Language of document : ECLI:EU:C:2020:18

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

GIOVANNIHO PITRUZZELLY

přednesené dne 21. ledna 2020(1)

Věc C746/18

H. K.

proti

Prokuratuur

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Zpracování osobních údajů v odvětví elektronických komunikací – Důvěrnost komunikace – Poskytovatelé služeb elektronických komunikací – Plošné a nerozlišující uchovávání provozních a lokalizačních údajů – Trestní vyšetřování – Přístup vyšetřovacích orgánů k údajům uchovávaným po dobu od jednoho dne do jednoho roku – Povolení udělené státním zastupitelstvím – Použití údajů jako důkazů v rámci trestního řízení – Směrnice 2002/58/ES – Článek 1 odst. 3, článek 3 a čl. 15 odst. 1 – Listina základních práv Evropské unie – Články 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1“






I.      Úvod

1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích)(2), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009(3), s ohledem na články 7, 8 a 11, jakož i na čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie(4).

2.        Tato žádost byla podána v rámci trestního řízení zahájeného proti H. K. z důvodu, že se posledně uvedená dopustila několika krádeží, použila platební kartu jiné osoby a dopustila se násilných činů vůči účastníkovi soudního řízení.

3.        Protokoly, na kterých je založeno konstatování těchto protiprávních jednáních byly vyhotoveny zejména na základě osobních údajů získaných v rámci poskytování služeb elektronických komunikací. Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko) vyjadřuje pochybnosti o slučitelnosti podmínek, za kterých mají vyšetřovací orgány přístup k těmto údajům, s unijním právem.

4.        Tyto pochybnosti se zaprvé týkají otázky, zda délka období, pro které měly vyšetřovací orgány přístup k údajům, představuje kritérium umožňující posoudit závažnost zásahu do základních práv dotčených osob, který tento přístup představuje.

5.        Zadruhé klade předkládající soud otázku, zda Prokuratuur (státní zastupitelství, Estonsko) představuje s ohledem na různé úkoly, které jsou mu svěřeny estonskou právní úpravou, „nezávislý“ správní orgán ve smyslu rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson a další(5).

II.    Právní rámec

A.      Směrnice 2002/58

6.        Na základě čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 se tato směrnice „nevztahuje na činnosti, které nespadají do oblasti působnosti Smlouvy o založení Evropského společenství, jako činnosti uvedené v hlavách V a VI Smlouvy o Evropské unii, a v žádném případě na činnosti týkající se veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti státu (včetně hospodářské prosperity státu, pokud jsou tyto činnosti spojeny s otázkami bezpečnosti státu) a na činnosti státu v oblasti trestního práva“.

7.        Mimoto čl. 15 odst. 1 této směrnice stanoví, že „[č]lenské státy mohou přijmout legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v článku 5, článku 6, čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 4 a článku 9 této směrnice, pokud toto omezení představuje v demokratické společnosti nezbytné, vhodné a přiměřené opatření pro zajištění národní bezpečnosti (tj. bezpečnosti státu), obrany, veřejné bezpečnosti a pro prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů nebo neoprávněného použití elektronického komunikačního systému, jak je uvedeno v čl. 13 odst. 1 směrnice 95/46/ES[(6)]. Za tímto účelem mohou členské státy mimo jiné přijmout legislativní opatření umožňující uchovávání údajů po omezenou dobu na základě důvodů uvedených v tomto odstavci. Veškerá opatření uvedená v tomto odstavci musí být v souladu s obecnými zásadami práva [Unie], včetně zásad uvedených v čl. 6 odst. 1 a 2 Smlouvy o Evropské unii“.

B.      Estonské právo

1.      Zákon o elektronických komunikacích

8.        Elektroonilise side seadus (zákon o elektronických komunikacích)(7) ze dne 8. prosince 2004, ve znění použitelném na spor v původním řízení, v § 1111, nadepsaném „Povinnost uchovávání údajů“, stanoví:

„[…]

(2)      Poskytovatelé telefonních a mobilních telefonních služeb, jakož i služeb pevných telefonních sítí a mobilních telefonních sítí jsou povinni uchovávat následující údaje:

1)      telefonní číslo volajícího, jakož i jméno a adresu účastníka;

2)      telefonní číslo volaného, jakož i jméno a adresu účastníka;

3)      při použití doplňkové služby jako je přeložení nebo přesměrování, zvolené telefonní číslo, jakož i jméno a adresu účastníka;

4)      datum a čas začátku a konce hovoru;

5)      využitá pevná telefonní služba nebo mobilní telefonní služba;

6)      mezinárodní identifikace mobilního účastníka (International Mobile Subscriber Identity – IMSI) volajícího a volaného;

7)      mezinárodní identifikace mobilního zařízení (International Mobile Equipment Identity – IMEI) volajícího a volaného;

8)      označení buňky na začátku komunikace;

9)      údaje určující zeměpisnou polohu buněk odkazem na označení místa (ID buňka) během doby, po kterou se údaje uchovávají;

10)      v případě předplacených anonymních mobilních telefonních služeb datum a čas počáteční aktivace služby a označení místa (označení buňky), z něhož byla aktivace služby provedena;

[…]

(4)      Údaje uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto paragrafu jsou uchovávány po dobu jednoho roku ode dne komunikace, pokud byly tyto údaje vytvořeny nebo zpracovány během poskytování služby komunikací […]

[…]

(11)      Údaje uvedené v odst. 2 a 3 tohoto paragrafu budou předány:

1)      podle kriminaalmenetluse seadustik [trestního řádu(8)] vyšetřovacímu orgánu, instituci pověřené k přijetí opatření dozoru, státnímu zastupitelství, soudu;

[…]“

2.      Trestní řád

9.        Ustanovení § 17 trestního řádu, ve znění použitelném na spor v původním řízení, nadepsané „Účastníci soudního řízení“, v odstavci 1 stanoví:

„Účastníky řízení jsou: státní zastupitelství […]“

10.      Podle § 30 trestního řádu, nadepsaného „Státní zastupitelství v trestním řízení“:

„(1)      Státní zastupitelství vede vyšetřování, jehož zákonnost a účinnost zaručuje, a zastupuje veřejnou obžalobu před soudem.

(2)      Pravomoci státního zastupitelství v trestním řízení jsou vykonávány jménem státního zastupitelství státním zástupcem, který jedná nezávisle a je vázán pouze zákonem.“

11.      Ustanovení § 901 trestního řádu, nadepsané „Vyžádání údajů od telekomunikačních podniků poskytujících komunikační služby“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:

„(2)      Vyšetřovací orgán si může v rámci vyšetřování s povolením státního zastupitelství nebo v soudním řízení s povolením soudu vyžádat od poskytovatele služeb elektronických komunikací údaje, jejichž výčet je obsažen v § 1111 odst. 2 a 3 zákona o elektronických komunikacích, které nejsou uvedeny v odstavci 1 tohoto paragrafu. V tomto povolení k vyžádání je uvedeno období, pro které je vyžádání údajů povoleno, s uvedením přesných dat.

(3)      Podle tohoto paragrafu lze vyžádat údaje pouze v případě, že je to zcela nezbytné k dosažení cíle trestního řízení.“

12.      Ustanovení § 211 trestního řádu, nadepsané „Cíl vyšetřování“, zní následovně:

„(1)      Cílem vyšetřování je shromáždit důkazy a naplnit ostatní předpoklady soudního řízení.

(2)      V rámci vyšetřování objasňují vyšetřovací orgán a státní zastupitelství okolnosti, které jsou jak ve prospěch, tak k tíži obviněného nebo obžalovaného.“

3.      Zákon o státním zastupitelství

13.      Prokuratuuriseadus (zákon o státním zastupitelství)(9) ze dne 22. dubna 1998, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví v § 1, nadepsaném „Státní zastupitelství“:

„(1)      Státní zastupitelství je orgán, který je z hlediska kompetencí podřízený Justiitsministeeriumi [ministerstvo spravedlnosti, Estonsko], jenž se podílí na plánování opatření dozoru nezbytného pro boj proti trestné činnosti a při jejím odhalování, vede vyšetřování, jehož zákonnost a účinnost zaručuje, zastupuje veřejnou obžalobu před soudem a vykonává jiné úlohy svěřené mu zákonem.

(11)      Státní zastupitelství je při plnění svých zákonných povinností nezávislé a jedná podle tohoto zákona, jiných zákonů a na základě právních aktů přijatých na jejich základě.

[…]“

14.      Ustanovení § 2 zákona o státním zastupitelství, nadepsané „státní zástupce“, v odstavci 2 stanoví:

„Státní zástupce je při plnění svých úkolů nezávislý a jedná výlučně podle zákona a svého přesvědčení.“

III. Skutkové okolnosti, původní řízení a předběžné otázky

15.      Rozhodnutím ze dne 6. dubna 2017 byla H. K. odsouzena Viru Maakohus (soud prvního stupně ve Viru, Estonsko) k odnětí svobody v délce dvou let za to, že se v období od 4. srpna 2015 do 1. února 2016 dopustila 8 krádeží potravin a jiných hmotných věcí v hodnotě od 3 do 40 eur, jakož i peněžitých částek ve výších mezi 5,20 a 2 100 eur, za to, že použila bankovní kartu jiné osoby k výběru hotovosti z bankomatu, čímž způsobila této osobě škodu ve výši 3 941,82 eura, a za to, že se dopustila násilí vůči účastníku soudního řízení(10).

16.      Viru Maakohus (soud prvního stupně ve Viru) při svém rozhodování o odsouzení H. K. za tyto trestné činy vycházel vedle jiných důkazů z protokolů, které byly vyhotoveny na základě údajů, které se týkaly elektronické komunikace, uvedených v § 1111 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, a které vyšetřovací orgán shromáždil od poskytovatele telekomunikačních služeb během vyšetřování poté, co získal na základě § 901 odst. 2 trestního řádu povolení od státního zástupce Viru Ringkonnaprokuratuur (Krajské státní zastupitelství ve Viru, Estonsko).

17.      Státní zástupce Krajského státního zastupitelství ve Viru udělil vyšetřovacímu orgánu dne 2. listopadu 2015 povolení vyžádat si od telekomunikačního podniku údaje podle § 1111 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, aby bylo prostřednictvím dvou účastnických čísel mobilního telefonu H. K. možné zjistit přenos telefonních hovorů a zpráv, jejich délku trvání, způsob přenosu, osobní údaje a místo volajícího, resp. odesílatele zpráv a volaného resp. příjemce zpráv dne 21. září 2015.

18.      Ohledně údajů získaných od telekomunikačního podniku na základě tohoto povolení vyhotovil vyšetřovací orgán dne 4. listopadu 2015 protokol, ve kterém byly uvedeny vysílací stožáry, v jejichž dosahu bylo dne 21. září 2015 po 19.00 hod. použito účastnické telefonní číslo používané H. K. Státní zástupce chtěl prostřednictvím tohoto protokolu společně s dalšími důkazy před soudem prokázat, že H. K. spáchala krádež, k níž došlo dne 21. září 2015.

19.      Dne 25. února 2016 udělil státní zástupce Krajského státního zastupitelství ve Viru povolení vyšetřovacímu orgánu vyžádat si pro účely vyšetřování trestného činu podle § 303 odst. 1 Karistusseadustik (trestní zákon)(11) od telekomunikačního podniku údaje uvedené v § 1111 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích k sedmi účastnickým číslům používaným H. K. v období od 1. března 2015 do 19. února 2016.

20.      Ohledně údajů získaných na základě tohoto povolení od telekomunikačního podniku vyhotovil vyšetřovací orgán dne 15. března 2016 protokol, v němž jsou uvedeny dny, ve kterých H. K. volala spoluobžalovaným a přijala hovory od spoluobžalovaných, jakož i dny, kdy jim zaslala nebo od spoluobžalovaných přijala zprávy. Státní zástupce chtěl prostřednictvím tohoto protokolu společně s dalšími důkazy soudu dokázat, že H. K. spoluobžalovaným od jara 2015 opakovaně telefonicky vyhrožovala.

21.      Ohledně údajů rovněž získaných na základě tohoto povolení od telekomunikačního podniku vyhotovil vyšetřovací orgán dne 20. dubna a 6. května 2016 protokoly. V protokolech jsou zaznamenány základnové stanice, v jejichž dosahu byly dne 4., 27. a 31. srpna 2015, jakož i ve dnech 1. až 3. září 2015 uskutečněny hovory z šesti účastnických čísel používaných H. K. nebo na tato čísla. Státní zástupce chtěl prostřednictvím těchto protokolů společně s dalšími důkazy soudu dokázat, že H. K. spáchala 6 krádeží, k nimž došlo v uvedených dnech.

22.      Dne 20. dubna 2016 vyhotovil vyšetřovací orgán protokol, ve kterém byly uvedeny údaje týkající se dvou účastnických čísel používaných H. K. Konkrétně jsou v tomto protokolu uvedeny základnové stanice, v jejichž dosahu byly v období od 16. do 19. ledna 2015 uskutečněny hovory z těchto účastnických čísel nebo na tato čísla. Na základě tohoto protokolu společně s dalšími důkazy chtěl státní zástupce dokázat, že H. K. je osobou, která ve dnech 17. až 19. ledna 2015 vybrala platební kartou poškozeného hotovost z bankomatů.

23.      Údaje, které tvoří základ uvedeného protokolu, byly telekomunikačním podnikem předány na základě povolení, která byla udělena dne 28. ledna a 2. února 2015 v jiném trestním řízení státním zástupcem Krajského státního zastupitelství ve Viru. V tomto trestním řízení se jednalo o trestné činy podle § 200 odst. 2 bodu 7, 8, 9 trestního zákoníku, a sice dvě loupeže, které byly spáchány dne 23. a 27. ledna 2015 organizovanou skupinou za použití střelné zbraně a vloupáním. Na základě těchto povolení si vyšetřovací orgán mohl od telekomunikačního podniku vyžádat údaje podle § 1111 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích ke dvěma účastnickým číslům a různým kódům mezinárodní identifikace mobilního zařízení H. K. za období od 1. ledna do 2. února 2015.

24.      Z tohoto popisu skutkového stavu původního řízení vyplývá, že státní zastupitelství udělilo vyšetřovacímu orgánu v rámci vyšetřování podle § 901 odst. 2 trestního řádu povolení k vyžádání údajů od telekomunikačního podniku. Povolení ve vztahu k údajům účastnických čísel obžalované byla udělena pro účely vyšetřování různých trestných činů pro období jednoho dne, přibližně jednoho měsíce a přibližně jednoho roku.

25.      H. K. podala odvolání proti rozhodnutí Viru Maakohus (soud prvního stupně ve Viru) u Tartu Ringkonnakohus (odvolací soud v Tartu, Estonsko), který toto odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 17. listopadu 2017. H. K. proto podala u Riigikohus (Nejvyšší soud) kasační opravný prostředek a domáhala se zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, ukončení trestního stíhání, které proti ní bylo vedeno, jakož i zproštění její obžaloby.

26.      H. K. tvrdí že protokoly, ve kterých jsou uvedeny údaje předané telekomunikačním podnikem, nejsou přípustnými důkazy a její odsouzení na jejich základě je neodůvodněné. V souladu s rozsudkem Tele2 Sverige a Watson a další jsou pravidla § 1111 zákona o elektronických komunikacích, který zavazuje poskytovatele těchto služeb uchovávat údaje o komunikaci, jakož i použití těchto údajů pro účely odsouzení H. K., v rozporu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládaným ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny.

27.      Podle předkládajícího soudu tak vyvstává otázka, zda dotčené protokoly, které vyšetřovací orgán vyhotovil na základě údajů uvedených v § 1111 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, které jsou vyžadovány od telekomunikačních podniků s povolením státního zastupitelství, mohou být považovány za přípustné důkazy.

28.      Údaje, které poskytovatelé služeb elektronických komunikací musí uchovávat po dobu jednoho roku, zahrnují mimo jiné telefonní číslo volajícího a volaného, jméno a adresu účastníka, datum a čas začátku a konce hovoru, využitou pevnou telefonní službu nebo mobilní telefonní službu, mezinárodní identifikaci mobilního účastníka volajícího a volaného, mezinárodní identifikaci mobilního zařízení volajícího a volaného, jakož i označení buňky na začátku komunikace a údaje určující zeměpisnou polohu buňky. Předkládající soud uvádí, že se přitom jedná o údaje související s existencí přenosu komunikace a zpráv prostřednictvím pevné linky nebo mobilního telefonu, jakož i lokalizací použití mobilního komunikačního zařízení, avšak tyto údaje neposkytují informace o obsahu těchto komunikací.

29.      Jak vyplývá z rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další, jakož i z rozsudku ze dne 2. října 2018, Ministerio Fiscal(12), vnitrostátní právní úprava, která upravuje uchovávání provozních a lokalizačních údajů, jakož i přístup k těmto údajům v rámci trestního řízení, jako je § 1111 odst. 2 a 4 zákona o elektronických komunikacích a § 901 odst. 2 trestního řádu, spadá do působnosti směrnice 2002/58.

30.      Přípustnost důkazů závisí na dodržení procesních pravidel upravujících jejich shromažďování. Při posuzování přípustnosti protokolů dotčených ve věci v původním řízení jako důkazů je tedy rovněž třeba přezkoumat otázku, do jaké míry bylo shromažďování údajů od telekomunikačníko podniku, ze kterých tyto protokoly vycházejí, v souladu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládaným ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny.

31.      S ohledem na rozsudky Tele2 Sverige a Watson a další(13), jakož i Ministerio Fiscal(14), klade předkládající soud otázku, zda je třeba čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny, vykládat v tom smyslu, že přístup vnitrostátních orgánů k údajům, které umožňují dohledat a zjistit zdroj a adresáta telefonní komunikace z pevné linky nebo mobilního telefonu podezřelého, stanovit její datum, dobu, délku trvání a povahu, určit využité komunikačního zařízení, jakož i určit místo, kde se nachází využité komunikační zařízení, představuje natolik závažný zásah do základních práv zaručených v těchto článcích Listiny, že tento přístup musí být omezen na boj proti závažné trestné činnosti nezávisle na období, pro které byl přístup k uchovávaným údajům vnitrostátními orgány požadován.

32.      V tomto ohledu má předkládající soud za to, že období, pro které jsou dotčené údaje vyžadovány, je zásadním prvkem pro posouzení závažnosti zásahu do základních práv, kterým je přístup k dotčeným údajům. Je tedy možné, že tento zásah nemusí být považován za závažný, pokud se požadované údaje týkají pouze tak velmi krátkého období, jako je jeden den. V tomto případě není zpravidla možné na základě těchto údajů vyvodit přesné závěry ohledně soukromí dotyčné osoby, takže přístup vnitrostátních orgánů k uvedeným údajům může být odůvodněn cílem vyšetřování a stíhání trestných činů obecně.

33.      Předkládající soud si mimoto klade otázku, zda přístup k takovým údajům, jako jsou údaje dotčené v původním řízení, lze s ohledem na vodítka vyplývající z rozsudku Ministerio Fiscal(15) odůvodnit stejným cílem, pokud je množství údajů, k nimž mají orgány přístup, omezené a dotčený zásah do základních práv tedy není závažný. Ohledně množství údajů je tedy zásadní přihlédnout k druhu údajů (jako jsou údaje týkající se adresáta komunikace nebo umístění zařízení) a délce trvání dotčené doby (například jeden den, jeden měsíc nebo rok). Čím závažnější je trestný čin, tak tím závažnější by mohl být podle tohoto soudu dovolený zásah do základních práv v rámci řízení, což znamená, že množství údajů, ke kterým mohou mít vnitrostátní orgány přístup, by bylo tím větší.

34.      Předkládající soud konečně klade otázku, zda lze státní zastupitelství považovat za „nezávislý“ správní orgán ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další(16). Uvádí, že v Estonsku vede státní zastupitelství vyšetřování, jehož cílem je zejména shromažďování důkazů. Zdůrazňuje rovněž, že vyšetřovací orgán a státní zastupitelství ověřují skutečnosti k tíži a ve prospěch podezřelého. Předkládající soud konečně poznamenává, že pravomoci státního zastupitelství vykonává jeho jménem státní zástupce, který plní své úkoly nezávisle, což vyplývá z § 30 odst. 1 a 2 trestního řádu a z § 1 odst. 1 a 11, jakož i z § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství.

35.      V této souvislosti předkládající soud zdůrazňuje, že jeho pochybnosti týkající se nezávislosti, kterou vyžaduje unijní právo, vycházejí především ze skutečnosti, že je-li po provedení přípravného řízení státní zástupce přesvědčen, že byly shromážděny všechny nezbytné důkazy, a pokud je to namístě, přednese obžalobu proti dotčené osobě. Tento soud uvádí, že v tomto případě státní zastupitelství zastupuje v řízení veřejnou obžalobu, a je tedy rovněž účastníkem řízení. Předkládající soud rovněž uvádí, že Evropský soud pro lidská práva již připustil, že za určitých podmínek mohou být úkony sledování povoleny bez předchozího soudního přezkumu za předpokladu, že dojde k následnému soudnímu přezkumu(17).

36.      Za těchto podmínek se Riigikohus (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba čl. 15 odst. 1 směrnice [2002/58], ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 [Listiny] vykládat v tom smyslu, že v trestním řízení představuje přístup vnitrostátních orgánů k údajům, které umožňují dohledat a zjistit zdroj a adresáta telefonní komunikace z pevné linky nebo mobilního telefonu podezřelého, stanovit její datum, dobu, délku trvání a povahu, určit využité komunikační zařízení, jakož i určit místo, kde se nachází využité komunikační zařízení, natolik závažný zásah do základních práv zaručených ve výše uvedených článcích Listiny, že tento přístup musí být v oblasti prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů omezen na boj proti závažné trestné činnosti, nezávisle na období, pro které mají vnitrostátní orgány přístup k uchovávaným údajům?

2)      Je třeba čl. 15 odst. 1 směrnice [2002/58] na základě zásady proporcionality vyjádřené v bodech 55 až 57 rozsudku [Ministerio Fiscal] vykládat v tom smyslu, že pokud množství údajů uvedených v první otázce, ke kterým mají státní orgány přístup, není (co se týče druhu údajů, jakož i doby trvání dotyčného období) velké, může být zásah do základních práv s ním spojený odůvodněn cílem prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů obecně, a že čím větší je množství údajů, ke kterým mají vnitrostátní orgány přístup, tím závažnější musí být trestné činy, proti nimž se má prostřednictvím tohoto zásahu bojovat?

3)      Je třeba mít za to, že požadavek, uvedený v druhém bodě výroku rozsudku [Tele2 Sverige a Watson a další], podle kterého přístup příslušných vnitrostátních orgánů k údajům musí podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, znamená, že čl. 15 odst. 1 směrnice [2002/58] musí být vykládán v tom smyslu, že státní zastupitelství, které vede vyšetřování a které je podle zákona povinné jednat nestranně a je vázáno pouze zákonem, a během vyšetřování objasňuje okolnosti, které jsou jak k tíži, tak ve prospěch obžalovaného, avšak později v rámci soudního řízení zastupuje veřejnou obžalobu, lze považovat za nezávislý správní orgán?“

IV.    Analýza

37.      Podstatou první a druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že mezi kritérii, která umožňují posoudit závažnost zásahu do základních práv, jenž představuje přístup příslušných vnitrostátních orgánů k osobním údajům, které jsou povinni uchovávat poskytovatelé služeb elektronických komunikací na základě vnitrostátní právní úpravy, patří kategorie dotčených údajů, jakož i délka období, pro které je přístup požadován.

38.      Před zodpovězením této otázky uvedu dvě řady úvodních poznámek, které mi umožní vyjádřit se jednak k argumentům vzneseným některými členskými státy ohledně působnosti směrnice 2002/58, a jednak k návrhu Evropské komise přezkoumat v rámci tohoto řízení o předběžné otázce slučitelnost estonské právní úpravy v rozsahu, v němž ukládá poskytovatelům služeb elektronických komunikací povinnost uchovávat několik kategorií osobních údajů získaných v rámci těchto služeb, s unijním právem.

A.      Úvodní poznámky

1.      K působnosti směrnice 2002/58

39.      Irská, maďarská a polská vláda vznášejí otázky ohledně působnosti směrnice 2002/58.

40.      Irská vláda má patrně za to, že vnitrostátní právní úprava týkající se přístupu orgánů příslušných v trestních věcech k uchovávaným údajům je na základě čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58 vyloučena z působnosti této směrnice.

41.      Tento argument je třeba odmítnout na základě judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudků Tele2 Sverige a Watson a další, jakož i Ministerio Fiscal.

42.      V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr rozhodl, že legislativní opatření, na něž míří čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, „spadají do působnosti této směrnice, i když se týkají činností, jež jsou vlastní státu či státním orgánům a nesouvisí s oblastmi činností jednotlivců, a to i v případě, že se účel takových opatření v podstatě kryje s účely sledovanými činnostmi, na které se vztahuje čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58“(18). Podle Soudního dvora totiž „čl. 15 odst. 1 této směrnice nutně počítá s tím, že v něm zmiňovaná vnitrostátní opatření spadají do působnosti uvedené směrnice, jelikož tato směrnice výslovně umožňuje členským státům přijmout je pouze v případě, že splní v ní stanovené podmínky. Legislativními opatřeními podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 se dále pro účely, jež jsou uvedeny v tomto ustanovení, řídí činnost poskytovatelů služeb elektronických komunikací“(19).

43.      Soudní dvůr na základě toho dospěl k závěru, že „uvedený čl. 15 odst. 1 ve spojení s článkem 3 směrnice 2002/58 musí být vykládán v tom smyslu, že do působnosti této směrnice spadá nejen legislativní opatření, které poskytovatelům služeb elektronických komunikací ukládá povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje, ale i legislativní opatření upravující zpřístupňování údajů, které tito poskytovatelé uchovávají, vnitrostátním orgánům“(20).

44.      Podle Soudního dvora se totiž „ochrana důvěrnosti elektronických komunikací a souvisejících provozních údajů, jež je zaručena čl. 5 odst. 1 směrnice 2002/58, vztahuje na opatření, která přijímají veškeré osoby s výjimkou uživatelů, ať již se jedná o soukromé fyzické nebo právnické osoby nebo o státní subjekty. Jak potvrzuje bod 21 odůvodnění této směrnice, jejím cílem je zamezit [‚jakémukoli‘] neoprávněnému ‚přístupu‘ ke sdělením, včetně ‚[veškerých] údajů vztahujících se k takovým sdělením‘, aby byla chráněna důvěrnost elektronických komunikací“(21).

45.      K těmto argumentům Soudní dvůr dodal, že „legislativní opatření ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací povinnost uchovávat osobní údaje či povinnost zpřístupnit je příslušným vnitrostátním orgánům nutně znamená, že tito poskytovatelé s uvedenými údaji nakládají […]. Taková opatření v rozsahu, v němž upravují činnosti uvedených poskytovatelů, tedy nemohou být považována za činnosti vlastní státům ve smyslu čl. 1 odst. 3 směrnice 2002/58“(22).

46.      Podobně, jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku Ministerio Fiscal(23), je třeba ze všech těchto argumentů vyvodit, že žádost o přístup k osobním údajům uchovávaným poskytovateli služeb elektronických komunikací, podaná v rámci trestního řízení, spadá do působnosti směrnice 2002/58.

47.      Maďarská a polská vláda se mimoto dovolávají argumentu, že unijní právo neupravuje otázku přípustnosti důkazů v trestních řízeních.

48.      I když je pravda, že toto právo neupravuje za současného stavu jeho vývoje pravidla týkající se přípustnosti důkazů v trestním řízení, předkládající soud nicméně jasně zdůraznil, v čem je výklad unijního práva, který žádá, nezbytný k tomu, aby mohl rozhodnout o přípustnosti důkazů. Přípustnost důkazů totiž závisí na dodržení podmínek a procesních pravidel, které upravují shromažďování těchto důkazů. Při posuzování přípustnosti protokolů dotčených ve věci v původním řízení jako důkazů musí předkládající soud přezkoumat předběžnou otázku, do jaké míry je shromažďování údajů od telekomunikačního podniku, ze kterých tyto protokoly vychází, v souladu s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládaným ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny. Tato předběžná otázka se přitom týká aspektu, který – jak bylo zdůrazněno výše – je upraven unijním právem. V tomto ohledu musí tedy vnitrostátní pravidla použitelná v oblasti dokazování dodržovat požadavky vyplývající ze základních práv zaručených unijním právem(24). Za těchto podmínek je argument vznesený maďarskou a polskou vládou podle mého názoru irelevantní.

2.      K uchovávání provozních a lokalizačních údajů

49.      I když se otázky položené předkládajícím soudem týkají podmínek přístupu k údajům, vyzývá Komise Soudní dvůr, aby se v rámci tohoto řízení o předběžné otázce vyjádřil rovněž k problematice uchovávání údajů. V tomto ohledu Komise v podstatě poznamenává, že legální přístup k uchovávaným údajům vyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací povinnost uchovávat údaje vytvořené v rámci těchto služeb splňovala požadavky stanovené v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládanému ve světle Listiny, nebo aby dotčené údaje byly uchovávány těmito poskytovateli z jejich vlastního podnětu, zejména pro obchodní účely, v souladu s touto směrnicí.

50.      Pokud jde o věc v původním řízení, Komise poznamenává, že údaje, ke kterým měl vyšetřovací orgán přístup, byly uchovávány poskytovateli služeb elektronických komunikací nikoli z jejich vlastního podnětu pro obchodní účely, nýbrž z důvodu povinnosti uchovávat údaje, kterou jim ukládá § 1111 zákona o elektronických komunikacích. Komise rovněž uvádí, že H. K. zpochybňuje legalitu vnitrostátních pravidel týkajících se přístupu k údajům i jejich uchovávání(25).

51.      Nicméně, uvádím, že podobně jako v případě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která vedla k vydání rozsudku Ministerio Fiscal(26), nesměřují otázky položené předkládajícím soudem v rámci projednávané věci k určení, zda jsou osobní údaje dotčené v původním řízení uchovávány poskytovateli služeb elektronických komunikací v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládanému ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny. Tyto otázky se týkají pouze slučitelnosti podmínek, za nichž je přístup vnitrostátních vyšetřovacích orgánů k takovým údajům povolen na základě estonské právní úpravy, s těmito ustanoveními. Proto se diskuse, která proběhla před Soudním dvorem, týkala téměř výlučně těchto podmínek přístupu.

52.      V každém případě se předkládající soud může opírat o judikaturu vycházející z rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další, pokud bude pro účely vyřešení sporu v původním řízení považovat za nezbytné rozhodnout o slučitelnosti § 1111 zákona o elektronických komunikacích s unijním právem.

53.      V tomto ohledu se omezím na připomenutí, že podle Soudního dvora „čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která za účelem boje proti trestné činnosti stanoví plošné a nerozlišující uchovávání veškerých provozních a lokalizačních údajů všech účastníků a registrovaných uživatelů, které se vztahuje na veškeré prostředky elektronické komunikace“(27).

54.      Je věcí předkládajícího soudu, aby případně ověřil, zda estonská právní úprava ukládá poskytovatelům služeb elektronických komunikací povinnost uchovávat údaje, která má takovou plošnou a nerozlišující povahu, a vyvodil z toho důsledky pro vyřešení sporu v původním řízení. Pokud by musel být režim uchovávání údajů zavedený Estonskou republikou považován za režim, který není v souladu s unijním právem, neboť je nepřiměřený s ohledem na sledovaný cíl, nemohl by být přístup k takto uchovávaným údajům odůvodněn ani tímto cílem.

55.      Pouze v případě, že je tato povinnost uchovávat spojena s vhodnými omezeními, zejména pokud jde o kategorie dotčených údajů a dobu uchovávání, podle systému rozlišeného v závislosti na sledovaném cíli a striktně nezbytného k dosažení tohoto cíle, může tento test přiměřenosti naplnit.

56.      V rámci tohoto stanoviska se nebudu dále zabývat pojmem „omezené uchovávání údajů“, který je podrobně přezkoumán generálním advokátem M. Campos Sánchez-Bordonou ve stanovisku předneseném dne 15. ledna 2020 v rámci věci Ordre des barreaux francophones et germanophone a další(28).

B.      K přístupu příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům

1.      Vodítka vyplývající z rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další

57.      Soudní dvůr se zabývá problematikou týkající se přístupu příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům „nezávisle od rozsahu povinnosti uchovávání údajů, jež je stanovena poskytovatelům služeb elektronických komunikací“ a zejména bez ohledu na plošnou nebo cílenou povahu uchovávání údajů(29). Toto zjištění souvisí se skutečností, že Soudní dvůr považuje uchovávání údajů a přístup k nim za dva odlišné zásahy do základních práv chráněných Listinou.

58.      Přístup k uchovávaným údajům „musí skutečně a nezbytně odpovídat některému z cílů“, obsažených v čl. 15 odst. 1 první větě směrnice 2002/58. Musí existovat rovněž shoda mezi závažností zásahu a sledovaným cílem. Je-li zásah kvalifikován jako „závažný“, může být odůvodněn pouze bojem proti závažné trestné činnosti(30).

59.      Podobně jako při uchovávání údajů může být přístup k nim povolen příslušnými vnitrostátními orgány pouze v rozsahu, který je nezbytně nutný(31). Navíc legislativní opatření musí „stanovovat jasná a přesná pravidla, která vymezují okolnosti a podmínky, za nichž mohou poskytovatelé služeb elektronických komunikací poskytnout příslušným vnitrostátním orgánům přístup k údajům. Stejně tak opatření této povahy musí být právně závazná ve vnitrostátním právu“(32). Konkrétněji musí vnitrostátní právní předpisy „stanovit hmotněprávní a procesní podmínky, jimiž se řídí přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům“(33).

60.      Z výše uvedeného lze vyvodit, že „obecný přístup ke všem uchovávaným údajům bez ohledu na jakoukoli přinejmenším nepřímou souvislost se sledovaným cílem nelze považovat za omezený na to, co je nezbytně nutné“(34).

61.      Podle Soudního dvora „musí dotčená vnitrostátní právní úprava vycházet z objektivních kritérií, na jejichž základě jsou vymezeny okolnosti a podmínky, za nichž musí být poskytnut příslušným vnitrostátním orgánům přístup k údajům účastníků nebo registrovaných uživatelů. V této souvislosti lze v zásadě udělit v souvislosti s cílem boje proti trestné činnosti přístup pouze k údajům osob, u nichž je podezření, že připravují, páchají či spáchaly závažný trestný čin nebo se určitým způsobem na takovém trestném činu podílely“(35).

62.      Jinými slovy, vnitrostátní právní úprava, která přiznává příslušným vnitrostátním orgánům přístup k uchovávaným údajům, musí mít dostatečně vymezený rozsah, aby bylo zabráněno tomu, aby se takový přístup mohl týkat významného počtu osob, či dokonce všech osob a veškerých prostředků elektronické komunikace, jakož i všech uchovávaných údajů. Soudní dvůr tudíž zdůraznil kritérium spojitosti mezi dotčenými osobami a sledovaným cílem.

63.      Kromě toho Soudní dvůr stanovil podmínky, které musí splňovat jakýkoli přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům.

64.      Tento přístup musí „[v zásadě], s výjimkou naléhavých, řádně odůvodněn[ých], případů, podléha[t] předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu“(36). Tento soud nebo orgán musí rozhodovat „na základě odůvodněné žádosti těchto příslušných orgánů, zejména v rámci postupů pro předcházení, odhalování nebo stíhání trestných činů“(37).

65.      Dále je podle Soudního dvora důležité, aby „příslušné vnitrostátní orgány, jimž byl poskytnut přístup k uchovávaným údajům, o tomto přístupu vyrozuměly dotčené osoby v rámci použitelných vnitrostátních postupů, a to od okamžiku, kdy tímto sdělením nebude možné ohrozit probíhající vyšetřování vedené těmito orgány“(38).

66.      Konečně, členské státy jsou povinny přijmout pravidla týkající se bezpečnosti a ochrany údajů uchovávaných poskytovateli služeb elektronických komunikací s cílem zabránit zneužití, jakož i veškerému neoprávněnému přístupu k nim(39).

2.      Vodítka vyplývající z rozsudku Ministerio Fiscal

67.      V této věci byla Soudnímu dvoru položena otázka, zda je s čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 ve spojení s články 7 a 8 Listiny slučitelná vnitrostátní právní úprava, která stanoví přístup příslušných vnitrostátních orgánů, jako je kriminální policie, k údajům o totožnosti držitelů některých SIM karet.

68.      Ve svém rozsudku Soudní dvůr uvedl, že pokud jde o účel spočívající v prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, znění čl. 15 odst. 1 první věty směrnice 2002/58 neomezuje tento cíl na boj proti závažným trestným činům, ale míří pouze na „trestné činy“ obecně(40).

69.      Úvahy rozvinuté Soudním dvorem objasňují skutečnost, že pokud jde o přístup k údajům příslušnými vnitrostátními orgány, musí existovat soulad mezi závažností zásahu a závažností dotčených trestných činů.

70.      Soudní dvůr tak připomíná s odkazem na bod 99 svého rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další, že je pravda, že rozhodl, že „v oblasti prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů může být důvodem k tomu, aby byly údaje uchovávané poskytovateli služeb elektronických služeb, z nichž lze jako celku vyvodit přesné závěry o soukromém životě osob, jejichž údaje jsou tím dotčeny, zpřístupněny orgánům veřejné moci, pouze boj proti závažné trestné činnosti“(41).

71.      Soudní dvůr nicméně upřesnil, že „tento výklad odůvodnil tím, že cíl sledovaný právní úpravou regulující tento přístup musí být úměrný závažnosti zásahu do základních práv v důsledku této operace“(42).

72.      Totiž, „v souladu se zásadou proporcionality může být v oblasti prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů odůvodněn závažný zásah pouze cílem spočívajícím v boji proti trestné činnosti, která musí být rovněž kvalifikována jako ‚závažná‘ “(43).

73.      Naopak „v případě, že zásah daný takovým zpřístupněním není závažný, lze jej odůvodnit také cílem spočívajícím v prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání ‚trestných činů‘ obecně“(44).

74.      Na základě těchto úvah bylo tedy třeba posoudit, zda s ohledem na okolnosti dané věci musel být zásah do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny, který měl za následek přístup kriminální policie k údajům dotčeným v původním řízení, považován za „závažný“.

75.      Na rozdíl od toho, o co se jednalo v rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další, přitom nebyl Soudním dvorem zásah do práv chráněných v článcích 7 a 8 Listiny, tvořený přístupem k dotčeným údajům, kvalifikován jako „závažný“(45). Žádost o přístup sloužila totiž „pouze k identifikaci držitelů karet SIM aktivovaných během dvanácti dnů prostřednictvím kódu [mezinárodní identifikace mobilního zařízení] odcizeného mobilního telefonu“(46). Jednalo se o přístup „pouze [k telefonním číslům odpovídajícím] těmto SIM kartám a [údajům] o totožnosti držitelů uvedených karet, jako je jejich jméno, příjmení a případně adresa. Tyto údaje se naopak netýka[ly] […] komunikace uskutečněné s pomocí odcizeného mobilního telefonu ani jeho lokalizace“(47).

76.      Soudní dvůr z toho vyvodil, že „údaje, kterých se týká žádost o přístup dotčená ve věci v původním řízení, proto […] umožňují pro dané období pouze dohledat totožnost držitele SIM karty či SIM karet aktivovaných v odcizeném mobilním telefonu. Bez křížové kontroly údajů o komunikaci vedené z uvedených karet SIM a bez lokalizačních údajů nelze z těchto údajů zjistit datum, čas, dobu trvání ani adresáty komunikace uskutečněné prostřednictvím dotčené SIM karty či dotčených SIM karet, ani místo, kde se tato komunikace uskutečnila, či její četnost s určitými osobami v určitém období. Z uvedených údajů tedy nelze vyvodit přesné závěry o soukromí osob, o jejichž údaje se jedná“(48).

77.      Poté, co Soudní dvůr odmítl kvalifikaci jako „závažný zásah“, mohl mít za to, že za účelem odůvodnění dotčeného zásahu se lze dovolávat cíle prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů obecně, i když nejsou závažné(49).

78.      S přihlédnutím k této judikatuře klade předkládající soud svou první a druhou předběžnou otázku za účelem posouzení závažnosti zásahu, který představuje přístup k údajům v rámci trestního řízení, dotčeného v původním řízení. Konkrétněji se táže, zda kategorie dotčených údajů, jakož i délka období, pro které je přístup k těmto údajům požadován, jsou z tohoto hlediska relevantními kritérii.

3.      Ke kritériím, která umožňují posoudit závažnost zásahu

79.      Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, čím více je kategorií údajů, ke kterým je požadován přístup, tím více může být zásah kvalifikován jako „závažný“.

80.      První a druhá otázka, které klade předkládající soud, povedou Soudní dvůr k tomu, aby upřesnil, zda kromě kategorií dotčených údajů hraje roli při určování závažnosti zásahu i rozsah období dotčeného tímto přístupem.

81.      Podle mého názoru musí být odpověď kladná. Uvádím ostatně, že v rozsudku Ministerio Fiscal Soudní dvůr rovněž zohlednil délku období dotčeného přístupem v rámci svého posouzení, tedy dvanáct dní v dané věci(50).

82.      Právě povaha uvedených údajů spolu s délkou období, jehož se týká přístup, umožňují posoudit závažnost zásahu. Tyto dva aspekty totiž umožňují ověřit, zda je splněno kritérium týkající se závažnosti zásahu, tj. zda přístup k dotčeným údajům může příslušným vnitrostátním orgánům umožnit, aby vyvodily přesné závěry o soukromí osob, jejichž údaje jsou dotčeny tímto přístupem. K tomu, aby bylo možné získat přesný obrázek osoby, je však nezbytné nejen to, aby se přístup týkal několika kategorií údajů, jako jsou identifikační, provozní a lokalizační údaje, ale rovněž to, aby se tento přístup týkal dostatečně dlouhého období, aby mohl s dostatečnou přesností odhalit hlavní rysy života osoby.

83.      Podobně jako u počtu dotčených kategorií je tedy délka období, pro které jsou údaje požadovány v souladu s povolením přístupu, zásadním prvkem pro účely posouzení závažnosti zásahu do základních práv dotčených osob. Jak uvádí Komise, rovněž musí být zohledněn souběh několika žádostí o přístup týkajících se jedné a téže osoby, i když se týkají krátkých období.

84.      Jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, údaje, ke kterým měl vyšetřovací orgán přístup, jsou údaje uvedené v § 1111 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích. Tyto údaje umožňují dohledat a zjistit zdroj a adresáta telefonní komunikace z pevné linky nebo mobilního telefonu osoby, stanovit její datum, dobu, délku trvání a povahu, určit využité komunikační zařízení, jakož i určit místo, kde se nachází využité mobilní komunikační zařízení. Tyto údaje byly předány vyšetřovacímu orgánu za období jednoho dne, jednoho měsíce a téměř jednoho roku.

85.      Posouzení míry zásahu do základních práv, který s sebou nese přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným osobním údajům, vyplývá z konkrétního přezkumu okolností každého případu. V každém jednotlivém případě přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda údaje, ke kterým byl povolen přístup, umožnily v závislosti na své povaze a délce doby dotčené tímto přístupem, vyvodit přesné závěry o soukromí dotčených osob.

86.      Je-li tomu tak, musí být zásah kvalifikován jako „závažný“ ve smyslu judikatury Soudního dvora a v oblasti prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů tedy může být odůvodněn pouze cílem boje proti trestné činnosti, která musí být rovněž kvalifikována jako „závažná“(51).

4.      K souladu mezi závažností zásahu a sledovaným cílem

87.      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zásah do základních práv, který je kvalifikován jako „závažný“, s sebou nese požadavek posíleného odůvodnění.

88.      Pokud jde o závažnost domnělých trestných činů, ohledně kterých byl poskytnut přístup k údajům, Komise poznamenává, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení umožňuje zejména přístup za účelem boje proti trestným činům obecně(52).

89.      Předkládajícímu soudu přísluší, aby v závislosti na okolnostech projednávané věci ověřil, zda přístup k takovým údajům, jako jsou údaje dotčené ve věci v původním řízení, skutečně a nezbytně odpovídá některému z cílů uvedených v čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58. V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto ustanovení neomezuje cíl prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů pouze na boj proti závažným trestným činům, ale týká se „trestných činů“ obecně(53).

90.      Pokud předkládající soud dospěje k závěru, že zásah musí být kvalifikován jako „závažný“, přísluší mu posoudit, zda dotčený trestný čin může být rovněž kvalifikován jako „závažný“ podle vnitrostátního trestního práva.

91.      V tomto ohledu se domnívám, že vymezení toho, co lze kvalifikovat jako „závažný trestný čin“, musí být ponecháno na posouzení členských států.

92.      Podle vnitrostátních právních systémů může být totiž tentýž trestný čin trestán přísněji nebo mírněji. Vymezení přitěžujících okolností se rovněž může mezi členskými státy lišit.

93.      Jak správně uvádí estonská vláda, za účelem určení závažnosti trestných činů není jediným kritériem použitelný trest. Je třeba rovněž zohlednit povahu trestných činů, škodu, kterou způsobují společnosti, zásah do právních zájmů a jejich celkové účinky na vnitrostátní právní řád, jakož i na hodnoty demokratické společnosti. V tomto ohledu hraje roli i historický, hospodářský a sociální kontext v jednotlivých členských státech. Kromě toho z titulu přitěžujících okolností je třeba si položit otázku, zda byly trestné činy spáchány například opakovaně nebo vůči skupině zranitelných osob.

94.      Pro posouzení přiměřenosti přístupu je třeba rovněž přihlédnout k tomu, že v souladu s § 901 odst. 3 trestního řádu „[…] lze vyžádat údaje pouze v případě, že je to zcela nezbytné k dosažení cíle trestního řízení“. Jak uvádí estonská vláda, kritérium naprosté nezbytnosti(54) ukládá jak vyšetřovatelům, tak osobám, které jsou pověřeny vydávat povolení, povinnost zvážit a posoudit, jaké údaje jsou nezbytné pro řádné vedení trestního řízení a bez nichž by v rámci dané věci nebylo možné usilovat o odhalení pravdy či zadržet údajného pachatele nebo zločince.

95.      Dodávám, že – jak správně zdůraznila francouzská vláda – stupeň závažnosti trestného činu, či dokonce jeho správnou právní kvalifikaci nelze vždy přesně určit, jestliže je povolení přístupu k uchovávaným údajům vydáno v raném stadiu vyšetřování, takže se v tomto stadiu může jevit předčasným zařadit tento trestný čin do kategorie závažných trestných činů nebo trestných činů obecně. Tuto nejistotu, která je vlastní trestnímu vyšetřování, jehož samotným cílem je přispět k odhalení pravdy, musí předkládající soud zohlednit při svém posouzení přiměřenosti přístupu.

96.      Tato nejistota, která tak může existovat na začátku trestního vyšetřování ohledně těchto aspektů, však nemůže vyloučit požadavek, že každá žádost o přístup musí být odůvodněna nezbytností dohledat důkazy týkající se protiprávního jednání nebo konkrétního trestného činu na základě podezření, které je podloženo objektivními skutečnostmi. Žádost o přístup tak nemůže mít za cíl přezkoumat v určitém období všechny skutečnosti a všechna jednání osoby za účelem odhalení případných trestných činů. Kromě toho, pokud jsou v průběhu vyšetřování odhaleny nové skutečnosti, musí být přístup k údajům za účelem prokázání těchto skutečností předmětem nového povolení přístupu.

97.      Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl tak, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládaný ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že mezi kritéria, která umožňují posoudit závažnost zásahu do základních práv, kterým je přístup příslušných vnitrostátních orgánů k osobním údajům, které poskytovatelé služeb elektronických komunikací musí uchovávat na základě vnitrostátní právní úpravy, patří kategorie dotčených údajů, jakož i délka období, pro které je tento přístup požadován. Předkládajícímu soudu přísluší, aby v závislosti na závažnosti zásahu posoudil, zda je uvedený přístup zcela nezbytný k dosažení cíle, kterým je zajištění prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů.

C.      Předchozí přezkum ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu

98.      K tomu, aby bylo zajištěno, že přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům bude omezen na to, co je zcela nezbytné za účelem dosažení sledovaného cíle, měl Soudní dvůr za to, že je zásadní, aby tento přístup „s výjimkou naléhavých případů, řádně odůvodněn[ých], podléhal předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu a aby tento soud nebo orgán rozhodoval na základě odůvodněné žádosti těchto příslušných orgánů, zejména v rámci postupů pro předcházení, odhalování nebo stíhání trestných činů“(55).

99.      Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, aby Soudní dvůr upřesnil kritéria, která musí splnit správní orgán proto, aby mohl být považován za „nezávislý“ ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další. Konkrétněji si předkládající soud klade otázku, zda může být státní zastupitelství považováno za nezávislý správní orgán vzhledem k tomu, že vede vyšetřování a v průběhu řízení zastupuje veřejnou obžalobu.

100. Za účelem odpovědi na tuto otázku považuji za užitečné zohlednit dvě části judikatury Soudního dvora, a to jednak judikaturu týkající se nezávislosti vnitrostátních orgánů dozoru v oblasti ochrany osobních údajů a jednak judikaturu týkající se nezávislosti vystavujícího justičního orgánu v rámci evropského zatýkacího rozkazu.

101. Podle Soudního dvora představuje nezávislost základní znak, potvrzený zejména v čl. 8 odst. 3 Listiny, orgánů pověřených dohledem nad dodržováním unijních pravidel týkajících se ochrany fyzických osob při zpracování osobních údajů, s cílem zajistit účinnost a spolehlivost tohoto dohledu a posílit ochranu osob, kterých se týkají rozhodnutí těchto orgánů(56).

102. Soudní dvůr již rozhodl ohledně čl. 28 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 95/46, že „orgány dozoru příslušné dohlížet na ochranu osobních údajů musí požívat nezávislosti, která jim umožní plnit jejich úkoly bez vnějšího vlivu. Tato nezávislost vylučuje zejména jakékoliv příkazy a jakýkoliv jiný vnější vliv v jakékoliv podobě, ať již přímý či nepřímý, který by mohl usměrňovat jejich rozhodnutí a ohrozit tak plnění úkolu, který spočívá v zajištění spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práva na soukromí a volným pohybem osobních údajů, uvedenými orgány“(57).

103. Soudní dvůr rovněž zdůraznil požadavek, podle kterého vzhledem k úloze vnitrostátních orgánů dozoru jako strážců práva na soukromí nesmí tyto orgány „vzbuzovat podezření z podjatosti“(58).

104. Vzhledem k tomu, že se třetí otázka položená předkládajícím soudem týká státního zastupitelství, je rovněž relevantní zohlednit kritéria formulovaná Soudním dvorem v jeho judikatuře týkající se nezávislosti vystavujícího justičního orgánu v rámci evropského zatýkacího rozkazu. Podle Soudního dvora tak musí být přezkum prováděný při vydání zatýkacího rozkazu „vykonáván objektivně, s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch, jakož i nezávisle, což předpokládá existenci statutárních a organizačních pravidel, jež mohou vyloučit jakékoliv riziko, že přijetí rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu bude podléhat vnějším pokynům zejména ze strany moci výkonné“(59). Nicméně je třeba mít na paměti, že konkrétní posouzení provedené v každém jednotlivém případě Soudním dvorem, zda státní zastupitelství splňuje tato kritéria či nikoliv(60), je prováděno ve zvláštním rámci vydání evropského zatýkacího rozkazu a nelze jej automaticky použít v jiných oblastech jako je oblast týkající se ochrany osobních údajů.

105. Po tomto upřesnění se obě části judikatury Soudního dvora shodují na zdůraznění v každé z dotčených oblastí, že vnitrostátní orgán příslušný k ověření dodržování pravidel unijního práva musí mít nezávislou povahu, což zahrnuje dva požadavky(61). Tento orgán nesmí podléhat pokynům nebo vnějším tlakům, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí. Kromě toho musí uvedený orgán na základě svého postavení a úkolů, které mu jsou svěřeny, splňovat požadavek objektivity v rámci přezkumu, který provádí, tedy musí poskytovat záruky nestrannosti. Konkrétněji posouzení přiměřenosti přístupu k uchovávaným údajům ze strany správního orgánu vyžaduje, aby byl schopen provést spravedlivé vyvážení mezi zájmy spojenými s účinností vyšetřování v rámci boje proti trestné činnosti a zájmy, které se dotýkají ochrany osobních údajů osob dotčených přístupem. Z hlediska tohoto aspektu je tedy požadavek nestrannosti inherentní pojmu „nezávislý správní orgán“, který Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další.

106. Je třeba ověřit, zda státní zastupitelství vzhledem k různým úkolům, které jsou mu svěřeny estonskou právní úpravou, splňuje toto kritérium nezávislosti v obou rozměrech, když má přezkoumávat striktně nezbytnou povahu přístupu k údajům. Pojem „nezávislost“, který musí charakterizovat správní orgán pověřený takovým přezkumem, má tedy funkční rozměr v tom smyslu, že posouzení, zda je tento orgán schopen jednat bez zásahů nebo vnějších tlaků, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, jakož i při respektování objektivity a striktního použití právního pravidla, je třeba provést při zohlednění zvláštního předmětu tohoto přezkumu. V souhrnu je pojem „nezávislý správní orgán“ ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další určen k zajištění objektivity, spolehlivosti a účinnosti tohoto přezkumu.

107. To znamená přezkoumat, zda estonská právní úprava, která upřesňuje postavení a úkoly státního zastupitelství, může vyvolat u dotčených osob legitimní pochybnosti, pokud jde o neovlivnitelnost státních zástupců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutralitu ve vztahu k zájmům, které se střetávají, pokud zajišťují předchozí přezkum přiměřenosti přístupu k údajům.

108. Státní zastupitelství hraje při vedení trestního řízení zásadní úlohu, neboť vede vyšetřování a má zejména pravomoc rozhodnout o stíhání osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, aby ji bylo možno obžalovat před soudem. V tomto rozsahu musí být považováno za orgán, který se podílí na výkonu trestního soudnictví(62).

109. Jak Soudní dvůr uvedl ohledně Procura della Repubblica (státní zastupitelství, Itálie) a podle formulace, která je podle mého názoru použitelná v rámci projednávané věci, úkolem státního zástupce „není zcela nezávisle rozhodnout spor, nýbrž předložit jej případně k rozhodnutí příslušnému soudu jakožto strana řízení, která stíhá trestné činy“(63).

110. I když má státní zastupitelství ve svém postavení, organizaci a plnění svých úkolů zvláštní rysy, které jej odlišují od soudu a které odůvodňují, aby bylo kvalifikováno jako „orgán, který se podílí na výkonu trestního soudnictví v členských státech“, nic to nemění na tom, že z funkčního hlediska, pokud vnitrostátní právo stanoví, že orgánem, který provádí předchozí přezkum přiměřenosti přístupu, který je vyžadován rozsudkem Tele2 Sverige a Watson a další, je státní zastupitelství, musí státní zastupitelství v tomto ohledu vykazovat stupeň nezávislosti obdobný stupni nezávislosti soudu. Výkon této funkce spíše správním orgánem než soudem totiž nesmí ovlivnit objektivitu, spolehlivost a účinnost tohoto přezkumu.

111. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s § 901 odst. 2 trestního řádu si vyšetřovací orgán může v rámci vyšetřování s povolením státního zastupitelství nebo v soudním řízení s povolením soudu vyžádat od telekomunikačního podniku údaje, jejichž výčet je obsažen v § 1111 odst. 2 a 3 zákona o elektronických komunikacích.

112. Kromě toho z estonské právní úpravy vyplývá, že státní zastupitelství vede v rámci trestního řízení vyšetřování, jehož cílem je shromáždění důkazů a vytvoření dalších podmínek nezbytných pro vedení řízení. Navíc vyšetřovací orgán a státní zastupitelství v průběhu vyšetřování ověřují shromážděné skutečnosti k tíži a ve prospěch podezřelého nebo stíhané osoby. Je-li státní zastupitelství přesvědčeno, že všechny nezbytné důkazy byly shromážděny, a pokud je to namístě, přednese obžalobu proti osobě a v tomto případě státní zastupitelství zastupuje v řízení veřejnou obžalobu.

113. Předkládající soud rovněž poznamenává, že i když státní zastupitelství musí v rámci trestního řízení v případě opatření, která představují nejzávažnějšími zásahy do základních práv, žádat o povolení vyšetřujícího soudce (například u většiny opatření dozoru a u zadržení), má státní zastupitelství rovněž pravomoc rozhodnout o přijetí procesních úkonů, které představují intenzivní zásah do několika základních práv(64).

114. Pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem ohledně kvalifikace státního zastupitelství jako „nezávislého správního orgánu“ ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další vycházejí především ze skutečností, že pokud je po provedení přípravného řízení státní zastupitelství přesvědčeno, že v trestním řízení byly všechny nezbytné důkazy shromážděny a pokud je to namístě, přednese obžalobu proti dotčené osobě. V tomto případě státní zastupitelství zastupuje veřejnou obžalobu v řízení a je tedy rovněž účastníkem řízení. Právě především z důvodu jeho postavení jako žalující strany předkládající soud zpochybňuje kvalifikaci státního zastupitelství jako „nezávislého správního orgánu“ ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další.

115. Takto vyjádřené pochybnosti předkládajícího soudu se tedy týkají konkrétněji nestrannosti státního zastupitelství při přezkumu přiměřenosti přístupu vyšetřovacích orgánů k údajům, který musí provést před povolením takového přístupu.

116. Předtím, než přistoupím k tomuto aspektu týkajícímu se nestrannosti, uvádím, že § 1 odst. 11 zákona o státním zastupitelství stanoví, že státní zastupitelství „je při plnění svých zákonných povinností nezávislé“. Navíc, podle § 2 odst. 2 tohoto zákona „[s]tátní zástupce je při plnění svých úkolů nezávislý a jedná výlučně podle zákona a svého přesvědčení“(65).

117. V tomto ohledu estonská vláda uvádí, že i když je státní zastupitelství orgánem, který spadá pod ministerstvo spravedlnosti, estonská právní úprava tomuto ministerstvu upírá jakoukoli možnost vyjádřit se ke konkrétnímu postupu nebo zasáhnout do probíhajícího trestního řízení. Tato vláda upřesňuje, že porušení nezávislosti státního zastupitelství představuje protiprávní jednání, za které lze uložit sankci.

118. I když tedy není namístě pochybovat o nezávislosti státního zastupitelství v rámci úkolů, které mu přísluší na základě estonské právní úpravy, domnívám se však, že tato právní úprava vyvolává legitimní pochybnosti o schopnosti státního zastupitelství vykonávat předchozí neutrální a objektivní přezkum přiměřenosti přístupu k údajům, pokud může v dané věci současně vykonávat úkoly spočívající ve vedení trestního vyšetřování, rozhodování o trestním stíhání a zastupování veřejné obžaloby v řízení.

119. Je pravdou, že několik skutečností uvedených v estonské právní úpravě představuje záruky, aby státní zastupitelství jednalo při zajišťování svých úkolů v souladu s požadavkem nestrannosti.

120. Na základě § 211 odst. 2 trestního řádu je tak státní zastupitelství povinno přezkoumat okolnosti, které jsou jak k tíži, tak ve prospěch podezřelého nebo stíhané osoby.

121. Kromě toho, jak vyplývá z § 1 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, je státní zastupitelství povinno zaručit legalitu vyšetřování, jež má za úkol vést. Navíc v souladu s § 1 odst. 11 a s § 2 odst. 2 téhož zákona je státní zastupitelství povinno plnit své úkoly v souladu se zákony. To předpokládá, že vede-li vyšetřování, musí mít státní zástupce nejen za cíl zajistit jeho účinnost, ale rovněž zajistit, aby toto řízení nebylo vedeno s nepřiměřeným zásahem do práva na soukromí dotčených osob. Lze totiž mít za to, že povolení přístupu k uchovávaným údajům je nedílnou součástí obecnějšího úkolu státního zastupitelství, které spočívá v přezkumu legality prostředků použitých vyšetřovacími orgány, zejména přiměřenosti vyšetřovacích úkonů z hlediska povahy a závažnosti skutků.

122. Lze tedy předložit argument, že právě proto, že státní zastupitelství vede vyšetřování, současně posuzuje s ohledem na zvláštnosti každé věci, zda je přístup k uchovávaným údajům ze strany telekomunikačních operátorů striktně nezbytný vzhledem k neexistenci alternativních důkazů proto, aby mohlo postoupit ve vyšetřování ohledně údajného trestného činu.

123. To však nemění nic na tom, že z pohledu osob, kterých se týká žádost o přístup k údajům, okolnost, že správní orgán, který má ověřit, zda je tento přístup striktně nezbytný v rámci vyšetřování, je zároveň orgánem, který je může stíhat a poté zastupovat veřejnou obžalobu v případném pozdějším řízení, může podle mého názoru oslabovat záruky nestrannosti stanovené estonskou právní úpravou. Z tohoto hlediska může existovat potenciální střet mezi těmito úkoly státního zastupitelství na jedné straně a požadavkem neutrality a objektivnosti předchozího přezkumu přiměřenosti přístupu k údajům na straně druhé.

124. V rámci svých úkolů je totiž státní zastupitelství povinno shromáždit důkazy, posoudit jejich relevanci a vyvodit závěry o vině dotčené osoby. Je věcí tohoto státního orgánu, aby předložil a podložil spis obžaloby v rámci veřejné obžaloby, kterou je pověřen zastupovat v průběhu řízení, a je tedy i účastníkem řízení. Z důvodu těchto úkolů se na státní zastupitelství vztahuje důkazní požadavek, který se v očích osob podezřelých ze spáchání trestného činu může jevit jako neslučitelný se schopností tohoto orgánu nestranným a objektivním způsobem provést předchozí přezkum přiměřenosti přístupu k údajům.

125. Jak uvádí Komise, může existovat riziko, že dotčené osoby mohou z důvodu souběhu úkolů, které jsou státnímu zastupitelství uloženy, vnímat státní zastupitelství jako orgán, který má zájem na tom, aby byl poskytnut rozsáhlý přístup k jejich údajům, ať již k tíži či ve prospěch. Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu mohou mít navíc legitimní pochybnosti o nestrannosti státního zastupitelství v případě, že povolí přístup k jejich údajům, neboť proti nim může vystupovat v pozdějším řízení jakožto žalující strana. Domnívám se přitom, že požadavek nestrannosti správního orgánu, který je pověřen provádět předchozí přezkum, který vyžaduje rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další, předpokládá určitý odstup a neutralitu ve vztahu k zájmům, které se mohou střetnout v rámci vyšetřování, a sice jednak účinnost tohoto vyšetřování a jednak ochrana osobních údajů dotčených osob. Podle Komise by mohla být situace odlišná, pokud by vnitřní správní organizace státního zastupitelství byla taková, že státní zástupce, který má rozhodnout o žádosti o přístup, nehraje žádnou roli ve vyšetřování a v následných fázích řízení, včetně veřejné obžaloby.

126. Vzhledem k tomu, že, jak bylo potvrzeno na jednání, státní zastupitelství je v Estonské republice organizováno hierarchicky, nejsem si jist, že by tento návrh Komise mohl zhojit nevýhody vyplývající ze souběhu úkolů, které estonská právní úprava svěřuje státnímu zastupitelství. V každém případě to nezbavuje relevance myšlenku, ze které tento návrh vychází, a sice že předchozí přezkum přiměřenosti přístupu k údajům musí být proveden správním orgánem, který se jednak přímo nepodílí na vedení dotčeného trestního vyšetřování, a jednak má ve vztahu k účastníkům trestního řízení neutrální postavení. Takovému orgánu, oddělenému od zájmů spojených s vyšetřováním a s veřejnou obžalobou v dotčeném řízení, nelze vytýkat, že upřednostňuje zájmy vyšetřování na úkor zájmů týkajících se ochrany údajů dotčených osob. Uvedený orgán je tedy schopen přijmout zcela nestranně rozhodnutí omezující přístup k uchovávaným údajům na to, co je striktně nezbytné k dosažení sledovaného cíle, v souladu s tím, co vyžaduje čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, ve světle výkladu Soudního dvora v rozsudcích ze dne 8. dubna 2014, Digital Rights Ireland a další(66) a Tele2 Sverige a Watson a další. Současně jsem si dobře vědom toho, že zavedení pohledu nezávislého na zájmech spojených s dotčeným vyšetřováním nesmí být provedeno za cenu snížení účinnosti odhalování, stíhání a potlačování trestných činů.

127. Proto, aby byla dodržena procesní autonomie členských států, Soudní dvůr se nesmí dále vměšovat do obecné organizace výkonu soudnictví v členských státech, ani do vnitřní organizace státních zastupitelství. Členským státům přísluší zavést nástroje, které zaručí, že předchozí přezkum přístupu k uchovávaným údajům zajistí spravedlivé vyvážení mezi zájmy spojenými s účinností trestního vyšetřování a právem na ochranu údajů osob, kterých se tento přístup týká.

128. Závěrem upřesňuji, že podle mého názoru neexistence předchozího přezkumu prováděného „nezávislým“ správním orgánem ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další nemůže být vyvážena existencí soudního přezkumu, který lze provést poté, co byl povolen přístup(67). V opačném případě by požadavek předchozího charakteru přezkumu ztratil svůj smysl, kterým je zabránit tomu, aby byl povolen přístup k uchovávaným údajům, který je nepřiměřený ve vztahu k cíli spočívajícímu v odhalování, stíhání a potlačování trestných činů.

129. S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na třetí předběžnou otázku tak, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58, vykládaný ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny, musí být vykládán v tom smyslu, že požadavek, podle kterého přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům musí podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, není splněn, pokud vnitrostátní právní úprava stanoví, že je takový přezkum prováděn státním zastupitelstvím, jehož úkolem je vést vyšetřování a které může zastupovat veřejnou obžalobu v soudním řízení.

V.      Závěry

130. Ve světle výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko) odpověděl následovně:

„1)      Článek 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009, vykládaný ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládán v tom smyslu, že mezi kritéria, která umožňují posoudit závažnost zásahu do základních práv, kterým je přístup příslušných vnitrostátních orgánů k osobním údajům, které poskytovatelé služeb elektronických komunikací musí uchovávat na základě vnitrostátní právní úpravy, patří kategorie dotčených údajů, jakož i délka období, pro které je tento přístup požadován. Předkládajícímu soudu přísluší, aby v závislosti na závažnosti zásahu posoudil, zda je uvedený přístup zcela nezbytný k dosažení cíle, kterým je zajištění prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů.

2)      Článek 15 odst. 1 směrnice 2002/58, ve znění směrnice 2009/136, vykládaný ve světle článků 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv, musí být vykládán v tom smyslu, že požadavek, podle kterého přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům musí podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, není splněn, pokud vnitrostátní právní úprava stanoví, že je takový přezkum prováděn státním zastupitelstvím, jehož úkolem je vést vyšetřování a které může zastupovat veřejnou obžalobu v soudním řízení.“


1–      Původní jazyk: francouzština.


2–      Úř. věst. 2002, L 201, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 514 a oprava v Úř. věst. 2014, L 290, s. 11).


3–      Úř. věst. 2009, L 337, s. 11. Dále jen „směrnice 2002/58“.


4–      Dále jen „Listina“.


5–      C‑203/15 a C‑698/15, dále jen „rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další“, EU:C:2016:970 (bod 120 a výrok bod 2).


6–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355).


7–      RT I 2004, 87, 593.


8–      RT I 2003, 27, 166.


9–      RT I 1998, 41, 625.


10–      Předkládací soud upřesňuje, že po sloučení tohoto trestu s trestem odnětí svobody v délce čtyř let a sedmi měsíců, ke kterému byla H. K. odsouzena rozhodnutím ze dne 22. března 2016 Viru Maakohus (soud prvního stupně ve Viru), byla H. K. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti let a jednoho měsíce.


11–      Jedná se o trestný čin, který spočívá v ovlivňování soudního řízení. Uvádím, že skutky vytýkané H. K. byly z tohoto hlediska rekvalifikovány Viru Maakohus (soud prvního stupně ve Viru) v souladu s § 323 odst. 1 trestního zákona na násilí vůči účastníkům soudního řízení.


12–      C‑207/16, dále jen „rozsudek Ministerio Fiscal“, EU:C:2018:788.


13–      Bod 2 výroku tohoto rozsudku.


14–      Body 53 a 57 tohoto rozsudku.


15–      Body 55 až 57 tohoto rozsudku.


16–      Bod 120 a bod 2 výroku tohoto rozsudku.


17–      Předkládající soud v tomto ohledu cituje rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. září 2010, Uzun v. Německo (CE:ECHR:2010:0902JUD003562305, body 71 až 74), a ze dne 12. ledna 2016, Szabó a Vissy v. Maďarsko (CE:ECHR:2016:0112JUD003713814, bod 77).


18–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 34 a citovaná judikatura).


19–      Tamtéž.


20–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 35 a citovaná judikatura).


21–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 36 a citovaná judikatura).


22–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 37 a citovaná judikatura).


23–      Viz rozsudek Ministerio Fiscal (body 38 a 39).


24–      Viz zejména per analogiam rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Steffensen (C‑276/01, EU:C:2003:228, bod 71). V tomto rozsudku se Soudní dvůr zabývá touto problematikou rovněž z hlediska zásady efektivity jako omezení procesní autonomie členských států (body 66 až 68 uvedeného rozsudku).


25–      V této souvislosti Komise zdůrazňuje, že projednávaná věc se odlišuje od věci, ve které byl vydán rozsudek Ministerio Fiscal.


26–      Viz rozsudek Ministerio Fiscal (body 49 a 50).


27–      Rozsudek Tele2 Sverige a Watson další (bod 112).


28–      C‑520/18, EU:C:2020:7. Viz zejména body 72 až 107 tohoto stanoviska.


29–      Viz rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 113).


30–      Viz rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 115).


31–      Viz rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 116).


32–      Rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 117).


33–      Rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 118).


34–      Rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 119).


35–      Tamtéž.


36–      Rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 120).


37–      Tamtéž.


38–      Rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 121).


39–      Viz rozsudek Tele2 Sverige a Watson a další (bod 122).


40–      Viz rozsudek Ministerio Fiscal (bod 53).


41–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 54).


42–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 55).


43–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 56).


44–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 57).


45–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 61).


46–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 59).


47–      Tamtéž.


48–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 60).


49–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 62).


50–      Viz rozsudek Ministerio Fiscal (bod 59). V témže smyslu viz stanovisko generálního advokáta H. Saugmandsgaarda Øe ve věci Ministerio Fiscal (C‑207/16, EU:C:2018:300), který podotýká, že žádost policejních orgánů se týkala „jasně vymezeného a krátkého časového období, tj. dvanácti dnů“ (bod 33 a bod 84).


51–      Rozsudek Ministerio Fiscal (bod 56).


52–      Ustanovení § 1111 odst. 11 zákona o elektronických komunikacích a § 901 trestního řádu.


53–      Viz rozsudek Ministerio Fiscal (bod 53).


54–      Rovněž kvalifikované jako „zásada ultima ratio“.


55–      Rozsudek Tele2 Sverige et Watson a další (bod 120 a citovaná judikatura), kurziva provedena autorem stanoviska. V témže smyslu viz posudek 1/15 (Dohoda PNR EU-Kanada) ze dne 26. července 2017 (EU:C:2017:592, body 202 a 208).


56–      Viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2015, Schrems (C‑362/14, EU:C:2015:650, body 40 a 41, jakož i citovaná judikatura). Viz rovněž posudek 1/15 (Dohoda PNR EU-Kanada) ze dne 26. července 2017 (EU:C:2017:592, bod 229).


57–      Rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Komise v. Maďarsko (C‑288/12, EU:C:2014:237, bod 51 a citovaná judikatura).


58–      Rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Komise v. Maďarsko (C‑288/12, EU:C:2014:237, bod 53 a citovaná judikatura).


59–      Viz rozsudek ze dne 9. října 2019, NJ (Státní zastupitelství ve Vídni) (C‑489/19 PPU, EU:C:2019:849, bod 38 a citovaná judikatura).


60–      Naposledy viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, JR a YC (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1077), ve kterém Soudní dvůr zejména shledal, že skutečnosti, které mu byly předloženy, postačovaly k prokázání toho, že „státní zástupci ve Francii mají pravomoc posuzovat nezávisle, zejména ve vztahu k výkonné moci, nezbytnost a přiměřenost vydání evropského zatýkacího rozkazu a vykonávají tuto pravomoc objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům svědčícím ve prospěch i v neprospěch“ (bod 55 tohoto rozsudku).


61–      K oběma aspektům požadavku nezávislosti viz per analogiam z hlediska vnitrostátních soudů, které rozhodují o otázkách spojených s výkladem a aplikací unijního práva, rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů) (C‑192/18, EU:C:2019:924, body 108 až 110, jakož i citovaná judikatura).


62–      Viz zejména rozsudek ze dne 27. května 2019, PF (Nejvyšší státní zástupce Litvy) (C‑509/18, EU:C:2019:457, body 39 a 40).


63–      Rozsudek ze dne 12. prosince 1996, X (C‑74/95 a C‑129/95, EU:C:1996:491, bod 19).


64–      Státní zastupitelství uděluje například povolení k utajenému sledování osoby, věci nebo místa, jakož i v několika případech k domovní prohlídce.


65–      V témže smyslu viz rovněž § 30 odst. 2 trestního řádu.


66–      C‑293/12 a C‑594/12, EU:C:2014:238.


67–      Podle skutečností, které byly sděleny Soudnímu dvoru na jednání, v estonském právu může k tomuto soudnímu přezkumu dojít na konci vyšetřování, pokud se podezřelý, který byl seznámen se spisem, rozhodne zpochybnit úkon tohoto řízení, nebo v průběhu řízení.