Věc C‑491/21
WA
v.
Direcţia pentru Evidenţa Persoanelor şi Administrarea Bazelor de Date din Ministerul Afacerilor Interne
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Înalta Curte de Casație și Justiție)
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 22. února 2024
„Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Článek 21 odst. 1 SFEU – Právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států – Článek 45 Listiny základních práv Evropské unie – Směrnice 2004/38/ES – Článek 4 – Vydávání průkazů totožnosti – Podmínka bydliště v členském státě vydání dokladu – Odepření orgánů tohoto členského státu vydat průkaz totožnosti svému státnímu příslušníkovi s bydlištěm v jiném členském státě – Rovné zacházení – Omezení – Odůvodnění“
Občanství Unie – Právo volného pohybu a pobytu na území členských států – Vydání průkazu totožnosti, který lze v rámci Unie použít jako cestovní doklad – Občan Unie, jenž využil svého práva volného pohybu a pobytu – Odepření orgánů jeho členského státu původu mu takový průkaz totožnosti vydat z důvodu jeho bydliště v jiném členském státě – Nepřípustnost – Odůvodnění – Neexistence
(Článek 21 odst. 1 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 45 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, body 1 až 4 odůvodnění a čl. 4 odst. 3)
(viz body 25–27, 33, 34, 36–44, 46–53, 58–61 a výrok)
Shrnutí
Soudní dvůr, kterému byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, uvedl, že právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které je zakotveno v článku 21 SFEU a čl. 45 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a upřesněno směrnicí 2004/38(1), pokud jde o podmínky výkonu, brání právní úpravě členského státu, podle níž je občanu Evropské unie, který je státním příslušníkem tohoto členského státu, jenž využil práva volného pohybu a pobytu v jiném členském státě, odepřeno vydání průkazu totožnosti, který lze v rámci Evropské unie použít jako cestovní doklad, pouze z důvodu, že má bydliště na území tohoto jiného členského státu.
Navrhovatel v původním řízení, rumunský státní příslušník, který má od roku 2014 bydliště ve Francii, vykonává profesní činnost jako advokát jak ve Francii, tak v Rumunsku. Rumunské orgány mu vydaly jednoduchý elektronický cestovní pas, jenž je cestovním dokladem, který mu umožňuje cestovat do zahraničí, a v němž je uvedeno, že má bydliště ve Francii, a zároveň prozatímní průkaz totožnosti. Tento prozatímní průkaz se vydává rumunským státním příslušníkům s bydlištěm v jiném členském státě, kteří mají v Rumunsku přechodný pobyt, a jeho platnost je třeba každoročně obnovovat. Uvedený prozatímní průkaz nepředstavuje cestovní doklad.
V září 2017 navrhovatel v původním řízení požádal o vydání průkazu totožnosti, jednoduchého nebo elektronického, který by představoval cestovní doklad, jenž by mu umožnil cestovat do Francie. Tato žádost byla zamítnuta především z důvodu jeho bydliště v zahraničí.
V prosinci 2017 tedy podal žalobu ke Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko), kterou se domáhal nařízení tohoto soudu, aby mu byl požadovaný doklad vydán. Rozsudkem vyhlášeným v březnu 2018 tento soud žalobu zamítl z důvodu, že rumunská právní úprava neumožňuje vydání takového dokladu v případě, že má osoba bydliště v zahraničí, což ostatně není v rozporu s unijním právem. Uvedený soud měl navíc za to, že navrhovatel v původním řízení není diskriminován, neboť rumunské orgány mu vydaly jednoduchý elektronický cestovní pas.
Předkládající soud, kterým je Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko), u něhož je proti tomuto rozsudku podán kasační opravný prostředek, se rozhodl dotázat se Soudního dvora, zda skutečnost, že je navrhovateli v původním řízení odepřeno vydání tohoto průkazu totožnosti, který lze použít jako cestovní doklad v rámci Unie, z důvodu, že má bydliště v jiném členském státě, je v souladu s unijním právem.
Závěry Soudního dvora
Úvodem Soudní dvůr uvedl, že rumunská právní úprava v oblasti vydávání cestovních dokladů zavádí rozdílné zacházení mezi rumunskými občany s bydlištěm v Rumunsku a rumunskými občany, kteří mají bydliště v zahraničí. Rumunským občanům s bydlištěm v Rumunsku může být vydán jeden nebo dva cestovní doklady, které jim umožňují cestovat v rámci Unie, a sice průkaz totožnosti nebo cestovní pas, zatímco rumunským občanům s bydlištěm v zahraničí může být jako cestovní doklad vydán toliko cestovní pas.
Soudní dvůr, který zkoumal soulad takového rozdílného zacházení s unijním právem, zaprvé poznamenal, že čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/38(2) ponechává na členských státech volbu druhu cestovního dokladu, a to průkazu totožnosti nebo cestovního pasu, který jsou povinny vydat svým státním příslušníkům. Soudní dvůr nicméně připomněl, že účelem směrnice 2004/38 je usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie. Členské státy tak musí při výkonu své pravomoci v oblasti vydávání průkazů totožnosti dodržovat unijní právo, a zejména ustanovení Smlouvy týkající se svobody pohybu a pobytu na jejich území, která je upravena tímto posledně uvedeným ustanovením.
Soudní dvůr zadruhé konstatoval, že dotčená právní úprava tím, že od rumunských státních příslušníků, kteří pobývají v jiných členských státech a chtějí získat cestovní pas i průkaz totožnosti zároveň, vyžaduje, aby měli bydliště v Rumunsku, vede k méně příznivému zacházení s těmito státními příslušníky a uvedené státní příslušníky znevýhodňuje pouze z důvodu, že využili své svobody pohybu a pobytu. Kromě toho Soudní dvůr, který vycházel ze zásady, že možnosti, které skýtá Smlouva v oblasti volného pohybu občanů Unie, by nemohly být plně účinné, kdyby státní příslušník členského státu mohl být odrazen od jejich využití překážkami kladenými jeho pobytu v jiném členském státě z důvodu právní úpravy jeho členského státu původu, která jej sankcionuje z toho pouhého důvodu, že jich využil, měl za to, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení může rumunské státní příslušníky, kteří se nacházejí v takové situaci jako navrhovatel v původním řízení, odrazovat od využití práva volného pohybu a pobytu v rámci Unie. Rumunští občané, kteří se nacházejí v takové situaci, totiž musí nést vyšší administrativní zátěž než rumunští občané s bydlištěm v Rumunsku, pokud jde o řízení o vydávání průkazů totožnosti nebo cestovních pasů. Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení proto představuje omezení práva svobodně se pohybovat a pobývat stanoveného jak v čl. 21 odst. 1 SFEU, tak v čl. 45 odst. 1 Listiny, přičemž posledně uvedené ustanovení odráží to předchozí.
Soudní dvůr zatřetí připomněl, že takové omezení může být s ohledem na unijní právo odůvodněné pouze tehdy, když se zakládá na objektivních hlediscích obecného zájmu, která jsou nezávislá na státní příslušnosti dotyčných osob, a když je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. Z judikatury vyplývá, že opatření je přiměřené, pokud může zajistit uskutečnění sledovaného cíle a přitom nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné. Rumunská vláda v tomto ohledu uvedla odůvodnění vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, které vychází z existence určitých hledisek správní povahy a týká se především nutnosti přiznat adrese bydliště uvedené v průkazu totožnosti průkaznost a účinnosti identifikace a kontroly této adresy ze strany příslušného vnitrostátního správního orgánu. Po prozkoumání těchto jednotlivých argumentů Soudní dvůr uvedl, že rumunská vláda neprokázala souvislost mezi uvedením adresy v průkazu totožnosti a povinností odepřít vydání průkazu totožnosti rumunským státním příslušníkům s bydlištěm v jiném členském státě. Dále připomněl, že podle ustálené judikatury nemohou hlediska správní povahy odůvodnit to, že se členský stát odchýlí od pravidel unijního práva. Žádný z argumentů předložených rumunskou vládou tedy neumožňuje mít za to, že dotčená právní úprava je založena na objektivních hlediscích obecného zájmu. Taková právní úprava tudíž představuje neodůvodněné omezení svobody pohybu a pobytu rumunských státních příslušníků s bydlištěm v jiném členském státě v rámci Unie ve smyslu čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/38 ve spojení s čl. 21 odst. 1 SFEU a čl. 45 odst. 1 Listiny.