ROZSUDEK SOUDU (pátého senátu)
20. září 2007 (*)
„Státní podpory – Opatření na přeměnu vinic – Rozhodnutí prohlašující podpory zčásti za slučitelné a zčásti za neslučitelné se společným trhem – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Povinnost uvést odůvodnění – Posouzení s ohledem na čl. 87 odst. 1 ES“
Ve věci T‑136/05,
EARL Salvat père & fils, se sídlem v Saint-Paul-de-Fenouillet (Francie),
Comité interprofessionnel des vins doux naturels et vins de liqueur à appellations contrôlées (CIVDN), se sídlem v Perpignan (Francie),
Comité national des interprofessions des vins à appellation d’origine (CNIV), se sídlem v Paříži (Francie),
zastoupené H. Calvetem a O. Billardem, avocats,
žalobci,
podporovaní
Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem, jako zmocněncem,
vedlejší účastnicí,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené C. Giolitem a A. Stobieckou-Kuik, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je žaloba na neplatnost čl. 1 odst. 1 a 3 rozhodnutí Komise 2007/253/ES ze dne 19. ledna 2005 o plánu Rivesaltes a nepřímých daních [parafiskálních poplatcích] CIVDN (Mezioborový výbor pro přírodní sladká vína [a likérová vína s chráněným označením]), jež zavedla Francie (Úř. věst. L 112, s. 1),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý senát),
ve složení M. Vilaras, předseda, F. Dehousse a D. Šváby, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. listopadu 2006,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Na základě stížnosti se Komise obrátila v červenci 1999 na francouzské orgány s dotazy ohledně různých opatření na přeměnu vinic známých pod názvem „plán Rivesaltes“. Vzhledem k tomu, že dotčená opatření byla zavedena bez předchozího souhlasu Komise nebo bez předchozího oznámení Komisi, byla zapsána do rejstříku neoznámených podpor pod číslem NN 139/2002.
2 Dopisem ze dne 21. ledna 2003 informovala Komise Francouzskou republiku o svém rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES ohledně této podpory. Sdělením uveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie dne 5. dubna 2003 vyzvala Komise podle čl. 88 odst. 2 ES zúčastněné strany, aby předložily připomínky (Úř. věst. C 82, s. 2). Francouzské orgány jí zaslaly své připomínky dopisy ze dne 16. a 18. června 2003, jakož i ze dne 10. září 2004, přičemž tento posledně uvedený dopis byl odpovědí na připomínky stěžovatele.
Rozhodnutí
3 Rozhodnutím ze dne 19. ledna 2005 o plánu Rivesaltes a nepřímých daních [parafiskálních poplatcích] Comité interprofessionnel des vins doux naturels et vins de liqueur à appellations contrôlées (CIVDN), jež zavedla Francie, Komise rozhodla o legalitě různých opatření, která přijala Francouzská republika a která se týkala přírodních sladkých vín regionu Pyrénées-Orientales (dále jen „rozhodnutí“).
Předmětná opatření
4 Po obtížích s uváděním označení „Rivesaltes“ na trh byl v roce 1996 vypracován plán stejného jména. Tento plán přeměny měl za cíl podle bodu 6 odůvodnění rozhodnutí nahradit část produkce přírodních sladkých vín v regionu Pyrénées-Orientales cestou vyklučení starých vinic a opětovné výsadby jakostních odrůd vinné révy. Pro úspěšné dokončení tohoto plánu měli výrobci do srpna 2000 přístup k dvěma typům podpor, tedy k „prémii za vynětí ploch“ a k „podpoře na přeměnu vinic“. Byly rovněž zavedeny „mezioborové příspěvky na reklamu a propagaci a na provoz“.
– Prémie za vynětí ploch
5 Rozhodnutím 96-1 ze dne 9. července 1996 zavedl CIVDN mezioborový příspěvek pro financování plánu Rivesaltes. Příspěvek stanovený na 50 francouzských franků (FRF) na hektolitr vyrobený v dotčeném regionu byl určený na financování vyplácení prémie za vynětí ploch za každou parcelu, která v roce 1995 vyráběla „Rivesaltes“ nebo „Grand Roussillon“ a která by pak v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně vyráběla stolní víno nebo zemské víno („vin de pays“). Prémie za vynětí ploch byla skutečně udělována výrobcům, kteří se zavázali, že po dobu pěti let nebudou pro svá vína vyžadovat chráněné označení původu vína (CHOP) „Rivesaltes“ nebo „Grand Roussillon“. Prémie nepočítala s ukončením výroby nebo jejím omezením, ale představovala pouze kompenzaci za to, že výroba bude využita bez chráněného označení původu vína (CHOP). Výše prémie za vynětí ploch představovala 5000 FRF ročně na „vyňatý“ hektar (body 8 až 11 odůvodnění rozhodnutí).
– Podpora na přeměnu vinic
6 Plán Rivesaltes, který byl přijat v roce 1996, stanovil také podporu 25 000 FRF/ha pro přeměnu na CHOP „Muscat de Rivesaltes“ a podporu 40 000 FRF/ha pro přeměnu na CHOP „Côtes du Roussillon Villages“ a na zemská vína (bod 15 odůvodnění rozhodnutí). Tato podpora byla částečně financována ze státního rozpočtu (bod 17 odůvodnění rozhodnutí).
– Mezioborové příspěvky na reklamu a propagaci a na provoz
7 CIVDN svým rozhodnutím 97-9 ze dne 29. prosince 1997 zavedl od 1. ledna 1998 mezioborový příspěvek na financování reklamních a propagačních akcí a provozu ve prospěch CHOP „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“, „Muscat de Rivesaltes“ a „Banyuls“ (bod 19 odůvodnění rozhodnutí). Tyto příspěvky se v závislosti na CHOP pohybovaly od 25 FRF/hl do 50 FRF/hl (bod 20 odůvodnění rozhodnutí). Dále CIVDN svým rozhodnutím 98-1 ze dne 10. července 1998 zavedl od 1. září 1998 stejný typ mezioborového příspěvku na financování reklamních a propagačních akcí a provozu ve prospěch CHOP „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“ a „Maury“ (bod 22 odůvodnění rozhodnutí). Tyto dva příspěvky byly zrušeny rozhodnutím 99-1 ze dne 17. prosince 1999, kterým CIVDN zavedl mezioborový příspěvek na financování reklamně-propagačních akcí a provozu ve prospěch CHOP „Banyuls“, „Banyuls Grand Cru“, „Muscat de Rivesaltes“, „Rivesaltes“, „Grand Roussillon“ a „Maury“ (bod 25 odůvodnění rozhodnutí). Tento příspěvek byl s nepatrnými obměnami prodloužen rozhodnutím 00-1 (bod 28 odůvodnění rozhodnutí).
Právní posouzení v rozhodnutí
8 Při svém právním posouzení Komise nejprve zkoumá existenci selektivního zvýhodnění financovaného ze státních prostředků. Pokud jde o povahu předmětných příspěvků, Komise je toho názoru, že v daném případě jde o parafiskální poplatky, tedy o veřejné zdroje (bod 74 odůvodnění rozhodnutí).
9 Na základě tohoto přezkumu Komise dochází k závěru, že předmětná opatření představují „výhodu financovanou z veřejných zdrojů, která jim byla udělena a z níž jiné subjekty těžit nemohou, která narušuje nebo hrozí narušením [hospodářské] soutěže tím, že zvýhodňuje některé podniky a některá odvětví výroby, [a tudíž] může ovlivnit obchod mezi členskými státy“. Z toho vyvozuje, že tato opatření představují podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES (bod 82 odůvodnění rozhodnutí).
10 Při svém přezkumu slučitelnosti podpor Komise nejprve vylučuje v daném případě použití výjimek z obecné zásady neslučitelnosti státních podpor se Smlouvou, stanovených v čl. 87 odst. 2 a 3 ES (body 83 až 86 odůvodnění rozhodnutí).
11 Komise dále konstatuje, že jelikož opatření zavedená Francouzskou republikou obsahují prvky státní podpory, jedná se o nové podpory, o nichž Komise informována nebyla, a z toho důvodu jsou protiprávní ve smyslu Smlouvy (bod 88 odůvodnění rozhodnutí).
12 Dále, předtím než dojde k závěru, analyzuje každé opatření ve světle platných ustanovení, zejména pak ustanovení, kterými se řídí společná organizace dotčeného trhu, jakož i financování podpor (body 95 až 127 odůvodnění rozhodnutí).
Výrok rozhodnutí
13 Výrok rozhodnutí zní následovně:
„Článek 1
1. Státní podpora, kterou [Francouzská republika] zavedla v podobě ,prémie za vynětí ploch‘ udělované francouzským výrobcům vína, kteří se zavázali, že nebudou vyžadovat [CHOP] ,Rivesaltes‘ nebo ,Grand Roussillon‘ v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně, je neslučitelná se společným trhem.
2. Státní podpora, kterou [Francouzská republika] zavedla v podobě plánu na přeměnu vinic CHOP Rivesaltes v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně, udělená nad rámec 30 % skutečných nákladů nebo stropu 5030,82 EUR/ha (33000 FRF/ha) v jednotlivých případech, je neslučitelná se společným trhem.
3. Státní podpora, kterou [Francouzská republika] zavedla v období od 1. ledna 1998 do 31. prosince 2000 v podobě reklamních, propagačních a operativních akcí ve prospěch CHOP ,Rivesaltes‘, ,Grand Roussillon‘, ,Muscat de Rivesaltes‘ a ,Banyuls‘, je slučitelná se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy.
Článek 2
1. [Francouzská republika] přijme opatření nezbytná pro to, aby získala zpět od příjemců neslučitelné podpory uvedené v čl. 1 odst. 1 a 2.
Navrácení se provede bez odkladu v souladu s postupy stanovenými vnitrostátními předpisy, které umožňují okamžitý a účinný výkon tohoto rozhodnutí. Podpory, které budou navráceny, budou zahrnovat úroky od data, k němuž byly předány příjemcům, až do data jejich navrácení. Tyto úroky se vypočítají na základě referenční sazby Komise stanovené [metodou] stanovování referenčních a diskontních sazeb.
2. Pro účely navrácení neslučitelných podpor uvedených v čl. 1 odst. 1 bude [Francouzská republika] informovat Komisi o celkové částce podpor, která byla udělena v rámci tohoto opatření, a rovněž o jejím financování, včetně celkové částky příjmů z mezioborového příspěvku vytvořeného za tímto účelem, a o počtu hektarů, na něž byla uznána ,prémie za vynětí ploch‘.
Článek 3
[Francouzská republika] bude ve dvouměsíční lhůtě od oznámení tohoto rozhodnutí informovat Komisi o opatřeních, která přijala pro jeho splnění.
Článek 4
Toto rozhodnutí je určeno Francouzské republice.“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
14 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. března 2005 podaly société civile d’exploitation agricole à responsabilité limitée (EARL) (společnost s ručením omezeným zabývající se zemědělskou činností) Salvat père & fils (dále jen „Salvat“), CIVDN a Comité national des interprofessions des vins d’appellation d’origine (CNIV) (Národní mezioborový výbor pro vína s označením původu) žalobu proti rozhodnutí.
15 Žalobci navrhují, aby Soud:
– zrušil čl. 1 odst. 1 a 3 rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
16 Samostatným podáním ze dne 29. června 2005 vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu. V něm dochází k závěru, že žaloba by měla být odmítnuta jako nepřípustná, aniž by se projednávala věc sama, a žalobcům by měla být uložena náhrada nákladů řízení.
17 Usnesením ze dne 22. září 2005 povolil předseda pátého senátu Soudu Francouzské republice, aby se stala vedlejší účastnicí řízení na podporu návrhových žádání žalobců. V dopise ze dne 26. října 2005 francouzská vláda uvedla, že se nebude vyjadřovat k přípustnosti a nepředloží v tomto stadiu vyjádření vedlejšího účastníka v této věci.
18 Usnesením ze dne 13. prosince 2005 si Soud vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti spolu s věcí samou a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
19 Ve své žalobní odpovědi Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou, a podpůrně ji zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
20 Francouzská republika nepředložila vyjádření vedlejšího účastníka ohledně věci samé ve stanovené lhůtě. Když byla informována soudní kanceláří Soudu o dni jednání, rovněž oznámila dopisem ze dne 25. října 2006, že se jednání nezúčastní.
21 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 16. listopadu 2006.
K přípustnosti
22 Komise se zaprvé dovolává nedostatku právního zájmu CIVDN na podání žaloby proti dvěma napadeným ustanovením z důvodu jeho zrušení. Tvrdí, zadruhé, že žalobci nemají právní zájem na podání žaloby proti čl. 1 odst. 3 rozhodnutí. Popírá, zatřetí, že žalobci jsou bezprostředně a osobně dotčeni čl. 1 odst. 1 rozhodnutí.
K právní způsobilosti CIVDN podat žalobu proti dvěma napadeným ustanovením z důvodu jeho zrušení
Argumenty účastníků řízení
23 Podle Komise byl CIVDN zlikvidován a zrušen rozhodnutím své valné hromady ze dne 20. prosince 2000 a byl nahrazen Conseil interprofessionnel des vins de Roussillon (CIVR) (Mezioborový výbor pro vína regionu Roussillon). Komise tvrdí, že byla o tomto zrušení informována dopisy ze dne 14. prosince 2000 a 6. prosince 2001 (bod 48 odůvodnění rozhodnutí).
24 CIVDN tvrdí, že byl založen zákonem č. 200 ze dne 2. dubna 1943, který zůstává do dnešního dne v platnosti. Nařízení 2005‑554 ze dne 26. května 2005 (JORF č. 122 ze dne 27. května 2005) skutečně stanoví, že CIVDN bude zlikvidován za podmínek stanovených vyhláškou ministerstva. Žalobce ovšem dodává, že i když je pravda, že vyhláškou ministerstva ze dne 9. srpna 2005 (JORF č. 201 ze dne 30. srpna 2005) byl zahájen proces likvidace a jmenován likvidátor, CIVDN nadále existuje jakožto právnická osoba do doby, než bude zrušen. V každém případě nařízení 2005‑554 a vyhláška ministerstva ze dne 9. srpna 2005 nemohou zbavit se zpětnou účinností CIVDN jeho subjektivity právnické osoby, kterou nemohl postrádat ke dni podání této žaloby, tedy ke dni 30. března 2005.
Závěry Soudu
25 Soud poukazuje na to, že v zápisu z valné hromady CIVDN, která se konala dne 20. prosince 2000, je zdůrazněno, že vzhledem ke skutečnosti, že CIVR nahradí od 1. ledna 2001 bývalé mezioborové výbory, je třeba se zabývat podmínkami likvidace CIVDN a stanovit časový harmonogram opatření pro tento účel.
26 Z dokumentů předložených žalobcem, které nebyly Komisí zpochybněny, nicméně vyplývá, že CIVDN nebyl v žádném případě zrušen v prosinci 2000, jelikož jeho zrušení bylo stanoveno nařízením 2005-554, a že vyhláška ministerstva ze dne 9. srpna 2005 stanovila pravidla tohoto zrušení. Za těchto okolností CIVDN neztratil ani svoji způsobilost být účastníkem soudního řízení.
27 Z toho vyplývá, že ke dni podání této žaloby byl CIVDN právnickou osobou s právní způsobilostí podat žalobu a že nic nenasvědčuje tomu, že by od té doby tuto způsobilost ztratil. Námitky Komise ohledně způsobilosti CIVDN podat žalobu vycházející z jeho zrušení jsou tudíž neopodstatněné.
K nedostatku právního zájmu žalobců na podání žaloby proti čl. 1 odst. 3 rozhodnutí
Argumenty účastníků řízení
28 Komise tvrdí, že čl. 1 odst. 3 rozhodnutí nemůže nepříznivě zasáhnout žalobce, jelikož zní v jejich prospěch tím, že prohlašuje podporu za slučitelnou se společným trhem. Komise se na podporu svého tvrzení dovolává usnesení Soudního dvora ze dne 28. ledna 2004, Nizozemsko v. Komise (C‑164/02, Recueil, s. I‑1177, body 18 až 25), a rozsudku Soudu ze dne 14. dubna 2005, Sniace v. Komise (T‑141/03, Sb. rozh. s. II‑1197, body 25 a následující).
29 Podle této analýzy je žaloba CIVDN, sdružení pověřeného bránit kolektivní zájmy svých členů, zjevně nepřípustná, jelikož tento výbor zastupuje příjemce podpor, které byly prohlášeny za slučitelné. Pokud jde o samotný CIVDN, je tento ještě méně dotčen rozhodnutím, které zní ve prospěch výrobců přírodních sladkých vín.
30 Komise rovněž zdůrazňuje, že rozhodnutí se netýká příspěvků jako takových a že nemá v žádném případě za cíl je postavit na roveň podporám.
31 Žalobci mají naopak za to, že mají právní zájem na podání žaloby proti tomuto ustanovení. Judikatura, které se dovolává Komise, neumožňuje v žádném případě obecně vyloučit přípustnost žaloby podané příjemcem podpory na neplatnost rozhodnutí, které prohlašuje uvedenou podporu za slučitelnou se společným trhem. Prohlášení slučitelnosti nezbavuje Soud povinnosti přezkoumat, zda posouzení Komise má v projednávané věci právně závazné účinky takové povahy, že může ovlivnit zájmy žalobců. Na rozdíl od žalobkyně v rozsudku Sniace v. Komise, bod 28 výše, se přitom žalobci v projednávané věci dovolávají žalob, které jsou již projednávány před vnitrostátními soudy.
32 Podle žalobců byl totiž CIVR, nástupce CIVDN, nucen podat návrh na zahájení řízení proti výrobci vína, SCEA Marty, aby posledně uvedenému byla uložena povinnost zaplatit CIVR povinné dobrovolné příspěvky, které mu dluží. V návrhových žádáních v rámci své obrany přitom dotčená společnost vnitrostátní soud žádá, aby rozhodl, že „povinné dobrovolné příspěvky, jejichž placení je vyžadováno CIVR, představují státní podpory ve smyslu článků 87 a 88 [ES]“. Riziko právních sporů týkajících se kvalifikace povinných dobrovolných příspěvků jakožto státních podpor je tudíž v projednávané věci reálné.
33 CIVDM má tudíž vlastní zájem na podání žaloby proti čl. 1 odst. 3 rozhodnutí, jelikož toto ustanovení mu přímo brání jednat tak, jak zamýšlí v rámci svých vlastních pravomocí. To samé platí pro CNIV, jelikož kvalifikace financování mezioborových akcí prostřednictvím povinných dobrovolných příspěvků jako podpory je povahy, která by mohla vážně destabilizovat fungování mezioborových organizací v odvětví vinařství, jež jsou v CNIV sdruženy. To rovněž platí pro Salvat, která jakožto člen mezioborové organizace v odvětví vinařství využívá všech mezioborových iniciativ financovaných těmito příspěvky, které jsou kvalifikovány jako státní podpora.
Závěry Soudu
34 V rámci přezkumu přípustnosti této žaloby je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES, mohou být pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobců tím, že tato opatření podstatným způsobem mění jejich právní postavení (viz usnesení Nizozemsko v. Komise, bod 28 výše, bod 18 a citovaná judikatura). Mimoto, žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že žalobce má zájem na zrušení napadeného aktu. Takový zájem musí existovat, musí trvat a posuzuje se ke dni podání žaloby (viz rozsudek Sniace v. Komise, bod 28 výše, bod 25 a citovaná judikatura).
35 Na podporu svého tvrzení se účastníci řízení na obou stranách dovolávají rozsudku Sniace v. Komise, bod 28 výše.
36 Je přitom nutno konstatovat, že v uvedeném rozsudku Soud nezaložil své rozhodnutí o nepřípustnosti žaloby na pouhé skutečnosti, že rozhodnutí prohlašovalo podporu za slučitelnou se společným trhem. Naopak Soud přezkoumal specifické skutkové okolnosti situace žalobkyně. Mimoto, již ve svém rozsudku ze dne 30. ledna 2002, Nuove Industrie Molisane v. Komise (T‑212/00, Recueil, s. II‑347, bod 38), Soud prohlásil, že pouhá skutečnost, že rozhodnutí napadené v této věci prohlašuje oznámenou podporu za slučitelnou se společným trhem a v zásadě nepříznivě nezasahuje žalobkyni, nezbavuje soud Společenství povinnosti přezkoumat, zda posouzení Komise má v projednávané věci právně závazné účinky takové povahy, že může ovlivnit zájmy žalobkyně.
37 I když tedy čl. 1 odst. 3 rozhodnutí prohlašuje za slučitelnou se společným trhem státní podporu, kterou Francouzská republika zavedla v podobě reklamních, propagačních a operativních akcí ve prospěch CHOP, je třeba přezkoumat, zda toto ustanovení ovlivňuje zájmy žalobců.
38 Zaprvé je nutno konstatovat, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobci, rozhodnutí nekvalifikuje financování dotčených akcí prostřednictvím mezioborových příspěvků jako státní podporu. Z výroku rozhodnutí a z jeho odůvodnění vyplývá zcela jasně, že jsou to dotčené akce, které jsou kvalifikovány jako státní podpora, a nikoli příspěvky.
39 Povaha příspěvků je přezkoumána v rozhodnutí vzhledem k jejich možnému charakteru státních prostředků. V bodě 74 odůvodnění rozhodnutí Komise dochází po svém přezkoumání k závěru, že v daném případě jde o parafiskální poplatky, tedy o veřejné zdroje.
40 Je pravda, že v bodě 134 odůvodnění rozhodnutí připomíná zásadu vyjádřenou v rozsudku Soudního dvora ze dne 21. října 2003, Van Calster a další, (C‑261/01 a C‑262/01, Recueil, s. I‑12249, body 53 a 54), podle které pokud opatření podpory, jejíž nedílnou součástí je způsob financování, bylo provedeno v rozporu s povinností oznámení, vnitrostátní soudy jsou v zásadě povinny nařídit vrácení daní nebo poplatků zvláště vybraných k financování této podpory. Komise ovšem nezkoumala, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro uplatnění této zásady. V tomto ohledu tak musí být připomenuto, že aby mohla být daň považována za nedílnou součást podpory, musí na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy existovat vztah závazného určení mezi daní a podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory. Jestliže takový vztah existuje, ovlivňuje výnos z daně přímo rozsah podpory, a v důsledku toho i posouzení slučitelnosti této podpory se společným trhem (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 27. října 2005, Casino France a další, C‑266/04 až C‑270/04, C‑276/04 a C‑321/04 až C‑325/04, Sb. rozh. s. I‑9481, bod 40 a citovaná judikatura). Rozhodnutí nicméně neuvádí, zda v projednávané věci existuje vztah závazného určení mezi výnosem z příspěvků a částkou vyplácených podpor a nejsou v něm obsaženy žádné skutečnosti, které by umožnily určit takový vztah. Ani žalobci nevznesli žádný podrobně rozvedený argument, který by podpořil existenci takového vztahu.
41 Zadruhé, co se týče žalob, které jsou již projednávány před vnitrostátními soudy, je třeba zdůraznit, že ačkoliv žalobci tvrdí, že se jedná o několik takových žalob, citují pouze jednu. Jedná se o žalobu podanou dne 6. prosince 2004 k tribunal d’instance de Perpignan (soud prvního stupně v Perpignan) CIVR proti SCEA Marty.
42 Je třeba uvést, že tento spor se týká nezaplacení „povinných dobrovolných příspěvků“ podle vyúčtování ze dne 29. září 2004, a nikoli vyplacení podpor v podobě reklamních, propagačních a operativních akcí v období od 1. ledna 1998 do 31. prosince 2000 uvedených v čl. 1 odst. 3 rozhodnutí. Mimoto není vůbec prokázáno, že uvedené příspěvky mají spojitost s vyplácením takových podpor.
43 Žalobci tudíž neprokázali existenci reálného rizika, že jejich právní postavení bude ovlivněno právními řízeními týkajícími se státní podpory zavedené v období od 1. ledna 1998 do 31. prosince 2000 v podobě reklamních, propagačních a operativních akcí.
44 A konečně zatřetí, pokud jde o argument vycházející z právní nejistoty, kterou prý vyvolávají takové spory tím, že způsobují úplnou destabilizaci fungování mezioborových organizací v daném odvětví, tento argument není přesvědčivý ani co se týče minulosti, ani budoucnosti.
45 Co se týče minulosti, žalobci se dovolávali pouze sporu mezi CIVR a SCEA Marty, který vzhledem k tomu, že se týká příspěvků tohoto podniku tomuto výboru, ale nemůže sám o sobě destabilizovat celé odvětví ani za předpokladu, že by vůbec souvisel s rozhodnutím. Žalobci v každém případě nepředložili žádné důkazy, na základě kterých by se dala prokázat destabilizace nebo ohrožení mezioborových organizací v důsledku kvalifikace dotčených reklamních, propagačních a operativních akcí jako státní podpory.
46 Jak zdůraznila Komise na jednání, což vzal Soud na vědomí, rozhodnutí nekvalifikuje příspěvky jako státní podpory jako takové, takže neukládá povinnost vrátit příspěvky přispěvatelům. Komise prohlásila, že je připravena zaslat v tomto smyslu dopis žalobcům.
47 Co se týče případné destabilizace budoucího fungování mezioborových organizací, žalobci se nemohou dovolávat budoucích a nejistých situací za účelem odůvodnění svého zájmu požadovat zrušení napadeného aktu (viz v tomto smyslu rozsudek Sniace v. Komise, bod 28 výše, bod 26).
48 Z těchto úvah vyplývá, že žalobci neprokázali vzniklý a trvající zájem na podání žaloby proti čl. 1 odst. 3 rozhodnutí. Jejich žaloba musí být tudíž odmítnuta jako nepřípustná, pokud jde o zrušení čl. 1 odst. 3 rozhodnutí.
K aktivní legitimaci žalobců, pokud jde o čl. 1 odst. 1 rozhodnutí
Argumenty účastníků řízení
49 Podle Komise nemají žalobci rovněž „bezprostřední a osobní zájem na podání žaloby“ proti čl. 1 odst. 1 rozhodnutí. V projednávané věci není pochybností o tom, že rozhodnutí je určeno francouzskému státu, a nikoli žalobcům, a je tedy třeba určit, zda napadený akt, který je formálně určen členskému státu, může být považován za akt, který se bezprostředně a osobně dotýká každého ze třech žalobců.
50 Komise zdůrazňuje, že pro stanovení podmínek přípustnosti žaloby na neplatnost podané fyzickými nebo právnickými osobami je třeba rozlišovat mezi akty s obecnou působností a akty s individuální působností. V projednávané věci rozhodnutí představuje akt s obecnou působností, jelikož se týká režimu podpor, který se uplatní na blíže neurčený a neurčitelný počet podniků pouze v závislosti na jejich příslušnosti k jedné poměrně široké kategorii podniků, které vyrábějí přírodní sladká vína.
51 Co se týče Salvat, Komise tvrdí, že není rozhodnutím osobně dotčena. Aby mohlo mít rozhodnutí, jež má obecný charakter, individuální charakter vůči žalobkyni, je totiž třeba, aby se posledně uvedená mohla dovolávat osobních vlastností nebo zvláštních okolností, které ji vymezují ve vztahu ke všem ostatním osobám. Tak tomu přitom není. Rozhodnutí ovlivnilo situaci všech podniků, které mohou využívat prémie za vynětí ploch. Rozhodnutí nezasáhlo do specifických práv určitých podniků, která by byla odlišná od práv ostatních podniků, které využívají podpor.
52 Tento závěr je podle ní potvrzen různými rozsudky Soudního dvora a Soudu a nezpochybňují ho ani rozsudky Soudního dvora ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise (C‑15/98 a C‑105/99, Recueil, s. I‑8855, dále jen „rozsudek Sardegna Lines“), a ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise (C‑298/00 P, Recueil, s. I‑4087, dále jen „rozsudek Alzetta“).
53 Salvat není ani bezprostředně dotčena napadenými ustanoveními rozhodnutí. Jediné ustanovení, kterým by mohli být žalobci, a zejména Salvat bezprostředně dotčeni, je čl. 2 odst. 1, který ukládá Francouzské republice povinnost získat zpět neslučitelné podpory uvedené v článku 1. Přitom žádný ze žalobců článek 2 rozhodnutí nenapadl.
54 V důsledku toho Komise tvrdí, že Salvat nemá vlastnosti, které jsou pro ni zvláštní, nebo se nenachází ve faktické situaci, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním skutečným nebo potenciálním beneficientům režimu zavedeného Francouzskou republikou. Nesplňuje tudíž podmínky uvedené v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES, aby mohla podat žalobu k Soudu.
55 Co se týče CIVDN, jeho žaloba je vzhledem k jeho zjevnému nedostatku individuálního zájmu v každém případě nepřípustná. Komise tvrdí, že podle ustálené judikatury sdružení podniků, kterému není určen napadený akt, může podat žalobu, pokud má vlastní zájem na podání žaloby, zejména proto, že jeho postavení vyjednavače bylo dotčeno předmětným aktem, nebo pokud sdružení nahradí jednoho nebo více členů, které zastupuje, za podmínky, že jeho členové mohli sami podat přípustnou žalobu. CIVDN přitom jednak nevznesl žádný vlastní důvod, který by se lišil od důvodů, kterých se dovolávali jeho členové. Zvláště je nesporné, že tento výbor nehrál žádnou roli ve správním řízení. A jednak jeho členové, jako Salvat, nejsou aktivně legitimováni, takže CIVDN nemůže být z týchž důvodů aktivně legitimován jako jejich zástupce.
56 Co se týče CNIV, Komise připomíná, že sdružuje mezioborové vinařské organizace, které jsou soukromými subjekty uznanými státem. Podle Komise se argumenty na podporu nepřípustnosti žaloby CIVDN uplatní mutatismutandis a a fortiori na CNIV. Posledně uvedený totiž nemá mezi svými členy příjemce podpor vyplacených na základě rozhodnutí, kteří by mohli individuálně podat žalobu na neplatnost.
57 Žalobci tvrdí, že jsou napadeným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeni.
58 Salvat tvrdí, že je bezprostředně dotčena, jelikož příkaz k navrácení podpor daný Francouzské republice v článku 2 rozhodnutí ovlivňuje její právní situaci. Podle ní, vzhledem k tomu, že francouzský stát nemá žádnou posuzovací pravomoc, musí totiž získat od podniku zpět individuální podporu, která mu byla přiznána. Avšak je-li pravdou, že na základě existence takového příkazu k navrácení určeného Francouzské republice v rozhodnutí vzniká přímá souvislost mezi situací Salvat a rozhodnutím, neznamená to, že Salvat musí napadnout článek 2 rozhodnutí, aby byla její žaloba přípustná. Jediným adresátem příkazu k navrácení obsaženého v rozhodnutí je totiž dotyčný členský stát. Salvat ostatně dodává, že je to především kvalifikace dotyčných opatření jako podpor, která ovlivňuje její právní situaci, a pokud by byl čl. 1 odst. 1 rozhodnutí zrušen, neexistovala by již žádná povinnost navrácení na základě článku 2.
59 Salvat rovněž tvrdí, že je osobně dotčena rozhodnutím jakožto podnik, který je skutečným příjemcem individuální podpory, která mu byla přiznána na základě režimu podpor, jejichž navrácení je nařízeno. Její situace je totožná se situací Sardegna Lines, jejíž žaloba byla posouzena Soudním dvorem jako přípustná (rozsudek Sardegna Lines, bod 55 výše). Podle Salvat v rozsudcích, kterých se dovolává Komise na podporu svého tvrzení, vyplývala nepřípustnost, o které rozhodl Soudní dvůr, ze skutkových okolností, které byly vlastní těmto věcem, ve kterých předmětné rozhodnutí neobsahovalo příkaz k navrácení již vyplacených podpor. Salvat tvrdí, že rozdíl, který Komise činí mezi žalobami na neplatnost, které se týkají individuálních podpor a které jsou přípustné, a těmi, které se týkají režimů podpor a které jsou nepřípustné, je zcela nepřirozený a nevychází z judikatury dovolávané Komisí.
60 CIVDN tvrdí, že má vlastní zájem na podání žaloby. Prokázání vlastního zájmu organizace na podání žaloby není podmíněno ani omezeno jejím postavením vyjednavatele. Napadené rozhodnutí se bezprostředně týká mezioborových akcí zavedených CIDVN a financovaných prostřednictvím příspěvků, které zavedl, a brání mu vykonávat jeho vlastní pravomoci.
61 CIVDN rovněž tvrdí, že má zájem na podání žaloby za účelem obrany kolektivního zájmu těch svých členů, kteří jsou bezprostředně a osobně dotčeni rozhodnutím. Tito členové přitom mohou individuálně podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutí jakožto skuteční příjemci podpor, jejichž vrácení bylo nařízeno Komisí.
62 CNIV, neziskové sdružení, které se řídí zákonem ze dne 1. července 1901, tvrdí, že má prokazatelně vlastní zájem na podání žaloby jakožto zástupce mezioborových organizací v odvětví vinařství a obhájce jejich kolektivního zájmu. Připomíná, že podle jeho stanov je jeho úkolem „zajistit zastoupení mezioborových organizací pro vína s chráněným označením původu před soudy“.
Závěry Soudu
63 Podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES může každá fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají.
64 Podle ustálené judikatury subjekty jiné než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, pokud jsou tímto rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát tohoto rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197; ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise, C‑321/95 P, Recueil, s. I‑1651, body 7 a 28, a rozsudek Sardegna Lines, bod 52 výše, bod 32).
65 V projednávané věci je nesporné, že rozhodnutí je určeno Francouzské republice, a nikoli žalobcům. Je třeba tudíž ověřit, zda se napadený akt dotýká bezprostředně a osobně každého z nich.
66 Soud pokládá za vhodné nejprve přezkoumat, zda je Salvat bezprostředně a osobně dotčena čl. 1 odst. 1 rozhodnutí.
67 Soudní dvůr rozhodl, že podnik nemůže v zásadě napadnout rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, jestliže je tímto rozhodnutím dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k tomuto odvětví a svého postavení případného beneficienta tohoto režimu. Takové rozhodnutí je totiž ve vztahu k žalujícímu podniku opatřením s obecnou působností, které se uplatní v objektivně vymezených situacích, z nichž vyplývají právní následky pro určitou kategorii subjektů vymezených obecně a abstraktně (viz rozsudek Alzetta, bod 52 výše, body 36 a 37 a citovaná judikatura).
68 Je nutno konstatovat, že rozhodnutí nevyjmenovává jednotlivé podniky, které byly příjemci dotyčné podpory. Jeho čl. 1 odst. 1 prohlašuje za neslučitelnou se společným trhem státní podporu, kterou Francouzská republika zavedla v podobě „prémie za vynětí ploch“ „udělované francouzským výrobcům vína, kteří se zavázali, že nebudou vyžadovat [CHOP] ,Rivesaltes‘ nebo ,Grand Roussillon‘ v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně“. Z bodů 9 až 11 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že prémie za vynětí ploch ve výši 5000 FRF ročně na vyňatý hektar byla vyplácena „za každou parcelu, která v roce 1995 vyráběla ,Rivesaltes‘ nebo ,Grand Roussillon‘a která by pak v období od sklizně 1996 do sklizně 2000 včetně vyráběla stolní víno nebo zemské víno (,vin de pays‘)“. Rozhodnutí se tudíž uplatní v objektivně vymezených situacích, z nichž vyplývají právní následky pro určitou kategorii subjektů vymezených obecně a abstraktně ve smyslu výše uvedené judikatury.
69 Je třeba nicméně připomenout, že v bodech 34 a 35 rozsudku Sardegna Lines, bod 52 výše, Soudní dvůr rozhodl, že vzhledem k tomu, že podnik Sardegna Lines byl dotčen rozhodnutím, o které se jednalo v této věci, nejenom jakožto podnik v odvětví námořní dopravy v Sardinii, případný beneficient režimu podpor sardinským námořním dopravcům, ale rovněž z důvodu svého postavení skutečného příjemce individuální podpory přiznané na základě tohoto režimu, jejíž navrácení Komise nařídila, byl uvedeným rozhodnutím osobně dotčen a jeho žaloba proti tomuto rozhodnutí byla přípustná (viz rovněž, v tomto smyslu, rozsudek Alzetta, bod 52 výše, body 38 a 39).
70 Je třeba tudíž ověřit, zda je Salvat v postavení skutečného příjemce individuální podpory přiznané na základě režimu podpor v určitém odvětví, jejichž navrácení Komise nařídila.
71 Salvat předložila v příloze žaloby potvrzení o převodech prostředků nazvané „Prémie za vynětí ploch – Plán Rivesaltes“ potvrzené účetním útvarem CIVDN, ze kterého vyplývá, že z titulu prémie za vynětí ploch celkově obdržela 91 041,50 FRF. Z tohoto dokumentu vyplývá, že přiznané částky se liší podle podniků, a jsou tedy individualizovány v závislosti na charakteristických vlastnostech každého z nich. Salvat je tudíž skutečným příjemcem individuální podpory přiznané v rámci režimu podpor určitého odvětví.
72 Z článku 2 rozhodnutí dále vyplývá, že Komise nařídila vrácení dotyčné podpory.
73 Salvat je tudíž čl. 1 odst. 1 rozhodnutí osobně dotčena.
74 Tento závěr nemůže být vyvrácen judikaturou, na niž poukazuje Komise na podporu svého tvrzení. Analýza této judikatury totiž ukazuje rozdílnost okolností dotyčných věcí oproti okolnostem projednávané věci, zejména z toho důvodu, že v převažující většině těchto věcí neexistuje žádost o navrácení podpory.
75 Co se týče bezprostředního dotčení Salvat, vzhledem k tomu, že článek 2 rozhodnutí ukládá Francouzské republice povinnost přijmout opatření nezbytná pro to, aby získala zpět podpory neslučitelné se společným trhem uvedené zejména v čl. 1 odst. 1, a že Salvat byla jejich příjemcem a musí je navrátit, musí být považována za bezprostředně dotčenou těmito ustanoveními (viz v tomto smyslu rozsudek Sardegna Lines, bod 52 výše, bod 36).
76 Dvěma kritérii bezprostředního dotčení vyplývajícími z judikatury jsou totiž zaprvé skutečnost, že dotčený akt musí mít přímo účinky na právní situaci jednotlivce, a zadruhé skutečnost, že uvedený akt nesmí ponechat žádnou posuzovací pravomoc subjektům, kterým je určen a které jsou pověřeny jeho provedením. Je přitom nesporné, že obě tato kritéria jsou v projednávané věci splněna.
77 Skutečnost, kterou uvádí Komise, že žalobci nenapadli ustanovení rozhodnutí, které přikazuje Francouzské republice získat zpět dotčenou podporu, nemůže tento závěr změnit. Bezprostřední dotčení žalobkyně závisí na splnění obou výše uvedených kritérií bez ohledu na skutečnost, zda napadla příkaz k navrácení daný Francouzské republice, nebo nikoli.
78 Je třeba dodat, že rozhodnutí propojuje článek 2 s čl. 1 odst. 1 a 2, takže je nelze posuzovat odděleně. Zrušení čl. 1 odst. 1 požadované žalobkyní by způsobilo zrušení příkazu k navrácení.
79 Žalobu Salvat proti čl. 1 odst. 1 rozhodnutí je tudíž třeba prohlásit za přípustnou, aniž by bylo nutné přezkoumat, zda jsou ostatní žalobci bezprostředně a osobně dotčeni.
80 Na základě všech těchto úvah je třeba prohlásit žalobu za nepřípustnou v rozsahu, ve kterém směřuje proti čl. 1 odst. 3 rozhodnutí, a za přípustnou v rozsahu, ve kterém směřuje proti čl. 1 odst. 1 rozhodnutí.
K věci samé
81 Žalobci se dovolávají dvou žalobních důvodů na podporu své žaloby proti čl. 1 odst. 1 rozhodnutí. První žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a druhý z porušení čl. 87 odst. 1 ES.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z povinnosti uvést odůvodnění
Argumenty účastníků řízení
82 Žalobci tvrdí, že posouzení Komise z hlediska článku 87 ES, co se týče povahy mezioborových příspěvků, kterými se financují prémie za vynětí ploch a reklamní a propagační akce a provoz, je nedostatečně odůvodněné. Komise tudíž porušila povinnost odůvodnění podle článku 253 ES, která je zvlášť specifická pro oblast státních podpor.
83 Bod 74 odůvodnění rozhodnutí stručně popisuje prvky charakterizující existenci státní podpory. Tyto zběžné úvahy neumožňují pochopit důvody, které Komisi vedly k závěru, že kritéria stanovená judikaturou Soudního dvora týkající se státních podpor jsou v projednávané věci splněna. V rozhodnutí nejsou dokonce ani obsažena právní pravidla stanovená judikaturou Soudního dvora.
84 Podle žalobců musí Komise vyjmenovat každé z opatření, která jsou považována za podporu, a uvést důvod, na základě kterého je každá ze čtyř podmínek pro uplatnění článku 87 ES splněna. V rozhodnutí se přitom Komise ve stadiu posouzení z hlediska čl. 87 odst. 1 ES ani nesnažila rozlišovat mezi rozdílnými dotčenými opatřeními.
85 Žalobci mimochodem tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí, pokud jde o existenci selektivního zvýhodnění, je dokonce založeno na naprostém obrácení důkazního břemene, když se Komise zřejmě spokojila s tím, že „není prokázáno, že příjemci podpor budou v daném případě vždy plátci těchto poplatků“.
86 Komise připomíná judikaturu týkající se povinnosti uvést odůvodnění, a zejména to, že stačí, aby vyložila skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam pro logiku rozhodnutí, a že rozhodnutí, které zapadá do její ustálené rozhodovací praxe, může odůvodnit stručně.
87 Podle Komise z relevantních částí rozhodnutí vyplývá, že je toto rozhodnutí právně dostačujícím způsobem odůvodněno. Cituje v tomto ohledu body 38 až 40 odůvodnění, bod 74 odůvodnění – s poznámkou pod čarou 12, na kterou tento bod odkazuje – a bod 121 odůvodnění.
88 Komise má za to, že nebyla povinna důkladněji analyzovat důvody, na základě kterých nebyla kritéria citované judikatury splněna. Podle jejího názoru ze sporného režimu totiž jasně vyplývá, že jednak stát prostřednictvím CIVDN měl pravomoc volně nakládat s dotčenými prostředky, a jednak že financování opatření uvedených v článku 1 rozhodnutí nešlo přičíst pouze členům dotčeného profesního subjektu, ale že bylo jednoznačně součástí státní politiky.
89 Komise dodává, že v žalobě bylo tvrzení týkající se nedostatečného odůvodnění omezeno na mezioborové příspěvky. Komise přitom tvrdí, že nepřijala ohledně tohoto aspektu žádné rozhodnutí, jelikož skutečnost, že mezioborové příspěvky mají povahu podpory, není součástí výroku rozhodnutí.
90 V každém případě a podpůrně má Komise za to, že tento žalobní důvod je nepřípustný, jelikož žalobci nevysvětlili, v čem je celkové odůvodnění rozhodnutí týkající se existence státních podpor, tak jak je uvedeno v bodech 71 až 82 odůvodnění rozhodnutí, nedostatečné s ohledem na požadavky článku 253 ES.
Závěry Soudu
91 Podle ustálené judikatury musí být otázka, zda odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky článku 253 ES, posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotyčnou oblast. I když Komise není povinna odpovědět v odůvodnění rozhodnutí na všechny skutkové a právní otázky, které vznesli zúčastnění během správního řízení, musí vzít nicméně v úvahu všechny okolnosti a všechny skutečnosti, které jsou relevantní pro projednávanou věc, aby umožnila soudu Společenství provést přezkum legality a seznámila jak zúčastněné členské státy, tak i státní příslušníky s podmínkami, za kterých uplatnila Smlouvu (viz rozsudek Soudu ze dne 25. června 1998, British Airways a další a British Midland Airways v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, Recueil, s. II‑2405, bod 94 a citovaná judikatura).
92 Pro účely přezkumu požadavku uvést odůvodnění v kontextu tohoto případu je vhodné upřesnit, že řízení o kontrole státních podpor je řízením zahájeným proti členskému státu odpovědnému za poskytnutí podpory a že zúčastněné strany ve smyslu čl. 88 odst. 2 ES, k nimž patří příjemce podpory, se nemohou samy domáhat účasti na takové kontradiktorní diskusi s Komisí, jakou je diskuse zahájená s uvedeným členským státem (viz rozsudek Soudu ze dne 8. července 2004, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, T‑198/01, Sb. rozh. s. II‑2717, bod 61 a citovaná judikatura).
93 Posouzení, zda odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům článku 253 ES, je třeba provést ve světle předchozích úvah.
94 V rozhodnutí zahajuje Komise své posouzení (bod 1) tím, že cituje ustanovení čl. 87 odst. 1 ES (bod 71 odůvodnění). Následně zkoumá (bod V 1.1, body 73 až 76 odůvodnění) „existenci selektivního zvýhodnění financovaného ze státních prostředků“. Tyto body odůvodnění zní následovně:
„73. Za podpory se považují takové zásahy, které by mohly v jakékoli formě podniky přímo či nepřímo zvýhodňovat, nebo které je nutno považovat za ekonomickou výhodu, kterou by podnik příjemce nezískal za normálních tržních podmínek.
74. Pokud jde o povahu příspěvků v daném případě, Komise poznamenává, že aby byl jejich účinek úplný, bylo zapotřebí schválit akt orgánu státní správy, a že takto získané zdroje posloužily jako nástroj pro realizaci politiky podporované státem. Kromě jiného není stanoveno, že příjemci podpor budou v daném případě vždy plátci těchto poplatků. Z těchto důvodů nenaplňují kritéria vyplývající z judikatury Soudního dvora, aby se na ně nevztahoval čl. 87 odst. 1 Smlouvy. Proto je Komise toho názoru, že v daném případě jde o nepřímé daně [parafiskální poplatky], tj. o veřejné zdroje.
75. Podle judikatury Soudního dvora se za podpory považují zásahy, které různou formou zmírňují náklady, jež běžně zatěžují rozpočet podniku, a které tak, aniž by byly dotacemi v přísném slova smyslu, jsou stejné povahy a mají stejné účinky.
76. Pokud jde o existenci či povahu podpory, je zapotřebí ji určit na úrovni potenciálních příjemců plánu Rivesaltes, a rovněž na úrovni mezioborových příspěvků na reklamu a propagaci a na provoz některých CHOP a jejich financování. V daném případě udělená pomoc zvýhodnila některé podniky v tom smyslu, že podpora byla udělena pouze producentům CHOP v některých stanovených oblastech.“
95 Bod 74 odůvodnění rozhodnutí odkazuje na poznámku pod čarou 12, která obsahuje odkaz na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 2004, Pearle a další (C‑345/02, Sb. rozh. s. I‑7139), a bod 75 odůvodnění rozhodnutí zase odkazuje v poznámce pod čarou 13 na rozsudek Soudního dvora ze dne 22. května 2003, Freskot (C‑355/00, Sb. rozh. s. I‑5263).
96 Dále, pod názvem „Ovlivnění obchodu“ (bod V 1.2) se pět bodů odůvodnění (77 až 81) rozhodnutí věnuje kritériu ovlivnění obchodu.
97 Konečně pod názvem „Závěry o povaze ,podpory‘ ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy“ (bod V 1.3) rozhodnutí uvádí v bodě 82 odůvodnění následující:
„Ve světle výše uvedených vysvětlení je Komise toho názoru, že opatření ve prospěch podniků vyrábějících CHOP v některých určitých oblastech představují výhodu financovanou z veřejných zdrojů, která jim byla udělena a z níž jiné subjekty těžit nemohou, která narušuje nebo hrozí narušením soutěže tím, že zvýhodňuje některé podniky a některá odvětví výroby, jelikož může ovlivnit obchod mezi členskými státy. Toto opatření tedy představuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 Smlouvy.“
98 Zaprvé je nutno konstatovat, že co se týče povahy mezioborových příspěvků, kterými byla financována zejména prémie za vynětí ploch, bod 74 odůvodnění rozhodnutí obsahuje přesné důvody. Pokud jde o dotčené příspěvky, „aby byl jejich účinek úplný, bylo zapotřebí schválit akt orgánu státní správy“ a „takto získané zdroje posloužily jako nástroj pro realizaci politiky podporované státem“. Jde o „nepřímé daně [parafiskální poplatky], tj. o veřejné zdroje“. Mimoto, bod 29 odůvodnění rozhodnutí rozvíjí argumenty předložené Komisí v rámci zahájení procesu přezkoumávání a přináší upřesnění ohledně povahy příspěvků.
99 Zadruhé, i když je pravdou, že rozhodnutí neuvádí kritéria stanovená Soudním dvorem v jeho judikatuře, na základě kterých se lze vyhnout zákazu uvedenému v čl. 87 odst. 1 ES, cituje tento článek (bod 71 odůvodnění), jakož i judikaturu definující zásahy, které je třeba považovat za podpory (body 73 a 75 odůvodnění), a vyjadřuje důvody, na základě kterých se tento článek a tato judikatura uplatní na projednávanou věc (body 74 a 76 až 82 odůvodnění). Komise byla povinna uvést důvody, na základě kterých dotčená opatření spadají do rozsahu působnosti čl. 87 odst. 1 ES, a nikoli důvody, proč tomu tak není. Skutečnost, že se spokojila s tím, že odkázala na rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, a podrobněji neprokázala opak, nemůže být považována za nesplnění povinnosti uvést odůvodnění.
100 Zatřetí, co se týče údajného požadavku řádně odůvodnit každé z dotčených opatření, z rozsudku Soudu ze dne 18. ledna 2005, Confédération nationale du Crédit mutuel v. Komise (T‑93/02, Sb. rozh. s. II‑143), nelze vyvozovat, že u každého opatření považovaného Komisí za opatření představující podporu je třeba odůvodnit zvlášť každou ze čtyř podmínek pro uplatnění článku 87 ES.
101 V této věci totiž vycházel Soud z myšlenky, že označení podpory ve výroku napadeného rozhodnutí není dostatečné pro to, aby zúčastněným stranám a Soudu umožnilo rozpoznat opatření považované(á) v projednávaném případě za opatření představující podporu (bod 73). V bodě 122 Soud dodal, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, pokud jde o určení opatření kvalifikovaných jako podpora.
102 V projednávané věci přitom tomu tak naopak není. Výrok rozhodnutí kvalifikuje jako státní podporu prémii za vynětí ploch, plán přeměny vinic a reklamní, propagační a operativní akce a věnuje každému opatření jeden odstavec. Zúčastněné strany a Soud mohou tudíž bez obtíží rozpoznat opatření, která jsou považována v projednávané věci za podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Soud mimoto připomíná, že jelikož je žaloba přípustná pouze v rozsahu, ve kterém směřuje ke zrušení čl. 1 odst. 1 rozhodnutí, přezkum se musí omezit na odůvodnění prémie za vynětí ploch.
103 Mimoto v projednávané věci, na rozdíl od rozhodnutí napadeného ve věci, ve které byl vydán rozsudek Confédération nationale du Crédit mutuel v. Komise, bod 100 výše, odůvodnění rozhodnutí nejčastěji rozlišuje mezi třemi posuzovanými opatřeními. V bodě II, nazvaném „Popis“, tak rozhodnutí postupně popisuje systém prémie za vynětí ploch (bod II 1.1), systém podpory na přeměnu vinic (bod II 1.2) a systém mezioborových příspěvků na reklamu a propagaci (bod II 2). A znovu v částech textu, které se věnují argumentům předloženým Komisí v rámci zahájení procesu přezkoumávání (bod II 3), rozhodnutí rozlišuje mezi prémií za vynětí ploch (body 30 až 32 odůvodnění), náklady na přeměnu vinic (body 33 až 37 odůvodnění) a podporami na reklamu a propagaci (body 38 a 39 odůvodnění). Stejně tak v bodě IV věnovaném připomínkám Francouzské republiky můžeme znovu nalézt toto rozlišování, tedy mezi prémií za vynětí ploch (bod IV 1.1), podporou na přeměnu vinic (bod IV 1.2) a akcemi na reklamu a propagaci (bod IV 2). Konečně, v části věnované přezkoumání slučitelnosti podpor (bod V 2), rozhodnutí znovu rozlišuje mezi těmito třemi opatřeními, když body 95 až 106 odůvodnění jsou věnovány prémii za vynětí ploch, body 107 až 118 odůvodnění podpoře na přeměnu vinic a body 119 až 123 odůvodnění podpoře na reklamu a propagaci.
104 Je pravda, že při přezkoumávání podmínek stanovených čl. 87 odst. 1 ES v částech textu nazvaných „Existence selektivního zvýhodnění financovaného ze státních prostředků“ a „Ovlivnění obchodu“ rozhodnutí mezi těmito třemi opatřeními nerozlišuje. Toto přezkoumání se jasně vztahuje na všechna tři uvedená opatření. Umožňuje nicméně zúčastněným rozpoznat, jak Komise uplatnila Smlouvu, a Soudu provést jeho přezkum. Na rozdíl od věci Le Levant (rozsudek Soudu ze dne 22. února 2006, Le Levant 001 a další v. Komise, T‑34/02, Sb. rozh. s. II‑267, body 109 až 132), které se dovolávají žalobci, rozhodnutí přezkoumává, v čem jsou v projednávané věci splněny podmínky stanovené v čl. 87 odst. 1 ES pro stanovení neslučitelnosti podpor se společným trhem. Skutečnost, že je tak učiněno globálně, nemůže být sama o sobě považována za porušení povinnosti uvést odůvodnění tím spíše, že všechna dotyčná opatření jsou součástí stejného akčního plánu.
105 Z toho vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut, aniž by bylo třeba přezkoumat argumentaci podpůrně vznesenou Komisí v její duplice.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 87 odst. 1 ES
106 V první části žalobci tvrdí, že mezioborové příspěvky nemají charakter státních prostředků, a v druhé části, že tyto příspěvky nelze připisovat státu. Nicméně vzhledem k tomu, že v písemných vyjádřeních účastníků řízení jsou tyto dvě části tohoto žalobního důvodu často zaměňovány, je třeba je přezkoumat společně.
Argumenty účastníků řízení
107 Žalobci připomínají, že podle ustálené judikatury musí dotčená opatření k tomu, aby mohla být kvalifikována jako státní podpory, splňovat současně čtyři podmínky. Přitom jedna z podmínek není v projednávané věci splněna, konkrétně podmínka, podle které opatření musejí mít státní původ, tedy být financována ze státních prostředků a být přičitatelná státu.
108 Žalobci se dovolávají judikatury Soudního dvora, podle níž opatření, kterému orgán státní správy přizná závaznost, ale které je financováno soukromými podniky, aniž by veřejný orgán měl pravomoc nakládat s dotčenými částkami, nemá za následek žádný přímý nebo nepřímý převod státních prostředků (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, Recueil, s. I‑2099, bod 59).
109 Podle žalobců z judikatury vyplývá, že určujícím kritériem je pravomoc nakládat v dostatečné míře s prostředky, z nichž bylo opatření financováno. V rozhodnutí přitom Komise vyvozovala to, že jsou příspěvky státními prostředky, z pouhé skutečnosti, že bylo zapotřebí schválit akt orgánu státní správy, aby byl jejich účinek úplný. Komise tudíž neprovedla analýzu předepsanou judikaturou.
110 Žalobci tvrdí, že v oblasti mezioborových příspěvků se úloha státu omezuje, na bázi profesní, tedy soukromé iniciativy, na schválení příspěvků, čímž je jim přiznán povinný charakter pro všechny členy mezioborové organizace. Orgán státní správy vykonává pouze následnou čistě účetní kontrolu, a nemá nikdy kontrolu nad prostředky. CIVDN požívá úplné autonomie, jak pokud jde o financovaní a řízení reklamních, propagačních a operativních akcí určitých CHOP, tak i o prémii za vynětí ploch.
111 Striktně organický náhled na fungování CIVDN nebere v úvahu realitu fungování tohoto výboru. Je třeba v každém případě dát přednost přezkumu založenému na funkčním přístupu.
112 Podle žalobců nedávno vydané vyhlášky francouzského ministerstva hospodářství ze dne 31. března 2006 týkající se výkonu státní hospodářské a finanční kontroly zemědělských mezioborových organizací potvrzují skutečnost, že stát postrádá jakoukoli možnost nakládat s prostředky vybranými mezioborovými organizacemi prostřednictvím mezioborových příspěvků.
113 Žalobci zdůrazňují, že se Komise dopustila zjevného pochybení když tvrdila, že prémie za vynětí ploch je financována zejména prostřednictvím parafiskálních poplatků ve výši 50 FRF na hektolitr vyrobený v regionu Pyrénées. Naopak, pro financování plánu vynětí ploch byl vybírán zvláštní mezioborový příspěvek, jak potvrzuje rozhodnutí 96-1 CIVDN. Dotčený parafiskální poplatek je v rámci zdrojů CVDN okrajový, jelikož je vyhrazen na jeho fungování.
114 Co se týče posouzení, zda jsou mezioborové příspěvky určené k financování reklamních, propagačních a operativních akcí určitých CHOP přičitatelné státu, žalobci tvrdí, že u soukromé osoby, jakou je mezioborová organizace, je určujícím kritériem to, zda dotčená organizace mohla přijmout dotčené opatření, aniž by zohlednila požadavky orgánů veřejné moci. Je přitom nesporné, že tyto akce, na rozdíl od těch, o které se jednalo v rámci plánu Rivesaltes, nejsou součástí státní politiky. Naopak se podle žalobců jedná o opatření přijatá výhradně ve prospěch cíle stanoveného předtím příslušnými profesními kruhy. Komise se tedy tím, že v čl. 1 odst. 3 rozhodnutí došla k závěru, že tyto akce lze kvalifikovat jako státní podpory, dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně porušila čl. 87 odst. 1 ES.
115 Komise zastává názor, že pouhý přezkum zákona č. 200 ze dne 2. dubna 1943 o založení CIVDN, ve znění nařízení č. 55-1064 ze dne 20. října 1956, stačí k tomu, aby se prokázalo, že sporná opatření mohou být pouze výsledkem aktu, který je přičitatelný státu, a že tato opatření jsou financována prostřednictvím státních prostředků. Podle ní z tohoto zákona vyplývá, že CIVDN se paritně skládá z výrobců a orgánů státní správy (článek 2) a jeho výkonný orgán je do značné míry složen ze zástupců státu (článek 4). Komise cituje mimo jiné článek 7 uvedeného zákona, podle kterého se návrhy CIVDN nebo jeho výkonného orgánu stávají závazné pro všechny členy dotčených oborů, jakmile obdrží, podle okolností, souhlas ministra zemědělství nebo vládního komisaře. Komise se rovněž odvolává na článek 14 tohoto zákona, který stanoví, že rozpočet podléhá schválení ministry zemědělství a financí a že výdaje týkající se nákladů na provoz CIVDN nebo na uskutečnění jeho cílů, na nichž mají jednotlivé obory zájem, jsou pokryty daněmi vybíranými buď z prodeje výrobků, nebo jiným způsobem. Konečně, Komise zdůrazňuje, že článek 15 uvedeného zákona stanoví, že finanční řízení CIVDN podléhá státní kontrole. Za těchto podmínek má Komise za to, že se zjevně jedná o státní prostředky a o akty přičitatelné státu.
116 Tento výklad o rozhodující úloze státu podle Komise jednoznačně potvrzuje rozhodnutí 04-D-35 francouzského úřadu pro hospodářskou soutěž ze dne 23. července 2004 o praktikách zavedených na trhu s přírodními sladkými víny CHOP „Rivesaltes“.
117 Podle Komise je sice pravda, že rozhodnutí 96-1 CIVDN ze dne 5. července 1996 stanovilo, že výnos z mezioborového příspěvku je určen výhradně k vyplácení prémie za vynětí ploch výrobcům, kteří na ni mají nárok, avšak ukázalo se, že je pro tento účel nedostatečný. Conseil général (správní orgán departementu) tudíž poskytl mimořádnou podporu ve výši 2 milionů FRF. Mimoto, valná hromada CIVDN, která se konala dne 20. prosince 2000, rozhodla o sloučení účtu prémie za vynětí ploch a běžného účtu CIVDN, což zvýšilo možnost této organizace nakládat pod kontrolou státu s vybranými prostředky bez ohledu na jejich původ.
118 Komise připomíná, že prémie za vynětí ploch byla financována zejména prostřednictvím samotných parafiskálních poplatků ve výši 50 FRF na hektolitr vyrobený v regionu Pyrénées. Není tedy pochyb o tom, že tyto parafiskální poplatky byly přímo ukládány státem a že se nejedná o dobrovolný odvětvový příspěvek.
119 Komise trvá na tom, že příspěvky byly přezkoumány v rozhodnutí pouze za účelem ověření, zda jsou státními prostředky určenými k financování tří opatření uvedených v rozhodnutí. Naproti tomu příspěvky jako takové nebyly kvalifikovány jako státní podpora ve smyslu článku 87 ES. To je důvod, proč Komise tvrdí, že druhý žalobní důvod žalobců, tak jak je uveden v návrhu, je nepřípustný a postrádá opodstatnění, jelikož Komise nikdy nezkoumala a nemusela zkoumat, zda jsou příspěvky samy o sobě státní podporou.
120 Komise zdůrazňuje, že nic v rozhodnutí nelze vykládat tak, že existuje vztah závazného určení ve smyslu judikatury mezi výnosem z příspěvků a částkou vyplácených podpor z titulu tří uvedených opatření. Sporný režim totiž stanovil, nezávisle na výnosu z příspěvku, částku podpor, které byly následně vypláceny v závislosti pouze na osobní situaci příjemců.
121 Ve své duplice vyvozuje Komise ze skutečnosti, že žalobci potvrdili, že „se omezují na popření přičitatelnosti státu, pokud jde pouze o dotčené mezioborové příspěvky podle čl. [1 odst. 3] výroku rozhodnutí“, že žaloba se netýká tří opatření uvedených v článku 1 rozhodnutí. Dodává nicméně, že z dalšího textu bodu 86 repliky by se mohlo zdát, že žalobci popírají, že příspěvky jsou státními prostředky v rozsahu, ve kterém jsou určeny k financování reklamních, propagačních a operativních akcí. Podle Komise se nicméně v posledním bodu repliky žalobci znovu vyjadřují zmatečně tím, že docházejí k závěru, že Komise neoprávněně tvrdila, že příspěvky, jimiž byly financovány reklamní, propagační a operativní akce určitých CHOP, lze kvalifikovat jako státní podpory. Komise tvrdí, že z důvodu této nejednoznačnosti a nemožnosti se bránit je třeba žalobní důvod prohlásit za nepřípustný. Podpůrně tvrdí, že je tento žalobní důvod neopodstatněný.
Závěry Soudu
122 Vzhledem k tomu, že Komise v duplice popírá přípustnost tohoto žalobního důvodu, je třeba zahájit přezkum uvedeného žalobního důvodu touto otázkou.
– K přípustnosti žalobního důvodu vyplývajícího z porušení čl. 87 odst. 1 ES
123 V duplice Komise tvrdí, že není s to se bránit vzhledem k nejednoznačnosti jednotlivých písemností žalobců.
124 I když argumentace žalobců v jejich písemnostech může být v určitých ohledech zmatečná, je třeba nicméně konstatovat, že znění tohoto žalobního důvodu jasně vyplývá z žaloby. Žalobci se totiž dovolávají nesprávného právního posouzení a porušení čl. 87 odst. 1 ES. Rozdělují tento žalobní důvod na dvě části, z nichž první část popírá, že příspěvky měly charakter státních prostředků, a druhá část popírá, že mezioborové příspěvky určené k financování reklamních, propagačních a operativních akcí určitých CHOP lze přičíst státu. Mimoto, ve shrnutí dovolávaných žalobních důvodů a hlavních argumentů uvedených v žalobě se lze dočíst následující:
„Je navrhováno, aby Soud zrušil rozhodnutí […] na základě toho, že:
[…]
– rozhodnutí porušuje čl. 87 odst. 1 ES v rozsahu, ve kterém kvalifikuje mezioborové příspěvky uvedené v čl. 1 odst. 1 a 3 výroku jako státní podpory.“
125 V tomto rozsahu a v těchto mezích je třeba dotčený žalobní důvod prohlásit za přípustný. Žalobci nicméně nemohou posléze měnit obsah a rozsah tohoto žalobního důvodu natolik, aby z něj v rozporu s právy obhajoby učinili nový žalobní důvod. Článek 48 jednacího řádu totiž stanoví, že v průběhu řízení nelze předkládat nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Žalobní důvod, který představuje rozšíření důvodu dříve uplatněného, ať přímo, nebo mlčky, v návrhu na zahájení řízení a který s ním úzce souvisí, však musí být prohlášen za přípustný (rozsudek Soudu ze dne 19. září 2000, Dürbeck v. Komise, T‑252/97, Recueil, s. II‑3031, bod 39).
126 Z žaloby vyplývá, že žalobci jednak popírají kvalifikaci mezioborových příspěvků jako státních podpor zejména proto, že tyto příspěvky nemají charakter státních zdrojů. V tomto ohledu tvrdí, že stát nemůže nakládat s dotčenými příspěvky. A dále žalobci uplatňují nepřičitatelnost státu, kterou zcela jasně omezují na mezioborové příspěvky určené k financování reklamních, propagačních a operativních akcí určitých CHOP. Žalobci v tomto ohledu v replice připomínají, že „se omezují na popření přičitatelnosti státu, pokud jde pouze o dotčené mezioborové příspěvky podle čl. [1 odst. 3] výroku rozhodnutí“.
127 Komise nemůže tvrdit, že se nemohla bránit, pokud jde o tato tvrzení. Body 59 až 77 její žalobní odpovědi a body 52 až 60, jakož i bod 67 její dupliky svědčí ostatně o opaku.
128 Žalobní důvod vyplývající z porušení čl. 87 odst. 1 ES je tudíž přípustný.
– K opodstatněnosti žalobního důvodu vyplývajícího z porušení čl. 87 odst. 1 ES
129 Podle ustálené judikatury musí být k tomu, aby zvýhodnění mohla být kvalifikována jako podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, jednak poskytnuta přímo nebo nepřímo ze státních prostředků, a jednak musí být přičitatelná státu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, nazvaný „Stardust“, C‑482/99, Recueil, s. I‑4397, bod 24 a citovaná judikatura).
130 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES jsou považována pouze zvýhodnění poskytnutá přímo nebo nepřímo ze státních prostředků. Rozlišení učiněné v tomto ustanovení mezi „podporami poskytovanými státy“ a podporami poskytovanými „ze státních prostředků“ neznamená totiž, že podporami jsou všechna zvýhodnění poskytnutá státem, ať jsou, nebo nejsou financována ze státních prostředků, ale jeho účelem je pouze zahrnout do tohoto pojmu zvýhodnění, která jsou poskytnuta přímo státem, jakož i zvýhodnění, která jsou poskytnuta prostřednictvím veřejné nebo soukromé organizace, která byla určena nebo zřízena tímto státem (viz rozsudek PreussenElektra, bod 108 výše, bod 58 a citovaná judikatura).
131 Je třeba rovnou zdůraznit, že tento žalobní důvod v rozsahu, ve kterém v souladu s různými argumenty vznesenými žalobci v žalobě a replice, jakož i ve shrnutí uvedeném v žalobě směřuje k popření kvalifikace dotčených příspěvků jako státní podpory, musí být zamítnut.
132 Rozhodnutí totiž nikde nekvalifikuje tyto příspěvky jako státní podpory (viz rovněž z pohledu přípustnosti žaloby bod 38 a 40 výše). Jak vyplývá z jeho výroku, jsou to opatření zavedená v podobě prémie za vynětí ploch, plánu na přeměnu vinic a reklamních, propagačních a operativních akcí ve prospěch určitých CHOP, která jsou kvalifikována jako státní podpory. V bodě 74 odůvodnění rozhodnutí jsou dotčené příspěvky považovány Komisí za parafiskální poplatky, tedy veřejné zdroje. Vzhledem k tomu, že dotčené příspěvky sloužily k financování uvedených opatření, rozhodnutí z toho vyvozuje, že kritérium financování z veřejných zdrojů je splněno.
133 Jen pro úplnost, i kdyby bylo třeba vykládat písemnosti žalobců v tom smyslu, že dotčená opatření nejsou státními podporami, jelikož nejsou financována z veřejných zdrojů a některá z nich nejsou přičitatelná státu, odpověď by nebyla rozdílná.
134 Co se týče druhého prvku, ze znění druhé části tohoto žalobního důvodu a upřesnění podaných žalobci v jejich replice totiž vyplývá, že popírají přičitatelnost státu, pokud jde pouze o mezioborové příspěvky určené k financování reklamních, propagačních a operativních akcí určitých CHOP.
135 Přitom vzhledem k tomu, že je nepřípustné, aby žalobci napadli část výroku rozhodnutí týkající se těchto akcí (viz body 34 až 48 výše), nemůže argumentace vznesená v této části obstát.
136 Žalobci krom toho nepopírají přičitatelnost státu, pokud jde o prémii za vynětí ploch. Stačí tudíž ověřit, zda Komise v rozhodnutí oprávněně považovala prémii za vynětí ploch za zvýhodnění financované ze státních prostředků.
137 Na podporu svých vzájemně si odporujících tvrzení se žalobci i Komise dovolávají každý zejména jednoho rozsudku Soudního dvora. Prvně uvedení se opírají o rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, aby mohli na základě analogie tvrdit, že dotčené opatření nebylo „financováno z prostředků, se kterými mohly vnitrostátní orgány nakládat“. Pokud jde o Komisi, ta se dovolává rozsudku Stardust, bod 129 výše, a tvrdí, že prostředky CIVDN „spadají pod kontrolu státu, a ten je má tudíž k dispozici“, a stát může „prostřednictvím svého dominantního vlivu na [podnik] snadno rozhodovat o použití [jeho] prostředků“.
138 Úvodem je třeba uvést, že žalobci popírají dosah, který Komise připisuje rozsudku Stardust, bod 137 výše, jelikož podle jejich názoru byla analýza Soudního dvora v tomto případě provedena „v kontextu, který je vlastní skutkovým okolnostem projednávané věci, vyznačujícím se skutečností, že organizace, které poskytly Stardust finanční pomoc, byly veřejnoprávní podniky“. Žalobci připomínají, že CIVDN je právnická osoba soukromého práva.
139 Z ustálené judikatury však vyplývá, že není namístě rozlišovat mezi případy, kdy je podpora poskytnuta státem přímo, a těmi, kdy je poskytnuta prostřednictvím veřejné nebo soukromé organizace určené nebo zřízené tímto státem (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. června 1988, Řecko v. Komise, 57/86, Recueil, s. 2855, bod 12; PreussenElektra, bod 108 výše, bod 58, a ze dne 20. listopadu 2003, GEMO, C‑126/01, Recueil, s. I‑13769, bod 23). Jak ukazují rozsudky Stardust, bod 129 výše, a Pearle a další, bod 95 výše, postavení dotčené organizace nebo podniku není považováno za určující prvek pro použití pravidel Smlouvy o státních podporách. Pouhá skutečnost, že se jedná o veřejnoprávní organizaci, neznamená automatické použití článku 87 ES, stejně jako skutečnost, že opatření jsou přijata soukromou společností, nebrání jeho použití.
140 Co se týče prémie za vynětí ploch, rozhodnutím 96-1 CIVDN ze dne 5. července 1996 byl zaveden příspěvek za účelem jejího financování. Pro ověření, zda Komise oprávněně kvalifikovala tento příspěvek jako veřejný zdroj zejména z toho důvodu, že bylo zapotřebí schválit akt orgánu státní správy, aby byly jeho účinky úplné, je třeba přezkoumat úlohu státu v tomto výboru.
141 Přezkum zákona č. 200 ze dne 2. dubna 1943 o založení Mezioborového výboru pro přírodní sladká vína a likérová vína s chráněným označením, ve znění nařízení č. 55-1064 ze dne 20. října 1956, potvrzuje převládající úlohu státu v tomto výboru.
142 Podle článku 3, který byl nahrazen článkem 2 nařízení 56-1064, se CIVDN skládá jednak ze čtrnácti zástupců odborových a profesních organizací, které jsou nejvíce reprezentativními organizacemi výrobců vína a družstev pro přípravu, konzervaci a distribuci vína, a jednak ze čtrnácti zástupců odborových a profesních organizací, které jsou nejvíce reprezentativními organizacemi velkoobchodníků. Jeho členové jsou jmenováni na tři roky vyhláškou státního tajemníka pro zemědělství na návrh dotčených odborových a profesních organizací.
143 Při usnášení může být přítomen určitý počet zástupců státu bez toho, aby se mohli zúčastnit hlasování.
144 Z článku 4, který je nyní článkem 3 nařízení 56-064, vyplývá, že stát prostřednictvím svého zástupce zastává střídavě funkci předsedy nebo místopředsedy výkonného předsednictva.
145 Ředitel je jmenován a odvoláván vyhláškou státního tajemníka pro zemědělství (článek 5, nyní článek 4 nařízení 56-1064).
146 Článek 6 nařízení 56-1064 stanoví:
„Vládní komisař, jmenovaný státním tajemníkem pro zemědělství a zásobování, se účastní usnášení.
Pokud jsou návrhy, které jsou mu předloženy [CIVDN] nebo jeho výkonným předsednictvem, přijaty dvěma třetinami přítomných členů, může komisař, podle pokynů, které obdrží, buď neprodleně schválit navrhovaná rozhodnutí, nebo je předložit ke schválení státnímu tajemníkovi pro zemědělství a zásobování.“
147 Článek 7 nařízení 56-1064 stanoví:
„Návrhy [CIVDN] nebo jeho výkonného orgánu se stávají závaznými pro všechny členy dotčených profesních organizací, jakmile jsou schváleny, podle okolností, buď státním tajemníkem pro zemědělství a zásobování, nebo vládním komisařem.
[…]
Vykonatelnými se stávají, jakmile jsou úředně oznámeny profesním organizacím tvořícím [CIVDN].
Pokud je ve hře národní zájem, přijme státní tajemník pro zemědělství a zásobování, pokud to pokládá za užitečné, namísto [CIVDN] rozhodnutí, která tento výbor odmítl přijmout, po obdržení žádosti, aby tak učinil, oznámené vládním komisařem.“
148 Podle článku 8 nařízení 56-1064 je úlohou CIVDN přijímat podle vládních pokynů určitý počet obecně závazných opatření, která tento článek vyjmenovává, včetně opatření týkajících se organizace a kontroly výroby vín na vymezených vinicích.
149 Podle článku 10 nařízení 56-1064 mohou být v případě nedodržení rozhodnutí CIVDN uloženy různé sankce, buď prefektem departementu, ve kterém má bydliště nebo sídlo subjekt, který nedodržel rozhodnutí, nebo ministrem zemědělství na návrh prefekta, konkrétně pokuty, odnětí průkazu člena profesní organizace, zabavení části nebo všech výrobků ve prospěch státu.
150 V případě obecně závazných opatřeních uvedených v článku 8 opravňuje článek 11 ministra zemědělství k tomu, aby na návrh vládního komisaře nahradil výkonné předsednictvo a vydal rozhodnutí, které tento posledně uvedený odmítl přijmout i přes žádost, aby tak učinil, která mu byla oznámena vládním komisařem.
151 Článek 14 stanoví, že rozpočet CIVDN podléhá schválení týmž ministrem. Dodává, že „výdaje týkající se nákladů na řízení [CIVDN] nebo na uskutečnění jeho cílů, na nichž mají jednotlivé obory zájem, jsou pokryty daněmi vybíranými buď z prodeje výrobků, nebo jiným způsobem. [CIVDN] může vybírat tyto daně pouze tehdy, pokud je to schváleno vyhláškou státního tajemníka pro zemědělství a zásobování a státního tajemníka pro hospodářství a finance“.
152 Podle článku 15 nařízení 56-1064 podléhá finanční řízení státní kontrole a volné prostředky jsou uloženy ve státní pokladně nebo v pobočce zemědělského vzájemného fondu (crédit agricole mutuel) regionu, ve kterém má sídlo CIVDN.
153 Konečně, interní předpisy CIVDN podléhají schválení ministrem zemědělství.
154 Z toho vyplývá, že vedle přítomnosti státu ve výboru a jeho výkonném předsednictvu je pro všechny základní akty CIVDN nezbytné schválení státem. CIVDN zejména nemůže vybírat příspěvky nebo daně ani nakládat s jejich výnosem bez souhlasu státu. Stát může dokonce uložit CIVDN svá vlastní rozhodnutí.
155 Ustanovení tohoto zákona nepotvrzují argument vznesený žalobci o „řízení CIVDN pouze profesními organizacemi“ a o omezení zásahu státu na „pravomoc následné účetní kontroly CIVDN“.
156 I kdyby se prokázalo, jak tvrdí žalobci, že „fakticky je úloha státu omezena na přiznávání závaznosti rozhodnutím profesních organizací“, skutečností zůstává, že z právního hlediska jsou pravomoci státu mnohem větší. V bodě 74 odůvodnění rozhodnutí je oprávněně uvedeno, že v projednávané věci „bylo zapotřebí schválit akt orgánu státní správy, aby byly účinky příspěvků úplné“. Podle rozsudku Stardust, bod 129 výše, může stát v kontextu projednávané věci prostřednictvím svého dominantního vlivu na CIVDN snadno rozhodovat o použití jeho prostředků případně i na financování specifických zvýhodnění ve prospěch určitých podniků.
157 V tomto ohledu je třeba dodat, že bez ohledu na obsah vyhlášek francouzského ministra hospodářství ze dne 31. března 2006, kterých se dovolávají žalobci, nemohou tyto vyhlášky prokázat v projednávané věci, že stát neměl možnost nakládat s prostředky vybranými mezioborovými organizacemi. Tyto vyhlášky byly totiž přijaty poté, co nastaly sporné skutkové okolnosti a bylo přijato rozhodnutí.
158 Mimoto, rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, kterého se žalobci dovolávají, jim nemůže být nijak nápomocen, jelikož jej nelze na projednávanou věc použít.
159 Zaprvé je totiž jistě pravda, že původně byly prostředky používané CIVDN pro vyplácení prémie za vynětí ploch vybírány od jeho členů prostřednictvím mezioborového příspěvku (viz rozhodnutí 96-1 ze dne 5. července 1996). Výnos z příspěvku musel být poukázán na zvláštní fond prostředků spravovaných CIVDN a výhradně určených k vyplácení prémie za vynětí ploch výrobců, kteří na ni měli nárok (článek 5 tohoto rozhodnutí).
160 Z prohlášení stěžovatele uvedených v bodech 43 a 44 odůvodnění rozhodnutí, potvrzených zápisem z valné hromady CIVDN ze dne 20. prosince 2000, předloženým Komisí v příloze její žalobní odpovědi, však vyplývá jednak to, že v roce 1999 byla prémie za vynětí ploch vyplácena díky dotaci ve výši 2 milionů FRF conseil général departementu Pyrénées-Orientales, a jednak, že prémie za vynětí ploch byla financována z prostředků, které nepocházely výhradně z výběru stanoveného příspěvku, ale rovněž částečně z běžného rozpočtu CIVDN. Tyto skutečnosti nebyly ostatně žalobci popřeny. Tak jako v rozsudku Soudního dvora ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig (76/78, Recueil, s. 595), na který odkazuje bod 38 rozsudku Pearle a další, bod 95 výše, se tedy rovněž jednalo o přímé dotace státu.
161 V projednávané věci nelze tudíž na základě rozsudku Pearle a další tvrdit, že jelikož náklady vynaložené organizací byly zcela uhrazeny poplatky vybíranými od podniků, které z nich měly prospěch, nevedla podpora CIVDN ke zvýhodnění, které by bylo dalším výdajem pro stát nebo pro tuto organizaci (viz v tomto smyslu rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, bod 36).
162 Zadruhé, jak zdůrazňuje bod 74 odůvodnění rozhodnutí, v projednávané věci není na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, prokázáno, že příjemci podpor budou vždy plátci těchto poplatků. Z rozhodnutí 96-1 CIVDN ze dne 5. července 1996 totiž vyplývá, že příspěvek byl vypočítán podle množství Rivesaltes a Grand-Roussillon uváděných na trh v roce 1995 (článek 2), zatímco výše prémie za vynětí ploch představovala 5000 FRF ročně na vyňatý hektar (článek 6). Některé podniky mohly tudíž přispívat podstatným způsobem, aniž by dostaly sebemenší prémii za vynětí ploch.
163 Zatřetí, na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, ze spisu rovněž nevyplývá, že podnět k organizaci a zavedení prémie za vynětí ploch pochází od nějakého soukromého sdružení, a nikoli od CIVDN, který „sloužil pouze jako nástroj pro vybírání a použití shromážděných prostředků“ (viz v tomto smyslu rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, bod 37). Je třeba mimoto připomenout, že žalobci nepopírají, že prémie za vynětí ploch je přičitatelná státu.
164 Konečně, pokud jde o myšlenku, že co se týče prémie za vynětí ploch, zdroje byly tak jako ve věci, ve které byl vydán rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, shromažďovány „ve prospěch výhradně obchodního cíle“, který „nebyl v žádném případě součástí politiky definované [státními] orgány“ (rozsudek Pearle a další, bod 95 výše, bod 37), sami žalobci tvrdí opak. V bodě 112 repliky totiž uvádějí, že „nelze se vší vážností tvrdit, že zavedení příspěvků, kterými byly financovány reklamní, propagační a operativní akce […], nebylo v žádném případě součástí politiky podporované státem, na rozdíl od opatření v rámci plánu Rivesaltes dotčených v tomto bodě“. Žalobci tudíž připouštějí, že prémie za vynětí ploch tvořila součást politiky podporované státem.
165 Všechny tyto skutečnosti vedou Soud k závěru, že Komise právem usoudila, že prémie za vynětí ploch byla financována ze státních prostředků.
166 Tudíž i při výkladu písemností žalobců v tom smyslu, že tvrdí, že dotčená opatření nebyla financována ze státních prostředků, je tento druhý žalobní důvod třeba rovněž zamítnout.
167 Žalobu je tedy třeba zamítnout jako zčásti nepřípustnou a ve zbývající části neopodstatněnou.
K nákladům řízení
168 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalovaná požadovala náhradu nákladů řízení a žalobci neměli úspěch v žádném ze svých žalobních důvodů, je důvodné žalobcům uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení žalované.
169 Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu ponese Francouzská republika vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Žalobcům se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Francouzská republika ponese vlastní náklady řízení.
Vilaras Dehousse Šváby
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. září 2007.
Vedoucí soudní kanceláře Předseda
E. Coulon M. Vilaras