USNESENÍ TRIBUNÁLU (šestého senátu)
20. března 2014 (*)
„Žaloba na náhradu škody – Poslanci Evropského parlamentu – Ověření pověřovacích listin – Rozhodnutí Parlamentu, že mandát evropského poslance je neplatný – Zrušení rozhodnutí Parlamentu rozsudkem Soudního dvora – Žaloba, která je zčásti zjevně nepřípustná a zčásti po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná“
Ve věci T‑43/13,
Beniamino Donnici, s bydlištěm v Castrolibero (Itálie), zastoupený V. Vallefuocem a J.-M. Van Gyseghemem, advokáty,
žalobce,
proti
Evropskému parlamentu, zastoupenému N. Lorenzem a S. Seyr, jako zmocněnci,
žalovanému,
jejímž předmětem je žaloba na náhradu škody, která žalobci údajně vznikla přijetím rozhodnutí Parlamentu ze dne 24. května 2007 o ověření jeho pověřovacích listin, které bylo zrušeno rozsudkem Soudního dvora ze dne 30. dubna 2009, Itálie a Donnici v. Parlament (C‑393/07 a C‑9/08, Sb. rozh. s. I‑3679),
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení S. Frimodt Nielsen (zpravodaj), předseda, F. Dehousse a A. Collins, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobce Beniamino Donnici kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 12. a 13. června 2004 na společné kandidátní listině Società Civile – Di Pietro Occhetto. Tato listina získala dva mandáty, první ve volebním obvodě Jižní Itálie a druhý ve volebním obvodě Severozápadní Itálie. Antonio Di Pietro, který zvítězil v obou těchto volebních obvodech, se rozhodl pro volební obvod Jižní Itálie.
2 Achille Occhetto se vzhledem k počtu hlasů získaných v obou volebních obvodech umístil na kandidátních listinách jako druhý v pořadí, a předstihl tak žalobce ve volebním obvodě Jižní Itálie a Giulietta Chiesu v obvodě Severozápadní Itálie. Jelikož se A. Di Pietro rozhodl pro mandát za volební obvod Jižní Itálie, A. Occhetto měl být vyhlášen za zvoleného za volební obvod Severozápadní Itálie. Písemným prohlášením ze dne 6. července 2004, došlým následující den Ufficio elettorale nazionale per il Parlamento europeo presso la Corte di cassazione (Národní volební komise pro Evropský parlament u italského kasačního soudu, dále jen „italská volební komise“), se však A. Occhetto, který v té době zastával úřad senátora v Senátu Italské republiky, vzdal mandátu poslance Evropského parlamentu v obou volebních obvodech.
3 V návaznosti na toto vzdání se mandátu vyhlásila italská volební komise dne 18. července 2004 za zvolené G. Chiesu za volební obvod Severozápadní Itálie a A. Di Pietra za volební obvod Jižní Itálie a dne 12. listopadu 2004 sdělila jméno žalobce jakožto prvního na seznamu náhradníků A. Di Pietra pro volební obvod Jižní Itálie, přičemž A. Occhetto, který se mandátu vzdal, na tomto seznamu uveden nebyl.
4 V parlamentních volbách konaných v Itálii ve dnech 9. a 10. dubna 2006 byl A. Di Pietro zvolen poslancem Parlamentu Italské republiky a s účinností ode dne 28. dubna 2006 se rozhodl pro národní mandát. Vzhledem k tomu, že tato funkce je podle čl. 7 odst. 2 aktu o volbě zastupitelů do Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, Euratom ze dne 20. září 1976 (Úř. věst. L 278, s. 1), ve znění rozhodnutí Rady 2002/772/ES, Euratom ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 přečíslování (Úř. věst. L 283, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 137), neslučitelná s funkcí poslance Evropského parlamentu, oznámil Parlament uvolnění dotčeného mandátu.
5 Prohlášením ze dne 27. dubna 2006 adresovaným italské volební komisi A. Occhetto, který kandidoval v týchž národních volbách, který však nebyl znovu zvolen, vzal své vzdání se mandátu ze dne 6. července 2004 zpět a dožadoval se pro svoji osobu mandátu, který se uvolnil poté, co se A. Di Pietro rozhodl pro funkci poslance Parlamentu Italské republiky.
6 Na základě tohoto prohlášení italská volební komise dne 8. května 2006 vyhlásila, že A. Occhetto byl zvolen poslancem Evropského parlamentu a téhož dne sdělila jeho jméno uvedenému Parlamentu jakožto náhradníka za A. Di Pietra.
7 Rozsudkem ze dne 21. července 2006 Tribunale amministrativo regionale del Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) zamítl žalobu na neplatnost podanou žalobcem proti tomuto vyhlášení jako neopodstatněnou.
8 Žalobce zpochybnil vyhlášení A. Occhetta za poslance Evropského parlamentu namísto A. Di Pietra rovněž před Evropským parlamentem. Toto zpochybnění přezkoumal výbor pro právní záležitosti uvedeného Parlamentu na svém zasedání dne 21. června 2006. Poté, co uvedený výbor pro právní záležitosti konstatoval, že toto zpochybnění není podle článku 12 aktu o volbě zastupitelů do Evropského parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k rozhodnutí 76/787, v pozměněném a přečíslovaném znění, přípustné z důvodu, že se zakládá na legge n. 18, Elezione dei membri del Parlamento europeo spettanti all’Italia (zákon č. 18 o volbách italských zastupitelů do Evropského parlamentu), ze dne 24. ledna 1979 (GURI č. 29, ze dne 30. ledna 1979, s. 947), jednomyslně doporučil potvrzení mandátu A. Occhetta. Dne 3. července 2006 Evropský parlament mandát A. Occhetta potvrdil.
9 Rozsudkem ze dne 6. prosince 2006 Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) vyhověl odvolání žalobce proti rozsudku Tribunale amministrativo regionale del Lazio tím, že vyhlášení A. Occhetta za poslance Evropského parlamentu učiněné italskou volební komisí dne 8. května 2006 zrušil.
10 Rozsudek Consiglio di Stato nabyl právní moci poté, co byl dne 26. března 2007 vydán rozsudek Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie), kterým bylo odvolání A. Occheta prohlášeno za nepřípustné z důvodu formálních vad.
11 Dne 29. března 2007 italská volební komise vzala na vědomí rozsudek Consiglio di Stato a vyhlásila zvolení žalobce poslancem Parlamentu za volební obvod Jižní Itálie, čímž zrušila mandát A. Occhetta. Jakmile bylo toto vyhlášení sděleno Evropskému parlamentu, vzal je Parlament na vědomí, o čemž byl učiněn záznam do zápisu z plenárního zasedání ze dne 23. dubna 2007, podle kterého byl žalobce poslancem Parlamentu, avšak pouze dočasně a s výhradou pozdějšího rozhodnutí Parlamentu o ověření jeho pověřovacích listin.
12 V mezidobí A. Occhetto dopisem ze dne 5. dubna 2007 vznesl námitku a požádal Evropský parlament o potvrzení svého mandátu a nepotvrzení žalobcova mandátu. V důsledku této námitky předložil Parlament žalobcův mandát k přezkoumání svému výboru pro právní záležitosti.
13 Rozhodnutím Evropského parlamentu ze dne 24. května 2007 o ověření pověřovacích listin žalobce (dále jen „sporné rozhodnutí“) byl žalobcův mandát prohlášen za neplatný a byl potvrzen mandát A. Occhetta.
14 Sporné rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 29. května 2007.
15 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 22. června 2007 podal žalobce proti spornému rozhodnutí žalobu na neplatnost.
16 Žalobce kromě toho podal návrh na odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí. Soudce rozhodující o předběžném opatření vyhověl tomuto návrhu usnesením ze dne 15. listopadu 2007, Donnici v. Parlament (T‑215/07 R, Sb. rozh. s. II‑4673) a nařídil odklad vykonatelnosti sporného rozhodnutí. Žalobce tak znovu mohl zastávat úřad poslance Evropského parlamentu.
17 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 9. srpna 2007, zapsaným pod číslem C‑393/07, podala Italská republika žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí.
18 Usnesením ze dne 13. prosince 2007, Donnici v. Parlament (T‑215/07, Sb. rozh. s. II‑5239), upustil Tribunál od projednání věci, aby umožnil Soudnímu dvoru rozhodnout o žalobě na neplatnost. Tato žaloba byla zapsána v rejstříku Soudního dvora pod číslem C‑9/08.
19 Rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, Itálie a Donnici v. Parlament (C‑393/07 a C‑9/08, Sb. rozh. s. I‑3679), Soudní dvůr sporné rozhodnutí zrušil.
20 Dopisem ze dne 6. července 2010 se žalobce obrátil na Evropský parlament se žádostí o náhradu škod vzniklých v důsledku přijetí sporného rozhodnutí.
21 Generální tajemník Evropského parlamentu odpověděl dopisem ze dne 1. října 2010 a žalobcovu žádost o náhradu škody zamítl.
22 Dopisem ze dne 22. června 2011 odpověděl žalobce na dopis generálního tajemníka Evropského parlamentu ze dne 1. října 2010 tím, že zopakoval svou žádost a formálně Parlament vyzval k náhradě škody. Ze strany Parlamentu neobdržel žádnou odpověď.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
23 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. ledna 2013 podal žalobce projednávanou žalobu.
24 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. dubna 2013 uplatnil Evropský parlament námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu. Žalobce předložil své vyjádření k této námitce dne 10. června 2013.
25 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– uložil Evropskému parlamentu úhradu částky 1 720 470 eur nebo nižší částky, kterou určí Tribunál;
– uložil Evropskému parlamentu náhradu nákladů řízení.
26 Ve své námitce nepřípustnosti Evropský parlament navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
27 Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobce navrhuje, aby byla námitka nepřípustnosti zamítnuta a bylo vyhověno návrhovým žádáním uvedeným v žalobě.
Právní otázky
Argumenty účastníků řízení
28 Evropský parlament tvrdí, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty pěti let stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie.
29 Žalobce v zásadě zpochybňuje, že žalobu na náhradu škody podal po uplynutí pětileté promlčecí lhůty, a požaduje, aby Tribunál vydal rozsudek pro zmeškání a vyhověl jeho návrhovým žádáním, jelikož Evropský parlament podal podle jeho názoru svou námitku nepřípustnosti po uplynutí dvouměsíční lhůty, která je žalovanému stanovena k podání žalobní odpovědi, tj. lhůty, již je nutno uplatnit i na podání námitky nepřípustnosti.
30 Žalobce se domáhá, aby mu byla poskytnuta náhrada škody ze čtyř důvodů: zaprvé nevyplacení náhrady za výkon funkce, kterou měl pobírat od 29. března do 15. listopadu 2007, jakož i různých příspěvků a paušálních náhrad výdajů, které souvisejí s výkonem funkce poslance, za totéž období; zadruhé ztráta příležitosti být znovu zvolen v novém volebním období; zatřetí skutečnost, že byl sporným rozhodnutím zbaven svého politického práva jako poslanec Evropského parlamentu po dobu téměř pětiny trvání jeho mandátu, a začtvrté škodlivé následky skutečnosti, že mu bylo znemožněno zastávat úřad poslance Parlamentu, na důchodové nároky, které mohl jako poslanec Parlamentu nabýt.
Závěry Tribunálu
31 Článek 114 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že požaduje-li to některý účastník řízení, může Tribunál vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Podle odstavce 3 téhož článku se návrh projedná ústně, nerozhodne-li Tribunál jinak.
32 Podle článku 111 jednacího řádu platí, že je-li Tribunál zjevně nepříslušný k projednání určitého návrhu nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný nebo zjevně postrádá jakýkoli právní základ, může Tribunál, aniž by pokračoval v řízení, rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění.
33 V projednávaném případě pokládá Tribunál věc na základě písemností ve spise za dostatečně objasněnou a není třeba zahajovat ústní část řízení.
K opožděnosti podání námitky nepřípustnosti
34 Žalobce v podstatě tvrdí, že je třeba vydat rozsudek pro zmeškání a vyhovět jeho návrhovým žádáním, jelikož Evropský parlament podle jeho názoru podal námitku nepřípustnosti po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v čl. 46 odst. 1 jednacího řádu pro podání žalobní odpovědi, jež se uplatní rovněž na podání námitky nepřípustnosti.
35 V projednávané věci byla žaloba doručena kanceláři Tribunálu dne 29. ledna 2013, Evropskému parlamentu byla doručena dne 18. února 2013 a ten ji obdržel dne 19. února 2013 (viz příloha B1 k námitce nepřípustnosti).
36 Evropský parlament podal námitku nepřípustnosti dne 25. dubna 2013.
37 Lhůta k podání žalobní odpovědi je skutečně dva měsíce.
38 Tato lhůta je lhůtou přiznanou žalovanému orgánu, aby na žalobu odpověděl tak, že se buď rozhodne pro meritorní odpověď podáním žalobní odpovědi, nebo pro uplatnění nepřípustnosti žaloby podáním námitky za tímto účelem v souladu s čl. 114 odst. 1 jednacího řádu.
39 Je tedy nutno dospět k závěru, že lhůta k podání námitky nepřípustnosti je rovněž dva měsíce.
40 Podle čl. 102 odst. 2 jednacího řádu se však „procesní lhůty prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti“.
41 Kromě toho bylo rozhodnuto, že lhůta stanovená v čl. 46 odst. 1 jednacího řádu k podání žalobní odpovědi začíná běžet až ode dne obdržení žaloby žalovaným (usnesení Tribunálu ze dne 14. prosince 1992, Lenz v. Komise, T‑47/92, Recueil, s. II‑2523, bod 34).
42 Je nutno dospět k závěru, že se tato judikatura rovněž uplatní na lhůtu k podání námitky nepřípustnosti.
43 V projednávané věci tedy lhůta uplynula dne 29. dubna 2013.
44 Vzhledem k tomu, že námitka nepřípustnosti byla Evropským parlamentem podána dne 25. dubna 2013, nebyla tedy tato námitka podána po uplynutí lhůty.
45 Návrh žalobce směřující k tomu, aby Tribunál vydal rozsudek pro zmeškání, je tedy nutno zamítnout.
K promlčení
46 Podle článku 46 statutu Soudního dvora se nároky vůči Evropské unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají.
47 Takto stanovená promlčecí lhůta byla určena zejména s ohledem na dobu nezbytnou k tomu, aby údajně poškozená strana mohla shromáždit patřičné informace za účelem podání případné žaloby a ověřit skutečnosti, které by mohly být uplatněny na podporu této žaloby (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, bod 33 a citovaná judikatura).
48 Podle ustálené judikatury začne tato lhůta běžet, jakmile jsou splněny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pokud se škoda, která má být nahrazena, konkretizovala (viz rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 47 výše, bod 34 a citovaná judikatura).
49 Článek 46 statutu Soudního dvora je sice třeba vykládat v tom smyslu, že uplynutí promlčecí lhůty nemůže být namítáno vůči osobě, která utrpěla škodu, jestliže se tato osoba dozvěděla o události vedoucí ke vzniku této škody až se zpožděním, a nemohla tak mít k dispozici přiměřenou lhůtu pro podání své žaloby nebo žádosti před uplynutím promlčecí lhůty (viz rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 47 výše, bod 35, a citovaná judikatura).
50 Nicméně podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škod podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, a tedy pravidla promlčení, která se vztahují na žaloby, jimiž je uplatňován nárok na náhradu uvedených škod, musí být založeny pouze na striktně objektivních kritériích (viz rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 47 výše, bod 36 a citovaná judikatura).
51 Přesná a podrobná znalost skutkového stavu věci tak není uvedena mezi náležitostmi, které musejí být splněny, aby začala běžet promlčecí lhůta. Subjektivní posouzení skutečné existence škody osobou, která utrpěla tuto škodu, nemůže být rovněž zohledněno při určení začátku běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie (viz rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 47 výše, bod 37 a citovaná judikatura).
52 V případě sporů vzniklých z individuálních aktů začíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy se účinky rozhodnutí projeví vůči osobám, které jsou jím dotčeny (viz rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 47 výše, bod 38 a citovaná judikatura).
53 V projednávané věci se žaloba na náhradu škody žalobce zakládá na sporném rozhodnutí, jímž Evropský parlament prohlásil za neplatný žalobcův mandát a potvrdil mandát A. Occhetta.
54 Rozhodnutí Evropského parlamentu tak představuje událost vedoucí ke vzniku škody, jež může znamenat vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, což ostatně sám žalobce tvrdí v bodě 40 žaloby.
55 Škodlivé účinky sporného rozhodnutí tedy vůči žalobci nastaly od okamžiku, kdy mu Evropský parlament doručil sporné rozhodnutí.
56 V tomto kontextu není relevantní skutečnost, že sporné rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Itálie a Donnici v. Parlament, bod 19 výše. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že pro zahájení běhu promlčecí lhůty je nepodstatné, že existence protiprávního jednání Unie byla určena soudním rozhodnutím (viz rozsudek Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 47 výše, bod 42 a citovaná judikatura). Argumentace, kterou žalobce zakládá na rozsudcích Soudního dvora ze dne 27. ledna 1982, Birra Wührer a další v. Rada a Komise (256/80, 257/80, 265/80, 267/80 a 5/81, Recueil, s. 85), a De Franceschi v. Rada a Komise (51/81, Recueil, s. 117), a rozsudku Tribunálu ze dne 27. září 2007, Pelle a Konrad v. Rada a Komise (T‑8/95 a T‑9/95, Sb. rozh. s. II‑4117), podle níž promlčení začíná běžet od okamžiku, kdy Soudní dvůr prohlásí akt za protiprávní, vychází z nesprávného pochopení těchto rozsudků, a musí být tedy odmítnuta.
57 Je sice pravda, že podle článku 46 statutu Soudního dvora se promlčení může přerušit předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu. V tomto případě je však přerušení běhu promlčecí lhůty dosaženo pouze tehdy, pokud po žádosti následuje žaloba ve lhůtě určené odkazem na článek 263 SFEU nebo na článek 265 SFEU.
58 V projednávané věci přitom dopisy ze dne 6. července 2010 a ze dne 22. června 2011, zaslané žalobcem Evropskému parlamentu, nebyly následovány žalobou ve lhůtě určené odkazem na článek 263 SFEU nebo na článek 265 SFEU. Uvedené dopisy tedy nemají dopad na pětiletou promlčecí lhůtu stanovenou v článku 46 statutu Soudního dvora.
59 Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je škoda považována za průběžně vznikající škodu, roste‑li její výše v závislosti na počtu uplynulých dní (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise, C‑460/09 P, bod 80).
60 V případě průběžně vznikající škody se přitom uplatní promlčení uvedené v článku 46 statutu Soudního dvora v závislosti na datu úkonu, kterým bylo promlčení přerušeno, na období předcházející o více než pět let tomuto datu, aniž jsou tím dotčena případná práva vzniklá během následujících období (usnesení Tribunálu ze dne 14. prosince 2005, Arizona Chemical a další v. Komise, T‑369/03, Sb. rozh. s. II‑5839, bod 116, a ze dne 10. dubna 2008, 2K-Teint a další v. Komise a EIB, T‑336/06, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 106).
61 Je tedy nutno přezkoumat jednotlivé důvody škody, jejíž náhradu žalobce požaduje.
62 Zaprvé žalobce se domáhá, aby mu byla uhrazena částka 90 000 eur (12 000 eur x 7,5 měsíce), jelikož nepobíral náhradu za výkon funkce v období od 29. března do 15. listopadu 2007.
63 Žalobce se rovněž domáhá, aby mu byla za stejné období od 29. března do 15. listopadu 2007 přiznána náhrada škody z následujících důvodů, a sice z důvodu ztráty příležitosti podle koeficientu, který odhaduje na 90 %: 45 000 eur za paušální náhradu leteckých výdajů (1 500 eur x 4 týdny x 7,5 měsíce), 2 000 eur za paušální náhradu za kongresy a diskusní setkání (3 800 eur ročně), 43 500 eur za pobytové náhrady (290 eur x 5 pracovních dní x 4 týdny x 7,5 měsíců), 112 500 eur za náhradu za absenci parlamentních asistentů (15 000 eur x 7,5 měsíce) a 30 000 eur za paušální náhradu obecných nákladů, tedy celkově 234 300 eur, které při vynásobení 90 % činí konečnou částku 210 870 eur.
64 Tvrzená škoda podle samotného žalobce s konečnou platností vznikla dne 15. listopadu 2007.
65 Promlčecí lhůta tedy uplynula dne 15. listopadu 2012, aniž tato lhůta byla přerušena jakýmkoli úkonem, přičemž žaloba byla ve skutečnosti podána až dne 29. ledna 2013.
66 Návrh je tedy ve vztahu k tomuto prvnímu důvodu škody promlčený.
67 V tomto ohledu postrádá opodstatnění žalobcův argument, že škoda byla ke dni 15. listopadu 2007 pouze předvídatelná, a nikoli jistá a že se stala jistou až po vydání rozsudku Itálie a Donnici v. Parlament, který zrušil sporné rozhodnutí.
68 Škoda představovaná ztrátou náhrady za výkon funkce a náhrad a příspěvků a paušálních náhrad výdajů souvisejících s výkonem uvedené funkce od 29. března do 15. listopadu 2007 byla zcela konkretizována, a tedy jistá, ke dni 15. listopadu 2007.
69 Kromě toho zjištění protiprávnosti sporného rozhodnutí nemá v každém případě dopad na zahájení běhu promlčení lhůty (viz bod 56 výše).
70 Konečně je pro úplnost nutno uvést, že žalobce vykonával funkci poslance – nebo měl alespoň možnost tuto funkci vykonávat – od 23. dubna 2007 (datum, k němuž Evropský parlament vzal na plenárním zasedání na vědomí ustanovení žalobce poslancem) do 24. května 2007 (datum, k němuž Parlament prohlásil žalobcův mandát za neplatný).
71 Zadruhé se žalobce domáhá, aby mu byla přiznána částka 200 000 eur, protože byl sporným rozhodnutím zbaven svého politického práva jako poslanec Evropského parlamentu po dobu téměř pětiny trvání jeho mandátu.
72 Je opět třeba konstatovat, že případná škoda, která vznikla žalobci, byla v každém případě podle jeho vlastních písemných podání zcela konkretizována dne 15. listopadu 2007.
73 Návrh je tedy promlčený i ve vztahu k tomuto druhému důvodu škody.
74 Konečně žalobce zatřetí tvrdí, že jelikož nemohl po dobu sedmi a půl měsíce vykonávat své funkce, nemohl získat nároky na důchod za celé funkční období.
75 Domáhá se tedy, aby mu byla uhrazena částka 831 600 eur, která odpovídá celé výši renty, kterou by pobíral, kdyby nabyl práva za pět let funkčního období, vyčíslené ex aequo et bono na základě patnácti let.
76 Je třeba konstatovat, že případná škoda vzniklá žalobci – a sice nenabytí důchodových nároků od března do listopadu 2007 – byla podle vlastních písemných podání žalobce každopádně zcela konkretizována dne 15. listopadu 2007.
77 Návrh je tedy promlčen i ve vztahu k tomuto třetímu a poslednímu důvodu škody.
78 Nadto je třeba uvést, že jelikož byl žalobce pouze náhradníkem a nevykonával funkci v období od 12. a 13. června 2004 do 29. března 2007, nemůže tvrdit, že mu bylo zabráněno získat důchodové nároky v tomto období, kdy nebyl poslancem Evropského parlamentu. Dále je třeba podotknout, že jelikož vykonával funkci od 15. listopadu 2007 do 6. června 2009, dne ukončení volebního období, žalobce mohl v průběhu tohoto období důchodové nároky získat.
79 Je tedy třeba shledat, že žaloba na náhradu škody, kterou žalobce podal proti Evropskému parlamentu, byla promlčena v okamžiku podání žaloby ve vztahu ke třem výše zkoumaným důvodům škody.
Ke ztrátě příležitosti být znovu zvolen na další pětileté období
80 Žalobce se domáhá, aby mu bylo přiznáno 388 000 eur z důvodu ztráty příležitosti být znovu zvolen na další pětileté období, jelikož mu bylo v zásadě zabráněno vykonávat funkci poslance po dobu sedmi a půl měsíce a poté byl zapojen do soudního sporu, jenž následoval a trval déle než dva roky. Má za to, že tak byl vyřazen z politického života po dobu téměř pětiny svého mandátu, což mu zabránilo si díky plné politické činnosti vytvořit svou síť. Domnívá se, že jeho škoda vyplývá ze ztráty náhrady za výkon funkce, na niž by měl nárok, kdyby byl zvolen, a zároveň ze ztráty nových příležitostí se zvláštní ekonomickou hodnotou, které by tento mandát mohl přinést jeho politické kariéře, s přidělením dalších prestižních funkcí v rámci orgánů.
81 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury závisí vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění práva na náhradu způsobené újmy podle čl. 288 druhého pododstavce ES na splnění souhrnu podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům Společenství, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, C‑419/08 P, Sb. rozh. s. I‑2259, bod 40 a citovaná judikatura).
82 Vzhledem k tomu, že všechny tři podmínky odpovědnosti stanovené v čl. 288 druhém pododstavci ES musejí být splněny kumulativně, stačí k zamítnutí žaloby na náhradu škody skutečnost, že nebyla splněna jedna z těchto podmínek (rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, bod 14).
83 Kromě toho neexistuje žádná povinnost přezkoumat podmínky odpovědnosti orgánu v určeném pořadí (v tomto smyslu viz rozsudek Lucaccioni v. Komise, bod 82 výše, bod 13).
84 Zásad společných právním řádům členských států, na které odkazuje čl. 288 druhý pododstavec ES, se nelze dovolávat na podporu existence povinnosti Unie nahradit veškeré škodlivé následky, a to i vzdálené, jednání jejích orgánů. Podmínka týkající se příčinné souvislosti totiž předpokládá existenci dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním orgánů a škodou (v tomto smyslu viz rozsudek Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise, bod 81 výše, bod 53 a citovaná judikatura).
85 V projednávané věci se přitom žalobce omezuje na tvrzení, že nebyl znovu zvolen, protože mu bylo zabráněno zastávat funkci poslance v období od 29. března do 15. listopadu 2007, a že tato újma se konkretizovala dne, kdy nebyl znovu zvolen; nicméně mezi těmito dvěma událostmi nijak nedokládá existenci dostatečně přímého vztahu příčiny a následku.
86 Kromě toho je třeba uvést, že žalobce neprokazuje ani to, že byl kandidátem do evropských voleb a při této příležitosti byl zařazen na kandidátní listinu.
87 Je tedy nutno dospět k závěru, že jeho návrh je po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný.
88 Žalobu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
89 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Evropský parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedenému náhradu nákladů souvisejících s tímto řízením.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Beniaminu Donnicimu se ukládá náhrada nákladů souvisejících s tímto řízením.
V Lucemburku dne 20. března 2014.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
E. Coulon | | S. Frimodt Nielsen |