Věc C‑216/22
A. A.
v.
Bundesrepublik Deutschland
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Verwaltungsgericht Sigmaringen)
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. února 2024
„Řízení o předběžné otázce – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a 3 – Následná žádost – Podmínky zamítnutí takové žádosti pro nepřípustnost – Pojem ‚nová skutečnost či zjištění‘ – Rozsudek Soudního dvora týkající se otázky výkladu unijního práva – Článek 46 – Právo na účinný opravný prostředek – Pravomoc vnitrostátního soudu rozhodnout o takové žádosti po věcné stránce v případě protiprávnosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro nepřípustnost – Procesní záruky – Článek 14 odst. 2“
1. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Žádost, kterou mohou členské státy považovat za nepřípustnou – Důvod – Následná žádost neuvádějící nové skutečnosti či zjištění – Pojem „nová skutečnost“ – Rozsudek Soudního dvora, který je relevantní pro posouzení podmínek uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany – Dotčený rozsudek týkající se výkladu ustanovení, které platilo již v době přijetí předchozího rozhodnutí – Zahrnutí – Datum vydání rozsudku – Neexistence vlivu
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 2 písm. f), čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a 3]
(viz body 38, 40, 44, 49, 54, výrok 1)
2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Opravný prostředek proti rozhodnutí týkajícímu se žádosti o mezinárodní ochranu – Právo na účinný opravný prostředek – Zrušení rozhodnutí o zamítnutí následné žádosti pro nepřípustnost – Povinnost vrátit žádost o mezinárodní ochranu k posouzení rozhodujícímu orgánu – Neexistence – Možnost členských států oprávnit své soudy k tomu, aby o této žádosti rozhodly samy – Podmínka – Dodržení záruk obsažených v ustanoveních kapitoly II směrnice 2013/32
[Listina základních práv Evropské unie, článek 47; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 40 odst. 3 a čl. 46 odst. 1 písm. a) bod ii) a odst. 3]
(viz body 58–65, 67, výrok 2)
Shrnutí
Velký senát Soudního dvora, na který se s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce obrátil Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu, Německo), rozhodoval zejména o tom, zda rozsudek Soudního dvora v řízení o předběžné otázce představuje novou skutečnost, v jejímž důsledku musí být následná žádost o azyl posouzena po věcné stránce a nemůže být zamítnuta jako nepřípustná.
Syrský státní příslušník podal dne 26. července 2017 v Německu žádost o azyl. Při pohovoru před příslušným německým orgánem uvedl, že v letech 2003 až 2005 vykonával v Sýrii vojenskou službu a tuto zemi opustil z obavy, že bude k výkonu vojenské služby povolán znovu nebo bude zatčen, pokud odmítne plnit vojenské povinnosti.
Rozhodnutím ze dne 16. srpna 2017 příslušný německý orgán přiznal žadateli doplňkovou ochranu, ale odmítl mu přiznat postavení uprchlíka. Zejména konstatoval, že není namístě předpokládat, že by žadatel, který ze Sýrie odešel před tím, než byl povolán do syrské armády, byl ve své zemi považován za dezertéra nebo odpůrce režimu. Žadatel ostatně neprokázal, že by důvodem jeho odjezdu byla branná povinnost. V obecné rovině se totiž dovolával pouze nebezpečné situace způsobené válkou v Sýrii.
Žadatel nepodal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, proto rozhodnutí nabylo právní moci. Dne 15. ledna 2021 ovšem žadatel podal další žádost o azyl („následná žádost o azyl“), v níž se dovolával rozsudku Soudního dvora ze dne 19. listopadu 2020, Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Vojenská služba a azyl)(1). Tvrdil, že Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku uvedl, že za určitých okolností existuje „silná domněnka“, že odepření výkonu vojenské služby souvisí s některým z důvodů pronásledování, které jsou vyjmenovány v článku 10 směrnice 2011/95(2).
Rozhodnutím ze dne 22. března 2021 zamítl příslušný německý orgán následnou žádost žadatele o azyl jako nepřípustnou, protože z namítaného rozsudku Soudního dvora nevyplývá, že by tuto žádost musel posoudit po věcné stránce.
Správní soud v Sigmaringenu, u něhož žadatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu a který je předkládajícím soudem, má pochybnosti o tom, zda rozsudek Soudního dvora, v němž se pouze provádí výklad ustanovení unijního práva, které platilo již v době přijetí rozhodnutí o předchozí žádosti, může představovat „novou skutečnost či zjištění“, která vylučuje možnost zamítnutí následné žádosti o azyl pro nepřípustnost.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr nejprve připomněl, že ze znění a účelu čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32, jakož i ze systematiky této směrnice vyplývá, že možnost zamítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou, s níž počítá toto ustanovení, představuje výjimku z povinnosti posoudit takovou žádost po věcné stránce. Soudní dvůr již v této souvislosti konstatoval, že z taxativní povahy výčtu obsaženého ve zmíněném ustanovení i ze skutečnosti, že důvody nepřípustnosti uvedené v tomto výčtu mají povahu výjimky, plyne, že tyto důvody musí být vykládány restriktivně(3). Případy, kdy směrnice 2013/32 vyžaduje, aby byla následná žádost považována za přípustnou, je proto naopak nutno vykládat široce.
Ze samotného znění čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 a zejména z toho, že je v něm použit výraz „nová skutečnost či zjištění“, mimoto vyplývá, že se toto ustanovení nevztahuje pouze na faktickou změnu osobní situace žadatele nebo situace v zemi jeho původu, ale i na nové právní skutečnosti.
Z judikatury mimo jiné plyne, že následnou žádost nelze prohlásit za nepřípustnou podle čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32(4), pokud rozhodující orgán ve smyslu této směrnice(5) konstatuje, že konečné zamítnutí předchozí žádosti je v rozporu s unijním právem. Tento orgán musí takový závěr nutně učinit, pokud rozpor vyplývá z rozsudku Soudního dvora nebo byl incidenčně konstatován vnitrostátním soudem(6).
Z toho vyplývá, že v kontextu směrnice 2013/32 může pod pojem „nová skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a 3 této směrnice(7) spadat každý rozsudek Soudního dvora. Tento závěr nezávisí na tom, zda byl tento rozsudek vydán před nebo po přijetí rozhodnutí o předchozí žádosti nebo zda je v uvedeném rozsudku konstatována neslučitelnost vnitrostátního ustanovení, na němž bylo toto rozhodnutí založeno, s unijním právem, či se v něm pouze provádí výklad unijního práva, a to včetně ustanovení, které platilo již v době přijetí uvedeného rozhodnutí.
Má-li být ovšem následná žádost přípustná, je podle čl. 40 odst. 3 směrnice 2013/32 navíc třeba, aby nové skutečnosti nebo zjištění „významně zvyš[ovaly] pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95]“.
Z toho vyplývá, že každý rozsudek Soudního dvora, a to i rozsudek, v němž se pouze provádí výklad ustanovení unijního práva, které platilo již v době přijetí rozhodnutí o předchozí žádosti, představuje novou skutečnost ve smyslu ustanovení čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a 3 směrnice 2013/32, a to bez ohledu na datum jeho vydání, pokud významně zvyšuje pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany.