null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 8. února 2024(1)
Věc C‑35/23 [Greislzel](i)
Otec
proti
Matce,
za účasti:
Nezletilého dítěte L,
Veřejného ochránce dětí ad litem
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo)].
„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Rodičovská zodpovědnost – Mezinárodní soudní příslušnost v případech únosů dětí – Obvyklé bydliště dítěte před protiprávním přemístěním v členském státě – Protiprávní přemístění do členského státu – Řízení o navrácení z členského státu do třetího státu (Švýcarsko) – Haagská úmluva z roku 1980“
1. Nařízením (ES) č. 2201/2003(2) unijní normotvůrce mimo jiné stanovil, které soudy jsou příslušné k projednávání sporů týkajících se únosů dětí v rámci Evropské unie.
2. Cílem ustanovení nařízení č. 2201/2003 v tomto kontextu je předcházet únosům (protiprávním přemístěním nebo zadržením) dětí mezi členskými státy; a dále zajistit, aby v případě takových únosů bylo navrácení dítěte provedeno neprodleně(3).
3. Soudní dvůr vyložil článek 10 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Příslušnost v případech únosu dítěte“, v rámci odpovědi na několik žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce(4). V žádném z nich se však nejednalo o použití tohoto článku v případě, jako je tomu v projednávané věci, kdy je požadováno navrácení dítěte do třetího státu (Švýcarska), kde navíc nemělo obvyklé bydliště před protiprávním přemístěním.
4. Soudní dvůr se rovněž vyjádřil ke vztahu mezi nařízením č. 2201/2003 a Haagskou úmluvou ze dne 25. října 1980(5). Pokud se nemýlím, nebylo dosud nutné objasnit, jaký vliv může mít žádost o navrácení dítěte na základě této Úmluvy na určení příslušnosti k rozhodnutí o návrhu na svěření dítěte do péče podané podle článku 10 nařízení č. 2201/2003.
I. Právní rámec
A. Haagská úmluva z roku 1980
5. Preambule uvádí, že cílem této Úmluvy je chránit děti mezinárodní úpravou před škodlivými účinky jejich protiprávního přemístění nebo zadržovaní a stanovit postupy k zajištění jejich bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště.
6. Článek 12 první a druhý pododstavec stanoví:
„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.
Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci.“
B. Unijní právo. Nařízení č. 2201/2003
7. Body 12 a 17 odůvodnění uvádějí:
„(12) Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.
[…]
(17) V případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat [Haagská úmluva z roku 1980], doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména článkem 11 [...].“
8. Článek 8 („Obecná příslušnost“) stanoví:
„1. Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
2. Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“
9. Článek 10 („Příslušnost v případech únosu dítěte“) stanoví:
„V případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a
a) každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání nebo zadržení,
nebo
b) dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:
i) do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadržováno;
ii) žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost;
iii) věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;
iv) soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.“
10. Článek 11 („Navrácení dítěte“) stanoví:
„1. V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.
[…]“.
II. Skutkový stav, spor a předběžné otázky
11. V březnu 2013 uzavřeli rodiče L (otec má německou státní příslušnost a matka polskou státní příslušnost) manželství v Německu, tedy v zemi, kde spolu původně žili.
12. V červnu 2013 se otec z pracovních důvodů přestěhoval do Švýcarska. Dítě L se narodilo dne 12. listopadu 2014 ve Švýcarsku a má německou a polskou státní příslušnost.
13. Od ledna 2015 do začátku dubna 2016 žilo dítě L se svou matkou v Německu. Otec navštěvoval matku a dítě pravidelně v Německu, trávili spolu rovněž společné dovolené.
14. Dne 9. dubna 2016 se matka odstěhovala s L do Polska. Nejdříve otec jezdil za L do Polska na návštěvy.
15. Od 17. dubna 2017 matka odpírala otci styk s L a bez souhlasu otce přihlásila L do mateřské školy v Polsku.
16. Na konci května 2017 matka otci sdělila, že s L zůstane v Polsku.
17. Dne 7. července 2017 otec prostřednictvím švýcarského ústředního orgánu (Bundesamt für Justiz in Bern [Spolkový justiční úřad v Bernu, Švýcarsko]) podal k polským soudům žádost o navrácení L do Švýcarska.
18. Tato žádost o navrácení podaná otcem byla okresním soudem v Krakově Nové Huti (Sąd Rejonowy Krakowa-Nowej Huty) dne 8. prosince 2017 zamítnuta s odůvodněním, že otec souhlasil s přestěhováním matky s L do Polska na neomezeně dlouhou dobu a dále, že by v případě navrácení byl vážné ohrožen nejlepší zájem L ve smyslu čl. 13 odst. 1 b) Haagské úmluvy z roku 1980.
19. Otec podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto krajským soudem v Krakově (Sąd Okręgowy Krakowa) ze dne 17. dubna 2018.
20. Návrhem ze dne 27. září 2017 matka v Polsku zahájila rozvodové řízení. Dne 5. června 2018 svěřil Krajský soud v Krakově (Sąd Okręgowy Krakowa) společné dítě předběžně do péče matky a upravil vyživovací povinnost otce.
21. Dne 29. června 2018 podal otec k Bundesamt für Justiz in Bonn (Spolkový justiční úřad v Bonnu, Německo) žádost o navrácení L na základě Haagské úmluvy z roku 1980. Následně vzal tuto žádost zpět.
22. Dne 12. července 2018 podal otec k Amtsgericht Frankfurt am Main (Okresní soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) žalobu, která vedla k následné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Ve své žalobě podané k tomuto soudu dne 13. července 2018 se domáhal:
– aby mu L bylo svěřeno do výlučné péče a podpůrně aby mu bylo přiznáno právo na určení jeho pobytu (bod I jeho návrhových žádání).
– Dále se domáhal toho (bod II jeho návrhových žádání), aby matce byla uložena povinnost vrátit L k otci do Švýcarska od okamžiku účinnosti usnesení.
23. V tomto sporu:
– otec tvrdil, že se oba rodiče v roce 2015 dohodli, že v budoucnu budou oba žít s L ve Švýcarsku. V dubnu 2016 se matka rozhodla dočasně přestěhovat do Polska. Otec udělil souhlas, avšak výslovně omezil dobu pobytu v Polsku(6).
– Matka tato tvrzení zpochybnila. Tvrdila, že otec souhlasil s cestou L do Polska, aniž se oba dohodli na tom, že tato cesta bude časově omezená. Nedohodli se ani na (budoucím) přestěhování do Švýcarska.
24. Dne 3. června 2019 Amtsgericht Frankfurt am Main (okresní soud ve Frankfurtu nad Mohanem) žalobu otce zamítl z důvodu, že nebyl mezinárodně příslušným soudem. Podle tohoto soudu otec neprokázal existenci uváděné konkrétní dohody o časově omezeném pobytu L v Polsku. Jeho vyjádření při jednání dne 9. května 2019 jsou v rozporu s jeho předchozím tvrzením v písemném podání ze dne 3. srpna 2018: z toho vyplývá, že rodiče ještě v květu 2017 komunikovali o délce trvání pobytu v Polsku.
25. Dne 8. července 2019 podal otec proti rozsudku prvního stupně odvolání k Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem). V rámci tohoto odvolání opakuje argumenty uvedené v řízení v prvním stupni a tvrdí, že:
– příslušnost soudu prvního stupně vyplývá z čl. 11 odst. 6 ve spojení s odstavcem 7, jakož i z článku 10 nařízení č. 2201/2003. Ve svém rozhodnutí ze dne 8. prosince 2017 okresní soud v Krakově-Nowa Huta (Sąd Rejonowy Krakowa-Nowej Huty) uvedl, že bydliště L před jeho přestěhováním do Polska nebylo ve Švýcarsku, ale v Německu.
– V tomto případě se použijí zásady, na nichž je založeno řízení podle Haagské úmluvy z roku 1980. Podle nich musí osoba, která nesouhlasí s navrácením dítěte, prokázat, že nositel práva (společné) péče o dítě souhlasil s přemístěním nebo zadržením dítěte nebo je dodatečně schválil. Matka nepředložila důkaz o souhlasu otce na dobu neurčitou.
26. Otec dále požádal o předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, čemuž Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) vyhověl a položil Soudnímu dvoru tyto otázky:
„V jakém rozsahu se mechanismus upravený v článcích 10 a 11 nařízení [č. 2201/2003] omezuje na řízení mezi členskými státy Evropské Unie?
Konkrétně:
1) Použije se článek 10 nařízení [č. 2201/2003] s tím důsledkem, že nadále trvá příslušnost soudů dosavadního státu pobytu, pokud dítě mělo před přemístěním obvyklé bydliště v členském státě EU (Německo) a řízení o navrácení podle Haagské úmluvy o únosech dětí z roku 1980 bylo vedeno mezi členským státem EU (Polsko) a třetí zemí (Švýcarsko), přičemž v tomto řízení bylo navrácení dítěte zamítnuto?
V případě kladné odpovědi na první otázku:
2) Jaké požadavky musí být v rámci čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení [č. 2201/2003] splněny k prokázání trvající příslušnosti?
3) Použije se čl. 11 odst. 6 až 8 nařízení [č. 2201/2003] rovněž v řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 mezi třetím státem a členským státem EU jakožto státem, do něhož bylo dítě přemístěno, jestliže dítě mělo před přemístěním obvyklé bydliště v jiném členském státě EU?“
III. Řízení před Soudním dvorem
27. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 25. ledna 2023.
28. Písemná vyjádření předložily německá a polská vláda, jakož i Evropská komise. Tytéž strany, jakož i otec dítěte, se zúčastnili jednání konaného dne 7. prosince 2023.
IV. Analýza
29. Na pokyn Soudního dvora se zaměřím na druhou předběžnou otázku, která se týká podmínek vyžadovaných podle čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 pro určení, který soud je příslušný za takových okolností, o jaké se jedná v projednávané věci(7).
30. Můj výklad bude mít následující podobu:
– v první části se budu stručně zabývat pravidly pro určení příslušnosti v případech únosů dětí (články 8 a 10 nařízení č. 2201/2003).
– Druhou část věnuji analýze aspektů žádostí o navrácení uneseného dítěte, neboť představují jednu z podmínek pro zachování příslušnosti podle čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003.
– Své úvahy dokončím vysvětlením, jaký dopad by na spor v původním řízení mohly mít úvahy rozvinuté v rámci druhé části.
– Na závěr se zaměřím na další konkrétní problémy, které předkládající soud vznesl.
A. Pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti v případě únosu dětí
31. Pravidlo „obecné příslušnosti“ uvedené v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 zní, že „[s]oudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu“.
32. Toto přiznání příslušnosti je v souladu se zásadou (zeměpisné) blízkosti, která je ústředním prvkem tohoto systému(8).
33. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy dítě ztratí obvyklé bydliště v jednom členském státě a získá je v jiném členském státě, ale mezinárodní příslušnost není přiznána soudům tohoto druhého členského státu. Tak je tomu zejména v případě protiprávně přemístěných (nebo zadržených) dětí.
34. Podle článku 10 nařízení č. 2201/2003 jsou v případech únosu dítěte v zásadě příslušné soudy členského státu, v němž mělo dítě obvyklé bydliště před protiprávním přemístěním (nebo zadržením). Tím je dosaženo:
– že rodič, který unesl dítě, nemá prospěch z protiprávního jednání. Pokud by tento rodič mohl uplatnit své právo na péči o dítě u soudu členského státu nového bydliště, byl by neoprávněně zvýhodněn(9).
– Že v důsledku toho by se mělo zabránit praktikám mezinárodních únosů dětí, což je základním cílem nařízení č. 2201/2003(10).
35. Mezinárodní soudní příslušnost členského státu, v němž mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním, však není neomezená.
36. Je totiž možné, aby tato příslušnost byla od určitého okamžiku přenesena na soudy v místě nového obvyklého bydliště dítěte, pokud jsou splněny určité podmínky stanovené v článku 10 nařízení č. 2201/2003.
37. To platí zejména v případě, že nositel práva péče o dítě:
– souhlasí s přemístěním dítěte [čl. 10 písm. a) nařízení č. 2201/2003];
– nebo po určitou dobu nepodniká určité kroky(11) a dítě si na nové prostředí zvykne [čl. 10 písm. b) nařízení č. 2201/2003](12). Pasivita osoby, která má v péči protiprávně přemístěné dítě, proto může mít vliv na přenesení příslušnosti z jednoho členského státu do druhého(13).
B. Žádost o navrácení dítěte a čl. 10 písm. b) bod i) nařízení č. 2201/2003
38. Jak jsem právě uvedl, žádost o navrácení dítěte je jednou z podmínek, které podmiňují použitelnost čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003.
39. Podle tohoto ustanovení a za předpokladu, že jsou splněny další okolnosti v něm uvedené, je skutečnost, že se nepožádá (u orgánů členského státu, do kterého bylo dítě protiprávně přemístěno) o navrácení dítěte, jakmile je známo (nebo by mělo být známo), kde se dítě nachází, faktorem, který může vést ke změně mezinárodní příslušnosti.
40. Nařízení č. 2201/2003 však nedefinuje, co se rozumí „navrácením“, ani „žádostí o navrácení“. Nečiní tak ani Haagská úmluva z roku 1980, kterou nařízení č. 2201/2003 doplňuje(14), ani Haagská úmluva z roku 1996(15).
1. Žádost o navrácení dítěte do jiného členského státu, než ve kterém mělo obvyklé bydliště před únosem
41. S ohledem na okolnosti této věci je třeba určit, zda se na žádost o navrácení v užším slova smyslu(16), v jejímž rámci se však požaduje navrácení dítěte do jiného státu, než je stát jeho obvyklého bydliště před přemístěním, vztahuje čl. 10 písm. b) bod i) nařízení č. 2201/2003(17).
42. Při prvním posouzení se zdá, že znění(18) čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 neukládá povinnost požádat o navrácení dítěte právě do členského státu, kde mělo obvyklé bydliště těsně před protiprávním přemístěním.
43. Jak jsem již uvedl, cílem článku 10 nařízení č. 2201/2003 je zabránit protiprávním přemístěním z jednoho členského státu do druhého. Za tímto účelem obsahuje pravidla, která za určitých podmínek odmítají přiznat příslušnost soudům členského státu, v němž dítě po svém protiprávním přemístění získalo nové obvyklé bydliště.
44. Za stejným účelem se Soudní dvůr rozhodl pro restriktivní výklad podmínek pro přenesení příslušnosti(19). Podle stejné logiky se zdá, že čím pružnější je výklad podmínek pro zachování příslušnosti v členském státě dřívějšího obvyklého bydliště dítěte, tím lépe lze uvedený cíl obhájit(20).
45. Z toho vyplývá, že čl. 10 písm. b) bod i) nařízení č. 2201/2003 by mohl pojmout žádost o navrácení dítěte, kterou se žádá o jeho „navrácení“ do jiného státu (členského státu; možná i třetího státu), než je stát jeho dřívějšího obvyklého bydliště.
46. Domnívám se však, že tento široký výklad čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003, který zastává Komise a otec L, představuje vážné obtíže.
47. Pravidlo příslušnosti podle článku 10 nařízení č. 2201/2003 je zvláštní ve srovnání s obecným pravidlem stanoveným v čl. 8 odst. 1. Jako takové „musí být vykládáno striktně, a neumožňuje tedy výklad, který jde nad rámec případů výslovně upravených v dotyčném nařízení [...]“(21).
48. V této souvislosti připomínám, že článek 10 nařízení č. 2201/2003 nejenže stanoví výjimečnou příslušnost, ale také uvádí okolnosti, za nichž je tato příslušnost zachována nebo naopak přenesena na soudy, které by byly obvykle příslušné, což jsou soudy členského státu současného obvyklého bydliště dítěte.
49. I v případě, že je nové obvyklé bydliště výsledkem protiprávního přemístění(22), mají soudy členského státu, v němž má dítě již určité vazby, vzhledem ke své zeměpisné blízkosti k prostředí dítěte lepší možnost posoudit opatření příznivá pro zájmy dítěte(23).
50. Slovy Soudního dvora chtěl normotvůrce článkem 10 nařízení č. 2201/2003 „nastolit, pokud jde právě o přiznání příslušnosti [...], rovnováhu mezi nutností zabránit únosci, aby těžil ze svého protiprávního jednání [...], a možností povolit soudu, který má k dítěti nejblíže, rozhodnout o žádostech týkajících se rodičovské zodpovědnosti“(24).
51. Klíč ke správnému pochopení článku 10 nařízení č. 2201/2003, a tedy i požadavků v něm stanovených, spočívá v dosažení této rovnováhy.
52. Podle mého názoru tuto rovnováhu lépe zachová žádost o navrácení dítěte do členského státu, ve kterém pobývalo bezprostředně před protiprávním přemístěním (v tomto případě do Německa), než žádost o navrácení, která by v případě úspěchu vedla k jeho přemístění(25) do jiného státu (Švýcarska), který je odlišný od tohoto státu a zároveň odlišný od státu (Polska), ve kterém dítě v současné době pobývá.
53. Článek 10 písm. b) nařízení č. 2201/2003 upřesňuje kroky, které má učinit ten, kdo má v úmyslu zabránit změně mezinárodní soudní příslušnosti:
– v případě únosu požádá ve stanovené lhůtě orgány státu, kde se dítě nachází, o navrácení dítěte(26).
– Proti rozhodnutí o nenavrácení dítěte přijatému podle Haagské úmluvy z roku 1980 by měl být neprodleně podán návrh na svěření dítěte do péče(27) (pokud již není podán) k orgánům státu předchozího bydliště dítěte.
54. Domnívám se, že tím, že nařízení č. 2201/2003 podmiňuje zachování soudní příslušnosti těmito konkrétními právními jednáními, usiluje o to, aby odmítnutí nositele práva péče o dítě bylo zaměřeno na únos dítěte, ale také o něco víc.
55. V zájmu dítěte podporuje zavedení mechanismů zaměřených na co nejrychlejší ukončení přechodné situace(28) způsobem, který je v souladu s logikou unijní právní úpravy v oblasti mezinárodních únosů dětí(29). Obnovení status quo před protiprávním přemístěním je prvním, zásadním krokem k nápravě situace uneseného dítěte(30). Za účelem dosažení tohoto cíle považuji za nezbytné požadovat jeho navrácení právě do členského státu, ze kterého byl přemístěn.
56. Žádat o navrácení dítěte do jiného státu, než ve kterém mělo obvyklé bydliště před protiprávním přemístěním, je jedním ze způsobů, jak se bránit protiprávnímu přemístění, ale neslouží cíli, který jsem právě popsal. Místo toho omezuje případy, v nichž jsou příslušné soudy členského státu současného obvyklého bydliště dítěte, tj. soudy, které jsou dítěti nejblíže.
57. Stručně řečeno, nesouhlasím s tím, aby se za „žádost o navrácení“ ve smyslu čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 považovala žádost o navrácení dítěte do jiného státu, než ve kterém mělo obvyklé bydliště v době protiprávního přemístění.
2. Žádost o navrácení dítěte a návrh na svěření do péče
58. Článek 10 písm. b) bod i) nařízení č. 2201/2003 stanoví:
– Podání žádosti o navrácení je výslovnou podmínkou uloženou žadateli o svěření do péče pro zachování mezinárodní příslušnosti ve státě dřívějšího obvyklého bydliště dítěte, jakmile ví (nebo měl vědět) místo, kde se dítě nachází.
– Není zde prostor pro jiné žádosti než pro navrácení dítěte podané k orgánům členského státu, do kterého bylo dítě přemístěno.
59. Jak jsem již vysvětlil, aby byla zachována příslušnost členského státu obvyklého bydliště dítěte před protiprávním přemístěním, vyžaduje čl. 10 písm. b) bod i) nařízení č. 2201/2003, aby bylo zahájeno řízení o navrácení dítěte do této země.
60. Z tohoto hlediska se žádost o navrácení dítěte a návrh na svěření dítěte do péče, který by v případě vyhovění znamenal navrácení dítěte, mohou jevit jako rovnocenné.
61. V oblasti únosu dítěte je však rozhodující faktor času(31). Z tohoto důvodu nelze pro účely čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 zaměňovat žádost, jejímž jediným účelem je rychlé navrácení dítěte a která je z tohoto důvodu projednávána jako naléhavá záležitost, a návrh, kterým se rozhodne o svěření dítěte do péče po podrobném meritorním přezkoumání sporu v řízení pro tento účel(32).
62. Systematický výklad nepodporuje ani nahrazení žádosti o navrácení podle čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 návrhem na péči o dítě. Body i), ii) a iii)(33) písm. b) uvedeného článku tvoří posloupnost, v níž je návrh na péči o dítě koncipován jako následný po žádosti o navrácení. Tyto body společně popisují řetězec kroků, které je třeba učinit, jakmile je známo místo pobytu dítěte, v „typické“ situaci, kdy ještě nebyl podán návrh na svěření dítěte do péče.
63. Od tohoto okamžiku je pro zachování soudní příslušnosti v členském státě, v němž mělo dítě obvyklé bydliště před únosem, nutné: usilovat o jeho navrácení u orgánů (nového) členského státu, do něhož bylo přemístěno [bod i)]; vytrvat v tomto úsilí [bod ii)]; a pokud je žádost o navrácení zamítnuta(34), neprodleně podat návrh na svěření dítěte do péče v členském státě původu přemístění [bod iii)].
64. V konečném důsledku jsem toho názoru, že v zájmu zachování příslušnosti členského státu, v němž dítě pobývalo a z něhož bylo protiprávně přemístěno, musí ten, kdo usiluje o péči o dítě (a ví nebo by měl vědět, kde se dítě nachází), požádat o jeho okamžité navrácení. Jakmile je známo místo pobytu dítěte(35), neexistuje možnost volby mezi podáním žaloby ve věci samé a žádostí o okamžité navrácení dítěte(36). Není-li žádost o navrácení podána nebo je podána opožděně, přechází pravomoc rozhodnout o péči o dítě na orgány členského státu, v němž má dítě obvyklé bydliště(37).
C. Použití těchto kritérií na spor v původním řízení
65. Předkládající soud formuluje svou druhou otázku na základě dvojího předpokladu:
– Na jedné straně se zdá, že pro účely čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 není relevantní, že u polských soudů byla podána žádost o navrácení, která byla řešena podle Haagské úmluvy z roku 1980.
– Na druhou stranu považuje návrh na svěření L do péče podaný u německých soudů za žádost o navrácení ve smyslu téhož článku.
66. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na předběžnou otázku je třeba posoudit správnost těchto předpokladů.
1. Žádost o navrácení L do Švýcarska
67. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že pro předkládající soud není žádost o navrácení(38) L do Švýcarska, podaná jeho otcem dne 7. července 2017 u polských soudů, relevantní pro účely zachování příslušnosti v Německu podle čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003.
68. Komise ve svém vyjádření předložila jiný názor: žádost o navrácení do Švýcarska byla relevantní; otec L. „nenechal situaci tak, jak je“, ale snažil se dosáhnout navrácení dítěte(39).
69. Z důvodů uvedených v bodech 41 a následujících tohoto stanoviska se domnívám, že stanovisko předkládajícího soudu je ve svém výsledku v podstatě správné. Za okolností uvedených v čl. 10 písm. b) nařízení č. 2201/2003 by zachování příslušnosti soudů Německa, jakožto členského státu obvyklého bydliště dítěte před jeho přemístěním, vyžadovalo podání žádosti o navrácení do této země.
2. Návrh na svěření do péče u německých soudů
70. Za účelem ověření, zda jsou soudy členského státu (Německo), v němž mělo L obvyklé bydliště před svým protiprávním přemístěním, (ještě) příslušné, se předkládající soud táže, zda návrh na svěření do péče, který u nich otec podal, byl podán ve lhůtě jednoho roku stanovené v čl. 10 písm. b) bodě i) nařízení č. 2201/2003.
71. Z toho vyvozuji, že předkládající soud přijímá návrh na svěření L do péče, jako by se jednalo o žádost o „navrácení“ ve smyslu výše uvedeného článku 10 nařízení č. 2201/2003. Tímto způsobem lze překonat překážku spočívající v neexistenci žádosti o navrácení jako takové, kterou uvedený článek vyžaduje pro zachování příslušnosti v členském státě původu, jakmile je známo místo pobytu dítěte ve státě, do kterého bylo přemístěno.
72. Z důvodů, které jsem uvedl v bodech 58 a následujících tohoto stanoviska, se domnívám, že tento předpoklad není správný. Nezdá se mi to být odůvodněno ani kladnou odpovědí na první předběžnou otázku, jak implicitně naznačuje předkládající soud.
73. Jedna věc je, že použití článku 10 nařízení č. 2201/2003 (pro přiznání mezinárodní příslušnosti některým soudům v případech protiprávního přemístění dítěte) není podmíněno použitím článku 11 téhož nařízení(40), a druhá věc je, že se lze této výjimečné příslušnosti dovolávat kdykoli, bez ohledu na jakýkoli pokus dosáhnout navrácení dítěte.
D. Další požadavky čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003
74. Předkládající soud vznáší dvě otázky, které by bylo třeba zodpovědět, pokud by na rozdíl od toho, co tvrdím, bylo připuštěno, že návrh na svěření do péče podaný v Německu je rovnocenný žádosti o navrácení ve smyslu čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003.
75. První otázka se týká lhůty, kterou má nositel práva péče o dítě na žádost o okamžité navrácení dítěte, jakmile zná (nebo by měl znát) místo, kde se dítě nachází.
76. Pochybnosti zřejmě vyplývají z rozporu mezi skutečností, kterou otec L uvedl, když žádal o jeho navrácení prostřednictvím švýcarských orgánů, a skutečností, kterou uvedl v Německu, když tvrdil, že tamní soudy jsou i nadále příslušné ve věcech péče o dítě:
– v průběhu řízení o navrácení stanovil otec datum protiprávního přemístění L na 24. května 2017, kdy dítě začalo navštěvovat v Polsku mateřskou školu;
– v řízení o péči o dítě se otec odvolával na dohodu s matkou L, podle níž bude dítě od listopadu 2017 navštěvovat mateřskou školu ve Švýcarsku.
77. V závislosti na datu, které bude určeno, jednoroční lhůta podle čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003 buď uplynula, nebo neuplynula v okamžiku, kdy otec L podal v Německu návrh na svěření dítěte do péče (13. července 2018). Předkládající soud se táže, zda jsou přípustná jiná tvrzení otce v řízení o svěření do péče než ta, která byla učiněna v řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980.
78. Druhá otázka se týká prokázání skutečností (zejména případné dohody rodičů o pobytu dítěte v Polsku po určitém datu), které jsou rozhodující pro mezinárodní příslušnost. Podle otce nese důkazní břemeno matka L na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980(41), který je použitelný i v souvislosti s článkem 10 nařízení č. 2201/2003.
79. Podle mého názoru lze tyto pochybnosti předkládajícího soudu vyřešit na základě toho, že řízení o navrácení a řízení o svěření do péče týkající se protiprávně přemístěného dítěte jsou z důvodu své povahy a předmětu samostatná, ačkoli spolu souvisejí.
80. V nařízení č. 2201/2003 se vztahem mezi těmito dvěma řízeními zabývají zejména dvě ustanovení: článek 11 věnovaný „navrácení dítěte“ a článek 42 v oddíle nadepsaném „Vykonatelnost určitých rozhodnutí o právu na styk s dítětem a určitých rozhodnutí nařizujících navrácení dítěte“. Ani jedno z těchto dvou ustanovení nespojuje řízení tak, jak navrhuje předkládající soud.
81. Pokud jde o článek 11 nařízení č. 2201/2003, jeho obsah odkazuje na případ žádosti (podané osobou mající právo péče o dítě) u příslušných orgánů členského státu, v níž je žádá, aby vydaly rozhodnutí na základě Haagské úmluvy z roku 1980, „aby dosáhl[a] navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením“.
82. Článek 11 odst. 6 nařízení č. 2201/2003 pouze stanoví mechanismus komunikace mezi soudy, takže soud, který vydal rozhodnutí o nenavrácení podle článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, předá opis tohoto rozhodnutí příslušnému soudu (nebo ústřednímu orgánu) členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením.
83. Podle čl. 42 odst. 2 písm. c) nařízení č. 2201/2003 platí, že pokud je navrácení dítěte výsledkem soudního rozhodnutí, kterým se nařizuje navrácení dítěte podle čl. 11 odst. 8, musí být dodrženy určité kroky a podmínky, aby se na toto rozhodnutí vztahoval režim výkonu stanovený v oddíle 4 kapitoly III nařízení č. 2201/2003.
84. Z žádného ustanovení nařízení č. 2201/2003 nevyplývá, že by pro účely zahájení řízení o rodičovské zodpovědnosti byl nositel práva na péči o dítě nebo soud, u něhož byl podán návrh na zahájení řízení, nevyhnutelně vázán vylíčením skutkového stavu, které tento nositel práva uvedl v rámci předchozí žádosti o navrácení dítěte(42).
85. Nařízení č. 2201/2003 rovněž nevyžaduje, aby pravidla pro dokazování skutečností určujících příslušnost podle článku 10 nařízení byla stejná jako pravidla uplatňovaná v Haagské úmluvě z roku 1980 pro rozhodování o navrácení dítěte(43).
86. Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí vydané v důsledku řízení podle Haagské úmluvy z roku 1980 nemá vliv na podstatu práva péče o dítě, a tudíž nemá vliv na rozhodnutí, které může vydat orgán příslušný v této věci(44).
87. Soudní dvůr rovněž připomněl, že z důvodu zrychlené povahy řízení o navrácení se tedy žádost „musí zakládat na skutečnostech, které jsou rychle a snadno ověřitelné“, a zejména uvedl datum, od kterého je přemístění protiprávní, jako jeden z důkazů, jejichž prokázání se může ukázat jako obtížné, či dokonce nemožné(45).
88. Ve světle těchto předpokladů mám konečně za to, že:
– nařízení č. 2201/2003 nestanoví vnitrostátnímu soudu (který musí rozhodnout, zda je příslušný k projednání návrhu na svěření dítěte do péče) pravidla pro určení rozsahu, v jakém je vázán předchozími tvrzeními učiněnými v průběhu jiných řízení, v nichž bylo žádáno o navrácení dítěte(46).
– Vzhledem k tomu, že v unijním právu neexistují pravidla týkající se důkazního břemene ohledně okolností, které jsou podle článku 10 nařízení č. 2201/2003 základem mezinárodní příslušnosti soudů daného členského státu, definuje tato pravidla právní řád každého členského státu v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity a užitečného účinku nařízení č. 2201/2003.
V. Závěry
89. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou předběžnou otázku položenou Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) takto:
„Článek 10 písm. b) bod i) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000
musí být vykládán v tom smyslu, že:
žádost podanou podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, kterou se žádá o navrácení dítěte do jiného státu, než je stát jeho obvyklého bydliště před přemístěním, nelze kvalifikovat jako ‚žádost o navrácení‘ pro účely čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2201/2003.
Jakmile je známo místo, kde se dítě nachází (nebo by mělo být známo), mezinárodní příslušnost soudů členského státu, v němž mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním, zaniká, pokud při splnění všech ostatních podmínek čl. 10 písm. b) bodu i) nařízení č. 2001/2003 nositel práva péče o dítě podá u těchto soudů žalobu na svěření dítěte do péče, nikoli však žádost o navrácení k orgánům členského státu, do něhož bylo dítě přemístěno.
Skutková tvrzení učiněná v řízení o navrácení dítěte zahájeném podle Haagské úmluvy z roku 1980 nutně nezavazují soud, který rozhoduje o tom, zda je soud členského státu příslušný v následném řízení o svěření dítěte do péče.
Pravidlo o důkazním břemenu uvedené v článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 se nevztahuje na skutečnosti uváděné jako základ mezinárodní příslušnosti pro účely návrhu na svěření dítěte do péče.“