddělení požádal, aby se v útvaru svého zařazení od nynějška vyskytoval na 50 % své pracovní doby a vykonával s ní související úkoly, uvedl, že celková nepřítomnost v útvaru jeho zařazení není v případě, že nebyl formálně dočasně přidělen, v souladu se služebním řádem, a je tedy neoprávněná, a dále jej požádal, aby mu předem oznamoval každou nepřítomnost, aby tak mohlo dojít k udělení předchozího svolení; navíc ve sdělení ze dne 27. září 2006 vedoucí oddělení žalobce prohlásil, že obsahem tohoto sdělení „nejsou dotčeny případné následky plynoucí z nepřítomnosti na pracovišti a z absence výkonu prací v době počínající datem [zařazení] do oddělení E.5“.
68 Od přijetí těchto sdělení a poté, tedy během období dotčeného napadenými rozhodnutími se tak žalobce nemohl dovolávat žádného ujištění, které by mu poskytla administrativa Eurostatu, a tím méně legitimního očekávání ve smyslu judikatury citované v bodě 66 tohoto rozsudku nebo práva na zachování situace, která existovala během let 2005 a 2006.
69 Krom toho je z prostudování spisu zjevné, že i když výklad a uplatňování rozhodných pravidel služebního řádu Eurostatem nebyly v projednávaném případě stabilní a soustavné, a že přístup, který zaujala administrativa ve vztahu k dotyčnému úředníkovi, nebyl vždy jednoznačný a soudržný, nemění to nic na tom, že Eurostat jednal s náležitou péčí, když výše uvedenými sděleními ze dne 27. září 2006 a 16. ledna 2007 upozornil žalobce na jeho povinnosti vyskytovat se od uvedeného okamžiku ve svém útvaru v Eurostatu, na neoprávněnost jeho nepřítomností z hlediska služebního řádu a na nezbytnost předchozího oznamování a schvalování jeho nepřítomností.
70 Pokud jde o části žalobního důvodu související s povinností Komise dodržovat podle zásady pacta sunt servanda ustanovení článků 57, 59 a 60 služebního řádu, šestého pododstavce čl. 1 přílohy II služebního řádu, jakož i čl. 1 odst. 2 rámcové dohody, je třeba konstatovat, kromě skutečnosti, že, pokud jde o povinnost Komise dodržovat tato ustanovení, je pracovní vztah žalobce a administrativy založen služebním řádem a nesmluvního charakteru, i to, že tato část musí být rovněž zamítnuta s ohledem na závěry uvedené v rámci prvního žalobního důvodu.
71 V důsledku toho musí být žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání a pravidla patere legem quam ipse fecisti zamítnut jako neopodstatněný.
K nákladům řízení
72 Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly hlavy druhé uvedeného nařízení se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
73 V projednávaném případě je účastníkem řízení, který neměl úspěch ve věci, žalobce. Jelikož nejsou splněny skutečnosti odůvodňující použití čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je třeba mu uložit náhradu všech nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Giorgio Lebedef ponese veškeré náklady řízení.
Gervasoni | Kreppel | Tagaras |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2009.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
W. Hakenberg | | S. Gervasoni |
Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora http://curia.europa.eu.