ROZSUDEK SOUDU (prvního rozšířeného senátu)
20. února 2001 (*)
„Žaloba na neplatnost – Hospodářská soutěž – Rozhodnutí o žádosti o informace – Penále – Právo odepřít poskytnutí odpovědi znamenající uznání protiprávního jednání – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“
Ve věci T‑112/98,
Mannesmannröhren-Werke AG, se sídlem v Mülheim an der Ruhr (Německo), zastoupená M. Klusmannem a K. Mooseckerem, advokáty, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalobkyně,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené K. Wiednerem, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Hilfem, profesorem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise K(98)1204 ze dne 15. května 1998, v řízení podle článku 11 odst. 5 nařízení Rady č. 17,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první rozšířený senát),
ve složení B. Vesterdorf, předseda, A. Potocki, A. W. H. Meij, M. Vilaras a N. J. Forwood, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: H. Jung,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po ústní části řízení konané dne 23. května 2000,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Článek 11, nazvaný „Žádosti o informace“, nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), v odstavcích 1, 4 a 5 stanoví:
„1. Komise může při výkonu svých povinností uložených článkem 89 a opatřeními přijatými podle článku 87 Smlouvy vyžadovat všechny potřebné informace od vlád a příslušných orgánů členských států, jakož i od podniků a sdružení podniků.
[…]
4. Požadované informace poskytnou majitelé podniků nebo jejich zástupci a v případě právnických osob, společností nebo sdružení bez právní subjektivity osoby oprávněné je zastupovat podle právních předpisů nebo stanov.
5. Pokud podnik nebo sdružení podniků neposkytne požadované informace ve lhůtě stanovené Komisí nebo poskytne neúplné informace, vyžádá si je Komise formou rozhodnutí. V rozhodnutí uvede, jaké informace jsou požadovány, stanoví přiměřenou lhůtu, během které mají být poskytnuty, a upozorní na sankce uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 16 odst. 1 písm. c) a na právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem.“
2 Článek 16 téhož nařízení, nazvaný „Penále“, uvádí:
„1. Komise může rozhodnutím uložit podnikům nebo sdružením podniků penále od 50 do 1000 zúčtovacích jednotek za každý den prodlení počítaná ode dne stanoveného rozhodnutím, aby je přinutila:
[…]
c) poskytnout úplné a správné informace, které vyžadovala v rozhodnutí podle čl. 11 odst. 5;
[…]“
3 Mimoto čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950 (ÚLPZS) stanoví:
„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu […]
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“
Skutkový základ sporu
4 Komise zahájila vyšetřovací řízení vůči žalobkyni a dalším výrobcům ocelových trubek. Během tohoto řízení provedla několikrát šetření, zejména místní šetření u žalobkyně.
5 Po těchto šetřeních zaslala Komise dne 13. května 1997 žalobkyni žádost o informace, ve které byly položeny otázky týkající se předpokládaných porušení pravidel hospodářské soutěže, na nichž se měla žalobkyně podílet.
6 Uvedená žádost o informace obsahovala zejména následující čtyři otázky:
„1.6. Setkání evropských a japonských výrobců
Podle poznatků, které má Komise k dispozici, se váš podnik účastnil setkání některých evropských a japonských výrobců bezešvých trubek. Tato setkání se odehrávala v rámci toho, čemu se v oboru říká ‚Europe-Japan Club‘. Proběhla setkání na úrovni předsedů (‚Presidents Meetings‘ nebo ‚P-Meetings‘), na úrovni generálních a výkonných ředitelů (‚Managers Committee‘ nebo ‚Managers Meetings‘ nebo ‚M-Meetings‘), na expertní úrovni (‚Experts Meetings‘ nebo ‚E-meetings‘) a na úrovni pracovních skupin (‚Working Group‘).
Sdělte nebo předejte nám laskavě pro období od roku 1984 až dodnes:
– datum, místo a jména zúčastnivších se podniků pro každé setkání mezi některými evropskými a japonskými výrobci bezešvých trubek na úrovni předsedů, generálních a výkonných ředitelů, expertů a pracovních skupin;
– jména osob, jež zastupovaly váš podnik na výše uvedených setkáních, a cestovní dokumenty (vyúčtování výdajů, letenky atd.) těchto osob;
– opisy veškerých pozvánek, pořadů jednání, zápisů z jednání, vnitřních sdělení, záznamů a jakýchkoliv dalších dokumentů, jež má váš podnik nebo jeho zaměstnanci k dispozici a které se týkají výše uvedených setkání;
– pokud jde o setkání, pro která by se vám nepodařilo dohledat příslušné dokumenty, popište laskavě jejich předmět, přijatá rozhodnutí, druh dokumentů obdržených před a po setkání.
1.7. Setkání ‚Special Circle‘
Podle poznatků, které má Komise k dispozici, se váš podnik účastnil setkání některých evropských výrobců bezešvých trubek v rámci takzvaného ‚Special Circle‘.
Sdělte nebo předejte nám laskavě pro období od roku 1984 až dodnes:
– datum, místo a jména zúčastnivších se podniků pro každé setkání mezi některými evropskými výrobci bezešvých trubek na úrovni předsedů, generálních a výkonných ředitelů, expertů a pracovních skupin;
– jména osob, jež zastupovaly váš podnik na výše uvedených setkáních, a cestovní dokumenty (vyúčtování výdajů, letenky atd.) těchto osob;
– opisy veškerých pozvánek, pořadů jednání, zápisů z jednání, vnitřních sdělení, záznamů a jakýchkoliv dalších dokumentů, jež má váš podnik nebo jeho zaměstnanci k dispozici a které se týkají výše uvedených setkání;
– pokud jde o setkání, pro která by se vám nepodařilo dohledat příslušné dokumenty, popište laskavě jejich předmět, přijatá rozhodnutí, druh dokumentů obdržených před a po setkání.
1.8. Dohoda z roku 1962
V období mezi 1. lednem 1962 a červencem 1996 byl váš podnik stranou čtyř dohod týkajících se OCTG [ocelové sondážní trubky] a rour pro produktovody (Quota agreement for OCTG, Price agreement for OCTG, Price agreement for Linepipe, Supplementary agreement). Jaký je vztah mezi těmito dohodami a výše uvedenými ‚Europe-Japan Club‘ a ‚Special Circle‘?
Do jaké míry měly existence a provádění těchto dohod vliv na rozhodnutí přijímaná v rámci ‚Europe-Japan Club‘ nebo v rámci ‚Special Club‘?
Do jaké míry měla rozhodnutí přijímaná v rámci ‚Europe-Japan Club‘ nebo v rámci ‚Special Circle‘ vliv na provádění výše uvedených dohod?
[…]
2.3. Setkání evropských a japonských výrobců
Podle poznatků, které má Komise k dispozici, se váš podnik účastnil setkání některých evropských a japonských výrobců svařovaných velkoprůměrových rour.
Sdělte nebo předejte nám laskavě pro období od roku 1984 až dodnes:
– datum, místo a jména zúčastnivších se podniků pro každé setkání mezi evropskými a japonskými výrobci svařovaných velkoprůměrových rour na úrovni předsedů, generálních a výkonných ředitelů, expertů a pracovních skupin;
– jména osob, jež zastupovaly váš podnik na výše uvedených setkáních, a cestovní dokumenty (vyúčtování výdajů, letenky atd.) těchto osob;
– opisy veškerých pozvánek, pořadů jednání, zápisů z jednání, vnitřních sdělení, záznamů a jakýchkoliv dalších dokumentů, jež má váš podnik nebo jeho zaměstnanci k dispozici a které se týkají výše uvedených setkání;
– pokud jde o setkání, pro která by se vám nepodařilo dohledat příslušné dokumenty, popište laskavě jejich předmět, přijatá rozhodnutí, druh dokumentů obdržených před a po setkání.“
7 Dopisem ze dne 14. října 1997 advokáti žalobkyně odpověděli na některé otázky obsažené v žádosti o informace, ale odmítli odpovědět na čtyři výše uvedené otázky. Žalobkyně dopisem ze dne 23. října 1997 potvrdila obsah odpovědi svých advokátů.
8 Komise ve své odpovědi ze dne 10. listopadu 1997 odmítla argumentaci žalobkyně, jež tvrdila, že není povinna odpovědět na výše uvedené čtyři otázky. Komise tudíž, dovolávajíc se čl. 11 odst. 4 nařízení č. 17, určila lhůtu deseti dnů ode dne obdržení jejího dopisu, v níž jí měly být poskytnuty odpovědi na zmíněné otázky. Dodala přitom, že se žalobkyně, pokud by ve stanovené lhůtě neodpověděla na tyto otázky, vystavuje uložení penále.
9 Dopisem svých advokátů ze dne 27. listopadu 1997 žalobkyně setrvala na svém odmítnutí poskytnout požadované informace.
10 Dne 15. května 1998 Komise přijala rozhodnutí podle čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Jeho článek 1 stanoví, že žalobkyně je povinna odpovědět na všechny čtyři sporné otázky, přiložené k napadenému rozhodnutí, ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho oznámení. Článek 2 napadeného rozhodnutí stanoví, že „neposkytne-li [žalobkyně] vyžádané informace za podmínek určených v článku 1, ukládá se jí penále ve výši 1000 zúčtovacích jednotek za každý den prodlení ode dne uplynutí lhůty stanovené v článku 1“.
Řízení
11 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 23. července 1998 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
12 Podle článku 14 jednacího řádu Soudu a na návrh prvního senátu Soud rozhodl, po vyslechnutí stran v souladu s článkem 51 jednacího řádu, předložit věc k projednání a rozhodnutí rozšířenému soudnímu kolegiu.
13 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (první rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení.
14 Soud vyslechl řeči účastníků a jejich odpovědi na otázky Soudu na jednání konaném dne 23. května 2000.
15 Faxem došlým kanceláři Soudu dne 18. prosince 2000 žalobkyně požádala Soud, aby pro posouzení projednávané věci byla vzata v úvahu Charta základních práv Evropské Unie (Úř. věst. C 364, s. 1), vyhlášená dne 7. prosince 2000 v Nice (dále jen „Charta“), z toho důvodu, že Charta má představovat novou právní skutečnost vztahující se k použitelnosti čl. 6 odst. 1 ÚLPZS na skutkové okolnosti projednávané věci. Podpůrně navrhla, aby ústní řízení bylo znovu otevřeno.
16 Komise, jež byla vyzvána, aby se k této žádosti vyjádřila, dopisem ze dne 15. ledna 2001 odmítla argumentaci žalobkyně, poukazujíc na to, že Charta nemá na posouzení projednávané věci žádný dopad.
Návrhová žádání účastníků řízení
17 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně, aby zrušil článek 2 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
18 Komise navrhuje, aby Soud:
– žalobu odmítl jako zjevně nepřípustnou, pokud jde o návrh na zrušení článku 2 napadeného rozhodnutí;
– žalobu zamítl jako neopodstatněnou, pokud jde o návrh na zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
19 Během jednání Komise potvrdila, že „nemá ani vůli, ani pravomoc vykonat článek 2 napadeného rozhodnutí“. Žalobkyně se následně po tomto potvrzení vzdala svého návrhu na zrušení tohoto článku, a v důsledku toho vzala zpět žalobní důvody vztahující se k němu, což bylo vzato na vědomí.
K věci samé
20 Na podporu svého návrhového žádání, kterým se domáhá zrušení článku 1 napadeného rozhodnutí, se žalobkyně dovolává čtyř žalobních důvodů. Je vhodné přezkoumat nejdříve společně první tři důvody, jež se všechny vztahují k tvrzenému porušení jejího práva na obhajobu.
Argumenty účastníků řízení
K prvnímu žalobnímu důvodu
21 První důvod je založen na rozsudku Soudního dvora ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise (374/87, Recueil, s. 3283, dále jen „rozsudek Orkem“).
22 Žalobkyně tvrdí, že podnik je zajisté povinen poskytnout Komisi veškeré potřebné informace vztahující se ke skutkovému stavu, které jsou mu známy, a předat jí případně příslušné dokumenty, jež má k dispozici, a to i tehdy, když mohou sloužit k prokázání protisoutěžního chování vůči němu samotnému nebo vůči jinému podniku. Nicméně tato povinnost a odpovídající právo Komise byly podle žalobkyně Soudním dvorem podmíněny tím, že rozhodnutí požadující poskytnutí informací nezasáhne do práva dotčeného podniku na obhajobu (rozsudek Orkem, bod 34, a rozsudek Soudu ze dne 8. března 1995, Société Générale v. Komise, T‑34/93, Recueil, s. II‑545, body 73 a následující, dále jen „rozsudek Société Générale“). Tyto zásady byly podle žalobkyně rozšířeny i na fázi předběžného šetření. Žalobkyně dodává, že v rozsudku Orkem Soudní dvůr dovodil, že dochází k zásahu do práva na obhajobu, pokud Komise nepožaduje pouze informace o skutkovém stavu, ale klade otázky ohledně účelu proběhnuvší činnosti a předmětu některých setkání. Soudní dvůr tak měl považovat za protiprávní otázku, jež svou povahou nutila žalobkyni přiznat svou účast na dohodě schopné vyloučit nebo omezit hospodářskou soutěž. V projednávané věci otázky, jež byly předmětem napadeného rozhodnutí, sledovaly podle žalobkyně tentýž protiprávní účel.
23 Co se týká otázky 1.6, její protiprávní charakter má plynout ponejprv z jejího znění v tom smyslu, že toto znění má ukazovat, že Komise již měla k dispozici skutkové údaje týkající se dotyčných setkání. Tento protiprávní charakter má dále vyplývat z požadavku popsat předmět dotyčných setkání a rozhodnutí přijatá v jejich průběhu, adresovaného žalobkyni ve čtvrté odrážce řečené otázky pro případ, že by žalobkyně neměla k dispozici „příslušné“ dokumenty. Tento požadavek se podle žalobkyně nutně vztahoval k cíli těchto setkání a jejich případně protiprávnímu obsahu nebo účelu. Kdyby v průběhu těchto setkání byla projednávána nějaká dohoda nebo nějaké jednání ve vzájemné shodě nebo o nich bylo rozhodnuto, žalobkyně by byla při zodpovídání této části otázky nutně přivedena k tomu, aby přímo přiznala, že účastníci těchto setkání sledovali protisoutěžní cíl. Údaje sdělené či předané na základě této části otázky měly také Komisi umožnit vyložit odpovědi na žádosti obsažené v ostatních třech odrážkách zmíněné otázky jako potvrzení přiznání protiprávního jednání. Povinnost odpovědět na tyto žádosti proto podle žalobkyně vedla rovněž, u každé z nich, k porušení jejího práva na obhajobu.
24 Stejně tomu má být i ohledně otázky 1.7, jež obdobným způsobem vyžaduje údaje vztahující se k cíli sledovanému účastníky setkání evropských výrobců bezešvých trubek v rámci „Special Circle“ a informace o diskutovaných tématech a rozhodnutích přijatých během některých z těchto setkání.
25 Pokud jde o otázku 1.8, žalobkyně tvrdí, že se tato otázka nevztahuje ke skutkovému stavu, což ji činí nedovolenou vzhledem k pravomocem uděleným čl. 11 odst. 1 a 5 nařízení č. 17. Podle žalobkyně totiž Komise může vyžadovat pouze informace týkající se skutkových okolností. Naopak nemá právo žádat o stanoviska či hodnocení ani vyzvat žalobkyni, aby vyjádřila určité domněnky nebo vyvozovala nějaké závěry. V projednávané věci se otázka ohledně „vztahu“ mezi právními dohodami, o nichž má Komise poznatky, a některými předpokládanými protiprávními jednáními dotýká podle žalobkyně výlučně hodnocení skutkového stavu. Kromě toho, kdyby setkání v rámci „Europe-Japan Club“ a „Special Circle“ měla protisoutěžní účel a kdyby existoval vztah mezi těmito setkáními a dohodami známými Komisi, Komise by o tomto nemohla být zpravena jinak, nežli přiznáním protisoutěžního činu. K takovému přiznání však v souladu se zásadami plynoucími z rozsudku Orkem nemůže být nikdo nucen.
26 Pokud jde o otázku 2.3, jelikož je tato sepsána jako obě první otázky, argumenty, jichž se žalobkyně dovolávala v jejich případě, se na ni mají použít obdobně.
27 Kromě toho žalobkyně tvrdí, že Soud v rozsudku Société Générale (bod 75) pouze konstatoval, že otázka v zásadě skutková se nestává protiprávní jen z důvodu, že k tomu, aby na ni bylo možno odpovědět, je třeba také uvažovat o výkladu dohod, u nichž je domněnka, že jsou protisoutěžní. Z tohoto konstatování však dle žalobkyně nelze v žádném případě dovodit, že otázky směřující k výkladu či hodnocení jsou vždy legální, a že je tudíž povinnost na ně odpovědět. Soud totiž podle žalobkyně ve zmíněném rozsudku právě shledal, že podniky mají podle čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17 povinnost poskytnout pouze „čistě skutkové“ odpovědi.
28 Komise tvrdí, že v řízení o předběžném šetření jsou jí podniky povinny sdělit veškeré skutkové okolnosti, jež jsou jim známy a na něž se Komise v žádosti o informace táže. Podniky mají podle Komise rovněž povinnost jí předat veškeré dokumenty vztahující se k těmto skutkovým okolnostem. Účelem této povinnosti má být zaručit jak užitečný účinek kartelového práva Společenství, tak i udržení soutěžního režimu zamýšleného Smlouvou o ES, jenž musí být podniky kategoricky dodržován. Podle Komise žalobkyně nemůže proti této povinnosti s úspěchem namítnout právo na obhajobu. Nařízení č. 17 podle ní poskytuje dotčeným podnikům určité procesní záruky v průběhu řízení o předběžném šetření, ale neopravňuje je zdržet se odpovědi na některé otázky z důvodu, že by jejich odpovědi mohly sloužit k prokázání toho, že se dopustily porušení pravidel hospodářské soutěže, a představovat tak svědectví proti sobě samému. Komise nicméně připouští, že nemůže nutit podnik poskytnout odpovědi, kterými by byl přiveden k uznání existence protiprávního jednání, o němž příslušelo přinést důkazy jí samotné.
29 Podle Komise je tak každý podnik na základě žádosti o informace povinen sdělit veškeré skutkové okolnosti podstatné z hlediska kartelového práva. Naopak zakázáno podle Komise je dotazovat se podniku na záměry, cíl nebo účel některých jednání nebo opatření vzhledem k tomu, že takovéto otázky mohou podnik nutit uznat protiprávní jednání.
30 Komise poukazuje na to, že otázky 1.6, 1.7 a 2.3 do značné míry odpovídají otázkám, které položila ve věci, v níž byl vydán rozsudek Orkem a které Soudní dvůr neshledal hodnými kritiky. Tyto otázky měly směřovat k získání informací o konání setkání a údajů o účastnících, jakož i k předání k tomu se vztahujících dokumentů. Vyžádané informace se tudíž podle žalované týkaly objektivních skutkových okolností a nevedly k doznání protiprávního chování. Jako takové nemohou tedy být kritizovány.
31 Otázka 1.8 se má týkat čtyř dohod uzavřených žalobkyní v roce 1962 a oznámených Bundeskartellamt (spolkový kartelový úřad). Podle Komise jde o čistě skutkovou, a tedy právoplatnou otázku. Zůstala by takovou i v případě, že by vyžadovala rovněž výklad těchto dohod (rozsudek Société Générale, bod 75).
32 Komise konečně tvrdí, že Soudní dvůr zjevně neuznal existenci práva nesvědčit proti sobě samému (rozsudek Orkem, bod 27).
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 6 odst. 1 ÚLPZS
33 Žalobkyně tvrdí, že Komise je povinna ve svých řízeních dodržovat článek 6 ÚLPZS (rozsudek Soudu ze dne 22. října 1997, SCK a FNK v. Komise, T‑213/95 a T‑18/96, Recueil, s. II‑1739, body 41, 42 a 53). Základní práva zaručená ÚLPZS, jako obecné zásady práva Společenství, mají podle žalobkyně přednost před pravidly stanovenými nařízením č. 17. Kromě toho má z bodu 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývat, že Komise se sama domnívá, že je povinna dodržovat ÚLPZS.
34 Pokud jde o podmínky použití čl. 6. odst. 1 ÚLPZS, žalobkyně tvrdí, že tento článek poskytuje subjektivní právo zejména každému, jehož záležitost se týká trestního obvinění. Jako „každého“ je zde třeba chápat jak fyzické, tak právnické osoby (stanovisko Evropské komise pro lidská práva v příloze k rozsudku ESLP Société Stenuit ze dne 27. února 1992, řada A č. 232-A). Žalobkyně dodává, že Soudní dvůr se v tomto smyslu vyjádřil v rozsudku Orkem, když výslovně uznal, že nejenom fyzické osoby, ale i podniky, proti nimž je vedeno šetření ve věcech práva hospodářské soutěže, se mohou dovolávat základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 ÚLPZS. Soudní dvůr měl rovněž implicitně uznat, že tvrzení, že Komise není „soud“, neopravňuje k nepoužití tohoto článku.
35 Řízení, kterým se provádí šetření směřující k uložení sankcí, podle žalobkyně rovněž představuje „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 ÚLPZS (ESLP, rozsudek Öztürk ze dne 21. února 1984, řada A č. 73, § 56). Evropská komise pro lidská práva ve svém výše uvedeném stanovisku měla přijmout tuto úvahu v záležitosti týkající se řízení podle kartelového práva, které vedlo k uložení pokuty.
36 Podle žalobkyně ochrana, kterou poskytuje článek 6 ÚLPZS, znatelně přesahuje ochranu plynoucí ze zásad uznaných v rozsudku Orkem. Tento článek osobám, proti nimž je vedeno řízení, které může vést k uložení pokuty, neumožňuje pouze odmítnout odpovědět na otázky nebo poskytnout dokumenty obsahující informace o účelu protisoutěžního jednání, ale zavádí rovněž právo neobviňovat se komisivním způsobem.
37 Žalobkyně tak tvrdí, že v rozsudku Funke ze dne 25. února 1993 (řada A č. 256-A) Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) určil, že jakékoliv opatření směřující k donucení fyzických nebo právnických osob, vůči nimž je vedeno šetření, aby se komisivně obvinily, porušuje čl. 6 odst. 1 ÚLPZS, a to nezávisle na tom, co stanoví ustanovení vnitrostátního práva, jehož se dovolává správní orgán provádějící šetření.
38 V tomto smyslu by mělo být kvalifikováno jako protiprávní opatření nejenom vyžadování přiznání jako takového nebo uvedení protisoutěžního účelu některých setkání, ale také provádění nátlaku hrozbou sankcí za účelem umožnit Komisi získat poznatky, jež by byly žalobkyni k tíži. Vyžadovat pod hrozbou sankcí dohledání a předložení dokumentů týkajících se setkání, z účasti na nichž Komise žalobkyni podezírá a o nichž má za to, že měla protiprávní povahu umožňující použití sankcí v rámci článku 15 nařízení č. 17, by mělo za následek zavazovat žalobkyni k tomu, aby se sama obviňovala. Zápisy z jednání, poznámky a dokumenty týkající se cestovních výdajů nebo jiných údajů vztahujících se k setkáním, jejichž předmět byl podle Komise v rozporu se článkem 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES), by tedy žalobkyně neměla mít za povinnost dohledat a předložit.
39 Žalobkyně tvrdí, že na základě čl. 6 odst. 1 ÚLPZS může po právu odmítnout jakékoliv konání, které by ji přimělo svědčit přímo proti sobě samé v řízení, kterým se provádí šetření, nezávisle na tom, zda by ji ve vztahu k částečně překonaným zásadám uznaným v rozsudku Orkem takové konání vedlo ke sdělení poznatků jí k tíži nebo k uznání protiprávních cílů či protisoutěžních úmyslů. Tento důvod měl tedy podle žalobkyně také bránit přijetí napadeného rozhodnutí.
40 Za účelem vyzdvižení použitelnosti ÚLPZS na projednávanou věc žalobkyně dodává sedm dalších bodů.
41 Zaprvé prohlašuje, že z rozsudků Soudního dvora ze dne 29. května 1997, Kremzow (C‑299/95, Recueil, s. I‑2629, bod 14), a ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417), vyplývá, že opatření neslučitelná s dodržováním lidských práv uznaných a zaručených ÚLPZS nelze v Evropském společenství připustit.
42 Zadruhé žalobkyně uvádí, že Evropský soud ve výše uvedených rozsudcích Funke a Öztürk, jakož i Evropská komise pro lidská práva ve výše uvedeném stanovisku uznaly právo nesvědčit proti sobě samému ve vnitrostátním řízení i v řízení upraveném právem Společenství. Žalobkyně dodává, že ve výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise Soudní dvůr připustil, že článek 6 ÚLPZS se použije v rámci řízení, která mohou vést k uložení pokuty na základě nařízení č. 17.
43 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že zásady vyjádřené v rozsudku Orkem nebyly potvrzeny ani v rozsudku Soudního dvora ze dne 10. prosince 1993, Otto (C‑60/92, Recueil, s. I‑5683), ani v rozsudku Société Générale.
44 Začtvrté, tvrzení Komise, že její způsobilost vykonávat svou činnost i uplatňování celého kartelového práva Společenství závisejí zčásti na otázce, zda může, či nikoliv nutit dotčené podniky, aby svědčily proti sobě samým, je podle žalobkyně neopodstatněné.
45 Zapáté žalobkyně připomíná, že uplatnění práv zaručených ÚLPZS je nezávislé na rozlišování mezi fyzickými a právnickými osobami, jak Soudní dvůr určil v rozsudku Orkem (bod 30) a výše uvedeném rozsudku Baustahlgewebe v. Komise (bod 21).
46 Zašesté žalobkyně tvrdí, že v evropském právu neexistuje „jasně ohraničená oblast působnosti trestního práva v přísném slova smyslu“, jak se jí dovolává Komise, se zvláštními právy a povinnostmi. Posouzení otázky, zda pojem „trestní obvinění“ ve smyslu ÚLPZS zahrnuje i správní sankce a pokuty podle žalobkyně závisí pouze na jejich sankční povaze. Tento pojem je podle ní chápán a vykládán ze strany Evropského soudu a Evropské komise pro lidská práva svébytným způsobem (ESLP, rozsudek Neumeister z 27. června 1968, řada A č. 8, § 18, a výše uvedený rozsudek Öztürk, § 50). Argument Komise, podle kterého Komise nemá v trestněprávní oblasti žádnou působnost, je tudíž podle žalobkyně nevýznamný pro výklad čl. 6 odst. 1 ÚLPZS. Z předchozího dle žalobkyně plyne, že evropské kartelové právo a jeho uplatňování jsou rovněž součástí „trestního“ práva ve smyslu ÚLPZS.
47 Nakonec žalobkyně tvrdí, že Komisi je třeba považovat za „soud“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 ÚLPZS.
48 Komise na úvod tvrdí, že i když práva zaručená ÚLPZS tvoří inspirační zdroj pro obecné zásady práva Společenství, a zejména pro základní práva, neboť všechny členské státy přistoupily k ÚLPZS, takže tato úmluva odráží normy společné členským státům v oblasti lidských práv, legalitu aktů orgánů Společenství nelze posuzovat přímo vzhledem k této úmluvě. Napadené rozhodnutí proto nemohlo být přijato v rozporu s čl. 6 ÚLPZS.
49 Komise dále uznává, že Evropský soud určil, že v souladu s článkem 6 ÚLPZS kdokoli je vyšetřován ve smyslu této úmluvy, má právo nevypovídat nebo nepodat svědectví proti sobě samému. Komise však uvádí pět argumentů majících prokázat, že čl. 6 odst. 1 ÚLPZS nelze použít za okolností projednávané věci.
50 Zaprvé Komise zdůrazňuje, že až doposud Evropský soud nikdy nerozhodl, že právo nesvědčit proti sobě samému by mělo být přiznáno ve věci kartelového řízení, ať vnitrostátního, či podle práva Společenství.
51 Pokud jde o řízení podle práva Společenství, Komise upozorňuje zejména na jeho zvláštnosti, to jest že se týká výlučně právnických osob a že nemůže v žádném případě vyústit v potlačovací činnost nebo uložení trestu ve vlastním slova smyslu.
52 Komise zadruhé tvrdí, že Evropský soud ještě nerozhodl, že právo odmítnout svědčit proti sobě samému se vztahuje i na právnické osoby.
53 Zatřetí Komise uvádí, že právo dotčeného odmítnout poskytnutí informací, jež ho vystavují riziku, že bude svědčit proti sobě samému, bylo přiznáno Evropským soudem pouze v jasně ohraničené oblasti trestního práva v přísném a tradičním smyslu, to znamená v rámci řízení, ve kterých lze uložit trest odnětí svobody a která s ohledem na zvláštní povahu stanovené sankce lze zjevně kvalifikovat jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 ÚLPZS.
54 Začtvrté Komise tvrdí, že není „soud“, a že tudíž zásady plynoucí z čl. 6 odst. 1 ÚLPZS nelze v projednávané věci použít (viz zejména rozsudek Soudu ze 14. května 1998, Enso Española v. Komise, T‑348/94, Recueil, s. II‑1875, bod 56). Nedostatek soudní pravomoci Komise má podle ní za následek to, že kartelové řízení nemá trestněprávní povahu. Zásady plynoucí z článku 6 ÚLPZS se tedy nevztahují na řízení o předběžném šetření vedené Komisí.
55 Komise nakonec líčí, že bez povinnosti aktivně spolupracovat na zjišťování skutkového stavu uložené podnikům by bylo prakticky nemožné uplatňovat kartelové právo Společenství. Podle ní je tedy nutné, aby byla s to závazně uložit podnikům povinnost poskytnout v průběhu řízení o předběžném šetření některé informace, byť způsobilé vést k jejich obvinění. Tato nutnost byla podle Komise uznána Soudním dvorem a Soudem (rozsudek Société Générale, body 71 a následující, a stanovisko generálního advokáta M. Warnera předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 18. května 1982, AM & SL v. Komise, 155/79, Recueil, s. 1575). Podle Komise řízení upravené článkem 11 nařízení č. 17 by již nemohlo dosáhnout svého účelu, bylo-li by dotčenému podniku přiznáno právo odmítnout učinit prohlášení nebo předložit dokumenty v případě, že by mohly být použity k prokázání protiprávnosti jeho chování.
56 Konečně Komise uvádí, že ani ostatní argumenty žalobkyně nedovolují dojít k závěru, že článek 1 napadeného rozhodnutí je v rozporu se zásadami vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 ÚLPZS.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 6 odst. 2 a článku 10 ÚLPZS
57 Žalobkyně tvrdí, že právo odmítnout svědčit proti sobě samému je chráněno presumpcí neviny upravenou v čl. 6 odst. 2 ÚLPZS, jakož i svobodou projevu uznanou článkem 10 ÚLPZS (stanovisko Evropské komise pro lidská práva v příloze k ESLP, rozsudek ze dne 2. června 1993, K. v. Rakousko, řada A č. 255-B). Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že se omezí na toto tvrzení s ohledem na to, že Evropský soud ve výše uvedeném rozsudku Funke (§ 45) rozhodl, že porušení čl. 6 odst. 1 ÚLPZS jej zbavuje povinnosti zkoumat tvrzené porušení jiné zásady této úmluvy.
58 Komise připouští, že z důvodu blízkosti presumpce neviny a práva nebýt nucen svědčit proti sobě samému je toto právo v judikatuře Evropského soudu založeno na ustanoveních čl. 6 odst. 1 ÚLPZS, ve spojení s ustanoveními odstavce 2 stejného článku. Nicméně čl. 6 odst. 2 ÚLPZS podle ní nedává dotyčnému právu jiný nebo širší obsah, pokud jde o možnost odmítnout poskytnutí informací, ve srovnání s tím, který vyplývá z odstavce 1 téhož článku.
Závěry Soudu
59 Na úvod je nutno zdůraznit, že Soud není příslušný hodnotit legalitu šetření v oblasti práva hospodářské soutěže vzhledem k ustanovením ÚLPZS, neboť tato ustanovení nejsou jako taková součástí práva Společenství (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Mayr-Melnhof v. Komise, T‑347/94, Recueil, s. II‑1751, bod 311).
60 Podle ustálené judikatury však jsou základní práva nedílnou součástí obecných zásad práva, jejichž dodržování soudce Společenství zajišťuje (viz zejména posudek Soudního dvora 2/94 ze dne 28. března 1996, Recueil, s. I‑1759, bod 33, a výše uvedený rozsudek Kremzow, bod 14). Za tímto účelem Soudní dvůr a Soud vycházejí z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. ÚLPZS má v tomto ohledu zvláštní význam (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 18, a Kremzow, uvedený výše, bod 14). Mimoto podle čl. F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (nyní čl. 6 odst. 2 EU) „Unie ctí základní práva zaručená [ÚLPZS] a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství“.
61 Dále je třeba připomenout, že účelem pravomocí udělených Komisi nařízením č. 17 je umožnit jí plnit poslání dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu, které je jí svěřeno Smlouvou.
62 V průběhu řízení, kterým je prováděno předběžné šetření, nařízení č. 17 nepřiznává podniku, jenž je předmětem vyšetřovacího opatření, žádné právo vyvázat se z výkonu tohoto opatření z důvodu, že jeho výsledky by mohly poskytnout důkaz porušení pravidel hospodářské soutěže, jichž se dopustil. Nařízení naopak ukládá podniku povinnost aktivní součinnosti, která znamená i povinnost dát Komisi k dispozici veškeré poznatky týkající se předmětu šetření (rozsudky Orkem, bod 27, a Société Générale, bod 72).
63 Jelikož nařízení č. 17 výslovně nezakotvuje právo nevypovídat, je vhodné prozkoumat, zda z nutnosti zajistit dodržování práva na obhajobu nevyplývají přesto některá omezení vyšetřovací pravomoci Komise v průběhu předběžného šetření (rozsudek Orkem, bod 32).
64 V tomto ohledu je důležité vyvarovat se toho, aby právo na obhajobu mohlo být nenávratně narušeno v rámci řízení o předběžném šetření, která mohou mít pro prokázání protiprávního charakteru chování podniků určující povahu (rozsudky Orkem, bod 33, a Société Générale, bod 73).
65 Ustálená judikatura však uznává, že za účelem zachování užitečného účinku čl. 11 odst. 2 a 5 nařízení č. 17 je Komise oprávněna zavázat podnik k tomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se ke skutkovému stavu, které jsou mu známy, a aby jí předal případně příslušné dokumenty, jež má k dispozici, a to i tehdy, když mohou sloužit k prokázání protisoutěžního chování vůči němu samotnému nebo vůči jinému podniku (rozsudky Soudního dvora Orkem, bod 34, ze dne 18. října 1989, Solvay v. Komise, 27/88, Recueil, s. 3355, zveřejnění shrnutí, a Société Générale, bod 74).
66 Přiznání absolutního práva nevypovídat, jehož se domáhá žalobkyně, by totiž zašlo za hranice toho, co je nezbytné pro zachování práva na obhajobu podniků, a představovalo by pro Komisi neodůvodněnou překážku v plnění jejího poslání dbát na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu, které je jí svěřeno článkem 89 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 85 ES).
67 Z toho plyne, že podniku, jenž je adresátem rozhodnutí o žádosti o informace ve smyslu čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17, lze přiznat právo nevypovídat jen do té míry, do jaké by byl nucen poskytnout odpovědi, které by ho dovedly k připuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat Komisi (rozsudek Orkem, bod 35).
68 Posoudit argumenty žalobkyně je třeba v takto připomenutých hranicích.
69 V projednávané věci je vhodné přezkoumat nejprve legalitu otázek 1.6, 1.7 a 2.3, jež jsou téměř totožné, a poté legalitu otázky 1.8.
70 Otázky 1.6, 1.7 a 2.3 obsahují ve svých prvních třech odrážkách pouze žádosti o informace skutkové povahy a o předání již předtím existujících dokumentů. Srovnatelné otázky nebyly Soudním dvorem v rozsudku Orkem prohlášeny za protiprávní. Z toho plyne, že žalobkyně byla povinna na ně odpovědět.
71 Naproti tomu ve své poslední odrážce se tyto tři otázky nevztahují jen na skutkové informace. Komise na těchto místech žalobkyni stejnými slovy vyzývá, aby popsala zejména „předmět“ setkání, jichž se měla zúčastnit, a během setkání „přijatá rozhodnutí“. Přitom je jasné, že Komise má podezření, že předmětem těchto setkání bylo dosažení dohod o prodejních cenách způsobilých vyloučit nebo omezit hospodářskou soutěž. Z toho plyne, že takovéto žádosti zavazují žalobkyni přiznat svou účast na protiprávní dohodě, která je v rozporu s pravidly Společenství upravujícími hospodářskou soutěž.
72 V tomto ohledu je třeba podotknout, že Komise v poslední odrážce tří sporných otázek výslovně uvedla, že jí žalobkyně má poskytnout dotyčné informace jen v případě, že by se jí nepodařilo dohledat příslušné dokumenty vyžádané v předchozí odrážce. Žalobkyně tedy byla vázána odpovědět na poslední odrážku položených otázek jen potud, pokud nebyla s to předložit vyžádané dokumenty. Avšak vzhledem k pořadí a obsahu otázek v prvních třech odrážkách nemůže být vyloučeno, že by žalobkyně bývala nakonec musela odpovědět na poslední odrážku těchto tří otázek.
73 Je tudíž třeba učinit závěr, že otázky 1.6, 1.7 a 2.3 ve své poslední odrážce představují porušení práva žalobkyně na obhajobu.
74 Pokud jde o otázku 1.8, je třeba poukázat na to, že Komise v ní požaduje, aby se žalobkyně vyjádřila, zaprvé, ke vztahu mezi, na jedné straně, čtyřmi dohodami týkajícími se OCTG a rour pro produktovody uzavřenými v roce 1962 a oznámenými Bundeskartellamt a, na straně druhé, „Europe-Japan Club“ a „Special Circle“, jakož i, zadruhé, k rozhodnutím přijatým v rámci „Europe-Japan Club“ nebo „Special Circle“, tj. k rozhodnutím, u nichž se Komise domnívá, že by mohla zakládat porušení pravidel Smlouvy. Odpověď na tuto otázku by přiměla žalobkyni hodnotit povahu těchto rozhodnutí. Je třeba učinit závěr, že otázka 1.8 rovněž představuje, v souladu s rozsudkem Orkem, porušení práva žalobkyně na obhajobu.
75 Co se týče tvrzení, podle nichž čl. 6 odst. 1 a 2 ÚLPZS dovoluje adresátovi žádosti o informace nezodpovědět otázky, byť čistě skutkové, a odmítnout předat Komisi dokumenty, je třeba připomenout, že žalobkyně nemůže své argumenty zakládat před soudem Společenství přímo na ÚLPZS.
76 Pokud jde o případný dopad Charty, jíž se žalobkyně dovolává (viz výše bod 15), na posouzení projednávané věci, je třeba připomenout, že tato Charta byla vyhlášena Evropským parlamentem, Radou a Komisí dne 7. prosince 2000. Z toho plyne, že Charta nemůže mít žádný dopad na posouzení napadeného aktu, jenž byl přijat dříve. Za těchto okolností není třeba znovu otevřít ústní část řízení, jak to navrhovala žalobkyně.
77 Je však třeba zdůraznit, že právo Společenství uznává základní zásadu dodržování práva na obhajobu, jakož i zásadu práva na spravedlivý proces (viz rozsudek Soudního dvora Baustahlgewebe v. Komise, uvedený výše, bod 21, a rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 2000, Krombach, C‑7/98, Recueil, s. I‑1935, bod 26). Právě za použití těchto zásad, které specificky v právu hospodářské soutěže, o něž v projednávané věci jde, nabízejí ochranu rovnocennou ochraně zaručené článkem 6 ÚLPZS, přiznaly Soudní dvůr a Soud adresátům žádostí vydaných Komisí podle čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17 právo omezit se na zodpovězení čistě skutkových otázek a předávat pouze již existující vyžádané listiny a dokumenty. Toto právo bylo ostatně přiznáno již od první fáze šetření zahájeného Komisí.
78 Povinnost odpovědět na čistě skutkové otázky položené Komisí a vyhovět jejím žádostem o předložení již předtím existujících dokumentů nemůže vést k porušení zásady dodržování práva na obhajobu nebo práva na spravedlivý proces. Nic totiž nebrání adresátovi v tom, aby v dalším průběhu správního řízení nebo během řízení před soudem Společenství prokázal, vykonávaje tak své právo na obhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené v jeho odpovědích nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá Komise.
79 Z předcházejícího vyplývá, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno v rozsahu, v němž nutí žalobkyni odpovědět na poslední odrážku otázek 1.6, 1.7 a 2.3, jakož i na otázku 1.8, jejichž povaha vede žalobkyni k přiznání své případné účasti na dohodě, jež může vyloučit nebo omezit hospodářskou soutěž.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nezohlednění použitelnosti procesních záruk vnitrostátního práva
Argumenty účastníků řízení
80 Žalobkyně tvrdí, že její právo zdržet se svědčení proti sobě samé komisivním jednáním vyplývá nejen z práva Společenství, ale i z německého práva, které v projednávané věci nesmí být vyloučeno. Žalobkyně prohlašuje, že v německém právu se uplatní zásada, podle které žádná fyzická či právnická osoba není povinna před orgánem, jenž vede šetření, svědčit proti sobě samé. Na základě této zásady měla mít žalobkyně právo odmítnout poskytnutí jakékoliv informace a neměla být povinna předložit žádný dokument, jež by jí byly k tíži. Podle žalobkyně se každá obviněná nebo vyšetřovaná osoba může na základě čl. 136 odst. 1 Strafprozeßordnung (německý trestní řád) během vyšetřovacího řízení trestněprávní či správní povahy chovat nečinně, protože nikdo nemůže být nucen aktivně přispívat ke svému vlastnímu postihu.
81 Tato záruka poskytovaná vnitrostátním právem hraje podle žalobkyně v projednávané věci úlohu vzhledem k tomu, že uložení pokuty vůči ní v průběhu řízení podle práva Společenství může vést ke stíhání podle vnitrostátního práva. Takové stíhání podle žalobkyně skutečně připadá v úvahu vzhledem k tomu, že uložení pokuty podle článku 15 nařízení č. 17 nevylučuje, aby bylo proti podniku zahájeno nové nebo doplňkové stíhání podle vnitrostátního práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února, Walt Wilhelm a další v. Bundeskartellamt, 14/68, Recueil, s. 1, 16). V tomto ohledu je podle žalobkyně vhodné vzít v úvahu okolnost, že v případě uložení pokuty Komise uzavře řízení vyhotovením odůvodněného rozhodnutí zveřejněného v Úředním věstníku Evropských společenství, které uvádí veškeré skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo protiprávní jednání prokázáno. Žalobkyně dodává, že zveřejnění těchto poznatků může také přimět příslušný vnitrostátní orgán zahájit na stejném skutkovém základě další šetření trestněprávní či správní povahy.
82 Komise tvrdí, že požadavky německého práva jsou podstatné, pokud jde o legalitu napadeného rozhodnutí, jen potud, pokud by případně mohla být z jednotlivých právních řádů členských států vyvozena společná zásada odmítnutí svědčit proti sobě samému. Ale to právě podle Komise Soudní dvůr v rozsudku Orkem (bod 29) odmítl, když připomenul, že právní řády většiny členských států přiznávají právo nesvědčit proti sobě samému jen fyzickým osobám obviněným v rámci trestního stíhání.
83 Komise krom toho konstatuje, že v souladu s judikaturou Soudního dvora je výlučně ona sama oprávněna používat informace, jež shromáždí v rámci řízení podle článku 11 nařízení č. 17 (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1992, AEB a další, C‑67/91, Recueil, s. I‑4785, bod 38). Připomíná, že orgány členských států se na tyto informace nemohou odvolávat ani v průběhu řízení o předběžném šetření, ani pro zdůvodnění rozhodnutí přijatého na základě ustanovení práva hospodářské soutěže, ať práva vnitrostátního, nebo práva Společenství. Tyto informace podle Komise musejí zůstat ve vnitřní sféře těchto orgánů a mohou být použity jen za účelem posouzení, zda přistoupit, či nikoliv k zahájení vnitrostátního řízení (rozsudek AEB a další, uvedený výše, bod 42).
Závěry Soudu
84 Je třeba připomenout, že v oblasti práva hospodářské soutěže právní řády členských států všeobecně neuznávají právo nesvědčit proti sobě samému. Je tudíž pro výsledek projednávané věci nevýznamné zda, jak tvrdí žalobkyně, taková zásada existuje v německém právu.
85 Co se týče tvrzení žalobkyně, podle něhož má hrozit, že informace získané Komisí a předané vnitrostátním orgánům mohou být jimi použity proti ní, postačí odkázat na rozsudek AEB a další (uvedený výše, bod 42), ve kterém Soudní dvůr poté, co připomenul, že informace shromážděné Komisí musí být předány vnitrostátním orgánům, jasně rozhodl takto:
„Orgány členských států se na tyto informace nemohou odvolávat ani v průběhu řízení o předběžném šetření, ani pro zdůvodnění rozhodnutí přijatého na základě ustanovení práva hospodářské soutěže, ať práva vnitrostátního, nebo práva Společenství. Tyto informace musí zůstat ve vnitřní sféře těchto orgánů a mohou být použity jen pro účely posouzení, zda přistoupit, či nikoliv k zahájení vnitrostátního řízení.“
86 Z toho plyne, že se německé orgány nemohou odvolávat na informace získané Komisí prostřednictvím žádosti o informace založené na článku 11 nařízení č. 17 k tomu, aby zdůvodnily rozhodnutí přijaté vůči žalobkyni na základě ustanovení práva hospodářské soutěže.
87 Pokud se tudíž německé orgány domnívají, že poznatky získané za těchto podmínek Komisí jsou relevantní pro zahájení řízení na stejném skutkovém základě, jsou povinny zaslat svou vlastní žádost o informace týkající se tohoto skutkového stavu.
88 Okolnost, že informace shromážděné Komisí mohou upozornit německé orgány na možnost, že došlo k porušení německého práva, a že německé orgány je mohou použít pro účely posouzení, zda přistoupit, či nikoliv k zahájení vnitrostátního řízení, nemění nic na závěru, že tento žalobní důvod nemůže být přijat, jak jasně vyplývá z bodu 42 výše uvedeného rozsudku AEB a další.
89 Z toho plyne, že tento žalobní důvod musí být zamítnut.
90 Vzhledem ke všemu, co předchází, je třeba jednak zrušit napadené rozhodnutí v rozsahu poslední odrážky otázek 1.6, 1.7 a 2.3 a otázky 1.8 žádosti o informace zaslané žalobkyni dne 13. srpna 1997, a jednak žalobu ve zbývající části zamítnout.
K nákladům řízení
91 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Avšak podle odst. 3 prvního pododstavce téhož článku může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.
92 V projednávané věci je třeba vzít v úvahu zaprvé to, že každý z účastníků řízení měl ve věci částečně neúspěch. Zadruhé je třeba přihlédnout k tomu, že Komise tím, že po žalobkyni požadovala odpověď na žádosti obsažené v poslední odrážce otázek 1.6, 1.7 a 2.3 a na otázku 1.8, zasáhla do jejího práva na obhajobu, přičemž nezohlednila rozsudek Orkem, a donutila žalobkyni podat projednávanou žalobu. Za těchto podmínek má Soud za to, že Komise musí nést dvě třetiny nákladů žalobkyně.
Z těchto důvodů
SOUD (první rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise K(98)1204 ze dne 15. května 1998, v řízení podle čl. 11 odst. 5 nařízení Rady č. 17, se zrušuje v rozsahu poslední odrážky otázek 1.6, 1.7 a 2.3 a otázky 1.8 žádosti o informace zaslané žalobkyni dne 13. srpna 1997.
2) Ve zbývající části se žaloba se zamítá.
3) Žalovaná ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení žalobkyně, jež ponese jednu třetinu vlastních nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. února 2001.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |