USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(první senát)
3. února 2009
Věc F-40/08
Daniela Paula Carvalhal Garcia
v.
Rada Evropské unie
„Veřejná služba – Bývalí úředníci – Odměna – Příspěvek na vzdělání – Zamítnutí přiznání – Opožděná žaloba – Zjevná nepřípustnost“
Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se Carvalhal Garcia domáhá zejména zrušení rozhodnutí náměstka generálního tajemníka Rady ze dne 16. listopadu 2007, kterým byla zamítnuta její stížnost proti rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto udělení příspěvku na vzdělání její dcery.
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná. Žalobkyně ponese náklady řízení.
Shrnutí
Řízení – Rozhodnutí přijaté usnesením s odůvodněním – Podmínky – Zjevně nepřípustná nebo zjevně zcela neopodstatněná žaloba z právního hlediska – Předchozí opožděná správní stížnost
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 76; služební řád úředníků, články 90 a 91)
V případě zjevně nepřípustné žaloby se možnost, stanovená článkem 76 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, rozhodnout, bez pokračování v řízení, prostřednictvím usnesení s odůvodněním, použije nejen na případy, ve kterých je porušení pravidel v oblasti přípustnosti natolik zjevné a očividné, že na podporu přípustnosti nelze uplatnit žádný vážný argument, ale rovněž na případy, ve kterých soudní kolegium poté, co se seznámilo se spisem, pokládá tuto otázku za dostatečně objasněnou z hlediska písemností ve spise a je zcela přesvědčeno o nepřípustnosti žaloby, zejména z důvodu, že žaloba nesplňuje požadavky zakotvené ustálenou judikaturou, a navíc se domnívá, že jednání by nemohlo přinést v tomto ohledu žádný nový poznatek. Za takového předpokladu nejenže zamítnutí žaloby prostřednictvím usnesení s odůvodněním přispívá k hospodárnosti řízení, ale rovněž šetří náklady, které by účastníci řízení museli vynaložit.
Tak je tomu tehdy, když úředník v rozporu s ustálenou judikaturu, podle které je přípustnost žaloby podmíněna řádným postupem, pokud jde zejména o lhůty, předchozího správního řízení podle článku 90 a 91 služebního řádu, přičemž toto pravidlo má kogentní povahu, jelikož lhůty jsou závazné jak pro strany řízení, tak pro soud, podá jednoduchou žádost, a nikoli stížnost, proti aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení nebo podá stížnost ve stanovených lhůtách proti čistě potvrzujícímu aktu nebo opožděně podá žalobu v návaznosti na zamítnutí jeho stížnosti.
Omluvitelný omyl, který představuje případnou výjimku či odchylku od těchto lhůt, musí být vykládán restriktivně a vztahuje se pouze na výjimečné okolnosti, za kterých zejména dotčený orgán jednal tak, že lze připustit, že jednotlivec v dobré víře, jenž prokázal veškerou řádnou péči požadovanou od běžně informovaného subjektu, mohl být zmaten. Tak tomu není v případě, kdy správa zašle autorovi stížnosti elektronickou zprávu, v níž jasně poukáže na jeho povinnost použít platná, byť striktní, pravidla a informuje jej, že nechá opětovně posoudit jeho případ odborníky, aniž by dotčeného odrazovala od toho, aby použil dostupné právní prostředky za účelem zpochybnění rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení nebo zamítavého rozhodnutí, nebo jej zmátla, pokud jde o lhůty, které platí pro podání těchto prostředků nebo mu naznačila, že tyto lhůty by mohly být prodlouženy.
Pouhá skutečnost, že žalobce provedl vlastní výklad průběhu skutečností a právní povahy přijatých aktů a zaslaných elektronických zpráv, neumožňuje odhalit implicitní uplatnění omluvitelného omylu, jinak by Soud musel přezkoumávat existenci takového omylu téměř v každé věci, kdy vzniká otázka přípustnosti a v níž výklad žalobce není přijat.
(viz body 13, 14, 16 až 21 a 23 až 25)
Odkazy:
Soudní dvůr: 12. července 1984, Moussis v. Komise, 227/83, Recueil, s. 3133, bod 12; 29. června 2000, Politi v. Fondation européenne pour la formation, C‑154/99 P, Recueil, s. I-5019, bod 15
Soud prvního stupně: 11. května 1992, Whitehead v. Komise, T-34/91, Recueil, s. II‑1723, bod 18; 15. února 1995, Moat v. Komise, T-112/94, Recueil FP, s. I A 37 a II 135, bod 20; 24. dubna 1996, A v. Parlament, T-6/94, Recueil FP, s. I‑A‑191 a II‑555, body 52 až 54; 30. března 2001, Tavares v. Komise, T- 312/00, Recueil FP, s. I‑A‑75 a II‑367, bod 23; 10. dubna 2003, Robert v. Parlament, T-186/01, Recueil FP, s. I‑A‑131 a II‑631, body 52, 53, 54 a uvedená judikatura, body 55 a 56; 17. května 2006, Lavagnoli v. Komise, T- 95/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑121 a II‑A‑2‑569, bod 41
Soud pro veřejnou službu: 27. března 2007, Manté v. Rada, F‑87/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 16 a 18