Spojené věci C‑674/18 a C‑675/18
EM
proti
TMD Friction GmbH
a
FL
proti
TMD Friction EsCo GmbH
(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Bundesarbeitsgericht)
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 9. září 2020
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Převody závodů – Směrnice 2001/23/ES – Články 3 a 5 – Zachování práv zaměstnanců – Ochrana zaměstnanců pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele – Převod uskutečněný insolvenčním správcem převádějícího závodu, který se nachází v insolvenčním řízení – Dávky zaměstnaneckého důchodového zabezpečení – Omezení povinností nabyvatele – Výše dávky plynoucí ze systému podnikového připojištění vypočítaná na základě odměny zaměstnance v okamžiku zahájení insolvenčního řízení – Směrnice 2008/94/ES – Článek 8 – Přímý účinek – Podmínky“
1. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Převody závodů – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23 – Výjimky – Převod během insolvenčního řízení – Řízení o soudní reorganizaci prostřednictvím převodu pod soudním dohledem uskutečněné s cílem úplného či částečného zachování převodce nebo jeho činností – Vyloučení
(Směrnice Rady 2001/23, články 3 až 5)
(viz body 48–51, 54–57, 60–62)
2. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Převody závodů – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23 – Výjimky – Převod během insolvenčního řízení – Povinnost uspokojit nároky zaměstnanců na starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění – Částečný převod na nabyvatele – Přípustnost
[Směrnice Rady 2001/23, čl. 3 odst. 4 a čl. 5 odst. 2 písm. a)]
(viz body 63–68)
3. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Převody závodů – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23 – Výjimky – Převod během insolvenčního řízení – Vznik události zakládající nárok na starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění po zahájení insolvenčního řízení – Přechod práv a povinností vyplývajících z pracovních poměrů existujících v okamžiku převodu na nabyvatele – Vyloučení nabývaných nároků na starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění, které se zakládají na dobách zaměstnání předcházejících zahájení insolvenčního řízení – Přípustnost – Podmínka – Požadovaná minimální úroveň ochrany
[Směrnice Rady 2001/23, čl. 3 odst. 4 a čl. 5 odst. 2 písm. a)]
(viz body 70–75, výrok 1)
4. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94 – Doplňkové zaměstnanecké systémy sociálního zabezpečení – Ochrana nároků na starobní důchody – Požadovaná minimální úroveň ochrany – Vznik události zakládající nárok na starobní důchod na základě doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení – Dávky, které nemá vyplácet nabyvatel – Zásah subjektu ručícího za riziko platební neschopnosti omezený na nabývané nároky na starobní důchod, které již byly definitivní v okamžiku zahájení tohoto řízení – Základ pro určení částky týkající se části těchto důchodů, za kterou odpovídá uvedený subjekt – Nedodržení požadované minimální úrovně ochrany – Nepřípustnost
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94, článek 8; směrnice Rady 2001/23, čl. 3 odst. 4 písm. b)]
(viz body 77–80, 85, 86, 91–93, výrok 2)
5. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94 – Doplňkové zaměstnanecké systémy sociálního zabezpečení – Ochrana práv na starobní důchody – Externí subjekt sociálního zabezpečení – Možnost zaměstnance dovolávat se vůči takovému subjektu článku 8 uvedené směrnice, který má přímý účinek – Podmínky
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94, článek 8)
(viz body 95, 96, výrok 3)
Shrnutí
Ve věcech projednávaných předkládajícím soudem byli dva němečtí státní příslušníci zaměstnání u společnosti založené podle německého práva, a to jeden od roku 1996 a druhý od roku 1968. Tato společnost poskytovala svým zaměstnancům důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění. Při převodu činností uvedené společnosti přešly práva a povinnosti z pracovních smluv žalobců v původním řízení na jinou společnost, a to společnost TMD Friction. Ve vztahu k aktivům této společnosti bylo zahájeno insolvenční řízení, avšak její činnost byla zachována. Insolvenční správce následně převedl některé činnosti společnosti TMD Friction na subjekt, který byl poté sám přejmenován na TMD Friction, přičemž ostatní činnosti byly převedeny na jinou společnost, a to společnost TMD Friction EsCo.
Pensions-Sicherungs-Verein (záruční subjekt pro zaměstnanecké důchody), který je soukromoprávním subjektem zajišťujícím vyplácení zaměstnaneckých důchodů v případě platební neschopnosti zaměstnavatele v Německu, informoval jednoho z žalobců v původním řízení, že tento vzhledem ke svému věku, a sice 29 let v okamžiku zahájení insolvenčního řízení, dosud nenabyl žádný definitivní nárok na starobní důchod. Posledně uvedený tedy podal proti TMD Friction žalobu, kterou se domáhal, aby bylo posledně uvedené uloženo, aby mu v budoucnu, jakmile dosáhne požadovaného důchodového věku, vyplatila starobní důchod, jehož výše bude zohledňovat doby zaměstnání dosažené před zahájením insolvenčního řízení. Druhý žalobce v původním řízení pobírá od 1. srpna 2015 starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění ve výši 145,03 eura za měsíc od společnosti TMD Friction EsCo. Proti této společnosti podal žalobu znějící na to, aby byla posledně uvedené uložena povinnost vyplácet mu vyšší zaměstnanecký starobní důchod. Obě společnosti, které jsou nabyvateli, předložily argument, že v případě převodu závodu po zahájení insolvenčního řízení týkajícího se aktiv převodce odpovídá nabyvatel pouze za část starobního důchodu založenou na dobách dosažených po zahájení insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že žaloby byly zamítnuty v prvním stupni i v odvolacím řízení, podali žalobci v původním řízení k předkládajícímu soudu, kterým je Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo), opravný prostředek „Revision“.
Soudní dvůr, k němuž podal uvedený předkládající soud žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se v rozsudku ze dne 9. září 2020 vyjádřil k nabytým nárokům na dotčené starobní důchody plynoucí ze systému podnikového připojištění v rámci převodu závodů, které se nacházejí v insolvenčním řízení, a to ve světle článků 3 a 5 směrnice 2001/23 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů(1) a článku 8 směrnice 2008/94 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele(2).
Soudní dvůr nejprve připomněl, že cílem směrnice 2001/23 je chránit zaměstnance zajištěním zachování jejich práv pro případ změny zaměstnavatele a v co největším možném rozsahu zaručit pokračování pracovních smluv nebo pracovních poměrů s nabyvatelem beze změny, aniž stanoví úplnou harmonizaci vnitrostátních právních předpisů v dané oblasti. Soudní dvůr mimo jiné upřesnil, že cílem této směrnice je rovněž zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy zaměstnanců a zájmy nabyvatele. Pokud jde o ustanovení uvedené směrnice, která se konkrétně týkají případů převodu závodu po zahájení insolvenčního řízení, Soudní dvůr konstatoval, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/23 není použitelný na řízení dotčená ve věcech v původních řízeních, jejichž cílem je zachování činností převodce po jejich převodu, a nepředstavují tedy řízení zahájené s cílem likvidace majetku uvedeného převodce. Pokud jde o čl. 5 odst. 2 písm. a) této směrnice, Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení nespadá pod toto ustanovení, jelikož nelze mít za to, že se tato vnitrostátní právní úprava týká závazků převodce před datem převodu nebo před zahájením insolvenčního řízení. Pokud totiž nároky na starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění byly již nabývány před zahájením insolvenčního řízení, bude starobní důchod přiznán jen tehdy, nastane-li po zahájení tohoto řízení událost zakládající nárok na důchod.
Soudní dvůr však zdůrazňuje, že členské státy se mohou v případě převodu závodu po zahájení insolvenčního řízení vždy dovolávat výjimek stanovených v čl. 3 odst. 4 směrnice. Soudní dvůr upřesňuje, že toto ustanovení nezakazuje, aby byla na nabyvatele částečně převedena povinnost uspokojit nároky zaměstnanců na starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění. Ochrana zaměstnanců, pokud jde o jejich nabyté nebo nabývané nároky, musí být každopádně alespoň na úrovni ochrany požadované článkem 8 směrnice 2008/94.
Soudní dvůr tedy rozhodl, že směrnice 2001/23, zejména s ohledem na její čl. 3 odst. 4 písm. a) a b), nebrání v případě převodu závodu nacházejícího se v insolvenčním řízení vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě, že po zahájení uvedeného řízení vznikne událost zakládající nárok na starobní důchod plynoucí ze systému podnikového připojištění, nabyvatel neodpovídá za nabývané nároky zaměstnance na tento starobní důchod založené na dobách zaměstnání předcházejících zahájení daného řízení. Tento závěr je však podmíněn tím, že pokud jde o část částky, za kterou nabyvatel neodpovídá, poskytují opatření přijatá na ochranu zájmů zaměstnanců úroveň ochrany, která je přinejmenším rovnocenná úrovni ochrany požadované článkem 8 směrnice 2008/94.
Soudní dvůr zadruhé zkoumal rozsah povinnosti subjektu ručícího za riziko platební neschopnosti vzhledem k definitivní či nedefinitivní povaze nabývaných nároků na starobní důchod v okamžiku zahájení insolvenčního řízení, jakož i základ pro výpočet částky týkající se části důchodů, za kterou je uvedený subjekt odpovědný. Soudní dvůr v tomto ohledu nejprve s ohledem na minimální ochranu požadovanou článkem 8 směrnice 2008/94 připomněl, že tato vyžaduje, aby bývalý zaměstnanec obdržel v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele alespoň polovinu dávek ve stáří vyplývajících z důchodových nároků nabytých v systému podnikového připojištění, a že toto ustanovení ukládá členským státům povinnost zaručit v tomto případě každému bývalému zaměstnanci náhradu odpovídající alespoň polovině hodnoty jeho nároků nabytých v rámci takového systému. Stejně tak tato minimální ochrana brání zjevně nepřiměřenému snížení dávek zaměstnaneckého důchodového zabezpečení zaměstnance, kterým je vážně dotčena schopnost dotčené osoby pokrýt své potřeby. Tak by tomu bylo v případě snížení dávek ve stáří u bývalého zaměstnance, který již žije nebo by musel žít z důvodu tohoto snížení pod hranicí rizika chudoby stanovenou Statistickým úřadem Evropské unie (Eurostat) pro daný členský stát. Uvedená minimální ochrana tak vyžaduje, aby členský stát zaručil bývalému zaměstnanci, jehož dávky ve stáří byly takto sníženy, náhradu ve výši, která, aniž nutně pokrývá všechny vzniklé ztráty, bude s to napravit jejich zjevnou nepřiměřenost. Soudní dvůr rovněž připomněl, že účelem článku 8 směrnice 2008/94 je zaručit ochranu dlouhodobých zájmů zaměstnanců.
Soudní dvůr z toho dále dovodil, že z tohoto článku vyplývá, že při výpočtu výše dávky, z níž alespoň 50 % musí být přiznáno bývalému zaměstnanci, musí být náležitě zohledněny doby zaměstnání dosažené u převodce, během kterých byly nabyty nároky na dávky ve stáří, a hrubá odměna zaměstnance v okamžiku vzniku takových nároků. Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že jakýkoli jiný výklad by neumožňoval určit, zda je třeba napravit následky snížení těchto dávek u bývalého zaměstnance, který již žije nebo by v důsledku tohoto snížení musel žít pod hranicí rizika chudoby stanovenou pro dotyčný členský stát.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2001/23, ve spojení s článkem 8 směrnice 2008/94, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která pro případ, že nastane událost zakládající nárok na starobní důchody plynoucí ze systému podnikového připojištění po zahájení insolvenčního řízení, během kterého je uskutečněn převod závodu, a pokud jde o část těchto důchodů, které nemá vyplácet nabyvatel, stanoví, že subjekt ručící za riziko platební neschopnosti určený v souladu s vnitrostátním právem není povinen zasáhnout, pokud nabývané nároky na starobní důchody nebyly již definitivní v okamžiku zahájení tohoto insolvenčního řízení, pokud z toho plyne, že zaměstnanci jsou zbaveni minimální ochrany, kterou zaručuje toto ustanovení. V tomtéž kontextu brání právní úpravě, která stanoví, že pro účely určení částky týkající se části těchto důchodů, za kterou je odpovědný uvedený subjekt, je tato částka vypočítána na základě měsíční hrubé odměny, kterou pobíral dotyčný zaměstnanec v okamžiku zahájení uvedeného řízení.
Zatřetí, pokud jde o přímý účinek článku 8 směrnice 2008/94, Soudní dvůr připomněl svoji nedávnou judikaturu(3) a dospěl k závěru, že tento článek může mít takový účinek a může být uplatněn vůči soukromoprávnímu subjektu, který je dotyčným členským státem určen jako subjekt ručící za riziko platební neschopnosti zaměstnavatelů v oblasti zaměstnaneckého důchodového zabezpečení. Tento účinek je však s ohledem na povinnost ručení, která je na tento subjekt kladena, a na podmínky, za kterých ji plní, podmíněn tím, aby uvedený subjekt mohl být postaven na roveň státu a aby se tato povinnost skutečně vztahovala na typy starobních důchodů, pro které je minimální ochrana stanovená v tomto článku 8 požadována. Soudní dvůr dodal, že předkládající soud musí určit, zda je tomu tak ve věcech v původních řízeních.